25.5.18

Velikonoční tanečky

     Oba stáli na chodbě a dohadovali se kam ještě jít. Dnes už v pátek před velikonocemi dali zálohu, nebo jak se taky říká závdanek- vymrskali skoro všechny ženské, které znali. Některé si zaječely a pak si hladily pozadí, jiné se snažily tvářit jako že to nic. Většina ale měla jedinou starost - posílala je na další holky a dožadovala se, aby jim dali pořádně. Když řekli, že tam už byli, tak zase měly jedinou starost – „a dali jste jim pořádně“?
   Najednou se na chodbě objevily dvě ženské z účtárny. Vypadaly k světu, i když byly o dost starší než oni. Normálně by na ně nešli, ale když se takhle přitrefily do rány! Co dělat, přeci je neurazíme. I kdyby brblaly, tak to bude jen na oko. Tím se mohou skromně pochlubit všem starším ženským a přitom zdůrazňovat, i přehánět. Vždyť na ně vyrukovali tihle mladíci!!!
      No ale hlavně! Každá si nesla dva květináče s kytkami. To by zase nebylo tak nic mimořádného, ale obě v každé ruce nesly květináč nahoře nad rameny. Tak, jak číšníci nosí piva na tácu. Ti ale mají vždy jednu ruku volnou, aby mohli podávat piva a dělat čárky. Ony měly obě ruce nad rameny a v každé květináč s kytkou. Tomu se nedalo odolat. Nechali je přijít blíž a pak vytáhli mrskačky. Jedna zaječela už předem, ale druhá ji okřikla „neječ, nebo se tady seběhne celé patro“. Mrskačka lehce zasvištěla a pleskla ji na ta správná místa. No a tak začalo neobvyklé mrskání. Dámy vrtěly svými pořádnými, leč stále ještě půvabnými zadky, které si o mrskání přímo říkaly. Byl to zajímavý taneček. Snažily se uhýbat, ale tak, aby jim květináče nespadly. Tak se točily sem a tam po chodbě, každý z mrskačů se věnoval jedné. Mrskačky švihaly a pleskaly na jejich zadnice narvané v těsných pracovních kalhotách. Ty mají cennou vlastnost – po každém vyprání se trochu srážejí. Jejich byly určitě už několikrát prané, takže jejich zadky stahovaly a  provokativně vystrkovaly. Neobvyklá situace je rozesmála. Smích střídaly s tlumenými vykřiky aú, áách. Mrskači se neměli k tomu, aby sami přestali. Účetním nezbylo, než se je snažit přesvědčit, aby přestali.  „To už stačí. Dóóst!!!“  No tak jim každý ještě pár pořádných přidali a skončili. Mezitím vykoukly nějaké holky z kanclíků a s potěšením sledovaly mrskání. Přitom si hladily zadečky, protože už to měly za sebou. „No kluci co je, vystřídat! Vždyť Jste každý vymrskali jen jednu! Nás Jste každou vymrskali oba“. To byla důležitá připomínka. Tak každý začal mrskat tu druhou, aby to bylo spravedlivé. No to byla už pořádná výplata, i když vzhledem k rozměrům mrskaných zadnic se to na ně snadno vešlo. Účetní se už vůbec neostýchaly ječet. Vřískaly tak, že je muselo být slyšet i v ostatních patrech budovy. Když se jim podařilo mrskutníky přesvědčit, že to už opravdu stačí, jedna  účetní požádala holky, které s potěšením sledovaly jejich mrskání „prosím Tě, podrž mi je chvíli“ a ta se smíchem převzala květináče. Taky nad hlavou. Totéž udělala druhá holka. Pak si obě zmrskané účetní usilovně třely zadnice a za smíchu ostatních ženských vzdychaly „vy prevíti, vy to ale dovedete“ „ani si nepamatuji, kdy jsem takhle dostala“. A dál si hladily zadky.  Pak jednu něco napadlo a nenápadně řekla klukům „ přidejte jim ale pořádně“. No to nemusely říkat dvakrát. Holky začaly ječet, „néé, my už jsme dostaly.“ „No ale to Jste nedržely květináče nad hlavou. Tak si to teď zkuste, jaké to je, když nám se smějete“. Dodala jedna účetní. Nepomáhaly žádné výmluvy, že už dostaly. Ivance ani nepomohlo, když zaječela „né, né, já jsem tady na kole, jak se dostanu domů“! Hned to těm dvěma švihalo na jejich půvabné dívčí zadničky. Když se jim podařilo kluky přesvědčit, že už dóóst!!! chtěly vrátit květináče účetním. Ty si dál hladily zadky, květináče si odmítaly vzít zpět a smály se holkám, že aspoň poznají, jaké to je držet květináče nad hlavou, když si potřebují drbat svědící a pálící zadek.
    Účetní byly dobře informované a chtěly čemusi napomoci. Tak jedna řekla „přijď zmrskat Jarmilku, a taky pořádně ale jen ty sám“, ukázala na toho svobodného z dvojice mrskačů. Ještě chvilku počkej, my tě zavoláme. „To je ta nová“? Zeptal se zcela neinformovaný mrskač. „Jo ta nová. A nezapomeň si říct o pusu za mrskání“. Tu novou viděl jen z dálky, ale i tak se mu vždy rozbušilo srdce. Ať ji viděl v těsných tenkých kalhotách nebo v ještě těsnější sukni, vždy vynikaly svůdné oblé tvary jejího zadečku. Vždy si připomněl, že se blíží velikonoce a její svůdné tvary si o to vymrskání přímo říkaly.  Pořád marně přemýšlel, jak to udělat, aby ji mohl nachytat samotnou a řádně vymrskat. Teď mu to bylo nejen nabídnuto a přímo uloženo!  To cítil jak mu srdce buší až v krku. Účetní si vzaly od holek květináče a zmizely ve svém kanclíku.
     Jak se pak mrskači později dozvěděli, účetní odložily květináče na stůl a před udivenou Jarmilkou se chytily za zadky, usilovně si je hladily a smály se jedna druhé. „Počkej chvilku, přijde na Tebe Vašek. Ať tě ani nenapadne se tvářit nějak odmítavě, nebo naštvaně“. „Né, né, já se bojím, já jsem ještě nikdy pořádně nedostala.“ „No tak to bude poprvé teď. Když Jsi opravdu dosud pořádně nedostala, tak dneska tvoje prdelka aspoň přijde o panenství. To se tak říká. No nic se neboj, to ti neuškodí, když to neuškodilo holkám ani nám, tak ty to taky vydržíš. Počkej chvilku, až nám trochu otrne, pak tě tady s ním necháme samotnou. Koukáš na něj, že ti mohou oči vypadnout. Taková příležitost, tu musíš využít! Honem se převleč. Vezmi si sukni, v té ti to moc sluší. To vypadnou oči jemu, až na něj vystrčíš prdelku. Braň se jen tak trochu.  Ne aby sis sedla. Hlavně to musíš hezky přijmout.  Zadek tě bude štípat a pálit jen dneska, pak Tě bude ještě pár dnů svědit jako nás. U mužského ale zaboduješ na celý rok. Hlavně mu dej za mrskání pusu!
