21.7.17

Charlotte

Příběh ze 60. let

Když jsem s úspěchem skončila studium paleontologie na UCLA, babička z matčiny strany mi jako dárek koupila zpáteční letenku do Československa. Byla jsem trochu zklamaná. Vlastně ne trochu, byla jsem hodně zklamaná. Byla jsem sakramentsky moc zklamaná. Co by to babičce udělalo, kdyby mi koupila  nějaký pěkný domeček v Beverly Hills, nebo aspoň bavora. Československo mě tedy ani trochu nelákalo. Vše, co jsem o něm věděla, kromě toho, co mi vyprávěla babička, jejíž vzpomínky končily někde kolem mnichovského diktátu, pocházelo z Fox News. Věděla jsem, že je to barbarská, nekulturní země, kde vládnou škaredí komunisti, že se Češi nemyjí, jsou špinaví a páchnou, že tam mají jen jeden druh chleba, a ani ten ne vždycky, maso jenom jednou za měsíc, a banány jenom na Mikuláše. Žádné hotdogy, žádné hamburgry, žádná kokakola. Že bydlí v odporných panelových králíkárnách, mají jen jeden kanál televize, a i na něm jen ruské filmy, nemluvě o tom, že televizor nemají zdaleka všude. Pokud tam přes to přese všechno zabloudí nějaký západní cizinec, české holky s ním souloží za žvejkačku. Všichni se navzájem špehují a udávají, nesmějí nikam cestovat a nikdo tam neumí anglicky.

Pokusila jsem se babičku přemluvit, aby letenku vrátila, ale babička trvala na svém, ostatně jako vždy. "Jestli nechceš, tak nejezdi. Ale jiný dárek už ode mě nedostaneš. Ani teď, ani nikdy jindy."

Tak jsem tedy letěla.

První část pobytu jsem strávila v Praze a v blízkém okolí. Musela jsem Československo trochu rehabilitovat. Nemají jeden druh chleba, ale dva, a oba jsou velmi chutné. Masa na trhu opravdu není moc, ale početné automaty, bufety, hospůdky, krčmy, bary a restaurace nabízejí za přiměřené ceny pestrý sortiment masných jídel, která jsou většinou velmi profesionálně připravena. Přesolené a přemaštěné hamburgery mi rozhodně nechyběly. Čechoslováci nesmrdí o nic víc, než jiné národy, které jsem měla možnost poznat. Televizní kanály jsou dva, a za celý pobyt jsem neviděla ani jeden ruský film. Je pravda, že v hlavním vysílacím čase jsem jen málokdy byla "doma". Praha má na tak malé městečko obrovský počet divadel, která nabízejí všechen hlavní světový repertoár, vesměs velmi kvalitně inscenovaný. Plus řadu takzvaných divadel malých forem. A pokud člověk nereflektuje zrovna na místo v první řadě, může sledovat představení velmi levně. Nejlevnější vstupenky jsou na takzvaném bidýlku, kde jsem se seznámila s českými studenty, kteří měli hlouběji do kapsy. Co ušetří za vstupenky, investují do piva, které je v Československu opravdu skvostné. Měla jsem příležitost ochutnat různé značky, když mě studenti po představení nejednou zvali do hospod s nenapodobitelným koloritem. Jestli se navzájem udávají, jsem se nedozvěděla, ale tipuji, že asi moc ne, protože návštěvníci hospod se baví velmi hlasitým vyprávěním velmi pikantních džouků o příslušnících jejich establišmentu, kteří si říkají soudruzi. Studenti bydlí na koleji za půl dolaru měsíčně, a při skromném stravování jim jeden dolar vystačí na celý týden. V českém Národním muzeu je prý úžasná paleontologická sbírka, ale tam jsem se nikdy nedostala, protože stále bylo na programu něco důležitějšího. Za celou dobu mě nikdo nepožádal o žvejkačku. Jediné, v čem měl Fox stoprocentní pravdu je, že tam nikdo neumí anglicky. V duchu jsem děkovala babičce, která mě od malička proti mé vůli učila česky.

Druhou část pobytu jsem absolvovala na východní Moravě, u babiččiny neteře, tedy u mé vzdálené sestřenice Běty rozené Ponsové (nebo že by  to byla teta?). Tady se zprávy od Foxe začaly poněkud potvrzovat. No řekněte, není to barbarská země, když se nějaká vesnice může jmenovat Hovězí? Domorodci, pravda, ne všichni, bydlí v domech z dřevěných klád, jaké se u nás vyskytují už jen ve skansenech z doby zlaté horečky. Říkají jim "dřevěnice". Sestřenici-tetu nijak nedojalo, že jsem Američanka, a proto jsem se musela podílet na životě rodiny, jako všichni ostatní, milionářská babička sem, milionářská babička tam. Musela jsem (se naučit) dojit kozu, slepicím sypat zrní, králíkům sekat trávu a vyhrabovat zpod nich bobky, a na rozhrkaném kole jezdit dolů do vesnice nakupovat věci, které hospodářství neposkytovalo.

S čím jsem nepočítala, bylo to, že během mého moravského pobytu vypukly Velikonoce. Podezírala jsem babičku, že termín zájezdu zvolila se zlomyslností sobě vlastní naschvál. Na fakultě paleontologie mě nenaučili, že v této barbarské zemi se na Velikonoce nehledají čokoládová vajíčka poschovávaná na zahradě, ale že se k oslavě těchto jarních svátků přistupuje vpravdě barbarsky.

Na velikonoční pondělí ráno jsem, jako každé jiné ráno, vyšla se dvěma vědry k rumpálové studni, kterou jsme měli společnou s několika dalšími dřevěnicemi horní části vesnice. Tu jsem spatřila, jak parta mládenců v krojích násilím vytahuje ječící děvčata, rovněž v krojích, z chalup, a mlátí je jakýmisi klacky, na nichž se třepotá cosi barevné. Odhodila jsem vědra a pelášila zpět do chalupy, v bláhové naději, že se před takovým barbarstvím uchráním, nebo že mě v nejhorším uchrání teta. To jsem se ale přepočítala. Netrvalo dlouho, a slyším, jak teta v síni říká, "pojďte dál, mládenci, Šarlotka už na vás čeká." A kluci, tady se jim říká ogaři, už byli v parádní světnici a vrhli se na mě s těmi klacky, kterým se prý říká tatar, a které jsou, jak jsem se dozvěděla později, spleteny z několika vrbových prutů. Dala jsem se před nimi na útěk, uhýbajíc před jejich tatary. Po několika bolestivých ranách, které dopadly většinou na ramena a na záda, se mi podařilo utéct nejprve do síně a pak, přes "zvířecí" dvorek do zahrady. A ogaři za mnou. Když mě nejrychlejší z nich dostihl, ostatní se zdvořile stáhli, přeskočili nízký plot a zamířili do sousedství, kde měli tři dcery, nebo, jak se tady říká děvuchy.

Nejrychlejší z kluků, později se ukázalo, že se jmenuje Ondráš, mě levačkou chytil za ruku a sevřel ji jako do kleští. V tomto okamžiku jsem se přestala bránit. Ne proto, že při tomto železném sevření jsem neměla šanci se vyvléct, a kdyby přece, že bych tomuto fyzickou prací zocelenému mládenci utekla dál než na půl metru. Přinejmenším nejen proto. Najednou jsem se rozhodla, že podstoupím, co se od děvuchy v mém věku očekává. Zkrátka zachtělo se mi okusit ten hrůzostrašně vyhlížející tatar.

Ondráš vycítil, že jsem změkla, ale sevření nepovolil. Pravou ruku mi přitlačil na záda, čímž mě přinutil do mírného předklonu. Sukni mi vyhrnul k mé levé ruce, a aniž musel cokoliv říkat, sevřela jsem prsty lem sukně tak, aby ta zůstala vyhrnutá. Potom mě tatarem začal švihat po zadku, chráněném jen aušusovými americkými kalhotkami za čtyřicet dolarů. Nebylo mi všechno jedno, ale rozhodla jsem se, že nebudu dělat divadlo, aby se po vesnici nerozneslo, že americké holky jsou zdechlinky, co nic nesnesou. Když Ondráš usoudil, že pomlázka byla dostatečná na pomlazení, jak se tady o této proceduře věří, stáhl mi kalhotky a jednou mě přetáhl ještě po holé. Potom mě pustil.

Když jsem se upravila, měla jsem tisíc chutí mu dát pusu, ale bála jsem se, abych si nezadala. A tak jsem vykouzlila ten nejcukrkandlovitější úsměv, jaký v Americe kouzlíme, když nás fotografují, a pravila "Díky!"

Po Velikonocích se Ondráš u nás někdy večer zastavil a vzal mě na procházku. Cestou mi vyprávěl o zdejších zvycích, nejen velikonočních, o životě v Československu, nejen na východomoravských horách, o tom, jak mnozí, když jim zdejší režim poskytl "jistoty", se odnaučili pracovat a někteří se dokonce místo toho naučili krást.

Když se můj pobyt na Moravě a v Československu vůbec chýlil ke konci, nadhodila jsem Ondrášovi, že si ve svém paleontologickém zaměstnání zřejmě nevydělám tolik, abych mohla za rok zase přijet. Ondráš zabručel, že je mu to líto. Dodala jsem, že v důsledku toho nezažiju příští moravské Velikonoce. Ondráš nic nepochopil. Tak jsem musela přitvrdit. "Ale nebude mě mít kdo pomladit." Ondráš stále nic nechápal. Musela jsem vyjít s pravdou ven, že by mě měl pomladit dopředu na další rok, ještě než odjedu.

Až teď Ondrášovi konečně zapálilo. Tvář se mu rozjasnila. "Ale bude to na holou," pravil. "Jo," vyhrkla jsem až poněkud příliš překotně.

Naše procházka teď dostala nový cíl. Kráčeli jsme do hor, abychom snížili pravděpodobnost, že nás potká někdo z vesnice. Dostali jsme se tak daleko, že už nebylo z dřevěného kostelíku hluboko pod námi slyšet zvonění na večerní mši. Mezi pastvinami a lesem se táhl pás všelijakých křovin. Každý z nás vybral jeden pěkný prut. Ondráš vytáhl z kapsy zavírací křivák a oba pruty - můj byl tlustší, jeho tenší - dohladka očistil.

"Tak se svlíkej," přikázal mi. Poslechla jsem ho a svlékla jsem se do naha. Ondráš si mě chvíli zvědavě prohlížel a potom mě švihl tím tenším prutem po zadku. Hlasitě jsem vykřikla. "Takhle by to nešlo," řekl Ondráš, a zmačkal mé punčochy a nacpal mi je do úst. Přinutil mě do předklonu a začal mě mrskat po hýždích i po stehnech. I já jsem se mrskala. Ze začátku to bylo velmi bolestivé a já jsem si nadávala, že jsem ho vyprovokovala. Ale za chvíli jsem si zvykla, a bolest jsem přestala vnímat. Místo toho se mi po těle rozlévalo teplo, spíš příjemné a pocítila jsem vlhko mezi nohami. Ondráš přestal s vyplácením, když se mu jeho chatrný proutek v ruce zlomil.

Pustil mě a vytáhl mi mokré punčochy z úst. S námahou jsem se vzpřímila, byla jsem od dlouhého předklonu celá zdřevěnělá. Protáhla jsem se, postavila na špičky, pravou rukou jsem se přidržela Ondrášova krku a vlepila mu pusu, se slovy díků.

Zatímco jsem ho držela kolem krku, cítila jsem, jak něco kutí rukou v oblasti mého pupíku. Rozepínal si knoflíky na kalhotách. "Co to děláš?" vykřikla jsem zděšeně. "Chci se s tebou milovat," odpověděl bez zakoktání.

Trvalo to jen sekundu, než jsem mu odpověděla, ale za tu dobu mi přeletěl hlavou celý můj "sexuální" život. Když mi bylo šestnáct, a nebyla jsem pro sex zralá, jsem dostávala spousty nabídek tohoto druhu. Patrick, Paul, Lee, Pancho, Ahmed, Boris, Giovanni, Šedý Bobr... Ani si je všechny  nepamatuji. Šmahem jsem je odmítala. A teď, když jsem dospěla, a když bych konečně některým z nich nejspíš řekla "ano", o mě nikdo ani nezavadí. Musela jsem odjet do zaostalého, primitivního, barbarského Československa, aby si nějaký kluk všiml, že jsem ženská. "Co ti brání," řekla jsem Ondrášovi.

