15.8.17

HUBERT


Nikdo na světě nemohl říct, že by se život byl s Hubertem jakkoli mazal. Naopak.
Sourozenců bylo doma hodně – a peněz pramálo.
Rodičové byli sice řádní lidé a dřeli do úpadu, jmění ale neměli, co by se za nehet vlezlo.
Bylo to opravdu veliké štěstí, že on sám se ocitnul v učení u cukráře Wolfa. Ani to nebyl žádný med a selanka – Hubert ale poctivě dřel a pranic neošidil. Nikdy. Mistr byl sice machr, jinak ale hulvát, surovec a grobián, jakého svět neviděl. Den bez tuctu ran – to byly vánoce. Doslova. A navíc… Navíc se do mládence dala i smůla na holky. Zamiloval se do Lízy, dcery mydláře z domu za rohem, - o tu si však řekl syn pana radničního písaře. Tak – kampak nějaký učedník…! Hubert se nedal. Nedal se – a obměkčil mistra nakonec tak, že směl zdarma složit tovaryšskou zkoušku. To bylo dobré. Jenomže, smůla se držela. Zahleděl se do Rózy, vnučky staré vdovy z blízkého náměstíčka. Ta utekla s nějakým komediantem, či co to bylo zač. Hubert už byl zavedený pomocník – a pomáhal dílnu i vést. Tehdy mistr náhle zemřel, vztek ho dohnal k mrtvici. Nu – a stará mistrová, rázná a přímo obří žena, to postavila jasně. Pokud si ji vezme – zaplatí mu mistrovskou zkoušku a předá dílnu. Jinak – ať táhne! Starobylý – leč, platný obyčej. Hubert souhlasil – a tumáš čerte kropáč! Okamžitě mistrovou obtěžkal a ta, už starší žena – zemřela při porodu i s děckem.
Hubert byl náhle na vrcholu!
Ani rodina mu nedělala starosti.
Rodiče byli dávno mrtví, a sourozenci ve světě.
A on se vrhl po hlavě do podniku, který mu utvořil život!
Všechno, všecičko vsadil na jedinou kartu - a ona mu vyšla!
Zděděný dům předělal na kavárnu s cukrárnou i vinárnou – a přidal se k rozpoutání nové módy. Konečně – císařský dvůr právě podpořil módu všeho, co zrovna překonal Herr General Laudon!.
Hubert zbohatl na patricie.
A právě tehdy, mistr na prahu středních let, potřetí v životě propadl zamilovanosti!
Do oka mu padla mladičká Vilemína! Dcera vele-úspěšného obchodníka Hocha!
Ona tedy byla hezounká, jako obrázek. Měla i – dle platné mínky – léta tak akorát na vdávání!
Jenomže, jenže! – Hubertovi se doneslo,…!
(Jak už jsou všude hodní lidé…!)
Že prý je ta sličná panenka, inu – líná jak veš!
A že je i trucovitá tak, až ji vlastní rodičové odprošují!
A – a že prý hezounkou pusinku má jako šlajferničku! Že ji ni ve spaní nezavře! Nu, - že je kleveta pomlouvačná a drchta drbavá, jakou svět neviděl!
Že prý v loubích a u kašen tráví přes své mládí tucetkrát více času, než kdejaká tetkovitá babka – staropanensky ovdovělá.
A že to vše mistránkovi potvrdila i babička světoběžnice Rózy – co mu byla nakloněna, že jí po zvrznutých zásnubách nenadělal ostudu, tak Hubert od námluv málem i upustil.
Pak ovšem přišla i poslední zvěst!
Kde Hubert uspěl, tam se zas Bernardu Hochovi zrovinka nevedlo, a pán, který pomýšlel na titul, měl jít na žebráckou hůl!
Cukrářsko-kavárenského vinárníka to kupodivu neodradilo – a naopak, šel na věc útokem!
Z námluv hned do zásnub – a ohlášky najednou!
Hochovi mu málem kolenačky děkovali!
Lidé to viděli všelijak, ale – hlavně muži, to chápali.
Vilemína opravdu stála za to!
Na žádný pád nebyla tlustá, byla však velice malého vzrůstu – a celá jakoby kulatá.
Od kulaté hlavinky, jejíž tvářička se jaksi přirozeně a stále usmívala, přes útlá ramena, klenuté poprsí, překvapivě úzký pas a opět kulatě tvarované boky – přecházející do ladně líbivých nohou – s nevídaně drobnými kotníky a titěrnými nárty i chodidly. Zhruba totéž pak šlo říci i o jejích pažích. Ladné a zároveň baculatě plné, s nevídaně štíhlými zápěstími a sladkými prstíky.
Celá v sobě pojila svěžest se ženskostí – a dobré se zlým.
A…!
NEVĚDĚLA, ŽE TATÍK JE NA HUNTĚ – a Hubert je drží nad vodou.
Přesněji – živí je.
Celé své oddavky brala, co: MILOST PRO PLEBEJCE.
A bavilo ji to, neboť už viděla – jak bude v mužově domě hned plně vladařit…!
A Hubert…
Hubert pod svou střechou zaměstnal vdovu Rézu, Rózinu babičku.
Věděl proč!
Ta krásku Vilemínku perfektně znala…!
Přípravy k samotné svatbě byly v plném proudu, všichni už se běžně navštěvovali. Vilemínka se s nosánkem nahoru nosila celým „svým“ příštím domem – a poroučela, jak královna ze Sáby. Vcelku úspěšně namíchla a znepřátelila si všechnu domácí čeleď i zaměstnance podniku. Přesto nebyla hloupá, aby si cosi dovolila k Hubertovi. Hrála si na nové koště – a čekala na oddavky. To ovšem i Hubert – a rozehrál svou hru!
Jak už spolu často a volně hovořili, zmínil se, mezi řečí, ať raději nechodí do té-oné komůrky – a rozhodně nenakukuje do skříňky, visící mezi okny. Trucovitá krasavice tam ovšem hned, na just a na truc, vyrazila! Komůrka byla podstřešní spíše jen obyčejná, skříňka mezi jejími okénky tvarem i velikostí připomínala visící hodiny s kyvadlem, Vilemína ji otevřela – a spatřila visící…!
Rákosku!
A jakou!
Na malík silnou, snad na sáh dlouhou.
Opatřená koženou rukojetí a zápěstním řemínkem – na kterém visela. Jakoby v té skoro hodinové skříňce byla jakýmsi skoro kyvadlem. Krasavici až podivně zamrazilo.
Velkopanskou „slečénku“ okamžitě napadlo, že to všechno je na trestání služek – doma měli cosi podobného – a hned si i vyložila, že snoubenec chce zákazem šetřit její city. Usmála se a řekla si, že Huberta co nejdříve ujistí o své způsobilosti vědět – a okukovat – úplně všechno. Odešla, ale přece jí to jaksi nedalo. Cestou domů se stavila na pár osvědčených místech a chutě dala k lepšímu, jak je její nastávající rázný – a ona statečná, že ho, z vůle rodičů, vyslyší! Pitoreskní hříčkou osudu to vše byla skoro pravda. Hubert rázný byl, a přísný i nesmlouvavý taky. Jenže! Vše držel přísné diskrétnosti – a Vilemínina žvanivost namíchla služky i pomocnice, o kterých teď šla řeč, jak ve službě dostávají! Lež to nebyla – ale nebýt Vilemíny, nemuseli to vědět všichni. A se zvrhlou nadsázkou.
Svatba se valem blížila a nevěsta stále netušila, že je s rodiči na mizině. Předsvatební úmluva nařizovala to tajit. Hubert ze jmění příštího tchána něco i vyplatil. Jeden dům, jeden sadařský statek za městem, kde nechal zavést velkolepé včelařství, ale – to byly zlomky. Navíc pak náležely jemu. Vilemína tak postřehla, že budoucí choť je sice bohatý a elegantní, na pána že si ale nehraje. Stále něco dělal. Když podnik nevedl, procházel ho, a kde bylo potřeba, přiložil ruku k dílu. Sám například běžně servíroval, nebo si stoupl k cukrářskému pultu. To se jí nelíbilo a neváhala nastávajícímu manželovi důtklivě připomenout, že ona je dáma a od svého chotě podobné chování nečeká!
