28.4.16

NEJPROLHANĚJŠÍ KŘESŤANKA


Slunce pražilo jak divé a slábnoucí vítr hnal přes duny pouště jemný písek a prach.
            Přesto byl obchodník Einar spokojen. A aby taky ne! Z Reikiawického sirotka - nejbohatším kupcem východního středomoří! Statky, hospodářství, obchody a kde co měl od Anatolie po Hispánii, dobře znám byl jak v Lisboa tak v Cařihradě a TIŠE uznáván byl jak v Římě, tak v Mekce. Bůh mu sice nandal smutné dětství, zato však věnoval hlavu na čísla, jazyk na řeči a srdce pro lidi. Být nepoctivý, prodal by sůl Dánům a písek Peršanům. To on však nedělal. Pouští I mořem jen putoval - a bohatl.
            Právě se vracel od Rudého moře - a zisk byl mnohonásobný! I proti nejsmělejším snům! Byl boháč do smrti....! Jakoby ty slané vlny přály tomu, kdo jejich jméno nosil na kštici i bradě! Od přístavu Oranu dělily jeho karavanu už jen tři dny a pak... Domů! - Ať už to měl být dům v Reikiiawiku, či "jen" sídlo v Malaze. Mrkl po Slunci, upravil roušku a usmál se. K oáze to stihnou...! Jako na odpověď zazněl z dun před nimi táhlý tón zpěvného volání. Zvědové potkali oázní hlídky! Výskavý jekot, "žonglování" neforemnými arkebuzami - a oslavnná palba do vzduchu. Brzy je pod svými palmami vítal místní kmen - vzdálení příbuzní Kibů. Einar málem zapomněl na svou jedinkou starost - pár bílých velbloudů. Vyhrál je v sázce a věděl, že v Oranu je bude mocí mermo žádat imám i konzul... Což bude dilema... Zbavil by se jich, ale - jak?Zkusil chmuru zaplašit náladou oslavy shledání. Jenže...! Uprostřed vítání se ozval hluk. Cizí hluk. Einar se vytrhl. Už byl osvěžen, s náčelníkem se již uvítali, - co bylo tohle?? Popošel pár kroků - a uvěřil na básně. Uvěřil na divadlo, uvěřil na osud. Za samým okrajem oázy byl soud. Těsně za poslední travou se chystali... Kamenovat. Poznal kočovný rod Mutavauú - a zažil lásku na první pohled, moc melodramatu - a osudné řešení problému, vzniklé samo od sebe. Mezi posledním párem palmových kmenů tu byla za upažené ruce připoutaná vysoká mladá žena. Spíš dívka.  Jediným šatem jí byla rozměrná bílá říza, takže šlo vidět bohatou záplavu jejích narudle černých loken. Už to Einara zaujalo a když ještě spatřil alabastrovou pleť, líbeznou tvář... A RUDÉ OČI, jaké měl i on, byl rozhodnut. Tuhle ženu chtěl. Předstoupil před probíhající soud a promluvil k němu. Prim, kromě soudců, rádoby vedl robustní, dost tlustý a zřetelně obstarožní muž v šedošedém burnusu a bělavé kefije. Pompézně se stavěl do role klamaného manžela a s rozmáchlými gesty žádal spravedlnost. Dav přitakával. Einar chlapa odhadl na hamižníka - a postřehl i velitelský kukuč z jakési aháji v davu, upřený na mužův těkajíící profil.
Vzal to v potaz a spustil:
"Máš svatou pravdu, vzešený Harůne! Jistě. My u nás ovšem stejně svatě věříme, že když je lidská bytost tak mladá - a je to navíc žena, může být napravena. Ne nutně utracena." Harůn se vypjal, až mu po hrudi zašustil impozantní kvádr kadeřavého plnovousu. "To se mám řídit tvým cizím rozumem?!" Vystrčil bradu, až na ní nechtíce ukázal pěkných pár šedin. "Ne! Řiď se moudrostí předků! 'Lepší užitek, než škoda!'" "A co?! Ta hanebnice má sice cenu půlky velblouda...! - Má čest je ovšem dražší!" A Einar měl nápad! Vypjal se, založil ruce - a povídá: "Ztresej ji tedy pádem do otroctví - a prodej mi ji! NABÍZÍM PÁR BÍLÝCH VELBLOUDŮ!" Pronesl důrazně a s uspokojením vnímal ohromení davu. I Harůn sebou trhl a ruce si do vousu vrazil tak, až si je zmazal od černidla. Viditelně váhal. Výše zisku lákala - ohrožení prestiže zrazovalo. Einar se chystal něco dodat, arabův nápad byl ale rychlejší. "Dobrá! Prodám ti necudnou Zafiru! To ale pod podmínkou, že nám všem ukážeš - kterak ji napravíš!" Dav zabouřil, soudci kývli a Einar musel přijmout.
Zbytek dne byl věnován obchodu a přípravám. Harůnova rodina trvala na tom, že krásku předají až k cizineckému trestu. Einar raděj poslal sluhu a přítele Alpa, aby dohlédl na Zafiryno uchystání.
Příštího jitra bylo vše připraveno. Uprostřed oázy byl zaražen vysoký kůl, ke kterému houf Harůnovi rodiny - s tímto v čele - Zafiru přivedl. Měla sice černočernou aháju se závojem, rudé oči však mluvily jasně a i Alp kýval, že je vše v pořádku. Harůn ji vedl na oprátce ze řemenu - a celý se papil, co pán bílých velbloudů. Směna proběhla pár kroků před kůlem. "Teď trest!", křikl a odchvátal. Einar musel konat. Drže volný konec smyčky, prohlédl si "svou kořist". Vysoká, štíhlá, souměrná, rudooká, - bosá. I ty opánky jí upřeli, - ale... Ano! Ženě z očí hleděly zbytky opia či hašiše, nebo kterého neřádu! Nevadilo. Vzal první řemen a spoutal jí před tělem stisknutá zápěstí. Druhým pak předloktí. Přived ji čelem až těsně ke kůlu a za pozdvihlá předloktí ji k němu připoutal řemenem  třetím a čtvrtým. Žena se tak musela u kůlu poněkud schýlit, až předklonit. Einar konal dál. Další dva řemeny spoutaly mladici kotníky a kolena. Pak ji u samého kůlu přinutil stoupnout na špičky a sedmý - osmý řemen upoutaly k dřevu i svázané kotníky s koleny. Žena se tak v jakémsi předklonu od kůlu "vystrkovala". Einar však pokračoval. Delším řemenem jí ovil pas a volným koncem přitáhl ke kůlu tak, že se musela řádně prohnout v zádech. Tak se Zafira u kůlu pořádně "vyšpulila". A rusý seveřan vzal dýku. Přihlížející zašuměli - on však řízl jen do faldu látky na černých šatech upoutané, co nabral těsně pod smyčkou provazu. Pár řezů - a z jednolitého oděvu byla - blůza se sukní. A protože "sukni" hned pustil, celá hned spadla a svěsila se až k poutům u kolen. Mladá žena se octla od lopatek po kolena téměř odhalená. Téměř. Ukázal se jen menší kus jejích zad. Oblečeny měla ještě jakési volnější kalhoty z tenkého černého plátna svázané v pase. Konec širších nohavic byly kdesi v půli lýtek - to ale Einara nezajímalo. Rozvázal tkanici a nechal kalhoty sklouznout za sukní. Jéminkote! Celičká oáza viděla Zafiře na holou! A vzal to kozel! Co - viděla! Zírala jak u vytržení! Jenže ne dlouho. Alp už podával mastný prut kuru, tak na sáh dlouhý a na prst silný. A Einar začal bít. Za cest po Evropě viděl pranýřování mnohokrát a svištivě hvízdající prut ovládal s umem zručného popravčího. Prskavé rány se rozlehy do široka. Jedna po druhé, vedené mocnou pravicí, začly holé půlky lepého zadku neuvěřitelně pravidelně pruhovat svítivě rudými šlici. A upoutaná rudoočka zvrátila hlavu nazad, zaškubala se, napjala, zasvíjela a když pouta nepovolila,  začla bitá krasavice pištět, ječet, vřískat, výt a vřeštět, že by jí smečka lvic záviděla! Potem prosáklé šaty jí přes svou čerň ztmavly o tón - rykem a zalykáním vzdovaná - vdechovaná rouška o dva. V urputných snahách o únik se křičící trpitelka pocukávala - zvýrazňovala tak ovšem jen další a další dopady prutu na své vystavené pozadí. Patnácti pozvolnými ranami přetáhla silná haluz pružného prutu celý zadek od zad až po stehna. Pak Einar bití přerušil, úpící ženu obešel - a prut vzal do levačky. Pak bil dál. Opět pozvolně, ránu za ránou, odshora dolů. Tentokrát stál krásce po pravém boku a konec haluze, opět zas bijící přes celý zadek, dopadal co nejblíž boku levého. Mříž šlinců dvojnásobně houstla. Ran přibylo do třiceti. Mladistvá žena už vydávala spíš skřeky nežli křik s nářkem. Dav němě zíral. Kolik z nich kdy zřelo ženskou hanbu pod širým nebem? Potom Einar bití zas přerušil, znou nešťastnici obešel - a zas z leva zasadil pět ran, bijících přes levou hýždi. Konec prutu trefoval shora dolů střed zadku. Zafira už se jen zajíkala. Opět přestávka, zas ženu obejít - a posledních pět ran šlo zase zprava, jenom přes pravou půlku. Nešťastnice již téměř omdlévala, rusý muž už však prut odhodil.
A jakoby to byl povel, prolétl oázou varovný výkřik.
"Bouřé! Bouřé!"
Všichni se rozprchli, zrzek však neztratil hlavu. Vytasil scimitar, přesekal řemeny, chytil klesající ženu do náruče a odnes k přiřčeným hostinským stanům. I zde bylo už vše připraveno. Po sklouzlé "sukni" a ztracených kalhotách se ani neohlédl. Jiní však ano...
-
Bouře byla pořádná, - ale stany důkladné. Pro Zafiru bylo vše připraveno. Okamžtě byla, tváří dolů, uložea na pohodlné lůžko - a skvěle ošetřena. Oleje, masti - jenom ty nejlepší - a Einar dbal, aby neproťal kůži do krve. Jeho dávný společník a kamarád, doktor Benjamin, ho řádně poučil a zrzek byl něžný. Lékař mu potvrdil i to, že byla zmámená - a že je úplně zdravá. Přemaštěné opuchliny sice děsně natekly a nachově zrudly, to však mělo být dobré znamení. Pak zrzek požádal o samotu, zatáhl kol lože závěs a blízko byla jen stará služebná, Zoraida. Sám bděl u odpočívající do noci.
"Kde to jsem?", zašeptala kráska s večerem bplestně - a osud tomu chtěl, že spatřila nejdříve Zoraidu. Tehdy jí v oku blýsklo vědomí a zkusila se zvednout. "Ne! Ne - stařenko...! Uteč ode mne! Prohlásily mne za nehodnou... Au...! Bu-Budou mne kamenovat... Au! Aúúú...!!", zaúpěla pod návalem bolesti - prorazivší oparem tišících léků - a přemožena zesláblostí klesnula zpět. Zoraida ji skoro mateřsky utišila, podala vodu - a raději hned řekla pravdu. "Nikdo tě neukamenuje. Tvůj muž se tě zřekl - a přenechal mému pánu - Einarovi." CO ŽIV SEVEŘAN NEVIDĚL V LIDSKÉ TVÁŘI TKOVOU BLAŽENOST...! Pak kráska upadla do mrákotného spánku. A sny musela mít stejně krásné, jako byla sama. Usmívat se nepřestala.
