7.9.18

Rodinný podnik


Po dědečkovi jsem zdědil malý obchodní podnik, který založil krátce před válkou jeho otec. Zaměstnával výhradně ženy; nejspíš proto, že jim mohl platit méně než mužům - to se ale ukázalo velmi výhodné během války a po ní. V těch dobách byl mužů nedostatek. Předpokládalo se, že po něm ho povede můj otec, ten ale nedbal na rodinnou tradici a nejevil o něj zájem. A tak se dědeček rozhodl, že jeho jediným dědicem budu já. Dokonce mě poslal do školy do Ameriky - podmínkou bylo, že je musím dokončit, a protože když zemřel, chyběly mi ještě dva roky studia a tak se zatím – a velmi nerad – o vedení podniku dočasně staral můj otec. Ten se po mém návratu toho pro něj obtížného břemene velice rád zbavil a hned druhý den mě zavedl do teď mé kanceláře, rychle se s celým personálem rozloučil a odešel. Naštěstí na rozdíl od dědečka nelpěl na starých tradicích; psací stroje nechal vyměnit za počítače a ženy, které v kanceláři zůstávaly skryty za objemnými monitory, už nemusely chodit do práce v kimonech. Neztrácel jsem čas a začal se seznamovat s tím, co mě teď bude živit. Na psacím stál počítač – skoro žádné soubory v něm nebyl a tak jsem se pustil do prohlídky zásuvek. I v nich toho moc nebylo, až v posledním šuplíku jsem našel dva malé péřové polštářky a pod nimi bambusový prut a plácačku, na které byl nakreslen barevný obrázek samuraje, klečícího na pravém koleně, který dával výprask na holou zadnici dívce, ležící s vyhrnutým kimonem přehnutá přes jeho levé koleno. Nemusel jsem dlouho hádat, k jakému účelu prut a plácačku dědeček měl. Když mi bylo deset let, získal jsem první cenu v matematické soutěži. Ze školy jsem běžel rovnou za dědečkem, abych se mu pochlubil. Žena, obsluhující výtah, mě znala a tak jsem nemusel říkat, do kterého patra chci jet. Těšil jsem se na bonbón, který mi vždycky dala dědečkova sekretářka, Byla to už starší paní, dědečkova vzdálená příbuzná, chodila oblečená výhradně v kimonu, a protože mě měla ráda, říkal jsem jí oba-san. Ten den ale ve své kanceláři nebyla. Trochu zklamaně jsem otevřel dveře do dědečkovy pracovny, a místo, abych radostným výkřikem oznámil svůj úspěch, jsem zůstal stát na prahu, a s otevřenou pusou zíral před sebe. Oba-san klečela uprostřed místnosti s hlavou položenou na rukou složených na koberci, kimono měla vyhrnuté až k pasu a dědeček stál nad ní a mrskal jí bambusovým prutem obnaženou zadnici. Viděl jsem, jak na její bílé kůži přibývá jeden rudý proužek za druhým. Oba-san tiše vzlykala a po každém švihnutí se celé její tělo prohnulo jako luk. Byl jsem překvapen; myslel jsem, že na zadek dostávají jen děti. Trvalo dost dlouho, než výprask skončil a dědeček přiložil konec prutu k jejím rtům. Oba-san ho políbila a vstala.  Shrnula si kimono, hluboce se před dědečkem uklonila a uplakaným hlasem řekla:
„Promiňte, pane, už se to víckrát nestane“, a neustále se uklánějíc couvala ke dveřím.
Když mě spatřila, ještě více zrudla, a místo obvyklého vřelého přivítání mě jen mírným úklonem pozdravila. Bylo mi jasné, že dnes bonbón nedostanu.
„Oba-san zlobila?“, zeptal jsem se dědečka.
„Ano, chlapče“.       
„Bolelo ji to moc?“
„Myslím, že ano“, řekl dědeček.
„To mě mrzí“, zesmutněl jsem.
„Ji určitě mnohem víc“, zasmál se dědeček a já mu konečně mohl říci, proč jsem za ním hned po škole šel.
To už je ale skoro patnáct let. Asi před pěti lety oba-san odešla do rodné vesnice pečovat o svoje staré rodiče, a místo ní dědeček zaměstnal její neteř – paní Kasugi. To už jsem byl dospělý a ta už mi bonbóny nedávala. Proč byla tenkrát oba-san bita, jsem se nikdy nedozvěděl. Zřejmě to mělo něco společného s její prací…
V tu chvíli jsem si vzpomněl na několik rychlých pohybů, které paní Kisugi udělala prsty na klávesnici, když jsem s otcem do její kanceláře přišel. Jako kdyby se snažila něco před námi zatajit… Přesně to jsem dělával, když jsem nechtěl, aby někdo viděl, co si na počítači prohlížím. Znal jsem toho z informatiky natolik dost, abych dokázal najít, co to bylo. Protože jsem ale nechtěl, aby to věděla, počkal jsem, až odejde s ostatními dvěma ženami na oběd, a hned, jak odešla, sednul jsem si na její židli a vyvolal historii. Nemýlil jsem se. Většina souborů neměla s její prací nic společného. Značnou část své dnešní pracovní doby věnovala erotickému serveru, ve kterém byly nestydaté obrázky – a k mému velikému překvapení výhradně žen, které si navzájem různými způsoby ubližovaly. Z pochopitelných důvodů se počítače před odchodem domů vypínaly, a kdy k tomu a zapnutí po příchodu do práce došlo, jsem také nalezl. Už mě nepřekvapilo, že pozdní příchody a předčasné odchody nebyly výjimkou. Kdybych jí dal hned výpověď, nemohla by si stěžovat. Jenže to jsem nechtěl. Přece jen byla i moje vzdálená příbuzná a také jsem si nemohl dovolit začínat s novým personálem. Možná, že dědečkova metoda bude mnohem lepší.
Ještě jsem prohlédl počítače ostatním ženám. Zatímco ta starší celý den pilně pracovala, mladší se často bavila karetní hrou podobnou pasiánsu.  Rozhodl jsem se jednat. Bambusový prut a plácačka mi poslouží stejně dobře jako dědečkovi.
Když skončila polední přestávka, zmáčkl jsem tlačítko na telefonu a přivolal paní Kasugi.
„Zjistil jsem, že jedna z žen, ta v modré sukni, používá počítač místo práce k hraní. Přiveďte ji sem!“ přikázal jsem.
Paní Kasugi zrudla a s nezbytnými úklonami odešla. Vzápětí se ozvalo se dvojí hlasité mlasknutí, a vzlykající dívka s otisky dlaní na obou tvářích byla za ucho přivedena do mé kanceláře.
„To je moje neteř  Moriko, řekla.“ Pak použila přesně ta samá slova, jako tenkrát  oba-san po výprasku. „Promiňte, pane, už se to víckrát nestane.“
Mávnul jsem rukou.
„O tom jsem přesvědčen. Jen nevím, jestli proto, že ji propustím nebo proto, že jí za trest zmalujete zadek tak, že na to nikdy nezapomene. Může si vybrat, ale hned.“
„Ráda by u vás zůstala pracovat,“ řekla za ní paní Kasugo a její neteř se pokusila zakývat hlavou na souhlas. Protože jí teta stále ještě držela za ucho, moc se jí to nedařilo.
„Dobře“, řekl jsem, a vyndal z šuplíku plácačku. „Teď, tady, tímhle - podal jsem jí plácačku a ukázal na obrázek na ní - a takhle.“
Paní Kasugi pustila Moriko, vykasala si sukni, zaujala na koberci stejnou pozici jako samuraj z obrázku a ukázala na svoje koleno. Po chvilce váhání se její neteř na něj položila. A vzápětí měla sukni vyhrnutou až k pasu a punčochové kalhoty srolované k lýtkům. A plácačka začala v pravidelných intervalech dopadat na její holou zadnici. Vzhledem k obrázkům, které si na počítači prohlížela, jsem si myslel, že si to bude tetička užívat. Jenže ve výrazu jejího obličeje jsem četl jen zlost a strach. Zřejmě tušila, že zanedlouho bude bita i ona. Nemýlila se.
Moriko měla za chvilku zadek naklepaný jako maso na řízky. Byl jsem si jist, že sedět se jí bude hodně špatně. Když výprask skončil, vyndal jsem ze zásuvky polštářek, a podal jsem jí ho. Vděčně se na mě mezi slzami pousmála, poděkovala a hluboce se klaníc vycouvala z mé kanceláře.
Paní Kisugi jsem pochválil, jak pěkně své neteři naplácala, a řekl jí, že teď je řada na ní.
„Nebo se nejdříve půjdeme podívat do vašeho počítače?“
Sklopila hlavu a řekla, že to není třeba.
Mohla si, stejně jako Moriko, vybrat. I ona si zvolila výprask. Řekl jsem, že ho dostane prutem a ode mě a poručil ji, ať se na něj nachystá. Padla přede mnou na kolena a se slzami v očích prosila, ať počkám, až ostatní odejdou domů. Nechtěla, aby její kolegyně věděly, že dostane na zadek i ona. Mohl jsem si dovolit být velkorysý a vyhověl jsem jí také proto, že jsem si byl jist, že to čekání bude stejně zlé, jako trest, který ji nemine..  
Když obě ženy odešly, přišla do mé kanceláře. Bambusový prut byl nachystán na stole. Nemusel jsem nic říkat. Paní Kisagi věděla přesně, co má udělat. Klesla na kolena a ohnula se. To bylo málo. Tak, jako její neteř dostane na holou. Špičkou prutu jsem jí trochu nadzvedl lem sukně. Pochopila a vyhrnula si ji k pasu. Pak jsem ještě poklepal prutem na její kalhotky. Stáhla si je ke kolenům, složila ruce na podlahu a opřela si o ně hlavu. V tu chvíli byl z jejího těla zadek nejvýše. Ideální pozice pro výprask. Také jsem toho hned využil. Chvilku mi trvalo, než jsem se naučil prut správně používat. Až po pěti ranách se rudé proužky začaly objevovat na obou půlkách její zadnice. Chovala se při výprasku statečně. Nekřičela nahlas - a bolet jí to muselo, jen tiše vzlykala. Když se mi zdálo, že už jsem jí na zadek nasekal dost, tak jako tenkrát dědeček jsem přiložil konec prutu k jejím rtům. Políbila ho, vstala, a stála přede mnou v hlubokém úklonu. Oběma rukama si hladila zadnici a teprve po delší době si natáhla kalhotky a shrnula sukni. Že i pro ni bude několik následujících dní sezení na židli velmi bolestivé, bylo na první pohled zřejmé, a tak jsem vyndal ze zásuvky i druhý polštářek, a podal jí ho. Přijala ho s hlubokou úklonou a pomalu vycouvala z mé kanceláře. A já jsem do teď už prázdné zásuvky vložil bambusový prut s plácačkou, které mi posloužily stejně dobře, jako před časem dědečkovi, a se skloněnou hlavou jsem vzdal hold jeho moudrosti.

