21.9.16

Jedna z šuplíku


Já už ani nevím, jak jsem přišla na tento svět. Snad jsem zapomněla, snad jsem to ani předtím nevěděla. Celý život jsem pomáhala v kuchyni. Bylo to dobré zaměstnání. Někomu by možná připadalo nudné, ale mě bavilo. Sloužila jsem lidem.

Moje první Paní byla mladá, krásná a moc hodná. Myslím, že si mě koupila. Uměla skvěle vařit. To není jen můj názor, říkaly to i hrnce, pokličky, talíře, příbory... dokonce i lidé. Žila s jedním mužem, který to říkal často - totiž mé Paní. Já lidem věřím, ne jako ty moderní vařečky. Ty si.. li... silly - kon... ky... Víte, nejsou zdejší, jsou přespolní, z US anebo Mejdinčíny, zkrátka odněkud z údolí. Ony jsou zcestovalé a děsně namyšlené. Tvrdí, že člověka přežijí a myslím, že je to dokonce pravda. Ten silly-kón vám vůbec nestárne. Smějí se mi, jaká jsem zkroucená a začazená, a to je ostatně taky pravda. Dnes už ano.

Ale nebyla jsem vždycky tak utahaná.

Asi před sto lety, v minulém tisíciletí (nebo tak nějak), jsem spávala se svými sestrami v pokoji, kterému lidé říkají šuplík. Byly jsme tři a já byla nejmladší. Práci nám přidělovali lidé.
„Zamíchej tohle, ukvedlej támhleto!“
Trávila jsem hodně času v lázni s mrkví, celerem, bramborou a nudlemi. Občas se k nám připojilo kuře, ale kuře s námi nemluvilo. Myslela jsem, že je namyšlené, jenže kuře bylo mrtvé.

To jsem ještě nevěděla, co znamená být mrtvý. Zeptala jsem se na to své sestry z Krajáče, která se dobře znala s gulášem a byla moc chytrá a sběhlá, protože svého času bydlela nahoře v Krajáči a hodně od lidí pochytila. My z Šuplíku většinou spíme.
„Lidé občas vaří ze zvířat. Třeba v neděli, pokud sis všimla,“ řekla.
„Ano,“ řekla jsem.
„No a ty zvířata nejprve zabijí, předtím než je strčí do hrnce,“ řekla.
„Aha,“ řekla jsem.
„Proto zvířata v hrnci nemluví,“ řekla.
„Aha,“ řekla jsem. „Celer je zvíře?“
„Ne, zelenina,“ řekla.
Krátce nato jsem se v lázni zeptala celeru, zdali je zelenina a co se s ním stane, když se rozloučíme. Celer mi vysvětlil, že ho lidé sní.
„Spolknou mě a stráví a...“ řekl doslova.
„...A co?“ řekla jsem.
„A to je všechno,“ řekl.
„A když tě spolknou a stráví a to je všechno, tak tě pak někam položí a za pár dní tě zase strčí do hrnce?“ Víte, já si vážně myslela, že je to pokaždé ten samý celer, ta samá mrkev a tatáž brambora, se kterými se den co den koupu, ale celer se strašně urazil.

„Ty jsi ale dřevo,“ řekla sestra z Krajáče a vysmála se mi, když jsem jí o tom vyprávěla.

Statisticky vzato není vyloučené, že tutéž zeleninu potkáte v hrnci vícekrát po sobě, ale chvíli to trvá, někdy i mnoho let, než se to co bylo celerem promísí s půdou a znovu vyroste. Jenomže potom už to vůbec nemusí být celer, ale třeba rajče, hrášek nebo ředkvička.
Nebyla jsem zelenina a celer se styděl. Pochopte, to je jakoby se mě celer zeptal na výprasky.

Já nejdřív nevěděla, že máme taky jiné povinnosti než pomáhat s vařením, to až když se naší mladé hodné Paní narodilo děťátko a Stará prohlásila: „Ajéje, už nám to zase začíná.“
Stará moc nemluvila, a když už promluvila, tak se vyjadřovala děsně záhadně.

Ptala jsem se mrkve, co to znamená, když se lidem narodí děťátko a mrkev řekla že to znamená, že se teď bude vařit hodně kaše a vůbec všechno že se bude hodně vařit, protože malé dítě nemá žádné zuby.
„Aha,“ řekla jsem a pustila to z hlavy. Na mnoho let. Teď se bude vařit kaše, ale ne hned, to až Adélka-beruška trochu povyroste. Řekla jsem vám, že lidé rostou?

Jenomže svým povinnostem neuniknete. Ani já jim neunikla, ani moje sestra, ani Stará, když ještě nebyla tak stará.
Možná vám to bude připadat ztřeštěné, ale to jen proto že neznáte lidi tak jak jsem je poznala já. Když se lidem narodí děťátko, to není jako když se narodíme my. Takové děťátko neví o světě vůbec nic a rodiče o něj musí moc pečovat, aby rostlo, aby bylo zdravé a veselé. Kdybyste takové děťátko jen tak šoupli do šuplíku nebo do Krajáče jako vařečku... nesmysl!
A rodiče? Rodiče jsou ta paní a ten pán co jsem u nich sloužila.

Víte jak jsem vyprávěla o těch zvířatech co nikdy nemluví. Představte si, že nikdo vlastně neví, co se s nimi děje pak. Rozhodně se nevrátí za rok zpátky jako zelenina, to vám tedy povím. Ještě nikdy nikdo nepotkal v hrnci stejné zvíře, které už lidé jednou snědli. Každopádně strkat děti do šuplíku, to je přece hloupost. A lidé to taky vědí.
Děťátka mají jiné poslání a někdy je strašně těžké zjistit jaké. Já jsem opravdu ráda, že jsem jen obyčejná vařečka a vím od narození co a jak, ačkoliv některé věci jsem se taky musela naučit. Díky dřezu Stará věděla o zvláštních povinnostech úplně všechno a vůbec nepřeháněla, když říkala, že je plnila nejmíň tisíckrát. Za jejího mládí byla úplně jiná doba a děti se vychovávaly mnohem častěji. Vysvětlila nám, že naše paní začne brzy Adélku taky vychovávat a že jí v tom budeme pomáhat, ať už se nám to líbí nebo ne.

Stará řekla: „Jednou za čas tě paní probudí a vytáhne z šuplíku, ale vůbec ne proto, že se chystá vařit, ba ne, to poznáš předem. Uslyšíš křik anebo pláč, ale většinou obojí. Někdy to proběhne přímo v kuchyni, ale když máš štěstí, podíváš se i za humna. Já se jednou podívala dokonce až na zahradu pod keř a strávila tam skoro týden, než mě zase našli.“
„Kdo vás našel?“ chtěla jsem vědět.
„Rodiče naší Paní a neskákej mi do řeči,“ řekla Stará.
„Naše Paní měla rodiče?“
„Samozřejmě že měla ty dřevo,“ osopila se na mě sestra z Krajáče a kývla na Starou, aby pokračovala.

Slyšela jsem o cizích krajích za humny, kde vařečky jen vaří od jedné té moderní plastovky silly-kónky z Mejdinčínyho údolí, která se v jednom kuse vytahuje. Myslím, že mi prostě jen závidí, protože od té doby, co jsou děti samy od sebe stále hodnější, už rodiče skoro vůbec nevychovávají a většina toho nového nerozbitného náčiní výprask nikdy nezažila. Lidé říkají našim zvláštním povinnostem výprask, nářez nebo sekec, i když někdy se výprask, nářez čili sekec obejde i bez nás.

Prozradím vám tajemství. Silly-kónky nejsou jako my. Jsou z jiného těsta, jak by řekl štrúdl. Jsou, jsou...
 Já vím, jak rády by si zatancovaly na něčím pozadí, pěkně naholo, celé se na to třesou. Mají něco hluboko uvnitř, něco temného a chladného...
Když jsem se je snažila zasvětit do našich zvláštních povinností, úplně se rozzářily, chtěly vědět o všech podrobnostech, nechaly si vyprávět o každém plácnutí a rozebíraly ho ze všech stran, až mě to unavilo. Otrávilo mě vykládat jim pořád dokola o tom samém - tehdy se na mě rozhněvaly a začaly mi spílat.
Omlouvám se. Jistě si myslíte, stará vařecha teď roznáší klepy, drbe, podívejte na ni! Závidí mladým pružnost a svěží barvy, závidí jim matný odolný povrch. Sama je. Sama a navíc zpuchřelá, zkyslá octem a černější než kašel. Jenže vy s nimi v jednom pokoji nežijete a neslyšíte, co si mezi sebou špitají.

Moje sestra z Krajáče znala výprask z Krajáče, kde bydlela předtím. Z Krajáče je prý mnohem lepší rozhled a méně se tam spí.
„Lidé se dělí na rodiče a děti,“ řekla. „Děti vypadají přibližně jako Adélka-beruška, zatímco rodiče jsou podobní spíš naší Paní a jejímu muži. Rodiče musí dětem občas naplácat, ale dětem se to většinou moc nelíbí.“
Sestra z Krajáče dále řekla, že se děti tváří děsně nešťastně, když jim maminka nebo tatínek oznámí, že dostanou na zadek. Obvykle jim to oznámí předem, aby se mohly připravit.

Jenže naše hodná Paní byla jiná. Stará říkala, že i Adélka-beruška je jiná. Prý tolik nezlobí jako její maminka. Občas jsme sice slyšely pláč, ale jen výjimečně křik. Adélka-beruška rostla jako z vody, my pomáhaly lidem s vařením a všem nám bylo dobře.

Až jednou, po mnoha a mnoha letech nepřišla Adélka domů a maminka se o ni bála. Ten večer pořád drnčel telefon, přišli cizí lidé a zase odešli. Sem tam pochodovala Paní po kuchyni. Slyšeli jsme její kroky a nevěděli co se děje. Zdálo se mi, že slyším, jak potichu vzlyká.
Stará spala dál. Spala teď skoro pořád, a sestra z Krajáče řekla, že se s námi brzo rozloučí, že už má život za sebou, že tohle ona zná z Krajáče, že už to jednou zažila. Stará prý odchází. Mluvila nějak zmateně a já dostala strach. Ne o Adélku, ne o Starou, ale o sebe. Přiznávám se bez mučení. Tehdy mě poprvé napadlo, že i já jednou zestárnu, budu už jen spát a spát a potom, možná že právě za takové bouřlivé noci jaká byla tehdy, potom zkrátka odejdu. Zůstane jen dřevo. Kam se odeberu a vrátím se sem někdy?

