10.10.17

Tábor padlých žien – film a kniha (+TV)!


A máme tu po delší době zase trocha umění; zato množstvím do zásoby! (Ovšem kdo je netrpělivý a chce číst jenom ty věty, v kterých se vyskytují „klíčová slova“ jako výprask, řemen, slzy, zadek..., inu, pro ty z vás jsem příslušné pasáže označil kurzívou... Takže žádný strach!)

Jistě znáte film, pokud ne, níže nabízím „výpisky“ a sestřih, no a rozšířenější verzi knihy, než jsem znal z Tomas_46 „Žena a výprask v literatuře“navíc v půvabné slovenštině.

FILM: Tábor padlých žien (1997)

Filmový tragikomický príbeh z obdobia 50-tych rokov, kedy sa v pracovných táboroch nazhromažďovali „protispoločenské živly“, aby tu prešli procesom prevýchovy na uvedomelých občanov. To je aj osud bratislavských prostitútok a ich osobné osudy a drámy v tomto bizarnom prostredí nadobúdajú dramatické rozmery, kedy zápasia o svoju ľudskú dôstojnosť. (oficiální text distributora)

Podle knihy Antona Baláža.

Dostává Eva Pavlíková – v době výprasku asi 36 let.


V táboře hraje udavačku a práskne sadistickému dozorci, že vězni hrají ilegálně karty. Ovšem neřekne mu už, že ji při tom chytil jejich hlavní velitel, který svého podřízeného nemá rád. Když vlítne na karbaníky, velitelova přítomnost jej zaskočí – aby neztratil tvář, je donucen hrát s nimi ruskou ruletu (nevím, jestli náboj byl falešný, ale on si myslí, že ne!), ač jej oblívá strachy pot a když vyjde pistole na něj, nedokáže vystřelit a připosraný (doslova) s ostudou uteče od stolu…

Je potom jasné, že se udavačce za takový tip patřičně poděkuje svým vojenským opaskem přes tak volné dobové kalhotky, že je to prakticky na holou zadnici – úryvek k zkouknutí:


(BACHA! Klasický výprask následuje až od 2m45s, před tím je scéna výslechu a výprasku přes záda – někoho by ovšem přesto mohla svým dusnem – a expozicí saďoura – zajímat!)

Popis scén, uvedené časy se týkají celovečerního filmu:

31m48s–34m13s je tam bičování přes záda, navíc elektrickým kablíkem, ale to nás tu až tolik nezajímá; 35m20s–35m40s je ošetřování ran.

1h15m10s–1h15m55s – hlavní výprask. Všimněme si, že zprvu, když ženskou ohne přes regál a hrubě ji vyhrne sukni, nešťastnice se ještě po tom prvním vyjeknutí leknutím zatváří tak nějak snivě, jakoby na moment čekala docela jiné přetáhnutí, než širokým vojenským řemenem přes zadnici…
Pár desítek minut předtím totiž následovala scéna, kdy se jej pokusila svést, ovšem on ji odmítl – jako patologický sadista byl zřejmě impotentní, známe svoje lidi! Ovšem na výprask měl nejspíš chuť vždy, takže chudinka vypadá napřed dost zaskočeně a pak i vysloveně propadá smutku, tedy hlasitě řve, štká a bulí pod tíhou pádných ran a poznání, že její v pokorném předklonu vyšpulené zralé půlky v nepředpisových lila kalhotkách s podvazky inspirují pouze k tomuto sice vášnivému aktu, který však bývá příjemný většinou jen výrazně jednostranně!
Mezi nápřahy ji navíc zároveň peskuje, že je nepoužitelná, ačkoli ji přitom používá k vylití svého vzteku docela dost, což ponížené konfidentce na náladě také nepřidá, takže slzičky jen tečou! (EDIT: toto jsem popsal před přečtením knižní verze, kde je to výslovně tak – a mnohem lépe: konfidentka si myslí, že bude sex, dokonce provokativně vrtí zadkem, netušíc, co bude ve vteřině následovat!)

Ovšem i ten, kdo není sadista, může spolu s ním být uspokojen, protože i nezaujatý pozorovatel musí uznat, že tady je náhodou pro jednou spravedlnosti učiněno zadost a udaná děvčata jsou patřičně pomstěna!
Což vždy potěší, a lze tak odpustit, že přepočítavší se prospěchářce nebyly stažený i ty její nóbl spoďárky…

KNIHA: Tábor padlých žien (BALÁŽ, Anton)


Text existuje i v českém překladu, ale já narazil jen na původní verzi. Tomas_46 ve svém archivu krátký úryvek má, mě ale zaujaly delší pasáže, takže to sem dávám v rozšířené verzi.
Autor má možná výprask i v nějaké jiné knize, napsal jich pěknou řádku! Mně se dostaly k prolistování do ruky už jen Penelopin návrat, Tu musíš žiť a Sen pivníc – v té poslední, která popisuje akce fašistického trestného komanda ve vesnici pomáhající partyzánům sice žádný realizovaný (dívčí) sekec není, ale je k němu jen krůček.
Hned v úvodu se totiž krásná, mladá dcera místního rychtáře, bohatého sedláka, smiřuje s tím, že ji budou „palicovať“, tedy že dostane nařezáno pruty; a později dokonce vidí lavici, na které trpí ostatní, vedle pohodlného rudého křesla hlavního důstojníka, přes které jsou přehozené dva „dlhé remenné korbáče“. Dotyčný velitel si také neustále pohrává s „trstenicou“, tedy rákoskou, kterou nikdy neodkládá. (Za jazykovou lekci díky přispěvatelům klubu Okoun.cz – vyprask neni jenom spanking: příspěvek vrrattka, Irmy a dalších!)
Myšlenky krasavice se také nejednou zatoulají k bičování, hromadnému znásilnění vojáky apod. Bohužel pro ni nedojde k tomuto, ale je zastřelena, což je mimo naše téma.
Také v těch civilnějších románech ze současnosti projevuje autor docela smysl pro zadečky, často se o nich zmíní a o jednom velkém prohlásí, že má „usmiřovací schopnost“, jelikož s ním dotyčná vesničanka svedla k milování nazlobeného manžela. Škoda, dovedu si představit takovou schopnost i jinak pojatou!
Nu a v knize „Tu musíš žiť“ přidávám bonusovou pasáž ze s. 43:


Pozerá na pomaly sa vzďaľujúce dievčatá, najmä na tú nižšiu, ktorej texasky, ukončené dolu veľkými zipsami, tesne obopínajú stehná a pekný zadok. Kráča tak, akoby si uvedomovala, že muži práve ten zadoček oceňujú ako jej prednosť. Druhé dievča, vyššia hnedovláska s dlhými vlasmi, sčesanými teraz do vysokého a tuhého uzla, zaujme Romana len tak normálne, ako vedia zaujať mužov neznáme ženy. Pohne sa za nimi.

Ale teď už k tomu hlavnímu: zfilmovanému románu, kde je nářezů hojně, zvláště díky zástupci velitele Plažákovi (BTW: nezní Plažák jako akronym Baláž?!), který takto sleduje zatím nic netušící vězeňkyně už od začátku, na příjmu, zatímco musejí potupně odevzdávat své buržoazní prádélko a punčošky bachařkám, osprchovat se, odhmyzit práškem a navléct do hrubých, šedivých táborových mundúrů:

(Z filmu: prostřední z první fotky má solidní, dobovou prdel!)

Tučným písmem je vždy můj komentář, jelikož citace jsou dlouhé, takže by se kurzívou špatně četly – zvýraznil jsem s ní takto jen to z citací nejpodstatnější... Takže:
S. 16 – mladé kurvičky ve vykřičené čtvrti „Vydřice“ by se rády dověděly, co se svým milým dělá jejich vzor, ale nahlédnout do okna se jim nepodaří:
(…) vždy sa motali v uličke nejakí chlapi v širákoch na očiach a montgomerákoch, a keď sa niektorá priblížila k domu, len cez zuby precedili: Zmizni, štetka, lebo vyfasuješ na holú! a každú hneď zvedavosť prešla.
S. 35 – opět výrazný autorův fokus na zadnici, jako nejdůležitější zbraň ženského těla, která ovšem – jen počkejte! – bude nakonec zhanobena, mimo výprasku, ještě jiným, dost kuriózním způsobem:
Carmen sa až teraz upokojí: až ked sa môže zadívať na svoje dlhé, pružné nohy, tancom dokonale vytvarované stehná, ich neporušenú vonkajšiu i vnútornú krivku, hodiť pohľad aj na svoj zadoček a uistiť sa, že to hlavné má v poriadku. Rovnaké pocity, kým sa nenavlečú do erárnych nočných košieľ, ktoré im ušili v dielni z barchetu a v ktorých sa zasa premenia na neženy, prežívajú zrejme aj ostatné. Chvíľočku, len v podprsenkách a zväčša borde- lových nohavičkách, zostávajú preto obnažené a zatiaľ ešte s potešením si prezerajú svoje telá. Od mladého osvetára sa dozvedeli, že to boli ich, už bývalé, pracovné nástroje a v tábore postupne prídu na to, že je ich možné používať aj na vznešenejšie ciele. Carmen sa z toho len smiala. Ale čo ked sa tu naozaj dožije aj zimy a telo pod barchetovou košeľou už nebude oplývať vzrušujúcimi krivkami, aby jeho majiteľka mala šancu presadiť sa v konkurencii, ktorá vraj teraz panuje v americkej zóne. Carmen na to radšej nechce myslieť.