Rodiče trnuli, Hubert to však přešel, a to i s kamennou tváří.
Konečně nastal den slavnostních obřadů!
Všecičko klapalo, jedna radost a šlo jak na drátkách.
I sláva, i soukromí – a i pár příštích dnů.
Hubert byl mladičkou ženuškou přece jen, kterak náleží, nadšen, a byť své povinnosti pranic nezanedbával, od novomanželky nežádal prakticky nic a věnoval se jí způsobem, který jí nejenom plně vyhovoval, leč, - též ji i příjemně překvapoval.
Prosté dny ovšem přece jen nakonec nastaly – a Vilemína postřehla, že choť ji jaksi, poněkud, neposlouchá. Pozorný, něžný, vitální byl a i zůstal. Stále však pracoval a též se nezdálo, že by svůj život snad směřoval do vyšších sfér panské společnosti. A to přece musel, když ona chtěla – a její otec to tak i dělával. O prvním dnu, kdy jejich dům musel mít zavřeno, se rozhodla. Hubert ji probudil polibky s laskáním – ona však nitečku něžností přetrhla a přímo v posteli i noční košili mu všechno přejasně řekla. Co musí, co nesmí, nu – a co bude a nebude dál! Stručně, jasně jednoznačně. A sáhla po zvonku, aby si zavolala služebnou ke vstávání.
Hubert mlčky vstal, upravil se, ustrojil a když služebná vešla – POSLAL JI PRYČ, - AŤ MÍSTO SEBE PŘIVEDE DRUHOU MAJORDOMU RÉZU!
Babička uprchlé snoubenky se dostavila hned.
Hubert se chopil slova a stručně, jasně, klidně i nekompromisně mladičké ženušce vyložil, co a jak. Dům povede nadále – ona má na vybranou. Buďto okamžité mateřství a to co nejpočetnější – nebo se do chodu domácnosti zapojí, jak každá způsobná měšťanka. A – nebo, obojí. Čtvrtá možnost – nebyla. Vilemína, která zatím aspoň sama vstala z postele, poslouchala s pusou dokořán. Ona a chovat?? Ona a pracovat??? Jen pantem zamlela, jak lapla po dechu – a spustila! Vychrlila na mužíčka notnou dávku řádně ostrých slovíček, procítěně dodala, co si o jeho řečech myslí, prohlásila, že ihned odchází zpět v „dům otcovský“ – a tam že mamince všecičko poví! A popadla první plášť, co jí pad do ruky a vyrazila z domu(!). Tak – bez paruky, oblečení, nebýt náhodně nazutých pantoflíčků, tak i bosa. Réza ji chtěla zadržet, to však Hubert nedovolil. Tajně jí i vysvětlil proč. Dávno tento zvrat předpokládal – a věděl, co bude!
Bylo!
Vilemína přerázovala pár ulic, (způsobeného pozdvižení všude kolem si ani nevšimla) a dorázovala k nejbližšímu otcovu domu – KTERÝ UŽ MĚL NOVÉHO MAJITELE! To byla krasavičce petarda! A tu na ni dopadlo i to, kterak je neoblečená! Rychle se rozběhla k dalšímu z otcových domů, TEN UŽ MU ALE TAKY NEPATŘIL – a mezitím zas „POBÍHÁNÍ KOŠILATÉ HANBÁŘKY“ vzbudilo tolik pohoršení, že to rozhýbalo i císařskou policii! Jenco i u druhého domu pochopila, že ani ten už není otcův, popadly ji rázem dvě modravé uniformy v černých čákách a LUP! Už byla hnědovláska v mřížovaném kočáře! Jej! Ta se hned dala do křiku! Ječela a řvala, co síly stačily! Vykřikovala, kdo je, co si to dovolují, ať ji hned pustí – a do pevných dveří bušila pěstičkami, až to dunělo. Stráž na to nedala nic, jen pátkrát třísnuli obuškovou holí přes mřížku okénka, ať je zticha. Jančila tím víc. Každopádně záhy byly u šatlavní stanice. Ona stále vyváděla, orace ale nebyly! Vyvlekli ji z vozu, protáhli kamenně klenutou chodbou, vroubenou mřížovými celami – a šup! Už byla strčená v jedné ze dvou na samém konci studené stavby. Mříž třeskla – a byla zavřená. Ihned se ovšem vrhla na kovové pruty a z posledních sil křičela, ať že ji pustí. Mříží lomcovala, jen to drnčelo. Vtom postřehla rázem tři věci.
První, z protější cely na ni až zuřivě mávala křiklavě oděná dívčina jejího věku.
Druhá – zrovna mezi posledními celami stála v chodbě jedinká pořádská lavice.
Třetí – někdo přicházel.
Někdo byl hromská žalářnice – Dora.
Ženská jak kyrysar – v šatech z přešité vojenské uniformy.
V levici džbán, v pravici – hůl.
Lískovici, jako hrom!
Tu napřáhla, zahrozila jí a prohlásila:
„Už jste máti Doru vyrušily od snídaně. Nechtějte ji ještě rozčílit!“
Vilemínu to tak vyděsilo, že zmlkla, - a když se obryně vzdálila, poslouchala sousedčinu řečnost jak ve snách.
Cizí dívka se jmenovala Emilie a byla členkou nejstaršího sesterstva na světě! Nad ránem ji lapli cestou ze štrychu – a že se pranýře pozvolna rušily, měla si odtrpět výplatu lískovkou! Teď bude hůř, když Doře přetrhly slinu – ale, chce prý „Košilandě“ co začátečnici, odpustit! Rozverně hned přidala otázku, jak chytli jí??
Vilemíně se vytratil sluch do ztracena.
Dlaně se jí samy přimkly k místům, kde se jí plášť dmul kulatým zadečkem.
Oni… Ji tu… Chtěli… BÍT???
CO ŽIVA VÝPRASK NEDOSTALA A…
Bystrá Emilie viděla její šok a pochopila, že cosi je jinak. Zkusila se ptát, ale když viděla, kterak je hnědovlasá sousedka vedle, začala jí spíše litovat. To už si i všimla fajnovosti košile s pláštěm – a začla být ještě více zvědavá… Přišly však na ni onačí starosti!
Dora byla po snídani – přicházela konat!
Nalíčená zrzka už věděla, že nejlíp bude držet a nevzdorovat – dobře to znala.
Žalářnice si ji nosem dolů natáhnula na lavici, spíš pro formu upoutala zápěstí s kotníky i pas, vyhrnula přebarvené sukně – bez prádla – až vysoko na záda – a vysázela jí příslovečných pětadvacet, až se hory zelenaly! A dá rozum, že na holou! Jak jinak.
Emilie křičela, až se v klenbě rozléhalo!
Přes všechen zvyk a i řemeslo trpěla jak zvíře a trvalo drahnou chvíli, než se vzpamatovala.
A žalářnice už se chystala k další práci…!
Jen co zrzka popadnula dech, odvázala jí – a strčila zpátky do cely.
Pak řinknula klíči – a vykročila k mříži Emiliině!
Hnědovlasá krasavice třeštila jen oči jako ihranitá!
Šla – pro ni…
Šla – s lískovkou…
Šla – ji bít…
Ne…!!!
Ve vteřince, kdy klecová dvířka zavrznula – kráska vyletěla!
S táhlým vřísknutím se vthla do mezery v železných prutech a zkusila prorazit mezi veřejí a kolem žalářnice. Ta ji ovšem tím lehčeji lapla, a že byla ostřílenou veteránkou, celou si ji přitisknula jejími zády k vlastnímu tělu, přičemž jí svou paží pevně obemkla a k pasu přitiskla oba dva hnědovlásčiny lokte. Ta se dala do běsného ječení a volnýma nožkama kopala ve vzduchu tak, až jí v tom marném běhu ulítly pantoflíčky.
(Mnohem později se měla dozvědět, jaké bylo štěstí, že jí Dořin hmat nedovolil škrábat a kousat!)
Jak v příšerné noční můře vnímala, kterak jenesená k lavici!
Volala mámu, táti, Huberta i Rézu…! Jen ať ji spasí z těch horoucích pekel…!
Přitisknuta nosem dolů na tvrdé dřevo, vnímala, kterak z ní padá plášť, jak je natažena, obě dvě předloktí má upoutána v zápěstích i loktech k předním nohám trestné lavice, na níž ležela. Křičným voláním vzývala nebe i peklo, aby se z té lavice dostala…!!