Nebylo to vůbec takové, jak mi sestra z Krajáče líčila. Zatímco venku burácel hrom a já se oddávala trudným sobeckým myšlenkám, vrátila se Adélka domů. Zarachotil klíč v zámku a ozvalo se: „Maminko, prosím tě nezlob se na mě, jsem tak hloupá.“
V tu chvíli se šuplík otevřel, Paní popadla Starou. Nevzbudila ji. Starou by v té chvíli nevzbudila ani rána z děla.
Hovořily spolu. Maminka a dcera. Naše Paní a Adélka-beruška. Ale ještě předtím jí Paní naplácala, popadla Starou a Stará pukla. Když vařečka odejde, dřevo někdy pukne.
Zůstaly jsme dvě.
Dlužno dodat že Stará nepukla hned, ale Paní se do výchovy zničehonic opřela, jakoby doháněla cosi co snad kdysi zanedbala a dřevo je jen dřevo. Stará byla pryč.
Lup!
„Vrátíme se někdy? Myslím potom co...“ zeptala jsem se sestry.
„Nevím, měly jsme se zeptat,“ odvětila.
Pochybuji, že by nám to Stará řekla, i kdybychom si vzpomněli včas. Některé věci na tomto světě neví ani guláš - lidé jim říkají „záhada“.
Stejná záhada jako to, kde rodiče nakupují děti.

Nějaký čas jsme se s novou Starou, mou dřívější-současnou-na věky věků sestřičkou z Krajáče o zvláštní povinnosti dělily, nebylo jich moc a pak nastal zas klid. Z Adélky-berušky se stal rodič, ale ještě předtím Adélka-manželka a její muž byl taky hezký. Odstěhovala se a já zůstala v šuplíku úplně sama, protože nová domácnost si žádala určitou výbavu i do nové kuchyně. Já zůstala se svou Paní.

Sestru z Krajáče jsem víckrát neviděla, ale Adélku-manželku ano. Chodila mou Paní a svého otce navštěvovat, chodila a pomáhala, chodila a mluvila a já se dozvěděla že je rodič a že sestřička z Krajáče už zase vaří kaše. Jasně že vaří kaše! A kaše už nejspíš vařit nepřestala, protože Adélka-maminka neměla jen jedno děťátko, ale rovnou tři. Jakmile jedno trochu odrostlo, hned si koupila další.

„Podívej Petře, tak touhle vařečkou jsem onehdy dostala, když jsi mě přemluvil k tomu bláznivému výletu!“ řekla a podala mě nějakému muži. Byl to Její muž. Ten mě znalecky prozkoumal, poklepal mi hlavou o dlaň a potom zkusmo přes Adélčiny letní šaty.
„Na holou?“ zašeptal jí do ucha.
Mlčela jsem. Co na tom, že jsem to nebyla já ani moje sestra z Krajáče, ale Stará, kdo tenkrát berušku vyplatil, a Stará je dávno pryč. Co na tom, že jí maminka dokonce ani nevykasala sukni. Adélka si ráda vymýšlela a za to prý lidem-spisovatelům platí. Je to její zaměstnání.
„Na holou... AU! Za co?“ vykřikla Adélka, když jí Petr přetáhnul doopravdy.
„Aby sis pamatovala, že lhát se nemá. Jakýpak příklad si z tebe vezme Adam a Petruška? Kdopak jim tuhle sáhodlouze kázal?!“ předstíral, že se zlobí, ale jen naoko, protože vzápětí se oba rozesmáli.
„Asi bys mě měl vzít za ucho a postavit čelem do kouta,“ navrhla Adélka a Petr souhlasil, ale předtím prý dostane „na pamětnou“. Bylo to zvláštní. Jednak Adélka už nebyla žádné dítě (vlastně už si ani neříkala Adélka, teď to byla paní Spollerová) a když jí Petr oznámil, že dostane na zadek, ani se moc nemračila.
„Ne. Přerazíš ji!“
„Takže se přiznáváš?“
„Ty jsi děsný surovec, Petře. Takové hloupé záminky. Přiznávám svou vinu v celém rozsahu a žádám... Ne! Tady ne...“
Vůbec se nemračila. Nebyla ani nešťastná. Tvářila se trochu uličnicky, ale v očích jí blýskaly veselé jiskry.
Byla jsem zmatená, proč mě nesou do bývalého dětského pokoje, ale jak jednou říkala Stará, člověk se ve službě podívá na různá neobvyklá místa. A co všechno tam vidí!

A byla jsem zapomenutá pod keřem, když si se mnou Petruška-sluníčko hrála na zahradě. A jednou jsem dokonce hrozila Adamovi-uličníkovi, když se nechtěl převlékat. A pořád jsem vařila a sloužila lidem, sloužila jim a byla jsem šťastná.
Nejmladší Klára se mnou vyplácela zlobivé panenky. Prostřední Adam mě vzal na maškarní. Rex mě málem překousnul, když si mě spletl s aportovacím klackem (potom co Adélka odešla, koupil si Pán psa). Jela jsem s Paní na dovolenou k moři a pod stan. Málem jsem se utopila, ačkoliv umím odjakživa plavat. Proud mě vyzdvihnul z mělké laguny a já svištěla peřejí dál a dál jako opravdový člun, ale vylovili mě.
A vždycky tu byl šuplík, kam jsem se vrátila a moje krásná hodná Paní, sice už ne tak mladá, ale stále skvělá kuchařka - to o ní říkali všichni lidé.

Chtěli mě vystavit jako v muzeu, chtěli ze mě udělat dekoraci a cosi na mě vytetovat rozžhavenou pájkou. Málem jsem byla umění, ale nakonec si to rozmysleli. Chtěli mě provrtat, ale dřevo prasklo a tak mi nakonec jen zkrátili násadu. Jednou mě Klárka celou pomalovala vodovkami, a téměř už to vypadalo, že bude bita, ale Petr-táta to Adélce-mamince přeci jen rozmluvil. Později se tomu smáli.
Klára maluje moc ráda. Malovala mě na zátiší k přijímacím zkouškám. Namalovala mě uhlem, trochu moc černou, ale přijali ji.

Dnes bydlím u ní, totiž u Kláry, opět v šuplíku, jenže plastovém co se sám zavírá, když lidé zapomenou. Poznala jsem myčku nádobí a papírové talíře! Vážně papírové, tomu by Stará nevěřila. Taky plastový příbor.
Jsem naštíplá, ale držím. Jsem spálená, začazená, zkroucená. Jsem stará celé věky, ale sloužím.
Já už ani nevím, jak jsem přišla na tento svět. Snad jsem zapomněla, snad jsem to ani předtím nevěděla. Celý život pomáhám v kuchyni. Je to dobré zaměstnání. Někomu by možná připadalo nudné, ale mě zkrátka baví.

Občas když za okny burácí hrom, Kristýna nejde a Klára se kvůli ní rozčiluje, vzpomínám na Starou a... no... mluvím s ní. Jsem trochu ospalá. Mluvit se Starou je mi milejší než poslouchat bzučení silly-kónek, třebaže Stará už mezi námi není. Mluvíme beze slov. Vypráví mi o místě, kde se věci sejdou, poté co je lidé propustí. Všechny věci na jednom místě. Prý jsou tam vidět hvězdy a všichni jsou zas mladí. Je tam Adamův rozbitý budík Prim a hrbolatá valcha naší Paní. Pánovo staré rádio, na kterém naladil svět za humny. Je tam Kristýnin první laptop s vykloktaným napájením vedle Klářiných nezvedených panenek, Petrovy turistické boty, celá Rexova bouda. Spálený hromosvod s osmimetrovým drátem. Prý je tam dokonce i moje starší sestra z Krajáče se všemi příbuznými z Krajáče a nemůžou se mě dočkat.
Je tam něčí gumový dinosaurus...
Splasklý nafukovací kruh...
Kulatý papírový lustr...
Vánoční svíčky...
Malířský stojan...
...
Zlomený luk bez tětivy...
...
Květináč se zbytkem fíkusu...
...
....
....
....
Balík starých časopisů.... snad Věda a technika mládeži?
....
....
....
Pětikilová hranatá činka....
....
....
....
A támhle vzadu...


možná ještě jedna.