S. 39-41
Ovšem oblá stehna a vytrčený zadeček tanečnice se jí v další scéně vymstí, jelikož na sebe upoutají pozornost sadistického zástupce velitele, který si ji pozve k nočnímu výslechu…
Nastane pauza. Carmen si zasa musí pritiahnuť na brucho krátku bundu. Plažák akoby si to až teraz všimol.
— Akosi ti ten úbor nepasuje. Ale kto si to zaslúži, môže aj v tábore chodiť v civile. Dobré, nie?
— Nevedela som o tom, — ticho povie Carmen.
— Môžeš začať rozmýšľať, čím by si si to ty zaslúžila. Alebo môžeme popremýšľať spolu, času máme dosť.
— Ja musím ráno o šiestej nastúpiť do dielne. A majstrová je prísna.
— Áno? Pozrime, aká úderníčka za tri dni. Ako sa tu všetci hneď polepšia. Nejaký škrabák by tomu uveril. Hm...
Plažák si začne Carmen dôkladne prezerať, pohľad mu najdlhšie utkvie na jej stehnách. Carmen ich inštinktívne zovrie, aby sa oslabila ich vonkajšia krivka, ktorá je aj v hrubých nohaviciach, a v noci a pre nejakého nadržaného chlapa, dosť provokujúca.
— Takže ty by si rada odišla.
— Ak môžem ...
A pretože Plažák nepovie nič, Carmen začne vstávať.
— Sadnúť, štetka! — zreve odrazu Plažák a zasa udrie dlaňou po stole. — To by si sa lacno vyzliekla zo svojej nemravnej minulosti. Až budú tieto židovské handry visieť na tebe ako na strašiakovi, ako na tých židovských šiksách, keď už žiadny pracháč nebude mat chuť odbaviť sa medzi tvojimi stehnami, potom ti uverím. A teraz sa porozprávame inak. Sú aj iné argumenty ako získať informácie, nemusia pritom ani šušťať doláriky. Pozri!
Plažák trhnutím otvorí jednu zo zásuviek stola a Carmen vidí, že sú v nej poskrúcané čierne hrubé šnúry. Plažák jednu schmatne a začne si ju navíjať na svalnaté predlaktie. Carmen sa díva, namiesto strachu sa z nej začne drať akési začudovanie, narastá v nej pocit čohosi nepravdepodobného, stupňuje sa pri pohľade na Plažákovu tvár, ktorá jej odrazu vôbec nepripadá desivá, je to tvár hlúpeho dedinského Jana, ktorý chce každého len strašiť. Zároveň si uvedomuje, že žiadny dedinský Jano pred ňou nesedí, dozvedeli sa, že chodí do Ilavy mrzačiť ľudí, zversky ich mláti a — aj tak, zlyhávajúcim hlasom, ale predsa nezadržateľne povie:
— Nevedela som, že tu poskytujete aj masáže. Nebola by som si jednu doviedla so sebou.
Plažák ustrnie v pohybe. Aj ruka, obalená šnúrou ako škrtidlom, mu prekvapene capne na stôl. Ale ohromenie trvá len okamih. — Ty štetka! — zreve Plažák, skočí k nej, schmatne ju za vlasy. Strašne ju to zabolí. Prudko mykne hlavou, bolesť jej udrie do mozgu. Podarí sa jej obrátiť, ale vzápätí pocíti na pleci šľahnutie, ktoré jej až vyrazí dych. Po druhom švihnutí šnúrou po chrbte len otvorí ústa a zvezie sa na stoličku. Počuje hlasný Plažákov dych, uvedomí si, že aj ona tak hlasno, drsno dýcha. Vtedy sa odrazu rozletia dvere na kancelárii. Stoja tam dvaja pripití žandári.
Ti ji vysvobodí, ovšem ze slibem, že „věc není uzavřena!“ a odvedou na barák:
Odrazu je jej na omdletie. Už ledva stojí na nohách, kým príde rozospatá dozorkyňa a pustí ju dnu. Popamäti zamieri uličkou k svojej prični. Ria ju čaká, šeptom sa jej pýta, či je v poriadku. Carmen nemôže nič povedať, lebo by sa rozplakala. Chce si vyzliect táborovú blúzu, ale tá sa jej prilepila na plecia. Len zástene od bolesti. Ria všetko pochopí, opatrne začne Carmen vyzliekať. Jemnými masérskymi prstami jej hmatá po chrbte. Carmen sa strhne, Ria ju dotykmi upokojuje. Potom sa jej začne dotýkať perami — sú to cudné, hojivé dotyky. Carmen sa jej schúli do náručia a dusivo sa rozplače.
I jinak hodný velitel tábora praví na s. 64 bachařce:
— Ja vám verím. A nielen to, viete, že oceňujem vašu robotu v ženskom oddelení, kde sa tiež nedá niekedy zaobísť bez nejakého toho tvrdšieho výchovného prostriedku ... pri tých potvorách.
a má strach, že:
(…) odteraz už nebude schopný dívať sa na ne tak pohŕdavo, začne byť možno zvedavý na ich stehná a rozkroky, chlapskými rukami vymiesené zadky. (s. 66)
„Chlapskými rukami vymiesené zadky“ – jak nádherný to výraz!
Jestliže po výprasku Carmen byla řeč jen o „chrbátě“, později je navíc zmíněn i sešvihaný „zadoček“, když ji přítelkyně Ria masíruje; ta ovšem má k možnému výprasku jiný, zvláštní vztah… (s. 69-72)
To sú veci, žasne Ria. Všetko je aj pre ňu také neuveriteľné. Chodila do lokálov obdivovať Carmen, nikdy sa jej neodvážila ani prihovoriť, a teraz sú spolu od rána do noci, v táborovej práčovni, kam ich vyšupovali z dielne, môže pozorovať jej ušľachtilé telo, potom, keď sa im podarí utiahnuť kdesi do kúta, sa ho aj dotýka, a to bez pocitu studu či viny, pretože Carmen ju sama poprosila, aby jej dávala masáže, ktorými by si udržala aj v tomto pekle svoju postavu. Nežne ošetrovala aj jej zošľahaný chrbát a zadoček. Tiež znenávidela Plažáka. Ale namiesto strachu, ktorý stále ovláda Carmen pri pomyslení na ďalší výsluch, namiesto zdesenia pri predstave kábla ovíjajúceho sa na Plažákovo svalnaté predlaktie, sa v nej zrodila akási nepochopítelná zvedavosť, čosi uväznené v jej tele, čo doteraz dávala len do súvislosti so svojou zahanbujúcou vášňou ku koňom, akoby sa začalo nezadržateľne drať na povrch; predtým to, len tušené, otupovala tabletkami, ale teraz... Čaká na pozvanie na nočný výsluch? Áno, áno. Odviedla by pozornosť od Carmen a...
Jej nádherná tanečnica o týchto Riiných úvahách nemá ani tušenie, a tak keď naozaj raz večer príde dozorkyňa, položí jej odzadu ruku na plece, opýta sa: Ty si Eichardová? Carmen naľakané zašepká: — Ria, maličká moja! — a dovolí si ju pred dozorkyňou objať.
— Neplaš sa, — povie Ria pokojne a poberie sa za dozorkyňou.
Na táborovom apeli horí cigánska vatra, odblesky plameňov padajú na košiny vozov. Ria prekvapene zastane. A hneď ňou prenikne známa vôňa uznojených koní, zachytí aj pach žrebca. Rýchlo ho začne hľadať pohľadom. Pocíti prítomnosť žrebca ešte určitejšie, celým telom.
(…)
Ak chceš, vycikaj sa tu! reaguje na náhlu triašku jej tela dozorkyňa. Ria len pokrúti hlavou.
Plažák má zasa vyhrnuté rukávy na vojenskej košeli, jeho svalnaté predlaktie spočíva na stolovej doske, teraz sa lesknúcej od svetla rozžatej nočnej lampy. Povie dozorkyni, aby ich nechala, ponúkne Rii možno tú istú stoličku, na ktorú sa posadila aj Carmen, a pred ňou iste mnoho iných táborových mužov a žien, a začne listovať v jej spise.
Ria nemá strach, jasne si uvedomí, že celé tajomstvo takéhoto výsluchu spočíva vo vyvolaní strachu z bitia a trýznenia, z obavy pred fyzickou bolesťou a rovnako možno aj z toho, že bolesť človeka donúti urobiť či povedať veci, ktoré mu navždy zoberú ilúzie o ňom samom. Bolo by sa to stalo aj Carmen?
Plažák pomaly dvihne pohľad.
— Si Ria Amala Eichardová? Slobodná, dvadsaťosemročná. Masérka so samostatnou živnosťou na Sedlárskej šesť. Sedí? Zaradovacia komisia zistila, že živnosť riadne nevykonávaš, venuješ sa radšej koňom, celé dni vysedávaš v konskej stávkovej kancelárii, kde vsádzaš na klusákov odrazu aj päťtisíc korún. Prišli k záveru, že si nenapraviteľná hazardná hráčka a celkovo mravne spustlá osoba, zaobstarávajúca si peniaze asociálnymi spôsobmi. Dostala si dvadsaťštyri mesiacov. Komisia navrhla národnému výboru, aby ti zrušili aj užívacie povolenie na byt. Ale to ťa teraz nemusí trápiť. Kým sa vrátiš do mesta, budú zrušené aj takéto nemravné živnosti.
Plažák odsunie od seba Riin spis, zatvári sa pritom dosť štítivo. Potom sa prvý raz pozrie na Riu priamo. Má trocha vodnatý pohľad.
— Ty si sa teda zamilovala do koní.
— Áno. Mám ich radšej ako ľudí. Sú ušľachtilejšie a viac ma preto aj vzrušujú.
— Preto si na ne vsadila také veľké sumy. V pokútnych stávkových kanceláriách.
— Za pokútne ste ich vyhlásili vy.
— Kto vy?
— Vieš kto vy.
— Ále, ty mi tykáš?
— Môžeme si vykať... aj keď je to vraj buržoázny prežitok. Mali sme o tom desaťminútovku.
Desaťminútovka Plažáka trocha vyvedie z konceptu. Na chvíľu si zasa pritiahne jej spis a nazerá do neho. Ria sa cíti povzbudená.
— Vídali ťa často aj na Štukovej, v hostinci a tančiarni U Partizána. Chodievala si tam za juhošskými námorníkmi?
— Chodila som sa pozerať na jednu tanečnicu.
— Na Carmen Hojčíkovú?
— Áno, na ňu. Výborne tancuje španielske tance a má aj senzačné telo. Je svalnatá ako mladé žriebä, s dlhými, aj ked trocha nervóznymi nohami, malými pevnými prsníkmi, ktoré sa jej pri tanci nenatriasajú, so správne vášnivým zadkom. Trocha exhibicionistka — ako všetky tanečnice, baletky a modelky a herečky. Ked som nemala možnosť dívať sa na kone, chodila som obdivovať dokonale stavané ženy.
— Ty nemravnica, — ohúrene, zaskočené, aj vzrušene povie Plažák. — Ty si musela v tom svojom salóne vyvádzať ...
— Isté veci môžu robiť len isté typy, nie?
— Ako to myslíš? — napne sa hneď Plažák.
— Ty vieš, ako to myslím, — povie pomaly Ria a cíti, že teraz sa musí pozrieť Plažákovi do očí a nesmie sklopiť zrak. Urobí to. Plažák po chvíli, v akomsi úhybnom manévri, hodí pohľad na neurčitý bod na svojom stole. Ria si uvedomí, ako tuho má stiahnuté stehná, ich vnútorné strany sa dotýkajú po celej línii, čo je znak vrcholného vzrušenia. Aj to ju povzbudí, pocíti v sebe hazardnú odvahu.
Plažák zneistel, a tak na ňu hrubo, ale nešikovne vypáli:
— Takže si dobre poznala titovskú agentku Carmen. Odpovedz!
Ria sa hlasno, provokujúco rozosmeje.
— Tým si ju teda vystrašil? Nemohla som z nej ani dostať, či si z nej urobil Titovu agentku, alebo aj agentku CIC.
— Tak ty si vedela, že je to agentka a ... už to neodtajíš! — povie dosť nelogicky Plažák. Veľkú ťažkú ruku položí na jej spis a dodá nasilu veselo: — A bude to hneď aj v protokole. — Pozrie na Riu, aby zistil, ako to na ňu zapôsobilo. Stretne sa s jej posmešným pohľadom.
— Ste smiešni. Vieš, že Carmen je práve taká veľká špiónka CIC-u, akú ty máš veľkú cicinu. Ženy, ktoré najprv takto vyľakáš, nestoja potom v posteli za veľa. Okrem toho by si zistil, že Carmen nie je žena podľa tvojho vkusu, je skôr na pozeranie. Pokús sa dostať radšej mňa.
— Čuš, ty hnusná štetka! — zreve Plažák. Vyskočí od stola a cúvne k oknu, akoby sa chcel zahnať k poriadnemu úderu.
Ria pomaly vstane, stehná sa jej chvejú.
— Chceš si pozrieť moje stehná? Keď som robila masáže telo na telo, mojich zákazníkov vždy strašne vzrušovali, stačil im pohľad na ne, aby zvädli. Chceš si to aj ty vyskúšať? Stačí poprosiť. Alebo nemáš odvahu, Plažáčik?
Plažák ešte viac cúvne, nehybne pozerá na jej ruky, veľmi pekne formované ruky skúsenej masérky. Tvár mu dostane akýsi tupý, zastretý výraz. Ria cíti, že v ňom začala provokovať zviera, aké je možno aj v nej, ale nedovolila mu prebudiť sa, aby neublížilo, zraňovala len seba roky narastajúcim vnútorným tlakom, ktorý ju doviedol k práškom a nádhernej vášni pre dostihové žrebce. Uvedomí si, že teraz môže spoznať svoje tajomstvo, táto chvíľa ju môže telesne oslobodiť. Zasunie si jednu ruku pod gumu nohavíc, brušká prstov sa dotknú hladkého podbruška, potom nohavičiek, zostúpia do nich, ešte nižšie, kde sa už začína nitka kučier, rozširuje sa do vlhnúceho trojuholníka a... Zachveje sa, pristaví ruku, pozrie na Plažáka. Strach a neznesiteľná zvedavosť sa v nej premiešajú, prerývane povie:
— To obliekajú do uniforiem bársakých impotentov?
— Nie! — zreve odrazu Plažák. — Urážať beztrestne našu bezpečnosť nebudeš, ty štetka!
Plažák skočí k zásuvke stola, prudko ju otvorí, schmatne pripravenú šnúru. Ria sa pomaly obráti.
— Radšej sem, to sa ti bude viac páčiť, — a pomaly si začne sťahovať cez boky nohavice. Plažák sa zaženie. — Tak nie, jemnejšie, jemnejšie, z toho je väčší pôžitok. No... — povzbudí ho Ria zachrípnutým hlasom a pred Plažákom sa vynoria jej krásne zaokrúhlené stehná a úzke biele nohavičky, ešte z masérskej výbavy, na zadku celkom napnuté, olemované modrou čipkou.
— Ty diablica, — zachrčí Plažák, kábel mu vykĺzne z ruky a on sa celý zapotáca. Obaja sú chvílu ako omráčení, Ria takmer cíti potrebu oprieť sa o jeho mohutné telo. Ale na chodbe sa ozvú nejaké kroky.
— Obleč sa, došlaka, — rýchlo povie Plažák, a pretože Ria sa nevie rozhýbať, skočí k nej a začne jej vyťahovať nohavice, ťahá jej ich cez široké boky a ruky sa mu trasú. Ria cíti na tele jeho ručiská, nechá sa mu obliecť a sotiť na stoličku. Ozve sa krátke zaklopanie, za jej chrbtom sa otvoria dvere, akýsi hlas sa opýta: Ešte pracuješ? Tak pardon! a dvere sa zasa zavrú. Plažák sa zvalí na stoličku.
— Tak ty si ma chcela skompromitovať. Takto ste si to vymysleli, vy kurvy. Toto sú tie vaše kurevské spôsoby. Takto ste vy znemravnili milióny chlapov, celú armádu statočných otcov rodín. To mi ešte zaplatíte.
Plažák má tvár tupú, akoby vyfackanú.
— Môžeš odísť. No choď a počkaj pri bránke na striedanie stráží.
Ria sa nevie dvihnúť zo stoličky. Pocíti akési sklamanie.
— Tak zmizni, zmizni! — skríkne Plažák, skočí k nej a vyšmarí ju na chodbu, až Ria padne na špinavú zaolejovanú dlážku. Chvíľu si posedí na zemi, všetko je skoro ako sen. Potom sa začne zbierať zo zeme.
Takže ona mu sama nabídla zadek k výprasku, a pak ostrouhala – zase někdo přišel…!
Na s. 97 je pěkný eufemismus pro výprask:
A práve vtedy sa mi dostala do rúk knižka Napsugár kisasszony, ženy, keď ju čítali pri varení, tak presáľali od sĺz polievky a pripaľovali zápražky, že boli potom z toho riadne domáce világoše, ale neskôr aj nemanželskí pangharti (…)
Co mi k tomu bylo před časem vysvětleno na Okounovi potvrzuje i Wikipedie:
Slovo Világoš v češtině zlidovělo; sousloví "dostat Világoš" se používá ve smyslu "dostat výprask", "drtivě prohrát" či "dostat pořádně vynadáno".