Vzpírala se chycenýma rukama – že ani nepostřehla, jak ji veležena poutá v pase.
„Nekřič tolik! Strháš si krk a bude tě víc pálit!“, zkoušela soudružsky radit Emilie, ale marně. Vilemína se krom křiku tak vzpírala, až jí na košili povolila tkanička límečku, volánkovitě nabírané kraječky povolily – a že byla lavice zrobena tak, že měla hruď skoro za jejím horním okrajem – málem  se jí celé poprsí z látky vydralo! Ta hanba! Na chvilečku ji to vyvedlo z míry tak, že zapomněla kopat bosými patami – a už je měla taky v poutech u druhého konce lavicové desky! V tu chviličku ucítila, jak jí žalářnice bere za lem košile u kotníků a s poděšeným jeknutím sebou začala ze všech sil mlít, vrtět i pohazovat, aby zabránila jejímu vyhrnutí. Bylo to zbytečné, spousta látky dělala košili tolik moc širokou, že by to šlo tak jako tak – ale to nakrucování Doře vše ještě usnadňovalo.
Záhy byla hnědovlasá krasavice nejenom uvázaná ale i nahatá – ne sice od hlavy, zato však – do paty. A to od zad – včetně zadničky. Nu, spíše – zadnice. Jak svrchu zmíněno, neměla daleko do oblé, či aspoň, lepé – boubelky. Trošinku baculaté. A tak se na lavce s křikem hanbatila – a Dora sahala po svojí lískovce…!
Vtom se ozval strážný od fortny – kdosi přicházel!
Obryně si zrovna odměřovala první šlohanec pozvolným přiložením!
Jej!
To ale Vilemínce důkladně zježené chloupečky „husí kůže“ naskočily!
Ať to byl kdokoli – pro ni byl vítaný jak anděl nebeský!!!
(Ne, že by nebrala i pekelného čerta!)
Ale…! Byla ro Réza!!
Nikdo jiný, než Hubertova majordoma.
Jej!
To Vilemína spustila!!!
„Rézo…! Rézinko…!! Rézinečko…!!!“
„Zachraň…! Pomoz…!! Spas…!!!“
„Já…! Já…!! Já tě…!!! Já budu…!!!“ – málem až slíbila hvězdu z nebe – a že se polepší.
Jenomže, - nedořekla, nepřislovila.
Réza po ní ani nemrkla a jen a jen k Doře. Důrazně, leč – šeptmo s ní vyjednala – a touhy Vilemíniny se začaly plnit!
(Na chvíli.)
Byla odpoutána, byla zdvižena, (sama by nevstala) byl jí vrácen plášť – a byla, bosky, odváděna. Na pantofle ani nevzpomněla.
Hnedlinko za branou je čekal kočár. Réza nemusela mladičkou paninku ani postrkovat.
Jen uvnitř ji šoupla na „nečestné“ místo – seděla na předním sedadle.
(koukala dozadu.)
Réza se beze slova usadila – a jeli.
Od první vteřinky bylo jasné, že domů to není.
Vytrvale mířili k m ěstským hradbám – a branou do polí.
Vilemína se po úlevě z výpraskové spásy zas trochu ulekla. Chce ji snad Hubert vyhnat? Poslat do kláštera?? Do káznice??? Směl by.
Troufla si přeptat se.
Leč – jediná odpověď byla poťukání Réziny hůlky.
Nikdy dřív si jí nevšimla.
Záhy však sama i poznala – kam jedou.
Na sadařský statek!
A už zastavovali.
Ne před stavením.
Před domečkem správce.
Réza ji vyvedla – a zašly dovnitř.
Tam – v hlavní a jediné světnici, stáli rodiče – a seděl Hubert.
Vyjukaná hnědovláska zkusila promluvit, na rameno jí ale dopadla stařenina dlaň.
Ostrá a pevná byla jako pařát.
Hubert vstal.
„Vzal jsem si za ženu vaši dceru, Vilemínu.“, pronesl s hlasitou věcností.
Rodiče ani muk.
„Je hezká i milá,… Žel je to i holka nevychovaná, rozmazlená a neposlušná.
Nechme stranou vše ostatní – jako je neexistence věna a podobně.
O to teď nejde.
Jde o zodpovězení následující otázky.
Buď vaši dceru na místě vyženu, vy si ji tady rovnou nechte – a hledejte jí ženicha, jako pro dceru šafářových na mém včelařském statku…!“
Vilemína myslela, že padne!
Leč!
Réza držela.
„Nebo, mi teď hned a tady budete nápomocni při prvním manželském kroku ku její nápravě!“
Mluvil, jak by tam nebyla.
A že přitom vstal, najednou viděla, že v jeho pravé ruce je…
RÁKOSKA!
A jaká!
Zrovinka taková, a možná ta, co v skříňce visela!
Krasavice jen po dechu zalapala. Hubert se na ni samotnou ani nepodíval.
Zato však rodiče se pohli!
Hlavy spíš skloněné, leč – konali rozhodně!
Vzali ji za ruce, Réza vzala plášť – a oni ji odvedli ke kratší hraně stolu. Než se po nich oněmělá boubelka alespoň rozhlédla, přehnuli ji přes tvrdou hranu!
Jak byla drobná, octla se jí drobná chodidla o chloupek výše, než byla podlaha.
Réza zastírala okna.
Vilemína vyjeveně zasténala!
Po bocích stojící rodičové jí tiskli široce upažená zápěstí – a také zátylek – a pevně utáhlý „chmoust“ z plátna košile, stáhnutý na bedrech ležících zad.
Hubert jen pozvolna přistoupil blíž.
Rézina si stoupla na stráž před dveře.
Po dechu lapající kráska začala překotným breptáním chrlit prosby i sliby.
K její smůle si neporučila – a tirádu proložila i mnoha hrozbami.
Vážně pokyvující Hubert jen naposled přetřel ratanovou haluz čisťounkým šátečkem.
Včelí vosk voněl.
„Snad bych i zvážil nějakou shovívavost…“
Shýbl se a vyhrnul-vykasal manželce košili, až na něj úplně špulila nahatou sedinku, „Ne však při skandálu, hodném tak nevěstky…“, poodstoup a velmi pečlivě přiložil stvol.
„A ne při takové hubatosti!“
Dodal – a začal.
Hubert začal svou ženu švihat a řezat a bít… Jak dávno zasloužila – a hromsky potřebovala!
Sličná hnědovláska spustila takový řev, rykot a vřískot, že to bylo k neuvěření!
Holaté nožky jí začly tak běsně kopat, že je až Rézina musela v kmitavých kotnících chytit a přidržovat!
Dáminka tak byla jako natažená – a bitá kůže se divoce vlnila!
Jej!
To byl výprask!
Však si s tím šatlavním nijak moc nezadal!
Dva tucty – a jedna!
Jen od muže namísto žalářnice – a z lískovky rákoska.
I tak si pak Vilemína přišla víc mrtvá než živá.
Nicméně – s mužem zpět do města kočárem odjela.
Už i vzpamatovaná.
Jela vstříc novému životu, co ženka poslušná.
Však to hned poznala!
Réza jí už cestou v kočáře – DALA KLEČET NA HRÁCH!
I po návratu domů bylo vše jinak – to už ale čekala.
Přes všechnu zhýčkanost nebyla hloupá.
Nejprve nastalo domácí vězení.
Zamčená v ložnici, pod Réziným dozorem, přičinlivě pomáhala na hojení svých jelit.
Hned poté se stala pilnou pomocnicí nejnižších služtiček-kuchtiček.
Opět pod dohledem. Za chyby a nehody bita nebyla, za lenost a odmlouvání ano.
Tak postupně prošla celý dům – až se ho naučila vést.
Ne že by Hubert při tom všem slevil ze svých manželských práv!
Naopak!
Ať byla Vilemína po sebetěžší práci sebe-více unavena, mužova náruč ji nikdy neminula!
A tak se stalo, že když už se opravdu mohla stát pravou paní velkého domu, nastala změna!
Žít kráska v jiném století, řeklo by se, že zažila to nejhorší.
Její muž ji už ten rok přinutil… Chovat.
A pak ještě sedmkrát.
A tak se stalo, že svět byl bohatší o osm nositelů jména, které se napravené krasavici zprvu tak ošklivilo, že se do něj málem neprovdala.
Hubertovo rodinné jméno.
Panovnicí právě zavedeno.
Tak jako její jméno - Hochová.
Zach.

