23.2.17

ROZSUDKY SUDÍHO ŠEMJAKA 7


Při studiu východoslovanských bájí, mýtů, pověstí, pohádek bylin atp. lze narazit mj. na postavu – postavičku ´sudího Šemjaka´. Jedná se vesměs o personu, zosobňující nectnosti stavu úřednického. Proradnost, licoměrnost, úplatnost, neupřímnost, zaprodanost, zbabělost, hloupost – kterou teprve konfrontace s důvtipem prostého hrdiny dovede k užitečnému úkonu.
Tak – proč si s tou figurkou kapinku nezažertovat??
Tak to zas jednou přiběhla před soudce hezounká samotná dívčina, slzy na krajíčku a hnedle žalovala. Že prý už od batolecích let má moc ráda chlapce ze sousední chalupy. Že prý všichni už čekali jejich veselku, ale – on náhle řekl, že prý ji nechce! Ji! Jarou dívčinu, která se s ním od pacholecích let vodila za ruku! Taková nespravedlnost.
Sudí viděl, že to je opravdu krasavice,
Dal mládence zavolat.
Hoch jak jedle, rostlý, švarný, zděděným řemeslem pometlář. Sudí se ptal co a jak on na to povídal:
„Třikrát od loňska jsem šel k sousedům košikářům s kyticí o nevěstu.
Poprvé mi vyvolená řekla – POČKEJ ROK! MÁM SLUŽBU NA STATKU! Přijal jsem, za půl rok ji ale statkářka vyhnala. Podruhé jsem šel s kytkou namlouvat, slyšel jsem – POČKEJ ROK! MÁM SLUŽBU U STAROSTY! Opět jsem přijal, jenomže za čtvrt rok ji starostová hnala až domů. Já i s kvítím do třetice na námluvy, už před prahem hlahol – ČEKEJ! JDU NA ZÁMEK!
Pane! Ten měsíc ji panstvo rodičům vrzlo až do síně! A já, to přiznávám, počtvrté namlouvat ne a nebudu! Co s holkou, která nechce vás – a kterou všickni jen vyhánějí?!“
Sudí se zamyslel a potom poradil – rozsoudil rázem!
„Holku si tu na místě vem – a to ti povídám! Každý půl ro! Každý čtvrt rok! A každý měsíc – o prvním dnu, jí pořádně napráskej! Tak.“
Mládenec poslechl. Košikářovic dceru vzal na místě za ruku, zaved ji k oltáři – a jak z ní měl manželku, činil, jak sudí rozsoudil! A co živ nepřišel na důvod, pročpak by byl ženu zapudil!!
Inu, není nad to, když ženská dostane co zrovna nechce, leč – dostat má!
Však se prý v tom kraji dodnes říká:
„MÍT SOUSEDA POMETLÁŘE – UŠETŘÍŠ ZA KALENDÁŘE!!!“

A to byl další soud sudího Šemjaka!


21.2.17

Spankingový fetišismus

Pokusila jsem se přeložit jeden krátký ale zajímavý článek v návaznosti na zdejší rubriku Psychologie spankingu a její poslední téma pojednávající o tom, kde se vzala naše náklonnost ke spankingu. Bohužel můj překlad nestojí za moc a tak zdatnějším angličtinářům doporučuji přečíst si místo něj raději originální text
http://www.reocities.com/spankwithlove3/fetishism.html
Jelikož se jedná o velmi volný překlad, nedoporučuji jej citovat jako věrohodný zdroj informací. Dovolila jsem si připsat pár marginálií.
Kéž se příště do něčeho podobného pustí někdo šikovnější.

Spankingový fetišismus


Otázka zdali má zkušenost s výpraskem 1) v dětství či dospívání přímý vliv na výskyt a vývoj sexuální deviace známé jako spankingový fetišismus, zůstává předmětem diskuze a různých spekulací.
1) "Zkušeností" je v tomto případě míněn nejen osobní zážitek, tedy například pokud vás tímto způsobem trestali rodiče, ale i případy při nichž jste se stali svědkem toho jak byl tělesně trestán někdo jiný.

            Hypoteticky bychom k získání přibližného přehledu o situaci potřebovali dvě skupiny reprezentující naší společnost, řekněme o tisíci osobách pro každou z nich 2). Skupina A by reprezentovala respondenty kteří zkušenost s výpraskem v dětství či dospívaní mají. Stejně početná skupina B nikoliv. Poté by se spočítalo množství spankingových fetišistů v každé skupině zvlášť. Pokud by jejich počet ve skupině A výrazně převyšoval výskyt ve skupině B, můžeme uvažovat o existenci jisté souvztažnosti, v krajním případě dojít až k podezření, že jde o kauzální vztah mezi příčinou a jejím následkem. 
2) Obávám se že v roce 2017 působí tento odstavec úsměvně, povážím-li vzrůstající nedůvěru vůči statistickým průzkumům.

            Bohužel není známo, že by podobný výzkum doopravdy proběhnul a proto můžeme v tomto článku pouze nastínit několik teorií a argumentů, které se výše položené otázky týkají. Závěry ponecháváme na úsudku čtenáře.

Co je spankingový fetišismus?

            "Fetišismus" je zaměření na určité druhy předmětů a praktik s cílem dosažení sexuálního vzrušení. Fetišista se může soustředit na určitý materiál (kůže, latex, hedvábí...), specifické součásti oděvu (boty, spodní prádlo...), nebo části lidského těla (vlasy, nohy, dlaně, chodidla...).

            "Spankingový fetišismus" též zvaný spankofilie, je sexuální deviace 3) charakteristická touhou po výprasku. Jedná se o touhu výprasky udílet či přijímat, případně mezi oběma polohami libovolně přepínat. Zdá se být příbuzná, ale nikoliv totožná, s dalšími deviacemi, například svazováním, dominantně submisivními hrami, sadomasochismem a pygofilií (zbožňování hýždí).
3) Deviant z latinského deviare tj. "odchýlit se z cesty". Odchylka od normy. Opakem jednání deviantního je jednání konformní. Též běžný lékařský termín.

