30.11.16

ROZSUDKY SUDÍHO ŠEMJAKA 3

Při studiu východoslovanských bájí, mýtů, pověstí, pohádek bylin atp. lze narazit mj. na postavu – postavičku ´sudího Šemjaka´. Jedná se vesměs o personu, zosobňující nectnosti stavu úřednického. Proradnost, licoměrnost, úplatnost, neupřímnost, zaprodanost, zbabělost, hloupost – kterou teprve konfrontace s důvtipem prostého hrdiny dovede k užitečnému úkonu.
Tak – proč si s tou figurkou kapinku nezažertovat??
To jednou předstoupil před sudího Šemjaka mladičký hospodář a dal se do bědného žalování. Žehral na lékaře a zlořečil jim, co stačil. Měl mladou a krásnou ženu, která ovšem tuze často stonala. Přišly žně – už se roznemohla, že ani z postele vstát nemohla. A ať ji volal ku pomoci kohokoli, jen a jen bědovala – naříkala a do posledního snopu ve stodole – a zrnička na sýpce – nevstala. O senoseči zas tak. Psběrky – stejná písnička. Ať bába kořenářka, dědek bylinář, či špitálník z kláštera neb medikus z města – jak došlo v hospodářství na práci, žena zastonala – a dokud se svátek zdaru nesvětil, neulevilo se jí. A tak hospodář všecičko lékařstvo žaloval, že od nich pro ženu pražádné pomoci nikdavá nedostal…!!!
Sudí jen vážně svou hlavoupokýval – a radu dal:
Že mladý hospodář chyboval! Nikoli felčary! Sudí on potřeboval! Ten by mu hned z krajeporadil, by svojí manželce ´rákosné mazání´ dával! Tím by jí lehavé trápení hnedlinko odehnal – a do oslav po-pracovních vyčkávat nepotřeboval!
Mladičký hospodář, celičký popletený, od soudu vycouval. Rady si nevěděl, pomoci neznal. Cožpak tošlo, aby svou ženušku rákoskou řezal?? Jak ho matka samotná vychovala, nikdá ženský výprask neuhlídal…

Nu ale zkusil to a věřte – nevěřte…!Vícekrát žaloby na všecko lékařstvo dávat už nepotřeboval…!

28.11.16

ROZSUDKY SUDÍHO ŠEMJAKA 2

Při studiu východoslovanských bájí, mýtů, pověstí, pohádek bylin atp. lze narazit mj. na postavu – postavičku ´sudího Šemjaka´. Jedná se vesměs o personu, zosobňující nectnosti stavu úřednického. Proradnost, licoměrnost, úplatnost, neupřímnost, zaprodanost, zbabělost, hloupost – kterou teprve konfrontace s důvtipem prostého hrdiny dovede k užitečnému úkonu.
Tak – proč si s tou figurkou kapinku nezažertovat??

To vám jednou přišla před soudní stolici sudího Šemjaka mladinká hezounká panička a dala se do žalobního stěžování.
Že prý když na trzích s jarmarky trošininku nakupuje, tak její muž mlčí!
Když tu a tam dá čemusi na chvilenku přednost před domácností, mračí se!
A když je čásek od čásku na návštěvě u sousedek, nebo pozve maminku, tak dokonce se bručí!
Dupla si kramflíčkem své drobné botky a čekala na rozsudek.
Sudí Šemjak vážně pokýval hlavou, obrátil se na manžela a v rozsudku povídá:
„Chybuješ, chlape! Chybuješ! Špatně si v manželství vedeš!
Namísto mlčení máš ženě nařezat!
Místo mračení zas řádně nabančit!
A místo bručení zas notně napráskat!“

Muž jenom pokorně přikývl, vzal ženu za ruku, odvedl si ji domů –a víckrát je před soudnou stolicí sudího Šemjaka už nikdo nespatřil!

24.11.16

ROZSUDKY SUDÍHO ŠEMJAKA

Při studiu východoslovanských bájí, mýtů, pověstí, pohádek bylin atp. lze narazit mj. na postavu – postavičku ´sudího Šemjaka´. Jedná se vesměs o personu, zosobňující nectnosti stavu úřednického. Proradnost, licoměrnost, úplatnost, neupřímnost, zaprodanost, zbabělost, hloupost – kterou teprve konfrontace s důvtipem prostého hrdiny dovede k užitečnému úkonu.
Tak – proč si s tou figurkou kapinku nezažertovat??
To jednou stanuly před soudnou stolicí sudího Šemjaka tři dívky ze sousedství. Byla to pachatelka, žalobkyně a svědkyně. Žalobkyně žalovala, že ji pachatelka pomluvila, ta zapírala do třetího pekla a svědkyně svědčila každé z nich chvíli. Když sudí viděl, že tuhle patálii nerozplete, máv na drába, dal přinést pořádnou lískovku a povídá:
„Po zváženích veškerých okolností a po posouzení všech možných plagrafů vyhlašuji rozsudek, proti kterému není odvolání!
Zaprvé – pachatelce pětadvacet na holou, že klevetila!
Zadruhé – žalobkyni pětadvacet taky tak, že se na hubaté klevety ohlíží!
Zatřetí – svědkyni stejně, aby příště nestrkala nos do věcí, po kterých jí nic není!
A teď přistupte v tom pořadí, kterak jsem povídal, protože rozsudek musí být proveden okamžitě a nesnese odkladu…!“
Ale – než položil ruku na lískovku, aby proved exekuci na pachatelce, vyletěly ty tři ze soudní síně takovým fofrem, že vytrhly dveře z pantů…!

8.11.16

Medvěd

[Poznámka autora:

Abyste plně pochopili tuto povídku, musíte vědět, že plácačka, o kterou tam jde, je založená na slovní hříčce, která v češtině nefunguje. Na rozdíl od mých jiných povídek, tady se to nedá jen tak nahradit nějakým českým ekvivalentem; ten neexistuje.

Tedy: Plácačka nese nápis "For the Cute Little Deer with a Bear Behind", což doslova znamená "Pro roztomilého malého jelena s medvědem za ním". A přesně to je na ní také vyobrazeno, jelen a medvěd. Ale samozřejmě, to, co se tím doopravdy MÍNÍ, je "For the Cute Little Dear with a Bare Behind", tedy "Pro roztomilého malého drahouška s holým pozadím". Vyslovuje se to stejně.

Protože to tedy dává smysl jen v angličtině, rozhodl jsem se u této povídky upustit od "lokalizace". Hlavní postavy jsou Američané; jinak by tato povídka nedávala smysl.]

"Páni!" vykřikl Frank, když vstoupil do obchodu. "Tyhle věci vážně existují? Myslel jsem, že jsou jenom mýtus!"
Podívala jsem se jeho směrem. Byla tam police se suvenýrovými plácačkami.
"For the Cute Little Deer with a Bear Behind," přečetl. "Jako v těch povídkách, co, Kate?"
Byli jsme tehdy na líbánkách a Frank mě hrozně rád škádlil. To on objevil mou spanko-povahu, povahu, kterou jsem před všemi, včetně sebe, zuřivě popírala. V mé rodině byl výprask posvátný rituál pro trestání dětí. Pokud by otec (vždycky "otec", nikdy "táta") tušil, co k nim cítím, tak by... no, tak by mi pravděpodobně stejně zmaloval zadek. Byl dost paličatý.
Byla jsem ráda, že jsem mu dokázala uniknout, jemu a jeho autoritě. Jeho ústa byla plná Boha, ale jeho Bůh byl Bohem bolesti a utrpení, a když jsem vyrostla, uvědomila jsem si, že takový bůh není bohem, který by si zasluhoval lásku a respekt.
To jsem se otci samozřejmě nikdy neodvážila říct. Pomohlo, že Frankovi strategicky uklouzly jisté náznaky, kterými dal otci najevo, že mě pořád vyplácí jako dobrý manžel. To, že tyto výprasky zahrnovaly mnohem méně bolesti a mnohem více rozkoše... No, otec nemusel vědět všechno, že ne? Konečně, pravděpodobně si nikdy nemyslel, že by ženy byly vůbec schopné rozkoš pociťovat.
Prohlédla jsem si tu plácačku. "Přijde mi hrozně velká," řekla jsem.
"No, je určená pro holky, které opravdu moc zlobily," zašeptal mi Frank.
"Ale, a to myslíš jako trest nebo jako odměna?"
"Trochu od obojího. Myslím, že ji koupím."
Nic takového jsem mu pochopitelně nedovolila. Koupila jsem ji JÁ. Prodavač nám věnoval vědoucí úsměv.

Byla to dobrá plácačka, říkala jsem si, když jsme se vrátili do auta. Pevná, vyvážená, snadno se s ní máchalo. Jelen, který na ní byl vyobrazený, byla vlastně laň, malá, lekavá, s velkýma hnědýma očima obrácenýma ke mně. Ale ten medvěd... to nebyl žádný roztomilý medvídek, bylo to zuřivé zvíře s vyceněnými zuby, jako by se připravoval na tu laň skočit.
Ten medvěd mě fascinoval. Cítila jsem se, jako bych ta roztomilá laňka byla já a ten medvěd byl moje minulost, všechny ty jizvy a bolest, které jsem si nesla. Instinktivně jsem věděla, že laňka je před medvědem v bezpečí... pokud ovšem neotočí hlavu a nepodívá se na něj. Protože v okamžiku, kdy to udělá, medvěd zaútočí.

Toho večera jsem v motelu dostala výprask jako předehru, a potom jsme vyzkoušeli plácačku. Bolelo to s ní hrozně! Vydržela jsem jen pár ran, a pak jsme museli přestat, ale ty rány stály za to. Poskakovala jsem po nich nahá po místnosti, dokud jsem nezakopla a nesvalila se do postele, kde mě čekala další dobrodružství.

Měli byste vědět, že i když ráda dostávám výprasky (v určitých mezích) a Frank mě STRAŠNĚ rád vyplácí, hned na začátku jsme se rozhodli, že Domácí disciplínu používat nebudeme. Zčásti proto, že otec očekával, že ji používat budeme. I když Franka neměl moc v lásce kvůli jeho liberálním názorům (které byly ve skutečnosti MNOHEM liberálnější, než co mu prozradil), věřil, že jako můj manžel je i mým pánem. Nepochopil by, o kolik byl teď můj život lepší -- neuvěřil by, že může existovat nějaký lepší život, než jaký jsem měla s ním.
On by takovouhle plácačku, veselou a hravou, nikdy nekoupil. On používal k výpraskům řemen, který byl strašlivý a vždycky velice vážný. A když se jeho konec setkal s MÝM koncem, inu... pak létaly jiskry. A slzy.

Plácačka u nás už zůstala. Dostávala jsem s ní docela pravidelně a začala jsem ji milovat. Dokázala jsem vydržet až deset ran, aniž by mi vytryskly slzy, i když to záviselo na tom, jak se používala; Frank dokázal provádět extrémně nepravidelné rány, na které se nedalo připravit a které mě vždycky přiměly kapitulovat mnohem rychleji.
Když jsem několik měsíců po svatbě otěhotněla, tak s výprasky přestal. No, já vlastně měla pocit, že mohl přestat trochu později, ale jako novopečený otec se strachoval o ten nový život uvnitř mě, ještě víc než já sama.
"Kdybych ti nařezal," řekl, "mohlo by to naši holčičku zmást."
"No a co?" odpověděla jsem. "Tak z ní vyroste spanko jako my. Je to tak špatný osud?"
Ráda jsem ho škádlila. Protože si výprasky sám zakázal, nemohl se mnou nic dělat, ale hrozil, že si napíše seznam a vypořádá se se mnou "později".

Naše dcera se narodila přesně na čas, k velké úlevě mě i Franka. Frankovi rodiče nás velmi podporovali a dokonce i otec se usmál a pogratuloval mu (mně samozřejmě ne -- co se jeho týkalo, já jsem pouze konala svou povinnost). Na obou stranách se začaly objevovat fotografie.
Když jsem viděla, jak se otec usmívá, vzpomněla jsem si na to, čím jsme spolu prošli. Jak máma umřela, když mi bylo pět, když se něco hrozně pokazilo, a místo aby dala život mému bratříčkovi, přišla o svůj vlastní. Tehdy se možná otcův Bůh stal tím, čím byl. Konečně, jen bůh, který se vyžívá v bolesti a utrpení, by jich působil tolik, jak mámě, tak otci.
A mně. Otec nebyl netvor, to jsem věděla, když jsem uviděla, jak se rozplývá nad malou Susan (pojmenovali jsme ji po mámě), ale byl služebníkem nervora a to v podstatě nebyl zas až takový rozdíl.