     Sukně užší než úzká, krásně zdůrazňovala tvary v ní stažené. To se dnes moc hodilo, to udělá na Vaška ten nejlepší dojem. Ta bude mrskačku přitahovat, na té si mrskačka smlsne!  To ale Jarmilka nevěděla. Nebo hrála takovou naivní, nezkušenou. To brzy měla nejen poznat, ale přímo pocítit. Účetní odešly a Vaška poslaly dovnitř. Ještě dodaly „ne abys ji jen tak odbyl. To musíš pořádně a za dva. My i holky jsme dostaly od Vás od obou.
    Pomalu šel k ní, ani se nesnažil ji šlehnout, hleděl jí do očí a jen pomaličku šel k ní a mrskačkou významně mával ve vzduchu. Neutíkala, jen s očima upřenýma na mrskačku pomaličku couvala, až když už byla v koutku, tak lehce zčervenala v tváři, nesměle mu pohlédla do očí a tiše pípla: "a musí to být? "
  S tímto argumentem se ještě nesetkal, na chvíli jej zmátl, pak ale pochopil, co by to chtělo - na oko lhostejně řekl "to víš, že nemusí". První pohled jí zajiskřil pousmáním v naději, že ujde tomu, z čeho má takový strach, když viděla starší ženské, jak neodolaly a hladily si zadky. Pak se ale ze stejného důvodu zatvářila zklamaně. Uvědomila si, že snad všechno zkazila. To bylo přesně to, co potřeboval. "Víš, to se pozná, jak je holka šikovná, a holka zase nejen pozná, ale přímo pocítí, jak mužskýho přitahuje. Tak přitahuje i to vrbové proutí, co on má v ruce. Jarmilko přivoň  - pomalu zvednul mrskačku a přistrčil ji Jarmilce pod nos. Cítíš, to proutí voní jarem. Nejde o to, aby to holku štípalo, ale jak to od něj dokáže přijmout i když to pekelně štípe. To musí pořádně přilehnout, aby to co nejdéle pálilo a svědilo. Těm nejpůvabnějším holkám svědí ještě pár dní."
     Oči jí zableskly, potěšením z toho obratu i strachem. V tváři zčervenala doopravdy a lehce se k němu pootočila bokem, schválně se k ničemu neměl, schválně prodlužoval tuto chvíli. Prohnula se jako prut, pohladila si sukni a v obavě z věcí příštích si oběma rukama s tichým áách hladila pozadí už předem. Tuto chviličku jejího očekávání si užil víc, než všechno co potom následovalo. Dosud si nedovedl představit, jak vzrušující je dívka hladící si zadeček už předem. To často viděl až po mrskačce. To bylo běžné a logické, přesto nejpůvabnější na celých velikonocích. To, že si tak usilovně masírovala zadeček už předem, bylo nejen znamení souhlasu s pořádnou výplatou, to byla přímo výzva "tady jsem, pojď"!  Hladící ruce přitlačovaly sukni k tělu a tím ještě více zdůrazňovaly oblé půvaby zadničky, která si o to vymrskání tak říkala! Okouzleně hleděl na její tváře rudnoucí rozpaky i obavami z věcí příštích. To byla brnkačka na nervy pro oba. Hleděl i na ty kulaťoučké zadní tvářičky, které si tak usilovně hladila. Lákala jej představa, jak na ně mrskačka bude přiléhat! Ty jí také zčervenají a budou štípat, pálit a svědit. Pak budou potřebovat, aby jí je pohladil a dlouho hladil. Trpělivě čekal, dokud sama nedala ruce pryč. Pak ji začal mrskat, zpočátku trochu opatrně. Ale stačilo přitlačit a už lehce vzdechla, ale neuhnula, stála k němu bokem a čekala dál. Další mrskání pokračovalo už pěkně ostře. Zase neuhnula, nanejvýše se trochu vrtěla. Po pár šlehnutích už neodolala, začala ječet a rychle se oběma rukama chytila za zadeček. Nesnažil se odtáhnout jí ruce pryč, čekal. Po chvíli jí trochu otrnulo a sebrala odvahu. Chtěla si dát ruce pryč ze zadečku, ale pokus se nepovedl. Nedalo jí to a zase se chytila za zadek. Tak jí pomohl. Pevně ji objal levou rukou zezadu nad pasem, přehnul dopředu a držel tak, aby si tam nemohla dávat ruce. Teď svůdně vystrkovala zadeček a nastavovala jej mrskání. Nic jiného jí také nezbývalo. Teď ji teprve pořádně šlehal. Přitom si s chutí zaječela. To moc potěšilo účetní, které napjatě poslouchaly za dveřmi. Když jí začal přeskakovat hlas tak skončil. Neodolala a opět se dlaněma chytila za sukni a usilovně si ji hladila.  Přidal jí svoje ruce ku pomoci a pevně jimi přejel po jejím zadečku, aby se dostal pod její ruce. „To štípe, to opravdu pááálí, to šíleně pálí!“ říkala překvapeně.  Tváře jí hořely, ale nevypadalo to, že si stěžuje, spíš se chlubila. Pochopil, že nový zážitek ji potěšil. Nepochybně proto, že On se o něj „zasloužil“.
    Pevně ji tisknul za zadeček k sobě a i přes sukni cítil, jak hřeje. Pak se provokativně zeptal „no a copak dostanu za mrskání, to si budu myslet, že jsem si nic nezasloužil a budu ti muset přidat.“Néé, já nic nemám, já jsem s tím nepočítala.“ „ Jo jen malá holka musí mít něco nachystaného, velká holka má vždycky co dát.“ Uvedl ji tím víc do rozpaků. Protože se buď ostýchala, nebo myslela na bůhví co, jednou rukou jí dál hladil teploučkou sukni druhou rukou, pohladil po hlavě a dal jí pusu. „Ale tu mělas dát Ty za to mrskání“. No a spoustu dalších už dala bez přemlouvání.
     Účetní je dost dlouho nechaly samotné. Pak slušně zaklepaly a vešly. Rozhlídly se a s jistotou odhadly situaci. Ta byla celkem jasná. Jarmilka se tulila k Vaškovi a držela se jej kolem krku, on jí oběma rukama hladil zadek.  Její červené tvářičky mluvily za všechno. Přesto začaly Jarmilku různě popichovat dotazy jako: tak co vymrskal tě pořádně, stálo to za to vůbec a tak podobně. Přitom si občas drbaly svoje zadky. Jarmilko, jestlipak jsi jej aspoň pozvala v pondělí na mrskačku? „Jak to, vždyť mne zmrskal teď a jak!“ přiznala se konečně Jarmilka a začala si i před nimi hladit svědící zadeček. To už se hladily a drbaly všechny tři. „No počkej, to není tak jednoduché. Před velikonocemi se tomu říká závdavek, to je taková záloha. Tím mužský dává holce najevo, jak o ni stojí, slibuje jí, že přijde v pondělí a holka ví, že na něj má čekat. A ví, co od něj může čekat. No ale taky on ví, co může čekat od ní. Taková příležitost, jak bys mohla ji nevyužít! Musíš trvat na tom, aby ti to pak pofoukal. Na rande tě taky nepozval, viď. Tak honem a hned dnes“ dodala druhá účetní.