19.9.16

Emilie

Přestož byli manželé XXXXXXXXovi v městečku pod horami honorací, jejich jedináčce Emilce hrozila staropanenskost. Oni totiž svou hezounkou hnědovlásku tak rozhýčkali - a vychovali z ní takovou bolestínku, hipochondru - a simulantku, že to bylo k nevydržení! A přece se í na tu "lékomiĺku" usmálo štěstí! Do městečka přišel nový pan doktor - a jak ho manželé k Emilce volali pětkrát týdně, udělal si mladý kavalír s kňouravou fňuknou známost, namluvil si ji - a vzal za manželku. Sličná lůžko-milka byla šťastná. Svatební noc, cesta, líbánky... Blaho! A pak?? Nová vilka za městečkem! V ní extra luxusní místnůstka, řečená Hajárna, kde si směla stonat po libosti, dvě služebné, takže doma nemusela hnout prstem a mohla se blaze oddávat hltání domácích lékařů - a životu manželskému. S tím byla spokojena - a nemohla být šťastnější, než když jí mužíček na vystudované choroby dával další a další kapičky, prášíčky a pilulečky. Pak se na nebíčku jejího štěstíčka objevil mráčíček. Jmenoval se: TÉPLOMĚÉR! Ludwig jemně leč pevně odmíítl užívat rtuťového ďáblíčka modérně, pro její pusinku, a nebo podpaždíčko. Musela toho studivého protivu snášet ve své hezoulinké sedince. A třeba i pětkrát denně! A prvně nic nezmohlo kňouání, prošení, ba ani slzička! Rozmazlenka manželka se prvně osmělila a prubnula zamračeníčko. Ale - manžel jí ho oplatil! Uchýlila se tedy k zatínání zoubků - a spoléhala na maminku. Tchyně navštěvovala dceřinu domácnost celkem i často a Éla nepochybovala, že její potupné trápení nesnese, nestrpí, zakáže...! Jenomže... Javejs! Když máteř opravdu přišla - a Emila si čirou náhodou jedno své trápivé měřeníčko v Hajáničce zrovinka odbývala, tak máť nad její nahatou zadnicí, vylepšenou trčící baněčkou třpytivého mučidla, tak doslova, do písmene, zatleskala a vší pusou vychvalovala zeťovu péči o dceřino-ženino zdraví. Měřené Emilce tak zbyly jenom ty zaťaté zoubky - a teploměr v zadečku.
Po čase přibyla další pekelnost. Čípky! Ludwig se přímo nadchl pro modérní příliv toho staro-nového prostředku - a Émilka začala dostávat drahně léků v čertovských bonbóncích. Émilka už zoubky jen skřípala. Vyhrnovat košilku v leže na bříšku pro toho studivého rtuťového třpxtílka - to byla jedna věc. Ale - klekat, spouštět se na čtyři, opírat o lokty, prohýbat záda po kočičkovsku, špulit zadničku pod vyhrnutou košilkou - to byla jiná! Ta mastnota protivných válečků, nebo i oválků... Jjjejjj!!! Tak tak se udržela. Jenomže - tuhletu stěžovanou metodu pochválil o narozeninové návštěvě tatínek. Prý si dobře pamatoval, jak ondy pro tuto ataro-egyptskou novinku horoval jeho bývalý spolužák - takto nemocniční pan rada. Kráska tak skřípala zoubky a držela.
Následoval ovšem pravý gejzír pekelnosti! Klystýr!
Kočičkovat se trubičce pekelné hadičky...! Nebo pro ni na své stonací postýlce lehat na bok - a hanbatě se zadničkou vystrkovat z vykasané košilky...! Emilie se málem vzepřela. Leč, běda! V den, kdy jí manžel oznámil, že na ní metodu použije, přiběhli návštěvou oba dva rodiče - s lékařským věstníkem. Tam, zajisté, staro-nově objevenou metódičku až do nebes chválili. A rodiče taky tak. A tak mohla Emiluška zoubky třeba cvakat, musela však poslouchat - a držet!
A pak se to stalo!
Jednoho podvečera přiběhla Emilie domů v košili, županu a kožešinovývh pantoflících. "M-m-ma - mamá...!", spustila, jenom, co za sebou zabouchla dveře. "P-p-pa - papá...! O - o - on mi chce dát injekci!!!", vyhrkla - dlaně na zadečku.
A pak se stala nebývale neslýchaná nevídanost.
Tatínek vstal - a pravil:
"Od mrňava jsi hodně stonala. Pak sis stonání oblíbila. Budiž. Tvůj manžel ti zde vyšel vstříc. Dobrá. Výborně. Jenomže - ty ses teď zachovala jako nehodná manželka. A to se u nás trpět nebude!
Maminko...
a)...proutek!
b)...metličku!
c)...lískovku!
Emilie koukala, jako blázen! Maminka bez mrknutí, svižně, sáhnula na šatník, podala žádaný nástroj - a ještě ji postrčila ode dveří směrem k tatínkovi. Jakoby tam ten instrumentek byl od vždy - a ona ho podávala odjakživa. A jí samotnou, s rukama na čím dál tím ohroženějších půlkách, přistrčila otci blíž. A tatínek? Gestem rutinéra jí obemkl kolem těla paží, vlastní ruce si při tom sepjala v klíně - nevěděla jak. Pak ji umně stlačil do předklonu - čímž na sebe vystrčil ten její zadeček. Tehdy pochopila! Pochopila - a vykulila oči! "Papppááá...??!" vyhrkla ranně dospělá krasavice, to už ale taťulínek prošvih vzduchem ten svůj instrumentek, vyhrnul jí župánek, nadzdvihl košilku, přiklekající maminka přidtžela bosé kotníčky - stejně stály vypjatě na špičkách, div se z pantoflíků nevyzuly - a potom tatíček započal...vyplácet. Jejejejejjjjj...!!! To bylo něco! Jjjejjj...!!! To bylo překvapeníčko!
Svrbivé!
Svědivé!
Pálivé!
A taky...!
Štiplavé...! Kousavé...!
Bolavé...!
Všech těch slavných pětadvacet si musela mladinká paninka křičmo odtrpět! A ještě se pak nechar dovést zpátky Ludwigovi - div ne za ouško. Ten ji objal, - co se mu do náruče sama neschoulila, tchána poprosil, ať příště - byť bude Emilka zasloužilá - nechá všechno na něm a vzal ji v náručí dovnitř. A jako nevěstu ji dones až do...Hajárny. Služebné už je čekaly - a Emilku uložily. Přijímala to vděčně. Dokud nepostřehla, že ji na postýlce přidržují.
Tehdy pochopila, co ji čeká...!

A "TO" BYLO CO??
a) Injekce?
b) Výprask?
c) Obojí?

Nejprve jí byla manželem vyhrnutá košilka – a obě služky jí koukaly na holou. Zčervenala doruda – až kůžička splynula s červení na půlečkách – obarvených tátovou lískovkou. Pak ovšem dostala tišivý olejíček a hojnou mastičku,, které jí velice lahodily. Najednou jí ani tolik moc nevadilo, že ty dvě koukají! Pod mužovými dtyky a dalšími – dalšími dávkami léků jen předla a vrněla. A skoro – skoro si nevšimla, že jí ve vší oné úlevě je náhle opětně měřená teplotka! Div, že se neuchichtla! Ta čertovská protivnost jí málem lahodila! A stud? Kampak ho utéct nechala?? Nejraději by se rozesmála – a těšilo by ji, kdyby se trojice ostatníchnaplno přidala. To tehdy však ještě neudělala. Když bylateplůtkadoměřená, tak nějak na půl čekala čípečka. Ten se však nekonal. Pomrkla a chtěla se přeptat co – jak. A kterak se přitom I poohlédla – spatřila. Ta její nešťastná injekce už na ni byla skrz naskrz chystaná! Jen milá Emilka po dechu lapla! Ale – nevzepřela se! I toho se pot é lískovce míň a míň bála. A právem! Když ji pak opravdu dostala,sotva si všimla! Píchnutíčko,…štípnutíčko,…zabrněníčko,…- a nic! Vydechla do pousmání! Vydechla, usmála se – a už-už chtěla služtičky s manžílkem poprosit, ať ji tedy pustí… Když – vtom, přišlo… PLESKNUTÍ! Mužova pružná dlaň ji pláclnula přes zadečček! Přes obě nahaté půlčičky najednou. Ne moc, ale ona až vdechnula leknutím. Pleskanec? Od muže? Na její sedince?? Nu – ano! A druhý! Třetí, - Pátý…! Desátý,…!! Ajajajjjejjj! Po dechu lapající Emilka zakničela, zkusila pleskaným zadečkem zavrtět – a zkusila se vzepřít. Ludwig ji ale přimáčkl zádíčka v kříži volnou dlaní – a ty dvě stisknuly o něco pevněji. A muž jí vysázel do rovných dvakráte pětadvaceti! Jjjojjj!!! To bylo svrbění, svědění, pálení,… Ale_ Ne bolení!! Ludwig spíšpružně. Ne silou, ne surově. A Emilka? Inu – to je na příštější povídání!!

16.9.16

Pohádka jedné dovolené

Byli jsme na úžasné dovolené. Můj manžel mě vzal na druhé líbánky do země pohádky tisíce a jedné noci. A jako v pohádce jsem si celý týden připadala. Pětihvězdičkový hotel mi dával poznat, jak se žije ve světě luxusu.

Ze začátku mi některá omezení sice vadila, ale za krátký čas už bylo naprosto samozřejmé být oblečená v dlouhé sukni, volné košili dopnuté až ke krku a cupitat za svým mužem půl kroku pozadu.

Naše obvyklé vedení se za ruku bylo zapovězeno. Hrůza? Nikoliv. Plně se probudila moje submisivní stránka osobnosti. Při všech nákupech jsem se držela vzadu a v duchu se usmívala, když se mě můj drahý chodil neustále ptát, jakou kávu jsem to chtěla a jestli mi ty sušenky mají pocukrovat. Vidíte, vážení? Žena je ve skutečnosti tím krkem, který hýbe mužskou hlavou a celým jejich světem.

Celodenní frustrace z nedostatku byť i letmého fyzického kontaktu znamenala vášnivé večery, kdy jsme si v soukromí hotelového pokoje připomínali, jak skvěle k sobě naše těla pasují.

Původně se mi postel, která svou šířkou připomínala 3 evropská lůžka vedle sebe, zdála příliš velká. Na vyspání by nám stačila polovina. Během vášnivého sexu jsme ji však využili téměř beze zbytku.

I když přiznávám, že svůj háček to přeci jenom mělo. Do země pouštních obyvatel se nesmí dovážet žádné erotické pomůcky. A tak náš obvyklý arzenál musel zůstat doma pod postelí.

Bylo krásně, teď v dubnu je u nich příjemných 28 stupňů. Klimatizace nebyla potřeba, zato jsem si báječně užívala balkonu s výhledem na moře. Jenže, víte jak to je – hlasité plácání by někdo mohl zaslechnout, tiché hračky byly doma… Ale co, nejsem ten typ, co by ohrnoval nos nad starou dobrou vanilkou. Taky je slaďoučká. J

Pohádkový týden uplynul jako voda a my se chystali k návratu do rodné vlasti. Nakoupili jsme pár maličkostí. Datle pro mamku, kamarádka chtěla kamínek. Sakra – smí se odtud takové věci vůbec vyvážet? Není to tak dávno, co jsem doma ve zprávách vyslechla informace o zatčení turistů obviněných z pašování vzácných květin. Kytky nejsou kamínek, ale co když tu mají nějaká omezení?

To je nevýhoda, když se dovolenkujete bez cestovní kanceláře. Určité informace si musíte najít sami a tohle mě prostě nenapadlo zjišťovat. Já cizí jazyky moc neovládám, ale mám přeci svého anglicky mluvícího manžela, tak se na letišti zeptá.

Jenže můj úžasný muž se odmítl na cokoliv ptát, kamínek hodil do postranní kapsy batůžku a už mě táhnul k odbavení.

Než jsem se nadála, odkládala jsem své zavazadlo na pás před rentgenem u bezpečnostní kontroly. Muži šli napravo, ženy nalevo. Revizi mě i mého zavazadla prováděl ženský personál. Pěkně to tam mají zařízené. Ale co můj kamínek? Začala jsem vidět mlhavě…
Cože? Úřednice přede mnou na mě něco chrlí. Já jí nerozumím ani slovo. Je rozčilená, rozmáchle gestikuluje. Nechá si otevřít zip batůžku a podle rentgenové nápovědy z něho vyloví ten malý kousek země. Jejich země.

Dál mi něco vykládá, ale já na ní jen tupě zírám.
„Aj dont spík ingliš.“  
Zmůžu se na jedinou větu, kterou jsem se naučila. To už se kolem nás sešel slušný dav lidí.

Než se stihnu úplně propadnout do země, postaví se vedle mě můj manžel. S přísným výrazem v obličeji na mě stejně jako ona úřednice spustí bandurskou, jenže na rozdíl od ní v mém rodném jazyce, takže mu moc dobře rozumím.

Takhle rozčileného jsem ho ještě nikdy neviděla a žasnu, když si uvědomím, že se dav kolem nás pomalu rozestupuje.

No aby ne! On si totiž vytahuje pásek z kalhot a zlostně se rozhlíží.

Přímo před námi je malá skleněná budka zatažená žaluziemi. Tam asi probíhá prohlídka žen, kterým bezpečnostní brána nad hlavou zapípá. No jak jinak by jejich tělo objeli detektorem kovu, když jsou celé zahalené od hlavy až k patě a ještě to na nich vlaje? Přeci se jich veřejně nikdo nesmí ani dotknout.