-
Bouře sílila a Zafira taky. Už druhý den byla při sobě a Zoraida o ni pečovala tak citlivě a svědomitě, že se záhy pokoušela i vstát. Ujištění, že večerní novina nebyla jen snem - a že se opravdu proměnila ze vznešené manželky v pouhopouhou otrokyni přijala zrovna tak blaze, jako poprvé. Nahota jí víc než nevadila. Byla za její lahodnou lehkost i úlevu vděčná - a na nového pána se ani nepřeptala. Zoraidina mateřskost jíbohatě stačila. Když potom Einara konečně spatřila, neomdlela ani hrůzou, ani děsem, ba - ani hnusem. To spíš na něm mohla na chvilinku oči nechat. Však ne darmo seveřanu přezdívali "Rusý-Kristus"! Měl v sobě přesně tu směs moci a laskavosti, co ho stavěla někam na půli cesty mezi jarla a anděla. Nebo čerta s věrozvěstem? Kdo ví! Silný i sošný byl dost - nu, a vlas s vousem dokonaly dílo!
"Tys kouzelník, pane?", zašeptala s nyvou zbožností. Když zakroutil hlavou, přeptala se: "Byl čarovný prut, jehož rány mne vykoupili od smrti kamením?" Když popřel i to, opáčila Zoraida - proč se ptá? Stále nahá kráska řekla: "Nespočetněkrát jsem byla bita. Biči, řemeny, holemi vší sorty, ba i všemožnými pruty. Nikdy, nikdy - jsem však neprožila to, že by bolest z ran působila... Tak toužebnou... Slast! Až... - Až teď...!" To Einara trochu překvapilo. O takových povahách zatím jen slyšel. Chystal se krásce říct, že při bití byla tentokráte zmámená - a prožívaná lahodnost je směsí blahodárného hojení s tišícími léky. Bodře ho však předešla a "zradila" stará dobrá Zoraida. "Ohó! Toť účinek kouzla první lásky - co k tobě pán od spatřemí pocítil! Však taky jen proto za tě párem bílých dvouhrbáčů zaplatil!" Dvka jenom zalapala po dechu a usmívající se Einar ji pohladil.
-
Einar se Zafirou se jaksi museli brzy stát milenci - a rádi to ihned i udělali. Seveřan ve své rudoočce nadšeně poznal ženu právě tak náruživou, jak mu vždy vyhovovalo - a cele jí propadl. Zafira milovala milování a Einara blažilo působit této něžně vášnivé milence všemožnou slast. Osobně se mu vždy velmi líbilo krom mnoha jiného, to, že je... Hlasitá. Hlučná. Něha i vášeň vždy Zafiru "rozezvučela". Všemožné nemožné vzdechy, steny, heky a výkřiky i křiky bez trýzně a utrpení spolehlivě provázely každičkou jejich důvěrnůstku - natož co jiného. A toho i onoho páchali hodně, mnoho a čím dál víc. Žert pravil, že: 'Prodaná manželka překřikuje bouři!' - A to měl tak trošičku pravdu. Ani stále trvající bouře nezastavila ve stanech oázy řeč - a... smích. Pod stany rodiny Harůnovy zavládnula hanba a zlost. A nejvíce se užírala nositelka upřených zraků v hustém závoji staré aháji, Harůnova matka, paní Sůlfána. "To by člověk nevěřil, jak řádně ti ďauři své ženy krotí!", slyšela odtud. "Jednou hůl vezmou - a ony, Oj!, už křičet snad nikdy nepřestanou!", znělo zas odjinud - a ženu po nocích strašily sny o prstech, posměšně napřáhlých synovým směrem. To, pokud jí jek bouře dal spát - a ten Zafiřin ji zrovna nebudil. Tisíc šejtánů...! Duši by prodala ifrýtům - jen to moct nějak zvrátit...! Kolik ji jen stálo úsilí, aby už konečně zničila tu bídnou semetriku...! Tu ničemnou užíračku synova vzácného, křehkého zdraví...! Ona musela...! Musela...!!! Jekot.
Stařena se vymrštila - až vrazila do rozkývané stěny synova stanu. Nitrem jí víc než bouře běsnila živelná touha ZNIČIT... ZAFIRU!!!
-
Einar a Zafira se milovali. Dušemi, myšlenkami, srdci i těly. Pro mladou krásku to bylo víc, nežli kdy snila. Byl to rajský sen, který žila. Ten dobrý, silný, hezký muž ji měl, chtěl a bral si ji stejně, jako se jí sám dával. A ne, nemyslela krásné šaty či drahé šperky - byť jich měla víc, nežli Harůnova rodina. Kráska sama si chvílemi nerozuměla. Proč byla tak blažená? V čem se Einar odlišoval? Jistě, byl rusý, mladý, hezký, silný, něžný, pozorný, ale... Ale v čem byl tolik jiný...?? Co pamatovala, učily ji znalejší, že ležení se liší v rozevření kolen a roztažení nohou. Muž že je lhostejný. Jí nebyl. Ta rozkoš...! Ta slast...! Ten rozdíl proti Harůnovi - a před tím jeho staršímu bratrovi Kasimovi...! A pak na to přišla! Blažila a lahodila ji BOLEST, která ji dráždivě zalévala z hojících se šrámů. Z "jelit" po záchranném výprasku. Jak bití prožila zmámená - a láska v době hojení byla něžná, dávaly opatrné doteky citlivých míst více vzrušení, nežli trápení. Dobrý muž jí byl tím nejlepším, protože něhou navýšil slast z její bolesti! Zafira se tak zastyděla a lekla, že se až rozplakala. Byla ženou šťastnou pod ranami...! Takové se pán určitě zbaví...! Bála se a vzlykala, aniž by si uvědomila, že se s pánem v loži o ranním polospánku, zrovinka objímá...! A Einar se vzbudil a ptal.
A z míry vyvedená Zafira, do hloubi duše poděšená možností, že na ni nový pán zanevře, zalhala. Místo aby přiznala, jak miluje něho s jemnou bolestí, vyhrkla povídačku, že se jí zastesklo po marocké otrokyni Asje, jedinké kamarádce, kterou v Harůnově rodině měla.
V té chvíli netušila tři věci.
První, že poblíže bdící Zoraida je z těch vzácných lidí, co umí rozpoznat lež, když ji slyší.
Druhou, že za stěnou stanu špehující Sůlfána v duchu jásá.
Třetí, že otrokyně Asja, kterou opravdu považovala za dobrou kamarádku, je zrádkyně, - která Sůlfáně pomáhala snovat úklady proti ní...!
Další den ráno bylo po bouři - a skoro veškeří hosté se chystali oázu opustit. Einar už od své služebné věděl, že cosi není v pořádku. Přesto jasně vnímal svou příchylnost k náruživé krasavici - a byl pevně rozhodnut podniknout COKOLI pro její nápravu, NE však - vzdát se jí. Těsně před odjezdem jej přišel pozdravit Harůn. Pod bleskným zrakem matčiným vynášel Einarovu štědrost - a nabízel ke koupi - otrokyni Asju! Einar nebyl hloupý. Pochopil špehování a došla mu i souvislost se lží. Ale - "naletěl" - a koupil! Náhle tak vlastnil vysokou usměvavou dívku s vysokánsky kadeřenými kudrnami černočerné barvy - a čokoládově hnědou pokožkou. Za šat měla jen umně vitou tuniku - a byla bosá. Rád jí koupil aháju s hidžábem i závoj s opánkami. Stejně jako pro Zafiru. Na cestu pouští byly nutné. Zafira vyjela na cestu k Oranu otřesena. Zrakem i citem vnímala, jak Ajsa Einara svádí, i ona tušila špehování - a o Sůlfánině zášti ovšem věděla... Co mohla čekat?? A Oran byl velký přístav,... Tanečnice, hetéry, otrokyně... Nezbaví se jí Einar?! Nezbavil. Vše byla lest! Imámovi daroval kde co - A KONZULOVI ASJU!! Černoška vykřikla, z vlasů si vyškubla jehlici - a vrhla se po Zafiře. Nedoskočila. Einar byl připraven - a tajným rozkazem spravení strážcové dávali pozor. Konzul Móc děkoval, za otrokyni - vražednici! A Zafira?? Po spoustě milování s Einarem přijala křest - a pod jménem Zorra se za něj provdala. Na jeho vlastní lodi pak ihned vypluli na moře. Jeho - jejich, kajuta byla vždy přepychová - jako svatební a zbohatlická, však byla učiněna až královskou. I lože s nebesy tam bylo schystané. A tak se stalo, co se stalo! Manžel si na lože sedl a manželku - vyparáděnou a nastrojenou více, než Judajskou kněžnu, si posadil na klín. Dotkl se její tváře, vzal do dlaní, políbil. Pak přímo řekl: "Lhala jsi mi!" Semkla víčka - a přiznala vše. Lež i důvod. Einar si - spíše oddechl, nežli povzdechl. Pak řekl: "Za podvedení manžela tě chtěli kamenovat - a spasilo tě bití. A to navíc věřím, že ti ukřivdili. I lež je však podvod - a toho ses dopustila. Trestem bude - bití! Zorra nestačila ani vzdechnout - A DĚLO SE! Jen si v duchu stihla představit, jak ji muž vyvádí na palubu a poutá ke stěžni - pocítila hmat... A ležela tváří na rozestlané přikrývce - ohnutá přes manželovo koleno. Dlaně rozlétlých rukou taky pleskly o hlaďounkou tkaninu, ale než stihla alespoň zalapat po dechu, obemk ji Einar levačkou v pase - a začal jí volnou rukou vyhrnovat šaty. "Za nejasnou nevěru velké bití - za jasnou lež - malé!" Kasal jí košile se zbytkem šatstva. Kráska jen třeštila oči! Co se to dělo?? To už jí ale holé půlky nahého zadečku čněly ze všech látek  a muž ji přes něj začal... Pleskat! Bít... Plochou dlaní! Každé udeření plácavě prsklo a dech stále nabírající Zorra rázem dostala to, čemu se u křesťanů povždy říká "pětadvacet na holou"! "Tak!" vydech si Einar, když skončil a ženu popustil. "A Takhle bita budeš pokaždé, kdykoli mi zalžeš!" - a posadil si ji zas do klína - tváří v tvář - sám zaražen tím, jak je rozpálený... A Zorra? Vášnivost, Lačnost, Horoucnost, Žhavost... To byla pro ten čas její jména. Ta řeč její tváře. Těla. Bytosti. Dál - dál to bylo, dost divoké. Nejdřív vzduchem lítaly šaty, cáry, šperky, výstroj, - vše - a pak - inu - pak se námořníci Einarovy lodě naučili novou průpovídku!
"No jo! To když si pán veze paní - tak krz vlny plujeme hladce - a na tišinách se houpem! A to křičení! Jéjej. To i bouře vodplaší!"
-
Té první noci se mladí manželé probudili v obětí a Zorra zašeptala:
"Řekls, pane manželi, že budeš bít vždy, když ti zalžu?" Usmál se a políbil ji, ale - kývl. Usmála se též, přivinula víc, políbila ho a prohlásila: "Pak, pane manželi, slyš moje poslední pravdivá slova! MÁŠ ZA ŽENU NEJPROLHANĚJŠÍ KŘESŤANKU NA SVĚTĚ!"