    Účetní potěšilo, že se jim podařilo je dát dohromady a začaly vzpomínat. Tahle chodba už něco pamatuje viď. Řekla jedna účetní lehce provokativně druhé. Hned ostatním vysvětlovala. Když ta přišla do podniku, tak seděla v jiné budově a tady nikoho neznala. Nikdy se nepřiznala, proč tudy před velikonocemi šla. My si z ní dodnes utahujeme, že potřebovala řádně vymrskat a tam za ní nikdo nepřišel, tak se vydala hledat péči o svůj zadek jinde. „To není pravda, já jsem vůbec nic netušila! Šla jsem po téhle dlouhé chodbě a někde až skoro na konci stáli dva chlapi u okna a čuměli ven. To mne pořád nic nenapadlo! Až jsem přišla blíže, tak jsem si uvědomila, že budou velikonoce a oni se tváří nějak moc nenápadně a že asi o něco půjde. Otočit a utíkat zpátky nemělo smysl. To by mne doběhli. Tak jsem zkusila nenápadně, jako by nic, projít kolem nich. Třeba nic nebude. Jejda hned bylo! A jak! Když jsem procházela kolem nich, tak jeden z mužských se otočil, chytil mne za ruku a v druhé měl mrskačku. Takovou krátkou z čerstvých proutků, se silným konečkem. Šikovnou, té se nedá uhnout. No a jak taková přilehne! Hned mně jednu švihl. Instinktivně jsem se otočila od něj, ale tam byl ten druhý a hned mně taky jednu pořádnou šlehnul a chytil za druhou ruku. Jen jsem zaječela a otočila se zpátky. Tam už měl mrskačku nachystanou ten první a zase šlehnul. Tak jsem se zase otočila od něj, no a tam už na mne čekalo další šlehnutí. Tak si mne mezi sebou roztancovali sem a tam. Co jsem ale jiného mohla dělat. Jak jsem ječela tak, že ze všech místností vyběhly ženské, které to už měly za sebou a s potěšením sledovaly, jak na chodbě tancuji mezi dvěma mrskačkami. Z jejich pohledu to prý vypadalo, že si pořád nemůžu vybrat, kterému mám zadnici nastavit a tak zkouším ji střídavě nastavit doleva, doprava a zase doleva…. Co jsem ale mohla dělat, když mne dva silní chlapi drželi za ruce. Víc jsem nemohla. Kdybych si chtěla sednout na zem tak by mne udrželi nad zemí a šlehali mne přes sukni ještě více vypnutou. I tak to pokaždé přilehlo jako by to bylo na holou. Zadek pálil jako čert. Svědil mně ještě po svátcích. Dodnes mne Honza popichuje, že jsem pořádný mrskut potřebovala. Nebýt toho mrskutu, tak prý bych si s ním ani nezačala. Onehdy jsem mu řekla, že asi ne, ale tolik mně nařezat nemusel. To jsem si dala!  Kdybych Tě nezmrskal pořádně, tak by sis myslela, že mně za víc nestojíš. Nic se neboj, na to nikdy nezapomenu a v pondělí Ti to připomenu“. Vůbec nepochybuji o tom, co můj zadek čeká. No Honza bude muset hladit a foukat do večera!
   Nejhůř tehdy dopadla naše nová šéfová. Od Nového roku to bylo její první šéfovské místo a snad proto si od všech udržovala odstup a s nikým se nebavila. Prvně ji řádně vymrskali dva mužský. Sotva odešli tak se k ní hrnula jiná parta, kterou neznala. Těch bylo aspoň pět. Když je uviděla tak jen zaječela a chtěla prchnout bočními dveřmi ke mně do sousedního kanclíku. Jenže  současně přišli jiní mrskači na mně a já jsem chtěla utéct k ní. Potkaly jsme se ve dveřích. Jak jsem je prudce rozrazila, tak ona dveřmi dostala šílenou pecku do čela. To jí otřáslo tak, že málem upadla. Chytila se za hlavu, sklonila se a nebránila. Mrskači stáli za ní a nevěděli, co se jí stalo, tak si ji podrželi a řádně zmrskali. Pak byli překvapeni, že se pořád nedržela za zadek, ale za hlavu. Teprve potom pochopili, co se stalo.  Na čele měla šílenou bouli, která jí tam vydržela několik týdnů. No to nikdo nechtěl, ale stalo se. No aspoň se s námi sblížila a neudržovala si šéfovský odstup. Bouli se snažila zakrývat pod vlasy. Moc to ale nešlo. Zadek nikomu neukazovala, jen si stěžovala (nebo se chlubila), že jej má pruhovaný jak zebra. Ty ale mají oddělené pruhy, jí prý tam moc světlých míst nezůstalo. Všimli jsme si, že šéfová raději postává, a když už musí, tak si sedá velmi opatrně přes hranu židle.
     Přišla nová mladá paní, která chlapy zrovna moc nepřitahovala. Tak jsme se před ní před velikonocemi bavily o mrskání a hodně jsme přeháněly, jak vždycky dostaneme nařezáno a jak se tetelíme strachem už teď. Zabralo to, byla strachy bez sebe a my jsme ten její strach dále podporovaly. No ale poslední den před velikonocemi, kdy jsme oprávněně čekaly mrskání, přišla tak podvlečená a nabalená, že její jindy drobnější zadnice byla nejmíň dvojnásobná. Nejprve chlapi zmrskali nás a ona byla strachy bez sebe, přestože jejímu zadku v ochranném balení naprosto nic nehrozilo.  Toto chlapi pochopili na první pohled. Tak předstírali šílený výprask. Ohnuli ji přes stůl a v tom okamžiku jí vycpané kalhoty po švu praskly přes celou zadnici od shora až dolů. Kluci předstírali, jako že se nic nestalo a lehce bušili mrskačkami do jejích vycpávek. Dírou uprostřed mezi půlkami svítila bílá vycpávka. Ona přesto byla dál strachy bez sebe. Pak se chlapi s námi rozloučili a šli mrskat dál. Ona se nepřevlíkla, nepůjčila si šití, aby tu díru zašila. S roztrženými kalhotami jela po práci přes celou Prahu domů. 
     Před pár lety přišla jedna nová slečna inženýrka. To zdůrazňuji, protože ta se na nás středoškolačky dívala velice z patra. Ona byla přeci inženýrka! Jednala s námi jak s hadrem. Pořád k nám chodila pod různými záminkami. Bylo nám jasné, že nadbíhá Petrovi. Ten tam ale většinou nebyl. Všichni věděli, že už dlouho chodí s jinou holkou z práce. Slečna inženýrka si snad myslela, že jí ho zatajujeme. Když zase přišla před velikonocemi, tak nás napadlo se jí zeptat, co potřebuje. Vyřídíme mu to a on za ní zajde.
       Jedna z nás Petrovi řekla „byla tady ta, co sem za Tebou pořád leze pod nějakými záminkami. Tentokrát chtěla nějakou chemikálii. Zanes jí to a pořádně jí nařež. Petr, řekl, že by za ní n„se ešel, ale když jsme to tak zařídily, tak musí. Ona by zase přišla sem  Další z nás, ke které se tak arogantně chovala Petra povzbudila  „pořádně jí seřež prdel. Ať inženýrka spí na břiše!“.
     Když se Petr vrátil tak jsme hned musely zjistit, jak slečně inženýrce vyprášil pozadí. „Když jsem jí předával, co chtěla, tak se ke mně otočila zády, ohnula se a hledala kam to dát někde do spodní poličky. Pořád na mne vrtěla zadkem a pořád jako nemohla najít kam to dát. Měla zase ty kalhoty s nápisem FOLLOU MEE přes celou zadnici, kterým se snažila chlapy na sebe upozornit i když nebyly velikonoce.“
 Co to znamená zeptala, se jedna z ženských. Když na letišti když přistane letadlo, tak před ně najede auto s tímto nápisem – „následuj mne“ a navádí letadlo, aby popojelo na místo kde je potřeba je odstavit. Slečna inženýrka vystrkovala zadek jako by tam měla pecen chleba. Tak chytila takové šlehnutí, že málem vyskočila na stůl a bránila se tak, že jsem ji nemohl dostat. Odložil jsem mrskačku, chytil si ji, sednul jsem si na židli a položil jsem si ji přes kolena. Po každém plesknutí rukou jak jsem nejvíce dokázal, krátce zaječela. Když už jsem nemohl, tak jsem ji pustil. Narovnala se, tváře jí hořely. No jak jí musely hořet ty zadní! Ale nevzdal jsem to. Předstíral jsem, že chci odejít, vzal jsem mrskačku, chytil ji a znovu  položil přes kolena. Tentokrát se vůbec nebránila ani neječela. Nechala si zadek zmrskat co se jí tam vešlo. No schytala to pěkně, ale pomstěné se cítit nemůžete. Protože ji to potěšilo. Když jsem ji pustil, tak se narovnala, skočila mně kolem krku a políbila tak, že mne málem udusila. Naštěstí to nevydržela, pustila mne a oběma rukama si tiskla zadek. Tváře jí hořely a potěšeně se dožadovala, abych takhle zmrskal i její přítelkyně.
    Účetní šly pomalu domů a sledovaly Jarmilku, jak před nimi cupitá droboučkými krůčky vedle Vaška. Samy si také vykračovaly opatrně a jedna brblala „tady před lidmi si ani nemůžu podrbat zadek“. „ Ty to říkáš, jako by to štípalo a pálilo jenom Tebe. Buď ráda, že tady nejsi na kole. Po svátcích se musíme Ivanky zeptat, jak se jí jelo na kole“.
AD