Samozřejmě, když bylo v domě dítě, vyvstala otázka, co s plácačkou. Nechtěli jsme ji schovávat v zásuvce, kde by ji zvědavé dítě mohlo najít. Místo toho jsme se rozhodli pro jinou taktiku.
Pověsili jsme ji na zeď v obývacím pokoji mezi dva obrazy. Byla tak vysoko, že se na ni nedalo snadno dosáhnout, a vypadala úplně jako rodinná památka, možná žertovný dárek od nějakého kamaráda. Frankovi rodiče si jí skoro ani nevšimli. Otec si jí VŠIML, a zdálo se, že se mu líbí.
Ale Susan si jí nikdy nevšimla. Pro ni to byla jen ozdoba, která nic neznamenala.

Budeme používat výprasky při výchově Susan? Přemýšleli jsme o tom. Nikdo se na to vlastně neptal -- otec prostě předpokládal, že Susan bude vychovávaná stejně jako já, že bude bita za každou maličkost, zatímco Frankovi rodiče o tom pravděpodobně nikdy ani nepřemýšleli. Když vyrůstala, nebyla nijak zvlášť zlobivé dítě, ale občas mohla být úmorná -- tak jako každé dítě.
Občas jsem ji plácla po zadečku, když mě schválně provokovala, ale obě jsme to braly jako hru.
Když byly Susan tři roky, zapsala jsem ji do školky a pokusila jsem se najít práci. Shodou okolností mě v té samé školce přijali jako učitelku. Ředitel byl Frankův kamarád a dobře mě znal.
A i on měl v kanceláři suvenýrovou plácačku.
Visela na hřebíku a byla malá, jako pingpongová pálka. Na jedné straně byla usmívající se dětská tvář a slovo "Hodné". Ale na druhé straně byl obrázek zarudlého zadečku a slovo "Zlobivé".
Přirozeně jsem se na to zeptala.
Zdálo se, že se za to trochu stydí. "Ta je tady už celé desítky let," řekl. "Já samozřejmě takové věci nepodporuju, ale... stejně se mi líbí, že tu je. Když je nějaké dítě zvlášť zlobivé -- když třeba šikanuje ostatní -- tak rád dělám to, že sem přijdu, a prostě se chvíli dívám na tu plácačku, než zavolám jeho rodičům."
"Možná si někdy přejete, abyste ji mohl použít," řekla jsem s úsměvem.
Zavrtěl hlavou. "Ne, to ani ne. Když rodiče vyplácejí své děti, to mi nevadí. Ani když je to za věci, které provedly tady. Ale to jsou rodiče. Ti znají své děti nejlépe, vědí, jestli si za určitý prohřešek zaslouží výprask nebo ne, ale my, my jsme učitelé. Musíme se starat o příliš mnoho dětí na to, abychom mohli některé z nich znát dostatečně dobře."
"Já sám mám děti," pokračoval, "a ano, občas jim dám na zadek. A proto vím, že výprasky potřebují tolik dalších věcí, aby fungovaly."
"Jako čili papričky," řekla jsem.
"Cože?"
"Čili papričky mohou být součástí jídla, ale jenom malou," řekla jsem. "Jinak je příliš ostré. A někteří lidé, no, na ně mohou být alergičtí, a tak je nejlepší nepoužívat je vůbec."
"Zajímavá analogie," řekl. "Mluvíte z vlastní zkušenosti?"
Usmála jsem se. "Můj otec je mimo Scovilleovu škálu."

Líbilo se mi mít ve školce Susan v mojí třídě. A zpočátku se to líbilo i jí -- na rozdíl od ostatních dětí, ona nemusela být pryč od maminky. Ale to se začalo pomalu měnit.
Trucovala a byla nevrlá. Když seděla na židli, okopávala ji. A začala odmlouvat ve třídě. Doma byla pořád můj malý andílek, ale ve školce začínala být nezvladatelná.
"Susan," řekla jsem jednoho dne, když jsme odcházely domů -- toho dne se pokusila uhodit jiné dítě do obličeje. "Takhle se nemůžeš chovat."
"Ale můžu," řekla paličatě.
"Susie, tebe něco trápí?" zeptala jsem se. "Možná nechceš být v mé třídě?"
"Ne, to chci!" řekla. "Ale..."
"Ano?"
"Ty jsi MOJE maminka!" vykřikla. "Chci tě mít pro sebe!"
Taková roztomilá dětská žárlivost. Nechtěla se o mě dělit. Pokoušela se o mě bojovat.
Nemohla jsem toho moc dělat.
Až na jednu věc.
"Susan," řekla jsem, "jestli ještě někoho uhodíš, bude ti maminka muset naplácat."
Susan sice nikdy naplácáno nedostala, ale přes kamarády věděla, co to znamená.

Ten den večer jsem o tom řekla Frankovi. Moc ho to nepotěšilo.
"Tohle jsi jí říkat neměla," řekl.
"Buď tohle, nebo bych jí musela naplácat na místě," řekla jsem. "Já ji chápu, Franku, opravdu, ale..."
Ale, uvědomila jsem si, použila jsem hrozbu výprasku jako berličku, abych jí nemusela vysvětlovat věci, které jsem jí zatím vysvětlit nemohla... které jsem možná vůbec nedokázala uspokojivě vysvětlit.
"A co se stane příště?" zeptal se. "Jestli to udělá znovu, tak jí buď budeš muset naplácat a způsobit jí bolest... nebo jí nenaplácáš a porušíš slovo. Ani jedno z toho není moc dobrá lekce."
Natáhl se a sundal tu suvenýrovou plácačku. Polkla jsem. Za ta léta jsme si pořídili víc hraček a starou plácačku jsme už skoro nepoužívali. Jen o výročích.
Ale Frank mi nikdy nedal výprask, když jsem nechtěla!
Můj pohled přitahovala ta roztomilá laňka... a hrozivý medvěd, který se za ní tyčil.
"Vím, že v poslední době moc nebývám doma," řekl. "Ty... ty znáš Susan mnohem lépe než já. Jestli myslíš, že by měla dostat na zadek, inu, nevím dost na to, abych s tebou mohl nesouhlasit. Ale co MŮŽU udělat, to je seřezat TVŮJ zadek, když jí nasekáš. Když dostane Susan výprask, dostaneš výprask i ty."
Přikývla jsem. "Takže když jí naplácám, musím být za to ochotná sama zaplatit?"
"Ano."
Přehnul mě přes koleno a několikrád mě lehce plácnul. Výprasky bývají lehké, když máte v domě malé dítě.

Příštích pár týdnů byla Susan pořád nabručená. Zkoušela jsem si s ní víc hrát, když jsem byla doma, ale ve školce jsem jí žádnou extra pozornost věnovat nemohla, to by nebylo fér vůči ostatním dětem.
A pak se to stalo. Děti kreslily obrázky své rodiny a já jsem ty nejlepší pověsila na zeď.
Susanin obrázek mezi nimi nebyl. Nikdy neuměla moc dobře kreslit a prostor byl omezený, ale tak se rozzlobila, že sundala obrázek jiného dítěte a roztrhala ho na kousky.
Vůbec poprvé v životě jsem se na ni doopravdy rozzlobila. Postavila jsem ji do kouta (nejhorší trest, který jsme směli používat), utěšila toho chlapce, kterému zničila obrázek, a musela jsem přetrpět velmi nepříje mný rozhovor s jeho rodiči. Když se mě zeptali, co mám v plánu udělat, řekla jsem: "Samozřejmě, že to se Susan vyřídím. Nedělejte si starosti."
A to jsem taky měla v plánu.
Posadila jsem si ji do obývacího pokoje a důkladně jí vyhubovala. Řekla jsem jí, že její chování bylo je nepřijatelné. Použila jsem dost silná slova a Susan začala natahovat moldánky.
Zvedla jsem pohled a uviděla jsem plácačku. Vůbec poprvé jsem ji uviděla v jiném světle.
Už jsem nebyla ta roztomilá malá laňka, teď jsem byla medvěd. A Susan byla laňka, roztomilá malá laňka, za kterou se tyčil medvěd a ona mu nemohla utéct.
"Takže je mi líto, Susan, ale maminka ti teď bude muset naplácat," prohlásila jsem.
Byla to pravda? Vážně jsem jí MUSELA naplácat? V tu chvíli mi to připadalo jako ta nejlepší možnost.
Přehnula jsem ji přes koleno. Byla zkroušená. Začala brečet, kdž jsem jí stáhla kalhotky, ale mně to bylo celkem jedno. Třikrát nebo čtyřikrát jsem ji pleskla přes zadeček, dost na to, aby to vydalo uspokojivý zvuk, a potom jsem ji zase postavila na zem.
"A už to nikdy nedělej!" řekla jsem, což bylo jako konec dost slabé. Tekly jí slzy a já jsem ji objala. Možná, říkala jsem si, je výprask zapotřebí, když by dítě mělo brečet, ale nechce? Když je moc pyšné nebo se moc stydí?
Po zbytek dne se mě Susan držela jako klíště. Moje vlastní zkušenosti byly úplně jiné -- mé výprasky obvykle končily tím, že jsem stála v koutě nebo byla ve svém pokoji a rozhodně jsem se po nich otci nějaký čas vyhýbala. Nikdy mě neutěšoval. Asi myslel, že je to známka slabosti.

Večer jsem pak Frankovi řekla, co se stalo a co jsem udělala. Cítila jsem se divně. Na jednu stranu jsem byla hrdá, že jsem dodržela slib, který jsem dala Susan. Byla jsem hrdá, že jí DOKÁŽU naplácat, když je to potřeba.
Na druhou stranu jsem měla pocit, že jsem zradila svůj rodičovský instinkt. Že jsem zradila Franka.
Sama jsem sundala plácačku a donesla mu ji.
Nikdy mi nenařezal, když jsem nechtěla... ale já jsem chtěla nařezat. Chtěla jsem ucítit to, co cítila Susan.
Ucítila jsem samozřejmě mnohem víc a plácačka mi pěkně zmalovala zadek. Hodně jsem brečela, to už se mi dlouho nestalo. Nebyl to trest, ne tak úplně, spíš něco jako... smlouva. Věřila jsem, že Susan ten výprask potřebovala, přestože jsem si ho musela vytrpět i já.
Když Frank skončil, mazlili jsme se. Ale nic víc. Té noci ne.
Ale brzy jsme udělali víc, a tak se stalo, že jsem znovu otěhotněla.

Na konci června jsem ze školky odešla, abych nastoupila na další mateřskou dovolenou. Susan tam musela zůstat ještě rok.
Asi byla ráda, že už tam nepracuju, ale stejně působila trochu nevrle.
Ten rok už další výprasky nebyly, i když jsem jí to občas připomněla. Když Susan zlobila, někdy jsem se jen tak lehce plácla po zápěstí a ona pochopila.
Já nejsem ten medvěd, říkala jsem si. Já nejsem děsivá.
Zhruba v době, kdy se narodila Carrie, jsem dostala zprávu o otcově nemoci.

Další rok byl boj -- musela jsem se starat o Susan, o Carrie i o otce. Šlo to s ním rychle z kopce, a on to věděl. Často jsem ho spolu s holčičkami navštěvovala v nemocnici.
Nikdy jsem mu neřekla pravdu, víte? Nikdy jsem mu neřekla, jak špatný otec doopravdy byl, jak jsem ho nenáviděla, a že můj život teď vůbec, ale vůbec není takový, jaký si představoval.
Nenáviděla jsem ho, ale přece jen ne tak, abych mu takhle ublížila.
Když zemřel, pořád věřil, že je ten nejlepší otec na světě. Byl ten roztomilý malý jelen, který se nikdy neohlížel a nikdy neuviděl medvěda, toho hnusného, zlého medvěda, který ho úplně zničil.
Možná, že se ten nenávistný Bůh, kterého uctíval, konečně obrátil proti němu a zabil ho.

