26.5.17

O Morru Smrtisynovi


Nu, inu, tak to byl jednou jeden rytíř, Praven se jmenoval. Otec mu po sobě pramálo nechal, bratři ještě míň, tak vyšel do světa. A jak už to bývá, na své cestě třikráte udatně nezištně pomohl a třikrát mu byla pomoc v nouzi přislíbena. Nakonec připutoval do jednoho knížectví, - kde si kníže s kněžnou ukrutně navařili! Hledali své dceři nápadníka – a dovolili jí stanovit si vlastní podmínku. A ouvej! Kníže chtěl od uchazeče bohatství, kněžna spoustu čar i kouzel – a komteska… To bylo To! Komteska si poručila Něco, co ještě nikdy nikdo nezažil! A tak jí hrozilo, že zbude na ocet, protože – co ještě prach nikdo nezažil? Ale…! Pravenovi se poštěstilo! Jak mu oplátkou pomohli anděl z nebe a čert z pekla, nedala se zahanbit ani třetí pomocnice, samotná smrt. A učinila nevídané, vykonala neslýchané – vzala nápadníka s vyvolenou na návštěvu svého hájemství – s návratem. S návratem zpátky ke smrtelníkům. Komteska Milina musila uznat, že Praven veškeré podmínky splnil. Ani ošklivý, starý či zlý nebyl. Jenže – její pyšné rozmazlenosti se přece jaksi nechtělo za muže prosté „rytířiny“. A tak se dala do pištění, dupání a vyvádění, až uzoufaní rodičové povolili a dovolili jí stanovit ještě jednu podmínku. A Milina si stanovila! Ve smrtčině hájemství postřehla pár věčných tajemství. Byly to útržky, ale převzácné! Smrt měla syna! Jmenoval se Morr a žil v světě smrtelných s pověstí démona. A mělo se za to, že střeží nevídaně neslýchaný poklad. A Milina si poručila, ať jí Praven před oddavkami donese Morrův skvost! To se jí rodiče ulekli, ale – slovo držet museli. Tak poručili. A Praven šel. Dívka se mu líbila, opravdu ji měl za upřímně vyvolenou. Její vzdorná neupřímnost ho sice mrzela, ale – šel. Šel daleko, předaleko, ale – našel! Dospěl až do Mlžných hor a našel i Morrův hrad. A Morr? Ohyzdný, jako umrlec, laskavý, jak Svatý z nebe! Stejně, jako matka. Však ta se ve své hrůzostrašnosti v nejkrásnější dámu měnila – pro ty, které už opravdu vyprovázela. A Morr?? Inu, to byl pán toho utrpení, jímž lidé zaplatí za každé skutečně poznání! To bylo to jeho tak skvostné hájemství! To byla ta jeho tajná drahocennost! Trýzeň, jako daň za pochopení. A když mu Praven řekl, co a jak, rozesmál se, div mlhu ode hor neodehnal! A že ho to pobavilo, - a jeho panství se zvětšit mohlo, pomohl! Změnil se na nejvznešenějšího, nejbohatšího vévodu – a jel na námluvy sám! Nu, dá rozum, že se i ve vzhledu trošinku přejinačil, ale ne moc. To byla čina! Místo návratu rytířova, - vévodské námluvy! A jaké! Bubákovsky strašidelné! To bylo Milině na stokrát do ouvej! Kdepak byly vyhlídky na svatbu s Pravenem! Aj! Morr, pod jménem Moryjan, oslepoval rodiče mamným třpytem zlata – a ochromoval bleskným leskem oceli. A hned – že má být svatba! A Milina se ze zoufalství vzepřela! Nechtěla být manželkou takové nestvůře! A rodičům předrželo! Však i požehnaný hrnec pukne, když ho peklem přetopíš! A bylo zle! Puklo v knížeti, co mohl přijít o bohatství od Pravena, ruplo v kněžně, která pranic nepořídila se vším svým čarováním: Dcerunku chytili, popadli, ona přidržela – a on jí vysázel, naložil, vyplatil, jakoby komteska darebnou husopaskou byla! A tucetkrát víc! Div se neukřičela! A světe, div se! Než ji hlas nadobro opustil – po rytíři vykřikla! Tu se Morr zasmál, vší šalbu odčaroval – a byl ten tam. A byli tak či onak spokojení všichni. Kníže s kněžnou, pro to, co měli – a že holku vyvdali. Praven, že uspěl tam, kde uspět chtěl. Milina, že strašidelný nápadník byl pryč – a že náhle neviděla ve svém žití jedinký důvod k nespokojenosti. Naopak.
A Morr byl rád, že na něj zas jednou došlo!

Někdy musí člověk moc a moc trpět, aby poznal, v čem je čeho cena – a že bez důvodů k nespokojenosti má všecky důvody ke štěstí.