16.5.18

Svůdná sestřenice

 Tolik se těšil na velikonoce, jak svou Jitku prožene. Bodejť by ne, taková temperamentní holka, plná srandy, to bude paráda, říkal si. Už si představoval, jak se mrskača mazlí s její roztouženou zadnicí a až ji bude mít v jednom ohni, tak skončí v jeho chladivých dlaních a on v jejím klíně. Pak se bude vrtět, nadzvedávat a dorážet nejdivočeji a nejvášnivěji jak ženské dovedou, jen když je povzbuzuje rozpálené pozadí.  Umínil si, že nesmí ani náznakem prozradit tyto svoje chutě. Nechá ji, aby sama postupně zjišťovala, jaké nebezpečí pro ni velikonoce znamenají. Bude dělat budižkničemu a nechá se provokovat, pak ji překvapí.
Loni se ještě neznali, tak Jitka nevěděla, co ji čeká. Proto nejmíň měsíc předem nenápadně sondovala půdu, tím že se zmínila o tom, že už budou velikonoce. On nic. Později projevila starost o počasí o velikonocích.  To rozvedl jako zajímavé téma, ale vyhnul se tomu podstatnému. Tak postupně se vracela k nějakým velikonočním tématům, ale on až provokativně nic. To jí čím dál víc vrtalo hlavou, pořád čekala, že se nějak vyjádří k velikonocům. A on pořád schválně nic, ale náramně se bavil a nechával ji v nejistotě.
Za pár dní Jitka zase zkoušela zavést řeč na velikonoce, ale zase stočil řeč jinam. Nikdo si nedovede představit, jakou chuť měl ji popichovat. Ale podařilo se mu zdržet se. Tak jí nezbylo, než jít přímo k věci.  Prvně začala vyprávět, jak táta a brácha jí vždycky nařežou tak, že ji zadek štípe ještě druhý den. On zase nic. Jen stále obtížněji tajil svoje chutě. To už jí viditelně začínalo vadit, že je takový nekňuba. Jej ale šíleně vzrušovala její hra, její provokace, které nenápadně vedl k tomu, aby si o to mrskání sama řekla. Byla to ale brnkačka na nervy, aby se neprozradil. Příště se začala natřásat, kolik kluků na ni vždycky přijde a jak to schytá  - opět se mu podařilo nereagovat. Blížily se velikonoce a nehnout brvou na její provokace jej stálo veškeré úsilí. Zvláště když se před ním pořád natřásala v těsné sukýnce, vrtěla zadečkem a provokovala. Přišlo velikonoční pondělí a Jitka najednou v džínách. Ty jsou pevné a snad dle ženských zkušeností poskytují, určitou ochranu, ale zase provokativně zdůrazní oblé tvary, o které jde. Když na ně mrskačka pěkně přilehne, tak prdelka hned pozná, že jsou velikonoce a že určitě nepřijde zkrátka.  Jitka se před ním od rána natřásala, že by po ní hned skočil a viděla by, ale vydržel to a nechal ji, ať dál provokuje. Vždyť co může být svůdnějšího, než když si o to holka řekne. Čekal, že hned po ránu někdo na ni přijde, ale zatím nikdo i brácha už byl kdesi pryč a ani táta se k ničemu neměl. Pojď, půjdeme do zahrady, oznámila Jitka. Došli až k potoku, kde u vrb řekla "upleteme si mrskačku, když Ty ji ani nemáš". Tak to už jsem nedělal drahoty, nařezal proutky, posadil si ji na klín a rukama společnýma jsme upletli mrskačku z těch nejčerstvějších proutků plných mízy, nahořkle vrbově vonících, s narašenými pupeny, plných síly až magické. Po takové její sladká prdelka přeci pořád volala. Vrtěla se mu na klíně a on byl touhou po ní úplně bez sebe. Když byli hotovi, tak nic neříkala, vstala, provokativně se protáhla, pohladila si zadeček a šla ke stodole. No to bylo to nejlepší, na co si mohl pomyslet. Divoká honička s jekotem a řádným vymrskáním a pak stejně divoké milování na slámě s dlaněmi na jejím horkém zadečku. Když se, blížili ke stodole, tak ji trošičku šlehnul. Ona nic, tak přitlačil. Čekal úprk, jekot a vše co k tomu patří. Místo toho se obrátila a vzteky bez sebe, začala nadávat. Čekal všechno, jen ne tohle. Dosud nikoho neviděl zlostí zfialovět, až teď. Tak se obrátil a šel domů. Šla kus za ním a neříkala nic, co by si dal za rámeček, Prý jí bylo strašně ublíženo. To mu zašly chutě, ale ještě více jej bralo a vůbec nechápal, že když začali chodit její známí, i mladší kamarádi jejího bráchy a šlehali do ní ze všech stran, kam se dalo, tak jen vřískala úplně nejvyšším hlasem. Když skončili, tak by bývala potřebovala více rukou, aby se stačila naráz pohladit všude, kde potřebovala.  Přehmatávala dlaněma ze zadečku na stehna a zase zpátky. Když to kluci viděli, tak schválně jí na odchodu podávali ruce a dlouze se s ní loučili, aby se nemohla hladit. Ona se vrtěla, ale přitom se hihňala a smála smíchem, jakým se holky dokáží smát jen při této příležitosti a který chtěl vyvolat sám. Když odešli, tak se s úlevou hladila, kde potřebovala. S ním nemluvila, jen se na něj nenávistně dívala. Toto se opakovalo několikrát během celého dopoledne. Ničemu nerozuměl, proč od cizích i mladších kluků to bere se smíchem a od něj vůbec ne. Jak žárlil, jak byl zklamaný a otrávený nelze ani popsat. Takové chutě si dělal!  Mámu viditelně těšilo, že Jitka to schytává. Když po odchodu kluků tiše sykala a hladila si pozadí tak ji popichovala poznámkami jako "to je zdravý", "to moc potřebuješ, doufám, že ještě někdo přijde" a podobně. Přitom pořád koukala po něm a zřejmě jí vrtalo hlavou, že se tu asi stalo něco, co se stát nemělo. Jen netušila co.
      Odpoledne najednou Jitku napadlo, že vedle v baráku je na návštěvě její sestřenice Evička a že ta by taky měla dostat, ale pořádně. To byl viditelně jeho úkol, protože v té době jiný chlap v domě nebyl. Sestřenice měla před maturitou a byla o pár let mladší než jeho drahá, ale nikdy ji neviděl, jen o ní slyšel. Teď se máma k Jitce dychtivě připojila a obě začaly kout pikle, jak to navléct, aby si pro to sama přišla. Správně usoudily, že by to nebylo ono, aby šel k nim.  Před cizími lidmi bych ji ani pořádně nevymrskal. Bude přeci jen nejlepší, když si pro to sama přijde. I jej zvláště potěšil tento plán. Je opravdu nejlepší, když si o to holka sama řekne, nebo si sama pro to přijde. To bude moci pořádně dostat, pomyslel si a těšil se. Moc. Hlavně když to jeho drahá ráno tak zkazila.
       Tak to aspoň hodně schytá, těšily se už předem Jitka i její máma. „Jestlipak tam nějací kluci byli, a jestli ji řádně zmrskali“, řekla starostlivě máma. Jitka namítla „to už jí stejně otrnulo, nejvyšší čas aby dostala znovu ale pořádně“. No ničím víc jej nemohla povzbudit, aby splnil svou mužskou povinnost.