Ondráš, s kalhotami už pod koleny, mě objal oběma rukama a dlouze políbil. Stáhla jsem mu trenky, a když z nich vyskočil jeho úd, chvíli jsem ho potěžkala v ruce. Spěšně jsem mu pomohla se svlékáním zbylého textilu. Ondráš mě vzal do náruče a odnesl mě na pastvinu a opatrně položil do svěží jarní trávy. Přilehl si ke mně a jal se seznamovat s mým tělem. Líbal mě na krku, na ňadrech, na pupíku. Hnětl mi bradavky, hladil po bocích a po stehnech. Od pupíku se opatrně spouštěl k mým rezavým chloupkům. Tam se na chvíli zastavil, pohladil, zatahal, zvedl se na rukou a pošimral mě tam jazykem. Byla jsem překvapená, jak umí být něžný a ohleduplný, když ještě před chvílí byl docela surový. Ale líbilo se mi obojí: drsnost i něha. Zalykala jsem se štěstím a očekáváním.

Potom se odvážil ještě níž. Dvěma prsty si pohrál s mými pysky, a vzápětí jedním z nich zajel mezi ně. "Opatrně," zašeptala jsem a ňadry jsem se přitiskla k jeho hrudi. "Jsem panna." "To mi bylo jasné hned, jak jsem tě poprvé uviděl," odvětil.

Chtěla jsem se ho zeptat, podle čeho to poznal, ale než jsem se stihla nadechnout, ucítila jsem jeho jazyk hluboko ve své jamce, jak prudce doráží na něco, co by snad mohla být blána. Vzrušením jsem přestala dýchat. Když se mu jazyk unavil, vcucnul do úst můj poštěváček a dlouho ho jemně žmoulal mezi předními zuby. Když se mi znovu  podařilo popadnout dech, u svých žeber jsem našmátrala jeho úd. Už se mi nevešel do ruky. Maně mě napadlo, jak se může vejít TAM. Ale ta myšlenka se rychle někam vytratila. Ondráš zatím vytrval pokračoval ve zvláčňování blány. Kde se to ten kluk naučil? Začala jsem trochu žárlit, ale i ta myšlenka se rychle vypařila. Dělaly se mi mžitky před očima a myslela jsem, že omdlím. Modlila jsem se, aby to nikdy neskončilo. Chtěla jsem mu říct, "Ondrášku, zlato, nepřestávej, proboha tě prosím, nepřestávej!", ale vyšlo ze mě jen chrčení nápadně připomínající slastné vzdychání. Oběma rukama jsem mu přitlačila hlavu do klína a začala hýbat zadkem, který už ani nevěděl, že před chvílí dostal vydatnou povelikonoční pomlázku.

Když byla blána dostatečně předzpracovaná a má jamka plná Ondrášových slin a mé panenské mízy, Ondráš se nadzvedl na lokti a vnikl do mě. Vešel se TAM. Blána povolila zcela bezbolestně, jako by byla z pavoučích vláken. Ondráš byl zřejmě taky panic, nebo už nebyl v podobné situaci velmi dlouho, protože krátce po defloraci jsem pocítila v klíně něco, jako by mi tam vybuchla sopka. Vibrace jeho údu pomalu ztrácely na amplitudě, až utichly docela.

Nedovolila jsem mu vymanit se. Sevřela jsem ho rukama kolem pasu a nohama kolem zadku, a stahováním poševního svalstva se jala masírovat jeho zvadlé přirození, dokud nebylo znovu schopné provozu. Povolila jsem sevření nohama a dovolila jsem mu dokončit akt. Tentokrát bylo všechno v pořádku, tedy aspoň pokud mohu soudit podle početných obrázků, knížek a filmů, které prošly mýma rukama.

Když vibrace znovu  utichly, nikdo z nás nespěchal tuto nádhernou chvíli ukončit. Nenasytně jsme se objímali ve voňavé jarní trávě, a až hvězdy, objevivší se nad našimi hlavami, nás přinutily vstát a obléct se.

"Pamatuj si," řekla jsem Ondrášovi, "kam schovávám ten druhý proutek. Zítra před odletem, se sem přijdeme rozloučit. Se vším všudy."

20.7.17

Zahradní slavnost

    Bylo tehdy léto a já měl krásných 17 let. Pobýval jsem nějakou dobu o prázdninách u tety. Sice to byla teta, ale jen o pět let starší. Byla hodná, povolila snad všechno, ale nesměla se naštvat. V takovém případě uměla ukázat i svou přísnou stránku a můj zadek to nejednou poznal. I když byl mezi námi jen malý věkový rozdíl, teta je teta a ta se musí poslouchat.
    Teta se starala o menší zahradu, kterou zdědila, v jedné zahrádkářské kolonii. Jako 22- letá zahradničení moc nehověla, tak uvítala každou pomoc. Během mého pobytu u ní jsem jí tedy čas od času šel pomoci. Díky tomu jsem se seznámil i s několika dalšími lidmi mého věku, jejichž rodiče měli v kolonii rovněž svou zahradu. A protože bylo léto a jednou se nás mladých sešlo více, bez dozoru, tak jsme si udělali spontánní mejdan. Inu proč ne, že? Možná by ani nikdo nic nepoznal, kdyby bylo všude uklizeno. Večer jsme se totiž rozešli stejně spontánně, jako když jsme začali. Na noc jsem se vrátil domů, aby teta neměla starost.
    Druhý den jdeme s tetou opět na zahradu. Už při procházení uličkou slyšíme ze dvou či tří zahrad křik a pláč. Bylo jasné, že někdo z naší včerejší party dostává svou „odměnu“ za nepovolený mejdan a nepořádek, co po něm zůstal. Teta nic neříkala až k naší zahradě.
    „Za chvíli se vrátím,“ řekla teta, když jsme byli na naší zahradě. Rychle jsem uklidil to málo co zbývalo. Teta se vrátila za chvíli a bylo poznat, že už ví co a jak.
    „Tak jste slavili? A bez mého vědomí,“ prohodila teta.
    „No, jen trochu. Odpusť mi to,“ odvětil jsem.
    „Slyšíš ten řev vedle? Anežka právě dostává svůj díl. A ostatní, co ještě nedostali, tak si užijí později, až tu budou. Nachystej prut, ať to taky vyřídíme! Mám tě ráda, ale nejsi výjimka,“ rozkázala teta.
    Z nejbližšího keře jsem uřízl prut a postupně ho zbavil listů a dalších větviček. Věděl jsem, že nemá smysl smlouvat. Hotový prut jsem položil na stůl, který stál před zahradní chatkou.
    „Výborně. Svlékni si kraťasy a trenýrky. Úplně. A přehni se přes stůl,“ velela teta.
    Svlékl jsem se jak chtěla, ohnul se přes stůl a rukama se chytil za protější okraj stolu. Teta si vzala prut, postavila se tak aby měla výhodnou pozici a začala. Jedna rána za druhou dopadala na můj holý zadek. Štípalo to od začátku a není divu, že jsem brzy začal také já se hlasitě projevovat. Během výprasku jsem si ani nevšiml, že k nám na zahradu přišla Anežka, která už měla výplatu za sebou a teď sleduje jak dostávám. Teta o ní věděla, ale nechala ji se dívat. Po chvíli teta přestala vyplácet a prohlížela si můj zadek. Já pořád ohnutý čekal co bude, po tváři mi tekly slzy a zadek dost bolel.
    „Ještě posledních deset ran a budeš to mít za sebou,“ ozvala se teta. Těch posledních bylo výživných. Ječel jsem po každé ráně a taky si uvědomil, že někdo další za mnou počítá těch 10 ran. Tohoto úkolu se zhostila Anežka.
    „Tak to by stačilo, Doufám, že si vezmeš ponaučení. Teď zůstaneš jen v tričku s holým zadkem a takhle zaliješ celou zahradu,“ prohlásila teta.
    Zvedl jsem se a mnul si chvíli zadek, na kterém byly rudé pruhy. Až nyní jsem uviděl Anežku, ta byla v plavkách a dávala tetě nějaké sazenice, které původně přinesla. Z pod jejího dolního dílu plavek „vykukovala“ fialová jelita. Nejen, že viděla asi celý můj výprask, ale ještě se může dívat, jak s nahatou zadnicí chodím s konví a polévám zahradu. Vlastně mám štěstí, že mi teta neporučila svléknout i tričko a být úplně nahý.  Z těchto úvah nás všechny vytrhly další dva jekoty. Hned vedle začal dostávat Pavel od táty řemenem a o pár zahrad dál i Kristýna. Prostě, když všichni tak všichni. Anežka zakrátko odešla a my s tetou dokončili, co bylo třeba na zahradě udělat. Každý, kdo šel kolem, viděl, že jsem s nahatým a pruhovaným zadkem a nejinak tomu bylo i jinde. Jakmile jsme totiž odcházeli domů, viděli jsme úplně nahatou Kristýnu klečet u branky do jejich zahrady. Její zadek hrál několika barvami.
    Toho dne svištělo na zahrádkách zhruba dvanáct prutů, řemenů a dalších trestacích nástrojů. Jo, mejdan jak má být. 

19.7.17

Jeden den v jiné víře

Joachim se, tak jako každý den, probudil v osm hodin. Včera šel spát poněkud později než obvykle, a tak mu chvíli trvalo, než vstal z postele. Nejdříve vypnul klimatizaci a otevřel okno, aby do jeho ložnice začal proudit čerstvý vlhký vzduch od Labe. Když se oblékl, spatřil na stolku u dveří kreditní karty a klíče od auta jeho manželky Inge. Již několik let měli oddělené ložnice, a tak zprvu nechápal, proč pro jeho ženu tak nepostradatelné věci jsou zrovna tady, pak si ale vzpomněl na dohodu, kterou spolu včera uzavřeli.

Když si Inge před bezmála dvaceti lety vzal, byla druhou vicemiss Hamburku. Děti spolu neměli, a i když zub času již trochu její tehdejší krásu ohlodal, byla stále ještě atraktivní žena. Jenže, bohužel, o co víc jí pánbůh nadělil na hrudi, o to zase ubral v dutině lebeční. V žádném zaměstnání dlouho nevydržela a ani domácí práce nebyly její silnou stránkou. Naštěstí Joachim vydělával dost na to, aby měli pohodlný život, a tak se o jejich domácnost starala dlouhá léta Vera, imigrantka odkudsi z východní Evropy. Přicházela každý den ráno o půl osmé a odcházela v devět večer. Inge tak měla spoustu času na své koníčky, které ale také často střídala. Některé byly neškodné – to když jednou na jaře vstoupila do spolku, který protestoval proti zabíjení zvířat kvůli kožešině. Když přišla zima, bylo jí líto nechat svoje kožichy ožírat moly ve skříni a našla si jinou zábavu. Horší bylo, když se rozhodla udělat ze zahrady u domu útulek zatoulaných koček. I to jí ale naštěstí zanedlouho přestalo bavit. Manžela do svých aktivit nezatahovala, jen občas ho požádala o nějaký finanční příspěvek. Dokázala to pokaždé vysvětlit tak přesvědčivě, že jí Joachim vždy vyhověl. A teď se zdálo, že má nový vrtoch, kterého se týkala ta dohoda.