9.8.18

Ilma


aneb
Ilmin zkažený-a-napravený život!

(Dívka utíká s cikánským umělcem, ten ji však vnímá jako méněcennou. Návrat domů nevyjde-rodiče ji odmítnou. Dále žije velmi krušně. Obrat přichází po masakru, v jehož důsledcích se stává manželkou raněného žandatma – nastávajícího pevnostního žalářníka… )

Ilma měla a žila to, čemu se říká zkažený život. Jenom co Jenom co ji život doved dorozpuku jejích dívčích jar – zbláznila se do cikánského muzikanta. A s tím taky do světa utekla. Jenže! On mezi svými platil za kdo ví co – a gádžovskou dívku si za ženu nevzal. Utekla mu a chtěla se vrátit domů. Jenže – nešlo. Rodiče už padlou dívku zpět pod střechu nechtěli. Nebylo zbytí, musela zpět do tuláckého tábora. A švarný muzikant?? Ze všeho nejdřív jí pořádně spráskal! 

A pak?? Pak z ní udělal to, co Ilmin rod – gádžové – nazýval „snížená dívka“. Nebo přímo – padlá. Udělal si z ní tuláckou nevěstku. Odměnou za dobré sloužení jí byly jeho přestávky v jejím bití. Utíkat už ani nezkoušela. To pak mrskuty nebraly konce. Sama brzy zapomněla, kolikrát na srdcové lavici nohy roztahovala, či se kdekoli jinde ohýbala – a kasané sukně vyhrnovala. Snad by i o rozum přišla, nebo se nakazila – a kdesi ve škarpě pošla jak prašivá čuba.
Leč – stalo se jinak!
To zase jednou táhnuli z místa na místo a umořená chuděra už si rozmýšlela, jakým že drábům či žandárům bude muset posloužit, když tu taj vozů krajem kdosi zarazil. Byla to hlídka, nic divného, samo o sobě. A usoužená Ilma si nevzpomněla, že při návratech do tohohle kraje je hlídky nestavívaly. Tentokrát ano. A víc!
Ubožačka byla držena v maringotce se srdcovou lavicí, a tak přes okýnka se závěsy neviděla – jen slyšela – jak se náhle kdosi rozkřikl, zaznělo pár štěkavých zvolání, hádka – A PADL VÝSTŘEL! A pak bylo zle, jako v pekle!
Ilma vůbec netušila, že pašují. Nedivila se sice, zato ji později ohromilo, že to byly zbraně. Ach Bože nebeský, To byla ŘEŽ! Přesněji – masakr. Četníci s financi už brzy pálily po všem, co se hlo, To proto, že první ranou padl jeden z nich, a druhá druhého ranila. V bitce na nože s bodáky navíc pad třetí – a to už se pak jen střílelo, pálilo a bez milosti dobíjelo. A byl to právě ten přežívavě postřelený, Gert, co vtrhl do vozu. Z rány těsně nad kolenem mu krev div necrčela, že měl až holínku rudou, ale stál pevně – a strnul, když uviděl chuděru uvázanou ku nectnému loži.
A snad pro útrpnost, vzešlou z vlastní rány, ji vzal pod ochranu.
Nebyla zatčena – a vše došlo tak daleko, že ho pak mohla ošetřovat v lazaretu i špitálu.
Gert, co býval poddůstojníkem, se na tu bídu dobře uzdravil.
O nohu nepřišel a ani otrava krve s dalšími následky u něho nenastala. Jen vazy se šlachami se hojením tolik zkrátily, že mu ztuhl nezraněný kloub. Kulhal. A nemohl dál sloužit. Tak se stal žalářníkem v pevnostní věznici. A Ilma? Jak neměla co jak kterak, šla mu dělat hospodyni. Pak, byť byl o jedno pokolení starší, milou – ženou, a pomocnicí.
Ano.
Pomocnicí.
Z Ulmy se stala nejen paní žalářníková, které po všech zkušenostech skromné tiché manželství v odlehlé pevnosti dokonale vyhovovalo, ale – našla i zálibu ve službě na ženských podlažích.
Moc dobře si zapamatovala, co od žen a dívek v táboře zkusila!
Ale…!
O tom až jindy…!!!
KONEC

17.7.18

HERTA



Prapodivný móres se nám tenkrát v kraji rozmohl. Nebo to snad byl panský manýr? Těžko říct. Zkrátka a dobře: mrňaví muži a prťaví mládenci si začli brát za manželky vysoké ženy a vytáhlá děvčata! Začal to písař Horácius, kterému dceru obecních nuzáků dohodilo samotné panstvo. To prý žertem - původně. Jenomže - adjunkt Lucián se vzápětí přidal...!


O tisíc věcí se mlynářovic Hertička bála - jen o sebe ne. Starala se o stav vody v náhoně, o počet pytlů v mlýnici, i o další a další tolárky v truhličce, ale když rodiče spustili o námluvách - odbyla to smíchem! "Co bych se starala, když jsem na mlýn zbyla samotná?? Však se jen podívejte, kterak se vdala i obecní Magdula!!", sekla vždy nejdřív bolavou pravdou a pak hned ošklivým posměchem. To potom rodiče zmlkli. Bodejť by ne! Dva syni se jim nevrátili ze světa, jeden zůstal na vojně - a druhá dcera utekla s komedianty. A  Magduléna?? Kraj byl plný řečí, jakpak že si mrňavoučký mladík umí s velkou ženskou doma poradit! A tak rusá Herta nápadníky ne a nepřijímala - až by málem svatbu s chudým Vinckem prosadila! Však by ku vtrostlému kolohnátu i pasovala! Jenže - člověk míní a pánbůh mění! Jediná bouřka, jediné zahřmění - a bylo. U mlynářů uhodilo! A vyhořeli. Přežili sice všichni ve zdraví, nezbylo však nic. Dobré bylo, že bratři i sestra se záhy ozvali - a rodičů se ujali. Zlé bylo, že Herta sama musela do služby.  Vincek jí cukl, praskl jejich avantýr - a ostatní už se ani neukázali. Dobré se zdálo, že mohla jít k nadlesním. S úšklebkem kráčela k pěknému stavení, ktrré mělo mladou paní - a starého pána. 

Nadlesní Pankrác byl bělovousý obr, jeho žena Dorota mladá, oblá, růžolící hnědocopá krasavice. Vše se zdálo být v pořádku, dokud se neukázalo, že fořt Doru řeže, jak financ kozu! Jeho pověst kliďasa nebyla lživá. Pokojný a rozšafný byl, ikdyž odepínal řemen, nebo sahal za skříň pro lískovku. Ale potom! Že Dora je jeho třetí žena vypadalo najednou - strašidelně. A že jejich stará služka nikdy bita nebyla mělo svůj důvod. Byla to Pankrácova vlastní sestra. Obryně s měchačkou věčně v ruce. Herta nestačila trnout, když viděla, jak tuhé jsou uvnitř lesovny poměry! Mladé paní, před lidmi vždy upravené-usměvavé stačilo naznačit - a byť se moldánkami třeba zalykala, už při stěně čelem stála  - a vlastnoručně vyhrnutě sukně sama přidržovala. Herta se děsila jak v černokněžněm zámku - a bylo hůř, když jí raz-dva předložili, že nad ní má  tohle právo i ta stará Ambrozia! Zrzce začal život se strachy zježenou kšticí. Však za ní i kluci pokřikovali, že prý jí hlava plápolá! Sama se výprasku sice vyhýbala, dřela však jak farská kobyla - a jednou týdně nejmíň si takový mrskut u panstva alespoň vyslechla - ne-li i obhlédla. Jak to Dora snese, nevěděla. Sama se vejřezu bála víc než čert kříže. A čertu by se třeba i upsala, kdyby tím svou veleváženou sukni před pardusem zajistila...! Ale - nepodařilo se. Byť zprvu to byla naděje náramná...!

Ale - popořadě!

Přímo na lesovnu přišel sloužit adjunktek Lucián. Mládenec jak štírek, jen mu pod kloboučkem růžky hledat! Přitom stále veselý, usměvavý - ale při vší věčné čilosti tak útle mrňavý, že to bylo legrační!