Nevěrná Zuzana


V sobotu odpoledne seděl František ve své  kanceláři a pročítal účetní knihy. Tvářil se velice spokojeně. Obchody mu šly velmi dobře, byl představený cechu zlatníků, a dům na náměstí, ve kterém bydlel, budil závist u většiny obyvatel města. Jediné, co mu dělalo starosti, byla Zuzana, jeho o více než dvacet let mladší manželka a matka dvou malých dětí. V poslední době se o syna a dceru moc nestarala a péči o ně přenechávala stále častěji chůvě. Když si postěžoval jednou v krčmě, kam občas zašel s několika dobrými známými na pohár vína, jeden z jeho přátel se ho zeptal, zdali se jeho paní dobře sedí. Nechápal smysl jeho otázky, nicméně přisvědčil, že ano.
„A to je asi chyba, měl byste vzít alespoň jednou za měsíc lískovou hůl a postarat se, aby tomu tak nebylo,“ řekl přítel, který byl takovými žerty široko daleko znám, a objednal další džbánek loňského mělnického.
František sice pokládal za nutné občas připomenout služce a chůvě jejich povinnosti rákoskou, a když někdy kuchařka připálila nebo přesolila oběd, na její zadnici si pak s chutí zadováděla vařečka. Zuzanu ale pořád miloval, a i když ho její chladné chování k němu velice rmoutilo, neuhodil by jí ani květinou.
Z práce ho vyrušilo zaklepání na dveře. Zvolal „Dále!“ a vešla služka. Mírným poklesnutím v kolenou naznačila uctivý pozdrav a řekla, že by si s ním přála promluvit matka milostpaní. To bylo velmi neobvyklé, zřejmě se muselo stát něco velmi vážného. Jeho dojem potvrdila skutečnost, že tchýně měla od pláče zarudlé oči. Zuzaně se prý cestou na trh udělalo mdlo, a tak ji přivezli kočárem k nim. Asi by měla přespat dneska u nich a tak si přišla pro její noční košili. A opatrně se zeptala zetě, jestli snad náhodou není Zuzanka zase… František ji ujistil, že pokud ví, tak ne, a když služka košili přinesla, všeho nechal a spěchal s tchýní za manželkou.
Zuzaniny rodiče bydleli v malém domku na konci města. Žili prostě a byli rádi, že se jejich dcery dobře vdaly. Zuzana byla jejich nejmladší, a tak si manžela sama vybrat nemohla. Peníze na věno stačily jen pro její dvě starší sestry, a i když byla velice krásná, nezbylo jí, než vdát se za prvního, kdo si pro ni přijde. Na přepychový život si velmi rychle zvykla; žádné šaty dlouho nenosila a obsah její šperkovnice by jí záviděla mnohá šlechtična. Teď ale seděla jako hromádka neštěstí na židli a na čele měla studený obklad. Když spatřila manžela, vstala, a nechala se od něj obejmout. František ji politoval, řekl, ať si odpočine, a když jí zítra bude lépe, odveze si ji domů.
Večer, tak jako obvykle, zašel František do krčmy na džbánek vína. Dnes tam bylo neobvykle živo. Královský rychtář nařídil komisi cudnosti, aby provedla razii v jednom hostinci pochybné pověsti. Šest žen, které tam přistihli při mimomanželském obcování, bylo odvedeno do šatlavy, a zítra dopoledne je na nádvoří radnice čeká veřejný výprask. Místní doktor řekl, že musí být této exekuci přítomen, a všechny známé na ni zval; bude se prý na co dívat. Ženským budou nejprve ostříhány vlasy, a pak je žalářnice položí na lavici, zdvihne jim sukně, a našlehá na zadek metlou. Pak budou ještě týden zavřené v šatlavě. František se rozhodl, že si tu podívanou nemůže nechat ujít, a tak se ráno s ostatními vypravil na radnici.
Když kostelní zvon ohlásil desátou hodinu, žalářnice přivedla na nádvoří šest žen. Všechny byly hezké a některé i hodně mladé a ruce měly svázané za zády. Jedna po druhé usedaly na židli, a bez protestů si nechaly ostříhat vlasy. František mezi nimi poznal ženu mistra košíkáře, Markétu. Ten na ní bude jistě netrpělivě čekat s čerstvě uříznutým vrbovým prutem v ruce, a přivítání, kterého se jí od něj po návratu domů dostane, bude moc a moc bolet. Pak následoval zlatý hřeb dnešního představení. Ženy postupně ulehaly na lavici, žalářnice jim zvedla sukně a březovou metlou každé vysázela na holý zadek pětadvacet. Všechny při tom zoufale naříkaly, ale svůj trest přijaly poslušně. Věděly, že žalářnice bude mít dost času, aby si to s nimi pak v šatlavě vyřídila, kdyby se při výprasku vzpouzely.
„Mohlo by jich být sedm, jenže jedna z nich byla v pokoji sama a oblečená; říkala, že se jí cestou na trh udělal mdlo, a tak ji museli pustit. Opravdu nevypadala moc zdravě, a tak ji nechali odvézt kočárem k jejím rodičům. Asi to byla nějaká služka, prý byla oblečená ve velice jednoduchých šatech, jaké by si žádná měštka na sebe nikdy nevzala.“
Do Františka jako by hrom udeřil. Včera si toho nevšimnul, ale zrovna tak byla oblečená i Zuzana. A když ji, aby ji politoval, vzal do náruče, zdála se mu příliš měkká. Žádný korzet, žádné spodničky… Jako kdyby věděla, že se bude muset sama bez pomoci služky obléknout. To by se ale předtím musela svléknout… A ty hnědé šaty, co měla na sobě. Ty přece nedávno viděl na  jejich služce.  Zeptal se ještě, jak se jmenoval ten hostinec, ve kterém ty necudné ženy přistihli, a když se to dozvěděl, rychle se rozloučil a vyšel na náměstí. Posadil se v parku na lavičku a chvilku přemýšlel. To přece nemůže být pravda! Jeho Zuzanka mu určitě nevěrná není. Potřeboval ale mít jistotu, a tak šel do toho hostince. Po včerejší razii byl skoro prázdný. Položil na pult před hostinského pět zlatek.
„Řekněte mi něco o ženě, kterou od vás včera mravnostní policie neodvedla.“
Hostinský chvíli váhal, ale tak snadno vydělané peníze ho nakonec zlákaly.
„Měla štěstí,“ řekl. „Její milý se opozdil, a to jí zachránilo, husu jednu hloupou. Jinak by se dnes její vrkoče povalovaly na radničním dvorku a pak si na ní smlsla metla.“
„Proč jste řekl: „husa hloupá“?“ zeptal se František.
„Když tu byla poprvé, přišla vymóděná jako do kostela, a pak si nedokázala sama obléci korzet. Tak ho tady nechala, a poslala pro něj služku. A tu, náhodou, znám, pan cechmistr,“ řekl hostinský, a v očích se mu zlověstně zablesklo. „Byla to vaše Andula. Poradil jsem jí, ať příště své paní půjčí svoje šaty; nebude tak nápadná.“