1. Argumenty hovořící ve prospěch příčinného vztahu

            1.1. Představitel klasické psychologie a průkopník psychoanalýzy Sigmund Freud předpokládá že sexuální deviace vznikají v dětství jako důsledek snahy některých dětí erotizovat si jinak bolestivé a traumatické zkušenosti.

            1.2. Hýždě jsou díky své blízkosti ke genitáliím považovány za druhou nejcitlivější část lidského těla v rovině vnímání erotických vzruchů a některá nervová zakončení obě oblasti spojují. Proto mezi naprosto běžné praktiky v rámci partnerského sexu spadá i poplácávání a laskání hýždí. Výprask "za trest" může vést ke stejné erotické reakci.

            1.3. Fyzická bolest vyplavuje endorfin, jehož účinek je podobný účinku některých drog. U dítěte, které je pravidelně trestáno výprasky může dojít k endorfinové závislosti. V pozdějším věku si pak může zkušenost s výpraskem asociovat s příjemnými až erotickými pocity.

            1.4. Špulení hýždí je běžná poloha těla jakou zaujímají samičky některých primátů během kopulace. Podle jedné z teorií může v lidském mozku docházet k asociacím, které na podvědomé úrovni spojují výprasky a sex z tohoto důvodu. Jedná se o dědictví po našich dávných předcích.

2. Argumenty hovořící proti příčinnému vztahu

            2.1. Jak už bylo řečeno výše, neexistuje žádná seriózní studie prokazující souvztažnost mezi spankingovým fetišismem a osobní zkušeností s výpraskem. Víme že existují spankofilové kteří dostávali v dětství naplácáno stejně jako existují spankofilové kteří takto nikdy trestáni nebyli.

            2.2. Teorie kompenzovaného traumatu selhává, pokud bychom ji chtěli uplatnit na ostatní fetišistické zaměření. Pokud spankingový fetišismus způsobuje trauma z výprasku, jakou myslitelnou traumatickou událost hledat za posedlostí chodidly, latexem, či dámskými střevíčky?

            2.3. Pokud je spankingový fetišismus skutečně způsobený výprasky, měl by být tento fenomén daleko významnější a výraznější v uplynulých dobách, kdy byly tělesné tresty vnímány samozřejměji a praktikovány daleko častěji než je tomu dnes. Skutečnost je ale jiná. Současníci Sigmunda Freuda (1856-1939) poměrně dobře zdokumentovali řadu různých fetišistických zaměření, ale spankingový fetišismus zůstával po dlouhou dobu spíš okrajovou záležitostí. Počet spankofilů začal vzrůstat teprve před dvěma až třemi generacemi, zatímco praktické užívání výchovných výprasků ve stejném časovém období kleslo.

            2.4. Skutečnost že mnozí partneři užívají během sexu různé podoby poplácávání zadečku nespočívá ani tak v sexuální prapodstatě výprasku, jako spíš v tom, že shledávají zábavnou hru na rodiče a dítě. Stejně tak rádi se partneři oslovují "moje holčičko" ("moje maličká / děťátko"), mazlí se, krmí, chovají, lechtají. Dovádivé plácání přes hýždě může být výrazem stejné hry.

3. Jiné teorie

            3.1. Mnozí lidé věří, že sexuální deviace nejsou způsobené konkrétní událostí, ale jsou vrozené, tak jako třeba záliby nebo averze vůči určitému druhu jídla. Deviace lze pokládat za hříčku přírody. Otázka genetiky zůstává sporná. Někteří spankofilové kteří byli poprvé potrestáni výpraskem v pozdějším věku (přibližně 6 až 8 let) hovoří o silných pocitech asociovaných s představou výprasku ještě předtím než svůj první výprask doopravdy zažili.

            3.2. Jiná teorie operující s převtělováním duší hledá původ určitých mentálních rysů člověka v jeho minulých životech. V takovém případě se fascinace výprasky vykládá jako dědictví traumatu z tělesných trestů v předchozí inkarnaci.

            3.3. Souběžně s teorií o překonání bolestivých a traumatických situací existuje i jiná, podle které vzniká sexuální fetiš spíš v důsledku dětské snahy ovládnout svůj strach. Například balónkoví fetišisté 4) často vzpomínají, že je balónky zpočátku děsily. Teorie tedy hlásá, že už samotný strach z objektu nebo subjektu může v některých případech vést k jeho erotizaci. Takové tvrzení by mohlo osvětlit výskyt spankofilie u lidí, kteří osobně nikdy na zadek nedostali. Přestože nebyli v dětství nikdy biti, stále pociťují dětinský strach z výprasku. Strach z neznámého bývá silnější než strach z poznaného.
4) Baloon fetish - sexuální vášeň pro sbírání, hýčkání, nafukování a propichování balónků.
(zdroj: http://divus.cc/london/cs/article/the-balloon-fetish-a-pop-kink)

            3.4. Poslední teorie v tomto článku zastává názor, že fetišismus může vzniknout jako důsledek společenského tabuizování určitého objektu, subjektu, případně části lidského těla. Jako příklad uvádí ženská prsa coby předmět erotického a sexuálního zájmu v civilizovaných kulturách, zatímco v některých domorodých kmenech takto vnímaná nejsou, jelikož ženy svá ňadra nezahalují. Teorie dále předpokládá, že ze stejného důvodu se v dřívějších dobách spankingový fetišismus nemohl prosadit, jelikož tělesné tresty byly příliš běžné. Fenomén výprasku se počal tabuizovat teprve v polovině 20. století, převážně v těch částech světa, kde se výchovné metody zahrnujících tělesné tresty začaly zvolna ale jistě opouštět.

16.2.17

Parádnice aneb pro krásu se musí trpět

Poznámka na úvod: Tento příběh mi vyprávěla kamarádka Eliška a odehrál se pokud dobře počítám někdy tak kolem roku 1985. Samozřejmě veřit mi ho nemusíte, stejně jako já nutně nemusím věřit jí, každopádně historka je to zajímavá ať už pravdivá či ne a já se ji zde pokusím přetlumočit v jejím znění (tj. v "dámské" ich formě) tak jak jsem jej poprvé slyšel sám.

