Across DDR with Trabi

(time machine spanking story)

  Everything what can get us into trouble is attracting us anyhow.
  I knew the Headmistress of our Reform school for girls of all ages and her Deputy didn't like us girls playing with the time machine and traveling to various historical eras, because we always fell into trouble there and were lucky to get back anyway. However, once again I could not resist the idea to return to the times and places of my teenage, so I snook into the time machine, set the era early 1980s and the destination DDR, and left for my next time machine trip.
  I appeared in the car store, where I went to pick up my new Trabant, which I finally got after ten years of being on waitlist for. I was very happy and could not wait for testing it. My vacation just started, and already before I bought special tent, made to be affixed well to the roof of Trabant. I sat behind the wheel and drove out. I was listening to satisfate roaring of two-stroke engine of my new Trabi, found out I still remembered well how to change gear - like my uncle used to teach me - and was enjoying my first drive with.
  Soon I was bored to drive along highways and main roads only, and I decided to try the off-roading. On the first place I could, I turned to some unpaved road and was finding out very soon that the Trabi was able to drive off road very well. I was enjoying it so much that I almost forgot where I was anyway.
  I realized it at the moment when somewhere from the side suddenly entered my way the Kübeltrabant in military green color, and the red sign in left hand of the driver was ordering me to stop immediately. And in few seconds, another Kübeltrabant appeared behind my back and its headlights were furiously blicking.
  I had no choice, I had to stop.
  From each Kübeltrabi got out one woman in the uniform of Grentzgruppen, the border police of DDR, and they were approaching to me, one from the front and one from behind. They ordered me out of my Trabi.
  At that moment I realized there was something very wrong.
  For a while, they were just looking at me, strictly and suspiciously. Then the taller and slimmer one asked me:
  "What are you doing here, Miss?"
  I replied, strenuously trying my voice not to tremble: "I am on my vacation trip. I have just got my new car and am testing it."
  "Hm," said she, "and you don't know you have entered restricted area? You are in the frontier zone! Or do you perhaps have some permit?"
  When hearing that, my lips started shivering my legs shaking.
  "But I haven't seen any sign," answered I desperately but the taller policewoman said coldly: "The sign is there, you had to notice it."
  Her shorter colleague, who was silent until then, asked me in a little bit more moderate voice:
  "And where are you going anyway, Miss?"
  I wasn't hesitating with the answer even for a second: "I'm going to the Baltic Sea, I plan to spend my vacation there." And anxiously was looking at them if I had persuaded them.
  The taller and noticeably more unapprochable one asked her colleague: "Check her trunk."
  The shorter one opened the lid and checked thoroughly the containment of the trunk.
  "It looks she really goes to the vacation," said she after closing the lid again.
  "That proves nothing!" said very adamantly the taller one. "Maybe she plans to leave everything here and cross the borderline lightly dressed only. It would not be for the first time to happen here."
  I was almost going to start crying already. I tried to persuade them again: "But I really don't lie you, I really go to the Baltic, I have just lost my way and have not realized where I am. I don't want to escape, please believe me!" I could not go on, just my eyes were begging for mercy.
  Then for a long while there was a silence. They were consulting something in a whisper, heads closely to each other, and were looking at me all the time. In their look was something what was concerning me, but I didn't have time to think about. I was getting ready for the worst in my inner. And was thinking again and again: what will they do with me? Will they bring me to the court and I will be imprisoned, or my Trabi will be taken to me before being allowed to enjoy it anyway, or...?
  And suddenly, the taller one interrupted the silence, starting talking to me again: "Well, Miss, we trust you that you are to your vacation trip and just have lost your way." I felt big relief at that moment but she continued: "However, you have entered restricted frontier area, and this is something we must punish you for. Here and now."
  "I understand," I bursted out quickly, happy that the worst wouldn't come true. I expected to pay some fine, very likely high one, and be released. How wrong was I....
  "Let me finish, Miss." reprimanded me the taller one. "I am just going to explain you what your punishment will be. For the transgression you have commited we administer corporal punishments. So, your punishment consists in following: you will bare your bottom for us and we will spank you on, with the implements we choose and in the number of strokes we decide about."
  I stared disbeliefly at her, hoping for the first moment she was just joking. But I recognized from her look she was totally serious.
  "But..." was the only what I was able to pronounce. I don't know yet anyway, what I was going to object back then. That corporal punishments were illegal, that I was too old for them, or anything else? I didn't have any time to think about anyway, because the taller policewoman interrupted me immediately:
  "Well, Miss, if you don't want to submit to deserved (she emphasized the word 'deserved') corporal punishment, we still can solve it other way. We can arrest you and escort you to the court, and you can be sentenced to the prison. Maybe for months, but maybe for years, if you meet some unmerciful judge, and we know many of them. For years you will be behind the bars, and won't enjoy your new Trabi all that time. If you accept what we offer you, you will be through with immediately, only your bottom will be sore for one week or two. So?"
  I was desperately thinking if there was some way out everything of that for me, but I could not find any. I was scared of what was upcoming, and was trying not to show it, but at the same time I realized I started being excited by what was expecting me.
  They were looking at me for a while, waiting for my reply, until the shorter one, less strict and even having light compassion with me, asked me moderately: "So, what is your decision, Miss?"
  And I heard myself answering in a low voice and being near to tears: "I have no choice."
  The taller one put on much kinder face immediately, but asked: "Will you take the spanking then?"
  "Yes," said Iin a low voice, bowing my head.
  "Good," nodded she satisfately, "then wait for a while now, we will prepare the implements first and then tell you what to do next."
  I fixed my eyes on the wide belt holding her pants and instinctively covered my bottom with hands, but she smiled and said: "Oh no, dear, we have something better all around us here, just wait." She looked meaningfully at her shorter colleague and she understood immediately. She took something from her Kübeltrabi and went to the shrubs by the edge of the unpaved road, and after short while she stopped. She opened the pocket knife and cut off two long rods. Then she leant on her Kübeltrabi and started paring the bark from them.
  After finishing it, she returned back to her colleague and handed her one of the rods.
  "Good choice," commended her the taller one, "I think, these will be good enough for the bottom of our offender," evaluated she the rods.
  The shorter one nodded and they both flicked with the rods to the air. I just heard the sound and turned pale, and felt my bottom started knotting.