25.5.17

DĚDICTVÍ aneb VYBITÉ ŠTÉSTÍ

Anglie 18XY

Dědictví na mě spadlo, jak tuna cihel.
Tedy – ne, že bych ho odmítal!
To ne.
To víte! My, předčasně penzionovaní poručíci královské infanterie Jejího Veličenstva, vrácení domů po zranění v Krimmské válce, bereme i koňské maso – když se namane.
Ale promiňte. Málem jsem se zapomněl představit. York jméno mé. Poručík ve výslužbě, Justyn York. Když mne při jednom útoku trefila do stehna kozácká ládovačka, málem jsem přišel o nohu. Nakonec mi zbylo „jen“ Peirackovské pajdání, jak říkaj romantici, a cesta domů. Nevěděl jsem, co počít. Bez obalu řečeno – jsem nemanželský bastard druhořadého sira a kuchyňské pomocnice. Bylo štěstí, že jsem se dostal do kadetky – a teď mi kynula budoucnost nuzného podnájmu a bídného živoření. Ještě na nádraží mne však odchytila Jeho Excelence, notář a advokát sir Glewerton. Div mne neobjímal a chrlil na mne, že… že dědím panství na Londýnském předměstí! Zíral jsem! Krom pěkného domu a velkých pozemků celé dva železniční koridory – v nadčasovém nájmu Královské pokladny! Takový majlant by bral i vévoda! Nechápal jsem, že dědiců není víc?! Bylo!! Otcův otec měl velikou rodinu – a nikdo z mých bratranců to terno nechtěl!! Sir mne postrčil do drožky a jeli jsme do nejdražšího hotelu. Cestou přiznával, že otcův otec – dědeček, kterého jsem nepoznal, mívával podivné nápady. Krátce před smrtí se ujal jisté siroty a závěť mluvila jasně: Kdo chtěl mít Londýnské panství, musel se s ní oženit! A oni se dědictví raději vzdávali, než se o slečnu Melanii ucházeli! Glewerton přísahal, že není stará, ošklivá, nemocná, degenerovaná a ani šílená. A když jsem bratránky v hotelovém restaurantu konečně uviděl, začal jsem tomu pomalu věřit. Jsem člověk skrz naskrz průměrný, ale… Ale ty „knedlíky“, vařbuchty, ty těstovité rosoly s kudrnatými vlasy, jsem všechny převyšoval o hlavu, v ramenou přerůstal o loket – a štíhlejší byl třikrát. Když mne, dědice-nápadníka, uviděli, vítali mne, jak spásného osvoboditele. Kdyby totiž Melanie ženicha mezi pěstounovými vnuky, třebas i levobokými, nenašla, propadl by celý testament. Já, nejmladší levoboček s neohebným kolenem, jsem byl poslední naděje. Nu a podařilo se. Nevlastním bratránkům i siru Glewertonovi se do vysvětlování moc nechtělo, ale vylezlo to z nich. Nebylo jasné, kterak a proč – Melanie měla být megera k nesnesení. Její matka se se zděděnou částkou peněz odstěhovala neznámo kam – a ona sama čekala na nápadníka v jednom klášterním lyceu. To mělo být vše – a taky bylo.
Já jsem hned odjel na panství a měl tam čekat.
Dlouho ne!
Už druhý den zastavil před rozkošným malým sídlem kočár a ohlásit se dala mater prefekt, řiditelka lycea. Milá starší řeholnice, původem z, inu, Yorku – a když mne uviděla, troufnu si tvrdit, ulevilo se jí. Úleva ji pohla i k řečnosti a záhy prozradila, že Melanie má sice mnoho předností, ale – dědečkova poslední vůle ji činí až do zásnub nedotknutelnou, pročež ji perfektně nezvládají. Doslova prosila, ať ji k seznámení smí dovézt co nejdřív – a dodala, že tak jak ona je pro mne nadějí jedinou, já jsem pro ni poslední. Buďto bude svatba – nebo holka potáhne na ulici – odkud starý pán vytáhnul její matku. A abych zrušil nedotknutelnost, musel jsem potvrdit zásnubní patent u závěti.
Bylo jasno.
A ani nemusela dodávat, že tím by její škola přišla o dědický podíl – pročež ochotně „přikryje“ všechno, co spáchám. Už další den proběhlo seznámení – a hnedle z kraje bylo i zřejmé, kterak se věci mají. Z kočáru vyskočila pohledná hnědovláska v námořnickém slamáčku, límci bílé blůzky – a švestkově modré sukni. Nebyla o tolik moc mladší než já a byla až překvapivě drobná i štíhlá. Skoro až chlapecká. Krátce – hodili jsme se k sobě. Výškou, věkem postavou… Líbila se mi. To ano. Ale…! Ale průvodkyni okřičela jak sprosťácká hokyně – a kočímu s kufrem dala facku. Bylo zas jasno. Tentokrát prakticky. K domu vyrazila téměř útočně – a tehdy mne poprvé spatřila. Opět bez chlubení – překvapil jsem ji. Zda kladně? Toť otázka pro ni. Ale – jak jsem řekl, vdolkovitým bratránkům se moc nepodobám. Vykročil jsem k zdvořilému pozdravu – a tehdy postřehla moji kulhavost. Ve žlutých očích jí blýsklo a ráznost se vrátila. Jakoby ji snad těšilo, že vidí něco napadnutelného. Ihned byla u mne a spustila. Ať nečekám… Ať si nemyslím,… A ať si nepředstavuji – když jsem takový mrzák!! Nechal jsem pokusů o zdvořilý pozdrav a jenom ukázal dovnitř. Šla. Přesněji – rázovala. V salonu už čekala představená s Glewertonem – a dosti jednoznačně prohlásili, že veškeré podmínky splňuji a navíc – oproti bratránkům – souhlasím. A ukázali potvrzené dokumenty. Byli jsme snoubenci. To Melanii v první chvíli zaskočilo, ale pak spustila tím víc! Začala vykřikovat, prskat, ječet a ani tvrdá připomínka anulace jejího postavení poživatelky sirova dědictví ji nezmírnily. Naopak. Spustila tím víc. Kloboučkem sekla o podlahu a zahájila tyátr, jakoby se s těmi dvěma chtěla poprat. Měl jsem toho dost. Snad jaksi chápu odtažitost od formalit s autoritami – když žiju ve světě, který mne jenom vzal na milost, ale to není svolení k běsům a scénám. Chytil jsem vřeštící snoubenku v pase a dvěma kroky byl v jednom zadním kabinetu. Řičela a chtěla vzdorovat, to ovšem prach nikam nevedlo. Nu a v té místnůstce byla i šikovná lenoška. Ohleduplně leč rázně a přesně jsem s kráskou na tuto smýknul a pevným stiskem i přinutil ležet natažená na břiše. Ta se rvala! Ta zuřila! Kopala! Zkoušela se vysvobodit! Přiznávám, začalo se mi to zamlouvat! Lepší, než rozbředlá, „přecitlivěle“ přeštěná křehule! Ale onuci jsem jí dělat nehodlal! Sukně i spodničky pryč… To byly zvuky, co přitom vyloudila! A už jen škubnutí za kalhotky – už jsem jí koukal na holou. N.B.-netušil jsem, že pouliční argot umí být tak podobný vojáckému! Těch slov, co znala! A to jsem rozpoznal sotvaže polovičku! Každopádně jsem ji začal vyplácet. Bít. Nezapírám. Jen tak dlaní. Pěšáckého „šturm-oficíra“, zvyklého spíš na hrubou flintu s bodákem než na šavlistické parádičky. My máme ruce spíš hrubé a drsné, než pružné a hbité. Melanie se nejprve začala smát. Smát. Ze sprostoty přešla do chechtotu a posměšků vhodných pro předměstský hampejz. To říkám zodpovědně. Mockrát jsem slyšel, co holky volají, když páni podnikoví chasníkové „vyprovázeli“ plonkové návštěvníky! Co že si to od toho svého hlazení slibuju,… To že se leda uchechtá,… Že se ve mně řada slabošských nápadníků parádně završila,…! No, po první půl hodině se smíchem přestala, po další čtvrt už své urážky spíše křičela, než lehce volala a hnedle po první hodině přešla do nadávek a sprostot dobrých pro starého námořníka. Taky se přestala posupně vystrkovat. Po dalších třiceti minutách, celkem devadesáti, už s hodně ostrými kletbami a taky tvrdými nadávkami zkoušela uniknout. Ze všech znásobených sil se vzpírala, kroutila, já ale dbal, aby jednak neuspěla – a jednak změny nedosáhla. Ať už se svíjela jak chtěla – porád furt stejně jsem trefoval. Na tatáž místa, týmž tempem, touž silou. V závěru druhé hodiny už jenom hrčela, vtčela. To sice vztekle a jaksi křičivě, čím dál víc sil ale vkládala do marných vzdorů a pokusů o únik. V půl třetí hodině jí potom konečně uniklo prvotní bolůestné kníknutí – nu a pak už to šlo lehko! Na sklonku třetí hodiny už jenom skučela, pištěla, kvílela, ječela, vřískala, kvílela, volala o pomoc, notáře, sestřičku, maminku… a pak už jen vydávala kňučením podtrhlé skřeky, steny, kvíly, advokát s abatyší už-už i málem přišli, aby snad zakročily, - jenpmže v tu chvíli v posledním vzepětí posledních sil mučivě „zapěla“: „PRÓÓÓSÍÍÍM:::!!!!!“
V Tu chvíli jsem skončil!
Týmž hmatem vyškubl nazpátek kalhotky, zakryl, zdvihl v obětí. A taky – ano – políbil. Sám jsem se divil, jak jsem se rozohnil! Byl to polibek, jak se patří – až se nám oběma dech vážně zarazil. Melanii to více ohromilo nežli rozzuřilo, na vztek jí ale stejně už nezbyly síly.
„Výborně, má drahá, milovaná!“, prones jsem vzápětí. „Teď, když už víme, že spolu budeme rozmlouvat pomocí zdvořilosti, můžeme začít hledat i to všechno, co že nás v manželství sblíží!“ Advokát s jeptiškou zajásali – a já, snad, postřeh v hnšdovlásčiných očích… Naději??