A ještě škodolibě poskytl Františkovi radu:
„Když čas od času pořádně zmalujete paničce zadnici řemenem, nebudete muset nosit parohy.“
František ztěžka usedl na židli, a vděčně přijal skleničku pálenky, kterou hostinský odněkud vykouzlil. Rychle jí vypil a rozhodl se, že nařeže Zuzaně tak, že na to do smrti nezapomene. Už viděl, jak na její zadek dopadá… Ale co? Lískový prut, jak mu nedávno radil jeho přítel, anebo řemen, který mu doporučil hostinský. Doma trestal chůvu a služku rákoskou a kuchařku vařečkou.  Nebo má vzít na nevěrnou manželku metlu, jakou dnes dostávaly na radnici výprask cizoložné ženy?  Na rozhodnutí bude mít ještě čas. Teď musí jít domů a ujistit se, že mu hostinský nelhal.
František nebyl jen prvotřídní zlatník, ale i znamenitý obchodník. Nikdy se nenechal ošidit; naopak. Zpravidla to byl on, kdo měl z kšeftu větší prospěch. Nepochyboval, že se od Anduly dozví pravdu.
„Kolikrát si tvoje paní vzala ty tvoje hnědé šaty?“ zeptal se zatím nic netušící dívky.
„Proč by to dělala, pane, má přece mnohem hezčí,“ řekla služka, v jejích očích ale zahlédl strach.
„Lžeš!“ vykřikl František a hlasem nepřipouštějícím odmluvy dodal: „Přines rákosku!“  
Služka pro ni poslušně odběhla do komory, a když se vrátila a podala mu ji, tak, jako před každým výpraskem, se ohnula přes stůl a vykasala si sukni.
„Vím, že jsi lhala kvůli své paní, a tak nebudeš bita moc,“ řekl František. „Dobře si ale rozmysli, co mi odpovíš, až se tě zeptám znovu!“
Vyzdobil její zadek několika jelity, chvilku počkal, až přestala brečet, a položil jí stejnou otázku.
„Dvakrát,“ vzlykla služka. „Jednou minulý měsíc, a podruhé včera.“
„Víš, k čemu je potřebuje?“ zeptal se František.
Když služka dlouho neodpovídala, povzbudil ji zase rákoskou.
„Prosím, pane, už mě nebijte, všechno vám povím,“ vzlykala služka.
A František se dozvěděl, že Zuzana má milence a schází se s ním v hostinci „U zeleného stromu“. Poprvé tam nechala korzet a Andula pro něj musela zajít, a od té doby si její šaty bere proto, aby se pak dokázala obléci sama. Kdo je její amant, služka nevěděla.
František jí ještě pár ran přidal, nechal ji, tak jako po každém výprasku, políbit rákosku a zakázal jí o tom s kýmkoli mluvit. Protože jinak…
Teď už věděl všechno. Musel se rozhodnout, co s nevěrnou ženou udělá.
Když došel do domu jejích rodičů, přivítala ho Zuzana oblečená do matčiných šatů. Nebyly sice tak honosné, na jaké si během manželství zvykla, ale ty, které sebrala Andule, se s nimi nedaly srovnat.  Tentokrát ji neobjal, ale hned se jí zeptal, co dělala včera v tom hostinci. Je přece na druhém konci města, než je trh. Zuzana zrudla a ruce se jí začaly třást. František chvilku počkal, a pak se zeptal:
„Měla jsi tam dostaveníčko s milencem?“
Zuzana začala horlivě kroutit hlavou, jako že ne.
„Že jsi mě podvedla, to bych ti možná časem prominul, ale když ještě lžeš…“
Zuzana padla před ním na kolena, dala se do pláče, a prosila o odpuštění.
„Tak jak to bylo,“ zeptal se František.
A jeho žena se přiznala. Před nedávnem potkala na trhu moc hezkého studenta a ten ji svedl.
„Kolikrát se s ním sešla?“ zeptal se František.
„Včera by to bylo potřetí, jenže nepřišel…“ a znova prosila o odpuštění.
 „O tom si promluvíme později, teď přijde trest, Buď tě vyženu z domu, nebo dostaneš na zadek.“ řekl jí manžel a obrátil se k tchánovi. „Co bude lepší?“
Tchán rozhodně nechtěl, aby se mu nezdárná dcera vrátila domů -  patrně navždy, a tak byl pro výprask. Tchýně věděla, že Zuzana bude bita tak jako tak. Když ne od manžela, tak potom od otce. A dostat na zadek si zaslouží. A když František uchopil manželku za vlasy a přiměl ji tak, aby se mu podívala do očí, a zeptal se jí, co si vybere ona, vzlykla:
„Na zadek.“
Stejně jako její matka už věděla, že nebude trvat dlouho, a bude přehnuta přes koleno, a bylo jí jedno, jestli bude manželovo nebo otcovo.
„Dobře,“ řekl František. „Pětadvacet a na holou, stejně jako dostaly ty ženské na radnici.“
 Ještě ale bylo třeba rozhodnout, čím bude Zuzana bita.
František se zeptal tchána, čím dostávala na zadek, když něco provedla.
„Metlou, všechny holky i…“ zarazil se, a podíval se na svoji ženu, která při vzpomínce na to zrudla a mimoděk si pohladila vzadu sukni. „Všechny holky dostávaly výprask metlou nebo vařečkou., Co jsou holky pryč, metlu doma nemáme. Bude stačit vařečka?“
„Bude,“ řekl František. Vzpomněl si, jak kuchařka vždycky kvílela, když s ní dostávala.
Poslali Zuzanu pro vařečku.
„Však víš kterou,“ řekl její otec. „A přines také stoličku,“ poručil. Zuzana zbledla, ale poslušně odešla do kuchyně.
Když odešla, zeptal se František tchána, který byl jen o pár let starší než on, kdo Zuzaně nařeže.
„Je to vaše žena, na zadek jí musíte nasekat sám. Jedině tak si bude jistá, že bude bita pokaždé, když vás neposlechne. A to byste měl odteď důsledně dodržovat.“
Přesně to měl František v úmyslu.
Zuzana byla naposledy bita před svatbou a ještě včera by ji ani nenapadlo, že by se jí mohlo stát, to, co nepořádným služkám. Hrozně se styděla. Nejen že dostane nařezáno jako ty služky, ale ještě hůř. Ty si musely nachystat zadek na výprask sami, ona bude bita jako malá holka, kterou když zlobila, si tatínek ohnul přes koleno a pak z její vyšpulené zadnice odstranil vše, co by jí mohlo alespoň trochu před vařečkou chránit.. Než ale k tomu došlo, František řekl:
„Nejdřív ti matka ustřihne copy stejně jako žalářnice těm hanebnicím.“
