18.1.18

Rákoska (Marie)

Každý den v půl jedenácté míváme v práci kávový kroužek. Schází se v  něm všech šest ženských, které pracují v účtárně. Jsme všechny zralé dámy, které už mají za sebou stříbrnou svatbu. Známe se už léta, a tak diskuse při kávě bývají dost otevřené.

Tuhle si jedna z nás, Blažena, postěžovala, že jim to doma přestává klapat v posteli. To mě zajímalo, protože mám se svým Jirkou přesně stejné problémy, jenže na rozdíl od Blaženy se je stydím ventilovat, dokonce i před dobrými kamarádkami.

Ne tak Věra. Té dokonce nadhozené téma padlo do noty. "K tomu je dost snadná pomoc," vzala si slovo. "Pokud není moc pozdě, a to u žádné z nás chválabohu není, tak jsou na to dobré výprasky na zadek. Taky jsme se k nim museli už před pár lety uchýlit." Věra se blaženě usmívala. "Kdo komu je dává," odvážila jsem se zeptat. Věra se usmála mé naivitě. "Inu, stoprocentně to pomáhá chlapům. Ale ani výměna rolí není k zahození. To vím z vlastní zkušenosti. Můj Joska je ohleduplný, a tak mu kdykoliv ráda podržím." Blaženu to zaujalo. "Čím ty výprasky děláš?" zeptala se. "V mládí je dobré dělat to rukou, nebo pravítkem, nebo koženým páskem. Ale my jsme s tím začali dost pozdě, a to už pomáhá jen rákoska, nebo prut." "Nestačila by vařečka?" zeptala se Růžena, která má doma nejspíš stejné problémy, jako my tři. "To nedoporučuju. Nástroj na vyplácení by měl být pružný. Účelem této terapie není ublížit nebo poranit, ale zlepšit prokrvení orgánů a zvýšit rozkoš. " pravila Věra. "Jelikož nebydlíš v domě se zahradou a nemáš možnost nařezat nebo nalámat pruty z keřů, je nejlepší rákoska. Ta je dobrá i z toho důvodu, že se dá používat dlouho. Pruty za pár dní vyschnou, pokud je řádně neošetřuješ, a potom se lámou a dělají po bytě smetí." "Jak se mají pruty ošetřovat," zeptala se Irena, která zahradu má, a nebude muset tudíž utrácet za rákosku." "Pruty se dají do vázy nebo vědra s vodou," rozpovídala se Věra. "Voda se musí každých pár  dní vyměnit, aby se v ní nerozmnožovaly mikroorganismy. V Rusku máčejí pruty ve slané vodě, ale potom výprasky s nimi jsou dost surové. Nevýhodou prutů, pokud se nepoužívají vždy jen jednorázově, je i  to, že přivolávají pozornost případných návštěv. ´Jé, vy máte ve váze pruty! Na copak je potřebujete?´ Manželské nebo milenecké výprasky jsou intimní záležitost, a neměl by do nich kdekdo strkat čumák. Jak říkám, nejlepší je rákoska. Schováš ji do šuplíku nebo do skříně, je trvanlivá, pružná, neublíží, ani se nepokazí."

Věra zřejmě není kdekdo. Nicméně jsem jí byla vděčná, že nám vyprávěla o svých zkušenostech. Neměla jsem o těchto věcech potuchu. "Kde se dá taková rákoska obstarat," zeptala se Blažena. Byla jsem ráda, že jsem se nemusela zeptat já. "V kterémkoliv sexšopu," odpověděla Věra.

Téma bylo dost podrobně vyčerpáno a káva dopitá. Tak jsme se vrátily k práci.

Já jsem se ale po kávové přestávce nemohla na práci moc soustředit. Z telefonního seznamu jsem si vypsala adresy sexšopů, ale i potom se mi hlavě neustále honily pojmy jako rozkoš, rákoska, výprask, podržet a prokrvení.

Cestou z práce jsem se zastavila v sexšopu, kolem kterého jezdím domů. U pultu byla mladá prodavačka. "Potřebovala bych nějakou rákosku," vypravila jsem ze sebe s namáhou. Jistě jsem byla celá červená. "Na co ji potřebujete?" zeptala se slečna s úsměvem. V krku se mi udělal knedlík, a nebyla jsem schopna slova. "Vašemu manželovi nestojí, a vy byste ho chtěla povzbudit, že?" odpověděla  prodavačka sama sobě, nepřestávajíc se usmívat. Jen jsem němě přikývla. Dívka mi vybrala rákosku střední délky a střední cenové kategorie, a nabídla mi k ní pěkné kožené pouzdro, abych nebudila pozornost. "Máme tady i jiné pěkné pomůcky: důtky, plácačky, bičíky..." snažila se prodavačka zvýšit obrat firmy. Jen jsem zavrtěla hlavou. "Umíte s tou rákoskou zacházet?" zeptala se, aniž se urazila pro mé odmítnutí. Znovu jsem zavrtěla hlavou. "Pojďte se mnou," vybídla mě. Zavedla mě do kanceláře, zamkla za sebou a pravila, "Pane šéf, tato dáma si nás koupila rákosku, a neumí ji používat." Vedoucí zřejmě měl takových zákazníků víc, a věděl, co má udělat. Myš od počítače odsunul na jednu stranu, klávesnici na druhou, spustil si kalhoty, stáhl spodky a přehnul se přes svůj vlastní psací stůl. Prodavačka ho asi šestkrát švihla v různých směrech z různých stran po holém zadku. Vedoucí se beze slova oblékl a vrátil se k úřadování.

S prodavačkou jsme se vrátily do prodejny. "Ten výprask jsem jen tak markýrovala," řekla. "Jednak je to můj šéf, tak ho nemůžu bít, a jednak si nemůžu dovolit, aby se mu zachtělo sexu. Ale aby to mělo význam, vy to musíte dělat silněji. Mnohem silněji." Při placení mi připočítala stovku "za praktické předvedení".

Když jsem vyšla z obchodu, v duchu jsem nadávala Věře, že nám neřekla to nejdůležitěší. Že se výprask musí dávat na holou. A sobě jsem blahořečila, že jsem se přiznala, že rákosku neumím používat.

Po dlouhé době jsem se těšila domů. Hned po večeři jsem musela Jirkovi vyklopit, co je nového. "Dnes jsme si v kávovém kroužku povídaly o sexu." "Hmmm," zabručel Jirka. "O tom vy si přece povídáte často." "Jo, ale tentokrát konkrétně. Představ si, že skoro všichni manželé našich holek mají potíže s erekcí." "Vyslepičila jsi jim, že ani mně pořádně nestoji?" durdil se na oko můj muž. "Ne, to jsem si nedovolila. Ale ostatní baby byly docela otevřené. A víš, co povídala Věra? Že prý na to pomáhá výprask na zadek." "To znám," opáčil Jiří. "To je známá metoda." "Proč jsi mi o tom neřekl?" otázala jsem se. "Jednak jsem se styděl, jednak jsem si myslel, že ti vyhovuje, že mi nestojí, a že nemusíš předstírat migrénu." To byla sice částečně pravda, ale teď právě se mi hrozně zachtělo milování. "A Věra ještě povídala, že je na to nejlepší rákoska. Nezkusíme to taky? Věra říká, že to dělá Joskovi už pár let, a je hrozně spokojená."

"Inu," řekl Jirka. "Kdyby se nám měl zlepšit sexuální život, za trochu bolesti to stojí. Ale kde vezmeme rákosku?" "Neměj péči," doma jsem nebyla tak zakřiknutá, jako v kanceláři. Otevřela jsem zip na pouzdře a vytáhla z něj krásnou novou rákosku. Jirka neřekl nic. Jen se mu zrychlilo poskakování ohryzku.

Nechala jsem rákosku na stole, aby byla na očích. Když jsme se chystali ke spánku, Jirka se osprchoval a oblékl si čisté pyžamo. V ložnici si lehl na břicho. Osprchovala jsem se i já, a s rákoskou v ruce vstoupila do ložnice. "Ale, Věra povídala, že se to má dělat na holou." Nepřiznala jsem se, že jsem se to dozvěděla až v sexšopu. Jirka zabručel něco o otravných buzerantských mrchách, ale poslechl mě. Jako ostatně vždycky. Stáhl si kalhoty, a iniciativně svlékl i blúzu, aby nepřekážela. Vykoukl na mě jeho baculatý zadek. Už jsem ho v tého pozici neviděla dost dlouho, a tak jsem si ho nejdřív trochu prohlížela. Potom jsem ho pohladila po hýždích i mezi nimi, a chopila se rákosky.

Udělala jsem to, jak mi poradila prodavačka v obchodě. Začala jsem mírně. Jirka na mírné vyplácení nereagoval. Ale když jsem zvýšila rychlost i razanci, Jiří se začal vrtět a tiše úpět. Ale nesnažil se výprask stopnout. Až asi po dvaceti minutách zašeptal, že stačí. "Copak?" zeptala jsem se škodolibě. "Bolí?" "To taky, ale už jsem připraven na milování." Převrátil se na znak. a skutečně - jeho pták docela slušně stál.

Rychle jsem si shodila noční košili, stáhla mu předkožku a nasedla si mu na koníčka. Nejprve jsem se jen tak hnízdila, a sledovala, jak jeho penis ještě víc roste. Potom jsem ho přilehla celým tělem a spojili jsme se jazyky. Jirka mě chytil za obě prsa a dovolil mi rozhýbat pánev. Už jsem byla dávno hotová, když jsem pocítila sérii jeho výstřiků. Jako bych dostala skotský střik.

Rozpojili jsme se dole, ale stále jsme měli spojené jazyky. Jirka pustil jedno ňadro, a volnou rukou žmoulal můj dosud zduřený klitoris. Bylo mi nádherně, ale jaksi mi to nebylo ještě dost.

"Víš, co ještě říkala Věra? Že někdy neškodí výměna rolí." "Jaká výměna? Už mně s tou Věrou lezeš na nervy. Věra, Věra, Věra!" Nevím, jestli Jirka předstíral, že nerozumí, nebo je opravdu tak natvrdlý. Tak jsem mu to musela polopaticky vysvětlit. "No, že muž vymrská ženu." To ho zaujalo. Byla jsem v průběhu manželství často protivná, velmi protivná. Šikanovala jsem ho za každou maličkost, často i vymyšlenou, pod různými, často imaginárními záminkami jsem odmítala s ním souložit, udělala jsem mu několik let trvající peklo, když mi nějaká anonymní svině telefonovala, že má Jirka milenku, a neomluvila jsem se mu, když nade všechnu pochybnost vysvitlo, že to nebyla pravda. Takže bych se nedivila, kdyby Jirka někdy, často, zatoužil přehnout si mě přes koleno a seřezat mi prdel, co se do ní vejde. Bohudík to nikdy neudělal. Nebo bohužel. Teď má legální příležitost.

Překulila jsem se na bříško, a Jirka se chopil rákosky. "Věra říkala, že muž to nemusí dělat tak silně, jako žena." Švihl mě rákoskou přes zadek tak silně, že se mi udělaly hvězdičky před očima. "Věra! Jestli ještě jednou řekneš to slovo, tak tě seřežu tak, že na to do smrti nezapomeneš!" To by byla nádhera, pomyslela jsem si, ale pro jistotu jsem Věru nechala Věrou. Aspoň pro dnešek.

Jirka potom pokračoval mírněji v prokrvování mé prciny. Dělal to krásně a tak dlouho, že mi znovu začala téct ženská míza. Bočním pohledem jsem viděla, že i Jirkův panáček je znovu v pohotovosti. Tentokrát jsem se mu nabídla v klasické misionářské poloze. Než padesátiletý muž při druhé souloži za jeden večer dosáhne ejakulace, tak to pěkně dlouho trvá. Já jsem za tu dobu dosáhla orgasmů několik. A dvě soulože za jednu noc jsem nezažila od svatební noci. Věře budiž chvála!

I Jirka byl spokojený. "Umyj tu rákosku desinfekčním roztokem, a až uschne, ulož ji na místo, o němž budeme vědět oba," pravil. S takovým umístěním jsem ráda souhlasila.

Ráno jsem se zastavila v samoobsluze a koupila nejdražší bonboniéru, jakou měli na skladě. Vlezla jsem k Věře do kanceláře, a nedbajíc, že nás slyší Blažena, jsem nahlas řekla, "To máš za tu rákosku. Ale zasloužila bys na prdel, že jsi mi neřekla, že se to má dělat na holou!" Blažena nastražila uši, a zajiskřilo se jí v očích."

"Kdy budeš mít na to čas?" otázala se Věra.

Čtěte také:

http://aryonstory.blogspot.sk/search/label/Aloys

http://loyzero.blogspot.sk


http://loyznude.blogspot.sk

12.1.18

Velmi neobvyklé přání

Před obchodním centrem mě zastavila velmi mladá žena a zeptala se mě, jestli bych jí neodpověděla na anketní otázku. Neměla jsem vůbec chuť se s ní vybavovat. Byla jsem unavená, v jedné ruce jsem nesla dost těžkou tašku s nákupem a za druhou vedla šestiletou Aničku. Chtěla jsem vzít sebou obě dcery, jenže ta starší, Kateřina, místo toho aby po obědě Aničku hlídala, dívala se na televizi, a nechala jí čmárat pastelkou po zdi. Naplácala jsem jí na zadek, a musela zůstat doma. Jenže pak jsem si vzpomněla, že jako studentka jsem si také takhle občas přivydělávala, a jak bylo mnohdy těžké přesvědčit lidi, aby vám něco řekli. A tak jsem položila tašku na zem a zeptala se, co ji zajímá.
„Měla jste někdy nějaké přání, které by se dalo považovat za neobvyklé?“ zeptala se a otevřela složku, aby si mohla zapsat, co jí řeknu.
To byla zvláštní otázka. Chvilku jsem přemýšlela. To, že jsem si přála, aby se moje první dcera narodila 25. listopadu, tedy v den, kdy mám svátek, se za neobvyklé asi považovat nedá. Nic jiného mě nenapadalo. Řekla jsem tedy, že si, bohužel, na žádné nevzpomínám, a chtěla jsem jít domů. Byla jsem zvědavá, jestli ten v televizi tak často vychvalovaný čistič skvrn si s Aniččinými kresbami v nedávno vymalovaném pokoji poradí. Moc jsem tomu nevěřila, a dostala jsem zase na Katku zlost. Už je jí dvanáct, a chová se jako malá…
A v tu chvíli jsem si na jedno své velmi neobvyklé přání vzpomněla. Jenomže to bych stejně té dívce vyprávět nemohla…
Když mi bylo šest let, přinesla mi vrána sestřičku. Alespoň tak mi to tehdy doma řekli. Do té doby jsem byla pro tátu a mámu všechno na světě, pak se to ale změnilo. Alenka začala mít přede mnou ve všem přednost. Nesla jsem to hodně těžko, zvláště když jsem toho mrňavého spratka musela pořád hlídat. Do té doby mě rodiče ani jednou neplácli, když jsem zlobila, a teď jsem byla bita za všechno, co provedla ona.
„Měla jsi na ní dávat pozor,“ říkal vždycky táta, když si mně pokládal na klín.
Můj výprask byl také nejspolehlivější způsob, jak to řvoucí dítě utišit. Moc si ale nepomohl, protože místo Aleny jsem začala křičet já.
Když se Alena naučila mluvit, dokonce na mě žalovala. A když jsem pak dostala na zadek, každému, koho potkala, radostně oznamovala, že „Káča byla bita“. Domlouvala jsem jí, prosila, uplácela jí zmrzlinami, nebylo to ale nic platné. Každý výprask, který jsem dostala, byl pro ni víc než všechny hračky dohromady, a když mi táta před ním vyhrnoval sukni a stahoval kalhotky, očíčka se jí rozzářily radostí.
Jednou, to když bylo Aleně asi pět let, a byla jsem s ní sama doma, jsem to zkusila po zlém. Položila jsem si ji na klín, zdvihla sukénku, stáhla kalhotky a naplácala jí. Přesně tak, jak to dělával táta mně. Byla oproti mně mnohem menší, dalo mi ale moc práce udržet ji, aby se mi nevysmekla. Pak jsem ji ještě slíbila, že když bude zase žalovat, dostane na zadek znovu. Jenže nedostala ona, ale já. A hned dvakrát. Alenka to řekla mámě, a ta mi naplácala dokonce vařečkou, a když přišel táta domů, žalovala to ještě jemu. Ten si pak dlouho o něčem povídal s mámou, a pak mě poslal nahoru do pokoje, ve kterém jsme s Alenou spávaly. Čekala jsem tam na něj asi půl hodiny. Když konečně přišel, myslela jsem, že umřu. Přinesl si rákosku, a také jí hned na můj zadek použil.
A od té doby jsem na něj dostávala jen s ní. Když jsem měla být bita, musela jsem jít jako obvykle do mého a Alenčina pokoje a tam se nachystat na výprask. Byla-li jsem oblečená do kalhot, musela jsem si je před tím svléknout, pečlivě složit a položit na postel. Zdálo se mi to hrozně potupné, a tak jsem se raději vždycky převlékla do volné sukně a i kalhotky jsem si vybrala s ohledem na jelita, kterých bude na mé zadnici jistě požehnaně. Pak jsem sundala s věšáčku u dveří rákosku a čekala na tátu. Většinou nespěchal; někdy přišel až za půl hodiny. A jako bych to dobře nevěděla, musela jsem ještě vyslechnout, proč teď dostanu na zadek. To už jsem brečela. Pak už to probíhalo jako vždycky. Táta odstavil od stolu židli, opřel si o ni nohu a řekl:
„Rákosku!“
Sundala jsem ji z věšáčku a přehnula se mu přes koleno. Když mě zdvihnul sukni a stáhnul kalhotky, řekl podruhé:
„Rákosku!“
Podala jsem mu ji. A pak nastal mazec. Bylo to hrozné jako vždycky, ale dalo se to přežít. To horší následovalo pak. Alenka mi každou chvíli strouhala mrkvičku, kdykoliv se táta nebo máma nedívali, a každému, koho následujících pár dní potkala, řekla, že Káča byla bita. A aby bylo všem jasné jak, poplácávala se při tom po zadečku. Dokonce vodila svoje kamarádky do našeho pokoje, aby všem ukázala „rákosku na Káču“.
            Neměla jsem to ve škole jednoduché. Protože jsem nechtěla doma dostat výprask za špatné známky, měli mě všichni za šprta, a když se spolužáci chystali provést nějakou lumpárnu, nikdy jsem se k nim nepřidala. To se mi pak, hlavně holky, posmívaly, že se bojím, že dostanu od táty na zadek. Měly, samozřejmě, pravdu. Bála jsem se. Ony nejspíš doma bity nebývaly, a tak nevěděly, jak dlouho po tom si nemohou pořádně sednout. A tak jsem Alence důvod k radosti poskytla jen málokdy. A když jsem něco provedla a dostala poznámku nebo hodně špatnou známku, tátovi jsem žákovskou knížku ukázala, až když nebyla Alenka doma. Výprask jsem sice dostala, ale bez sestřina pošklebování.
            Dva dny před mými sedmnáctými narozeninami jsem cestou z odpoledního vyučování zašla s několika kamarádkami do restaurace. Nejdřív jsme pily džus, a pak jsme si každá daly dvě deci vína. Nevypila jsem ještě ani půl skleničky, když se u našeho stolu objevil táta. Vyndal z peněženky dvacku, a položil ji na stůl. Říkat nic nemusel, věděla jsem, že mě zadek bude bolet moc a moc. Když jsme přišli domů, Alena seděla u stolu, a tvářila se velice spokojeně. Hned mi začala strouhat mrkvičku. Táta jí požádal, aby zašla pro něco k tetě – bydlela asi čtvrt hodiny od nás, a táta ji k ní teď posílal vždycky, když se mi chystal zmydlit zadek. Alena tentokrát ani trochu neprotestovala a šla. Cestou ke dveřím vyndala z kapsy mobil a začala psát esemesku. Asi všem sděluje, že dostanu nářez.
„Běž nahoru do pokoje, a počkej na mě!“ poručil mi táta, když Alena odešla.
Poslechla jsem. Byl už večer, ale protože byl úplněk, nemusela jsem hned rozsvítit. Potřebovala jsem se pořádně vybrečet. Lehla jsem si na postel, zabořila hlavu do polštáře a dala se do pláče. Nějaké slzy jsem si ale chtěla nechat – budu je ještě dneska moc a moc potřebovat, a také jsem se musela převléknout na výprask, který za chvilku dostanu, a tak jsem brzy vstala a začala si rozepínat kalhoty.
Naproti oknu máme terasovitou zahradu, takže tenkou záclonou je do našeho okna docela dobře vidět. A protože jí ozařoval měsíc, bylo vidět i ven. Zahledla jsem, jak se u angreštů něco mihlo. Podívala jsem se pozorněji. Za keři se schovávalo několik dětí. Zase jsem se dala do pláče. Tak je to tedy. Alena mě viděla, jak jdu s holkama do hospody a hned to žalovala tátovi. A teď si přivedla kamarády, aby se podívali, jak je její starší sestra bita. Když bude v našem pokoji rozsvíceno, budou mi moci dokonce i spočítat na zadku jelita.
Tak tohle si, sestřičko, už líbit nenechám! Rychle jsem vstala a postavila se ke dveřím zády k vypínači tak, že když táta přišel, rozsvítit nedokázal.
„Co to má znamenat,“ rozzlobil se.
„Tatínku, prosím tě, nasekej mi na zadek někde jinde. Výprask si zasloužím, neměla jsem do té hospody vůbec chodit. Neprovedla jsem ale snad nic tak hrozného, aby se všichni kluci z Aleniny třídy mohli dívat, jak dostávám rákoskou na holou, jako kdybych stála na náměstí na pranýři.“
„Nezbláznila ses? Alenu jsem přece poslal k tetě!  A jak by se sem ti kluci dostali?“
„Tak podívej z okna tam, kde máme angrešt.“
Chvilku váhal, jestli má nebo nemá, nakonec to ale přeci jen udělal. Pak se otočil ke mně, a řekl.
„Já ji seřežu, že si týden nesedne. A ty si vezmi rákosku a pojď se mnou,“ a odvedl mě do ložnice, kde spává s mámou.
Výprask mě, samozřejmě, neminul. Musela jsem si svléknout kalhoty a přehnout se tátovi přes koleno. Jako vždycky mi stáhnul kalhotky a seřezal zadek rákoskou. Brečela jsem jako pokaždé, nikdo ale můj výprask neviděl. Nebyla jsem tentokrát bita dlouho. Místo obvyklých pětadvaceti jsem jich dostala jen něco málo přes deset.
„To by ti mělo stačit, a doufám, že to dnes bylo naposled, co jsem ti musel zmalovat zadek. Obleč se, dej rákosku tam, kam patří a přijď za mnou dolů.““ řekl, když mě pustil.
Alena přišla asi za deset minut.
„Teta nebyla doma,“ řekla, netvářila se ale vůbec spokojeně.
Nedivila jsem se. Z podívané, kterou slíbila spolužákům, sešlo.
Táta vzal mobil a kamsi volal. Když skončil, řekl Aleně:
„Teď jsem mluvil s tetou. Nejméně hodinu byla doma. Slyšela by, kdybys zvonila. A když ti nepřišla otevřít, proč jsi jí nezavolala?“
Alena sice trochu zrudla, pak se ale tak, jako vždycky, když něco provedla, zatvářila vzdorně a řekla, že ji to nenapadlo. A vzápětí se vítězoslavně usmála. Jenže velmi špatně odhadla situaci. Možná, že kdyby se přiznala, táta by jí odpustil. Po takové drzé lži to už ale nešlo. Takže vzápětí následoval příkaz, který slyšela vůbec poprvé:
„Běž, Aleno, nahoru do pokoje, a počkej tam na mně!“
„Ale tati, to přece nemůžeš…!“ stačila ještě říci, než se rozbrečela, a pomalu a neochotně se vydala na místo, kde za chvilku dostane svůj první, a, jak jsem alespoň doufala, pořádný výprask.
„Tati,“ řekla jsem, když se za ní zavřely dveře. „Já mám pozítří narozeniny. Mohu si k nim něco přát?“
„Pokud to nebude stát moc peněz…“
„Nebude tě to stát nic… Chci se totiž teď dívat, jak Alena bude bita. Ona už viděla mnohokrát, jak já dostávám na zadek, a dneska to dokonce chtěla ukázat i ostatním…“
Táta chvilku váhal, pak ale souhlasil:
„Dobře, děvenko, myslím, že si to zasloužíš,“ řekl. „Tak pojď, než si to rozmyslím…“
Alena zřejmě nevěřila, že dostane opravdu výprask. Ležela na posteli a četla si knížku. Když jsme vešli, a otec sundal z věšáčku rákosku, rozzářily se jí oči.
„Káča bude bita teprve teď?“ zeptala se a posadila se, aby lépe viděla.
„Ne Katka, ale ty!“ řekl otec a poručil jí, aby si svlékla kalhoty.
To, co pak následovalo, by se Aleniným spolužákům jistě moc líbilo. Stejně, jako se to líbilo mně. Nebylo mi jí ano trochu líto. Dokonce – i když jsem se za to později styděla, jsem jí strouhala mrkvičku tak, jak to ona dělávala mně. A byla jsem si jistá, že to, co teď na zadek rákoskou dostává, je sice její první výprask, určitě ale ne poslední.
A já… já už jsem pak nikdy bita nebyla.
            Ano, to byl opravdu velice neobvyklý dárek, který jsem tenkrát od táty dostala. Jenže to té dívce říkat nebudu. Omluvila jsem se, že mě nic nenapadá, a chytala se jít domů. Kateřina je tam sama, a bůhví co je schopná provést. Budu muset říci manželovi, ať koupí rákosku. Dvanáctileté holce už na zadek jenom naplácat nestačí…
            „Paní, co je vám, celá se třesete!“ najednou slyším, a dívka, která se mnou chtěla dělat rozhovor, mě opatrně vede k lavičce před hypermarketem. „Jste celá bledá, nemám vám zavolat doktora?“
Anička se mě pevně drží a vyjeveně na mě hledí. Když se ihned nevzpamatuji, dá se nejspíš do pláče.
„Není třeba, děkuji, jen se mi trochu zatočila hlava, hned budu v pořádku,“ říkám a pokládám si dceru na klín. Proč jsem málem omdlela, jí, samozřejmě, také říci nemohu. S hrůzou jsem si totiž uvědomila, že se vlastně chovám ke Kateřině naprosto stejně, jako moji rodiče tenkrát ke mně. To už jsem zapomněla, jak moc to bolelo, když jsem dostávala na zadek?
            Nevydržela jsem tam sedět dlouho. Hned, jak se mi udělalo lépe, vzala jsem Aničku za ruku a spěchala domů. Kateřina seděla u stolu, a ani se na nás nepodívala. Došla jsem k ní a pokusila se jí obejmout a pohladit. Vysmekla jsem mi, vstala, a odcházela ke dveřím. Zabolelo mě u srdce. Tu rákosku by měl můj manžel asi opravdu koupit. Ne ale na Kateřinu, ale na mě. Zasloužila bych si to. Otočila jsem se, aby nebylo vidět, že mi z očí vyhrkly slzy. A v okně jsem jako v zrcadle spatřila, jak Anička sestru kopla. Už to bylo zlé, horší ale byla reakce Kateřiny: nic neřekla, jen se trochu shrbila a šla dál. Dostala jsem obrovskou zlost. Doběhla jsem k Aničce a plácla jí přes zadeček, jen to mlasklo. Nikdy předtím bita nebyla, a tak začala řvát, jako kdyby dostala opravdu pořádný výprask. Kateřina se zastavila, otočila se, chvilku se na mě smutně dívala a pak pomalu došla ke mně a objala mě. Vzápětí jsme brečely všechny tři. A v tom se otevřely dveře a do pokoje vstoupil můj manžel. Podíval se na nás a řekl:

„Holky moje zlatý, proč všechny pláčete? Nebyla zde náhodou Polednice?“

10.1.18

Rákoska (Markéta)

Přišel jsem domů z práce a všiml jsem si, že manželka je nějak nervózní, jako by měla něco na srdci. A opravdu, jen co jsem si umyl ruce a zhltl malou svačinku, přistoupila ke mně a pravila, "Podívej, co jsem koupila!" Rozbalila černé dřevěné pouzdro, vystlané červeným plyšem, a vytáhla z něj krátkou ratanovou rákosku. "Na co ti to bude?" zabručel jsem. "Na našeho Milana." Naším sedmnáctiletým synem Milanem mohutně lomcovala puberta, a jeho chování začínalo být už nesnesitelné. Skutečně bylo nejspíš na čase začít s jeho výchovou, kterou jsme dosud zanedbávali.  "To jsi koupila dobře," trochu jsem ožil. Markéta švihla rákoskou do vzduchu, a řekla, "Bylo by ji třeba vyzkoušet." To jsem považoval za racionální nápad. Každé nové zboží je třeba vyzkoušet, abychom zjistili, zda jsme nekoupili nějaký šmejd. Pochválil jsem ji za to, ale potom jsem se zarazil. "Na kom to chceš zkoušet?" zeptal jsem se. "Na to jsem nepomyslela," zarazila se i Markéta. Zamyslela se, a potom vyhrkla, "Například na tobě?" Její logika neměla chybu. Vyzkoušet bylo objektivně potřebné, a nikdo tady není, než já. Nezbývalo mi, než souhlasit. Postavil jsem se a předklonil. "Ale," namítla Markéta, "Milan je už velký klacek, a výprask přes kalhoty s ním ani nehne. Budeme mu jen pro srandu." Pochopil jsem, kam směřuje. Nelíbilo se mi to, ale ani tomu se nedalo cokoliv vytknout. Výprask přes kalhoty opravdu nemá cenu. Tak jsem si sundal kalhoty a stáhl trenky. Byl jsem připraven k vyzkoušení Markétiny nové hračky. "Můj táta, když dával výprask mému bráchovi, říkával ´pětadvacet na holou´. Uděláme to taky tak?" "Jo," pravil jsem, "taky jsem slyšel, že se to tak říkávalo."