27.4.16

Tajná místnost v lázních

"Víš jistě, že je to pravda?" zeptala se Jarka.
"Jo!" přikývl jsem. "Je tam taková místnost. Mužská a ženská část těchhle veřejných lázní mají jednu společnou místnost. Ví to jen málokdo."
Začervenala se. "To musí být dost trapné, setkat se tam s lidmi opačného pohlaví!"
"No, ti lidé opačného pohlaví obvykle vědí, když tam jdou, jestli víš, co tím myslím."
Zaváhala. "Co když tam budeme a někdo přijde?"
"Myslel jsem, že to je jedna z těch věcí, co se ti líbí?" škádlil jsem ji.
Víte, Jarka miluje, když se stydí. Vzrušuje ji, když ji někdo překvapí. Doma, když se sprchuje, nikdy neví, kdy se zničehonic objevím a nachytám ji tam. A potom se začne hrozně ošívat a moc se červená. Líbí se mi, když se červená.
Takže domluvení schůzky v tajné místnosti v lázních? Dokonalé. Představa, že tam kdykoli může kdokoli přijít, muž nebo žena, se jí bude hrozně líbit!
A já jsem měl své vlastní představy.

U vchodu do lázní jsme se rozdělili, já jsem vešel vchodem pro muže a ona vchodem pro ženy. Svlékl jsem se a vešel jsem do hlavní oblasti, kde muži seděli na malých stoličkách a myli si vlasy, nebo relaxovali v prostorné vaně -- tohle byly lázně v japonském stylu, takže ta "vana" byla ve skutečnosti něco jako mělký bazén naplněný horkou vodou.
Předpokládal jsem, že hodně mužů tam bylo jen kvůli vzrušení, protože mužskou a ženskou část od sebe nedělilo nic víc než tenká stěna. Samozřejmě, lázně v japonském stylu by tady neuspěly bez nějaké zvláštnosti... a právě proto tu byla ta tajná místnost.

Vstoupil jsem do zadní části. Dveře byly vedle záchodků. Vešel jsem dovnitř. Měl jsem na sobě ručník -- nikdy nevíte, kdo tam může být -- ale jinak jsem byl nahý.
Po Jarce ani stopy. Asi si užívala horkou lázeň.
Sedl jsem si na dřevěnou lavici a čekal jsem. Nemusel jsem čekat dlouho.
Otevřely se dveře na ženské straně a vstoupila mladá žena; vedla malou holčičku, kterou neustále hubovala.
Obě měly taky jenom ručníky. Kývla na mě. Tohle byla tajná místnost, společná místnost. Nebylo nic nečekaného, že tam uviděla muže.
Sedla si proti mně a postavila si holčičku napravo od sebe. Potom jí stáhla ručník. Holčička začala brečet, ale žena tomu nevěnovala pozornost -- položila si ji do klína zakrytého ručníkem.
Sledoval jsem, jak se její ruka pustila do práce na tom malém zadečku. Byla ta žena její matka? Teta? Starší sestra? Byl ten výprask plánovaný už předtím, než přišly do lázní, nebo to bylo za něco, co udělala tady? To jsem netušil. To bylo pravidlo tajné místnosti, nesměli jste tu mluvit s ostatními. Každý měl své vlastní důvody, proč tu je.
Jako já.
Vstoupila dospívající dívka zabalená do ručníku. Zrudla, když viděla výprask, který se tu odehrával, a zrudla ještě víc, když uviděla mě. Předstíral jsem, že jsem si toho nevšiml. Sedla si na lavici a na někoho čekala, tak jako já.
Z mužské části vyšel velký chlap. Uviděl tu dívku a kývl na ni. Dala se do breku, ale když se posadil, nijak se nepokoušela klást odpor. Stáhl jí ručník a přehnul ji přes koleno. Zvuk jeho ruky na jejím zadku byl nečekaně hlasitý a ona hrozně brečela.
Kde je Jarka?
Konečně se objevila, vstoupila právě ve chvíli, kdy žena s důkladně vyplacenou holčičkou vycházely ven. Svírala ručník, aby chránila svá tajná místa a strašně se červenala.
Zalapala po dechu, když uviděla muže, který vyplácel tu dívku.
"Co...?"
"No ano," usmál jsem se. "K čemu sis myslela, že slouží tahle místnost? Je pár věcí, o kterých si musíme vážně promluvit, Jarko."
"Ale... ale..."
"Copak, čekala jsi nějaké techtle mechtle?" Zavrtěl jsem hlavou. "Obávám se, že to se tu neděje -- konečně, chodí sem i děti. Žádné techtle, žádné mechtle... ale zato hodně plácání."
Jarka dala ruce dozadu, aby si chránila zadek. Styděla se tím víc, že to pro ni bylo naprosto nečekané. Už dřív jsem ji párkrát plácl, ale nic takového, jako to, co jsem plánoval udělat teď.
"Začínáš být líná, začínáš být nepořádná, myslíš si, že když tě miluju, tak ti všechno odpustím," plísnil jsem ji. "No, už ne. Budou tu nějaké následky."
Muž skončil s výpraskem té dospívající dívky a ona se zase zabalila do ručníku. Muž ale zůstal sedět.
"Řekni Karle, ať sem jde," řekl přísně té dívce.
"Ano, tati..." zavzlykala a vyšla ven.
I Jarka začala vzlykat, ale nijak se mě nepokoušela zastavit.
"Tak dobrá," řekl jsem, "sundej si ručník."
Podívala se na muže, který právě vyplatil svou dceru. "Ale..."
"Sundej si ho."
Její stud a její úchylky spolu bojovaly a stud prohrál. Nebo, abych byl přesný, přešel na vítěznou stranu.
Spustila ručník. Její kůže se leskla. Do tajné místnosti vstoupila další dospívající dívka, zřejmě Karla, ale její otec byl tak fascinovaný scénou, která se před tím odehrávala, že si toho ani nevšiml.
Políbil jsem Jarku. "Jsi připravená?"
Styděla se tak moc, že nemohla mluvit. Jenom přikývla.
Položil jsem si její ručník do klína a navedl jsem ji přes koleno. Kousala se do rtu. Teď ode mě dostane první skutečný výprask -- první z mnoha, jestli do toho mám co mluvit! -- a bude to tady, v tajné místnosti v lázních.
Karla si sedla vedle svého otce a dívala se, jak moje ruka poprvé zasáhla Jarčin zadek.
Za chvilku už Jarka kopala a mlela sebou.
Podíval jsem se na toho muže a on si asi uvědomil, že není slušné takhle zírat. Obrátil se ke Karle, která přikývla a dostála zdejším zvyklostem -- kluci a holky, co tu dostávali na zadek, si museli sundat ručník, než se přehnuli přes koleno svého rodiče (nebo s kým sem přišli).
Ke zvukům našich ran a výkřiků se brzy připojily další.
Jarka byla dospělá a já jsem ji vyplácel pomalu a s rozmyslem. Když Karlin výprask skončil a ona poskakovala po tajné místnosti a svírala si rukama zarudlý zadek, já jsem stále ještě konal svou povinnost a pomalu a systematicky trestal Jarčinu zadnici. V tu chvíli už byla naprosto zoufalá a dalo mi dost práce udržet ji.
Karla vyšla z tajné místnosti a její otec také, i když se mu moc nechtělo.
Když se dveře na ženské straně znovu otevřely a vstoupila šedovlasá žena, která s sebou vedla malou holku, konečně jsem Jarčin trest prohlásil za dostatečný.
Jemně jsem ji zvedl a objal. Brečela jako želva, přesně jak to potřebovala.
Holčička se na ni podívala. "Páni," řekla. "Budu taky vypadat takhle, babi?"
"No jistě," řekla starší žena. "Za pár minut budeš brečet zrovna tak."
"TOHLE jsem nemyslela," řekla a nafoukla tváře. "Myslela jsem, jestli budu mít taky taková prsa?"
Kdyby Jarka zrudla ještě víc, pravděpodobně by vzplanula.
"To jsou nápady!" řekla babička. "Však brzo přijdeš na jiné myšlenky. Sundej si ten ručník!"
Mé objetí s nahou, vyplacenou, zostuzenou a velice, velice nadrženou Jarkou hrozilo, že přeroste v něco víc, a tak jsem se jemně vymanil z jejího náručí.
"Budeme pokračovat doma?" zeptala se.
"Slibuju," přikývl jsem.
Vyšel jsem z tajné místnosti, zatímco na zadek drzé vnučky začaly dopadat první rány.

S Jarkou jsem se setkal před lázněmi. S nezbedným úsměvem něco vytáhla z kapsy. Její kalhotky.
"Zadek mě bolí tak, že jsem si je nemohla obléct," řekla. "Štěstí, že jsem měla šaty!"
"Ale, takže teď pod těmi šaty nic nemáš?" usmál jsem se.
"Kdo ví? To musíš zjistit ty!"
"Á, to mám v úmyslu. Takže... jak se ti líbila tajná místnost?"
"Nenáviděla jsem ji... a milovala jsem ji!" zasmála se Jarka. "Už tam nikdy nechci jít! Takže... co takhle příští týden?"
"Se zákazníky, jako jsi ty, tyhle lázně asi nepočítaly," usmál jsem se. "Všimla sis jejich hesla?"
Jarka se podívala na ceduli před lázněmi. "Čisté tělo -- čistá duše! Chytré!"
"Bohužel myslím, že TVOJE duše je moc špinavá na to, aby se dala vyčistit."
Políbila mě.
"Jakmile se dostaneme domů, dokážu ti, že máš pravdu!"

26.4.16

"ARAB"