  But I didn't get any time for my feelings, because the taller one addressed me again.
  "And now, Miss, open the door of your Trabi, roll down the window and close the door again."
  I obediently did what I was ordered, and looked at them what they ask me to do next.
  "Good," said the taller policewoman and ordered me to take off my miniskirt and hand it to her colleague. She took it from me and put it aside, on the trunk lid of my Trabi.
  And then next order for me followed: "And now, Miss, put your head and main body inside the car and stay so. I want you to have your head, hands and main body inside and stand bent over the car door, do you understand?"
  "Yes, Miss policewoman," said I and felt my face was reddening, because I understood immediately what she had in mind.
  "Call me comrade," she challenged me in very imperative tone.
  "Yes, comrade," I corrected myself immediately.
    After taking the ordered position, I heard the steps behind me, and then felt the hands taking the hem of my panties and pulling them slowly down, up to my ankles. I swallowed from the embarassment, and also from the arousal, although I was trying to refuse to admit it...
  I felt my shoes to be taken off as well, and finally I was totally nude from the waist down.
  A few steps sounded behind me again, and then I heard the voice of the shorter one.
  "So, let's start with your punishment, dear. Remember what I tell you now. You will get twenty five strokes from each of us, that is completely fifty, but you will be counting them the following way: The first stroke you will get from your left side, then the first from the right side, then second from the left, second from the right and so it will go on, one after one from each side, til we get to the twenty fifth from the right side. Therefore, you will be counting: 'One from the left' and don't forget to add 'thank you, comrade'. Then 'One from the right. Thank you, comrade', and so forth. Try not to make a mistake, otherwise we start from the first stroke again. Is that clear?"
 "Yes, comrade, it is," said I submissively in lightly trembling voice.
  I swallowed again, embarassed, scared and excited of what had to come. Then I heard the swish behind me, and my helplessly exposed bare bottom was hit by first stroke.
  "Oooooooowwwwwowowow!" screamt I and wanted to cover my poor bottom with my hands, but it was not so easy to do when having them inside the car. I understood again why they wanted me to take my position this way. But I could not think about at that moment, because behind me sounded the voice of the taller one: "We've heard nothing, dear! What we have told you to do after each stroke?"
  "To... to count each stroke and thank for it," replied I in tearful voice. "Oh, I am sorry, comrade, I have just forgotten because it hurts so, I am really sorry!"
  "It's late to be sorry now, dear," said the taller one. "That's right it hurts you, it is your punishment so it must hurt. If not, we should think we do something wrong. So, we start again, and you remember you will get five strokes more for not counting as ordered. From each side, of course."
  "Oh no," whispered I for myself and was trying to hold my tears.
  And next stroke hit my bottom and I felt the penetrating pain. And before I could realized it fully, next stroke came. and next and next.
  This time I better did not forget to count and thank. I was roaring maybe loudlier than the engine of my Trabi, the silent witness of my pain and humiliating, but they let me scream, because I had my head inside so my squealing was muted. I could not see their faces, but I could imagine well with what pleasure they were listening to mine:
  "Ooowwww!!!! One from the left, thank you comrade.... Aaaaaaawwwww!!!!! One from the right, thank youuuuuu comrade! Ouch!!!!!! Two from the left, thank you comrade..... Oooooowwwwiiiiiiieeeee!!!!! Two from the right, thank you comrade...... Owowowowow!!!!!!! Three from the left, thank you comrade.... Oh, it huuuuuurts sooooo!!!! Three from the right, thank you comrade... Oh I'm sorryyyyyyyyyy!!!!! Four from the left, thank you comraaaaade.... Please I won't do it agaaaaaaaain! Oooowww!!!! Four from the right, thank you comrade... Please I am really sorry! Reallyyyyyyyy!!!! Owowowowow!!!!!!! Five from the left, thank you comrade..."
  But I could not stop the strokes hitting my poor bare bottom anyway. I felt how it was getting sore more and more, and my double spanking by them seemed to be endless to me. We came to twenty fitth from the right, when they suddenly stopped beating me.
  "Let's make a short break before additional punishment now," said the taller one and I only guessed the shorter one nodded she agreed. But then I felt a hand on inner side of my thighs and heard almost kind voice of the taller one: "Put your legs apart, Miss."
  I obeyed, scared and excited again of what would come next, and then I felt their hands rubbing my sore bottom.
  "Mmmmmmm, what a lovely bottom," I heard them to say lasciviously, "and how many beautiful stripes are on it already. Don't be afraid, dear, we will make you more of them. They are getting so nicely violet.... mmmm..."
  And then I felt their hands on the inner side of my thighs again, and suddenly... oh, I felt their fingers between my legs, playing with my powerlessly exposed pussy and softly penetrating inside me, and I felt I was getting aroused again.
  "Look, comrade, our offender even likes what we are doing to her. Do you like it, dear?"
  I heard the giggling behind me and full of mixed feelings of excitement and embarassment, I said: "No, comrade... oh... yes, comrade."
  "So, yes or no?" asked the taller one angrily and addresed her colleague: "Can you hear it? We are making her happyand she perhaps doesn't like it. Or does she? So, how it is, dear?"
  I replied with tearful voice: "I... I want to say.... I don't like to be spanked, comrade?"
  "Aha," I imagined her gleeful smile hearing her, "and this," I felt her fingers playing with my pussy again, "this you like, don't you?"
  "Ohhhhhhhh.... yes, comrade," replied I, feeling I was getting totally wet.
  "Naughty girl!" she gave me a spank with her hand. Usually I would take it just as playful spank, but now, after the cruel spanking with the fresh rods, I screamt again: "Ooooooowwwwww! Oh please noo!!!!"
  "O. K., let's finish your punishment," said she on. "Only keep in mind: because you are not able to answer clearly when you are asked, I increase your punishment to ten strokes from each side instead of five. And one more change: because we have a lot of things to do and can not spend all the day with you here, we will counting the strokes by ourselves. You can squeal and beg and promise as much as you want, but be sure we won't stop til we come to the tenth stroke from left and tenth from right. Do you understand?"
  "Yes... comrade..." said I, unable to hold my tears anymore.
  "Good," said she on it, "let's start then."
  And in a short while, the rods in their hands were hitting my already very sore bottom again, and I heard them counting one by one. I was not able to beg or promise anymore, I was just crying and whining all the time.
  After tenth additional stroke from the right, they released me from my humiliating position. I straightened up, standing nude from waist down in front of them, sobbing and rubbing my bottom.
  They were observing me for a while, the taller one triumphantly, the shorter one with light compassion. And it was her who interrupted the silence as first this time. She challenged me kindly:
  "Come here, dear."
  Still rubbing my sore bottom and with tears in eyes, I made a few steps towards her.
  "So, will you be follow better the signs when driving next time?" she asked me.
  "Yes, comrade," I answered tearfully.
  "And will you enter the restricted frontier area again?"