Včera po večeři ho Inge požádala o „vážnou“ rozmluvu. Chvilku chodila kolem horké kaše, pak z ní vylezlo, že chce konvertovat k islámu. Joachim nevěděl, má-li se začít zlobit anebo smát. Pro jistotu neřekl nic, a začal se tvářit jako při patrii pokeru, a nechal si vysvětlit, jak se ženy muslimů mají dobře. Žijí si spokojeně, nemusí si s ničím lámat hlavu, stačí, když dělají jen to, co jim manžel přikáže…
„Jenže,“ řekla nakonec Inge, „muslimka musí mít za manžela také muslima…“
To Joachima poněkud zaskočilo. Chce od něj odejít, a vzít si nějakého šaška, který místo klobouku nosí na hlavě srolovaný ručník? To se u soudu nasmějí, až jim řekne, proč se chce rozvést.  Jenže… dnes je v Německu možné všechno. Inge ale měla v plánu něco jiného:
„…a tak tě prosím, abys konzervoval k islámu se mnou.“
Teď se Joachim rozesmál. Jediné, v co věřil, bylo, že jeho fotbalový klub, Hamburger SV, je nejlepší na světě. Byl ale tolerantní, a pokud si fanoušci jiných týmů o tom svém mysleli totéž, choval se k nim shovívavě, a o jejich omylu je nemínil přesvědčovat. V dotaznících při sčítání lidu sice vždy proškrtával čtvereček „evangelík“, ale zrovna tak dobře takto naprosto nezávazně mohl uvádět, že je žid nebo hinduista. Kdyby tedy s Inge „konzervoval“, nic by se nezměnilo. Jediný problém, který dosud s muslimy měl, nastal poté, co na nedalekou mešitu nainstalovali mnoha set decibelové reproduktory, a on musel spávat za zavřenými okny i v létě, protože hulákání muezzina v časných ranních hodinách ho vždy probudilo. Také o nich mnoho nevěděl. Snad jen to, že mohou mít víc než jednu manželku – to jim ale nezáviděl – jedna Inge byla až až, a že snad i své ženy bijí. Neodsuzoval je ale proto; i když to nikdy neudělal, občas si myslel, že občas by jeho ženě pořádných pár na zadek velice prospělo. A stejně jako si byl jist, že je to zase jen její okamžitý vrtoch, nepochyboval, že se mu velice brzy podaří ji nenápadně vmanévrovat k poznání, že její nápad je velmi pošetilý. Chtěl-li ale, aby i pak měl v její ložnici doložku nejvyšších výhod, musí na to přijít sama. A tak navrhl, aby si na týden vyzkoušela, jako to je být manželkou muslima. On je ochoten tu roli sehrát, a když i pak se bude Inge chtít stát muslimkou, udělá to pro ni, protože jí miluje. Během toho týdne si to může kdykoli rozmyslet. Udělá-li to ale, bude následovat trest: na měsíc ji vezme mobilní telefon, kreditní karty a klíčky od auta. Jestli souhlasí, ať mu ty věci kromě mobilu hned teď dá do zástavy. Inge se urazila, že jí po tolika letech manželství tak málo věří, když ale Joachim na tom trval, přinesla mu je. Pak prohlásila, že jí bolí hlava a odešla do své ložnice a rozloučila se s ním prásknutím dveří a Joachim se začal připravovat na svou nastávající týdenní roli. Nejdřív si nalil skoro plnou sklínku své oblíbené irské whisky. Může být na několik příštích dní poslední. Pak zašel do kuchyně. Služebná Vera ještě umývala nádobí. Vyndal z ledničky vše, co mohlo být z vepřového masa, a včetně konzerv to vložil do igelitové tašky. Pak řekl Vere, že jí dává pár dní volno – samozřejmě placené – a že až bude třeba, aby zase přišla, zavolá ji. Ale jen on sám, hovory od Inge brát v žádném případě nesmí. Dal ji 200 Eur, tu tašku s masem, a šel do své pracovny. Sedl si k počítači a skoro do půlnoci vyhledával vše, co bude následující týden potřebovat vědět.

Když Joachim vešel ráno do kuchyně, Inge zuřivě klepala do mobilu a snažila se dovolat hospodyni. Byla dosud v téměř průsvitné noční košilce, pod kterou měla jen nepatrné kalhotky.
„Kdy mám snídani?“ zeptal se.
Inge vztekle hodila mobil na stůl a řekla:
„Vera dnes nepřišla a nemohu se jí dovolat.“
Joachim vzal její mobil ze stolu a dal si ho do kapsy.
„V tom případě jsi mi jí měla nachystat ty! A protože jsi to neudělala, musím tě za to pokárat.“
Joachim věděl, že poslušnosti se jeho žena bude teprve muset naučit, a tak, místo aby jí nařídil, aby ulehla na jeho klín, vzal ji za ruku a stáhl ji na něj. Než se vzpamatovala, měla už košilku vyhrnutou. Začala sebou zuřivě zmítat, nebylo jí to ale nic platné. Pro Inge mělo být dostatečným trestem, že dostává na holou jako malá neposlušná holka, a tak po asi dvaceti ne moc silných plácnutí, které ale zbarvily její zadek do červena, nechal Joachim svou ženu klesnout na kolena. Ještě nikdy ji takhle rozzuřenou neviděl. Kdyby mohl pohled zabíjet, jistě by klesl mrtev k zemi. Z očí jí sršely blesky, a přestože ještě nenapatlala na svůj obličej šminky v ceně nejméně 5 Eur, zbytky těch včerejších již slzy rozpustily, takže její tváře vypadaly jak Picassova paleta. Otevřela ústa… a pak je rychle zavřela, protože si vzpomněla, na čem se včera dohodli. Joachim ji ale znal moc dobře, a tak věděl, co mu chtěla říci. Znova si ji stáhnul na klín a ještě dvakrát nechal na její zadnici přistát svou dlaň. Tentokrát pořádně; pěkně to mlasklo. Inge vykřikla, a když se zase narovnala a začala si oběma rukama mnout zadek, tvářila se vyděšeně. Joachim ji prstem pozvedl bradu a řekl:
„Doufám, že když tě budu muset zase někdy pokárat, přijmeš od manžela trest jako správná muslimka poslušně a bez protestů. Jinak bys dostala opravdový výprask, a ne jen takové pohlazení. Teď mi připrav snídani, a pak se běž převléknout; nejsme v harému. A ty necudné kalhotky už na tobě nechci nikdy vidět!“
Inge se rychle zvedla ze země a dala se do práce.
Joachim se trochu styděl. Zjistil, že dávat své ženě výprask je velmi vzrušující. Sice ji občas plácnul přes zadek – jeho tvary ho k tomu vždycky lákaly, bylo to ale jen takové škádlení, které se Inge vůbec nelíbilo. A teď, když to bylo doopravdy, a on viděl, jak se její zadnice zbarvuje do červena, musel se hodně přemáhat, aby ji přestal plácat dříve, než se toho dosyta nabaží. Nakonec se ale ovládl. Není to určitě naposled, a příště ji zmydlí zadek víc, a ne jen rukou. A ke svému překvapení se na to začal těšit.

Po snídani Joachim odešel do své pracovny. Postavil se k oknu, a čekal, až Inge odejde. Netrvalo to dlouho. Jak předpokládal, měla na sobě sukni, která končila hodně vysoko nad jejími koleny, a byla asi o dvě čísla menší, než by měla být, takže se pod ní zřetelně rýsovaly obrysy její zadnice. Došla ke svému autu, chvilku se hrabala v kabelce než si vzpomněla, že klíče od auta musela včera dát do zástavy. Vztekle kopla do pneumatiky a vydala se dál pěšky. Domů se vrátila asi za dvě hodiny.
„Kdy jsi byla?“ zeptal se Joachim.
Na svou novou roli si už začala zvykat, protože místo toho, aby řekla něco jedovatého jako jindy, poslušně odpověděla:
„Vzal jsi mi mobil, tak jsem šla k Trudě…“
Truda byla její největší kamarádka.
„…a musela jsem jí všechno vyprávět. A představ si, dokonce řekla, že jsi udělal dobře, když jsi mi naplácal. Teď zrovna chodí s jedním Turkem, a ten si jí také přehne přes koleno, když neposlechne nebo odmlouvá.“
Chovala se přesně tak, jak Joachim předpokládal. Pletla si na sebe bič.
„A co by udělal ten její Ahmed, kdyby si Trudi vyšla ven sama a oblečená jako nevěřící coura?“ zeptal se Joachim.
Inge se ušklíbla:
„Nejspíš by jí seřezal zadek, že by si týden pořádně nesedla… počkej, co to děláš, to přece nemůžeš!“ vykřikla, když viděla, jak si Joachim rozepnul pásek a vytáhl ho z kalhot.
„Tak ty budeš ještě odmlouvat?“ řekl přísným hlasem Joachim, a přeložil řemen napůl.
Inge se dala do pláče, padla před ním na kolena a sepjala ruce.
„Řemenem ne, prosím, řemenem ne…“
Bylo zřejmé, že se s výpraskem smířila a Joachim neviděl důvod, proč jí nevyhovět. Naopak. Čím více se do jeho hry, byť nevědomky, zapojí, tím lépe.
„Dobrá, přines tedy vařečku!“ poručil a posadil se na židli.
Když se Inge vrátila z kuchyně s vařečkou, nařídil jí, ať se mu položí na klín. Poslechla bez protestů. Joachim uchopil spodní lem její sukénky a povyhrnul jí. Kalhotkám, které měla na sobě, do cudnosti toho chybělo ještě hodně, nebyly to ale ty mrňavé, které ji ráno zakázal. Rychle jí je stáhnul. A pak ji asi desetkrát plácnul vařečkou přes zadek. Rozhodl se totiž, že místo jednoho pořádného výprasku ji dá raději několik menších, aby si začala zvykat na to, že pokud si ten nesmysl včas nerozmyslí, bude bita často.
Inge po výprasku poskakovala po pokoji a hlasitě brečela. Joachim ji ale nenechal vydechnout.
„Vera celý týden nepřijde, dal jsem jí volno. Budeš se muset, jako každá jiná muslimská manželka, o domácnost starat sama. Tak běž do kuchyně a uvař něco k obědu!“ poručil jí. A když spatřil její vyděšený obličej, dodal: „Vím, že to moc neumíš, ale naučíš se. A neboj se, když se ti to nepovede, na zadek za to nedostaneš.“
Nezdálo se ale, že by jí tím uklidnil. Inge odešla do kuchyně a za chvilku bylo slyšet, jak vyndává z kredence nádobí. A Joachim potichu otevřel dvířka baru, a naprosto bezbožně se napil whisky rovnou z lahve.
Makarony, které Inge uvařila k obědu, jí Joachim dokonce pochválil, takže na chvilku se jí vrátilo sebevědomí. Ale opravdu jen na chvilku, protože odpoledne probíhalo podle předem připraveného scénáře. Lednička byla skoro prázdná a tak bylo třeba nakoupit. Inge se musela odlíčit a vysprchovat, aby ze sebe smyla parfémy a lak na vlasy. Pak dlouho prohledávala šatník, než našla sukni, kterou si nechala ušít, když na nějaké dobročinné slavnosti hrála pohádkovou Ježibabu. A na hlavu si musela uvázat šátek. Když se uviděla v zrcadle, musela se hodně přemáhat, aby se nerozbrečela. A když vyšli z bytu, jako naschvál potkali na chodbě sousedku, asi čtyřicetiletou šarmantní rozvedenou dámu, kterou Inge přímo nenáviděla, protože si myslela, že má na Joachima zálusk.
„Snad tě nebolí zub, drahoušku,“ starostlivě se zeptala, když spatřila na hlavě Inge šátek. „Před obědem jsi hodně plakala, neměla bys jít k doktorovi?“
Nejspíš oknem slyšela, jak dopoledne Inge při výprasku vyváděla, a tak se ještě jako by náhodou se otřela o její zadek, a když Inge rychle ucukla a vykřikla, škodolibě se zeptala:
„A nebo to není zub, co tě bolí?“
To už Inge nevydržela a rychle vyběhla z domu. Jejímu ponížení ale ještě nebyl ani zdaleka konec. Na zadním sedadle v autě spíše ležela, než seděla a v obchodním centru musela jít s nákupním vozíkem dva kroky za Joachimem, a bez jeho svolení do něj nesměla dát nic, přestože jí očíčka rejdily po regálech jako jindy. Když se vrátili domů, musela svázat do balíčku všechny bulvární časopisy, které tak ráda čítala (místo nich jí Joachim koupil v hypermarketu paperbackové vydání Koránu), a odnést je do nejbližšího kontejneru na tříděný odpad. Kdyby měla čas, a nechtěla se dívat na televizi – a to jí Joachim povolil jen několik málo programů – mohla si číst v prorokově knize. Jenže čas neměla. Musela nachystat manželovi večeři, pak uklidit v kuchyni, přišít Joachimovi utržený knoflík na košili, a tak než se nadála, bylo devět hodin, a Inge byla unavená, jako kdyby vylezla na Matterhorn.
Joachim byl spokojen. Všechno šlo podle jeho plánu, a to měl ještě v rukávu zbraň nejvyššího kalibru.
 „Doufám, že tě nebolí hlava jako včera, miláčku.“
 A když Inge na to nic neřekla, dodal:
„Bylo toho na tebe dneska moc, a zítra máme spoustu práce. Všechno to necudné prádlo a šaty, kterých máš plné skříně, musíme vybrat a vyházet, abych se za tebe nemusel stydět, až půjdeme zase spolu ven. Než si ale půjdeš lehnout, zajdi ještě za sousedkou. Víš přece, že muslimové mají několik žen, a tak se jí zeptej, jestli by se k nám nechtěla přestěhovat a…“
Víc Joachim říci nestačil. Inge se na něj vrhla a začala ho tlouct.
„Tak proto jsi mi to nerozmlouval! To by se ti tak hodilo, ty syčáku! Tak na to rychle zapomeň!“
A Joachim, který jen s obtížemi překonával nesmírnou chuť dát se do smíchu, uchopil Inge za ruce.
„Takže s naší konverzí k islámu je konec?“
Inge horlivě zakývala hlavou.
„Víš ale, co to znamená? Měsíc bez mobilu, kreditních karet a auta?“
Inge se k němu přivinula a políbila ho.
„To mi za to stojí. S tou mrchou se o tebe dělit nebudu.“