    Pak máma přišla s návrhem - já tam půjdu a řeknu, že potřebuji gázu, že ses řízla. Ona  je taková starostlivá. Ta se určitě přijde podívat, co se ti stalo. Když je taková starostlivá. Odešla a on se srdcem po ranním nezdaru dvojnásob bušícím čekal. Najednou přes zahradu běží, co, krokem gazelím se vznáší, ta nejsvůdnější holka jakou kdy viděl. Holka je vůbec nejsvůdnější, když běží, nebo je i v jiném pohybu. Poprsí tak akorát, při běhu kmitalo zprava doleva, kulaťoučký zadeček v legínách v rytmu běhu poskakoval a nad tím vlály dlouhé vlasy. Za ní těžce v pantoflích pelášila máma Jitky, která o tu podívanou nechtěla přijít. Evička přiběhla k nim, oči zvědavostí rozevřené a hned k Jitce. Ta to sehrála perfektně. Jednou rukou si stiskla druhou a předstírala, že si drží ránu. Evička se k ní sehnula a snažila se zjistit co tam má. Teprve když na vyšpuleném zadečku pocítila pořádné šlehnutí, tak jí došlo, do jaké pasti padla. Teď začala ta správná honička, i když v omezeném prostoru kuchyně. Evička kmitala svou nádhernou postavičkou sem a tam, vlasy za ní vlály, ale čemu uhnula zprava, to její kulaťoučká prdelka chytila zleva. Vřískala tím hihňavým smíchem, na jaký se těšil od své drahé. Ta jej zklamala, ale teď mu místo svého zadečku nastrčila ještě neskonale půvabnější a svůdnější. Oblé tvary stažené v legínách, si o to tak neodolatelně říkaly, zvláště když Evička se ani nedoža-dovala, aby přestal. Mrskal ji opravdu pořádně. Ta se dál svůdně vrtěla a vřískala.
    Mezi jekotem stačila vyčítavě vykřikovat "teda tetičko!" „Teda tohle tetičko!“ Ta se jen smála a Evičku popichovala různými průpovídkami – „jak je holka přitažlivá, tak přitahuje i to vrbové proutí“ „jestlipak tě dneska někdo pořádně vymrskal, to se musí, to k velikonocům patří. To potřebuješ, ale to musí být pořádně““.  Když viděl, že i organizátorky této pasti vůbec nemyslí na to, že by měl přestat, tak Evičku mrskal s rostoucí chutí dál. Ony ale netušily s jakou. To už její prdelku vůbec nešetřil. Pak se Evička najednou zastavila. Ještě jí přidal pár pořádných šlehnutí a přestal. Evička se snažila tvářit statečně, nebo se styděla si hladit zadeček, jen za ním rukama mávala jako by odháněla mouchy, nebo aby si jej vzduchem chladila. Jen se hihňala a opakovala, aú, auvais …. Teda tohle tetičko!! Až za chvíli neodolala a chytila se za svůj zmrskaný zadeček oběma rukama.
     Tváře jí hořely a bylo jasné, že ty zadní mají ještě ohnivější barvu. Přesto to brala s humorem, do jaké pasti padla. Vzal ji útěšně kolem ramen a představil se. Byl by ji zulíbal a toužil pohladit jí prdelku jako žádné jiné předtím ani v životě potom. Copak to ale šlo před jeho nastávající a její matkou? Ty byly viditelně potěšené, zvláště Jitka což jej překvapilo po jejím ranním vystoupení.
    Objevil se tam táta Evičky. Představili jej a chvíli vedli nezávazné řeči. Pak zase něco napadlo jej. Řekl jejímu tátovi, jak je Evička nejen půvabná, ale i šikovná. Jak si přes zahradu utíkala pro vymrskání a Ivetina maminka za ní usilovně poskakovala v pantoflích, aby uviděla to mrskání. Evička se vrtěla, kroutila, ječela, jak se o velikonocích patří. Pak jej Iveta s maminkou ještě nabádaly, že se to musí pořádně. To jejího tátu také viditelně potěšilo.
 Řekl Evičce „Ty jsi šikovná holka, svému zadečku jsi to vymrskání doslova dopřála, ale mrzí mne na Tebe jedna věc“. „Co?“ Udiveně se zeptala. Jitku stisknul do náruče, aby si nemohla sednout, a Evičce vysvětil, že Jitka usoudila, že potřebuješ pořádné vymrskání a taky Ti to zařídila. No a Ty jsi jí to neoplatila, jako by ona to nepotřebovala. To se nedělá. Má zadek o pár čísel větší než Ty, tam se toho vejde, ten to potřebuje! Jestli nezařídíš, aby Tvůj táta jí zmrskal zadek ještě víc než já Tobě, tak Ti přidám na cestu.
„Né, Né já už nechci, tati hodem“, zaječela Evička a dál si usilovně hladila zadeček. 
Evičko sleduj, jak to Jitce přiléhá, a dožaduj se, aby to bylo pořádně.  Eviččin táta chytil mrskačku a po prvním šlehnutí Jitky, Evička hned zaječela „tati, to neplatí, to musíš pořádně, já nechci dostat znovu, pořádně přitlač!“. Každé šlehnutí se ozvalo tupým, bouchnutím, Evička zaječela „teda tohle, já jsem byla mrskaná v tenkých kalhotách jak to na mně  navlékla a ona se vycpe. Přiskočila k Ivetce chytila ji za džíny a servala je s ní dolů. No ale s nimi šly dolů i tepláky. „No teda tohle“ vykřikla Evička  stáhla Ivetě i tepláky. No ještě tam bylo tričko a halenka, které také sahaly přes zadek. Ty musely jít nahoru. Jitka se snažila vykroutit, ale její přítel ji držel pevně. Když si chtěla sednout na zem, tak to ji taky nepustil. Jen nechtěně ale ještě provokativněji vystrčila zadek. Teď už jenom v kalhotkách. Tak začalo poctivé mrskání. Jitka vřískala na celé kolo, ale to jí nepomohlo. Její máma s potěšením sledovala, jak si Jitka užívá vrbové proutí. Když Eviččin táta chtěl přestat s mrskáním, tak zaprotestovala „to má být všechno“? No tak Jitce nezbývalo než si to užít opravdu pořádně. Když mrskání skončilo a on ji pustil, tak se Jitka chytila oběma rukama za zadek. Teď oběma holkám hořely tvářičky a zmrskané zadečky si hladily oběma rukama. Žádná nic nevyčítala té druhé.  Největší radost z vymrskání obou dívek měla Ivetina maminka. Pořád je popichovala, jak je pálí a svědí zadečky, že je vidět jak to potřebovaly.
   Když se Evička s tátou chystaly odjet. Tak se mu podařilo Evičce naznačit, aby to Iveta neviděla, ať její táta podrží Ivetu a že on ji také zmrská. To se podařilo. Iveta byla v pevném stisku Eviččina táty a její zadek byl vystrčený na mrskání.  Neměla už džíny, jen tepláky. Stačilo je stáhnout kousek dolů a nahoru vytáhnout halenku a triko.  Její zadek opět v kalhotkách okouzleně vyhlédl. Hned se dal do díla. Iveta se kupodivu nevztekala jako ráno, jen se kroutila a vřískala, jako předtím Evička. Její maminka jí upřímně přála, když ji pořádně sešlehal. Pak spokojeně řekla „ já jsem tak ráda, že se konečně našel někdo, kdo Ti pořádně dal“.
  Když si za pár dní stěžovala, jak jí svědí zadek, tak jí řekl „to máš za to, že ses ráno vztekala. Od cizích jsi to brala, to ses nevztekala“.
  Evička za hodinu odjela někam daleko a už se mu nikdy nepodařilo se s ní setkat. Jen vzpomíná: „Když slyším slovo velikonoce, tak vidím tu nádhernou holku, jak v odpoledním Slunci si pro to vymrskání sama běží přes zahradu, vlasy jí vlají a zadnička se při tom běhu vrtí sem a tam. Pak v marné snaze uhnout mrskání se svůdně vrtí sem a tam, poprsím mi kmitá před očima a zadečkem před mrskačkou, ale ta si skoro vždycky ta správná místa najde a mazlivě přiléhá na Eviččin svůdný zadeček v napnutých leginách. Přitom vyvolává její jekot a v přeskakujícím hlase i smích, když se jí podaří uhnout. Kupodivu se dlouho ani nesnažila jej přesvědčit, že už to stačí".

10.5.18

Žaloba na pana Dejmala za bordel za výtahem


Vážený spankingový soude.