S. 124-125
Na pracovních směnách v dole se opět potvrzuje, že výprask Carmen při výslechu kabelem skutečně nebyl jen přes záda:
Lampárky z nočnej zmeny Carmen už netrpezlivo vyčkávajú. Sú to dve dobrosrdečné dedinské ženy, ktoré pochodili so svojimi mužmi belgické a francúzske bane a sú aj tu doma. Majú Carmen rady a aj ju ľutujú, lebo im vždy navypráva, ako ich v tábore trýznia po nociach — a preto sú vždy šťastné, ked sa ráno vôbec objaví a že nie je zmlátená. Hlbokým dojmom na ne zapôsobilo, ked im ukázala fialové klobásy po Plažákovom kábli na chrbte a zadku. Aj sa prežehnali, lebo sú velmi pobožné, a potom s úľavou poznamenali: Aspoň ta nie po hlave, Karminka. Oni deti po hlavách tiež nikdy netlčú.
… ale ne všichni v „bani“ mají (naštěstí) k jejím hýždím takovou posvátnou úctu (s. 128):
— Ach, ty potvora prešibaná prešporácka! — zalichotí jej Vendrický a od kováčskeho kladiva stvrdnutými, ale už studenými rukami ju pocápe po zadku.
Život jim v táboře ztěžuje udavačka a zlodějka Cukrikárka, která má takovou zvláštní skrýš:
A zasa Carmen, ktorá má už celkom málo času, prikročí k Cukrikárkinej posteli a stiahne z nej jediným šklbnutím deku. Zistia, že Cukrikárka naozaj spala, dokonca podľa príkazu číslo tri, lebo košeľa sa jej v spánku vyhrnula až pod pazuchy, a ich ešte ospaté oči sa neveriaco dívajú na jej veľké ružové bombardiaky. Hned pochopia, prečo Cukrikárke v poslednom čase tak narástol zadok, aj kde sa môžu nachádzať všetky tie drobnosti, ktoré sa im začali na baraku strácať.
— Už vstávam, pani veliteľka, — zahundre ešte so zatvorenými očami Cukrikárka. Keď ich otvorí a zistí svoj omyl, uvidí všetky tie upreté oči a už zlé tváre, ktoré na ňu pozerajú, prudko sa na posteli posadí a usiluje sa stiahnuť si dolu košeľu.
— Ty stará zlodejka! — precedí cez zuby Carmen. — Dolu gate! — zvrieskne odrazu a pretože je presvedčená, že by musela odísť z baraku, skôr ako ju Cukrikárka poslúchne, skočí k nej a začne jej sťahovať bombardiaky. Cukrikárka je taká zo všetkého vyjašená, že ani nestihne stisnúť stehná a pokrčiť kolená a ženy ju už vyzliekajú. Nie sú ani tak ohromené tým, že hneď našli brošňu, ale že v bombardiakoch sa našli okrem iného tri americké žuvačky, tri americké trc gumy, dvoje nylonky z prídelu UNRRY, dva balíčky nemeckých žiletiek, niekoľko nepoužitých vložiek a jedna zámka na skriňu, krém na topánky, lístky na cukor a kúsok hrubej, dobre zašpicatenej ceruzky. Pravdupovediac, špicatá atramentová ceruzka ich tak ohromila, bola to taká zvrhlosť, o akej ani na Vydrici nikdy nikto nepočul, že Cukrikárka sa zo všetkého len-len že nedostala celkom poľahky — zhabaním majetku. Potom si ale niektorá spomenie, že ceruzkou sa dá aj písať. (…)
… velká škoda, že udavačce vzápětí naliskají po hubě; když už měla dole gaťky, mohli jí ten příhodně holý zadek seřezat do velikosti dříve nakradeného zboží!
S. 144 – Injekce do pozadí! Jedno z nejmladších děvčat je těhotné s jedním z vězňů, takže trpí na mdloby a je odneseno k táborovému lékaři; ten následně vytrollí mladého panice-svazáka:
— Mala si zostať v tom kláštore. Čo si si myslela, že o čo prídeš, keď nebudeš poznať chlapa? Dám ti injekciu, ale keď ti to od nej neodíde, už ti nemôžem pomôcť. Ten pes Plažák po mne stále pasie a ja kvôli nejakej... prichystaj si zadok, — a Zigmund jej doň po chvíli vrazí injekciu. Bolí to, štípe to, ale Ernička sa šťastne usmieva. Je dojatá Zigmundovou dobrotou. Škoda, že má taký malý zmysel pre ženy.
Roznežnenie pre Zigmunda u nej ešte trvá, keď sa vo dverách ordinácie objaví Chomič vo svojom neodmysliteľnom skampole. Ernička sa schová za zástenu.
— Už sa prebrala? — počuje starostlivú Chomičovú otázku.
— Bohužial, — odpovie Zigmund, ale Ernička sa za to na neho nehnevá. Ba ani keď doloží: — Ale na bruchu má ešte modrinu. A do zadku som jej práve vrazil jednu konskú injekciu, tak ani po ňom ju ešte neplieskaj.
— No dovoľ! — strašne pobúrené zvolá mladý osvetár a Ernička si musí priložiť dlaň na ústa, aby sa nerozchichotala. — Prišiel som za ňou z poverenia veliteľa tábora. — pokračuje vážne Chomič, — lebo s ňou máme špeciálny agitačný plán.
 S. 157
(…) ľutujú ju, že taká mladá už zostala bez chlapa. A starý Vendrický sa jej nemôže v dielni každé ráno ani dočkať, aby si mohol pred ňou zaspomínať na všetky vdovičky-lavičky, ktoré poznal a bol by ich veru s chuťou v tých ich lavičkách popreťahoval, keby sa nebol bál starej Vendrickej. A vždy pyšne uzavrie, že teraz sa jej už nebojí; len čo z toho, keď už ani nemôže. Tak Vdovu vždy len poplieska po zadku, popohládza po bokoch a potom sa s bohovaním, ale ako drak pustí do roboty.
… To sem dávám proto, aby byla vidět výhoda fetišismu výprasků: i když se mu už nepostaví, ruka se na pěkné zadničce může vyřádit stále stejně uspokojivě jako zamlada!
S. 171
Vzpomínáte si ještě na úvod, kdy si Carmen s uspokojením prohlíží svůj provokativní zadek tanečnice, který později svede Plažáka k výprasku? Tak teď se mu stalo něco mnohem horšího, rafinovanějšího, než ten nejkrutější nářez! Svým způsobem také ďábelský „fyzický trest“:
Konečne sa povyzliekajú pri dennom svetle a bez náhlenia a — od odvlečenia z Vydrice nezažili taký šok, ako vo chvíli, ked zistia, čo sa v tábore udialo s ich postavami.
A mohli si to uvedomiť predsa aj skôr: nevysilujú sa, vela sedia a aj vela bez pohybu ležia, kým predtým sa celé noci hýbali, často až do úplného vysilenia. Teraz celú noc pokojne preležia, ba zväčša aj prespia. Kým mali na sebe od rána do večera táborové handry, potom šup do barchetových košieľ a šup pod deku, nestihli si jasne uvedomiť, ako rafinovane ich v tábore ničia kuchyňou a pristrkávajú k občianskemu stavu oveľa nenávratnejšie ako osvetovými prednáškami. (…) Ale teraz im konečne spadlo beľmo z očú a zistili, čo sa s nimi v tábore vlastne deje. Je im do plaču.
Carmen stojí pri svojej posteli, vyvracia hlavu dozadu, div si navykrúti krk a neveriaco pozerá na svoj sploštený zadok. Nehovoriac o tukových vankúšikoch na bruchu a poklesávajúcich prsiach. Brucho, pás i prsia až tak veľmi neutrpeli, ale ten zadok, to je pohroma. Tanečnica s takým zadkom, ktorý chlapov zrak nenaplní obdivom, žiadostivosťou aspoň na sekundu sa ho dotknúť, na minútu priložiť dlane na jeho srdiečka a teplom strašnej túžby sa k nemu pritlačiť, taký zadok nemôže mať úspech ani v poslednej vydrickej krčme, nie v nejakom nóbl viedenskom podniku alebo pred vyberavými a rozmaznanými zrakmi US Army, ktorej udatní seržanti preputovali počas vojny pol sveta.
— Vykrútiš si krk! — upozorní Carmen na neprirodzenú polohu Vdova a potom ešte musí do nej aj drgnúť, lebo stále, ako zhypnotizovaná, pozerá na svoje poklesnuté a trocha aj zmraštené zadné pologule. Carmen klesne zadkom na posteľ. Hneď sa spamätá a prevalí sa na bok, aby žialila v menej ubližujúcej polohe.
S. 187-188
A máme tu hned druhý „alternativní fyzický trest“ – vyholení klína! Zvláštní, zvlášť v dnešní, v tomto směru tak bezbožné době:
Tak tých všivákov na chodbe dokopala, že keď ju dovliekli do tábora, znova sa na ňu vrhli, strhli z nej sukňu a vyholili ju. Bývala vyholená už aj predtým, lebo na Vydricu chodili aj takí prasáci, čo sa dokázali odbaviť len na vyholenej. Ale v tábore Manda takú kurváreň nečakala. Pomaly si prejde rukou po sukni, ale aj brucho má také necitlivé, že by sa teraz potrebovala ponoriť do nejakého kotla s horúcou vodou a pol dňa sa v nej máčať. Zatne zuby, a keď nikde nevidí stráž, pomaly zíde po drevenom schodíku pred barak. Od ostrého svetla a slnka jej začnú slziť oči.
S. 197-202
A nyní již konečně přichází ke slovu velký výprask udavačky, ještě lepší, než jej známe z filmu!
V této scéně je proradná Cukrikárka nazývána „Ucho“ a scéna začíná, když přinese sepsaná udání sadistickému Plažákovi, pro kterého to, husa, dělá z lásky, takže jej při čtení nanápadně vyrušuje a neobratně svádí, což se jí vymstí („papalkami“ jsou zde asi přezdívaná ňadra, z kontextu?):