Nebylo to ale tak jednoduché. Ani ne za týden přišla Inge za Joachimem a prosila, aby ji vrátil alespoň telefon. Joachim odmítl.
„To je tvůj trest,“ řekl. „Příště si alespoň svoje nápady lépe rozmyslíš.“
Jenže den na to Inge přišla prosit znovu.
„Nemohl bys mě potrestat nějak jinak?“
Joachim se zeptal jak.
„No třeba, že…“ lezlo to z ní velice pomalu. „…že by si mi trochu naplácal...“
„To by tě bolelo, a já tě mám moc rád. A za pár dní bys zase přišla, že chceš klíče od auta, a já bych ti zase musel nasekat na zadek…“
„Tak mi nařež trochu víc a vrať mi i kreditní karty.“
Klíče od auta vrátit nechtěla. Zřejmě tušila, že po výprasku by autem stejně jet nedokázala. Joachim se nechal dlouho přesvědčovat. Nakonec ale souhlasil, a poslal Inge do kuchyně pro vařečku. Tentokrát ji zmaloval zadek pořádně. A když se pak odběhla do ložnice vybrečet, nasedl do auta a odjel kousek za město. Zastavil na prvním dálničním odpočívadle, vystoupil s auta a zapálil si cigaretu. Pohlédl na předvolební billboard, na kterém postarší žena ve špatně padnoucím kostýmku s otevřenou náručí zvala do jeho země skoro celý svět, a dal do smíchu, až mu tekly slzy skoro stejně, jako předtím Inge při výprasku. 

18.7.17

O ČERTICI-ROŠTĚNICI aneb PEKELNÁ-NÁPRAVA

Bylo, nebylo - stalo se, nestalo - v samotném Pekle. V tom pekle stál ohnivý trůn samého Satana. Pekelný kníže si hověl v sálavých plamenech a každičký pekelník, čert, ďas, rarach i plivník mu neustále musil hlásit, kolik duší zas svedl, zmámil a do pekla dopravil. Bylo-li těch duší hodně, či byly-li tyto před svým pádem poctivé, Satan se radoval. Radoval se - a rozkazoval, aby těm čechmantům roj holek pekelných, čertic a čertiček, bouřlivě aplaudoval. To ten houf holkatý tuze rád dělal. Však-kterápak pekelnice by hrdiny neopěvovala?? Byla však jedna, čertičandice jménem Roštěnice - a ta spokojena nebyla. Sama chtěla do světa létat! Svádět a pokouěet! Čertit a poštívat...! Jenomže to - co čertí holka, nesměla. Navíc byla, dle pekelných měr, velice slabá. Holka sic pěkná, černovlasá, jenomže - bez oháňky, bez kopýtek, bez blanitých křídel - jen pořádně rohatá! Mnohého býka by zahanbila! Nu, a jak se nespokojeností užírala, pekelně zašvindlovala - a do pekelných knih nakoukla. Tam vypozorovala, že jeden mládenec všem peklům napořád uniká. Jmenoval se Bijar a čerti na něj už prubnuli všelicos. O maminku přišel, macecha s bratry ho nemohli vystát, dědictví po otci nedostal, na vojnu musil, z boje mu šrám na tváři zůdtal, ale - dobrým a zbožným vždy setrval. Ba i těm pohanským zajatcům Tureckým milosti prokazoval - byť z jejich skutkův své nejlepší přátele přečasto pochovával. Když z vojny přišel - prázdný dům shledal. A co, dům. Spálenisko. Jak mor, tak lidé, vzali, co mohli - a oheň sebral, co osud zanechal. Bijar však nezoufal, nezlořečil a ani nezaváhal. Síly napnul, práci vynaložil, pilně se přičinil - a nejprve domkářem - a pak i chalupníkem sebe sama učinil. Pekelníci to na něj zkoušeli po bubácku, myslivecku, pansku, - i dukáty zkusili, ale - nic nepořídili.
A Roštěnice nápad dostala! Před trůn doběhla, že Bijara svodem k Peklu dostane zakřčela - a už na svět letěla. Satan se zamračil - a prohlásil:
"Když svádíš, tak sváděj! Ale když do úplňku Měsíce neuspěješ - POČLOVĚČENÁ ZŮSTANEŠ!"
A pekelná sázka byla uzavřena!
Bijar se prací obíral, sousedy zdvořile pozdravoval - a náhle postřehl, jak by se mu nad chýškou černavý obláček roztancoval. Jenom se pokřižoval. Pokřižoval a smutně vzpomněl, že zase k muzice pražádnou stužtičku nedostal. To bylo tak: V tom kraji byl obyčej, že dívka mládence k muzice zvala. Nu - a to tím, že mu kdys přes týden pentličku věnovala. Nu a Bijarovi - jak byl, přes své mládí a dobrosrdečnost - chudý a zjizvený, se mašle nedostávala a ani nedostala. Jenomže najednou kouká: Z květníku za oknem rudavá stužtice fáborně povívá! Však to sama Roštěnice spískala, co v mraku přiletěla - a nyní vše zpoza komínu šklebivě sledovala.
Však - To byl její plán! Že si Bijarovi osamělosti všimla! A to si umanula, že by ho svedla - a tak do pekla dostala. Jenomže - darmo se neříká: "Kdo válku prošel, ten peklo zná!" Čertici Bijar doposud nepotkal, čertí úklady však už předůvěrně znal. A postřehl i závan spáleniny. Tak si dal pozor. A dobře udělal. Po svůdné pentli sice sáhl, ale levicí, chráněnou rukavicí na těžkou práci. Pravicí si tajně sáhl pro růženec po otci. Jediné co po něm měl, ale - stačilo to. On zůstal ochráněn - a Roštěnice se stala obelstěnou. Uvěřila, že její čarovná stuha již Bijara zmámila.
Hupla ze střechy - a už si to kol plůtku nesla. Celičká, co sličná děvečka. A hned i se svým svůdným úsměvem na Bijara, - zda jí, prý že pansky přespolní laskavičce, bude o té tancovačce galánem. Jonák už ji měl v podezření, ale - do oka mu padla. Tak jen myslel na svůj růženec a přitakal. Šli spolu k zábavě a protančili večer. Všichni ihned věděli, že Bijar má přespolní nevěstu - a že je krásná. Roštěnice se cítila na koni, rozverně se podbízela - a že byla čertice čertovná - i ostatní mládence svůdně vydráždila. Až kvůli ní o půlnoci rvačka začala - a večer ukončila. To ale i s kavalírem ona sama zavčas vyklouzla. Jen se ještě i smála. A ještě se mládenci v šenku fackovali, už se říkalo, že Bijar má přespolní nevěstu, která je krásná, a že je to větroplacha nezdárná, co by řádně zasloužilla! Pár zatím šel - a Roštěnice si Bijara čím dál víc obcházela - a, jak věřila, taky - obtáčela. Věřila, že Bijara již plně ovládla - a že ho do pekel strhne, jen co ho ke hříchu pohne. Byla si tak jistá, že vůbec nepostřehla, jak mužova ostražitost vzrůstá. Jak už k chýšce přicházeli, vmáčkla se mu do náruče - a on ji na loktech přenesl přes práh. Čertice už se cítila být vítězkou - a docela zapomněla koukat kolem. A tak si nevšimla posledního střípku své porážky.
Po otci měl Bijar růženec.
Po matce mu, v ruině rodné chalupy, zůstalo zrcátko. Za zlých dob jeho nepřítomnosti spadlo ze zdi, prasklo - a nestálo za odnesení. Oheň mu pak ztmavil rámeček, ale - ušetřil ho. Jen křížek rytý v obrubě skryl. Bijar pak setrvalou tretu zdvihl a dal zpět na zeď, coby relikvii. A dobře udělal. Prasklinky ve skle tvar křížku udělaly. A plošky v odrazu pravdu ukazovaly. A že každý, kdo do dveří vstoupil, do zrcátka popatřil, tak Bijar uviděl - s kým že to na rukách do domku vkročil. Jenomže nespanikařil - a Roštěnice nepostřehla, že byla konečně prozrazena. Že je v pasti. Vzorně klidný Bijar dělal, jakoby zmámený opravdu byl. I přímo na postel dívčinu posadil. Ta se jen smála a už-už propad do pekel chystala. Jenomže mládenec najednou povídá, aby se chvilenku nedívala. A ona, husa hloupá, ho poslechla. Však jistě čekala, že ňákou nemravnost provede - a peklu propadne. Leč ouha! Jinak udělal! K slovu se tatínkův růženec dostal! Bijar z něj dva-tři smyčku udělal - a holce čertici na hrdlo dal!
Oj!
Ta vám hned vyjekla!
Jenže, už předobře chycená byla. Darmo se bránila, čertila, běsnila! Od tehdy Bijara poslouchat musela - byť snad ne úplně doslova. Jeho očím už byla čertice rohatá, byť tedy - co jará černovláska, stále moc pěkná. Takovou taky všem ostatním zůstala: Holčice švarná, stuha samá, košile vyšívaná, suknice rudá, každičká holinka moc pěkně vyglancnutá.
Ale ty móresy běsné! Jak byla chycená ve smyčce z růžence, stále svým pekelným jazykem vládla. A tak hned spustila! Nadávala, zlořečila, proklínala, klela, sejmutí se křikem domáhala - a náhle kouká...! Bijar si od kalhot svůj pásek odepíná! Hnedle se chystala uletět, proměnit, či aspoň poprat - to ale, skrz pouto, nesměla! Naopak, musela poslouchat! Pěkně ve světničce zůstat! Z postele vstát! Sukně si vykasat! Přes lavku stavěnou se řádně přendat - a výprask čekat! A jaký! Řádný! Řemebem vysázený! A na holou! Aj! A to vám bylo! Jak ohněm pálení! Horší! Tady to bylo i hanbaté stydění. Jej! To bylo křiku! A naříkání!