24.5.17

Váženému spankingovému soudu: Žaloba na pana Dejmala

Váženému spankingovému soudu

 ŽALOBA


Obžalovaný – pan Dejmal
Žalobce – Klotylda Fialová

Vážený Spankingový soude.
Obracím se na vás se stížností na pana Dejmala a na jeho nezodpovědné chování.
Pana Dejmala potkávám jednou až dvakrát v týdnu při venčení svého psa. Pan Dejmal je rovněž majitelem psa a samozřejmě ho také venčí. To samo o sobě není nic špatného. Za špatné a nezodpovědné však považuji to, že jeho pes je venčen bez vodítka. Vodítko navíc není ani kam připnout, neboť jeho pes nemá ani obojek. Mám veliké obavy, že pes pana Dejmala může provést něco nekalého, případně může napadnout mého psa Haryčka, který je řádně zajištěn a na vodítku. Několikrát jsem pana Dejmala důrazně požádala, aby si psa chytl a zajistil, ale nikdy tak neučinil, pouze si ho zavolal k sobě a když mě minul, pes opět běhal volně. Sice na mě ještě nezaútočil, ale jak může někdo  vědět, že tak neučiní? Tento argument jsem panu Dejmalovi předložila také, ale odpověděl, že já sama také chodím bez vodítka, aniž by mi kvůli tomu nadával, nebo se bál, že někoho pokoušu.

Při posledním setkání jsem panu Dejmalovi pohrozila přivoláním policie, ale ani potom si psa neuvázal. Naopak mě pobídl, ať policii klidně zavolám, že prý si s nimi rád pohovoří. Potom mi řekl, že už má napadání z mé strany plné zuby a že ho mám prý nechat napokoji. Když jsem mu chtěla vyložit, jak je jeho chování nepřijatelné a jak moc se s Haryčkem bojíme, začal jednat agresivně a to, co mi pověděl, nechci raději popisovat.

Usoudila jsem, že přivolání policie by s největší pravděpodobností nemělo hlubší smysl, protože pan Dejmal se určitě kamarádí s kdekým, možná tedy i s příslušníky Policie. S příslušníky Městské policie se kamarádí určitě, protože jsem je několikrát viděla se s panem Dejmalem vybavovat. Pokud tedy není šance, že zjednají nápravu výše uvedené orgány, pevně věřím, že tento případ řádně prošetří Spankingový soud a vyvodí pro pana Dejmala patřičné důsledky.

Jsem přesvědčena, že vhodným důsledkem  by mohl být dostatečně bolestivý výprask na holý zadek pana Dejmala. Netuším, jak tyto tresty přesně vykonáváte, ale myslím, že by měl obdržet minimálně sto ran rákoskou. Možná raději více, protože jeho prohřešky jsou opakované a ani po několika výzvách si svého psa odmítá zajistit a argumentuje tím, že jeho pes nikomu neubližuje a nic špatného nedělá. To by ale mohl říci každý a umíte si představit, jak by to potom vypadalo, kdyby psi běhali volně.

Doufám, že závěr Vašeho váženého Spankingového soudu bude spravedlivý a dostatečně přísný.
                                  Klotylda Fialová.

19.5.17

Viktoriánský návod pro trestání rákoskou


Ve volné sobotní chvíli jsem se dostal k zajímavému čtení. Jedná se o návod z pera neznámého autora, jakým způsobem správně vykonat výprask rákoskou dle pravidel starých anglických středních škol, nejpravděpodobněji z dob viktoriánských. Ačkoliv návod zcela jistě nelze považovat za dogma v oblasti techniky výprasků, čtení je to zajímavé.
Řádky níže nepovažujte za doslovný, nýbrž za volný překlad části textu. Pro zájemce o originál přikládám odkaz:
Tam, kde mi to přišlo vhodné, doplnil jsem slova autora pro lepší ilustraci obrázkem z googlu (bohužel bez uvedení konkrétního zdroje, ale snad na to tolik nehrajeme J).

Technika udělení výprasku rákoskou
Cílová oblast
Jediným vhodným místem pro výprask rákoskou je pozadí. Ramena, ruce a stehna, jakožto velmi oblíbené cílové oblasti trestání ve školách, jsou nevhodné a nebezpečné. Nejpreferovanějším místem k výprasku jsou spodní kvadranty hýždí (Obr. č. 1). Nacházejí se bezpečně nízko pod páteří a trestání těchto partií způsobuje uvolnění většího množství endorfinů, jejichž přítomnost zvyšuje výdrž trestaného. Jediným hrozícím nebezpečím, které vyplívá z trestání spodních kvadrantů hýždí, je možnost nechtěného zasažení genitálií. Z tohoto důvodu se doporučuje trestat muže vždy s koleny u sebe (tak, aby mezi zadními stranami stehen nevyčnívala varlata) a ženy vždy s koleny mírně od sebe (tak, aby mezi zadními stranami stehen nevyčnívaly stydké pysky). V krajním případě může být k ochraně těchto citlivých míst použit polštář. Na opačné, horní straně hýždí, hrozí zasažení kostrče, popř. křížové oblasti páteře – tato oblast by měla být vždy chráněna. Pokud je však trestaný/trestaná instruován/a k zaujetí správné výpraskové pozice, je zasažení páteře nepravděpodobné.
Pozice při trestu
Pro správné udělení výprasku musí být trestaný vždy ohnutý, s řádně vystrčenými hýžděmi. Pozice, kdy se trestaný drží za kolena či palce, nejsou vhodným způsobem ohnutí, neboť je obtížné držet rovnováhu, ale zejména nejsou řádně vystaveny spodní kvadranty hýždí, na které by měl být výprask směřován. Ideální je dobře konstruovaná trestná koza. Prosté ohnutí přes opěradlo židle či stůl není vhodné, jelikož opět neumožňuje trestanému řádné vystrčení půlek a dochází tak často k trestání horních kvadrantů pozadí. Pokud jsou však tyto pozice užity, musí být trestajícím dohlédnuto na řádné vystrčení spodních kvadrantů (Obr. č. 3 a 4). Ideální trestnou oporou, která je dostupná ve většině domácností a poslouží jako dostatečná náhrada trestné kozy, je sražení dvou židlí opěradly k sobě. Trestaný klečí na sedáku jedné ze židlí a uchopí nejnižší boční příčky židle protější, eventuálně se lokty opře o sedák protější židle. Pro lepší vystrčení půlek je někdy vhodné podložit kolena vysokým, pevným polštářem.