Vlastně je to trochu zvláštní jak nad tím dneska přemýšlím, ale já vlastně byla strašně hodný dítě (jasně jako úplně malou mě asi naši museli sem tam plesknout, ale nebylo to nikdy nic zásadního, na to jsme měli v rodině jiné experty), čímž ale neříkám, že jsem od našich nikdy nedostala pořádně přes prdel... podstatný je tady to "kdy". Svůj první velkej vejprask jsem totiž kamaráde dostala AŽ v 15-ti letech (a ano když říkám první tak to opravdu znamená, že nebyl ani poslední), jenže tehdy byla jiná doba a znala jsem později na vejšce i holky, který dostaly od rodičů vejřez klidně i v osmadvaceti, když ještě bydlely doma. To tehdy prostě u rodičů ještě platilo obecně si myslim, takový to: "Dokud jsi pod naší střechou tak budeš poslouchat a když né, tak se těš."

Ale zpátky k tý mojí historii. Bylo mi zhruba tak pár dní, maximálně týden 15, když se to stalo. Bydleli jsme na malym městě v bytovce ve třetim patře a chodila jsem tehdy do prváku na gymplu. Měla jsem tehdy dlouhý blonďatý vlasy asi tak do půli zad a vůbec jsem byla kočka to bys nevěřil dneska co? (pozn. ale věřil) No prostě jsem byla docela dost hezká a tím pádem taky v podstatě od začátku v třídním kolektivu (jak se tehdy říkalo) dost oblíbená a to jak u kluků, tak u holek. A právě tím to vlastně celý začlo, totiž u mých nových gympláckých kamarádek. Některý z nich se totiž už tehdy líčily a byly dost překvapený, že já ještě ne. tím se zřejmě zrodil ten nápad, že jsem na svoje 15. narozeniny dostala od jedný řasenku, od druhý rtěnku, od další oční stíny a tak dále ... až jsem vlastně měla svůj první kompletní make-up.

Ne že by v tom byl ten hlavní problém, myslím v tom, že jsem se začla malovat. Ačkoliv  teda pamatuju pár holek, který když se před rodičema poprvý objevily namalovaný, tak pak skončily se zmalovanym zadkem. Naši ale byli v tomhle celkem tolerantní, respektive táta neřekl ani popel a máma, která se sama snad krom té trošky řasenky v životě nebyla zvyklá se sama malovat mi řekla pouze: "No hlavně to s tim nepřeháněj ty naše parádnice." No zkrátka jak už jsem říkala problém nebyl v malování jako takovém. Problém vznikal v koupelně.

Nevim jak jste to kdy měli doma vy, ale my jsme tehdy měli doma docela velkou koupelnu, kde byla vana, umyvadlo a tak, jenomže zároveň taky jedinej záchod v celym bytě. Ale zároveň taky největší zrcadlo v celym bytě. No te´d už možná trochu tušíš kaam tím mířím... Prostě od té doby co jsem já, tehdejší Eliška parádnice dostala od holek svůj první make-up, zamykala jsem se každý ráno minimálně na půl hodiny (a obávám se že na dýl) v koupelně a užívala si svá líčidla před velkým zrcadlem. Potíž byla v tom, že v podobnou dobu jako já vstávali i všichni ostaní a jistě sám uznáš, že v tu chvíli není úplně taktické blokovat jedinou koupelnu a hlavně jedinej záchod v celym bejvákum třem dalším lidem. Jenže mně to bylo tehdy tak nějak pubertálně jedno a bylo mi to jedno i po několika hádkách s různými členy rodiny. Prostě jsem byla mladá a blbá, ale hlavně mě tehdy ani ve snu nenapadlo, že se nakonec stane to, co jak sama dneska uznávám se asi nakonec prostě stát muselo.

Zkrátka fakt už nevim kolik dní to se mnou vydrželi, ale prostě jeden den ráno se začal do mnou obsazené koupelny můj táta. Jako vždy předtím jsem ignorovala jak bušení na dveře a prosby, tak následné silnější bušení a kletby, až dokud konečně neustaly. Nic zlého netušíc jsem se v poklidu domalovala a šla zasednout ke snídani. Co jsem však nevěděla bylo to, že se můj táta už probudil s pocitem, že musí nutně na malou. A když zjistil, že mu neotevřu, tak protože doma jinde nebylo kde, musel seběhnout (výtah tam tehdy nebyl) tři patra, vyběhnout ven a dojít si ke stromečku za mírného pobouření kolemjdoucích, ale to mu v to chvíli už bylo vlastně jedno, protože jak sám později pravil, dál už by to stejně nedonesl.
No a jsme u toho. Sedím si tak u stolu, před sebou sklenici mlíka a na talíři chleba s máslem a marmeládou, když najednou z předsíně přisupí táta, úplně rudej v obličeji. Neřekl nic jen mě beze slova popadnul a než jsem stačila pochopit, co se děje, měl mě pevně v sevření přehnutou přes koleno a já měla sukni vyhrnutou až nad pas a kalhotky naopak stažené až někam ke kolenům. V tu chvíli už jsem pochopila CO se děje, ale stále ještě nevěřila, ŽE se to děje. Za okamžik užbylo jedno zda věřím či ne, protože hned po pár prvních plesknutích jsem měla zadek v jednom ohni a dál se to zhoršovalo. Do dneška nemám páru (a on nejspíš taky ne) kolik mi jich vlastně na tu holou prdel vysázel, ale jestlis očekával nějakejch výchovnej 25, tak se hochu pleteš. Myslím, že nejvíc se tomu přibližují výrazy "nepočítaně" a taky "co se vejde", i když já bych teda před každou další byla chopná přísahat, že už nevejde. Každopádně mě zmydlil fakt důkladně a vůbec mě nešetřil, což jsem pochopitelně řádně vovřískala, vokvílela a vořvala.
Když mě konečně postavil zpátky na zem, měla jsem pocit, že mi zadek snad upadne a byla jsem pochopitelně ubulená až hrůza. Táta na to rreagoval jen: "A ani slovo!" a chystal se odejít. Asi si teď už poznal, že to nebylo všechno, ale zas jsem si za to mohla sama. Nevim jestli jsem byla tak šokovaná nebo tak ublížená, každopádně blbý bylo co ze mě v tu chvíli vylezlo: "Dyť musim bejt celá rozmazaná", uteklo mi možná spíš proto, že jsem si to v tu chvíli uvědomila. Nicméně reakce to nebyla dobrá. Nejen, že se táta otočil zpátky, ale do věcí s v tu chvíli vložila i moje máma (ani netušim jestli tam byla celou dobu nebo kdy vlastně přišla), která jen beze slova podala tátovi snad tu největší vařečku, co jsme doma měli. A tanec začal nanovo. Moc dodávat asi neni potřeba. Nevim možná to podruhý bylo už "jen" 25, ale klidně bych věřila i 3krát tolik  a moje vydatně zmalovaná zadnice taky. Podruhé, když skončil už jsem naštěstí krom setrvalého bulení vydržela mlčet.
No co ještě dodat? Na prdel jsem si bezbolestně sednout nemohla snad měsíc, holky ve škole se ten rpvní den divily, že nejsem namalovaná, ale já se tak styděla, že jsem jim radši zalhala, že jsem ráno zaspala a nestíhala. No ale aspoň jsem se poučila a od toho nářezu jsem se radši už vždy malovala u zrcadla v předsíni, které bylo sice menší, ale bezpečnější protože tam jsem nikomu v ničem nebránila...
Poznámka na závěr: A tohle celé mi vlastně Eliška vyprávěla z toho popudu, že se mi předtím svěřila, že se neudržela a ten den ráno za něco velmi podobného seřezala svou, tehdy 12-ti letou dceru Žanetu a o komentovala to slovy:"No co, pro krásu se musí občas trpět, ostatně to máme asi v rodině....", no a já se zeptal, co tím vlastně myslela...