  "No, comrade, I will not do it anymore, I promise," I raised my eyes to her.
  "Good, it seems the punishment is helping you to realize what you are not allowed to do," said she and turned to her taller colleague, "Have I forgotten something?"
  "She still must thank us," said the taller one.
  "Oh, right, we can not release her without," nodded the shorter one and looked at me again. "Kneel down, dear," she challenged me.
  The taller one approached us while I was kneeling down. I raised my eyes to them, waiting for their orders.
  "Now, dear," addressed me the shorter one again, "you will kiss both of the rods first and say: 'Thank you, dear comrades, for deserved punishment'."
  I obediently did that, and they were watching me smiling. Then the tallest one asked: "So, dear, you recognize your punishment has been deserved, that's very good. But now tell us, and sincerely: do you hate us?"
  I noticed the shorter one giggled for a moment hearing the question of her colleague, but I, scared I would fall into new trouble if I answer them the way they wouldn't like, said, and was trying it to sound as persuasively as possible: "Oh no, I don't hate you, comrades."
  "Does it mean you like us?" asked the shorter one this time.
  "Yes, I like you, comrades," answered I without hesitating.
  "Nice," she commended me, and added in a voice which like suddenly was almost hugging: "Then you should show us how much do you like us."
  She took off her pants, and pulled down her panties. She lightly touched her pussy, and asked me in a low voice: "Kiss me here."
  I didn't let her wait even for a while. I pushed desirously my lips to her pussy, and then again and again. And feeling her hands in my hair and hearing her whispering: "Nice, so nice, don't stop," I was giving her pussy one kiss after another, and after a while I let my tongue to taste her. She was not talking anymore, was only sighing of delight.
  After my tongue and lips brought her to the climax, she stepped back and made a space for her taller colleague. And I did my best to satisfy her too.
  When they dressed back, the shorter one asked me kindly: "So, where will you go now? To the Baltic?"
  I bowed sadly my head: "I guess I won't," said I.
  "Why, dear?" wanted she to know.
  "I can't go there now," I rubbed my sore stripped bottom and was almost crying again, "I can not go sunbathe or swim now..."
  "I guess you have planned to go to some FKK, am I right, dear?" asked the taller one. She used common abbreviation for nudist beach, which not just in DDR were assigned as FKK, which meant Freikörperkultur, Free Body Culture.
  "Yes, comrade," I confessed.
  "And why you could not go there?" said she surprisedly. "To be naked is natural, and the stripes on your bottom can be also called as piece of work of nature," she showed with smile at both rods, lying in the grass.
  "But," said I desperately, "I can not display myself naked this way. Everybody will watch me, they will be mocking me..."
  "You don't have to worry about that, sweetie," interrupted me the shorter one. "And we will take care of that." She went to her Kübeltrabi, took the pen and small paper from and got back to me. She put the small paper on the roof of my Trabi and wrote some address there. Then she handed it to me. "Look," said she, "you will report yourself to our colleagues on this address. And they will tell you about the FKK beach where - and you can be sure of that - nobody will dare to mock or molest you. We only can not promise you will not be watched by the others, but we are sure you will watch the others curiously too... Well, you'll see."
  They both gave me a hug, kissed me and one more time touched lightly my pussy, and the taller one whispered me: "Be more careful next time, dear, and be good." The shorter one held me in embrace a little bit longer, and whispered me: "Go back to the main road the same way you have come. And then go better straight to the Baltic - and don't loose your way again."
  They went to their Kübeltrabis, sat behind the wheels, waved me goodbye - and disappeared so unexpectedly like they appeared before.
  I slowly dressed back, went to my Trabi and carefully sat behind the wheel.
  "Ohhhhh.... owowow... it hurts..." I was whining for a while before starting and leaving.
  My next drive up to the Baltic was very painful for me. I put small pillow under my bottom so I was sitting on something soft, but despite of that I had to make stop twice by some lakes and get naked to their cold water, to cool my poor bottom down and give it some relief.
  After arrival to Baltic and accomodating myself, I reported myself to the station of DDR Grentzgruppen on the address I got.
  They were looking like they were expecting me already. They very kindly explained me how to find the nude beach. It was easy because it was located on the sight from their station.
  I went immediately there because I recognized my sore bottom felt much better bare than in tight panties, and besides of that I was looking forward to cool it down thoroughly in Baltic Sea. I found place I liked and got naked, and went to swim first.
  When I was returning from the water, I decided to make a short walk along the beach, and for the first time I noticed better the other people on the beach. And for my surprise, most of them were girls and young women, and... many of them had marks of spankings on their bottoms like me.
  And I understood immediately, why the policewomen sent me right to this place.
  After short thinking, I realized some beautiful blonde girl stood close to me and was watching me with big interest. I could see she also had lot of stripes after rod of cane on her lovely bottom.
  She came to me, and lightly nodded her head to the border police station: "Hi," she greeted me, "you have been caught by them too?"
  "Yes," answered I, "but not here."
  "It seems they had the net across the entire country," she commented it and asked: "What did you do?"
  "I lost my way and entered the frontier area," replied I, "and you?"
  "I took the photo of the beach with their station on the background," said she," and they stopped me saying I was taking a photo of military object and that I was an imperialist spy. I was trying to explain them I didn't want to make any espionage here, just wanted to have the flag of DDR on my photo. Finally they said they believe me and let me go - but only after severe caning on my bare bottom. So I took the caning, what else could I do?" finished she sadly.
  When listening to her experience, so similar to the mine, I realized she was speaking English. I looked curiously at her: "You speak English... you are not german?"
  She smiled sadly: "No, I am swedish. I came here to recognize another kind of socialism than in my country - and I really have recognized it now." She looked at me: "Will you escape from me now?"
  I assured her immediately: "Oh no, I won't! Why do you think so?"
  She replied: "Because many local girls are suddenly afraid to talk to me after finding out I am swedish. They are scared of being accused for contacts with imperialists."
  "May they spank me again, but I won't escape from you," said I decisively on it. "What is your name?"
  She smiled with much more pleasure: "I am Sandra."
  "And I am Yudith," smiled I back, we switched usual: "Nice to meet you." and kissed each other.
  Then I suggested her: "So, dear Sandra, what do you think about us to put our towels together now and nurse our bottoms each other a little?"
  Sandra liked my idea a lot.
  And when, a few minutes later, we were lying nude on our bellys, snuggled to each other, and I felt Sandra's blonde hair on my face and her hand rubbing softly my bottom, same as I was rubbing hers, I started believing my vacation would not be so spoilt after all...