Herta zavětřila šanci! Kdyby toho usměvavého mrňouska "klofla" - jistě by ho i zvládla! Však ho nejmíň o hlavu přerůstala - s tím by určitě byla i snadno zamávala...! Kdyby bylo nejhůř. A tak se začala přičiňovat - a suma sumárum - už se na lesovně slavila svatba! Hertičce narostla křidélka! (A v rusých kadeřích ukryla vzrostlý hřebínek!) Však Luciána čekala služba zámecká! Sice ji napadlo - kterak to bude vypadat, když budou na zámku dvě vydoké manželky dvou mrňavých úředníků, s tím si ale hlavu nemínila přetěžovat. Navíc - co vedle ní byla ta vařbuchta Magdula?? Však se krajem povídalo, že si prý od muže dala i nařezat!! Herta se musila zasmát. Vždyť Magdula byla starší než ona - a písař Horác byl mladší než Lucián! Takový mazec - to by musela být podívaná!! To ona, Herta, když by na to přišlo - by sama mužovi natloukla...! A tak zrzku popad ten praštěný nápad! Jen co se na zámku usadili - a jejich domácnost se kapku zaběhla - vzala si Hertička o jednom příhodném odpůldni kudličku, šla k potoku za zahradou, nařezala vrbové proutky, upletla metličku, tu dala v posteli pod vlastní polštář - a jeden samotný prouteček mužovi na peřinu. A čekala. A dočkala se hnedle! "Ale copak je to, Hertičko?" Všiml si čiperný myslivec hned - a maje to snad za nějaký žert - haluzku vzal a jen tak s ní zašermoval. Na to Herta čekala! Sama šla k posteli, vytáhla svou metličku, taky s ní švihavě zamávhala - a spustila! Ať si nemyslí...! Ať si netroufá...! Ať si kouká zapamatovat...! A ať si raději honem a nejlíp hned, navykne poslouchat, protože tak to bude... A vůbec. Lucián ji zprvu zaraženě - pak shovívavě, vyslechl, následně proutek položil, obešel lože - čímž stanul až těsně u  ní a začal sám. Že chápe,... Že ji má rád... Že nemusí mít strach ze slavné myslivecké horkokrevnosti, lesácké ráznosti, panské svévole, a vůbec... Že si přece hezky žijí, on že přece není přísný, ona že je pro něj skvělou manželkou, takže jaképak žerty a hlouposti - nejlépe těch hračiček nechat...! A měkce, sáhl po té metličce. Ále to si dal!! Herta na něj vylítla, ať ji kouká brát na smrt vážně - nebo mu tu rovnou naseká - a všude to rozhlásí! A pometlem švihla- div mužovi oko nevysekla. 

A pak už to všechno šlo ráz na ráz! Nejprve se Lucián tak nějak podivně zatvářil, zamračil, zaškaredil a potom... Inu, potom Herta ležela v posteli naznak, stisklé nožky zdvižené, div kotoul vzad neudělala, sukně-prádlo pryč... A SVOU VLASTNÍ METLIČKOU DOSTÁVALA...! Že by se i holá skála zazelenala! Tak holá, jako Hertina sedinka. Co tolik dostávala. U Jóviše...! To bylo ran! Pravé krupobití! Učiněná salva! Metlička mrňavá, rány nikterak velké - ale... BYL JICH TEN NEJPRUDŠÍ PŘÍVAL!!! Ajajajajaj...!!! Herta se dala do nepředstavitelného křiku! Jekotu! Pískotu...! Co se to dělo?? Takhle to přece nemělo být!!! Vřískot! Ryk! Vřesk! Ona věřila, že on se lekne...! Že skončí u gest...! A a ve snu ji nenapadlo...?!! Juáááj...!!! Že, že, že - že ta-ta mrňavá metlička bude tak štííípááát...!!! A Herta začala vřeštět! Řičet! A výt...! Začla se kroutit! Svíjet! Mrskat! Vykrucovat! A prosit! A slibovat! Kterýpak čechmant by si byl pomyslel, že může tou špetkou proutečkú tolik moc dóstávát...!!! A Herta by začala xocela naplno brečet, kdyby byl Lucius tu chvilku nevystih - a nerozhod se přestat. Jenže ne docela! Zrzka se nestihla ani vzpamatovat - A UŽ MUSELA V KOUTĚ NA HANBU KLEKAT! Herta tam trčela jak slaměná a nemohla ani dech popadnpit. Při svaté muří noze, co to bylo?? Co seto stalo?! Ona byla se řezaná jako malá holka!!
Jak to!? Vždyť…! Vždyť ten lesní jelimánek se měl její výšky a vzrostlosti leknout?? Bát!! Jak to, že… Že tu teď klečela s výpraskem na holé zadnici a… A bála se pohnout, aby nedostala víc…?!

Myslivcova žena Herta dostala víc. Mnohem víc. Lucián pochopil, že je z těch žen, co bez pevné ruky vedou hromsky špatný a bezútěšný život. Nerad ale přijal to, - a Herta na jejich hru ochotně přistoupila! Z bití i výprasků měla stále děsný strach, ale přijala je jako daň řádného a, ano, spokojeného života. Velice jí pomohlo i brzské a věrné kamarádství s Magdulénou, manželskou panského písaře Horácia. Lidé to chápali tak, že se druží vdova z propitého statku – s dcerou z vyhořelého mlýna. Obě navíc kupodivu vdané do panského – tak proč ne družky ve zlém a i dobrém? A že věc šla tak daleko, že ty dvě pak bok po boku chodily i ku obecní babici? Nu, to už je zas cele jiný příběh!

3.7.18

O nenasytné Jegoře


Tak, abychom ten příběh nějak - láry fáry - neprotahovali, stalo se to tehdy tenkrát, tamo – prý že až v těch Ruských Bylinách, nějak takhle…
Mladičký jinoch Timofej měl jít na vojnu. Ale – čert ví, co to jeho urozenému pánovi přeletělo přes nos, povídá tento Timkovi: „POSLOUCHEJ! BUĎ PŮJDEŠ NA VOJNU, A NECHÁŠ TU OVDOVĚLOU MATKU SE VŠEMI SESTRAMI-SESTŤIČKAMI I NEJMENŠÍM BRATŘÍČKEM – A NEBO SI VEZMEŠ ZA ŽENU TU STAROU JEGORU!!!“ A už se pán smál, že se až za břicho popadal! S tou onou Jegorou to bylo tak… Byla to vdova z pánovy vsi, kde i Timka vyrůstal. Ona vám nebyla zlá, a ani hloupá… Jenomže dva muže bezdětně přežila a byla žitím tím nelehkým tolik moc sešlá, že – ač se Timofejevově máti věkem rovnala co vrstevnice, vzhlížela od pohledu co jeho bába. Však právě proto jí říkali Stará. Snad i pán se chtěl jenom pobavit – a krutě ukázat, že Stará je chlapům už na pohled horší, než flinta. JENOMŽE – TO SI DAL! Timka se vojny s flintou nijak moc nelekal, zato o matku a sourozence se tuze strachoval. Nu a tak přikýv – a už i s Jegorou přímo ke kostelu mašíroval, že se až milostpán za uchem zadrbal.
A bylo.
Timofej s Jegorou hospodařil – i domov s matkou a sestrami – též s jarým miminkem, předobře opatřil – a dobře bylo.
Chvíli.
Jenomže!
Jegoře se život s mladíčkem pořádně zalíbil! Bodejť! Proč by ne?? A čím dál víc!! Ba – i ty sousedské posměšky brzičko utichly. Celičká okřála! Jenomže – inu – obživlé tetce se zachtělo víc! Chraň Bůh, že by jí Timka snad nestačil. Naopak! Všimla si – musela, že ač i pospolu manželsky žijí, zbývá jemu v krvi i sil po ohlížení za mladými! Ne, nikdy ji nepodvedl – ale staré se chtělo více si užíti vší jeho síly! Být zase mladá a krásná – a třeba i punktem čertovským…!!!
Dlouho se ošívala, leč – přece se rozhodla. Šla spáchat hřích. Vydala se za černou ježibabou, ukrutnou černokněžnicí.
Do černých mlýnů, co mlely ohnivé kamení.
Tam striga s peklem na chvilku nechala smlouvání, vyslechla co a jak, načež se zasmála a rovnou povídá:
„COŽ O TO JE?! MOHU TI POMOCT!! ALE!! TO PŘEDEM PRAVÍM!! BUDE V TOM JEDNO PEKELNÉ UČINĚNÍ!! BEZ TOHO POMOCI MÉ NIKDY NEBYLO, NEBUDE, NENÍ!! JSI JISTĚ PEVNÁ V TOMTO SVÉM ROZHODNUTÍ?!“

A Jegora - byla!
Tu černá čarodějka kývla a řekla:
„Dobrá. Dám tobě krásu i mládí! Tady si vezmi ten chlup! Je pravý – čertovský! Domů si ho odnes, tam napůl rozstřihni, každou půli vhoď do malé skleničky vodky – a s mužem vypij. On tu svou první! A co za to budu od tebe chtít?? Inu, dvě půle – dvě věci! První – kdy budu chtít, přijdu si k vám vymést, jaké já chci – smetí! A druhá – kdy si smyslím, vezmu a dám si vzít od tebe to, co budeš mít – a nebudeš chtít!“
Jegora se zaradovala, přislíbila, vzala – a domů běžela, by všecko učinila.
A stalo se!
Rozstřihla, vhodila, nalila, počkala – a jak muž dorazil z přetěžké roboty – podala. A Timka vypil – a mela začala! Chytla ho pekelnost ohnivá, že mu až košile chytala! Silou jen křičel, bytněl a mohutněl – jenom na manželku, co mohl, vyvolával:
„NEPIJ TO, JEGORKO, JE TO VĚC PEKELNĚ UKRUTNÁ!“ Jenomže Jegora spatřila tu jeho zmocnělost, ohnivost – a tolik po divé mladosti zatoužila, že muže neposlechla – a taky vypila. A – aj! To vám hned započla falešná běda! Jak Timka zahořel, Jegora zasálala! Jakoby plameny prolétla – v mžiku z ní tam byla dívčina – jenom se vdávat!! A i tak strojená! Holka jak třešeň! Jaroučká jahoda!! ALE!!! Ona ta pekelnost je oba přejinačila! Byl dříve Timofej srdečný, jemný a trpělivý – tak teď zas jako drak! A Jega?! Ej! Z té zase byla, no, hotová Jagabura!!! Lítice saňovitá!!! Na tchyni vyběhla, vyžírek vynadala, Ba i ty švagrové okřičela, na švagra v peřince prskla.

Pak zas do hospody, se všemi vyskákala, na dluh vše vypila, pak honem domů – a přímo do muže se pěstmi pustila.
JENOMŽE!
I Timku už si moc pekelná pořádně přehnětla!