Vlk Albín

9.2.17

Spankingová společenská hra na zloděje

Zdravím, na tento nápad mě již před lety přivedla jedna z povídek ve Švandrlíkově knize Drákulův švagr, ale vzhledem k tomu, že v ní jde přeci jen o něco trochu jiného  a hlavně její pointa je zcela jiná nebudu zde prozrazovat víc.... Jen jsem považoval za vhodné předem zmínit, že ten nápad prostě nějakou inspiraci měl a není prostě jen z mé hlavy.

Ale k věci: 
Hra v původní podobě spočívá jednoduše v tom, že se sejde pět osob, které si v každém kole TAJNĚ vylosují jednu z peti daných rolí. Posléze jsem přimyslel ještě roli šestou, která hru ještě víc zamotává a tím ozvláštňuje. Těchto šest rolí jest: KRÁL, SOUDCE, ŽALOBCE, ZLODĚJ, KAT a mnou přidaný SVĚDEK. Každá z rolí má svou specifickou úlohu:

ŽALOBCE - spolu se SVĚDKEM jediný, kdo odhaluje ostatním svou roli ihned, zatímco tito ponechávají prozatím své role utajeny. Úkolem ŽALOBCE pak je rozhodnout se koho z ostatních, jejichž identitu nezná se zorhodne obžalovat z toho, že je ZLODĚJ.

SVĚDEK - ješte předtím než ostatní rovněž odhalí svou identitu, má SVĚDEK za úkol se rozhodnout, zda ŽALOBCŮV odhad podpoří nebo nepodpoří.

Nyní již odhalí svou identitu i ostatní a postup je následovný:

ZLODĚJ - pakliže byl ŽALOBCEM označen právě on je odhlalen a čeká jej trest, pakliže byl označen mylně někdo jiný pak ZLODĚJ protentokrát spravedlnosti uniká.

SOUDCE - jeho úkolem je přidělit základní tresty dle toho jak celé rozhodování dopadlo (výši trestů či nástroje k nim užité lze samozřejmě před hrou domluvit i jinak, já zde ale uvádím svou původní verzi) - 

1. Pakliže byl označen skutečný ZLODĚJ je mu vyměřen trest 25 ran vařečkou na holou, jestliže SVĚDEK rozhonutí ŽALOBCE nepodpořil je mu za křivou přísahu vyměřen stejný trest tj. také 25 vařečkou na holou, jestliže naopak rozhonutí podpořil je usvědčenému ZLODĚJI trest zdvojnásoben a čeká jej tedy rovných 50 vařečkou na holou.

2. Pakliže ŽALOBCE omylem označil KATA, čeká naopak trest jeho a to v podobě 25 ran na holou, tentokrát jen rukou. Pokud SVEDĚK ŽALOBCŮV omyl odsouhlasil čeká jej stejný trest, pokud ne je v bezpečí.

3. Pakliže ŽALOBCE omylem označil SOUDCE, čeká naopak trest jeho a to v podobě 25 ran na holou, tentokrát páskem. Pokud SVEDĚK ŽALOBCŮV omyl odsouhlasil čeká jej stejný trest, pokud ne je v bezpečí.

4. Pakliže ŽALOBCE omylem označil KRÁLE, čeká za urážku majestátu trest jeho a to v podobě 25 ran na holou, tentokrát lískovým prutem. Pokud SVEDĚK ŽALOBCŮV omyl odsouhlasil čeká jej stejný trest, pokud ne je v bezpečí.

KRÁL - má poté tři možnosti: 1. udělené tresty schválit tak jak jsou. 2. Libovolné z trestaných osob udělit milost zrušením jejího trestu. 3. Libovolné z testaných osob výši uděleného trestu zdvojnásobit.

a konečně KAT - jak asi tušíte, jeho úlohou je uložené tresty dotyčným osobně administrovat.

Ještě dvě poznámky na konec: 1. Pokud by hru chtělo hrát více hráčů než 6 je nejschůdnější a nejrozumější variantou jak toto umožnit prostě a jednoduše zvýšit počet možných SVĚDKŮ. 2. Nejférovější způsob jak se rozhodnout kolik kol hrát dle mého tkví v tom aby se spravedlivě prostřídalo pořadí všech hráčů při losování rolí tj. hraje-li lidí 6 odehrát nejméně 6 kol, v případě pokračování hry dále pak alespoň 12 kol atd.

Pokud jsem snad něco nevysvětlil jasně, rád zodpovím veškeré případné dotazy.

