Na krásnou dovolenou plnou nezapomenutelných zážitků zbyly jen vzpomínky a každodenní povinnosti nás trochu semleli a opět jsme se vídali převážně o víkendech.
Asi dva týdny po dovolené přinesl Honza dopis a v něm dvě stránky fotek a popisků různých pomůcek. V erotickém, tematicky laděném časopisu, zakoupeném v Mar.Lázních, si všiml inzerátu o prodeji různých pomůcek a bandáží. Odpovědí na tento inzerát byl dopis s nabídkou k odkoupení různých dřevěných i kožených plácaček, bičíků, důtek, pout, roubíků i všemožných pomůcek, u několika jsme ani nedokázali rozpoznat, k čemu by mohli sloužit. Honza byl nabídkou nadšen, já ho mírnila, že obrázek je obrázek, ale dodán může být horší či jiný nástroj, a tak po zvážení všech pro a proti objednal delší koženou plácačku a důtky.
Zásilka skutečně koncem října dorazila a moje obavy byly liché. Obrázek i popisek přesně souhlasil s realitou.
Návrh, že je potřeba kvalitu vyzkoušet, následoval hned vzápětí, a tak mi Honza vyhrnul sukni, stáhnul kalhotky a přehnul přes bočnici sedací soupravy. Poloha to bylo mnohokrát vyzkoušená a relativně pohodlná z hlediska měkkého polstrování, horší už byl dost vyšpulený zadek, na který hned začaly dopadat první rány ze slíbených pětadvaceti. Plácačka zasáhla obě půlky současně, až jsem se prohnula v zádech a zanaříkala. Byla nejen větší, ale i silnější a pevnější, než ta vyrobená řemeslníkem na trzích. Vrátila jsem se do původní polohy a druhé silné mlasknutí a pálivá bolest projeli celým tělem. Odpočítala jsem deset, Honza mi přejížděl rukou po zarudlém zadku a spokojeně hodnotil nástroj. Každé další plácnutí bolelo víc a víc, zadek byl rudý a fest bolel. Už jen velmi s obtížemi jsem byla urovnána do výchozí polohy a číslo dvacetpět bylo vysvobozením. S úlevou jsem poděkovala a třela si bolavou zadnici. Stáhla jsem si sukni a Honza si pohrával s důtkami. Nikdy jsem jejich švihání na svém těle nepoznala a i on řešil, v jaké poloze budou jejich účinky a dopady nejvhodnější. Nakonec pro první pokus zvolil opření o parapet okna v mírném předklonu. A opět pětadvacet. Rány štípaly a pálily, některými zasáhnul i stehna, naříkala jsem, počítala, ale udržet nohy na zemi a nemrskat s nimi bylo nemožné. Po polovině švihnutí mi důtky položil na okraj zad, rukou přejížděl, proklepával a tisknul zadek. Opět vzal důtky do rukou, přejížděl s nimi po celých zádech i do rozkroku, až jsem se chvěla. A další švihnutí, pálivá bolest a moje zaúpění. Záda mě bolela, jak pevně mě tisknul, abych se nemohla zvednout. Do posledních pěti švihnutí přidal na síle, abych si pamatovala, že nemám kopat nohama a poskakovat. Zadek pálil, rudé pruhy byly rozmístěné po celé zadnici. Když jsem konečně řekla pětadvacet, oddychla jsem si.
Pak teprve přišel čas na obvyklou kávu a probrání novinek posledních dnů. Po večeři při láhvi šampusu jsme až do půlnoci hráli oblíbené Scrabble. Oběd na sobotu jsem měla už částečně připravený, a tak jsem s velkou nelibostí reagovala na skutečnost, že mi ráno těsně po sedmé stáhnul deku, znehybnil ruce a ucítila jsem první dopady důtek na hýždě. Na rozčilování se, proč tak brzy, jsem moc prostoru neměla, protože každá další rána pálila a řemínky kouzlily rudé tenké pruhy po celé zadnici. Naštěstí počítal on, než já bych ráno pochopila, co se po mě chce, tak by těch ran bylo mnohem víc. Po patnácti švihnutích mi začal důtkami jezdit po zádech, po krku, zboku jimi šimral prsa i zajížděl mezi nohy. Vzrušení dávalo zapomenout na bolestivá švihnutí, ale k těm se vzápětí vrátil. Na zbývajících deset přešel na druhou stranu postele, měl skutečně pravdu, že i když se snažil zasahovat obě půlky rovnoměrně, vždy ta jedna byla zbarvenější a víc bolela. Ráda jsem z jeho úst uslyšela dvacetpět a moje představy o následujících minutách navazovaly na dráždivé doteky a šimrání důtkami. Odvázal mi ruce, otočil mě a nasadil pásku přes oči. Trochu mě zaskočil, proč se milovat s páskou na očích, ale jeho plány zatím o ničem takovém nesvědčily. Opět šátky upoutaly moje ruce k zadní pelesti a šramocení signalizovalo, že si podává další pomůcky.
Zkušenost z lesa byla zajímavá, stopy po švihnutích z prsou do dvou dnů zmizely úplně, ale přesto tato praktika ve mně vzbuzovala pořád strach. Chvěla jsem se po celém těle, čím způsobil opětovný šramot jsem nedokázala rozpoznat. Hlazení, sání a líbání prsou moje obavy trochu přehlušilo, i celý krk zasypal jemnými polibky. Jeho ústa putovala od krku dolů, ale tentokrát již mnohem silněji si jeho zuby pohrávaly s tuhými bradavkami, druhé prso pevně tisknul rukou. Trochu jsem sténala a šeptala, že je to moc silně. Naběhlé bradavky pustil, lehce se zvednul a důtky poprvé zasáhly prsa. Vyjekla jsem, štípnutí bylo silné a zdaleka nebylo poslední. Jemné až lechtavé rány střídala pálivá bolest a řemínky zasahovaly prsa ze všech stran. Nenadálé plácnutí mě ujistilo, že mimo důtek si přinesl menší plácačku a opět zprava, zleva i ze spodu zasahoval střídavě levé a pravé ňadro. Údery pálily a prsa jsem měla horká. Pro něco se sehnul a já pocítila, že větvičky z metly ještě neztratily pružnost a štípaly, až jsem se prohýbala a snažila se před jejich dopady uhýbat. Tvrdě mi rukama stisknul obě prsa, mezi prsty umístil bradavky a silně zmačknul, hlasitě jsem naříkala a prosila, ať povolí. Ještě chvíli mě pevně držel, byla jsem prohnutá v zádech a snažila se, co mi přivázané ruce dovolily, se zvednout, aby tah prstů za bradavky byl menší. Něčím šramotil a já se opět chvěla, čím prsa zasáhne nyní. V misce si přinesl z mrazáku led a na obě prsa mi přiložil kapesník s ledovou tříští. Ječela jsem, a tak zbylý led rozkládal na břicho, do slabin i do rozkroku. Marně jsem se mrskala, něco přidržel rukou, v zubech mi zajížděl kostkou ledu hloubějc do rozkroku. Třásla jsem se, pokud něco nesnáším, je to na těchto partiích ledová voda či led. Nadávala jsem, že to není fér, kopala a všemožně se snažila zbytků ledu zbavit, ale vyčkal, až led na mě roztál. Pak vzal opět důtky, a se slovy, že když mi je zima, musí celé tělo zahřát, začal slabě, ale rychle zasahovat prsa, ale i břicho a boky. Roztáhnul mi nohy a švihnul mě přes vnitřní stehna. Pálivá, silná bolest projela celým tělem a já se kopáním snažila uhýbat. Jednu nohu mi přivázal obinadlem a stroze sdělil, ať si za to kopání odpočítám pětadvacet. Opět zašramotil a na bradavkách jsem pocítila divnou bolest. V koupelně našel různé skřipečky do vlasů, a protože kolíčky považoval za moc kruté, našel menší skřipce s jemným pérkem. Křičela jsem, ať mi to sundá, ale odpověděl, že než mi vysází za kopání pětadvacet, budou moje bradavky ozdobené skřipečky. Druhou nohu mi pevně držel a sázel od rozkroku ke koleni jedno švihnutí za druhým. Nevydržela jsem a začala brečet, protože i když švihnutí byla slabá, pálily jako čert. Nic mi nepomohlo, sliby ani nářek, svůj díl jsem dostala a přešel k druhé noze. Už jsem naříkala dopředu, a tak mi odměnou bylo několik šlehnutí přes prsa, a ta ve spojení se skřipečky neskutečně bolela. I druhá noha byla rovnoměrně zevnitř poseta zásahy řemínků, pálilo to, štípalo, kroutila jsem se a kvílela, všechno marný. Po dopadu pětadvacáté rány dle slibu sundal i ozdobu z prsou, ale hned začal mírně poraněné ztvrdlé bradavky kousat a sát, až se mi objevily na tvářích opět slzy. Vzlykala jsem, ale důtky znovu kroužily od krku dolů a zpět, řemínky lechtaly pupík i dráždily bradavky. Pokyn byl neúprosný, odpočítat pětadvacet. Prsa už mě trochu bolela a první švihy bolest a pálení zvětšovaly. Prvních deset vpravo, a pak zase vlevo, zuby si opět pohrály s bradavkami a další desítka dopadla na pravé prso, desítka na levé. Posledních pět pravidelně střídal a švihal s větší razantností, doprovázenou mými vzlyky. Uvolnil mi ruce i nohu a než jsem si stačila prsa prohmatat a pohladit, vsunul mi pod pánev polštář a vstoupil do mě. Tvrdě přirážel a já se po chvilce zlomila v silném orgasmu. Otočil mě na všechny čtyři a pokračoval ze zadu, rukama se zmocnil rozbolavělých prsou a pohrával si s nimi. Bolest vystřídala neuvěřitelná slast a já se prohnula a naříkala rozkoší. Nechal mě chvilku vydechnout, líbal po celém těle, prohlížel a hladil bolavá prsa i zarudlá stehna. Po chvilce si mě posadil na sebe a milování pokračovalo. Měl volné ruce a přístup k prsům, a tak dlaně kroužily a mačkaly rudá ňadra, moje občasné zasténání ho jen víc vzrušovalo a tlak na prsou zvětšil. Vsunula jsem mu ruku pod hýždě, zakroužila prstem v okolí konečníku a pronikla dovnitř. Prsa pustil, já se nadzvedla a předklonila a poslední dávka semena dopadla na ně. Rozetřela jsem si ji, padla na záda, z prstů olízala poslední zbytek a slastně oddechovala.
Snídaně se posunula blíž k času oběda a já švihy řemínků pociťovala ještě večer.
Venku bylo škaredě, chladno, zima už se nezvratně hlásila. Tehdy jsem si myslela, že právě vlivem studeného počasí začal mluvit o vánočních zvycích a vánocích vůbec. Já tyto svátky mám spíše spojené s úklidem, nákupy, pečením cukroví a upřímně řečeno, ani moc zvyků neznám, já bych si Vánoce dokázala představit klidně někde u moře, ve stínu palem.
Byl první prosincový víkend, z ulice jsem při žehlení zaslechla občas jekot dětí utíkajících před Čerty a v práci od kolegyň vyslechla, jak už se pustily do vánočních příprav či že se jdou dnes s vnoučaty podívat na Mikulášskou nadílku. Dožehlila jsem a objevil se Honza. Odnesla jsem jen prkno, poslední várku ručníků a utěrek jsem položila na postel. Po chvilce povídání odešel do koupelny, zdálo se, že je tam déle, než obvykle, šla jsem tedy uklidit ručníky do skříně, když se mi za zády ozvalo hlubokým hlasem zahartusení blblblblbl a harašení řetězem. Škubla jsem sebou a spatřila děsivou hlavu čerta, ručníky upustila a zařvala. Honza chtěl čertovským hlasem pokračovat, ale nedokázal zadržet smích, později přiznal, že tak vyděšenou mě nikdy neviděl. Spustila jsem nadávky všeho druhu, že je „blbej“ a „vůl“ byly ty nejmírnější. Počkal, až se zklidním a otevřel Knihu hříchů s mým rudě napsaným jménem na první straně, dal pokyn, ať si sundám kalhoty, kleknu si a předpažím. Klečení či stání v koutě na mé přání vůbec nepraktikujeme, nevidím v něm nic vzrušujícího, spíš se mi zdá ponižující a nepříjemné. Ale tohle byl rozkaz od Čerta, tak jsem rychle sundala kalhoty i kalhotky, klekla si a předpažila. Položil mi na ruce pořádnou metlu, zahřměl, ať klečím vzpřímeně a nešiju sebou, a začal číst. Hříchy za celý rok měl rozdělené do tří skupin: lehké, střední a těžké a každá skupina měla stanoven počet ran za hřích od jedné do tří. Když jsem viděla pod každou skupinou skoro celou stránku hříchů, polilo mě horko. S některými zlozvyky jako nedochvilnost, nechuť vstávat, pomalost bojuju marně celý život, ale že si všiml některých drobností, jsem vůbec netušila. Musela jsem uznat, že sepsat všechny hříchy chtělo hodně fantazie i spoustu času, ale jejich pomalým čtením mě kolena už silně bolela, předpažené ruce se začínaly chvět. Chtěla jsem si trochu ulevit a posunout se do jiné polohy, ale uštědřil mi rázné švihnutí důtkami, které měl za pasem. Cukla jsem, vykřikla „au“ a metla spadla na zem. Dostala jsem čertovské napomenutí a 10 švihnutí navíc. Když konečně dočetl, dotázal se, kolik že hříchů a kolik ran za ně obdržím. Nepočítala jsem, tudíž opět napomenutí, že nedávám dostatečně pozor a dalších 10 metlou navíc. Sdělil mi, že mi bude podle počtu hříchů vysázeno 110 základních plus dvacet trestných švihnutí. Čekala jsem, že po chvilce číslo čertovsky opraví nebo nějak matematicky sníží, ale ukázal na zadní opěru křesla, abych se předklonila a připravila. Abych si mohla ruce opřít o boční dřevěné opěry, ke kterým mi je šátkem přivázal, musela jsem být trochu na špičkách. Byla to jedna z nejméně oblíbených poloh, ale Čertovi se neodporuje. Začala jsem odpočítávat a metla pravidelně dopadala na můj vystrčený zadek. Čerti mají asi silnější ránu, protože švihnutí pěkně pálily a bolely. První pětadvacítku jsem měla za sebou, kratičká pauza a druhá sada.
Nohy už jsem při některých zvlášť zdařilých ránách neudržela na zemi a byla jsem upozorněna, že mi bude zvýšen počet ran a současně že švihnutí budou i přes kopající nohy.
Bojovala jsem sama se sebou, že nesmím nohama škubat, ale šest švihnutí přes stehna mě neminula. Padesátka byla odpočítána a když na chvilku odešel, tajně jsem doufala, že mi po návratu odváže ruce a zbytek trestu promine či převede na další rok. Opak byl pravdou, asi už se mu švihání metlou zdálo jednotvárné, přinesl si dlouhou plácačku a na zadek dopadaly první bolestivé údery. Sténala jsem, nešetřil mě ani trochu, zadek byl horký, posetý rudými pruhy od metly a teď další díl trestu udílela plácačka. Rudý zadek se podbarvoval modře, zkoušela jsem prosit a slibovat polepšení, všechno marné. Pětadvacet mi jich uštědřil a slzy už jsem měla na krajíčku. Za žádnou cenu jsem nechtěla brečet a pořád doufala, že počet sníží. Odepnul z řetězu důtky a další nemilosrdná pětadvacítka. Kožené řemínky důtek se zařezávaly do fest bolavého zadku a zasahovaly všechna místa, vzlykům a breku jsem se už neubránila. Neslevil mi ani jedno švihnutí, pětadvacet rozmístit po stehnech i zadnici. Spokojeně černou koženou čertovskou rukavicí zadek poplácával a já se chvěla po celém těle. Najednou mi odvázal ruce a mě svitla naděje, že zbylých třicet mi dopustí, protože asi poprvé si skutečně jen tak hned nesednu.
Posunul z kuchyně obyčejnou dřevěnou židli a ukázal, abych si klekla. Zaprosila jsem, proč nevzal z obýváku polstrovanou, ale ta měla vysokou opěru zad plnou, tudíž bych neprostrčila kotníky. Podal mi tedy alespoň pod kolena polštář, musela jsem vzpřímeně pokleknout a ruce uchytil vzadu k hornímu opěráku. Horší polohu jsem doposud nezažila, nasadil mi pásku přes oči a důtky, které před chvilkou trestaly hýždě, začaly švihat prsa. Žádné mazlení a jemné hnětení prsů, ale pravidelné bolestivé čertovské švihy a občasné zmáčknutí ztvrdlých bradavek koženou rukavicí. Slzy mi tekly proudem, klečet vzpřímeně mi činilo velké obtíže a počítání bylo sotva slyšitelné. K mému zděšení mi sdělil, že za kopání, poskakování a špatné klečení nedostanu třicet, ale padesát, tedy přes každé prso pětadvacet. Bradavky opět chvilku drtil v prstech a poslední desítka vpravo i vlevo štípavě dopadala na prsa. Poprvé mě prsa i bradavky silně bolely, o zadku ani nemluvím. Sundal mi pásku, odvázal ruce a odešel se svléknout a osprchovat, protože v masce mu muselo být neskutečné vedro. Hladila jsem si bolavé poprsí i zadek, ale raději se rychle oblékla, aby ještě nebylo nějaké pokračování.
S úsměvem vyšel z koupelny a spiklenecky se zeptal, zda už vím, co jsou vánoční tradice. Nechápala jsem, proč mluvil v množném čísle, znala jsem právě jen Čerta s Mikulášem, ale brzy jsem pochopila.
Poprvé mě v noci několikrát vzbudila nepříjemná bolest hýždí, když jsem si špatně lehla nebo se otáčela. Ráno mě nechal vyspat a když jsem v půl deváté chtěla vstávat, zabránil mi, že musí zkontrolovat, zda Čert odvedl včera svoji práci pořádně. Vyjádřil se pochvalně, zadek fialovorudý, posetý pruhy a jelity svědčil o Čertově důkladnosti. Ani prsa neušla kontrole, jemně je prohmatával a hladil a k mému překvapení řekl, že si zaslouží po trestu odměnu.
Neměla jsem tušení, co tím myslí, nasadil mi pásku přes oči, ruce znehybnil u pelesti a odešel do kuchyně. Něco lepkavého mi pomalu dopadalo na prsa a stékalo po nich. Prsty mi hmotu pečlivě rozetřel a začal jazykem a rty med odstraňovat. Zprvu příjemné sání přecházelo do mírné bolesti, protože med držel pevně, a tak sání a olizování bylo intenzivnější. Druhá hmota víc voněla, ale opět jsem hned nerozpoznala, čím mi prsa potřel. Byla to marmeláda plná drobných zrníček rybízu. Prsty pečlivě přejížděl prsa přes bradavky a zrníčka působila jako bolestivý peeling. Dřela a škrábala, až jsem prosila, že to pálí a bolí. Ruce nahradil jazykem a opět kroužil a ze ztvrdlých bradavek rty a zuby odstraňoval marmeládu. Občas kousnul a moje vyjeknutí potrestal druhým kousnutím. Ani třetí hmotu jsem nedokázala poznat, z tuby vytlačil čokoládu používanou na polevy. Opět důkladné vklepání, vetření a vmasírování po celých prsou a pak rty, jazykem a zuby odstraňování a slízávání každého kousíčku čokolády. Prsa mě pálila a Honza zakončil ranní vstávání konstatováním, že výborně posnídal.
Ve sprše jsem domývala zbytky sladké hmoty z prsou a zadek i prsa dlouho chladila. Veškeré činnosti, pokud to jen šlo, jsem raději vykonávala ve stoje, sezení mi činilo obtíže.
V neděli ráno jsem byla dotázána, zda jsem si skutečně doplnila vědomosti o vánočních tradicích. Neurčitě jsem zakývala hlavou, ale vůbec netušila, co má Honza na mysli. Zeptal se, kdo má dnes svátek. Odpověď jsem neznala, a tak mi napověděl, že Ambrož. Moc mi tím nepomohl, to jméno jsem sice slyšela, ale kdo to byl či jaké atributy se k němu váží, mi bylo utajeno. A tak mi přečetl o Svatém Ambrožovi a jeho vazbě k vánočním tradicích, a také, že mezi jeho atributy patřily úl, kniha, pero, holub, dítě a také důtky. Poslední slovo zdůraznil a já pochopila, že moje neznalost a nedoplnění si vědomostí o vánočních tradicích, i když o nich několikrát mluvil, bude potrestáno. Přinesl důtky, stočil dva polštáře a přehnul mě přes ně. Neuměla jsem si představit, že na takhle Čertem rozšlehaný rozbolavělý zadek budou dopadat důtky. Zkusila jsem prosit nebo alespoň trest o týden posunout. Marně, Ambrože bylo dnes. Ruce mi přivázal a přes hlavu položil polštář, protože tušil, že od prvního švihnutí bude nářek a křik. Podle nápřahu a zvuku nešvihal silně, ale každý dopad řemínků provázela krutá bolest a sténání. Zadek se vybarvil do všech barev, byl hrbolatý od podlitin a jelit a švihy důtek bolest zvyšovaly. Při posledním pětadvacátém švihnutí přidal na síle a já ty vánoční Svaté bytosti viděla snad všechny.
Po večerním odjezdu jsem si zadek natřela mastí a udělala pořádný zábal a několik dnů Heparoid a Ice gel střídala. Ihned jsem v počítači zadala heslo vánoční tradice, otevřelo se mi spousta odkazů, Ambrož tam skutečně i s atributy jmenován byl, ale kde čerpal Honza další informace, jsem neobjevila. Příští víkend se k vánocům vázalo jméno Lucie. Hledala jsem tedy, co o Svaté Lucii vyčtu, všude bylo omílané úsloví Lucie, noci upije, dnu nepřidá, ale její význam či poslání o Vánocích nikde. Pouze, že byla patronkou slepých, jak a proč přišla o oči a jak pomáhala.
V pátek Honza dorazil jako obvykle, ale hned se prošel po bytě a huhlal, tady Lucie asi nebyla. Už mě štval, ale víc nechtěl říct. Možná jsem měla v počítači hledat usilovněji, ale v neděli, po jeho odjezdu, jsem u monitoru pro bolavý zadek musela stát a po chvilce mě bolelo v kříži a v týdnu už jsem nevzpomněla ani neměla čas nazbyt.
V sobotu ráno jsem ho předběhla a sama hlásila, že má svátek Lucie, ke které se váže pořekadlo, že noci upije, že byla patronkou slepých a ještě asi dvě vědomosti načtené v počítači. Přímou vazbu na vánoční svátky jsem ale nevěděla. Že měla jen jednu ruku, místo druhé že měla husí peroutku, kterou kontrolovala, zda už mají hospodyně všude utřený prach a naklizeno a jsou připravené na Štědrý večer mi doplnil vědomosti opět Honza.
Dle patronky slepých jsem odvodila, že použije pásku přes oči, ale dál jsem tápala. Pevně, víc než jindy, mi přitáhnul ruce k pelesti a obě nohy rovněž znehybnil. A pak nastalo peklo. Přivezl si 3 různé „husí peroutky“ neboli lidově mašlovačky či husí pírka a těmi mi začal přejíždět po celém těle. Nejprve po obličeji a protože to strašně šimralo, cukala jsem hlavou zprava doleva, abych trochu uhýbala, a tak za trest mi vjel peříčkem do nosu a přejížděl kolem rtu.
Nikdy jsem nic tak strašného nepociťovala, snad jako děti, když jsme si hráli na Indiány a mučili se u stromů, ale to trvalo pár minut, tohle bylo nekonečné. Z obličeje pomalu přejížděl a lechtal krk a směřoval na prsa. Naříkala jsem, ať mi radši dá výprask, že tohle je nesnesitelný, tělo jsem měla jako v ohni, bradavky trčely a druhá ostřejší peroutka po nich přejížděla a způsobovala příšerné lechtání. Chvíli mi kroužil v okolí pupíku i v něm, kroutila jsem se, ale minimální pohyb mu dovoloval nerušeně postupovat do rozkroku, prosila jsem, nadávala a peroutka jemně tancovala po vnitřních stehnech, točila se na kolenou a směřovala ke kotníkům. Tělo mě pálilo, štípalo i hořelo současně, když mi začal lechtat chodidla. Kopat jsem nemohla a několik koleček po chodidlech a pak každý prst jednotlivě jsem už nevydržela a začala fest nadávat, ať přestane, že je to k zbláznění. Řekl, že přece neošidí druhou nohu a vše se opakovalo. Jen mi sdělil, že o požadovaný výprask nepřijdu, ale až pošimrá také ruce a dlaně. Za nadávky mi opět zakroužil pírkem po obličeji i prsou, ztvrdlé bradavky potrestal silným stiskem a současně naznačil, že prsa si ještě dneska užijou. Peroutkou mi kroužil v podpaží až přešel na dlaně. Už jsem neměla sílu ani nadávat ani brečet, svědění bylo nesnesitelné, mísil se ve mně pocit vzteku a tělo bylo v jednom ohni. Konečně mi ruce odvázal, ale hned zase šátkem spojil ohnuté v lokti za zády. Musela jsem zůstat klečet na posteli, prsa promačkal a stiskem rtů opět bradavky ztopořil. Pak mě pomalu položil na břicho, když jsem pod prsy ucítila něco studeného, pichlavého. Ve zdravotnických potřebách zakoupil akupresurní masážní podložku. Spoutané ruce za zády mi nedovolily se nadlehčit, a tak plnou vahou těla se do prsou zabodávaly gumové trny v centimetrové vzdálenosti od sebe. Abych o tom dlouho nepřemýšlela, jako nástroje si přinesl vařečku a proutěné klepadlo koberců. Oba předměty prý patří k vánočnímu úklidu a vaření, a protože já je skoro nepoužívám, u mě najdou uplatnění na mé zadnici. Pozorný pozorovatel by možná ještě objevil na hýždích stopy po čertovské a ambrožovské nadílce a už mi zadek zmalovávala vařečka. Hned od prvního úderu mě nešetřil, připomenul, že jsem místo lechtání výprask chtěla, tak že mi dopřeje v dostatečné síle a počtu. Rozmisťoval údery po celé zadnici a pálení a štípavá bolest mě nutila k drobnému pohybu, ale ten hned upozornil, že každým posunem se mi víc zařezávají hroty do prsou. Poslední dva údery vařečkou ozdobily každou půlku pěknou naběhlou modřinou a silným bolestivým výkřikem.
Z věšáku si přinesl ratanové klepadlo a já prvně okusila jeho bolestivý dopad. Zasáhl obě půlky současně a nářek jasně vypověděl o síle a bolestivosti úderu. Nasázel mi jich deset, slzy mi tekly, zadek pálil, když mi rozvázal ruce. Zvedl mě do kleku, prohlédnul prsa plná drobných zarudlých otisků po trnech z rohože, v prvních minutách jsem se jich nemohla ani dotknout a opřel mi ruce o pelest postele, aby zadek byl pro údery klepadlem lépe připravený. Prohmatal modřiny po vařečce, poplácal stopy po klepadle a další rána klepadlem dopadla na vyšpulený zadek. Ač stejný nástroj, změnou polohy stoupla bolest snad dvojnásobně. Opíral se mi o záda, abych nemohla uhýbat a sázel jednu ránu za druhou. Nářek a brek už znal, ten ho neobměkčil, dvacet úderů už dopadlo a já musela odpočítat posledních pět. Napřáhl se trochu víc a pronikavá bolest projela až do konečku prstů, znovu mi připomněl, že výpraskem plní moje přání a další nápřah a bolestivý dopad.
Konečně jsem vyslovila pětadvacet a poděkovala. Upalovala jsem do sprchy, protože prsa pálila, stopy po lechtání stále ještě doznívaly a bolavý zadek na studenou sprchu čekal.
7.11.09
19.10.09
Pochopil II.
Nemám moc v oblibě pokračování, vždyť víte, "2" už nikdy není jako "1" (pravda, jsou výjimky, chválit ale znovu Fulgura, to by nám taky mohl zpychnout a přestat psát nové povídky :-) ), ale tady se pokračování tak trochu nabízelo.
POCHOPIL II.
Do slunného rána jsme vyšli z velkých vrat ruku v ruce, slzy na tváři mi již zaschly a památkou na minulé chvíle mi byl jen pálící zadeček. Lehce jsem si opřela hlavu o manželovo rameno a nechala se pomalým krokem odvést domů. Oběma nám v hlavě vířily myšlenky...
A já hlupák si myslel, že čím hodnější na ní budu, tím zavázanější mi má žena bude, milejší a vstřícnější, když jí dovolím dělat a kupovat si co chce, tak bude s rozumem a vděkem užívat mých peněz, když jí nebudu oponovat, bude i ona opětovat mé názory a přání. Jak jsem mohl být tak slepý. Tisíceré díky tomu starému muži, že mi otevřel oči a zachránil nejen naše manželství, ale i můj obchod a čest...
Jak to jen mohl můj drahý učitel udělat, jak mu to mohl říct... no, ale vždyť jsem si to vlastně tak trochu přála, ne, tak na co si teď stěžuju... Ale co teď bude dál?? Jaký bude?? Tyran?? Skončím doma u plotny s důtkami na stěně?? Ano, mám trochu strach...
Doma nás čekala bohatá snídaně na verandě, polibek na rozloučenou a manžel odešel do práce. Celý den jsem o ránu přemýšlela, jak moc nás to nevšední ráno ovlivní? Nevydržela jsem to a musela jsem to prostě zkusit...
"Kdes ksakru byl, už je dávno večer a ty nikde, co si jako myslíš, že jsem tu měla dělat, kdyžs´ mi tu nechal tak málo peněz, ani tu novou sponu jsem si nemohla koupit, to si jako myslíš, že mám furt nosit tu starou? Co, zírat, to umíš, ale postarat se o ženu, to ne..."
Ta chvíle, co na mě s lehkým úsměvem koukal, byla jako hodina.
Hmm, čekal jsem, s čím přijde. Tak tedy jak chce, jen chuděra neví, že jsem se zkouškou počítal....
"Už ani slovo nebo to bude ještě horší, je vidět, že jsi nepochopila, že od dnešního rána už není nic jako dřív, takže takový drzý chování ti již nebudu tolerovat, má drahá, pojď se mnou."
Nejdřív jsem tomu nevěřila, ale jeho pohled byl nezvykle přímý a neústupný, mluvil vážně a jasně, raději jsem ho následovala.
Zavedl mě do bývalé malé stáje, dnes spíš skladiště, zjevně si vychutnával můj nevěřícný pohled na připravený stůl s polštářem a pouty na ruce i nohy. Naše pohledy se střetly, můj mluvil o strachu - jeho mě varoval. Že já hloupá nepočkala se zkouškou za pár dní, ještě teď mám pozadí v jednom ohni. Gestem mi naznačil, ať se tělem položím na stůl, pod pánev mi vsunul polštář, jemně mě pohladil po rameni a paži až dojel k zápěstí, které mi přivázal koženým páskem, láskyplnými polibky se dostal od druhého ramene k zápěstí a také ho uvázal, hladil mě po zádech, zadečku, stehnech, jen kdyby najednou mé nožky nepřišly o svobodu. Vyhrnul mi tógu, takže výhledu na můj zmalovaný zadeček mu již nic nebránilo. Chtěla jsem začít škemrat, ale jeho tiché vážné PST mě varovalo dostatečně.
"Lásko, nesnižuj se, prosím, k nějakým povrchním slibům a prosbám o milost, oba víme, jak to s tvým milým večerním přivítáním bylo."
Ano, čekal jsem, že si mě bude chtít otestovat a vědět, na čem je. Možná čekala přehnutí přes koleno a pár na holou, to, že se na ní ještě před odchodem do práce připravím, to ji ani ve snu nenapadlo. Byla rozkošná, když tiše zírala na mé překvapení. Stejně teď - přivázaná, bezbranná, čekající, co bude dál. Naposledy jsem ji pohladil po prdelce a už dopadla první rána koženou plácačkou.
Sykla jsem bolestí. Stále jsem tomu nevěřila, můj jindy milý, zdvořilý a hodný manžel mě trestá za mé drzé chování. Najednou z něj šel respekt, docela dobře jsem si dovedla představit, že tak neurvale ho už nikdy ani na zkoušku nepozdravím. Že by nakonec výchova začala působit...?!
"Má drahá ženo," mluvil ke mě milým, ale nekompromisním tónem mezi jednotlivými pleskanci, "doufám, že ti toto je dostatečným důkazem, že jsem pochopil, že tvá výchova neskončila v dětství, ale stále trvá. Doufám, že nebudeš moc častou pokoušet mé nervy a dobrou vůli ti vycházet vstříc. Doufám, že ti to je dostatečným varováním před rozhazováním peněz, drzým chováním na veřejnosti, hubatostí doma, nafoukaným brbláním a podobně. Doufám, že chápeš, že za své prohřešky budeš spravedlivě potrestána."
Já doufala však jen v jediné, že už přestane. Slzy smáčely voňavé dřevo, mé vzlyky vibrovaly mezi smítky prachu v malé stáji, můj pláč prosil o slitování. I tentokrát pochopil a přestal s výpraskem. I tak můj zadeček stačil pod 15 ranami krásně zčervenat. Vysvobodil mne a v náruči odnesl do venkovního altánku, mezi měkkými poduškami s hlavou na hrudi svého muže jsem se slzou v oku blaženě usnula.
Ano, večerní překvapení mi bylo dostatečným varováním, takže jsem v následujících dnech spolkla hořká slova nadávky, když mi manžel nedovolil koupit si drahé boty, ušetřila jsem sklenici vína setkání se zdí, když mi vyčetl drzé chování na večeři s přáteli, jeho pohled plný vzpomínek na onen večer mě varoval před mými plány ho zesměšnit před zaměstnanci. Ano, neslo to své ovoce... Ano, ale jak se říká - sejde z očí (nebo ze zadečku??), sejde z mysli....
Na letním výletě do blízkého Frascati jsem se po výborné večeři, chladivém místním bílém víně tak trochu vytratila ze sídla našeho hostitele. Chtěla jsem být sama, chtěla jsem se jen tak toulat, užít si hor, "půjčila" jsem si koně a vydala se do kopců, vychutnávala si vítr ve vlasech a chuť svobody, teplé večerní slunce a vůni hor. Mezi tím si ale můj muž při mém hledání "vychutnával" chvíle strachu střídané myšlenkami na můj trest...
Seděla jsem v sedle koně na kopci a nasávala klid přírody, za mnou se objevili dva jezdci, jeden druhému jemně pokynul a jezdec se beze slova otočil a vrátil. Můj muž se postavil s koněm vedle mne a teprve teď jsem se vrátila nohama na zem... Polilo mě horko, které se zastavilo v podbřišku. Neměla jsem odvahu se na něho podívat, chvíli jsme mlčeli a koukali na krajinu, která mi ale pomalu mizela pod clonou slz.
"Odpusť," tiše jsem promluvila.
"Odpustím, ale trest neprominu," zněla stejně tichá odpověď.
Slezl z koně a pomohl mi z toho mého, políbil mě a svlékl mi tmavě fialovou tógu, ne zimou, ale strachem a vzrušením mi ztvrdly bradavky. Přivázal koně ke stromu a odvedl mě kousek dál do lesa. Poručil mi se předklonit a chytit se větve, lehce rozkročit nohy a ukázat mu tak nejen mou mušličky, ale i pozadí v celé své kráse.
Utrhl olivový proutek a bez jediného slova začal švihat můj zadeček, bylo vidět, ale hlavně cítit, že o mě měl velký strach a že mi teď nic neodpustí. Statečně jsem se držela a snášela další a další švihnutí. Brzy mi má odvaha došla a suchou zem začaly smáčet první slzy. Můj pláč ale příval dalších ran nezastavil. Další a další rudé proužky zdobily můj zadeček a stehna a já jsem plakala jako malé holka, tisíckrát jsem se omlouvala a prosila o konec. Nepovolil. Nevydržela jsem to, pustila jsem se větve a s pláčem jsem se mu sesunula k nohám a prosila o milost: "Prosím, už mě netrestej, už nemůžu, prosím, odpusť mi, moc mě mrzí, že jsem beze slova zmizela a měl jsi o mě strach, moc se ti omlouvám, už se to nestane, slibuji, byla to velká chyba, neuvědomila jsem si to, prosím, už ne..."
"Vstaň," pronesl suše.
Chytl mě za ruce, svázal je tenkým koženým páskem a přivázal je na vysokou větev. Vrátil se ke koním a já v jeho ruce zahlédla tenký bičík, ten kterým popoháněl koně, když mě se strachem hledal....
Začala jsem znovu plakat a bezmocně kroutit hlavou, jako by však mé utrpení neviděl, napřáhl se a dal mi pocítit stejnou bolest, kterou cítil jeho kůň při mém hledání.
"Dostáváš jen to, co si zasloužíš, ani o ránu víc nebo míň," mluvil se zklamáním v hlase a znovu mě švihl. Po páté ráně naštěstí přestal, odvázal mě a odešel ke koním. Chvíli jsem jen zoufale plakala a nadávala si za mou hloupost. Po nějaké době jsem byla schopná se také vrátit. Když mě viděl přicházet z hájku, donesl mi oblečení a políbil mě čelo, smutně jsem koukala do země a oblékla se. Mlčky jsem hladila svého koně a hledala v sobě odvahu podívat se muži do očí. Nenechal mě se trápit. Něžně mi zvedl hlavu a políbil na rty.
Ano, měl jsem o ní ohromný strach, zlostí jsem supěl, byl jsem jako na trní celou dobu hledání, bál jsem se, kdo jí co udělal, kde je? Vše ze mne spadlo, když jsem jí zahlédl hrdou a nespoutanou na koni na kopci. Uklidnil jsem se, odhodil vztek, abych ji netrestal v afektu. Kdyby mi jen řekla, co chce, nechal bych jí jet na vyjížďku, doma to tak dělala často, věděl bych kde je a neměl takový strach. Každá rána bolela i mě, ale věděl jsem, že jsem musel být přísný, aby to mělo žádaný efekt...
"Nechci, aby se to opakovalo, ten strach byl nepopsatelný, už mi to prosím nedělej, na to tě moc miluju," říkal mi mezi polibky a já se cítila ještě více proviněně. S láskou jsem ho objala a slíbila.
Po tomto výprasku jsem už neměla opravdu chuť mého manžela nějak zlobit, čekaly nás krásné společné dny.
Léto se chýlilo ke konci a já měla jeden z těch špatných dnů, ráno jsem již poněkolikáté zvracela, bylo mi divně, byla jsem protivná a naštvaná, ječela jsem na služebné, k tomu ještě přijel na návštěvu můj učitel a já při večeři ztropila scénu. Manžel se styděl a nezmohl se na slovo, mě to vzápětí také mrzelo, ach jo, za tohle určitě pořádně dostanu, začala jsem se konce návštěvy bát. Nastalé ticho prolomil mudrc.
"Gratuluji, nemusím být lékař, abych neviděl změny na tvém těle - podrážděnost, často odbíháš na toaletu, pigmentové změny, pavoučí žilky na krku a celer jsi také nikdy nejedla....," usmíval se při představě očekávaného dítěte.
Nevěřícně jsme na sebe s manželem pohlédli, vzápětí si padli kolem ramen, pochopili jsme...
POCHOPIL II.
Do slunného rána jsme vyšli z velkých vrat ruku v ruce, slzy na tváři mi již zaschly a památkou na minulé chvíle mi byl jen pálící zadeček. Lehce jsem si opřela hlavu o manželovo rameno a nechala se pomalým krokem odvést domů. Oběma nám v hlavě vířily myšlenky...
A já hlupák si myslel, že čím hodnější na ní budu, tím zavázanější mi má žena bude, milejší a vstřícnější, když jí dovolím dělat a kupovat si co chce, tak bude s rozumem a vděkem užívat mých peněz, když jí nebudu oponovat, bude i ona opětovat mé názory a přání. Jak jsem mohl být tak slepý. Tisíceré díky tomu starému muži, že mi otevřel oči a zachránil nejen naše manželství, ale i můj obchod a čest...
Jak to jen mohl můj drahý učitel udělat, jak mu to mohl říct... no, ale vždyť jsem si to vlastně tak trochu přála, ne, tak na co si teď stěžuju... Ale co teď bude dál?? Jaký bude?? Tyran?? Skončím doma u plotny s důtkami na stěně?? Ano, mám trochu strach...
Doma nás čekala bohatá snídaně na verandě, polibek na rozloučenou a manžel odešel do práce. Celý den jsem o ránu přemýšlela, jak moc nás to nevšední ráno ovlivní? Nevydržela jsem to a musela jsem to prostě zkusit...
"Kdes ksakru byl, už je dávno večer a ty nikde, co si jako myslíš, že jsem tu měla dělat, kdyžs´ mi tu nechal tak málo peněz, ani tu novou sponu jsem si nemohla koupit, to si jako myslíš, že mám furt nosit tu starou? Co, zírat, to umíš, ale postarat se o ženu, to ne..."
Ta chvíle, co na mě s lehkým úsměvem koukal, byla jako hodina.