Zašli jsme do obýváku, přehnul jsem se přes křeslo a držel pětadvacet na holou, jak to říkával můj tchán mému švagrovi. Markéta se asi na výprasky svého bratra kdysi pozorně dívala, a dobře to odkoukala. Střídala místa dopadu a postupně přidávala na síle. Bylo to nepříjemné, ale na druhou stranu... já se při tom vzrušil. Když bylo po všem, postavil jsem se, otočil čelem k Markétě a ukázal na erektovaný penis. "Podívej, jak pěkně stojí," pravil jsem. "Co s tím uděláme?" "Co bys s tím chtěl dělat?" dělala ze sebe hloupou. "Třeba bych ho strčil do nějaké plonkové dírky, jíž hrozí, že zaroste pavučinami." Ještě chvíli se tvářila, že neví, oč jde, ale to jí nebránilo mě za tu stojatou nádheru chytit, pevně ji stisknout a stáhnout z ní předkožku. Ještě chvíli se mnou zápasila, ještě chvíli dělala drahoty, jak to dělají ženy každého věku, ale nakonec ležela nahatá na znak na koberci. Jsme oba klimakterického věku, a tak jsme se nemuseli zdržovat nějakou hloupou antikoncepcí. Milovali jsme se, jak už dlouho ne. Po desíti minutách jsem ležel na znak pro změnu já. Musel jsem tu rákosku pochválit.

I Markéta byla spokojená. Uchopila rákosku, ještě jednou mě s ní opravdu silně, ale kupodivu nebolestivě švihla po stehně, políbila ji, a opatrně vrátila do pouzdra. "Milana budeme muset řešit jinak," řekla. "Třeba nebude s výpraskem souhlasit, bude se se mnou prát, a rákoska by se mohla poškodit, nebo docela zničit. Na Milana je jí škoda." S tím jsem souhlasil i já.

Na druhý den, když jsem se vrátil z práce, vedle naservírované svačiny leželo černé dřevěné pouzdro.

Čtěte také:

http://aryonstory.blogspot.sk/search/label/Aloys

http://loyzero.blogspot.sk


http://loyznude.blogspot.sk

8.1.18

Bytná (Julča a Eva)

Po dokončení doktorandského studia mě, k mé velké lítosti, už nechtěli nechat bydlet na koleji. Musel jsem si hledat privát. Na  praktické věci, spojené s jakýmkoliv vyřizováním, jsem dost neschopný, a tak mi to trvalo dost dlouho. Nakonec však moje námaha byla přece jen korunována úspěchem.

Našel jsem mrňavý pokojík se šikmým stropem, v podkroví secesní předměstké vily, který za lepších dob nepochybně sloužil jako pokojík pro služku. Bytná, buď vdova, nebo rozvedená, byla zachovalá čtyřicátnice plné postavy. Když mi všechno poukazovala, a dohodli jsme se na ceně, zeptala se mě, jestli mám děvče. Myslel jsem, že mi hodlá zakázat dámské návštěvy, jak to v takových případech chodívá. Chodil jsem už přes dva roky s jednou dívkou, ale dosud jsme neměli sex, ani se k němu nikdy neschylovalo. Scházeli jsme se jen po divadlech, kavárnách a lavičkách v parku, a když jsem měl výplatu, tak  v obchodním domě, v odděleních klenotů a kabelek, kde mě vždycky dokopala k nějakému drahému dárku. V domnění, že bytná chce kvůli případné dívce právě dosaženou dohodu zrušit, jsem Evu zapřel.

"Co jste to za chlapa? Dospělý muž, a nemá děvče. Vy byste zasloužil na zadek," řekla bytná. Smála se při tom, a tak jsem si myslel, že žertuje. Taky jsem se zasmál, a řekl, že od ní, klidně. Ukázalo se, že nežertovala. "Tak až si uložíte věci, sejdeme se dole v hale."

V duchu jsem si nadával za svou prostořekost a nepředvídavost. Ale nechtěl jsem vypadat jako mluvka, který si nestojí za svým slovem. A ještě k tomu hned v první den. A kromě toho se mi nechtělo znovu podstoupit anabázi s hledáním bydlení. Tak jsem šel.

Když jsem byl v půlce nejnižšího křídla schodiště, otevřely se jedny ze čtyř obrovských dubových dveří v hale. Ta ženská tam měla nejspíš namontovanou fotobuňku, aby špehovala, kdy a kdo jde po schodech, a s kým. Pozvala mě do velikého pokoje s francouzským oknem přes celou stěnu, který sloužil asi jako jídelna.

Neztrácela čas. "Tak se svlékněte," řekla. Považoval jsem za zbytečné se s ní handrkovat, a tak jsem sundal kalhoty. Shýbla se pro ně a vytáhla z nich pásek. Namotala si ho na ruku a jemně mě s ním švihla po lýtku. "Všechno," pravila. Hlavou mi proběhlo další kolo sebekritiky. Loudavě jsem se svlékal, trenky jsem si nechal nakonec. Přehnul jsem se přes obrovský stůl, a volný konec pásku už přistál na mé pravé hýždi. "Vidím, že jste začátečník. Tak, pro dnešek jen třicet!" Ona si snad myslí, že bude ještě nějaké ne "pro dnešek". Pásek začal kmitat. Můj vlastní pásek! Po patnácti přešla na backhandovou stranu. Když byla hotova, pochválila mě, že jsem to snesl statečně. Bez naříkání a bez smlouvání. Ne jak někdo. Tuším jich tady bývalo přehnutých přes stůl víc. Ne-li mnoho. (Maně mě napadlo, co by se stalo, kdybych řekl, že děvče mám. Nejspíš bych dostal na zadek, aby mě přešly choutky.) Než mi dovolila se obléct, zlehounka mě pohladila po mírně rozpáleném zadku. Zdržela se tam o dost víc, než by stačilo na "změření" teploty.

Inu, nebylo to špatné. Ba dokonce, bylo to dobré. Líbilo se mi to. Překvapivě moc se mi to líbilo. Doufám, že se mě brzy zase na něco zeptá.

Zeptala se. Za týden. Potom znovu za dva dny. Od čtvrtého případu se přestala ptát - scházeli jsme se jen tak. Popáté jsme si potykali - jmenuje se Julča.

Někdy v té době jsem se rozhodl, že o tom, co a proč provádím s Julčou, nebo přesněji, co Julča provádí se mnou, budu vyprávět Evě, s níž jsem stále udržoval nemastný neslaný vztah. Snad se v ní  pohne svědomí, a pustí mě k tělu.

Svůj záměr jsem realizoval v cukrárně, zatímco Eva seděla nad trojitou porcí karamelové zmrzliny s obrovskou čepicí šlehačky flambované vodkou, a já nad malým pohárkem vodky, která zbyla po flambování. Vyprávěl jsem jí o svých sedáncích s bytnou. Vynechal jsem jen to, že mě bytná při výprascích lechtá v análu a masíruje mi varlata. Evu mé vyprávění zaujalo do té míry, že na chvíli zapomněla lízat tu dobrotu."Jé, to je dobrý nápad, to bych taky chtěla zkusit." Čekal jsem sice jinou, soucitnější a vstřícnější reakci, ale ani toto nebylo  špatné. Pozvala mě nazítří k sobě domů. To bylo druhé dobré znamení. Dosud jsem se k jejímu domu nesměl ani jen přiblížit.

Příštího dne mi přišla otevřít v kratičké béžové sukénce a bílé halence s vyšívaným ornamentem. Snad z toho něco bude, pomyslel jsem si. To je oblečení si přímo říká o  svlečení. Po nedlouhém posezení u nepříliš bohatého pohoštění mě vyzvala, abych se svlékl. Představoval jsem si to jinak, ale pro můj záměr bylo v podstatě v pořádku, abych byl svlečený. Aspoň konečně uvidí, co ji čeká. Ona se svlékne později. Snad. Tak jsem jí vyhověl. Eva dobře poslouchala, co jsem jí v cukrárně vyprávěl. Stejně jako má bytná se shýbla pro mé džíny a vytáhla z nich pásek. Přehnul jsem se přes křeslo, a pásek už mi tančil po holém zadku. Tipoval bych to na foxtrot. Eva to uměla o nic hůř, než Julča.

Když skončila, objal jsem ji levou rukou kolem pasu a přitáhl si ji k sobě, pravou ruku pak jsem jí položil na stehno, a po jeho vnitřní straně šplhal k hornímu konci té miniaturní sukně. Eva začala ječet. Co si to dovoluji, jak si to představuji, a jestli si myslím, že ona je lehké zboží. Svůj hlasitý projev okořenila docela pestrým sortimentem škaredých nadávek, které se vyskytují pouze ve specializovaných slovnících. Přitom mě oběma rukama z celé síly fackovala. Až po páté facce se mi podařilo ji znehybnit. Zkroutil jsem jí ruku za záda, přinutil do předklonu, vyhrnul sukničku a začal ji energicky plácat po velmi drahém růžovém negližé, které jsem jí koupil z poslední výplaty. Tušil jsem si, že tímto náš vztah skončí, ale považoval jsem za potřebné udělit té sobecké mrše pořádnou lekci. Eva vřeštěla jak pominutá a přidávala vulgarismy, které jsem neznal ani teoreticky. Asi po patnácti-dvaceti ránách se přestala vzpouzet, kopat nohama, ba i dělat kravál. Natáhl jsem se pro pásek a pokračoval v krocení zlé ženy.  Během této bohulibé činnosti jsem deklamoval všechny hříchy, kterých se za dva roky randění dopustila. Poněkud politicky nekorektně jsem připomenul, kolik mě za tu dobu stála. Zpracovával jsem ty růžové krajky, dokud mi neumdlela ruka. Potom jsem ji pustil.

Eva se postavila, stáhla si kalhotky, pohodila je na zem a znovu se přehnula přes můj klín. Zašeptala, "Ještě!" Potom dodala ještě tišeji "Prosím!" Nahý zadek byl pěkně růžový. Risknul jsem další fackování a vyzkoušel jsem jeho teplotu dlaní. Ale odpovědí mi místo facky bylo jemné hemžení hýžďového svalstva. Poněkud jsem to svalstvo roztáhl, abych prstům otevřel cestu k její třinácté komnatě, Pandořině skřínce a rohu hojnosti. Mezi hebkými černými chloupky bylo vlhko. Teď už jsem byl jist, že fackování  pokračovat nebude. Zajel jsem dvěma prsty mezi roztažené svalstvo do Pandořiny skřínky, a na bříšcích prstů jsem sledoval neustále se zrychlující tep. Druhou dlaní jsem svíral Evino levé ňadro, zatím chráněné bílou halenkou. Jiné oblečení jsem pod ní nenahmatal. Že by věděla, o co jde, a fackování bylo jen divadýlko, aby mi ukázala, že není děvka? Nebo aby mě vyprovokovala k výprasku?

Když se tep na bodu G zpomalil, chopil jsem se opět pásku. Roztančil jsem ho opět po Evině zvolna červenající prdelce, a nechal jsem ho tancovat, dokud dívka nešeptla, že stačí.  Potom se postavila, přivinula se ke mně celým tělem. políbila mě, poděkovala mi, a konstatovala, že vždycky věděla, že jsem opravdový chlap, ale že mi to dlouho trvalo, než jsem se projevil. Uchopila mě za stojící úd a zeptala se, jestli mám gumu. Jen jsem němě zavrtěl hlavou. "Přijď zítra touto dobou. Dones si gumu, nebo raději celý balíček. A nezapomeň ten pásek!"

Když jsem se vrátil domů, srazil jsem se s bytnou v hale. Vypadala, že má dobrou náladu. "Tak co," zeptala se žoviálně, "už sis našel nějakou holku?" Jako kdyby věděla, co se dnes odpoledne dělo. Asi se mi zachtělo vyzkoušet, jaké by to bylo, dostat za jeden den výprask od dvou různých žen. A jak se Julča zatváří a zachová, když spatří na mém zadku čerstvé červené pruhy. A tak jsem řekl, "Ne, zatím jsem si žádnou dívku, bohužel, nenašel."

Čtěte také:

http://aryonstory.blogspot.sk/search/label/Aloys

http://loyzero.blogspot.sk


http://loyznude.blogspot.sk

8.12.17

Někdo se dívá

   Ano, někdo se dívá. Přesněji, je dobré vědět, kdo se dívá zrovna na vás v určitou chvíli. Samy jsme se o tom se sestrou přesvědčily, a to se všemi důsledky. Ale všechno pěkně popořádku.
   V našem domě nás bydlí několik ve věku od 14 do 17 let a není proto divu, že se běžně stává, že je odněkud z bytu slyšet nářek neomylně svědčící o výchovném zákroku rodičů. Je jasné, že ten výchovný zákrok má jasný dopad na naše zadnice.
   Bylo letní odpoledne a my dvě se sestrou jsme se na zahradě před domem bavily s kamarádem, který bydlí vedle nás. Všechno v pohodě až do chvíle, než šla domů jeho máma. Jak nás uviděla zavolala kamaráda  a ten ještě usměvavý poslechl a šel s ní domů. Zatím nic zvláštního, ale netrvalo to dlouho. Stejně jak my, tak i kamarád bydlel v přízemí a z otevřeného okna jeho domova se začaly ozývat neklamné zvuky řemene dopadajícího na holý zadek a první ááááůůů. Zaujalo nás to natolik, že jsme neodolaly.
   „Hele ségra, když se postavíme tady na ten výstupek pod jejich oknem, tak uvidíme dovnitř,“ navrhla jsem a ona hned souhlasila. Obě jsme tam vylezly a krásně viděly, jak je náš kamarád ohnutý přes opěradlo křesla, má stažené kalhoty, holý zadek vystrčený k oknu. Jeho máma stála nad ním a řemenem mu sázela jednu ránu za druhou. Vůbec nám nevadilo, že nevíme proč je bit, důležité bylo, že jsme se mohly dívat v přímém přenosu, protože jeho mamka byla plně soustředěna na výprask a nás si nevšimla. Řemen lítal a kamarád naříkal čím dál víc.
   „Tak, co? Už budeš poslouchat? Však on ti řemen pomůže. Dlouho jsi nebyl bit,“ nadávala směrem ke kamarádovi jeho máma.
   „Budu poslouchat, áááááůůůů. Mamíííííí, už dóóóst, áááááůůůů, já už budu hodnýýýý,“ sliboval kamarád mezi křikem a vzlyky.
   Najednou se stalo něco, co jsme my dvě vůbec nečekaly. Někdo nás od okna odtrhl za naše uši a když jsme se vzpamatovaly, zjistily jsme, že nás takto drží naše vlastní máma.
   „Copak to tu děláte děvčata? Nestydíte se? Dívat se takhle někomu do okna a chichotat se, když je někdo jiný bit? Já vám to spočítám! Alou domů!“ dokončila svůj „projev“ naše máma a za uši nás obě vedla domů. Když jsme šly kolem bytu kamaráda, tak ještě výprask nebyl u konce.
   Sotva u nás zaklaply dveře máma spustila znovu: „Obě do obýváku, svlíkat donaha!“ Zároveň brala z poličky do ruky rákosku. Ani jedna jsme se neodvážily něco namítat. Úplně jsme se svlékly a ohnuly a přes pelest gauče. Máma na nic nečekala a střídavě začala rákoskou šlehat naše zadničky. Teď byl koncert u nás. Plakaly jsme, křičely a slibovaly, ale nic platné. Když máma skončila, měly jsme zadky plné jelit.
   „A teď obě půjdete nahaté klečet na zahradu k bazénu, aby každý z domu viděl vaše pruhované prdelky!“ rozkázala máma. Tento trest byl v domě běžný a nebyly jsme první ani poslední, kdo byl takto veřejně potrestán. Na chodbě jsme se potkaly s kamarádem a jeho mámou. On byl taky už úplně nahý a máma ho odváděla rovněž k bazénu klečet.
   Letní zprvu pohodové odpoledne skončilo tak, že my tři (jeden kluk a dvě holky) jsme nahatí klečeli u bazénu, bolely nás zadky a naše mamky v klidu popíjely kávu kousek dál od nás. Ani jsme ten den nezkoumali kolik sousedů (dospělých či dospívajících jako my) se dívá z okna. Jen pár poznámek o zlobení a krásně barevných zadničkách jsme zaslechli od procházejících. Zkrátka je dobré vědět, že se někdo dívá zrovna na vás. Tak už to v našem domě chodí.