Podzimní zasedání Spankingového soudu: Podání udání na paní Irmu Koudelkovou

Vážený spankingový soude,

s politováním musím oznámit, že paní Irma Koudelková se provinila proti řádnému občanskému soužití a žádám Vás tedy o rozhodnutí o vině a výši trestu za tento bezprecedentní delikt.
Ona se teda hájí, že to byla neškodná taškařice, ale uvažte sami, kolik ty její "neškodné" zábavičky způsobily nepříjemností jejím spoluobčanům.
Nejméně 6 krát, ve dnech 27. července 2018 až 20. srpna 2018 v samoobsluze Drahámizérie vhodila tajně mezi nákup vyložený na páse u pokladny svým spoluobčanům krabičku prezervativů. (Tato samoobsluha je neblaze proslulá pekelným tempem, kdy pokladní markují tak rychle, že všechno padá na zem a vymlouvají se, že pomaleji nemůžou, že by přišly o prémie.) Tímto jim způsobila majetkovou i nemajetkovou újmu v různé výši.Pan Václav Jebavý, 50 let, dostal od své matky Vilemíny Jebavé (70 let) pohlavek, neboť jí kupoval nákup a bez brýlí si těch šprcek mezi ostatním nákupem nevšiml a matku to pobouřilo. Scéna byla panu Jebavému obzvlášť nepříjemná, neboť tu malou krabičku nedokázal bez brýlí odlišit od spousty jiných malých krabiček, které si matka poručila zakoupit, matka inkriminovaný předmět nazývala výhradně slovem "TO" a on naprosto netušil, co udělal špatně.
 Paní Filomena Šourková zjistila, že její manžel Klement Šourek přinesl s nákupem kondomy. Podezírala, že se chystá za kurvama a pohádali se a on šel do hospody a útrata byla přes 2 tisíce a ztratil hodinky a poblil si oblek a to červené víno nepustilo ani v čistírně.Paní Marii Dobrovskou její muž načapal, jak se snaží ve zmatku ty gumy někam schovat a začal ji podezíral, že někoho má a ona jemu na zlost si koupila ty krásné loboutinky (nebo jak se to píše) a neumí s nich chodit a k ničemu se jí vlastně nehodí.Pan Lukáš Bembela (21 let) měl v úmyslu si namluvit pokladní, ale když mu markovala tu krabičku, tak se divně zatvářila a on si nyní netroufá ji oslovit.Manželé Rozverní nakupovali spolu a každý se domníval, že ty gumičky tam dal ten druhý a v nadšení, jak po nich ten druhý touží, si to hned doma rozdali a zapomněli v tom nadšení tu ochranu použít a nyní čekají sedmé dítě. Pan Václav Lakomý tyto kondomy přinesl domů, ale byl to ten nejdražší typ a lakomá paní Ester Lakomá udělala takovou scénu kvůli zbytečnému utrácení, že ze sexu nebylo nic. Krize mezi manželi se rozvinula natolik, že než znovu zavládla dobrá vůle, tak prošla expirační lhůta.
Jako přitěžující okolnost můžu uvést, že než samoobsluha Drahámizérie zaznamenala zvýšený prodej ochran, tak se stávalo, že nebyly k dispozici  a jistě chápete jak frustrující je absence tohoto zboží. No a  když si zvýšeného zájmu konečně všimli, tak je zdražili o 25 %.
Vážení, soudím, že trest na horní hranici trestní sazby by byl nepřiměřený, neboť všichni zúčastnění si mohli tohoto zboží všimnout a odmítnout je zakoupit. Ovšem pouhé projednání před soudem by jistě nemělo správnou výchovnou hodnotu, ba soudím, že by z toho měla srandu. Proto navrhuji za každý z prokázaných incidentů 25 na holou a rákoskou. Mám jisté podezření, že paní Irmě Koudelkové není trest výpraskem v mírné formě tak úplně nepříjemný, já bych si nedovolila šmírovat, ale náhodou jednou v létě měli okna dokořán a ... no ... víte... Navrhuji tedy 6x25 velmi razantních ran, ale myslím, že vy už si poradíte.
S úctou Spolek pro  občanské soužití obce Šoustaly