Hmm, čekal jsem, s čím přijde. Tak tedy jak chce, jen chuděra neví, že jsem se zkouškou počítal....
"Už ani slovo nebo to bude ještě horší, je vidět, že jsi nepochopila, že od dnešního rána už není nic jako dřív, takže takový drzý chování ti již nebudu tolerovat, má drahá, pojď se mnou."
Nejdřív jsem tomu nevěřila, ale jeho pohled byl nezvykle přímý a neústupný, mluvil vážně a jasně, raději jsem ho následovala.
Zavedl mě do bývalé malé stáje, dnes spíš skladiště, zjevně si vychutnával můj nevěřícný pohled na připravený stůl s polštářem a pouty na ruce i nohy. Naše pohledy se střetly, můj mluvil o strachu - jeho mě varoval. Že já hloupá nepočkala se zkouškou za pár dní, ještě teď mám pozadí v jednom ohni. Gestem mi naznačil, ať se tělem položím na stůl, pod pánev mi vsunul polštář, jemně mě pohladil po rameni a paži až dojel k zápěstí, které mi přivázal koženým páskem, láskyplnými polibky se dostal od druhého ramene k zápěstí a také ho uvázal, hladil mě po zádech, zadečku, stehnech, jen kdyby najednou mé nožky nepřišly o svobodu. Vyhrnul mi tógu, takže výhledu na můj zmalovaný zadeček mu již nic nebránilo. Chtěla jsem začít škemrat, ale jeho tiché vážné PST mě varovalo dostatečně.
"Lásko, nesnižuj se, prosím, k nějakým povrchním slibům a prosbám o milost, oba víme, jak to s tvým milým večerním přivítáním bylo."
Ano, čekal jsem, že si mě bude chtít otestovat a vědět, na čem je. Možná čekala přehnutí přes koleno a pár na holou, to, že se na ní ještě před odchodem do práce připravím, to ji ani ve snu nenapadlo. Byla rozkošná, když tiše zírala na mé překvapení. Stejně teď - přivázaná, bezbranná, čekající, co bude dál. Naposledy jsem ji pohladil po prdelce a už dopadla první rána koženou plácačkou.
Sykla jsem bolestí. Stále jsem tomu nevěřila, můj jindy milý, zdvořilý a hodný manžel mě trestá za mé drzé chování. Najednou z něj šel respekt, docela dobře jsem si dovedla představit, že tak neurvale ho už nikdy ani na zkoušku nepozdravím. Že by nakonec výchova začala působit...?!
"Má drahá ženo," mluvil ke mě milým, ale nekompromisním tónem mezi jednotlivými pleskanci, "doufám, že ti toto je dostatečným důkazem, že jsem pochopil, že tvá výchova neskončila v dětství, ale stále trvá. Doufám, že nebudeš moc častou pokoušet mé nervy a dobrou vůli ti vycházet vstříc. Doufám, že ti to je dostatečným varováním před rozhazováním peněz, drzým chováním na veřejnosti, hubatostí doma, nafoukaným brbláním a podobně. Doufám, že chápeš, že za své prohřešky budeš spravedlivě potrestána."
Já doufala však jen v jediné, že už přestane. Slzy smáčely voňavé dřevo, mé vzlyky vibrovaly mezi smítky prachu v malé stáji, můj pláč prosil o slitování. I tentokrát pochopil a přestal s výpraskem. I tak můj zadeček stačil pod 15 ranami krásně zčervenat. Vysvobodil mne a v náruči odnesl do venkovního altánku, mezi měkkými poduškami s hlavou na hrudi svého muže jsem se slzou v oku blaženě usnula.
Ano, večerní překvapení mi bylo dostatečným varováním, takže jsem v následujících dnech spolkla hořká slova nadávky, když mi manžel nedovolil koupit si drahé boty, ušetřila jsem sklenici vína setkání se zdí, když mi vyčetl drzé chování na večeři s přáteli, jeho pohled plný vzpomínek na onen večer mě varoval před mými plány ho zesměšnit před zaměstnanci. Ano, neslo to své ovoce... Ano, ale jak se říká - sejde z očí (nebo ze zadečku??), sejde z mysli....
Na letním výletě do blízkého Frascati jsem se po výborné večeři, chladivém místním bílém víně tak trochu vytratila ze sídla našeho hostitele. Chtěla jsem být sama, chtěla jsem se jen tak toulat, užít si hor, "půjčila" jsem si koně a vydala se do kopců, vychutnávala si vítr ve vlasech a chuť svobody, teplé večerní slunce a vůni hor. Mezi tím si ale můj muž při mém hledání "vychutnával" chvíle strachu střídané myšlenkami na můj trest...
Seděla jsem v sedle koně na kopci a nasávala klid přírody, za mnou se objevili dva jezdci, jeden druhému jemně pokynul a jezdec se beze slova otočil a vrátil. Můj muž se postavil s koněm vedle mne a teprve teď jsem se vrátila nohama na zem... Polilo mě horko, které se zastavilo v podbřišku. Neměla jsem odvahu se na něho podívat, chvíli jsme mlčeli a koukali na krajinu, která mi ale pomalu mizela pod clonou slz.
"Odpusť," tiše jsem promluvila.
"Odpustím, ale trest neprominu," zněla stejně tichá odpověď.
Slezl z koně a pomohl mi z toho mého, políbil mě a svlékl mi tmavě fialovou tógu, ne zimou, ale strachem a vzrušením mi ztvrdly bradavky. Přivázal koně ke stromu a odvedl mě kousek dál do lesa. Poručil mi se předklonit a chytit se větve, lehce rozkročit nohy a ukázat mu tak nejen mou mušličky, ale i pozadí v celé své kráse.
Utrhl olivový proutek a bez jediného slova začal švihat můj zadeček, bylo vidět, ale hlavně cítit, že o mě měl velký strach a že mi teď nic neodpustí. Statečně jsem se držela a snášela další a další švihnutí. Brzy mi má odvaha došla a suchou zem začaly smáčet první slzy. Můj pláč ale příval dalších ran nezastavil. Další a další rudé proužky zdobily můj zadeček a stehna a já jsem plakala jako malé holka, tisíckrát jsem se omlouvala a prosila o konec. Nepovolil. Nevydržela jsem to, pustila jsem se větve a s pláčem jsem se mu sesunula k nohám a prosila o milost: "Prosím, už mě netrestej, už nemůžu, prosím, odpusť mi, moc mě mrzí, že jsem beze slova zmizela a měl jsi o mě strach, moc se ti omlouvám, už se to nestane, slibuji, byla to velká chyba, neuvědomila jsem si to, prosím, už ne..."
"Vstaň," pronesl suše.
Chytl mě za ruce, svázal je tenkým koženým páskem a přivázal je na vysokou větev. Vrátil se ke koním a já v jeho ruce zahlédla tenký bičík, ten kterým popoháněl koně, když mě se strachem hledal....
Začala jsem znovu plakat a bezmocně kroutit hlavou, jako by však mé utrpení neviděl, napřáhl se a dal mi pocítit stejnou bolest, kterou cítil jeho kůň při mém hledání.
"Dostáváš jen to, co si zasloužíš, ani o ránu víc nebo míň," mluvil se zklamáním v hlase a znovu mě švihl. Po páté ráně naštěstí přestal, odvázal mě a odešel ke koním. Chvíli jsem jen zoufale plakala a nadávala si za mou hloupost. Po nějaké době jsem byla schopná se také vrátit. Když mě viděl přicházet z hájku, donesl mi oblečení a políbil mě čelo, smutně jsem koukala do země a oblékla se. Mlčky jsem hladila svého koně a hledala v sobě odvahu podívat se muži do očí. Nenechal mě se trápit. Něžně mi zvedl hlavu a políbil na rty.
Ano, měl jsem o ní ohromný strach, zlostí jsem supěl, byl jsem jako na trní celou dobu hledání, bál jsem se, kdo jí co udělal, kde je? Vše ze mne spadlo, když jsem jí zahlédl hrdou a nespoutanou na koni na kopci. Uklidnil jsem se, odhodil vztek, abych ji netrestal v afektu. Kdyby mi jen řekla, co chce, nechal bych jí jet na vyjížďku, doma to tak dělala často, věděl bych kde je a neměl takový strach. Každá rána bolela i mě, ale věděl jsem, že jsem musel být přísný, aby to mělo žádaný efekt...
"Nechci, aby se to opakovalo, ten strach byl nepopsatelný, už mi to prosím nedělej, na to tě moc miluju," říkal mi mezi polibky a já se cítila ještě více proviněně. S láskou jsem ho objala a slíbila.
Po tomto výprasku jsem už neměla opravdu chuť mého manžela nějak zlobit, čekaly nás krásné společné dny.
Léto se chýlilo ke konci a já měla jeden z těch špatných dnů, ráno jsem již poněkolikáté zvracela, bylo mi divně, byla jsem protivná a naštvaná, ječela jsem na služebné, k tomu ještě přijel na návštěvu můj učitel a já při večeři ztropila scénu. Manžel se styděl a nezmohl se na slovo, mě to vzápětí také mrzelo, ach jo, za tohle určitě pořádně dostanu, začala jsem se konce návštěvy bát. Nastalé ticho prolomil mudrc.
"Gratuluji, nemusím být lékař, abych neviděl změny na tvém těle - podrážděnost, často odbíháš na toaletu, pigmentové změny, pavoučí žilky na krku a celer jsi také nikdy nejedla....," usmíval se při představě očekávaného dítěte.
Nevěřícně jsme na sebe s manželem pohlédli, vzápětí si padli kolem ramen, pochopili jsme...
Mlynářova lekce, část 2
Prásk!
Dřevěná plácačka zasvištěla vzduchem a nesmazatelně se otiskla do vyšpuleného pozadí mladé dámy položené přes stůl. Té se to pochopitelně nelíbilo, ale její prosby byly marné. Mlynář v malém království, který se zařídil jako vychovatel, měl svou kvótu a tu hodlal dodržet.
"Čtrnáct, patnáct, šestnáct," odpočítal pečlivě rány. "Tak, a je hotovo."
Pihovatá Anka okamžitě pustila stůl a sjela si rukama k zadku, který planul jako oheň. Normálně by to mlynář netrpěl, možná by i přidal nějakou tu ránu navíc, ale dneska přemýšlel o jiných věcech.
Měl starosti.
Král se zhlédl v jeho metodách a přál si je aplikovat na zhýčkaná pozadí svých dcer. Jenže mlynářovi se do toho zrovna dvakrát nechtělo.
"Král stárne, a jednou umře," bručel si pod vousy. "A kdo tu pak bude vládnout? Nejspíš jedna z těch holek. A co pak bude se mnou? Když je budu řezat pořádně, tak mi to pak pěkně osladí. A když ne, tak mi to zase osladí král. To je situace..."
"Můžeš se obléct," prohodil k Ance. S hrůzou si uvědomil, že vlastně ani neví, za co tahle panenka ochutnala dřevěnou medicínu. Určitě mu to říkala, ale jemu to prostě vypadlo z hlavy. "A ne abys to udělala znova!" zahrozil jen tak všeobecně. "To bys dopadla mnohem hůř!"
Sledoval, jak si děvče upravuje prádlo, ale ani tohle ho už netěšilo. Vyprovodil ji jen s chabým mávnutím.
Když se ozvalo zabušení na dveře, nadskočil. Už jsou tady! hrklo v něm.
Ale mýlil se. Bylo to další děvče z vesnice, Jaruška. Jarušku mlynář znal, ale jen od vidění, z krámu jejího otce, kde prodávala. Tatínek jezdil po královstvích, tu prodal, tu nakoupil, a to, co nakoupil, bylo na prodej u Jarušky - masti vonné i smrduté, vzácné látky, koberce, a tu a tam nějaký ten sádrový trpaslík. Jaruščina maminka většinou řídila administrativu a dcerka dělala magnet na zákazníky.
"Copak mi neseš?" zeptal se mlynář.
"Maminka mě posílá," vzdychla Jaruška a udělala pukrle.
"Pro mouku?" ptal se mlynář dál, i když dobře věděl, že ne.
"Ne, prosím... na... na to druhé."
"A copak že to?" divil se mlynář. "Jsi přece tak vzorné děvče."
"Když já... já..." začala vzlykat.
"Ano?"
"Já jsem se šla projít s Petrem..."
"S Petrem?" zarazil se mlynář. "Ale počkej, vždyť vy jste zasnoubení - co by se mohlo stát, aby tě za to maminka poslala sem?"
"Já jsem se chtěla Jírovi líbit... a půjčila jsem si z krámu hedvábný šátek. Ale on se... on se umazal od bláta. A maminka se moc zlobí. Že prý kdybych se dovolila, ráda by mi ho půjčila, třeba i dala - ale že jsem ho vzala tajně, tak to je prý krádež... a že za to musím být potrestaná..."
Chudák Jaruška se rozbrečela naplno - nikdy ještě bita nebyla, ale její kamarádky jí o tom vyprávěly. Když ji občas z legrace plácnul po zadku Jíra, to se jí líbilo - ale teď ji bude plácat pan mlynář, a to dlouho, dlouho.
Mlynář rychle uvažoval. Krádež byla jistě vážný přestupek, ale Jaruška jistě neměla zlou vůli. "Kolik ti je?" zeptal se.
"Sedmnáct, prosím."
"Tak ti dáme sedmnáct na zadek, a tím to bude vyřešeno," rozhodl.
Jaruška se vyděšeně zadívala na stůl, kde pořád ležela plácačka.
"To ne, to se neboj, ta je pro zlobivější holky, než jsi ty," uklidnil ji mlynář. "Tohle bude jen taková výstraha, aby sis pamatovala, že si nemáš nic brát bez dovolení. Bude to štípat, ale uvidíš, že to nebude tak hrozné."
Usadil se na židli. "Tak sem pěkně pojď, ať to máš rychle za sebou."
Jaruška se sklopenými zraky poslechla.
Mlynář ji zkušenou rukou přehnul přes koleno, vykasal sukně a chystal se rozepnout kalhotky a nachystat tak příslušné partie k trestu, když vtom se ozvalo další zabušení na dveře.
Mlynář vyděšeně zvedl Jarušku na nohy. "Nikam nechoď," varoval ji. Doběhl ke dveřím a otevřel je.
"Co TY tady chceš?" vybuchl nevrle, když uviděl, kdo stojí na prahu. Petr, sedlácký synek a Jaruščin snoubenec. "Já tady čekám vzácnou návštěvu, abys věděl. Co potřebuješ?"
"Jedu pro mouku," řekl Petr a ukázal na trakař, který stál před mlýnem. Ale než mu mohl mlynář odpovědět, uslyšel klapot kopyt. Za zatáčkou se vynořil kočár s královskou korunkou na boku, tažený párem vraných koní, které řídil - kdo jiný - královský zámečník.
"Krucipísek, teď mi tu nemůžeš parkovat!" vyděsil se mlynář. "Musíme ten trakař strčit jinam! Jede sem pan král!"
S Petrovou pomocí strčili trakař ke zdi, zrovna když kočár zastavil před mlýnem. Zámečník seskočil, zatroubil fanfáru a otevřel dvířka. Pan král důstojně vystoupil. "Tak pojďte!" zavolal.
Z kočáru postupně vystoupily tři princezny. Dívaly se na mlýn s velkou nechutí.
Mlynář na ně jenom koukal a nervózně žmoulal v ruce čepici.
"Tak abych vás představil," řekl král, který taky vypadal dost nervózně. "Princezna Laura, princezna Linda a princezna Lucie."
Princezny jenom postávaly a upíraly na mlynáře lhostejné pohledy.
Princezna Laura byla vysoká, s havraními vlasy. V červených šatech byla jako květ vlčího máku. Její krásu kazil jenom unuděný výraz v jejím obličeji.
"Tohle je důležitá návštěva, dcerky moje," řekl král. "Pozdravte přece pana mlynáře."
"Nazdar," procedila koutkem úst.
Princezna Linda byla světlovláska a v modrých šatech vypadala jako len. I ona vypadala dost otráveně. Mlynářovu přítomnost dala najevo nedbalým kývnutím.
Princezna Lucie, rusovláska v zelených šatech, která vypadala jako... no, přiznejme si to, jako zralá malina, mlynáře ignorovala úplně.
"Ale děvčata..." řekl úpěnlivě král.
"Proč bychom ho měly zdravit?" nafoukla se Laura. "Je to jenom mlynář."
"Kdyby nám políbil ruku, celou by ji pomoučil," přidala se Linda.
"Ještě by nám vyskákaly bradavice," doplnila to Lucie.
Zhruba v tu chvíli mlynáře obavy o jeho budoucnost úplně opustily. Po ničem netoužil víc než dát těmhle holkám za vyučenou.
A král to evidentně cítil stejně. "Počkej tady s nimi, zámečníku," poručil. "Musíme ještě něco dojednat. Hned vás zavoláme, děvčata."
"No to doufám," řekla Laura. "Táhneš nás sem do Zapadákova a ani nevíme proč. Prý 'důležitá návštěva'. Co by TADY mohlo být důležitého?"
"To se brzy dozvíš, dceruško," uklidnil ji král a vešel dovnitř. Mlynář a Petr za ním.
"Tak jste to viděl?" otočil se král k mlynářovi. "To je vychování!"
"Vážně?" podivil se mlynář. "Já si žádného nevšiml."
"No právě!"
"Vy jste jim neřekl, proč tady jsou?"
"Jistěže ne! Copak by přišly, kdyby to věděly?"
"A proč tady vlastně jsou?" vmísil se do věci Petr.
Mlynář měl už už na jazyku peprnou odpověď, ale vtom se zarazil. "Poslouchej, měl bys chvilku čas?"
"Co? No, měl. Jestli ta mouka ještě není, mám počkat."
"Na mouku se... se vykašli," vyhrkl mlynář. "Poslouchej, Jeho Veličenstvo má trápení s princeznami. Nevěděl už kudy kam, a tak je přivedl ke mně. Už to chápeš?"
"Aha..." řekl pomalu Petr. "Takže ony dostanou..."
"Ano," přikývl král. "A já opravdu doufám, že to ty jejich vylomeniny trochu usměrní."
"Budu ale možná potřebovat někoho k ruce," vysvětloval mlynář. "Aby je chytil, kdyby chtěly utéct, nebo přidržel, kdyby sebou moc házely."
"Když já nevím," zamračil se Petr. "tohle zní jako nějaká politika. Já bych se do toho nerad zapletl."
A to si myslíš, že já chci, ty troubo? myslel si v duchu mlynář, ale nutit ho nemohl. S povzdechem otevřel dveře světnice.
Jaruška pořád stála u židle a tvářila se jako hromádka neštěstí.
"Jaruško?" podivil se Petr. "Co ty tady?"
Jaruška vypískla a zrudla jako rajské jablíčko.
"Maminka ji sem poslala, kvůli takové věci se šátkem," vysvětlil mlynář. "Ale to teď řešit nebudeme. Jaruško, tu židli teď budou potřebovat vzácní hosté. Petr ti všechno vysvětlí."
"Panímáma sem poslala Jarušku?" řekl Petr.
"Tak tak," přikývl mlynář, "a hned jak vyřídíme princezny, dostane svůj trest."
Petr se podíval na uplakanou Jarušku. "Prosím vás, opravdu ji musíte trestat?" Objal ji. "Ona už to víckrát neudělá, viď, Jaruško? Já bydlím na kraji vesnice, vídávám holky, když od vás chodí. Nechci, aby to potkalo Jarušku."
Mlynář se lišácky usmál. "Tak víte co, vy dva? Jestli mi pomůžete, aby tahle věc s princeznami klapla, přimhouřím nad Jaruškou oko. Co vy na to?"
"Tak dobře," souhlasil neochotně Petr.
"Princezny?" řekla Jaruška. "Tuhle jsem jednu potkala u zámku. Uklonila jsem se jí, ale když jsem pak šla kolem, tak mě zezadu nakopla."
"To že udělala?" podivil se král.
"Ano, a ještě pak dělala jakoby nic," žalovala Jaruška. "Jestli mají být potrestané, tak s tím ráda pomůžu."
Mlynář si setřel z čela pot. Aspoň v tom nebude sám. "Takže, co přesně je jejich prohřešek, Výsosti?" zeptal se krále. "Neposlušnost, odmlouvání..."
"Tak, tak. Jsou úplně nezvladatelné." Král se slabě usmál. "A pyšné..."
"V jakém pořadí si je přejete vzít? Když tu mám víc děvčat, obvykle jdu od nejmladšího k nejstaršímu..."
"To bude v pořádku," kývl král.
"Jak jsou staré?"
"Lucii je šestnáct, Lindě osmnáct a Lauře, té je dvacet," prozradil král. "Já jsem královnu nepřetěžoval."
"Vysázím tedy každé z nich podle věku," řekl mlynář. "Souhlasíte s tím?"
"Ano."
"Ale musím vás varovat: i kdyby křičely a naříkaly sebevíc, já nad nimi oko nepřimhouřím - a vy také nesmíte!"
"Chápu," kývl král.
"Vy dva," obrátil se mlynář k Jarušce a Petrovi, "mi budete k ruce a budete dělat, co vám řeknu." Opřel se o stůl, na kterém už leželo tolik neposlušných děvčat. "Tak je přiveďte."
Když princezny vešly do světnice, okamžitě se otřásly.
"To je ale hrozné místo!" vykřikla Laura. "Vsadím se, že tu jsou i pavučiny!"
"Posaďte se, dcerušky," vybídl je král.
"Cože, tady? Vždyť si úplně zničíme šaty!" ohrnula nos Linda.
"Na židli, na které seděl mlynář, já sedět nebudu," dodala Lucie.
Král jen tiše zavřel oči. "Je to na vás, mistře," povzdechl si.
"Copak máte proti mlynářské židli, slečno?" zeptal se mlynář Lucie.
"Je špinavá a smrdí!"
"A co podlaha? Taky je špinavá?"
Podlaha ve světnici byla čistá - však tam mlynář do noci gruntoval. Ale princezna Lucie to viděla jinak. "I prasečí chlívek je čistší!"
"Tak to je škoda," pokrčil mlynář rameny. "Protože teď si budete moct tu podlahu prohlédnout pěkně zblízka."
Natáhl ruku a pevně chytil Lucii za ucho.
"Jau!" vyjekla. "Co to děláš, ty cháme?"
Ale to už ji mlynář vedl k židli uprostřed světnice.
"Petře, Jaruško!" houkl. "Doprovoďte ostatní dvě dámy na jejich místa. A když nepůjdou samy, dělejte, co musíte!"
"Tak pojďte," vybídl Petr Lauru. "Sedíte vedle tatínka."
"Co si to dovoluješ..." začala Laura, ale Petr ji jednoduše popadl za paže a tak musela chtě nechtě jít, kam jí nakázal. Jaruška mezitím ukázala Lindě na její místo. Ta ji ale ignorovala a místo toho se obrátila ke králi.
"Tati! Co to má znamenat?"
"No..." začal král, ale to už se mlynář posadil na židli a přitáhl k sobě vzpouzející se Lucii.
"Tak abyste rozuměly, slečny," začal, "váš pan královský otec je nesmírně nespokojený s vaším chováním. Neposloucháte, nemáte úctu k němu ani k ničemu jinému. Proto se tady teď pěkně posadíte a budete se dívat, abyste viděli, že nikdo - ani princezna - nemá výjimku z pravidel slušného chování."
"Jen se posaď, Lindo," řekl král. "Dal jsem tady panu mlynáři své svolení."
Linda si neochotně sedla, ale ještě předtím teatrálně ometla sedadlo.
"Ty šaty se stejně budou muset spálit," zavrčela. "Nasáknou chudinou."
"Tak pustíš mě už konečně?" chtěla zatím vědět Lucie.
Mlynář ze zkušenosti věděl, že je potřeba věci rozjet. Čím víc času se děvčeti poskytne na přemýšlení, tím větší je šance, že se pokusí utéct nebo klást skutečný odpor. Muselo se začít hned, dokud si ještě úplně neuvědomuje, co se s ní děje.
Prudce zatáhl za Luciiny ruce, až ztratila rovnováhu a s výkřikem upadla. Ale v cestě jí stál mlynářův klín, a než se nadála, ležela přes něj přehnutá.
"Co to děláš!" ječela. "Dám tě rozčtvrtit!"
"To nedělejte, slečno," vyděsil se mlynář. "My jenom plníme přání vašeho královského otce. Ten viděl, jak tato procedura probíhá, a dal svůj souhlas."
Podkasal Luciiny sukně, ale bylo jich tolik, že je musel vyhrnout nadvakrát. A i když to udělal, stejně padaly.
"Jaruško!" zavolal. "Pojď mi pomoct!"
Jaruška přistoupila k rusovlasé princezně a pořádně jí vykasala sukně, zatímco ta hromovala a nadávala slovy, které by správně vůbec neměla znát. I když ještě nevěděla, co přesně ji čeká, tušila, že nic příjemného to nebude.
Jakmile byly sukně nahoře, rozepnula princezniny krajkové kalhotky a stáhla je dolů. A jakmile to udělala, mlynářova pravačka dopadla přímo na jednu z bělostných půlek královské dcerky.
Při jejím zoufalém výkřiku sebou její sestry trhly. Okamžitě poznaly, kolik uhodilo.
"Počkej, tatínku, to přece nejde..." vyhrkla Laura, ale král ji pohybem ruky umlčel. Slyšet v hlase svých dcer nervozitu, to pro něj byla novinka, ale líbilo se mu to.
Druhá rána, druhý výkřik. Nebyla v něm ani tak slyšet bolest, jako spíš vztek a ponížení.
Třetí, čtvrté, páté plácnutí a už začalo být znát, že to Lucii bolí. Mlynářův první výprask býval spíš varovný, nebylo to moc ran a nebyly příliš silné, ale zhýčkané princezny měly zadečky choulostivé jako broskvičky.
Lucie se při výprasku ani příliš nevzpouzela - šok byl pro ni příliš velký a ona nedokázala přemýšlet jasně. Jenom křičela, když dostala svých osm ran po každé půlce.
Když bylo dílo hotovo, Jaruška jí pomohla vstát. "Odveď ji ke stolu," zavelel mlynář. "Tam bude stát s holým zadkem, dokud tu neskončíme. A kdybyste, slečno," dodal k vyplacené princezně, "měla nějaké námitky, pamatujte, že vám můžu ještě pár na zadek přidat."
"Ty..." začala Lucie, ale raději zbytek spolkla. Nechala se odvést ke stolu, ale pohledy, které přitom vrhala přes rameno, byly vražedné.
"Slečna Linda!" oznámil mlynář.
"Tak, zlatíčko, jsi na řadě," řekl král. "Nenechávej pana mlynáře čekat."
"Cože?!" vyjekla Linda. "Copak ses zbláznil? Ten chlap právě napadl tvoji dceru! Hned ho nech zavřít, až na něm zčerná i ta jeho mouka!"
"Tak to tedy ne!" Teď už se král opravdu začal zlobit. "Holky, vy máte, nevím, kde jste to sebraly, takovou představu, že být princeznou jsou samé radovánky, samá privilegia - a žádné strasti a povinnosti. Vím, je to i moje chyba. Měl jsem být přísnější. Ale nedokázal jsem to, a tak na vás bude tady pan mlynář přísný místo mě."
"Slečna Linda!" zavolal znovu mlynář. "Vám je osmnáct, tak vás čeká o dvě rány víc než slečnu Lucii - tak pojďte, ať se to nezdržuje!"
Tváří v tvář nečekané otcově tvrdosti Linda zaváhala. "Prosím tě, tatínku..." začala, a po tváři se jí skoulela slza. "Tohle ne... já už budu poslouchat, opravdu, ale tohle přece nejde..."
"Když nejde, tak nejde," řekl mlynář. "Petře, přiveď mi slečnu."
Než se Linda nadála, silné sedlácké ruce ji zvedly ze židle a nesly ji k mlynářově židli. Linda kopala a tloukla pěstičkami, ale bylo na ní vidět, že je strachem bez sebe. Mlynář pokynul Petrovi, ať ji postaví před něj.
"Chápu, slečno, že to pro vás není jednoduchá situace," řekl laskavě, "ale tady musíte poslouchat, ať jste princezna nebo ne. Svým hloupým chováním jste si to jenom zhoršila. Ohnete se teď laskavě přes koleno, nebo si chcete svou situaci zhoršovat dál?"
"Z-Zhoršila?" vyjekla Linda. "Jak to myslíte?"
"To brzy poznáte, slečno," nenechal se vyvést z míry mlynář, "teď vás ale potřebuju mít tady pěkně ohnutou."
Mlynář tušil, že sama se Linda neohne, a tak nenápadně kývl na Petra. Ten jí jemně zatlačil na záda. Už se nebránila - bez odporu se uložila tam, kde byla před chvilkou její sestra, a začala tiše vzlykat.
"Jaruško, připrav mi ji," zavelel mlynář, a Jaruška okamžitě přiběhla.
"Tohle není taková legrace jako kopat do lidí, co jdou kolem, viď?" zasyčela jedovatě. "Jen počkej, ty to slízneš!"
Jaruška měla asi na Lindu zvlášť spadeno. Sukně jí kasala takovou silou, že jich pár natrhla a kalhotky po rozepnutí nestáhla jenom pod zadek, ale pěkně až ke kolenům.
Teď už byla Linda opravdu vyděšená. "Né, prosím vás, ne, nedělejte to, já už budu vážně hodná..."
Nastalo ticho, které přerušilo ostré plácnutí. Mlynář začal pracovat.
Jestli Linda plakala předtím, teď to rozjela naplno. Její výkřiky, plné strachu a bolesti, naplnily světnici. Plácnutí dopadala na druhou princeznovskou zadnici. Deset, jedenáct, dvanáct, třináct...
U čtrnácti mlynář přestal. "Postavte se," vybídl nešťastnou princeznu. "Je čas jít ke stolu."
"Už je konec?" vydechla s úlevou Linda, ale mlynář jen zavrtěl hlavou. "Jen pojďte."
A když byli u stolu, mlynář řekl Lucii, ať se posune dál ke konci, a vybídl Petra, ať vezme Lindu za ruce a podrží ji ohnutou přes stůl.
"Jaruško, podej mi plácačku," řekl.
Jaruška ji vzala ze stolu. Připadalo jí, že ten kus dřeva je živý - jen jen vyskočit a bolestivě ji udeřit přes její vlastní zadeček. Oddechla si, když si ji mlynář vzal.
"Abyste si pamatovala, že tady se poslouchá," řekl Lindě, "dostanete zbývající čtyři rány touhle plácačkou."
Linda by nejraději vyskočila a utekla, ale Petr ji pevně držel. Chtěla nadávat, ale z úst se jí dralo jenom škytání. A než se nadála...
Plácačka dopadla čtyřikrát na princeznin zadek. Petr musel držet opravdu pevně, aby se mu nevykroutila. Na zadečku uvyklém hedvábným poduškám pálila plácačka jako oheň.
Když mlynář skončil, podlamovala se Lindě kolena. "Teď vás Petr pustí, a vy se postavíte vedle Lucie," řekl přísně. "A už si pamatujete, že máte poslouchat, viďte?"
Linda jenom kývla.
Za chvíli už byla vedle Lucie, hlavu zabořenou v dlaních, a brečela.
Laura, která seděla vedle krále, vypadala, že jí bude špatně. O něčem takovém nikdy neslyšela, ale aby byly její sestry takhle rychle zlomené? Neviděla je brečet od chvíle, kdy si jako malé holky odřely koleno -
zato viděla, to musela přiznat, dost jiných lidí brečet v jejich přítomnosti.
"Tati," řekla prosebně, "dobře, uznávám, že jsme to trochu přeháněly, ale tohle... Já se bojím!" vyhrkla a s hrůzou si uvědomila, že je to naprostá pravda. "Tati, já nechci, aby mi tohle udělal... prosím tě, ať mě nechá být!"
"Slečna Laura!" zavolal mlynář.
"Víš, jak dopadla Linda, když se zdráhala," připomněl jí král.
Laura se neochotně zvedla ze židle. "Tati, mně je to vážně všechno líto, co jsem prováděla..."
I král vstal a pevně svou dceru objal. "Jsem tvůj otec a mám tě moc rád," řekl vážně. "Vážím si toho, že jsi pochopila, jak špatně ses chovala. A teď mi ukaž, že dokážeš přiznat své chyby a přijmout potrestání, které tě za ně čeká."
Políbil dceru na čelo a pustil ji. Laura se smutně otočila a vydala se k mlynáři.
Beze slova se ohnula přes koleno a nevydala ani hlásek, když jí Jaruška upravila oblečení, aby holý zadek pěkně vynikl a byl dobrým terčem pro mlynářovu ruku.
"Takže dvacet," kývl mlynář. "Měla byste se stydět - holka na vdávání, a pořád ještě potřebuje takhle vyplácet!"
A už dělá svou práci, už ruka dopadá, už sebou Laura škube, jak se zadeček ozývá a dává vědět, že ho něco bolí.
Když dopadne dvacátá rána, už se jí koulí po tvářích slzy jako hrachy. Potom nechá Petra, aby jí pomohl vstát a odvedl ji ke stolu k jejím sestrám.
Mlynář přešel ke králi a posadil se.
"Podívejte se na ně," usmál se.
Král sledoval jeho pohled. Princezny jedna druhé osušovaly slzy.
"Myslíte, že se napraví?" zeptal se.
"Snad ano," přikývl mlynář. "Kdyby i po výprasku nadávaly a vyhrožovaly, pak by to bylo špatné. Ale myslím, že jsme jejich chování podchytili včas. Ale jestli si myslíte, že jim tahle jedna lekce vystačí napořád - to myslím ne. Příště už sem budou muset přijít samy, tak jako děvčata z vesnice. Pokud je sem pošlete a ony opravdu přijdou, pak ještě půjdou vychovat."
Trvalo celou hodinu, než se všechny princezny zotavily natolik, aby mohly podstoupit cestu domů. Teď asi litovaly, že jely kočárem - celou cestu domů budou muset sedět.
Král se rozloučil s mlynářem a předal mu malý váček zlaťáků. Mlynář ho ale odmítl.
"Zatím si ho ještě nezasloužím, Vaše Veličenstvo. Teprve až budou skutečné výsledky."
"Tak se rozlučte, dcerušky," přikývl král.
"Sbohem." fňukla Laura.
"Sbohem," fňukla Linda.
Lucie se pořádně nadechla, ale nakonec neřekla nic víc než také "Sbohem."
"Nashledanou, slečny," usmál se mlynář. "Nashledanou."
Když se kočár rozjel, zničehonic se ozvalo trojí zoufalé zaječení.
"Co to bylo?" zeptal se mlynář.
Jaruška se pousmála. "Jen takový starý princeznovský test."
"Cože?"
"No, já jsem jim každé strčila pod polštář v kočáře hrášek."
Cesta tří princezen domů na zámeček bude zřejmě dlouhá a plná útrap.
***
Toho dne večer se Jaruška sešla na seníku s Petrem. Nemluvila o ničem jiném než o událostech ve mlýně. "Ke konci mi jich dokonce bylo i trochu líto," přiznávala. "Ale zasloužily si každou ránu."
"Vážně?" podivil se Petr.
"No samozřejmě!" rozpálila se Jaruška.
"No, víš, já o tom nechtěl začínat..."
"Hm?"
Petrovy ruce ji zezadu objaly. "Jakpak to vlastně bylo s tím šátkem?"
"Hm?"
"Když jsi pak odešla, mlynář mi všechno řekl. On tě nakonec nepotrestal - ale já jsem mu slíbil, že se o to postarám sám."
"Počkej!" vyjekla Jaruška. "To nemusíš, vážně! Petře! Petříčku! Prosím tě!"
Z okna seníku se za chvilku začaly linout zvuky pleskání ruky o holý zadeček a Jaruščino sténání. Možná nebylo tak úplně nesouhlasné - kdo ví?
Mlynář, který odpočíval pod oknem, uznale přikývl. "Ještě pár takových, a už mě tu nebudou potřebovat," zabručel. Pak přijde čas vydat se zase o království dál.
Ale zítra bude další den, další mouka a další zlobivá děvčata, která si přijdou pro svou lekci.
I s královskými dcerami se mlynář ještě setká - a nebude to trvat dlouho...
KONEC?
Dřevěná plácačka zasvištěla vzduchem a nesmazatelně se otiskla do vyšpuleného pozadí mladé dámy položené přes stůl. Té se to pochopitelně nelíbilo, ale její prosby byly marné. Mlynář v malém království, který se zařídil jako vychovatel, měl svou kvótu a tu hodlal dodržet.
"Čtrnáct, patnáct, šestnáct," odpočítal pečlivě rány. "Tak, a je hotovo."
Pihovatá Anka okamžitě pustila stůl a sjela si rukama k zadku, který planul jako oheň. Normálně by to mlynář netrpěl, možná by i přidal nějakou tu ránu navíc, ale dneska přemýšlel o jiných věcech.
Měl starosti.
Král se zhlédl v jeho metodách a přál si je aplikovat na zhýčkaná pozadí svých dcer. Jenže mlynářovi se do toho zrovna dvakrát nechtělo.
"Král stárne, a jednou umře," bručel si pod vousy. "A kdo tu pak bude vládnout? Nejspíš jedna z těch holek. A co pak bude se mnou? Když je budu řezat pořádně, tak mi to pak pěkně osladí. A když ne, tak mi to zase osladí král. To je situace..."
"Můžeš se obléct," prohodil k Ance. S hrůzou si uvědomil, že vlastně ani neví, za co tahle panenka ochutnala dřevěnou medicínu. Určitě mu to říkala, ale jemu to prostě vypadlo z hlavy. "A ne abys to udělala znova!" zahrozil jen tak všeobecně. "To bys dopadla mnohem hůř!"
Sledoval, jak si děvče upravuje prádlo, ale ani tohle ho už netěšilo. Vyprovodil ji jen s chabým mávnutím.
Když se ozvalo zabušení na dveře, nadskočil. Už jsou tady! hrklo v něm.
Ale mýlil se. Bylo to další děvče z vesnice, Jaruška. Jarušku mlynář znal, ale jen od vidění, z krámu jejího otce, kde prodávala. Tatínek jezdil po královstvích, tu prodal, tu nakoupil, a to, co nakoupil, bylo na prodej u Jarušky - masti vonné i smrduté, vzácné látky, koberce, a tu a tam nějaký ten sádrový trpaslík. Jaruščina maminka většinou řídila administrativu a dcerka dělala magnet na zákazníky.
"Copak mi neseš?" zeptal se mlynář.
"Maminka mě posílá," vzdychla Jaruška a udělala pukrle.
"Pro mouku?" ptal se mlynář dál, i když dobře věděl, že ne.
"Ne, prosím... na... na to druhé."
"A copak že to?" divil se mlynář. "Jsi přece tak vzorné děvče."
"Když já... já..." začala vzlykat.
"Ano?"
"Já jsem se šla projít s Petrem..."
"S Petrem?" zarazil se mlynář. "Ale počkej, vždyť vy jste zasnoubení - co by se mohlo stát, aby tě za to maminka poslala sem?"
"Já jsem se chtěla Jírovi líbit... a půjčila jsem si z krámu hedvábný šátek. Ale on se... on se umazal od bláta. A maminka se moc zlobí. Že prý kdybych se dovolila, ráda by mi ho půjčila, třeba i dala - ale že jsem ho vzala tajně, tak to je prý krádež... a že za to musím být potrestaná..."
Chudák Jaruška se rozbrečela naplno - nikdy ještě bita nebyla, ale její kamarádky jí o tom vyprávěly. Když ji občas z legrace plácnul po zadku Jíra, to se jí líbilo - ale teď ji bude plácat pan mlynář, a to dlouho, dlouho.
Mlynář rychle uvažoval. Krádež byla jistě vážný přestupek, ale Jaruška jistě neměla zlou vůli. "Kolik ti je?" zeptal se.
"Sedmnáct, prosím."
"Tak ti dáme sedmnáct na zadek, a tím to bude vyřešeno," rozhodl.
Jaruška se vyděšeně zadívala na stůl, kde pořád ležela plácačka.
"To ne, to se neboj, ta je pro zlobivější holky, než jsi ty," uklidnil ji mlynář. "Tohle bude jen taková výstraha, aby sis pamatovala, že si nemáš nic brát bez dovolení. Bude to štípat, ale uvidíš, že to nebude tak hrozné."
Usadil se na židli. "Tak sem pěkně pojď, ať to máš rychle za sebou."
Jaruška se sklopenými zraky poslechla.
Mlynář ji zkušenou rukou přehnul přes koleno, vykasal sukně a chystal se rozepnout kalhotky a nachystat tak příslušné partie k trestu, když vtom se ozvalo další zabušení na dveře.
Mlynář vyděšeně zvedl Jarušku na nohy. "Nikam nechoď," varoval ji. Doběhl ke dveřím a otevřel je.
"Co TY tady chceš?" vybuchl nevrle, když uviděl, kdo stojí na prahu. Petr, sedlácký synek a Jaruščin snoubenec. "Já tady čekám vzácnou návštěvu, abys věděl. Co potřebuješ?"