Však báby drchty, co se za nimi rozezleně pustily od hospodské rvačky, rády nakukovaly! Dveře byly zavřené - ale u okýnka místa dost, světnička malá, vidět všude! A tak mohly všecičky naplno okukovat, kterak si u chalupníčků dopřávají 'Koženou písničku'! A že byla dlouhatánská! Bijar "vyhrával", černovláska "prozpěvovala"...! A že celá trvala safraportsky dlouho! Všechny klevetnixe nakobec odcházely s úšklebky v dlaních, a chechtotem v pěstech. Celičký kraj tak snad už i před rozbřeskem věděl, že Bijar má přespolní nevěstu, že je krásná, že to je větroplacha nezdárná, co by řádně zasloužila - a že ji Bijar drží jak se patří zkrátka!
Roštěnice taky měla hromsky dlouhou noc! Bijar jí sice kavalírsky nechal postel a sám spal v přístěnku, ale! Vejprask řemenem! Na holou! Člověčinou nějakou! Před babami nějakými! Chycená v růženci...! Au! Do rána se, vleže na nose, zubila - šklebila, nakrucovala všelijak, ale - nepomohla si. Růženec držel - a držel dál. A hned od rána v tom vězela od nosu až po voči! Bijar si ji postavil po bok co pravou hospodyňku - a musila pracovat! Žádné hojení a konejšení zbité chudinky - jak si to čertičanda naplánovala! Jenom tím jazykem pekelničit mohla - což činila. Celý den se kolem chaloupky točila a tolik otravně prskala - až z toho pod plotem nejedna prašivka vyrostla. I drchta Dorota před jejím jazykem za humna utekla! A mužská omladina z vesnice jásala!! Všichni ti trošku míň zvedení jonáci mládenečtí už-už jen počítali, jak snadno prskavou nevěstu Bijaru odloudí!
Věci se zatím děly!
Rozčertěná čertice musela s večerem nuceně svedenou práci ukázat - A BIJAR JI NEVÁHAL UPŘÍMNĚ VYCHVALOVAT!!! To Roštěnice nečekala! To neznala! Z pekla jen pohrdání s posměšky - a u lidí chvála?! Sedinka ji sice ještě bolela, pusu ale ten den prvně otevřela - a nehromovala! Jen a jen ohromeně zírala.
I druhou noc lehala opatrně a sama, ale - i přes bolest, přemýšlela. Lidmi, co čerice - pohrdala, práci si z téže příčiny ošklivila, ale - teď byla člověkem lstivě přemožena, trestána - za práci chválena... A hříchem ho nezmámila...
Další den byla robota. Ta sice neplatila přímo pro Bijara, ten ale zas musel jít po«ct vorařům. 'Jeho nevěstu' však panstvo povolat mohlo! A povolalo! Starostovic jedináčkovský nynánek Cyrilek si jí povolal na sena. Roštěnice pod růžencem zas musela poslechnout - že to nebyl příkaz proti reguli. Ale pak! Se senem a vozem to ještě ušlo. Jenže na seníku! Vypasený valibuk Cyrilek se nejdřív frajersky předváděl - a pak na dívčinu "vyrukoval"! A to si dal!! To svévolný hřích spáchal - a byť čertí dívce klokoč nesundal - sílu jí nad sebou dal. Joj! - Ten to schytal!! Fancáků od holky vychytal, že to až počítat přestal a v uších ho pálilo, kterak mu pekelně vynadala! Záletnost ho sice přešla, zato paní starostová se děsně načepejřila! Jakpak se ta holota chalupnická synáčíčkovu přání protivit opovážila? A ještě ho bila?? Ještě se Roštěnice s mamánkem Cyrilkem prala, už ta starostová silné děvečky přivolala. Parta holek jarmarovitě udělaných na peroucí se Roštěnici skočila, snadno ji přemohla, a že – ač v právu, pod růžencem čertí sílu neměla, tuto ještě snadněji chytila a přidržela. Starostová přišla, poručila, parta drženou černovlásku přes špalek ohnula, sukni jí vyhrnula – a paní metličkou nalískala. A kolik! A jak! Ještě Cyrilovi koukat a počítat dala! I se radovala, když ten její zkažený ňůma ze zlosti, hlouposti, tuze moc přepočet – a notně přidal. Ale – nebylo na tom tetce s křivoduchým galánem dosti! Ještě dali černovlásku vstrčit do šatlavy – a do večera nepustili! Ať jí prý ženich doma pak ještě přidá, že se mu ze služby nevrátila – a doma tak práce stála! Řeč vesnická zase roznesla, kterak se dívčina nedala – a doplatila… Roštěnice ležela v šatlavě, sedět nemohla – a divže nebrečela. Křivdě a ústrku múc dobře rozuměla, do pláče jí – půl ze zlosti, půl z lítosti, bylo. Nebýt pod růžencem – hnedle by do pekla utekla! I ty zlé duše si na cestu vzala! Jenomže – nemohla. A bylo hůř! Že se ve vsi šatlava otevřela, to se vrchnost na zámečku dozvěděla! A mladého pána zvědavost jala, jakápak holčice že se to starostenstvu postavila?! A dal si pro ni poslat pár hajduků! A už byla roštěnice na zámečku. A mladý pán?? O nic lepší, než Cyrilek!! Rovnou na ni - A ONA SE ZAS NEDALA! A milostpán šlechtic schytal stejně, jak panáček starostovic – ne-li víc. A rozpálil se víc, než paní starostová! Zas křik na hajduky – a zase mela! Jenomže – veliká! Deréž a lískovka! Tak! Utýranou dívčinu na lavici natáhli, pouty ukovali, sukně stáhli a sám mladý pán ji tolik ukrutně holí zbil, že ji div o rozum nepřipravil. Nebýt čertice nesmrtelná, snad by byla ubitá. Byla však bolestí málem až šílená a když ji po panském mrskutu pustili, vyhnali, sotva se odpotácela. Aj, to byla bolest pálivá! Domů… K Bijarovi, se těžce doplouhala, jak ňáká stařenka. Však ji ves už spíše litovala, nepočíta-li se ovšem ňáká ta duše křivě zkažená. Růžencem poráde držená čertí holčice k Bijaru musela, leč – domů, k němu I chtěla. Však právě tam byla za práci chválena – a v úctě, beze křivd držena.Teprve na prahu si ale vzpomněla. Že práci, co měla, opravdu neudělala. A tu ji napadlo, že Bijar mládenec jí zase naseká! Aj” Málem až na kolena padla! Další bití by, věřila – nesnesla…!! A tak se do male světničky doslova po kolenou vberchala a plačky prosila, by byla trestu za chybění ušetřena…!
A Bijar??
Čertice Roštěnice už sice v duchu napůl viděla, kterak ji zvedá, ohýbá přes koleno, zbavuje přidtžované sukně – a dává jí co proto…! Přinejlepším pak jen pleskavým naplácáním svojí pádné ruky, v horším případě si malovala odepínání jeho pásku.
Jenomže…!
Všechno bylo jinak!!

Bijar ji sice zdvihl a zbavil sukně – jenom zavzlykla, ale… On ji nebil! Ani přes koleno neohýbal! Naopak! K loži ji odnesl, moc něžně uložil, na nos – a místo výtek a ran měl jen jemná slůvka a hojivou mast. Však od lidí dobře věděl, co všecko zlovolná vrchnost se zlým panstvem dívčině provedli – a tak se uchystal. A Roštěnice?? Jej! Té se ulevilo! Však to bolení s ukrutným pálením bylo nad pekelný oheň! Ale… Ale ještě lepší byla ta úleva niterná! Nebil, ošetřil, litoval!! On… On ji měl rád!!! A jakkoli už od něj dostala bití, to bylo jediné, které si opravdu zasloužila… A najednou jí nebylo zle, když vzpomněla, že právě padnula úplňková noc. A ona prohrála sázku. Duše v pekle nebyla. A utýraná, opečovávaná Roštěnice čerticí být přestala. A nelitovala. Se jménem Roja u lidí zůstala – a ráda. Co žena Bijarova. A peklo se smálo! Proč? Protože všechna ta zlá svévole přiblížila peklu víc než jednu duši. Stačilo sbírat! A Roja sama?? Inu, ani ta tu čertovinu tak úplně zapřít nemusela! Šest holek Bijarovi dala, za léta co s ním žila. A už ta první byla pekelně čertovská rošťačka! A každá další pak proti té předchozí dvojnásobná! Jedna větší, než druhá!! A co na to Bijar?? O tom zas průpovídka jiná…!!!