Nedlouho poté si Susan vysloužila svůj druhý výprask. Vzala z obchodu cukrátko, a to tak mazaně, že bylo jasné, že VĚDĚLA, že je to špatné. Řekla jsem jí naprosto jasně, že za to dostane na zadek. Potom, co jsem ji přiměla omluvit se majiteli obchodu, jsme vyrazily domů, já, Susan a kočárek s malou Carrie. Susan byla zdrcená.
"Prosím, nezlob se na mě, mami!" žadonila.
Nesnažila se mi vymluvit ten výprask, jenom nechtěla, abych se zlobila. Řekla jsem jí, že se nezlobím (což nebyla tak docela pravda) a vzala jsem ji za ruku.
Když jsme přišli domů, řekla jsem Susan, aby počkala v obývacím pokoji, než uložím Carrie do postýlky. Když jsem se vrátila, našla jsem ji brečet na pohovce.
Rvalo mi srdce naplácat jí, ale musela jsem dodržet slovo. Zatímco vzlykala, stáhla jsem jí kalhotky, přehnula ji přes koleno a nasekala jí na zadek. Tentokrát to byl o dost delší a silnější výprask než ten první, a ona brečela od začátku až do konce.
Večer, když se Frank vrátil domů, musela mu Susan říct, co se stalo, a jak byla potrestaná. Muset říct "Máma mi nasekala" pro ni zřejmě byl trest navíc, protože se červenala a zakoktávala se, než to ze sebe konečně vypravila. Takže ten večer, když děti usnuly, na mě Frank samozřejmě použil plácačku. Řekla jsem mu, že jsem Susan nasekala opravdu silně, a požádala jsem ho, aby totéž udělal mně.
Ochotně mi vyhověl.
Když jsem Susan ráno pomáhala s oblékáním, všimla jsem si, že na jejím zadečku nejsou žádné stopy po výprasku.
Já jsem takové štěstí neměla.

Když Carrie trochu vyrostla, začala jsem pracovat jako asistentka na základní škole. Tentokrát jsem si vybrala jinou školu než tu, kam začala chodit Susan. Většinu dne jsem trávila pryč od svých holčiček, ale večer jsme se všichni scházeli doma. Byli jsme šťastní.
BYLY tu výprasky, to musím říct. Bylo jich velice málo a byly velice řídké, a kupodivu si jich většinu vysloužila Carrie. Vždycky byla připravená zkoušet hranice naší trpělivosti.
A pravidlo, které stanovil Frank, stále platilo -- bolavý zadek jedné z mých holčiček znamenal bolavý zadek i pro mě. I tak to ale někdy bylo nutné. Aspoň jsem si to myslela.
Když byla Susan ve čtvrté třídě, zeptala se mě na naši plácačku.
"For the Cute Little Dear with Bear Behind? Co to znamená?"
Usmála jsem se a vysvětlila jsem jí tu slovní hříčku. Vypadala zamyšleně.
"Budu někdy dostávat tou plácačkou, mami?" zeptala se.
Ne, řekla jsem, ta plácačka tam je jen jako připomínka.
"Připomínka čeho?"
"Medvěda," řekla jsem. "Každý z nás má za sebou Medvěda. Říká se mu 'Vina'. Všechny ty věci, co jsme udělali nebo řekli -- nebo neudělali nebo neřekli -- a kterých litujeme. Jelen nechce otočit hlavu a podívat se na Medvěda, protože se bojí, že by ho Medvěd sežral. Ale někdy se musíš Medvědovi postavit... a plácačka ti někdy pomůže napravit věci, aby Medvěd odešel."
"Dostávala jsi tou plácačkou TY?" zeptala se Susan.
"No, aaano," řekla jsem nervózně. Doufala jsem, že se nebude ptát, od koho, a naštěstí se neptala. Předpokládala, že od otce.
"Bolí to hodně?"
"Ano," řekla jsem. "Vždycky brečím... tedy, vždycky jsem moc, moc, brečela, a můj 'bare behind' byl pěkně červený."
"Já mám taky červený zadek, když mi nasekáš," řekla.
"TAKHLE červený ne, to mi věř," zasmála jsem se. Doufala jsem, že změní téma. Kdyby zašla dál, musela bych jí buď lhát nebo říct pravdu, a nebyla jsem si jistá, co bylo horší.

Susan si z našeho rozhovoru podle všeho odnesla víc, než jsem zamýšlela. Asi týden na to Carrie přiběhla do obývacího pokoje s brekem a bez kalhotek. Řekla mi, že jí Susan nasekala, a tak jsem musela jít nahoru a vyšetřit to.
Susan mi naprosto vážně řekla, že jí Carrie pokreslila pastelkami domácí úkol a ona ji musela potrestat.
Nebyla jsem si jistá, jestli se mám smát nebo zlobit. Řekla jsem Carrie, že tohle nesmí, řekla jsem Susan, že nemá autoritu trestat svou sestru, ať už výpraskem nebo jinak, ale jinak jsem ani jednu nepotrestala. Bylo to prostě trochu moc divné.

A asi dva měsíce NATO jsem přišla do jejich pokoje s prádlem a našla jsem Susan na posteli se staženými kalhotkami a Carrie, jak jí češe zadek kartáčem.
Chtěla jsem prostě vycouvat ze dveří, ale už bylo pozdě -- uviděly mě a zatvářily se vyděšeně. Myslely si, že jsou v průšvihu a já jsem, upřímně řečeno, nevěděla, jestli by v něm měly být nebo ne. Zeptala jsem se jich a Susan prohlásila, že má ve škole kamarádku, která dostává na zadek kartáčem. Zaujalo ji to, ale pořád nechápala, jak takový trest funguje.
"No," řekla jsem, "to znamená, že je BITA -- PLOCHOU stranou kartáče, víš? Nejde tu o žádné... česání."
Vzala jsem kartáč a silně jsem se s ním plácla do stehna. "Takhle."
V očích mých holčiček se rozhodně zračil zájem. Udělala jsem někde chybu? Kdybych je vyplácela víc, ztratily by tím výprasky svou tajemnost a kouzlo? Nebo by o nich vůbec nevěděly, kdybych je vyplácela méně nebo vůbec? Nebo by se o ně zajímaly tak jako tak?
A pokud se o výprasky ZAJÍMAJÍ víc než jiné děti v jejich věku, je to vůbec něco špatného? Frank asi tenhle pocit znal, nikdy vlastně nedostával na zadek, ale vždycky ho to fascinovalo.
Večer jsem si promluvila s Frankem.

"Oba jsme spankové, tak dává smysl, že se o to zajímají i naše děti," řekl. "Chci říct, když jsem si hrál na doktora s holčičkami ze sousedství, taky jsem je zkoušel plácat po holých zadečcích. Šlo to dobře... většinou," dodal zamyšleně.
"Myslíš, že bychom měli změnit naše pravidla ohledně výprasků?" zeptala jsem se ho.
"Jejich výprasků... nebo tvých?"
"S těmi SVÝMI jsem spokojená, děkuju pěkně," řekla jsem. "Ale možná..."
"No, a jak bychom to měli změnit? Máme je vyplácet víc? Méně?"
Musela jsem přiznat, že nevím.

A holky vyrůstaly. A pořád dostávaly na zadek, i když pořád jen vzácně. A JÁ jsem taky pořád dostávala na zadek, s oboustranně příjemnou frekvencí.
A plácačka pořád visela v našem obývacím pokoji, s roztomilým malým jelenem, který se zarytě nekoukal na medvěda za sebou.

Jednou se Carrie vykradla z domu za kamarády a my jsme se bály, že ji někdo unesl.
Jednou se Susan zapletla se špatnou partou a ukradla v obchodě rtěnku. Nechytili ji, ale nakonec za mnou přišla a řekla mi to.
Jednou Carrie rozbila okno a lhala o tom.
Jednou Carrie tajně sebrala Frankův mobil a z legrace mu změnila vyzvánění na zvuk prdění.
Jednou Susan při fotbalovém zápase kopla holku, kterou neměla ráda.

Vždycky to skončilo jedním ze vzácných "výprasků od mámy" a jedním z ne tak vzácných "výprasků pro mámu" (i když u toho vtimu s prděním jsem na tom musela trvat).
A nikdy neváhaly, když se měly přehnout přes koleno, i když se pod mojí rukou vždycky cítily dost nepříjemně.
Den po jednom výprasku, když bylo Susan dvanáct, jsem z jejího pokoje uslyšela neomylné pleskání, když tam měla kamarády. Když jsem se jí na to ptala, řekla mi, že si hráli. Tušila jsem, NA CO si asi hráli, a upřímně řečeno, byli na takové věci buď moc staří nebo možná moc mladí, ale když jsem se jí to pokoušela vymluvit, ukázala na rodinnou plácačku.
"Já jsem včera nespala," řekla. "Vím o tobě, o tátovi a o té plácačce."
Na to neexistovala žádná dobrá odpověď. Řekla jsem jí něco málo o sobě, o mých touhách a o dohodě, kterou jsem měla s Frankem. Trochu ji překvapilo, že po každém z jejích výprasků dostanu výprask i já, ale ne zase TAK MOC. Možná, že včera nebyla první noc, kdy po výprasku neusnula.
"Víš," řekla zamyšleně, "někdy si říkám, jaký by to byl pocit, kdybych dostala na zadek od nějakého hezkého kluka ve třídě. Nebo od učitele."
Prostě jsem ji požádala, aby o těchhle věcech nemluvila s nikým, komu nedůvěřuje. Co jsem taky mohla říct?

Druhý den jsem Franka požádala, aby si o tom se Susan promluvil. Díky pokrokovému vzdělání (a internetu) jsme s ní už měli Řeč o sexu, ale bylo asi nejlepší mít ještě Řeč o výprascích.
Některé věci zůstaly nevyslovené, třeba to, proč vlastně holky nikdy nevyplácí Frank, ale šlo to docela dobře.
Až na to, že Susan okamžitě tu samou Řeč, i když trochu popletenou, přednesla Carrie, která byla podle mého názoru moc malá na to, aby to pochopila. Na příští třídní schůzce na mě někteří rodiče vrhali podivné pohledy, takže jí asi uklouzlo, že její maminka pořád dostává na zadek.

Když bylo Susan šestnáct a přišla domů po svém prvním "divokém mejdanu", seděla jsem v obývacím pokoji a čekala na ni.
"Zvorala jsem to," řekla.
To tedy ano. Přišla pozdě, nezavolala, pila. Klasická trojice, a k tomu možná ještě kouřila, i když bylo možné, že její šaty prostě jen načichly cigaretovým kouřem od ostatních.
A druhý den zůstala v posteli, aby vyležela kocovinu.
Tu kocovinu jsem pokládala za dostatečný trest. Já jsem tohle nikdy neprovedla, ale to bylo proto, že otec by mě nikdy na takovou akci jít nenechal. A myslela jsem si, že trest je od toho, aby děti věděly, když zajdou příliš daleko. To Susan nepotřebovala -- moc dobře to věděla sama od sebe.
Ale ona mě překvapila. Když jsem večer přišla domů, byla v obývacím pokoji a držela rodinnou plácačku. Podala mi ji.
Pozvedla jsem obočí.
"Už tři roky jsem ti nenasekala."
"Věř mi," řekla, "potřebuju to."
Carrie, které tehdy bylo dvanáct, taky přišla do obývacího pokoje. "Fakt to potřebuje, mami," řekla. "Řekla mi to."
"Tak dobře," řekla jsem. "Ale uděláme to jako rodinnou chvilku."

A tak, když Frank přišel domů, našel Susan sedět na pohovce s plácačkou a vedle ní mě a Carrie. Susan vstala a řekla mu, jak moc jí to je líto, a že potřebuje výprask, a taky dodala, že to nebyl můj nápad, takže není zapotřebí trestat mě.
Frank si jen povzdechl a přikývl. Posadil se na židli a Carrie se posadila vedle něho, takže zůstala jen zkroušená Susan a já, abychom udělaly to, co se udělat muselo.
Možná jsem tu plácačku přece jen měla na Susan použít už dřív, protože všechna ta vyrovnanost, kterou měla, když si sama stáhla kalhotky a přehnula se mi přes koleno, zmizela v okamžiku, kdy plácačka poprvé dopadla na její zadek.
A pak už následoval jen brek a vzlykot, i když mě ani jednou nepožádala, abych přestala.

Druhý den mi řekla, že tu plácačku pořád cítí. "A ty jsi takhle dostala POKAŽDÉ?" řekla. "Mami, to jsem netušila! Je mi hrozně líto, že sis tím kvůli mně musela projít!"
Usmála jsem se. "Medvěd dokáže být někdy hodně ošklivý."
A potom jsme se dlouho objímaly.