4.12.17

Kniha a film: Nápady svaté Kláry

Výprasková dvoj-recenze + sestřih z filmu!

Ham-Handed

Máme tu jedno méně známé, ale raritní dílko, které bylo i zfilmováno. Takže bez dalšího vám představím nejdříve stejnojmennou literární předlohu Pavla Kohouta.
Ovšem hned tady se to trochu (zajímavě!) zamotává:
Zajímavé je – zvláště pro nás! –, že tato kniha a scénář filmu (viz recenzi níže) jsou obě podle původního scénáře manželky P. Kohouta, Jeleny Mašínové, který napsala ještě jako studentka FAMU. Ten se nejspíš dohledat nedá, a tak se můžeme jen dohadovat, jestli níže citované výpraskové motivy jsou věcí její a nebo pozdějším přínosem jejího manžela?
Pod scénářem filmu V. Jasného z roku 1980 (kde nejdůležitější – pro nás – scénky jsou) je uvedena v titulcích jako scenáristka na prvním místě.
 
Jako obvykle z knihy vypisuji i zajímavé pasáže na ženské zadečky a potřebu tvrdé ruky jen narážející. – Zvýraznění citací jsem provedl já.
Zrovna ta první (ze s. 11), je o nerealizované pomstě spolužáků, při níž by nejspíš od kopřiv utrpěly nožky osmačky Klárky, a vzhledem k tehdejší módě minisukýnek snad i spodní obliny zadničky, kdyby v houštině kopřiv musela sbírat své věci:
No počkej! pomyslel si Tikal za všecky, ty to schytáš! No tenhle fór si teda odpykáš! Rozhodl se, že jí hned po zazvonění provede Žhavý betlém, při němž obsah brašny nevysypán do uličky mezi lavicemi, ale z okna třídy, do kopřiv.
… a že nešlo o výjimku v zacházení se spolužačkami, potvrzuje i další zmínka (na s. 94) o tom, že dotyčný Tikal si své třídní náčelníkování:
(…) před dvěma roky pracně vydobyl na svalnatém, ale nenápaditém Brožovi přede­vším svou nevyčerpatelnou vynalézavostí při trestání holek.
K plánovanému trestu nedošlo nejen proto, že řečený se do pubertou změněné Zimové, které ještě včera podrážel nohy, bezmocně zamiloval, ale především z šokující události, že věštecké schopnosti Kláry Zimové, která pomohla napsat celé třídě písemku „za 1“ tím, že jim předem prozradila příklady, se skutečně potvrdily!
To ovšem vzbudilo překvapení u matikáře a tak spolu s ředitelem zahájili vyšetřování. Zve si je jednoho po druhém a v následující scénce zatlačí na žákyni Urbanovou, která – jak vytušíme – má velmi přísného otce, takže není divu, že spolužačku práskne. Nalezeno na s. 20-21:
— Tak koukni, —
prohlásil ředitel a vstal, aby svým slovům dodal váhu,
— vezmem to zkrátka. Dvaačtyřicet kompozic bez chyby a čtyřicet spolužáků nám tu před tebou tvrdilo, že je to náhoda. Když ty jediná teď přiznáváš podvod, a tys ho přiznala!, tak jsi za něj taky sama zodpovědná, nemám pravdu? Já teď zavolám tvému tátovi, ať si tě dál vyslýchá on.
Urbanová zaúpěla.
— Ne! Ne, prosím vás, ne...!
Kapitán Veřejné bezpečnosti Urban byl všeobecně znám jako muž, který přísně zachovává zákon, i jako otec, který ještě přísněji vychovává svou dceru. Vycházel z přesvědčení, že dcera policejního důstojníka musí být všem ostatním vzorem. Jelita, která rozkvetla na hýždích Urbanové po každém přestupku a vysvědčení, byla to jediné, co jí ve třídě zjednávalo krátkodobé sympatie. Jinak měla firmu fňukny a žalobnice.
Takže si přivolali do ředitelny otce Kláry Zimové (s. 31); u nějž předpokládají stejné výchovné metody:
Na prahu stál muž ještě vyšší než Brunát. Jenže Brunát byl samá kost, zatímco Zima samý sval. Měl na sobě promaštěné montérky a obrovské ruce skrýval za záda.
— Já si jen tak odskočil...
Ředitel mu vylíčil případ mnohem mírněji, než měl v úmyslu. Ne ze zbabělosti; začalo mu být dívenky líto. Když tyhle lopaty dopadnou...
Jenže ještě netuší, že tatínek Klárky je velice hodný a nikdy by svou dcerku neuhodil.
Ta zatím potkává přísného fotříka spolužačky Urbanové a má vidinu, že uklouzne na schodech (což se také později vyplní). Má ovšem štěstí, že tohle není její táta, jelikož zmatený policajt si místo poděkování pomyslí jen toto (s. 34):
— Pozor!
Zastavil se.
— Na co...?
— Abyste neuklouz...
— Já? Proč bych měl klouzat?
Zmateně pokrčila rameny.
Jaká zodpovědnost, být otcem. Jaká starost, být ot­cem dcery. Jaká dřina, být otcem dcery, kterou právě zalomcovala puberta. Policista měl jednu doma a o erup­cích jejího mozku by mohl psát vědecká díla, mít na to čas. Věře by prostě jednu plácnul. Na Kláru se jen útrpně usmál a kráčel bez řeči dál.
Když se později píše písemka nová, Klára má zase vizi, ovšem tentokrát si příklady nesmí opsat udavačka Urbanová, s tímto komentářem, trochu něčím připomínající některé romány Švandrlíkovy (s. 61):
Urbanová dopravila svůj majetek do lavice a po krát­kém váhání se přidala. Ale Tikal měl oči všude.
— Urbanko! Ty se otoč a prohlížej si obrázky! A jestli zas něco kecneš, dáme tátovi vědět, že se slejzáš s tím desátníkem!
— S jakým desátníkem?? —
kvičela Urbanová,
— já žádnýho neznám!!
— Jenže než se to vyšetří, budeš mít jelita až do Vánoc!
Věděla, že má pravdu. Raději se obrátila a hleděla přes slzy na zažloutlou tabuli s vyobrazením anorganických krystalů.
(S. 73-75) V podobně bodrém tónu se nese scéna následující, s velmi pěkným komentářem k pánovi, který si trapně spletl jelita velké slečny s jelity dětskými, které přece za pozornost nestojí!
Téhož dne, o něco později, provázela Klára Zimová cestou ze školy právě tu, která ji včera zradila. Neuvěřitelný zážitek způsobil, že se osmá á po odzvonění rozprchla jak hejno vrabců. Urbanová byla potrestána do zásoby a ke Kláře cítila podivný ostych.
(…)
Urbanová vydržela polykat slzy za první roh. Tam se rozbrečela na celé kolo.
— Nebul... —
řekla jí vlídně Zimová; její čapí nožky srovnaly krok a velké šikmé oči hleděly na kamarádku s upřímnou účastí.
— Kluci ti už dají pokoj, uvidíš!
— Co kluci! —
vzlykala Urbanová,
— ale táta! Dyť já stihla jen dva příklady a oba mám určitě šphatněěě...
— Táta ti nic neudělá.
— Jo neudělá, tak se koukni!
Urbanová pustila brašnu, zvedla sukni až ke kalhotám a ještě se předklonila, aby Klára lépe viděla jelita nepříliš starého data. Kolemjdoucí starší pán, kterému nedošlo, že ty dvě slečny jsou ještě děti, z toho mohl mít smrt.
— Víš, co mi udělá v pondělhííí...?
— Něco ti slíbí, —
řekla Zimová neurčitě.
— Slíbil mi už pár facek a ty mi taky dhááá!
— Ba ne, —
konejšila ji Zimová,
— slíbí ti kolo.
A to se samozřejmě také stane! Ovšem ještě než se rozejdou, komentuje jejich situaci vypravěč, s povzdechem, že mládí má ještě malý rozhled, aby si vážilo domova, naopak z něj touží zmizet:
A všude kolem čeká divukrásný svět, plný dobrodruž­ství a radovánek, které se konají bez nás. Kéž bychom tam už byli, kéž bychom přeřízli kotvu, která nás poutá ke školní lavici, drží v dostřelu matčiných příkazů a ot­cova opasku!
(…)
Avšak naše mladé dámy měly sotva čtrnáct jar, která prožily v rodné náruči města S., a tak se nelze divit, že neslzely dojetím nad jeho krásami. Urbanová se vydala k novému sídlišti krokem odsouzence. Odnesla s sebou svou starost, a Klára, zbavená její tíhy, začala poskakovat. Byla ráda, že se jí chvilku nikdo na nic neptá.
Když (na s. 83) přijde komise vyšetřovat domnělý podvod až ke Kláře domů, opět je zmíněn adekvátní výchovný prostředek, který se však u Zimů k jejich lítosti neuchytil:
Když vstoupili do kuchyně, Klára vstala, jako by byla ve třídě; rozdíl byl jen v tom, že nepřestala hladit bílou kočku. Otec Zima jim nabídl místa kolem kuchyňského stolu. Maminka vlídně odpověděla na pozdrav a zůstala sedět u televize. Také otec si sedl tak, aby přes hosty viděl na obrazovku. Babička si jich nevšimla; měla své starosti.
Představovali si přijetí jinak. Kapitán Urban postrádal obraz, na nějž byl zvyklý z rodin delikventů i z vlastního bytu: dítě se třese strachy, matka spíná ruce a otec odpíná řemen.
V záhlaví každé kapitoly, jak to někdy bývá, je vždy heslovitě uveřejněn takový pelmel z toho, co nás v ní čeká; u kapitoly IX. (na s. 158) je mezi jiným zmíněno mnohoslibně i:
Půjde profe­sor matematiky do blázince nebo uteče do lesů? — Župan jako košile a košile jako kapesník. Macešky místo vlasů. — Co stvořil bůh za účelem trestu?
Zvláště u toho posledního se člověk se sběratelskou zálibou mého typu zasní, ale po mnoha zkušennostech, kdy jej příliš bujná fantazie svedla nikoli poprvé na scestí, si plané spekulace rázně zakáže… Avšak tentokrát jsem měl pravdu!
Následuje scéna opravdového výprasku, dokonce nečekaně – po všech těch řečech o pádných rukou tatíků (viz další narážka předsedy na s. 167: „Jak tě poslouchám, je to buď rošťárna, a pár děcek potřebuje nářez, nebo lumpárna, a někdo potřebuje za­vřít…“) – jisté nevěrné paničky!!!
Ovšem nechme se překvapit. Vše začne tím (s. 158), že matikář se rozhodne místo písemek zkoušet ústně. A znalci těchto věcí nemohou nezaznamenat krásný pocit jasného případu pedagogického sadismu v pokročilém stádiu:
Brunát se zapsal do třídní knihy a vytáhl ohmataný notes. Sotva jej rozevřel a jeho zrak spočinul na kolon­kách číslic, v nichž tu a tam osaměle svítil modrý útes jedničky, kde po dvou po třech pluly zelené dvojky kolem ostrůvků hnědých trojek i černých pevnin čtyřek, a to vše se ztrácelo v bezbřehých oceánech rudých pětek — jeho nejistota rázem zmizela: pocítil tutéž rozhodnost a chuť k boji jako ostřílený generál, který rozloží mapu bojiště.
Ačkoli měl partii promyšlenu od prvního do posledního tahu, zalistoval v notesu a pár vteřin předstíral, že se rozhoduje mezi všemi.
— No tak... —
protáhl,
— sem půjde třeba... —
udělal další dramatickou pauzu a přišel si sám protivný, že cítí zvrácenou rozkoš vojáka, který jde lovit ručním granátem kapry,
— třeba Zimová!
Ve třídě zašuměl lehký vítr, jako když je v cirkuse ohlášen lev; scházel pouze virbl bubínku. Zimová vstala a cupitala na stupínek s očima čínského beránka.
Matematikář tentokrát jejich pohled vydržel. Jen žád­nou změkčilost! zatvrdil se, já ti dám, vyzval ji v duchu, já ti ukážu čáry, já ti předvedu kouzla, já tě, holčičko, proženu, že ty tvé buličí oči budou bulit krokodýlí slzy!
— Tak si vemte křídu! —
pravil nahlas,
— a napište nám... napište nám třebas tohle!
Nadiktoval jí rovnici, ze které se i Bašusovi udělalo na první pohled slabo, vymýšlel ji kdysi vlastně pro něho, odpovídala korektně vyžadovaným znalostem třídy, ale obsahovala originální chyták.
Třída však z toho opět vyklouzne, jelikož je vyhlášen nástup na dlouho plánovanou, ovšem zapomenutou zdravotní prohlídku, přičemž ještě Klára prorokuje rozlícenému učiteli matematiky nevinně, že se bude za chvíli prát, a na jeho dotaz „s kým?“, že s pánem, který právě leží doma v jeho posteli! Ten odolá pokušení vrazit jí pár facek, ale slíbí jí trojku z chování – nakonec mu to však přece jen nedá, a běží domů zkontrolovat ženu, jelikož si vybaví, jak se v poslední době producírovala v teninké noční košilce, proč asi?! (No, my víme, že chtěla toho suchara konečně přimět k manželským povinnostem, ale to jej ani ve snu nenapadne…)
A skutečně tam po běhu městem narazí na zcela nahého, cizího pána! Nic nedbá na jeho výmluvy (s. 173):
— Já ti dám omyl!! — zařval profesor matematiky Jan Brunát, který se dosud nikdy v životě nepral; pokoření v něm zpřetrhalo zábrany zásad, žárlivost vyhladila exaktní myšlení, vztek vygumoval humanistickou výchovu: vrhl se na soka jak lesní muž (…)
a když jej kopanci nahého vyžene na ulici před dům, uvědomí si, že má ještě jednu důležitou manželskou povinnost (s. 176-177):
Brunát, který si ihned uvědomil, že naháče čekají na ulici citelnější útrapy, než jaké by mu mohl způ­sobit svým pronásledováním on, zamkl dveře a vnikl do ložnice, aby ztrestal tu, která si to zasloužila víc.
— Tak a teď ty!! —
zvolal hlasem mstitele.
Provinilá žena, která slyšela torturu svého milence, se zatím neprodyšně obalila přikrývkou a jala se matematikáři klást zoufalý odpor. První, co se mu po delším zápase zdařilo odhalit, byla právě partie, kterou spravedlivý bůh stvořil za účelem trestu.
Využil té příležitosti se vším oprávněným hněvem.
— Jau vau jau vau! —
kvílela hlava pod pokrývkou.
To už se blížil nemilosrdný konec. Mstitel uražené cti se zmocnil jednoho cípu a mocným rázem pokrývku strhl.
Pak měl pocit, že se doopravdy zbláznil: uviděl nahou ubrečenou zlatovlásku, která se ze všech žen na světě nejméně podobala jeho manželce.
— Panenanebi... —
zašeptal zděšeně.
— Vaše... vaše paní... —
vzlykala choť jeho ředitele,
— vaše paní nám půjčila byt...
Tak toto už je docela jako Švandrlíkovská anekdota! Je vidět, že duch doby působí i na vysokou literaturu. Ovšem jelikož předloha byla napsána koncem šedesátých let, je to poměrně progresivní; podobné vtípky mohl kreslit Neprakta až daleko později… Říkal jsem si, proč ve filmu není nějaká dohra celé události (např. že pan ředitel, když na to přijde, jí nařeže ještě jednou?), ale zde dozvuky jsou, byť jen drobně roztroušeny, až do konce knihy – napřed se dovídáme (s. 257) výmluvu omylem, ale po právu seřezané ženušky, kterou vysvětluje manželovi stav svého zadku:
Svozilová cvičeným uchem naslouchala, jak ředitel v předpokoji cukruje s chotí. Neslyšela, jak si mu stěžuje, že spadla do kopřiv a je samý puchýř; vyřadila zřejmě falešnou informaci z přeplněné paměti a zapomněla ji.
Na s. 272 je zmíněno, že u ředitelovic nikdo nebral v kritické chvíli telefon, jelikož:
Paní Dora odmáčela v bidetu, plném heřmánku, otisky Brunátových dlaní (…)
… a až do konce nic netušící ředitel-paroháč lituje na schůzi, že nemůže sedět (a asi ani jinde!) jeho žena Dora, ve vzpomínce titulována domácí přezdívkou (s. 192):
Jaká škoda, že Bobečka pálí ten zadeček, kdyby tu byl...
Schůze, kde má být verbálně potrestaná a zesměšněná Klára i její rodina, se mění ve fiasko. Vlastně se mi docela líbí, že ve vzduchu se neustále vznáší možnost lynče té novodobé čarodějnice (padne i zmínka: „Oni tenkrát dobře věděli, proč je upalovali!“), ale nakonec, aniž by to byla její zlá vůle, neštěstí vždy – jakoby náhodou – ztrestá své osnovatele.
Jako ukázku onoho latentního napětí dodávám ještě dvě krátké scénky; v první dokonce rozčílení funkcionáři vlezou rodině do ložnice po žebříku, aby je překvapili v nedbalkách – zvlášť Klárku! (s. 277):
Policista našel vypínač a místnost zalilo světlo. Na široké posteli pod šikmým stropem mrkali poplašeně manželé Zimovi. Bílá kočka, která jim ležela u nohou, protáhla hřbet a začla si dělat ranní toaletu. Lněné klubíčko nad ní, které se nepohnulo, byla Klára; z noční košile dojemně vykukovaly kaštanová čepice vlasů a růžový, dosud dětsky nevinný zadek.
— Tak! —
řekl Karas, jako by chtěl hlasem-břitvou rozřezat od­porný kýč,
— tak vy si tu ležíte...!
Škoda, že to ve filmu takto není; tento zadek bych rád viděl „vykouklý“ z pod peřiny!
… a o něco dříve (s. 225) se znova vznáší potřeba „otcovské pevné ruky“ jako řešení problémů rozjívených pubertálních dcer a jejich rozmarných nápadů, když v Zimovic kuchyni předseda MNV vyslýchá naši hrdinku, a soudí, že si drze vymýšlí, jen aby ho naštvala:
Naráz se mu rozsvítilo. Uvažoval jako politik, kde měl uvažovat jako otec; omlouvalo ho jen, že jeho holkám nebylo ještě deset. Tak proto ho manželka s matkou vždycky prosívaly, když si nakládal přesmoc — Šetři se, Fricku, abys měl páru, až to na holky přijde.
(Opět se vybaví Nepraktovské „Šetři silami Pepo, dvě holky se ještě nevrátily z rande!“)