Kde byla uctivost – a ženy pocta??
V horoucích peklech!!
Kdepak!
Teď z něj byl grobián, horší než šarkán!
A tak – jenom co běs do něho ženuška čertěním vytloukla, zahořel on sám!

A jak!
Omládlou Jegorku, kterak se náleží, popad, šupem s ní na postel, na nose natáhlou přidržoval, suně a všecičko pryč, - metlu,… A NAŘEZAT!
A PANE – JAK!

Švihance – šlehance jen a jen pršely, ani pan účetní by nestih počítat!
A jaké! Pálivé, ohnivé, štípavé kousavé, svrbivé, svědivé, bolavé trápivé…
Zrovna a zrovinka, jak z toho pekla!
Jej! To se vám z Jegorky hleděl ten pekelník honem pryč hnát!
Jenomže – Timofej nemínil přestat!

Držel a vyplácel – a pořád dál!
Tančila Jegoře metla po zadnici – jak ona při skřipkách!
Ajajaj! To ženka vykřikla!
A křičet už nepřestala!
Co si to mladistvé klučiště troufalo…?! Ji – starou osobu – hanbatě znectít? Nahatě bít?? Však byla od muže dvojnásob starší! Nesměl ji hanobit!! Nesměl ji prát…!!!

JENOMŽE!
EJSA!
Však byla omladěná!

Byla z ní holčice!
Tak-tak že odrostlá!
Nejedné švagrové počtem let podřízená!
Tolik moc byla po kouzle omládlá!
Sotva, že už dosti vzrostlá!
A tím svým dřívějším čertěním byla jak děvčice nezdárně rozjívená!
A Timka - byl muž její!
Směl proutkem nadělovat!
A že už od mladších sestřiček věděl, on – sám chlap v chalupě, co na to – a jak!!!
A že se, panečku, on hleděl přičiňovat…!!!
A tu vám Jegorka začala pištět a křičet i vřískat!

A ječet! A řičet! A řvát…!
Všecičko najednou – a pořád dokola!
Ručkama rozháněla, nožkama kopala – pranic nepořídila!
Jen dál a dále tu proutěnou výplatu nahatě dostávala, ať už si bědovala, hrozila, prosila, slibovala – jak jenom chtěla.
A víc a víc – a dál a dál…!
Až pak už nebylo zbytí!
Omládlá Jegora začnula – z toho bití – své mokré perličky z očiček vyhazovat.
Nu a v tom i přes ně kouká…! Jej!
Přízrakem zjevená babizna před hlavou lože se ocitá, jenom se chechtá – a na pekáč ohromný ty slané krůpěje chytá!!!
Tak baba brala, co Jega měla a nechtěla!
Slzy!
A Timka nepřestal, dokavad metličku na kousky nerozlámal!
Přízračná striga je kalupem smetla a šup! – Už s nimi a taky pekáčem zmizela!
Nu – a tak je u milé Jegory i s jejím Timofejem dodnes dál – a pořád!
A asi napořád!
Mají se rádi.
Pravda.
Jenomže – čertovsky!
Každičkou chvíli ji ďábel chytá, ona zle běsní – a milý Timofej z ní peklo vypráská!

Jo, kdo chce mít moc, ten občas…
DOSTÁVÁ…!!!

KONEC

2.7.18

V nouzi poznáš kolegu

Zuzana, moje mladší kolegyně, klečela v rohu. Pohled na ní byl něco, co se často nevidí. Od bílého trička dolů byla nahá, její prdel byla červená a mezera mezi stehny se vpíjela do chocholky chloupků a, proč to tajit, i do jejího tajného místečka. Asi vás zajímá, jak se Zuzana do takové choulostivé situace dostala.
---
Zuzana je typ, který obecně moc nemusím. Sebevědomá, ráda se poslouchá, pečlivé formulace vět. Ten dar sebedůvěry já nemám, a štve mě, že někdo to má od přírody. Takový typ slečny “přišla jsem!” Ale v práci fungovala perfektně a její sebedůvěra jí ještě dodávala grácii a lehkost. Nejsem zakomplexovaný, takže si Zuzany vážím. I když často skřípu zubama.
Takže to její sebevědomí. Když jsem skončil se Zuzaniným výpraskem, Zuzka byla jednou rukou opřená o stůl, ke mě zadkem. Kalhotky v půlce žerdi, sukně na židli, druhou si opatrně přejížděla po červené půlce. Upozornil jsem jí v nadsázce, že teď by mělo následovat ještě zakleknutí na hanbu. Co Zuzana udělala? Pomalu se zvedla a otočila se čelem (a celým svým předkem) ke mě. “To zní dobře”, odpověděla mi, mírně rozkročená s rukou v boku. “Už tam sypu”, dodala, stáhla si kalhotky úplně a zaklekla v rohu na parkety. A v klidu si mě přitom vychutnala, jak jsem se neubránil pohledu na její pičku.
Výprask začal zahřátím prdelky rukou a pak se s kalhotkama u kolen ohnula u stolu. Byl jsem napjatý možná stejně jako Zuzana, nikdy jsem to nedělal. Po prvním plesknutí koženého řemenu zasykla. Následovala druhá, třetí, čtvrtá, pátá rána. Zuzana vždy zasykla a dívala se dopředu. Pořád to nějak nebylo ono. Uštědřil jsem šestou a sedmou. Ze Zuzany jsem měl najednou pocit, že se nudí! Trochu jsem se zarazil a zhluboka nadechl. Zuzana se ohlédla pohledem, který znám z porad – typu “vypadne z tebe teda něco?” Nachystal jsem si řemen, soustředil se a při osmé ráně jsem se konečně odhodlal k tomu nejlepšímu švihu, co jsem byl schopen. Zuzana šokovaně vytrčila hlavu ke stropu a zakňučela “Jááááúúúú”. Neztrácel jsem čas a počastoval Zuzaninu prdel dalším mocným švihem. Opět přišlo zakňučení, a potom rychlé přerývané vydýchávání rány. Zuzana supěla jako lokomotiva, připomínalo to porod, nebo jako když se žena udělá. “Zuzano, teď desátá.” Zuzana se dívala do stolu a smířeně zakývala hlavou. Desátý švih, následovaný jejím “úhůhůhůhůů---” tuto nevšední kolegiální službu ukončil.
Tím se dostáváme k tomu, jak to vlastně začalo.
Začalo to mým hubnutím. Ale abych nezdržoval, následoval nákup nového koženého opasku, o kterém jsem se zmínil, když jsme se Zuzanou dopíjeli kafe po jedné obchodní schůzce. Zuzana v podstatě neškodně okomentovala, že teď můžu své podřízené trestat i tělesně. Já jsem se zasmál a odpověděl něco ve smyslu, že jsou lidi, kteří to podstupují za odměnu. Čemuž se zasmála i Zuzana a dodala, že ona by to “asi někdy taky potřebovala, že jo?” Načež jsem odtušil jinam. Ale když jsme se zvedli a byli na odchodu, tak se venku Zuzana zastavila a vážně dodala, že by to “ale fakt potřebovala.” A jestli to jsem schopen “nějak zařídit.”
Takže jsem to zajistil. Teď už se Zuzana dooblékla. Byl čas vyrazit – já domů, ke své ženě, Zuzana do svého života. Vypadala spokojeně, roztomile se na mě podívala a s úsměvem dodala: “Tak děkuju, pane vedoucí!”
---
Na chvilku mě napadlo, že příště jí nechám sundat i vršek a dopřeji Zuzany kozám volnost. Ale upřímně řečeno... Představitelné je i to, že na holou prdel budu tentokrát dostávat já.