"Jedu pro mouku," řekl Petr a ukázal na trakař, který stál před mlýnem. Ale než mu mohl mlynář odpovědět, uslyšel klapot kopyt. Za zatáčkou se vynořil kočár s královskou korunkou na boku, tažený párem vraných koní, které řídil - kdo jiný - královský zámečník.
"Krucipísek, teď mi tu nemůžeš parkovat!" vyděsil se mlynář. "Musíme ten trakař strčit jinam! Jede sem pan král!"
S Petrovou pomocí strčili trakař ke zdi, zrovna když kočár zastavil před mlýnem. Zámečník seskočil, zatroubil fanfáru a otevřel dvířka. Pan král důstojně vystoupil. "Tak pojďte!" zavolal.
Z kočáru postupně vystoupily tři princezny. Dívaly se na mlýn s velkou nechutí.
Mlynář na ně jenom koukal a nervózně žmoulal v ruce čepici.
"Tak abych vás představil," řekl král, který taky vypadal dost nervózně. "Princezna Laura, princezna Linda a princezna Lucie."
Princezny jenom postávaly a upíraly na mlynáře lhostejné pohledy.
Princezna Laura byla vysoká, s havraními vlasy. V červených šatech byla jako květ vlčího máku. Její krásu kazil jenom unuděný výraz v jejím obličeji.
"Tohle je důležitá návštěva, dcerky moje," řekl král. "Pozdravte přece pana mlynáře."
"Nazdar," procedila koutkem úst.
Princezna Linda byla světlovláska a v modrých šatech vypadala jako len. I ona vypadala dost otráveně. Mlynářovu přítomnost dala najevo nedbalým kývnutím.
Princezna Lucie, rusovláska v zelených šatech, která vypadala jako... no, přiznejme si to, jako zralá malina, mlynáře ignorovala úplně.
"Ale děvčata..." řekl úpěnlivě král.
"Proč bychom ho měly zdravit?" nafoukla se Laura. "Je to jenom mlynář."
"Kdyby nám políbil ruku, celou by ji pomoučil," přidala se Linda.
"Ještě by nám vyskákaly bradavice," doplnila to Lucie.
Zhruba v tu chvíli mlynáře obavy o jeho budoucnost úplně opustily. Po ničem netoužil víc než dát těmhle holkám za vyučenou.
A král to evidentně cítil stejně. "Počkej tady s nimi, zámečníku," poručil. "Musíme ještě něco dojednat. Hned vás zavoláme, děvčata."
"No to doufám," řekla Laura. "Táhneš nás sem do Zapadákova a ani nevíme proč. Prý 'důležitá návštěva'. Co by TADY mohlo být důležitého?"
"To se brzy dozvíš, dceruško," uklidnil ji král a vešel dovnitř. Mlynář a Petr za ním.
"Tak jste to viděl?" otočil se král k mlynářovi. "To je vychování!"
"Vážně?" podivil se mlynář. "Já si žádného nevšiml."
"No právě!"
"Vy jste jim neřekl, proč tady jsou?"
"Jistěže ne! Copak by přišly, kdyby to věděly?"
"A proč tady vlastně jsou?" vmísil se do věci Petr.
Mlynář měl už už na jazyku peprnou odpověď, ale vtom se zarazil. "Poslouchej, měl bys chvilku čas?"
"Co? No, měl. Jestli ta mouka ještě není, mám počkat."
"Na mouku se... se vykašli," vyhrkl mlynář. "Poslouchej, Jeho Veličenstvo má trápení s princeznami. Nevěděl už kudy kam, a tak je přivedl ke mně. Už to chápeš?"
"Aha..." řekl pomalu Petr. "Takže ony dostanou..."
"Ano," přikývl král. "A já opravdu doufám, že to ty jejich vylomeniny trochu usměrní."
"Budu ale možná potřebovat někoho k ruce," vysvětloval mlynář. "Aby je chytil, kdyby chtěly utéct, nebo přidržel, kdyby sebou moc házely."
"Když já nevím," zamračil se Petr. "tohle zní jako nějaká politika. Já bych se do toho nerad zapletl."
A to si myslíš, že já chci, ty troubo? myslel si v duchu mlynář, ale nutit ho nemohl. S povzdechem otevřel dveře světnice.
Jaruška pořád stála u židle a tvářila se jako hromádka neštěstí.
"Jaruško?" podivil se Petr. "Co ty tady?"
Jaruška vypískla a zrudla jako rajské jablíčko.
"Maminka ji sem poslala, kvůli takové věci se šátkem," vysvětlil mlynář. "Ale to teď řešit nebudeme. Jaruško, tu židli teď budou potřebovat vzácní hosté. Petr ti všechno vysvětlí."
"Panímáma sem poslala Jarušku?" řekl Petr.
"Tak tak," přikývl mlynář, "a hned jak vyřídíme princezny, dostane svůj trest."
Petr se podíval na uplakanou Jarušku. "Prosím vás, opravdu ji musíte trestat?" Objal ji. "Ona už to víckrát neudělá, viď, Jaruško? Já bydlím na kraji vesnice, vídávám holky, když od vás chodí. Nechci, aby to potkalo Jarušku."
Mlynář se lišácky usmál. "Tak víte co, vy dva? Jestli mi pomůžete, aby tahle věc s princeznami klapla, přimhouřím nad Jaruškou oko. Co vy na to?"
"Tak dobře," souhlasil neochotně Petr.
"Princezny?" řekla Jaruška. "Tuhle jsem jednu potkala u zámku. Uklonila jsem se jí, ale když jsem pak šla kolem, tak mě zezadu nakopla."
"To že udělala?" podivil se král.
"Ano, a ještě pak dělala jakoby nic," žalovala Jaruška. "Jestli mají být potrestané, tak s tím ráda pomůžu."
Mlynář si setřel z čela pot. Aspoň v tom nebude sám. "Takže, co přesně je jejich prohřešek, Výsosti?" zeptal se krále. "Neposlušnost, odmlouvání..."
"Tak, tak. Jsou úplně nezvladatelné." Král se slabě usmál. "A pyšné..."
"V jakém pořadí si je přejete vzít? Když tu mám víc děvčat, obvykle jdu od nejmladšího k nejstaršímu..."
"To bude v pořádku," kývl král.
"Jak jsou staré?"
"Lucii je šestnáct, Lindě osmnáct a Lauře, té je dvacet," prozradil král. "Já jsem královnu nepřetěžoval."
"Vysázím tedy každé z nich podle věku," řekl mlynář. "Souhlasíte s tím?"
"Ano."
"Ale musím vás varovat: i kdyby křičely a naříkaly sebevíc, já nad nimi oko nepřimhouřím - a vy také nesmíte!"
"Chápu," kývl král.
"Vy dva," obrátil se mlynář k Jarušce a Petrovi, "mi budete k ruce a budete dělat, co vám řeknu." Opřel se o stůl, na kterém už leželo tolik neposlušných děvčat. "Tak je přiveďte."
Když princezny vešly do světnice, okamžitě se otřásly.
"To je ale hrozné místo!" vykřikla Laura. "Vsadím se, že tu jsou i pavučiny!"
"Posaďte se, dcerušky," vybídl je král.
"Cože, tady? Vždyť si úplně zničíme šaty!" ohrnula nos Linda.
"Na židli, na které seděl mlynář, já sedět nebudu," dodala Lucie.
Král jen tiše zavřel oči. "Je to na vás, mistře," povzdechl si.
"Copak máte proti mlynářské židli, slečno?" zeptal se mlynář Lucie.
"Je špinavá a smrdí!"
"A co podlaha? Taky je špinavá?"
Podlaha ve světnici byla čistá - však tam mlynář do noci gruntoval. Ale princezna Lucie to viděla jinak. "I prasečí chlívek je čistší!"
"Tak to je škoda," pokrčil mlynář rameny. "Protože teď si budete moct tu podlahu prohlédnout pěkně zblízka."
Natáhl ruku a pevně chytil Lucii za ucho.
"Jau!" vyjekla. "Co to děláš, ty cháme?"
Ale to už ji mlynář vedl k židli uprostřed světnice.
"Petře, Jaruško!" houkl. "Doprovoďte ostatní dvě dámy na jejich místa. A když nepůjdou samy, dělejte, co musíte!"
"Tak pojďte," vybídl Petr Lauru. "Sedíte vedle tatínka."
"Co si to dovoluješ..." začala Laura, ale Petr ji jednoduše popadl za paže a tak musela chtě nechtě jít, kam jí nakázal. Jaruška mezitím ukázala Lindě na její místo. Ta ji ale ignorovala a místo toho se obrátila ke králi.
"Tati! Co to má znamenat?"
"No..." začal král, ale to už se mlynář posadil na židli a přitáhl k sobě vzpouzející se Lucii.
"Tak abyste rozuměly, slečny," začal, "váš pan královský otec je nesmírně nespokojený s vaším chováním. Neposloucháte, nemáte úctu k němu ani k ničemu jinému. Proto se tady teď pěkně posadíte a budete se dívat, abyste viděli, že nikdo - ani princezna - nemá výjimku z pravidel slušného chování."
"Jen se posaď, Lindo," řekl král. "Dal jsem tady panu mlynáři své svolení."
Linda si neochotně sedla, ale ještě předtím teatrálně ometla sedadlo.
"Ty šaty se stejně budou muset spálit," zavrčela. "Nasáknou chudinou."
"Tak pustíš mě už konečně?" chtěla zatím vědět Lucie.
Mlynář ze zkušenosti věděl, že je potřeba věci rozjet. Čím víc času se děvčeti poskytne na přemýšlení, tím větší je šance, že se pokusí utéct nebo klást skutečný odpor. Muselo se začít hned, dokud si ještě úplně neuvědomuje, co se s ní děje.
Prudce zatáhl za Luciiny ruce, až ztratila rovnováhu a s výkřikem upadla. Ale v cestě jí stál mlynářův klín, a než se nadála, ležela přes něj přehnutá.
"Co to děláš!" ječela. "Dám tě rozčtvrtit!"
"To nedělejte, slečno," vyděsil se mlynář. "My jenom plníme přání vašeho královského otce. Ten viděl, jak tato procedura probíhá, a dal svůj souhlas."
Podkasal Luciiny sukně, ale bylo jich tolik, že je musel vyhrnout nadvakrát. A i když to udělal, stejně padaly.
"Jaruško!" zavolal. "Pojď mi pomoct!"
Jaruška přistoupila k rusovlasé princezně a pořádně jí vykasala sukně, zatímco ta hromovala a nadávala slovy, které by správně vůbec neměla znát. I když ještě nevěděla, co přesně ji čeká, tušila, že nic příjemného to nebude.
Jakmile byly sukně nahoře, rozepnula princezniny krajkové kalhotky a stáhla je dolů. A jakmile to udělala, mlynářova pravačka dopadla přímo na jednu z bělostných půlek královské dcerky.
Při jejím zoufalém výkřiku sebou její sestry trhly. Okamžitě poznaly, kolik uhodilo.
"Počkej, tatínku, to přece nejde..." vyhrkla Laura, ale král ji pohybem ruky umlčel. Slyšet v hlase svých dcer nervozitu, to pro něj byla novinka, ale líbilo se mu to.
Druhá rána, druhý výkřik. Nebyla v něm ani tak slyšet bolest, jako spíš vztek a ponížení.
Třetí, čtvrté, páté plácnutí a už začalo být znát, že to Lucii bolí. Mlynářův první výprask býval spíš varovný, nebylo to moc ran a nebyly příliš silné, ale zhýčkané princezny měly zadečky choulostivé jako broskvičky.
Lucie se při výprasku ani příliš nevzpouzela - šok byl pro ni příliš velký a ona nedokázala přemýšlet jasně. Jenom křičela, když dostala svých osm ran po každé půlce.
Když bylo dílo hotovo, Jaruška jí pomohla vstát. "Odveď ji ke stolu," zavelel mlynář. "Tam bude stát s holým zadkem, dokud tu neskončíme. A kdybyste, slečno," dodal k vyplacené princezně, "měla nějaké námitky, pamatujte, že vám můžu ještě pár na zadek přidat."
"Ty..." začala Lucie, ale raději zbytek spolkla. Nechala se odvést ke stolu, ale pohledy, které přitom vrhala přes rameno, byly vražedné.
"Slečna Linda!" oznámil mlynář.
"Tak, zlatíčko, jsi na řadě," řekl král. "Nenechávej pana mlynáře čekat."
"Cože?!" vyjekla Linda. "Copak ses zbláznil? Ten chlap právě napadl tvoji dceru! Hned ho nech zavřít, až na něm zčerná i ta jeho mouka!"
"Tak to tedy ne!" Teď už se král opravdu začal zlobit. "Holky, vy máte, nevím, kde jste to sebraly, takovou představu, že být princeznou jsou samé radovánky, samá privilegia - a žádné strasti a povinnosti. Vím, je to i moje chyba. Měl jsem být přísnější. Ale nedokázal jsem to, a tak na vás bude tady pan mlynář přísný místo mě."
"Slečna Linda!" zavolal znovu mlynář. "Vám je osmnáct, tak vás čeká o dvě rány víc než slečnu Lucii - tak pojďte, ať se to nezdržuje!"
Tváří v tvář nečekané otcově tvrdosti Linda zaváhala. "Prosím tě, tatínku..." začala, a po tváři se jí skoulela slza. "Tohle ne... já už budu poslouchat, opravdu, ale tohle přece nejde..."
"Když nejde, tak nejde," řekl mlynář. "Petře, přiveď mi slečnu."
Než se Linda nadála, silné sedlácké ruce ji zvedly ze židle a nesly ji k mlynářově židli. Linda kopala a tloukla pěstičkami, ale bylo na ní vidět, že je strachem bez sebe. Mlynář pokynul Petrovi, ať ji postaví před něj.
"Chápu, slečno, že to pro vás není jednoduchá situace," řekl laskavě, "ale tady musíte poslouchat, ať jste princezna nebo ne. Svým hloupým chováním jste si to jenom zhoršila. Ohnete se teď laskavě přes koleno, nebo si chcete svou situaci zhoršovat dál?"
"Z-Zhoršila?" vyjekla Linda. "Jak to myslíte?"
"To brzy poznáte, slečno," nenechal se vyvést z míry mlynář, "teď vás ale potřebuju mít tady pěkně ohnutou."
Mlynář tušil, že sama se Linda neohne, a tak nenápadně kývl na Petra. Ten jí jemně zatlačil na záda. Už se nebránila - bez odporu se uložila tam, kde byla před chvilkou její sestra, a začala tiše vzlykat.
"Jaruško, připrav mi ji," zavelel mlynář, a Jaruška okamžitě přiběhla.
"Tohle není taková legrace jako kopat do lidí, co jdou kolem, viď?" zasyčela jedovatě. "Jen počkej, ty to slízneš!"
Jaruška měla asi na Lindu zvlášť spadeno. Sukně jí kasala takovou silou, že jich pár natrhla a kalhotky po rozepnutí nestáhla jenom pod zadek, ale pěkně až ke kolenům.
Teď už byla Linda opravdu vyděšená. "Né, prosím vás, ne, nedělejte to, já už budu vážně hodná..."
Nastalo ticho, které přerušilo ostré plácnutí. Mlynář začal pracovat.
Jestli Linda plakala předtím, teď to rozjela naplno. Její výkřiky, plné strachu a bolesti, naplnily světnici. Plácnutí dopadala na druhou princeznovskou zadnici. Deset, jedenáct, dvanáct, třináct...
U čtrnácti mlynář přestal. "Postavte se," vybídl nešťastnou princeznu. "Je čas jít ke stolu."
"Už je konec?" vydechla s úlevou Linda, ale mlynář jen zavrtěl hlavou. "Jen pojďte."
A když byli u stolu, mlynář řekl Lucii, ať se posune dál ke konci, a vybídl Petra, ať vezme Lindu za ruce a podrží ji ohnutou přes stůl.
"Jaruško, podej mi plácačku," řekl.
Jaruška ji vzala ze stolu. Připadalo jí, že ten kus dřeva je živý - jen jen vyskočit a bolestivě ji udeřit přes její vlastní zadeček. Oddechla si, když si ji mlynář vzal.
"Abyste si pamatovala, že tady se poslouchá," řekl Lindě, "dostanete zbývající čtyři rány touhle plácačkou."
Linda by nejraději vyskočila a utekla, ale Petr ji pevně držel. Chtěla nadávat, ale z úst se jí dralo jenom škytání. A než se nadála...
Plácačka dopadla čtyřikrát na princeznin zadek. Petr musel držet opravdu pevně, aby se mu nevykroutila. Na zadečku uvyklém hedvábným poduškám pálila plácačka jako oheň.
Když mlynář skončil, podlamovala se Lindě kolena. "Teď vás Petr pustí, a vy se postavíte vedle Lucie," řekl přísně. "A už si pamatujete, že máte poslouchat, viďte?"
Linda jenom kývla.
Za chvíli už byla vedle Lucie, hlavu zabořenou v dlaních, a brečela.
Laura, která seděla vedle krále, vypadala, že jí bude špatně. O něčem takovém nikdy neslyšela, ale aby byly její sestry takhle rychle zlomené? Neviděla je brečet od chvíle, kdy si jako malé holky odřely koleno -
zato viděla, to musela přiznat, dost jiných lidí brečet v jejich přítomnosti.
"Tati," řekla prosebně, "dobře, uznávám, že jsme to trochu přeháněly, ale tohle... Já se bojím!" vyhrkla a s hrůzou si uvědomila, že je to naprostá pravda. "Tati, já nechci, aby mi tohle udělal... prosím tě, ať mě nechá být!"
"Slečna Laura!" zavolal mlynář.
"Víš, jak dopadla Linda, když se zdráhala," připomněl jí král.
Laura se neochotně zvedla ze židle. "Tati, mně je to vážně všechno líto, co jsem prováděla..."
I král vstal a pevně svou dceru objal. "Jsem tvůj otec a mám tě moc rád," řekl vážně. "Vážím si toho, že jsi pochopila, jak špatně ses chovala. A teď mi ukaž, že dokážeš přiznat své chyby a přijmout potrestání, které tě za ně čeká."
Políbil dceru na čelo a pustil ji. Laura se smutně otočila a vydala se k mlynáři.
Beze slova se ohnula přes koleno a nevydala ani hlásek, když jí Jaruška upravila oblečení, aby holý zadek pěkně vynikl a byl dobrým terčem pro mlynářovu ruku.
"Takže dvacet," kývl mlynář. "Měla byste se stydět - holka na vdávání, a pořád ještě potřebuje takhle vyplácet!"
A už dělá svou práci, už ruka dopadá, už sebou Laura škube, jak se zadeček ozývá a dává vědět, že ho něco bolí.
Když dopadne dvacátá rána, už se jí koulí po tvářích slzy jako hrachy. Potom nechá Petra, aby jí pomohl vstát a odvedl ji ke stolu k jejím sestrám.
Mlynář přešel ke králi a posadil se.
"Podívejte se na ně," usmál se.
Král sledoval jeho pohled. Princezny jedna druhé osušovaly slzy.
"Myslíte, že se napraví?" zeptal se.
"Snad ano," přikývl mlynář. "Kdyby i po výprasku nadávaly a vyhrožovaly, pak by to bylo špatné. Ale myslím, že jsme jejich chování podchytili včas. Ale jestli si myslíte, že jim tahle jedna lekce vystačí napořád - to myslím ne. Příště už sem budou muset přijít samy, tak jako děvčata z vesnice. Pokud je sem pošlete a ony opravdu přijdou, pak ještě půjdou vychovat."
Trvalo celou hodinu, než se všechny princezny zotavily natolik, aby mohly podstoupit cestu domů. Teď asi litovaly, že jely kočárem - celou cestu domů budou muset sedět.
Král se rozloučil s mlynářem a předal mu malý váček zlaťáků. Mlynář ho ale odmítl.
"Zatím si ho ještě nezasloužím, Vaše Veličenstvo. Teprve až budou skutečné výsledky."
"Tak se rozlučte, dcerušky," přikývl král.
"Sbohem." fňukla Laura.
"Sbohem," fňukla Linda.
Lucie se pořádně nadechla, ale nakonec neřekla nic víc než také "Sbohem."
"Nashledanou, slečny," usmál se mlynář. "Nashledanou."
Když se kočár rozjel, zničehonic se ozvalo trojí zoufalé zaječení.
"Co to bylo?" zeptal se mlynář.
Jaruška se pousmála. "Jen takový starý princeznovský test."
"Cože?"
"No, já jsem jim každé strčila pod polštář v kočáře hrášek."
Cesta tří princezen domů na zámeček bude zřejmě dlouhá a plná útrap.
***
Toho dne večer se Jaruška sešla na seníku s Petrem. Nemluvila o ničem jiném než o událostech ve mlýně. "Ke konci mi jich dokonce bylo i trochu líto," přiznávala. "Ale zasloužily si každou ránu."
"Vážně?" podivil se Petr.
"No samozřejmě!" rozpálila se Jaruška.
"No, víš, já o tom nechtěl začínat..."
"Hm?"
Petrovy ruce ji zezadu objaly. "Jakpak to vlastně bylo s tím šátkem?"
"Hm?"
"Když jsi pak odešla, mlynář mi všechno řekl. On tě nakonec nepotrestal - ale já jsem mu slíbil, že se o to postarám sám."
"Počkej!" vyjekla Jaruška. "To nemusíš, vážně! Petře! Petříčku! Prosím tě!"
Z okna seníku se za chvilku začaly linout zvuky pleskání ruky o holý zadeček a Jaruščino sténání. Možná nebylo tak úplně nesouhlasné - kdo ví?
Mlynář, který odpočíval pod oknem, uznale přikývl. "Ještě pár takových, a už mě tu nebudou potřebovat," zabručel. Pak přijde čas vydat se zase o království dál.
Ale zítra bude další den, další mouka a další zlobivá děvčata, která si přijdou pro svou lekci.
I s královskými dcerami se mlynář ještě setká - a nebude to trvat dlouho...
KONEC?
14.10.09
Mlynářova lekce
Za devatero horami, devatero řekami, a ještě devatero dalšími devatery, se rozkládalo malé království. Bylo tak malé, že dokonce nemělo ani hlavní město, jen hlavní vesnici. No, vesničku.
Království vládl král, který žil na zámku. No, zámečku. Byl tak malý, že král ani neměl velké služebnictvo a o celý zámek se staral jen jeden zámečník.
Král byl starý, hlava šedivá, pomazaná, a dělaly mu starosti jeho tři dcery. Když jejich matka před lety odebrala se na věčnost, král chtěl svým dcerám dopřát, co jen mohl. A dopřávaly si, potvůrky, jen co je pravda. A protože král byl spíše pomenší postavy, dcerušky mu brzy přerostly přes hlavu a začaly se na něj dívat spatra.
Tak jednou starý král zavolal si svého zámečníka a takto mu pravil:
"Lojzo, já už fakt nevím, co s těma holkama dělat. Ony se mi vymkly jak kotník!"
Zámečník se poškrabal na bradě. Věděl, že král je v koncích, protože jen když byl v koncích, začal každému říkat Lojzo. "A zkoušel jste mlynáře?" zeptal se.
"Mlynáře?"
"Ano, mlynáře ve vesnici," přikývl zámečník. "Slyšel jsem, že si z napravování tvrdých dívčích hlav udělal docela slušnou živnost."
"No, za pokus to stojí," zamyslel se král. "Tak děkuju, Lojzo, já za ním zajdu."
Mlynář žil ve mlýně na okraji hlavní vesnice, u řeky. Nikdo nevěděl, odkud přišel, ale všichni si ho vážili, protože bez něj by neměli chleba. Na dveřích měl mosaznou cedulku s nápisem:
Jindra Hošť
Diplomovaný absolvent Mlynářské akademie věd
A pod tím menšími písmeny:
Též vychovatel pro mladé dámy - rodiče, informujte se o našem programu!
Král zaklepal na dveře a ty se otevřely. Za nimi stál pán, zhruba čtyřicetiletý.
"Přejete si?" zeptal se. "Vás jsem tady ještě neviděl."
"Jsem král této země," prohlásil trochu dotčeně král a poklepal si na korunu.
"Jé, tak to promiňte," zabručel mlynář, "já politiku nesleduju. A copak byste si přál?"
"Prosím vás," ztišil král hlas, "mně vás doporučili, že prý to umíte s mladými děvčaty."
"Umím, neumím," bručel mlynář, "přijde na to, co máte na mysli? No, pojďte dál."
Ve mlýně si král sedl na lavici a začal hořekovat.
"Víte, moje dcery už jsou jak posedlé rarachem! Nic jim není dost dobré! Chtějí mít šaty jako v království za řekou, jídla jako v království za kopcem a zábavu jako v království za lesem! A když namítám, že všechna ta království jsou mnohem bohatší než my, tak ony prý, ať zvýším daně!"
"No, já osobně bych vyšší daně nechtěl," řekl přemýšlivě mlynář. "Ať je člověk zaplatí nebo ne, pořád je to nepříjemné."
"No právě," přikývl král. "A domluvy na ně nezabírají, to je právě ten problém. Ony vůbec nechápou politicko-ekonomickou realitu naší říše!"
"A vy byste tedy chtěl, abych je trochu převychoval?"
"Mohl byste?" zaprosil král. "Lojzo, já si už vážně nevím rady."
"Když já nevím," řekl mlynář. "Ono se to lehko řekne, ale tohle je modrá krev. Místní honorace. Já něco udělám, vám se to nebude líbit, a já skončím v šatlavě. To bych nerad."
"No, a jak vy tu převýchovu vlastně děláte?" zeptal se král.
"To je právě to. Já mám takovou svoji metodu - ona funguje, ale je to hrozně, hrozně nepříjemné a zvlášť napoprvé to může být veliký šok. Jak to jednou děvče okusí, bude se tomu snažit za každou cenu vyhnout. A to je potom na vás, jako na otci, abyste to nedopustil. Jakmile se jednou začne, nesmíte se nechat obměkčit, a když je to potřeba, musíte sem dcerku bez milosti poslat."
"A copak je to za metodu?"
"Inu," začal rozvláčně mlynář, "říká se tomu 'výprask'. V zahraničí je to zavedený způsob. Je v tom trocha bolesti a trocha hanby - holky se toho bojí jako čert kříže. Ostatně, jestli chcete, můžu vám to ukázat, ať vidíte, jak to vypadá. Když jsem byl dneska v pekárně, říkal mi pekař, že za mnou odpoledne pošle svou Lidušku. Brzy by tu měla být."
A tak se král usadil v sednici a nechal mlynáře jeho práci. Čekal a čekal, a zrovna když začínal litovat, že si s sebou nevzal časopis, ozvalo se zabušení na dveře.
"To bude ona," kývl mlynář a otevřel dveře. Za nimi stála světlovlasá dívenka, se sklopeným pohledem, jako by se nejradši do země propadla.
"Tak tě tady vítám, Liduško," přikývl mlynář. "Copak mi neseš?"
"Psaní... od tatíčka," pípla dívenka.
Mlynář natáhl ruku a Liduška mu do ní strčila kus papíru. Mlynář ho rozbalil a začal číst.
"Milý Jindřichu!
Posílám ti Lidušku - však ona ti už poví, proč. Tentokrát byla opravdu moc neposlušná, tak na to prosím tě vezmi ohled. Dal jsem jí s sebou trakař - až bude odcházet, ať vezme pytel polohrubé mouky. Peníze ti dám, až se u mě stavíš příště.
Tvůj Jarda"
"Ale?" podivil se mlynář. "Moc neposlušná? Copak jsi provedla?"
"Víte," poptáhla Liduška, "já byla včera na zábavě... a zdržela jsem se hodně dlouho. Přišla jsem pozdě a tatíček se moc zlobil... a že prý musím dneska přijít za vámi."
"Jak dlouho?"
"Do kohoutího zakokrhání," špitla.
"A to ses zdržela sama?"
"Ne, prosím... byla jsem s Lukášem, kovářovým podomkem... ale to se tatíček nesmí dozvědět, prosím vás!"
"Buď klidná," řekl rozšafně mlynář, "co se tady ukáže, to tady i zůstane. Ale tvůj pan otec si myslí, že potřebuješ pořádně vytrestat za ten pozdní příchod, a já s ním docela souhlasím. Kolikpak ti je, Liduško?"
"Prosím sedmnáct."
"Takže dneska to bude... dvakrát sedmnáct... čtyřiatřicet rovných," kývl mlynář.
Liduška zbledla. "Prosím, to ne, to je moc..."
Mlynář se na ni přísně podíval. "Tak tobě se čtyřiatřicet nelíbí?"
Lidušce vytryskly slzičky. "Když ono to tak moc bolí..."
"To bolí, Liduško, a dneska tě to bude bolet pořádně," kývl mlynář. "Kde je plácačka, víš, viď? No tak ji sem přines."
Plačící Liduška odešla dál do mlýnice a mlynář se otočil k panu králi.
"Tady na Lidušku to zabírá moc dobře," řekl. "Chodí sem opravdu málokdy, ale když už přijde, tak si to dlouho potom pamatuje."
"Rozhodně se chová moc pěkně," přikývl král. "Proti těm mým... to se ani nedá srovnat."
"Nebojte se, však je taky srovnáme," uklidnil ho mlynář. Liduška se zatím vrátila. V ruce držela dlouhý, placatý kus dřeva s rukojetí na jedné straně.
Teď si teprve všimla pana krále a tázavě se na něj podívala.
"Jeho Veličenstvo uvažuje o využití mých služeb," řekl hladce mlynář. "Nemusíš si s ním dělat starosti."
"Ale to přece..." vodopád slziček vytryskl proudem. "Když já nechci, aby mě viděl takhle!"
Mlynář si povzdechl a naklonil se k Lidušce, aby ho král neslyšel.
"Podívej, Liduško, mám snad já kvůli tvému panenskému - no, to už vlastně ne - dívčímu studu říct panu králi, aby se šel klouzat? Jistě uznáš, že to nejde. Králi se musí vyhovět. A podívej se na to z té lepší stránky. Co vím, tak skoro každý ve vesnici má nějakou nepříjemnou zkušenost s královskými dcerami. A když se Jeho Veličenstvu bude líbit, co tu dnes uvidí, je docela dobře možné, že ty tři brzy dostanou, co jim patří."
"Copak se děje?" zajímal se král.
"Ale nic, Výsosti, to jenom Liduška má trému před publikem," uklidňoval ho mlynář. Otočil se k Lidušce a zpražil ji pohledem. Potom ji odvedl ke stolu.
"Tohle je už vyšší stupeň, Vaše Výsosti," vysvětloval. "Ten se aplikuje až od třetí návštěvy, a není náhoda, že třetí návštěva bývá většinou na dlouho poslední."
Liduška přistoupila ke stolu a s brekem se na něj položila horní polovičkou těla. Mlynář jí vykasal sukně a odhalil tak prosté kalhotky s nohavičkami.
"Pro celou proceduru je obvyklé obnažit dívce zadek," pokračoval v přednášce. "Ony to samozřejmě nemají rády, ale není jim to nic platné. I princezny, pokud se tu ocitnou, budou muset oželet své krajkové prádélko. To by vám nevadilo?"
"A víte, že ne?" zamyslel se král. "Zrovna předevčírem ta prostřední ztropila scénu, že prý její kalhotky nejsou tak krajkové jako ty, co u nás po posledním plese zapomněla jedna ze sousedních princezen. Jen ať si uvědomí, že i ty, co mají, jsou důležité."
"Zapomněla?" zeptala se Liduška. "Jak u vás mohla zapomenout..."
"Neptal jsem se," řekl důstojně král. "Kdybys tu princeznu viděla... no prostě jsou věci, které je lepší nevědět." A zadíval se, trochu i se zálibou, jak mlynář obratně odstraňuje poslední kousek prádla, který stál v cestě pohledu na pevné půlky pekařovy dcery.
"Jo jo," zafilozofoval si mlynář, "kam nechodí slunce, tam musí vychovatel." Párkrát holou zadnici popleskal a odstoupil stranou. Chopil se dřevěné plácačky a přiložil ji na Liduščin zadek.
"Teď to bude hodně hlasité, tak se nelekněte," upozornil krále. "Já to dělám už dlouho, ale stejně mě ty decibely vždycky překvapí."
Rozmáchl se plácačkou a Liduška jenom vyhrkla "Počkejte, ještě nééééaúúú!" když nástroj zasáhl její panenský - pardon, dívčí - zadeček.
Král nadskočil. "To je opravdu hlasité," podivoval se. Přistoupil blíž a prohlédl si zasaženou část těla. "A jak se ten kousek dřeva pěkně obtiskl! To věřím, že to musí bolet."
"Ano, a to ještě nejsme ani zdaleka u konce. Jedna rána, to je nepříjemné, ale po pěti už každá skučí a naříká, a potom začnou kopat nohama a slibovat hory doly - však uvidíte. Já většinou dávám podle věku. Ale Liduška už dřív přišla pozdě domů - viď? - a tak je to dneska dvojnásobek. No, kdybyste trochu ustoupil, Vaše Veličenstvo, abych mohl pokračovat?"
"Jistě, jistě," ustoupil král, "vláda by se neměla plést do práce drobným podnikatelům."
A zatímco Liduška křečovitě svírala protější hranu stolu, mlynář se pustil do práce s plácačkou. Liduška brečela, kopala a slibovala, že už bude hodná a bude už vždycky domů chodit včas, ale mlynář byl neoblomný. Celkem čtyřiatřicetkrát se plácačka zvedla a čtyřiatřicetkrát pleskla o vyšpulený zadek, než ji konečně odložil na stůl. Potom odvedl krále stranou.
"Teď se musí děvče nechat chvilku odpočinout," vysvětlil. "Až se dosyta vypláče, tak se oblékne a může jít domů."
"Je to opravdu fascinující," přemítal král. "Musím říct, že to vypadá moc hezky, a věřím tomu, že je to i účinné. A s princeznami by to bylo stejné?"
"Pro začátek by byly bity jenom rukou," vysvětlil mlynář. "Bolí to méně a je to spíš pro výstrahu. Teprve když se nepoučí - pak přijde na řadu plácačka."
"Možná se ty moje poučí," řekl skepticky král, "ale nevím, nevím. Mám je sem poslat?"
"Napoprvé by bylo lepší, kdybyste přišel s nimi. Hodně děvčat se vzpouzí - a tam přítomnost rodiče hodně pomůže."
"Tak tedy dobrá," kývl král. "Máte volno zítra? Uděláme si s dcerkami malou vyjížďku."
A v jeho očích se zalesklo, když si sám pro sebe dodal: "Ty budou koukat!"
Království vládl král, který žil na zámku. No, zámečku. Byl tak malý, že král ani neměl velké služebnictvo a o celý zámek se staral jen jeden zámečník.
Král byl starý, hlava šedivá, pomazaná, a dělaly mu starosti jeho tři dcery. Když jejich matka před lety odebrala se na věčnost, král chtěl svým dcerám dopřát, co jen mohl. A dopřávaly si, potvůrky, jen co je pravda. A protože král byl spíše pomenší postavy, dcerušky mu brzy přerostly přes hlavu a začaly se na něj dívat spatra.
Tak jednou starý král zavolal si svého zámečníka a takto mu pravil:
"Lojzo, já už fakt nevím, co s těma holkama dělat. Ony se mi vymkly jak kotník!"
Zámečník se poškrabal na bradě. Věděl, že král je v koncích, protože jen když byl v koncích, začal každému říkat Lojzo. "A zkoušel jste mlynáře?" zeptal se.
"Mlynáře?"
"Ano, mlynáře ve vesnici," přikývl zámečník. "Slyšel jsem, že si z napravování tvrdých dívčích hlav udělal docela slušnou živnost."
"No, za pokus to stojí," zamyslel se král. "Tak děkuju, Lojzo, já za ním zajdu."
Mlynář žil ve mlýně na okraji hlavní vesnice, u řeky. Nikdo nevěděl, odkud přišel, ale všichni si ho vážili, protože bez něj by neměli chleba. Na dveřích měl mosaznou cedulku s nápisem:
Jindra Hošť
Diplomovaný absolvent Mlynářské akademie věd
A pod tím menšími písmeny:
Též vychovatel pro mladé dámy - rodiče, informujte se o našem programu!
Král zaklepal na dveře a ty se otevřely. Za nimi stál pán, zhruba čtyřicetiletý.
"Přejete si?" zeptal se. "Vás jsem tady ještě neviděl."
"Jsem král této země," prohlásil trochu dotčeně král a poklepal si na korunu.
"Jé, tak to promiňte," zabručel mlynář, "já politiku nesleduju. A copak byste si přál?"
"Prosím vás," ztišil král hlas, "mně vás doporučili, že prý to umíte s mladými děvčaty."
"Umím, neumím," bručel mlynář, "přijde na to, co máte na mysli? No, pojďte dál."
Ve mlýně si král sedl na lavici a začal hořekovat.
"Víte, moje dcery už jsou jak posedlé rarachem! Nic jim není dost dobré! Chtějí mít šaty jako v království za řekou, jídla jako v království za kopcem a zábavu jako v království za lesem! A když namítám, že všechna ta království jsou mnohem bohatší než my, tak ony prý, ať zvýším daně!"
"No, já osobně bych vyšší daně nechtěl," řekl přemýšlivě mlynář. "Ať je člověk zaplatí nebo ne, pořád je to nepříjemné."
"No právě," přikývl král. "A domluvy na ně nezabírají, to je právě ten problém. Ony vůbec nechápou politicko-ekonomickou realitu naší říše!"
"A vy byste tedy chtěl, abych je trochu převychoval?"
"Mohl byste?" zaprosil král. "Lojzo, já si už vážně nevím rady."
"Když já nevím," řekl mlynář. "Ono se to lehko řekne, ale tohle je modrá krev. Místní honorace. Já něco udělám, vám se to nebude líbit, a já skončím v šatlavě. To bych nerad."
"No, a jak vy tu převýchovu vlastně děláte?" zeptal se král.
"To je právě to. Já mám takovou svoji metodu - ona funguje, ale je to hrozně, hrozně nepříjemné a zvlášť napoprvé to může být veliký šok. Jak to jednou děvče okusí, bude se tomu snažit za každou cenu vyhnout. A to je potom na vás, jako na otci, abyste to nedopustil. Jakmile se jednou začne, nesmíte se nechat obměkčit, a když je to potřeba, musíte sem dcerku bez milosti poslat."
"A copak je to za metodu?"
"Inu," začal rozvláčně mlynář, "říká se tomu 'výprask'. V zahraničí je to zavedený způsob. Je v tom trocha bolesti a trocha hanby - holky se toho bojí jako čert kříže. Ostatně, jestli chcete, můžu vám to ukázat, ať vidíte, jak to vypadá. Když jsem byl dneska v pekárně, říkal mi pekař, že za mnou odpoledne pošle svou Lidušku. Brzy by tu měla být."
A tak se král usadil v sednici a nechal mlynáře jeho práci. Čekal a čekal, a zrovna když začínal litovat, že si s sebou nevzal časopis, ozvalo se zabušení na dveře.
"To bude ona," kývl mlynář a otevřel dveře. Za nimi stála světlovlasá dívenka, se sklopeným pohledem, jako by se nejradši do země propadla.
"Tak tě tady vítám, Liduško," přikývl mlynář. "Copak mi neseš?"
"Psaní... od tatíčka," pípla dívenka.
Mlynář natáhl ruku a Liduška mu do ní strčila kus papíru. Mlynář ho rozbalil a začal číst.
"Milý Jindřichu!
Posílám ti Lidušku - však ona ti už poví, proč. Tentokrát byla opravdu moc neposlušná, tak na to prosím tě vezmi ohled. Dal jsem jí s sebou trakař - až bude odcházet, ať vezme pytel polohrubé mouky. Peníze ti dám, až se u mě stavíš příště.
Tvůj Jarda"
"Ale?" podivil se mlynář. "Moc neposlušná? Copak jsi provedla?"
"Víte," poptáhla Liduška, "já byla včera na zábavě... a zdržela jsem se hodně dlouho. Přišla jsem pozdě a tatíček se moc zlobil... a že prý musím dneska přijít za vámi."
"Jak dlouho?"
"Do kohoutího zakokrhání," špitla.
"A to ses zdržela sama?"
"Ne, prosím... byla jsem s Lukášem, kovářovým podomkem... ale to se tatíček nesmí dozvědět, prosím vás!"
"Buď klidná," řekl rozšafně mlynář, "co se tady ukáže, to tady i zůstane. Ale tvůj pan otec si myslí, že potřebuješ pořádně vytrestat za ten pozdní příchod, a já s ním docela souhlasím. Kolikpak ti je, Liduško?"
"Prosím sedmnáct."
"Takže dneska to bude... dvakrát sedmnáct... čtyřiatřicet rovných," kývl mlynář.
Liduška zbledla. "Prosím, to ne, to je moc..."
Mlynář se na ni přísně podíval. "Tak tobě se čtyřiatřicet nelíbí?"
Lidušce vytryskly slzičky. "Když ono to tak moc bolí..."
"To bolí, Liduško, a dneska tě to bude bolet pořádně," kývl mlynář. "Kde je plácačka, víš, viď? No tak ji sem přines."
Plačící Liduška odešla dál do mlýnice a mlynář se otočil k panu králi.