S pozdravem Vlk Albín

Záhada občasných výpadků všemocnosti dívčího kouzla

 

aneb minipovídka o maxipůlkách


Napsal a splácal dohromady: Ham-Handed

Zde je pro pořádek hlavní originální zdroj, jež jsem použil pro svou fotomontáž:

Zaujalo mě, že slečna stojí téměř v koutě, no a pak také u postavy její hlavní kapitál[ní prdel], takže i když někteří by se mohli křižovat, že na takovou čistou krásu se už nesahá, já mám jiný názor! Aspoň ve fotomontáži, když už nemám dost dlouhou rákosku, aby na ni dosáhla, tam kamsi do neznáma…

Fantazie se rozjela, a k situaci jsem si vymyslel mini-povídku, přidal jsem různé efekty a stylizovaně to koloroval, změnil výraz, přivěsil pádla na zeď, atp… (Jsem dokonce takový fetišista, že jsem jí přidal i na paži stopy po očkování, kterých si zaručeně nikdo nevšimne, ale za mých mladých let je nahé slečny takhle mívaly!)

Níže jsou tři verze: 1/ Nejširší (s ohrnutým rtem), 2/ s jiným výrazem (s užší pusinkou) a 3/ s původní velikostí zadečku:



Která je nejlepší? – Mám ještě různé verze vybarvení půlek, ale to už stejně asi nikoho nezajímá! :)

Níže přikládám samostatně text, pro ty, kdo čtou třeba na mobilu.
 
Spíše než za povídku to považuju za báseň v próze (no dobře, tak za honění v próze!), takže nehltejte na lačno, mám tam obraty na které jsem hrdý, třeba ten, když ji otčím zásobuje nejen šatičkama, o které si řekne, ale bohužel také nástrojema k výprasku, takže pádel už má stejně jako lodiček (v botníku) a nebo nějaké ty metafory o „pasažérce výprasku“... – já vím, samochvála smrdí,

Nicméně proč jsem to načal: takhle složité věty by asi nikdo neuměl přeložit do angličtiny, že? Možná bych uvítal i to, kdyby někoho znalého jazyků náměty (i předešlé) uchvátily a že bychom pak prorazili i do světa – český trh je přece jen příliš malý! Kdyby se do toho někdo pustil, stačí napsat do komentářů nebo dole je odkaz do fóra…

Ale teď už bez keců:


Záhada občasných výpadků
všemocnosti dívčího kouzla

 

Svého otčíma měla pěkně omotaného kolem prstu! – Vydyndala si na něm prakticky cokoliv: půjčení auta, zvýšení kapesného, zrušení domácího vězení a zákazu internetu od mámy, tolerování oděvních výstřelků (minisukní do školy, brutálně upnutých džínsů k randění i velkorysé přehlížení toho, že z koupelny do pokojíku, zrovna jako v noci do kuchyně pro pití občas přebíhala po baráku jen tak nahatá), překračování stanovené večerky i neskrývaně alkoholické „pyžamové párty“ se spolužačkami (které pak také se smíchem po nocích pobíhaly domem všelijak!), věřil jí, kdykoli tvrdila, že jí „nějak škrábe v krku“ a podepsal jak chtěla často omluvenku do školy…

Ovšem na jednu jedinou věc byla její kukadla, kombinovaná se škemráním hodným šestileté rozmazlené princezničky pokaždé krátká – pokud totiž měla dostat slíbený nářez na zadek. 

Právě na něm trval jako naschvál vždy naprosto neochvějně a umluvit ani ubrečet se nikdy nedal! Žádné odkládání na neurčito! A pěkně na holou, jako odjakživa, a ne že ne!

Dokonce si pro ty „citlivé dívčí záležitosti“ sám vyráběl nástroje; jak říkával: „půlkám ve vývinu na míru“ – a že je s nimi tedy přeměřoval hezky často!
Také rád zjišťoval, jestli ze starého pádla ještě příliš nevyrostla, či zda jejím náctiletým půlkám nové „sedne akorát“... – bez takové péče by se jistě mileráda obešla, ježto pádel už měla stejně jako lodiček v botníku a často dostala nový opasek jen proto, že ho napadlo, jakpak by jí asi slušel… – Rozumí se, že ne kolem pasu!

To však byla jediná občasná chybička v jinak idylickém chodu domácnosti, a jelikož výhody spíše mírně převažovaly, rozhodla se příliš nešťourat do toho co funguje (lépe řečeno: předstírat, jakoby jí v tom otčímova pádná pravice dávala vůbec nějak na výběr!) a tu svou problémovou zadnici, věčně i mezi výprasky hrající všemi barvami, brala holt jako daň z mládí, jinak též hravého a pestrého oproti ostatním nadstandardně.

A tak ji vlastně, coby rozenou manipulátorku, trápila – kromě problému se sezením zhruba jednou týdně – jen ta jedna jediná nerozřešená záhada:
 
Proč k sakru ten mámin štědrý, hodný — až blbý! — ňouma, kterého ve všem ostatním utáhla na vařené nudli jakmile nahodila svůj pohled raněné srny, je právě jen v této věci tak zásadový a neústupný, včetně toho, že před výpraskem musí vždy kapitulovat nejen bez kalhotek, ale takříkajíc v rouše Evině, ale hlavně: proč, když už si dal tu práci s výro- bou tak účinných nástrojů, obstarává pak vždy hlavní vyvrcholení celé (už tak dost trapné!) akce ručním vypleskáním zadnice, ná- strojem „jen“ citelně načaté, přímo svou HOLOU DLANÍ…?!!!
 
Jistě ne proto, aby ji šetřil! Délkou jde totiž o náplac maratónský, stylově nekonečně flexibilní – na rozdíl od nateklých hýždí úpěnlivě vřeštící mladé dámy, jejíž „škemrací woodoo“ musí mít stále ještě ten svůj zkrat, když jsou všechny její rozkazy, návrhy i sliby tak potupně ignorovány a výjimečně vše řídí pevnou rukou ON, zatímco jí připadá pouze trpná role pasažérky výprasku, jízlivě oslyšené i ve svém prosebném vyzvídání kam, kudy, jak rychle a jak dlouho především se ještě „pojede“!