Manželská domluva po anglicku

V pátek odpoledne zaklepal James na dveře svého souseda, a když mu William otevřel, řekl, že se jejich manželky u kostela popraly.
„Teď jsou obě ve vězení a zítra ráno budou předvedeny k soudci. Musíme tam přijít také.“
Z tónu jeho hlasu bylo patrné, že vinu za to klade jeho ženě. Nejspíše právem. Byli dlouholetí přátelé, a když se oba po dvacetileté službě Koruně vrátili do vlasti, zakoupili si domky na kraji Londýna. Zanedlouho se oba oženili. James byl celý život voják, a byl zvyklý všechno řešit rázně a netajil se s názorem, že, jako všechny ženy, i jeho Margrit potřebuje čas od času připomenout, že slib poslušnosti, který manželovi dala u oltáře, nebyl jen prázdná fráze. A tak když u nich doma výměna názoru přerostla v hlasitou hádku, James využil svého práva přehnout si manželku přes koleno a zjednal pořádek rákoskou.  I Alice by si občas zasloužila pocítit manželovu trestající ruku na matkou přírodou k tomu určenou, na dvě zaoblené půlky rozdělenou zadní část těla. Jenže William, bývalý diplomat, považoval násilí za něco, ke kterému může dojít až tehdy, když jiné prostředky selhaly, všechno řešil domluvou, a ještě jí nikdy nenařezal. Dokonce ani rákosku, nástroj, bez kterého by se, jak občas slýchával, po svatbě mnoha mužům změnil život v peklo, doma neměl.
Druhý den šli oba k soudu, který měl projednat přestupek jejich manželek. Trvalo asi hodinu, než přišli na řadu. Soudce vyslechl konstábla, který je zatknul, a rozhodl rychle. Oba muži zaplatí za své ženy pokutu 5 liber a doma jim, jak řekl se zvláštním důrazem, „domluví“. Bylo zřejmé, že tím myslí, že jak James, tak William, musí své ženy patřičně potrestat.
Od soudu šli domů společně. Po noci strávené ve vězení byla Margrit velice skleslá. Věděla, co jí doma čeká a dlaněmi si vzadu hladila sukni. Sice se jí někdy, když něco provedla, podařilo manžela uprosit, takže jí na zadek nenasekal, dneska ale, hned jak přijdou domů, na něj dostane, co se do ní vejde.
 „Máte obě štěstí,“ neodpustil si James. „Byly doby, kdyby vás ze soudní síně odvedly rovnou k bičovacímu sloupu.“
I William soudci dobře rozuměl. Alici patřičně potrestá. Rozhodl se, že své ženě uloží na měsíc domácí vězení… no na měsíc ne, ale na týden určitě, a protože Alice mu celou cestu spílala, že jí nechal spát na pryčně mezi děvkami a zlodějkami a nepokusil se za ní zaplatit kauci, ještě jí pohrozí, že příště už bude bita. Určitě od rodičů někdy na zadek dostala, a jistě nebude chtít, aby jí po letech na něj naplácal i manžel. Jenže hned jak vešli do domu, Alice se zavřela ve své ložnici. Domlouvat jí přes dveře nemělo smysl, a tak si William vzal doutník a šel na dvůr. Doma kouřit nesměl, Alice mu to zakázala. Zanedlouho zaslechl z  vedlejšího domu, ve kterém bydlel James s Margrit, nářek. Aha, řekl si, Margrit už je bita. Neodolal, a opatrně se přiblížil k jejich domu a nahlédl dovnitř pootevřeným oknem. Nemýlil se. Margrit opravdu dostávala nářez. Ležela přehnutá přes manželovo koleno a podolek dlouhé sukně měla přehozený přes hlavu. James měl levou ruku položenou na jejím boku, aby svou nezbednou manželku udržel v pozici sice značně potupné, ale pro domácí výprask nejvhodnější, a rákoska, kterou držel v pravé ruce, v pravidelných intervalech dopadala na rudnoucí kůži kypré zadnice jeho ženy. Při obzvláště zdařilém švihnutí Margrit zamrskala nohama a mezi vzlyky proklínala nějakou děvku, která byla příčinou Jamesovi velmi bolestivé „domluvy“. Jistě tím myslela Alici. A William se rozhodl, že až bude své ženě hrozit výpraskem, musí to udělat tak, aby Alice věděla, že to myslí vážně. Půjčí si od přítele rákosku, doma s ní několikrát před manželkou švihne vzduchem, a moc by se divil, kdyby se nepolepšila. Počkal, až James s trestáním své ženy skončil, a zaklepal u nich na dveře. Otevřela mu Margrit. Tváře měla celé rudé a bylo na ní poznat, že hodně plakala.
„Co chceš?“ vyhrkla ne zrovna přátelsky.
William nevěděl, co má říci. Naštěstí se hned objevil James a pozval ho dál.
„Můžeš mi, prosím, půjčit rákosku? Chtěl bych také domluvit Alici…“ zrak mu sklouzl na Margrit, stále si hladící zadek. Nenávistně na něj pohlédla. „…a nemám čím…“
„Přines ji!“ poručil James manželce.
Ochotně poslechla a podala ji Williamovi.
„Ale hned potom mi ji vrať. Možná ji budu ještě potřebovat. Margrit se chová, jako by dnes byla bita málo.“
Otočil se a podíval se na svou ženu. Ta se dala do pláče a rychle odběhla.  William poděkoval a odešel domů.
Manželku našel sedící v křesle v pokoji. Řekl jí, že má za trest týden domácího vězení, a pokud se její chování nezlepší, pak mu nezbude nic jiného, než… a párkrát rákoskou švihnul vzduchem.
Alice se na něj podívala, jako by nevěřila tomu, co jí říká.
„To myslíš vážně?“ zeptala se posměšně. „Ty bys mi chtěl dát výprask, chudinko?“
William znejistěl a začaly se mu třást ruce. Zmohl se jen na to, že na souhlas kývl hlavou. Alice vyskočila z křesla, vytrhla mu rákosku z ruky, praštila ho s ní přes hlavu, a pak ji zlomila, a hodila mu ji k nohám. Vítězoslavně se zasmála a odešla. Nechybělo moc a William se rozplakal. Trvalo asi půl hodiny, než se uklidnil. Sebral z podlahy zlomenou rákosku. Jak to Jamesovi vysvětlí? Pak vyndal z komody pečlivě schovanou láhev dvanáct let staré whisky, kterou chtěl otevřít k nějaké významné příležitosti, povzdechl si, a šel rákosku vrátit.