Zuzana si na vrkočích nesmírně zakládala, a tak padla před ním na kolena a dala se do hlasitého pláče. Se sepjatýma rukama zoufale prosila, aby se nad ní slitoval, a copy ji ponechal. Nechal ji chvilku brečet, a pak jí dal na vybranou. Buď jí teď copy matka ustřihne, anebo bude Zuzana měsíc chodit jen v těch šatech, které jí půjčila matka. Bez šperků a bez korzetu a spodniček. Je léto, zima ji nebude. Andula bude na ni dohlížet. Dneska už kvůli své paní bita byla, a jistě nebude chtít, aby se jí rákoska do zadnice zařezávala znova.  A když se ten měsíc bude chovat jako vzorná manželka, na jeho konci ty šaty přijde matce vrátit. Pak dostane ještě jeden výprask, tentokrát metlou, a teprve potom jí František odpustí a přijme zpátky do svého lože. Když ale nebude poslušná, bude se dělit s kuchařkou o vařečku. S tím všichni souhlasili a výprask nevěrné ženy mohl začít. Zuzana se přehnula manželovi přes koleno. Na slabý protest se zmohla, když jí vyhrnoval šaty. Odhalení své zadnice se snažila rukou zabránit. Současně vrhla na matku prosebný pohled. Zatím vždycky, když si na ni nebo na její sestry vzal otec metlu nebo vařečku, matka ho prosila, aby nebyl moc přísný. Jenže tentokrát tomu bylo jinak. Matka ji plácla přes pusu, posadila se před ní a uchopila ji za ruce. Teď byla Zuzana bezmocná. Bylo jí slabou útěchou, že na zadek dostane od manžela a uvidí to jen její rodiče a ne skoro celé město, jak by se stalo, kdyby komise cudnosti přišla do toho hostince o chvilku později. Výprask je výprask, a bolí, ať ho dostává od kohokoliv.
A bylo to hodně zlé. Po několika plácnutích jí zadek bolel tak, že sebou mrskala jako ryba v síti, a ječela, až se hory zelenaly. Františkovi to nevadilo. Tchyně byla na svou dceru tak nazlobená, že mu řekla, ať jí nařeže pořádně. Že bude Zuzanin nářek slyšet až na ulici, nevadí; když se pak někdo bude ptát, proč bylo od nich slyšet takový křik, řekne, že rozzlobila manžela, který jí pak zmaloval zadnici, a vůbec mu nevadilo, že je u nich na návštěvě dcera se zetěm. A ženské se dál vyptávat nebudou; skoro každá občas dostane od manžela výprask. A tak Zuzanu nešetřil, a mrskal jí zadek, až ho ruka bolela. Ze slíbených pětadvaceti jí neodpustil ani jednu. Když se Zuzana dostatečně vybrečela, matka íi napudrovala pláčem opuchlý obličej, služčiny šaty si sbalila do uzlíčku, a František ji odvedl domů.
František s úžasem sledoval proměnu své ženy. Zuzana se pečlivě starala o děti a o domácnost, a když jí něco poručil, ihned ho poslechla. Zdálo se, že jak jeho přítel, tak i hostinský věděli, o čem mluví, když mu radili, aby své ženě občas zmydlil zadek. Rozhodl se, že se bude jejich radou řídit, a když v pátek viděl, že se Zuzana už druhý den může bez problémů posadit, usoudil, že její je zadnice zralá pro rákosku. Jenže byl spravedlivý, a nařezat ji, aniž by si to zasloužila, nechtěl. Možná by stačilo, kdyby viděla, jak je bita některá ze služek; ty ale jako by tušili, že nebezpečí výprasku je teď mnohem větší, než jindy, a ani jedna nechtěla být ta, která ho dostane. Naštěstí ale den na to měli ze šatlavy propustit doroty, které komise cudnosti přistihla při cizoložství, a tak se František rozhodl, že se na tu „slávu“ půjde podívat, a Zuzanu vezme sebou, aby ji připomněl, čeho se dopustila.
Když se v sobotu odpoledne otevřela vrata šatlavy, nejdříve z nich vyběhly čtyři nevěstky, které dráb s metlou v ruce hnal před sebou k městské bráně, a pak z nich pomalu a nejistě vyšla manželka mistra košíkáře a mladá dívka; tu si hned odváděl domů starší muž, zřejmě její otec. Asi nebydleli daleko, protože si již cestou začal rozepínat řemen. Markéta musela jít domů sama. Doprovázel ji ale dav zvědavců, dychtivých zhlédnout, jak jí doma manžel přivítá. Nešťastná žena nepospíchala. Dokonce se uprostřed mostu zastavila a dlouho hleděla do řeky, jako by do ní chtěla skočit a uniknout tak výprasku, který ji doma čeká. Nakonec si to ale rozmyslela, a loudala se dál. František vedl Zuzanu za ruku a šli za ní. Zuzaně se vůbec nechtělo, František ale poručil, a tak musela. Když celý průvod došel ke košíkářovu domku, otevřely se v něm dveře a statná ruka vtáhla Markétu dovnitř. A hned začal křik. Nejprve košíkář příliš hlasitě a do nejmenších podrobností své manželce oznámil, co se teď chystá s její zadnicí udělat, a pak jeho slova vystřídal zoufalý ženský pláč; to když svůj úmysl začal provádět. Když nářek trestané košíkářky už trval dlouho a okolo stojící ženy si libovaly, jak pěkný výprask dostává jejich nemravná sousedka, a vzájemně se ujišťovaly, že si to ta nestyda zaslouží, Zuzana to nevydržela. Ne že by jí bylo Markéty líto, doma se ráda dívala, jak její muž mrská služebným zadnici, když něco provedly a někdy jim tak nařezala i sama. Jenže nechybělo mnoho, a stejný dav pomstychtivých lidí mohl jít za ní i k jejich domu a pak škodolibě poslouchat, jak při výprasku naříká a pláče ona. Vysmekla se manželovi a bez jeho dovolení utíkala domů. František ji nechal. Byl rád, že má konečně pádný důvod seřezat jí zadek za neposlušnost. A když přišel domů, poslal chůvu s dětmi na procházku a služku pro něco na trh, a hned, jak ženské odešly, vzal rákosku, přehnul si manželku přes koleno, vyhrnul jí sukni… a zmydlil zadek tak, že Zuzana zase několik dní spávala s nosem zabořeným do polštáře.
Když uplynul měsíc, František se vydal s manželkou k jejím rodičům. Už je očekávali. Na stole ležela březová metla, a uprostřed pokoje stolička. František na nic nečekal, a vysázel manželce na holou zadnici pětadvacet. Jako posledně se to neobešlo bez pláče a křiku, tentokrát se ale Zuzana trestu nebránila, a matka ji držet ruce nemusela. Když výprask skončil, František utřel své ženě slzičky a políbil ji.  Zuzana se mu vrhla do náruče.
„Odpustils mi?“ zeptala se, a František řekl, že ano.
A doma na ni čekal dárek, zbrusu nová rákoska.
„To aby sis ji nemusela půjčovat od Anduly, když ti budu muset zase nasekat,“ řekl František, a opatrně pohladil manželce zadek. „Snaž se, abych to nemuselo být často."
A to, především sobě, Zuzana velmi ráda slíbila.