Bolestně pociťovala, že vzhledem k tak dlouho nepochopeným příčinám oněch občasných, ale pro kondici sedacích svalů katastrofálních blackoutů svého jinak mladistvě všemocného dívčího kouzla, zřejmě musí mít nějaký pěkně VELKÝ problém, aniž tušila (snad, že jí samé byl dost ironicky skryt vzadu!), že spíše než o nedostatek, či poruchovost jde zcela naopak o přirozenou pubertální naddimenzovanost a panenskou neopotřebovanost onoho generátoru, čarujícího neúnavně vláčným kroužením s tak efektivní a hlavně navenek hypnoticky efektní účinností perpetua mobile, že se jeho vrtění zhusta jevilo zejména starším občanům jako zcela nemístné plýtvání tím, čím by slušné slečny měly šetřit a ne se ještě vzájemně se spolužačkami horlivě předhánět, jak tu svou černokněžnou moc s pomocí legín, kamaší, či upnutých džínsů znásobit na maximum, s bezmyšlenkovitostí až nestydatou… — a že právě to jí působí ona častá a kumulující se přepětí, která se holt, zvláště v období dospívání a za horkých letních večerů, nejlépe vybíjejí přirozenými zkraty nervů těch, jež jsou dotyčnému přírodnímu úkazu nejblíže, v domácích bouřkách, v nichž pak hlavní roli hraje výše zmíněná nahatost, přehnutí, otcovské pásky, maminkovské vařečky, s láskou vyřezávaná osobní pádla na míru a další staletím osvědčené domácí pojistky slušných mravů, jež jsou pro každého zodpovědného živitele náctiletilé mladé dámy, sice v plném rozpuku, ale stále ještě v jeho plné výchovné péči, rozhodně přiměřenější, než jiné možné způsoby uzemnění, k nimž obě neúnavně se vrtící dynama hlavního zdroje „girl power“ stále tak nezodpovědně, jelikož předčasně, vybízejí…!

A tak, při každém dalším „úrazu“ ze zpětného probití svých vlastních kouzelných půlek, v divokém přílivu směsi nesourodých pocitů otrávenosti, vzteku, strachu, hrdého mlčení, pokoření, studu..., ale především údivu, dosti kontraproduktivně spekulovala: Co zase proboha má? Vždyť celý týden už to šlo dobře, krásně dělal všechno, co jsem chtěla! A teď se zas tak šprajcne?! Neměla bych příště víc koketovat? Vzít si ty kratší šortky? Těsnější kamaše? Nebo se ještě trochu víc nakrucovat a na doma jen gaťky? Starší pány přece ohromuje kouzlo mládí, tak v čem to vázne, do prdele? — Ano, byla blízko, ale nikdy ne dost, a jelikož v jejich státě mládež dosahovala plnoletosti až ve 24 letech, byla do té doby tak říkajíc v jeho jurisdikci, takže je spolu čekala ještě SPOOOUSTA takových, a s přibývajícími léty logicky stále výživnějších, rodinných „sedánek“


Ham-Handed

Fórum: https://www.okoun.cz/boards/vyprask_neni_jenom_spanking












8.2.17

Míša a vzpomínka na výprask

Ahoj, 
ráda čtu tvůj blok a jednu historku pro tebe mám. 
Nikdy sem nedostávala výprask, ale když jsem byla malá, to mi byly asi 4 roky, tak jsem dostala a to pořádnejch pětadvacet na holou. 
Moje starší sestra se strašně pohádala s tátou a utekla za chatu, kam za ní přišla kamarádka, pak si mně zavolaly a řekly, ať jim dám všechny svoje sladkosti, co mám, že mě za to vezmou k té kamarádce domů a tam si můžu vzít sladkostí, kolik jen budu chtít, ale nejdřív musím přispět svýma sladkostma. 
Jelikož jsem byla malá, tak jsem to přijala a přinesla jim všechny své sladkosti. Řekly mi že půjdeme ke kamarádce. Dobře věděly, že tam sama netrefím a řekly mi, že mám zavolat na rodiče, že jdu ven, utýct a nic víc jim neříkat a běžet za nima na jednu cestu. Když to neudělám, že nebudou sladkosti. 
Samozřejmě, že jsem sladkosti chtěla a tak jsem udělala to, co chtěly. 
Otevřela jsem dveře od chalupy, zavolala na rodiče, že jdu pryč a vyběhla ven, Babička se za mnou rozběhla a volala na mě, ať se vrátím, ať nikam nechodím, ale já ji neposlouchala a běžela na cestu, kde měla čekat sestra se svou kamarádkou. 
Sestra ani její kamarádka tam nebyly, místo nich tam byly nějaké cizí děti, které mně řekly, že viděly dvě holky se smát a utíkat směrem k nádraží, ke  kterému vedla strmá cesta z kopce asi půl kilometru dlouhá. 
Mrzelo mě, že mě podvedly a tak mě napadlo, že bych je mohla chytit a rozběhla jsem se za nimi lesní strmou cestou z kopce a při mém štěstí jsem si o kořen ukopla palec a to dost ošklivě. 
Jelikož jsem měla nohu od krve, vrátila jsem se na chatu, kde ale čekal naštvaný táta. Jen, co jsem se k němu přikulhala a chtěla si postěžovat na sestru, beze slov mě ohnul přes koleno, vyhrnul mi sukni, stáhl kalhotky a už to jelo, pětadvacet na holou. 
Ječela jsem na celou chalupu a kopala nohama. Pak jsem uražená odpajdala do vedlejšího pokoje. Pak si babička, která mě přišla utěšovat, všimla, že mám celou nohu od krve a polila mi ji kysličníkem. 
I když jsem byla hodně malá, pořád si to pamatuji. 
Jak jinak to nazvat než den blbec.