James nevěřil svým očím. Opravdu je možné zlomit rákosku, když s ní dáváte manželce na zadek? Když ale spatřil, jak se William tváří, nevyptával se. Pozval ho dál a poručil Margrit, aby přinesla skleničky. Otevřel lahev a pro jistotu nalil příteli hned dvojitou. A vzápětí další. Alkohol rozvázal Williamovi jazyk. Řekl, co se mu doma přihodilo a bylo mu jedno, že to Margrit také slyší. Pak se rozloučil, slíbil, že zítra koupí novou rákosku a odešel domů.
Tři dny nato zaklepal na dveře jeho domu konstábl – byl to Harry Wilkins, se kterým William občas hrával v hospodě U bílé růže karty.
„Mám tebe a tvoji ženu předvést k soudci. Přišlo udání, že jste nesplnili jeho příkaz.“
William znejistěl.
„Jaký příkaz?“
„Prý jsi manželce „nedomluvil“, jak ti soudce nařídil. A čeká vás hned, tak pojďte, ať ho nerozhněváte,“ řekl, a dodal: „A Williame, u soudu nelži, nebo půjdeš do vězení taky!  Za křivou přísahu.“
Jak Alice zaslechla slovo „taky“, dala se do křiku:
„Já půjdu do vězení? A za co?“
„Za pohrdání soudem. A chovejte se tam slušně, nebo toho budete moc a moc litovat.“ odtušil konstábl.
U soudu nemuseli na nic čekat, tentokrát šlo to velmi rychle. Soudce se zeptal, zda William manželku doma potrestal. William bez váhání přiznal, že ne, a když se ho přísným hlasem zeptal soudce proč, William řekl, že Alice se nedala.
„A já jsem se neodhodlal pokusit se o to násilím,“ dodal.
Soudce se podíval nejdřív na Wiliama a pak na jeho ženu. Viděl, že Alice je o půl hlavy vyšší a o 15 liber těžší. S porozuměním pokýval hlavou.
Pak se opět podíval na Alici a řekl:
„Odsuzuji vás na 10 dní do vězení za pohrdání soudem. Trest nastoupíte okamžitě.“
Klepl kladívkem do stolu a otočil hlavu k Williamovi.
„Vy zaplatíte 5 liber pokuty, a po návratu vaší ženy domů jí tentokrát opravdu „domluvíte“. A abych měl jistotu, že to skutečně uděláte, na její potrestání dohlédne zde přítomný konstábl Wilkins. Dnes je úterý, takže příští pátek mi osobně potvrdí, že k tomu skutečně došlo, a že při tom nebylo porušeno pravidlo palce.“
Pak zavolal soudního zřízence, a nařídil mu, aby Alici odvedl do věznice. V tu chvíli se zdálo, že Alice je opravdu nešťastná. Vrhla zoufalý pohled na svého manžela, ten ale pro ni nemohl nic udělat.
William tohle nečekal. Chtěl být v tu chvíli sám, a tak šel od soudu rovnou domů. Celou dobu, co byla Alice ve vězení, přemýšlel, jak jí, až ji pustí, nařeže. Rákoskou nechtěl; viděl, jaká udělala Margrit jelita, a tak se rozhodl, že manželce naplácá rukou. Jenže to by jí musel zdvihnout sukni, a tak by její holý zadek ukázal Harrymu. A to by mu Alice nikdy neodpustila. Nedá se nic dělat, musí jí nasekat rákoskou.; Bolet jí to bude sice o něco víc, ale to nevadí, zaslouží si to. Ještě něco mu vrtalo hlavou, a tak se zašel k Jamesovi.
„Proč nemohu mít tak hodnou a poslušnou manželku, jako máš ty.“ postěžoval si.
„Můžeš, ale musíš proto něco udělat. Moje žena a její sestra byly bity pokaždé, když zlobily, zatímco Alici, která je jedináček, doma rozmazlovali. Až ji pustí z vězení, spěchej domu, hned za dveřmi si ji přehni přes koleno, a pořádně jí seřež zadnici. Prospěje to nejen jí, ale i tobě. A udělej to pokaždé, když se ti bude zdát, že si to zaslouží. Margrit je poslušná, protože ví, co by jí čekalo, kdyby nebyla, že drahoušku…“ podíval se na svou ženu, která začala pomalu rudnout hanbou. „Když jí něco poručím, udělá to. Jen velmi málokdy jí to musím říci podruhé. A když i tehdy na to zapomene, nebo se dokonce rozhodne, že to neudělá, vezmu rákosku a její zadek jí tu neposlušnost dlouho připomíná. Viď, drahá…“ 
Margrit, která už měla tváře celé rudé, potvrdila manželova slova téměř neznatelným kývnutím hlavy.
„Rákoska je totiž medicína, která sice působí okamžitě, nemá ale trvalé účinky a proto je třeba léčbu často opakovat. Má sice nepříjemnou chuť, a ženy ji užívají velmi nerady, když se ale manžel rozhodne ji naordinovat, musí ji spolknout ihned a bez řečí.“
„Soudce něco říkal o pravidlu palce, nevíš, co je to?“ zeptal se William Jamese.
Jeho přítel se rozesmál.
„Vůbec se nedivím, že je Alice taková. To má vědět každý manžel. Asi před sto lety vydal ctihodný sir William Blackstone nařízení, podle kterého je-li muž zodpovědný za špatné chování své choti, má mít možnost ji doma krotit. Nesmí ale tomu použít hůl, která je silnější, než palec jeho ruky. Rákoska tomu dokonale vyhovuje. Dokonce čím je tenčí…“
James se zarazil a řekl:
 „Moc by mně zajímalo, kdo to udání na vás napsal. Nebyla jsi to ty?“, zeptal se manželky. A když spatřil její zděšený pohled, dodal. „A nelži!“
Margrit věděla, že za lhaní by byla moc bita a tak, už se slzami v očích, vzlykla:
„Ona si začala, mrcha jedna zlá…a bita jsem byla jen já!“
To Jamese velmi rozzlobilo. Ne že by si myslel, že si to všechno Alice nezaslouží, ale že je jeho manželka udavačka, se mu nelíbilo ani trochu.
„Přines rákosku!“ poručil jí. „Seřežu ti zadek, že se týden neposadíš.“
Než se Margrit vrátila s rákoskou, William se rozloučil a odešel. Další výprask své sousedky vidět ani slyšet nechtěl.