"Tady na Lidušku to zabírá moc dobře," řekl. "Chodí sem opravdu málokdy, ale když už přijde, tak si to dlouho potom pamatuje."
"Rozhodně se chová moc pěkně," přikývl král. "Proti těm mým... to se ani nedá srovnat."
"Nebojte se, však je taky srovnáme," uklidnil ho mlynář. Liduška se zatím vrátila. V ruce držela dlouhý, placatý kus dřeva s rukojetí na jedné straně.
Teď si teprve všimla pana krále a tázavě se na něj podívala.
"Jeho Veličenstvo uvažuje o využití mých služeb," řekl hladce mlynář. "Nemusíš si s ním dělat starosti."
"Ale to přece..." vodopád slziček vytryskl proudem. "Když já nechci, aby mě viděl takhle!"
Mlynář si povzdechl a naklonil se k Lidušce, aby ho král neslyšel.
"Podívej, Liduško, mám snad já kvůli tvému panenskému - no, to už vlastně ne - dívčímu studu říct panu králi, aby se šel klouzat? Jistě uznáš, že to nejde. Králi se musí vyhovět. A podívej se na to z té lepší stránky. Co vím, tak skoro každý ve vesnici má nějakou nepříjemnou zkušenost s královskými dcerami. A když se Jeho Veličenstvu bude líbit, co tu dnes uvidí, je docela dobře možné, že ty tři brzy dostanou, co jim patří."
"Copak se děje?" zajímal se král.
"Ale nic, Výsosti, to jenom Liduška má trému před publikem," uklidňoval ho mlynář. Otočil se k Lidušce a zpražil ji pohledem. Potom ji odvedl ke stolu.
"Tohle je už vyšší stupeň, Vaše Výsosti," vysvětloval. "Ten se aplikuje až od třetí návštěvy, a není náhoda, že třetí návštěva bývá většinou na dlouho poslední."
Liduška přistoupila ke stolu a s brekem se na něj položila horní polovičkou těla. Mlynář jí vykasal sukně a odhalil tak prosté kalhotky s nohavičkami.
"Pro celou proceduru je obvyklé obnažit dívce zadek," pokračoval v přednášce. "Ony to samozřejmě nemají rády, ale není jim to nic platné. I princezny, pokud se tu ocitnou, budou muset oželet své krajkové prádélko. To by vám nevadilo?"
"A víte, že ne?" zamyslel se král. "Zrovna předevčírem ta prostřední ztropila scénu, že prý její kalhotky nejsou tak krajkové jako ty, co u nás po posledním plese zapomněla jedna ze sousedních princezen. Jen ať si uvědomí, že i ty, co mají, jsou důležité."
"Zapomněla?" zeptala se Liduška. "Jak u vás mohla zapomenout..."
"Neptal jsem se," řekl důstojně král. "Kdybys tu princeznu viděla... no prostě jsou věci, které je lepší nevědět." A zadíval se, trochu i se zálibou, jak mlynář obratně odstraňuje poslední kousek prádla, který stál v cestě pohledu na pevné půlky pekařovy dcery.
"Jo jo," zafilozofoval si mlynář, "kam nechodí slunce, tam musí vychovatel." Párkrát holou zadnici popleskal a odstoupil stranou. Chopil se dřevěné plácačky a přiložil ji na Liduščin zadek.
"Teď to bude hodně hlasité, tak se nelekněte," upozornil krále. "Já to dělám už dlouho, ale stejně mě ty decibely vždycky překvapí."
Rozmáchl se plácačkou a Liduška jenom vyhrkla "Počkejte, ještě nééééaúúú!" když nástroj zasáhl její panenský - pardon, dívčí - zadeček.
Král nadskočil. "To je opravdu hlasité," podivoval se. Přistoupil blíž a prohlédl si zasaženou část těla. "A jak se ten kousek dřeva pěkně obtiskl! To věřím, že to musí bolet."
"Ano, a to ještě nejsme ani zdaleka u konce. Jedna rána, to je nepříjemné, ale po pěti už každá skučí a naříká, a potom začnou kopat nohama a slibovat hory doly - však uvidíte. Já většinou dávám podle věku. Ale Liduška už dřív přišla pozdě domů - viď? - a tak je to dneska dvojnásobek. No, kdybyste trochu ustoupil, Vaše Veličenstvo, abych mohl pokračovat?"
"Jistě, jistě," ustoupil král, "vláda by se neměla plést do práce drobným podnikatelům."
A zatímco Liduška křečovitě svírala protější hranu stolu, mlynář se pustil do práce s plácačkou. Liduška brečela, kopala a slibovala, že už bude hodná a bude už vždycky domů chodit včas, ale mlynář byl neoblomný. Celkem čtyřiatřicetkrát se plácačka zvedla a čtyřiatřicetkrát pleskla o vyšpulený zadek, než ji konečně odložil na stůl. Potom odvedl krále stranou.
"Teď se musí děvče nechat chvilku odpočinout," vysvětlil. "Až se dosyta vypláče, tak se oblékne a může jít domů."
"Je to opravdu fascinující," přemítal král. "Musím říct, že to vypadá moc hezky, a věřím tomu, že je to i účinné. A s princeznami by to bylo stejné?"
"Pro začátek by byly bity jenom rukou," vysvětlil mlynář. "Bolí to méně a je to spíš pro výstrahu. Teprve když se nepoučí - pak přijde na řadu plácačka."
"Možná se ty moje poučí," řekl skepticky král, "ale nevím, nevím. Mám je sem poslat?"
"Napoprvé by bylo lepší, kdybyste přišel s nimi. Hodně děvčat se vzpouzí - a tam přítomnost rodiče hodně pomůže."
"Tak tedy dobrá," kývl král. "Máte volno zítra? Uděláme si s dcerkami malou vyjížďku."
A v jeho očích se zalesklo, když si sám pro sebe dodal: "Ty budou koukat!"
Sibiřská romance
Boris Fjodorovič odhodil karabáč a čekal, až Naděžda, jeho hospodyně, vstane ze stolu, klekne k jeho nohám a políbí mu ruku. Slzu, která mu na ní ukápla, si otřel do kalhot.
„Jestli ještě jednou nebude nachystaná večeře, až přijdu domů, seřežu tě tak, že si čtrnáct dní nesedneš!“ pohrozil.
Naděžda, která už tento týden dostala výprask podruhé a tak se stejně posadit nemohla, sklopila hlavu a zašeptala:
„Ano pane, už se to víckrát nestane.“
Boris Fjodorovič si nasadil na hlavu čepici a ještě než odešel, řekl:
„A ne abych tě jako posledně musel budit, až se vrátím!“
Za to byla Naděžda, která stále ještě klečela a loktem si utírala slzy, bita v úterý. Od pasu dolů měla na sobě jen dlouhé černé punčochy, s kterými ostře kontrastovala její bílá zadnice, zdobená rudými pruhy od výprasku, který právě dostala. Když se dostatečně vyplakala, naposledy si pohladila zadek a oblékla sukni. Uklidila do skříně srolovanou deku, kterou měla při výprasku pod klínem, aby měla zadnici pěkně vyšpulenou a zvedla z podlahy karabáč, stočila ho a vložila ho do velké kapsy na své sukni. Musela ho mít neustále u sebe, aby ho mohla kdykoli ihned podat Borisi Fjodorovičovi, když se rozhodl potrestat jí výpraskem. Stávalo se to často. Nejméně jednou týdně se musela svléknout a ulehnout na stůl a bez protestů si nechat zmrskat zadek. Naděžda se podívala se na hodiny. Bylo půl osmé večer a ještě musí umýt nádobí. Vzala vědro a šla ke studni pro vodu. Když se vracela, pocítila mírnou bolest břicha a najednou se jí zdál život veselejší. Znamenalo to, že nejen že není těhotná, ale že také nejméně týden nebude bita. Spěchala do své komůrky pro červený šátek, který si uvázala kolem krku. Ne že by jí ten týden Boris Fjodorovič všechno prominul; musela si zapamatovat, co jí všechno vytknul a hned druhý den potom, kdy už červený šátek nosit nemusela, mu všechna svoje provinění zopakovat a to pak měl karabáč na její zadnici hody. Dneska se ho bát nemusí. Musí ale poslechnout a nesmí jít spát dříve než se vrátí a čekat na něj v jeho ložnici oblečená v dlouhé noční košili s odhalenými ňadry a tvářit se, že jí moc mrzí, že zrovna dneska, když se na něj tak těšila…
Boris Fjodorovič spěchal. Výprask, který dal své hospodyni, ho zdržel a na zkoušku ochotnického spolku šel pozdě. Právě vrcholilo krátké léto a okna krčmy byly otevřené. Přede dveřmi se zastavil, protože uslyšel svoje jméno.
„…je neschopný herec a ta jeho hra je tak hrozná slátanina, že se na ní půjdou podívat všichni jen proto, že se ho bojí a budou tleskat, jen aby ho nerozhněvaly. Tedy jen jestli poznají, že už je konec, protože…“
Poznal hlas Jekatěriny Dmitrijevny, manželky bývalého ředitele velké továrny.
„Ale drahoušku“, napomínal jí manžel, „to nesmíš říkat!“
„Káťa má pravdu, nezastávejte se ho. To si nedokázal vymyslet nic jiného, než že ty dvě holky, co hraji já a ona pošlou za trest do vyhnanství?“ řekla další žena. „A jako režisér…“
Boris Fjodorovič se chytil za srdce. To byla Nina Petrovna, která se mu moc líbila, protože mu připomínala Věročku, děvečku na statku jeho matky.
Postupně se přidaly i další dvě ženy, jen jejich manželé se ho tu a tam zastaly:
„Není to špatný člověk. Tím, že můžeme hrát tu jeho hru, nemusíme tak moc pracovat.“
Počkal, až se začaly bavit o něčem jiném a vešel do krčmy.
„Už jsme se báli, že dnes nepřijdete, na zkoušku se pokaždé moc těšíme“, přivítala ho Jelena Vasiljevna.
Vymluvil se na služební povinnosti a pak zbytek večera předstíral, že se baví stejně dobře jako oni a přemýšlel…
„Tak nikdo nepozná, že hra skončila? No počkejte!“, říkal si a v duchu přepisoval závěr hry.
Po zkoušce nechal přinést láhev vodky a povídal si s manželem Jeleny Vasiljevny. Nikolaj Pavlovič Štěpánov býval profesorem na Petrohradské universitě a zabýval se francouzskou historií. Boris Fjodorovič se zmínil o dopisu, který dnes dostal. V neděli přijede pět žen, které se v Moskvě živili prostitucí.
„Určitě nastanou problémy“, řekl. „Budou tady sice jen čtrnáct dní, než si pro ně přijede eskorta z pracovního tábora, kde už na ně v nevěstinci pro strážné netrpělivě čekají… Co s takovými ženštinami, dělají ve Francii?“, zeptal se.
„Co s nimi dělají teď, to nevím. Ale ještě před sto lety takové ženy veřejně zmrskaly a pak jim na znamení hanby vypálili na rameno liliový květ“, odpověděl Nikolaj Pavlovič.
„Jako u nás děvečky v čeledníku na lavici?“, zeptal se Ivan Iljič, manžel Niny Petrovny.
„Ale kdež, na náměstí, přede všemi. U zdi radnice stál buď kamenný nebo dřevěný sloup, kterému říkali pranýř. Tam neřestnou ženu přivedli katovi pomocníci, do pasu jí vysvlékli, přivázali za ruce ke sloupu a kat jí zmrskal holá záda metlou. Po výprasku jí ještě rozpáleným železem vypálil na rameno znamení hanby. Takovou podívanou si málokdo nechal ujít, a tak se tyto exekuce těšily velkému zájmu diváků.“
„Dobře jim tak“, řekla Anna Vasiljevna a ostatní ženy souhlasně kývaly hlavou.
Boris Fjodorovič zpozorněl.
„A co dělaly s ženami, které si nedávaly pozor na jazyk?“, zeptal se.
„Ty dostávaly výprask také, jenže jinak. Katovi pomocníci jim u pranýře zdvihly sukně a kat jim metlou zmrskal obnaženou zadnici.“
Všechny čtyři ženy se na sebe podívaly a začaly si něco šeptat. Pak se daly do smíchu.
„On vás ten smích velmi brzy přejde“, řekl si v duchu Boris Fjodorovič a všechny požádal, jestli by mohli přijít v neděli po obědě, protože ho napadly ještě nějaké drobné změny a příští pátek je poslední zkouška a odešel.
Boris Fjodorovič byl předsedou místního Sovětu v zapadlé dědině na Sibiři, kde kromě několika místních obyvatel, lovících kožešinovou zvěř žilo asi sto za různé delikty k vyhnanství na Sibiř odsouzených lidí, převážně inteligence, která v okolních lesích kácela stromy. Převládaly manželské páry, neboť ženy většinou následovaly své muže a dokonce zde bylo i několik dětí. Byl původně ne moc dobrý herec v divadle v malém provinčním městečku a dokonce napsal jednu divadelní hru. Nebylo to nic velkého; jen jeden akt, pojednávající o soudním procesu s dvěma dívkami, které se prohřešily proti socialistické morálce. Hra se nelíbila okresnímu tajemníkovi a tak Boris Fjodorovič se po důkladné sebekritice nabídl, že půjde pracovat mezi lid a teď byl zde. Moc se mu tady nelíbilo, ale jako hospodyni si vybral nejhezčí dívku ze vsi a když se jednou v krčmě zmínil o své původní profesi, čtyři manželské páry ho přesvědčily, aby založil divadelní kroužek; že tu jeho hru za jeho režie nacvičí a k nějakému výročí ostatním předvedou. Až do dnešního dne věřil, že to mysleli upřímně. Ale teď jim ukáže…
Přišle domů, podíval se na Naděždu, sedící na jeho posteli s rudým šátkem na krku a poručil jí aby uvařila čaj. Sedl si ke stolu, Naděžda pobíhala po kuchyni, obnažená ňadra se jí houpala, on ale myslel na něco jiného.
Když mu zemřel otec, jeho matka se musela sama starat o statek, který po něm zůstal. Byla velmi přísná, děvečky trestala za sebemenší neposlušnost výpraskem. Staré, mladé, musely si před večeří lehnout v čeledníku na lavici, nechat si zdvihnout sukně a zmrskat zadnici metlou. Vdané byly bity od svých manželů, svobodné od mládenců, kteří si je namlouvali. Výprask dostaly vždy pořádný, metla dopadla na jich zadnici někdy dvacetkrát, někdy třicetkrát, a když provedly něco, co statkářku velmi rozzlobilo, tak čtyřicetkrát. Muži své ženy nešetřili, jednak proto, že se báli statkářky a jednak proto, že vždycky měli nějaký důvod, proč jim nasekat zadek. Boris Fjodorovič se už jako malý kluk tajně díval oknem, když měla dostat výprask mladá a hezká děvečka. Rád poslouchal jejich nářek a často se stalo, že zmeškal večeři, když se díval, jak holky po výprasku stojí s obnaženým zadkem v koutě a brečí. Líbila se mu zejména Věročka, a když byl doma na posledních prázdninách, svedl jí. Jeho matka je ale jednou přistihla v seníku a dívka byla moc bita. To už se na její trestání Boris Fjodorovič mohl dívat v čeledníku. Výprask jí měl dát čeledín, kterému jí odloudil. Bylo na něm poznat, že se chce dívce, která mu dala košem, pomstít a metla, kterou si udělal, byla hustá a dlouhá. Když plačící Věročka poslušně ulehla na lavici, sedl si jí jeden čeledín na nohy a druhý si kleknul před lavici a držel jí ruce. Statkářka jí vyhrnula sukni a spodničku a dala pokyn k zahájení exekuce. Metla svištěla vzduchem, nešťastná dívka zoufale naříkala a podvedený čeledín jí s úsměvem na tváři nelítostně šlehal zadnici. Věročka se nemohla ani pohnout a její zadek byl čím dál, tím víc červený. Výprask trval hodně dlouho, padesátkrát se metla mihla vzduchem, než statkářka řekla dost. Zmrskanou dívku museli do kouta odnést a klečela tam hodně dlouho.
Boris Fjodorovič si pamatoval, že děvečky po výprasku byly velmi poslušné a tak, když si přivedl domů Naděždu, dříve než jí řekl, co všechno bude muset dělat, seřezal jí zadnici karabáčem, aby věděla jak bude trestána, neudělá-li co jí poručí hned a bez odmlouvání. Proto se teď snažila mu co nejrychleji vyhovět. Netrvalo dlouho, a čaj byl uvařený. Zahnal jí do komůrky, vyndal tužku a papír a začal psát novou verzi posledního jednání své hry.
V neděli po obědě přišel do krčmy. Byla plná lidí. Zpráva o příjezdu moskevských prostitutek přilákala všechny svobodné muže. Zamířil ke stolu, kde už na něj ostatní čekali.
„Je tu dnes moc lidí, rušili by nás. V klidu si doma přečtěte, co jsem napsal a sejdeme se večer u Stěpanovových“, řekl Boris Fjodorovič, předal jím sešit a odešel. Celé odpoledne se procházel po dědině a promýšlel poslední detaily. Co když jeho herečky odmítnou? Jak je přinutí? Podle křiku, ozývajícího se z krčmy poznal, že holky z Moskvy si zašly na vodku. To bude pěkných čtrnáct dní. Mají si je odvést den po představení jeho hry… To je ono! Budou hrát, tak jak to napsal, a jejich muži také…
Sotva večer vešel do domku, ve kterém bydleli Stěpanovovi, všechny ženy začaly křičet. Počkal až jim dojde dech a řekl:
„Měly jste pravdu. Závěr hry nebyl dobrý. Ale teď… Až vás budou stráže odvádět, pochopí všichni, že už je konec, protože hrát dál už byste nemohly. A po podívané na vaše zadnice, mrskané metlou, budou tleskat ne proto, že se mně bojí, ale proto, že se jim to líbilo“.
Jediný Petr Ivanovič pochopil, o čem mluví. Chtěl něco říci, ale Jekatěrina Dmitrijevna , jedna ze dvou žen, které měly výprask dostat, se na Borise Fjodoroviče osopila:
„To si na to budete muset sehnat ty děvky, které dnes přijely!“
„I to je možné, ale jen tehdy, nebudete-li v té hře hrát vy. Protože jsem mizerný herec a špatný režisér, může se stát, že se spletu a místo nich pošlu do nevěstince v pracovním táboře vás. Než se omyl vysvětlí, nastane zima a vrátíte se až na jaře. A kdo ví, jestli pak vaši muži ještě o vás budou stát.“
Nastalo ticho. Po chvíli se Káťa s Ninou daly do pláče a vrhly se do náruče svých manželů.
„No, já si myslím, že to naše ženy zahrají tak, jak jste to napsal, Borisi Fjodoroviči“, řekl Petr Ivanovič a ostatní muži přikyvovali.
„Takže všichni souhlasí?“, zeptal se Boris Fjodorovič.
„Než hrát v takové pitomosti, to bych raději do smrti dělala děvku v pracovním táboře!“, vykřikla Anna Vasiljevna.
Nikolaj Pavlovič, její manžel vstal, vzal jí za ruku a odvedl do sousední místnosti. Cestou si odepínal řemen. Nastalo ticho. Boris Fjodorovič si zapálil cigaretu a vyčkával. Za dveřmi se začal ozývat pláč, který se postupně měnil v hlasitý nářek.
„Ještě někdo nesouhlasí?“, zeptal se Boris Fjodorovič a podíval se na zbylé tři ženy. Všechny měly hlavy sklopené k zemi. Jelena Vasiljevna chtěla něco říct, ale manžel byl rychlejší:
„Chceš jít také vedle jako tvoje sestra?“
Jelena zrudla hanbou a zakroutila hlavou. Pak se otevřely dveře a vešla Anna s manželem. Shrnovala si sukni a po tváři jí stékaly slzy. Nikolaj Pavlovič stále držel v ruce řemen .
„Rozmyslela si to. Hrát bude, že Aňuško“, řekl a významně se na ní podíval.
Anna kývla hlavou.
„Dobře. Projděme si teď změny v textu a příští pátek si to na zkoušce zahrajeme. Uděláte dvě pěkné metly a aby zadnice Jekatěriny Dmitrijevny a Niny Petrovny nenesly po nich při představení stopy, vyzkoušíte si je na Jeleně Vasiljevně a její sestře “, řekl Boris Fjodorovič a vzal sešit a začal předčítat text. Když došel k místu, kdy soudce vynáší nad nezbednými ženami rozsudek, přestal číst.
„Tady jsem se chtěl s vámi poradit“, obrátil se na Petra Ivanovice. Kolikrát by měly za trest dostat metlou na zadek?“
Petr Ivanovič se nejistě podíval na svou ženu:
„No“, řekl, „já si myslím, že desetkrát. Není to málo, ani moc“.
Pak se postupně na totéž zeptal Ivana Iljiče, Nikolaje Pavloviče a Jurije Petroviče. Všichni řekli stejně.
„Dobře. Každý jste navrhl deset, to je dohromady čtyřicet. To bude, myslím, pro každou dostatečný trest za jejich nevymáchaná ústa.“
Teď se daly do pláče všechny. Nina Petrovna něco vyčítavě šeptala manželovi, ale zmlkla, když jí pořádně plácnul přes ústa.
„Tak v pátek večer. A budeme to zkoušet tady, ať se to nikdo předem nedoví. Natrhejte pěkné proutky na metly, provaz přinesu já. Jekatěrina Dmitrijevna a Nina Petrovna budou oblečené v šatech, ve kterých budou hrát“, nařídil a spokojeně odešel.
Páteční zkouška probíhala tak, jak Boris Fjodorovič předpokládal. Metly ležely připravené na stole a pánové se velmi rychle naučili svázat Nině a Káťě ruce za zády a odvést je doprostřed světnice k dřevěnému sloupu, podpírajícímu stropní trám. Tam jim ruce rozvázali, a za sloupem opět svázali. Tady se vyskytl první problém, když Káťa v domnění, že bude bita hned, ruce spustila dolů a sedla si na zem. Petr Ivanovič musel přinést velký hřebík, zatlouct ho pod stropem do sloupu a provaz, kterým měla Káťa svázané ruce, kolem hřebíku omotat. Pak si nacvičovali, jak rozvázat tkanice na sukni a na spodničkách. Když poprvé spadly na zem a objevila se obnažená zadnice Jekatěriny Dmitrijevny, všichni muži zatleskali. Měla jí moc pěknou. Určitě se také bude líbit všem na nedělním představení. Pak přišla na řadu Nina Petrovna. Když jí rozvázali tkanice na sukni a nechaly jí spadnout na zem, zjistili, že Nina si oblékla růžové dlouhé spodní kalhotky. Boris Fjodorovič trval na jejich svléknutí, pak se ale domluvili, že v neděli si kalhotky oblékne i Káťa. A všichni si vyzkoušeli, jak ženám kalhotky stáhnout ke kolenům a jejich protestů si nevšímali. Pak poslal Boris Fjodorovič Ninu a Káťu domů a začali nacvičovat výprask. Jako první přišla na řadu Jelena Vasiljevna. Musela si nechat svázat ruce a obnažit zadek a Boris Fjodorovič mužům vysvětloval, jak si to představuje:
„Každý si stoupnete z jedné strany. Vy Petře Ivanoviči protože jste levák, napravo a vy“, ukázal na Nikolaje Pavloviče, „nalevo. A začnete jí šlehat metlou zadek. Pěkně pomalu, asi takhle…“
A vzal si ze stolu metlu, druhou podal Petru Ivanoviči, postavil se na levou stranu rozmáchl se a poprvé šlehnul Jelenu Vasiljevnu přes zadek.
„A teď vy, Petře Ivanoviči“.
Petr Ivanovič se rozmáchl a šlehnul manželku metlou přes zadnici podruhé. Jelena už hlasitě křičela bolestí, když dostala metlou potřetí. Pak Boris Fjodorovič předal metlu Juriji Petroviči a počítal:
„Čtyři, pět, šest.“
Když jich Jelena dostala dvacet, řekl:
„Dost, teď si to vyzkoušíte na Anně Vasiljevně“.
Muži odvázali Jelenu, a pomohly jí lehnou si na kanape. Zadnici měla červenou od šlehání březovými proutky a hlasitě plakala. Plakala i Anna, ale protože si pamatovala jak byla bita v neděli, nechala se odvést ke sloupu. Na zadnici měla ještě stopy po nedělním výprasku řemenem. Jurij Petrovič s Ivanem Iljičem už měli s trestáním svých manželek zkušenosti a tak metla dopadla na její zadek dvacetkrát, aniž by Boris Fjodorovič je musel opravovat.
„Uděláme si přestávku, mohl bych porosit o čaj?“ zeptal se Petra Ivanovice.
„Jeleno, uvař nám čaj!“, poručil Petr Ivanovič manželce.
Jelena vstala z kanape, upravila si sukni, utřela slzy a šla ke studni pro vodu. Muži se sedli ke stolu a vyslechli návrh Borise Fjodoroviče, aby se v neděli exekuce nekonala v krčmě, ale vpřed ní.
„Rostou tam dva stromy, tak daleko od sebe, jak bychom potřebovali, aby obě ženy byly bity současně. Po vynesení rozsudku v krčmě Jekatěrině Dmitrijevně a Nině Petrovně svážete ruce a vyvedete je před krčmu. Ostatní už znáte a po výprasku, až se diváci vrátí do krčmy, si je odvedete domů.“
Všichni souhlasili. Když dopili čaj, řekl Boris Fjodorovič:
„Teď si to vyzkoušíte celé. Od začátku až do konce. Bude to sice kratší, protože ženy už mají polovinu trestu za sebou, budou se ale bránit. I na to musíte být připraveni. Metly si vezměte sebou. V neděli si je ponesete z krčmy,“ a poslal Jelenu Vasiljevnu s Petrem Ivanovičem a Jurijem Petrovičem za dveře.
Měl pravdu. Ze sousední místnosti se ozýval křik, když muži svazovali Jeleně Vasiljevně ruce a ke sloupu jí doslova vlekli. Už jednou ochutnala metlu a hrozně se bála pokračování, a tak se vší silou bránila. Nebylo jí to ale nic platné. Muži to měli dobře nacvičené a tak metla brzy svištěla vzduchem. Pak přišla na řadu Anna Vasiljevna. I ta se bránila, jak mohla, ale stejně jako Jelena dostala zbývajících dvacet metlou velmi rychle. Bylo po zkoušce.
Boris Fjodorovič to měl dobře promyšlené. Ráno před přestavením na oba stromy připevnil dostatečně vysoko železné kruhy, podobné těm, ke kterým se přivazovaly před krčmou koně. Herec byl sice špatný, jeho hra také, ale režisér byl dobrý. Kátě a Nině ráno naznačil, že když půjdou ke stromům, kde měly dostat na zadek, poslušně, kalhotky jim nebudou svlečeny a výprask bude jen jako a moc bolet nebude. Uvěřily mu; neviděly, jak měly v pátek zmrskané zadnice Jelena s Annou. Mužům naopak řekl, že kdyby výprask jen hráli a neseřezali ženy pořádně, mohlo by se stát, že by je opravdu poslal do pracovního tábora. I oni mu uvěřili. Hra byla opravdu mizerná. Naštěstí Jelena, kterou stále bolela zadnice, přeskočila několik odstavců (nikdo si toho nevšimnul). Káťa s Ninou nemusely nic předstírat. Rozsudek znaly předem a chovaly se jako zlobivé holky před výpraskem, takže si publikum začalo myslet, že se jedná o opravdový proces. Když v závěrečné scéně soudce (hrál ho sám Boris Fjodorovič), vynesl ortel nad nezbednými dívkami, deset ran metlou jim odpustil za výkon, který ve hře podaly. Pak vyzval stráže, aby je odvedli k potrestání. Překvapení diváci viděli, jak jim jejich manželé převlečení za dráby svazují ruce za zády a vyvádějí z krčmy ven. Šli za nimi. Nina i Káťa sice plakaly, kráčely ale poslušně směrem ke dvěma stromům před krčmou. Mezi stromy stál Petr Ivanovič s Nikolajem Pavlovičem a vědro se čtyřmi metlami. Bylo tam sice dost místa, diváci se ale postavily jen asi tři metry od nich. Když oběma ženám spadly sukně a spodničky na zem, a byly vidět jejich kalhotky, začali dokonce tleskat. Kaťa a Nina zrudly hanbou. A když jim přes slib, který dostaly, manželé kalhotky stáhli, na útěk bylo pozdě. Metly se daly do práce. Nejdříve Petr Ivanovič šlehnul Káťu přes zadek zleva, pak Ninu Ivan Iljič zprava. Pak dostala Káťa od manžela metlou zprava a nakonec Nina od Jurije Petroviče zleva. Muži stojící po obou stranách trestaných žen nespěchali. Mrskaly jejich holé zadnice, které rychle měnily barvu, pomalu. Boris Fjodorovič si mohl dovolit jim trest snížit; i tak bude výprask trvat dlouho. Někdo z publika začal počítat a postupně se přidali skoro všichni.
„Sedm…, osm…, devět…“
Nešťastné ženy hlasitě naříkali a už nikdo nepochyboval, že se jedná o skutečný výprask. Zejména mužům se obnažené zadnice Jekatěriny Dmitrijevny a Niny Petrovny moc líbili a protože na ně dostávaly metlou, podívaná to byla vzrušující. Nikdo nepřemýšlel, proč jsou bity. Metly svištěly vzduchem a diváci nahlas počítali:
„Osmnáct…, devatenáct…,dvacet.“
Petr Ivanovič odložil metlu do vědra s vodou a vyndal z kapsy rubášky láhev vodky. Utřel si z čela pot a napil se. Pak podal láhev dalšímu z mužů, provádějících exekuci. Všichni se pořádně napili a poslední hodil poloprázdnou láhev do publika. Zasloužil si za to potlesk. Petr Ivanovič si vyhrnul rukávy a ostatní ho následovali. Vzali si opět metly a mrskání zadnic hubatých žen pokračovalo. Po krátké přestávce byla bolest, způsobená dopadem březových proutku na holou kůži mnohem větší. Káta s Ninou se svíjely u stromů, ječely bolestí a prosily o milost. Marně. Dav sledující výprask hlasitě počítal:
Dvacet šest…, dvacet sedm…, dvacet osm…, dvacet devět…“.
Metla dopadla na zadnici Niny naposledy.
„Třicet“, ozvalo se z publika zklamaně. Výprask skončil.
Zatímco Jurij Petrovič a Ivan Iljič rozvazovaly svým ženám ruce, Petr Ivanovič s Jelenou, Anna s manželem a Boris Fjodorovič se ukláněli a mávali freneticky tleskajícímu davu. Svými těly vytvořily zeď a umožnily Kátě a Nině nenápadně si natáhnout kalhotky, obléci sukně a spodničky a v doprovodu svých mužů odejít.
Boris Fjodorovič odmítl všechna pozvání na skleničku a spěchal domů. Čekala na něj Naděžda. Červený šátek už na krku neměla, zato v ruce držela karabáč. S hlavou sklopenou k zemi tiše řekla:
„V úterý jsem zapomněla osladit čaj a včera jsem špatně vyčistila boty.“
Boris Fjodorovič ukázal na stůl. Naděžda vzlykla, podala mu karabáč, vyndala ze skříně srolovanou deku a položila jí doprostřed stolu. Pak si začala rozepínat knoflíky na sukni. Když si jí svlékala, dopadla na podlahu před ní první slzička…
„Jestli ještě jednou nebude nachystaná večeře, až přijdu domů, seřežu tě tak, že si čtrnáct dní nesedneš!“ pohrozil.
Naděžda, která už tento týden dostala výprask podruhé a tak se stejně posadit nemohla, sklopila hlavu a zašeptala:
„Ano pane, už se to víckrát nestane.“
Boris Fjodorovič si nasadil na hlavu čepici a ještě než odešel, řekl:
„A ne abych tě jako posledně musel budit, až se vrátím!“
Za to byla Naděžda, která stále ještě klečela a loktem si utírala slzy, bita v úterý. Od pasu dolů měla na sobě jen dlouhé černé punčochy, s kterými ostře kontrastovala její bílá zadnice, zdobená rudými pruhy od výprasku, který právě dostala. Když se dostatečně vyplakala, naposledy si pohladila zadek a oblékla sukni. Uklidila do skříně srolovanou deku, kterou měla při výprasku pod klínem, aby měla zadnici pěkně vyšpulenou a zvedla z podlahy karabáč, stočila ho a vložila ho do velké kapsy na své sukni. Musela ho mít neustále u sebe, aby ho mohla kdykoli ihned podat Borisi Fjodorovičovi, když se rozhodl potrestat jí výpraskem. Stávalo se to často. Nejméně jednou týdně se musela svléknout a ulehnout na stůl a bez protestů si nechat zmrskat zadek. Naděžda se podívala se na hodiny. Bylo půl osmé večer a ještě musí umýt nádobí. Vzala vědro a šla ke studni pro vodu. Když se vracela, pocítila mírnou bolest břicha a najednou se jí zdál život veselejší. Znamenalo to, že nejen že není těhotná, ale že také nejméně týden nebude bita. Spěchala do své komůrky pro červený šátek, který si uvázala kolem krku. Ne že by jí ten týden Boris Fjodorovič všechno prominul; musela si zapamatovat, co jí všechno vytknul a hned druhý den potom, kdy už červený šátek nosit nemusela, mu všechna svoje provinění zopakovat a to pak měl karabáč na její zadnici hody. Dneska se ho bát nemusí. Musí ale poslechnout a nesmí jít spát dříve než se vrátí a čekat na něj v jeho ložnici oblečená v dlouhé noční košili s odhalenými ňadry a tvářit se, že jí moc mrzí, že zrovna dneska, když se na něj tak těšila…
Boris Fjodorovič spěchal. Výprask, který dal své hospodyni, ho zdržel a na zkoušku ochotnického spolku šel pozdě. Právě vrcholilo krátké léto a okna krčmy byly otevřené. Přede dveřmi se zastavil, protože uslyšel svoje jméno.
„…je neschopný herec a ta jeho hra je tak hrozná slátanina, že se na ní půjdou podívat všichni jen proto, že se ho bojí a budou tleskat, jen aby ho nerozhněvaly. Tedy jen jestli poznají, že už je konec, protože…“
Poznal hlas Jekatěriny Dmitrijevny, manželky bývalého ředitele velké továrny.
„Ale drahoušku“, napomínal jí manžel, „to nesmíš říkat!“
„Káťa má pravdu, nezastávejte se ho. To si nedokázal vymyslet nic jiného, než že ty dvě holky, co hraji já a ona pošlou za trest do vyhnanství?“ řekla další žena. „A jako režisér…“
Boris Fjodorovič se chytil za srdce. To byla Nina Petrovna, která se mu moc líbila, protože mu připomínala Věročku, děvečku na statku jeho matky.
Postupně se přidaly i další dvě ženy, jen jejich manželé se ho tu a tam zastaly:
„Není to špatný člověk. Tím, že můžeme hrát tu jeho hru, nemusíme tak moc pracovat.“
Počkal, až se začaly bavit o něčem jiném a vešel do krčmy.
„Už jsme se báli, že dnes nepřijdete, na zkoušku se pokaždé moc těšíme“, přivítala ho Jelena Vasiljevna.
Vymluvil se na služební povinnosti a pak zbytek večera předstíral, že se baví stejně dobře jako oni a přemýšlel…
„Tak nikdo nepozná, že hra skončila? No počkejte!“, říkal si a v duchu přepisoval závěr hry.
Po zkoušce nechal přinést láhev vodky a povídal si s manželem Jeleny Vasiljevny. Nikolaj Pavlovič Štěpánov býval profesorem na Petrohradské universitě a zabýval se francouzskou historií. Boris Fjodorovič se zmínil o dopisu, který dnes dostal. V neděli přijede pět žen, které se v Moskvě živili prostitucí.
„Určitě nastanou problémy“, řekl. „Budou tady sice jen čtrnáct dní, než si pro ně přijede eskorta z pracovního tábora, kde už na ně v nevěstinci pro strážné netrpělivě čekají… Co s takovými ženštinami, dělají ve Francii?“, zeptal se.
„Co s nimi dělají teď, to nevím. Ale ještě před sto lety takové ženy veřejně zmrskaly a pak jim na znamení hanby vypálili na rameno liliový květ“, odpověděl Nikolaj Pavlovič.
„Jako u nás děvečky v čeledníku na lavici?“, zeptal se Ivan Iljič, manžel Niny Petrovny.
„Ale kdež, na náměstí, přede všemi. U zdi radnice stál buď kamenný nebo dřevěný sloup, kterému říkali pranýř. Tam neřestnou ženu přivedli katovi pomocníci, do pasu jí vysvlékli, přivázali za ruce ke sloupu a kat jí zmrskal holá záda metlou. Po výprasku jí ještě rozpáleným železem vypálil na rameno znamení hanby. Takovou podívanou si málokdo nechal ujít, a tak se tyto exekuce těšily velkému zájmu diváků.“
„Dobře jim tak“, řekla Anna Vasiljevna a ostatní ženy souhlasně kývaly hlavou.
Boris Fjodorovič zpozorněl.
„A co dělaly s ženami, které si nedávaly pozor na jazyk?“, zeptal se.
„Ty dostávaly výprask také, jenže jinak. Katovi pomocníci jim u pranýře zdvihly sukně a kat jim metlou zmrskal obnaženou zadnici.“
Všechny čtyři ženy se na sebe podívaly a začaly si něco šeptat. Pak se daly do smíchu.
„On vás ten smích velmi brzy přejde“, řekl si v duchu Boris Fjodorovič a všechny požádal, jestli by mohli přijít v neděli po obědě, protože ho napadly ještě nějaké drobné změny a příští pátek je poslední zkouška a odešel.
Boris Fjodorovič byl předsedou místního Sovětu v zapadlé dědině na Sibiři, kde kromě několika místních obyvatel, lovících kožešinovou zvěř žilo asi sto za různé delikty k vyhnanství na Sibiř odsouzených lidí, převážně inteligence, která v okolních lesích kácela stromy. Převládaly manželské páry, neboť ženy většinou následovaly své muže a dokonce zde bylo i několik dětí. Byl původně ne moc dobrý herec v divadle v malém provinčním městečku a dokonce napsal jednu divadelní hru. Nebylo to nic velkého; jen jeden akt, pojednávající o soudním procesu s dvěma dívkami, které se prohřešily proti socialistické morálce. Hra se nelíbila okresnímu tajemníkovi a tak Boris Fjodorovič se po důkladné sebekritice nabídl, že půjde pracovat mezi lid a teď byl zde. Moc se mu tady nelíbilo, ale jako hospodyni si vybral nejhezčí dívku ze vsi a když se jednou v krčmě zmínil o své původní profesi, čtyři manželské páry ho přesvědčily, aby založil divadelní kroužek; že tu jeho hru za jeho režie nacvičí a k nějakému výročí ostatním předvedou. Až do dnešního dne věřil, že to mysleli upřímně. Ale teď jim ukáže…
Přišle domů, podíval se na Naděždu, sedící na jeho posteli s rudým šátkem na krku a poručil jí aby uvařila čaj. Sedl si ke stolu, Naděžda pobíhala po kuchyni, obnažená ňadra se jí houpala, on ale myslel na něco jiného.
Když mu zemřel otec, jeho matka se musela sama starat o statek, který po něm zůstal. Byla velmi přísná, děvečky trestala za sebemenší neposlušnost výpraskem. Staré, mladé, musely si před večeří lehnout v čeledníku na lavici, nechat si zdvihnout sukně a zmrskat zadnici metlou. Vdané byly bity od svých manželů, svobodné od mládenců, kteří si je namlouvali. Výprask dostaly vždy pořádný, metla dopadla na jich zadnici někdy dvacetkrát, někdy třicetkrát, a když provedly něco, co statkářku velmi rozzlobilo, tak čtyřicetkrát. Muži své ženy nešetřili, jednak proto, že se báli statkářky a jednak proto, že vždycky měli nějaký důvod, proč jim nasekat zadek. Boris Fjodorovič se už jako malý kluk tajně díval oknem, když měla dostat výprask mladá a hezká děvečka. Rád poslouchal jejich nářek a často se stalo, že zmeškal večeři, když se díval, jak holky po výprasku stojí s obnaženým zadkem v koutě a brečí. Líbila se mu zejména Věročka, a když byl doma na posledních prázdninách, svedl jí. Jeho matka je ale jednou přistihla v seníku a dívka byla moc bita. To už se na její trestání Boris Fjodorovič mohl dívat v čeledníku. Výprask jí měl dát čeledín, kterému jí odloudil. Bylo na něm poznat, že se chce dívce, která mu dala košem, pomstít a metla, kterou si udělal, byla hustá a dlouhá. Když plačící Věročka poslušně ulehla na lavici, sedl si jí jeden čeledín na nohy a druhý si kleknul před lavici a držel jí ruce. Statkářka jí vyhrnula sukni a spodničku a dala pokyn k zahájení exekuce. Metla svištěla vzduchem, nešťastná dívka zoufale naříkala a podvedený čeledín jí s úsměvem na tváři nelítostně šlehal zadnici. Věročka se nemohla ani pohnout a její zadek byl čím dál, tím víc červený. Výprask trval hodně dlouho, padesátkrát se metla mihla vzduchem, než statkářka řekla dost. Zmrskanou dívku museli do kouta odnést a klečela tam hodně dlouho.