A tak holky vyrostly. Susan si našla kluka, odstěhovala se a provdala -- v tomto pořadí -- a řekla mi, že pořád dostává na zadek, a zřejmě mnohem víc, než když vyrůstala. Byla jsem ráda.
Co se týče Carrie, no, ta nikdy nic neřekla. Nikdy jsme u ní neměli žádnou Řeč o výprascích, ale Susan mi potají řekla, že i ona si užívá občasný výprask, i když "z druhé strany, jestli víš, co tím myslím".
Plynuly roky. Stala jsem se babičkou. Ale v našem obývacím pokoji stále visela plácačka. Frank byl pořád dost silný na to, aby mi nařezal, když to bylo potřeba, a já ho za to milovala.

Vnoučata nás často navštěvovala, ale nikdy jsem žádnému na zadek nedala. To byla práce pro jejich rodiče, pokud se tak rozhodli, a podle toho, co mi říkali, používali výprasky stejně jako já -- jako vzácnou poslední možnost.
Myslím, že každý rodič má za sebou medvěda -- ten hrozný strach, že své děti vychoval špatně. Kdybych udělal tohle, myslí si, kdybych neudělal tamto, bylo by to lepší? Dal bych jim víc radosti, uchránil bych je víc zármutku?
Jako babička jsem si uvědomila, že to je nesmysl. Děti mají jen jedno dětství a chybám se člověk nevyhne. Důležité je ty chyby překonat a pokusit se je napravit.
Když jsem viděla, jak Carrie hubuje svou vlastní dceru a ukazuje jí na rodinnou plácačku (přestože Carrie samotná ji nikdy nepocítila), musela jsem se usmát.

***

Milovala jsem Franka celý život, navzdory překážkám, kterým se nikdo nevyhle. Navzdory těm výpraskům. Díky těm výpraskům.
Ale jednu věc jsem mu odpustit nemohla. To, že odešel jako první.
V domě teď vždycky někdo je. Susan, Carrie, jejich manželé, vnoučata, nechtějí nechat matriarchu rodiny samotnou.
Ale Franka samozřejmě nahradit nemohou. To nemůže nikdo.
Nedávno jsem je požádala, aby tu plácačku sundali ze zdi. Teď ji mám vedle sebe, když sedím na pohovce, kde jsem udělila -- a dostala -- tolik výprasků.
Asi si myslí, že je to jenom rozmar staré ženské, ale já mám plán.
Ani mně už nezbývá mnoho času, to vím. Ale pomáhá mi mít tu plácačku.
Nejsem věřící. Už dávno ne.
Ale pořád je tu možnost...
Že se s ním setkám.
S tím Bohem, kterého uctíval otec.
S tím netvorem, který udělal netvora z něj. S tím netvorem, který ho zabil. S tím netvorem, který mi vzal Franka.
A až ten den přijde, čeká ho setkání s mým Medvědem.