Druhý den William čekal na svou ženu před bránou věznice. Když vyšla ven, ani se na něj nepodívala, a šla rovnou domů. Kráčel tedy za ní a jen taktak, že jí stačil. Bylo zřejmé, že vinu za vše, co ji potkalo, klade na něj. Doma ji stačil jen říci, že za hodinu přijde konstábl Wilkins, tak ať nikam nejde a na jeho návštěvu se připraví. Neřekla nic; jen za sebou vztekle práskla dveřmi. Harry přišel o chvilku dřív. Nejdřív si dali skleničku whisky a pak William přinesl ke kontrole rákosky - koupil pro jistotu dvě; kdyby snad Alice náhodou… Byly v pořádku, mohly být dokonce i trochu silnější. Ještě se dohodli, že dvanáct pořádných švihnutí přes zadek by mohlo stačit, a William šel pro Alici. Když vyšla ze své ložnice, William nevěřil svým očím. Měla na sobě jezdeckou sukni, kterou si nechala ušít loni na podzim, když je jeden z Williamových známých pozval do Derbyshire na hon na lišku. Byla ze silného tweedu a pod podšívkou měla na čtvrt palce tlustou vlněnou plsť. Bylo zřejmé, že rákoska si s jejím oblečením neporadí.          
William byl dobrák, ale tohle i na něj bylo moc. Během posledních dvou týdnů už zažil ostudy dost. A všechno jen kvůli Alici. Dvakrát musel k soudu, jeho manželku zavřeli do vězení a celé město vědělo, že jí nedokáže nařezat, aniž by u toho musela být policejní asistence. A teď tohle. Byl ale zvyklý rychle se v obtížných situacích rozhodovat, a tak nařídil Alici, aby se přehnula přes stůl. K jeho údivu ho bez protestu poslechla, jen se na něj pohrdavě pousmála, jako by chtěla říci, že je zvědavá, jak jí nařeže. Hned jí to ukáže, a Alice se bude moc a moc divit.
Nejdřív požádal Harryho, aby jeho ženě podržel ruce. Ten jeho úmysl rychle pochopil a přitiskl její zápěstí ke stolu. Pak se postavil za Alici, přitiskl se k ní, čímž jí znemožnil jakýkoli pohyb, a pomalu jí rozepnul na boku sukně knoflíky. Bylo jich šest. Pak sukni stáhnul ke kolenům. Měla pod ní lněnou spodničku, která se dala snadno vyhrnout. To ale nebylo všechno. Pod spodničkou byly ještě tlusté vlněné kalhotky, které nosila, jen když venku mrzlo. Teď ale měly jiný účel – ztlumit rány rákoskou, které by nezadržela sukně se spodničkou. Nápad to byl dobrý, ale nevyšel. A její zadnici teď nebude zima, ale pořádně horko. Kalhotky stejně jako sukně skončili u kolen, a Alice tak byla dokonale nachystána k výprasku. Ruce jí držel Harry, nohy měla spoutané sukní a kalhotkami, a tak ji William jen lehce položil levou ruku na záda, vzal rákosku a rozmáchl se. A podruhé, potřetí…Protože nikdy předtím svou ženu nebil, netušil, že takto ji trestat je velice příjemné. První tři rány šly rychle za sebou, pak ale tempo zpomalil a s každou další si připomenul všechna příkoří, která od manželky během svého manželství zakusil. Když jich dostala dohodnutých dvanáct, William se zeptal Harryho, jestli bude soudci hlásit, že se Alice chtěla podrobit výprasku v naprosto nevhodném oblečení. Ten schválně chvíli váhal.
„Asi bych měl, ale bude stačit, když jí za to teď ještě jednu přidáš, aby si zapamatovala, že na příští výprask se má nachystat tak, aby ti odhalování její zadnice nedalo tolik práce,“ řekl, a když rákoska ještě jednou a naposledy zasvištěla vzduchem, pustil naříkající Alici a usmál se na ni.
„Bylo mi potěšením, drahá lady. Doufám, že až se váš manžel rozhodne nasekat vám zase, neopomene mě k té podívané pozvat. Už jsem takhle pomáhal několika manželům vzpurných dam, ale dosud žádný zadeček se mi nelíbil tak, jako váš.“
Pak se teatrálně uklonil, poklepal Williamovi na rameno, a odešel.
Když se Alice narovnala, William poněkud znejistěl. Co když se teď, když je s ní sám, na něj vrhne a pokusí se mu vyškrábat oči? Nestalo se ale tak. Alice hladící si seřezaný zadek se k němu otočila, a chvilku se na něj dívala s uplakanýma očima. A pak ho k jeho velkému překvapení řekla, že se hrozně moc styděla, když jí před Wilkinsem odhaloval zadek a poprosila ho, aby příště, když jí bude chtít nařezat, to udělal beze svědků. Sukně a kalhotky ji z nohou spadly, když při výprasku mrskala nohama, a tak si jen shrnula spodničku a chystala se odejít. William ji zadržel. Vyndal s kapsy vesty doutník, a zapálil si ho. Alice se na něj vyčítavě podívala, nezačala ale ječet, jako jindy. Pak udělala něco, co už dlouho ne. Dala mu ruce kolem krku a políbila ho. Chvilku tak tiše stáli, a pak William řekl:
„Běž se obléci, půjdeme spolu na procházku, ať všichni vidí, že se máme zase rádi. A tváře si nepudruj, červená barva jim moc sluší.“
Daleko ale nedošli. William se rozhodl, že zajdou k Jamesovi. Ten hned poznal, co se dnes u sousedů dělo, a Wiliamovi blahopřál. Pak se chvilku díval na Alici, a zavolal Margrit. Když přišla, oběma ženám nařídil, aby si podaly ruce a odpustily si. Sice jim to chvilku trvalo, pak se ale obě daly do pláče a dokonce se i objaly. Pánové se rozhodli je nerušit a odešli před dům. Po chvilce James zpozorněl, a potichu se vydal k oknu. Když se vrátil k Williamovi, řekl:
„To bys nikdy neuhodl, co teď naše dámy dělají. Navzájem si počítají, kolik jsme jim udělali na zadnicích jelit, a hádají se, kterou z nich to bolelo víc!“
A oba se dali do smíchu.