Tahle budka se mému muži zjevně zalíbila, protože mě k ní táhne, až zděšený letištní personál uskakuje.
„Pojď,“ zavelí a nacpe mě dovnitř. Zabouchne za námi dveře a ještě je zamkne na dva západy.

Je tohle vůbec můj manžel? Z jeho přísné tváře mi běhá mráz po zádech.

Než se stihnu rozkoukat, už mi vyhrnuje dlouhou sukni a ohýbá mě v pase.
Pásek sviští vzduchem a já vyjeknu překvapením nad nenadálým výpraskem. Po týdnu sladké romantiky mi trocha drsnějšího zacházení chyběla. Ale takhle? Žádné zahřívací kolo, rovnou pěkně zostra?

Ten zatracený pásek kouše jako tisíc čertů. Kabinka je malá, nemůžu nikam uhnout. Pevná ruka přidržující mě v pase by mi to stejně nedovolila. Tak si alespoň ulevuji usykáváním, které se brzy mění v uplakané kňourání.

Je to slyšet až ven? Z naší eskapády má nejspíš představení polovina letiště. Ale momentálně je mi to jedno. Zadeček bolí a déšť štiplavých ran ne a ne ustat. Pomalu se zkouším kroutit. Alespoň o kousíček. Rány dopadající na přechod mezi pozadím a stehny bolí nejvíc. Po každé takové sebou cuknu ke straně, za což jsem potrestána silnějším úderem.

Tohle už vážně nejde vydržet. Brečím na celé kolo a škemrám o slitování.

A pak je najednou po všem. Sotva si stihnu uhladit sukni a utřít nos, jsem z kabinky zase venku u letištní kontroly. Smím si vzít batoh. Paní kontrolorka počká, až si utřu uslzenou tvář a pak mi se spikleneckým mrknutím podá můj kamínek. Takže si ho smím vzít?

„Zlatíčko!“ Slyším jakoby z dálky hlas svého manžela. Mlha v mých očích pomalu mizí a já se vracím do přítomnosti.
„Pospěš si, ať nám to neuletí. Vypadáš zamyšlená, jsi v pohodě?“
Drží v ruce moje příruční zavazadlo a já se jako v mrákotách potácím za ním k nástupu do letadla. Potají si při tom vzadu uhlazuji sukni.

15.9.16

O Rabašovi a Mazáně

Žil v dalekém Arabyjském městě mladičký tkadlec sítí jménem Rabaš. Den co den obcházel přístav i pobřeží a nabízel, co vyrobil. Jindy zase správky toho, co už dřív prodal. Byla to tvrdá leč poctivá práce a on dobře uživil sebe i staré rodiče. Bratry měl ve světě, sestřičky vyvdané – a když staří odešli k jejich předkům, mohl se pokojně oženit sám. Jenomže – byl v tom háček! Do oka mu padla krasavice Mazána, jediná dcera lichváře Farchaje. A ten by dceru dal spíše démonům tartarským, než jenom nuznému tkalci. Rabaš se trápil, osud však pomohl! Jednoho dne přišli vládcovi vojáci a Farchaj byl jat. Hlasatelé volali, že se prý spřáhl s džiny a ifrýty. Pravda však byla, že zbrojní mužové vládcovi především odnesli vězňovo bohatství. Farchaj se ocitl v městském vězení – a jeho žena i s Mazánou na žebrácké holi. Však už na ně prstem kývala kuplířka Ardžila, že sličnou Mazánu koupí co otrokyni. Tu se však osmělil Rabaš a řekl své slovo první. Že chce mít Mazánu za ženu. Uzoufaná matka Tášira div že se nerozplakala štěstím – a Rabašovi naplnila radost mysl tak, že si nevšiml blýsknutí v Mazániných očích. Té by snad i pánův serail byl jaksi milejší – než poctivá svatba, vedoucí do nuzné chýše. Oddavky se však uskutečnily, Ardžila koupila onačí dívčinu a život šel dál. Před hladem i hanbou spasená Tášira byla zeťovi ze srdce vděčná a ráda mu pod skromnou střechou tak pilně hospodařila, že dcera samotná nemusela vůbec nic dělat. A tak se ze zahálky Mazána činila víc a víc nespokojenou. Jednoho dne přišli posli od žalářníků, že starý lichvář už v okovech umírá. Směli ej navštívit. Starý v kobce se svěřil všem se vším, jen jedno jediné prozradil potajmu samotné Mazáně. Že v malé tůni, v háji za městem, je skryto prastaré zrcadlo, které jí nyní patří. Ať si jej vyzvedne a naloží s ním moudře. Pak bude šťastná. Jen z posledních sil ji ještě varoval, ať není s tím oním zrcadlem nemoudrá. To by pak měla jen trápení a krutý žal. Pak skonal. Všichni zaplakali a Rabaš neváhal notný díl úspor svých letitých obětovat, by tchánovo tělo vykoupil, a dobře pochoval. A věřte – nevěřte, Mazána se proto tajně i hněvala! Však dávno už tajně sčítala, kolik na parádu z těch peněz promrhá! Nu a v té zlosti jednou z domu vyklouzla – a k háji chvátala. A nastojte! Zrcadlo, skvostné jak z paláce, v tůňce bylo – a hned se činilo! Kterak ho Mazána vylovila, rozsvítilo se – a promluvilo!
„Buď ti jedno přání splním – a po příští pokolení se odmlčím, nebo mne na kousíčky rozbiješ – a já z každého střípku drahokam učiním!“
A co byste řekli?? Leností, zlostí i hloupostí zmámená Mazána zrcadlo rozbila! A DŽINA VYPUSTILA!! Ten se jen příšerně zasmál, vylétl, zahřímal a zařval:
„Nyní jsem volný a ty jsi má! Hlupačko hloupá!“
Pak krásku popad a ulít s ní do bouřek mračniska. To byla, panečku, ve městě mela! Létajícího démona se každý polekal a Mazánin křik na všechny doléhal. Nejvíce si zoufala stará matka a pozdě přiznávala, že tajné zrcadlo znala. Že Mazána mohla mít, co by jen chtěla a že by to dostala. Jen těžkou smrt by pak v pravý čas podstoupit musela – tak jako tatíček Farchaj. Rabaš si povzdechl, pak ale před všemi řekl a sliboval, že už se postará, by svoji manželku nazpátek dostal. A to i udělal. Řádnou síť utkal, svinul, kol těla dal a na cestu se vydal. A šel a šel, ani ta poušť ho nijak nezastavila. Když byl v srdci dun, uviděl větrný cyklon a ten na něj volal: „Když ti já neporadím, z pouště tě nepropustím!“ Rabaš se pral, zač jedna rada. Duch na to: „Připadne mi z tvého měkkého srdéčka ňáká ta dobrota!“ Muž musel souhlasit, a když šel dál, na místo dobroty s ním v srdci šla trocha spravedlivé  zlosti – jak Slunce svítí z tepla do horka.
Šel, šel a šel, až přišel do velké džungle a lesa pralesa. Šel dál a přišel na místo, kde byla bažina. Nevěda, co počít, rozhlížel se a tu ho oslovila jedna rákosová rostlina: „Vezmi mne sebou a zaplať mi daň! Já ti most udělám!“ Rabaš, že musel, přijal. Tak mu stvol rákosu sám v ruku vskakoval – a porost ostatní se na most předělal. Mladík šel dál. Konečně přišel do končiny skal, jejichž vrchol se až do nebes vypínal. Chtěl dál, leč, jakpak by vyšplhal?? Tu šlápl na svízel a ta mu povídá: „Vezmi mne sebou a plať mi daň! Já s tebou za toto k vrcholu vystoupám!“ Že musel, tak  Rabaš přijal a svízel tak skálu růstem svým, smyčku za smyčku obtočila, že po ní mohl jak po cestě vykračovat. I tak se však musel únavou strhat, než mohl k vrcholu úspěšně doputovat.
A tam byla čina!
Džin měl v mračounech palác, krásku tam věznil a jenom naléhal, by si ho vzala. Jenomže on byl tak ohyzdný, že si i při všem jeho bohatství dívka jen zoufala. Pozdě vzpomínala, kterak že dobře a laskavě bývala provdána. Pozdě si vzpomínkou povšimla, jakpak že mladého, krásného manžela dostala. A tak se ode vší podoby démona s ošklivostí odvracela. Démon se smál. Prostou roušku a tmavý šat začal měnit za krajky, hedváb, barvy a šperky.Maje dívku na dlani jako panenku, Přistrojoval ji od sametových pantoflíčků po převzácný zlatohlav. A byla i spousta vonných mastí, všude sama voňavka. Jenže uzoufaná krasavice se stále víc odvracela. Ať měla živůtek brokátový, každý závojový rukáv jak jitřní opar, ať byly nohavice jejích drahých kalhot sebevíc baňaté, nepřestávala e odtahovat. Ani klenot do pupíčku, co v něm byla perla Tááákhle veliká nestačil dívčinu zviklat. Tu se džín dopálil a silně zakřičel: „Poddej se, neb tě dám trestat!“ A že dívka stále jen hnusem křičela a hlavou kroutila, rozlítil se – a přivolal zlatou klec. Mazána ani nemrkla – a už v nístála. Jak by si džin vstrčil do klece papouška. „Tak!“, křikl démon. „A teď se poddej, sic budeš trápena!“ Mazána ale jen dál a dál odmítala. A démon začal plnit to, čím dosud vyhrožoval. Foukl a klec se tak přejinačila, že v ní dívka jen taktak poklekla. Byla celá stísněná a ani hnout se už nemohla. Džin dýchl – a nádhera sametných pantoflíčků dívčině ulítla, takže byla bosa. Džin hekl a dvojice čarovných peříček přilítla, co začla Mazánku na bosých patičkách ze všech sil šimrat! Ajajajaj! To byla pro dívku ukrutná trápenda! Jen co se peříčka hla, rozesmála se, až v křiku naříkala! To byla muka! Smála se, zalykala, ale i v nejzažším trápení jen a jen Rabaše volala. Démon se rozčertil a kouzlil dál. Foukl a klec se předělala, že v ní dívka mohla jen na špičkách bosatých nožek se vypínat – a ruce skoro až ke hvězdám vzpažovat. Dýchl – a živůtek se dívce po těle vzepjal, až se jí přes hlavu vytáhl – a od kalhot po bradu nahou ji v kleci nechal. Hekl – a z peříček byla pera, co začla Mazánu po nahých podpaždích o sto šest mašlovat! Ajajaja! To dívka trpěla! Pera ji týrala v podpažích, v pase i na bocích a pak se dala do holého bříška  Smíšným křikem se děva div nezalknula, když ale přece jen co lok deku popadla, jen muže volala. Džin strašně vypěnil! Fukem klec předělal, že kráska ležela ve vzduchu na břiše natažená, dechem jí nohavice až po půlky vykasal, a - že stále ještě jeho nebyla, hekem změnil pera ve pštrosí beka – a dal jí šimrat lýtka a stehna i kolena. Ajajajá…! To byla mazáně trýzeň tak strašlivá, že málem zešílela! Tehdy však muka ustala a zemdlená nešťastnice klesla do bezvědomí.
A když pak přišla k vědomí, bylo ještě hůř! Džin ji stále držel v kleci, stále měnil její tvar,stále ji zbavoval nádherných ošacení. Ale! Když ji přinutil klečet a zbavil ji pantoflíčků – nakonec však místo dýchnutí škytl a místo peříček přilétly proutky! Pruty! Haluze! Po bosých chodidlech Mazánu šlehaly, po holém bříšku ji, už vzrostlé, švihaly – a po nahých lýtkách i stehnech ji mrskaly. Achichichach!!! To bylo trápení! To bylo mučení!! To bylo křiku…!!! Kráska už zas omdlévala.
TU RABAŠ DORAZIL (jak se čas v mračném paláci jinačil)  – A DÉMON SE VZTEKAL! Že kořist, týranou Mazánu, zas jinam odnese – a že ji nedá. A byl by to udělal…JENOMŽE! Rabaš se rozmáchl, švihl svou sítí – a Mazána v ní byla chycená jak ryba! Džin děsně zuřil, nebesa však poslala silného vichra, co mračno i s džinem odehnal. Jen Rabaše s Mazánou na místě zanechal. Kráska se radovala a jenom na muže naléhala, aby ji ze sítě vymotal. Vše bylo jí tisíckrát milejší, než by ji kdokoli ještě dál lechtal! Ten se však jenom pro kousek svízele shýbl – a už před svým skromným domem stál. A vešel do něj. Tchyně ho vítala, Mazána v síťovém ranci se už-už mrzelela – a Rabaš zas rozčiloval. A KONAL!
Mazánu ze sítě vypletl, popadl – a kouskem svízele se jí dotkl. A ta krásku obrostla a spoutala. Podal si stvol – a byla z něj rákoska. A on svou křičící manželku vzal, šatů i prádla zbavil – a bít začal. Ajajajaj! Ten ji trestal. A matka? Ještě ji přidržela! A Trochy dobrota zproštěný Rabaš nikdy víc rákosku – a smyčku svízele, nikdy víc z dosahu nedával. A Mazána, co spravedlivý výprask poctivě dostávala?? Byla ráda! Nejenom, že mužem lechtaná nebyla a nrákoska divých prutů horší nebyla, ALE – I KLENOT S PERLOU SI DŮVTIPNĚ SCHOVALA!!
A co to zrcadlo, co v tůni roztřískala??
A co že s tím džinem bylo dál??
Nu, inu…!
Kdo by možná snad chtěl znát, jak se to dál mělo dát, moc dobře by udělal, když by to najevo dal.!