2.11.16

Výpraskový obchod

Vedoucí pracovníci se zdáli skeptičtí.
"Přijde mi to trochu moc... divné," řekl pan Goul, předseda správní rady.
"To si uvědomuji, pane," řekla slečna Quangová, "ale čísla nelžou."
"Kdo dneska ještě vyplácí děti?" namítl pan Shari. "Na počátku století tato praktika prakticky vymřela. Dokonce proti tomu byly i zákony."
"Výprasky, tak jako všechno," vysvětlila slečna Quangová, "jsou móda. Někdy jsou populární, někdy ne. Různé metody výchovy dětí v jednom kuse přicházejí do módy a zase z ní vycházejí. Staré výprasky byly spojené s představou přísné, autoritářské disciplíny. Děti byly trestány -- a někdy dost brutálními způsoby -- za sebemenší neposlušnost. Byla to mentalita striktní hierarchie, rodičů absolutně nadřazených dětem -- není náhoda, že tato mentalita byla nejsilnější ve fundamentalisticky náboženských rodinách. Tlak proti výpraskům je posunul z přijímané formy trestu do pozice barbarské krutosti. Ale... tak jako u všeho, i zde se kyvadlo vrátilo. Dnes si výprasky začínají znovu získávat popularitu a já myslím, že naše společnost by to měla přijmout a jít s dobou -- ne, razit nové území.
"Co je na výprascích tentokrát tak jiné?" zeptal se pan Goul.
"'Nové' výprasky, jak tomu říkám já," vysvětlila slečna Quangová, "nejsou tak vážné. Pořád dost štípou, ale nejsou tak traumatizující, jako bývaly. Dnes rodiče na své děti nekřičí, neponižují je, nepředpokládají automaticky, že když s nimi děti nesouhlasí, tak má rodič pravdu a dítě se mýlí. A rozhodnutí přistoupit k výprasku už není jednostranné."
Sehnula se, aby stiskla několik tlačítek na svém telefonu, který ležel na nízkém stolku, čímž poslala soubor na velkou obrazovku v přední části místnosti.
"Jak vidíte, v minulosti vypadal typický příklad takto:"
Objevil se kreslený film s dospívající dívkou. Jela domů autem. Evidentně překračovala povolenou rychlost. Zaparkovala před domem a vyběhla z auta; ztěžka oddychovala. Vrazila do domu, kde spatřila muže s plácačkou.
"Mladá dámo, kdypak jsi měla večerku?" zeptal se přísně.
"V-V jedenáct hodin?" řekla dívka.
Ukázal na hodiny na zdi. Ty ukazovaly pět minut po jedenácté.
Dívka se začala třást. "A-Ale..."
"Žádné ale, mladá dámo. Pravidla znáš."
Otec popadl svou dceru, posadil se a přehnul ji přes koleno. Navzdory jejím protestujícím výkřikům jí stáhl kalhoty a kalhotky a začal ji plácačkou vyplácet na holý zadek.
Tato část nebyla pro to, co chtěla slečna Quangová ukázat, tak docela nezbytná, ale pohledy vedoucích pracovníků jí řekly, že by nebyl dobrý nápad video zastavit. A tak ho nechala doběhnout až do konce, kdy brečící dcera nechala na zemi kalhotky a utekla do svého pokoje, zatímco si oběma rukama svírala zadek.
"Kde jste ten film našla?" zeptal se pan Tettle.
"V jedné internetové komunitě," řekla slečna Quangová. "Všimněte si adresy na konci."
Několik vedoucích pracovníků namířilo na obrazovku své mobily a nechali OCR programy načíst adresu do jejich zařízení. Slečna Quangová se pousmála.
"Takže," pokračovala, "nové paradigma výprasků vypadá takto:"
Spustil se další kreslený film. Tentokrát dívka (podle všeho ta samá dívka) vstoupila do kuchyně, kde ji konfrontoval otec.
"Pověz mi, Cindy, kdy jsi včera přišla domů?" zeptal se muž. "Dělal jsem si starosti."
"No... asi ve dvanáct?"
"Ale slíbila jsi, že přijdeš maximálně v jedenáct," namítl.
"Já... zapomněla jsem na čas..." začervenala se.
"Možná ti někdo pomohl zapomenout na čas?" Její otec se usmál. "Nemohl jsem si nevšimnout, že sis vypnula mobil..."
"Možná..."
"Takže jsi porušila svůj slib, že?"
Dívka sklopila pohled. "Ano..."
"Obávám se, že nemám jinou možnost než ti nasekat, Cindy."
"Ano... Omlouvám se..."
"Já taky. Běž a přines mi plácačku, prosím."
Následující část byla až příliš podobná předešlému filmu. Jakmile dívka přinesla požadovaný nástroj, stáhla si kalhoty a kalhotky a ohnula se přes otcovo koleno. Potom důkladně dostala plácačkou na zadek. Křik a pláč byl skoro stejný -- slečna Quangová měla podezření, že autor jednoduše použil zvuky, které už měl.
Po výprasku byla dívka propuštěna; poskakovala a zuřivě si třela zadek.
"Je mi líto, že jsem to musel udělat, ale měli jsme dohodu, že?" řekl otec.
"Ano, tati..."
"Takže příště přijď včas. Nebo zavolej. Nebo..." poklepal na plácačku na stole. "...následky znáš."
"Dobře..."
"Vím, že jsi ve věku, kdy ráda experimentuješ s novými věcmi... ale prosím, nenuť mě, abych si o tebe dělal starosti."
Otec a dcera se objali a film opět skončil adresou.
Několik vedoucích pracovníků, kteří adresu nevyfotografovali minule, to udělali teď.
"Všimněte si těch rozdílů," řekla slečna Quangová. "Podle starého paradigmatu je výprask vnucený. Je to trest, o kterém se nediskutuje -- ba dokonce skoro každý pokus trestu uniknout nebo ho zmírnit má právě opačný účinek, protože ten, kdo výprask dává, to vidí jako útok na svou autoritu, a to je něco, co v žádném případě nesmí dovolit. Podle nového paradigmatu je výprask výsledkem diskuse. Jsou dovoleny rozumné argumenty. A výprask se nikdy, nikdy neprovádí, pokud je dítě příliš vystrašené. Musí s ním být srozuměné. A toto 'srozumění' vychází z důvěry. V dnešní době se děti nepodřizují svým rodičům ze strachu. Dělají to na základě důvěry. Vědí, že trest bude bolet, ale důvěřují svým rodičům, že nebude přehnaně tvrdý."
"A co když dítě nereaguje dobře ani na mírné výprasky?" zeptal se pan Rogers.
"Pak by se výprasky samozřejmě neměly používat. Každé dítě je jiné. Není žádná metoda, která by fungovala na všechny. A stejně tak, pokud dítě zlobí čím dál víc, není řešením eskalace trestu. Výprask nejlépe funguje v situacích, kdy dítě cítí vinu. Vyplácet někoho, kdo vinu necítí, to nikam nevede. V minulosti to často končilo začarovaným kruhem, kdy rodiče používali stále tvrdší a tvrdší metody, které jejich děti viděly jako stále méně a méně spravedlivé. Mohlo to skončit fyzickým týráním nebo celoživotní nenávistí dětí k rodičům. Nové paradigma vidí výprask jako individualizovanou metodu. Kromě toho je tu určitý věkový posuv. V minulosti se výprasky používaly především u malých dětí, které se v podstatě nemohly nijak bránit. Dnes jsou to převážně teenageři a dokonce i mladí dospělí, kteří lépe chápou koncept následků svého chování."
"Takže, váš návrh..." řekl pan Tettle. "Chcete v našem novém obchodním domě otevřít výpraskový obchod?"
"Ano. Podnik, který by se zabýval výprasky ve všech jejich aspektech." Oči slečny Quangové se rozzářily. "Ukážu vám některé koncepty."
Na velké obrazovce se objevil 3D pohled na velkou místnost rozdělenou policemi.
"Ve výprascích, tak jako ve všem, je klíčem variabilita. Musíme zachytit smysl našich zákazníků pro módu. V minulosti rodiče často používali celý život jedinou výpraskovou metodu. To bychom měli potlačovat. Chceme, aby kupovali naše nástroje, a aby je kupovali častěji. Podívejme se tedy na sekci plácaček..."
Sekce plácaček byla podobná obuvnictví. Plácačky byly v plochých krabicích, označené velikostí a navrhovaným věkem příjemce.
Slečna Quangová jednu z nich vytáhla. Na obrazovce se rozzářila její 3D reprezentace.
"Existují tři hlavní rodiny výpraskových nástrojů, které můžeme, pro praktické potřeby, nazvat 'malými', 'tenkými' a 'širokými'. Plácačka je příklad 'širokého' typu. Síla úderu je víceméně rovnoměrně rozprostřena do velké oblasti. Tradiční dřevěné plácačky jsou těžké a nepružné, a proto velmi bolestivé. Tento model je z plastu -- dřevo nepoužíváme, protože se chceme vyhnout riziku třísek, kdyby se zlomila. Má velikost zhruba prkénka na krájení, ale s držadlem, které umožňuje snadný úchop. Každá plácačka je odlita z formy vcelku -- to proto, aby se zabránilo náhodnému oddělení rukojeti při úderu. To by mohlo být dost nebezpečné."
Někteří členové správní rady se zasmáli.
"Tři proměnné plácačky jsou její délka, šířka a váha. Naše plácačky se vyrábějí ve dvou základních tvarech -- single-length a double-length."
Obě plácačky se objevily bok po boku.
"SL plácačka je navržena tak, aby každý úder zasáhl jednu půlku hýždí. Jak vidíte, je oválná, ne tak úplně kruhová. Na druhou stranu, DL plácačka je navržena tak, aby zasáhla obě půlky zároveň. Její použití tedy vyžaduje určité speciální techniky, které jsou vysvětlené v instruktážní příručce. Obvykle se používá v klasické poloze 'přehnutí přes stůl', která se používala ve školách. Je to formálnější situace, a tedy vhodnější k formálnějším trestům."
Pan Rogers přikývl. "Velikost je odstupňovaná podle věku?"
"Ano, každá plácačka je označená doporučovaným věkem a nese varování, že pokud je dítě výrazně menší nebo větší, než je průměr pro jeho věk, možná bude vhodnější jiná plácačka."
"Jsou ty plácačky také dělené podle pohlaví?"
Slečna Quangová se zarazila. "Ne," řekla. "Měly by být?"
"No, nejsou dívky obecně křehčí než chlapci?"
"To není otázka plácačky," namítla slečna Quangová. "To je otázka techniky. Poskytujeme plácačky, které velikostí odpovídají zadnici dítěte, ať už mužského či ženského pohlaví. To rodiče musejí znát své děti. To oni musejí vědět, jakou sílu použít. Rozdíl ve velikosti chlapců a dívek je pro naše účely zanedbatelný. Customizované vzory -- k těm se dostanu za chvilku -- ovšem umožňují, aby plácačky pro chlapce a pro dívky vypadaly jinak -- ale i když se liší vzhledem, štípou úplně stejně!"
Pan Rogers se opřel ve svém křesle. Zdálo se, že tato odpověď ho uspokojila.
"Takže, o kolika různých typech plácaček tady mluvíme?" zeptal se pan Goul.
"O pěti. Šest až osm, devět až jedenáct, dvanáct až čtrnáct, patnáct až sedmnáct a osmnáct a víc. Každá velikost má své vlastní customizované vzory. Poté, co si plácačku koupíte, odnesete ji do customizační dílny, kde vám na ni dají vzor dle vašeho výběru; to je zdarma. Cílem zde je mít co možná nejvíc různých vzorů; také plánujeme internetovou funkci, kde by lidé mohli navrhovat své vlastní vzory."
Rychle po sobě blesklo několik obrázků -- malá holčička v pyžamu, jak věší plácačku na háček a mne si přitom zadeček, králičí matka vyplácející lišku, obrázková rovnice "cigareta = červený zadek"...
"Už teď máme vzory pro každý věk a pohlaví," řekla slečna Quangová, ne bez jisté dávky pýchy. "Doufáme, že když bude mít rodič několik dětí, koupí každému z nich jinou plácačku -- a jak budou děti stárnout, bude kupovat nové plácačky, místo aby používal stále ty samé."
"Budou za ně ochotní zaplatit?"
"Slogan zní: 'I když vaše děti zlobí, zaslouží si jen to nejlepší.' Budeme naše zboží marketovat jako vysokou kvalitu za rozumnou cenu. Lidem se líbí, když si myslí, že dostávají něco lepšího."
"Takže," řekl pan Goul. "Čas správní rady není neomezený, slečno Quangová. Co dalšího plánujete kromě té škály plácaček?"
"To je v podstatě vlajkový produkt," přiznala slečna Quangová. "Ale máme i pár dalších..."
Objevil se jiný, užší nástroj.
"Tohle je výsledek výzkumu," řekla pyšně. "Asi tak v půli cesty mezi širokými a úzkými nástroji. Dlouho se tradičně používaly pásky, ale s těmi se obtížně zachází a je snadné způsobit s nimi zranění. Inspirovala nás také pravítka. Tento materiál má jistou flexibilitu, takže i při takovéto šířce dokáže vyvinout značnou sílu, aniž by se zlomil. Pokrývají menší oblast než plácačky, ale štípou víc. Nechceme je spojovat s pásky ani s pravítky, a tak jim říkáme 'pruhy'."
"Takže jestli tohle je v půli cesty mezi širokými a tenkými, tenké nástroje by byly... rákosky?"
"Rákosky a pruty," přikývla slečna Quangová. "Ale ty nemáme v úmyslu prodávat od začátku. Pořád musíme vychytat nějaké mouchy. Tyhle nástroje mohou v rukou nezkušeného uživatele způsobit vážnou škodu. Staré časy už jsou skoro zapomenuté -- věřili byste, že u rákosky se doporučuje maximálně šest ran? Ne, před znovuzavedením rákosek budeme potřebovat kampaň, která na to upozorní. Udělali jsme nějaké pokroky s tenkými plastovými proutky a tyčkami, ale pořád je to příliš riskantní."
"A malé nástroje?"
"To je označení pro takové věci, jako jsou kartáče na vlasy a vařečky. Malé, s lokalizovanou oblastí. Pořádný výprask takovými nástroji musí pokrýt celou zadnici, takže je to trochu pokročilejší než u plácaček, ale tyto nástroje jsou také ze všech nejinteraktivnější. Výprask může snadno eskalovat nebo polevit, můžete dítě přimět křičet a kopat tím, že se soustředíte na malou oblast, nebo ho prostě nechat vybrečet tím, že budete vyplácet po celé ploše..."
"Máte i v této linii nějaký speciální produkt?" zeptal se pan Tettle.
"To rozhodně máme. Říkáme mu 'Swatter'."
Na obrazovce se objevil obrázek.
"Swatter je modelovaný podle vařeček, i když je stejně jako jiné produkty z plastu. Pracovní povrch má konfexní a konkávní stranu. Zahřivení se blíží zakřivení zadnice -- stejně jako u plácaček se vyrábí v několika modelech podle věku -- takže výprask konvexní stranou zasáhne celý povrch najednou..."
"Víte jistě, že to je 'konvexní' strana?" zeptal se pan Goul.
"Ne tak úplně," přiznala slečna Quangová. "Tyhle dvě věci si vždycky pletu... Každopádně, ta druhá strana, zakřivená směrem OD zadnice, zasáhne ve skutečnosti mnohem menší oblast, než by se zdálo, takže velice štípe. Toho je vlastně možné dosáhnout s téměř každým předmětem takového tvaru včetně polévkové lžíce, jak zjistil náš, ééé... výzkum."
"Takže žádné kartáče na vlasy?" zeptal se pan Rogers.
"Ne, ne kartáče jako takové."
"To se mi nelíbí," řekl pan Rogers. "Slečno Quangová, na kartáči je cosi speciálního, co nějaký plastový 'Swatter' zreplikovat nedokáže. A to je jeho dvojí použití, kdy se dá zároveň použít i k česání vlasů. Zatímco jste mluvila, našel jsem si čísla. Kartáče na vlasy jsou evidentně na vzestupu, zvláště u matek. Opravdu bych vám rád doporučil, abyste se pokusila vyvinout i kartáč na vlasy, možná specificky zaměřený na matky s dcerai? Zrovna onehdy jsem přišel do pokoje své dcery, abych se jí zeptal na její domácí úkol, a ona tam byla v důvěrné chvilce se svou matkou, která jí česala vlasy tím samým kartáčem, kterým jí o pár minut dříve velmi dovedně zmalovala zadek. Taková příležitost ke sbližování je příliš dobrá na to, abychom ji mohli ignorovat."
To slečnu Quangovou pobavilo. Správní rada byla dost velká na to, aby alespoň jeden z vedoucích pracovníků výprasky POUŽÍVAL, ale nehádala by, že to bude zrovna pan Rogers, který měl tendenci vyhýbat se čemukoli kontroverznímu.
Mohl by to být cenný spojenec.
"Jistěže," řekla rychle. "Pokusíme se ho vyvinout co nejdřív."
"Takže," řekl pan Goul. "To máme plácačky, pruhy a Swattery. Kartáče na vlasy, v budoucnu. Chtěla byste tam prodávat ještě nějaké další produkty?"
"Suvenýrová trička. Třeba tohle:"
Na obrazovce se objevilo bílé tričko. Byl na něm obrázek ubrečené dívčí tváře a slova "Zlobila jsem, a tak mi máma nasekala".
"Tato řada jsou takzvané 'extra tresty'. Myšlenka je taková, že je dítě po výprasku musí nějaký čas nosit. Velmi účinné, pokud jsou poblíž sourozenci nebo kamarádi. Další linie..."
Objevilo se větší tričko s obrázkem ženy ve slunečních brýlích, která si významně poklepává plácačkou do dlaně. Nápis zněl: "Máma s plácačkou říká... Nezlob!"
"Tohle je linie pro rodiče. Tahle trička ukazují, že rodiče doma používají výprasky. Ostatní rodiče o nich díky tomu začnou uvažovat, nebo, pokud už je používají, budou to ochotnější přiznat. To vede k rozhovorům a ústní podání prodává."
Slečna Quangová znovu změnila obraz na obrazovce.
"A nyní videa. Máme několik titulů v naší edici 'Život s výprasky'. Všechno kreslené filmy, aby neporušovaly žádné zákony. Obvykle krátké příběhy nebo série. Dětské postavy zlobí nebo dělají chyby a dostanou za to výprask. Ten udílejí buďto rodiče nebo osoby jednající v jejich zastoupení. Děti se na tyto příběhy mohou dívat jako na jednoduchá morální dramata, ale dospělým ukazují techniky efektivního zvládání trestné situace -- hubování, obnažování, péče o dítě po výprasku a samozřejmě výprask jako takový. Je tam bonusová sekce pro rodiče, která je provádí scénou výprasku a ukazuje důležité věci."
Pan Rogers přikývl. "Můžete nám kousek ukázat?"
Zdálo se, jako by celá správní rada zadržela dech.
Slečna Quangová se usmála. "Ale samozřejmě!"
Objevil se asi dvacetiletý kluk, který seděl na židli a měl přes koleno přehnutou malou holčičku. Poblíž stála žena s rukou v sádře, stejně jako další, starší dívka. Chlapec holčičku poplácal po zadečku.
"Takhle?" zeptal se.
"No, skoro. Ale ještě jsme neskončili s přípravou, že ne, mladá dámo?"
"Mami...! Prosím! Nemůže mi prostě naplácat na zadek takhle?"
"Však znáš odpověď. Abby, jak tady dostávají na zadek zlobivé holčičky?"
Starší dívka se začervenala, ale odpověděla: "Dostávají na holou, mami."
"No, tak jsi ji slyšel. Sundej jí kalhoty a kalhotky, prosím."
Vedoucí pracovníci fascinovaně sledovali, jak chlapec na základě ženiných instrukcí stáhl holčičce kalhotky a začal ji vyplácet. Na konci výprasku vzal plácačku a několikrát ji plácl s ní.
"Nyní přepnu do módu rodičovského bonusu."
"Všimněte si, že ruka je držena konkávně, aby pokryla maximální oblast," řekl vypravěč, zatímco na obrazovce se objevil blízký záběr na několik úderů.
"Takže jste to ŘEKLA špatně!" usmál se pan Rogers a slečna Quangová se začervenala.
"Vedlejším účinkem je zesílení zvuku. Hlasitý výprask má silnější efekt na vyplácené dítě -- a samozřejmě i větší efekt na ostatní přítomné děti!"
Záběr se přepnul na výprask plácačkou.
"I s moderní technologií je při trestání mladších dětí vaším nejlepším přítelem vaše ruka. Pokud se dítě poprvé setká s plácačkou teprve po důkladném výprasku rukou, získá tím nástroj auru tajemna a 'vážné věci'. Různí rodiče se v používání nástrojů liší, ale vždy je dobrý nápad mít ho připravený pro případ, že bude potřeba udělat výprask zvlášť pamětihodným."
"Fascinující," zamumlal pan Goul. "Musím říct, že navzdory mým počátečním obavám... Viďte, pánové?"
Po celé místnosti se začalo moudře přikyvovat.
Vzadu se zvedla jedna ruka.
"Ano?"
Pan Sekira vstal. "Jaké máte plány ohledně reklamy?"
"Jsem ráda, že se ptáte, pane. Natočili jsme několik celebrit. Například takto..."
Na obrazovce se objevila asi třináctiletá dívka. Byla hollywoodským obrazem dokonalosti. V jejích očích byla vidět nezbednost.
"Ahoj! Já jsem Betty. Možná víte, že jsem hrála holky, které byly hrozně hodné, i takové, které tak hodné nebyly." Ušklíbla se. "Každopádně, i já to mám někdy těžké. A někdy pak dělám vážné problémy svým rodičům."
Natáhla se mimo obraz a vzala odtamtud plácačku. Byl to model single-length, dvanáct až čtrnáct let. Byla nabarvená narůžovo se zlatou korunou na konci a nápisem "Pro naši rozmazlenou princezničku".
"Když jsem vážně protivná, máma s tátou vědí, co dělat," řekla dívka. "Nasekají mi přímo na zadek. A potom dostanu pár ran plácačkou. Hodně to bolí, fakticky, ale pak se vždycky cítím líp."
Mrkla.
"Když si vaši rodiče pořídí plácačku, znamená to, že byste se měli fakticky snažit nezlobit," řekla. "Protože, fakticky, nic neštípe víc."
"To fakticky dostává tímhle?" zeptal se pan Rogers. Začervenal se, když si uvědomil, že neúmyslně použil dívčin termín.
Slečna Quangová pokrčila rameny. "Je to důležité? Je to reklama. Pak tu máme celebrity, které jsou mladými rodiči. Jeden šot už jsme natočili, ukážu vám ho..."
Na obrazovce se objevila mladá žena sedící na značkovém gauči. Většina správní rady ji okamžitě poznala jako hvězdu nového oblíbeného televizního seriálu. Byla viditelně těhotná -- pan Goul si vzpomněl, že producenti museli její postavu urychleně provdat, aby se těhotenství dalo lépe zakomponovat do seriálu.
"S novým děťátkem na cestě nás brzy bude pět. A naše dvojčata možná začnou na svého nového sourozence žárlit. Proto jsem se rozhodla pořídit jim tohle."
Ukázala Swater, mléčně bílý s květinovým vzorem.
Dvě holčičky, asi šestileté, vběhly do místnosti a začaly běhat dokolečka kolem své matky. Kamera odjela, aby je měla v záběru.
"Když vaše děti zlobí, jedno malé plácnutí dokáže zázraky," řekla žena a dovedně pleskla své pobíhající děti; každé z nich dostalo pořádnou ránu přes zadeček. Nadskočily.
"A když doopravdy zlobí, perou se a vztekají, je Swatter ideální pro pořádný, důkladný výprask."
Přitáhla k sobě jedno z dvojčat. Kamera se soustředila na druhé dvojče, kterému zmrzl úsměv na rtech, když se z gauče začalo ozývat plácání a křik.
"Výprask samotný jsme ukázat nemohli," řekla slečna Quangová, "ale mohu vám říct, že byl rozhodně skutečný. Ty holky prý celý den hrozně zlobily."
"Samozřejmě," zamumlal pan Rogers. "To si umím představit."
"A konečně jsme požádali některé starší herce," řekla slečna Quangová.
Tentokrát se na obrazovce objevila stará, ale stále dobře vypadající žena. Měla bílé vlasy -- zřejmě se raději rozhodla pro barvení, než aby trpěla nedůstojností pomalého šedivění. Měla staromódní brýle: ve věku laciných laserových operací rarita. Tentokrát ji poznali všichni lidé v místnosti, protože v mládí získala několik Oskarů. Se stárnutím se vypořádala tím nejlepším způsobem, jakým to herečka dokáže -- tím, že se úspěšně stala babičkovským archetypem.
"Když jsem byla malá holčička," řekla, "můj otec byl moc přísný člověk. Snažil se chránit svoji úrodu před zloději, jestli víte, co tím myslím! A tak jsme já a moje sestry trávily hodně času přehnuté přes jeho koleno. Byl to přísný člověk, ale byl spravedlivý a miloval nás." Zasmála se. "A kromě něj taky hodně mladíků, to byl ten problém! Když jsem se vdala, občas jsem vyplácela své děti. Když jsem se vdala znovu, občas jsem vyplácela manželovy děti. Teď už všichni mají své vlastní děti a ty děti vědí, že zlobení v mém domě netrpím! Ale protože moje ruce už nejsou, co bývaly, používám tohle."
Zvedla pruh, který měl skutečně černobílé pruhy.
"Když nějaký vnuk nebo vnučka zlobí, vezmu je, jak říkám, do zoo, aby se podívali na zebru. A když se se mnou vrátí, možná trochu vzlykají, ale chovají se mnohem lépe než předtím."
"Ale to sotva propaguje to nové výpraskové paradigma, o kterém jste mluvila, že?" zeptal se pan Tettle.
"Je to staromódní žena se staromódní disciplínou," řekla s úsměvem slečna Quangová. "Toho si někteří lidé všímají."
Obraz zmizel a znovu ho nahradila 3D reprezentace výpraskového obchodu.
"Tím končí moje prezentace," řekla slečna Quangová. "Nějaké otázky?"
"Ano," řekl pan Sekira. "Ty kulaté věci vzadu -- co to je?"
"Zvukotěsné kabiny. Aby rodiče a děti mohli vyzkoušet nákup a ujistit se, že vyhovuje jejich potřebám."
S tímto obrázkem v hlavách správní rady byla věc postoupena k hlasování.