Ovšem pravda je, že nakonec řešení celé záležitosti v dívčím fyzičnu a nezvládnuté pubertě vlastně spočívalo!
Ostatně to i nevěřícímu předsedovi dříve otevřeně prozradila babička, totiž že taková věštecká síla někdy postihne nepolíbenou, ale už dospívající slečnu; ten si však myslel, že to bylo jen proto, aby jim naletěl a jakmile by v dobré víře, že se dá tímto způsobem to nepříjemné „prokletí“ tak lehce zrušit, začal líbat nezletilou slečnu, označili by jej za devianta, čímž by jej politicky zdiskreditovali…
Takže i proto zbyde nakonec ten první polibek přece jen na od počátku do ni zamilovaného spolužáka Tikala, a skutečně pak od té doby Kláru „už nic zvláštního nenapadlo“, čímž celá zašmodrchaná maloměstská fraška skončí.

Co se však týče možných dalších osudů mládeže z tohoto městečka, já bych si tedy troufal docela s jistotou hádat – již za horizont příběhu –, že po takovéto nebezpečné ukázce možné rebelie žactva proti autoritám se pravděpodobně většina zodpovědných rodičů leda jen více než kdy dříve utvrdí v konzervativních názorech na potřebnost co možná nejčetnějšího využití starých dobrých výchovných metod do české tradice již pevně vrostlých, jelikož bez dlouhých diskusí každý musí uznat – i puberťák, byť leckdy nerad! – že stran pádnosti argumentů sotva co trumfne tátův řemen či máminu největší měchačku, zejména k řádnému cepování slušného chování náctiletých v onom nejproblémovějším telecím věku, se zvláštním důrazem na neposedné zadničky novopečených slečen, najmě těch už chlapci líbaných! (Třeba se tím prvním polibkem hocha zlomilo i kouzlo nadpřirozené důvěry v Klárku ze strany její rodiny?)

Filmová adaptace – rok 1980

Západní Německo / Československo

No, ona je to spíš taková televizní verze – zvlášť na předchozí standart mága obrazu, režiséra Vojtěcha Jasného. Ale když se na to díváte dýl, baví vás to víc a víc! Jako já, když jsem prováděl tento sestřih výpraskových scén:

https://uloz.to/!ksP8TR7zCnGR/napady-svate-klary-pouze-sp-ukazky-mp4

Film má žluté titulky a fialově jsou tam moje komentáře/vysvětlení. Tak snad pomůže těm, kteří si to nechtějí hledat a stahovat celé! (Možná i pobaví?)

Ještě následují nějaké podrobnosti a bližší info o výstřižcích:

https://www.csfd.cz/film/145861-napady-svate-klary/prehled/

buchli: Lehce schizofrenní film: natáčel se v Jugoslávii s převážně jugoslávskými herci, ale jako německý televizní film byl nadabován do němčiny... což vypadá vtipně, protože se odehrává (v souladu s Kohoutovou předlohou) v Čechách. Postavy mají česká jména, ve škole jsou české nápisy a celým filmem zní česká hudba.
A jak píše další uživatel: film spíše raritní, než dobrý
Co se ale výprasků týče, je to unikátní novinka, byť většinou se jedná jen o narážky slovní. Je jich tam ovšem poměrně hodně a nakonec dojde i na opravdové naplácání holých hýždí, byť překvapivě u žádné z nezletilých žákyň, ale jedné zadnice o generaci zralejší!

OBSAH SESTŘIHU; zde uvedené časy jsou takové, jak byly v původním filmu:
7m25s–9m16s – výslech v ředitelně. Teprve později se dozvíme, že tatínek Urbanové je „esenbák“, který ji vede přísně, takže logicky nechce, aby to tatínkovi říkali!
16m52s–17m20s – další výslech, tentokrát již Kláry Zimové, za přítomnosti jejího otce, kterému se ředitel pokouší vsugerovat jak by jí měl „domluvit“ (ručně!), ovšem on není ten typ.
21m17s–21m21s – „Naší Věře ale nic neříkej, já se postarám, aby se to naučila,“ vyhrožuje otec Urbanové; a my tušíme jak!
Scénka domácího dusna, kde dcerku zachrání před učením pod přísným dozorem otce maminka je od 25m23s–26m30s.
28m16s–28m39s – Ve školní třídě zrádné „Urbanové“ zakazuje spolužák opsat příklady na písemku a varuje ji, že jestli to na ně prozradí, tak že jejímu tátovi řekne, že „se slejzá s tím desátníkem“; což sice není pravda, ale „než se to vyšetří, budeš mít jelita až do Vánoc!“ – takže není pochyb o tom, že její výchova probíhá „klasičtěji“, než pouhými impulzivními pohlavky...
37m0s–37m39s – po písemce je skutečně nešťastná Urbanová jedinou, kdo nedopsal; a na ulici pak kamarádce Kláře ukazuje, co jí její táta udělá na příkladu starých jelit – vyhrne si za chůze sukni a vytrčí zadeček v kalhotkách. Kvalita filmu sice není dobrá, ale zdá se mi, že zašlé pruhy vykukující z bílých kalhotek jí stehno zdobí! Povšimneme si také postaršího pána, který šel kolem a dívčiny půvaby jej evidentně zaujaly...
1h0m44s–1h0m53s – „Koukni, Karle, buďto je to rošťárna a pár děcek potřebuje nářez... probírá možnosti předseda MNV.
1h4m55s–1h5m36s – a hleďme! Nakonec to nebyla Urbanová, jejíž výprask na holou bychom tu nejspíš čekali, ale někdo docela jiný! Klára totiž žárlivému učiteli matematiky prorokovala, že se bude prát s pánem, který leží v jeho posteli – ten jí napřed vyhrožuje trojkou z mravů, ale posléze mu to nedá a přece jen jde zkontrolovat domů svou ženu. A přistihne v ložnici skutečně nahého chlapa, kterého vyžene, načež se vrhá na nevěrnici skrývající se marně a poněkud nešikovně v peřinách – vystrkuje na zuřivce totiž příhodně právě zadnici! –, takže on jí obnaží vyšpulené hýždě a pravicí se pustí do díla... aby po (spíše jen symbolickém) naplácání zjistil, že se nejedná o jeho ženu, ale paní ředitelovou, které pro její avantýry jeho manželka půjčovala byt!
Opravdu zápletka jak z Nepraktovsko–Švandrlíkovského vtipu, klasické výpraskové nedorozumění, které však nakonec ztrestá tak jako tak tu, co si to zasloužila. Byť teda režisér byl milosrdný na herečku více, než by asi byl takový rozzuřený, domněle podvedený manžel na svou nevěrnou ženu!
1h21m24s-1h21m55s – no a jako malý bonus k výchově místní mládeže výjimečně jeden škodolibý facan matky synovi: napřed mu dá podržet tašky, takže se nemůže bránit… A to jen proto, že poznala, že nejde do kina s klukama, jak tvrdil, ale s holkou; hrozná „lež“!

RESUMÉ: Líbí se mi ta atmosféra zlatých osmdesátek, jak v oblečení, tak v roztomilých účesech dívenek; a také to, jak se tam výprask vznáší ve vzduchu – nejen v podobě trestů žákyně, kterou osud obdařil přísným otcem, ale též že ředitel předpokládá takový přístup jako správný a dokonce se dostane jeho záletné paničce!

Pro zamyšlení: které asi z žákyň, čím a jak doma také přísně vychovávají?
     

Tak to je vše, pokud to někoho zaujalo, dejte vědět. A nebo se stavte na okouním fóru s jakýmkoli spank-komentem tu: https://www.okoun.cz/boards/vyprask_neni_jenom_spanking
Pěkného brzkého Mikuláše přeje všem Váš
Ham-Handed

10.10.17

Tábor padlých žien – film a kniha (+TV)!


A máme tu po delší době zase trocha umění; zato množstvím do zásoby! (Ovšem kdo je netrpělivý a chce číst jenom ty věty, v kterých se vyskytují „klíčová slova“ jako výprask, řemen, slzy, zadek..., inu, pro ty z vás jsem příslušné pasáže označil kurzívou... Takže žádný strach!)

Jistě znáte film, pokud ne, níže nabízím „výpisky“ a sestřih, no a rozšířenější verzi knihy, než jsem znal z Tomas_46 „Žena a výprask v literatuře“navíc v půvabné slovenštině.

FILM: Tábor padlých žien (1997)

Filmový tragikomický príbeh z obdobia 50-tych rokov, kedy sa v pracovných táboroch nazhromažďovali „protispoločenské živly“, aby tu prešli procesom prevýchovy na uvedomelých občanov. To je aj osud bratislavských prostitútok a ich osobné osudy a drámy v tomto bizarnom prostredí nadobúdajú dramatické rozmery, kedy zápasia o svoju ľudskú dôstojnosť. (oficiální text distributora)

Podle knihy Antona Baláža.

Dostává Eva Pavlíková – v době výprasku asi 36 let.


V táboře hraje udavačku a práskne sadistickému dozorci, že vězni hrají ilegálně karty. Ovšem neřekne mu už, že ji při tom chytil jejich hlavní velitel, který svého podřízeného nemá rád. Když vlítne na karbaníky, velitelova přítomnost jej zaskočí – aby neztratil tvář, je donucen hrát s nimi ruskou ruletu (nevím, jestli náboj byl falešný, ale on si myslí, že ne!), ač jej oblívá strachy pot a když vyjde pistole na něj, nedokáže vystřelit a připosraný (doslova) s ostudou uteče od stolu…

Je potom jasné, že se udavačce za takový tip patřičně poděkuje svým vojenským opaskem přes tak volné dobové kalhotky, že je to prakticky na holou zadnici – úryvek k zkouknutí:


(BACHA! Klasický výprask následuje až od 2m45s, před tím je scéna výslechu a výprasku přes záda – někoho by ovšem přesto mohla svým dusnem – a expozicí saďoura – zajímat!)

Popis scén, uvedené časy se týkají celovečerního filmu:

31m48s–34m13s je tam bičování přes záda, navíc elektrickým kablíkem, ale to nás tu až tolik nezajímá; 35m20s–35m40s je ošetřování ran.

1h15m10s–1h15m55s – hlavní výprask. Všimněme si, že zprvu, když ženskou ohne přes regál a hrubě ji vyhrne sukni, nešťastnice se ještě po tom prvním vyjeknutí leknutím zatváří tak nějak snivě, jakoby na moment čekala docela jiné přetáhnutí, než širokým vojenským řemenem přes zadnici…
Pár desítek minut předtím totiž následovala scéna, kdy se jej pokusila svést, ovšem on ji odmítl – jako patologický sadista byl zřejmě impotentní, známe svoje lidi! Ovšem na výprask měl nejspíš chuť vždy, takže chudinka vypadá napřed dost zaskočeně a pak i vysloveně propadá smutku, tedy hlasitě řve, štká a bulí pod tíhou pádných ran a poznání, že její v pokorném předklonu vyšpulené zralé půlky v nepředpisových lila kalhotkách s podvazky inspirují pouze k tomuto sice vášnivému aktu, který však bývá příjemný většinou jen výrazně jednostranně!
Mezi nápřahy ji navíc zároveň peskuje, že je nepoužitelná, ačkoli ji přitom používá k vylití svého vzteku docela dost, což ponížené konfidentce na náladě také nepřidá, takže slzičky jen tečou! (EDIT: toto jsem popsal před přečtením knižní verze, kde je to výslovně tak – a mnohem lépe: konfidentka si myslí, že bude sex, dokonce provokativně vrtí zadkem, netušíc, co bude ve vteřině následovat!)