30.6.18

Trest v práci

Soňa byla v práci. Dělala v malé restauraci zaměřené hlavně na studenou kuchyni. Pracovala tady necelé tři měsíce a šéf jí už svěřil vedení směny. Zrovna tam nebyl moc frmol a tak s kolegyní seděli v odpočívacím koutku. Soňa seděla u počítače, aby viděla na kamerách, jestli někdo nepřišel. Zbývala asi hodina do zavíračky. Do prodejny vstoupily dvě ženy. Soňa je šla líným krokem otráveně obsloužit. Už se jí nechtělo nic dělat. Naštěstí si vybraly něco z výlohy, takže jí to nestálo moc úsilí. Namarkovala to na pokladně, jenže ženy neměly drobné a ona v pokladně také ne. Tak se šla zeptat kolegyně dozadu, jestli nemá na rozměnění. Vůbec jí nenapadlo, že nechala otevřenou pokladu bez dohledu. Když se po třech minutách vrátila, pokladna byla vybraná a ženy pryč. Nevěděla, co má dělat. Co teď řekne šéfovi? Má zavolat polici? Ach jo, taková ostuda a může za ní jen ona. Nakonec neudělala nic.
Před desátou hodinou přišel šéf, aby spočítal tržbu. Soňa s kolegyní Káťou ještě uklízely prodejnu a kuchyň. Káťa naštěstí spěchala také a Soňa se ochotně nabídla, že úklid dodělá sama. Byla ráda, že nikdo z kolegů neuvidí to následující divadlo. Už měla hotovo a šla jen vylít špinavou vodu z vytírání. Šéf se akorát zvednul a šel spočítat peníze v pokladně. Během chvilky se ozvalo zlověstné až vyděšené „Soňo! Můžete jít sem ke mně?!“
Soňa na pár vteřin zavřela oči, nadechla se a zvolala pokorným hlasem „Ano.“
„Kde jsou všechny peníze???“ ptal se rozčileně šéf.
„Ukradly je dvě ženy, které tu byly asi před hodinou,“ odpověděla Soňa opatrně a co nejtišeji.
„Jak se to stalo? Proč jste mi hned nevolala? Proč jste nezavolala policii?“
Soňa už nebyla skoro schopná mluvit souvisle a srozumitelně. Klepal se jí hlas, byla nervózní a nevěděla, jestli si má něco vymyslet, protože šéf se stejně koukne na kamery a uvidí, co se stalo. Raději mu řekla všechno po pravdě. Šéf jen nevěřícně a čím dál víc přísně koukal do očí Soni. Když to dovyprávěla, koukala už jen do země. Neodvážila se mu podívat do očí. Čekala na svůj ortel. Chtěla sice navrhnout řešení, že to zaplatí, jenže ještě studovala a počítala každou korunu a deset tisíc by pro ní bylo hodně.
„Myslel jsem si, že jako studentka vysoké školy, budete myslet, než něco uděláte! Přece nejste jako ostatní zaměstnanci. Ale koukám, že asi ano.“ Pak následovala krátká pauza.
„Ne to nejsem…“ pípla Soňa na svou obhajobu, z tónu jejího hlasu byl slyšet zadržovaný pláč. „Já jsem opravdu nechtěla.“
„Jaké řešení navrhujete?“
„Podívala bych se na kamery a předala bych to policii,“ vykoktala ze sebe.
 „Tak to je snad jasné! Ptal jsem se spíš na těch deset tisíc?“ řekl s výhružným tónem pan M.
„To nevím,“ řekla sklesle Soňa
„Dát mi je nemůžete, protože pravděpodobně nemáte z čeho. Takže bych to viděl na poloviční mzdu, dokud mi to nesplatíte. Souhlasíte?“
„To nejde. Já ty peníze potřebuji. A nešlo by to vyřešit nějak jinak, prosím?“ doufala, že ho ještě něco napadne. Jí napadalo, ale bylo jí trapné, říct si o výprask úplně cizímu člověku.
„Až na to JINÉ řešení přijdete, tak dejte vědět. Do té doby platí, co jsem řekl,“ odbyl jí šéf, teď už naprosto chladným hlasem. „Můžete se jít převléknout, rád bych přišel domů v rozumnou dobu.“
Soňa odešla dozadu. U převlékání, si dodávala odvahu, aby mu navrhla jiné řešení ještě teď. Slyšela, že vypnul rádio a pozhasínal světla v prodejně. Vešla opět do kuchyně a odvážila se mu podívat do očí, když kolem sebe procházeli. Minula ho a hned se otočila.
„A nemohl byste mě potrestat jako malou holku?“ zeptala se opatrně Soňa. Ta věta se nesla tichým prostorem jako ozvěna. Soňa zčervenala v obličeji a nejraději by utekla.
Šéf se zarazil. „Jak to myslíte?“
„No, že byste,“ zarazila se, styděla se to vyslovit, „mi dal výprask.“ Uff. Konečně to bylo venku. Soňa se hrozně styděla. Tělem jí projela horká vlna. Teď už jen čekala, co na to řekne šéf. Odmlka z jeho strany trvala nesmírně dlouho, alespoň tak to připadalo Soně.
„Promyslím si to do zítřka,“ odpověděl diplomaticky.
„Dobře, tak dobrou noc,“ rozloučila se Soňa a šla na autobus. Ještě než dorazila domů, tak jí přišla smska od šéfa:
Zítra přijdete do práce přesně o hodinu dříve. Odemknete prodejnu, zavřete dveře a kleknete si doprostřed místnosti zády ke vchodu. Ruce budete mít za hlavou. Takto vyčkáte do mého příchodu. Pokud ne, stále platí poloviční mzda. Dobrou noc. M.
Proboha. Je to tady. Další šance už nepříjde, tím si byla jistá. Už teď si byla jistá, že to bude mimořádně ponižující hodina v jejím životě. Jenže nic jiného jí nezbývalo. Nechtěla o tuhle práci přijít a nemohla si dovolit splácet tolik peněz.
V noci se pořád budila, ze strachu aby nezaspala. Ráno se osprchovala a dala si záležet na to, co si vezme na sebe. Nakonec si vzala jako obvykle černou sukni a upnuté tričko bez podprsenky. Do práce přišla o dvě minuty dříve, než jí napsal. Dala si věci do zaměstnanecké místnosti a vrátila se zpátky do prodejny. Zavřela dveře a pomalu se rozmýšlela, kam si klekne. Až teď jí došlo, že bude celou dobu vystavena na jedné kameře. Nemohla tedy švindlovat. Klekla si.
Měla mnoho času na přemýšlení. Přesto, že už v životě dostala na zadek nespočetněkrát od různých pánů, byla teď hodně nervózní. Adrenalin v krvi stoupal s každou minutou klečení. Nikdy vlastně nezažila opravdový neřízený výprask od autority. Vždycky to byly pánové, které to také sexuálně vzrušovalo jako jí. Jenže teď se pocit vzrušení překrýval s nejistotou a strachem. Né že by tyto pocity nezažila nikdy před výpraskem, to ano, ale byla si vždycky jistá, tím že to dopadne dobře. Že si pak normálně popovídají a půjdou na skleničku, že jí obejme a utěší. Vždy se tyto pocity odehrávaly v přítomnosti člověka, kterému věřila, uznávala ho, byla mu oddaná a znala ho více. Věděla, že přestane, když už nebude moct vydržet bolest. Jenže teď byla naprosto rozdílné situaci. Čekala na trest od někoho, koho vůbec neznala. Neměla ani náznak toho jak to bude probíhat. Čím a kolik dostane. Natož jestli to bude vůbec na zadek. Bude to na holou nebo jen přes kalhotky? V jaké pozici? Co když to nevydrží? Co když se rozbrečí? No a co když se jí zeptá, kolik chce dostat ran? To jí vůbec nenapadlo. Kolik by si měla říct? 25 to je asi málo, 50 to je asi moc, když vůbec neví, jak to bude od něj bolet. Ach jo, proč se to sakra muselo stát. Tohle všechno se jí honilo hlavou. Mozek jí pracoval na plné obrátky.
Nevěděla jak dlouho tam už klečí, ani jak dlouho to ještě potrvá. Najednou se za ní otevřely a opět zavřely dveře. V první chvíli nevěděla, jestli vstoupil šéf, ale po pozdravu už jí to bylo jasné. Byl tu. Teď příjde to nejhorší. Slyšela, jak došel k jednomu ze dvou stolků pro zákazníky a něco na něj položil. Prošel kolem ní dozadu, chvilku se tam zdržel a vrátil se k Soně. Zastavil se asi metr před ní. Soňa se neodvážila podívat se mu do očí. Jen odevzdaně čekala, co se bude dít. Chvilku dokonce se zálibou zkoumala jeho starý kožený pásek a na zlomek vteřiny se pousmála.
„Včera jste mě moc zklamala, Soňo. Doufám, že už se to ani nic podobného nebude opakovat. Sama jste včera navrhla trest v podobě výprasku, proto předpokládám, že se ho budete snášet pokorně. Vstaňte!“ pronesl a počkal, až to Soňa udělá. „Už nejste malá holka a Vaše provinění mě stálo deset tisíc, proto je Vám doufám jasné, že to nemohu přejít obyčejnými 25 ranami rukou. Souhlasíte?“