— Čo je zasa?
Prsia sa mu ako veľký had škrtič pritlačia odzadu na krk, zovrú ho ako do klieští, stlačia mu krčné tepny, až sa mu zatmie pred očami. Ďalej našťastie nič, lebo to sa Ucho len cez neho natiahlo za svojou podprsenkou. Zoberie ju, sadne si veľkým zadkom na okraj stola, vytiahne odkiaľsi ihlu-robotnicu a začne ňou zašívať rozrezaný košíček. Zamilované sa pritom na Plažáka usmieva. A v sladkom očakávaní odmeny, ktorá, ako je Ucho presvedčené, ju ani dnes večer neminie, aj slastne priviera oči.
(…)
Plažák opatrne, akoby to bola vzácna relikvia, zloží papierik a takmer so zbožným výrazom si ho dobre uschová. Pozrie na Ucho. Stále si zašíva podprsenku.
— Dobrá robota, — nevie zákryt nadmernú spokojnosť Plažák.
— Daj ešte papalkám, — využije hneď situáciu Ucho.
Plažák sa načiahne za fľašou ražovice. Potom, strhnutý vlastnou veľkodušnosťou voči nejakému bezvýznamnému táborovému Uchu, čiahne rukou pod stôl a vytiahne odtiaľ ledva načatú fľašu martelu.
— Óch! — prekvapene zareaguje Ucho. Odhodí podprsenku, ihlu-robotnicu si šikovne zastrčí kdesi pod pás a pristrčí Plažákovi svoje papale.
V náhlom rozmare si Plažák naleje do dlane koňaku, omočí si doň jazyk a načahuje sa ním, kde chce, a zasiahne. Líže, šúcha, plieska, bije jazykom a Ucho ho ešte pristrkávaním a híkaním povzbudzuje.
— Ach, ty ceckatá škatuľa, — brble Plažák. — Ty frnda, ty drnda, ty nadržaná kontráška, ty chlpaňa, ty ... — drví slová medzi zubami.
— Áno, áno, chcem tým všetkým byť, chcem, — chrčí mu do ucha jeho predĺžené Ucho, a aby Plažákove zuby a pery nedrvili len nejaké slová, strčí mu sama medzi ne svoje zdurené a tvrdé papale. Dusí ho nimi, tlačí ho nimi, udiera ho do zubov, mydlí mu pery a líca, zatlačí mu jazyk do krku, až Plažák začne vyvalenými očami prosiť o zľutovanie. Ale svet udavačov je tiež nemilosrdný, preto ho tak hneď spomedzi ceckov nepustí. Až ked jej zúfalým pohybom očú sľúbi, že ju urobí v prvom štátnom bordeli vedúcou bordeldámou a ona všetkým tým nafúkaným vydrickým primadonám ukáže, kto je. Konečne sa mu prestane pchať do krku, ba musí mu potom do neho naliať aj poriadny dúšok martelu, aby sa vôbec spamätal a aby ako Ucho neprišla o sľúbenú odmenu.
Plažák sa spamätáva naozaj pomaly. Pred očami sa mu ešte hodnú chvíľu robia krvavé kruhy, musí si koňakom aj potrieť sluchy, aby sa mu ustálil zrak a tep. Poriadne sa vyľakal: akoby bol práve prežil pokus o akýsi zvlášť rafinovaný atentát, rovnako rafinovane načasovaný na chvíľu, ked stratil svoju povestnú bdelosť a ostražitosť. Ved ho chcela naozaj udusiť ceckom. Nie je to v skutočnosti len predĺžená ruka tých štetiek? Najskôr mu ukladali o čest, potom s tým síce prestali, ale prečo by mu teraz nemohli ukladať priamo o život. Sú rafinované. Len ony mohli prísť na takýto zvrhlý spôsob jeho zlikvidovania. Áno, sú to ich spôsoby, ich kurevský rukopis. A ak jej to aj nenariadili priamo, určite to od nich odkukala a chcela si to na ňom vyskúšať. A on sa dozvie prečo!
— Zamkni, — povie Plažák chrapľavým hlasom.
Ucho sa na neho zamilované usmeje, pomaly sa pohne
k dverám, rozkošnícky pritom krúti zadkom. Zamkne na dva západy, obráti sa a zasa tak pomaly, teraz sa natriasajúc, sa k nemu blíži, na tvári má už zároveň aj dychtivý výraz šmelinárky a priekupníčky.
— Obráť sa. Celkom. A chyť sa stoličky. Tak, oboma rukami. Ešte pevnejšie. A zažmúr oči, bude prekvapenie.
— Ó, — vzdychne Ucho a zasa zavrtí zadkom.
Plažák pomaly otvára fiok na svojom stole. Keby sa Ucho náhodou obrátilo, zistilo by, že neotvára fiok, kde drží zhabaný tovar z UNNRY a ktorým ju vždy obdaruje, ale fiok, kde má svoje pracovné nástroje. A tak kým Plažák vyberá kábel a nehlučne si ho namotáva na pravú ruku, Ucho sa stále blažene usmieva.
Plažák vstane. Prudko zdrapne svoje predĺžené Ucho za vlasy a vytne mu prvú ranu.
— A teraz si niečo spolu predebatujeme! — stihne povedať ešte skôr, ako sa udavačka príšerne rozjačí.
Přestože ve filmu z rafinovanosti této scény nezbylo mnoho, i tak jsem poznal – viz výše EDIT, kterou jsem napsal ještě před četbou knihy! –, že se vyplácená při zdvižení sukně tváří, jakoby čekala něco jiného... Velká čest herečce, protože to bylo jen ve výrazu, když skoro celá scénka s Plažákovým „překvapením“ pro roztouženou konfidentku vypadla!
Ale pojďme zpět na barák vězeňkyň (jo, a ta níže zmíněná smradlavá „ražovica“, kterou ji po výprasku ještě zmučil zadek, je žitná pálenka):
— Čo to tu tak smrdí? — vysloví nahlas kolektívnu myšlienku práve Berta.
Odpoveďou jej je akési zaskučanie z kúta, ktoré sa hneď zmení na súvislé skuvíňanie. Niektorá rodí! napadne všetkým to isté, všetky to rovnako vyľaká, vyskočia z priční a narážajúc jedna do druhej zadkami, vrhnú sa za zvukom.
Hmatajú v tme, niečo nahmatajú. No nie je to brucho rodičky.
— Pre zmilované božie, nechajte ma. Som dobitá, — prehovorí ktosi z tmy plačlivo a odstrkuje ich ruky. Spoznajú Cukrikárkin hlas.
— To ty tak skuvíňaš? — konštatuje Carmen a všetkým hneď odľahne. — A čím tak smrdíš? Fuj, hádam...
— To nie je ... to je ražovica, — zasa plačlivo prehovorí Cukrikárka.
— Fuj! — zopakuje Carmen štítivo. — To ta ňou museli aj polievať.
— Áno, — zafňuká Cukrikárka. — To Plažák... Daj, preboha, nejaké svetlo, všetko na mne horí...
Chvílu bez súcitu hladia na jej nejasnú postavu na prični, potom sa Carmen predsa zľutuje, zazíva a ide zobrať kahanec. Rozožne ho a robí potom smrad ešte aj ním.
— Namojdušu, celú riť má rozsekanú, — povie s údivom Vdova, keď mihotavý plameň kahanca osvetlí Cukrikárku, skrútenú na bruchu, s nočnou košeľou vyhrnutou nad boky.
— Ten sa ale riadne rozvášnil, — pokrúti Carmen hlavou.
Cukrikárka zasa len zaskučí.
— Vidíš. Chcela si s vlkmi žiť, teraz s nimi aj zavýjaj! — neľútostne to komentuje Carmen.
— Ale aspoň sa jej to nezapáli, má to hneď aj s dezinfekciou, — vľúdnejšie konštatuje Vdova.
Cukrikárka zástene, podvihne k nim zmučenú tvár.
— Preboha, ženy, niečo studené ... priložte mi...
Ale čo? Barak je zamknutý, voda vo vedre oteplela a možno je už aj špinavá. Keby bolo niečo chladné a hladké. Len kde ... Dívajú sa na seba, zívajú, potom sa začnú aj obzerať okolo seba, Carmen si pomáha aj karbidkou. Niečo sa bielo, matne a čisto zaleskne. Hneď sa všetky zohnú: je to bruchatý porcelánový nočník pod grófkinou posteľou, vzácny dar priamo od ruskej cárovnej do jej svadobnej výbavy. Vdova ho opatrne, takmer úctivo vytiahne spod postele, nazrie do neho. Výrazom tváre dá najavo, že nie, nebol ešte použitý. Cukrikárka zasa začne stonať a skuvíňať, tak ďalej neváhajú: vyberú jej spod vankúša kašmírový ručník, dôkladne ním nočník zvonku poutierajú a potom jej ho Vdova opatrne priloží hladkým a od betónovej podlahy dobre vychladnutým dnom na rozšľahaný zadok. Cukrikárka zhíkne. Potom si uľahčené vydýchne, hlava jej padne na vankúš.
— Budeš teraz ako cárica. Ani si to nezaslúžiš, — povie Carmen, keď Vdova zasa tak opatrne položí nočník na iné miesto na zadku a Cukrikárka zasa slabo zhíkne. — Len híkaj, aspoň si budeš pamätať, aký somár si bola, ked si sa s nimi spriahla.
— Už nebudem, — zafňuká Cukrikárka. Tvár jej zalejú judášske slzy. Carmen len zazíva, sfúkne kahanec a všetky sa šmatlú späť do postelí. Súcitná Vdova zostane pri Cukrikárke a uľavuje jej.
(…)
Cukrikárka sa teraz presvedčila, čoho je ten odroň schopný, ked sa aj na nej vedel tak rozvášniť.
Myslím, že malinko potupný nočník na ztýraném zadku je docela pěknou tečkou za tím vším.
Inu, konec dobrý – všechno dobré! Pravda, vypuknou prudérní padesátá léta a na vtipy Neprakty si budou muset všichni ještě celá dlouhá a šedá desetiletí počkat, ale my můžeme skočit časem rovnou zas k nějakému tomu nejbližšímu dalšímu výprasku…!