14.8.17

Ej, hora...!



·         Ej, hora-hóra, hora zelená!
Ej, hora hóra, som podveděná!
Len čo sa mi něchce robiť, už by ma moj muž chcel dobiť!
Ej, hora-hóra, hora zelená!

·         Ej, hora-hóra, hora zelená! 
Ej, hora-hóra, zlá je mama má!
Len som sa jej žalovala, nový remeň mužu dala!
Ej, hora-hóra, hora zelena!

·         Ej, hora-hóra, hora zelená!
Ej, hora-hóra, ty si proradná!
Len som remeň uschovala, už si průtik mužu dala!
Ej, hora-hóra, hora zelená!

·         Ej, hora-hóra, hora zelená!
Ej, hora hóra, něchcu byť bitá!
Abych bitku nědostala, do těba som zutěkala!
Ej, hora hóra, hora zelená!

·         Ej, hora-hóra, hora zelená!
Ej, hora hóra, muž ma naháňá!
Na trnky som bosky dupla, aj do žahlav potem hupla!
Ej, hora-hóra, hora zelená!

·         Ej, hora-hóra, hora zelená!
Ej, hora hóra, zle sa mi behá!
Popichaná, dožahaná, muž ma už-už len doháňa!
Ej, hora-hóra, hora zelená!

·         Ej, hora-hóra, hora zelená!
Ej, hora hóra, už som zlapaná!
Rukou muža pochytěná, nazpět domou odněsená!
Ej, hora-hóra, hora zelená!

·         Ej, hora-hóra, hora zelená!
Ej, hora hóra, bitka ma čaká!
Už si muž tvój prútik chystá, včil dostaněm –som si istá!
Ej, hora-hóra, hora zelená!

·         Ej, hora-hóra, hora zelená!
Ej, hora hóra, už som šlahaná!
Rany prútkom dopadajů, moje kriky pribůdajů!
Ej, hora hóra – ZLE SOM TRESTANÁ!



·         Ej, hora-hóra, hora zelená!
Ej, hora hóra, už chcem byť pilná!
Už chcem robiť! Brzo vstávať! Bitku vjacej nědostávať!
Ej, hora hóra, včil som taková!!!!

2.8.17

Dáte si?

V poslední době se nám tady v Praze rozmohl takový nešvar.

Doby, kdy i ten nejlepší barista byl pořád jen uctivým služebníkem, vystřídala doba, kdy i ta nejmenší husička, co umí natočit kafe, má sebevědomí bezmála Buonarotiho Mikelandžela.

Mára, můj známý, má po Praze několik kavárniček a nová doba dostihla i jeho. Navštěvoval jsem občas jeho kumbálek na Vinohradech. Obzvláštní drzosti se dopracovala drobná černovláska, tak dvacet let. Její “Dáte si??” rozřízlo vzduch hned po zavření dveří. Při poslední návštěvě mě svou drzou pusou tak vytočila, že jsem do Šálku přestal chodit.

Uběhlo pár měsíců, bylo horké léto a já jsem na ulici na Máru natrefil. Pár frází a pak otázka, proč mě u sebe už delší čas neviděl. Vyposlechl si moji stížnost a zamyslel se. “Hm, to bude Veronika. Nejseš první, kdo si stěžoval. Teď má zrovna směnu. Máš chvilku?”

V Šálku si Mára vzal Veroniku stranou. Ani se nesnažila nějak vykrucovat. Jen zrudla a na Márovu rekapitulaci jen špitla: “Asi jo.” Potud dobrý. Trochu mě ale vyhodila z konceptu další Márova otázka, “co s tím teda uděláme”. Tedy hlavně reakce Veroniky. “Už to asi zase potřebuju, Marečku...” Co?

Z dalších slov Máry vyplynulo, že má doma “kouzelný proutek”, no a samozřejmě mi hned svitlo. Že by Mára a Nika, jak jí tady říkali, byli “naši”?

Mára bydlel za dvěma rohama. Po příchodu vytáhnul ze šuplíku tenkou rákosku (!) a oznámil Nice, že “nastal čas výplaty. Roman bude přihlížet, aby dostal satisfakci za tvoje držkování.”

Pak ukázal na střední Niky černé plátěné šaty. Měla na sobě černou prodlouženou tuniku s velkými větracími otvory pod rameny. Těmi vykukovala hnědá podprsenka. “Nějak si je vyhrň nebo sundej, ale za minutu bude tvůj zadek holý a vyšpulený u stolu.”

Nika, v obličeji silně rudá, by si asi tuniku obtížně vyhrnovala, protože zvolila druhou možnost. Přetáhla si šaty přes hlavu a stála v pokoji v podprsence a kalhotkách. Ani se neotáčela, s povzdechem se ohla a pomalu si stáhla kalhotky. Samozřejmě nejsme s Márou trapný, takže jsme "tam" Nice nečučeli. V ovzduší byla vlastně přátelská atmosféra, rozhodně ne jakákoliv úchylnost. Mladičká “delikventka” zatím bez instrukcí přidala kalhotky k tunice, přešla k psacímu stolku a ohnula se o desku. Této choulostivé situaci evidentně nečelila poprvé.

“Nejdřív dostaneš rukou zahřívací výplatu, a pak pomalý, kouzelným proutkem,” oznámil Mára. Dívenka se zapřela rukama a začaly pleskat rány. 

Připadal jsem si jak ve snu. Holka, která byla jakoby nedotknutelná a drze si na mě vyskakovala, mi tady ukazuje nahý zadek, to přinejmenším. Zadek vystavený speciální masáži.