„Ano,“ odpověděla Soňa.
„Dostanete čtyřikrát 25 ran. Budete je všechny nahlas počítat. Při výprasku budete držet ve stanovené pozici. Na konci mi za výprask poděkujete. Tím se smaže Váš dluh vůči mně. Je to jasné?“
„Ano,“ znovu odpověděla Soňa vyděšená ještě víc než předtím. Nečekala, že to bude až takhle oficiální a přísné.
„Dobrá. Svlékněte se od pasu dolů.“ Tento příkaz jí ani moc nezaskočil. Poloviční nahota jí tak moc nevadila, i když to bylo divné, vzhledem k prostředí, kde se nacházela a šéfovi. Sukni a kalhotky si odložila na židli poblíž. Při cestě se poprvé podívala na to, co si odložil při příchodu na stůl. Ležely tam tři pruty. Dva hubenější asi 5 mm a jeden silný asi 12 mm. Spolu s nimi ještě starý široký silný řemen. Srdce jí spadlo do žaludku. To přece nemůže vydržet. Vždyť on jí vůbec nezná. Chtěla to vzdát a raději souhlasit se splácením. Jenže pak zase promluvil šéf „Otočte tu židli obráceně, klekněte si na ní a předloktím se opřete o stůl,“ a ona tupě splnila všechny příkazy. Ruce se jí klepaly a tělo jí poléval studený pot. Židle měla opěradlo o trochu vyšší než stůl, takže jí to nutilo vystrčit zadek výš, než ona chtěla.  Pak už jen slyšela kroky a po chvíli ucítila, jak se jí dotýká prut. Při pohledu na vedlejší stůl zjistila, že je to ten slabší.
„Připravená?“
„Ano,“ řekla nejistě a už se zatnutými zuby. Téměř okamžitě dopadla první šleha. Soňa se narovnala a chytla se za pravou půlku. Svraštil se jí obličej a bylo vidět, že nemá daleko k slzám. Pan M. si dal na první ráně záležet.
„Vraťte se zpátky na stůl, nebo končíme a zapomněla jste počítat!“ řekl výhružně.
 Soňa zamáčkla slzy zpátky, ohnula se a pevně se chytla hrany stolu. „Jedna.“ Čekala na další ránu. Přišla vzápětí. Nechtěla vykřiknout. Věděla, že se nesmí narovnat a tak se křečovitě chytla stolu. „Dva.“ Nebolelo to tak hrozně, spíš strašlivě štípalo. Další rány už Soňa nevydržela bez výkřiku. V polovině už si zvykla, opadl z ní strach, alespoň prozatím. Pan M. to nejspíš také vycítil a tak další rána šla na stehna. „Třináááct!“ vykřikla Soňa a snažila se ze všech sil udržet na stole. Než to stačila vstřebat, dopadla o kousek vedle další mnohem silnější. Soňa zaječela a vstala ze stolu. Začala si hladit naběhlé jelito na stehnu a z očí jí vytryskly slzy. Už nééé, říkala si v hlavě, né na stehna. Dostávala přes ně jen výjimečně a to opravdu za trest. Nesnášela to. Jenže teď a tady nemohla říct ne. Musela se vzchopit a dál snášet svůj zasloužený trest. Během půl minuty se opět ohnula. Cítila se poníženě, když vyslovovala další číslo a v hlase bylo slyšet, že brečí. Další rána šla zase na stehna. Málem se zase zvedla se stolu. Až do 25 rány dopadaly střídavě na zadek a stehna. Soňa trpěla jako ještě nikdy. Zatím však spíš ponížením než bolestí.  Pan M. odložil prut na bar a došel pro papírový kapesník. Podal ho Soně. Ta si otřela slzy a zmuchlala ho v levé ruce.
„Pokračujeme,“ pronesl šéf. Neměla odvahu se podívat na něj. Nechtěla, aby viděl její uplakanou tvář. Šéf si vyndal pásek ze svých kalhot, který byl výrazně rozhodně slabší a měkčí na pohled než ten na stole. Pásek Soňa snášela o mnoho lépe než prut. I přes stehna ho vydržela, i když s obtížemi, aniž by se pustila stolu.
„Vstaňte,“ řekl pan M. „a tady se postavte,“ ukázal na místo před ním. Oči už měla téměř suché, ale stále z nich čišel strach, z toho co příjde. Nu bylo to celkem jasné. Silný prut a řemen, každým pětadvacet. A bylo také jasné, že to bude i na stehna. To Soňu vůbec neuklidňovalo, ba naopak. Bála se mnohem víc než na začátku. Stále dokola se ujišťovala, že to zvládne. Přes tyto nepříjemné pocity jí to nesmírně vzrušovalo. Zadek a stehna jí krásně hřály. „Polovinu máte za sebou, Soňo. Doufám, že se teď budete lépe ovládat.“ Odstoupil a vzal si ten širší prut do ruky. „Chytněte se rukama za bar a odstupte tak daleko, abyste je měla natažené. Předkloňte se a vystrčte zadek,“ navigoval Soňu, dokud nebyla, tak jak chtěl. Potom vzal druhý tenký prut a položil jí ho asi pět centimetrů před špičky nohou. „Pokud překročíte tento prut, dostanete dvě rány na stehna. Pokud se pustíte baru, dostanete přes každou ruku jednu ránu. Pokud si budete jakkoliv bránit rukou zadek, dostanete přes ní dvě rány. Připravená?“ zeptal se šéf.
Soňa se zhluboka nadechla, zavřela oči, sebrala veškerou odvahu a řekla „Ano.“
Po prvních třech ranách už to nevydržela a překročila prut. Bolest byla velmi intenzivní. Když jí došlo, co udělala, nechtěla se vrátit na místo.
„Vraťte se zpátky do pozice,“ řekl po půl minutě šéf. Soňa se trochu pohnula, ale nevrátila se. „Chcete skončit?“
„Ne, prosím,“ řekla utrápeně.
„Tak se okamžitě vraťte!“ zvýšil na ní hlas. To Soňu rozpohybovalo. Když byla opět v pozici, přiložil jí prut na stehna. „Co Vás čeká?“ zeptal přísně.
„Dvě rány na stehna,“ vypravila ze sebe, už skoro v pláči. Po první ráně se rozbrečela nahlas a pokrčila nohu do vzduchu. „Prosííím, já už to neudělááám.“
„Dejte tu nohu na zem!“ řekl přísně. Soňa ho s velkou nechutí poslechla. Další rána dopadla téměř na stejné místo. Soňa vykřikla a hlasitě vzlykala. Ze všech sil se snažila nepustit. Vcelku pak byla ráda, že další rány byly jen na zadek. Brečela, křičela, naříkala, a prosila. Ano, prosila. Po pětadvacáté ráně, přistoupila k baru, schoulila se do dřepu a hlasitě vzlykala. Když se relativně uklidnila, odvážila se podívat na šéfa. Ten už si odložil prut a vyměnil ho za řemen. „Prosím už ne,“ zamumlala si Soňa do dlaní.
„Vstaňte,“ vyřkl další příkaz „Co jste to říkala?“
„Prosím, už mě nebijte, já už to nikdy neudělám. Moc se omlouvám,“ spustila Soňa.
„To je mi jasné, že už to nikdy neuděláte, ale na něčem jsme se domluvili. Nemohu Vám těch posledních pětadvacet odpustit. Zasloužíte si je a Vy to víte.“
„Prosím….,“ Soně už došly argumenty. Měl pravdu. „Prosím,“ zkusila to znovu, klekla si na zem a sepnula ruce dlaněmi k sobě. Vypadalo to, že šéf není tak nezlomitelný. Chvíli se na ní díval, aniž by na sobě dal znát, že to s ním hnulo.
„Co mi slíbíte?“ zeptal se najednou.
„Budu opatrnější, budu dřív myslet, než něco udělám, budu zodpovědná,“ padalo ze Soni postupně. Myslela, že už má vyhráno.
„Dobře, dám Vám na výběr. Posledních 25 dostanete buď tímto řemenem přes zadek, nebo páskem přes ruce.“ Zas tak lákavá nabídka to pro Soňu nebyla.
„Raději přes ruce,“ řekla poslušně. Pan M. si začal odepínat pásek. Soňa to vnímala, jako velmi vzrušující podívanou a doslova si vychutnávala každou vteřinu. Jenže pak následovala už velmi nepříjemná a stresující záležitost.
„Ruce budete střídat po jedné ráně a opět nezapomínejte počítat.“
Soňa vstala ze země a nastavila pravou ruku. První rána nebyla hrozná. Pan M. jí docela šetřil. Ani postupem času nepřidal na intenzitě. I tak viděl velké změny na Soně. S každou další ránou měla dlaně červenější a čas střídání dlaní se také prodlužoval. Posledních šest ovšem stálo za to. Po každé ráně Soňa zavřeštěla a schoulila si ruku do té druhé. Před tou poslední už zase brečela.
„Děkuji,“ řekla vděčně a byla ráda, že to má za sebou.
„Máte za co. Doufám, že už se nic takového nebude opakovat,“ řekl pan M. „Můžete se obléknout, pak to tady ukliďte a začněte pracovat. Za pět minut otvíráme.“
Soňa se oblékla, narovnala židle a posbírala pruty. Odnesla je do koše a zalezla si dozadu. Musela si přece prohlédnout tak krásně zmalovaný zadek ;-)))