"Musím vám pogratulovat," řekl pan Sekira, když se vedoucí pracovníci začali rozcházet.
"Opravdu?"
"Ano. Zdá se, že máte talent na reklamu."
"Proto jste pro mě zvedl ruku?"
"To je můj důvod. Co se těch ostatních týče, no... Pochybuji, že je náhoda, že i když jste hovořila o 'dětech', genderově neutrálním způsobem, všechny skutečné příklady byly ženy."
Slečna Quangová se zasmála. "No jistě! Kdybych použila chlapce, asi by takový pozor nedávali!"
"Ano, a vy jste koneckonců tím nejlepším důkazem, že výpraskové metody fungují."
"Opravdu?" řekla slečna Quangová. "Nejsem si tak úplně jistá, co tím myslíte."
S úsměvem se otočila a vyšla ze zasedací místnosti. Pan Sekira se za ní díval. Díval se na její nohy.
Slečna Quangová měla krátkou sukni. Velice krátkou sukni.
A tak, když se sehnula, například aby použila mobilní telefon, který mohla klidně držet v ruce, nemohli si členové správní rady nevšimnout červených stop, které jasně prozrazovaly nedávný výprask.

31.10.16

Nová hračka

Drobná epizoda ze soužití jedné dvojice, aneb můj první literární pokus. 
Výprasky jako takové byly součástí našeho intimního života, prováděné ať už rukou nebo různými nástroji z domácí provenience, které jistě není třeba zvlášť popisovat. Zvědavost člověka je jednou z jeho přirozených vlastností, a tak se jednoho dne u nás objevil balíček s prvním pořízeným nástrojem ke zpestření postelových radovánek s přítelkyní.
Byl to jezdecký bičík. Nebyl důvod nijak šetřit, takže dorazil kvalitně zpracovaný nástroj o délce přes 70 cm opletený černou kůží s elegantní plácačkou na konci. Padl hezky do ruky a pružnost, kterou oplýval, naznačovala, že na zážitky s touto pomůckou jen tak nezapomeneme.
Na svoji premiéru si ale musel chvíli počkat. Doba je hektická a člověk se bohužel nejednou místo postelových radovánek raději vyspí. Navíc výprask u nás prakticky nikdy neprobíhal jako samoúčelné potěšení, ale byl téměř vždy vyústěním prohřešku jednoho z nás. Šlo samozřejmě o vnitřní hru cílených provokací a nedávajících druhému jinou možnost než svého drahého partnera potrestat.
Příležitost ale tak nějak najednou přišla sama. Byla zrovna sezona, takže jsem se z kanceláře dostal i do terénu. Pokud člověk celý den pobíhá v prachu a vedru, tak je sprcha asi prvním na co se těší. Měli jsme doma moderní koupelnu, kde součástí vybavení byl i sprchový s masážními tryskami. Každému je asi jasné, že první voda je ledová a co se stane, když si někdo hraje s přepínačem mezi sprchou a tryskami.
„Vááááá. Do p…. (část těla si každý může doplnit ale svého vkusu). Vyskočil jsem v šoku ze sprchy. Bože…
Hlasitý smích z kuchyně byl jasným důkazem, kdo si nimi hrál naposledy. No fajn. Umyl jsem se a šel do kuchyně, kde jsem nalezl svojí, stále se ještě uculující drahou polovičku.
„Mohla mě ranit mrtvice… Zasloužila bys…“
„Seřezat?“
„Jo a pořádně. Bude na čase vyzkoušet naši novou hračku“
Následoval trochu nejistý a zároveň šibalský úsměv a tím konverzace o sprše skončila. Celý večer pak proběhl v klidu i-když se ve vzduchu přeci jen nesl nádech zvláštního napětí a nervozity, až nastal čas jít spát. No spát…
Uléhali jsme do postele jakoby nic, a vypadalo to, že snad opravdu budeme spát.
„Nezapomněla jsi na něco?“
„Hm nevím snad ne…“ Přitulí se jako kočka.
„Měla by sis vzpomenout. Uznání viny je polehčující okolnost.“
„Jooo za tu sprchu… Sliboval si, že mě… To…
„Co?“
„Sešviháš bičíkem…“ Bylo jasně znát, jak se jí mírně prohlubuje dech.
„Tak tak, sliby se mají plnit. Připrav se.“ V očích se jí objeví malá jiskřička, když od sebe odtrhujeme pohledy.
Vstal jsem, vyndal ze skříně náš nový nástroj. Věděla moc dobře co dělat. Lehla si na okraj postele. Boky si podložila polštářem a krásně vystavila svojí pevnou prdelku. Přiléhavá noční košilka jen dokreslovala její krásné tvary.
„Leží se Ti dobře?
„Ano.“
Dostaneš na pamětnou, abys příště vtípky jako přenastavování sprchy vypustila z hlavy. Připravená miláčku?“
 „Ano.“ Poslední letmý polibek a začínáme.
Beru bičík a pomalu jí přejíždím po zádech dolů. S malou zastávkou na zadečku pokračuji až dolů ke kotníku, jemně poklepávám a po druhé noze zpět nahoru. Když jsem dorazil zpět na zadeček, zastavuji a čekám.
Mlask. První rána.
Mlask, mlask, mlask…. Začal jsem zasypávat její prdelku lehkými údery. Nejeví žádné větší známky bolesti, což mě těší. Začátek rozhodně nebylo třeba přepálit.
Bičík byl krásně ovladatelný, takže se dá velmi dobře dávkovat síla.
Mlask, mlask, MLASK… MLASK… „Uff.“ MLASK… „Uff.“
Je vidět, že poslední údery byly již docela cítit. Přihmuřování očí a drobné problémy s udržením mimiky o tom dávaly jasnou zprávu. Na chvíli přestávám.
Duše provokatérky se projevila…: „To je vše? Tos tomu moc nedal… chichi…“
„Neboj se, všechno teprve přijde.“ Je na čase přitvrdit. Položil jsem bičík, a vyhrnuji jí košilku. Vyšpulená ničím nechráněná již mírně zarudlá prdelka je připravena a skutečný výprask může začít.
MLASK… MLASK… PRÁSK… MLASK…. Začala se pomalu kroutit a zakusovat do rtu. Trošku přitvrzuji a pokračuji ve střídavém vyplácení vystrčených půlek.
PRÁSK… PRÁSK… PRÁSK… Nepolevoval jsem v nasazením tempu. Prdelka již krásně zrudla. Statečně držela a oddychovala. Musí to štípat jako čert. Nechtěl jsem jí napoprvé tolik trápit, takže byl čas jít do finále.
Naklonil jsem se k ní a pošeptal do ucha: „Budeš si už pamatovat, s čím si nemáš hrát?“
„NE.“
„Jak chceš, pokračujeme.“ Přitlačil jsem pořádně, bičík už pěkně sviští vzduchem za stále hlasitějšího doprovodu mé trestané drahé polovičky.
PRÁSK… PRÁSK… PRÁSK…
FjuPRÁSK!! „Aááááách.“ FjuPRÁSK!! „Jáááá.“ Chytla se hrany postele a zabořila hlavu do polštáře.
FjuPRÁSK!! „Mmmm.“ Tře si zaťatá chodidla o sebe.
FjuPRÁSK!! „Aáááááááááá.“ Trýzněná prdelka se začíná barvit do nachové.
FjuPRÁSK!! „Jááááááááááá.“ Svištivé práskání se rozléhá po pokoji, až tuhne krev v žilách…
FjuPRÁSK!! „Mmmm.“ Utrpení pokračuje, bičík se nemilosrdně zakusuje do nádherných zmrskaných půlek…
FjuPRÁSK!! „Aáááááááááá.“ Bolest už evidentně přestává být snesitelná. První vzlyk…
KONEC…. Odkládám bičík a sleduji, jak se uvolňuje. Najednou je po všem, leží tam zhluboka oddychující se zvláštním úsměvem, moje moc statečná zlobilka. Pohladil jsem jí rozpálenou a začal s první pomocí a ošetřováním. První pomoc se samozřejmě postupně přelila v další daleko intenzivnější vzájemnou péči zahrnující i další části těla a v několika kolech protáhla skoro až do rána.  
„Už si pamatuješ, co nemáš dělat?“ Ptal jsem se, když jsme společně usínali.
„Teď jo, ale na moc dlouho to asi nebude.“ Zněla odpověď, co hovořila za vše. 