Udělení rány
Trestající musí mít vždy na paměti, že i když je trestaný známý nebo dokonce blízký přítel, výprask rákoskou nebude mít žádný efekt, pokud nebude opravdu hodně bolet. Maximální síla úderu je tedy naprostou samozřejmostí a nutným pravidlem. Nejvyšší rychlost má rákoska na jejím konci a dopad konce je tedy logicky nejbolestivější. K vyhnutí se nerovnoměrným úderům je nezbytné postavit se tak, aby rákoska dopadla na trestané pozadí pokud možno rovnoměrně. To zajistíme tím, že trestající nesmí při trestání zřetelně vidět na spodní kvadrant protější půlky (Obr. č.5). Výsledkem budou rovnoměrné, podélné stopy táhnoucí se ve stejné intenzitě přes celý zadek.
Nezkušení trestající často před ostrým úderem špatně vyměřují cílovou oblast lehkým poklepáním rákosky na kýžené místo. Při tomto způsobu vyměřování je důležité si uvědomit, že ostrý úder dopadne vlivem použité síly a rychlosti o cca 10 cm dále než vyměřovací „poklepání“, je tedy nutné s tímto posunem dopadu počítat, aby nebyl zraněn bok trestaného obtáčejícím se koncem pružné rákosky.
Pro správné udělení výprasku je žádoucí zachování přibližně konstantních časových intervalů mezi jednotlivými ranami. To umožní trestanému lepší připravení se na každou ránu, jelikož ví, kdy ji má očekávat. Pro maximální efekt je vhodné zvolit interval 10 sekund, popřípadě o něco kratší.


Obr č. 1 – Znázornění spodních kvadrantů hýždí

Obr. č. 2 - Poznámky školního prefekta dívčí školy zobrazující správnou cílovou oblast pro výprask rákoskou. Popisky v obrázku jsou špatně čitelné, správná varianta je vpravo dole (v souladu s ilustrací na obr. č. 1)



Obr. č. 3 – ŠPATNĚ



Obr. č. 4 – SPRÁVNĚ




Obr. č. 5 – Postoj pro udělení výprasku rákoskou (vlevo správný, vpravo špatný)

15.5.17

Stížnost majitele kiosku pana Hnidopicha Skrblíka na paní Evelýnu

Před mnoha roky jsem zdědil starou chalupu v těsné blízkosti rybníka Žbluňk. V osadě bylo jen pár starých chalup a domů, zato spousta chat a v létě i karavanů a stanů.
Návrh, chalupu zrekonstruovat a využívat pro rodinné účely, byl pro členy rodiny nepřijatelný, rádi cestují a jezdit na jedno místo jednoznačně odmítli. Chalupu prodat mi bylo líto, to jsem zase odmítal já, tak se hledalo řešení pro využití.
Za podpory sestry vzešel nápad z terasy chalupy udělat malé venkovní posezení a z původní staré kuchyně zázemí pro kiosek. Sestra je z oboru, ujala se letního provozu a obchodně se nám dařilo. Nejen místní chataři, ale také cyklisté a turisté rádi zašli posedět. Po pár sezónách bylo nutné sezení rozšířit, přistavě zastřešenou terasu a přidat slunečníky.
K sestře se přidala švagrová a provoz kiosku fungoval řadu roků k všestranné spokojenosti. Letos na jaře ale měla švagrová úraz, musela na operaci a bylo jasné, že v létě ji bude muset v kiosku někdo nahradit. Sestra se domluvila s bývalou spolužačkou, paní Evelýnou, která neměla v aktuální době po reorganizaci v zaměstnání a propuštění žádnou práci. Novou práci měla paní Evelýna přislíbenou až od října. Letní přivýdělek je jí hodil a nabídku ráda přijala. Sestra seznámila paní Evelýnu s rozsahem práce i variabilitami, které provoz takovéhoto zařízení s sebou nese především s ohledem na počasí. Já jsem upřesnil platové podmínky, tedy fixní část + procenta z tržby, a také pravidla pro osobní konzumaci během pracovní doby. Nealko nápoje z post mixu měla paní Evelýna k dispozici bez omezení, vše ostatní (kávu, čaj, potraviny mohla čerpat za nákupní ceny). Bylo domluveno, že paní Evelýna bude zapisovat do sešitu příslušné potraviny a nápoje a na konci měsíce se provede vyúčtování.
Tímto způsobem proběhlo vyúčtování pouze za polovinu května a za červen. Od července se sezóna rozběhla naplno, výrazně přibylo chatařů, u rybníka slunících se výletníků, kolařů i okolo jdoucích turistů. Také přicházely skupinky dětí z nedalekého tábora a nebyla výjimka, že večer osazenstvo přineslo kytary a hrálo a konzumovalo do pozdních nočních hodin. Moje zaměstnankyně byly po celém dnu unavené, doslova padly do postele a předsevzetí paní Evelýny zapsat konzumaci do sešitu nemělo velkou prioritu. Posunula tuto činnost na další den a zápisy postupně den co den oddalovala. Sotva poznačila jídlo, ale na víno a další nápoje zapomínala. Za červenec a srpen zvolila tedy paušální částku, která vycházela z červnové skutečnosti. Zřejmě si však neuvědomila, že jednak počet odpracovaných dnů v červnu byl o dost nižší, ale především se prodloužila otvírací doba.
V žádném případě si nemyslím, že to udělala se zlým úmyslem mě okrást, ale její nedůslednost a rozdíl zjištěný inventurou zaskočil i paní Evelýnu.
Termín ukončení provozu kiosku je každoročně pohyblivý, tzv. dotočná se vždy vyhlásila až těsně před uzavřením sezóny, obvykle dle zhoršujícího se počasí. Pro letošek bylo předběžně domluveno, že s posledním zářijovým dnem skončí i práce pro paní Evelýnu a pokud by ještě některý víkend přinesl hezké počasí, že sestra už zvládne houbaře a cyklisty obsloužit sama.
Evelýna se domluvila se sestrou, že ony si udělají svoji předběžnou inventuru o několik dnů dříve, než si přijedu kiosek převzít já.
Ve čtvrtek 22. září mi volal kamarád, že se o víkendu odlétají potápět do Egypta a jeden z party jim onemocněl, ať s nimi letím já. Potápění patří k mým velkým zálibám, nabídku jsem
přijal. V rychlosti jsem svůj sobotní odjezd sdělil sestře i paní Evelýně s tím, že v pátek 23.9. si udělám inventuru a po návratu z lodi vše dořešíme.
Určitý rozdíl ve spotřebě kávy, příp. sušenek, nanuků se dal předpokládat, ale že bude chybět několik kartonů vína – to mi hlava nebrala. Nechal jsem tedy oběma vzkaz se zjištěnou skutečností a požádal, ať vše překontrolují s tím, že začátkem října obě inventury porovnáme.
Paní Evelýna měla vykázáno za polovinu květnu litr vína a v červnu 1,8 l vína což souhlasilo, v dalších 3 měsících uvedla celkem 8 litrů vína a 2 lahve Prosecco, byť s poznámkou „odhad“, že doplatí dle skutečnosti.
Ač jsem stav přepočítával 2x, pořád chybělo 14 lahví bílého vína a 4 lahve Prosecco. Zda se paní Evelýna o tolik ve svém odhadu spletla se mi ani nechce věřit, finanční rozdíl spolu se sladkostmi + dalšími potravinami činil 2.264,- Kč.