Obracím se na vás se stížností na pana Dejmala. Pan Dejmal je můj soused na patře a soužití s ním není nic jednoduchého. Největší problémy vznikají při užívání společných prostor v našem poschodí. Za výtahem je prostor, který pan Dejmal využil tím způsobem, že ho zarovnal spoustou různých věcí. Má tam nějakou skříňku, vedle další skříňku, o něco větší. Vedle skříňky jsou nějaké kusy dřevotřísky, překližky, kartony. Vedle druhé skříňky je něco podobného a mezi těmi skříňkami rovněž. Na skříňkách jsou v zimním čase kaktusy s velice dlouhými a ostrými ostny. Před rokem jsem pana Dejmala požádala, aby mi vytvořil nějaké místo, že bych si také chtěla dát do tohoto prostoru za výtahem nějakou skříň na věci, které nepoužívám každodenně. Pan Dejmal mi tehdy vyhověl, odnesl nějaké palubky a pytle s cementem někam pryč a umožnil mi tím umístění skříně. Později sice do uličky vedoucí do prostoru za výtahem umístil matraci, další kusy dřevotřísky, kartony, dále nějaké ohnuté dřevěné věci, o kterých mi na můj dotaz vyložil, že to jednou budou sněžnice. Ztížil mi tím sice přístup do výše uvedeného prostotu, ale ještě se to dalo tolerovat. Minulý týden ale prostor zaroval tak, že už se do své skříně za výtahem nedostanu vůbec. Má tam taková široká prkna, nějaké pytle, latě, kusy kmene, prostě moc věcí pohromadě. Požádala jsem tedy Pana Dejmala, aby tento prostor od toho bordelu vyklidil a umožnil mi tím přístup. Pan Dejmal mi vyložil, že se v žádném případě nejedná o nějaký bordel, nýbrž o dvacet let staré koto a mahagon, dále o olši, jasan, javor a jabloň (já bych si to všechno nepamatovala, ale má to popsané a ještě je tam na některých prknech letopočet). Měl to prý na zahradě, ale protože ji prodává, nanosil to sem. Bude to tady prý do té doby, než sežene prostor, do kterého ten bordel nanosí.

Nemám představu, jaký prostor hodlá sehnat, ani kdy ho sežene. V té skříni za výtahem, do které se nyní nemohu dostat, mám kromě jiných věcí i spoustu zavařenin a kompotů. Obávám se, že až mi přístup do této skříně bude umožněn, budou kompoty nepoživatelné a budou se hodit možná jedině k destilaci. Ale já to nepiju, mám raději kompoty nevykvašené.

Několikrát jsem se s panem Dejmalem chtěla dohodnout na nějakém vyklizení, ale buď mi řekl, že nemá jiné místo, kam by to dal, že to má dřevo na kytary, tak to přece nezapálí. Teď už mi ani neotvírá, když na něj zvoním, buď není doma, případně doma je, ale dělá, že není.
Slyšela jsem, vážený spankingový soude, že je ve vaší kompetenci takové lidi přes něco přehnout a výpraskem přimět ke komunikaci a k nápravě. Myslím, že by bylo namístě panu Dejmalovi zmalovat pozadí tak, jak jen to bude možné. Pak snad bude ochotnější přistoupit na nějakou rozumnou dohodu.

Klotylda Pilná

23.4.18

Žaloba na paní Irmu Koudelkovou za neodpustitelné chování v internetové diskusi

Vážený a slavný Spankingový soude,

s nelíčeným zděšením jsem si dne 6.9. 2017 přečetl příspěvek, který napsala paní Irma Koudelková:

"Těší mne věhlas hurikánu Irma. :-) I když lidem v Tichomoří tu katastrofu fakt nepřeju.

Na mé "přátelské" :-) upozornění, že si poněkud popletla oceány, ovšem následovala neuvěřitelně arogantní odpověď:

"Ty s tím naděláš,  no tak tak to bylo naproti. :-)"

Poté co jsem dotyčnou důrazně upozornil, že v takovém případě ovšem nevidím jiné řešení než podání žaloby a veřejné projednání, si provinilá dáma své neodpustitelné chování najednou uvědomila, otočila a přiznala, že dle jejích zkušeností se spankingovým soudem bude mít zanedbatelnou šanci se vyhnout rákosce. Pokus o výmluvu " Vlastně se už za svoje vtipkování stydím, moc velké neštěstí na to, abych si z toho dělala legraci..."  jako polehčující okolnost, rozhodně brát nemohu a jsem tedy okolnostmi nucen podat tímto oficiálně k Aryonovu spankingovému soudu žalobu na paní Irmu pro šíření zavádějících informací, hrubou neznalost zeměpisu a následné zlehčování prohřešku. Oficiální počet obětí hurikánu je 134 a vzhledem k tomu, že v případě paní Koudelkové se jedná o recidivistku !!! si dovoluji navrhnout trest za neznalost zeměpisu a šíření zavějících informací ve výši 134 ran řemenem a za následné neuvěřitelně arogantní zlehčování prohřešku dalších 134 ran rákoskou. Obojí pochopitelně na holou. Nicméně je to samozřejmě jen návrh, zkušená soudní stolice jistě  sama moudře rozhodne s ohledem na patřičný výchovný efekt. Osobní svědectví jsem pochopitelně na zasedání soudu ochoten poskytnout.

S úctou

Jan Udavač, Plzeň

17.4.18

Kelišová: Poděkování za nabídku

Vážený Spankingový Soude,

moc jim děkuju za nabídku spolupodílet se na návrhu trestu pro Novákovou. Ale to maj tak, Máňa je nějaká marodná, polehává, zlobjej ji oči a bolej záda, u počítače teď nevysedává.

Já bych jim poslala dopis, ale neznám adresu.

Vážení páni soudci,

věřím, že maj dostatek zkušeností, já ani Máňa se v tom nevyznáme, těm novejm názvům stejně nerozumíme. Tenkrát se řeklo vejprask nebo že dotyčná dostane na zadek a bylo všem jasný, co se bude dít.

Slovo spanking jsem jaktěživ neslyšela, Máňa mi to musela napsat na papírek, než jsem došla domů, vždycky jsem to zapomněla.

Za nás stačil řemen a rákoska, a zadek hrál ještě tejden všemi barvami. Tak pokud uznaj za vhodný, vezmou na Novákovou tyto dva inštrumenty a nasázej jí, jak se u nás říká, co se do ní vejde.

Ještě jednou pánům soudcům děkuju, s Máňou máme svý roky, zdraví už tolik neslouží a nový v apatyce nekoupíme.

Věřím, že rozhodnou spravedlivě i dostatečně důrazně, ve čtvrtek budu za záclonou koukat, jak si Nováková ráno sedá do auta a možná odpoledne bude vysedávat i na zahradě. Jak vylezlo sluníčko, hned se tam vystavuje, plavky moc velký nemá, já už sice prdlajs vidím, ale jelita a modřiny ještě poznám.


S úctou a poděkováním

Kelišová

Výzva pro paní Kelišovou

Vážená paní Kelišová,

Nejprve bych Vám chtěl pogratulovat ke správnému rozhodnutí obrátit se na Spankingový soud a využít našich služeb pro vyřešení problému s tou potvorou Novákovou.
Právě proto byla zřízena instituce Spankingového soudu, aby se zabývala takovými nehodnými osobami.

Mohu Vás ujistit, že spankingový soud má široké možnosti, jak s paní Novákovou a jí podobnými lidmi zatočit.
Naší vizí je sloužit spravedlnosti až do zlomení rákosky nebo naštípnutí vařečky a nenechat žádný zadek delikventky nebo delikventa bez červených nebo modrých stop, které si zaslouží za čin, který spáchal/a.

Stejně jako Vám, tak i nám leží na srdci důkladné, ale spravedlivé potrestání té potvory Novákové.
Ze zkušenosti víme, že nejúčinnější tresty navrhují osoby v případu poškozené, a nabízíme tuto možnost i Vám, paní Kelišová. Jistě Vás potěší, že tuto dodatečnou službu bude mít od nás v rámci dubna, měsíce spankingu, zcela zdarma.