Boris Fjodorovič si pamatoval, že děvečky po výprasku byly velmi poslušné a tak, když si přivedl domů Naděždu, dříve než jí řekl, co všechno bude muset dělat, seřezal jí zadnici karabáčem, aby věděla jak bude trestána, neudělá-li co jí poručí hned a bez odmlouvání. Proto se teď snažila mu co nejrychleji vyhovět. Netrvalo dlouho, a čaj byl uvařený. Zahnal jí do komůrky, vyndal tužku a papír a začal psát novou verzi posledního jednání své hry.
V neděli po obědě přišel do krčmy. Byla plná lidí. Zpráva o příjezdu moskevských prostitutek přilákala všechny svobodné muže. Zamířil ke stolu, kde už na něj ostatní čekali.
„Je tu dnes moc lidí, rušili by nás. V klidu si doma přečtěte, co jsem napsal a sejdeme se večer u Stěpanovových“, řekl Boris Fjodorovič, předal jím sešit a odešel. Celé odpoledne se procházel po dědině a promýšlel poslední detaily. Co když jeho herečky odmítnou? Jak je přinutí? Podle křiku, ozývajícího se z krčmy poznal, že holky z Moskvy si zašly na vodku. To bude pěkných čtrnáct dní. Mají si je odvést den po představení jeho hry… To je ono! Budou hrát, tak jak to napsal, a jejich muži také…
Sotva večer vešel do domku, ve kterém bydleli Stěpanovovi, všechny ženy začaly křičet. Počkal až jim dojde dech a řekl:
„Měly jste pravdu. Závěr hry nebyl dobrý. Ale teď… Až vás budou stráže odvádět, pochopí všichni, že už je konec, protože hrát dál už byste nemohly. A po podívané na vaše zadnice, mrskané metlou, budou tleskat ne proto, že se mně bojí, ale proto, že se jim to líbilo“.
Jediný Petr Ivanovič pochopil, o čem mluví. Chtěl něco říci, ale Jekatěrina Dmitrijevna , jedna ze dvou žen, které měly výprask dostat, se na Borise Fjodoroviče osopila:
„To si na to budete muset sehnat ty děvky, které dnes přijely!“
„I to je možné, ale jen tehdy, nebudete-li v té hře hrát vy. Protože jsem mizerný herec a špatný režisér, může se stát, že se spletu a místo nich pošlu do nevěstince v pracovním táboře vás. Než se omyl vysvětlí, nastane zima a vrátíte se až na jaře. A kdo ví, jestli pak vaši muži ještě o vás budou stát.“
Nastalo ticho. Po chvíli se Káťa s Ninou daly do pláče a vrhly se do náruče svých manželů.
„No, já si myslím, že to naše ženy zahrají tak, jak jste to napsal, Borisi Fjodoroviči“, řekl Petr Ivanovič a ostatní muži přikyvovali.
„Takže všichni souhlasí?“, zeptal se Boris Fjodorovič.
„Než hrát v takové pitomosti, to bych raději do smrti dělala děvku v pracovním táboře!“, vykřikla Anna Vasiljevna.
Nikolaj Pavlovič, její manžel vstal, vzal jí za ruku a odvedl do sousední místnosti. Cestou si odepínal řemen. Nastalo ticho. Boris Fjodorovič si zapálil cigaretu a vyčkával. Za dveřmi se začal ozývat pláč, který se postupně měnil v hlasitý nářek.
„Ještě někdo nesouhlasí?“, zeptal se Boris Fjodorovič a podíval se na zbylé tři ženy. Všechny měly hlavy sklopené k zemi. Jelena Vasiljevna chtěla něco říct, ale manžel byl rychlejší:
„Chceš jít také vedle jako tvoje sestra?“
Jelena zrudla hanbou a zakroutila hlavou. Pak se otevřely dveře a vešla Anna s manželem. Shrnovala si sukni a po tváři jí stékaly slzy. Nikolaj Pavlovič stále držel v ruce řemen .
„Rozmyslela si to. Hrát bude, že Aňuško“, řekl a významně se na ní podíval.
Anna kývla hlavou.
„Dobře. Projděme si teď změny v textu a příští pátek si to na zkoušce zahrajeme. Uděláte dvě pěkné metly a aby zadnice Jekatěriny Dmitrijevny a Niny Petrovny nenesly po nich při představení stopy, vyzkoušíte si je na Jeleně Vasiljevně a její sestře “, řekl Boris Fjodorovič a vzal sešit a začal předčítat text. Když došel k místu, kdy soudce vynáší nad nezbednými ženami rozsudek, přestal číst.
„Tady jsem se chtěl s vámi poradit“, obrátil se na Petra Ivanovice. Kolikrát by měly za trest dostat metlou na zadek?“
Petr Ivanovič se nejistě podíval na svou ženu:
„No“, řekl, „já si myslím, že desetkrát. Není to málo, ani moc“.
Pak se postupně na totéž zeptal Ivana Iljiče, Nikolaje Pavloviče a Jurije Petroviče. Všichni řekli stejně.
„Dobře. Každý jste navrhl deset, to je dohromady čtyřicet. To bude, myslím, pro každou dostatečný trest za jejich nevymáchaná ústa.“
Teď se daly do pláče všechny. Nina Petrovna něco vyčítavě šeptala manželovi, ale zmlkla, když jí pořádně plácnul přes ústa.
„Tak v pátek večer. A budeme to zkoušet tady, ať se to nikdo předem nedoví. Natrhejte pěkné proutky na metly, provaz přinesu já. Jekatěrina Dmitrijevna a Nina Petrovna budou oblečené v šatech, ve kterých budou hrát“, nařídil a spokojeně odešel.
Páteční zkouška probíhala tak, jak Boris Fjodorovič předpokládal. Metly ležely připravené na stole a pánové se velmi rychle naučili svázat Nině a Káťě ruce za zády a odvést je doprostřed světnice k dřevěnému sloupu, podpírajícímu stropní trám. Tam jim ruce rozvázali, a za sloupem opět svázali. Tady se vyskytl první problém, když Káťa v domnění, že bude bita hned, ruce spustila dolů a sedla si na zem. Petr Ivanovič musel přinést velký hřebík, zatlouct ho pod stropem do sloupu a provaz, kterým měla Káťa svázané ruce, kolem hřebíku omotat. Pak si nacvičovali, jak rozvázat tkanice na sukni a na spodničkách. Když poprvé spadly na zem a objevila se obnažená zadnice Jekatěriny Dmitrijevny, všichni muži zatleskali. Měla jí moc pěknou. Určitě se také bude líbit všem na nedělním představení. Pak přišla na řadu Nina Petrovna. Když jí rozvázali tkanice na sukni a nechaly jí spadnout na zem, zjistili, že Nina si oblékla růžové dlouhé spodní kalhotky. Boris Fjodorovič trval na jejich svléknutí, pak se ale domluvili, že v neděli si kalhotky oblékne i Káťa. A všichni si vyzkoušeli, jak ženám kalhotky stáhnout ke kolenům a jejich protestů si nevšímali. Pak poslal Boris Fjodorovič Ninu a Káťu domů a začali nacvičovat výprask. Jako první přišla na řadu Jelena Vasiljevna. Musela si nechat svázat ruce a obnažit zadek a Boris Fjodorovič mužům vysvětloval, jak si to představuje:
„Každý si stoupnete z jedné strany. Vy Petře Ivanoviči protože jste levák, napravo a vy“, ukázal na Nikolaje Pavloviče, „nalevo. A začnete jí šlehat metlou zadek. Pěkně pomalu, asi takhle…“
A vzal si ze stolu metlu, druhou podal Petru Ivanoviči, postavil se na levou stranu rozmáchl se a poprvé šlehnul Jelenu Vasiljevnu přes zadek.
„A teď vy, Petře Ivanoviči“.
Petr Ivanovič se rozmáchl a šlehnul manželku metlou přes zadnici podruhé. Jelena už hlasitě křičela bolestí, když dostala metlou potřetí. Pak Boris Fjodorovič předal metlu Juriji Petroviči a počítal:
„Čtyři, pět, šest.“
Když jich Jelena dostala dvacet, řekl:
„Dost, teď si to vyzkoušíte na Anně Vasiljevně“.
Muži odvázali Jelenu, a pomohly jí lehnou si na kanape. Zadnici měla červenou od šlehání březovými proutky a hlasitě plakala. Plakala i Anna, ale protože si pamatovala jak byla bita v neděli, nechala se odvést ke sloupu. Na zadnici měla ještě stopy po nedělním výprasku řemenem. Jurij Petrovič s Ivanem Iljičem už měli s trestáním svých manželek zkušenosti a tak metla dopadla na její zadek dvacetkrát, aniž by Boris Fjodorovič je musel opravovat.
„Uděláme si přestávku, mohl bych porosit o čaj?“ zeptal se Petra Ivanovice.
„Jeleno, uvař nám čaj!“, poručil Petr Ivanovič manželce.
Jelena vstala z kanape, upravila si sukni, utřela slzy a šla ke studni pro vodu. Muži se sedli ke stolu a vyslechli návrh Borise Fjodoroviče, aby se v neděli exekuce nekonala v krčmě, ale vpřed ní.
„Rostou tam dva stromy, tak daleko od sebe, jak bychom potřebovali, aby obě ženy byly bity současně. Po vynesení rozsudku v krčmě Jekatěrině Dmitrijevně a Nině Petrovně svážete ruce a vyvedete je před krčmu. Ostatní už znáte a po výprasku, až se diváci vrátí do krčmy, si je odvedete domů.“
Všichni souhlasili. Když dopili čaj, řekl Boris Fjodorovič:
„Teď si to vyzkoušíte celé. Od začátku až do konce. Bude to sice kratší, protože ženy už mají polovinu trestu za sebou, budou se ale bránit. I na to musíte být připraveni. Metly si vezměte sebou. V neděli si je ponesete z krčmy,“ a poslal Jelenu Vasiljevnu s Petrem Ivanovičem a Jurijem Petrovičem za dveře.
Měl pravdu. Ze sousední místnosti se ozýval křik, když muži svazovali Jeleně Vasiljevně ruce a ke sloupu jí doslova vlekli. Už jednou ochutnala metlu a hrozně se bála pokračování, a tak se vší silou bránila. Nebylo jí to ale nic platné. Muži to měli dobře nacvičené a tak metla brzy svištěla vzduchem. Pak přišla na řadu Anna Vasiljevna. I ta se bránila, jak mohla, ale stejně jako Jelena dostala zbývajících dvacet metlou velmi rychle. Bylo po zkoušce.
Boris Fjodorovič to měl dobře promyšlené. Ráno před přestavením na oba stromy připevnil dostatečně vysoko železné kruhy, podobné těm, ke kterým se přivazovaly před krčmou koně. Herec byl sice špatný, jeho hra také, ale režisér byl dobrý. Kátě a Nině ráno naznačil, že když půjdou ke stromům, kde měly dostat na zadek, poslušně, kalhotky jim nebudou svlečeny a výprask bude jen jako a moc bolet nebude. Uvěřily mu; neviděly, jak měly v pátek zmrskané zadnice Jelena s Annou. Mužům naopak řekl, že kdyby výprask jen hráli a neseřezali ženy pořádně, mohlo by se stát, že by je opravdu poslal do pracovního tábora. I oni mu uvěřili. Hra byla opravdu mizerná. Naštěstí Jelena, kterou stále bolela zadnice, přeskočila několik odstavců (nikdo si toho nevšimnul). Káťa s Ninou nemusely nic předstírat. Rozsudek znaly předem a chovaly se jako zlobivé holky před výpraskem, takže si publikum začalo myslet, že se jedná o opravdový proces. Když v závěrečné scéně soudce (hrál ho sám Boris Fjodorovič), vynesl ortel nad nezbednými dívkami, deset ran metlou jim odpustil za výkon, který ve hře podaly. Pak vyzval stráže, aby je odvedli k potrestání. Překvapení diváci viděli, jak jim jejich manželé převlečení za dráby svazují ruce za zády a vyvádějí z krčmy ven. Šli za nimi. Nina i Káťa sice plakaly, kráčely ale poslušně směrem ke dvěma stromům před krčmou. Mezi stromy stál Petr Ivanovič s Nikolajem Pavlovičem a vědro se čtyřmi metlami. Bylo tam sice dost místa, diváci se ale postavily jen asi tři metry od nich. Když oběma ženám spadly sukně a spodničky na zem, a byly vidět jejich kalhotky, začali dokonce tleskat. Kaťa a Nina zrudly hanbou. A když jim přes slib, který dostaly, manželé kalhotky stáhli, na útěk bylo pozdě. Metly se daly do práce. Nejdříve Petr Ivanovič šlehnul Káťu přes zadek zleva, pak Ninu Ivan Iljič zprava. Pak dostala Káťa od manžela metlou zprava a nakonec Nina od Jurije Petroviče zleva. Muži stojící po obou stranách trestaných žen nespěchali. Mrskaly jejich holé zadnice, které rychle měnily barvu, pomalu. Boris Fjodorovič si mohl dovolit jim trest snížit; i tak bude výprask trvat dlouho. Někdo z publika začal počítat a postupně se přidali skoro všichni.
„Sedm…, osm…, devět…“
Nešťastné ženy hlasitě naříkali a už nikdo nepochyboval, že se jedná o skutečný výprask. Zejména mužům se obnažené zadnice Jekatěriny Dmitrijevny a Niny Petrovny moc líbili a protože na ně dostávaly metlou, podívaná to byla vzrušující. Nikdo nepřemýšlel, proč jsou bity. Metly svištěly vzduchem a diváci nahlas počítali:
„Osmnáct…, devatenáct…,dvacet.“
Petr Ivanovič odložil metlu do vědra s vodou a vyndal z kapsy rubášky láhev vodky. Utřel si z čela pot a napil se. Pak podal láhev dalšímu z mužů, provádějících exekuci. Všichni se pořádně napili a poslední hodil poloprázdnou láhev do publika. Zasloužil si za to potlesk. Petr Ivanovič si vyhrnul rukávy a ostatní ho následovali. Vzali si opět metly a mrskání zadnic hubatých žen pokračovalo. Po krátké přestávce byla bolest, způsobená dopadem březových proutku na holou kůži mnohem větší. Káta s Ninou se svíjely u stromů, ječely bolestí a prosily o milost. Marně. Dav sledující výprask hlasitě počítal:
Dvacet šest…, dvacet sedm…, dvacet osm…, dvacet devět…“.
Metla dopadla na zadnici Niny naposledy.
„Třicet“, ozvalo se z publika zklamaně. Výprask skončil.
Zatímco Jurij Petrovič a Ivan Iljič rozvazovaly svým ženám ruce, Petr Ivanovič s Jelenou, Anna s manželem a Boris Fjodorovič se ukláněli a mávali freneticky tleskajícímu davu. Svými těly vytvořily zeď a umožnily Kátě a Nině nenápadně si natáhnout kalhotky, obléci sukně a spodničky a v doprovodu svých mužů odejít.
Boris Fjodorovič odmítl všechna pozvání na skleničku a spěchal domů. Čekala na něj Naděžda. Červený šátek už na krku neměla, zato v ruce držela karabáč. S hlavou sklopenou k zemi tiše řekla:
„V úterý jsem zapomněla osladit čaj a včera jsem špatně vyčistila boty.“
Boris Fjodorovič ukázal na stůl. Naděžda vzlykla, podala mu karabáč, vyndala ze skříně srolovanou deku a položila jí doprostřed stolu. Pak si začala rozepínat knoflíky na sukni. Když si jí svlékala, dopadla na podlahu před ní první slzička…
9.10.09
Stalo se to letos o Velikonocích
To co zde píši se stalo po delší úvaze zda se mám svěřit. Stalo se to letos o Velikonocích.
Manžel vstal velice brzy - v 6 hod. Mě klasicky vyplatil ještě v posteli. Řekla jsem si že si ještě chvíli poležím než vstanu a připravím se na koledníky.
Probudilo mě až vrznutí dveří a v nich tchán se sousedem. Oběma je 65 let. Musím zde upozornit že tchán je vdovec a bydlí s námi v domku na vesnici, on v přízemí a my v patře. Běžně spím jen v tílku těsně pod prdelku. Byl to pro mě šok.
„Přišli jsme na koledu a ona ještě vyspává. Tak to ji musíme probudit.“ Slyším tchána.
Zmůžu se jen na : „Běžte vedle, hned za vámi přijdu. Jen něco hodím na sebe.“
„My ti pomůžeme vstávat. To se sluší takhle vyspávat?“ A bere mě deku. Rychle stahuji alespoň triko co se dá.
„Františku pomoz mě ji vytáhnout z postele.“ Oba mě chytí za ruce a tahají z postele. Bráním se ale má to pouze jediný výsledek. Triko se mě vyhrnulo až pod bradu. Nejhorší je, že jak mě drží za ruce, nemohu s tím nic dělat. Jsem před nimi prakticky nahá, včetně mého úplně vyholeného klína. Oba toho využijí, jako by byli snad domluveni, a triko ze mě okamžitě stahují a hned mě zase chytají za ruce. Teď již jsem totálně nahá.
„Odvedeme ji do obýváku.“ Tady mě přehnou přes křeslo, takže špulím prdelku do prostoru. Tchán mě chytl pevně za bradavky. „Tak Františku začni.“
A František začal. Snažila jsem se mít nohy co nejpevněji u sebe. Akorát slyším jak se František postavil za mě bokem a už první svist, „au“ a druhé, třetí. Do toho slyším koledu.
„Já jdu na koledu nesu si pytel…..“ Po páté ráně mě je již jedno jestli Franta uvidí i moji kundičku, jak třepu nohama. Jinak se moc mrskat nemůžu, protože tchán mě za bradavky drží skutečně pevně. Pociťuji nutkání jít čůrat.František již alespoň končí.
„Pusťte mě prosím na záchod. Potřebuji moc čůrat.“
„To víš že jo. A utečeš nám.“
„Neuteču. Vážně. Slibuji.“
„Nevěříme ti. Ale půjdeme s tebou.“
Za ruce mě odvádějí k záchodu. Tady mě pouští, ale nedovolí mě se zavřít. Chtě nechtě si před nimi usedám a za chvíli cítím úlevu. Ještě otřít kundičku a už mě opět chytli za ruce a odvádějí zpět. Teď se vyměnili. František mě chytil ještě pevněji za bradavky a tchán se postavil za mě. Bez jakékoliv přípravy je zde první švih a hned druhý a třetí. A opět koleda.
„Já jdu na koledu….“ Nohy mám ve vzduchu a asi dost od sebe protože najednou cítím švihnutí přímo na kundičku aůůůů. A než se vzpamatuji tak druhé. Ještě vetší bolest. Hurá už končí.
V tom se rozdrnčí dveřní zvonek.
„Franto drž ji dál. Já jdu otevřít.“ Slyším akorát nějaké hlasy ode dveří. Za chvíli vstupuje tchán a přivádí mé dva bývalé spolužáky ze základní školy. A já v tak potupné pozici – nahá a ohnutá přes křeslo s vyšpulenou prdelkou přímo proti dveřím.
„ Buďte tak hodný pane Františku a podržte nám ji takto také. Hned ji vyplatíme.“ Stoupají si za mě, jeden zprava, druhy zleva. Najednou cítím jak mě tchán roztahuje nohy. Teď již musí vidět i mojí vzrušením rozevřenou kundičku. Ano vzrušením. I přes to ponížení a stud jsem vzrušená. A koleda začíná. Na mojí prdelku opět dopadají za zpěvu koledy rány vrbovími proutky. Malá pauza – a najednou cítím šlehance střídající se zprava a zleva přes mojí rozevřenou kundičku. Občas se někdo trefí přesně na poštěváček. Sláva-mám to za sebou. František mě pouští a já mohu vstát. Rukama se snažím zakrýt prsa a klín. Chci se jít rychle ustrojit. To mě není dovoleno. Musím jim ještě uvařit kávu a nalít panáka. Až potom mě umožní jít se ustrojit.
Manžel vstal velice brzy - v 6 hod. Mě klasicky vyplatil ještě v posteli. Řekla jsem si že si ještě chvíli poležím než vstanu a připravím se na koledníky.
Probudilo mě až vrznutí dveří a v nich tchán se sousedem. Oběma je 65 let. Musím zde upozornit že tchán je vdovec a bydlí s námi v domku na vesnici, on v přízemí a my v patře. Běžně spím jen v tílku těsně pod prdelku. Byl to pro mě šok.
„Přišli jsme na koledu a ona ještě vyspává. Tak to ji musíme probudit.“ Slyším tchána.
Zmůžu se jen na : „Běžte vedle, hned za vámi přijdu. Jen něco hodím na sebe.“
„My ti pomůžeme vstávat. To se sluší takhle vyspávat?“ A bere mě deku. Rychle stahuji alespoň triko co se dá.
„Františku pomoz mě ji vytáhnout z postele.“ Oba mě chytí za ruce a tahají z postele. Bráním se ale má to pouze jediný výsledek. Triko se mě vyhrnulo až pod bradu. Nejhorší je, že jak mě drží za ruce, nemohu s tím nic dělat. Jsem před nimi prakticky nahá, včetně mého úplně vyholeného klína. Oba toho využijí, jako by byli snad domluveni, a triko ze mě okamžitě stahují a hned mě zase chytají za ruce. Teď již jsem totálně nahá.
„Odvedeme ji do obýváku.“ Tady mě přehnou přes křeslo, takže špulím prdelku do prostoru. Tchán mě chytl pevně za bradavky. „Tak Františku začni.“
A František začal. Snažila jsem se mít nohy co nejpevněji u sebe. Akorát slyším jak se František postavil za mě bokem a už první svist, „au“ a druhé, třetí. Do toho slyším koledu.
„Já jdu na koledu nesu si pytel…..“ Po páté ráně mě je již jedno jestli Franta uvidí i moji kundičku, jak třepu nohama. Jinak se moc mrskat nemůžu, protože tchán mě za bradavky drží skutečně pevně. Pociťuji nutkání jít čůrat.František již alespoň končí.
„Pusťte mě prosím na záchod. Potřebuji moc čůrat.“
„To víš že jo. A utečeš nám.“
„Neuteču. Vážně. Slibuji.“
„Nevěříme ti. Ale půjdeme s tebou.“
Za ruce mě odvádějí k záchodu. Tady mě pouští, ale nedovolí mě se zavřít. Chtě nechtě si před nimi usedám a za chvíli cítím úlevu. Ještě otřít kundičku a už mě opět chytli za ruce a odvádějí zpět. Teď se vyměnili. František mě chytil ještě pevněji za bradavky a tchán se postavil za mě. Bez jakékoliv přípravy je zde první švih a hned druhý a třetí. A opět koleda.
„Já jdu na koledu….“ Nohy mám ve vzduchu a asi dost od sebe protože najednou cítím švihnutí přímo na kundičku aůůůů. A než se vzpamatuji tak druhé. Ještě vetší bolest. Hurá už končí.
V tom se rozdrnčí dveřní zvonek.
„Franto drž ji dál. Já jdu otevřít.“ Slyším akorát nějaké hlasy ode dveří. Za chvíli vstupuje tchán a přivádí mé dva bývalé spolužáky ze základní školy. A já v tak potupné pozici – nahá a ohnutá přes křeslo s vyšpulenou prdelkou přímo proti dveřím.
„ Buďte tak hodný pane Františku a podržte nám ji takto také. Hned ji vyplatíme.“ Stoupají si za mě, jeden zprava, druhy zleva. Najednou cítím jak mě tchán roztahuje nohy. Teď již musí vidět i mojí vzrušením rozevřenou kundičku. Ano vzrušením. I přes to ponížení a stud jsem vzrušená. A koleda začíná. Na mojí prdelku opět dopadají za zpěvu koledy rány vrbovími proutky. Malá pauza – a najednou cítím šlehance střídající se zprava a zleva přes mojí rozevřenou kundičku. Občas se někdo trefí přesně na poštěváček. Sláva-mám to za sebou. František mě pouští a já mohu vstát. Rukama se snažím zakrýt prsa a klín. Chci se jít rychle ustrojit. To mě není dovoleno. Musím jim ještě uvařit kávu a nalít panáka. Až potom mě umožní jít se ustrojit.
8.10.09
Věrka dostala na chatě řemenem na holou
Když jsem před nějakou dobou popisoval, jak kamarádka Věrka dostala u mě v kanceláři na holou, myslel jsem si, že si společný zážitek brzy zopakujeme. V takové euforii jsme si ti sice slíbili. Jenže přece jen to bylo něco o čem se nám přece jen nesnadno hovoří. Možná nám to bylo časem trochu trapné a tak týdny běžely, přišly dovolené a po nich znovu běžné pracovní dny. Pravda někdy jsem si vzpomněl a zapřemýšlel jak na to přivést řeč, ale jaksi jsem tu odvahu nenacházel.
Napomohly takové ty naše letité „rituály“. Dvakrát za rok, po Novém roce a právě po dovolených, jsme si spolu vždycky zašli na sklenku vínka někam do restaurace. Neporušili jsme to ani letos. No a po druhém dvoudeci jsem tu odvahu našel. Byl jsem až překvapený jak rychle a pozitivně reagovala. Ještě navrhla, že by to mohlo být brzo, protože její manžel má odjet do lázní a kdyby byla nějaká stopa, neměl by možnost ji vidět.
Chtěl jsem kout železo dokud bylo žhavé a ještě u vínka jsem jí navrhl, že jí pošlu takový otazníček, abych trochu věděl co by asi chtěla. Prostě takový náznak představ. Z jednoho webu jsem si nějaký dotazník stáhl, vyhodil jsem z něj to co jsem považoval za přehnané, a že tam takových nerealizovatelných ptákovin bylo. Jen jsem po ní chtěl, aby to po „zpracování“ vytiskla a dala mi to v obálce. Po dvou dnech jsem měl obálku v ruce. Bylo to zajímavé a i trochu překvapivé čtení.
S kolegou v zaměstnání jsem se dohodl, že mi půjčí na jedno odpoledne chatu. Místo jsem znal, dvakrát jsem tam byl na grilovačce. Je to příjemné místo, ale ne tak využívané jak by si zasloužilo. Blízká vodní nádrž je totiž většinu léta kvůli sinicím nepoužitelná a původní rekreační kolonie bývá dost prázdná a dost majitelů chat se jich i snaží zbavit.
Přemýšlel jsem, jak se vybavit. Uvažoval jsem o tom, že si nějakou výbavu pořídím v sexshopu. Na druhou stranu jsem si říkal, že by to taky mohlo být zbytečné vyhazování peněz na jedno použití. Tak jsem několikrát přeložil prádelní šňůru, na jednom konci svázal a byly z toho důtky. Ve Spaaru jsem koupil dva bambusové pruty asi do květináčů a měl jsem dvě různě silné rákosky. Kožený řemen v kalhotách nosím stále, takže co chybělo. Dopoledne jsem si na chatu zajel, trochu to tam připravil a odpoledne už jsme tam jeli i s Věrkou. Na místě srazu byla přesně.
Zavedl jsem ji dovnitř a zavedl jsem ji do zadní místnosti chaty s okny do svahu, aby viděla výsledek přípravy. Nezdálo se, že by měla něco proti a tak jsme si šli ještě zapálit na terasu. Zrovna byl jedem z mála zářijových trochu chladnějších dnů, ale sedělo se tam příjemně. Přiznám se, že jsem u mě nervy dost pracovaly, i když jsem se to snažil nedat najevo. Zeptal jsem se jí, jestli ví, že mě bude muset poslouchat a dělat co jí řeknu. Znal jsem ji roky a věděl jsem, že je povahově trochu neřízená střela, v tom dobrém slova smyslu. Souhlasila. Taky jsme si na můj návrh dohodly něco jako signály, kdyby to na ni bylo moc. To jsem měl z „odborné literatury“ J. No a šli jsme. Ukázal jsem jí, kam se má postavit, Zavřel jsem okna, včetně dřevěných okenic a snažil se posbírat víc rozhodnosti.
„Teď se svlékneš“ to byl první pokyn. Kruci, sám jsem si uvědomoval že to moc rozhodně neznělo, spíš jako otázka
„Tak jo“, reagovala a začala si rozepínat sukni. „Celá?“ Zeptala se a připadalo mi, že je o dost klidnější než já.
„Jo, celá a věci tady na tu židli.“ Už se mi to zdálo trochu rozhodnější.
Měl jsem pocit, že ji to trochu ulehčím, když se postavím stranou a nebudu na ni zírat přímo . Přišlo mi, že se svléká klidně. Bez kroucení nebo jiných opiček. Prostě jako doma v koupelně. Sundala si sukni, halenku, pak punčocháče a košilku. Až přehnaně pečlivě každou věc po svléknutí složila a dala na židli. Měla na sobě takovou světle modrou soupravu prádla a mně v tu chvíli napadlo, že si ani nepamatuji, kdy jsem ji naposledy viděl třeba v plavkách. Sundala si kalhotky, přeložila je a přidala k oblečení na židli. Nakonec šla podprsenka, kterou opět složila košíčky do sebe a položila na vrchol hromádky.
Věrka zůstala stát, nic si teatrálně nezakrývala. Byl to hezký pohled, Turecká riviéra na ní nechala dva bílé pruhy. Díval jsem se na nevysokou, štíhlou ženu v nejlepších letech, kterou by postavu mohly určitě závidět i mnohem mladší, s krátkými, tmavými vlasy. Prsa má drobnější, tak jedničky, to je možná ale výhoda, protože jsou pořád hezky tvarovaná s tmavými dvorci a bradavkami jako hrášky. Upravený, ale ne zcela vyholený klín. Nevím, ale ten tmavý trojúhelníček byl u ní rozhodně hezčí, než kdyby to měla holé jako „pionýrka“.
Konec, nedat na sobě dát vzrušení, sex jsme si zakázali,
Vzal jsem ji za loket a odvedl k připravené válendě. Položila se na břicho. Řekl jsem si, že čím jsme skončili, tím začneme. Vzal jsem do ruky řemen, přeložil jsem ho a Plácnul jsem si s ním o dlaň. Otočila se a podívala na mě. Teď jsem v těch jejích hnědých očích uviděl takové šibalské záblesky, které jsem u ní moc dobře znal. „Tak jo“ řekl jsem si pro sebe. Ještě jednou jsem si plácnul řemenem o dlaň, Zaměřil jsem se na bílí na dvě části rozdělený trojúhelník, vytvořeným středomořským sluncem na jejím těle, rozmáchl jsem se, řemen zasvištěl vzduchem a z hlasitým plácnutím dopadl na vybrané místo.
Napomohly takové ty naše letité „rituály“. Dvakrát za rok, po Novém roce a právě po dovolených, jsme si spolu vždycky zašli na sklenku vínka někam do restaurace. Neporušili jsme to ani letos. No a po druhém dvoudeci jsem tu odvahu našel. Byl jsem až překvapený jak rychle a pozitivně reagovala. Ještě navrhla, že by to mohlo být brzo, protože její manžel má odjet do lázní a kdyby byla nějaká stopa, neměl by možnost ji vidět.
Chtěl jsem kout železo dokud bylo žhavé a ještě u vínka jsem jí navrhl, že jí pošlu takový otazníček, abych trochu věděl co by asi chtěla. Prostě takový náznak představ. Z jednoho webu jsem si nějaký dotazník stáhl, vyhodil jsem z něj to co jsem považoval za přehnané, a že tam takových nerealizovatelných ptákovin bylo. Jen jsem po ní chtěl, aby to po „zpracování“ vytiskla a dala mi to v obálce. Po dvou dnech jsem měl obálku v ruce. Bylo to zajímavé a i trochu překvapivé čtení.
S kolegou v zaměstnání jsem se dohodl, že mi půjčí na jedno odpoledne chatu. Místo jsem znal, dvakrát jsem tam byl na grilovačce. Je to příjemné místo, ale ne tak využívané jak by si zasloužilo. Blízká vodní nádrž je totiž většinu léta kvůli sinicím nepoužitelná a původní rekreační kolonie bývá dost prázdná a dost majitelů chat se jich i snaží zbavit.
Přemýšlel jsem, jak se vybavit. Uvažoval jsem o tom, že si nějakou výbavu pořídím v sexshopu. Na druhou stranu jsem si říkal, že by to taky mohlo být zbytečné vyhazování peněz na jedno použití. Tak jsem několikrát přeložil prádelní šňůru, na jednom konci svázal a byly z toho důtky. Ve Spaaru jsem koupil dva bambusové pruty asi do květináčů a měl jsem dvě různě silné rákosky. Kožený řemen v kalhotách nosím stále, takže co chybělo. Dopoledne jsem si na chatu zajel, trochu to tam připravil a odpoledne už jsme tam jeli i s Věrkou. Na místě srazu byla přesně.
Zavedl jsem ji dovnitř a zavedl jsem ji do zadní místnosti chaty s okny do svahu, aby viděla výsledek přípravy. Nezdálo se, že by měla něco proti a tak jsme si šli ještě zapálit na terasu. Zrovna byl jedem z mála zářijových trochu chladnějších dnů, ale sedělo se tam příjemně. Přiznám se, že jsem u mě nervy dost pracovaly, i když jsem se to snažil nedat najevo. Zeptal jsem se jí, jestli ví, že mě bude muset poslouchat a dělat co jí řeknu. Znal jsem ji roky a věděl jsem, že je povahově trochu neřízená střela, v tom dobrém slova smyslu. Souhlasila. Taky jsme si na můj návrh dohodly něco jako signály, kdyby to na ni bylo moc. To jsem měl z „odborné literatury“ J. No a šli jsme. Ukázal jsem jí, kam se má postavit, Zavřel jsem okna, včetně dřevěných okenic a snažil se posbírat víc rozhodnosti.
„Teď se svlékneš“ to byl první pokyn. Kruci, sám jsem si uvědomoval že to moc rozhodně neznělo, spíš jako otázka
„Tak jo“, reagovala a začala si rozepínat sukni. „Celá?“ Zeptala se a připadalo mi, že je o dost klidnější než já.
„Jo, celá a věci tady na tu židli.“ Už se mi to zdálo trochu rozhodnější.
Měl jsem pocit, že ji to trochu ulehčím, když se postavím stranou a nebudu na ni zírat přímo . Přišlo mi, že se svléká klidně. Bez kroucení nebo jiných opiček. Prostě jako doma v koupelně. Sundala si sukni, halenku, pak punčocháče a košilku. Až přehnaně pečlivě každou věc po svléknutí složila a dala na židli. Měla na sobě takovou světle modrou soupravu prádla a mně v tu chvíli napadlo, že si ani nepamatuji, kdy jsem ji naposledy viděl třeba v plavkách. Sundala si kalhotky, přeložila je a přidala k oblečení na židli. Nakonec šla podprsenka, kterou opět složila košíčky do sebe a položila na vrchol hromádky.
Věrka zůstala stát, nic si teatrálně nezakrývala. Byl to hezký pohled, Turecká riviéra na ní nechala dva bílé pruhy. Díval jsem se na nevysokou, štíhlou ženu v nejlepších letech, kterou by postavu mohly určitě závidět i mnohem mladší, s krátkými, tmavými vlasy. Prsa má drobnější, tak jedničky, to je možná ale výhoda, protože jsou pořád hezky tvarovaná s tmavými dvorci a bradavkami jako hrášky. Upravený, ale ne zcela vyholený klín. Nevím, ale ten tmavý trojúhelníček byl u ní rozhodně hezčí, než kdyby to měla holé jako „pionýrka“.
Konec, nedat na sobě dát vzrušení, sex jsme si zakázali,
Vzal jsem ji za loket a odvedl k připravené válendě. Položila se na břicho. Řekl jsem si, že čím jsme skončili, tím začneme. Vzal jsem do ruky řemen, přeložil jsem ho a Plácnul jsem si s ním o dlaň. Otočila se a podívala na mě. Teď jsem v těch jejích hnědých očích uviděl takové šibalské záblesky, které jsem u ní moc dobře znal. „Tak jo“ řekl jsem si pro sebe. Ještě jednou jsem si plácnul řemenem o dlaň, Zaměřil jsem se na bílí na dvě části rozdělený trojúhelník, vytvořeným středomořským sluncem na jejím těle, rozmáchl jsem se, řemen zasvištěl vzduchem a z hlasitým plácnutím dopadl na vybrané místo.
Hra paní prokurátorky
Jmenuji se Pavel a vlastním odlehlou chalupu v horách. Přes léto zde občas ubytovávám hosty, ale v zimě je to tak odlehlé, že tam málokdy někdo zavítá. Občas se tam přesto musím podívat, zda je vše v pořádku a někdy tam pořádám pro známé prázdninové či víkendové akce. Tak tomu bylo i o jedněch pololetních prázdninách před několika lety.
Trávil jsem tam zimní pohodu spolu se svým vzdáleným synovcem Zdeňkem, jeho kamarádem Evženem z vysoké školy, který vzal ssebou svou tetu Lenku (byla však jen cca o 5 let starší než Evžen a dělala na stejné škole doktorát), dále s nimi byla paní Alena, která dělá průvodčí v mezinárodním rychlíku a v jejíž podnájmu studenti lesárny bydlí. Celý týden jsme si užívali zimní azuro, podnikali dlouhé výlety na běžkách, všude krásná ničím nerušená běloba zimních hor, jen občas hejno sýkor uhelníčků nás utvrdilo, že v té severské bílé nádheře vře život.
Až v sobotu se bohužel začalo zatahovat a bylo jisté, že se zimním azurem je ámen. K večeru se zatáhlo, přišla mlha a začalo jemně sněžit. Sněžení zesilovalo a znatelně se oteplilo, bylo jen těsně pod nulou. Přes noc navalilo strašného sněhu, ráno byla mlha jak mlíko, že nebylo vidět na krok. Vyšel jsem ven a říkal si, zda bychom neměli náš pobyt raději ukončit. Mračil jsem se víc než počasí. Jak tak dumám, uslyšel jsem v dáli šoupání lyží a hlasy. Pomyslel jsem si, kýho čerta to sem duch hor přivádí. Po chvíli se z mlhy vynořily dvě dámy, celé zasněžené a promočené od tajícího sněhu. Pozdravil jsem „Dobrý den, dámy, co vás sem přivádí“. Dámy byly šťastné, že někoho vidí. Ptaly se na cestu. Bohužel se zcela ztratily, blížila se noc. Tak jsem jim nabídnul, aby přespaly do zítra a vydal jsem se s mobilem na kopec, abych zavolal svým známým, které mají hotýlek ve vedlejším údolí a kde byly dámy ubytovány, aby věděli, že spí u mne. Naštěstí jsem se dovolal. V noci se ozvalo silné dunění a strašné praskání kousek od chalupy. Pomyslel jsem si: „A sakra“. Takyže jo, asi 500 m od chalupy byla vidět ráno spoušť od mohutné laviny, která spadla na dost nezvyklé místo. No jo, takové množství nového sněhu,. to musí být vyhlášen určitě nejvyšší lavinový stupeň. Navíc začalo zas silně sněžit, tentokrát krátké vánice se silným větrem a ochladilo se, mlha nepolevila. Tak to jsem dámy nemohl pustit. Byla nám všem dlouhá chvíle, rádio ani televizi jsem tam neměl. Tak jsme rozjeli lehký mejdan, co se dalo dělat. Zbyla tam z léta nějaká piva, sice s prošlou záruční dobou, ale riskli jsme to byla dobrá. Pak přišly na řadu dvě sedmičky červeného vína, pozdní sběr.
Příchozí dámy byly docela veselé společnice. Bylo jim oboum asi něco přes 40, tedy zhruba v mém věku. Obě byly právničky, jedna z nich dělala notářku, její kamarádka prokurátorku či státní zástupkyni. Nevím, jak se ta profese jmenuje správně. Navrhly, že bychom si mohli zahrát nějakou hru. Byl navržen poker, ale ten za všichni neuměli. Tak jsme hráli prší. Víno došlo, ale ve sklepě bylo několik lahví whisky a vodky a já jsem se nechal ukecat. Tak se načala láhev whisky a vodky. Jen jsem měl strach, aby to někdo nepřehnal, cesta na záchytku by byla krušná. Nicméně jsem ty myšlenky zavrhnul, přece to zvládneme, jako na vojně se to taky zvládlo, když se nám tam pár kluků spilo pod obraz. „To bychom si mohli zahrát svlíkací mariáš“, navrhnul můj synovec Zdeněk, ale dámy byly spíš proti. Mě už to pak přestalo bavit, tak jsem se vydal něco kutit do kuchyně. Mezitím lidi domluvili zajímavou hru. Iniciátorem byla kupodivu paní prokurátorka, prý „spankingové město, moře“. Však znáte tu hru. Udělají se na papír sloupce, město, zvíře, stát, věc, jídlo či co a jeden říká abecedu, druhý stopuje a pak se to boduje, každý dostane za správně 10 bodů, pokud mají 2 a více stejně tak 5. Jen nám nebylo jasné, co je to to „spankingové“. Ale bylo nám vysvětleno, že absolutní vítěz přehne absolutního poraženého přes koleno a naplácá mu na zadek. Všichni vydatně popíjeli a dolaďovali pravidla. Dohodlo se, že se pojede vždy na 5 kol, jako trestající může být jakákoliv osoba vícekrát, ale jako ten přehnutý přes koleno každý jen jednou, pakliže by se opakoval, nahradí ho druhý od konce. Všichni mě hecovali, ať do toho jdu taky, ale mě to přišlo jako blbé, tak jsem se vymluvil a řekl, ať si pěkně hrají, protože kdo hraje, tan nezlobí. A vzdálil se opět do kuchyně. Po nějakém čase jsem se vrátil.