Vážený spankingový soude,
Rád bych vás požádal o zhodnocení popsané situace.
Mám za to, že situace není běžná. To, že paní Evelýna začátkem října rozdíl v evidovaných částkách uhradila v žádném případě neznamená, že je možné věc považovat za uzavřenou. Osobně se domnívám, že se nejednalo o náhodu a nedbalost, ale o pokus vyúčtovat méně. Zdá se vám věrohodné, že si někdo nevšimne, že vypil o 18 lahví více? Celá situace na mne dělá dojem, že paní Evelýna vykázala záměrně málo s tím, že ponechala prostor pro následné doplacení rozdílu a pokládala tím věc za vyřízenou. Kdybych neprovedl kontrolu, zaplatila by vesele a v klidu méně. A když se na rozdíl přišlo, odvolává se na skutečnost, že počet uvedla jen jako odhad a tím přece dala jasně najevo, že může být rozdíl.
Pokud se mnou bude soud souhlasit, navrhuji přísný fyzický trest, aby se o podobné podvody již nepokoušela.

Natálka

Potahuji si z cíga, vypouštím dýmový oblak a vykecávám se starším řidičem autobusu naší krásné nejmenované společnosti se žlutými autobusy. Starý pán hází jeden otřesný kompliment za druhým, otřepává starý vtipy z minulého století a opravdu velmi nenápadně čumí na moje stehna, které jsou celkem odhaleny, za což děkuji mírně sexistickému firemnímu stejnokroji (Aspoň se mají chlapy na co dívat, no ne?). Co už… Pořád může být hůř, kolegyni plácl jeden otrapa, který jezdil noční, dokonce po zadku. A ten byl, na rozdíl od toho dědouška, opravdu velkej hnusák.
Takže ještě jednou zdravím, další krásnej večer v roli stevardky, pokračujeme směr Praha – Brno. Dnes večer další cestující, co mi budou pít krev a další dlouhá cesta plná drkotání a otravných požadavků. Ne, že bych si chtěla vyloženě stěžovat. Jako 19letá absolventka střední školy zaměřeného na cestovní ruch jsem ráda za každou příležitost, a taky vím, jak je v dnešní době důležité mít za sebou nějakou praxi. Ale občas jsou prostě večery, kdy nemám náladu procházet úzkou uličkou vozu, rozdávat zamotaná sluchátka a vařit kávu nafrněným měšťačkám s IPhonem, tlustým páprdům, co sežrali všechnu moudrost světa a dědkům, co se neustále vyptávají, jak si mají zprovoznit obrazovku a spustit si nějaký „luxusní“ český biják, co naše společnosti během jízdy nabízí.
 Bohužel, dne je ten večer, co fakt nemám náladu!!
Naštěstí však, i přes můj počáteční rozmar, probíhá cesta celkem v klidu. Tentokrát jede výjimečně jen pár cestujících. Nějaká stará bába, divný týpek ve středních letech, který má na sobě hábit jak z Harryho Pottera a pár mladých studentů, kteří hrají nějakou šílenou „onlinovku“ na noťácích a nevyžadují žádnou zvláštní péči (Úplně jako můj malý debilní bráška). Jen babka a podivín si objednali kávu, takže skoro žádná práce, zatím lážo. „Paní, tady máte svou kávu,“ říkám s milým úsměvem a podávám stařeně její teplý nápoj. Stařena se kysele usmívá, cosi si mumlá pod vousy a věnuje se čtení.
Tak konečně klídek. Celou cestu mohu sedět ve předu s řidičem a nedělat si starosti, třeba si i zdřímnu…. V tom za zády uslyším hlas: „Slečinko, prosím vás, mohu na chvíli?“ ozývá se stařena a mě přepadají mdloby, podle tónu něco není v pořádku. „Ano, copak se děje, vše v pořádku paní?“ přispěchám zachraňovat situaci s hláskem jako med. Dozvím se, že káva je studená, studenti mají moc hlasitě puštěný noťáky a taky má málo prostoru na nohy. Vše řeším s velkou vervou a stoprocentním nasazením. Uklidňuji studenty (stačilo zamrkat), donesu jinou kávu a bábě pomohu sklopit sedadlo. Potom s radostí mířím zpátky na sedadlo, když se bába opět ozve: „Slečínko, pojďte zamnou ještě!“
Abych shrnula většinu cesty bába si dále přeje latté, ale dostala kapučíno. Posléze je prý v autobuse zima jak v Rusku (já se potím jako prase), taky chce sluchátka, protože jsem jí je prý nenabídla (to jsem udělala 3x) a prý máme špatný autobusy, neboť moc drncají a sedačky jsou moc tvrdé, ona má přeci starý kosti.
 No, však víte, jak to chodí… Jsem taky jen člověk. Poté, co mi daná ježibaba kritizuje ještě úbor a dodává hlášku, že dříve bývaly stevardky vyšší (měřím 172 a díky dlouhým nohám, fakt ani opticky malá nejsem), bohužel, dělám pár dost velkých chyb tohoto večera, ty chyby se mi vrátí později i s úroky…
Ta zaprvé jsem natolik blbá, že si stěžuji u řidiče, a to dost nevybíravě. Všimla jsem si, že na mě ve předu sedící podivín nějak zahlíží, ale ve vzteku si prostě nehlídám jazyk a vypouštím jedno sprostý slovo za druhým. Brigády na černo v baru tě naučí mluvit trochu chlapácky, no. Následovně mírně ignoruji již asi desáté volání zmíněné čarodějnice a po desátém hysterickém zaječení, která značí objednávku asi desátého čaje, plivu dámě do kelímku s čajem. Ha!! To tě naučí stařeno!
Konečně přijíždíme do Brna a já jsem z dané stařeny absolutně kaput, jako by jel celý autobus uřvaných dětí a jsem opravdu vděčná bohu, že se milá babka štrachá k „šalinám“. Tak konečně volno, nastoupím do autobusu a vzhůru na naši centrálu, kterou využíváme k přespávání, když jsme mimo bydliště, plánuji si a těším se na postel.
Najednou mě zastaví onen podivín, který má na sobě ten prapodivný hábit a s kufříkem mi připadá jako nějaký estébák, fakt mu chybí jen nějaký klobouk. „Zdravím vás slečno, mé jméno je Milan Peterka starší a mám vás nahranou na svůj mobilní telefon, jak plivete staré dámě do pití, nadáváte velmi nevybíravým způsobem na cestující a záměrně ignorujete poskytovat služby starší osobě, která si chtěla objednat nápoj, což je vaše práce, nemýlím se snad?“ dodal jedním dechem onen cestující a s kamenným výrazem na mě hledí bez známky pohybu.
Zůstala jsem na něj hledět s otevřenými ústy. Co sakra může chtít, proč já? Chce snad prachy, proč mě natáčel? Já peníze momentálně nemám a tu blbou práci potřebuji, doma to mám na štíra, platím si sama celkem dost drahé spolubydlení v Praze a v momentálně už mám pár vroubků u šéfa naší trasy (Tohle by byl můj konec) Leknutím ani nemohu mluvit….
Týpek se na mě dál hledí a dodává: „Hodlám a taky to udělám, poslat tuto nahrávku vašemu nadřízenému, tohle chování k cestujícím se mi krajně nelíbí a jsem znechucen úrovní zaměstnanců této společnosti!“ dodává vážně a mračí se na mě z pod jeho podivných temných očí. „Poslyšte, pane, já jsem to prostě mírně nezvládla psychicky. Mám teď těžký životní období a nemůžu si dovolit přijít o práci, prosím neposílejte tu nahrávku. Vím, že jsem udělala chybu, ale snad to nemusíme tak moc hrotit, svou práci se snažím odvádět dobře“, dodávám a snažím se tvářit andělsky, na chlapy to někdy zabírá. Bohužel, na tohohle kmeta to nezabírá ani náhodou.