20.6.17

Lenčina péče

Před rokem jsem dostal poprvé na zadek. A to od osoby, od které jsem to opravdu nečekal. Od Lenky, mé kadeřnice. Ale hezky popořádku.
I když jsem se z Petřin, okrajové čtvrti Prahy, přestěhoval před dvěma lety, dále jsem se pravidelně do místního kadeřnictví vracel upravit si sestřih. Kadeřnice Lenka mě měla perfektně v ruce, byla rychlá a profi.
Za tu dobu, co jsem k ní chodil, jsme probrali hodně témat. Takže jsme o sobě věděli povšechně to důležité. Že máme oba partnery, kam jezdíme na dovolenou, jaké jsou nové filmy a tak.
Jenže.
Nejsem sice vůbec typ na nevěru, ale rád se dívám, hrozně moc. Lenka má malá pevná prsa, normálně štíhlé nohy, a obléká buď sukni nebo bokovky, klasicky v kadeřnické černé. Takže, není to žádná supermodelka. Ale prostě jsem si nemohl pomoct.
Vím, že většině holek a žen to není příjemné, to “svlékání očima”. Ale u Lenky jsem to – aspoň podle mého dojmu – úspěšně skrýval. A evidentně byla zvyklá. Na co jiného se taky před zrcadlem v kadeřnictví 20 minut máte koukat.
---
Jednou ale vzala obvyklá stříhací seance hodně jiný směr. To úterý jsem měl rezervaci už na 7.30 ráno a když jsem dorazil, byl jsem první a jediný “pán na holení”. Ze začátku stříhání probíhalo jako obvykle. Jak mezi námi panuje sdílnost, tak se Lenka do stříhání svěřila, co se stalo její kamarádce:
“Jsem z toho trochu vedle. Kámoška zjistila, že její přítel jí zahýbal. Teď mají tichou domácnost a prý by mu nejradši nařezala.”
“Hm, to se stává, je to život”, odtušil jsem.
“Vtipný na tom je, že ona to s tím nařezáním myslela vážně,” Lenka obrátila oči v sloup na znamení ujetosti její kamarádky, “ale on se samozřejmě nechce nechat.”
Chvilku bylo ticho. Na mysl se mi neodbytně vnucovaly vzpomínky na povídky a obrázky s tematikou spankingu, které si nedokážu na internetu odříct. Pak, nevím co mě to napadlo, prostě jsem nejspíš chtěl už obrátit list, jsem dokonce nadhodil:
“Hodně lidí by potřebovalo dostat na zadek, a to pravidelně.”
Lenka se zasmála:
“Neříkejte Romane, že byste zasloužil i vy. Vždyť s přítelkyní jste spokojený. Ale jestli už moc vyzvídám, tak se omlouvám.”
Chvilku bylo ticho. Tak asi dvě minuty, kdy znělo jen cvakání nůžek a Lenka na mě občas opatrně mrkla. Pak jsem se odhodlal k odpovědi.
“Jsem samozřejmě věrný.”
“To jsem si myslela.”
“Jenže... Myslím, že důvodů k tělesné korekci by se asi pár našlo.”
“Ale. Chodíte pozdě do práce, že?”, zasmála se Lenka.
“To snad ani ne.” Chvilka ticha. “Ale koukám se na ženy, asi trochu moc.”
“Tak pokud jim je aspoň sedmnáct, tak to je normální ne?”, trochu se začervenala. Tušil jsem proč.
Teď už jsem to nechtěl hloupě zahrát do autu a byl jsem si jistý, že to Lenka unese. “No hlavně teď v létě se koukám i trochu pod sukně, do výstřihu a tak.”
Teď bylo chvilku ticho na straně Lenky. Klidně to mohla zahrát do auto ona, třeba nějakým vtipem. Jenže se ukázalo, že Lenka nemá se směrem, který to nabralo, žádný velký problém a že se docela baví.
“Takže pod sukýnky se nám dívat se vám zalíbilo. Hmm. No, říkal jste důvody, takže co dalšího?”
Polknul jsem.
“No někdy večer se podívám i na internetu na takové ty hambaté fotky, nebo na povídky...”
“Jo, takže nic netušící holky někdo vyfotí ohnutý nebo se zvednutou sukní od větru a vy je potom v pohodlíčku šmírujete.” Ta věta zní výsměšně, ale Lenka zachovávala odstup a prostě jen pokračovala ve vtípcích.
Stříhání se nachýlilo ke konci a najednou se změnilo téma. Dolaďovali jsme sestřih, Lenka mi opláchla vlasy, takže se zdálo, že diskuse skončila.
Jenže po zaplacení, ještě pořád jsme byli sami dva, mi Lenka s úplnou samozřejmostí říká:
“Jestli stojíte o nápravu, tak bych vám uměla pomoct. Můžete přijít sem večer ve čtvrt na devět. Mám dnes na starosti úklid a budu tady sama.”
Zrychlil se mi tep a zastavil dech. Bylo to hrozně zvláštní, ale naprosto mě nenapadlo, že bych se z toho chtěl vykroutit. Jen jsem slyšel, jak ze mě vlastně samo vypadlo:
“Myslím, že to potřebuji. Večer se mnou můžete počítat.”
“Tak to se budu těšit,” zamrkala na mě šelmovsky Lenka. “A vezměte i nějakou tu nápravnou pomůcku. Asi víte, co tím myslím.”
Já jsem musel být červený jako rak: “Taky se těším, tak nashledanou.”
“Nashledanou. Teda večer, pokud souhlasíš, tak ti budu tykat. Abys nebyl překvapený.”
“Aha, no myslím, že budu mít jiné starosti,” pokusil jsem se o vtip.
“Taky si myslím,” opáčila moje kadeřnice se sladkým holčičím úsměvem.
---
Stav, ve kterém jsem se ten den nacházel, vám asi na tomto webu nemusím popisovat. Připadal jsem si jak ve snu a byl jsem jak na trní. Na jednu stranu jsem se těšil. Na to, jak teď zažiju na vlastní kůži to, co jsem si dříve jen prohlížel na obrazovce notebooku.
Na druhou stranu jsem neměl tušení, co se v Lence skrývá a co na mě chystá. Nejsem příznivcem násilí a o sadistický zážitek jsem nestál. Měl jsem ale někde hluboko uvnitř důvěru, že s Lenkou budu v dobrých rukou a že to zvládnu. Snad.
Hodiny ubíhaly jako voda a najednou bylo 8:12 a já stál před kadeřnictvím. Uvnitř naprostý klid a světlo, spíš to vypadalo jako opatření proti zlodějům. Za dvě minutky ale zezadu najednou přiběhla Lenka. První věc, která mě překvapila bylo to, že absolutně nebyla překvapená nebo zaražená, že jsem přišel. Sebevědomě a vesele odemkla dveře a úplně mě odzbrojila otázkou: “Ahoj Romane, přišel jsi stáhnout kalhoty?”
Zastavila se ve dveřích a bylo jasné, že to není řečnická otázka. “Ano prosím,” zmohl jsem se na odpověď, a naprosto mi najednou došlo, v jaké jsem situaci.
“Tak teda pojď,” zasmála se Lenka.
---
Následoval jsem Lenku na patro, kde byly dvě stříhací židle se zrcadly.
“Počkej chviličku, jen se převléknu.” I když jsem přivřenýma dveřma nic neviděl, bylo slyšet Lenky převlékání. Za malou chvilku se vrátila v modré sukni a bílém tričku, které rozhodně nebylo neprůhledné a rýsovaly se pod ním černé košíčky.
“Uf, už jsem to musela shodit. Taky ti to bude víc vyhovovat, když už jseš na ty sukně, co myslíš?”
Jenom jsem se útrpně usmál. Takže hra začíná. A Lenka vzápětí přitvrdila.
“Ráda bych slyšela odpověď. Tak co šmíráčku, co nám hledáš pod sukněma?”
Vůbec jsem se k odpovědi neměl. Vnitřně sice vím, že to vlastně není nic divného a že je to normální a dělá to většina chlapů. Jenže něco jiného je na koberečku to popisovat stejně staré holce pěkně do očí.
“No já čekám Romane. A mám času dost. Ale abys to pak neměl horší.”
“Líbí se mi kalhotky.”
“Aha, takže jenom kalhotky. Moc pěkný. A to co je pod nima už ne, to tě nezajímá?”
“To taky, prosím.” Byla ve mě najednou malá dušička.
“Moc dobře. Potřebuješ na zadek jako sůl, chlapečku. Copak sis přinesl?”
Z tašky jsem vytáhl malou úzkou vařečku, pro kterou jsem se zastavil v mém bytě.
“Vypadá šikovně. Tvoje prdelka půjde do červena Romane. Tak si rovnou sundej boty, kalhoty a ponožky.”
“Ano prosím.”
Vůbec nebyl prostor na diskusi. Vlastně, přišel jsem dobrovolně a kvůli tomuhle. Nedávalo žádný smysl odmlouvat. A vůbec mě to ani nenapadlo. Kromě obav a stresu jsem totiž najednou pocítil jiný silný pocit. Hrozně jsem se těšil na tu úlevu, až dostanu za svoje šmírování na zadek.
“Nejdřív zahřívací kolo. Na hambatých stránkách jsi určitě jako doma, takže pro tebe určitě žádná novinka.” Hm, tedy Lenka se vyzná... Nevěděl jsem, jestli je to dobrá zpráva, nebo spíš horší.
Lenka odsunula židli od jednoho zrcadla stranou. “Pojď prosím k židli a opři se rukama o sedák.”
Když jsem se Lence ohnul, tak přistoupila za mě. Cítil jsem se naprosto “dole”. Lenka vzala klidně košili, vyhrnula ji a založila. Teď jsem měl od pasu dolů jen žíhané elastické trenky. Pak byla kousek nahá záda a až pak začínala založená košile. Stál jsem mimo zrcadla, takže jsem se neviděl. Zatím.
“Takže tebe zajímají ženské kalhotky.”
Chvilku bylo ticho.
“Neslyšela jsem.”
“Ano prosím, Lenko.”
Lenka se napřáhla a začala mě přes trenky vyplácet. Bylo poznat, že Lenka pracuje rukama. Rány byly přesné a zlověstně pleskaly. Po asi šesté ráně jsem začal sykat a vzdychat.
To ale nic nezměnilo, a ani nevyvolalo žádnou ztrapňující poznámku. Lenka úplně samozřejmě pokračovala dál, jako by s projevy bolesti počítala. Úplně stejně samozřejmě, jako mi před půl hodinkou otevřela a pustila mě pro výprask.
Asi po patnácti pleskancích přestala. Těžce jsem dýchal a vzhlédl jsem za sebe. Lenka byla trochu červená od námahy, svůj pohled stočila z mého pozadí a přímo se mi podívala do očí. V tom pohledu z ní sálal klid a samozřejmost. V mém pohledu byl stud, ale zároveň jsem vůči Lence pociťoval autoritu a poslušnost.