28.4.16

NEJPROLHANĚJŠÍ KŘESŤANKA


Slunce pražilo jak divé a slábnoucí vítr hnal přes duny pouště jemný písek a prach.
            Přesto byl obchodník Einar spokojen. A aby taky ne! Z Reikiawického sirotka - nejbohatším kupcem východního středomoří! Statky, hospodářství, obchody a kde co měl od Anatolie po Hispánii, dobře znám byl jak v Lisboa tak v Cařihradě a TIŠE uznáván byl jak v Římě, tak v Mekce. Bůh mu sice nandal smutné dětství, zato však věnoval hlavu na čísla, jazyk na řeči a srdce pro lidi. Být nepoctivý, prodal by sůl Dánům a písek Peršanům. To on však nedělal. Pouští I mořem jen putoval - a bohatl.
            Právě se vracel od Rudého moře - a zisk byl mnohonásobný! I proti nejsmělejším snům! Byl boháč do smrti....! Jakoby ty slané vlny přály tomu, kdo jejich jméno nosil na kštici i bradě! Od přístavu Oranu dělily jeho karavanu už jen tři dny a pak... Domů! - Ať už to měl být dům v Reikiiawiku, či "jen" sídlo v Malaze. Mrkl po Slunci, upravil roušku a usmál se. K oáze to stihnou...! Jako na odpověď zazněl z dun před nimi táhlý tón zpěvného volání. Zvědové potkali oázní hlídky! Výskavý jekot, "žonglování" neforemnými arkebuzami - a oslavnná palba do vzduchu. Brzy je pod svými palmami vítal místní kmen - vzdálení příbuzní Kibů. Einar málem zapomněl na svou jedinkou starost - pár bílých velbloudů. Vyhrál je v sázce a věděl, že v Oranu je bude mocí mermo žádat imám i konzul... Což bude dilema... Zbavil by se jich, ale - jak?Zkusil chmuru zaplašit náladou oslavy shledání. Jenže...! Uprostřed vítání se ozval hluk. Cizí hluk. Einar se vytrhl. Už byl osvěžen, s náčelníkem se již uvítali, - co bylo tohle?? Popošel pár kroků - a uvěřil na básně. Uvěřil na divadlo, uvěřil na osud. Za samým okrajem oázy byl soud. Těsně za poslední travou se chystali... Kamenovat. Poznal kočovný rod Mutavauú - a zažil lásku na první pohled, moc melodramatu - a osudné řešení problému, vzniklé samo od sebe. Mezi posledním párem palmových kmenů tu byla za upažené ruce připoutaná vysoká mladá žena. Spíš dívka.  Jediným šatem jí byla rozměrná bílá říza, takže šlo vidět bohatou záplavu jejích narudle černých loken. Už to Einara zaujalo a když ještě spatřil alabastrovou pleť, líbeznou tvář... A RUDÉ OČI, jaké měl i on, byl rozhodnut. Tuhle ženu chtěl. Předstoupil před probíhající soud a promluvil k němu. Prim, kromě soudců, rádoby vedl robustní, dost tlustý a zřetelně obstarožní muž v šedošedém burnusu a bělavé kefije. Pompézně se stavěl do role klamaného manžela a s rozmáchlými gesty žádal spravedlnost. Dav přitakával. Einar chlapa odhadl na hamižníka - a postřehl i velitelský kukuč z jakési aháji v davu, upřený na mužův těkajíící profil.
Vzal to v potaz a spustil:
"Máš svatou pravdu, vzešený Harůne! Jistě. My u nás ovšem stejně svatě věříme, že když je lidská bytost tak mladá - a je to navíc žena, může být napravena. Ne nutně utracena." Harůn se vypjal, až mu po hrudi zašustil impozantní kvádr kadeřavého plnovousu. "To se mám řídit tvým cizím rozumem?!" Vystrčil bradu, až na ní nechtíce ukázal pěkných pár šedin. "Ne! Řiď se moudrostí předků! 'Lepší užitek, než škoda!'" "A co?! Ta hanebnice má sice cenu půlky velblouda...! - Má čest je ovšem dražší!" A Einar měl nápad! Vypjal se, založil ruce - a povídá: "Ztresej ji tedy pádem do otroctví - a prodej mi ji! NABÍZÍM PÁR BÍLÝCH VELBLOUDŮ!" Pronesl důrazně a s uspokojením vnímal ohromení davu. I Harůn sebou trhl a ruce si do vousu vrazil tak, až si je zmazal od černidla. Viditelně váhal. Výše zisku lákala - ohrožení prestiže zrazovalo. Einar se chystal něco dodat, arabův nápad byl ale rychlejší. "Dobrá! Prodám ti necudnou Zafiru! To ale pod podmínkou, že nám všem ukážeš - kterak ji napravíš!" Dav zabouřil, soudci kývli a Einar musel přijmout.
Zbytek dne byl věnován obchodu a přípravám. Harůnova rodina trvala na tom, že krásku předají až k cizineckému trestu. Einar raděj poslal sluhu a přítele Alpa, aby dohlédl na Zafiryno uchystání.
Příštího jitra bylo vše připraveno. Uprostřed oázy byl zaražen vysoký kůl, ke kterému houf Harůnovi rodiny - s tímto v čele - Zafiru přivedl. Měla sice černočernou aháju se závojem, rudé oči však mluvily jasně a i Alp kýval, že je vše v pořádku. Harůn ji vedl na oprátce ze řemenu - a celý se papil, co pán bílých velbloudů. Směna proběhla pár kroků před kůlem. "Teď trest!", křikl a odchvátal. Einar musel konat. Drže volný konec smyčky, prohlédl si "svou kořist". Vysoká, štíhlá, souměrná, rudooká, - bosá. I ty opánky jí upřeli, - ale... Ano! Ženě z očí hleděly zbytky opia či hašiše, nebo kterého neřádu! Nevadilo. Vzal první řemen a spoutal jí před tělem stisknutá zápěstí. Druhým pak předloktí. Přived ji čelem až těsně ke kůlu a za pozdvihlá předloktí ji k němu připoutal řemenem  třetím a čtvrtým. Žena se tak musela u kůlu poněkud schýlit, až předklonit. Einar konal dál. Další dva řemeny spoutaly mladici kotníky a kolena. Pak ji u samého kůlu přinutil stoupnout na špičky a sedmý - osmý řemen upoutaly k dřevu i svázané kotníky s koleny. Žena se tak v jakémsi předklonu od kůlu "vystrkovala". Einar však pokračoval. Delším řemenem jí ovil pas a volným koncem přitáhl ke kůlu tak, že se musela řádně prohnout v zádech. Tak se Zafira u kůlu pořádně "vyšpulila". A rusý seveřan vzal dýku. Přihlížející zašuměli - on však řízl jen do faldu látky na černých šatech upoutané, co nabral těsně pod smyčkou provazu. Pár řezů - a z jednolitého oděvu byla - blůza se sukní. A protože "sukni" hned pustil, celá hned spadla a svěsila se až k poutům u kolen. Mladá žena se octla od lopatek po kolena téměř odhalená. Téměř. Ukázal se jen menší kus jejích zad. Oblečeny měla ještě jakési volnější kalhoty z tenkého černého plátna svázané v pase. Konec širších nohavic byly kdesi v půli lýtek - to ale Einara nezajímalo. Rozvázal tkanici a nechal kalhoty sklouznout za sukní. Jéminkote! Celičká oáza viděla Zafiře na holou! A vzal to kozel! Co - viděla! Zírala jak u vytržení! Jenže ne dlouho. Alp už podával mastný prut kuru, tak na sáh dlouhý a na prst silný. A Einar začal bít. Za cest po Evropě viděl pranýřování mnohokrát a svištivě hvízdající prut ovládal s umem zručného popravčího. Prskavé rány se rozlehy do široka. Jedna po druhé, vedené mocnou pravicí, začly holé půlky lepého zadku neuvěřitelně pravidelně pruhovat svítivě rudými šlici. A upoutaná rudoočka zvrátila hlavu nazad, zaškubala se, napjala, zasvíjela a když pouta nepovolila,  začla bitá krasavice pištět, ječet, vřískat, výt a vřeštět, že by jí smečka lvic záviděla! Potem prosáklé šaty jí přes svou čerň ztmavly o tón - rykem a zalykáním vzdovaná - vdechovaná rouška o dva. V urputných snahách o únik se křičící trpitelka pocukávala - zvýrazňovala tak ovšem jen další a další dopady prutu na své vystavené pozadí. Patnácti pozvolnými ranami přetáhla silná haluz pružného prutu celý zadek od zad až po stehna. Pak Einar bití přerušil, úpící ženu obešel - a prut vzal do levačky. Pak bil dál. Opět pozvolně, ránu za ránou, odshora dolů. Tentokrát stál krásce po pravém boku a konec haluze, opět zas bijící přes celý zadek, dopadal co nejblíž boku levého. Mříž šlinců dvojnásobně houstla. Ran přibylo do třiceti. Mladistvá žena už vydávala spíš skřeky nežli křik s nářkem. Dav němě zíral. Kolik z nich kdy zřelo ženskou hanbu pod širým nebem? Potom Einar bití zas přerušil, znou nešťastnici obešel - a zas z leva zasadil pět ran, bijících přes levou hýždi. Konec prutu trefoval shora dolů střed zadku. Zafira už se jen zajíkala. Opět přestávka, zas ženu obejít - a posledních pět ran šlo zase zprava, jenom přes pravou půlku. Nešťastnice již téměř omdlévala, rusý muž už však prut odhodil.
A jakoby to byl povel, prolétl oázou varovný výkřik.
"Bouřé! Bouřé!"
Všichni se rozprchli, zrzek však neztratil hlavu. Vytasil scimitar, přesekal řemeny, chytil klesající ženu do náruče a odnes k přiřčeným hostinským stanům. I zde bylo už vše připraveno. Po sklouzlé "sukni" a ztracených kalhotách se ani neohlédl. Jiní však ano...
-
Bouře byla pořádná, - ale stany důkladné. Pro Zafiru bylo vše připraveno. Okamžtě byla, tváří dolů, uložea na pohodlné lůžko - a skvěle ošetřena. Oleje, masti - jenom ty nejlepší - a Einar dbal, aby neproťal kůži do krve. Jeho dávný společník a kamarád, doktor Benjamin, ho řádně poučil a zrzek byl něžný. Lékař mu potvrdil i to, že byla zmámená - a že je úplně zdravá. Přemaštěné opuchliny sice děsně natekly a nachově zrudly, to však mělo být dobré znamení. Pak zrzek požádal o samotu, zatáhl kol lože závěs a blízko byla jen stará služebná, Zoraida. Sám bděl u odpočívající do noci.
"Kde to jsem?", zašeptala kráska s večerem bplestně - a osud tomu chtěl, že spatřila nejdříve Zoraidu. Tehdy jí v oku blýsklo vědomí a zkusila se zvednout. "Ne! Ne - stařenko...! Uteč ode mne! Prohlásily mne za nehodnou... Au...! Bu-Budou mne kamenovat... Au! Aúúú...!!", zaúpěla pod návalem bolesti - prorazivší oparem tišících léků - a přemožena zesláblostí klesnula zpět. Zoraida ji skoro mateřsky utišila, podala vodu - a raději hned řekla pravdu. "Nikdo tě neukamenuje. Tvůj muž se tě zřekl - a přenechal mému pánu - Einarovi." CO ŽIV SEVEŘAN NEVIDĚL V LIDSKÉ TVÁŘI TKOVOU BLAŽENOST...! Pak kráska upadla do mrákotného spánku. A sny musela mít stejně krásné, jako byla sama. Usmívat se nepřestala.