Podzimní zasedání Spankingového soudu: Žaloba na Lotra za nevhodné chování

Adresát: spanksoud@blablabla.cz
Odesílatel: mojemalickost@centrum.cz
Delikvent: lotr@atlas.cz

Návrh předběžného opatření

Vážený a slavný Spankingový soude,

obžalovaný pan Lotr je osobou nebezpečnou a nevyzpytatelnou, jak dokazuje i jeho obecně rozšířená přezdívka „Lotr“. Má občasné dominantní sklony, agresivní reakce, pohrdá autoritami a jen velmi nerad se komukoliv podřizuje. Aby byla zajištěna bezpečnost celého soudního dvora i ostatních přítomných a vykonatelnost práva, navrhuji, aby soud přijal následující předběžné opatření.

„Žaloba pana Lotra bude projednávána v režimu „Corporal punishment 1“ pro obzvláště nebezpečné delikventy.
     1  K soudnímu líčení se obžalovaný dostaví včas, přesně podle výzvy.
     2  Po vstupu do soudního dvora se bude hlásit u žalářní služby. Každá minuta zpoždění bude žalářní službou zaprotokolována jako přitěžující okolnost k soudnímu líčení.
     3  V časovém limitu 20 minut navštíví obžalovaný toaletu, převlékne se a upraví do níže popsaného pro vstup do soudní síně předepsaného stavu.

     4  Stav obžalovaného předepsaný v režimu „Corporal punishment 1“pro vstup do soudní síně:
         4.1  Obžalovaný smí být oblečen maximálně do jednoho kusu oblečení, sejmutelného bez odpoutání končetin. (Např. zavinutí do osušky jako v sauně nebo speciální předtrestní oděv) Zapomene-li si takovýto oděv a nenajde-li nikoho, kdo by mu ho zapůjčil, bude souzen nahý.
         4.2  Obžalovaný smí být obutý maximálně do pantoflí. Zapomene-li si pantofle, bude souzen bos.
         4.3  Obžalovaný bude na rukou i nohou omezen v pohybu uzamčenými ocelovými okovy nebo pouty. Žádný z klíčků nesmí mít ve svém dosahu.
     5  Každá minuta zpoždění bude žalářní službou zaprotokolována jako přitěžující okolnost k soudnímu líčení.
     6  Všechny klíčky od okovů/pout předá žalářní služba do úschovy nejvyššímu soudci
     7  K čekání na soudní líčení bude obžalovaný uvězněn v prostoru pro výkon trestů (do klece, uzamčením na řetěz apod.), Bude mít dobrý výhled na trpící předchůdce, aby mohl zpytovat svědomí a připravovat si prosby o milost.
     8  10 minut před vstupem do soudní síně bude obžalovaný naposledy odveden žalářní službou na toaletu, aby se po vynesení rozsudku strachy nepodělal.
     9  Každá minuta prodloužení pobytu na toaletě (pokusu o oddálení soudu) bude žalářní službou zaprotokolována a jako pokus o maření spravedlnosti zohledněna při soudním líčení. Rovněž tak každý pokus odporu, zdržování, porušování pravidel i vyjadřování nelibosti bude souzen jako přitěžující okolnost.
Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat, nabývá účinnosti dnem soudu a právní moci okamžikem vynesení.“

Moje maličkost

Adresát: spanksoud@email.cz
Odesílatel: mojemalickost@centrum.cz
Delikvent: lotr@atlas.cz


Nesmírně mne irituje chování pana Lotra, které považuji za naprosto nevhodné až urážlivé. Navíc moje kamarádka, známá pod přezdívkou Slečna Rose vyhrála s Lotrem sázku a získala tak právo uštědřit mu výprask. Nemá však již zájem seřezat ho osobně, přestože si je vědoma, že by si to za své chování zasloužil. Též nebude mít čas na sepisování potřebné žaloby, proto jsem se nabídla, že ji s tím pomohu.

1. Uzavření sázky.
Pan Lotr souhlasil s tím, že pokud prohraje sázku, bude mu uštědřen výprask. To stvrdil podáním ruky, na což existuje několik svědků. Tuto sázku následně prohrál !  O prohře mlčí, k výprasku se nehlásí, hraje mrtvého brouka a čeká, až se na to zapomene. To je přitěžující pokus o vyhýbání se odpovědnosti za své činy.

2. Nevhodné chování.
Pan lotr se chová naprosto nevhodně, někdy až urážlivě. Jako emancipovaná žena se cítím být jeho některými výroky ponižována. Vyprávět například ve společnosti anekdoty o ženách, ve kterých jsou považovány za nevěrné a hloupé (o blondýnách) je naprosto trestuhodné.

Navrhuji, aby soud vydal následující rozhodnutí:

„Obžalovaný pan Lotr se shledává vinným ve všech bodech obžaloby a odsuzuje se k trestu výpraskem.
Kvantifikace trestu počty ran jednotlivými nástroji v jednotlivých polohách nebyla v bodě 1 navržena. Vzhledem z závažnosti provinění ukládá soud obžalovanému přijmout trest u horní hranice sazby definované výrazem výprask. Tedy nejpřísnější trest ze všech, které pro stejné zasedání soudu navrhli ostatní žalobci a soudci pro předvolané delikventky a delikventy. Pakliže se v žalobách a rozsudcích objeví tresty na různé partie těla, bude podroben součtu nejpřísnějších trestů na jednotlivé partie těla (např. zadek i záda a stehna)
Celková výše trestu byla soudem ,stanovena na X ran, z toho ...
Při výkonu (1. části) trestu bude přehnutý přes/ležet na/připoutaný k ... , ... .

Ponižování žen, kterého se obžalovaný dopouštěl bude potrestáno ponižováním odsouzeného.
a) Po celou dobu trestu bude odsouzený zcela nahý a pevně připoutaný do trestných pozic.
b) Trest bude vykonávat žena/ženy
c) Kdokoliv z přítomných smí trestaného urážet a vysmívat se mu.
d) Po výprasku a přestávce na toaletu do 10 minut bude odsouzený na vhodném místě opět nahý připoutaný (na pranýři, uzamčením na řetěz apod.) až do konce zasedání soudu  a bezpečného odchodu příslušníků soudního dvora, které je před ním třeba chránit.
Přítomné ženy mohou v tomto čase využít dle svého uvážení svého soudem stanoveného práva zpřísnit trest připoutaného i kontaktním způsobem (dodatečné doplňkové trestání dosud nezdevastovaných partií, pošťuchování, osahávání a mačkání, štípání, menšími šlehy i políčky apod.)

Proti tomuto rozsudku se nelze odvolat a nabývá právní moci okamžikem vynesení.
Rozsudek bude vykonán bezprostředně po vynesení,“

Žádám soud, aby obžalovanému vyměřil od dalších deliktů dostatečně odrazující a umravňující trest.
Žádám exekutorky, aby se nenechaly obměkčit předstíranými ani skutečnými projevy bolestivosti. Trest má vést k nápravě odsouzeného, nemá být masochistickým požitkem, ale bolestivou zkušeností, odrazující od pokušení páchat další nepravosti.
Žádám žalovaného, aby se z trestu poučil a začal se k ženám chovat jako vzorný gentleman.

Moje maličkost