Uprostřed místlosti seděla paní prokurátorka na židli a ukazovala Aleně, že má přijít a lehnout si přes koleno. Alena se tomu hihňala a bylo vidět, že stejně jako Lenka, už té whisky poněkud přebrala. Paní prokurátorka však řekla: „Tak nebuďte srab a nekazte zábavu. Řeklo se přece na holou, ne, ať je nějaké vzrůšo. Však to budete mít za sebou a pak už si budete jen užívat jako divák nebo trestající. Nic není zadarmo, kdo si chce užít, musí investovat taky nějaký svůj kapitál, že. Jen vy máte štěstí, či neštěstí, že máte tu čest jít na plac jako prvá“. K mému údivu řekla paní Alena. „No jo, jako u doktora, vystrčíme prdelku, jen jsem k tomu nikdy neměla pánské obecenstvo“. Rozepnula si rifle a přehla se paní prokurátorce přes koleno v puntíkatých kalhotkách. Ty však paní prokurátorka sesoukala až ke kolenům a vykoukl na nás pěkný bělostný ženský zadeček, pouze ve vrchní části byly otlaky od těsných kalhotek. Paní prokurátorka se dala do rázného ale pomalého vyplácení, Alena vždy vyjekla a kopala nohama, až jí sjely kalhotky až na lýtka. Všichni seděli na židlích kolem a civěli, včetně mě. Po chvíli paní prokurátorka přestala s vyplácením, Alena vstala, oblékla se a řekla: „Uf, tak to by bylo že. Doufám, že se pánové nabažili, teď si budu už jen užívat.“ A taky jo. Po dalším kole přišel na řadu Zdeněk, trestající byla paní notářka. Opět na holou, paní notářka pěkně přitlačila, až mi bylo Zdeňka líto. pak přišlo kolo číslo 3. Lenka už se opravdu dost opila, takže nenapsala ani čárku, proto přišla na řadu ona. Jako absolutní vítěz skončila stejně paní prokurátorka a Evžen. Tak si zahráli ještě kámen, nůžky, papír a vyhrál Evžen. Sednul si. A Lenka se mu za stálého hihňání lehla přes koleno. Měla na sobě jen domácí tepláky, ale ty si usilovně držela. Ale paní prokurátorce s Alenou se podařilo ty tepláky stáhnout. Lenka vyjekla a snažila si rukama zakrývat prdelku. Jak se tak kroutila a hihňala, chtěla vstát a natáhnout si opět tepláky, vyšpulila zadeček a Avžen ji bryskně stáhnul tanga. Zdeňkovi vyklouzlo z úst: „Jů“ a už začalo vyplácení. Lenka sebou kroutila a špulila na nás svůj zadeček, ječela a kopala nohama. Lenka se pak oblékla a napila se whisky. „Tak, a je konec divadla“, pomyslel jsem si, protože jsem pochyboval, že třeba taková paní prokurátorka si nechá naplácat třeba od Zdeňka na holou. A nespletl jsem se, protože zvítězila paní notářka, v těsném závěsu s paní prokurátorkou a trvali na tom, že už toho je dost, že už paní prokurátorku bolí ruce a že to bude už poslední kolo. Paní notářka začala vyplácet holý zadek Evžena, jen to mlaskalo. Pánská exekuce mě moc nebrala, proto jsem si nalil whisky a nevím, co mě to popadlo, vzal jsem si papír paní prokurátorky. Jak tak mžourám a čtu, vidím na předposledním řádku ve sloupci zvíře napsáno „frkoš“. Tak jsem ticho mezi ránami přerušil hlasitým dotazem: „Frkoš, a to je jako co?“ Přitom si Zdeněk vzpomněl, že paní prokurátorka písmeno f stopla jako první a četla fenek, stejně jako to měl on. Jako věc tam měla „fičák“, ale to se hádala, že to prý existuje, slyšela to kdesi v televizi. Ale třeba takový sešup jako věc už nauhádala, stejně jako paní notářka jako město Gerhardov. Vždy jen po někom zopakovaly, co už měl a přitom tam měly nějakou blbost či nic a jinde třeba excelovali a tím jim nehrozilo, že by někdy skončily poslední a musely na nás vystrčit svůj kapitál. Dobře měly tu hru dámy promyšlenou.
Dále jsem se iniciativy chopil já. „Tak dámy, jelikož jsem majitelem tohoto domu, tak nyní budu soudcem já a vy jste na lavici obžalovaných. Všichni ostatní zde sedící jsou porota“. A dal jsem hlasovat: „Kdo si myslí, že je paní notářka vinna ať zvedne ruku. Všichni zvedli ruku“. Na trestu jsme se schodli, že to bude samozřejmě výprask, trestajícím kvůli odplatě jsme zvolili Evžena. Justice musela být pořádně očištěna. Paní notářka sice nebyla zrovna nadšená a neochotně si lehla Evženovy přes klín. Evžen jí dal ruku za záda. Přistoupila Alena a obnažila paní notářce rázně zadek, že ani nestčila protestovat. A už to pleskalo, vyšpulená poskakující prdelka paní notářky se natřásala přímo před našimi zraky. Měla ji o dost větší než už dvě potrestané dámy, tak musel Evžen přitlačit. Po asi 15 plácnutím jsme se dohodli na přídavku a přinesl jsem z kuchyně ještě velkou vařečku. Ještě 5 a dal jsem jí do ruky Zdeňkovi. Paní notářka hlasitě výskala a po exkuci si třela chviličku rukama zadeček, než se bleskově oblékla a celá rudá (asi jak od studu tak od námahy, jak sebou mrskala) se se syknutím posadila na židli. Pak jsem se radili, co s paní prokurátorkou. Nakonec uznala, že podvádět se nemá. Protože měla prdelku ještě o dost větší než paní notářka a bylo řečeno, že nejpádnější ruku na takovou prdýlku budu mít já, padla volba na mě. Na další výmluvy a vykrucování jsem nečekal, chytil jsem rychle paní prokurátorku za ruku a rázně si ji přehnul přes koleno. Trochu jsem zvednul koleno, aby se nadzvedla a bleskově ji trhnutím rozvázal šňůrku od tepláků. Pak přistoupila Alena a kalhoty jí stáhla rovnou ke kotníkům, kalhotky si paní prokurátorka pravou rukou usilovně držela. Ruku jsem ji oddělal, Alena jí kalhotky stáhla raději také až pod kolena. A dal jsem se do pořádného výprasku. Na takový buclatý zadek to pěkně pleskalo, paní prokurátorka ho měla na svůj věk pohledný, kupodivu jen s nepatrným náznakem celulitydy. A exekuce pokračovala, jako hlavní iniciátorce promyšlené hry jsem jí nasázel rovných 25. Pak přistoupil Evžen s vařečkou a vysázel jí ještě pěkně pomalu dalších 10. Já jsem ji jen držel, svou zadnicí zmítala, že to byl problém, střídavě jsem sledoval v zrcadle při stěně, jak má v obličeji grimasy, jako by dobíhala nějaký sprint.
Paní prokurátorka pak uznala, že česká justice byla očištěna dostatečně, ale že by podobné tresty potřebovali i jiní nepoctiví kolegové.
Tak skončil tento příběh, bohužel pouze fikce. Ale možná to nejsou jen představy, třeba se něco v nějaké márné obměně někdy stalo.
Trávil jsem tam zimní pohodu spolu se svým vzdáleným synovcem Zdeňkem, jeho kamarádem Evženem z vysoké školy, který vzal ssebou svou tetu Lenku (byla však jen cca o 5 let starší než Evžen a dělala na stejné škole doktorát), dále s nimi byla paní Alena, která dělá průvodčí v mezinárodním rychlíku a v jejíž podnájmu studenti lesárny bydlí. Celý týden jsme si užívali zimní azuro, podnikali dlouhé výlety na běžkách, všude krásná ničím nerušená běloba zimních hor, jen občas hejno sýkor uhelníčků nás utvrdilo, že v té severské bílé nádheře vře život.
Až v sobotu se bohužel začalo zatahovat a bylo jisté, že se zimním azurem je ámen. K večeru se zatáhlo, přišla mlha a začalo jemně sněžit. Sněžení zesilovalo a znatelně se oteplilo, bylo jen těsně pod nulou. Přes noc navalilo strašného sněhu, ráno byla mlha jak mlíko, že nebylo vidět na krok. Vyšel jsem ven a říkal si, zda bychom neměli náš pobyt raději ukončit. Mračil jsem se víc než počasí. Jak tak dumám, uslyšel jsem v dáli šoupání lyží a hlasy. Pomyslel jsem si, kýho čerta to sem duch hor přivádí. Po chvíli se z mlhy vynořily dvě dámy, celé zasněžené a promočené od tajícího sněhu. Pozdravil jsem „Dobrý den, dámy, co vás sem přivádí“. Dámy byly šťastné, že někoho vidí. Ptaly se na cestu. Bohužel se zcela ztratily, blížila se noc. Tak jsem jim nabídnul, aby přespaly do zítra a vydal jsem se s mobilem na kopec, abych zavolal svým známým, které mají hotýlek ve vedlejším údolí a kde byly dámy ubytovány, aby věděli, že spí u mne. Naštěstí jsem se dovolal. V noci se ozvalo silné dunění a strašné praskání kousek od chalupy. Pomyslel jsem si: „A sakra“. Takyže jo, asi 500 m od chalupy byla vidět ráno spoušť od mohutné laviny, která spadla na dost nezvyklé místo. No jo, takové množství nového sněhu,. to musí být vyhlášen určitě nejvyšší lavinový stupeň. Navíc začalo zas silně sněžit, tentokrát krátké vánice se silným větrem a ochladilo se, mlha nepolevila. Tak to jsem dámy nemohl pustit. Byla nám všem dlouhá chvíle, rádio ani televizi jsem tam neměl. Tak jsme rozjeli lehký mejdan, co se dalo dělat. Zbyla tam z léta nějaká piva, sice s prošlou záruční dobou, ale riskli jsme to byla dobrá. Pak přišly na řadu dvě sedmičky červeného vína, pozdní sběr.
Příchozí dámy byly docela veselé společnice. Bylo jim oboum asi něco přes 40, tedy zhruba v mém věku. Obě byly právničky, jedna z nich dělala notářku, její kamarádka prokurátorku či státní zástupkyni. Nevím, jak se ta profese jmenuje správně. Navrhly, že bychom si mohli zahrát nějakou hru. Byl navržen poker, ale ten za všichni neuměli. Tak jsme hráli prší. Víno došlo, ale ve sklepě bylo několik lahví whisky a vodky a já jsem se nechal ukecat. Tak se načala láhev whisky a vodky. Jen jsem měl strach, aby to někdo nepřehnal, cesta na záchytku by byla krušná. Nicméně jsem ty myšlenky zavrhnul, přece to zvládneme, jako na vojně se to taky zvládlo, když se nám tam pár kluků spilo pod obraz. „To bychom si mohli zahrát svlíkací mariáš“, navrhnul můj synovec Zdeněk, ale dámy byly spíš proti. Mě už to pak přestalo bavit, tak jsem se vydal něco kutit do kuchyně. Mezitím lidi domluvili zajímavou hru. Iniciátorem byla kupodivu paní prokurátorka, prý „spankingové město, moře“. Však znáte tu hru. Udělají se na papír sloupce, město, zvíře, stát, věc, jídlo či co a jeden říká abecedu, druhý stopuje a pak se to boduje, každý dostane za správně 10 bodů, pokud mají 2 a více stejně tak 5. Jen nám nebylo jasné, co je to to „spankingové“. Ale bylo nám vysvětleno, že absolutní vítěz přehne absolutního poraženého přes koleno a naplácá mu na zadek. Všichni vydatně popíjeli a dolaďovali pravidla. Dohodlo se, že se pojede vždy na 5 kol, jako trestající může být jakákoliv osoba vícekrát, ale jako ten přehnutý přes koleno každý jen jednou, pakliže by se opakoval, nahradí ho druhý od konce. Všichni mě hecovali, ať do toho jdu taky, ale mě to přišlo jako blbé, tak jsem se vymluvil a řekl, ať si pěkně hrají, protože kdo hraje, tan nezlobí. A vzdálil se opět do kuchyně. Po nějakém čase jsem se vrátil.
Uprostřed místlosti seděla paní prokurátorka na židli a ukazovala Aleně, že má přijít a lehnout si přes koleno. Alena se tomu hihňala a bylo vidět, že stejně jako Lenka, už té whisky poněkud přebrala. Paní prokurátorka však řekla: „Tak nebuďte srab a nekazte zábavu. Řeklo se přece na holou, ne, ať je nějaké vzrůšo. Však to budete mít za sebou a pak už si budete jen užívat jako divák nebo trestající. Nic není zadarmo, kdo si chce užít, musí investovat taky nějaký svůj kapitál, že. Jen vy máte štěstí, či neštěstí, že máte tu čest jít na plac jako prvá“. K mému údivu řekla paní Alena. „No jo, jako u doktora, vystrčíme prdelku, jen jsem k tomu nikdy neměla pánské obecenstvo“. Rozepnula si rifle a přehla se paní prokurátorce přes koleno v puntíkatých kalhotkách. Ty však paní prokurátorka sesoukala až ke kolenům a vykoukl na nás pěkný bělostný ženský zadeček, pouze ve vrchní části byly otlaky od těsných kalhotek. Paní prokurátorka se dala do rázného ale pomalého vyplácení, Alena vždy vyjekla a kopala nohama, až jí sjely kalhotky až na lýtka. Všichni seděli na židlích kolem a civěli, včetně mě. Po chvíli paní prokurátorka přestala s vyplácením, Alena vstala, oblékla se a řekla: „Uf, tak to by bylo že. Doufám, že se pánové nabažili, teď si budu už jen užívat.“ A taky jo. Po dalším kole přišel na řadu Zdeněk, trestající byla paní notářka. Opět na holou, paní notářka pěkně přitlačila, až mi bylo Zdeňka líto. pak přišlo kolo číslo 3. Lenka už se opravdu dost opila, takže nenapsala ani čárku, proto přišla na řadu ona. Jako absolutní vítěz skončila stejně paní prokurátorka a Evžen. Tak si zahráli ještě kámen, nůžky, papír a vyhrál Evžen. Sednul si. A Lenka se mu za stálého hihňání lehla přes koleno. Měla na sobě jen domácí tepláky, ale ty si usilovně držela. Ale paní prokurátorce s Alenou se podařilo ty tepláky stáhnout. Lenka vyjekla a snažila si rukama zakrývat prdelku. Jak se tak kroutila a hihňala, chtěla vstát a natáhnout si opět tepláky, vyšpulila zadeček a Avžen ji bryskně stáhnul tanga. Zdeňkovi vyklouzlo z úst: „Jů“ a už začalo vyplácení. Lenka sebou kroutila a špulila na nás svůj zadeček, ječela a kopala nohama. Lenka se pak oblékla a napila se whisky. „Tak, a je konec divadla“, pomyslel jsem si, protože jsem pochyboval, že třeba taková paní prokurátorka si nechá naplácat třeba od Zdeňka na holou. A nespletl jsem se, protože zvítězila paní notářka, v těsném závěsu s paní prokurátorkou a trvali na tom, že už toho je dost, že už paní prokurátorku bolí ruce a že to bude už poslední kolo. Paní notářka začala vyplácet holý zadek Evžena, jen to mlaskalo. Pánská exekuce mě moc nebrala, proto jsem si nalil whisky a nevím, co mě to popadlo, vzal jsem si papír paní prokurátorky. Jak tak mžourám a čtu, vidím na předposledním řádku ve sloupci zvíře napsáno „frkoš“. Tak jsem ticho mezi ránami přerušil hlasitým dotazem: „Frkoš, a to je jako co?“ Přitom si Zdeněk vzpomněl, že paní prokurátorka písmeno f stopla jako první a četla fenek, stejně jako to měl on. Jako věc tam měla „fičák“, ale to se hádala, že to prý existuje, slyšela to kdesi v televizi. Ale třeba takový sešup jako věc už nauhádala, stejně jako paní notářka jako město Gerhardov. Vždy jen po někom zopakovaly, co už měl a přitom tam měly nějakou blbost či nic a jinde třeba excelovali a tím jim nehrozilo, že by někdy skončily poslední a musely na nás vystrčit svůj kapitál. Dobře měly tu hru dámy promyšlenou.
Dále jsem se iniciativy chopil já. „Tak dámy, jelikož jsem majitelem tohoto domu, tak nyní budu soudcem já a vy jste na lavici obžalovaných. Všichni ostatní zde sedící jsou porota“. A dal jsem hlasovat: „Kdo si myslí, že je paní notářka vinna ať zvedne ruku. Všichni zvedli ruku“. Na trestu jsme se schodli, že to bude samozřejmě výprask, trestajícím kvůli odplatě jsme zvolili Evžena. Justice musela být pořádně očištěna. Paní notářka sice nebyla zrovna nadšená a neochotně si lehla Evženovy přes klín. Evžen jí dal ruku za záda. Přistoupila Alena a obnažila paní notářce rázně zadek, že ani nestčila protestovat. A už to pleskalo, vyšpulená poskakující prdelka paní notářky se natřásala přímo před našimi zraky. Měla ji o dost větší než už dvě potrestané dámy, tak musel Evžen přitlačit. Po asi 15 plácnutím jsme se dohodli na přídavku a přinesl jsem z kuchyně ještě velkou vařečku. Ještě 5 a dal jsem jí do ruky Zdeňkovi. Paní notářka hlasitě výskala a po exkuci si třela chviličku rukama zadeček, než se bleskově oblékla a celá rudá (asi jak od studu tak od námahy, jak sebou mrskala) se se syknutím posadila na židli. Pak jsem se radili, co s paní prokurátorkou. Nakonec uznala, že podvádět se nemá. Protože měla prdelku ještě o dost větší než paní notářka a bylo řečeno, že nejpádnější ruku na takovou prdýlku budu mít já, padla volba na mě. Na další výmluvy a vykrucování jsem nečekal, chytil jsem rychle paní prokurátorku za ruku a rázně si ji přehnul přes koleno. Trochu jsem zvednul koleno, aby se nadzvedla a bleskově ji trhnutím rozvázal šňůrku od tepláků. Pak přistoupila Alena a kalhoty jí stáhla rovnou ke kotníkům, kalhotky si paní prokurátorka pravou rukou usilovně držela. Ruku jsem ji oddělal, Alena jí kalhotky stáhla raději také až pod kolena. A dal jsem se do pořádného výprasku. Na takový buclatý zadek to pěkně pleskalo, paní prokurátorka ho měla na svůj věk pohledný, kupodivu jen s nepatrným náznakem celulitydy. A exekuce pokračovala, jako hlavní iniciátorce promyšlené hry jsem jí nasázel rovných 25. Pak přistoupil Evžen s vařečkou a vysázel jí ještě pěkně pomalu dalších 10. Já jsem ji jen držel, svou zadnicí zmítala, že to byl problém, střídavě jsem sledoval v zrcadle při stěně, jak má v obličeji grimasy, jako by dobíhala nějaký sprint.
Paní prokurátorka pak uznala, že česká justice byla očištěna dostatečně, ale že by podobné tresty potřebovali i jiní nepoctiví kolegové.
Tak skončil tento příběh, bohužel pouze fikce. Ale možná to nejsou jen představy, třeba se něco v nějaké márné obměně někdy stalo.
Svatba
"Tak kamaráde Milánku, takhle by to nešlo!" slyšíš najednou za sebou svého trenéra Marka, nechápavě se za ním otáčíš. "Před měsícem jsem ti říkal že musíš shodit pár kilo a ty se neustále cpeš!" Miluješ bagety a zrovna si jednu dáváš po vysilujícím tréninku ) "Přijde mi, že jsi spíš přibral, jdeme na váhu". "No prosím, to je teda pěkné!" "Takže přes víkend budeš trénovat, běhat, cvičit, žádný přežírání a v pondělí si tě převážím a běda ti, jak nebudeš mít alespoň o pár deka míň, domluveno?" Souhlasíš tedy.
V hlavě už máš nedělní svatbu sestry Marcely, na kterou se těšíš. Sestra je krásná, vdává se z lásky. Vždycky jste si spolu rozuměli a tebe mrzí, že se po svatbě odstěhuje pryč do jiného města. Vždy jsi si s ní měl co říct a svěřil jsi se jí i s věcmi, které bys nikomu jinému neřekl, nikdy tě nezradila, kdekdo ti takového sourozence mohl závidět. Nikdy jsi neměl lepšího kamaráda než jí, kolikrát tě podržela a podpořila, vytáhla z průšvihu a ani nic neřekla rodičům.
Sobota proběhla velmi rychle, ani nevíš jak. Spoustu příprav na svatbu a práce kolem a najednou byl večer. V neděli brzy ráno odjíždíš do nedalekého zámečku, kde se tvoje setra brzy provdá. S jejím nastávajícím si celkem rozumíš, je to fajn kluk, dělá v továrně na nábytek, dokáže úplné divy, ta práce se ti moc líbí, taky by jsi chtěl umět jednou to, co on. Říkal, že kdybys chtěl, že tě tam zkusí zařídit po škole místo, to by bylo skvělý. I když rodiče mají o tvé budoucnosti jiné představy. Brzy budeš ale plnoletý a navíc věříš, že je snad přesvědčíš že je lepší práce co tě baví než sako, kravata a kufřík.
Dost si vydělá a tak naplánovali tuhle velkolepou svatbu na hrádku. Máte zde všichni zajištěni i nocleh, což je fajn. Je to tam opravdu nádherné, spousty velkých místností. Obřad je v bývalém, velmi zachovalém kostelíčku s pravými varhany a nádhernou akustikou, oddávajícímu rozumíš každé slovo i bez mikrofonů a zesilovačů, rozhodně to má své kouzlo. "Hodně štěstí, zdraví a spokojenosti" právě jsi popřál, slzy nějak nedokážeš potlačit. Políbíš Marcelu a dáváš prostor dalším, snad několika stovkám gratulantů. Jejich zástup nebere konce. Mezi gratulanty zahlídneš i Marka, Marcela k němu také dřív chodila na tréningy. A o kus dál je Lucka, je to strašně příjemná, hodná a hezká holka. Jste velmi dobří kamarádi, ale jen kamarádi i když by jste (tajně doufáš že oba) chtěli víc ale nikdo z vás neměl odvahu to rozvést dál, udělat ten první krok po cestě přecházející z přátelství do vztahu. Možná ze strachu o letité kamarádství, které se většinou po nevyvedeném vztahu ztratí v nekonečnu. Po nekonečném čekání na konec gratulací se vše odebírá pomalu pryč na focení a dále pak v kruhu rodinném oběd a večer bude veřejná oslava. Na focení mají nádherné počasí, ze hradní zahrady budou skvělé fotky.
Oběd uteče jako nic, kachna s knedlíkem bodne. Knedlíčky z novomanželské polévky létaly po stole a vyjíst polévku děravou lžíci dá taky fušku, docela se bavíš a nijak to novomanželům nezávidíš. Oběd se pěkně protáhl do večera, jdete se převléci a pak se pokračuje v hradní hospodě. Oslava se rozjíždí, pije se o sto šest, toho jídla co je tam jsi ještě pohromadě neviděl, užíváš si co to dá, taneční parket je plný, sólo s Marcelou je moc fajn, je veselá a šťastná, všechno se vydařilo, jsi moc rád. Dost tanečků jste si zatančili i s Luckou a pár ploužáčků, docela se k tobě měla, bylo to moc příjemné cítit ji u sebe takhle blízko, dlouho jste pak spolu oslavovali, povídali si a pili, rozumně ale dost dlouho do noci. Jsi rád že si jdeš k ránu lehnout, jsi unavený a už jsi posílen alkoholem dole skoro usínal .... Spát jdeš s nádhernými myšlenkami na celý dnešní den a hlavně večer s Luckou. Srdce se ti rozbuší, jen na ní pomyslíš, už víš co k ní cítíš a přemýšlíš jestli už jí nezkusit říct, že ji nemáš jen strašlivě rád jako kamarádku, ale že už má v tvém srdci velké místo, že jí miluješ. Představa, že by si našla někoho jiného tě totiž děsí, musíš jí to říct, už tenhle týden, hned jak se vrátíš domů .....
Probíráš se druhý den, akorát na oběd. Né že bys měl hlad ... Ranní hygiena je dnes nutností, vezmeš i koupel, ta bodne. Oběd nakonec nějak sníš, abys neurazil ale žaludek máš tak trochu na vodě. Dnes je krásně vidět, kdo pil včera víc a kdo míň, stačí pohled do tváří. Po obědě odjíždí první lidé zpět k domovům, vy ale zůstáváte déle do odpoledne. Nějak jsi zůstal sám, všichni už odjeli. Jsi rád že je Marcelka tak šťastná ale trochu je ti i smutno, doma budeš od teď sám. Jdeš se podívat do sklepení, jsou většinou ponurá, tmavá, jen dírami sem proniká světlo zvenčí. Objevil si mučírnu, je neuvěřitelné co lidé na těchto strojích museli protrpět. Je poměrně zachovalá a ještě je plná vybavení. Tady si ale musíš svítit mobilem, není tu vůbec světlo. Skřipec, okovy .. Najednou zaslechneš jakési zašustění, krev ti zatuhne v žilách, tam někdo je! Jaká úleva když spatříš Markovu tvář. "Ahoj Milane", řekne ti a ušklíbne se. Co tady probůh dělá, asi se šel také podívat jako ty. "Tak jak se ti líbila, svatba, užil sis to?", ptá se. "Jo, bylo to skvělé", odpovíš mu. "Spoustu dobrého jídla, že?", dodává s úsměvem. Teď už je ti jasné kam míří. "Jo táááák, no to ano, to bylo ale já toho zas tolik neměl a od příštího týdne zase začnu makat ... "Přeruší tě jeho hlas "Pojď sem vedle". Jdeš tedy za ním a uvidíš starou váhu. No jasně, chce si tě převážit, ono je vlastně už pondělí, ale tak proč ne. Vlezeš tedy na ní a sám se nestačíš divit, tohle navýšení váhy asi na oblečení nehodíš. Marek se na tebe tázavě zahledí. "Co to jako má být? Děláš si ze mě srandu? Já ti řeknu že máš shodit a ty tohle přibereš?" "A-ale ta váha je sta-stará", vykoktáš ze sebe. "Ta určitě váží špatně", pokusíš se o úsměv. "Tahle váha je přesná, přesnější než ty dnešní. Sám jsem se na ní kontroloval a mám stejně jako na té naší kde jsi se vážil po tréninku. Prostě jsi mě neposlechl, nacpal sis pupek a pil jsi a přibral jsi místo abys zhubnul. Říkal jsem ti aby sis mě nepřál jestli nebudeš mít míň!!!" Takhle Marka neznáš, vytřeštěně na něj zíráš. O co mu jako jde? "Jelikož jsi neposlechl a záměrně ses na to vykašlal, dostaneš trest!"
"Takže kamaráde svlíkat do trenek, nóóó jen dělej! A teď tady 100 kliků a 100 sedů lehů a makej... "No, je to víc než jsi zvyklý ale to snad nějak zmákneš i když toho bude dost. Tak tedy jdeš na to, 100 kliků máš co dělat, ke konci už myslíš že to nedojedeš. Uff, chceš se trochu vydýchat ale Marek tě nenechá. "Žádné flákání, teď ty sedy lehy, hned!" Máš docela dost ale i tak začneš, sedmdesátka je kritická, polevuješ až přestáváš. "No makej, makej mladej, za chvíli si odpočineš", pohání tě. Dotáhneš stovku a padneš na záda vysílením. Teď si teprve všímáš, že místnost je mnohem níž než terén a že je osvětlena jen jemně a svíčkami! Kdo je sem teď dal, napadne tě ale to už je Marek u tebe. "Tak vstávat, to byla jen polovina trestu!" Hrkne v tobě. "Cože? Dalších 100 kliků a sedů prostě už nedám", vyletí z tebe nechápavě. "To nebude třeba, dostaneš ještě výprask! Aby sis to chvilku pamatoval, únava ta opadne za chvilku". Cože? Výprask? No to snad nemyslí vážně. Tolikrát sis to představoval při onanování a vlastních samovýprascích, jaké by to asi bylo, protože ta představa tě silně vzrušuje. Ale teď když to přišlo tak máš strach. "To myslíš vážně?", vyhrkneš. Ozvěna se mlátí o stěny sklepení. "Jo, tak pojď hezky". Táhne tě o kousek vedle ke skřipci. Vzpouzíš se ale nemáš po těch stovkách kliků a sedů lehů dost síly. Nakonec skončíš kousek od skřipce, jen v trenýrkách a přivázaný u žebřin několik metrů od zdi. "Tááák, bylo 100 kliků a 100 sedů dřepů,co? Tak a teď ještě 100 ran řemenem!" 100 ran, to je tedy dost, sám sis jich dal pár menších a za chvilku se udělal a tím to skončilo. Snad tě tady nebude takhle šíleně řezat? Začíná ti být jasné že jsi v pasti a že se tady pomoci nedovoláš, neříkáš nic, taky se tě nikdo na nic neptal. Marek odepíná řemen ze svých kalhot, je dost silný. "Tak Milane, dostaneš 100 střeních ran a budeš si je počítat. Ale ne nahlas, jen pro sebe. Přesně po sté ráně si řekneš dost. Jestli ne, máš dalších padesát, jasný?" Přikývneš, pořád nemůžeš nějak věřit tomu co se děje a bojíš se co se bude následovat, jestli nebude moc hrubý. Marek začíná. Prvních deset ran bylo hodně jemných, docela i příjemných ale nyní už přidal, už je to trochu víc cítit. Po dvacáté i třicáté ráně opět trochu přídává na síle, jsi vzrušený. Na trenýrkách se ti dělá boule a stydíš se. On tě chce potrestat a tobě zatím stojí penis. 41, a zase jsou rány o něco silnější, sklepením se rozhléhají rány řemenem na tvůj zadek. Přidává na síle každých deset ran, jste u padesáti a začíná to trochu bolet, co až se dostane k devadesáti .... Příjemná bolest se mísí vzrušením, tvé mužství stojí v pozoru jako kus klacku, pulsuje s každým tepem tvého srdce. 55, 56. Najednou přestane. "Táák, půlku máme za sebou", pronese slavnostně. Schválně tě mate počtama, dobře víš že je to 56, není tak složité počítat do sta. Následuje přestávka, jde na cigáro, zůstáváš tady na tom tmavém místě sám. Snad tě tu nenechá dlouho, je tu docela chladno. Na to ale brzy zapomeneš. Zadek tě příjemně žhne, není to tak zlé. Z dálky slyšíš kroky, jako by nebyly jen jedny, divné. Za tu dobu tvé vzrušení opadlo a ty si uvědomuješ v jaké pozici tu jsi a bezmocný. Už vidíš Marka, táhne z něj cigaretový kouř, takže asi fakt byl na cigáru .... Jde k tobě a v ruce má šátek, kterým ti zavazuje oči. "Tááák, budeme pokračovat, zavelí". Slyšíš řemen jak zašustí a už ho i cítíš na svých hýždích s vyšší razancí, v duchu počítáš rány - 62,63 ... Schválně začal přidávat na intenzitě ne na celých desítkách ale jinde, je ti úplně jasné o co mu jde ale tebe neoblafne. Tvé vzrušení se znovu dostavilo, snad ještě s větší intenzitou. Najednou ti někdo při výprasku sundavá trenýrky! Zasekne o ztopořený penis, pak trenýrky jemně přendá a pohladí tě varlata i penis. Vlna vzrušení, která tebou v ten okamžik proběhne je silná a intenzivní, šílíš. Vlna pomalu odeznívá. Trenýrky jsou dole, teď tu jsi úplně nahý a navíc s penisem v pozoru. Když se probereš z euforie, jedna myšlenka střídá druhou. Takže jsou tam dva, ty kroky co jsi slyšel ... Přišel někdo další, ta ruka byla moc příjemná, hebká .... Ten dotyčný si tu klidně kouká jak tu jsi přivázaný nahý a dostáváš výprask. A navíc ještě vzrušený! Bůh ví kdo to je, jako by nestačil trenér, ještě to uvidí někdo další. Aby to pak ještě někomu neřekl ... Ale tvé vzrušení z výprasku je silnější než obavy že tě někdo vidí a kdo že to je. V zápětí dopadají další rány, ten rozdíl je znát. Bolí to víc ale ne nepříjemně. Zadek už trochu otupěl a rány už nebyly tolik cítit, zato teď, to je jiná. Další rány dopadají, celý se škubeš vzrušením, nejradši by sis ho vyhonil ale bůh ví před kým tady ještě dostáváš a navíc tvé přivázání ti to stejně neumožňuje takže to zůstává jen tvým přáním. Okolo sebe cítíš závan vzduchu a najednou ten neznámý bere tvůj vzrušený penis do ruky. Něžně ho hladí a přejíždí po něm, hladí ti varlata, bere tvůj penis do pusy!!! To vše při pokračujícím výprasku - Aááááá!. To nevydržíš, to nejde vydržet, nechceš to vydržet, chceš stříkat a vypustit to napětí, už už to bude, chceš to. Najednou ale osoba přestává. To néééé, šílíš, škubeš se sebou, chceš to dál ... Pomalinku se uklidňuješ a dostáváš se z euforie. Najednou si uvědomíš, že rány jsou už o dost větší, že zadek už docela bolí a v tom tě dojde že jsi při tom jak sis tu užíval přestal počítat, pokoušíš se odhadnout čas, který asi mohl uběhnout a najednou slyšíš Marka jak zakřičí : "101!, nezarazil jsi mě včas, víš co to znamená! Nedokázal jsi napočítat do sta takže dalších 50 navíc. A hned budeme pokračovat, tohle už si počítat nemusíš". Hlavou ti létají myšlenky rychlostí světla, je ti jasné, že to všechno bylo domluvené proto, aby ses nedopočítal. Asi tě Marek chce seřezat opravdu poctivě, tohle byla jen záminka. Ale příjemná, stálo to za to, pořád na to musíš myslet. Bylo to nádherný, nic takového jsi nikdy nezažil. Marek asi dost nechápal že ti stál už před vzrušováním, za to se trochu stydíš. Co si o tobě teď bude myslet, chtěl tě potrestat a tohle asi nečekal, no co, za to nemůžeš, na výběr ti nedal. Zadek už tě docela bolí, to budou asi docela následky, aby sis pak mohl ve škole sednout ... Marka už zase slyšíš že se chystá k pokračování. Tvé vzrušení i ztopoření opadlo. Už zase cítíš dopadat rány na tvůj holý, jistě už pěkně zešlehaný zadek. Jsou o dost silnější a už nejsou tak příjemné, zadek už tě bolí a štípe. Už zase počítáš, deset už je pryč, ještě 40, a bude konec. Marek jakoby chytnul druhý dech a opravdu tě nešetří. Rány jsou opět silnější a odstup mezi nimi prodloužil, nechává tě aby sis bolest vychutnal. Dalších 10 je pryč, ještě 30. Zase přidal, teď už zase správně na celých desítkách. Najednou ucítíš ruku na tvém ochablém přirození. Zase tě hladí a vzrušuje. Hmmmm. Pomalu se ti staví. Za chvilku si bere tvůj ještě napůl ochablý penis do pusy a kouří ho! Vzrušený jsi byl ještě než se ti stačil pořádně postavit. Během chviličky jsi ale opět v pohotovosti a zpět v euforii, vzrušený a nadržený. Přetahuje ti předkožku přes žalud a přitom ho jemně vzrušuje zespodu jazykem, šílíš. Všechno ti je jedno, jen chceš aby to pokračovalo dál. Už jsi blízko výstřiku a najednou něžně a pomalinku přestává, nechává doznít tvé šílené vzrušení. Pak už ho jen udržuje, když už ztopoření opadává, přišla opět ruka a začla hladit. Hodně jemně, úchop penisu je nyní ale nějak jiný. Najednou ti pomalinku přetáhne předkožku pocítíš vlhko a teplo na svém žaludu a cítíš jak se pomalinku ponořuje hlouběji a hlouběji až narazíš varlaty na jemný zadeček. Pane bože, ona se s tebou miluje!!! Je to tedy opravdu holka! Nikdy ses ještě s žádnou nemiloval, je to naprosto úžasný a skvělý pocit. Nemůžeš nic dělat, jen tam stojíš přivázaný a bezmocný, výprask pokračuje a ona tě takhle miluje. Chtěl by jsi přirážet víc, už chceš vystříknout ale ona si tě vychutnává a prdelku velmi pozvolna posouvá k tobě a od tebe. Je hodně vlhká a vzrušená a evidentně se jí to moc líbí, hloubka zasunutí je velká, víc už to ani nejde. Ty už ale šílíš jako blázen, vzdycháš, žadoníš že chceš ještě a víc. Ona sice nepřestává ale udržuje si své pomalinké tempo a vychutnává si tě. Zasunutí penisu trvá i několik vteřin, šílíš. Znenáhla se začne cukat a škubat, asi právě dosáhla orgasmu. Přestává, už si myslíš že to skončí když začne znovu a mnohem intenzivněji a rychleji. Jedno zasunutí střídá druhé a ty během chvilky ejakuluješ dovnitř jejího přirození. Výstřik je mocný a silný, vykřikneš. Tohle jsi ještě nezažil. Netušil jsi, že může být něco tak krásného a něžného. Soulož přestává, ona se sesouvá z tvého ochabujícího a vyčerpaného penisu aby tě v zápětí rukou znovu vzrušila. Překvapuje tě jak rychle se objeví nová touha když v tom přestává, nechává tě tam vzrušeného napospas pokračujícímu výprasku. Znovu jsi absolutně ztratil pojem o počtu ran a teď si najednou uvědomuješ že máš zadek už v jednom ohni a že to dost bolí, Marek tě řeže jako blázen když tu znenadání přijde obrovský rozmach a rána jako z děla. "Jaúúúúúú", zařveš. Do očí se ti vlijou slzy bolestí. Cítíš jak ti po nohou stéká malá kapička krve, řemen zřejmě tou velkou ránou proseknul kůži. "150", slyšíš Marka se zachechtat a výprask ustává. "Tak doufám že sis to užil", zachechtá se. "Já docela jo". Slyšíš jak si zapíná zip od poklopce, on si ho u toho asi vyhonil když vás dva viděl! .... "Zítra na tréningu se uvidíme. Teď tě rozvážu a odejdu, pak se dej nějak dohromady a cestu ven jistě znáš." Odvazuje tě a odchází. "A žádné přejídání a ty kila zase sundáš!"
Nějak se nemůžeš ze všeho vzpamatovat. Zadek tě ještě bolí, doznívají zbytky vzrušení. Svalíš se na zem jako hruška a ani nevíš jak dlouho tu ležíš neschopen se zvednout. Až zima a strach, že by tě někdo mohl hledat a nedej bože tady takhle najít, tě donutí se zvednout. Rozhlédneš se po místnosti, svíčky jsou pryč, vypadá to tu jako by se nic nestalo. Jen o kousek dál leží pohozené tvoje oblečení a trenýrky. Setřeš si kapku krve kapesníkem, nic to není. Prohlížíš si svůj zadek, je celý červený, místy ztvrdlý a bolí. Ale jelita z toho nebudou, jen šrámy. Až na ten konec tě docela šetřil, to se ti i docela líbilo a to co bylo k tomu, to teprve. Pomalu se oblékáš. Tak ses poprvé pomiloval a nevíš ani s kým .... Asi nějaká poběhlice když byla ochotna jen tak někam jít a tohle dělat s člověkem, kterého nikdy neviděla. Asi jí za to Marek zaplatil. Ale bylo to nádherný, to zase jo. Jen si své panictví zrovna nechtěl dát nějaké neznámé a jen tak si s ní jednou vrznout. Ani jsi neměl ochranu, co kdyby jsi něco chytil. Asi by nebylo špatné jít raději za čas na testy, no to ti ještě chybělo .... A vystříkal jsi se do ní, táta teda fakt bejt nechceš, ještě aby po tobě pak něco chtěla. Zase ale tyhle holky většinou berou prášky tak to asi nehrozí, ale na ty testy budeš muset jít. Kdyby tohle věděla Lucka, to se nikdy nesmí dozvědět! Kdo by jí to taky řekl, Marka ani moc nezná. Vlastně za to nemůžeš. Bylo to jako znásilnění i když se ti to moc líbilo a chtěl jsi to ale nic dělat stejně nešlo. Vlastně to bylo úžasný, o tomhle jsi vždycky snil - dostat výprask na holou a udělat se u toho. Před Markem se ale budeš hodně stydět, asi koukal že ti stojí ještě před tím než přišla ona. Vůbec se rozhoduješ, že o tom s ním nebudeš vůbec mluvit, necháš to jako by se nic nestalo, i když se stalo hodně. Dostal jsi na holou a holka ti to udělala, tvůj sen ... Ale takhle jsi to nechtěl, ne s nějakou cizí co to dělá jen pro peníze. Stejně to na tebe měl Marek pěkně vymyšlené, to musel všechno plánovat dost dopředu ... hajzl jeden! Jak si ho teď budeš moci vážit když ti tohle udělal. Ten výprask tě ani tak nemrzí, byl docela fajn a brzy se zahojí ale to že teď budeš muset lítat po testech a lidi na tebe budou koukat jako na kdovíjakého co chodí někam do bordelu. Minimálně ti v čekárně, doktoři, sestry .... Hlásit to jako znásilnění tě ani nenapadne, to nechceš. Takhle to nikdo kromě Marka neví a tomu to chceš nějak vrátit, ještě ale nevíš jak ...