-
Bouře sílila a Zafira taky. Už druhý den byla při sobě a Zoraida o ni pečovala tak citlivě a svědomitě, že se záhy pokoušela i vstát. Ujištění, že večerní novina nebyla jen snem - a že se opravdu proměnila ze vznešené manželky v pouhopouhou otrokyni přijala zrovna tak blaze, jako poprvé. Nahota jí víc než nevadila. Byla za její lahodnou lehkost i úlevu vděčná - a na nového pána se ani nepřeptala. Zoraidina mateřskost jíbohatě stačila. Když potom Einara konečně spatřila, neomdlela ani hrůzou, ani děsem, ba - ani hnusem. To spíš na něm mohla na chvilinku oči nechat. Však ne darmo seveřanu přezdívali "Rusý-Kristus"! Měl v sobě přesně tu směs moci a laskavosti, co ho stavěla někam na půli cesty mezi jarla a anděla. Nebo čerta s věrozvěstem? Kdo ví! Silný i sošný byl dost - nu, a vlas s vousem dokonaly dílo!
"Tys kouzelník, pane?", zašeptala s nyvou zbožností. Když zakroutil hlavou, přeptala se: "Byl čarovný prut, jehož rány mne vykoupili od smrti kamením?" Když popřel i to, opáčila Zoraida - proč se ptá? Stále nahá kráska řekla: "Nespočetněkrát jsem byla bita. Biči, řemeny, holemi vší sorty, ba i všemožnými pruty. Nikdy, nikdy - jsem však neprožila to, že by bolest z ran působila... Tak toužebnou... Slast! Až... - Až teď...!" To Einara trochu překvapilo. O takových povahách zatím jen slyšel. Chystal se krásce říct, že při bití byla tentokráte zmámená - a prožívaná lahodnost je směsí blahodárného hojení s tišícími léky. Bodře ho však předešla a "zradila" stará dobrá Zoraida. "Ohó! Toť účinek kouzla první lásky - co k tobě pán od spatřemí pocítil! Však taky jen proto za tě párem bílých dvouhrbáčů zaplatil!" Dvka jenom zalapala po dechu a usmívající se Einar ji pohladil.
-
Einar se Zafirou se jaksi museli brzy stát milenci - a rádi to ihned i udělali. Seveřan ve své rudoočce nadšeně poznal ženu právě tak náruživou, jak mu vždy vyhovovalo - a cele jí propadl. Zafira milovala milování a Einara blažilo působit této něžně vášnivé milence všemožnou slast. Osobně se mu vždy velmi líbilo krom mnoha jiného, to, že je... Hlasitá. Hlučná. Něha i vášeň vždy Zafiru "rozezvučela". Všemožné nemožné vzdechy, steny, heky a výkřiky i křiky bez trýzně a utrpení spolehlivě provázely každičkou jejich důvěrnůstku - natož co jiného. A toho i onoho páchali hodně, mnoho a čím dál víc. Žert pravil, že: 'Prodaná manželka překřikuje bouři!' - A to měl tak trošičku pravdu. Ani stále trvající bouře nezastavila ve stanech oázy řeč - a... smích. Pod stany rodiny Harůnovy zavládnula hanba a zlost. A nejvíce se užírala nositelka upřených zraků v hustém závoji staré aháji, Harůnova matka, paní Sůlfána. "To by člověk nevěřil, jak řádně ti ďauři své ženy krotí!", slyšela odtud. "Jednou hůl vezmou - a ony, Oj!, už křičet snad nikdy nepřestanou!", znělo zas odjinud - a ženu po nocích strašily sny o prstech, posměšně napřáhlých synovým směrem. To, pokud jí jek bouře dal spát - a ten Zafiřin ji zrovna nebudil. Tisíc šejtánů...! Duši by prodala ifrýtům - jen to moct nějak zvrátit...! Kolik ji jen stálo úsilí, aby už konečně zničila tu bídnou semetriku...! Tu ničemnou užíračku synova vzácného, křehkého zdraví...! Ona musela...! Musela...!!! Jekot.
Stařena se vymrštila - až vrazila do rozkývané stěny synova stanu. Nitrem jí víc než bouře běsnila živelná touha ZNIČIT... ZAFIRU!!!
-
Einar a Zafira se milovali. Dušemi, myšlenkami, srdci i těly. Pro mladou krásku to bylo víc, nežli kdy snila. Byl to rajský sen, který žila. Ten dobrý, silný, hezký muž ji měl, chtěl a bral si ji stejně, jako se jí sám dával. A ne, nemyslela krásné šaty či drahé šperky - byť jich měla víc, nežli Harůnova rodina. Kráska sama si chvílemi nerozuměla. Proč byla tak blažená? V čem se Einar odlišoval? Jistě, byl rusý, mladý, hezký, silný, něžný, pozorný, ale... Ale v čem byl tolik jiný...?? Co pamatovala, učily ji znalejší, že ležení se liší v rozevření kolen a roztažení nohou. Muž že je lhostejný. Jí nebyl. Ta rozkoš...! Ta slast...! Ten rozdíl proti Harůnovi - a před tím jeho staršímu bratrovi Kasimovi...! A pak na to přišla! Blažila a lahodila ji BOLEST, která ji dráždivě zalévala z hojících se šrámů. Z "jelit" po záchranném výprasku. Jak bití prožila zmámená - a láska v době hojení byla něžná, dávaly opatrné doteky citlivých míst více vzrušení, nežli trápení. Dobrý muž jí byl tím nejlepším, protože něhou navýšil slast z její bolesti! Zafira se tak zastyděla a lekla, že se až rozplakala. Byla ženou šťastnou pod ranami...! Takové se pán určitě zbaví...! Bála se a vzlykala, aniž by si uvědomila, že se s pánem v loži o ranním polospánku, zrovinka objímá...! A Einar se vzbudil a ptal.
A z míry vyvedená Zafira, do hloubi duše poděšená možností, že na ni nový pán zanevře, zalhala. Místo aby přiznala, jak miluje něho s jemnou bolestí, vyhrkla povídačku, že se jí zastesklo po marocké otrokyni Asje, jedinké kamarádce, kterou v Harůnově rodině měla.
V té chvíli netušila tři věci.
První, že poblíže bdící Zoraida je z těch vzácných lidí, co umí rozpoznat lež, když ji slyší.
Druhou, že za stěnou stanu špehující Sůlfána v duchu jásá.
Třetí, že otrokyně Asja, kterou opravdu považovala za dobrou kamarádku, je zrádkyně, - která Sůlfáně pomáhala snovat úklady proti ní...!
Další den ráno bylo po bouři - a skoro veškeří hosté se chystali oázu opustit. Einar už od své služebné věděl, že cosi není v pořádku. Přesto jasně vnímal svou příchylnost k náruživé krasavici - a byl pevně rozhodnut podniknout COKOLI pro její nápravu, NE však - vzdát se jí. Těsně před odjezdem jej přišel pozdravit Harůn. Pod bleskným zrakem matčiným vynášel Einarovu štědrost - a nabízel ke koupi - otrokyni Asju! Einar nebyl hloupý. Pochopil špehování a došla mu i souvislost se lží. Ale - "naletěl" - a koupil! Náhle tak vlastnil vysokou usměvavou dívku s vysokánsky kadeřenými kudrnami černočerné barvy - a čokoládově hnědou pokožkou. Za šat měla jen umně vitou tuniku - a byla bosá. Rád jí koupil aháju s hidžábem i závoj s opánkami. Stejně jako pro Zafiru. Na cestu pouští byly nutné. Zafira vyjela na cestu k Oranu otřesena. Zrakem i citem vnímala, jak Ajsa Einara svádí, i ona tušila špehování - a o Sůlfánině zášti ovšem věděla... Co mohla čekat?? A Oran byl velký přístav,... Tanečnice, hetéry, otrokyně... Nezbaví se jí Einar?! Nezbavil. Vše byla lest! Imámovi daroval kde co - A KONZULOVI ASJU!! Černoška vykřikla, z vlasů si vyškubla jehlici - a vrhla se po Zafiře. Nedoskočila. Einar byl připraven - a tajným rozkazem spravení strážcové dávali pozor. Konzul Móc děkoval, za otrokyni - vražednici! A Zafira?? Po spoustě milování s Einarem přijala křest - a pod jménem Zorra se za něj provdala. Na jeho vlastní lodi pak ihned vypluli na moře. Jeho - jejich, kajuta byla vždy přepychová - jako svatební a zbohatlická, však byla učiněna až královskou. I lože s nebesy tam bylo schystané. A tak se stalo, co se stalo! Manžel si na lože sedl a manželku - vyparáděnou a nastrojenou více, než Judajskou kněžnu, si posadil na klín. Dotkl se její tváře, vzal do dlaní, políbil. Pak přímo řekl: "Lhala jsi mi!" Semkla víčka - a přiznala vše. Lež i důvod. Einar si - spíše oddechl, nežli povzdechl. Pak řekl: "Za podvedení manžela tě chtěli kamenovat - a spasilo tě bití. A to navíc věřím, že ti ukřivdili. I lež je však podvod - a toho ses dopustila. Trestem bude - bití! Zorra nestačila ani vzdechnout - A DĚLO SE! Jen si v duchu stihla představit, jak ji muž vyvádí na palubu a poutá ke stěžni - pocítila hmat... A ležela tváří na rozestlané přikrývce - ohnutá přes manželovo koleno. Dlaně rozlétlých rukou taky pleskly o hlaďounkou tkaninu, ale než stihla alespoň zalapat po dechu, obemk ji Einar levačkou v pase - a začal jí volnou rukou vyhrnovat šaty. "Za nejasnou nevěru velké bití - za jasnou lež - malé!" Kasal jí košile se zbytkem šatstva. Kráska jen třeštila oči! Co se to dělo?? To už jí ale holé půlky nahého zadečku čněly ze všech látek  a muž ji přes něj začal... Pleskat! Bít... Plochou dlaní! Každé udeření plácavě prsklo a dech stále nabírající Zorra rázem dostala to, čemu se u křesťanů povždy říká "pětadvacet na holou"! "Tak!" vydech si Einar, když skončil a ženu popustil. "A Takhle bita budeš pokaždé, kdykoli mi zalžeš!" - a posadil si ji zas do klína - tváří v tvář - sám zaražen tím, jak je rozpálený... A Zorra? Vášnivost, Lačnost, Horoucnost, Žhavost... To byla pro ten čas její jména. Ta řeč její tváře. Těla. Bytosti. Dál - dál to bylo, dost divoké. Nejdřív vzduchem lítaly šaty, cáry, šperky, výstroj, - vše - a pak - inu - pak se námořníci Einarovy lodě naučili novou průpovídku!
"No jo! To když si pán veze paní - tak krz vlny plujeme hladce - a na tišinách se houpem! A to křičení! Jéjej. To i bouře vodplaší!"
-
Té první noci se mladí manželé probudili v obětí a Zorra zašeptala:
"Řekls, pane manželi, že budeš bít vždy, když ti zalžu?" Usmál se a políbil ji, ale - kývl. Usmála se též, přivinula víc, políbila ho a prohlásila: "Pak, pane manželi, slyš moje poslední pravdivá slova! MÁŠ ZA ŽENU NEJPROLHANĚJŠÍ KŘESŤANKU NA SVĚTĚ!"