25.5.18

Velikonoční tanečky

     Oba stáli na chodbě a dohadovali se kam ještě jít. Dnes už v pátek před velikonocemi dali zálohu, nebo jak se taky říká závdanek- vymrskali skoro všechny ženské, které znali. Některé si zaječely a pak si hladily pozadí, jiné se snažily tvářit jako že to nic. Většina ale měla jedinou starost - posílala je na další holky a dožadovala se, aby jim dali pořádně. Když řekli, že tam už byli, tak zase měly jedinou starost – „a dali jste jim pořádně“?
   Najednou se na chodbě objevily dvě ženské z účtárny. Vypadaly k světu, i když byly o dost starší než oni. Normálně by na ně nešli, ale když se takhle přitrefily do rány! Co dělat, přeci je neurazíme. I kdyby brblaly, tak to bude jen na oko. Tím se mohou skromně pochlubit všem starším ženským a přitom zdůrazňovat, i přehánět. Vždyť na ně vyrukovali tihle mladíci!!!
      No ale hlavně! Každá si nesla dva květináče s kytkami. To by zase nebylo tak nic mimořádného, ale obě v každé ruce nesly květináč nahoře nad rameny. Tak, jak číšníci nosí piva na tácu. Ti ale mají vždy jednu ruku volnou, aby mohli podávat piva a dělat čárky. Ony měly obě ruce nad rameny a v každé květináč s kytkou. Tomu se nedalo odolat. Nechali je přijít blíž a pak vytáhli mrskačky. Jedna zaječela už předem, ale druhá ji okřikla „neječ, nebo se tady seběhne celé patro“. Mrskačka lehce zasvištěla a pleskla ji na ta správná místa. No a tak začalo neobvyklé mrskání. Dámy vrtěly svými pořádnými, leč stále ještě půvabnými zadky, které si o mrskání přímo říkaly. Byl to zajímavý taneček. Snažily se uhýbat, ale tak, aby jim květináče nespadly. Tak se točily sem a tam po chodbě, každý z mrskačů se věnoval jedné. Mrskačky švihaly a pleskaly na jejich zadnice narvané v těsných pracovních kalhotách. Ty mají cennou vlastnost – po každém vyprání se trochu srážejí. Jejich byly určitě už několikrát prané, takže jejich zadky stahovaly a  provokativně vystrkovaly. Neobvyklá situace je rozesmála. Smích střídaly s tlumenými vykřiky aú, áách. Mrskači se neměli k tomu, aby sami přestali. Účetním nezbylo, než se je snažit přesvědčit, aby přestali.  „To už stačí. Dóóst!!!“  No tak jim každý ještě pár pořádných přidali a skončili. Mezitím vykoukly nějaké holky z kanclíků a s potěšením sledovaly mrskání. Přitom si hladily zadečky, protože už to měly za sebou. „No kluci co je, vystřídat! Vždyť Jste každý vymrskali jen jednu! Nás Jste každou vymrskali oba“. To byla důležitá připomínka. Tak každý začal mrskat tu druhou, aby to bylo spravedlivé. No to byla už pořádná výplata, i když vzhledem k rozměrům mrskaných zadnic se to na ně snadno vešlo. Účetní se už vůbec neostýchaly ječet. Vřískaly tak, že je muselo být slyšet i v ostatních patrech budovy. Když se jim podařilo mrskutníky přesvědčit, že to už opravdu stačí, jedna  účetní požádala holky, které s potěšením sledovaly jejich mrskání „prosím Tě, podrž mi je chvíli“ a ta se smíchem převzala květináče. Taky nad hlavou. Totéž udělala druhá holka. Pak si obě zmrskané účetní usilovně třely zadnice a za smíchu ostatních ženských vzdychaly „vy prevíti, vy to ale dovedete“ „ani si nepamatuji, kdy jsem takhle dostala“. A dál si hladily zadky.  Pak jednu něco napadlo a nenápadně řekla klukům „ přidejte jim ale pořádně“. No to nemusely říkat dvakrát. Holky začaly ječet, „néé, my už jsme dostaly.“ „No ale to Jste nedržely květináče nad hlavou. Tak si to teď zkuste, jaké to je, když nám se smějete“. Dodala jedna účetní. Nepomáhaly žádné výmluvy, že už dostaly. Ivance ani nepomohlo, když zaječela „né, né, já jsem tady na kole, jak se dostanu domů“! Hned to těm dvěma švihalo na jejich půvabné dívčí zadničky. Když se jim podařilo kluky přesvědčit, že už dóóst!!! chtěly vrátit květináče účetním. Ty si dál hladily zadky, květináče si odmítaly vzít zpět a smály se holkám, že aspoň poznají, jaké to je držet květináče nad hlavou, když si potřebují drbat svědící a pálící zadek.
    Účetní byly dobře informované a chtěly čemusi napomoci. Tak jedna řekla „přijď zmrskat Jarmilku, a taky pořádně ale jen ty sám“, ukázala na toho svobodného z dvojice mrskačů. Ještě chvilku počkej, my tě zavoláme. „To je ta nová“? Zeptal se zcela neinformovaný mrskač. „Jo ta nová. A nezapomeň si říct o pusu za mrskání“. Tu novou viděl jen z dálky, ale i tak se mu vždy rozbušilo srdce. Ať ji viděl v těsných tenkých kalhotách nebo v ještě těsnější sukni, vždy vynikaly svůdné oblé tvary jejího zadečku. Vždy si připomněl, že se blíží velikonoce a její svůdné tvary si o to vymrskání přímo říkaly.  Pořád marně přemýšlel, jak to udělat, aby ji mohl nachytat samotnou a řádně vymrskat. Teď mu to bylo nejen nabídnuto a přímo uloženo!  To cítil jak mu srdce buší až v krku. Účetní si vzaly od holek květináče a zmizely ve svém kanclíku.
     Jak se pak mrskači později dozvěděli, účetní odložily květináče na stůl a před udivenou Jarmilkou se chytily za zadky, usilovně si je hladily a smály se jedna druhé. „Počkej chvilku, přijde na Tebe Vašek. Ať tě ani nenapadne se tvářit nějak odmítavě, nebo naštvaně“. „Né, né, já se bojím, já jsem ještě nikdy pořádně nedostala.“ „No tak to bude poprvé teď. Když Jsi opravdu dosud pořádně nedostala, tak dneska tvoje prdelka aspoň přijde o panenství. To se tak říká. No nic se neboj, to ti neuškodí, když to neuškodilo holkám ani nám, tak ty to taky vydržíš. Počkej chvilku, až nám trochu otrne, pak tě tady s ním necháme samotnou. Koukáš na něj, že ti mohou oči vypadnout. Taková příležitost, tu musíš využít! Honem se převleč. Vezmi si sukni, v té ti to moc sluší. To vypadnou oči jemu, až na něj vystrčíš prdelku. Braň se jen tak trochu.  Ne aby sis sedla. Hlavně to musíš hezky přijmout.  Zadek tě bude štípat a pálit jen dneska, pak Tě bude ještě pár dnů svědit jako nás. U mužského ale zaboduješ na celý rok. Hlavně mu dej za mrskání pusu!
     Sukně užší než úzká, krásně zdůrazňovala tvary v ní stažené. To se dnes moc hodilo, to udělá na Vaška ten nejlepší dojem. Ta bude mrskačku přitahovat, na té si mrskačka smlsne!  To ale Jarmilka nevěděla. Nebo hrála takovou naivní, nezkušenou. To brzy měla nejen poznat, ale přímo pocítit. Účetní odešly a Vaška poslaly dovnitř. Ještě dodaly „ne abys ji jen tak odbyl. To musíš pořádně a za dva. My i holky jsme dostaly od Vás od obou.
    Pomalu šel k ní, ani se nesnažil ji šlehnout, hleděl jí do očí a jen pomaličku šel k ní a mrskačkou významně mával ve vzduchu. Neutíkala, jen s očima upřenýma na mrskačku pomaličku couvala, až když už byla v koutku, tak lehce zčervenala v tváři, nesměle mu pohlédla do očí a tiše pípla: "a musí to být? "
  S tímto argumentem se ještě nesetkal, na chvíli jej zmátl, pak ale pochopil, co by to chtělo - na oko lhostejně řekl "to víš, že nemusí". První pohled jí zajiskřil pousmáním v naději, že ujde tomu, z čeho má takový strach, když viděla starší ženské, jak neodolaly a hladily si zadky. Pak se ale ze stejného důvodu zatvářila zklamaně. Uvědomila si, že snad všechno zkazila. To bylo přesně to, co potřeboval. "Víš, to se pozná, jak je holka šikovná, a holka zase nejen pozná, ale přímo pocítí, jak mužskýho přitahuje. Tak přitahuje i to vrbové proutí, co on má v ruce. Jarmilko přivoň  - pomalu zvednul mrskačku a přistrčil ji Jarmilce pod nos. Cítíš, to proutí voní jarem. Nejde o to, aby to holku štípalo, ale jak to od něj dokáže přijmout i když to pekelně štípe. To musí pořádně přilehnout, aby to co nejdéle pálilo a svědilo. Těm nejpůvabnějším holkám svědí ještě pár dní."
     Oči jí zableskly, potěšením z toho obratu i strachem. V tváři zčervenala doopravdy a lehce se k němu pootočila bokem, schválně se k ničemu neměl, schválně prodlužoval tuto chvíli. Prohnula se jako prut, pohladila si sukni a v obavě z věcí příštích si oběma rukama s tichým áách hladila pozadí už předem. Tuto chviličku jejího očekávání si užil víc, než všechno co potom následovalo. Dosud si nedovedl představit, jak vzrušující je dívka hladící si zadeček už předem. To často viděl až po mrskačce. To bylo běžné a logické, přesto nejpůvabnější na celých velikonocích. To, že si tak usilovně masírovala zadeček už předem, bylo nejen znamení souhlasu s pořádnou výplatou, to byla přímo výzva "tady jsem, pojď"!  Hladící ruce přitlačovaly sukni k tělu a tím ještě více zdůrazňovaly oblé půvaby zadničky, která si o to vymrskání tak říkala! Okouzleně hleděl na její tváře rudnoucí rozpaky i obavami z věcí příštích. To byla brnkačka na nervy pro oba. Hleděl i na ty kulaťoučké zadní tvářičky, které si tak usilovně hladila. Lákala jej představa, jak na ně mrskačka bude přiléhat! Ty jí také zčervenají a budou štípat, pálit a svědit. Pak budou potřebovat, aby jí je pohladil a dlouho hladil. Trpělivě čekal, dokud sama nedala ruce pryč. Pak ji začal mrskat, zpočátku trochu opatrně. Ale stačilo přitlačit a už lehce vzdechla, ale neuhnula, stála k němu bokem a čekala dál. Další mrskání pokračovalo už pěkně ostře. Zase neuhnula, nanejvýše se trochu vrtěla. Po pár šlehnutích už neodolala, začala ječet a rychle se oběma rukama chytila za zadeček. Nesnažil se odtáhnout jí ruce pryč, čekal. Po chvíli jí trochu otrnulo a sebrala odvahu. Chtěla si dát ruce pryč ze zadečku, ale pokus se nepovedl. Nedalo jí to a zase se chytila za zadek. Tak jí pomohl. Pevně ji objal levou rukou zezadu nad pasem, přehnul dopředu a držel tak, aby si tam nemohla dávat ruce. Teď svůdně vystrkovala zadeček a nastavovala jej mrskání. Nic jiného jí také nezbývalo. Teď ji teprve pořádně šlehal. Přitom si s chutí zaječela. To moc potěšilo účetní, které napjatě poslouchaly za dveřmi. Když jí začal přeskakovat hlas tak skončil. Neodolala a opět se dlaněma chytila za sukni a usilovně si ji hladila.  Přidal jí svoje ruce ku pomoci a pevně jimi přejel po jejím zadečku, aby se dostal pod její ruce. „To štípe, to opravdu pááálí, to šíleně pálí!“ říkala překvapeně.  Tváře jí hořely, ale nevypadalo to, že si stěžuje, spíš se chlubila. Pochopil, že nový zážitek ji potěšil. Nepochybně proto, že On se o něj „zasloužil“.
    Pevně ji tisknul za zadeček k sobě a i přes sukni cítil, jak hřeje. Pak se provokativně zeptal „no a copak dostanu za mrskání, to si budu myslet, že jsem si nic nezasloužil a budu ti muset přidat.“Néé, já nic nemám, já jsem s tím nepočítala.“ „ Jo jen malá holka musí mít něco nachystaného, velká holka má vždycky co dát.“ Uvedl ji tím víc do rozpaků. Protože se buď ostýchala, nebo myslela na bůhví co, jednou rukou jí dál hladil teploučkou sukni druhou rukou, pohladil po hlavě a dal jí pusu. „Ale tu mělas dát Ty za to mrskání“. No a spoustu dalších už dala bez přemlouvání.
     Účetní je dost dlouho nechaly samotné. Pak slušně zaklepaly a vešly. Rozhlídly se a s jistotou odhadly situaci. Ta byla celkem jasná. Jarmilka se tulila k Vaškovi a držela se jej kolem krku, on jí oběma rukama hladil zadek.  Její červené tvářičky mluvily za všechno. Přesto začaly Jarmilku různě popichovat dotazy jako: tak co vymrskal tě pořádně, stálo to za to vůbec a tak podobně. Přitom si občas drbaly svoje zadky. Jarmilko, jestlipak jsi jej aspoň pozvala v pondělí na mrskačku? „Jak to, vždyť mne zmrskal teď a jak!“ přiznala se konečně Jarmilka a začala si i před nimi hladit svědící zadeček. To už se hladily a drbaly všechny tři. „No počkej, to není tak jednoduché. Před velikonocemi se tomu říká závdavek, to je taková záloha. Tím mužský dává holce najevo, jak o ni stojí, slibuje jí, že přijde v pondělí a holka ví, že na něj má čekat. A ví, co od něj může čekat. No ale taky on ví, co může čekat od ní. Taková příležitost, jak bys mohla ji nevyužít! Musíš trvat na tom, aby ti to pak pofoukal. Na rande tě taky nepozval, viď. Tak honem a hned dnes“ dodala druhá účetní.