Kdo jsem?
Nesmím prozradit.
Odkud pocházím? Kolik je mi let...??
Stejná písnička.
Nu-jsem agent.
Už řadu let. Takovou řadu, že mohu prozradit, co o takových, jako jsem já, říká KGB.
"KDYŽ SE CHLAP NARODÍ JAKO MAĎAR - ZŮSTANE MAĎAREM.
KDYŽ PŘIJDE NA SVĚT CO POLÁK - JE PROVŽDY POLÁKEM.
KDYŽ JE ČECHOSLOVÁK - UDĚLÁTE Z NĚJ LEDACOS!!"
Třeba Araba.
A to jsem já. Říkaj mi, třeba, Achat Íbn-Fákán El Halid - a stejně jako major Hradec, kamarád majora Zemana, - i já kdysi "PRODÁVAL JABKA NA PERSKÝM TRHU"! To už je let...! Dnes jsem - obchodník. Čistě apolitický, ovšem! Všem globálně - nadnárodním korporacím, co se mnou mají co dělat - jsem nejvýš tichým a stínovým společníkem. (Ať už mi patří úplně, nebo jen částečně.) Navenek jsem jenom... Podnikatel v kefije a obleku.
Nedávno mne v mé Riádské kanceláři vyhledal kamarád z mého trhoveckého mládí. Takovým lidem své dveře POKAŽDÉ otevřu...! Ale - překvapil mne! Po širokém úvodu - a jistém přiznání, že jeho zděděná firma více méně kolabuje, navrhl... AŤ SI VEZMU JEHO DCERU HANANE! Zasmál jsem se, ale - jen krátce. Kamarád byl vrstevník - jeho dcera by mohla být mou... Věk na svatbu už ale měla - výhodné by to bylo, a mne chytla zvědavost. Pročpak to asi chce?? Skoro hned přiznal, že ji chce vyvdat bez věna, ale cítil jsem cosi víc. Bylo tam ještě něco... Ale - dohodli jsme se!
Se svou nevěstou jsem byl spokojen. Co do vzrůstu byla malá. Tvář měla sličnou a kdo na ni jen letmo mrkl, mohl si pomyslít, že je tlustá. Omyl! Pravda byla taková, že při malé výšce měla až překvapivě ženské tvary. Proto ten dojem. Svatba proběhla na 100% solidně - a v čem byl problém jsem poznal hned! Hanane byla pěkná, milá - učebnicová ukázka zbohatlické dcerušky. I největší luxus, i nejvýjimečnější privileje - všecičko brala, co naprosté samozřejmosti. No - budiž. Mladičká manželka vyspělého boháče - to se i čeká. Co od ní bylo tak trošinku ošklivé - že mne chtěla utahat. Jako většina dívek a žen jejího věku pevně věřila, že pánům mích let stačí úsměv - jsou zkrocení a sem tam dotyk, - jsou vyřízení. Z tohoto omylu jsem ji bryskně vyvedl. Při mé minulosti - a též po operaci, kterou mi kdysi experimentálně upravili metabolismus, by musela mít tak dvanáct kamarádek. Nějaký čas bylo vše skvělé. Tchánova krachující společnost skvěle posloužila ku velice slušným ziskům a manželka střídavě posílala své bývalé vychovatelce nadávkové vzkazy, nebo mne přesvědčovala, ať si prý pořídím další ženu. Že jsem moc náročný. Smál jsem se.
Pak přišel vzkaz. Jeden můj "ajťák" - a jinak kolega s arabským zjevem, původem Gruzinec - mi dodal podrobné instrukce, co-že mám s manželkou provést...
A tak to začalo!!
Hanane považovala za samozřejmé, že ji při každé cestě na západ vezmu sebou - a dám jí plnou, či aspoň maximální - volnost. Její specialitou bylo burcování personálu ve značkových prodejnách, kde tucty věcí zkoušela - a veletucty kupovala. Jak manželka Ukrajinského bossa! Vždycky jsem se tomu smál, ale tentokráte šlo o cosi jiného!
Hanane si, rádoby tajně, s chutí ulízla kapinku alkoholu. Byli jsme zrovna na cestě po světě - a právě bydleli v proslulém hotelu, uprostřed ještě slavnějšího letoviska. "Náhodou" se stalo - a mojí ženušce vyšlo volné odpoledne. Vyrazila do lázeňského patra - a dala se obsluhovat. Přitom "náhodou" potkala dvě kamarádské dívky, "nametly" se jak dogy - a už řádily po nudapláži, kde zuřivě pózovaly pár "náhodně" přítomným reportérům! Ječely přitom kupy žvástů o emancipaci, feminismu - a vůbec těch trapných zhůvěřilostech.
Akce vyšla na 100%.
Včetně toho, že záběry "rozhovoru se statečnými dívkami" byly zveřejněné, jako "anonymizované".
Pod obraz sťatá Hanane mi pak byla dodána nazpět do apartmánu.
Já sám osobně vyléčil na pokoj dodanou - a poté z opice vyspanou, manželku z kocoviny - a zahájil scénu číslo dvě! Zatímco propagandisté obou stran presentovali věc po svém: důkaz orientální touhy po svobodě/a/odstrašující příklad západní dekadence, přišla má drahá konečně ke smyslům. Celá rozpačitá začala s dámskou diplomacií - a tiše doufala přehrát svou ožralost v postelovou scénku. Když byla v nejlepším - ukázal jsem jí pár "jejích" záběrů. Ta se vyděsila! Byly ale anonymizované, věřila v "projití". Rozesmála se a chtěla ty "nemožné záběry" využít k vlastní strategii. Nu - a já jí ukázal, že ji poznávám dle mateřského znaménka.
Ta strnula!
A jak jí strnutí přešlo - zkusila prchat. Postel našeho apartmá měla cca čtyřmetrově - kruhový půdorys. Má drahá, přesvědčená, že jí zabiju, vystartovala směrem pryč ode mne - a nebýt zrádnosti ohromné hedvábné přikrývky, snad by i uspěla. Pokrývka ji však pozdržela, po tomtéž prostěradle sjela - a už ji má ruka za přehršli havraních kadeří držela. Ženuška ráčila řvát, jako najatá. Asi fakt věřila, že bude mordovaná. Já ji však zatím jen vydobyl z jediné garderoby - černého spodního prádla. Kroutila se, holka, jak krajta tygrovitá, ječela jako pár Viktorek u splavu a já - já jsem odepínal pásek. A že mám pořádný! Udělaný ze spleteniny řemínků všemožných kůží, kde nechybí krokodýlí, hroší, nosorožčí, nebo třeba hadí. A už byla má drahá polovice na posteli natažená, jak na panské lavici! A nahatá, jak prst! A uřvaná, jako Siréna! Já ji šikovně držel za stisknutá zápěstí - a začal jsem ji bít. Švihat! Mlátit. Mrskat! Třískat. Řezat! Vyplácet a bančit - až se hory zelenaly! Moje snědá kráska začala kopat! Zkoušela se kroutit! Svíjet! Mrskat! Její vřeskně ryčný jek začal čím dál víc sílit, stoupat a pronikat! Smyčka z přehlého řemene svištěla, hvízdala - a práskala. Dobrých padesát šlehanců na holou má drahá dostala! To byly skřeky, vytí - a zahýkávání! Vlastně ani nevnímala, kterak volám služebné - a dávám "presto!" balit!
Jelo se domů!
Hra běžela!

25.4.16

Plácal

"Proč jsi mi naplácala, mami?" zeptala se nevrle moje dcera Bětka.
Objektivně řečeno měla plné právo se ptát. Pohádaly jsme se, a já jsem ji párkrát plácla. Upřímně řečeno, bylo to proto, že lepší argument jsem neměla.
Přesto to nebylo něco, na co bych byla nějak zvlášť pyšná.
To naplácání bylo v takové šedé zóně. Kdybych v tu chvíli byla klidná, stejně bych se dost možná rozhodla, že je to na místě. Ale možná taky, že ne. Každopádně, už se stalo.
Tohle samozřejmě nebylo něco, co byste měli říkat vaší předčasně vyspělé šestileté dcerce.
"Musela jsem tě plácnout," řekla jsem. "Viděla jsem tu chodit Plácala."
Tím jsem myslela, že pokud by její zlobení pokračovala, musela bych jí naplácat "doopravdy" -- přehnout přes koleno, stáhnout kalhotky a vyplatit ji dost silně na to, aby brečela. Těch pár plácnutí způsobilo, že se přestala hádat, ale do "opravdového" výprasku měly daleko. Aspoň podle mého názoru.
Bětka si to nemyslela.
"Jak takový Plácal vypadá?" zeptala se.
V tu chvíli jsem věděla, že mi odpustila. Teď budeme hrát naši oblíbenou hru, "Jak to vypadá?" Jedna z nás si vždycky vymyslela tu nejhloupější a nejabsurdnější věc, jaká ji napadla, a potom ji popisovala té druhé.
"No, Plácal je vážně veliký," začala jsem.
"Tak veliký jako táta?"
Usmála jsem se. Bětčin táta odešel, když byla malá, a od té doby jsme o něm neslyšeli. Malá holčička s přehnaně rozvinutou představivostí si z "táty" udělala nadživotní, mytickou postavu, na hony vzdálenou tomu mizernému hajzlovi, kterého jsem si pamatovala JÁ.
"Větší," řekla jsem rozhodně. "Jako gorila. A je hnědý. Má spoustu hnědých chlupů, jen na zadku ne."
"A jak vypadá jeho zadek?"
"No, tam nemá Plácal žádné chlupy. Jeho zadek je holý a červený. A to se mu vůbec nelíbí."
"Když se mu to nelíbí, tak proč nenosí kalhoty?"
To je logika!
"Je to obluda," řekla jsem tak vážně, jak jsem jen mohla. "Obludy nenosí oblečení. Každopádně, Plácal si myslí, že jeho zadek vypadá hloupě a bojí se, že se mu děti budou smát. A tak takové zlobivé děti vezme a naplácá jim na zadek, až ho mají stejně červený jako on."
"Jééé! A to je vyplácí plácačkou?"
Jak přišla na tohle? Já jsem ji vždycky vyplácela jenom rukou a žádné nástroje jsem na ni používat nechtěla. Přišlo mi to příliš kruté. Ale měla kamarádky a hádala jsem, že jedna z nich asi doma plácačkou dostává. Přemýšlela jsem, která to je. Zdvořilá, brýlatá Terezka? Šárka, která se zakoktávala, když se moc rozjařila? Nebo nějaký kluk ve škole? Asi kluk, rozhodla jsem se.
"No..." řekla jsem. "Někdy asi ano."
"Ale kde tu plácačku nosí, když nemá oblečení?"
"Ve vaku!" řekla jsem rychle. "Má na bříšku vak jako klokan. A tam nosí plácačku. A nejenom plácačku! Plácal tam má všechno možné, má tam kartáč na vlasy, má tam pásek, má tam vařečku... a vždycky vytáhne, co právě potřebuje."
"A ohýbá ty zlobivé děti přes koleno jako ty, mami?"
"Jo," řekla jsem. "A je to vážně pohodlné, když tě přehne přes koleno, protože je tak chlupatý. Bylo by moc hezké tam ležet, nebýt toho, že jakmile tam jednou jsi, tak ti stáhne kalhotky a naplácá ti na holý zadek."
"A někdy," řekla s naprosto vážnou tváří Bětka, "to dítě tak kope, že mu ty kalhotky uletí! A Plácal je pak vezme a strčí si je do vaku! Ale když mu pak naplácá, někdy je zapomene vrátit, a příště chce vytáhnout plácačku a místo toho vytáhne kalhotky! A potom povídá 'Jejda! Já jsem je zapomněl vrátit!'"
Musela jsem se smát. Hra "Jak to vypadá?" byla skvělá, protože Bětka vždycky našla něco nečekaného, co by mohla říct.
"Ano," řekla jsem, "stává se to, ale neměla bys o tom mluvit, protože to Plácal vůbec nemá rád."
"Takže on jen tak chodí po městě a vyplácí děti jen proto, že by se mu MOHLY smát?" řekla Bětka. "Jako ti zlí lidé v televizi?"
"No, ne tak úplně..." řekla jsem. "Plácal je spravedlivý. Hledá děti, které provedly něco špatného a unikly trestu. A potom jim naplácá, aby jim připomněl, že udělaly něco špatného."
Chvíli mlčela. Potom řekla: "To je asi těžší práce, než má Ježíšek. Vánoce jsou jenom jeden den do roka, ale děti zlobí pořád."
"Ale ne, Plácalů je spousta," řekla jsem. "Každý z nich má jenom takové malé území. V tak velkém městě, jako je naše, je to jen pár ulic. V noci, když děti spí, obcházejí Plácalové svoje území a klapou o sebe dvěma vařečkami. Tím dávají ostatním Plácalům najevo, že tohle je jejich území."
"Když je jich tolik, odkud se berou?"
Ááá, na tohle území není bezpečné pouštět se s šestiletým dítětem. Mohla bych říct, že nevím, ale na základě nepsaných (ba ani nevyslovených) pravidel naší hry by se přiznání, že nevím, rovnalo přiznání porážky. A tak jsem řekla: "Vznikají z provinilých dětských myšlenek. Když udělají něco, za so by měly být potrestané, a cítí se kvůli tomu špatně, může se objevit Plácal."
"Aha," řekla Bětka a přikývla.
Krize byla prozatím zažehnána.
Dovařila jsem večeři. Snědly jsme ji a já přiměla Bětku jít do postele. Musela jsem ji, napůl žertem, varovat, že jestli nepůjde OKAMŽITĚ spát, přijde Plácal.