27.4.16

Tajná místnost v lázních

"Víš jistě, že je to pravda?" zeptala se Jarka.
"Jo!" přikývl jsem. "Je tam taková místnost. Mužská a ženská část těchhle veřejných lázní mají jednu společnou místnost. Ví to jen málokdo."
Začervenala se. "To musí být dost trapné, setkat se tam s lidmi opačného pohlaví!"
"No, ti lidé opačného pohlaví obvykle vědí, když tam jdou, jestli víš, co tím myslím."
Zaváhala. "Co když tam budeme a někdo přijde?"
"Myslel jsem, že to je jedna z těch věcí, co se ti líbí?" škádlil jsem ji.
Víte, Jarka miluje, když se stydí. Vzrušuje ji, když ji někdo překvapí. Doma, když se sprchuje, nikdy neví, kdy se zničehonic objevím a nachytám ji tam. A potom se začne hrozně ošívat a moc se červená. Líbí se mi, když se červená.
Takže domluvení schůzky v tajné místnosti v lázních? Dokonalé. Představa, že tam kdykoli může kdokoli přijít, muž nebo žena, se jí bude hrozně líbit!
A já jsem měl své vlastní představy.

U vchodu do lázní jsme se rozdělili, já jsem vešel vchodem pro muže a ona vchodem pro ženy. Svlékl jsem se a vešel jsem do hlavní oblasti, kde muži seděli na malých stoličkách a myli si vlasy, nebo relaxovali v prostorné vaně -- tohle byly lázně v japonském stylu, takže ta "vana" byla ve skutečnosti něco jako mělký bazén naplněný horkou vodou.
Předpokládal jsem, že hodně mužů tam bylo jen kvůli vzrušení, protože mužskou a ženskou část od sebe nedělilo nic víc než tenká stěna. Samozřejmě, lázně v japonském stylu by tady neuspěly bez nějaké zvláštnosti... a právě proto tu byla ta tajná místnost.

Vstoupil jsem do zadní části. Dveře byly vedle záchodků. Vešel jsem dovnitř. Měl jsem na sobě ručník -- nikdy nevíte, kdo tam může být -- ale jinak jsem byl nahý.
Po Jarce ani stopy. Asi si užívala horkou lázeň.
Sedl jsem si na dřevěnou lavici a čekal jsem. Nemusel jsem čekat dlouho.
Otevřely se dveře na ženské straně a vstoupila mladá žena; vedla malou holčičku, kterou neustále hubovala.
Obě měly taky jenom ručníky. Kývla na mě. Tohle byla tajná místnost, společná místnost. Nebylo nic nečekaného, že tam uviděla muže.
Sedla si proti mně a postavila si holčičku napravo od sebe. Potom jí stáhla ručník. Holčička začala brečet, ale žena tomu nevěnovala pozornost -- položila si ji do klína zakrytého ručníkem.
Sledoval jsem, jak se její ruka pustila do práce na tom malém zadečku. Byla ta žena její matka? Teta? Starší sestra? Byl ten výprask plánovaný už předtím, než přišly do lázní, nebo to bylo za něco, co udělala tady? To jsem netušil. To bylo pravidlo tajné místnosti, nesměli jste tu mluvit s ostatními. Každý měl své vlastní důvody, proč tu je.
Jako já.
Vstoupila dospívající dívka zabalená do ručníku. Zrudla, když viděla výprask, který se tu odehrával, a zrudla ještě víc, když uviděla mě. Předstíral jsem, že jsem si toho nevšiml. Sedla si na lavici a na někoho čekala, tak jako já.
Z mužské části vyšel velký chlap. Uviděl tu dívku a kývl na ni. Dala se do breku, ale když se posadil, nijak se nepokoušela klást odpor. Stáhl jí ručník a přehnul ji přes koleno. Zvuk jeho ruky na jejím zadku byl nečekaně hlasitý a ona hrozně brečela.
Kde je Jarka?
Konečně se objevila, vstoupila právě ve chvíli, kdy žena s důkladně vyplacenou holčičkou vycházely ven. Svírala ručník, aby chránila svá tajná místa a strašně se červenala.
Zalapala po dechu, když uviděla muže, který vyplácel tu dívku.
"Co...?"
"No ano," usmál jsem se. "K čemu sis myslela, že slouží tahle místnost? Je pár věcí, o kterých si musíme vážně promluvit, Jarko."
"Ale... ale..."
"Copak, čekala jsi nějaké techtle mechtle?" Zavrtěl jsem hlavou. "Obávám se, že to se tu neděje -- konečně, chodí sem i děti. Žádné techtle, žádné mechtle... ale zato hodně plácání."
Jarka dala ruce dozadu, aby si chránila zadek. Styděla se tím víc, že to pro ni bylo naprosto nečekané. Už dřív jsem ji párkrát plácl, ale nic takového, jako to, co jsem plánoval udělat teď.
"Začínáš být líná, začínáš být nepořádná, myslíš si, že když tě miluju, tak ti všechno odpustím," plísnil jsem ji. "No, už ne. Budou tu nějaké následky."
Muž skončil s výpraskem té dospívající dívky a ona se zase zabalila do ručníku. Muž ale zůstal sedět.
"Řekni Karle, ať sem jde," řekl přísně té dívce.
"Ano, tati..." zavzlykala a vyšla ven.
I Jarka začala vzlykat, ale nijak se mě nepokoušela zastavit.
"Tak dobrá," řekl jsem, "sundej si ručník."
Podívala se na muže, který právě vyplatil svou dceru. "Ale..."
"Sundej si ho."
Její stud a její úchylky spolu bojovaly a stud prohrál. Nebo, abych byl přesný, přešel na vítěznou stranu.
Spustila ručník. Její kůže se leskla. Do tajné místnosti vstoupila další dospívající dívka, zřejmě Karla, ale její otec byl tak fascinovaný scénou, která se před tím odehrávala, že si toho ani nevšiml.
Políbil jsem Jarku. "Jsi připravená?"
Styděla se tak moc, že nemohla mluvit. Jenom přikývla.
Položil jsem si její ručník do klína a navedl jsem ji přes koleno. Kousala se do rtu. Teď ode mě dostane první skutečný výprask -- první z mnoha, jestli do toho mám co mluvit! -- a bude to tady, v tajné místnosti v lázních.
Karla si sedla vedle svého otce a dívala se, jak moje ruka poprvé zasáhla Jarčin zadek.
Za chvilku už Jarka kopala a mlela sebou.
Podíval jsem se na toho muže a on si asi uvědomil, že není slušné takhle zírat. Obrátil se ke Karle, která přikývla a dostála zdejším zvyklostem -- kluci a holky, co tu dostávali na zadek, si museli sundat ručník, než se přehnuli přes koleno svého rodiče (nebo s kým sem přišli).
Ke zvukům našich ran a výkřiků se brzy připojily další.
Jarka byla dospělá a já jsem ji vyplácel pomalu a s rozmyslem. Když Karlin výprask skončil a ona poskakovala po tajné místnosti a svírala si rukama zarudlý zadek, já jsem stále ještě konal svou povinnost a pomalu a systematicky trestal Jarčinu zadnici. V tu chvíli už byla naprosto zoufalá a dalo mi dost práce udržet ji.
Karla vyšla z tajné místnosti a její otec také, i když se mu moc nechtělo.
Když se dveře na ženské straně znovu otevřely a vstoupila šedovlasá žena, která s sebou vedla malou holku, konečně jsem Jarčin trest prohlásil za dostatečný.
Jemně jsem ji zvedl a objal. Brečela jako želva, přesně jak to potřebovala.
Holčička se na ni podívala. "Páni," řekla. "Budu taky vypadat takhle, babi?"
"No jistě," řekla starší žena. "Za pár minut budeš brečet zrovna tak."
"TOHLE jsem nemyslela," řekla a nafoukla tváře. "Myslela jsem, jestli budu mít taky taková prsa?"
Kdyby Jarka zrudla ještě víc, pravděpodobně by vzplanula.
"To jsou nápady!" řekla babička. "Však brzo přijdeš na jiné myšlenky. Sundej si ten ručník!"
Mé objetí s nahou, vyplacenou, zostuzenou a velice, velice nadrženou Jarkou hrozilo, že přeroste v něco víc, a tak jsem se jemně vymanil z jejího náručí.
"Budeme pokračovat doma?" zeptala se.
"Slibuju," přikývl jsem.
Vyšel jsem z tajné místnosti, zatímco na zadek drzé vnučky začaly dopadat první rány.