“Jak se ti to líbí?”
“Bolí to, Lenko.” Všiml jsem si, že v odpovědích najednou automaticky přidávám oslovení.
“Tak to ráda slyším. To má bolet.”
Lenka ke mě bez průtahů přikročila, levou ruku mi položila na okraj košile. Následovala druhá série vyplácení rukou. Sykal jsem průběžně, ale myslím že trochu míň. Taky jsem se hodně uvolnil a můj stres opadnul. Taky opadnul stud. Cítil jsem, že vůči Lence vlastně nemám co skrývat. Že stejně jako si můžu dovolit otevřenost co se týče mého šmírování, tak sem patří i otevřenost co do pocitů a bolesti.
Druhá série obnášela asi dvacet pleskanců přes trenky. Ke konci už mě začala kůže pěkně pálit. Začal jsem litovat holky z fotek, které dostávají na holou. A napadlo mě, připraví mě Lenka snad i o moji poslední tenkou ochranu zadečku i soukromí?
Odpověď jsem se dozvěděl vzápětí. A nebyla to Lenka, kdo mě o ni připravila:
“Romane, chci si zkontrolovat, jak ti červenají zadní tvářičky. Stáhneš si prosím trenky?”
Po sérii příkazů najednou prosba. Jenže Lenka asi dobře věděla, co dělá. O to to bylo ještě horší. Zčervenal jsem ještě trochu víc, zavřel jsem oči a skrz mi prošly dvě malé slzičky:
“Ano prosím, Lenko.”
V předklonu jsem dal ruce dozadu, nahmatal jsem lem a stáhnul jsem si prádlo do půlky stehen. Byl jsem předtím mírně rozkročený. Lenka však neřekla jinak, neodvážil jsem si postoj změnit. Aspoň mi takhle trenky nepadaly níž.
“Máš pěkné trenky. Mám vlastně doma podobné kalhotky.”
Ohlédl jsem se a způsobně se usmál.
Lenka ale neztrácela čas. “Fajn, tady jsme hotoví.” Rukou mě začala promasírovávat půlky. “Je už pěkně horká, prdelka.” Pořád jsem byl cudně otočen zády.
“Romane, teď k tvému prohřešku. Protože ti očumování nedělá problémy, tak z tvých tajných místeček nebudeme taky dělat vědu, co říkáš?”
S odpovědí už jsem nechtěl otálet. “Ano prosím Lenko.”
“Aspoň si zkusíš, jaké to je. Nebudu tě nějak šetřit. Takže si rovnou ty svoje veselé “kalhotky” stáhni úplně a přidej je ke kalhotám.”
Stáhnout si “kalhotky” nebyl takový problém, ani přechod k mým věcem. Cesta zpět, čelem k Lence, ale byla hrozná. Najednou jsem nevěděl, kam s rukama, samy mě šly dopředu. Lenka tomu udělala krátký proces.
“Tak, teď si zahrajeme na ty tvoje stránky,” pokračovala Lenka. Pojď k zrcadlu a postav se rovně, ruce podél těla. Přisunula si židli a posadila se přede mě s vařečkou v ruce. “Takže kvůli téhle tvojí chloubě si komplikuješ život? To asi večer nezůstává jen u prohlížení, viď?”
“Ne prosím,” špitl jsem. Díval jsem se pod sebe. V místnosti bylo hrobové ticho. Cítil jsem na sobě Lenky klidný pohled. Nedívala se na mě vůbec trapně, prostě jen výchovně. V jejím nerušeném pohledu na moje cudné partie byla výchovnost a spravedlivá odveta.
Najednou Lenka udělala něco, co jsem nečekal. Chytla si lem trička a elegantně si ho vyhrnula ke krku. “Takže tohle si představuješ?” K odpovědi jsem se neměl.
“Víš co? Tak já si to triko sundám. Vyrůstala jsem s mladším bráchou a s prsama problém nemám. A taky vím, že kluci jsou v tomhle věčně nevybouření. Teď tvůj zadek zaplatí za to, co si dopřáváš vepředu, Romane. A aspoň se budeš víc stydět a pohled pod naše šaty nebudeš mít spojený jen s příjemným.”
Lenka si přetáhla tričko přes hlavu a složila ho na opěradlo židle. Pak se ke mě otočila a dala ruce v bok. Z její postavy v sukni a černé podprsence vyzařovala jemnost, ale taky dívčí nadhled a sebedůvěra.”
“Tak Románku, otoč se, opři se o zrcadlo, odstup nohama dozadu, rozkroč se a vyšpul na mě zadek.”
“Ano prosím.” Udělal jsem, jak mi Lenka řekla.
“Podívej se do zrcadla.” Podíval jsem se před sebe. Stál jsem přímo zády proti Lence, která mě měla jak na podnosu. “Takových fotek jsi pár viděl že? Tak dopřej počestné kadeřnici, ať ti to za holky vrátí. Můžu tě ujistit, že v tuhle chvíli přede mnou nemáš žádné tajnosti,” pronesla vesele. “Souhlasíš že jsi tady dobrovolně?”
“Lenko, prosím tě o potrestání, jak to uznáš za vhodné. Moc mě mrzí, jak se chovám.”
Neodpověděla, ale jen se tlumeně zasmála, tak hluboce. Bylo v tom její vědomí kontroly nad situací. Přistoupila ke mě, pořád se mi dívala do očí a pravou mi přejížděla zadek. Levou si mě přidržela zepředu a zjistila, co zjistit musela. Ještě jednou se na mě krátce podívala a bylo vidět, že ji to nevyvádí z konceptu.
“Romane, teď vařečka souhlasíš?” Pokýval jsem souhlasně hlavou a čekal.
Lenka si vzala vařečku, přistoupila ke mě a chvilku varečkou jezdila po levé i pravé půlce. Pak mě lehce pleskla napravo, pak nalevo. Chvilku nic. Pak zase plesknutí napravo a nalevo. Nebyla v tom žádná síla, jen švihání.
Určitě bych to vydržel bez hlasových vzdechů. Ale nemohl jsem si pomoci, a po každé ráně jsem potichu dechem vzdychl “Jau.”
Lenka asi po deseti plesknutích na chvilku přestala. Klekla si za mě a věcně mi přejela po kůži. Pak se postavila bokem, naše pohledy se zase potkaly v zrcadle. Zase to byla ta samozřejmá Lenka a bylo jasné, že teď to pojede. Lenka mě začala střídavě a v podstatě strojově vyplácet, a tentokrát přidala sílu. Já jsem z tichého “Jau” přešel na holčičí jaukání.
“Hezky se rozkroč a vyšpul na mě zadek Romane, aby jsi můj výprask ocenil,” zadýchaně mě poučila Lenka. Vůbec mě nenapadlo vzdorovat, prostě jsem to udělal tak, jak to nejvíc šlo.
“Takhle vyšpulený jsi asi ještě nebyl viď?” zeptala se. Jenom jsem se na ní přes zrcadlo podíval a nemusel jsem nic říkat.
Lenka se zasmála. “Mám mladšího bráchu a ŘekNu Ti: VšiChni Jste Stejný.” Lenka přešla do rytmu říkanky a velká písmena značí, kdy přišla rána.
Teď už mě ale zadek hodně bolel. “Jau Lenko, Jau prosím, Jau dost, Jau Lenko, Jau prosím, Jau prosím prosím prosím.”
Lenka se tím nenechala rušit, bylo jasné, že to považuje za součást celé věci. Prsa i s podprsenkou jí poskakovaly a když si všimla, že i přes sténání jí na ně koukám, tak se jen pousmála. Nebylo v tom absolutně žádné svádění, prostě jen samozřejmost “starší sestry”.
---
Výprask najednou skončil. “Tak, jsme hotovi.”
Udýchaně jsem zvednul hlavu, stále ještě v předklonu a rozkroku.
“Můžeš se postavit a podívat se na svůj zadek.”
Postavil jsem se a natočil se šikmo zadem k zrcadlu. Bylo to šílené, zadek byl temně rudý. Lenka mě klidně a pobaveně pozorovala. Stál jsem vlastně čelem k ní bez jakéhokoliv zakrytí. Jenže. Atmosféra byla plná naprosto zvláštní důvěrnosti, vůbec jsem vůči Lence necítil stud. Bylo to v pořádku.
“Romane, doufám, že si to budeš pamatovat. Cestou si kup mast proti bolesti. Nebudu ti říkat značku, pěkně paní lékárnici řekni, co potřebuješ ošetřit, ano?”
“Ano prosím, Leni.”
“Obleč si trenko-kalhotky a pojď k zrcadlu.” Natáhl jsem si prádlo a šel za Lenkou. Ta stála u zrcadla a přes něj se na mě dívala. Stál jsem před zrcadlem a skrz trenky mi “to” evidentně vyčuhovalo. Prostě elasťáky.
“Dej si ruce za záda,” řekla Lenka, a já si dal ruce dozadu jakoby v bok.
Lenka mě levou rukou chytla za ruku, do pravévzala vařečku a začala mi přejíždět pomalu nahoru a dolu vzadu po “kalhotkách”, ale hrozně jemňounce a hrozně pomalu. Občas mě ještě pleskla. Dívala se na to, co dělá, a chvílema mrkla s úsměvem do zrcadla. Pak se zasmála, řekla něco jako celej brácha, a šla si vzít tričko.
Když mě vyprovázela, tak mi ještě řekla: “Doufám, že si to budeš pamatovat. Zase přijď na stříhání. A počítej s tím, že se tě zeptám.”
“Ano Lenko.”
---
Pomalu jsem dojel do noční lékárny. Bylo už skoro deset a byla tam jen lékárnice. Poprosil jsem o mast na bolestivou kůži.
“Jaký přesně ale druh bolesti?”
Bylo mi jasné, co jsem slíbil Lence.
“Dostal jsem od kamarádky vařečkou.”
Paní se najednou začala starat. “To je ale víc možností. Musela bych to vidět. Pojď sem.” Přistoupil jsem za závěs. Bylo chvilku ticho a paní si prostě počkala. Takže moje ruce nakonec zamířily k zapínání kalhot. Otočil jsem se a stáhnul jsem si je rovnou s trenkama.
“Hm, to je pěkný,” přejela mi paní jemně po zadku. “Rovnou ti to namažu.” Zašla dopředu a já tam zůstal s kalhotama u kolen a ohnutý.
Paní se vrátila, nanesla nějaký krém a pomalu ho roztírala. Potil jsem se a zadek byl v jednom ohni. “Ještě si to večer namaž”, poučila mě. Pak vzala za trenky a opatrně je nasadila na zadek. Než jsem si stačil natáhnout kalhoty, tak zavtipkovala: “Hezký trenky. Nejsou to náhodou kalhotky, zlobivko?”
Plaše jsem se ohlédl, natáhnul kalhoty a odtušil jsem: “Tak něco mezi.”