Probudila jsem se uprostřed noci. Měla jsem hlad a věděla jsem, že v ledničce jsou zbytky. Otevřela jsem je a udělala si rychlou druhou večeři. Měla bych míň jíst!
Když jsem se otočila, na podlaze seděl Plácal.
Byl velký a hnědý a v jeho zarostlém obličeji zářily dvě černé oči. A na břiše měl, ano, vak.
"Aha," řekla jsem. "Chápu, tohle je sen."
"Mysli si, co chceš," řekl Plácal. Znělo to ublíženě. "Jen jsem se přišel podívat, jak se ti vede."
"Pročpak?"
Plácal se postavil. Měřil přes dva metry. Zkusila jsem se mu podívat dozadu, jestli má opravdu holý, červený zadek, jak jsem to vyprávěla Bětce.
"Prosím tě, nekoukej se tam," řekl Plácal. "Proč by mělo být zrovna tohle můj nejdůležitější znak, hm? Co tě to vůbec napadlo?"
"Já a Bětka si takhle vymýšlíme věci snadno," řekla jsem. "I když tohle je poprvé, co mě některá z nich přišla navštívit."
"Já nejsem žádná věc!" odfrkl si Plácal. "Já jsem osoba! Na to bys neměla zapomínat. Takže, jak jsem vyrozuměl, ty jsi dnes své dceři dala výprask. Můžu se zeptat, proč?"
"To nebyl žádný výprask!" řekla jsem. "Jen jsem ji párkrát plácla! Naštvala mě!"
"Ale když se zlobíš, tak bys ji právě vyplácet neměla," řekl káravě Plácal. "To přece víš, ne?"
"No, vím..." přiznala jsem. "Ale vážně, to je... něco jako ideál. My rodiče se ho snažíme dodržovat, snažíme se naše děti vychovávat spravedlivě, ale jsme jenom lidi! Občas uklouzneme."
"Ale ty jsi Bětce neřekla, že jsi uklouzla," řekl Plácal. "Neomluvila ses jí."
"Vždyť v tom taky nebyla úplně nevinně! Obě jsme byly rozpálené a ten výprask... těch pár plácnutí nás obě uklidnily."
"Víš, když jste o mně mluvily, byla tam jedna otázka, kterou ti Bětka chtěla položit, ale neudělala to," řekl Plácal. "Jestli Plácal vyplácí děti, které zlobily, ale unikly trestu, co udělá, když nějaké dítě BYLO potrestáno, ale nezlobilo?"
Podíval se na mě. "To je důvod, proč jsem přišel, Natálie."
Zachvěla jsem se nad tím, jak mě oslovil celým křestním jménem. Takhle mi říkal můj otec...
"A do prdele," zamumlala jsem. "Tohle je jeden z TĚCH snů."
Plácal se posadil na podlahu a poplácal si stehna.
"Obávám se, že na tom musím trvat," řekl.
"Ale no tak! Bylo to jen pár plácnutí!"
"Od dospělého, který by se měl snažit být lepší. A ty tvoje chabé pokusy zahrát to do autu ti taky moc nepomohly. Přehni se, prosím."
"To neudělám! Vždyť... vždyť jsi nahý!"
"No a? Jsem bezpohlavní. Nejsou tam žádné ošklivé věci, kterých by ses mohla náhodou dotknout, jestli ti dělá starosti TOHLE. A teď se mi hezky přehni přes koleno. Alternativa by se ti moc nelíbila."
"Zkus mě přinutit," řekla jsem vzdorně.
A tak to udělal. Jeho levá ruka -- nebo snad pracka? -- se prostě začala zvětšovat, dokud mě nedokázala chytit v pase. Zvedl mě a důrazně si mě položil do klína. Pracka se znovu zmenšila na velikost normální lidské ruky, která mě tlačila dolů.
Kopala jsem, ale nekřičela. Samozřejmě, byl to jen sen, ale nechtěla jsem vzbudit Bětku.
Plácal si mě přidržel levou rukou a pravou mi stáhl kalhoty od pyžama a obnažil můj zadek. Musela jsem přemýšlet o tom, jak jsem tohle občas udělala Bětce, když bylo zapotřebí naplácat jí před spaním. Byl jeden každý z těch výprasků opravdu oprávněný? Musela jsem o tom přemýšlet.
Ohlédla jsem se a vůbec poprvé jsem si všimla, že Plácal má každou ruku jinou. Ta levá byla spíš taková chlupatá pracka, zatímco ta pravá vypadala jako normální lidská ruka s pěti prsty, až na to, že byla jasně červená. Možná to byla přirozená barva Plácalovy kůže, ale na většině těla to nebylo vidět, protože ji zakrývala srst.
Samozřejmě jsem si uvědomovala, že chlupatou rukou by se vyplácelo špatně... srst by tlumila údery...
Takové údery, jako ten, který právě zasáhl můj zadek. Vyjekla jsem.
A potom se Plácal naplno pustil do své práce. Rány pršely na moje půlky a já jsem s tím nemohla dělat vůbec nic. Plácal byl dost velký na to, aby dokázal zvládnout dospělého člověka.
Byl tohle důvod, proč jsem ho udělala tak velkého? pomyslela jsem si.
Začala jsem proti své vůli popotahovat. Plácal byl vytvořený pro jednu konkrétní věc, takže dalo rozum, že v ní bude DOBRÝ. Věděl přesně, kam a jak silně plácnout, aby to mělo maximální efekt. V očích se mi objevily slzy.
"Prosím... přestaň!" úpěla jsem.
"Tohle bylo jen zahřívací kolo," řekl klidně Plácal. "A teď..."
Na zadek mi poklepalo cosi tvrdého a plochého. Polkla jsem. "To... to je...?"
"To je starý kartáč na vlasy tvé matky," řekl.
"To není možné! Když máma umřela, tak jsem ten kartáč zdědila! A SPÁLILA jsem ho!"
"Ale není právě to smysl celého tohohle cvičení?" řekl Plácal. "Ukázat ti, že ať děláš, co děláš, nikdy se nemůžeš zbavit své minulosti? Ty nejsi špatný člověk... ne jako NĚEKTEŘÍ," dodal s nečekaným opovržením v hlase, "ale stále potřebuješ pomoc."
"A výprask tímhle kartáčem je 'pomoc'?"
"Je to zvláštní, ale ano," přikývl. "Takže, začneme?"
"Neeeee!"
Ale neměla jsem na výběr. Kartáč začal pracovat na mém zadku. A byla to skvělá práce. Já jsem kartáč nikdy nepoužila, ne takhle. Na to byla Bětka moc malá, a kromě toho jsem si slíbila, že jí nikdy nebudu působit takovou bolest, jakou tahle věc působila každých pár týdnů mně, když jsem vyrůstala.
Nebrečet bylo vyloučeno. Už od začátku bylo jasné, že brečet budu.
Během jediné minuty jsem byla vzlykající troska ochotná udělat cokoli, říct cokoli, slíbit cokoli, jen aby ty rány skončily. Bylo to PŘESNĚ jako výprask od mámy. Plácal byl určitě daleko silnější, asi by mě mohl plácnout tak silně, až bych proletěla podlahou, ale při tomhle výprasku použil jenom máminu sílu. Její PLNOU sílu, předtím, než onemocněla.
Brečela jsem. "Omlouvám se! Omlouvám se, že jsem s Bětkou ztratila nervy! Už se to nebude opakovat! Prosím, už dost!"
Trvalo to celou věčnost, ale nakonec to přestalo.
Plácal mi znovu vytáhl kalhoty od pyžama. Zvedl mě a přitiskl mě na svoji chlupatou hruď, dokud jsem nepřestala brečet. Chvíli to trvalo.

Ráno jsem se probudila svěží. Cítila jsem se skvěle! Jako by se přese mě přelila vlna úlevy.
Z nějakého důvodu jsem ležela na břiše. Otočila jsem se a vyjekla bolestí. Opatrně jsem si sáhla na zadek.
Potom jsem se rozběhla do koupelny a stáhla si před zrcadlem kalhoty od pyžama, jako jsem to dělávala, když jsem byla malá.
Můj zadek byl zarudlý, místy s otisky kartáče.
Přeběhl mi mráz po zádech.
Uslyšela jsem kroky a rychle jsem si kalhoty zase vytáhla. "Bětko?"
Vešla se zíváním do koupelny. "Ahoj, mami!" řekla.
Objala jsem ji. "Poslouchej, Bětko, je mi vážně líto, že jsem tě včera plácla... že jsem ti naplácala. Bylo to ode mě ošklivé."
"To nic, mami!" řekla s úsměvem Bětka.
Brečela jsem a objímala ji. A ona objímala mě.

Toho dne jsem ji odvedla do školy pěšky. Můj zadek nebyl ve stavu, kdy bych mohla nějak pohodlně řídit.
Před jedním domem v ulici stála sanitka. A policejní auto. Bětka se na mě podívala.
"Mami, tam bydlí Terezka!"
Brýlatá Terezka, vždycky tak zdvořilá... až moc zdvořilá, pomyslela jsem si. Přišly jsme blíž.
"Co se stalo?" zeptala jsem se jednoho policisty. "Jsme... přátelé rodiny..."
"Divný případ," řekl. "Zdá se, že otec přišel včera domů opilý. Zmlátil manželku a dceru. Zdá se, že to dělal dost často."
Zdvořilá, brýlatá Terezka. Copak se skrývalo za jejím úsměvem? Bětka se ke mně přitiskla.
"Je to s nimi... vážné?" zeptala jsem se.
"No, to ne. Tyhle dvě jsou, zdá se, v pořádku," odpověděl policista. "Ale během noci někdo vnikl do domu a zmlátil otce. Ošklivě. Zlomil mu obě ruce."
Odmlčel se. "Nikdo neví, kdo to byl. Ale musel být hodně silný. A velký. Tak velké stopy po pěstech jsem ještě nikdy neviděl..."

A když jsme se znovu vydaly na cestu do školy, vítr ke mně zanesl podivný zvuk.
Byl to zvuk, jako když o sebe klapou dvě vařečky.

22.4.16

Sobotní úklid

Nesnáším uklízení, především nesnáším uklízení o víkendu a moje žena to dobře ví. Minulý víkend, asi hodinu po sobotním obědě si hovím na gauči a užívám víkendovou pohodičku. Manželka přišla z kuchyně a požádala mě, abych se svlékl do naha. Byl jsem překvapený, ale zvědavost byla silnější a já jí poslech. Žena přistoupila a přes hlavu mi nasadila kuchyňskou zástěru, porovnala ji a za zády uvázala. Absolutně jsem nechápal, co to má znamenat, manželka mě vzala za ruku a odvedla do chodby, tam na zemi ležely tři ručníky. "Tak milý manželi, dnes nás čeká úklid celého bytu, ale tentokrát to uděláme trochu jinak" oznámila mi má nejdražší. "Tvůj úkol je jasný, uklidit co nejdůkladněji a hlavně co nejrychleji místnost, já ti budu hlídat čas. Pod každým ručníkem je jeden nástroj určený k udílení výprasků" pokračovala manželka v monologu. "Počet minut rovná se počet ran, čím déle ti to bude trvat, tím víc ti zmaluji zadek" pronesla klidným hlasem a když viděla můj rozkrok, bylo jí jasné, že se nám to bude líbit.

Po nějakém čase intenzivního úklidu jsem přišel do ložnice, manželka ležela na posteli a na notebooku koukala na film. "Tak pokoj pro hosty je hotový" řekl jsem hrdě, myslel jsem si, že jsem to zvládl pod třicet minut. Má drahá polovička odložila počítač a koukla se na hodinky, zvedla se z postele a řekla "tak to jdeme zkontrolovat". Stál jsem v koutě místnosti s rukama složenýma za zády a napjatě sledoval jak žena kontroluje kvalitu odvedené práce. "Jsem spokojená, ale trvalo ti to 45 minut" řekla s úsměvem. Ukázala směrem na chodbu "tak se jdi podívat, co na tebe čeká pod prvním ručníkem". Poslušně jsem zvedl ručník a z podlahy zvedl dřevěnou plácačku,  podal ji ženě a poslušně se ohnul přes komodu v rohu chodby. Má nejdražší na nic nečekala a rozmáchla se "plesk"  zaznělo místností a já vykřikl bolestí. "Jauuu,  snad jedna, ne!"  okřikla mně manželka. "Jedna" odpověděl jsem a v duchu si slíbil, že zbytek trestu příjmu důstojněji, tedy bez křiku. "Plác"  plocha dřevě plácačky bolestivě dopadla na moje bílé půlky "dva" další rány dopadly v pomalém sledu,  což mi umožnilo se uvolnit a začít si je užívat. Od dvacáté ovšem manželka dost přitvrdila a rány dopadaly rychle za sebou. I přes tupou bolest, která vystřelovala do celého mého těla jsem si užíval v mém rozkroku to bylo i přes zástěru dost patrné. Dopadla poslední rána, já se chytil za bolavý zadek a začal si ho dlaněmi třít. 

"Na co čekáš, máš před sebou další tři místnosti!" Okřikla mě žena a lehla si do postele k rozkoukanému filmu. Jako další následovala kuchyň, sec jsem se snažil, pod padesát minut jsem to nezvládl. Po důkladné kontrole následovalo odhalení dalšího trestného nastroje, tentokrát to byl kožený pásek. Na příkaz mé nejdražší jsem ulehl a ohnul se přes opěradlo gauče. Chvilku jsem se vrtěl a snažil se najít nejpohodlnější polohu, tuto činnost však přerušila štiplavá bolest.... Než jsem popadl dech, dopadal pásek již podesáté. Chvílemi jsem se již nezvládl a po štiplavé ráně tiše zasténal, žena si toho všimla a zdálo se mi, že se snaží mrskat ještě silněji, aby mě zlomila. "Čtyřicetdevět, padesát" dopočítal jsem potichu, svižně vyskočil a pospíchal uklidit chodbu. 