27.10.16

Mirčina plácačka

Té plácačky jsem si poprvé všimla, když jsem přišla přinést domácí úkoly své kamarádce Mirce.
Oběma nám bylo jedenáct let, byly jsme spolužačky a nejlepší kámošky, a bydlely jsme ve stejné ulici jen několik domů od sebe, a když byla Mirka nemocná, bylo tedy na mně, abych jí přinesla domácí úkoly.
Jeí maminka mě vpustila se slovy "Á, ahoj, Klárko. Mirka je ve svém pokoji."
Když jsem vešla, Mirka seděla na posteli, střežená svou velkou armádou plyšáků. Dala jsem jí úkoly a chvíli jsme si povídaly, když jsem to uviděla.
Na háčku vedle její postele viselo cosi malého a dřevěného.
Vypadalo to jako malé prkýnko.
"Proč máš v pokoji pověšené prkýnko?" zeptala jsem se.
Mirka se začervenala. "N-No, to není prkýnko," vykoktala.
Stoupla jsem si na špičky a sundala tu tajemnou věc dolů.
"VYPADÁ to jako prkýnko."
"No, p-původně to prkýnko bylo. Ale máma ho koupila na... na něco jiného."
"A na co?"
Asi půl minuty se na mě dívala, než jsem konečně pochopila, co tím myslela.
"A-Aha! Chceš říct, že tvoje máma..."
"...Jo. Přesně tak."
Zamrkala jsem. Mirku i její mámu jsem znala. Obě byly tak milé! Neuměla jsem si představit, že se v jejich domě dějí takové věci.
"Ale já myslela, že... no... že dneska už to rodiče nedělají. Děti už nedostávají výprasky."
Tak. Řekla jsem slovo "výprask". Bylo to jedno z "mocných slov". Když jste řekli nějakou nadávku, dospělí se na vás zlobili, ale když jste řekli jedno z mocných slov, dospělí jen nasadili takový utrápený výraz, který říkal "nemůžeme ti bránit, abys o těchhle věcech mluvila, ale prosím, nedělej to".
"Myslím, že rodiče vyplácejí pořád," řekla Mirka. "Jenom o tom nemluví. Já dostávám na zadek v jednom kuse."
"V jednom kuse?"
"Jo, protože já a máma, no... ne vždycky se shodneme," řekla Mirka. "Někdy jí řeknu něco hloupého nebo ošklivého. A ona pak, no..."
Povzdechla si.
"Ne že bych jí to nějak zazlívala, víš?" řekla. "Jsme jenom samy dvě a vážně, jak mě má trestat? Má mi dávat domácí vězení, když musí být v práci? Tedy, slyšela jsem, že lidi dřív dětem brali telefony nebo počítače." Otřásla se. "To radši výprask než něco TAK barbarského."
Soucítila jsem s ní. Představa, že bych byla bez telefonu nebo bez počítače, byla noční můra.
"No a když se na mě naštve, většinou skončím přehnutá přes koleno a s bolavým zadkem," řekla.
"A...?"
Ukázala jsem na prkýnko, které jsem držela v ruce.
"To... se nestává často. Většinou, když jí lžu. Ale chce, abych ji měla pověšenou v pokoji, abych si pořád pamatovala, že mám být hodná."
Celá ta věc mě trochu trápila, ale Mirka trvala na tom, že se nic zlého neděje. Výprasky pro ni byly úplně normální věc. Pro mě to bylo něco nepředstavitelného, něco ze starých knížek. Bylo to, jako bych v její ložnici našla železnou pannu.
Když o tom přemýšlím, proč jsem vlastně měla v pokoji tolik starých knih, které náhodou obsahovaly scény s výprasky?

Toho večera jsem některé ty knihy vytáhla a ty pasáže si přečetla. Četla jsem o dětech, o dětech jako Mirka a já, které rodiče přehnuli přes koleno a nasekali jim na zadek. Vždycky brečely.
Vážně to rodiče dělali i dneska?
Bezmyšlenkovitě jsem se trochu plácla přes zadek. Byl to zvláštní pocit. Trochu to bolelo, ale zároveň jsem měla silný pocit, že dělám něco, co bych neměla.

Mirka se brzy uzdravila a začala zase chodit do školy. Pár dní jsem ji důkladně sledovala; vzpomněla jsem si, jak v jedné knížce jeden kluk poznal, že jedna holka dostala výprask, protože měla problém si sednout. Ale to Mirka nikdy neměla.
Ale ty staré knížky jsem četla pořád častěji a častěji.

Asi měsíc nato jsem si k Mirce přišla hrát. Její máma byla zrovna v práci.
Ale moje oči pořád sjížděly k plácačce, která jí visela v pokoji, a ona si toho nakonec všimla.
"Podívej," řekla s povzdechem. "Prostě na to zapomeň. Vůbec jsem ti o tom neměla říkat."
"To je v pohodě," řekla jsem. "Mně nevadí, že dostáváš na zadek. Jenom... prostě nikoho dalšího takového neznám."
"Vážně?"
"Ano, a já, no... pořád na to musím myslet."
Musela jsem být červená jako rak.
"No, to je vážně tak zajímavé?" zeptala se Mirka. "Chci říct, pro mě to nic zvláštního není."
Nedůvěřovala jsem svému hlasu, a tak jsem prostě jen přikývla.
"No, hádám, že bych ti o tom mohla povědět... tedy, pokud vážně chceš."
Dvě rychlá přikývnutí.
Mirka se zasmála. "Dobře, tak co bys chtěla vědět, Kláro?"
"Jak... jak to probíhá?"
Mirka na chvíli zavřela oči, a pak přikývla.
"No dobře, tak především je víc druhů výprasků. Někdy mámu prostě naštvu a ona mě začne honit po bytě a plácat mě po zadku. To není žádný výprask, a my to nebereme vážně. Může to trochu štípat, ale proti OPRAVDOVÉMU výprasku to není nic."
"Aha?"
"Když se máma rozhodne, že mi naseká doopravdy, objeví se jí v očích takový pohled. A já vím -- prostě okamžitě vím -- že jsem zašla moc daleko. A potom se začnu hrozně bát, pokouším se omluvit, ale máma to nechce slyšet. Řekne... řekne..."
Mirka polkla.
"Řekne, že potřebuju pořádný výprask. Víš, mně výprasky nevadí -- nevadí mi, že občas dostanu. Ale pokaždé, když to řekne, se prostě tak hrozně bojím! Protože vím, že brzo dostanu další výprask, a vím, že to bude bolet a vím, že budu brečet. Ale nemůžu s tím nic dělat."
Pevně mě chytila za ruku.
"Takže někdy si sedne na židli přímo tady v kuchyni. To znamená, že mám pořád šanci dostat nasekáno jenom rukou. Ale ne vždycky, protože někdy řekne: 'Mirko, přines mi plácačku.' To NESNÁŠÍM! Musím jít sem, sundat plácačku a přinést jí ji. A celou tu dobu musím myslet na to, jak moc to tou plácačkou bolelo, když ji na mě použila posledně."
Její slova mě naprosto fascinovala.
"Na druhou stranu, někdy mě před výpraskem odvede sem. V tom případě nemám žádnou naději -- vím, že vezme tu plácačku a použije ji přímo tady na mé posteli."
"P-Přímo tady?"
Nemohla jsem si pomoct, abych si to nepředstavovala. Takže Mirka je bita plácačkou přímo tady, na té posteli, kde sedím?
"Jo, tady. Takže teď sedí -- buď v kuchyni nebo tady. Já tam stojím a většinou už trochu natahuju -- ne že bych přímo brečela, víš, ale je to dost děsný, stát tam, jenom chvilku předtím, než dostanu nářez."
"Pokoušíš se jí to rozmluvit?" zeptala jsem se se zatajeným dechem. Děti v těch starých knížkách to někdy dělaly, a někdy se jim to i povedlo. Nebyla jsem si jistá, co si o takových scénách myslím -- na jednu stranu bylo skvělé, že ty děti unikly výprasku, ale na druhou stranu jsem byla trochu zklamaná, že k tomu, o čem jsem chtěla číst, nakonec nedošlo.
Mirka zavrtěla hlavou. "Ne, nepokouším. Vím, že se nářezu nevyhnu a většinou vím, že si ho zasloužím. Prostě se jenom snažím vypadat co nejvíc zkroušeně a zničeně, aby se trochu slitovala."
Nevesele se zasmála. "Což ona samozřejmě neudělá."
"A co se stane potom?"
"No, přijde na to, co mám na sobě. Když mám kalhoty nebo šortky nebo pyžamo nebo něco takového, vím, že si je musím sundat. Ony mi stejně obvykle spadnou ke kotníkům. A kalhotky -- ty si stáhnu taky."
"Ty dostáváš na holou?"
"Jo, vždycky," přikývla Mirka.
"No, každopádně, pak se jí musím přehnout přes koleno... jo, a mimochodem, někdy mám sukni nebo šaty, a to znamená, že se svlékat nemusím. Máma to prostě vyhrne, když jsem přehnutá přes koleno, a potom mi stáhne kalhotky. Ale přehnout se jí přes koleno, to je ta nejděsivější část a někdy už v tuhle chvíli začnu brečet. Protože tohle je konec a teď tu velí máma a já vím přesně, co udělá."
Otřásla se.
"Ona -- většinou mě trochu posune, abych vyšpulila zadek. Stáhne mi kalhotky, když mám šaty -- to už jsem říkala -- a potom je pár vteřin klid a já vím, že zvedá ruku nebo bere plácačku a připravuje se k prvnímu plácnutí a já, já tam jen tak ležím a vím, že se to stane, ale nemůžu s tím nic dělat. A potom... a potom...!"
Zvedla ruku a plácla se do stehna. To jsem nečekala. Nadskočila jsem.
"Jo, potom mě začne vyplácet, rukou nebo plácačkou, a to je vždycky takový šok! Já... tu další část vážně nedokážu popsat, protože vzlykám a hrozně brečím a, a... já prostě nevím."
Vypadala, že se stydí.
"To zní... vážně hrozně," řekla jsem.
"Taky že je," přiznala.
"Jak dlouho to trvá?"
"Víš, je to zvláštní, ale vlastně nevím. Přijde mi to jako věčnost, ale pro mámu to musí být jen pár minut. Nakonec ty rány prostě přestanou. Když dostanu plácačkou v kuchyni, slyším takové cvaknutí, když ji položí na stůl. Když výprask skončí, tak se mi uleví, že začnu brečet nanovo. Ale potom..."
"Potom...?"
"No, ležím tam přehnutá přes koleno a řvu. Mám hrozně červený zadek -- zvlášť když dostanu plácačkou -- a bolí to, že si to neumíš představit. Ale potom mi máma pomůže vstát. Obejme mě a já ji prostě držím a brečím a brečím. Protože teď, když je po všem, vím, že jsem si ten výprask zasloužila a jsem jí vděčná, že mi nařezala. Vím, že to nedělá ráda a že ji to taky bolí..." Tady se odmlčela. "...No, ani ZDALEKA ne tak, jako to bolí mě, ale stejně. Když dostanu výprask, jsem po zbytek dne extra hodná a máma je na mě taky hodnější. Většinou to bývá odpoledne a večer mi pak máma uvaří nějaké moje oblíbené jídlo. A než jdu spát, podívám se do zrcadla na svůj zadek a většinou je pořád hodně červený, ale ráno už jsem v pořádku. A potom se všechno zase vrátí do normálu, dokud... no, dokud zase neudělám nějakou blbost."
"Vážně si neumím představit, jaký to musí být pocit," řekla jsem.
"No, a chtěla bys to zjistit?"
"C-Cože?!" vykoktala jsem.
"Bylo by to úplně jednoduché," řekla Mirka s jiskrou v oku. "Víš, vždycky jsem si říkala, jak to asi vypadá z té druhé strahy. Jaký je to pocit DÁVAT na zadek?"
Ruce mi automaticky sjely k zadku, aby ho ochránily, i když jsem to nikdy předtím neudělala. Polkla jsem.
"J-Já nevím," řekla jsem. "To by hodně bolelo, co?"
"Jasně," řekla Mirka. "Když to udělám, rozhodně budeš brečet."
"J-Já se tak snadno nerozbrečím," řekla jsem.
"Výprask by tě rozbrečel. A kdyby byl plácačkou -- tak rozhodně."
Nevěděla jsem, co na to říct. Nechtěla jsem vypadat jako padavka -- Mirka to koneckonců už vydržela mockrát -- a výprasky mě vážně zajímaly, to už mi bylo jasné, ale pocítit něco takového na vlastním zadku?
Chvíli jsem o tom přemýšlela.
Potom jsem dospěla k rozhodnutí.
"Poslyš, Mirko, já..."
Uslyšela jsem klapnutí dveří.
"Jsem doma!" zavolala Mirčina máma.
Sebrala jsem svoje věci a vyběhla z Mirčina pokoje. Proběhla jsem kolem její matky se sklopenýma očima, aby neviděla, jak příšerně se červenám.
Utíkala jsem a utíkala, dokud jsem nebyla ve svém vlastním pokoji, a potom jsem si lehla na postel a zůstala tam až do večeře.