Dáváš se psychicky dohromady a vycházíš ze sklepení, celé to netrvalo asi zas tak dlouho tak tě snad nikdo ani nehledal, vracíš se k ostatním, už balí. Jedeš tedy s rodiči zpátky domů. V autě se ti trošku špatně sedí, přeci jen 150 řemenem je znát. Druhý den ve škole na tvrdých židlích je to horší, zadek tě štípe a svědí ale dá se to vydržet, jen je to prostě znát. Po škole odcházíš na trénink, vše v pohodě, jako by se nic nestalo, to ti vyhovuje. Po tréningu jdeš cestou domů a přemýšlíš. Táhne tě to za Luckou, bydlí nedaleko a po cestě tak co kdybys za ní zašel. Jestli ale najdeš odvahu jí říct to, co bys chtěl, to nevíš. Zvoníš na zvonek. Právě vyběhla ven a volá na tebe abys šel dál, že právě uklízí a že stejně začíná pršet, což je pravda. Uvnitř ti vysvětluje, že rodiče mají dovolenou a jsou na návštěvě u známých do konce týdne. Jeli tam rovnou ze svatby a jí nechali doma, že musí do školy. Je ti s ní moc příjemně, trošku jí pomůžeš s úklidem, pak si sednete a odpočíváte. Navrhuje ti aby jste si dali skleničku, souhlasíš. Cinknete klasické na zdraví a upíjíte. Právě si přišla sednout vedle tebe na gauč tak ses trochu přisunul, ona taky a podali jste si vzájemně ruce .... Pocity i pohled mluví za vše, ale vy nic neříkáte. Na tvůj vkus až příliš dlouho. Víš, že teď je ta pravá chvíle, dost možná na to čeká a ty ne a ne se rozhoupat. Musíš jí to říct, ale copak to jde takhle přímo.
"Tak jsem tak přemýšlel Lucko, víš tam na té svatbě. Jak dlouho se vlastně známe? "Lucka bez otálení odpoví : "Teď v létě to bude pět let." 24. července. Tím tě hodně překvapí. Začínáš doufat, že by to mohlo vyjít. "Víš, mě je s tebou moc krásně a chtěl jsem se tě zeptat a taky ti něco říct, já .... " Hledíš na její chápavé oči a už víš, že jsi se v jejích citech nespletl. " ... jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys nechtěla se mno" "Chtěla!", skočí ti do řeči s úsměvem na rtech a radostí v očích. Další slova tě nenechá vyslovit, přisune se k tobě a něžně tě políbí na rty. Takhle poprvé. Položí si tě na gauč a začíná tě všude líbat a svlékat. Je ti jasné kam to všechno směřuje, toho jsi se bál. Za jiných okolností by jsi byl štěstím bez sebe, ale po včerejšku se bojíš abys na ní něco nepřenesl. Začínáš se malinko zdráhat. "Víš Lucinkoko, já ... Teď ještě ne." Rozhodneš se, že něco jí říct musíš a tak se rozhodneš svést na předchozí vztah o kterém jakoby neví. "Já bych šel raději nejdřív na testy, víš já jsem .... " Odmlčíš se. Nechceš ji lhát ale pravdu ji říct nemůžeš. Chápavě a láskyplně se na tebe podívá a usměje se. "Jsi hodný, děkuji. Ale na testy nemusíš". Nechápavě se na ní podíváš. "Proč?" Ona se náhle zeptá : "Kolikrát jsi něco s nějakou něco měl, ale pravdu!" "Jen jednou", špitneš ... "Tak to neřeš", usměje se a dál tě i sebe svléká. Když ale vidí tvůj vzdorující výraz a odhodlání nic neriskovat, nahne se nad tebe, už jen v podprsence a zašeptá ti : "Všechno vím, včera ve sklepení, to jsem byla já, ta tvoje jedna. A teď už nic neříkej pokud to nechceš zkazit!" Nevěříš svým uším. V mžiku tě všechno dochází, domluvili se na tebe všichni!!!. Marcela o tvých choutkách musela říct Markovi i Lucce. Ani jí to nemůžeš teď zazlívat i když trošku přece. Jak mohla.... Ale to znamená, že ses miloval s ní a že všechno ví, všechno .... A i tak o tebe stojí, snad nikdy jsi nebyl šťastnější. Usmíváš se a obejmeš jí, ten pocit je nádherný, ležíte napůl svlečený a dlouho se líbáte, jsi šťastný. Najednou přestává a svléká tebe i sebe. Tebe nechává ležet na gauči na zádech jen v trenýrkách. Nikdy jsi jí svlečenou neviděl, jen v plavkách. Má krásná malá prsa. Jen vzít do ruky. Koukáš na ní a ona na tebe. Její zadeček je celý vidět v tangách, je nádherný. Menší, má krásný tvar. Pohladíš jí po zadečku i ňadrech, líbí se jí to. Právě ti stáhla trenýrky a odhalila tvůj vzrušený penis. Trochu se stydíš ale nakonec už tě viděla. Teď si svléká tanga a odkrývá svojí dokonale vyholenou, hebounkou mušličku. Jsi moc vzrušený. Rukou se ti pomalu dotýká bříška a sjíždí níž ... Pomalinku tě hladí penis a začíná ti ho honit. Je to nádherný. Teď ti přetahuje pomalu předkožku přes žalud, druhou rukou ti masíruje varlata a strká si ho do pusy. Šílíš a užíváš si to, jazykem tě zespodu žaludu i penisu pomalu přejíždí a dráždí tě do nepříčetnosti. Vzdycháš, kroutíš se, užíváš si to a chceš jen víc a dál. Lucka ale přestává, usměje se když vidí jak si pěkně mimo, políbí tě na rty a nasedne na tebe a pomalu nechá tvůj penis hluboko proniknout do sebe. Cítíš teplo a vlhko. Milujete se a ty vidíš jak se jí to líbí a tobě taky. Opět vzdycháš a přirážíš, nemůžeš to vydržet, brzy už budeš, chceš to. Lucka ale z tebe náhle sesedá. Nechápavě se na ni podíváš, napůl mimo a v deliriu, penis se ti škube vzrušením. "Otoč se", rozkazuje ti. Poslechneš a otáčíš se na břicho, vzrušené přirození máš pod břichem. Mezi nohy bys ho teď nedostal ani heverem "Dostaneš na holou když se ti to líbí" pronese Lucka a začíná tě plácat na zadek rukou, občas tě zadek pohladí a plácá, to se ti líbí. Občas se zavrtíš a tím podráždíš penis, nejraději by sis ho při tom vyhonil, byl by to mžik, ale stydíš se. Teď plácání ustává a Lucka si sedá na kraj postele. "Tak pojď, Milane, hezky se mi tu ohneš přes koleno" Malinko si roztáhne nohy, ty poslechneš a zaujímáš pozici přes Lucčino kolínko. Všimneš si jak z pod postele něco vytahuje. Zanedlouho to pocítíš na kůži, je to kožená plácačka a už dopadá na tvé půlky. Je to velmi příjemné, tvé vzrušení ještě stoupá. Lucka vidí jak se ti to líbí a přidává, docela už to bolí ale příjemně. Víc už by bylo moc. Teď ti sahá rukou mezi nohy a nalézá to, co hledala. K výprasku tě teď ještě vzrušuje. Když se ale začneš škubat a už bys za chvilku mohl být hotový, zase přestává, asi si tě chce pořádně užít. "Teď na čtyři, uděláš kocourka" přikáže ti. Poslechneš a vlezeš na postel, klekneš na kolena a předkloníš se na čtyři. Lucka si klekne vedle tebe a pokračuje ve výprasku. Teď ti ho k tomu ještě druhou rukou honí a přidává ve výprasku i v honění, šílíš a áááááááááá.... Stříkáš jako blázen. Sám se divíš kde se toho v tobě tolik vzalo. Lucka tě ještě párkrát pořádně vyplatí a nechává tě uspokojeného a zničeného padnout na postel. Usmívá se, pohladí tě, dá pusu a šeptne že sprcha je ti k dispozici a že tě čeká ve svém pokoji vedle. A šaty ať si nebereš. Chvilku ještě ležíš, oddechuješ a probíráš se z toho, co se odehrálo.
Sprcha opravdu bodne, je horké odpoledne. Trochu s obavami, co bude následovat, vstupuješ za Luckou do jejího pokojíčku. Nahý. Přeci jen na další číslo se ještě moc necítíš. Otvíráš dveře a vcházíš. Žaluzie jsou polo zatažené aby nebylo vidět z venku a Lucinka leží nahá na rozložené jeden a půl lůžkové posteli, na zádech. Kouká na tebe a ty zíráš. Vedle ní leží robertek, šátek, pouta, provaz, rákoska, řemen, plácačka a vařečka. Vedle je srdíčko a červený nápis "Výměna rolí". Rychle si to dáš dohromady i když tomu pořád nevěříš. Jdeš pomalu k Lucince. Ona se na tebe usmívá, otáčí se na bříško, pokládá hlavu, na polštář a malinko poroztáhne nohy od sebe. Tak to je síla, pomyslíš si. Nikdy by tě nenapadlo že je podobného ražení jako ty. Že je to tak trochu dračice, že si umí říct, když něco chce a že je dost upřímná, to už jsi věděl dávno. Ale tohle tě zaskočilo. Na nic nečekáš a jdeš si sednout k ní na postel. Hladíš jí po těle a po zadečku a cítíš jak se jí to líbí. Pomalu si dáváš v hlavě dohromady co s ní budeš dělat, i když vedle ležící nástroje o tom co by chtěla vypovídají více než dostatečně. Nejdříve ze všeho jí přivážeš. Dáš si záležet aby byla přivázaná pečlivě. Všechny končetiny a nad pasem. Přesvědčíš se, zda se nemůže moc hýbat ale také aby nic nebylo moc utažené a neškrtilo jí to, nechceš jí zbytečně ublížit. Ona jen leží, zvědavě kouká a nechává se přivázat. Teď je všechno jen v tvých rukách.... Začínáš jí hladit po zadečku a bereš do ruky koženou plácačku. Po chvilce vystřídá tvé ruce v hlazení a v zápětí započne vyplácet prdelku. Střídáš jednu a druhou půlku zadečku, začíná se krásně a pomalu červenat. Do ruky bereš řemen. Pohladíš zadeček a nepatrně zajedeš mezi půlky. Teď pokračuješ řemenem, takové střední rány, zadeček už více červená, trošku na chvilku přitvrdíš, ať si Lucinka taky užije, nevypadá že by jí to vadilo. Je trošku vyjukaná, ale statečná. Na chvilku přestáváš, hladíš jí červený zadeček a teď už více než před tím zajíždíš mezi půlky, k její jemné mušličce. Je krásně vlhoučká, jsi moc rád, že se jí to líbí. Chvilku jí dráždíš a teď bereš robertka. Nastavuješ nejnižší rychlost, chvilku jí s ním dráždíš a zasouváš ho do ní. Necháváš ho zapnutý a částečně zasunutý a bereš rákosku. Zadeček už je krásně červený, pár proužků neuškodí. Teď už je to opravdový výprask. Nelze si nevšimnout jak se Lucinka kroutí. Přidáš jí tedy rychlost na maximum, zasuneš robertka hlouběji a pokračuješ ve výprasku. Lucka se vrtí a vzdychá, provazy se napínají a teď se nekontrolovatelně škube a po chvilce povolí a uvolněně si lehne. Na jejím výrazu je znát vše. Vypínáš robertka, rozvazuješ jí a hladíš. Pohledy mluví za vše, moc se jí to líbilo. Lehneš si vedle ní. Chvilku se mazlíte a netrvá dlouho a znovu se vášnivě milujete. Pak jen zavoláš domů, že dnes přespíš u Lucky, rodiče to bez otázek berou na vědomí a vy máte pro sebe celý večer a noc. Ani nevíš jak je to možné ale najednou je večer a venku se smráká. Do neděle zbývá ještě 5 dní, kdy rodiče nebudou doma. Zní to jako pohádka. Jako sen, z kterého se ale neprobudíš. Jak tohle bude asi pokračovat .... Těšíš se na další dny, zážitky i překvapení, škoda jen že se musí i do školy ....
V hlavě už máš nedělní svatbu sestry Marcely, na kterou se těšíš. Sestra je krásná, vdává se z lásky. Vždycky jste si spolu rozuměli a tebe mrzí, že se po svatbě odstěhuje pryč do jiného města. Vždy jsi si s ní měl co říct a svěřil jsi se jí i s věcmi, které bys nikomu jinému neřekl, nikdy tě nezradila, kdekdo ti takového sourozence mohl závidět. Nikdy jsi neměl lepšího kamaráda než jí, kolikrát tě podržela a podpořila, vytáhla z průšvihu a ani nic neřekla rodičům.
Sobota proběhla velmi rychle, ani nevíš jak. Spoustu příprav na svatbu a práce kolem a najednou byl večer. V neděli brzy ráno odjíždíš do nedalekého zámečku, kde se tvoje setra brzy provdá. S jejím nastávajícím si celkem rozumíš, je to fajn kluk, dělá v továrně na nábytek, dokáže úplné divy, ta práce se ti moc líbí, taky by jsi chtěl umět jednou to, co on. Říkal, že kdybys chtěl, že tě tam zkusí zařídit po škole místo, to by bylo skvělý. I když rodiče mají o tvé budoucnosti jiné představy. Brzy budeš ale plnoletý a navíc věříš, že je snad přesvědčíš že je lepší práce co tě baví než sako, kravata a kufřík.
Dost si vydělá a tak naplánovali tuhle velkolepou svatbu na hrádku. Máte zde všichni zajištěni i nocleh, což je fajn. Je to tam opravdu nádherné, spousty velkých místností. Obřad je v bývalém, velmi zachovalém kostelíčku s pravými varhany a nádhernou akustikou, oddávajícímu rozumíš každé slovo i bez mikrofonů a zesilovačů, rozhodně to má své kouzlo. "Hodně štěstí, zdraví a spokojenosti" právě jsi popřál, slzy nějak nedokážeš potlačit. Políbíš Marcelu a dáváš prostor dalším, snad několika stovkám gratulantů. Jejich zástup nebere konce. Mezi gratulanty zahlídneš i Marka, Marcela k němu také dřív chodila na tréningy. A o kus dál je Lucka, je to strašně příjemná, hodná a hezká holka. Jste velmi dobří kamarádi, ale jen kamarádi i když by jste (tajně doufáš že oba) chtěli víc ale nikdo z vás neměl odvahu to rozvést dál, udělat ten první krok po cestě přecházející z přátelství do vztahu. Možná ze strachu o letité kamarádství, které se většinou po nevyvedeném vztahu ztratí v nekonečnu. Po nekonečném čekání na konec gratulací se vše odebírá pomalu pryč na focení a dále pak v kruhu rodinném oběd a večer bude veřejná oslava. Na focení mají nádherné počasí, ze hradní zahrady budou skvělé fotky.
Oběd uteče jako nic, kachna s knedlíkem bodne. Knedlíčky z novomanželské polévky létaly po stole a vyjíst polévku děravou lžíci dá taky fušku, docela se bavíš a nijak to novomanželům nezávidíš. Oběd se pěkně protáhl do večera, jdete se převléci a pak se pokračuje v hradní hospodě. Oslava se rozjíždí, pije se o sto šest, toho jídla co je tam jsi ještě pohromadě neviděl, užíváš si co to dá, taneční parket je plný, sólo s Marcelou je moc fajn, je veselá a šťastná, všechno se vydařilo, jsi moc rád. Dost tanečků jste si zatančili i s Luckou a pár ploužáčků, docela se k tobě měla, bylo to moc příjemné cítit ji u sebe takhle blízko, dlouho jste pak spolu oslavovali, povídali si a pili, rozumně ale dost dlouho do noci. Jsi rád že si jdeš k ránu lehnout, jsi unavený a už jsi posílen alkoholem dole skoro usínal .... Spát jdeš s nádhernými myšlenkami na celý dnešní den a hlavně večer s Luckou. Srdce se ti rozbuší, jen na ní pomyslíš, už víš co k ní cítíš a přemýšlíš jestli už jí nezkusit říct, že ji nemáš jen strašlivě rád jako kamarádku, ale že už má v tvém srdci velké místo, že jí miluješ. Představa, že by si našla někoho jiného tě totiž děsí, musíš jí to říct, už tenhle týden, hned jak se vrátíš domů .....
Probíráš se druhý den, akorát na oběd. Né že bys měl hlad ... Ranní hygiena je dnes nutností, vezmeš i koupel, ta bodne. Oběd nakonec nějak sníš, abys neurazil ale žaludek máš tak trochu na vodě. Dnes je krásně vidět, kdo pil včera víc a kdo míň, stačí pohled do tváří. Po obědě odjíždí první lidé zpět k domovům, vy ale zůstáváte déle do odpoledne. Nějak jsi zůstal sám, všichni už odjeli. Jsi rád že je Marcelka tak šťastná ale trochu je ti i smutno, doma budeš od teď sám. Jdeš se podívat do sklepení, jsou většinou ponurá, tmavá, jen dírami sem proniká světlo zvenčí. Objevil si mučírnu, je neuvěřitelné co lidé na těchto strojích museli protrpět. Je poměrně zachovalá a ještě je plná vybavení. Tady si ale musíš svítit mobilem, není tu vůbec světlo. Skřipec, okovy .. Najednou zaslechneš jakési zašustění, krev ti zatuhne v žilách, tam někdo je! Jaká úleva když spatříš Markovu tvář. "Ahoj Milane", řekne ti a ušklíbne se. Co tady probůh dělá, asi se šel také podívat jako ty. "Tak jak se ti líbila, svatba, užil sis to?", ptá se. "Jo, bylo to skvělé", odpovíš mu. "Spoustu dobrého jídla, že?", dodává s úsměvem. Teď už je ti jasné kam míří. "Jo táááák, no to ano, to bylo ale já toho zas tolik neměl a od příštího týdne zase začnu makat ... "Přeruší tě jeho hlas "Pojď sem vedle". Jdeš tedy za ním a uvidíš starou váhu. No jasně, chce si tě převážit, ono je vlastně už pondělí, ale tak proč ne. Vlezeš tedy na ní a sám se nestačíš divit, tohle navýšení váhy asi na oblečení nehodíš. Marek se na tebe tázavě zahledí. "Co to jako má být? Děláš si ze mě srandu? Já ti řeknu že máš shodit a ty tohle přibereš?" "A-ale ta váha je sta-stará", vykoktáš ze sebe. "Ta určitě váží špatně", pokusíš se o úsměv. "Tahle váha je přesná, přesnější než ty dnešní. Sám jsem se na ní kontroloval a mám stejně jako na té naší kde jsi se vážil po tréninku. Prostě jsi mě neposlechl, nacpal sis pupek a pil jsi a přibral jsi místo abys zhubnul. Říkal jsem ti aby sis mě nepřál jestli nebudeš mít míň!!!" Takhle Marka neznáš, vytřeštěně na něj zíráš. O co mu jako jde? "Jelikož jsi neposlechl a záměrně ses na to vykašlal, dostaneš trest!"
"Takže kamaráde svlíkat do trenek, nóóó jen dělej! A teď tady 100 kliků a 100 sedů lehů a makej... "No, je to víc než jsi zvyklý ale to snad nějak zmákneš i když toho bude dost. Tak tedy jdeš na to, 100 kliků máš co dělat, ke konci už myslíš že to nedojedeš. Uff, chceš se trochu vydýchat ale Marek tě nenechá. "Žádné flákání, teď ty sedy lehy, hned!" Máš docela dost ale i tak začneš, sedmdesátka je kritická, polevuješ až přestáváš. "No makej, makej mladej, za chvíli si odpočineš", pohání tě. Dotáhneš stovku a padneš na záda vysílením. Teď si teprve všímáš, že místnost je mnohem níž než terén a že je osvětlena jen jemně a svíčkami! Kdo je sem teď dal, napadne tě ale to už je Marek u tebe. "Tak vstávat, to byla jen polovina trestu!" Hrkne v tobě. "Cože? Dalších 100 kliků a sedů prostě už nedám", vyletí z tebe nechápavě. "To nebude třeba, dostaneš ještě výprask! Aby sis to chvilku pamatoval, únava ta opadne za chvilku". Cože? Výprask? No to snad nemyslí vážně. Tolikrát sis to představoval při onanování a vlastních samovýprascích, jaké by to asi bylo, protože ta představa tě silně vzrušuje. Ale teď když to přišlo tak máš strach. "To myslíš vážně?", vyhrkneš. Ozvěna se mlátí o stěny sklepení. "Jo, tak pojď hezky". Táhne tě o kousek vedle ke skřipci. Vzpouzíš se ale nemáš po těch stovkách kliků a sedů lehů dost síly. Nakonec skončíš kousek od skřipce, jen v trenýrkách a přivázaný u žebřin několik metrů od zdi. "Tááák, bylo 100 kliků a 100 sedů dřepů,co? Tak a teď ještě 100 ran řemenem!" 100 ran, to je tedy dost, sám sis jich dal pár menších a za chvilku se udělal a tím to skončilo. Snad tě tady nebude takhle šíleně řezat? Začíná ti být jasné že jsi v pasti a že se tady pomoci nedovoláš, neříkáš nic, taky se tě nikdo na nic neptal. Marek odepíná řemen ze svých kalhot, je dost silný. "Tak Milane, dostaneš 100 střeních ran a budeš si je počítat. Ale ne nahlas, jen pro sebe. Přesně po sté ráně si řekneš dost. Jestli ne, máš dalších padesát, jasný?" Přikývneš, pořád nemůžeš nějak věřit tomu co se děje a bojíš se co se bude následovat, jestli nebude moc hrubý. Marek začíná. Prvních deset ran bylo hodně jemných, docela i příjemných ale nyní už přidal, už je to trochu víc cítit. Po dvacáté i třicáté ráně opět trochu přídává na síle, jsi vzrušený. Na trenýrkách se ti dělá boule a stydíš se. On tě chce potrestat a tobě zatím stojí penis. 41, a zase jsou rány o něco silnější, sklepením se rozhléhají rány řemenem na tvůj zadek. Přidává na síle každých deset ran, jste u padesáti a začíná to trochu bolet, co až se dostane k devadesáti .... Příjemná bolest se mísí vzrušením, tvé mužství stojí v pozoru jako kus klacku, pulsuje s každým tepem tvého srdce. 55, 56. Najednou přestane. "Táák, půlku máme za sebou", pronese slavnostně. Schválně tě mate počtama, dobře víš že je to 56, není tak složité počítat do sta. Následuje přestávka, jde na cigáro, zůstáváš tady na tom tmavém místě sám. Snad tě tu nenechá dlouho, je tu docela chladno. Na to ale brzy zapomeneš. Zadek tě příjemně žhne, není to tak zlé. Z dálky slyšíš kroky, jako by nebyly jen jedny, divné. Za tu dobu tvé vzrušení opadlo a ty si uvědomuješ v jaké pozici tu jsi a bezmocný. Už vidíš Marka, táhne z něj cigaretový kouř, takže asi fakt byl na cigáru .... Jde k tobě a v ruce má šátek, kterým ti zavazuje oči. "Tááák, budeme pokračovat, zavelí". Slyšíš řemen jak zašustí a už ho i cítíš na svých hýždích s vyšší razancí, v duchu počítáš rány - 62,63 ... Schválně začal přidávat na intenzitě ne na celých desítkách ale jinde, je ti úplně jasné o co mu jde ale tebe neoblafne. Tvé vzrušení se znovu dostavilo, snad ještě s větší intenzitou. Najednou ti někdo při výprasku sundavá trenýrky! Zasekne o ztopořený penis, pak trenýrky jemně přendá a pohladí tě varlata i penis. Vlna vzrušení, která tebou v ten okamžik proběhne je silná a intenzivní, šílíš. Vlna pomalu odeznívá. Trenýrky jsou dole, teď tu jsi úplně nahý a navíc s penisem v pozoru. Když se probereš z euforie, jedna myšlenka střídá druhou. Takže jsou tam dva, ty kroky co jsi slyšel ... Přišel někdo další, ta ruka byla moc příjemná, hebká .... Ten dotyčný si tu klidně kouká jak tu jsi přivázaný nahý a dostáváš výprask. A navíc ještě vzrušený! Bůh ví kdo to je, jako by nestačil trenér, ještě to uvidí někdo další. Aby to pak ještě někomu neřekl ... Ale tvé vzrušení z výprasku je silnější než obavy že tě někdo vidí a kdo že to je. V zápětí dopadají další rány, ten rozdíl je znát. Bolí to víc ale ne nepříjemně. Zadek už trochu otupěl a rány už nebyly tolik cítit, zato teď, to je jiná. Další rány dopadají, celý se škubeš vzrušením, nejradši by sis ho vyhonil ale bůh ví před kým tady ještě dostáváš a navíc tvé přivázání ti to stejně neumožňuje takže to zůstává jen tvým přáním. Okolo sebe cítíš závan vzduchu a najednou ten neznámý bere tvůj vzrušený penis do ruky. Něžně ho hladí a přejíždí po něm, hladí ti varlata, bere tvůj penis do pusy!!! To vše při pokračujícím výprasku - Aááááá!. To nevydržíš, to nejde vydržet, nechceš to vydržet, chceš stříkat a vypustit to napětí, už už to bude, chceš to. Najednou ale osoba přestává. To néééé, šílíš, škubeš se sebou, chceš to dál ... Pomalinku se uklidňuješ a dostáváš se z euforie. Najednou si uvědomíš, že rány jsou už o dost větší, že zadek už docela bolí a v tom tě dojde že jsi při tom jak sis tu užíval přestal počítat, pokoušíš se odhadnout čas, který asi mohl uběhnout a najednou slyšíš Marka jak zakřičí : "101!, nezarazil jsi mě včas, víš co to znamená! Nedokázal jsi napočítat do sta takže dalších 50 navíc. A hned budeme pokračovat, tohle už si počítat nemusíš". Hlavou ti létají myšlenky rychlostí světla, je ti jasné, že to všechno bylo domluvené proto, aby ses nedopočítal. Asi tě Marek chce seřezat opravdu poctivě, tohle byla jen záminka. Ale příjemná, stálo to za to, pořád na to musíš myslet. Bylo to nádherný, nic takového jsi nikdy nezažil. Marek asi dost nechápal že ti stál už před vzrušováním, za to se trochu stydíš. Co si o tobě teď bude myslet, chtěl tě potrestat a tohle asi nečekal, no co, za to nemůžeš, na výběr ti nedal. Zadek už tě docela bolí, to budou asi docela následky, aby sis pak mohl ve škole sednout ... Marka už zase slyšíš že se chystá k pokračování. Tvé vzrušení i ztopoření opadlo. Už zase cítíš dopadat rány na tvůj holý, jistě už pěkně zešlehaný zadek. Jsou o dost silnější a už nejsou tak příjemné, zadek už tě bolí a štípe. Už zase počítáš, deset už je pryč, ještě 40, a bude konec. Marek jakoby chytnul druhý dech a opravdu tě nešetří. Rány jsou opět silnější a odstup mezi nimi prodloužil, nechává tě aby sis bolest vychutnal. Dalších 10 je pryč, ještě 30. Zase přidal, teď už zase správně na celých desítkách. Najednou ucítíš ruku na tvém ochablém přirození. Zase tě hladí a vzrušuje. Hmmmm. Pomalu se ti staví. Za chvilku si bere tvůj ještě napůl ochablý penis do pusy a kouří ho! Vzrušený jsi byl ještě než se ti stačil pořádně postavit. Během chviličky jsi ale opět v pohotovosti a zpět v euforii, vzrušený a nadržený. Přetahuje ti předkožku přes žalud a přitom ho jemně vzrušuje zespodu jazykem, šílíš. Všechno ti je jedno, jen chceš aby to pokračovalo dál. Už jsi blízko výstřiku a najednou něžně a pomalinku přestává, nechává doznít tvé šílené vzrušení. Pak už ho jen udržuje, když už ztopoření opadává, přišla opět ruka a začla hladit. Hodně jemně, úchop penisu je nyní ale nějak jiný. Najednou ti pomalinku přetáhne předkožku pocítíš vlhko a teplo na svém žaludu a cítíš jak se pomalinku ponořuje hlouběji a hlouběji až narazíš varlaty na jemný zadeček. Pane bože, ona se s tebou miluje!!! Je to tedy opravdu holka! Nikdy ses ještě s žádnou nemiloval, je to naprosto úžasný a skvělý pocit. Nemůžeš nic dělat, jen tam stojíš přivázaný a bezmocný, výprask pokračuje a ona tě takhle miluje. Chtěl by jsi přirážet víc, už chceš vystříknout ale ona si tě vychutnává a prdelku velmi pozvolna posouvá k tobě a od tebe. Je hodně vlhká a vzrušená a evidentně se jí to moc líbí, hloubka zasunutí je velká, víc už to ani nejde. Ty už ale šílíš jako blázen, vzdycháš, žadoníš že chceš ještě a víc. Ona sice nepřestává ale udržuje si své pomalinké tempo a vychutnává si tě. Zasunutí penisu trvá i několik vteřin, šílíš. Znenáhla se začne cukat a škubat, asi právě dosáhla orgasmu. Přestává, už si myslíš že to skončí když začne znovu a mnohem intenzivněji a rychleji. Jedno zasunutí střídá druhé a ty během chvilky ejakuluješ dovnitř jejího přirození. Výstřik je mocný a silný, vykřikneš. Tohle jsi ještě nezažil. Netušil jsi, že může být něco tak krásného a něžného. Soulož přestává, ona se sesouvá z tvého ochabujícího a vyčerpaného penisu aby tě v zápětí rukou znovu vzrušila. Překvapuje tě jak rychle se objeví nová touha když v tom přestává, nechává tě tam vzrušeného napospas pokračujícímu výprasku. Znovu jsi absolutně ztratil pojem o počtu ran a teď si najednou uvědomuješ že máš zadek už v jednom ohni a že to dost bolí, Marek tě řeže jako blázen když tu znenadání přijde obrovský rozmach a rána jako z děla. "Jaúúúúúú", zařveš. Do očí se ti vlijou slzy bolestí. Cítíš jak ti po nohou stéká malá kapička krve, řemen zřejmě tou velkou ránou proseknul kůži. "150", slyšíš Marka se zachechtat a výprask ustává. "Tak doufám že sis to užil", zachechtá se. "Já docela jo". Slyšíš jak si zapíná zip od poklopce, on si ho u toho asi vyhonil když vás dva viděl! .... "Zítra na tréningu se uvidíme. Teď tě rozvážu a odejdu, pak se dej nějak dohromady a cestu ven jistě znáš." Odvazuje tě a odchází. "A žádné přejídání a ty kila zase sundáš!"
Nějak se nemůžeš ze všeho vzpamatovat. Zadek tě ještě bolí, doznívají zbytky vzrušení. Svalíš se na zem jako hruška a ani nevíš jak dlouho tu ležíš neschopen se zvednout. Až zima a strach, že by tě někdo mohl hledat a nedej bože tady takhle najít, tě donutí se zvednout. Rozhlédneš se po místnosti, svíčky jsou pryč, vypadá to tu jako by se nic nestalo. Jen o kousek dál leží pohozené tvoje oblečení a trenýrky. Setřeš si kapku krve kapesníkem, nic to není. Prohlížíš si svůj zadek, je celý červený, místy ztvrdlý a bolí. Ale jelita z toho nebudou, jen šrámy. Až na ten konec tě docela šetřil, to se ti i docela líbilo a to co bylo k tomu, to teprve. Pomalu se oblékáš. Tak ses poprvé pomiloval a nevíš ani s kým .... Asi nějaká poběhlice když byla ochotna jen tak někam jít a tohle dělat s člověkem, kterého nikdy neviděla. Asi jí za to Marek zaplatil. Ale bylo to nádherný, to zase jo. Jen si své panictví zrovna nechtěl dát nějaké neznámé a jen tak si s ní jednou vrznout. Ani jsi neměl ochranu, co kdyby jsi něco chytil. Asi by nebylo špatné jít raději za čas na testy, no to ti ještě chybělo .... A vystříkal jsi se do ní, táta teda fakt bejt nechceš, ještě aby po tobě pak něco chtěla. Zase ale tyhle holky většinou berou prášky tak to asi nehrozí, ale na ty testy budeš muset jít. Kdyby tohle věděla Lucka, to se nikdy nesmí dozvědět! Kdo by jí to taky řekl, Marka ani moc nezná. Vlastně za to nemůžeš. Bylo to jako znásilnění i když se ti to moc líbilo a chtěl jsi to ale nic dělat stejně nešlo. Vlastně to bylo úžasný, o tomhle jsi vždycky snil - dostat výprask na holou a udělat se u toho. Před Markem se ale budeš hodně stydět, asi koukal že ti stojí ještě před tím než přišla ona. Vůbec se rozhoduješ, že o tom s ním nebudeš vůbec mluvit, necháš to jako by se nic nestalo, i když se stalo hodně. Dostal jsi na holou a holka ti to udělala, tvůj sen ... Ale takhle jsi to nechtěl, ne s nějakou cizí co to dělá jen pro peníze. Stejně to na tebe měl Marek pěkně vymyšlené, to musel všechno plánovat dost dopředu ... hajzl jeden! Jak si ho teď budeš moci vážit když ti tohle udělal. Ten výprask tě ani tak nemrzí, byl docela fajn a brzy se zahojí ale to že teď budeš muset lítat po testech a lidi na tebe budou koukat jako na kdovíjakého co chodí někam do bordelu. Minimálně ti v čekárně, doktoři, sestry .... Hlásit to jako znásilnění tě ani nenapadne, to nechceš. Takhle to nikdo kromě Marka neví a tomu to chceš nějak vrátit, ještě ale nevíš jak ...
Dáváš se psychicky dohromady a vycházíš ze sklepení, celé to netrvalo asi zas tak dlouho tak tě snad nikdo ani nehledal, vracíš se k ostatním, už balí. Jedeš tedy s rodiči zpátky domů. V autě se ti trošku špatně sedí, přeci jen 150 řemenem je znát. Druhý den ve škole na tvrdých židlích je to horší, zadek tě štípe a svědí ale dá se to vydržet, jen je to prostě znát. Po škole odcházíš na trénink, vše v pohodě, jako by se nic nestalo, to ti vyhovuje. Po tréningu jdeš cestou domů a přemýšlíš. Táhne tě to za Luckou, bydlí nedaleko a po cestě tak co kdybys za ní zašel. Jestli ale najdeš odvahu jí říct to, co bys chtěl, to nevíš. Zvoníš na zvonek. Právě vyběhla ven a volá na tebe abys šel dál, že právě uklízí a že stejně začíná pršet, což je pravda. Uvnitř ti vysvětluje, že rodiče mají dovolenou a jsou na návštěvě u známých do konce týdne. Jeli tam rovnou ze svatby a jí nechali doma, že musí do školy. Je ti s ní moc příjemně, trošku jí pomůžeš s úklidem, pak si sednete a odpočíváte. Navrhuje ti aby jste si dali skleničku, souhlasíš. Cinknete klasické na zdraví a upíjíte. Právě si přišla sednout vedle tebe na gauč tak ses trochu přisunul, ona taky a podali jste si vzájemně ruce .... Pocity i pohled mluví za vše, ale vy nic neříkáte. Na tvůj vkus až příliš dlouho. Víš, že teď je ta pravá chvíle, dost možná na to čeká a ty ne a ne se rozhoupat. Musíš jí to říct, ale copak to jde takhle přímo.
"Tak jsem tak přemýšlel Lucko, víš tam na té svatbě. Jak dlouho se vlastně známe? "Lucka bez otálení odpoví : "Teď v létě to bude pět let." 24. července. Tím tě hodně překvapí. Začínáš doufat, že by to mohlo vyjít. "Víš, mě je s tebou moc krásně a chtěl jsem se tě zeptat a taky ti něco říct, já .... " Hledíš na její chápavé oči a už víš, že jsi se v jejích citech nespletl. " ... jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys nechtěla se mno" "Chtěla!", skočí ti do řeči s úsměvem na rtech a radostí v očích. Další slova tě nenechá vyslovit, přisune se k tobě a něžně tě políbí na rty. Takhle poprvé. Položí si tě na gauč a začíná tě všude líbat a svlékat. Je ti jasné kam to všechno směřuje, toho jsi se bál. Za jiných okolností by jsi byl štěstím bez sebe, ale po včerejšku se bojíš abys na ní něco nepřenesl. Začínáš se malinko zdráhat. "Víš Lucinkoko, já ... Teď ještě ne." Rozhodneš se, že něco jí říct musíš a tak se rozhodneš svést na předchozí vztah o kterém jakoby neví. "Já bych šel raději nejdřív na testy, víš já jsem .... " Odmlčíš se. Nechceš ji lhát ale pravdu ji říct nemůžeš. Chápavě a láskyplně se na tebe podívá a usměje se. "Jsi hodný, děkuji. Ale na testy nemusíš". Nechápavě se na ní podíváš. "Proč?" Ona se náhle zeptá : "Kolikrát jsi něco s nějakou něco měl, ale pravdu!" "Jen jednou", špitneš ... "Tak to neřeš", usměje se a dál tě i sebe svléká. Když ale vidí tvůj vzdorující výraz a odhodlání nic neriskovat, nahne se nad tebe, už jen v podprsence a zašeptá ti : "Všechno vím, včera ve sklepení, to jsem byla já, ta tvoje jedna. A teď už nic neříkej pokud to nechceš zkazit!" Nevěříš svým uším. V mžiku tě všechno dochází, domluvili se na tebe všichni!!!. Marcela o tvých choutkách musela říct Markovi i Lucce. Ani jí to nemůžeš teď zazlívat i když trošku přece. Jak mohla.... Ale to znamená, že ses miloval s ní a že všechno ví, všechno .... A i tak o tebe stojí, snad nikdy jsi nebyl šťastnější. Usmíváš se a obejmeš jí, ten pocit je nádherný, ležíte napůl svlečený a dlouho se líbáte, jsi šťastný. Najednou přestává a svléká tebe i sebe. Tebe nechává ležet na gauči na zádech jen v trenýrkách. Nikdy jsi jí svlečenou neviděl, jen v plavkách. Má krásná malá prsa. Jen vzít do ruky. Koukáš na ní a ona na tebe. Její zadeček je celý vidět v tangách, je nádherný. Menší, má krásný tvar. Pohladíš jí po zadečku i ňadrech, líbí se jí to. Právě ti stáhla trenýrky a odhalila tvůj vzrušený penis. Trochu se stydíš ale nakonec už tě viděla. Teď si svléká tanga a odkrývá svojí dokonale vyholenou, hebounkou mušličku. Jsi moc vzrušený. Rukou se ti pomalu dotýká bříška a sjíždí níž ... Pomalinku tě hladí penis a začíná ti ho honit. Je to nádherný. Teď ti přetahuje pomalu předkožku přes žalud, druhou rukou ti masíruje varlata a strká si ho do pusy. Šílíš a užíváš si to, jazykem tě zespodu žaludu i penisu pomalu přejíždí a dráždí tě do nepříčetnosti. Vzdycháš, kroutíš se, užíváš si to a chceš jen víc a dál. Lucka ale přestává, usměje se když vidí jak si pěkně mimo, políbí tě na rty a nasedne na tebe a pomalu nechá tvůj penis hluboko proniknout do sebe. Cítíš teplo a vlhko. Milujete se a ty vidíš jak se jí to líbí a tobě taky. Opět vzdycháš a přirážíš, nemůžeš to vydržet, brzy už budeš, chceš to. Lucka ale z tebe náhle sesedá. Nechápavě se na ni podíváš, napůl mimo a v deliriu, penis se ti škube vzrušením. "Otoč se", rozkazuje ti. Poslechneš a otáčíš se na břicho, vzrušené přirození máš pod břichem. Mezi nohy bys ho teď nedostal ani heverem "Dostaneš na holou když se ti to líbí" pronese Lucka a začíná tě plácat na zadek rukou, občas tě zadek pohladí a plácá, to se ti líbí. Občas se zavrtíš a tím podráždíš penis, nejraději by sis ho při tom vyhonil, byl by to mžik, ale stydíš se. Teď plácání ustává a Lucka si sedá na kraj postele. "Tak pojď, Milane, hezky se mi tu ohneš přes koleno" Malinko si roztáhne nohy, ty poslechneš a zaujímáš pozici přes Lucčino kolínko. Všimneš si jak z pod postele něco vytahuje. Zanedlouho to pocítíš na kůži, je to kožená plácačka a už dopadá na tvé půlky. Je to velmi příjemné, tvé vzrušení ještě stoupá. Lucka vidí jak se ti to líbí a přidává, docela už to bolí ale příjemně. Víc už by bylo moc. Teď ti sahá rukou mezi nohy a nalézá to, co hledala. K výprasku tě teď ještě vzrušuje. Když se ale začneš škubat a už bys za chvilku mohl být hotový, zase přestává, asi si tě chce pořádně užít. "Teď na čtyři, uděláš kocourka" přikáže ti. Poslechneš a vlezeš na postel, klekneš na kolena a předkloníš se na čtyři. Lucka si klekne vedle tebe a pokračuje ve výprasku. Teď ti ho k tomu ještě druhou rukou honí a přidává ve výprasku i v honění, šílíš a áááááááááá.... Stříkáš jako blázen. Sám se divíš kde se toho v tobě tolik vzalo. Lucka tě ještě párkrát pořádně vyplatí a nechává tě uspokojeného a zničeného padnout na postel. Usmívá se, pohladí tě, dá pusu a šeptne že sprcha je ti k dispozici a že tě čeká ve svém pokoji vedle. A šaty ať si nebereš. Chvilku ještě ležíš, oddechuješ a probíráš se z toho, co se odehrálo.