Nika si tíživost chvíle uvědomovala taky. Její rudost v obličeji rozhodně neustupovala. Na jejích zadních tvářích pak postupně nastupovala. Nika se snažila podél stolu nakukovat dozadu a potichu sykala. Všichni jsme ale věděli, že zlatý hřeb má teprve přijít. Minimálně já jsem se upřímně těšil.

Po důkladném propleskání Niky hýždí jí je Mára prohmatal. Následně oznámil, že nastal čas na “pomalý proutek.” Nika zaprotestovala. “Marku, já mám ale tu nohu, před týdnem mi sundali obvaz. Už teď mě to zas bolí. Já pomalej ustát asi nevydržím. Ale rychlej NE, prosím prosím! Mohla bych si k tomu lehnout a zvednout nožky?”

Už při cestě jsem si všiml, že Nika si jednu nohu šetří, takže to asi byla pravda. Pro mě jako pro diváka ale poloha vleže byla představa šílená. Napadlo mě, že tohle možná zase neustojím já. Hele, a jak to safra tu Veroniku taky napadlo? Pokud teda taky občas nezabrouzdá na specializované webovky?!

Na Márovi ale bylo vidět, že není žádný trýznitel zaměstnankyň. Ani by to k němu nesedělo. Nakonec o výprask si Veronika řekla sama. Proti poloze ležmo nic neměl a za loket odvedl Veroniku ke gauči.

Nika si sedla a vzápětí přešla do lehu. Zatím měla nohy pokrčené na gauči a způsobně u sebe, dívala se do stropu a čekala, až Mára přinese trestný nástroj. “Tak jdeme na to,” ohlásil Marek autoritativně. “Nohy nahoru.” Nika měla ale ještě jednu námitku. “Já je ale sama neudržím. Nemoh by mi je Roman přidržet?”

To už jsem nevěřil svým uším. Mára ale jednoznačně přikývl. Stoupnul jsem si Nice u boku na úrovni jejího hrudníčku a chytil její levou za kotník. Pravé lýtko se opírala o moje zápěstí. Nika se usilovně snažila oba kotníky držet u sebe.

Asi chápete, že jen tak mohla zajistit, že u sebe zůstanou její dolní končetiny i tam, kde nohy ústí v zadek. Ačkoliv... Tohle vám zamlčet nemůžu, i když tím prozradím, že tak úplný džentlmen taky nejsem. Sice jsem to nechápal, ale nějakou záhadou ženské anatomie se Nice její záměr mezi koncem stehen vůbec nedařil.

Když ale špitla: “Marku, můžeme,” měla každopádně můj obdiv za svoji statečnost.

Marek nezdržoval a Niku poprvé švihnul. Výprask odpovídal svému názvu. Mezi jednotlivými švihy byla tak dvacet vteřin “přestávka”, ale možná i delší. To jen zvýšilo dramatičnost chvíle a umožnilo nám všem si plně uvědomovat, co se tady odehrává.

To bylo vidět hlavně na Nice. Střídala sykání s hlubokým tichým “jau” a už po pár ranách se začala potit. Po patnácti švihnutích (a cca deseti minutách) upřímně už nebylo ani řeči o nějakém držení kotníků u sebe! Po pravdě, Veronika nohy úplně vypustila. Ve výsledku jsem levý kotník držel v ruce a pravá noha skončila v mém ohnutém lokti.

I když jsme dělali přestávky na protažení, Nika už svoje soukromí nějak zvlášť neprožívala. Asi měla jiné myšlenky. Díky tomu bylo vidět, jak z Verči teče, v podstatě "všude".

Mára pokračoval. Nika získala temný zastřený pohled a po ráně vydala někdy táhlý hluboký vzdech, někdy jej vystřídalo slabé fistulové “Jááu”. Nebyl žádný spěch. Já, myslím že i Mára, jsme byli tak trochu v tranzu a já se snažil zaujmout takový postoj, který by zachoval moji důstojnost. Některé věci těžko ovlivníte, i když jste chlap. Nebo možná právě proto.

Když Mára skončil, bylo jich opravdu dvacet pět a procedura zabrala určitě půl hodiny. Nika si uvolněné nohy dala před sebe, v podstatě v tupém úhlu, chladila se. Nevídáno. “Doufám Niko, že teď budeš sekat dobrotu,” dodal Mára. Nika se pomalu posadila, zvedla a přitiskla k Markovi. “Ano Marku, určitě si dám pozor. Děkuju za nasekání,” dodala potichu a zahanbeně se na mě podívala.

“Jestli chceš, můžeš využít koupelnu, asi potřebuješ sprchu” dodal, a Nika se odebrala z místnosti. Mára nám nalil vodu a trochu jsme rozebírali, jak je dneska v Praze těžké nabrat lidi. Na druhou stranu se zase ale nechal slyšet, že “Nika vůbec není špatná. Jen potřebuje vedení.”

Z koupelny zatím šuměla sprcha. Najednou ale náš rozhovor něco přerušilo. Byly to, co si pamatuju, tři hlasité steny od Niky z koupelny. Nebojte se, nic se jí nestalo. To jen její temperament a životní síla se po hodině napětí vydraly na povrch. Můj názor je, že se ani nesnažila to tlumit. No, jak možná víte sami, takový pomalý a táhlý výprask temperamentní ženy má svoje specifika.

Když pak sprcha utichla, Nika vyklouzla z koupelny jen s ručníkem a podprsenkou v ruce. Tu si přidala na hromádku, přešla k balkonovým dveřím a pomalu se dosušovala. Z boku jsme viděli její zmalovaný zadek a unavený úsměv. A hezká malá prsa, která se mi moc líbila. O to víc, že se nám s nima Nika pochlubit vůbec nemusela.

Poté, co se dosušila, tak se před našimi zraky pomalu oblékla. Tajnosti tak nějak nebyly potřeba. Před domem jsme se rozloučili. Okamžitě jsem do sebe ve výčepu hodil dvě piva a sypal si to domů. Asi je fér se vám tady přiznat, že moje kroky vedly do sprchy.

---

Uběhlo několik měsíců. Navštěvoval jsem zase Šálek a Niku často vídal. O našem "zážitku" jsme samosebou nikdy nemluvili. Nicméně, to “číslo” se vždycky usmálo, zrudlo a oči nesklopilo.

Když jsem pak jednou zase přišel, Nika a Marek vedle seděli u stolku a evidentně “byli spolu.” Mávali na mě, tak jsem si přisedl.

Nejdříve jsme se jen bavili a různě na sebe pomrkávali. Pak se ale rozhovor stočil na blížící se koncert Leoše Mareše v outůčku. Mára poznamenal, že “vlastně ještě taky potřebuje koupit lístky.” Nika se na něj překvapeně otočila. “Ale ale ale, kdo tady říkal, že je to zařízený? To si Marečku vysvětlíme doma, ano?”

Marek se snažil zachechtat a zamluvit to, ale evidentně zrudnul až po kořínky vlasů. Oukej, takže Marek asi už taky poznal kouzelný proutek z druhé strany. Dobře Nika. Ale víte co. Je dobře, že se i dneska lidi najdou a vyjdou si ve svých potřebách vstříc. Určitě lepší, než se v duchu škvařit a tomu druhému nadávat.

Nemá vlastně ta kavárenská otázka “Dáte si?” ještě další smysl? Nebylo by lepší, kdybychom si navzájem dávali to, co potřebujeme a zasloužíme, a to nejen v kavárně?