    Účetní potěšilo, že se jim podařilo je dát dohromady a začaly vzpomínat. Tahle chodba už něco pamatuje viď. Řekla jedna účetní lehce provokativně druhé. Hned ostatním vysvětlovala. Když ta přišla do podniku, tak seděla v jiné budově a tady nikoho neznala. Nikdy se nepřiznala, proč tudy před velikonocemi šla. My si z ní dodnes utahujeme, že potřebovala řádně vymrskat a tam za ní nikdo nepřišel, tak se vydala hledat péči o svůj zadek jinde. „To není pravda, já jsem vůbec nic netušila! Šla jsem po téhle dlouhé chodbě a někde až skoro na konci stáli dva chlapi u okna a čuměli ven. To mne pořád nic nenapadlo! Až jsem přišla blíže, tak jsem si uvědomila, že budou velikonoce a oni se tváří nějak moc nenápadně a že asi o něco půjde. Otočit a utíkat zpátky nemělo smysl. To by mne doběhli. Tak jsem zkusila nenápadně, jako by nic, projít kolem nich. Třeba nic nebude. Jejda hned bylo! A jak! Když jsem procházela kolem nich, tak jeden z mužských se otočil, chytil mne za ruku a v druhé měl mrskačku. Takovou krátkou z čerstvých proutků, se silným konečkem. Šikovnou, té se nedá uhnout. No a jak taková přilehne! Hned mně jednu švihl. Instinktivně jsem se otočila od něj, ale tam byl ten druhý a hned mně taky jednu pořádnou šlehnul a chytil za druhou ruku. Jen jsem zaječela a otočila se zpátky. Tam už měl mrskačku nachystanou ten první a zase šlehnul. Tak jsem se zase otočila od něj, no a tam už na mne čekalo další šlehnutí. Tak si mne mezi sebou roztancovali sem a tam. Co jsem ale jiného mohla dělat. Jak jsem ječela tak, že ze všech místností vyběhly ženské, které to už měly za sebou a s potěšením sledovaly, jak na chodbě tancuji mezi dvěma mrskačkami. Z jejich pohledu to prý vypadalo, že si pořád nemůžu vybrat, kterému mám zadnici nastavit a tak zkouším ji střídavě nastavit doleva, doprava a zase doleva…. Co jsem ale mohla dělat, když mne dva silní chlapi drželi za ruce. Víc jsem nemohla. Kdybych si chtěla sednout na zem tak by mne udrželi nad zemí a šlehali mne přes sukni ještě více vypnutou. I tak to pokaždé přilehlo jako by to bylo na holou. Zadek pálil jako čert. Svědil mně ještě po svátcích. Dodnes mne Honza popichuje, že jsem pořádný mrskut potřebovala. Nebýt toho mrskutu, tak prý bych si s ním ani nezačala. Onehdy jsem mu řekla, že asi ne, ale tolik mně nařezat nemusel. To jsem si dala!  Kdybych Tě nezmrskal pořádně, tak by sis myslela, že mně za víc nestojíš. Nic se neboj, na to nikdy nezapomenu a v pondělí Ti to připomenu“. Vůbec nepochybuji o tom, co můj zadek čeká. No Honza bude muset hladit a foukat do večera!
   Nejhůř tehdy dopadla naše nová šéfová. Od Nového roku to bylo její první šéfovské místo a snad proto si od všech udržovala odstup a s nikým se nebavila. Prvně ji řádně vymrskali dva mužský. Sotva odešli tak se k ní hrnula jiná parta, kterou neznala. Těch bylo aspoň pět. Když je uviděla tak jen zaječela a chtěla prchnout bočními dveřmi ke mně do sousedního kanclíku. Jenže  současně přišli jiní mrskači na mně a já jsem chtěla utéct k ní. Potkaly jsme se ve dveřích. Jak jsem je prudce rozrazila, tak ona dveřmi dostala šílenou pecku do čela. To jí otřáslo tak, že málem upadla. Chytila se za hlavu, sklonila se a nebránila. Mrskači stáli za ní a nevěděli, co se jí stalo, tak si ji podrželi a řádně zmrskali. Pak byli překvapeni, že se pořád nedržela za zadek, ale za hlavu. Teprve potom pochopili, co se stalo.  Na čele měla šílenou bouli, která jí tam vydržela několik týdnů. No to nikdo nechtěl, ale stalo se. No aspoň se s námi sblížila a neudržovala si šéfovský odstup. Bouli se snažila zakrývat pod vlasy. Moc to ale nešlo. Zadek nikomu neukazovala, jen si stěžovala (nebo se chlubila), že jej má pruhovaný jak zebra. Ty ale mají oddělené pruhy, jí prý tam moc světlých míst nezůstalo. Všimli jsme si, že šéfová raději postává, a když už musí, tak si sedá velmi opatrně přes hranu židle.
     Přišla nová mladá paní, která chlapy zrovna moc nepřitahovala. Tak jsme se před ní před velikonocemi bavily o mrskání a hodně jsme přeháněly, jak vždycky dostaneme nařezáno a jak se tetelíme strachem už teď. Zabralo to, byla strachy bez sebe a my jsme ten její strach dále podporovaly. No ale poslední den před velikonocemi, kdy jsme oprávněně čekaly mrskání, přišla tak podvlečená a nabalená, že její jindy drobnější zadnice byla nejmíň dvojnásobná. Nejprve chlapi zmrskali nás a ona byla strachy bez sebe, přestože jejímu zadku v ochranném balení naprosto nic nehrozilo.  Toto chlapi pochopili na první pohled. Tak předstírali šílený výprask. Ohnuli ji přes stůl a v tom okamžiku jí vycpané kalhoty po švu praskly přes celou zadnici od shora až dolů. Kluci předstírali, jako že se nic nestalo a lehce bušili mrskačkami do jejích vycpávek. Dírou uprostřed mezi půlkami svítila bílá vycpávka. Ona přesto byla dál strachy bez sebe. Pak se chlapi s námi rozloučili a šli mrskat dál. Ona se nepřevlíkla, nepůjčila si šití, aby tu díru zašila. S roztrženými kalhotami jela po práci přes celou Prahu domů. 
     Před pár lety přišla jedna nová slečna inženýrka. To zdůrazňuji, protože ta se na nás středoškolačky dívala velice z patra. Ona byla přeci inženýrka! Jednala s námi jak s hadrem. Pořád k nám chodila pod různými záminkami. Bylo nám jasné, že nadbíhá Petrovi. Ten tam ale většinou nebyl. Všichni věděli, že už dlouho chodí s jinou holkou z práce. Slečna inženýrka si snad myslela, že jí ho zatajujeme. Když zase přišla před velikonocemi, tak nás napadlo se jí zeptat, co potřebuje. Vyřídíme mu to a on za ní zajde.
       Jedna z nás Petrovi řekla „byla tady ta, co sem za Tebou pořád leze pod nějakými záminkami. Tentokrát chtěla nějakou chemikálii. Zanes jí to a pořádně jí nařež. Petr, řekl, že by za ní n„se ešel, ale když jsme to tak zařídily, tak musí. Ona by zase přišla sem  Další z nás, ke které se tak arogantně chovala Petra povzbudila  „pořádně jí seřež prdel. Ať inženýrka spí na břiše!“.
     Když se Petr vrátil tak jsme hned musely zjistit, jak slečně inženýrce vyprášil pozadí. „Když jsem jí předával, co chtěla, tak se ke mně otočila zády, ohnula se a hledala kam to dát někde do spodní poličky. Pořád na mne vrtěla zadkem a pořád jako nemohla najít kam to dát. Měla zase ty kalhoty s nápisem FOLLOU MEE přes celou zadnici, kterým se snažila chlapy na sebe upozornit i když nebyly velikonoce.“
 Co to znamená zeptala, se jedna z ženských. Když na letišti když přistane letadlo, tak před ně najede auto s tímto nápisem – „následuj mne“ a navádí letadlo, aby popojelo na místo kde je potřeba je odstavit. Slečna inženýrka vystrkovala zadek jako by tam měla pecen chleba. Tak chytila takové šlehnutí, že málem vyskočila na stůl a bránila se tak, že jsem ji nemohl dostat. Odložil jsem mrskačku, chytil si ji, sednul jsem si na židli a položil jsem si ji přes kolena. Po každém plesknutí rukou jak jsem nejvíce dokázal, krátce zaječela. Když už jsem nemohl, tak jsem ji pustil. Narovnala se, tváře jí hořely. No jak jí musely hořet ty zadní! Ale nevzdal jsem to. Předstíral jsem, že chci odejít, vzal jsem mrskačku, chytil ji a znovu  položil přes kolena. Tentokrát se vůbec nebránila ani neječela. Nechala si zadek zmrskat co se jí tam vešlo. No schytala to pěkně, ale pomstěné se cítit nemůžete. Protože ji to potěšilo. Když jsem ji pustil, tak se narovnala, skočila mně kolem krku a políbila tak, že mne málem udusila. Naštěstí to nevydržela, pustila mne a oběma rukama si tiskla zadek. Tváře jí hořely a potěšeně se dožadovala, abych takhle zmrskal i její přítelkyně.
    Účetní šly pomalu domů a sledovaly Jarmilku, jak před nimi cupitá droboučkými krůčky vedle Vaška. Samy si také vykračovaly opatrně a jedna brblala „tady před lidmi si ani nemůžu podrbat zadek“. „ Ty to říkáš, jako by to štípalo a pálilo jenom Tebe. Buď ráda, že tady nejsi na kole. Po svátcích se musíme Ivanky zeptat, jak se jí jelo na kole“.
AD