Míša

6.2.17

ROZSUDKY SUDÍHO ŠEMJAKA 6

Při studiu východoslovanských bájí, mýtů, pověstí, pohádek bylin atp. lze narazit mj. na postavu – postavičku ´sudího Šemjaka´. Jedná se vesměs o personu, zosobňující nectnosti stavu úřednického. Proradnost, licoměrnost, úplatnost, neupřímnost, zaprodanost, zbabělost, hloupost – kterou teprve konfrontace s důvtipem prostého hrdiny dovede k užitečnému úkonu.
Tak – proč si s tou figurkou kapinku nezažertovat??
To se vám jednou ocitli před soudnou stolicí sudího Šemjaka hnedle dva muži. Pán a kmán. Ti oba měli podobné trápení. Pán si vzal za ženu prostinkou děvečku když byl ještě malým pánem – a zbohatl. Kmán kdysi sloužíval u bohatých kupců, a když tolik zchudli, že na útěku před žebrotou naskákali z mostu do řeky, dokázal jejich nejmladší dceru zavčasu chytit, zastavit – a za vlastní manželku si ji řádně vzít. Tak si v téže vsi oba žili a na svět nežehrali. Jenomže! Jejich ženy se, čert ví jak, vzájemně skamarádily! Konečně – jedna zchudlá, druhá zbohatlá – proč by si nerozuměly? Jenomže! Jejich manželům přibyly starosti! Vždy jednou za čas, jak už to je, zasloužila ta či ona kapinku nasekání. Nu – a z toho vzcházely trampoty! Když vyndal metličkuichalupník, utekla ženuška do statku k veliké paní. Když vytáh prouteček milostpán, utekla statkářka ke kamarádské chalupnici a spolu se zavřely v malé dřevěnici. Kmán nesměl do statku – a pán zas nechtěl jen tak rozbít cizí dveře, neboť ten chalupník se stal kostelním sloužícím. Kmáni byli kmáni. Ne prostí nevolníci. A oba mužové prosili o radu, copak s tím počít? Když byl doma pán – a sahal po lískovce, bývával chalupník za prací. Když tahal metlici kmán bývával obvykle milostpán za svými záležitostmi. Pán by kmánku k výprasku dal.I kmán by statkářku vydal pod lískovici. Jenomže, žínky dvě, doma vždy samotné, se spolu smluvily – a zahrazené dveře neotevřely. A než se pán domu vrátil – museli manželé za jinými věcmi. Ženy svým výpraskům vždycinky unikly – a ještě se smály! Muži se ptaly, co mají počít.
Sudí se zamyslel – a povídá:
„Ty – pane, chráníš lid prostý. Je to tak?“ Bylo.
„A ty, kmáne, panstvu vždy sloužíš. Je to pravda?“ Byla.
Tak sudí vstal a řekl: „Tak se toho držte – a nikdy jinak nečiňte! A ZVLÁŠTĚ NE TEHDY, KDYŽ SE VÁM CIZÍ ŽENSKÁ DO DOMOVA VECPE!!!“
Muži byli zprvu z té rady celí pav, ale – za ušima se zadrbali, rozum si společným douškem svlažili – a pochopili! A než byla neděle, tak všecičko napravili!
Když utekla chalupnice na statek – dostala tam nabančeno lískovicí od statkáře – aby pán ochránil kmána před hanbou a trápením! Nu, a když statkářka zaběhla do chaloupky, dostala od kmána nařezáno metličkou, aby se pánovi udělala služba a on se nemusil namáhat! A když si pak obě stěžovaly – tak dostaly od svých vlastních mužů nasekáno obě zas, aby si pod střechu nebraly cizí ženské, třeba kamarádky, když manželé nejsou doma!
A bylo to.

1.2.17

Americká otrokyně

Amerika 182?