Ovšem i ten, kdo není sadista, může spolu s ním být uspokojen, protože i nezaujatý pozorovatel musí uznat, že tady je náhodou pro jednou spravedlnosti učiněno zadost a udaná děvčata jsou patřičně pomstěna!
Což vždy potěší, a lze tak odpustit, že přepočítavší se prospěchářce nebyly stažený i ty její nóbl spoďárky…

KNIHA: Tábor padlých žien (BALÁŽ, Anton)


Text existuje i v českém překladu, ale já narazil jen na původní verzi. Tomas_46 ve svém archivu krátký úryvek má, mě ale zaujaly delší pasáže, takže to sem dávám v rozšířené verzi.
Autor má možná výprask i v nějaké jiné knize, napsal jich pěknou řádku! Mně se dostaly k prolistování do ruky už jen Penelopin návrat, Tu musíš žiť a Sen pivníc – v té poslední, která popisuje akce fašistického trestného komanda ve vesnici pomáhající partyzánům sice žádný realizovaný (dívčí) sekec není, ale je k němu jen krůček.
Hned v úvodu se totiž krásná, mladá dcera místního rychtáře, bohatého sedláka, smiřuje s tím, že ji budou „palicovať“, tedy že dostane nařezáno pruty; a později dokonce vidí lavici, na které trpí ostatní, vedle pohodlného rudého křesla hlavního důstojníka, přes které jsou přehozené dva „dlhé remenné korbáče“. Dotyčný velitel si také neustále pohrává s „trstenicou“, tedy rákoskou, kterou nikdy neodkládá. (Za jazykovou lekci díky přispěvatelům klubu Okoun.cz – vyprask neni jenom spanking: příspěvek vrrattka, Irmy a dalších!)
Myšlenky krasavice se také nejednou zatoulají k bičování, hromadnému znásilnění vojáky apod. Bohužel pro ni nedojde k tomuto, ale je zastřelena, což je mimo naše téma.
Také v těch civilnějších románech ze současnosti projevuje autor docela smysl pro zadečky, často se o nich zmíní a o jednom velkém prohlásí, že má „usmiřovací schopnost“, jelikož s ním dotyčná vesničanka svedla k milování nazlobeného manžela. Škoda, dovedu si představit takovou schopnost i jinak pojatou!
Nu a v knize „Tu musíš žiť“ přidávám bonusovou pasáž ze s. 43:


Pozerá na pomaly sa vzďaľujúce dievčatá, najmä na tú nižšiu, ktorej texasky, ukončené dolu veľkými zipsami, tesne obopínajú stehná a pekný zadok. Kráča tak, akoby si uvedomovala, že muži práve ten zadoček oceňujú ako jej prednosť. Druhé dievča, vyššia hnedovláska s dlhými vlasmi, sčesanými teraz do vysokého a tuhého uzla, zaujme Romana len tak normálne, ako vedia zaujať mužov neznáme ženy. Pohne sa za nimi.

Ale teď už k tomu hlavnímu: zfilmovanému románu, kde je nářezů hojně, zvláště díky zástupci velitele Plažákovi (BTW: nezní Plažák jako akronym Baláž?!), který takto sleduje zatím nic netušící vězeňkyně už od začátku, na příjmu, zatímco musejí potupně odevzdávat své buržoazní prádélko a punčošky bachařkám, osprchovat se, odhmyzit práškem a navléct do hrubých, šedivých táborových mundúrů:

(Z filmu: prostřední z první fotky má solidní, dobovou prdel!)

Tučným písmem je vždy můj komentář, jelikož citace jsou dlouhé, takže by se kurzívou špatně četly – zvýraznil jsem s ní takto jen to z citací nejpodstatnější... Takže:
S. 16 – mladé kurvičky ve vykřičené čtvrti „Vydřice“ by se rády dověděly, co se svým milým dělá jejich vzor, ale nahlédnout do okna se jim nepodaří:
(…) vždy sa motali v uličke nejakí chlapi v širákoch na očiach a montgomerákoch, a keď sa niektorá priblížila k domu, len cez zuby precedili: Zmizni, štetka, lebo vyfasuješ na holú! a každú hneď zvedavosť prešla.
S. 35 – opět výrazný autorův fokus na zadnici, jako nejdůležitější zbraň ženského těla, která ovšem – jen počkejte! – bude nakonec zhanobena, mimo výprasku, ještě jiným, dost kuriózním způsobem:
Carmen sa až teraz upokojí: až ked sa môže zadívať na svoje dlhé, pružné nohy, tancom dokonale vytvarované stehná, ich neporušenú vonkajšiu i vnútornú krivku, hodiť pohľad aj na svoj zadoček a uistiť sa, že to hlavné má v poriadku. Rovnaké pocity, kým sa nenavlečú do erárnych nočných košieľ, ktoré im ušili v dielni z barchetu a v ktorých sa zasa premenia na neženy, prežívajú zrejme aj ostatné. Chvíľočku, len v podprsenkách a zväčša borde- lových nohavičkách, zostávajú preto obnažené a zatiaľ ešte s potešením si prezerajú svoje telá. Od mladého osvetára sa dozvedeli, že to boli ich, už bývalé, pracovné nástroje a v tábore postupne prídu na to, že je ich možné používať aj na vznešenejšie ciele. Carmen sa z toho len smiala. Ale čo ked sa tu naozaj dožije aj zimy a telo pod barchetovou košeľou už nebude oplývať vzrušujúcimi krivkami, aby jeho majiteľka mala šancu presadiť sa v konkurencii, ktorá vraj teraz panuje v americkej zóne. Carmen na to radšej nechce myslieť.

S. 39-41
Ovšem oblá stehna a vytrčený zadeček tanečnice se jí v další scéně vymstí, jelikož na sebe upoutají pozornost sadistického zástupce velitele, který si ji pozve k nočnímu výslechu…
Nastane pauza. Carmen si zasa musí pritiahnuť na brucho krátku bundu. Plažák akoby si to až teraz všimol.
— Akosi ti ten úbor nepasuje. Ale kto si to zaslúži, môže aj v tábore chodiť v civile. Dobré, nie?
— Nevedela som o tom, — ticho povie Carmen.
— Môžeš začať rozmýšľať, čím by si si to ty zaslúžila. Alebo môžeme popremýšľať spolu, času máme dosť.
— Ja musím ráno o šiestej nastúpiť do dielne. A majstrová je prísna.
— Áno? Pozrime, aká úderníčka za tri dni. Ako sa tu všetci hneď polepšia. Nejaký škrabák by tomu uveril. Hm...
Plažák si začne Carmen dôkladne prezerať, pohľad mu najdlhšie utkvie na jej stehnách. Carmen ich inštinktívne zovrie, aby sa oslabila ich vonkajšia krivka, ktorá je aj v hrubých nohaviciach, a v noci a pre nejakého nadržaného chlapa, dosť provokujúca.
— Takže ty by si rada odišla.
— Ak môžem ...
A pretože Plažák nepovie nič, Carmen začne vstávať.
— Sadnúť, štetka! — zreve odrazu Plažák a zasa udrie dlaňou po stole. — To by si sa lacno vyzliekla zo svojej nemravnej minulosti. Až budú tieto židovské handry visieť na tebe ako na strašiakovi, ako na tých židovských šiksách, keď už žiadny pracháč nebude mat chuť odbaviť sa medzi tvojimi stehnami, potom ti uverím. A teraz sa porozprávame inak. Sú aj iné argumenty ako získať informácie, nemusia pritom ani šušťať doláriky. Pozri!
Plažák trhnutím otvorí jednu zo zásuviek stola a Carmen vidí, že sú v nej poskrúcané čierne hrubé šnúry. Plažák jednu schmatne a začne si ju navíjať na svalnaté predlaktie. Carmen sa díva, namiesto strachu sa z nej začne drať akési začudovanie, narastá v nej pocit čohosi nepravdepodobného, stupňuje sa pri pohľade na Plažákovu tvár, ktorá jej odrazu vôbec nepripadá desivá, je to tvár hlúpeho dedinského Jana, ktorý chce každého len strašiť. Zároveň si uvedomuje, že žiadny dedinský Jano pred ňou nesedí, dozvedeli sa, že chodí do Ilavy mrzačiť ľudí, zversky ich mláti a — aj tak, zlyhávajúcim hlasom, ale predsa nezadržateľne povie:
— Nevedela som, že tu poskytujete aj masáže. Nebola by som si jednu doviedla so sebou.
Plažák ustrnie v pohybe. Aj ruka, obalená šnúrou ako škrtidlom, mu prekvapene capne na stôl. Ale ohromenie trvá len okamih. — Ty štetka! — zreve Plažák, skočí k nej, schmatne ju za vlasy. Strašne ju to zabolí. Prudko mykne hlavou, bolesť jej udrie do mozgu. Podarí sa jej obrátiť, ale vzápätí pocíti na pleci šľahnutie, ktoré jej až vyrazí dych. Po druhom švihnutí šnúrou po chrbte len otvorí ústa a zvezie sa na stoličku. Počuje hlasný Plažákov dych, uvedomí si, že aj ona tak hlasno, drsno dýcha. Vtedy sa odrazu rozletia dvere na kancelárii. Stoja tam dvaja pripití žandári.
Ti ji vysvobodí, ovšem ze slibem, že „věc není uzavřena!“ a odvedou na barák:
Odrazu je jej na omdletie. Už ledva stojí na nohách, kým príde rozospatá dozorkyňa a pustí ju dnu. Popamäti zamieri uličkou k svojej prični. Ria ju čaká, šeptom sa jej pýta, či je v poriadku. Carmen nemôže nič povedať, lebo by sa rozplakala. Chce si vyzliect táborovú blúzu, ale tá sa jej prilepila na plecia. Len zástene od bolesti. Ria všetko pochopí, opatrne začne Carmen vyzliekať. Jemnými masérskymi prstami jej hmatá po chrbte. Carmen sa strhne, Ria ju dotykmi upokojuje. Potom sa jej začne dotýkať perami — sú to cudné, hojivé dotyky. Carmen sa jej schúli do náručia a dusivo sa rozplače.
I jinak hodný velitel tábora praví na s. 64 bachařce:
— Ja vám verím. A nielen to, viete, že oceňujem vašu robotu v ženskom oddelení, kde sa tiež nedá niekedy zaobísť bez nejakého toho tvrdšieho výchovného prostriedku ... pri tých potvorách.
a má strach, že:
(…) odteraz už nebude schopný dívať sa na ne tak pohŕdavo, začne byť možno zvedavý na ich stehná a rozkroky, chlapskými rukami vymiesené zadky. (s. 66)
„Chlapskými rukami vymiesené zadky“ – jak nádherný to výraz!
Jestliže po výprasku Carmen byla řeč jen o „chrbátě“, později je navíc zmíněn i sešvihaný „zadoček“, když ji přítelkyně Ria masíruje; ta ovšem má k možnému výprasku jiný, zvláštní vztah… (s. 69-72)
To sú veci, žasne Ria. Všetko je aj pre ňu také neuveriteľné. Chodila do lokálov obdivovať Carmen, nikdy sa jej neodvážila ani prihovoriť, a teraz sú spolu od rána do noci, v táborovej práčovni, kam ich vyšupovali z dielne, môže pozorovať jej ušľachtilé telo, potom, keď sa im podarí utiahnuť kdesi do kúta, sa ho aj dotýka, a to bez pocitu studu či viny, pretože Carmen ju sama poprosila, aby jej dávala masáže, ktorými by si udržala aj v tomto pekle svoju postavu. Nežne ošetrovala aj jej zošľahaný chrbát a zadoček. Tiež znenávidela Plažáka. Ale namiesto strachu, ktorý stále ovláda Carmen pri pomyslení na ďalší výsluch, namiesto zdesenia pri predstave kábla ovíjajúceho sa na Plažákovo svalnaté predlaktie, sa v nej zrodila akási nepochopítelná zvedavosť, čosi uväznené v jej tele, čo doteraz dávala len do súvislosti so svojou zahanbujúcou vášňou ku koňom, akoby sa začalo nezadržateľne drať na povrch; predtým to, len tušené, otupovala tabletkami, ale teraz... Čaká na pozvanie na nočný výsluch? Áno, áno. Odviedla by pozornosť od Carmen a...
Jej nádherná tanečnica o týchto Riiných úvahách nemá ani tušenie, a tak keď naozaj raz večer príde dozorkyňa, položí jej odzadu ruku na plece, opýta sa: Ty si Eichardová? Carmen naľakané zašepká: — Ria, maličká moja! — a dovolí si ju pred dozorkyňou objať.
— Neplaš sa, — povie Ria pokojne a poberie sa za dozorkyňou.
Na táborovom apeli horí cigánska vatra, odblesky plameňov padajú na košiny vozov. Ria prekvapene zastane. A hneď ňou prenikne známa vôňa uznojených koní, zachytí aj pach žrebca. Rýchlo ho začne hľadať pohľadom. Pocíti prítomnosť žrebca ešte určitejšie, celým telom.
(…)
Ak chceš, vycikaj sa tu! reaguje na náhlu triašku jej tela dozorkyňa. Ria len pokrúti hlavou.
Plažák má zasa vyhrnuté rukávy na vojenskej košeli, jeho svalnaté predlaktie spočíva na stolovej doske, teraz sa lesknúcej od svetla rozžatej nočnej lampy. Povie dozorkyni, aby ich nechala, ponúkne Rii možno tú istú stoličku, na ktorú sa posadila aj Carmen, a pred ňou iste mnoho iných táborových mužov a žien, a začne listovať v jej spise.
Ria nemá strach, jasne si uvedomí, že celé tajomstvo takéhoto výsluchu spočíva vo vyvolaní strachu z bitia a trýznenia, z obavy pred fyzickou bolesťou a rovnako možno aj z toho, že bolesť človeka donúti urobiť či povedať veci, ktoré mu navždy zoberú ilúzie o ňom samom. Bolo by sa to stalo aj Carmen?
Plažák pomaly dvihne pohľad.
— Si Ria Amala Eichardová? Slobodná, dvadsaťosemročná. Masérka so samostatnou živnosťou na Sedlárskej šesť. Sedí? Zaradovacia komisia zistila, že živnosť riadne nevykonávaš, venuješ sa radšej koňom, celé dni vysedávaš v konskej stávkovej kancelárii, kde vsádzaš na klusákov odrazu aj päťtisíc korún. Prišli k záveru, že si nenapraviteľná hazardná hráčka a celkovo mravne spustlá osoba, zaobstarávajúca si peniaze asociálnymi spôsobmi. Dostala si dvadsaťštyri mesiacov. Komisia navrhla národnému výboru, aby ti zrušili aj užívacie povolenie na byt. Ale to ťa teraz nemusí trápiť. Kým sa vrátiš do mesta, budú zrušené aj takéto nemravné živnosti.
Plažák odsunie od seba Riin spis, zatvári sa pritom dosť štítivo. Potom sa prvý raz pozrie na Riu priamo. Má trocha vodnatý pohľad.
— Ty si sa teda zamilovala do koní.
— Áno. Mám ich radšej ako ľudí. Sú ušľachtilejšie a viac ma preto aj vzrušujú.
— Preto si na ne vsadila také veľké sumy. V pokútnych stávkových kanceláriách.
— Za pokútne ste ich vyhlásili vy.
— Kto vy?
— Vieš kto vy.
— Ále, ty mi tykáš?
— Môžeme si vykať... aj keď je to vraj buržoázny prežitok. Mali sme o tom desaťminútovku.
Desaťminútovka Plažáka trocha vyvedie z konceptu. Na chvíľu si zasa pritiahne jej spis a nazerá do neho. Ria sa cíti povzbudená.
— Vídali ťa často aj na Štukovej, v hostinci a tančiarni U Partizána. Chodievala si tam za juhošskými námorníkmi?
— Chodila som sa pozerať na jednu tanečnicu.
— Na Carmen Hojčíkovú?
— Áno, na ňu. Výborne tancuje španielske tance a má aj senzačné telo. Je svalnatá ako mladé žriebä, s dlhými, aj ked trocha nervóznymi nohami, malými pevnými prsníkmi, ktoré sa jej pri tanci nenatriasajú, so správne vášnivým zadkom. Trocha exhibicionistka — ako všetky tanečnice, baletky a modelky a herečky. Ked som nemala možnosť dívať sa na kone, chodila som obdivovať dokonale stavané ženy.
— Ty nemravnica, — ohúrene, zaskočené, aj vzrušene povie Plažák. — Ty si musela v tom svojom salóne vyvádzať ...
— Isté veci môžu robiť len isté typy, nie?
— Ako to myslíš? — napne sa hneď Plažák.
— Ty vieš, ako to myslím, — povie pomaly Ria a cíti, že teraz sa musí pozrieť Plažákovi do očí a nesmie sklopiť zrak. Urobí to. Plažák po chvíli, v akomsi úhybnom manévri, hodí pohľad na neurčitý bod na svojom stole. Ria si uvedomí, ako tuho má stiahnuté stehná, ich vnútorné strany sa dotýkajú po celej línii, čo je znak vrcholného vzrušenia. Aj to ju povzbudí, pocíti v sebe hazardnú odvahu.
Plažák zneistel, a tak na ňu hrubo, ale nešikovne vypáli:
— Takže si dobre poznala titovskú agentku Carmen. Odpovedz!
Ria sa hlasno, provokujúco rozosmeje.
— Tým si ju teda vystrašil? Nemohla som z nej ani dostať, či si z nej urobil Titovu agentku, alebo aj agentku CIC.
— Tak ty si vedela, že je to agentka a ... už to neodtajíš! — povie dosť nelogicky Plažák. Veľkú ťažkú ruku položí na jej spis a dodá nasilu veselo: — A bude to hneď aj v protokole. — Pozrie na Riu, aby zistil, ako to na ňu zapôsobilo. Stretne sa s jej posmešným pohľadom.
— Ste smiešni. Vieš, že Carmen je práve taká veľká špiónka CIC-u, akú ty máš veľkú cicinu. Ženy, ktoré najprv takto vyľakáš, nestoja potom v posteli za veľa. Okrem toho by si zistil, že Carmen nie je žena podľa tvojho vkusu, je skôr na pozeranie. Pokús sa dostať radšej mňa.
— Čuš, ty hnusná štetka! — zreve Plažák. Vyskočí od stola a cúvne k oknu, akoby sa chcel zahnať k poriadnemu úderu.
Ria pomaly vstane, stehná sa jej chvejú.
— Chceš si pozrieť moje stehná? Keď som robila masáže telo na telo, mojich zákazníkov vždy strašne vzrušovali, stačil im pohľad na ne, aby zvädli. Chceš si to aj ty vyskúšať? Stačí poprosiť. Alebo nemáš odvahu, Plažáčik?
Plažák ešte viac cúvne, nehybne pozerá na jej ruky, veľmi pekne formované ruky skúsenej masérky. Tvár mu dostane akýsi tupý, zastretý výraz. Ria cíti, že v ňom začala provokovať zviera, aké je možno aj v nej, ale nedovolila mu prebudiť sa, aby neublížilo, zraňovala len seba roky narastajúcim vnútorným tlakom, ktorý ju doviedol k práškom a nádhernej vášni pre dostihové žrebce. Uvedomí si, že teraz môže spoznať svoje tajomstvo, táto chvíľa ju môže telesne oslobodiť. Zasunie si jednu ruku pod gumu nohavíc, brušká prstov sa dotknú hladkého podbruška, potom nohavičiek, zostúpia do nich, ešte nižšie, kde sa už začína nitka kučier, rozširuje sa do vlhnúceho trojuholníka a... Zachveje sa, pristaví ruku, pozrie na Plažáka. Strach a neznesiteľná zvedavosť sa v nej premiešajú, prerývane povie:
— To obliekajú do uniforiem bársakých impotentov?
— Nie! — zreve odrazu Plažák. — Urážať beztrestne našu bezpečnosť nebudeš, ty štetka!
Plažák skočí k zásuvke stola, prudko ju otvorí, schmatne pripravenú šnúru. Ria sa pomaly obráti.
— Radšej sem, to sa ti bude viac páčiť, — a pomaly si začne sťahovať cez boky nohavice. Plažák sa zaženie. — Tak nie, jemnejšie, jemnejšie, z toho je väčší pôžitok. No... — povzbudí ho Ria zachrípnutým hlasom a pred Plažákom sa vynoria jej krásne zaokrúhlené stehná a úzke biele nohavičky, ešte z masérskej výbavy, na zadku celkom napnuté, olemované modrou čipkou.
— Ty diablica, — zachrčí Plažák, kábel mu vykĺzne z ruky a on sa celý zapotáca. Obaja sú chvílu ako omráčení, Ria takmer cíti potrebu oprieť sa o jeho mohutné telo. Ale na chodbe sa ozvú nejaké kroky.
— Obleč sa, došlaka, — rýchlo povie Plažák, a pretože Ria sa nevie rozhýbať, skočí k nej a začne jej vyťahovať nohavice, ťahá jej ich cez široké boky a ruky sa mu trasú. Ria cíti na tele jeho ručiská, nechá sa mu obliecť a sotiť na stoličku. Ozve sa krátke zaklopanie, za jej chrbtom sa otvoria dvere, akýsi hlas sa opýta: Ešte pracuješ? Tak pardon! a dvere sa zasa zavrú. Plažák sa zvalí na stoličku.
— Tak ty si ma chcela skompromitovať. Takto ste si to vymysleli, vy kurvy. Toto sú tie vaše kurevské spôsoby. Takto ste vy znemravnili milióny chlapov, celú armádu statočných otcov rodín. To mi ešte zaplatíte.
Plažák má tvár tupú, akoby vyfackanú.
— Môžeš odísť. No choď a počkaj pri bránke na striedanie stráží.
Ria sa nevie dvihnúť zo stoličky. Pocíti akési sklamanie.
— Tak zmizni, zmizni! — skríkne Plažák, skočí k nej a vyšmarí ju na chodbu, až Ria padne na špinavú zaolejovanú dlážku. Chvíľu si posedí na zemi, všetko je skoro ako sen. Potom sa začne zbierať zo zeme.
Takže ona mu sama nabídla zadek k výprasku, a pak ostrouhala – zase někdo přišel…!
Na s. 97 je pěkný eufemismus pro výprask:
A práve vtedy sa mi dostala do rúk knižka Napsugár kisasszony, ženy, keď ju čítali pri varení, tak presáľali od sĺz polievky a pripaľovali zápražky, že boli potom z toho riadne domáce világoše, ale neskôr aj nemanželskí pangharti (…)
Co mi k tomu bylo před časem vysvětleno na Okounovi potvrzuje i Wikipedie:
Slovo Világoš v češtině zlidovělo; sousloví "dostat Világoš" se používá ve smyslu "dostat výprask", "drtivě prohrát" či "dostat pořádně vynadáno".