Neváhejte proto, poraďte se s Máňou, která už o Spankingovém soudu četla, a navrhněte, jak má Spankingový soud potrestat tu potvoru Novákovou.

Máte jedinečnou možnost spočítat Novákové ten balík plný šišek, shnilá jabka, tu hnutou ploténku, když jste ji šmírovala, i všechna ostatní příkoří.

Kdyby Máňa neměla to povídání o Spankingovém soudu dočtené až do konce, tak Vám chci poradit, jaký trest navrhnout.

Odsouzené delikventky jako je ta potvora Nováková dostávají u Spankingového soudu výprask na holé hýždě. Mohou tedy mít na sobě oděv zakrývající intimní partie, nikoliv však holé hýždě. To proto, aby byl výprask dostatečně účinný. Při výprasku bývají delikventky ohnuty přes trestný vehement nebo se musí položit břichem dolů na trestnou lavici.

Z nástrojů pro výprask paní Novákové si můžete zvolit například řemen, koženou plácačku nebo štiplavou rákosku.

V rámci našeho bonusu máte i možnost určit počty ran, kolik kterými z nástrojů Nováková dostane.

Vy, paní Kelišová, máte zkušenosti s těmi pětadvaceti od mámy, kterých bylo vždycky víc. Tady bych Vám chtěl poradit, že víc je vždycky lépe. Nováková si trest lépe zapamatuje a již Vás nebude obtěžovat nějakými shnilými jablky a šiškami, které padají z Vašeho stromu.

Paní Kelišová, pokud Vás zaujala naše nabídka zcela zdarma určit trest pro tu potvoru Novákovou, pošlete návrh jejího trestu do schránky Spankingového soudu.

Spankingu zdar!

Aryon, soudce Spankingového soudu

16.4.18

Stížnost paní Kelišové na paní Novákovou

Vážený spankingový soude,

obracím se na Vás se žádostí o posouzení mé stížnosti.

Jsem už stará ženská, o spankingovém soudu jsem jaktěživ neslyšela, ale Máňa, moje
sousedka, to je ještě čipera, umí s mobilem i s počítačem, ta před časem o něčem jako
spankingový soud, který uděluje výprasky, četla, tak mi o tom pověděla.

Vedle mě má domek nějaká Nováková, dříve si se mnou přes plot občas povídala, i mi
pomohla, když jsem jednou těm šmejdům podepsala nevýhodnou nabídku, sepsala mi
výpověď a poradila, co dělat.

Ale od jistý doby je baba protivná, sotva pozdraví, pořád hledá záminky, že ji jabka z mýho
stromu padaj k ní na zahradu, šišky z mé borovice že ničí střechu jejího auta, o spadaném
listí ani nemluvím. Fúrie jedna, pozvala si zahradníka, udělal jí hezkou zahradu, to je pravda,
ale od tý doby si myslí, kdovíco.

V létě seděla s nějakýma ženskýma pod pergolou, pily a chechtaly se, já už ležela, tak jsem
jim šla říct, že je noc, že chci spát, drze mi odsekla, že 21h. není noc a to si představěj, páni
soudci, ta druhá měla ještě poznámku, že netušila, že v červenci už trénujou čarodějnice na
slet. No, měla jsem starej župan po nebožtíkovi manželovi a na hlavě natáčky, ale uznaj, že
to je nehoráznost.

Nedávno mi Máňa povídala, ona kouká často z okna, já jen někdy, že viděla Novákovou, jak
listí, co spadlo z mýho stromu shrabala a hodila i se shnilýma jabkama přes plot mně na
zahradu. Ve schránce jsem měla avizo, že mám na poště balíček, tak jsem honem běžela,
vyzvedla si docela velkou krabici a doma, když jsem škatuli od bot rozdělala, málem mě
kleplo. Byla plná šišek, které Nováková posbírala ze střechy auta a u sebe na dvoře, že mi je
vrací, když nedovolím borovici ořezat, aby přesahující větve neškrábaly lak jejího auta a
šišky nepadaly na její pozemek. Když jí tolik o auto jde, může parkovat jinde nebo chodit
pěšky, jako já.

Teď mám podezření, že mi něco přes plot ke stromu nalila, páč nějak schne.

Vážení páni soudci,

prosím o trochu vašeho času a posouzení chování mé sousedky, o její drzosti bych mohla
psát hodiny, že mě trvale nazývá drbnou, už ani neslyším, minule mi k pozdravu přidala
poznámku, ať z toho okna za záclonou nevypadnu. Stála totiž až na rohu, já špatně viděla,
musela jsem se naklánět a ještě jsem si hnula plotýnkou.

K soudu do Prahy bych netrefila, ale pokud maj, páni soudci, nějaký otázky, Máňa mi
pomůže a já jim odpovím.

Jak velký vejprasky udělujou, nevím, ale Máňa četla, že pořádný !

Za mejch mladejch let se doma ani ve škole pro ránu nešlo daleko, pan řídící na největší
zlobivce používal rákosku, to pak byl tanec, na zadku jedno jelito vedle druhého, doma otec
odepnul řemen a zadek měl posvícení, jó, to jsem si v dalších dnech opatrně dosedala.

Maminka začínala domluvou, ale když nepomohlo, sáhla v kuchyni po vařečce nebo na
skříni měla schovaný proutek. Vždycky říkala, že dostanu pětadvacet, co se jí na tom číslu
líbilo, nevím, ale myslím, že nikdy nepočítala a ran padlo i víc, za jekot a mrskání sebou mi
ještě obvykle přidala. A právě takovej pořádnej vejprask si Nováková zaslouží.

S úctou Kelišová

Spanilomyslná panna Apolena


 "Né! Néé!! Nééé!!! Nééé...!!!" Ječela spanilomyslná panna Apoléna pištivě - a kroutila se, co jen macešiny ruce dovolovaly. To však nijak mnoho nebylo…! To spíš naopak… 

Apolena zuřila jak saň už od chvíle, co tatíček přišel s tím, že se zase ožení. 
Jednak se všecičky kamarádky smály, že bude mít macechu - sotva starší, nežli je sama. Jednak - a to hlavně, hrozilo, že by povolila pomyslná vlákénka, jimiž Apolenka ovdovělého tatíčka pilně opřádala už od maminčiny smrti.
Kupoval všecko, promíjel cokoli, No - a tak podobně.
Jenže, nic naplat, svatba se konala! 
Apolenu zprvu uklidnilo, že novopečená „mamička“ Greta je o půl hlavy menší, mnohem hubenější – a křehoučká - heboučká, jako panenka.
JENOMŽE-CHYBA LÁVKY!
Greta byla v skrytu ženská jak sekyra! Než se stihla ukolíbaná Apolenka vzpamatovat – lípnula ta krchničkovitá blondýnka oběma služebným věno – a vyvdala je. Vychovatelku taky vyměnila a - safra - tatínka si na prstíček namotala sama. Vyjevená Apolena se nestačila divit! Najednou se musela nejenom doopravdy učit, ale - ó hrůzo do čista! Ona i musela všem novým služebným kde všude pomáhat! Pracovat!!! Boubelatá hnědovláska se už jen klepala, ať se to kamarádky nedozvědí! Až do smrti uchechtáním by si na ni ukazovaly prstem! Ona, dcera dvorního rady, vyklízí nákupní koše! Uklízí jarmárku a i špajzku! Míchá polévky! – A to na plotně! Uklízí nádobí...! A kde co ještě! Apolenka v duchu pěnila a skřípala zuby, rozum jí však radil držet pusu zavřenou. Nebyla hloupá a viděla, že Gretina pomyslná pentlička na tatínkovi drží pevně. Pak se ovšem dostavil vrchol! Greta postřehla její známost s Hugem a - mrcha fikaná! Zařídila mu profesní zkoušku! Z hokynářského příručího byl rázem vyučený prodavač – co ihned před vojnou utek za místem až někam do Pešti! Apolena tajně šílela, ale ještě se držela. Pak se to stalo. Tatínek prohlásil, že místo letního bytu pojedou na statek. A APOLENA ŽE SE BUDE UČIT HOSPODAŘIT - protože si na ni myslí synek jednoho podílnického mistra sladovníka Z VENKOVA!!! V Apoleně bouchly saze! Málem Gertě utrejchu namíchala! Pak ale - vše bylo na poslední chvíli - spolykala křídu - a začala si hrát na nemocnou. Zprvu to zabralo. Horečka jí vyletěla po strop a všichni ji litovali.
Jenomže!
Pak začala Greta zvát pana doktora den co den – A APOLENĚ ZMIZELA Z ÚKRYTU VŠECHNA KŔÍDA!!! Hnedle ji napadlo, že macecha žalovala – tatík ale ani muk.
Dá rozum, že teplota jí ovšem okamžitě spadla – a macecha, že ji prý bude měřit sama!