Práce šla rychle od ruky, bylo hotovo za 19 minut, při každém pohybu se ozývala bolest rozpálené zadnice. Stoupnul jsem si ke dveřím ložnice a nahlásil splnění úkolu, k mému překvapení neproběhla ani žádná kontrola. Pod třetím ručníkem byla připravená vařečka, opřel jsem se o stěnu, vyšpulil zadek a pokorně odpočítal sérii devatenácti rychlých, silných a bolestivých ran. 

Manželka se vrátila do postele ke svému seriálu, já se pustil do úklidu ložnice. Žena chvílemi sledovala, jestli uklízím opravdu pečlivě, tak nezbylo než práci neodfláknout....  Po 35 minutách bylo hotovo, přemýšlel jsem, co bude následovat, na chodbě již nebyl žádný ručník. Má milovaná odložila notebook a na mou půlku postele poskládala peřinu. "Nástup, tady si lehni a pořádně vyšpul tu tvoji rudou prdelku!" Bez řečí jsem ulehl na postel a složené deky si porovnal pod zadkem. Vzhledem k poloze hlavou ke zdi nebylo vidět, co se za mnou děje, manželka se zatím natáhla pro rákoskou, kterou uchováváme na šatní skříni. Postavila se vedle postele a několikrát něžně přejela přes mé rozbolavělé půlky, bylo to moc příjemné, tedy jen do chvíle, než se rozmáchla. Rákoska se zakousla do kůže a bolest proběhla celým tělem, další zasvištění vzduchem na sebe nenechalo dlouho čekat a rány následovaly v rychlém tempu. Vrtěl jsem se na dekách a se zaťatými zuby snášel tvrdé rány. Žena si dala záležet, 35 tvrdých ran devastovalo můj již hodně zarudlý zadek a já držel a byl rád, za svou ženu a její fantazii.

21.4.16

Sladké sny na konci duhy

“Toto je znamení smlouvy, kterou jsem ustavil mezi sebou a veškerým tvorstvem, které je na zemi.”
Nápis na průčelí ústřední budovy

Zástupce samotného prezidenta, ředitel Sanders se zastavil u nás v laboratoři – neočekávaná inspekce. Málem se zase složil. Začal hystericky řvát a vyhrožovat, že nás oba propustí. Absurdní. Co vlastně čeká od vývojového oddělení? On si zkrátka nedovede představit, že by Rainbow vynalezla původní produkt. Potom se samozřejmě nemůže divit, že jsme za Goopple vždycky o krok pozadu. Nechápu, jak se ten úzkostný zbabělec dokázal prodrat tak vysoko.
„Co to má být? Vy tu teď vyrábíte mučící nástroje? Copak jsme někde ve středověku?“ řval na chudinku Sally, kterou jsme s Tonem přemluvili, aby nám dělala figurantku. No dobře, zaskočil nás, ale kdo mohl tušit, že se z Oázy vrátí tak brzy a v tak mizerné náladě. Sally před ním utekla a Tonton stál jako opařený. Stál a tupě zíral na prototyp, jakoby ho dnes viděl taky poprvé. Když se Sally vrátila, tiše a nenápadně jako obvykle, byl už Sanders dávno pryč. Naše malá Sally! Nikdo by na ní nepoznal, že poslední půlhodinu proplakala v kumbálu na košťata, nebo kam se to vlastně vždycky zašije.
„Teď už je to jedno Sall, zkusíme to za týden. Připravím jim takovou slajdšou, aby ji pochopil i analfabet. Poradím se s Markem. Žádné studie ani sociologické průzkumy. Už žádné figurantky. Bum, prásk! Ratata! Rapidmontáž jako Vol. tů-fór – znáš ten pořad?“
Zavrtěla hlavou.
„Šerif to takhle rád.“
Sally byla naše asistentka. Tichá, celkem vlídná a k ničemu. Tvrdila, že si potřebuje odpočinout od učení a maminka jí vyjednala stáž u Rainbow, aby nemusela přerušit studium. Do ničeho se nepletla, a tak jsme si ji brzo oblíbili. Krom toho, že u svého stolku v laboratoři sepisovala otřesné básničky, byla mimochodem geniální. Nasekačku vymyslela ona.

Jednoho sychravého šedivého dopoledne jsme se s Tontonem a Sally bavili o převratných vynálezech. Vlastně ne, bavili jsme se o originálních nápadech, které svému majiteli vydělaly BALÏK.
„Vzpomínáš na fejsbuk?“
„Co je fejsbuk?“
„Sally! Vy máte obrovské mezery ve vzdělání…“
„Nebagaj mě móvní trendy.“
„To by ale měly, když teď pracujete pro Rainbow. Mimoto, fejsbuk nebyl žádný módní trend. Spíš se to podobalo pandemii - globálnímu zánětu mozkových blan.“
„Fajn, profesore, ago co teda šlauf?“
Nejprve jsem se Sally zeptal, jestli si někdy psala deníček: „Takové to holčičí psaní - kde a s kým se procházela, jakou si poručila zmrzlinu, a kterého luchadora zrovna zbožňuje.“
Přiznala, že ano – tedy psala, i když navrhovaný obsah radikálně odmítla. Dále jsem se zeptal, jestli by si přála, aby ten její deník někdo četl.
„Zgazdil ste se natotál?!“ řekla Sally a neodpustila si poznámku, že nerozumím její generaci „anízamagg“.
„Milá Sally, možná že dívčí duši nerozumím ani za mák, ale přijít s tímhle nápadem před rokem 2004, válím si teď šunky někde na Bassiley-6 a neztrácím čas lekcemi dějepisu a angličtiny v téhle sterilní kůlně.“
„Tomunev. Kerý cvog by chtěl zveřejnit svůj Žiběh dřív než skape?“
„Tehdy? Každý,“ řekl Tonton. „A nebyl to žádný Životní příběh. Spíš taková líbezná škraboška, kterou si uživatelé před svými virtuálními přáteli nasazovali – alespoň zpočátku, když to byla ještě neškodná hračka.“
Pokusili jsme se jí tu dobu přiblížit. Tonton se dokonce naboural do starého archivu Rainbow, aby si prohlédla nasyslená data, která nám během fúze z modré knížky přenechali. Beztak už neměla žádnou komerční hodnotu a jejich tajení bylo ryze formální.
Příštího rána nám Sally vyložila svůj plán – a my pochopili, že je geniální.

Prezident Rainbow Abraham A. Carter byl nadšený a po zhlédnutí prezentace prohlásil, že „chce tu věc domů!“. Když ho právní oddělení opatrně upozornilo, že legislativou něco podobného neprojde, vynadal jim, že si neplatí sto právníků za to, aby mu říkali, co nemůže. Následovala krátká, ale ostrá diskuze s Pulénem o povaze cílové skupiny, potažmo budoucích zákazníků do které zasáhli i akcionáři. Carter byl přesvědčený, že kupujícím bude dezorientovaný rodič-polointelektuál nezvládající svého potomka, zatímco Pulén prosazoval využití v zábavním průmyslu. Carter kontroval „Matkou na Valiu“.
„Tohle půjde na dračku! My těm spratkům ukážeme! Zachráníme morálku týhle posraný planetě, kurdafix!“ hřímal, jakoby úplně zapomněl, že uspokojováním rozmarů překrmených rozmazlených teenagerů-jedináčků, vydělává každý den milióny dolarů.
„Víte, pane prezidente, to je dost ošemetná věc. Veřejné mínění by se mohlo obrátit proti nám...“ prohlásil Pulén, ale Carter ho přerušil.
„Veřejné mínění je slečna prodejná. Investujeme do propagace! Krustavanoho, jak dlouho děláte marketing? Od včerejška?“
„Sloužím Rainbow už víc jak čtvrt století.“ ohradil se Pulén.
„A už jste přemýšlel, co budete dělat dál?“ zeptal se Carter.
„Jak to myslíte... dál?!“
Na konci videokonference si akcionáři vyžádali čas na rozmyšlenou a vývojové oddělení dostalo za úkol rozpracovat obě varianty, samozřejmě že v nejvyšším utajení.

Tonton byl profesionál. Obdivoval jsem jeho nápady. Nikdy nezapomenu, jak ho kdysi dávno UIT Institute požádal o studii konstrukčních možností osobních počítačů. Měl vymyslet logický systém uspořádání komponentů uvnitř přenosného počítače s ohledem na jednoduchou opravu nejfrekventovanějších závad. Výsledkem jeho zkoumání byl plně funkční model, který by dokázalo bez zvláštních znalostí a speciálního vybavení rozebrat a složit osmileté dítě (Markově dceři Darje bylo tehdy necelých sedm, ale Mark nám neustále opakoval, že Darja vyniká nadprůměrnou inteligencí. Tvrdil to postupně o všech svých dětech, dokonce i o Amélii). Prototyp byl mimochodem tak spolehlivý, že většinu obvyklých závad definitivně odstranil. Tonton odeslal UIT zevrubnou zprávu a inkasoval prémii, ale nezahálel ani minutu a ihned se pustil do další práce. Postupoval podle stejného klíče, jenže obráceně. Logický systém uspořádání, který prakticky vyloučil možnost jakékoliv opravy vysoce poruchových komponentů, byl v nastávající éře hyperkonzumace přeci jen lukrativnější. Patent koupila Rainbow, která se postarala o distribuci mezi nejvýznamnější výrobce počítačů, tehdy ještě „laptopů“, a taky nabídla Tontonovi stálé zaměstnání.

„No to mě podrž! Všeobecně zaměřená kampaň na chlapce a dívky patnáct plus, limit cca třicet. Druhá všeobecně zaměřená kampaň, pětadvacet plus bez limitu,“ řekl Mark.
„To zní jednoduše, použijeme loňskou šablonu a obrázky stáhneme, jako obvykle,“ řekl RT.
„Tak se podívej. Vsadím se, že takové obrázky v archivu nemáš.“
RT převzal složku s dokumentací a chvíli zadání studoval.
„Tomu nerozumím. Není to kachna? Třeba si velín kontroluje, jestli tu nechrápeme.“
„Ne, je to ofi, přímo od Puléna. Nevypadal, že má náladu na kanadské žertíky,“ řekl Mark.
„Najmeme fotografa,“ řekl RT.
„Produkt zatím není hotový. Mají tam dole jen nějaké torzo s plácačkou,“ řekl Mark.
„Takže ilustrátora,“ řekl RT.
„Diskrétního,“ poznamenal Mark.
„Brainstorming. Jak tu kampaň postavíme?“
„Já bych to postavil asi tak, že až přijdu večer domů, vytáhnu Amélii z postele, přehnu si ji přes koleno, a kdyby snad chtěla protestovat, řeknu, že jsem jí právě ušetřil devět dolarů, ale nemusí mi děkovat, udělal jsem to pro ni rád!“ řekl Mark.
„Těch devět dolarů ulož na její studijní fond. Nazveme to OTK. Do bubliny napíšeme něco jako - no počkej, ty dostaneš, nebo... já nevím, co se v takový moment vlastně říká?“
„Já si pamatuju sekec-mazec, ale to už je vybraný,“ řekl Mark.
„Použili jsme to?“ informoval se RT.
„Předloni, na ten zelenej sajrajt co se nedal polknout.“ řekl Mark.
„Třeba už to zapomněli? No dobře.Tak nasekej Amélii a snad tě přitom něco napadne.“ navrhnul RT.