Zatím se srdečně loučí Váš
Ham-Handed       

ZAJÍMAVÉ TV-PS od MrX: zmínka o nářezu v písni herečky z filmu (a její opravdové dcery!)

 

MrX: Jistě si pamatujete, jak herečka Eva Pavlíková ve snímku „Tábor padlých žien“ dostala opravdový (a ne jen naoko) nářez řemenem od Jozefa Vajdy. Náhodou jsem narazil na její divadelní vystoupení. Společně s dcerou, která vystupuje pod uměleckým jménem KataRzia (ve skutečnosti se jmenuje Katarína Kubošiová), v něm obě naspívaly happening / show ohledně vzájemného vztahu mezi nimi dvěma, teda matkou a dcerou. Na stránce http://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/katarzia/mama-616602
se v levém sloupci nachází text písně. Pro nás zajímavá část se objeví hned v první větě z refrénu Evy Pavlíkové - ve videu kolem [1:55], kde zazní kratičká zmínka:

Tak by si zaslúžila po riti, klame, telefón ma vybitý, ..." 

Přímý odkaz na video je zde: http://www.youtube.com/watch?v=jvWnjM0NEpI

Celá situace se mi líbí z několika důvodů:
- moje oblíbené F/F, navíc matka a dcera v osobním životě
- obecenstvo v hledišti
- Eva Pavlíková pocítila štiplavou bolest od řemene vysloveně na vlastní kůži (kalhotky ve filmu "Tábor padlých žien" ji příliš neochránily)
- Eva by nejraději napráskala na prdel své dospělé dceři Kateřině, protože ji někdy vytáčí
- k pohrůžce použila frázi
"po riti", což mi od ženy připadá jednak expresivní až jemně vulgární výraz, jednak sexy spojení - obdobně jako jiná apoziopeze "po holej".