Sprcha opravdu bodne, je horké odpoledne. Trochu s obavami, co bude následovat, vstupuješ za Luckou do jejího pokojíčku. Nahý. Přeci jen na další číslo se ještě moc necítíš. Otvíráš dveře a vcházíš. Žaluzie jsou polo zatažené aby nebylo vidět z venku a Lucinka leží nahá na rozložené jeden a půl lůžkové posteli, na zádech. Kouká na tebe a ty zíráš. Vedle ní leží robertek, šátek, pouta, provaz, rákoska, řemen, plácačka a vařečka. Vedle je srdíčko a červený nápis "Výměna rolí". Rychle si to dáš dohromady i když tomu pořád nevěříš. Jdeš pomalu k Lucince. Ona se na tebe usmívá, otáčí se na bříško, pokládá hlavu, na polštář a malinko poroztáhne nohy od sebe. Tak to je síla, pomyslíš si. Nikdy by tě nenapadlo že je podobného ražení jako ty. Že je to tak trochu dračice, že si umí říct, když něco chce a že je dost upřímná, to už jsi věděl dávno. Ale tohle tě zaskočilo. Na nic nečekáš a jdeš si sednout k ní na postel. Hladíš jí po těle a po zadečku a cítíš jak se jí to líbí. Pomalu si dáváš v hlavě dohromady co s ní budeš dělat, i když vedle ležící nástroje o tom co by chtěla vypovídají více než dostatečně. Nejdříve ze všeho jí přivážeš. Dáš si záležet aby byla přivázaná pečlivě. Všechny končetiny a nad pasem. Přesvědčíš se, zda se nemůže moc hýbat ale také aby nic nebylo moc utažené a neškrtilo jí to, nechceš jí zbytečně ublížit. Ona jen leží, zvědavě kouká a nechává se přivázat. Teď je všechno jen v tvých rukách.... Začínáš jí hladit po zadečku a bereš do ruky koženou plácačku. Po chvilce vystřídá tvé ruce v hlazení a v zápětí započne vyplácet prdelku. Střídáš jednu a druhou půlku zadečku, začíná se krásně a pomalu červenat. Do ruky bereš řemen. Pohladíš zadeček a nepatrně zajedeš mezi půlky. Teď pokračuješ řemenem, takové střední rány, zadeček už více červená, trošku na chvilku přitvrdíš, ať si Lucinka taky užije, nevypadá že by jí to vadilo. Je trošku vyjukaná, ale statečná. Na chvilku přestáváš, hladíš jí červený zadeček a teď už více než před tím zajíždíš mezi půlky, k její jemné mušličce. Je krásně vlhoučká, jsi moc rád, že se jí to líbí. Chvilku jí dráždíš a teď bereš robertka. Nastavuješ nejnižší rychlost, chvilku jí s ním dráždíš a zasouváš ho do ní. Necháváš ho zapnutý a částečně zasunutý a bereš rákosku. Zadeček už je krásně červený, pár proužků neuškodí. Teď už je to opravdový výprask. Nelze si nevšimnout jak se Lucinka kroutí. Přidáš jí tedy rychlost na maximum, zasuneš robertka hlouběji a pokračuješ ve výprasku. Lucka se vrtí a vzdychá, provazy se napínají a teď se nekontrolovatelně škube a po chvilce povolí a uvolněně si lehne. Na jejím výrazu je znát vše. Vypínáš robertka, rozvazuješ jí a hladíš. Pohledy mluví za vše, moc se jí to líbilo. Lehneš si vedle ní. Chvilku se mazlíte a netrvá dlouho a znovu se vášnivě milujete. Pak jen zavoláš domů, že dnes přespíš u Lucky, rodiče to bez otázek berou na vědomí a vy máte pro sebe celý večer a noc. Ani nevíš jak je to možné ale najednou je večer a venku se smráká. Do neděle zbývá ještě 5 dní, kdy rodiče nebudou doma. Zní to jako pohádka. Jako sen, z kterého se ale neprobudíš. Jak tohle bude asi pokračovat .... Těšíš se na další dny, zážitky i překvapení, škoda jen že se musí i do školy ....
5.10.09
Pochopil...
Bylo vlahé teplé ráno. Rychle jsem procházela liduprázdnými ulicemi a spěchala na určené místo. Chce mé prosbě vyhovět ještě než se město probudí a mohli bychom mít svědky. Manžel šel již za úsvitu do práce, letní měsíce jsou pro velkoprodejce látek vždy náročné. Už jsem byla na náměstí, rychle jsem vklouzla do stínů sloupů. Zrychlil se mi dech a cítila jsem tíhu v podbřišku, tak jako vždy, když jsem šla na schůzku s ním... Sáhla jsem na kovanou kliku a pomalu otevřela velké dveře do tichého Panteonu. Zavřela jsem za sebou a zůstala stát. Byla jsem jako nenadálý host v nádherné a prostorné kruhovité místnosti. Jen otvorem v kupoli pronikalo dovnitř světlo. Pod kuželem ranních paprsků byla připravená lavice s koženými pásky a polštářem pod mou pánev... Vždy vybral nějakou jinou formu trestu, tak dnes mě čekala lavice... Zatajila jsem dech a pomalu se vydala doprostřed místnosti, kožené podrážky měkce klouzaly po mramoru, mé bílé šaty šustily o podlahu a zlaté náramky na zápěstích cinkaly o sebe, nahoře na kopuli u otvoru zašustily křídla ptáků, slyšela jsem i tlukot svého srdce. Když jsem byla u lavice, vyšel z příšeří na opačném konci.
"Měl bych říci, že tě rád vidím, má drahá, ale za těchto okolností to říci nemohu," s lehkým zklamáním pronesl.
Sklopila jsem hlavu a tiše odpověděla:"Já vím, pane, nemohu si ale pomoct, potřebuji od vás znovu laskavost."
"Ano, tvůj dopis byl naléhavý, pověz, co jsi provedla tentokrát...," dodal svým hlubokým zvučným hlasem. Stejně jako když nás s bratry při studiu káral za nevhodné chování. Učil v rodině mých rodičů nejdříve mé dva bratry a pak i mne, byl to velice moudrý muž a dokázal nás svým výkladem k látce přitáhnout, a když jsme vzdorovali dozvědět se nové informace, tak měl i jiné metody, jak si získat naši pozornost... Jeho rákoska byla vždy připravena na stole a když bylo potřeba, tak ji použil. Věděli jsme, že pokud už po ní sáhl, nemělo cenu smlouvat, dělal to jen v případě, že jsme si trest opravdu zasloužili a my jsme si toho byli vědomi.
V době mého dětství se výchovy ujala i má matka, otec byl nemocný a neměl na to sílu, starší bratři se museli ujmout živení rodiny a jejich studium začalo nést ovoce, oba měli dobrou práci, finančně zabezpečili mě i rodiče a postupně i své nové rodiny, matce jsem zůstala na starosti já. Kožené důtky měla pověšené na chodbě a držela mě s nimi zkrátka, abych se jako vychovaná a poslušná dívka dobře vdala. To se také povedlo, o mou ruku se ucházel pohledný a bohatý majitel velkoobchodu s látkami, který dodával zboží do celého Říma a svou obchodní činnost postupně rozšiřoval. Měli jsme krásnou svatbu, finančně mě zabezpečil, že jsem si neměla na co stěžovat, přestěhovala jsem se do jeho útulné vili a žila jsem si spokojeně. Byl ke mně pozorný a milý, láska si i v tomto domluveném manželství pomalu nacházela cestu. Brzy jsem ale poznala, že je to až moc hodný muž a mé divoké a nespoutané já nedokáže udržet v mezích, jak to děla má matka a učitel. Začala jsem si vyskakovat, chovat se drze, rozhazovat jeho peníze... Věděla jsem, že bych to neměla dělat, ale nabylo tu nic nebo nikdo, kdo by mi v tom zabránil... Došlo mi, že takto o muže a postavení brzy přijdu a má rodina bude žít s hanbou a rozvedenou ženou ve svém kruhu... To jsem nemohla dopustit, tak jsem po jednom drzém výstupu s manželem požádala svého starého, moudrého učitele o pomoc.... Jeho rákoska mi ráda pomohla a já jsem se mohla s úsměvem a bolavým zadečkem vrátit ke svému muži a s vidinou dalšího setkání s učitelem se chovat nanejvýš slušně a mile... Ano, potřebovala jsem nad sebou pevnou ruku, ale ta manželova to bohužel nebyla...
Setkávání s mým učitelem probíhala vždy ráno, kdy město ještě spalo, na různých místech a za různých okolností, vždy mi jen napsal odpověď na mé přiznání prohřešku, kdy a kde se sejdeme, víc bylo vždy překvapení. Střídal nástroje, polohy i pomůcky, vždy vše ale proběhlo v mezích slušnosti, tak abych se mohla s čistým svědomí vrátit domů...
Na dnešní trest zvolil opravdu krásné místo, jako učitel, vychovatel a mudrc měl přístup do hodně památek Říma a Panteon byl úchvatný.
"Můj drahý učiteli, na hostině uspořádané pro významné odběratele mého muže jsem se k němu chovala velice povýšeně, bez trochy respektu a úcty, jako žena jsem ho svým chováním připravila o zákazníka, kterému se nelíbilo, že si nedokáže udělat pořádek ani ve své rodině, tak jak by mohl mít pořádek ve svém podniku...,"pronesla jsem se slzami na krajíčku. Bylo mi to opravdu líto, v tu chvíli jsem se ale nedokázala ovládnout, věděla jsem, že mi to projde, tedy alespoň ze strany manžela, který mě za to ani neseřval, nepotrestal, jen mi vyčetl, že jsem se nechovala dobře...
"Jak chceš, má drahá, trest si opravdu zasloužíš, polož se na lavici," řekl mi, jako když vyprávěl, jak funguje páka...
Poslušně jsem si lehla a on mi přivázal ruce a nohy pásky k lavici. Nikdy jsem nevěděla, kde bere všechny ty pomůcky na mé trestání, raději jsem to ani nechtěla vědět... Vyhrnul mi mou tógu nad zadeček a pod pánev strčil připravený polštář. Mé nahé oblé pozadí bylo připraveno přijmou zasloužený trest.
Odešel ke stěně a vrátil se s čerstvě připravenou metlou. Mé oči se zalily slzami při pomyšlení, co mě čeká.
"Takže tedy trest za drzé chování a odehnání zákazníka svému muži,"vynesl nade mnou ortel. Napřáhl se a proutky se zakousli do mého snědého zadečku, vykřikla jsem a prohla se v zádech, přijímala jsem bolest celým tělem jako očistec, zasloužím si to, ještě další rány... Padla druhá, kůže na zadečku se zavlnila a nesla bolest až do mozku. Nápřah a třetí rána, další červená místa na mém zadečku a můj další výkřik byly důkazem, že mě můj učitel nešetří. Má vina se s každým dalším švihnutím zmenšovala a s každým vykřiknutým au jsem se stávala hodnější a slušnější ženou. Pátá rána mi vehnala slzy do očí. Ano, budu zase sekat dobrotu, tím jsem si naprosto jistá. Padlo ještě dalších pět ran, mé tělo se chvělo bolestí, vzlyky a úlevou. Po desáté ráně učitel přestal, to nebylo zvykem. Překvapeně jsem na něho pohlédla skrze své slzy.
"To byl poslední výprask, který jsi obdržela z mé ruky, je načase, aby se tvé výchovu ujal muž, kterému to náleží," pronesl vážně a podíval se směrem do příšeří přede mnou. Nějaká postava se k nám pomalým, rozvážným krokem blížila, přes slzy jsem špatně viděla, bála jsem se, kdo to je? Zastavil se pár kroků od lavice a pevným hlasem promluvil: "Dobré ráno, má drahá ženo."
Oněměla jsem. To nemůže být pravda, to snad ne. Můj muž.... Hodila jsem rychlým pohledem po učiteli a znovu se koukla na postavu, opravdu, můj manžel.
"Co, vzlyk, co to, jak, kdo, co to má znamenat, pane, vzlyk?" snažila jsem se přes vzlyky ze sebe dostat.
"Jak říkám, rád jsem ti pomáhal krotit tvůj temperament, ale již jsi v manželství dost dlouho na to, aby se toho ujal tvůj muž. Promluvil jsem si s ním a vysvětlil tvou situaci, myslím, že pochopil," usmál se starý učitel a předal metlu mému muži. Ten ji s úsměvem převzal, podíval se něžně do mých vyděšených očí a dal mi pocítit svou úplně první ránu.
Můj výkřik bolesti, radosti, vzrušení a uspokojení se nesl kupolí nahoru k otvoru, propletl se s paprsky vstupujícího slunce, vyplašil podřimující ptáky a nesl se nad probouzejícím se Římem... Konečně...
"Měl bych říci, že tě rád vidím, má drahá, ale za těchto okolností to říci nemohu," s lehkým zklamáním pronesl.
Sklopila jsem hlavu a tiše odpověděla:"Já vím, pane, nemohu si ale pomoct, potřebuji od vás znovu laskavost."
"Ano, tvůj dopis byl naléhavý, pověz, co jsi provedla tentokrát...," dodal svým hlubokým zvučným hlasem. Stejně jako když nás s bratry při studiu káral za nevhodné chování. Učil v rodině mých rodičů nejdříve mé dva bratry a pak i mne, byl to velice moudrý muž a dokázal nás svým výkladem k látce přitáhnout, a když jsme vzdorovali dozvědět se nové informace, tak měl i jiné metody, jak si získat naši pozornost... Jeho rákoska byla vždy připravena na stole a když bylo potřeba, tak ji použil. Věděli jsme, že pokud už po ní sáhl, nemělo cenu smlouvat, dělal to jen v případě, že jsme si trest opravdu zasloužili a my jsme si toho byli vědomi.
V době mého dětství se výchovy ujala i má matka, otec byl nemocný a neměl na to sílu, starší bratři se museli ujmout živení rodiny a jejich studium začalo nést ovoce, oba měli dobrou práci, finančně zabezpečili mě i rodiče a postupně i své nové rodiny, matce jsem zůstala na starosti já. Kožené důtky měla pověšené na chodbě a držela mě s nimi zkrátka, abych se jako vychovaná a poslušná dívka dobře vdala. To se také povedlo, o mou ruku se ucházel pohledný a bohatý majitel velkoobchodu s látkami, který dodával zboží do celého Říma a svou obchodní činnost postupně rozšiřoval. Měli jsme krásnou svatbu, finančně mě zabezpečil, že jsem si neměla na co stěžovat, přestěhovala jsem se do jeho útulné vili a žila jsem si spokojeně. Byl ke mně pozorný a milý, láska si i v tomto domluveném manželství pomalu nacházela cestu. Brzy jsem ale poznala, že je to až moc hodný muž a mé divoké a nespoutané já nedokáže udržet v mezích, jak to děla má matka a učitel. Začala jsem si vyskakovat, chovat se drze, rozhazovat jeho peníze... Věděla jsem, že bych to neměla dělat, ale nabylo tu nic nebo nikdo, kdo by mi v tom zabránil... Došlo mi, že takto o muže a postavení brzy přijdu a má rodina bude žít s hanbou a rozvedenou ženou ve svém kruhu... To jsem nemohla dopustit, tak jsem po jednom drzém výstupu s manželem požádala svého starého, moudrého učitele o pomoc.... Jeho rákoska mi ráda pomohla a já jsem se mohla s úsměvem a bolavým zadečkem vrátit ke svému muži a s vidinou dalšího setkání s učitelem se chovat nanejvýš slušně a mile... Ano, potřebovala jsem nad sebou pevnou ruku, ale ta manželova to bohužel nebyla...
Setkávání s mým učitelem probíhala vždy ráno, kdy město ještě spalo, na různých místech a za různých okolností, vždy mi jen napsal odpověď na mé přiznání prohřešku, kdy a kde se sejdeme, víc bylo vždy překvapení. Střídal nástroje, polohy i pomůcky, vždy vše ale proběhlo v mezích slušnosti, tak abych se mohla s čistým svědomí vrátit domů...
Na dnešní trest zvolil opravdu krásné místo, jako učitel, vychovatel a mudrc měl přístup do hodně památek Říma a Panteon byl úchvatný.
"Můj drahý učiteli, na hostině uspořádané pro významné odběratele mého muže jsem se k němu chovala velice povýšeně, bez trochy respektu a úcty, jako žena jsem ho svým chováním připravila o zákazníka, kterému se nelíbilo, že si nedokáže udělat pořádek ani ve své rodině, tak jak by mohl mít pořádek ve svém podniku...,"pronesla jsem se slzami na krajíčku. Bylo mi to opravdu líto, v tu chvíli jsem se ale nedokázala ovládnout, věděla jsem, že mi to projde, tedy alespoň ze strany manžela, který mě za to ani neseřval, nepotrestal, jen mi vyčetl, že jsem se nechovala dobře...
"Jak chceš, má drahá, trest si opravdu zasloužíš, polož se na lavici," řekl mi, jako když vyprávěl, jak funguje páka...
Poslušně jsem si lehla a on mi přivázal ruce a nohy pásky k lavici. Nikdy jsem nevěděla, kde bere všechny ty pomůcky na mé trestání, raději jsem to ani nechtěla vědět... Vyhrnul mi mou tógu nad zadeček a pod pánev strčil připravený polštář. Mé nahé oblé pozadí bylo připraveno přijmou zasloužený trest.
Odešel ke stěně a vrátil se s čerstvě připravenou metlou. Mé oči se zalily slzami při pomyšlení, co mě čeká.
"Takže tedy trest za drzé chování a odehnání zákazníka svému muži,"vynesl nade mnou ortel. Napřáhl se a proutky se zakousli do mého snědého zadečku, vykřikla jsem a prohla se v zádech, přijímala jsem bolest celým tělem jako očistec, zasloužím si to, ještě další rány... Padla druhá, kůže na zadečku se zavlnila a nesla bolest až do mozku. Nápřah a třetí rána, další červená místa na mém zadečku a můj další výkřik byly důkazem, že mě můj učitel nešetří. Má vina se s každým dalším švihnutím zmenšovala a s každým vykřiknutým au jsem se stávala hodnější a slušnější ženou. Pátá rána mi vehnala slzy do očí. Ano, budu zase sekat dobrotu, tím jsem si naprosto jistá. Padlo ještě dalších pět ran, mé tělo se chvělo bolestí, vzlyky a úlevou. Po desáté ráně učitel přestal, to nebylo zvykem. Překvapeně jsem na něho pohlédla skrze své slzy.
"To byl poslední výprask, který jsi obdržela z mé ruky, je načase, aby se tvé výchovu ujal muž, kterému to náleží," pronesl vážně a podíval se směrem do příšeří přede mnou. Nějaká postava se k nám pomalým, rozvážným krokem blížila, přes slzy jsem špatně viděla, bála jsem se, kdo to je? Zastavil se pár kroků od lavice a pevným hlasem promluvil: "Dobré ráno, má drahá ženo."
Oněměla jsem. To nemůže být pravda, to snad ne. Můj muž.... Hodila jsem rychlým pohledem po učiteli a znovu se koukla na postavu, opravdu, můj manžel.
"Co, vzlyk, co to, jak, kdo, co to má znamenat, pane, vzlyk?" snažila jsem se přes vzlyky ze sebe dostat.
"Jak říkám, rád jsem ti pomáhal krotit tvůj temperament, ale již jsi v manželství dost dlouho na to, aby se toho ujal tvůj muž. Promluvil jsem si s ním a vysvětlil tvou situaci, myslím, že pochopil," usmál se starý učitel a předal metlu mému muži. Ten ji s úsměvem převzal, podíval se něžně do mých vyděšených očí a dal mi pocítit svou úplně první ránu.
Můj výkřik bolesti, radosti, vzrušení a uspokojení se nesl kupolí nahoru k otvoru, propletl se s paprsky vstupujícího slunce, vyplašil podřimující ptáky a nesl se nad probouzejícím se Římem... Konečně...
3.10.09
Má být potrestána Darina nebo Lucka? III.
„Tak Lucinko - Evičko! První byl myslím prut, že?“
„Ano ...“
„A kolik???“
„68“
„Dobrá“, povídá kolega a odkládá rákosku k hromádce oblečení.
Nyní se již může soustředit jen na prut v ruce a tak s ním několikrát prudce švihne do vzduchu!!!
Brrrrrrrrrr!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
A to ještě není na konci toho zvuku pleskanec!!!
Rukou mi naznačuje, že se mám otočit a poklepáváním prutem po zádech mne směřuje do předklonu ...
Ještě chvilku poklepává prutem mé kotníky, než se rozestoupí do požadované vzdálenosti ...
Rozkročená v předklonu si zapírám ruce o kolena a ...
„Jedna!!! Dva!!! Tři!!!“
Teď již prut nemá možnost doznít svůj zvuk, kdy jen sviští vzduchem!!!
V cestě má velkou překážku!!!
No snad zase ta překážka tak velká není, kalhotky ala „ahoj babi“ ještě nosit nemusím!!!
Ale konec proutku je tenký a tak mu tedy i tato „malá“ překážka stačí!!!
Svist!!! Svist!!! Svist!!!
Zhruba co tři vteřiny slyším ten hrozný zvuk!!!
„Jedenáct!!! Dvanáct!!! Třináct!!!“
Proč jsem si jen stoupla na tak blbé místo????????
O pár kroků dále bych si strčila prsty do uší, nic bych neslyšela a bylo by mi fajn!!!
„Osmnáct!!! Devatenáct!!! Dvacet!!!“
Zato zde si rukama mačkám kolena, prolamuji nožky a zadečkem vrtím jak nejlepší tanečnice samby!!!
„Dvacet tři!!! Dvacet čtyři!!! Dvacet pět!!!“
Buď jsem ohluchla, nebo prut přestal lítat vzduchem!!!
„Chvilku pauza!“
Takže jsem neohluchla!!!
Narovnávám se a protože kolena už jsou promasírovaná dost, přesouvám ruce na zadeček!!!
Ten pálí!!! A těch jelítek, co tam je!!! Nejmíň pětadvacet!!!
Na přesné spočítání ale není čas, protože mi ten strašný prut už zase klepe na záda a tak raději už sama zaujímám známou polohu ...
„Dvacet šest!!! Dvacet sedm!!! Dvacet osm!!!“
Je to tady jak na srazu hadů!!!
Samé syčení!!!
Dokonce si troufnu tvrdit, že už jsem ten hrozný prut přesyčela!!!!!!!!
„Čtyřicet osm!!! Čtyřicet devět!!! Padesát!!!!!!!!!!!!!!!!!“
„Chvilku pauza!“
To už jsem někde slyšela!!!
Ruce se zase věnují rozpálenému zadečku ...
Tak těch jelit tam už musí být alespoň padesát!!!
Nestačila jsem to však dopočítat, protože jsem si musela trošku promnout oči ...
Asi je tu ve vzduchu nějaký štiplavý kouř, nebo co, protože mi začínají slzet oči!!!
Klepání na záda mne přivádí na myšlenku, že tu asi nebude ani tak štiplavý kouř, jsme přece u lesíka, kde by vzduch měl být krásně čistý, jako spíše velmi, ale velmi štiplavý prut!!!!!!!!!!!!!
Předklonit, rozkročit, ruce zapřít o kolena ...
Měla jsem pravdu, druhá varianta je ta správná!!!!!!!!!!!!!
Třísekundové intervaly se změnily na asi tři rány za vteřinu!!!!!!!!!!!!!
Lesní zvěř musí prominout, ale to se nedá vydržet!!!!!!!!!!!!
Tak i nejlepší tanečnice samby již hravě strčím do kapsy, ruce v masáži plynule přešly přes lýtka až ke kotníkům a co za kreace předváděl můj zadeček???
Jen ten hloupý prut pro to neměl ani kousek pochopení!!! Místo aby s úžasem sledoval virtuózní kreace mé holé prdelky, raději si jede to své „svist, svist“ a vůbec mu nevadí, že už nepřekáží zadeček, ale stehna!!!
A asi nejraději se ten hloupý prut zastavuje na přechodu mezi zadečkem a stehnama!!!
No ještě pár ran navíc, tak už jsem svým zvukem musela spustit alarm na mém autě!!!
A to jsme od něj pár set metrů daleko!!!!!!!!!!!!!!!
Konečně ticho!!!
Tedy prut ztichl, já ještě nějakou chvíli pokračovala, patrně ze setrvačnosti ...
„Co teď s tím proutkem, chceš si ho nechat Luci???“
Co? Jaký proutek???
Jó, to on asi myslí tu strašnou věc, co tu tak řádí na kraji lesa!!!
To už se dnes nemůže slušná slečna oblečená „na Evičku“ navečer volně procházet kolem lesíka???
Čeho jsem se to dožila??? Co je to s těmi dnešními pruty???
Tohle by si jistě dříve nedovolily!!!!!!!!!!!!!
Beru prut od kolegy a lámu jej!!!
No kdyby si to ten prut alespoň nechal líbit!!!!!!!!!!!!!
Spíše jsem ho jen tak pozohýbala a zahodila do dálky ...
Tak a máš po ptákách!!!
Tedy spíše po prdelkách ...
Teď už snad škodit nebudeš a slušná děvčata se budou moci volně procházet ...
To jsem ti to nandala, co???
„Chceš cigaretu?“
„Co?“
Aha!!! Ještě je tady ten kolega a já tu pobíhám jak pramáti Evča!!!
Jedna ruka přes prsa, druhá přes holou mušličku!!!
„Jestli chceš cigaretu?“, povídá se smíchem.
„Jo, to by jsi byl moc hodný!!!“
Hrozná droga ty cigarety!!!
Vytáhnout si cigaretu z krabičky a zapálit ji jaksi nejde dohromady se zakrýváním dívčích tajemství ...
A ještě mu na to krásně svítím zapalovačem!!!
Ale co už včíl ...
Pobíhat tu jen tak nebudu, jdu si tedy čapnout až ke stromům, v jedné ruce cigareta, druhá kryje prsa!!!
Ale prd!!! Prsa už viděl a ten zadeček tak pálí!!!
Raději si budu hladit ten oheň na prdelce!!!
„Jak tě tak pozoruji Luci, asi by jsi zasloužila, po té rákosce, ještě pořádný přídavek!!!“
Intenzivně se věnuji nasávání cigaretového dýmu a s ještě větší intenzitou se snažím zklidnit sešvihaný zadeček!!!
„Promiň, co jsi říkal?“
„Že by jsi zasloužila ještě jeden pořádný přídavek!!!“
Málem jsem spolkla tu cigaretu!!!
„Cože? A za co???“
„Ty nevíš, že se v lese nesmí kouřit???“
„Však ty tady taky kouříš!!! A nejsem v lese!!!“
„A ještě ke všemu je drzá!!! Já stojím na cestě, zatímco ty jsi mezi stromy!!!“
Co na to říci?
Že má pravdu?
„Tak vylez, než něco doopravdy podpálíš!!! Rákoska už na tebe netrpělivě čeká!!! Zbytek dořešíme potom ...“
Jak potom?
Co chce řešit?
Že po tomhle výstavním výprasku dostanu ještě další???
Ale raději přeci jen jdu zase na cestičku ...
Sice je už pořádné šero, ale bílá rákoska, položená na mém oblečení, krásně svítí ...
Raději se dívám na druhou stranu a snažím se co nejvíce oddálit ten okamžik, kdy ...
Snažím se jako ještě tahat zbytky z vajglíku cigarety, i když už nehoří ani filtr!!!
„Tak už to konečně típni, ještě toho máme mnoho před sebou!!!“
Co naplat? Poslušně drtím vajglík o zem ...
„Nejprve dořešíme tu tvoji výhru, ať to máme uzavřené! Na další se dostane později!“
Jaké na další??????
On se snad zbláznil!!!!!
Že bych měla po výprasku prutem a rákoskou ještě něco absolvovat????
Raději teď na to nemyslet a poslušně jdu pro rákosku, aby toho náhodou nebylo ještě více!!!
„Jen pro upřesnění, kolik bylo tou rákoskou?“
„Patnáct ...“
„Tak předklonit, však už to znáš!“
Bohužel, to už znám moc dobře ...
Švih!!!
„Jaůůůů!!!“
Dává mi asi deset vteřin na zklidnění a navrácení do pozice.
Švih!!!
„Jaůůůů!!!“
Zase deset vteřin ...
Švih!!!
„Jaůůůů!!!“
Teď zpětně mne napadá, že je škoda, že jsem si to nenatáčela!!!
Určitě jsem vymyslela nový druh cvičení!!!
Jakýsi nesnadno popsatelný pohyb, prohnutí, zavrtění, dřep, vztyk, předklon ...
A jak se u toho holka zapotí!!!
I oční kanálky se pěkně propláchnou ...
Mohla jsem to prodávat, jako instruktážní kazetu do fitka!!!
Kam se hrabe nějaký aerobic!!!
Švih!!!
„Jaůůůů!!!“
.
.
.
Švih!!!
„Jaůůůů!!!“
Konečně patnáct!!!
Dokončila jsem poslední cvičební sestavu a přidávám nový prvek, hlazení zadečku!!!
„Tu rákosku budeš taky lámat?“, povídá mi se smíchem.
Kdyby šlo pohledem zabíjet ...
„Takže asi ne!“, povídá stále se smíchem na rtu a odkládá ji k mému oblečení.
Nabízí mi opět cigaretu, ale tentokrát už raději zůstávám na cestě ...
„Tak jak vyřešíme to kouření v lese???“
Kdyby šlo pohledem zabíjet ...
Doufám, že se vám povídání o mém potrestání líbilo a že příště vyhraje raději někdo jiný!!!
A jak to dopadlo s tím kouřením???Ale milé děti, to už je jiná pohádka!!! Tak šup, šup, vyčistit zuby, vyčurat, pomodlit a spinkat!!!
Lucka
„Ano ...“
„A kolik???“
„68“
„Dobrá“, povídá kolega a odkládá rákosku k hromádce oblečení.
Nyní se již může soustředit jen na prut v ruce a tak s ním několikrát prudce švihne do vzduchu!!!
Brrrrrrrrrr!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
A to ještě není na konci toho zvuku pleskanec!!!
Rukou mi naznačuje, že se mám otočit a poklepáváním prutem po zádech mne směřuje do předklonu ...
Ještě chvilku poklepává prutem mé kotníky, než se rozestoupí do požadované vzdálenosti ...
Rozkročená v předklonu si zapírám ruce o kolena a ...
„Jedna!!! Dva!!! Tři!!!“
Teď již prut nemá možnost doznít svůj zvuk, kdy jen sviští vzduchem!!!
V cestě má velkou překážku!!!
No snad zase ta překážka tak velká není, kalhotky ala „ahoj babi“ ještě nosit nemusím!!!
Ale konec proutku je tenký a tak mu tedy i tato „malá“ překážka stačí!!!
Svist!!! Svist!!! Svist!!!
Zhruba co tři vteřiny slyším ten hrozný zvuk!!!
„Jedenáct!!! Dvanáct!!! Třináct!!!“
Proč jsem si jen stoupla na tak blbé místo????????
O pár kroků dále bych si strčila prsty do uší, nic bych neslyšela a bylo by mi fajn!!!
„Osmnáct!!! Devatenáct!!! Dvacet!!!“
Zato zde si rukama mačkám kolena, prolamuji nožky a zadečkem vrtím jak nejlepší tanečnice samby!!!
„Dvacet tři!!! Dvacet čtyři!!! Dvacet pět!!!“
Buď jsem ohluchla, nebo prut přestal lítat vzduchem!!!
„Chvilku pauza!“
Takže jsem neohluchla!!!
Narovnávám se a protože kolena už jsou promasírovaná dost, přesouvám ruce na zadeček!!!
Ten pálí!!! A těch jelítek, co tam je!!! Nejmíň pětadvacet!!!
Na přesné spočítání ale není čas, protože mi ten strašný prut už zase klepe na záda a tak raději už sama zaujímám známou polohu ...
„Dvacet šest!!! Dvacet sedm!!! Dvacet osm!!!“
Je to tady jak na srazu hadů!!!
Samé syčení!!!
Dokonce si troufnu tvrdit, že už jsem ten hrozný prut přesyčela!!!!!!!!
„Čtyřicet osm!!! Čtyřicet devět!!! Padesát!!!!!!!!!!!!!!!!!“
„Chvilku pauza!“
To už jsem někde slyšela!!!
Ruce se zase věnují rozpálenému zadečku ...
Tak těch jelit tam už musí být alespoň padesát!!!
Nestačila jsem to však dopočítat, protože jsem si musela trošku promnout oči ...
Asi je tu ve vzduchu nějaký štiplavý kouř, nebo co, protože mi začínají slzet oči!!!
Klepání na záda mne přivádí na myšlenku, že tu asi nebude ani tak štiplavý kouř, jsme přece u lesíka, kde by vzduch měl být krásně čistý, jako spíše velmi, ale velmi štiplavý prut!!!!!!!!!!!!!
Předklonit, rozkročit, ruce zapřít o kolena ...
Měla jsem pravdu, druhá varianta je ta správná!!!!!!!!!!!!!
Třísekundové intervaly se změnily na asi tři rány za vteřinu!!!!!!!!!!!!!
Lesní zvěř musí prominout, ale to se nedá vydržet!!!!!!!!!!!!
Tak i nejlepší tanečnice samby již hravě strčím do kapsy, ruce v masáži plynule přešly přes lýtka až ke kotníkům a co za kreace předváděl můj zadeček???
Jen ten hloupý prut pro to neměl ani kousek pochopení!!! Místo aby s úžasem sledoval virtuózní kreace mé holé prdelky, raději si jede to své „svist, svist“ a vůbec mu nevadí, že už nepřekáží zadeček, ale stehna!!!
A asi nejraději se ten hloupý prut zastavuje na přechodu mezi zadečkem a stehnama!!!
No ještě pár ran navíc, tak už jsem svým zvukem musela spustit alarm na mém autě!!!
A to jsme od něj pár set metrů daleko!!!!!!!!!!!!!!!
Konečně ticho!!!
Tedy prut ztichl, já ještě nějakou chvíli pokračovala, patrně ze setrvačnosti ...
„Co teď s tím proutkem, chceš si ho nechat Luci???“
Co? Jaký proutek???
Jó, to on asi myslí tu strašnou věc, co tu tak řádí na kraji lesa!!!
To už se dnes nemůže slušná slečna oblečená „na Evičku“ navečer volně procházet kolem lesíka???
Čeho jsem se to dožila??? Co je to s těmi dnešními pruty???
Tohle by si jistě dříve nedovolily!!!!!!!!!!!!!
Beru prut od kolegy a lámu jej!!!
No kdyby si to ten prut alespoň nechal líbit!!!!!!!!!!!!!
Spíše jsem ho jen tak pozohýbala a zahodila do dálky ...
Tak a máš po ptákách!!!
Tedy spíše po prdelkách ...
Teď už snad škodit nebudeš a slušná děvčata se budou moci volně procházet ...
To jsem ti to nandala, co???
„Chceš cigaretu?“
„Co?“
Aha!!! Ještě je tady ten kolega a já tu pobíhám jak pramáti Evča!!!
Jedna ruka přes prsa, druhá přes holou mušličku!!!
„Jestli chceš cigaretu?“, povídá se smíchem.
„Jo, to by jsi byl moc hodný!!!“
Hrozná droga ty cigarety!!!
Vytáhnout si cigaretu z krabičky a zapálit ji jaksi nejde dohromady se zakrýváním dívčích tajemství ...
A ještě mu na to krásně svítím zapalovačem!!!
Ale co už včíl ...
Pobíhat tu jen tak nebudu, jdu si tedy čapnout až ke stromům, v jedné ruce cigareta, druhá kryje prsa!!!
Ale prd!!! Prsa už viděl a ten zadeček tak pálí!!!
Raději si budu hladit ten oheň na prdelce!!!
„Jak tě tak pozoruji Luci, asi by jsi zasloužila, po té rákosce, ještě pořádný přídavek!!!“
Intenzivně se věnuji nasávání cigaretového dýmu a s ještě větší intenzitou se snažím zklidnit sešvihaný zadeček!!!
„Promiň, co jsi říkal?“
„Že by jsi zasloužila ještě jeden pořádný přídavek!!!“
Málem jsem spolkla tu cigaretu!!!
„Cože? A za co???“
„Ty nevíš, že se v lese nesmí kouřit???“
„Však ty tady taky kouříš!!! A nejsem v lese!!!“
„A ještě ke všemu je drzá!!! Já stojím na cestě, zatímco ty jsi mezi stromy!!!“
Co na to říci?
Že má pravdu?
„Tak vylez, než něco doopravdy podpálíš!!! Rákoska už na tebe netrpělivě čeká!!! Zbytek dořešíme potom ...“
Jak potom?
Co chce řešit?
Že po tomhle výstavním výprasku dostanu ještě další???
Ale raději přeci jen jdu zase na cestičku ...
Sice je už pořádné šero, ale bílá rákoska, položená na mém oblečení, krásně svítí ...
Raději se dívám na druhou stranu a snažím se co nejvíce oddálit ten okamžik, kdy ...
Snažím se jako ještě tahat zbytky z vajglíku cigarety, i když už nehoří ani filtr!!!
„Tak už to konečně típni, ještě toho máme mnoho před sebou!!!“
Co naplat? Poslušně drtím vajglík o zem ...
„Nejprve dořešíme tu tvoji výhru, ať to máme uzavřené! Na další se dostane později!“
Jaké na další??????
On se snad zbláznil!!!!!
Že bych měla po výprasku prutem a rákoskou ještě něco absolvovat????
Raději teď na to nemyslet a poslušně jdu pro rákosku, aby toho náhodou nebylo ještě více!!!
„Jen pro upřesnění, kolik bylo tou rákoskou?“
„Patnáct ...“
„Tak předklonit, však už to znáš!“
Bohužel, to už znám moc dobře ...
Švih!!!
„Jaůůůů!!!“
Dává mi asi deset vteřin na zklidnění a navrácení do pozice.
Švih!!!
„Jaůůůů!!!“
Zase deset vteřin ...
Švih!!!
„Jaůůůů!!!“
Teď zpětně mne napadá, že je škoda, že jsem si to nenatáčela!!!
Určitě jsem vymyslela nový druh cvičení!!!
Jakýsi nesnadno popsatelný pohyb, prohnutí, zavrtění, dřep, vztyk, předklon ...
A jak se u toho holka zapotí!!!
I oční kanálky se pěkně propláchnou ...
Mohla jsem to prodávat, jako instruktážní kazetu do fitka!!!
Kam se hrabe nějaký aerobic!!!
Švih!!!
„Jaůůůů!!!“
.
.
.
Švih!!!
„Jaůůůů!!!“
Konečně patnáct!!!
Dokončila jsem poslední cvičební sestavu a přidávám nový prvek, hlazení zadečku!!!
„Tu rákosku budeš taky lámat?“, povídá mi se smíchem.
Kdyby šlo pohledem zabíjet ...
„Takže asi ne!“, povídá stále se smíchem na rtu a odkládá ji k mému oblečení.
Nabízí mi opět cigaretu, ale tentokrát už raději zůstávám na cestě ...
„Tak jak vyřešíme to kouření v lese???“
Kdyby šlo pohledem zabíjet ...
Doufám, že se vám povídání o mém potrestání líbilo a že příště vyhraje raději někdo jiný!!!
A jak to dopadlo s tím kouřením???Ale milé děti, to už je jiná pohádka!!! Tak šup, šup, vyčistit zuby, vyčurat, pomodlit a spinkat!!!
Lucka
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