Dalších deset minut poslouchám poučky o tom, jak to bývalo dříve, jak upadá morálka a jak si mládež neví, co by dělala s roupama dnes a moje připomínky tak nějak odbýval s tichým „pche“. Stihne ještě dodat něco i o jeho výchově, jeho otci a že v jeho firmě by si to nikdo nedovolil.
Má takový strašně divný až starosvětský kecy a začínám být s něho vážně otrávená, ale vím, že když se například moje báby takhle rozčílila, tak po salvě přišel klid a rozhřešení. No, tentokrát jsem se mírně přepočítala. „Víte co, slečno, já osobně věřím v nápravu mladých dívek, proutek se má ohýbat, dokud je mladý a věřím ve starou osvědčenou metodu, kterou bychom mohli smazat váš prohřešek. A tou metodou je naplácání na holou zadnici“, prohlásí podivín a vážně se na mě podívá, i když bych přísahala, že se mírně pousměje. „Máte pět minut na rozmyšlenou, pak posílám e-mail na vaši centrálu i s nahrávkou, popřípadě se budu snažit zítra vyhledat vašeho nadřízeného a vyvodit z vašeho chování patřičné důsledky, čímž míním přinejmenším vyhazov“.
Nastalo hrobové ticho, nebo snad takové to zvláštní ticho před úderem hromu, prostě víte, co tím myslím. Hlavou mi probíhaly myšlenky jako: Cože? Na holý zadek? Je to úchyl? Chce mě přehnout o popelnici někde za rožkem, nebo se dočista pomátl a měla bych křičet. To si snad myslí, že jsme v době kamenné nebo snad za Socialismu?
 Na druhou stranu si začnu představovat ty hrozivé scénáře vyhazovu ze zaměstnání. Dlužím spolubydlícímu na nájemném, mám na splátky nový mobil a domů se prostě momentálně vrátit nemohu, to by byla moje osobní prohra. Sakra! Ten parchant mě zastihl v neskutečně hrozné situaci. Ten parchant mě dostal! „Jak-Jakk, byste si to představoval, jako ten výprask?“, vykoktám a sama nevěřím, co jsem právě vyslovila. Já se mu snad odevzdávám?... „To se včas dozvíte“, praví chlápek a než se stačím vzpamatovat, chytne mě za ruku a táhne mě zpátky do autobusu.
Následujících pár minut jsem jako v mátohách, nejsem neschopna pochopit, k čemu jsem svolila, jak jsem se do této situace dostala a co se to sakra děje…
 Mlčky jak poslušná kravička sleduji, jak chlápek uplácí řidiče hodně velkou salvou bankovek. Řidič bez zaváhání přijímá peníze a opouští autobus s tím, že si jde pro něco k pití. „Tak slečno, osaměli jsme, není pravdou? Tak alespoň pro začátek. Jak se jmenujete?“ ptá se mírně uvolněněji a propíchává mě svým dost temným pohledem. „Natálka“, pípnu jako vyděšené kuře a v duchu si říkám – Co děláš ty krávo!! Proč nezdrháš....
Sleduje mě a zhluboka dýchá. Sjíždí pohledem od obličeje až po špičky mých prstů, prohlíží si mě jako výstavní figurínu. „Natálko, jestli pak víte, jak se trestají neposlušné mladé holčičky, které nevědí, jak se chovat k zákazníkům a mají neslušnou mluvu“, dodává a najednou je z důležitého morouse, takový potměšilý sviňák. „Nevím, já nikdy, prosím..?“, nejsem schopna mu odpovědět. Nejsem schopna vysvětlit, jak jsem se dostala do této situace, nejsem schopna vysvětlit můj strach. A taky nejsem schopna se bránit, nejsem schopna oponovat a nejsem schopna připustit si absurditu dané situace a její možné důsledky pro moje pozadí. Mám prostě z ničeho nic strašný strach…
Chlápek se zasměje a dodává: „Tak já vám to názorně předvedu.“ Najednou si chlápek opře svou nohu o jednu ze sedaček, chytne mě pevně za pas a vyhodí si mě jako nějaký pytel brambor přes svoji nohu, takže mi jeho koleno dost nepříjemně tlačí do břicha, jsem celá ve vzduchu, hlavou klimbám dole a hlavně, a hlavně…to ponížení…
 V daný okamžik se ve mně ozve po tom předchozím omračujícím strachu a zkoprnění bývalá hrdinka, začnu na něj řvát spršku jaderných nadávek, vyhrožuji, že zavolám policií a domáhám se lidských práv. Nehledě na mé kopání a řev vytáhne mi chlápek sukni nahoru a odhalí, tak moje samodržící punčošky a bělostná tanga jako sníh. „Tak takhle tedy ne“ dodává směle…
Najednou jsem opět to zkoprnělé děvče, nechápu, v jaké situaci jsem se to ocitla, cítím strašný stud. Já, nezávislá žena, v 21. stoletím a visím úplně cizímu chlapovi na koleni jako spratek a mám vykasanou sukni až na zádech a jde mi vše vidět, snad opravdu úplně vše…. Bože, ať je to jen sen.
A pak dopadne první rána a ozve se: Plesk! Plesk! A znova a znova další vyťaté políčky na moje dvě polokoule. Místo nějaké bolesti, mě do břicha zasáhne stud. Pane Bože! Já dostávám jako malá holčička na zadek…od cizího chlapa. Vydávám ze sebe ječivě: „Ale pane! To nesmíte..Ne! Já nechci!!“ Pryč jsou mé nadávky, pryč je má odvaha, pryč je to děvče 21. století plné síly a nezávislosti…
Chlápek se začne smát a křičí: „Ale holčičko! To zvládneš, žádný strachy! Tohle ti jen prospěje, tohle je má rada do života ode mě pro tebe. Tak ztichni a přijmi svůj trest“, dodává a hezky mydlí jednu mou půlku za druhou. „Vždyť jsem už dospělá, nejsem žádná malá holka, tohle přeci nejde, to kurva nejde“, křičím, ale žádná odezva se nekoná. Bože, ať to skončí, ten stud, ten hrozný stud. Slyším procházet v blízkosti autobusu nějaké lidi, ale co mám dělat..Křičet? Aby mě viděli nějací lidé v této ponižující pozici? To to už radši přetrpím ten výprask, co může být ještě horšího……
Místo oddechu či špetky úlevy, najednou cítím, jak se jeho prsty dotýkají lemu mých kalhotek a stahují je rychlým pohybem dolů. Bože, to ne, co jsem to provedla, co to on provedl. Před necelou hodinou to byl podivný divňous s hábitem a teď mě bude trestat na holou prdel? Zvládnu jen ze sebe vydat: „Ach! Uch! Ne, pane, prosím!“ Místo toho zase jen – Plesk! Plesk a Plesk! Nepřestávají dopadat palčivé rány na můj odhalený zadeček, který je bezbožně vystavený tomu cizinci!
Pomalu místo ponížení, začínám cítit bolest. Pichlavé pálení, skoro až řezání a strašné horko na mém odhaleném pozadí. Blůzku mám propocenou a jsem rozmazaná jako omalovánka. Když už si myslím, že mé utrpení nikdy neskončí. Zničehonic jsem zpátky na nohou, někdo mi natáhne kalhotky a sukni a během pár vteřin zmizí. Zůstávám stát v šoku. Uvažuji o volání policii, nebo mám snad vyběhnout na ulici a křičet, že jsem byla znásilněna?
Neudělám však nic. Zůstanu stát a přemýšlím o tom, jak mě dokázal cizí muž pokořit, ponížit a potrestat, během necelých možná dvaceti minut. Tu otázku si budu pokládat možná už do smrti. Nikdy nezapomenu….
Poznámka autora:

Tuhle povídku jsem napsal po cestě z Prahy do Brna jednou nejmenovanou společností, když mne obsluhovala na výsost sympatická stevardka, která však postrádala slušné vychování a věřím, že zasloužila potrestat. Snad se vám bude alespoň trochu líbit. Skutečně se jednalo o jedinečný nádech inspirace… Dále se omlouvám za případné vulgarismy užité v textu, ale snažil jsem se mírně vcítit to myšlenek a chování takové drzé dámy mladého věku v 21. století, snad mi to odpustíte. Zdravím vás. Radim :)))

3.5.17

Spankingový soud: Podání udání na paní Irmu Koudelkovou

Vážený spankingový soude,
tímto vám zasílám žalobu na paní  Irmu Koudelkovou.
Koudelková bydlí ve stejné ulici jako já, takže ji dobře znám. Musím vám napsat, jakou to vyvedla ošklivou věc. Pořád jezdí na kole, všude, asi je zdechlá chodit pěšky. Seděla jsem jednou na hrázi rybníka Dubáku, to je ten jak rostou na hrázi duby, jmenuje se podle nich, víte. Byla jsem tam na zdravotní vycházce. Koudelková zrovna jela okolo. Právě byl začátek dubna, víte, to mají žabičky lásky čas a bylo jich tam plno a měly se rády. Sousedka jela po hrázi,                 nedávala pozor a málem jednu žabku přejela, žabička chtěla uskočit, ale nestihla to a ta ženská bezohledná jí přejela nožičku. Smutně zakuňkala. Koudelková si toho ani nevšimla a funěla dál. Vůbec jí neposkytla první a ani žádnou jinou pomoc!!! Volala jsem na ni, ať zavolá veterináře, ostýchám se napsat, co mi odpověděla.  
Vzala jsem žabičku do ruky a přemýšlela co teď. Donesla jsem ji na blízkou služebnu policie. Ani se na chudinku nepodívali a poslali mne do útulku pro zvířata. Odmítli mne tam odvézt, i když je to přes celé město. Tam jsem ji donesla, choulila se mi v ruce celá smutná. Zase se ani nepodívali a prý se mám vrátit a pustit ji do toho rybníka. Vracela jsem se zpátky s ubohým zvířátkem, pro slzy jsem neviděla, a když jsem ji pustila, potopila se rychle na dno a už vůbec nevyplavala. Strašně jsem se o ni bála, že se utopila. Šla jsem na úřad, na životní prostředí, nahlásit, co se stalo. Víte, co mi ten nemrava řekl? No opravdu, nezdvořák jeden! Prý žáby umějí dobře plavat a prý mne ta žába...no fakt mi to řekl...prý mne měla plné zuby, jak jsem ji tahala...no fakt řekl tahala...po celém městě a prý se na dně rybníka schovává přede mnou. 
Myslím, že by za to měla být Koudelková řádně potrestána, zranila ubohou žabičku a vůbec jí nepomohla a já s tím měla po celé odpoledne tolik trablů a nepříjemností. Už vůbec nemůžu chodit na procházku k Dubáku, pokaždé si vzpomenu na ubohého obojživelníčka a je mi do pláče, tak radši chodím na hřbitov.
Říkali sousedé, že už byla několikrát u vašeho soudu potrestána, že se nepěkně zachovala k panu Joudovi. Sice ho pořád nezdraví, ale už na něj není drzá.
Navrhuju pořádný výprask na holou, ať si aspoň týden nesedne a nikomu neubližuje. Dívala jsem se na hodinky, 4 hodiny a deset minut jsem strávila pokusem o záchranu zvířátka, to je 250 minut, myslím, že by za každou minutu měla dostat pořádnou ránu řemenem nebo rákoskou.  A ať si je pěkně nahlas spočítá!
Vy už si určitě budete vědět rady. Moc vám děkuju za vaši záslužnou práci za lepší svět.

                                              
                     Božidara Sluníčková

                     Předsedkyně uličního výboru okrašlovacího spolku

24.4.17

Nevyhýbejte se daním. Někdy mohou vést i k docela příjemnému zážitku


 "Co na mě tak civíte?" oslovila mě mladá štíhlá černovláska, která řízením osudu stála vedle mě ve frontě na podání daňového přiznání.

"Představuji si, jak asi vypadáte nahá," odpověděl jsem podle pravdy.

"A co vidíte?" Neurazila se.

"Kromě mnohé jiné krásy vidím pěkný, kulaťoučký zadeček, který si přímo žádá o pěkné poplácání."

"Vy bijete ženy?" zeptala se.

"Ale fuj! Jaké škaredé slovo! To, co mám na mysli, není žádné bití, ale oboustranně příjemný a vzrušující zážitek. Pro ženy dokonce prospěšný. A samozřejmě prováděný za oboustranného souhlasu a na základě oboustranné dohody."

"Co může být na bití prospěšného?" Nehodlala se vzdát své terminologie.

"Tak především, zlepšuje se krevní oběh, reguluje se tlak krve, brání se vzniku křečových žil, a co ženy zejména oceňují, je, že se brání vzniku celulitídy. Nikoliv bezvýznamný motiv je, že při spankingu, jak se tato terapie odborně jmenuje, má žena jedinečnou příležitost ukázat mužům, jak je krásná. Pomocí spankingu se dá zintenzivnit orgasmus a u neorgastických žen orgasmus vůbec dosáhnout. Spanking se rovněž využívá na léčbu neplodnosti žen. Ale to jistě není váš problém. Poněkud méně žádoucím vedlejším účinkem je, že po takové terapii více chutná jíst. Ale jak se tak na vás koukám, ani to není váš případ."

"Inu, vyprávět umíte hezky. Ale je vidět, že jste typický sobecký chlap. Zkrátka macho. Jde vám jen o vaše hnusné libido, a za tím účelem si dokážete vymyslet pohádky o tom, jak je to skvělé. Ale kdyby vám chtěl někdo to bití oplatit, to už byste nebyli takoví hrdinové."