HamH:což je použito v jiném, asi „slušnějším“ pořadu Noc nádejí 2014 v jiné verzi tu: https://www.youtube.com/watch?v=vY6W2xhibbU [cca 2m]:


Tak by si zaslúžila po holej, klame, vyhovorek má habaděj,“ ...
Ale teď už fakt konec, a Zduř všem!

 

20.9.17

ROZSUDKY SUDÍHO ŠEMJAKA 9

Při studiu východoslovanských bájí, mýtů, pověstí, pohádek bylin atp. lze narazit mj. na postavu – postavičku ´sudího Šemjaka´. Jedná se vesměs o personu, zosobňující nectnosti stavu úřednického. Proradnost, licoměrnost, úplatnost, neupřímnost, zaprodanost, zbabělost, hloupost – kterou teprve konfrontace s důvtipem prostého hrdiny dovede k užitečnému úkonu.
Tak – proč si s tou figurkou kapinku nezažertovat??

Tak to vám jednou stanuly před soudní stolicí sudího Šemjaka dvě sestry.
První ošklivá jak noc – ale práskaná, jako pekelná liška!
Druhá hezounká jako malovaný obrázek, - jenomže hloupoučká, jako ta štoudvička.
První jen očima sekala.
Druhá se miloučce usmívala.
První druhou za ruku držela – a hnedle spustila:
„Jsem ňáká Hafija z dolního konce Dolní-Dolní. A potkalo mne štěstí,… Chci povědět, zde moji sestřičku, Vasijenku-Hlupěnku, potkalo neštěstí!“ Plesknula krasavičku po rameni.
Ta vyhrkla: „Tak-tak-tak!“ A jenom zakývala.
Hafija pokračovala:
„Dostala za muže statkáře Mikulaje!“
„Tak-tak-tak!“
„A on…! On jí dennodenně nevinně napráská!“ - „Tak-tak-tak!“
„Ráno řemenem!“ - „Tak-tak-tak!“
„V poledne holí!“ - „Tak-tak-tak!“
„A večer bičem!“ - „Tak-tak-tak!“
Hafija se vypjala. „Je tedy jasné, že statkáře je třeba vypráskat do lesa – a stateček musím dostat…! Ééé – musí dostat tady Vasjenka!“ - „Tak-tak-tak!“
Hihňala se sličná popleta.
Nu, soudce už věděl, co a jak – dal si ale ještě zavolat mladého sedláka.
Ten vše vyslechl, chápavě přikývl, vzal ženu za ruku a jen se zeptal:
„Copak bys nám pověděla, Vasjenko, kdyby tuhle Hafijenka řekla, že sudí je hlupák?!“ – a postrčil švagrové ruku tak, že sestře poklepla na rameno jako vždy prve. A Vasija se zasmála – a vyhrkla: „Tak-tak-tak!“ Úředníci se zděsili – sudí a hospodář už ale chápali, že Vasija neuráží – ale provádí, čemu byla – sestrou – naučena. Myslela, že je to celé jen švanda.
Hafije se chtělo jmění, - ale ne švagra. Toho se chtěla zbavit. Vasije namluvila, že je to švanda. Sestru by pak snadno odstavila – a sobě ženicha našla.
Mastičkářská bylinářka i s porodní babicí potvrdily, že Vasijina kůže je netknutá – byť je to od Mikulaje trpělivost světecká – a láska nesmírná, že té své popletě ještě nikdáže nenařezal!
Tak byla Hafija vymrskána – a Vasija odsouzena!
Aby si pro příště pamatovala, že žena provdaná sestřino ponoukání před soudem neposlouchá – natož takové navádění opravdu dělá, měla jít s Mikulijem hnedlinko domů – a dát si nabacat!
A když spustila plačnou, že to bude „bolinkat“, byly bylinářka i s babicí poslány, že mají dohlédnout a v potřebě - přidržovat. A třeba sukničky vyhrnovat – když bude odmlouvat!
A stalo se! Byl od práskané Hafky pokoj – a Mikulij musil doma Vasce naplácat! Ajajaj! Ta si vám zapištěla! Nestačily obě kmotry přidržovat, - vyhrnovat – a hubovat. Že je brní hlava. Ale dobře to dopadlo! Švandu před soudem už nikdáž nechtěla ta popletená krasavice dělat…!

19.9.17

Anglická specialita IV.

Zbitý jako malý kluk

Brožura Sublime of Flagellation (Krása mrskačství) vyšla v roce 1872 v Londýně. Na jejím konci byl otisknut „inze­rát“, který pánům nabízel, že jim náležitě „vyhubuje“.
            Ti, kdo projevili zájem, „byli odkázáni na dámu vybraných osobních a duševních schopností“, která je měla „pokárat“. Inzerát pokračoval takto:

Tato dáma má vlastní dům, v němž se nachází „kárací místnost“, která je vybavená rákoskami, pruty na výprask a důtkami. Pokud si zákazník vybere, že chce být potrestán jako malý kluk, měla k dispozici korpulentní služebnou, která byla dost silná na to, aby si ho dokázala přehnout přes koleno.
            Ke svobodným džentlmenům, kteří si rádi hrají na malé kluky, je dáma se svou služebnou ochotna ráno přijít domů, vytáhnout je z postele, potrestat a zbít za to, že nešli do školy.

Zdá se, že těchto pasivních sadistů byla většina; ti ostatní však měli sadistické sklony výrazné. Jistý plukovník Span­ker popisoval, jak „dráždivě vzrušení cítil, když mohl v sále Společnosti sadistických aristokratů v Mayfairu zbít a ponížit jednu skromnou mladou dámu.“
            Podle plukovníka Spankera „není možné najít zábavu v mrskání kostnaté zadnice dívky sprostého původu, nýbrž v odhalování delikátní nahoty dobře živené dámy, jejíž mysl je pečlivě kultivována“.

Může za to škola
Můžeme nabýt podezření, že slabost Angličanů pro sadistické praktiky pochází už od dob, kdy chodili internátních škoL Zde byly totiž bity děti obou pohlaví. Bitím svých žáků byla neblaze proslulá westminsterská škola, jež dokonce zaměst­návala dva muže, kteří měli na starosti obstarávání prutů a rá­kosek, aby jich vždy byl dostatek. V roce 1838 byl učiněn po­kus tomuto všeobecně rozšířenému výchovnému prostředku oficiálně zamezit, ale v praxi se ho v nezmenšené míře užívalo dál. Není divu, že to na sexualitě mládeže zanechalo stopy.
            Dne 13. března 1859 jistý džentlmen s láskou zavzpo­mínal:

V mých klukovských dobách bylo v přípravných školách běžné, že kluky i dívky společně měla na starosti jedna žena a rákoska se používala při všech příležitostech a pokud možno co nejpřísněji. Byli jsme zvyklí na to, že jsme byli biti před sebou navzájem, dívky přes kolena nebo přes natažené ruce a kluci přes zadek.

Rákoska to vyřeší
Na konci 19. století napsal jeden dopisovatel do časopisu Society (Společnost), aby podpořil názor předchozího do­pisovatele ohledně vzájemného trestání muže a ženy; prý se tím „dá vyhnout rodinným neshodám všeho druhu“.

            Kromě toho se domníval, že to je „skvělý důvod pro obnovení starodávných zvyků, jako je líbání apod. Dříve údajně existoval zvláštní zvyk, kdy muž zbil svou vlastní ženu a ona zase zfackovala jeho. Doufám, že doba, kdy všechny hádky srovná rákoska, se zase vrátí.“

12.9.17

Anglická specialita III.

Královna rákosky

Jako „královnu tohoto povolání“ Pisanus Fraxi označil ma­dam Theresu Berkleyovou z Charlotte Street číslo 28 v Portland Place. Podle něj byla „dokonalou učitelkou svého umění“ a věděla, jak uspokojit své zákazníky. Byla rovněž vynikající obchodnicí, která si během své kariéry vydělala značné jmění.
            Madam Berkleyová měla tu vlastnost, která je pro kurtizánu nezbytná —oplzlost.

Pozorně sledovala každý chtíč, vrtoch, rozmar a touhu svého zákazníka a byla připravená je uspokojit, pokud byla na oplátku uspokojena její hrabivost. Měla mnohem víc nástrojů k mučení než jakákoli jiná flagelantka. Její zásoba rákosek a prutů byla velmi rozsáhlá a uchovávala je ve vodě, takže byly stále zelené a pružné...

Měla k dispozici tucet pout, tucet různých velikostí důtek, z nichž některé byly osázeny ostrými hroty. Používala také „rozličné druhy tenkých pružných rákosek, kožených třme­nů, plácaček vyrobených ze silné kůže pokryté po celé ploše velkými hřeby a také hřeblo“.
            V druhém patře podniku v Charlotte Street fungoval také kladkový systém, jehož prostřednictvím bylo možné zákazníka zavěsit za ruce. „Takto se zde mohl každý, kdo si to mohl dovolit, nechat zmrskat, zbičovat, zbít (obuš­kem), vypráskat důtkami, pobodat jehlicemi, téměř oběsit, vyprášit metlou, požahat kopřivami, hřeblovat, pustit si žilou — prostě nechat se mučit až do sytosti“.
            Pokud měl zákazník zájem zbít ženu, podvolila se mu sama madam Berkeleyová — „jestliže tím však byl posedlý, měla v záloze dost těch, které mu byly po vůli rády“.