Druhá generace spankingových prototypů, holistických spankingových strojů, dříve „nasekaček“, získala krycí názvy - a Sally se mezi námi intelektuály naučila mluvit téměř jako člověk.
„Sall, jak by se vám líbilo dostat výprask nekonsensuálně?“ zeptal se Tonton.
„Myslíte od Helgy? No, asi by to bylo svým způsobem stejné. Možná dokonce zajímavější. Čekám, že by se mi to docela ráčilo.“
„Krucinál,“ uklouzlo mi. „To jsou abstinenční příznaky, nebo co?“
„Hádám, že tohle nebude většinový názor,“ podotknul Tonton. „Nebo?“
„Záleží na okolnostech.“
„A to myslíš jak?“
Ten den kdy jsme zjistili, že je Sally geniální, nám mimo jiné vyprávěla jistou příhodu ze svého dětství. Proháněli se s bratrem na levitorech. Sally mohlo být tak šest, její bratr byl o rok mladší. Měla ho plné zuby a tak mu jednou prostě vypnula stabilizátor – padesát metrů nad zemí. Zřítil se volným pádem hlavou napřed a zabrzdila ho až bezpečnostní pojistka. Sally věděla, že se mu nemůže nic stát, ale on to nevěděl. Zůstal sedět na trávníku před srubem, bílý jako křída a tak vyděšený, že úplně zapomněl brečet. Sally provedla elegantní vývrtku a snesla se na tři kroky od něj, ještě celá rozesmátá.
„Jenže on tam pořád jen seděl, seděl, seděl a nic neříkal. Vypadaloto, jakoby usnul s otevřenýma očima a já dostala vítr žespolkjazyk, nebo žezapomněl mluvit. Volalasem o pomoc, ale všigni byli puč. Nugde ani živáčka. Když se konečně vzpamatoval, chtěl abychom to zopakovali!“
Zasmáli jsme se, Tonton a já, ale Sally zůstala vážná.
„Takže vám to prošlo.“
„Tojeprávěto! Když jsem si konečně uvědomila, co jsem vlastně provedla, nechtěla sem, abymito prošlo.“
„No, za našich časů se tomu říkalo výčitky svědomí,“ řekl jsem.
„Ba ne,“ ohradil se Ton, „já už asi vím, kam naše malá Sally míří. Imanentní spravedlnost, že? Nemohla jste se zbavit pocitu, že ten trest nakonec přijde, jenomže odjinud, zákeřněji a se strašlivými následky.“
Sally přikývla.
„Pamatujete, jak jsme se onehdy bavili o imanentní spravedlnosti?“ navázala Sally na historku, kterou nám vykládala v den, kdy jsme zjistili, že je geniální. „Myslím, že Helga s tímhle běsem jednou provždy skoncuje. Kéž by byla k mání už tehdy! Zašla bychsi za ní sama.“
„Myslím, že Helga nikdy neprojde. Ten zákon je naprosto neprůstřelný a my tu jen ztrácíme čas,“ řekl jsem. „Propos, zpátky do práce!“

„Co? Patnáct plus? To je málo! Stáhněte to na deset. Brambergův precedens? O čem to sakra žvaníte? Co je to paradigma? Na to vám kašlu, nabídněte víc! Vždyť je to jen zábava! Neškodná zábava, nikdo nepřijde k úhoně, všechno je ryze dobrovolné. Adrenalin, endorfin, prokrastin a tak. Ano, terapie, jako léčebné masáže jenomže víc. Víc, víc a ještě víc! Ne! Míň, panebože, co jste to za vola? Potřebujeme širokou cílovou skupinu, takže limit rozhodně snížit. Š jako štětináč, I jako imbecil, C jako cucák O jako… prostě ŠIROKOU. Pět okounů musí stačit. Ne dolarů, čím to teď platí v Evropě? Aha, a ve Svazu?  Já vím, to je riziko, které jsem… které je Rainbow ochotna podstoupit. Ne, samozřejmě to nepůjde pod hlavičkou Rainbow. Licenci vem čert, stejně jsme daleko první. Neřekl jste mu doufám… No dobře. Řekněte mu tu o Optimistovi a nejlepším ze všech možných světů… Zdar!“

Nasekačce už se neříkalo nasekačka, ale HSMx. Helgu dali nakonec přeci jen k ledu – prozatím. Nebyl to špatný projekt. Vlastně byl mnohem jednodušší a praktičtější, dalo by se říct – strohý, ryze účelový. Sally byla zklamaná, ačkoliv se roztomilé HSMx podobalo jejímu prvotnímu návrhu mnohem víc, než přísná Helga. Nechávala si od Helgy naplácat kdykoliv to potřebovala a my se tvářili, že o jejich výletech nic nevíme. Přinejmenším už jsme ale věděli, kam teď utíká pokaždé, když ji ředitel vynadá, aby si zlepšil náladu.
„Víš, jestli nás kastle uchrání od frustrů jako je Sanders a Carter, pak je to dobrý vynález, ať si říká, kdo chce, co chce,“ řekl mi Tonton, po jedné takové návštěvě kdy si Sally zase na půl hodiny odskočila. „Možná vůbec první dobrý vynález za všechny ty roky.“
„Myslíš, že v Oáze nemají SM koutek pro perverzní ředitele a prezidenty?“
„Jó panáčku, co se děje v Oáze, to v Oáze zůstane. Já tam nebyl, ty snad jo?“
„Ne, a nezajímá mě to. Mnohem víc mě zajímá náš malý génius. Nesměj se! Radši mi pověz co jí tak vzrušuje na tom, že dostává na zadeček jako před sto lety kdejaká zlobivá holčička. Netvrď mi, že pořád ještě pyká za to, co provedla bráškovi, když jí bylo pět.“
„(...V šesti...) To těžko, ale odpovím ti rád. Sally je sadomasochistka. A taky je malinko hysterická, úzkostná a tak. Normální charakterová paleta současné dospívající mládeže, jen poněkud zbytnělá absencí jakýchkoliv mantinelů. Koneckonců víš sám dobře, proč je tady. Nechtělo se jí studovat a maminka, místo aby jí dala pár facek, zařídí hnedle stáž – a rovnou u firmy, která s univerzitou úzce spolupracuje, takže tichá kuňka Sallynka neztratí kredit, ani docházku. A tohle se děje všude, v každé rodině, po celých Státech, v celé Konfederaci a pod záštitou OSN. Děti si naporoučí a dospělí se mohou přetrhnout, aby jim vyhověli. A teď si naporoučí dokonce i výprask a budou ho mít, navzdory zákonu, který je měl od podobných zkušeností uchránit. Třeba i na holou! Náš zákazník, náš Pán. Toto je znamení smlouvy...
„Kuš! Jak můžeš něco takového říct?“
Můj obdivuhodný kolega se krátce odmlčel a pak na mě vypálil: „Můžu, protože jsem na tom stejně. Jsem sadomasochista.“
„Jdi do háje!“
„Je to tak.“
„Dělal sis kvíz a tohle ti vyšlo?“
Tonton se ušklíbnul a posunkem naznačil, že ztrácíme čas.
„Dobře, kamaráde. Řekněme, že ti věřím, takže pro tuhle chvíli předpokládejme, že jsi úchylák jako Sally. Můžeš mi říct, proč to spolu nedáte dohromady?! Ještě nejsi zas tak plesnivý a třeba by si kuňka nechala od strýčka Tona trochu domluvit. Nebo jsou ty naše stroje opravdu tak dobré, skvělé, nepřekonatelné - lepší než skutečnost - že jim Sally dává přednost? Protože v tom případě navrhuju: Pojď, vypadneme spolu z Rainbow a rozjedem někde v Mexiku vlastní malý podnik, dost daleko aby na nás nedosáhli.“
Tonton s hlavou skloněnou nad výkresy něco nesrozumitelně zamručel.
„Prosím? Špatně jsem ti rozuměl.“
„Povídám: PREFERENCE. Sally je zatížená na maminku. F/f, víme? Odmalinka to od ní chce. Vyhubovat, vykrákat za vlasy, ohnout přes koleno a ať se práší za kočárem! Nakonec pohoupat na klíně a je vymalováno. Jenže namísto gatí stahuje poslední dobou jenom starý filmy, ty co unikly cenzuře.“
„Lesba?“
„Spíš frigidní. Pánbů suď, já ji nelustroval. Předpokládám, že touží po důkazu, že není svým rodičům lhostejná a vzhledem ke svému založení si legitimní důkaz vyprojektovala takhle. Je to jako kraťas v obvodu. Tím spíš, jestli má nějakou reálnou zkušenost, nějakou skutečnou vzpomínku, stačí symbolické baci baci přes sukýnku a rozjede se řetězová reakce. Imprint...“
„A kdyby ses přestrojil?? Pamatuješ na ty hormonální pilulky s dočasným účinkem co...“
Dál jsme se v naší debatě nedostali, jelikož do laboratoře vtrhnul Mark, náš společný známý a především grafik, který režíroval všeobecně zaměřenou reklamní kampaň pro Helgu i HSMx.
„Vy pitomci, zapněte si bednu! Máme tady situaci!“

Ředitel divize Nataniel B. Sanders se zhroutil jako domeček z karet poté co malá kalifornská firma (dříve obyčejný autoservis) American Microwave (dříve Hot Wheels and OS Tunnig) rozjela svou vlastní reklamní kampaň na své vlastní patentované zařízení označované jako HM 2025 – jak originální. Prý si zakoupil blaster a chtěl spáchat sebevraždu. Podle mého názoru chtěl ve skutečnosti nadělat cedník nejprve z nás, pracovníků vývoje, včetně stážistky Sally, což se mu ovšem nepodařilo, jelikož cestou z krámu potkal ve svém offline bugatti telegrafní sloup. Vyváznul s lehkým otřesem mozku – ke své smůle. Telegrafní sloup!
Ironií osudu zůstává, že byl vlastně v právu, když nám nadával, že místo průmyslové špionáže vymýšlíme jednou za čas taky něco svého. V opačném případě bychom snad konkurenční společnost včas lokalizovali a asimilovali, jako obvykle. Teď už bylo každopádně pozdě. Microwave měla produkt hotový, ale tonula v dluzích a na podplacení zákonodárců už jim nezbyly žádné prostředky. Rainbow ji vytáhla trn z paty za pět minut dvanáct. Kdyby Carter s úplatky tolik nepospíchal, Microwave skončila v konkurzu a jackpot bychom shrábli my.
Podobnost HSMx a HM 2025 byla tak obrovská, že celé oddělení pročesal tým soukromých detektivů ve snaze najít člověka, který za úplatu vynesl informace. Podezření padlo i na Sally, prohrabali jí šuplík, pečlivě pročetli každou její nablblou básničku a snad ty škrábanice protáhli i nějakým dešifrovacím krámem, ale nevyšťárali vůbec nic. Dokonce ji vydírali. Ukázalo se, že Sally není jen mizerná básnířka, ale dokonce i výtvarnice, ačkoliv poněkud monotématická. Viděl jsem několik jejích koláží, které „náhodou“ prosákly ven. Nebylo těžké uhodnout, koho mají obrázky představovat. Každopádně po jejím odchodu už nám žádnou asistentku neposlali a každý zaměstnanec prošel znovu přísnou bezpečnostní prověrkou.