S Jarkou jsem se setkal před lázněmi. S nezbedným úsměvem něco vytáhla z kapsy. Její kalhotky.
"Zadek mě bolí tak, že jsem si je nemohla obléct," řekla. "Štěstí, že jsem měla šaty!"
"Ale, takže teď pod těmi šaty nic nemáš?" usmál jsem se.
"Kdo ví? To musíš zjistit ty!"
"Á, to mám v úmyslu. Takže... jak se ti líbila tajná místnost?"
"Nenáviděla jsem ji... a milovala jsem ji!" zasmála se Jarka. "Už tam nikdy nechci jít! Takže... co takhle příští týden?"
"Se zákazníky, jako jsi ty, tyhle lázně asi nepočítaly," usmál jsem se. "Všimla sis jejich hesla?"
Jarka se podívala na ceduli před lázněmi. "Čisté tělo -- čistá duše! Chytré!"
"Bohužel myslím, že TVOJE duše je moc špinavá na to, aby se dala vyčistit."
Políbila mě.
"Jakmile se dostaneme domů, dokážu ti, že máš pravdu!"

26.4.16

"ARAB"

Kdo jsem?
Nesmím prozradit.
Odkud pocházím? Kolik je mi let...??
Stejná písnička.
Nu-jsem agent.
Už řadu let. Takovou řadu, že mohu prozradit, co o takových, jako jsem já, říká KGB.
"KDYŽ SE CHLAP NARODÍ JAKO MAĎAR - ZŮSTANE MAĎAREM.
KDYŽ PŘIJDE NA SVĚT CO POLÁK - JE PROVŽDY POLÁKEM.
KDYŽ JE ČECHOSLOVÁK - UDĚLÁTE Z NĚJ LEDACOS!!"
Třeba Araba.
A to jsem já. Říkaj mi, třeba, Achat Íbn-Fákán El Halid - a stejně jako major Hradec, kamarád majora Zemana, - i já kdysi "PRODÁVAL JABKA NA PERSKÝM TRHU"! To už je let...! Dnes jsem - obchodník. Čistě apolitický, ovšem! Všem globálně - nadnárodním korporacím, co se mnou mají co dělat - jsem nejvýš tichým a stínovým společníkem. (Ať už mi patří úplně, nebo jen částečně.) Navenek jsem jenom... Podnikatel v kefije a obleku.
Nedávno mne v mé Riádské kanceláři vyhledal kamarád z mého trhoveckého mládí. Takovým lidem své dveře POKAŽDÉ otevřu...! Ale - překvapil mne! Po širokém úvodu - a jistém přiznání, že jeho zděděná firma více méně kolabuje, navrhl... AŤ SI VEZMU JEHO DCERU HANANE! Zasmál jsem se, ale - jen krátce. Kamarád byl vrstevník - jeho dcera by mohla být mou... Věk na svatbu už ale měla - výhodné by to bylo, a mne chytla zvědavost. Pročpak to asi chce?? Skoro hned přiznal, že ji chce vyvdat bez věna, ale cítil jsem cosi víc. Bylo tam ještě něco... Ale - dohodli jsme se!
Se svou nevěstou jsem byl spokojen. Co do vzrůstu byla malá. Tvář měla sličnou a kdo na ni jen letmo mrkl, mohl si pomyslít, že je tlustá. Omyl! Pravda byla taková, že při malé výšce měla až překvapivě ženské tvary. Proto ten dojem. Svatba proběhla na 100% solidně - a v čem byl problém jsem poznal hned! Hanane byla pěkná, milá - učebnicová ukázka zbohatlické dcerušky. I největší luxus, i nejvýjimečnější privileje - všecičko brala, co naprosté samozřejmosti. No - budiž. Mladičká manželka vyspělého boháče - to se i čeká. Co od ní bylo tak trošinku ošklivé - že mne chtěla utahat. Jako většina dívek a žen jejího věku pevně věřila, že pánům mích let stačí úsměv - jsou zkrocení a sem tam dotyk, - jsou vyřízení. Z tohoto omylu jsem ji bryskně vyvedl. Při mé minulosti - a též po operaci, kterou mi kdysi experimentálně upravili metabolismus, by musela mít tak dvanáct kamarádek. Nějaký čas bylo vše skvělé. Tchánova krachující společnost skvěle posloužila ku velice slušným ziskům a manželka střídavě posílala své bývalé vychovatelce nadávkové vzkazy, nebo mne přesvědčovala, ať si prý pořídím další ženu. Že jsem moc náročný. Smál jsem se.
Pak přišel vzkaz. Jeden můj "ajťák" - a jinak kolega s arabským zjevem, původem Gruzinec - mi dodal podrobné instrukce, co-že mám s manželkou provést...
A tak to začalo!!
Hanane považovala za samozřejmé, že ji při každé cestě na západ vezmu sebou - a dám jí plnou, či aspoň maximální - volnost. Její specialitou bylo burcování personálu ve značkových prodejnách, kde tucty věcí zkoušela - a veletucty kupovala. Jak manželka Ukrajinského bossa! Vždycky jsem se tomu smál, ale tentokráte šlo o cosi jiného!
Hanane si, rádoby tajně, s chutí ulízla kapinku alkoholu. Byli jsme zrovna na cestě po světě - a právě bydleli v proslulém hotelu, uprostřed ještě slavnějšího letoviska. "Náhodou" se stalo - a mojí ženušce vyšlo volné odpoledne. Vyrazila do lázeňského patra - a dala se obsluhovat. Přitom "náhodou" potkala dvě kamarádské dívky, "nametly" se jak dogy - a už řádily po nudapláži, kde zuřivě pózovaly pár "náhodně" přítomným reportérům! Ječely přitom kupy žvástů o emancipaci, feminismu - a vůbec těch trapných zhůvěřilostech.
Akce vyšla na 100%.
Včetně toho, že záběry "rozhovoru se statečnými dívkami" byly zveřejněné, jako "anonymizované".
Pod obraz sťatá Hanane mi pak byla dodána nazpět do apartmánu.
Já sám osobně vyléčil na pokoj dodanou - a poté z opice vyspanou, manželku z kocoviny - a zahájil scénu číslo dvě! Zatímco propagandisté obou stran presentovali věc po svém: důkaz orientální touhy po svobodě/a/odstrašující příklad západní dekadence, přišla má drahá konečně ke smyslům. Celá rozpačitá začala s dámskou diplomacií - a tiše doufala přehrát svou ožralost v postelovou scénku. Když byla v nejlepším - ukázal jsem jí pár "jejích" záběrů. Ta se vyděsila! Byly ale anonymizované, věřila v "projití". Rozesmála se a chtěla ty "nemožné záběry" využít k vlastní strategii. Nu - a já jí ukázal, že ji poznávám dle mateřského znaménka.
Ta strnula!
A jak jí strnutí přešlo - zkusila prchat. Postel našeho apartmá měla cca čtyřmetrově - kruhový půdorys. Má drahá, přesvědčená, že jí zabiju, vystartovala směrem pryč ode mne - a nebýt zrádnosti ohromné hedvábné přikrývky, snad by i uspěla. Pokrývka ji však pozdržela, po tomtéž prostěradle sjela - a už ji má ruka za přehršli havraních kadeří držela. Ženuška ráčila řvát, jako najatá. Asi fakt věřila, že bude mordovaná. Já ji však zatím jen vydobyl z jediné garderoby - černého spodního prádla. Kroutila se, holka, jak krajta tygrovitá, ječela jako pár Viktorek u splavu a já - já jsem odepínal pásek. A že mám pořádný! Udělaný ze spleteniny řemínků všemožných kůží, kde nechybí krokodýlí, hroší, nosorožčí, nebo třeba hadí. A už byla má drahá polovice na posteli natažená, jak na panské lavici! A nahatá, jak prst! A uřvaná, jako Siréna! Já ji šikovně držel za stisknutá zápěstí - a začal jsem ji bít. Švihat! Mlátit. Mrskat! Třískat. Řezat! Vyplácet a bančit - až se hory zelenaly! Moje snědá kráska začala kopat! Zkoušela se kroutit! Svíjet! Mrskat! Její vřeskně ryčný jek začal čím dál víc sílit, stoupat a pronikat! Smyčka z přehlého řemene svištěla, hvízdala - a práskala. Dobrých padesát šlehanců na holou má drahá dostala! To byly skřeky, vytí - a zahýkávání! Vlastně ani nevnímala, kterak volám služebné - a dávám "presto!" balit!
Jelo se domů!
Hra běžela!