Kůň madam Berkleyové
Na jaře roku 1828 paní Berkeleyová zavedla speciální zařízení, na němž se muži mohli nechat zbít v jakékoli po­žadované poloze. Byl znám jako „kůň madam Berkleyové“ neboli chevalet, k němuž bylo možné se připoutat do jakékoli požadované polohy a nechat se zbít. Obrázek tohoto zařízení se objevil v její vzpomínkové knize The Favourite of Venus, or Secrets of My Note Book Explained in the Life of a Votary of Pleasure (Venušina oblíbenkyně aneb Tajemství deníku o životě rozkošnice). Zachycoval muže upoutaného na chevaletu.
            „Žena před ním seděla v křesle s odhaleným poprsím, břichem a pohlavím a mnula mu jeho embolon, zatímco mu madam Berkeléyová mrskala zadnici,“ popisoval Fraxi.
                Po službách madam Berkeleyové byla velká poptávka. V lednu roku 1836 jí jistý mladý muž poslal na její adresu v Charlotte Street dopis, v němž psal, že „má velmi špatné chování, které je nenapravitelné“, a doznal se k tomu, že ho trestali i „ti nejslavnější londýnští učitelé“, ale on nebyl schopen svou svéhlavost držet na uzdě. Poté co vyjmeno­val řadu míst, která mu doporučili, aby mu dopomohla k nápravě, pokračoval:

Nakonec, vážená paní, mi něco doporučil Váš blízký přítel, hrabě G., pročež skáču radostí — pověděl mi o Vašem slavném přístroji, chevaletu, který má údajně velké úspěchy v trestání neukázněných mladíků, jako jsem já.

Poté madam Berkleyové nabídl, že by se s ní rád setkal „na začátku února, kdy na mě i mého přítele hraběte budou v Londýně čekat nějaké parlamentní povinnosti“, a sepsal seznam svých požadavků:

- Je nezbytně nutné, abych byl k chevaletu připoután řetězy, které si sám přinesu.
- Jednu libru šterlinků za první pouštění žilou.
- Dvě libry šterlinků, pokud mi krev bude stékat až na paty.
- Tři libry šterlinků, pokud se mé paty budou v krvi koupat.
- Čtyři libry šterlinků, pokud krev bude téct po podlaze.
- Pět liber šterlinků, pokud se Vám podaří zařídit, abych ztratil vědomí.

Když madam Berkeleyová v roce 1836 zemřela, jejího původ­ního koně vykonavatel závěti předal Umělecké společnosti v Adelphi. Zanechala po sobě 10 tisíc liber, které shromáždila během více než osmi let. Odkázala je svému bratrovi, misio­náři v Austrálii. Ten když však přijel do Londýna a zjistil, jakým způsobem k nim jeho sestra přišla, veškerých svých nároků se zřekl a peněz se vzdal ve prospěch Království.
            Během výstavy v Paříži, která se konala v roce 1900, si chevalet získal své příznivce ve Francii — jako další skvělý anglický vývozní artikl.

Bičovací stroje
V 18. století sestrojil jistý anglický prostopášník Chace Price stroj, který dokázal zbít až čtyřicet lidí najednou. V podniku Charlotte Hayesové se o svém vynálezu bavil s hercem Samuelem Footem a nemohl se dočkat, až si jej nechá patentovat.
            Mnohonásobný mláticí stroj pak v roce 1830 poprvé zprovoznil James Beard v londýnském nevěstinci. Den­verská vysoká průmyslová škola v Coloradu později tento britský vynález obohatila o elektřinu. V jedné reportáži se psalo o „zmíněném zařízení“ jako o křesle bez sedátka, na které si měl „pacient“ sednout s nahou zadnicí.

Toto pokrokové křeslo je dostatečně vysoké, aby se mohly čtyři klepače, které jsou pod ním umístěny, volně otáčet buď rychleji, nebo pomaleji podle přání zákazníka, jenž jejich pohyb ovládá s pomocí elektrické baterie připojené železnými dráty ke křeslu. Klepače, uvedeny do pohybu, vykonávají svou činnost co nejpečlivěji a mají tu výhodu, že fungují pravidelně a neprojevují žádné známky únavy.

Smysl bití
Ve staré Anglii se-hodně diskutovalo o tom, k čemu flagelantství vůbec je. Pisanus Fraxi napsal: „Bití, pokud mělo vůbec nějakou cenu, znamenalo přípravu na vyšší rozkoš (proto je samotné můžeme jen stěží označovat jako požitek).“ Podle něj se jednalo o krutou formu milostné předehry.
            Na jeho straně stály také názory lékařů. V knize Aphrodi­siacs and AntiAphrodisiacs (Afrodiziaka a antiafrodiziaka) z roku 1869 John Davenport píše: „Nelze pochybovat o tom, že bití uplatňované na hýždě a přilehlé partie má silný vliv na rozmnožovací orgány.“
            Arabská medicína prý bití předepisovala na impotenci a neplodnost. Italové si mysleli, že zvyšuje naděje ženy na početí. Jak Peršané, tak Rusové než začali vykonávat své manželské povinnosti, své ženy nejprve zbili a ruská manželka údajně podle toho, kolik od manžela utržila ran, posuzovala, jak moc ji miluje.
            Také se tradoval názor, že krev, která se nahrne do partií postižených bitím, napomáhá zvětšování zadnice což byla velmi žádoucí kvalita.

Další požitky
Jedna erotická příručka On the Venusburg (O městě Venušině) doporučovala natírat pokožku práškovým azbestem, který měl vyvolat pocit mravenčení a pálení — bití pak ne­způsobilo takové poškození kůže. V té době se samozřejmě nevědělo nic o karcinogenních účincích azbestu.
            A v knize Lascivious Gems (Chlípné klenoty), která vyšla v Londýně v roce 1866, jistá dáma uvázala svého impotentního milence k posteli a zpráskala ho rákoskou.
            „To mě však stále neuspokojovalo,“ vyprávěla žena. „Popadla jsem smetáček a vrazila mu ty štětiny přímo do živého masa. Pak jsem vzala z toaletního stolku láhev kolínské vody, její obsah mu nalila rovnou na rány a pokračovala s kartáčem na vlasy.“
            Ubohý muž ztratil vědomí.

Inteligentní tyranky
Podle knihy Venus’s Schoolmistress (Venušina učitelka) musela být žena, která muže uspokojovala bitím, zkušená. „Musí mít cit pro to, aby dokázala rychle rozpoznat rozličná přání mužské představivosti, pohotově je vyplnit, a muže tak uspokojila.“
            Margaret Ansonová, autorka knihy The Merry Order of St. Bridget (Veselé rozkazy svaté Brigity) vydané v roce 1857 v Londýně, napsala:

Pokud rákosku používá sprostá žena, nepřináší žádnou radost ani užitek a vzrušení je rázem totam; když ji však v ruce třímá vkusná a kultivovaná, dáma s důstojným výrazem a půvabným postojem, pak se z utrpení a bolesti stává opravdová rozkoš.

Voničky
Prostitutky, které nabízely sadistické služby, nosily k živůtku připevněnou kytičku. Těmto ozdobám se říkalo „voničky chlípnosti“ a v 18. století zkrášlovaly poprsí žen ve Vaux hallu a Ranelagh Gardens.

Stoprocentní sadismus
Někteří Angličané ve svých hrátkách zacházeli ještě o krok dále — nechávali se bít i přes genitálie. Tyto praktiky jsou popsány v knize The Romance of Chastisement, or the Revelations of Miss Darcy (Romantický výprask aneb Prozrazení slečny Darcy), která vyšla v Londýně. Totéž líčí kniha s ná­paditějším názvem With Rod and Bum; or Sport in the West End of London by Ophelia Cox (S rákoskou a zadnicí aneb Milostné hrátky Ofélie Coxové z londýnského West Endu).

Pozorovatelé
Někteří muži a ženy se do sadistických hrátek zapojovali jen jako pozorovatelé. Jistý stařík podplácel dukátem strážníka, aby se mohl dívat pokaždé, když měla být za trest zmrskána zatčená prostitutka.
            Jiný policejní důstojník pořádal „představení“, při nichž nechal tuctu mladých dívek zmrskat záda a holé zadnice. Na tuto podívanou se vždycky přišly podívat dámy z vyšší společnosti. Jednou dokonce nechal nelí­tostně spráskat dvacet služebných, které se pohybovaly v ulicích po osmé hodině večer.
            Tento policista se nakonec sám znemožnil, když ve slušné společnosti nabídl jedné dámě špetku šňupacího tabáku a ona na vnitřní straně víčka jeho krabičky s tabákem zahlédla obrázek bité ženy.

Ženské kluby
V 18. století existovaly ženské sadistické spolky. Členky jednoho takového klubu se scházely pravidelně každý čtvrtek v Jermyn Street. Prosincové číslo časopisu Bon Ton otisklo podrobný popis toho, co se na takových setkáních dělo, a členky klubu charakterizoval jako vdané ženy, které chtějí oživit dávno zapomenuté vzrušení, jež prožívaly na začátku manželství. V reportáži se dále popisovalo, že prezidentka spolku vždycky rozdala ostatním ženám rá­kosky, biče nebo jiné nástroje a sama sobě začala nadělovat výprask, „po jakém toužila, zatímco ostatní ženy se na ni při tom dívaly“. Někdy přikázala, aby se ženy začaly bičovat od lýtek a pak pokračovaly až k zadnici a bily se tak dlouho, „dokud se bílá kůže nezbarvila dokrvava“.
            Existovaly také takové sadistické spolky, kde se nejdříve hrálo na fanty, a teprve když byli všichni svlečení donaha, následoval výprask.