A to byl ten křik!

Apolena se drobné světlovlásce nechtěla dát – však jí byla sama mladší sotva o pět let!  Poprvé se na ni utrhla, a vzepřela slovem i skutkem!
Že prý ne a ne!!
A macecha??
Popadla ji jak dráb – a že, když se prý jako malá chová, tak ona ji tak i změří!
A taky ano!
Apolena nevěřila svým očím!
Macecha ji v posteli drapla jak saň, peřinu zahodila, raz dva ji – holčinu dvojnásobnou, udolala a přes všechen marný vzdor na břiše natáhlou přidržela.
Apolena pochopila, kterak ji chce Greta potupit – a dala se do křiku!
Volala Manču, volala tatínka, - ale kdepak.
Nová služka poslouchala jenom Gretu – a tatínek taky.
Blondýna vyhrnula položené hnědovlásce košili až po lopatky a změřila jí teplotu jako mrňavému dítěti – přímo z holého zadečku. Právě z toho, co ji přinutila ukazovat za denního světla!
Jej!
To byl ryk!
Ale – bylo hůř!

„Žádná horečka – žádná nemoc! A stonání bez nemoci se léčivá jediným užíváním! Lízl! Metličku!“ – křiknula Greta.

A taky že jo!

Druhá služka Luise-Lotta přichvátala se svazečkem vrbových proutků – A DOSPĚLÁ APOLENA ZAČALA DOSTÁVAT VÝPRASK…!!!
A jaký!
JEDNADVACETILETÉ DĚVČE BYLO ŠLEHÁNO NA HOLOU JAK NĚJÁKÁ USMRKANÁ HUSOPASKA!!!
A přede všemi!
Baculatá hnědovláska se pustila do nepředstavitelného ryku! Řičela, řvala, vřeštěla, prala se a kroutila, jako pominutá! Všecičko marno.
Mohla dívka kopat a hlavou bít kterak chtěla, proutečky si dál a dále nerušeně svištěly a vyplácela jí jeden tucet štiplavě palčivých šlehanců za druhým.
A kterak důkladných!
Nikdo by nevěřil, jaký měla plavá Greta stisk – a švih!
Čtyři tucty pře-pečlivých švihanců své milé baculaté pastorkyni naložila – a byla to kůra náramná!
První tucet odmetl hnědovlásce vztek, druhý vzdor, třetí přihnal sliby – čtvrtý prosby!
A bylo!
Apolena pak ještě musela pod dohledem obou služek KLEČET V KOUTĚ NA HRACHU – a potom jít pomáhat s balením.

Jelo se na venek!

(A ro byl z nového života radových rozmazlené jedináčky jenom a jen začátek…!) 

26.3.18

Velikonoční reminiscence

Velikonoční tradice jsem vždycky dodržoval, ale tak nějak po svém. Nikdy jsem nechodil po koledě, nikdy jsem nehonil děvčata s korbáčem po vsi. Vždycky jsem pomlazoval jen ženy, co byly v domě. Nejprve matku a babičku, později bratrovu dívku a nakonec svoji dívku, pozdější ženu. Dělal jsem to ale jen symbolicky. Až jsem se styděl, jak symbolicky.
Dva roky po svatbě, v úterý po Velikonocích, jsem vylezl z vany, když mě něco štíplo na zadku. Otočil jsem se a spatřil manželku s pomlázkou, po včerejšku skoro nepoužitou. Ač to nebylo úplně nepříjemné, dosud mokrý jsem se dal na útěk, stejně jak ta děvčata z Ladových obrázků prchající po návsi. Ale stejně jako ta děvčata nemají šanci opravdu utéct, neměl jsem takovou šanci ani já. V malém bytě nikam neutečeš. Po několika ranách dopadnuvších hlavně na ramena a na záda jsem se octl ve slepé uličce ložnice. Tady už pomlázka tančila, kde tančit má. Po zadku. Dostal jsem dobrých dvacet, než se Aleně podařilo svalit mě na postel. Nohy vyletěly do vzduchu a ztratil jsem půdu pod nohama. V této poloze, když ani kolena se nemají o co opřít, je prakticky nemožné se vymanit, zejména když vám partnerka tlačí vší silou na záda. Uvědomil jsem si bezvýchodnost této situace, a přestal o vymanění usilovat. No co, je velikonoční úterý, a podle tradice se v některých krajích pomlazují kluci a muži. Tisíce, ba i miliony děvčat  to přežijí, přežiju to i já. Dostanu v dospělosti první výprask, a hned na holou.
Alena se o mé pomlazení starala opravdu důkladně. Stála mezi mýma roztaženýma nohama, a švihala mě po zadku, co se do něj vešlo. Jak se říká, nepočítaně. Zkuste taky počítat, když je frekvence dva až třikrát za sekundu. Když byl konec a já se postavil, objala mě, a pravila "Promiň! Jestli chceš, můžeš mi to oplatit." I já jsem ji objal. "Možná někdy jo, ale teď mám s tebou jiné plány." Rychle pochopila, spěšně se svlékla a nabídla mi své mladé tělo.
Že výprask na zadek pomáhá mužům zlepšit erekci, o tom jsem slyšel. Ostatně, to mi ani nebylo příliš zapotřebí. Byl jsem mladý, a erekci jsem měl docela slušnou. Ale nejde jen o erekci. Sex po výprasku má docela jinou kvalitu. Že by se zvýšila produkce hormonů? Zajímavé ale je, že výprask muže působí i na ženu. Docela jinak reagovala, než jindy. Byl to nejkrásnější sex mého dosavadního života. I Alena si to pochvalovala. Opatrně mě švihla přes ochablý úd a pravila, "Škoda, že jsi tu pomlázku včera tak odflákl." "Co není, může být." Vzal jsem jí pomlázku z ruky a švihl ji po prdelce. "Jůj," vykřikla a pohladila si ten švihanec rukou. "Nevěděla jsem, že to tak štípe." Potom se pohladila i v rozkroku a řekla, "Ale funguje to. Zase bych si dala říct. A už po jednom švihnutí. Asi si u tebe někdy objednám větší výprask." Přitulila se ke mně, uchopila do ruky opět ožívající úd a políbila mě na jazyk. "Určitě si ho objednám."
Milovali jsme se té noci ještě několikrát. Pomlázka byla po několika dnech sice už k nepotřebě, ale my jsme si na její služby tak zvykli, že jsme si rychle obstarali náhradu. Z blízkého lesa jsme si donesli pár pěkných prutů. Jeden z nich jsme vyzkoušeli přímo na místě, aby byla jistota, že jsme si neuřízli nějaký šmejd. Cestou domů jsme potkali pár lidí, kteří po nás udiveně koukali, někteří z nich i závistivě. Abychom tomu napříště předešli, koupili jsme si ratanovou rákosku a kožené důtky s 48 prameny. Jeden z těchto nástrojů byl v permanenci aspoň jednou týdně po příštích patnáct let. Než vypukla aféra s anonymem. Ale o tom zase jindy.