„Vzpomínáš na tu uťápnutou žábu Sally?“ řekl jsem.
„Geniální Sally?“ řekl Tonton.
„Naši kuňku Sallynku, tu co chtěla od maminky nabacáno?“ řekl jsem.
„Myslíš, že se dočkala, když mamča dostala ty obrázky?“ řekl Tonton.
„Těžko. To by bylo trochu jako incest, ne? Chci říct, kdyby věděla, že se jí to líbí. Mám dojem, že na tyhle věci jsi odborník spíš ty. Každopádně, nařezat někomu za trest je stále protiprávní, na to nezapomínej!“ řekl jsem.
„Prdlačky. Víš, co vyrábí v Oblasti 51?“ řekl Tonton.
„Třinácté patro, omezený vstup? Pitvají mimozemšťana, proč?“ řekl jsem.
„Houbeles mimozemšťana... naši Helgu! No jasně že v nejvyšším utajení, ale povím ti ještě něco... Markův tým dostal před měsícem velmi zvláštní úkol - univerzální kampaň na výpraskuvzdorné jeany. Nasekačkám odzvonilo kamaráde. Teďka frčí virtuální zážitky, a potom přijde na řadu lucidní snění. Jenže Bogiee nechce skončit jako jeho předchůdce Sanders a nám už se nevěří. Zábava je jinde a my jsme opět pozadu, ale určitě ne tak pozadu abychom recyklovali mrtvoly a vyráběli Frankensteiny. Bez poptávky není ani nabídka, ale možná že už brzy bude,“ řekl Tonton.
„Frankensteini jsme my,“ podotknul jsem. „Frankenstein byl doktor, ne Monstrum.“
„Sere pes,“ ušklíbl se Tonton. „Jestli ten zákon vážně zruší, nastane Klondike, hotové Eldorádo. Závody ve zbrojení, třetí světová z první ruky, sleduješ mě?“
„Výpraskuvzdorné jeany jsou pitomost. Stáčí ty kaťata prostě rozepnout a sundat, takže...“
„Personalizovaný opasek s osobním zámkem?“
„Nerozbitný kartáč s vysokou průchodností! Řekněme supersonický, to zní cool.“
„Dál! Ochranné silové antisupersonické pole?“
„Rušička ochranného silového antisupersonického pole! Psionická!“
„Vlastní malý podnik někde v tramtárii?“
„Poklad na konci duhy! Už slyším cinkat dukáty.“
„Bude to hodně zastrčené... Máš radši Mexiko nebo Ulánbátar?“
„Ty chlíváku! Ty jeden uslintanej strašáku! Spolu vyděláme BALÍK!!“

20.4.16

Aplikace

Na tohle je aplikace

Můj oběd přerušil signál z telefonu. To se stává jen vzácně, a tak jsem se nenápadně rozhlédl a vytáhl ho.
"Objevila se příležitost k výprasku! Vzdálenost: < 1 km"
Pozvednu jsem obočí. Zdá se, že tentokrát se RedMark opravdu trefil. Rychle si prohlédnu detaily uživatele. Žena (nebo to aspoň tvrdí). Mladší než já. Žádná fotografie. A samozřejmě, chtěla by "dostat výprask".
Kliknu na "Detaily výprasku".
Moc tam toho není, takže pošlu standardní nabídku. Výprask na holou, ne moc tvrdý (nikdy není dobrý nápad navrhovat cokoli příliš tvrdého), a co se nástrojů týče, kliknu na obrázky vařečky a kartáče. Ty u sebe samozřejmě nemám, ale buď budou k dispozici na místě, nebo je přinejhorším můžu bez velkých problémů koupit po cestě.
Další odpověď chvíli trvá. Podle mých zkušeností vyvolávají specifické detaily výprasku, které nabízím, velké váhání. Tlačí na ně. Přijmout nebo odmítnout? Je tu i možnost smlouvat, ale to se stává jen vzácně. Konečně, celé je to o ztrátě kontroly.
Konečně dorazí odpověď. Přijala holý zadek a vařečku, kartáč odmítla. Předpokládám, že někde nějakou vařečku má.
Další otázkou je dostupnost. Kliknu na "Ihned".
Odpověď to potvrdí.

V tuto chvíli je výprask víceméně domluvený, zbývá jenom jedna věc. Odesílám potvrzení "Bottom Line". Jakmile na něj dostanu odpověď, jsou všechny formality splněny. RedMark má bezpečné úložiště, které zaznamenává všechno, co bylo domluveno, pro případ sporů nebo žalob.
Existují způsoby, jak se z výprasku vyvléknout i po tomhle, ale ty se používají jen vzácně.
Aaaaa, trvá to sice dalších deset minut, ale nakonec potvrzení své "Bottom Line" dostanu. Teď vím, na jakou adresu mám jít. Je to blízko a já jsem právě poobědval, takže mám v plánu jít pěšky. Pošlu zprávu, že tam budu za třicet minut.
Samozřejmě tím taky chci dát té holce čas, aby čekala a přemýšlela o svém osudu. To dělám rád. Rád si představuju tu dívčí tvář (zatím neznámou), jak se pořád víc a víc krabatí obavami. Pořád neposlala žádnou fotografii, a já také ne. Výprask od tajemného cizince ještě víc zvyšuje vzrušení.

Zatímco jdu k cíli, nepřichází žádná odpověď. Zastavím se před činžákem a pošlu zprávu:
"Zdravím, jsem tu na ten domluvený výprask. Kam mám jít?"
Jako odpověď dostanu číslo bytu, a o pět minut později už klepu na dveře.
Za dveřmi se ozývají nějaké zvuky, ale zdá se, že ta dívka je příliš vystrašená na to, aby mi otevřela.
"Zdravím," řeknu. "Přišel jsem vám dát na zadek, a pokud mě hned teď pustíte dovnitř, možná nebudu muset tuhle větu opakovat nahlas, aby to slyšeli všichni vaši sousedé."
Tohle zabere. Dveře se otevřou a já stojím tváří tvář mladé holce něco přes dvacet. Je docela pěkná, ale vypadá hrozně ustaraně.
Na to jsem samozřejmě zvyklý.
Statečnost v aplikaci neznamená vždycky statečnost tváří v tvář. Vlastně je to spíš vzácnost.
"Tak se podíváme," řeknu a vytáhnu telefon. "Zdá se, že vás čeká pořádný výprask na holý zadek. Je to tak?"
"Jo..." přizná. Nemůže dost dobře říct "ne".
Samozřejmě, "čeká" implikuje, že se jedná o bezprostřední a nevyhnutelnou budoucnost. A ona to moc dobře ví.
"Dostáváš často?" zeptám se. Je čas přejít na tykání.
"A-Ani ne..."
"Chápu. Takže, máš už připravenou vařečku?"
"Co? V-Vařečku... No, nemyslela jsem..."
Nemyslela si, že to dospěje až sem. To dokážu pochopit. Ale teď už ji nic nezachrání. Vařečka byla zaškrtnutá a odsouhlasená. A protože si žádnou nevybrala...
"To je v pořádku. Ukaž mi prosím tě kuchyň."
V bytě je jenom malá kuchyň. Otevřu zásuvku. Je tam několik dobrých vařeček, ale já si schválně vyberu tu největší. Mohla si ušetřit trochu nepříjemností -- i když, abych byl upřímný, ne zas tolik -- kdyby si vybrala sama.
Upřeně se na tu vařečku dívá, ale neprotestuje. Je odevzdaná osudu. Jakmile je dostanete sem, není těžké dostat je přes ty zbývající překážky.
Vyberu si židli, dobrou, pevnou. Ona se na mě dívá, vyděšená, ale odevzdaná, zatímco táhnu židli doprostřed jídelny.
Je dost malá na to, abych ji mohl prostě přehnout přes koleno, aniž by to moc tlačilo na nějakou část jejího těla. U těžších žen bych použil něco jako pohovku, aby měly lepší oporu, ale v tomhle případě to není nutné.
Stisknu tlačítko na mobilu.
"Je čas na váš výprask," řekne příjemný ženský hlas aplikace.
"Tak si prosím sundej kalhoty," řeknu. Kalhoty jsou pro výprask ten nejhorší druh oblečení a vždycky je lepší, když se jich co nejrychleji zbavíte.
Kromě toho, svléknutí kalhot je poslední známkou podrobení se.
Dám jí chvilku, aby o tom přemýšlela. Nakonec slabě přikývne a pomalu si stáhne kalhoty přes křívky svého zadečku. Pak se zastaví a s očekáváním se na mě podívá.
"Řekl jsem 'sundej si je'," řeknu. Vidím, jak se jí v očích lesknou slzičky, když pomalu stahuje kalhoty až dolů a vylézá z nich. Není zrovna moc poslušná, ale to je mi celkem jedno. Žádný trest navíc jí za to ukládat nebudu -- aspoň ne teď. Ale je to dobrý nápad propříště, pokud nějaké "příště" bude.
Bez varování se po ní natáhnu, popadnu ji a přehnu ji přes koleno. Těsně předtím, než mi její tvář zmizí z očí, si všimnu strachu a paniky v jejích očích. Už jí není pomoci. Dostane výprask a dostane ho ode mě. Neznám její jméno a ona nezná moje. Neznám důvody tohohle výprasku, ale jsem rozhodnutý, že bude pořádný.
Leží přehnutá přes koleno, a než stihne něco udělat, stáhnu jí kalhotky. Myslím, že to nemá smysl protahovat, a tak moje ruka s hromovým plesknutím dopadne na její zadek.
Příští minutu strávím tím, že její holý zadeček zpracovávám rukou. Vyplácím, aby zrudl, abych si připravil plátno, abych tak řekl, pro zlatý hřeb odpoledne, a vyplácím, abych ji vyvedl z míry. Jak tam tak leží, cítím, jak se třese a škube sebou, a to jí nedovolím. Vychutná si plnou nabídku, žádné zkratky.
Na chvíli se odmlčím a nechám ji popadnout dech. Potom vezmu do ruky vařečku.
Výprask rukou byl jistě nepříjemný, ale ne zase příliš. Nechávám ji, aby si myslela, že ví, co ji čeká. Nechám ji chvilku uvolnit, než jí tuto příjemnou iluzi překazím.
Vařečka poprvé zasáhne její zadek a ona zavyje překvapením a bolestí. Příliš pozdě si uvědomí, že její zadek teď čeká opravdu pořádný nářez a že ať bude brečet, jak chce -- a že bude brečet hodně -- nepřestanu, dokud nedosáhnu svého cíle.
Vzlyká a brečí jako malá holka, ale pořád se snaží nebýt moc hlučná. Je to trapné, když vyplácíte holku a najednou přijde soused, jestli se jí něco neděje.
Dokončím výprask. Od chvíle, co jsem ji přehnul přes koleno, uplynulo jen něco přes tři minuty. Během tří minut jsem dohnal hezkou holku k hysterickým slzám a její zadek je teď červený a horký na dotek -- i když na kráse mu to nijak neubralo.
Moc toho zase neumím, ale tohle ano.

Pomůžu jí vstát a pomůžu jí posadit se k jídelnímu stolu na povýpraskový rozhovor. Sezení ji musí hodně bolet, ale to je jen jeden z těch malých krutých detailů, který tomu dodává osobní dotek.
"Takže," povídám, "povíš mi, proč jsi potřebovala tenhle výprask?" Někdy se potom otevřou.
"Byla... byla to sázka," řekne.
"Sázka?"
"Vsadila jsem se s kamarádkou a prohrála jsem, a ona... mi stáhla tu aplikaci a zařídila mi výprask."
Trochu se zamračím.
"Tak počkej, abych v tom měl jasno: ty NEJSI na výprasky?"
"Já... já nevím. Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela. Byla to jenom ta pitomá sázka..."
"K tomuhle ale RedMark neslouží, mladá dámo," řeknu přísně. "Ta aplikace je pro lidi, kteří CHTĚJÍ dostat -- nebo udělit -- výprask. Já... vážně nechci takovéhle věci dělat proti tvé vůli."
"Ale já jsem s tím souhlasila. Není to vaše chyba."
"Ale ty a ta tvoje kamarádka jste i tak zneužily aplikaci," řeknu, "a to má určité následky. Počkej, jenom si..."
Vyčistím si rozvrh na zbytek odpoledne.

* * *

"Haló, Mařko? Takže... jo, už k tomu došlo. Cože? No, nějakej chlap. Přišel sem a... jo. Vařečkou, jo. Bylo to hrozný! Ani si nemůžu sednout a dokonce mám modřiny! Co tím myslíš? Ne! Nebudu ti přece ukazovat zadek! Ne, prosím... nenuť mě k tomu... Ale to bude hrozná ostuda! No dobře... hádám, že nějaký důkaz bych ti ukázat měla... ale jen trošku! A nesmíš to nikomu říct! Nikdy! Nebo ti nakopu prdel! ...Teď? Jo, nikam nejdu, ale... Ach jo... Dobře."

Odloží telefon, a já se na ni usměju. "Dobrá práce," řeknu.
I ona se usměje.
"Můžu se dívat, jak jí nařežete?" zeptá se.
"Jistěže. Vlastně... myslím, že na tom budu trvat."