S. 124-125
Na pracovních směnách v dole se opět potvrzuje, že výprask Carmen při výslechu kabelem skutečně nebyl jen přes záda:
Lampárky z nočnej zmeny Carmen už netrpezlivo vyčkávajú. Sú to dve dobrosrdečné dedinské ženy, ktoré pochodili so svojimi mužmi belgické a francúzske bane a sú aj tu doma. Majú Carmen rady a aj ju ľutujú, lebo im vždy navypráva, ako ich v tábore trýznia po nociach — a preto sú vždy šťastné, ked sa ráno vôbec objaví a že nie je zmlátená. Hlbokým dojmom na ne zapôsobilo, ked im ukázala fialové klobásy po Plažákovom kábli na chrbte a zadku. Aj sa prežehnali, lebo sú velmi pobožné, a potom s úľavou poznamenali: Aspoň ta nie po hlave, Karminka. Oni deti po hlavách tiež nikdy netlčú.
… ale ne všichni v „bani“ mají (naštěstí) k jejím hýždím takovou posvátnou úctu (s. 128):
— Ach, ty potvora prešibaná prešporácka! — zalichotí jej Vendrický a od kováčskeho kladiva stvrdnutými, ale už studenými rukami ju pocápe po zadku.
Život jim v táboře ztěžuje udavačka a zlodějka Cukrikárka, která má takovou zvláštní skrýš:
A zasa Carmen, ktorá má už celkom málo času, prikročí k Cukrikárkinej posteli a stiahne z nej jediným šklbnutím deku. Zistia, že Cukrikárka naozaj spala, dokonca podľa príkazu číslo tri, lebo košeľa sa jej v spánku vyhrnula až pod pazuchy, a ich ešte ospaté oči sa neveriaco dívajú na jej veľké ružové bombardiaky. Hned pochopia, prečo Cukrikárke v poslednom čase tak narástol zadok, aj kde sa môžu nachádzať všetky tie drobnosti, ktoré sa im začali na baraku strácať.
— Už vstávam, pani veliteľka, — zahundre ešte so zatvorenými očami Cukrikárka. Keď ich otvorí a zistí svoj omyl, uvidí všetky tie upreté oči a už zlé tváre, ktoré na ňu pozerajú, prudko sa na posteli posadí a usiluje sa stiahnuť si dolu košeľu.
— Ty stará zlodejka! — precedí cez zuby Carmen. — Dolu gate! — zvrieskne odrazu a pretože je presvedčená, že by musela odísť z baraku, skôr ako ju Cukrikárka poslúchne, skočí k nej a začne jej sťahovať bombardiaky. Cukrikárka je taká zo všetkého vyjašená, že ani nestihne stisnúť stehná a pokrčiť kolená a ženy ju už vyzliekajú. Nie sú ani tak ohromené tým, že hneď našli brošňu, ale že v bombardiakoch sa našli okrem iného tri americké žuvačky, tri americké trc gumy, dvoje nylonky z prídelu UNRRY, dva balíčky nemeckých žiletiek, niekoľko nepoužitých vložiek a jedna zámka na skriňu, krém na topánky, lístky na cukor a kúsok hrubej, dobre zašpicatenej ceruzky. Pravdupovediac, špicatá atramentová ceruzka ich tak ohromila, bola to taká zvrhlosť, o akej ani na Vydrici nikdy nikto nepočul, že Cukrikárka sa zo všetkého len-len že nedostala celkom poľahky — zhabaním majetku. Potom si ale niektorá spomenie, že ceruzkou sa dá aj písať. (…)
… velká škoda, že udavačce vzápětí naliskají po hubě; když už měla dole gaťky, mohli jí ten příhodně holý zadek seřezat do velikosti dříve nakradeného zboží!
S. 144 – Injekce do pozadí! Jedno z nejmladších děvčat je těhotné s jedním z vězňů, takže trpí na mdloby a je odneseno k táborovému lékaři; ten následně vytrollí mladého panice-svazáka:
— Mala si zostať v tom kláštore. Čo si si myslela, že o čo prídeš, keď nebudeš poznať chlapa? Dám ti injekciu, ale keď ti to od nej neodíde, už ti nemôžem pomôcť. Ten pes Plažák po mne stále pasie a ja kvôli nejakej... prichystaj si zadok, — a Zigmund jej doň po chvíli vrazí injekciu. Bolí to, štípe to, ale Ernička sa šťastne usmieva. Je dojatá Zigmundovou dobrotou. Škoda, že má taký malý zmysel pre ženy.
Roznežnenie pre Zigmunda u nej ešte trvá, keď sa vo dverách ordinácie objaví Chomič vo svojom neodmysliteľnom skampole. Ernička sa schová za zástenu.
— Už sa prebrala? — počuje starostlivú Chomičovú otázku.
— Bohužial, — odpovie Zigmund, ale Ernička sa za to na neho nehnevá. Ba ani keď doloží: — Ale na bruchu má ešte modrinu. A do zadku som jej práve vrazil jednu konskú injekciu, tak ani po ňom ju ešte neplieskaj.
— No dovoľ! — strašne pobúrené zvolá mladý osvetár a Ernička si musí priložiť dlaň na ústa, aby sa nerozchichotala. — Prišiel som za ňou z poverenia veliteľa tábora. — pokračuje vážne Chomič, — lebo s ňou máme špeciálny agitačný plán.
 S. 157
(…) ľutujú ju, že taká mladá už zostala bez chlapa. A starý Vendrický sa jej nemôže v dielni každé ráno ani dočkať, aby si mohol pred ňou zaspomínať na všetky vdovičky-lavičky, ktoré poznal a bol by ich veru s chuťou v tých ich lavičkách popreťahoval, keby sa nebol bál starej Vendrickej. A vždy pyšne uzavrie, že teraz sa jej už nebojí; len čo z toho, keď už ani nemôže. Tak Vdovu vždy len poplieska po zadku, popohládza po bokoch a potom sa s bohovaním, ale ako drak pustí do roboty.
… To sem dávám proto, aby byla vidět výhoda fetišismu výprasků: i když se mu už nepostaví, ruka se na pěkné zadničce může vyřádit stále stejně uspokojivě jako zamlada!
S. 171
Vzpomínáte si ještě na úvod, kdy si Carmen s uspokojením prohlíží svůj provokativní zadek tanečnice, který později svede Plažáka k výprasku? Tak teď se mu stalo něco mnohem horšího, rafinovanějšího, než ten nejkrutější nářez! Svým způsobem také ďábelský „fyzický trest“:
Konečne sa povyzliekajú pri dennom svetle a bez náhlenia a — od odvlečenia z Vydrice nezažili taký šok, ako vo chvíli, ked zistia, čo sa v tábore udialo s ich postavami.
A mohli si to uvedomiť predsa aj skôr: nevysilujú sa, vela sedia a aj vela bez pohybu ležia, kým predtým sa celé noci hýbali, často až do úplného vysilenia. Teraz celú noc pokojne preležia, ba zväčša aj prespia. Kým mali na sebe od rána do večera táborové handry, potom šup do barchetových košieľ a šup pod deku, nestihli si jasne uvedomiť, ako rafinovane ich v tábore ničia kuchyňou a pristrkávajú k občianskemu stavu oveľa nenávratnejšie ako osvetovými prednáškami. (…) Ale teraz im konečne spadlo beľmo z očú a zistili, čo sa s nimi v tábore vlastne deje. Je im do plaču.
Carmen stojí pri svojej posteli, vyvracia hlavu dozadu, div si navykrúti krk a neveriaco pozerá na svoj sploštený zadok. Nehovoriac o tukových vankúšikoch na bruchu a poklesávajúcich prsiach. Brucho, pás i prsia až tak veľmi neutrpeli, ale ten zadok, to je pohroma. Tanečnica s takým zadkom, ktorý chlapov zrak nenaplní obdivom, žiadostivosťou aspoň na sekundu sa ho dotknúť, na minútu priložiť dlane na jeho srdiečka a teplom strašnej túžby sa k nemu pritlačiť, taký zadok nemôže mať úspech ani v poslednej vydrickej krčme, nie v nejakom nóbl viedenskom podniku alebo pred vyberavými a rozmaznanými zrakmi US Army, ktorej udatní seržanti preputovali počas vojny pol sveta.
— Vykrútiš si krk! — upozorní Carmen na neprirodzenú polohu Vdova a potom ešte musí do nej aj drgnúť, lebo stále, ako zhypnotizovaná, pozerá na svoje poklesnuté a trocha aj zmraštené zadné pologule. Carmen klesne zadkom na posteľ. Hneď sa spamätá a prevalí sa na bok, aby žialila v menej ubližujúcej polohe.
S. 187-188
A máme tu hned druhý „alternativní fyzický trest“ – vyholení klína! Zvláštní, zvlášť v dnešní, v tomto směru tak bezbožné době:
Tak tých všivákov na chodbe dokopala, že keď ju dovliekli do tábora, znova sa na ňu vrhli, strhli z nej sukňu a vyholili ju. Bývala vyholená už aj predtým, lebo na Vydricu chodili aj takí prasáci, čo sa dokázali odbaviť len na vyholenej. Ale v tábore Manda takú kurváreň nečakala. Pomaly si prejde rukou po sukni, ale aj brucho má také necitlivé, že by sa teraz potrebovala ponoriť do nejakého kotla s horúcou vodou a pol dňa sa v nej máčať. Zatne zuby, a keď nikde nevidí stráž, pomaly zíde po drevenom schodíku pred barak. Od ostrého svetla a slnka jej začnú slziť oči.
S. 197-202
A nyní již konečně přichází ke slovu velký výprask udavačky, ještě lepší, než jej známe z filmu!
V této scéně je proradná Cukrikárka nazývána „Ucho“ a scéna začíná, když přinese sepsaná udání sadistickému Plažákovi, pro kterého to, husa, dělá z lásky, takže jej při čtení nanápadně vyrušuje a neobratně svádí, což se jí vymstí („papalkami“ jsou zde asi přezdívaná ňadra, z kontextu?):
— Čo je zasa?
Prsia sa mu ako veľký had škrtič pritlačia odzadu na krk, zovrú ho ako do klieští, stlačia mu krčné tepny, až sa mu zatmie pred očami. Ďalej našťastie nič, lebo to sa Ucho len cez neho natiahlo za svojou podprsenkou. Zoberie ju, sadne si veľkým zadkom na okraj stola, vytiahne odkiaľsi ihlu-robotnicu a začne ňou zašívať rozrezaný košíček. Zamilované sa pritom na Plažáka usmieva. A v sladkom očakávaní odmeny, ktorá, ako je Ucho presvedčené, ju ani dnes večer neminie, aj slastne priviera oči.
(…)
Plažák opatrne, akoby to bola vzácna relikvia, zloží papierik a takmer so zbožným výrazom si ho dobre uschová. Pozrie na Ucho. Stále si zašíva podprsenku.
— Dobrá robota, — nevie zákryt nadmernú spokojnosť Plažák.
— Daj ešte papalkám, — využije hneď situáciu Ucho.
Plažák sa načiahne za fľašou ražovice. Potom, strhnutý vlastnou veľkodušnosťou voči nejakému bezvýznamnému táborovému Uchu, čiahne rukou pod stôl a vytiahne odtiaľ ledva načatú fľašu martelu.
— Óch! — prekvapene zareaguje Ucho. Odhodí podprsenku, ihlu-robotnicu si šikovne zastrčí kdesi pod pás a pristrčí Plažákovi svoje papale.
V náhlom rozmare si Plažák naleje do dlane koňaku, omočí si doň jazyk a načahuje sa ním, kde chce, a zasiahne. Líže, šúcha, plieska, bije jazykom a Ucho ho ešte pristrkávaním a híkaním povzbudzuje.
— Ach, ty ceckatá škatuľa, — brble Plažák. — Ty frnda, ty drnda, ty nadržaná kontráška, ty chlpaňa, ty ... — drví slová medzi zubami.
— Áno, áno, chcem tým všetkým byť, chcem, — chrčí mu do ucha jeho predĺžené Ucho, a aby Plažákove zuby a pery nedrvili len nejaké slová, strčí mu sama medzi ne svoje zdurené a tvrdé papale. Dusí ho nimi, tlačí ho nimi, udiera ho do zubov, mydlí mu pery a líca, zatlačí mu jazyk do krku, až Plažák začne vyvalenými očami prosiť o zľutovanie. Ale svet udavačov je tiež nemilosrdný, preto ho tak hneď spomedzi ceckov nepustí. Až ked jej zúfalým pohybom očú sľúbi, že ju urobí v prvom štátnom bordeli vedúcou bordeldámou a ona všetkým tým nafúkaným vydrickým primadonám ukáže, kto je. Konečne sa mu prestane pchať do krku, ba musí mu potom do neho naliať aj poriadny dúšok martelu, aby sa vôbec spamätal a aby ako Ucho neprišla o sľúbenú odmenu.
Plažák sa spamätáva naozaj pomaly. Pred očami sa mu ešte hodnú chvíľu robia krvavé kruhy, musí si koňakom aj potrieť sluchy, aby sa mu ustálil zrak a tep. Poriadne sa vyľakal: akoby bol práve prežil pokus o akýsi zvlášť rafinovaný atentát, rovnako rafinovane načasovaný na chvíľu, ked stratil svoju povestnú bdelosť a ostražitosť. Ved ho chcela naozaj udusiť ceckom. Nie je to v skutočnosti len predĺžená ruka tých štetiek? Najskôr mu ukladali o čest, potom s tým síce prestali, ale prečo by mu teraz nemohli ukladať priamo o život. Sú rafinované. Len ony mohli prísť na takýto zvrhlý spôsob jeho zlikvidovania. Áno, sú to ich spôsoby, ich kurevský rukopis. A ak jej to aj nenariadili priamo, určite to od nich odkukala a chcela si to na ňom vyskúšať. A on sa dozvie prečo!
— Zamkni, — povie Plažák chrapľavým hlasom.
Ucho sa na neho zamilované usmeje, pomaly sa pohne
k dverám, rozkošnícky pritom krúti zadkom. Zamkne na dva západy, obráti sa a zasa tak pomaly, teraz sa natriasajúc, sa k nemu blíži, na tvári má už zároveň aj dychtivý výraz šmelinárky a priekupníčky.
— Obráť sa. Celkom. A chyť sa stoličky. Tak, oboma rukami. Ešte pevnejšie. A zažmúr oči, bude prekvapenie.
— Ó, — vzdychne Ucho a zasa zavrtí zadkom.
Plažák pomaly otvára fiok na svojom stole. Keby sa Ucho náhodou obrátilo, zistilo by, že neotvára fiok, kde drží zhabaný tovar z UNNRY a ktorým ju vždy obdaruje, ale fiok, kde má svoje pracovné nástroje. A tak kým Plažák vyberá kábel a nehlučne si ho namotáva na pravú ruku, Ucho sa stále blažene usmieva.
Plažák vstane. Prudko zdrapne svoje predĺžené Ucho za vlasy a vytne mu prvú ranu.
— A teraz si niečo spolu predebatujeme! — stihne povedať ešte skôr, ako sa udavačka príšerne rozjačí.
Přestože ve filmu z rafinovanosti této scény nezbylo mnoho, i tak jsem poznal – viz výše EDIT, kterou jsem napsal ještě před četbou knihy! –, že se vyplácená při zdvižení sukně tváří, jakoby čekala něco jiného... Velká čest herečce, protože to bylo jen ve výrazu, když skoro celá scénka s Plažákovým „překvapením“ pro roztouženou konfidentku vypadla!
Ale pojďme zpět na barák vězeňkyň (jo, a ta níže zmíněná smradlavá „ražovica“, kterou ji po výprasku ještě zmučil zadek, je žitná pálenka):
— Čo to tu tak smrdí? — vysloví nahlas kolektívnu myšlienku práve Berta.
Odpoveďou jej je akési zaskučanie z kúta, ktoré sa hneď zmení na súvislé skuvíňanie. Niektorá rodí! napadne všetkým to isté, všetky to rovnako vyľaká, vyskočia z priční a narážajúc jedna do druhej zadkami, vrhnú sa za zvukom.
Hmatajú v tme, niečo nahmatajú. No nie je to brucho rodičky.
— Pre zmilované božie, nechajte ma. Som dobitá, — prehovorí ktosi z tmy plačlivo a odstrkuje ich ruky. Spoznajú Cukrikárkin hlas.
— To ty tak skuvíňaš? — konštatuje Carmen a všetkým hneď odľahne. — A čím tak smrdíš? Fuj, hádam...
— To nie je ... to je ražovica, — zasa plačlivo prehovorí Cukrikárka.
— Fuj! — zopakuje Carmen štítivo. — To ta ňou museli aj polievať.
— Áno, — zafňuká Cukrikárka. — To Plažák... Daj, preboha, nejaké svetlo, všetko na mne horí...
Chvílu bez súcitu hladia na jej nejasnú postavu na prični, potom sa Carmen predsa zľutuje, zazíva a ide zobrať kahanec. Rozožne ho a robí potom smrad ešte aj ním.
— Namojdušu, celú riť má rozsekanú, — povie s údivom Vdova, keď mihotavý plameň kahanca osvetlí Cukrikárku, skrútenú na bruchu, s nočnou košeľou vyhrnutou nad boky.
— Ten sa ale riadne rozvášnil, — pokrúti Carmen hlavou.
Cukrikárka zasa len zaskučí.
— Vidíš. Chcela si s vlkmi žiť, teraz s nimi aj zavýjaj! — neľútostne to komentuje Carmen.
— Ale aspoň sa jej to nezapáli, má to hneď aj s dezinfekciou, — vľúdnejšie konštatuje Vdova.
Cukrikárka zástene, podvihne k nim zmučenú tvár.
— Preboha, ženy, niečo studené ... priložte mi...
Ale čo? Barak je zamknutý, voda vo vedre oteplela a možno je už aj špinavá. Keby bolo niečo chladné a hladké. Len kde ... Dívajú sa na seba, zívajú, potom sa začnú aj obzerať okolo seba, Carmen si pomáha aj karbidkou. Niečo sa bielo, matne a čisto zaleskne. Hneď sa všetky zohnú: je to bruchatý porcelánový nočník pod grófkinou posteľou, vzácny dar priamo od ruskej cárovnej do jej svadobnej výbavy. Vdova ho opatrne, takmer úctivo vytiahne spod postele, nazrie do neho. Výrazom tváre dá najavo, že nie, nebol ešte použitý. Cukrikárka zasa začne stonať a skuvíňať, tak ďalej neváhajú: vyberú jej spod vankúša kašmírový ručník, dôkladne ním nočník zvonku poutierajú a potom jej ho Vdova opatrne priloží hladkým a od betónovej podlahy dobre vychladnutým dnom na rozšľahaný zadok. Cukrikárka zhíkne. Potom si uľahčené vydýchne, hlava jej padne na vankúš.
— Budeš teraz ako cárica. Ani si to nezaslúžiš, — povie Carmen, keď Vdova zasa tak opatrne položí nočník na iné miesto na zadku a Cukrikárka zasa slabo zhíkne. — Len híkaj, aspoň si budeš pamätať, aký somár si bola, ked si sa s nimi spriahla.
— Už nebudem, — zafňuká Cukrikárka. Tvár jej zalejú judášske slzy. Carmen len zazíva, sfúkne kahanec a všetky sa šmatlú späť do postelí. Súcitná Vdova zostane pri Cukrikárke a uľavuje jej.
(…)
Cukrikárka sa teraz presvedčila, čoho je ten odroň schopný, ked sa aj na nej vedel tak rozvášniť.
Myslím, že malinko potupný nočník na ztýraném zadku je docela pěknou tečkou za tím vším.
Inu, konec dobrý – všechno dobré! Pravda, vypuknou prudérní padesátá léta a na vtipy Neprakty si budou muset všichni ještě celá dlouhá a šedá desetiletí počkat, ale my můžeme skočit časem rovnou zas k nějakému tomu nejbližšímu dalšímu výprasku…!