"No, kdyby ten ´někdo´ byla taková ženská, jako jste vy, tak bych si to docela nechal líbit. A s radostí."

Její pohled výrazně změkl. Na chvíli se odmlčela. "Snad to s vámi není tak špatné," pravila. Ještě chvíli bojovala sama se sebou, a potom řekla, "Třeba bych to někdy zkusila. Říká se, že člověk má vyzkoušet všechno. Nebo skoro všechno."

Než jsme se domluvili kdy a kde ji vyzdvihnu, byli jsme u okénka a čelili zamračenému pohledu otrávené úřednice.

Když jsem v dohodnuté době dorazil na dohodnuté místo, čekala tam. Byl jsem trochu překvapen. Myslel jsem, že na mě hraje  habaďůru a nepřijde. "Byla jsem trochu překvapena, že jste přijel" pravila, když nastoupila ke mně do auta. "Myslela jsem, že na mě hrajete  habaďůru a necháte to plavat." Měla na sobě světle hnědý kostým  malinko nad kolena. Čerstvě umyté vlasy pojištěné jednoduchou sponkou, kterou by laik mohl pokládat za zlatou. A voněla.

Zavezl jsem ji do malého levného hotýlku ve vytunelované rekreační oblasti asi padesát kilometrů za městem, který za minulého režimu sloužil hlavně k pořádání dýchánků brigád socialistické práce a branno-sportovních her. Byli jsme tam jedinými hosty.

Bez dlouhých cerátů jsme přistoupili k věci. Přikázal jsem jí, aby si svlékla  sukni, která byla tak úzká, že by se při naší akci mohla poškodit, a aby se opřela  o poněkud rozviklaný stůl. "Mám si stáhnout kalhotky?" zeptala se žoviálně. "Ne," řekl jsem. "Ale, říkal jste, že byste to chtěl dělat s nahými ženami." "Ne," opakoval jsem už poněkud zvýšeným hlasem. "Nic takového jsem neříkal. Váš nahý zadeček jsem si jen představoval." Když jsem viděl, jak zesmutněla, řekl jsem, "Možná později."

Pohladil jsem ji po kalhotkách a pak jsem se dal do vyplácení. Střídal jsem půlky a zvyšoval tlak, ale ani po padesátce jsem ji neplácal moc silně.

Když pochopila, že je konec, vzpřímila se, pohladila se po kalhotkách a chvíli na nich držela obě dlaně. "Měl jsi pravdu," začala mi tykat. "Bylo to příjemné. Dokonce velmi příjemné. Jak je možné, že jsem netušila, jak příjemné to může být. Mimochodem, jmenuju se Barbora," řekla a nastavila mi levou tvář k letmému polibku.

Když jsem se představil i já, pokračovala. "Trváš na svých slovech?" zeptala se. "Já na svých slovech vždycky trvám. Ale nevím, co konkrétně máš na mysli," pravil jsem, třebaže jsem tušil, na co asi naráží. "Říkal jsi, že od takové ženy, jako jsem já, by sis s radostí dal naplácat. Platí to?"

"Samozřejmě," odvětil jsem. "Tak kalhoty dolů!" Svlékl jsem si kalhoty a uvelebil se na stole, kde byla před chvílí uvelebena ona. Zvolila postup, který pochytila ode mě, to jest plácala mě střídavě po obou půlkách, ale dávala do té akce mnohem větší sílu, než já. Aspoň mi to tak připadlo. Dala mi dvakrát asi po stovce a pak se zeptala, "Tak co, bylo to s radostí?" Přisvědčil jsem. Bára teď zahákla ukazováček za gumičku mých trenek, na malý okamžik zaváhala a potom mi stáhla trenky ke kolenům. Chvíli se pokochala odstíny mého zadku, zajisté nikoliv šedivými, a pokračovala ve výprasku, tentokrát na holou. Zůstala při vyzkoušené metodice, aniž snížila intenzitu vyplácení. Tato fáze trvala mnohem déle, než ta předchozí. Odhaduji, že jsem na každou půlku dostal dvěstě, třebaže si nemyslím, že to počítala. Pohlazením po varlatech naznačila, že je konec. Dovolila mi, abych se oblékl.

"Omlouvám se, že jsem ti řekla, že jsi macho. Snášel jsi to docela statečně."

"Nevím, jestli nezměníš názor, až ti nasekám na holou."

"Teď hned?" zeptala se. Podíval jsem se na hodinky, a když jsem viděl, že ještě není moc pozdě, řekl jsem, "Jo, teď hned. Svlíkni si kalhotky."

Poslechla mě bez odmlouvání, ale poněkud po svém. Svlékla si nejen kalhotky, ale všechno. Chvíli se koketně procházela po neútulném pokoji, aby se mi předvedla ze všech stran. Porovnával jsem to, co vidím s tím, co jsem si představoval na daňovém úřadě, a musel jsem svůj odhad opravit směrem do plusu. Byla vysoká, černovlasá, černooká, štíhlá ale nikoliv hubená, prsa asi dvojky s naběhlými hroty bradavek (namlouval jsem si, že o jejich naběhnutí jsem se postaral já), útlý pás, široké boky, dlouhé, rovné, vyholené nohy, nevyholený klín stejné barvy, jako vlasy. Prdelka kulaťoučká, zrůžovělá předchozí masáží, avšak schopná vstřebat ještě další. "Tak co," pravila Bára, "je to jak sis to představoval na tom úřadě?" Ta potvora mi snad čte myšlenky, pomyslel jsem si, ale podle pravdy jsem řekl, že skutečnost je mnohem hezčí než sny.

Tentokrát jsem si ji položil na bříško na lůžko stejně rozvrzané, jako ten stůl, chráněné květovaným přehozem. Přisedl jsem si na pelest postele a trošku k ní mluvil. Chválil jsem ji, jaká je hezká, pěkně rostlá a stavěná, jaké má hezké černé vlásky a dlouhé nožky a krásnou oblou, souměrnou a pěkně prokrvenou prdelku, jaká je statečná, že vydržela tvrdou masáž, ale současně jsem ji pokáral, jaká je neopatrná, že jde na hotel s úplně cizím chlapem, o němž nic neví, a svlíká se před ním donaha, a že za to zaslouží pořádně naplácat, na což se právě chystám.

Barborka byla celá na trní. Evidentně toužila po fyzickém kontaktu, a místo toho musela poslouchat mé kecy. Od nervozity se jí udělala husí kůže, a v žlábku mezi hýžděmi se objevilo pár kapek potu. Nebo čeho.

První plácnutí jsem vedl plnou silou na pravou půlku. Chvíli jsem počkal, co to udělá, a zatím jsem  si prohlížel pět červených nestejně dlouhých otisků na dosud bílém mase. Škubla sebou, ale neřekla nic. Pokračoval jsem decentněji, a sice tak dlouho, dokud mi nezačala umdlévat ruka.

Když umdlela docela, s masaží jsem přestal. Barborka se překulila na záda, roztáhla nohy a pravila: "Jednu věc jsi mi ale, ty mizero, neřekl. Že se po výprasku jednomu strašně zachce milování."