16.6.17

Služtička


Jmenuji se Vilibald a mám dvojče Valdemara,… Ale – to není důležité. Ani to, že maminka zemřela hned po našem narození. Tatínek do roka rovněž tak, prý na souchotě – a my šli do sirotčince. Brášku si vzalo bezdětné manželství. Já, inu – slušně jsem se učil, ale, skončil jsem v armádě. Hned v první bitvě mne ovšem postřelili. Těžce. Mysleli, že umřu. Zhebnu, řečeno přesně. Tak mi dali titul, metály – a kde co. Když jsem se ale vykřesal, nevěděli, co se mnou. Šel jsem k financům. Na horách bylo hezky – a parta dobrá. Strhla se ale přestřelka s pašeráky. Dva kamarádi zemřeli, čtyři pašíři taky – a s pátým jsme se honili do dechu a stříleli do poslední kule. Já tu jeho dostal do boku, on moji do lebky. A zase jsem se vymarodil. Dali mne k ozbrojené eskortě jedné revizní komise. Bloudili jsme zemí po úřadech a kontrolovali trezory, pečetě, sumy peněz, - tak. Ale padli jsme do potyčky s anarchisty a došlo i na palbu. Ze tří ouřadů přežil jeden, ze čtyř-hlavé stráže jen já. Útočníků bylo přes tucet. Dvanáct bylo mrtvých, pár jich uteklo, jednoho dostali. Mne potom postavili na slavnostní vartu k vratům nějakého vládního paláce. Taková ta činaná uniforma s flintou co nefunguje – a stát hodiny bez hnutí. Po čase to tam ale nějaký šílený zoufalec podpálil. Pomáhal jsem vyvádět – vynášet, ale – škod i mrtvých moc. Přidělili mne jako čestnou hlídku na jeden přehlídkový člun. V podobné uniformě a s jako-flintou jsem měl o slavnostních plavbách stávat na přídi, ale o prvním vyplutí se nějak prozradilo, kdo jsem – a posádka se rozprchla. Velitel se rozzlobil, spustil stroj sám – a bouchlo to. Mne z kanálu vylovili, z něj nenašli ani knoflík. Už si se mnou ouřadové nevěděli rady – tak mne s plným platem poslali do penze. Ještě mi nebylo třicet.
A tehdy… Ano. Tehdy zemřel ovdovělý a bezdětný Valdemar. Epidemie. Prej. Jako za tatínka. Snad.
Valdemar, jehož nová rodina notně zbohatla, jenž se i dobře oženil – a všechno to spadnulo do klína mně.
Tak sem přišel i do toho nobl činžáku.
Zírali tam na mne. Po všech těch zraněních, uznávám, vypadám podstatně starší. Prý jako Valdíkův otec! A tak to ostatně začlo i s tou krasavičkou…!
Služtička z vedlejšího apartmá se do maléru hrnula plnou párou a po hlavě. To, klasicky, s mladičkým jelimánkem odnaproti. Mladé paní sousedce, manželce nemladého manžela, sloužila už od šestnácti třetím rokem – a to je třeba říci, že paní bezdětná radová metličku nešetřila! To bylo slyšet přečasto. Já zprvu myslel, že copatá krasavička chodí k tomu namyšlenému frajírkovi pro útěchu - a on si to užívá. HOUBELES! Jak jenom mohli, tak hned na paničku něco i kuli. A jak to vím? Není to zřejmé? Život mne naučil držet si přehled – a dávat si pozor. Ne tak ty dva! Nemyslete si. Mám pochopení pro jinochy – a rozumím dívčinám. Však jsem od nich nebyl o deset let starší – byť jsem tedy vypadal jak vrstevník starého pana rady. Jenže oni začli své tajné schůzky brát jako rutinu. Budiž – to je klasická chyba. Jenže… Jenže on se začal chlubit její krásou – a ona uvykla pozornosti mladého pána z lepší rodiny. I to je v chybách klasika – spoléhat na to, co mám. Osobně mne jen trochu mrzelo, že na mne ten fajnový truhlík pokřikuje „Tatíku!“ a Rézu, tak se jmenovala ona, naváděl, ať se mi směje. Nu, budiž Moje hořkost, moje věc. Ale to děvče se mi jednak líbilo a jednak – a proto, jsem jí nepřál špatný konec – ke kterému to spělo. A taky jo! Co asi kdysi začalo, jako okukování při velikém prádle – a co se pak rozvinulo v regulérní milenectví, se provalilo. Podotýkám, že čistě beze mne. Hříčkou osudu na to káp pan rada. A nebylo to v křoví parčíku, ani ve sklepě. Bylo to – světe - div se, na prádelní půdě! To byla v domě nová vymoženost. Nesušit na pavlači, ale – pod střechou! Jedinkrát tam starý pán vyšlapal – a padnul na ně. Lidi, to byl kravál! Mladíčka seřvali doma na tři doby – za roh se to rozlíhalo, a byť tedy měl právě maturitu, táhnul do kadetky. A ona? Ani vzpomínat na ten rámus nechci! Radová vzala rákosku, starý pán přidržoval – a Rézinka křičela, křičela do omdlení. Jak to vám? Byl jsem při kupování té rákosky – a služkovský kamrlík má společnou zeď s mým bytem. Slyšel jsem všecko – bez poslouchání. Kterak ji tam s křikem i nářkem postrkem vlekou, natahují na kanape, rada dostává rozkaz přidržovat, paní zápolí s dívčiným oblečením – a do jejích proseb i nářků začíná s mrskáním, o kterém svět neslyšel. Bila a bila a bila. Bylo to peklo. Jek, ryk, vřískot… A jestli se nemýlím, nezastavily je dívčiny mdloby. Stoplo je až rupnutí té rákosky. Pak Rézinku v pokojíku zamkli – a drahnou chvíli jsem nic neslyšel. A PAK PŘIŠLO PŘEKVÁPKO, JAKÉHO JSEM SE NENADÁL! Navštívil mne tajný rada Stach, můj nadřízený. Nu, ano! Kdo jste to ještě nepochopili – už v sirotčinci si mne vyhlédnula tajná policie! Sloužím jí od začátku! On – Valdemar se na gymnáziu zaplet s nějakými letáky či co – a já musel sloužit, aby ho za to nerozcupovali. Ne že bych špehoval po putykách a psal si po manžetě. To ne. Já střílel. Mírově – civilního kanon-futra jsem dělal. A přežíval. Postavili mne vždy tam, kde něco hrozilo. Když jsem se proflák, stáhli mne stranou – A TEĎ PŘIŠEL ROZKAZ, ŽE JSEM ZKOPRNĚL! JÁ MĚL NA TU VEDLE VYPLACENOU KRASAVIČKU DOHLÍŽET ZA KAŽDOU CENU – a to i za tu, že bych si ji Měl VZÍT! To jsem vykulil oči! Zprvu jsem myslel, že je to vtip. Že si rada dělá frky, když se nějak dozvěděl, co se strhlo u sousedů. Nedělal. Nedělal – a proti svým zvykům dokonce vysvětlil. U té copaté nezbedy z venkova hrozila možnost, že je panská levobočka. Za každou cenu bylo třeba zabránit, aby uzavřela sňatek se šlechticem – nebo s ním sama měla levobočka. A to druhé hrozilo. Sousedé odnaproti to ještě nevěděli, ale – byli z jakés panské přízně a jejich synovi na kadetce hrozilo zdědění nějakého titulu. U vojáčků už ho pohlídají – ale tu holku: Pryč ze scény! A na můj účet, když už jsem mimo akci! Nezbylo, než přijmout. Po letech služby už se neuvolníte, ani když bratr zemře. A šlo to snadno. Kolegové pomohli. K radům přišla stráž – a jakž takž probranou dívku odvedli do Nápravné Kárnice Dívčí. Když pro ni za pár dní přijeli uzoufaní rodiče, radová jim zcela spontánně odmítla otevřít, jen z okna teatrálně vyházela všechny její věci. Nu a při sbírání jsem na ně „náhodou“ natrefil, křesťansky pomohl, a když jsem je ujistil, že Tam, do ústavu už do dalšího dne nemohou, došlo to tak daleko, že jsem je pozval na noc. Byt byl připravený, já měl řeči schystané i nacvičené – a oni byli tak roztomile čítankoví domkáři z nuzné vísky, že šli jako po drátku. „A – nevzal byste si naši Rézku k sobě vy??“, „Napadlo“ v podvečer při viržínku, konečně, vzmuženého tatíka. Mátinka zatajila dech! „Ech, to raději nechtějte, pane!“, já na to pozvolna a jen máv cigárkem. „Ona je Rézinka moc hezká dívčina – a jistě hodná i šikovná – byť tedy klopýtla. Jenže, víte – já… Já už jsem taková povaha,… Nátura,… Já bych byl na vaši děvenku moc a moc přísný…!“, řekl jsem podle nejčistší pravdy. Oba jen nadskočili! „A – a to je dobře…!“ „To vůbec nevadí…!“ „Jenom,…!“ „Jen všecko, všecičko, co holka zasluhuje…!“ Dohodli jsme se, raz dva. Když jsem je ráno odváděl na vlak, měl jsem v náprsní cigár-tašce papíry, že i kdyby cestou domů umřeli, moh jsem si holku vzít úředně jak za služku, tak za ženu. Počkal jsem do konce měsíce. V ústavu pracovali dobře – a já dostával nové nasazení. Správčí dohled nad malou horskou vesničkou. Byl tam moc šikovný malý domek. Rézu vzít sebou za služku – a časem přejít k námluvám. Šel jsem do zařízení, vše bylo připraveno. Vedla ho postarší, energická řeholnice – které i tvořily velkou část personálu. Zbytek – hřmotné ženštiny, kterým by člověk svěřil i jančivý dobytek. Lidé si odtud laciné služky a podobně brávali běžně. Stál jsem téměř v řadě. Abatyše ale jen kývla a podotkla, že všechno souhlasí, je tu jen předávací předpis. To jsem nechápal, ale – stačilo koukat. Přivedli Rézu.To byla podívaná! Šedý šátek na vlasech, kotlovité šaty téže barvy až nad kotníky, na bosých nohou jen hrubé pantofle. Tvářička skloněná, ručičky sepjaté,… Musela se zout, bosa kleknout pod křížek na zdi a začít se hlasitě modlit. Jenže! Na předpažené ruce dostala modlitební knížku – a dohlížející vychovatelka se při prvním slově sklonila – a pravý nehet svého napřáhlého ukazováku nechala rozkmitat po dívčiných bosých chodidlech! Začala Rézinku lechtat! Nestačil jsem zírat! Copatka se tak-tak že nezajíkla, ale statečně říkala modlitbu dál, byť se celá cukala a rukama jen poškubávala, div kniha nespadla. Ale – vydržela! Rákoska, pozdvižená rukou abatyšinou ke slovu nepřišla. Pak dostala oblečení od punčoch a střevíců přes černé šaty po veliký bílý čepec.
Šli jsme na vlak.
Najednou mi došlo, že nevím, zda mne poznala… a hned se mi to potvrdilo!
 „P-pp, pardon…??“, troufla si špitnout, když jsem zakoupil jízdenky.
„M-my jedeme pryč z města, - milostpane?“, vybreptla tichoučce a skoro toužebně.
Když jsem přitakal, tak málem zaslzela blahem! Cenové skupině našeho vozu se celá podivila a jak jsme pak jeli čím dál víc dál a dále – byla stále šťastnější a spokojenější.
Za „Velikou řekou“, už byla šťastná – a hory ji nadchly.
Pak tu byla poslední zastávka, bryčka s věcmi – a cesta k vesničce – i domku za ní. Tam zažila šok! „Vilibald Kochler??“, přeptal se náčelník místního četnictva – spolu s dosavadní hospodyní, Bertou. Vysokou, hřmotnou a ráznou ženštinou, co si hravě poradila s dvěma chlapy.
To zůstala Rézinka koukat!
Konečně mne poznala!
To bylo překvápko!
Ale jinak zas šlo všechno hladce.
Přivezené věci nanosil kočí, ostatní bylo dávno nastěhované – a Berta měla přehled dokonalý.
První den v novém místě proběh jako voda. Já měl, zjednodušeně řečeno, objíždět okolí a dohlížet na zdroje panských důchodů. Uniformu jsem neměl, zbraň jo. Shledal i pozdravil jsem se s místními, okouk terén – v každém smyslu – a vrátil se „domů“. Ženské se činily! Bertu, manželku místního hlídače vinic, nadchlo, že při druhé síle nebude mít menší plat! Na otázku, zda bude mít nad holkou darebnicí (poznala úbor s čepcem) moc – souhlasil jsem – když to budu předem vědět – a schválím to. Zatím však nebylo třeba. Réza se snažila ze všech sil – a v ústavě jí naučili myslet jen na to, co dělá – a dělat má. V podvečer bylo vše schystáno. Večeřeli jsme společně – a Berta se rozloučila. Nade ctí a důstojností „čepcovky“ se nepozastavovala. Teprve tehdy se Réza začala ošívat – a cosi ji svědilo na jazyku. „N-n-na – nabijete mi… Milostpane??“, vykníkla konečně. Koukl jsem po ní. „Ano – jakmile něco provedeš.“ Nechal jsem ji nadskočit úlekem – a zase uklidnit. „A-allle…“, dostávala ještě ze sebe. „Nu,…?“, vpravil jsem se kapinku do tatíčkovské role. „A-ale… My se vám posmívali?!“, vyhrkla s překotnou ustrašeností. Tak nezapomněla! „On se smál. A tady máš klíč!“, dostala železo od pokojíka, který měla nadále obývat.
Život se rozběhl příjemnou částí. Víska v horách byla rozkošná, klidná –a já zdárně rozváděl sblížení s Rézou. Službu jsem zvládal, Réza se snažila, o jejím klíči už všichni věděli – a čepec jí nikdo nevyčítal. A přece se na nebi mráčíčky ukázaly!
To už tak nějak musí i být.
Rézinku si vzal do hlavy místní pan adjunkt! Takové vzrostlejší vydání toho fajnového jelimánka ze starého domu, v daném případě s knírkem. Haur a lórd až na půdu – co se, vím ze služby, v každičký krízi sesype první. Enómže – šarm měl a s holkama to uměl… A tak se stal pěknej zášmodrch! Réza s Bertou šly právě od kupce – když se na ně vrhla vypasená černovláska! Byla to Emila, dcera mlynáře, které se zdálo – a možná právem, že ji chce adjunkt Kurt nechat – a zkusit to s Rézou. To byla pranice! Štěstí, že Berta tak brzy zasáhla, jinak se holky škubaly na smrt. Lidem to bylo spíš k smíchu, ale zlá krev z toho taky byla. Mlynář se čertil – adjunkt se mu nezdál. Však taky chyt řádnou voprať, dceři spral hřbet – a běžel na mladého. Rézu vzala Berta domů. „Projít jí to jen tak nesmí! To by bylo na spor!“, prohlásila – a měla pravdu. S povzdechem jsem souhlasil – a svolil k naplácání. „Ale pán bude přitom!“, vyhrkla copatka – a my chvilku zírali i s Bertou. Ale, hned bylo po váhání. „Nu tak, kalupem!“, houkla záhy starší hospodyně už jaksi smířeně – a podrcla Rézu k pokojíku. Ta poklusla, ani nepípla. „Ták, tady se přehni, holčičko…!“ Ohnula ji přes pelest, (měla postel, ne staré kanape, jako v kamrlíku u radových) a bez cirátů jí vyškubla sukně i spodničky… Nu, zkrátka – párkrát jí pleskla přes holou – a bylo. Obě se nakonec krapet i zasmály. To ještě zlé nebylo. Adjunkt Kurt navíc mlynáře spráskal do bezvědomí a Emilu si vzal. Epizodka byla pryč.
Ale pak!
Už jsem řekl, že v rutině jsou chyby. To je pravda. Proto jsem dbal, abych svou vlastní rutinu vypěstoval do užitečných návyků. Povedlo se. Stal jsem se člověkem, který si mimo jiné, rutinně, bezděčně, dává pozor. A tak jsem si Toho i všiml.
RÉZA VEDLA TAJNOU KORESPONDENCI!
ANO!
PODLE VŠECH PRAVIDEL!
Byl to šok, ale další užitečný zvyk byl – nedávat na sobě nic znát. A to tím spíš, čím víc vás to zasáhne. Krátce – ta holka psala a i posílala depeše. Nepokoušel jsem se k nim dostat, ani je sledovat. Jen jsem o nich hodil avízo. A pak už se věci děly samy. Je nota bene zajímavé, kterak věci dávají smysl, když na ně hledíte nestranně.
-Moje „výslužba“
-Stachova „sdílnost“
-„Štěstí“ s dohledem nad pěknou holkou…
Samé nesmysly!
Penze v naší službě neexistuje, prozrazení čehokoli je neodpustitelné, a štěstí… O to se musí u mimo službu starat každý sám.
Nu zkrátka – když To přišlo, nebyl jsem překvapen. A nebýt překvapen – to je půlka připravenosti.
Byly jakési svátky, Berta je slavila doma, a já… Já od Rézy dostal místo večerní melty „Vávrovský“ kafé. Tak jsem ho jako vypil – a hnedle u stolu „usnul“. Hezkéhorské počasí se záhy – přesně o Slunce západu, změnilo na bouřlivé, Réza se převlékla – a vyrazila. Já taky. Jen tu míchaninu jsem nalil kocouru Belialovi. Ten si dával! Byla ze smetany.
Byla to klasika.
Podloudnické stezičky znal v kraji každý a hranice nebyla až tak moc daleko.
Snažila se, ale chyběl jí cvik a grif. Nebylo těžké i sledovat – a bylo lehké odhadnout, že takové krásce přijde spojka naproti přes pomezní kámen. Tuhle chybu dělá spousta mužských kolegů. Potkali se, vobjali se, - horoucně… A ňákej trouba z naší strany zakop o kámen! On začal hned střílet, ona zdrhat. Jeho jsem odpravil já – v šeré střelbě jsem od prvu dobrej, jí drapli po pár sázích. Ta ječela! Já dokráčel k mrtvole, vykop jí z ruky kvér, druhou odkop od těla, třetím kopnutím jsem ho převrátil – a hele ho!
TATÍNEK GALÁNA JELIMÁNKA ODNAPROTI!
Inu, jo!
Kterak to říká stará průpovídka:
„Copak mají tatíček se synáčkem společnýho?? – Sousedovic služku!!!“
Napřímil jsem se a mrknul po přicházejících patrolách. Rada Stach mezi nimi nechyběl.
„Žádnej zděděnej titul, žádná levobočka, žádná penze!“, pronesl jsem namísto pozdravu. V odpověď se hořce ale upřímně zasmál.
„Omyl, - tak trošičku…!“, opáčil rozverně. Přivlékaná Réza ječela. „Co – trošičku. Šlo o něj, ne?“, čut jsem do nebožtíka. „Jistě!“, souhlasil velitel. „Měl metodu!“, smál se. „Sehnal informace, opatřil si milenku, co mu je přenesla, zbavil se jí – a prodal, co měl!“ – odvedl nás za blízkou skálu. Nerad to říkám. Byl tam hrob. Čtyři holky. Pěkný. Zaživa.
Réza přestala ječet. A prát se.
Stach uzavíral případ a obrátil se k nám.
„Omyl byl, že nejsi ve výslužbě. Jsi. Ustanovuji tě civilem téhle oblasti!“
„A ona?“, nedalo mi to.
Schlíplá copatice sebou trhla.
Nadřízený se zasmál.
„Nech si ji…! Ale – drž v pořádnosti!“
Sebrali mrtvoly, uklidili, odešli. Čím tajnější policie, tím menší ciráty. My zůstaly s Rézou pod skálou sami.
Chvíli.
Pak jsem ji…
Vzal za ruku, (jen sebou škubla) a odved zpátky do chaloupky.
Čím blíže jsme byli, tím více „pomrkávala“.
Šli jsme kolem pár bříz, lísek,…
Když za námi zaklaply dveře, kapinku vydechla. Mrk jsem po kocourovi, spal jako dřevo.
Její ruku jsem nepouštěl.
Pokýv jsem k věšáku. Visel na něm bandalír – nošený ke zbrani.
Skousla dolní ret, ale poslechla – podala.
Šli jsme do pokojíku.
Opět beze slova.
Chápala a sáhla po šatech. Sukně, spodničky,… Od pasu dolů nahatá se natáhla na postel a obemkla pevně do polštáře zabořenou hlavu.
A já začal bít.
(„Jazykem“, kterak se říká.)
Co živ bych nepomyslel, jakou já umím mít zlost!
Kolik jsem jí vysázel, netuším. Ondlela a probrala se ale několikrát.
Křik se střídal s pláčem i němým sípěním, dobrovolné držení se střídalo se rvačkou, jak jsem ji na místě musel tisknout…
Fialová.
Ano.
Fialová od zad po ohbí kolen byla.
A stonala pár neděl.
I přísná Berta byla zprvu vedle, - když jsme jí ale, skoro pravdivě, řekli, že chtěla utéct, di, že jí nepřidala.
Ještě ten rok jsme se vzali.
A tak začla nová část…
Mojí služby.