Zatím se srdečně loučí Váš
Ham-Handed       

ZAJÍMAVÉ TV-PS od MrX: zmínka o nářezu v písni herečky z filmu (a její opravdové dcery!)

 

MrX: Jistě si pamatujete, jak herečka Eva Pavlíková ve snímku „Tábor padlých žien“ dostala opravdový (a ne jen naoko) nářez řemenem od Jozefa Vajdy. Náhodou jsem narazil na její divadelní vystoupení. Společně s dcerou, která vystupuje pod uměleckým jménem KataRzia (ve skutečnosti se jmenuje Katarína Kubošiová), v něm obě naspívaly happening / show ohledně vzájemného vztahu mezi nimi dvěma, teda matkou a dcerou. Na stránce http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/katarzia/mama-616602
se v levém sloupci nachází text písně. Pro nás zajímavá část se objeví hned v první větě z refrénu Evy Pavlíkové - ve videu kolem [1:55], kde zazní kratičká zmínka:

Tak by si zaslúžila po riti, klame, telefón ma vybitý, ..." 

Přímý odkaz na video je zde: http://www.youtube.com/watch?v=jvWnjM0NEpI

Celá situace se mi líbí z několika důvodů:
- moje oblíbené F/F, navíc matka a dcera v osobním životě
- obecenstvo v hledišti
- Eva Pavlíková pocítila štiplavou bolest od řemene vysloveně na vlastní kůži (kalhotky ve filmu "Tábor padlých žien" ji příliš neochránily)
- Eva by nejraději napráskala na prdel své dospělé dceři Kateřině, protože ji někdy vytáčí
- k pohrůžce použila frázi
"po riti", což mi od ženy připadá jednak expresivní až jemně vulgární výraz, jednak sexy spojení - obdobně jako jiná apoziopeze "po holej".

HamH:což je použito v jiném, asi „slušnějším“ pořadu Noc nádejí 2014 v jiné verzi tu: https://www.youtube.com/watch?v=vY6W2xhibbU [cca 2m]:


Tak by si zaslúžila po holej, klame, vyhovorek má habaděj,“ ...
Ale teď už fakt konec, a Zduř všem!