Proč musela Mirčina máma přijít domů zrovna v tuhle chvíli?
Byla jsem skoro připravená, ale kdo mohl vědět, jestli ještě někdy seberu odvahu?
Když jsem se toho večera připravovala ke koupání, stáhla jsem si šortky a kalhotky a postavila jsem se k zrcadlu v koupelně.
Proč bylo tak fascinující být takhle napůl svlečená?
Představovala jsem si, že máma je přímo tady v koupelně a že se na mě zlobí. Představovala jsem si, jaký by to byl pocit přehnout se jí přes koleno a dostat na zadek.
Dokonce jsem se přes něj plácla rukou. A pak znovu. Potom jsem se pokusila plácnout silně, ale byla jsem tak rozrušená, že jsem svůj zadek úplně minula a bolestivě se uhodila o okraj vany.

Druhý den jsem se Mirce ve škole vyhýbala, ale když jsem po škole vyšla ven, už na mě čekala.
"Omlouvám se," řekla. "Neměla jsem... však víš."
"Ne, řekla jsem, "chci říct... asi bych... však víš... ale tvoje máma..."
"Je to legrační, že moje máma ZABRÁNILA výprasku," řekla Mirka.
Rychle jsem se rozhlédla. "Nemůžeš o tom mluvit tady! Vždyť to někdo uslyší!"
"Vý~prask~!" zazpívala Mirka.
"Prosím!"
"Takže, máma je teď pryč."
"Vážně?"
"Takže můžeš zjistit, jaký je to pocit. Hned teď. Nebo můžu prostě dál říkat to slovo."
"Dobře!" řekla jsem rychle -- až moc rychle, pomyslela jsem si. Ale řekla jsem to proto, aby přestala říkat to mocné slovo, které by mohlo přitáhnout nechtěnou pozornost.
To jsem si aspoň říkala.

Šly jsme směrem k jejímu domu, a každý krok byl těžší a těžší.
Cítila se takhle Mirka, když ji čekal výprask?
Trochu jsem se třásla. Mirka mě vzala za ruku. Svírala mě moc pevně.
Odvedla mě do domu a vešla do svého pokoje. "Počkej tady," řekla. "Musím si ustlat postel."
Asi minutu nato otevřela dveře a pozvala mě dál.
"Takže," řekla, "chceš normální výprask, nebo bys chtěla vyzkoušet plácačku?"
Podívala jsem se na plácačku, která visela na svém háčku. Byl to jen malý kousek dřeva, ale teď mi přišel opravdu hrozivý.
"N-Normální výprask zní dobře, díky!"
Sedla si na postel.
"Tak jo, jdeme na to."
"Co, hned teď?"
"Hned teď."
"Ale já... já nejsem připravená!"
"Ale Kláro," řekla. "Copak to nechápeš? Nikdo nikdy není připravený! Já taky nejsem připravená, když mám dostat na zadek. Přehni se!"
Překvapilo mě, jak moc jsem to prostě nechtěla udělat. Něco jsem zabreptala a zakoktala, ale Mirka prostě zatáhla za moji ruku a já ztratila rovnováhu a spadla jsem. Než jsem se vzpamatovala, měla jsem obličej zabořený v její posteli a můj zadek ležel v Mirčině klíně.
Ucítila jsem, jak mi Mirka zvedá sukni, a potom...
"Musíš dělat TOHLE?" zakňourala jsem.
"No jistě!" řekla. "Má to být autentický zážitek, ne?"
Od chvíle, co jsem byla dost stará na to, abych se začala sama oblékat, mi nikdo jiný -- nikdo! -- nikdy nestáhl kalhotky. Mirka postupovala moc rychle a já jsem byla tak zmatená!
Na můj holý zadek dopadla ruka. I když to byla jen ruka stejně staré holky, byla to překvapivě silná rána. Vyjekla jsem, spíš překvapením, než bolestí.
Dopadla další rána. Znovu jsem vyjekla, tentokrát spíš bolestí než překvapením.
"Nééé!" zakňučela jsem.
Byla jsem zoufalá. Ve skutečnosti mě neplácala zas tak silně, ale kombinace té ostudné polohy, nečekaně silného štípání Mirčiny ruky a mých vlastních zmatených pocitů způsobily, že jsem se mlela zmítala.
"Hej, přestaň!" vykřikla Mirka. "Počkej chvil..."
Pozdě. Spadla jsem jí z klína, protože Mirka navzdory svému vytahování ve skutečnosti nebyla dost silná na to, aby udržela holku stejně velkou jako ona sama.
Uhodila jsem se do hlavy o noční stolek a začal jsem řvát mnohem hlasitěji.
Dveře se otevřely. Stála v nich Mirčina máma a okamžitě mi vyrazila na pomoc, zatímco jsem tam ležela se staženými kalhotkami a z malé rány na hlavě mi tekla krev.

Trvalo asi čtvrt hodiny, než jsem se uklidnila. Mirčina máma mi omyla, dezinfikovala a ovázala ránu.
Potom si nás obě posadila do kuchyně.
Hrozně jsem se bála. Co udělá? Nepochybovala jsem o tom, že Mirka dostane nářez plácačkou, ale co já? Potrestá mě taky? Konečně, taky jsem se zúčastnila toho, co se stalo, a dokonce dobrovolně -- aspoň zpočátku.
Mirčina máma nám dala koláčky.
"Málem jsem z vás měla smrt, holky!" řekla. "Poslouchejte, taky jsem byla ve vašem věku. Chci říct, MOJI rodiče mě jednou chytili, když jsem si hrála s Vilíkem ze sousedství. Mysleli si, že je to nevhodné, a, no, možná že bylo, ale to bylo něco, na co jsem musela přijít sama. Takže vás nebudu uvádět do ještě větších rozpaků tím, že bych se v tom šťourala."
"Já jsem jenom..." řekla jsem.
"To mě nezajímá," přerušila mě. "Jediné, co chci vědět, je, jestli Mirka udělala něco, co jsi nechtěla."
"N-Ne, ani ne," řekla jsem rychle, i když to nebyla tak úplně pravda. "Prosím, nebijte ji!"
"Bít ji?" řekla pobaveně Mirčina máma. "No, JÁ jsem po té věci s Vilíkem bita byla -- a Vilík taky, jak jsem pochopila -- ale ráda si myslím, že jsem trochu osvícenější než generace mých rodičů. Jsou asi rodiče, kteří pořád děti bijí, ale já to nedělám."
"Ale co..." pokusila jsem se zeptat, ale pak jsem uviděla, jak se Mirka tváří. Byla bledá, absolutně vyděšená k smrti.
"Aha," řekla Mirčina máma. "Takže tohle jste dělaly? Zvláštní, s Vilíkem to bylo to samé... některé věci se asi prostě nemění."
Vstala jsem. "Musím jít domů," řekla jsem.
Ani jsem se nerozloučila. Nedůvěřovala jsem svému hlasu.
Zbytek dne jsem strávila ve svém pokoji s obličejem zabořeným v polštáři.

Celý příští týden jsem se Mirce vyhýbala a ona zase mně. Když jsme se setkaly ve škole, nedívaly jsme se jedna druhé do očí. Ostatní děti si toho všimly, ale asi si myslely, že jsme se prostě jen pohádaly.
A i když jsem s ní pár dní už nikdy nechtěla nic mít, nakonec jsem se uklidnila.
V pátek po vyučování jsem to byla já, kdo na ni čekal před školou.
"Myslím, že jsem připravená," řekla jsem.
"P-Připravená? Připravená na co?"
"Na vysvětlení."
Mirka uhýbala pohledem. Pořád se mi nechtěla podívat do očí.
"J-Je mi hrozně líto, co se stalo..."
"Proč jsi mi řekla, že ti tvoje máma dává na zadek?"
"Protože... protože..."
"Ano?"
"Protože někdy si přeju, aby to dělala," řekla tiše.
"Proč?"
"Pořád o tom čtu. V těch starých příbězích pro děti."
"Ty znám," řekla jsem. "Taky je ráda čtu."
"A tak jsem si koupila to prkýnko... a pověsila jsem si ho do pokoje, když měl někdo přijít. A když ses o to začala tak zajímat, věděla jsem... totiž... měla jsi zájem, že jo?"
"Měla," řekla jsem. "Ale lhát jsi mi nemusela."
"Prostě se to tak nějak stalo. A díky, že tuhle část jsi mámě neřekla."
"Co by udělala, naplácala ti?"
"No, to ne, ale i tak by to bylo špatný," řekla Mirka. "Kláro, jsme... jsme pořád kamarádky?"
Předstírala jsem, že o tom chvíli uvažuju, ale už jsem měla připravený ďábelský plán, na kterém jsem pracovala celý týden. "Tak počkat... ne, myslím, že nejsme."
"Kláro..."
"Protože si ještě nejsme kvit," řekla jsem. "Kdy se dneska vrátí tvoje máma?"
Polkla. "Říkala, že se dneska zdrží."
"Takže já říkám, že to uděláme takhle..."

Moje předchozí návštěva u Mirky doma byla plná obav a nervozity.
Tahle taky, ale tentokrát ty obavy a nervozita nebyly moje.
Odvedla jsem ji do jejího pokoje. Plácačka nebyla na háčku -- místo ní tam visel obraz, který tam asi patřil doopravdy.
"Kde je plácačka?" zeptala jsem se.
"P-Prosím, Kláro... ne, plácačkou ne..."
"No to si piš, že to bude plácačkou. Kdepak je?"
Neochotně otevřela zásuvku. Vytáhla jsem ven to malé prkýnko.
"Víš, říkala jsem si, co tu bylo minule špatně," řekla jsem. "Chtěla jsi mi dát na zadek, ale ve skutečnosti jsi k tomu neměla žádný důvod. Nic špatného jsem neprovedla. Ale teď je to jiné, že? Teď vím přesně, co jsi provedla, a ty víš, co jsi provedla, a víš, že mám plné právo vzít tu plácačku a seřezat ti s ní zadek. Nemám pravdu?"
"M-Máš."
Posadila jsem se na postel.
"Přehni se, Mirko."
Bylo to legrační. Jakmila se mi přehnula přes koleno, vypadala mnohem menší. Menší a pokornější. Když jsem takhle byla minule přehnutá já, prala jsem se, ale ona se neprala. Byla úplně odevzdaná.
Když jsem jí vyhrnula sukni a stáhla kalhotky, zakňučela, ale to bylo všechno.
Vzala jsem plácačku. Vážně to bylo jen prkýnko, sice s rukojetí, ale moc dobře vyvážené nebylo. Nějak jsem instinktivně věděla, že s ním nemůžu plácat moc silně, protože bych ho neudržela.
Ale i tak to byla dobrá rána. Mirka zoufale zakvílela, ale neprala se ani se nepokoušela uniknout. Plácla jsem ji tou plácačkou podruhé, a pak potřetí.
Když jsem ji vyplácela plácačkou a ona začala natahovat, uvědomila jsem si, co se tu minule pokazilo.
Měly jsme špatné role.
Všechny ty staré příběhy pro děti. Já jsem je četla a Mirka je četla, ale teď jsem věděla, že si představuje, že je jedním z těch dětí.
Ale moje fantazie byly o tom, že jsem chtěla být ten dospělý, co je trestá. Teď už to bylo jasné jako den.
Mirka mi vyprávěla, jak z ní máminy výprasky dokážou udělat vzlykající, uřvanou hromádku neštěstí, a i když to byla lež, vyprávěla mi o tom, co chtěla zažít, a já jsem se postarala, aby to taky zažila.
Plácačka hrozně bolela, takže to ani netrvalo tak dlouho.
Zvedla jsem ji a objala a ani mi nevadilo, že mi její slzy dělají fleky na šatech.
Ona i já jsme teď byly na správném místě.
A bylo to báječné.