7.9.17

Anglická specialita II.

z knihy Milostné hrátky ve staré Anglii od Nigela Cawthorna

Flagelantství

Během celého 18. století bití u Angličanů získalo takovou oblibu, která si vyžádala napsání řady spisů a knih na toto téma. Příběhy o ukájení sebe či ostatních bičováním pravi­delně vycházely v takových časopisech, jako byl například Rambler’s, Originál Rambler's nebo Bon Ton. Noviny Notes and Queries (Zprávy a otázky) dokonce tomuto tématu vyhradily speciální stránky. Články na toto téma se však objevovaly také ve Family Herald (Rodinný posel) nebo nebo ve Englishwoman's Domestic Magazine (Domácí magazín pro Angličanky). Čtení na toto téma bylo tak oblíbené, že byly zveřejňovány rovněž dopisy lidí, které přišly na adresu redakce. Postřehy, které byly otisknuty v posledně zmíně­ném časopise v období mezi dubnem a prosincem 1870, vyšly jako samostatná brožura s názvem Letters addressed to the Editor of the Englishwoman’s Domestic Magazine on the Whipping of Girls (Postřehy čtenářů Domácího magazínu pro Angličanky týkající se bičování dívek). Kniha začínala takto: „S velkým potěšením jsem si přečetl vaše odvážné a otevřené připomínky na téma ,Neslušný výprask dívek...“ Tyto komentáře se z velké části zaměřovaly na skutečnost, že zmiňované mladé ženy, většinou osmnáctileté až dvacetileté, byly veřejně svlékány donaha — často před zraky mužů —, aby byl na nich vykonán trest. Poté musely pokleknout na zem a bič nebo rákosku políbit.
            Brzy nato vyšla v rozsahu 550 stran kniha reverenda Williama M. Coopera History of the Rod in all countries from the earliest period to the present time... with illustrations (Dějiny rákosky od nejstarších dob až po současnost...; s ilustracemi) a okamžitě byla vyprodána. Cooper v ní líčí podivný příběh šlechtice žijícího za vlády krále Jiřího II., který si v Londýně pronajal dům i s krásnou hospodyní. Ta si dvakrát týdně najímala na výpomoc dvě služebné. Jednoho dne se šlechtic přestrojil za chudou dívku a nechal se od hospodyně zaměstnat. Zadanou práci však schválně vykonal velmi špatně, takže ho hospodyně musela zbičovat.


Rákoskoví příznivci

Německý sexuolog Ivan Bloch poukázal na to, že v Anglii se záliba v bičování neomezovala pouze na starší muže a na „postižené sexuálními úchylkami“. Oddávali se jí i mladí muži v nejlepších letech. V knize Venus’s Schoolmistress or Birchen Sports (Venušina učitelka aneb Březové hrátky) z roku 1788 se píše, že „rákoskovými příznivci byli zejména generálové, admirálové, plukovníci, poslanci a lékaři“.
            Zapojovaly se však i ženy. Jistý džentlmen, vášnivý flagelant, v roce 1877 vypověděl: „Z vlastní zkušenosti znám osob­ně pár dam vysokého společenského postavení, které měly silnou vášeň pro rákosku, a činily tak s nelítostnou krutostí.“       Rovněž tvrdil, že znal pouze jednu jedinou ženu, která ráda výprask dostávala a „pocházela z nejnižších poměrů“, Když se opila, „nechala se zešlehat tolik, až měla zadnici úplně rozedřenou do živého a rákoska byla dočista nasáklá krví. Při tom však ze všech sil křičela: Ještě! Ještě!“, a pokud nedostala co proto, nadávala a klela.“


Pohled zvenčí

Francouzi slabost Angličanů pro bití připisovali nadměrnému pití, zatímco Němci v ní spatřovali zcela přirozené vyjádření sexuálního sadismu. Poukazovali na to, že jisté projevy a po­hyby vyvolané bitím se výrazně podobaly těm, k nimž do­cházelo při sexuálním styku. Proto byly vzrušující pro obě strany — jak pro toho, kdo bil, tak pro toho, kdo byl bit.
            Ve své knize Dějiny flagelantů aneb Výhody biče autor Jean Louis de Lolme ze Ženevy píše, že potřebu sexuálního sadismu ve své nejobvyklejší formě — bití zadnice — po­vzbuzoval samotný estetický půvab zadnice. Autor zjistil, že obzvláštní sexuální naladění vyvolávalo jak zčervenání hýždí, tak orgastické chvění při výprasku.


Typy flagelantů

V knize Venus's Schoolmistress or Birchen Sports (Venušina učitelka aneb Březové hrátky) se píše, že muži, kteří měli zálibu v bití, se dělili na tři skupiny:
1. ti, kdo se nechávali krůtě zbít ženou, která se nebála pevně uchopit rákosku a používala jí se vší silou;
2. ti, jimž činilo potěšení zbít ženu;
3. ti, kdo se na to rádi dívali.
            Typy ženských flagelantek bylo možné rozdělit do sku­pin stejným způsobem.


Učitelka biče

Nevěstince, které se specializovaly na bití, se v Londýně začaly provozovat od roku 1760 — první takový založila madam Jenkinsová. Od roku 1800 jich pak fungovalo mnoho. Pisanus Fraxi v předmluvě k seznamu zakáza­ných knih napsal:

Na začátku tohoto století nebyly ničím neobvyklým pře­pychově vybavené podniky, které se věnovaly mrskání a bičování svých zákazníků. Pracovaly zde ženy, které se naučily účinně a s grácií obsluhovat svůj nástroj — bič.

Podle Fraxiho mnohé z těchto žen náruživě propadly svému řemeslu. „Bylo by snadné sepsat dlouhý seznam těchto flagelantek, ale já se omezím pouze na některé.“
            Na první místo svého seznamu umístil madam Colettovou, která byla „svým bičováním pověstná“ a mezi jejíž zákazníky patřil sám král Jiří IV. Zařídila si podnik v Tavistock Courtu, v Covent Garden, později také na Portland Place a v Bedford Street nedaleko Russel Square. Když zemřela, podniky po ní převzala její neteř madam Mitchellová a přestěhovala je na Waterloo Road číslo 22, později do čísla 44 a nakonec na St. Mary’s Square v Kenningtonu.
            Madam Jamesová, svého času služka lorda Clanricadea, provozovala veřejný dům v Carlisle Street číslo 7 v Soho, který byl tak úspěšný, že než odešla do penze, nabyla obrovského jmění a mohla si dovolit koupit přepychový dům v Notting Hill — „dům si vyzdobila drahými obrazy a sama sebe zasypala drahokamy“.


Škola bití

Pod záštitou Společnosti na ochranu žen vpadla v červenci roku 1863 policie do „akademie“ madam Stewartové, odkud podle Pisanuse Fraxiho odvezli k policejnímu soudu „unikátní sbírku bicích pomůcek“. Tato sbírka „podivných nástrojů sestávala ze skládacího žebříku s upínacími řemeny, březových prutů, rákosek, hlodášových košťat a utajovaného náčiní jak pro muže, tak pro ženy“. Madam Stewartová byla obviněna z toho, že „lákala mladé ženy do její školy bití, kde si k jejímu prospěchu vytrpěly strašná muka pod pruty a rákoskami starých i mladých flagelantů“.
            Během řešení tohoto soudního případu vyšla brožura s dlouhým názvem Mysteries of Flagellation or A History of the Secret Ceremonies of the Society ofFlagellants. The Saintly Practice of the Birch! St Francis whipped by the Devil! How to subdue the Passions by Art of Flogging! With many Curious Anecdotes of the Prevalence of this Peculiar Pastime in all Nations and Epochs, whether Savage or Civilised (Tajemství flagelantství aneb Historie tajných obřadů Spolku flagelan­tů. Svatá metla! St. Francis zbičován Ďáblem! Jak zkrotit vášně prostřednictvím výprasku! Včetně mnoha zajímavých historek o rozmachu této nezvyklé zábavy u všech národů a ve všech dobách, ať primitivních, nebo civilizovaných). O případu madam Stewartové se zde psalo, že její metodou, jak vést svůj podnik, bylo „sehnat mladé dívky a poskytnout jim stravu, ubytování a ošacení“. Byly jí za to zavázány a na oplátku uspokojovaly chtíče zákazníků.

Byly bity různě. Některé byly připoutány k žebříku, jiné měly volný pohyb po místnosti a výprask dostávaly vleže na po­steli. Za každý nápad nebo rozličné obměny, jimiž oblažo­valy své zákazníky a dodávaly jejich orgiím pestrost, byly od majitelky podniku odměňovány částkou od 5 do 15 liber.

Za dnešních 300 až 900 liber si pak madam Stewartová mo­hla dovolit pořídit venkovský dům a — k velkému skandálu v místní společnosti — i přitažlivého muže.
            Pisanus Fraxi (autor seznamu zakázaných knih) tvrdí, že takový popis toho, co se dělo v jejím podniku, je přehnaný, a pokusil se tuto záležitost uvést na pravou míru. Píše:

Nelze tvrdit, že by nějaká dívka byla týrána proti své vůli, protože většinou byli biti zákazníci. Pokud se mu však přece jen podrobila a nechala se od něj zmrskat, dostala za to dobře zaplaceno. Služby, které byly poskytovány pod záštitou madam Stewartové, byly určeny zejména mužům, což znamená, že biti byli muži, přestože dívkám se občas í nějakého toho výprasku také dostalo.

Přesto však byla madam Stewartová uznána vinnou z tý­rání dívek proti jejich vůli a musela si odsedět nějakou dobu ve vězení. Později žila v Howland Street, kde byla usvědčena z prodeje nemravných knih. Štěstěna ji opustila; Odstěhovala se na Old Kent Road a poté na Lavinia Grove v King’s Cross, kde v roce 1873 zemřela.

            Fraxi z toho usoudil: „Kdyby to nebylo indiskrétní, dodal bych jména jedné nebo dvou dalších dam, které stejné povolání stále provozují.“