Slunce vstávalo do krásného podzimního dne a mladá otrokyně Juddi nesla do pánovy ložnice snídani.
Všechno bylo jako vždy.
Krásný domek nad zálivem, který vedla 'Bachratá' Bonny. Pán - velký silný muž s nesmírným bohatstvím. A ona, mladá hezká Juddi, šla k němu.
A všechno bylo jinak. Úplně jinak. Usmívala se. Juddi se usmívala. Snídaně na tácu byla jen lehká. Černoška šla a dbala, aby její bose nazuté pantoflíky co nejvíce zapleskaly. Usmívající se černoška už NOVÉHO pána znala! To bylo nové. Vysoká dívčina kráčela k nočnímu stolečku, až se jí pečlivě škrobený čepec jen vzdouval - jak loď. Ten pánův synovec byl při vší podobě tak jiný než jeho strýc! I on byl rusý a hřmotný, i on spal nahý, i on si ji - Juddi - nechal za metresu, ale - na stojanu u lůžka nyní už nebyly bičíky, rákosky a silné karabáče. Čokoládově tmavá kráska si neporučila - a hodila po prázdnotě všech těch věšáčků vítězoslavnám úšklebkem! Při jejím dokonalém chrupu a tolik zřetelných rtech obzvláště vyniklo. Mladá černoška byla šťastná. A přitom vše začlo tak strašně beznadějně...!
-
Začlo to vlastně tím, že Juddiin bývalý pán začal trpět návaly krve. On byl vždycky hulvát a grobián - ale co začal ve vzteku nachovět ve tváři - bylo s ním k nevydržení! A tak Juddi udělala to, před čím ji dobračka Bonnya vždycinky varovala. Zkusila utéct. Kolik týdnů se jí dařilo, ale - dostali ji. Když měla hranice na dohled. Kolik dní ji pak vezli zpět na voze. Věděli, nač ji pán má - nechtěli ji poškodit. Do smrti si měla pamatovat tu cestu. Zápěstí v poutech, kotníky v okovech. Oblečena byla, jako vždy. Černo-tmavá sukně, hnědavá jupka a skromně zdobená košile. Čepec ovšem nechyběl, jenže po tom všem nebyl už ani bílý, natož pak škrobený. Dívka věděla, že je s ní konec. U pána byla už mnohokrát vytáhlá za svázaná zápěstí na trám v podstřeší kůlny a byla BITA - až měla ze zad jedinkou ránu. Ale teď? Už se blížili k domu. Ubije ji. Tím si byla jista. A už ho i viděla. Stál ve dveřích i se starou Bonnyou. A nebyl to on. Byl to pánův synovec - a dědic. Krevnatý dědek pošel na mrtvici. A mladý zdědil všechno. I ji.
-
Přešlo pár týdnů - a Juddi servíroval snídani. Na věšák se ušklíbala, pantoflíky pleskala, tác pokládala - a na pána pomrkávala. Postřehla, že nespí. Dávno. Pod teplým nebem neměl přikrývku - a byl nahý. Na rozdíl od ní. Ona měla pleskavé pantoflíčky - a škrobený čepeček! Když se po ní mladíkova náruč vztáhla, směnila úsměv za rozesmáté výsknutí - a už letěla do hlubin lože tak prudkým smýknutím, že rázem vypadla z obou dvou pantoflíků. Tak jí zbyl čepec - a výskavý smích. Rodičům se nový pán - synovec, "povedl" stejně jako ten starý - strýc. Jenže! Nový pán nefackoval, netloukl pěstmi, nepráskal řemeny, netřískal holemi. Jen její bytostnou lechtivost dráždil více, než jeho strýček. Pisklavého chichotání tudíž černá milostnice ne a nenechala. Milovali se - A PRO NI to byla slast. Pištění a jekot vyrážela z rozkoše a i smích byl upřímný - bez hořkosti. Černá otrokyně byla šťastná. A jako taková propadla iluzi mnohých mnohých podobných. Že je to samozřejmé.
-
"Po'slóché, dívčico - bu'ď vopáterná...!" Ozvala se brzy na to zrovinka kuchtící Bonny. "Mla'dé pán ťa ma rád', ále - je bassa! Skór-n'ěskór budě biť...!" Zrovinka oblečená Juddi jí trošinku pomáhala - a jenom se zasmála. Ale - jakoby to tím posměškem přivolala! U mladého pána se ohlásil šerif!
-
-"Vaše otrokyně prchla a vy jste ji vrácenou neposlal na trestání!
-To je snad má věc??
-Je a není. Špatný příklad. Nepošlete-li otrokyni, slyšící na jméno Juddi, do trestnice na řádnou exekuci, je třeba - abyste ji ztrestal sám. Toť vše."
-
Juddi samozřejmě poslouchala - a přišlo jí to k smíchu. I kdyby ji pán zavez do šatlavy či trestného dvora - a ona musela nastavit holá záda řádnému biči, bude to věc, kterou zná důvěrně! A bude-li ji pán trestat sám?? Zase jí bylo do smíchu! To přece musí být tisíckrát míň, než bylo od starého?! Když ji hned po důstojníkově odjezdu zavolal pán do salonu, tak si div nezpívala.
-
"Vím, že jsi poslouchala, což nemáš. Víš tak ale, že tě buď vytrestám já - nebo tě dá ztrestat sám šerif. Takže - pojď sem!" Přiťapala na pleskavých pantoflících málem s úsměvem. S úsměvem si dala i před tělem spoutat zápěstí a bez mrknutí přijala i sepětí loktů - byť se tím musela kapinku nahrbit. Údivem pomrkla teprve tehdy, když ji pevně obemkl záda svou levou paží a stlačil ji do předklonu. A když jí vyhrnul dlouhou sukni až vysoko na záda, pochopila. A vykulila oči ohromením - o roztáhlé puse nemluvě. Ona, otrokyně - pánovi známější nahá, než oblečená, byla vedle z toho, že na pána špulí zadničku ve spodničce... Ale ani to už záhy nebyla pravda. První kus prádla putoval za sukní - a už na pána vystrkovala jen své dlouhé kalhotky. Sličná černoška se tak zježila - a zbrotila potem, že jí div nesklouzl čepec! Pro pány vždy nahá milostnice se náhle hanbila za vyhlídku nahatého zadečku... A taky ano! měla tkanici v pase pryč, kalhotky jí celé sjely až ke stužkám v podkolení - a v skloněném podřepu vystrčila na pána holou zadnici! "Ne!" Ze všech sil se pánu vzepřela.

A houby pořídila! Pán držel pevně – a začal vyplácet! A byť jen dlaní – Ojojoj! To stálo za to! Pevná dlaň pleskavě tepala obě dvě vystavené půlky – a dívka začala kničet. A pištět! A ječet! A vřískat! Řičet! Ryčet! Řvát…! Vzpínat se zkoušela! Kroutit! Zmítat! Volnými holeněmi kopala, prsty na nohou zaťala – že šlapky málem až do pěstí sevřela – a nárty koberec tloukla, až skoro bubnovala. Jenže – nic naplat! Dál a dál pleskavý výprask dostávala! A co hůř! Čím dál hůře mu vzdorovala! Míra zlosti jí v křiku valem ubývala! Naopak, dvojice bolest s trápením pozice posilovala. Za chvíli v křiku jekotu spíše naříkala! A jak! Leckterá vlčice by byla smekla, jak Juddi vyla! A co hůř! Ještě se, pořád víc, styděla, že nahou sedinku na pána vystrkává. A že i Tolik MOC na holou dostává! Byť sčítat dovedla, výprask si nespočetla! Kolik že dostala plácavých plesknutí? Padesát? Určitě. Dvakrát víc? Možná. Tak jak tak, když už pán přestal, zvednul ji – a zpět do kuchyně dostrkal, tak už jen bědně naříkala. Ale…! Bylo hůř! Jenom co stála v kuchyni, popadla ji Bonnia! „O co, že vím, nač právě myslíš?!“, sypala, strkala, nesla ji do kouta. „Kterak se pomstíš! Vzepřeš! Navždycky oblečeš! Už nikdy nekoukneš, natož pak usměješ! Nepohladíš! Neobejmeš! Nestiskneš a nepřirazíš! He?! Je to tak?! To tak!! Já se kvůli tobě nedám prodat! A vyčítat pánovi milosrdnost – to tě musím teprve řádně odnaučovat! Tak…! A pojď! Kecnula v koutě na lavici, dívku řádně přehnula přes kolena a jak měla Juddi vše pořád napůl svlečeno, hnedle se do ní pustila! Na holou – měchačkou. ALE NÁ MÍCHÁNÍ PRÁDLA!!! A ruku měla jak Herkulovská atletka! A teď začala opět hole vyšpulené černošce tartáryja! Aj! To byla řezanda! Ajajajajáááj! A byť jen tři tucty schytala, bolem div neomdlela a křikem se sama neomráčila…!

Pak ještě dlouhý čas Juddi pánovou milenkou byla, až… Ale ne! To už je docela jinačí historka!