9.1.17

Setkání s Madam

Sedím ve starém anglickém ušáku a čekám, až přijdeš. Jednu nohu přehozenou přes druhou, ležérně s ní pohupuji v kotníku. Zvýrazňuje to lesk lakované lodičky na vysokém jehlovém podpatku.

Za chvilku se ozývá nesmělé zaklepání. Asi jsi nervózní, ale přeci víš, že se nemusíš bát. Jsem přísná, ale spravedlivá a pečující zároveň. Jsem tvá Madam.

Dveře se otevírají. Dovnitř vstupuješ po čtyřech. Jen na chvíli se zvedáš na kolena, abys mohl vzít kliku do zubů a zavřít za sebou. Klečíš u vchodu a čekáš na svolení, abys mohl dál do místnosti. Srdce ti buší tak, až to doslova rezonuje ve spáncích. Kdyby mohlo, snad by i vyskočilo z hrudního koše.

„Pojď dál,“ vyzvu tě po chvilce. Můj hlas je vstřícný, ale tichý. Očekáváním ti všude po těle naskočí husí kůže. Jsi nahý, ale přesto ti není zima.Klepou se ti nervozitou ruce a já s laskavým úsměvem sleduji, jak se po kolenou a vratkých pažích přibližuješ ke mně.

„Smíš se posadit na paty,“ skoro zašeptám, když se konečně ocitáš u mých nohou. Sednu si rovně. Kotníky u sebe, ruce položené na kolenou. Tím, že jsem se narovnala v zádech,se ti zdám vyšší. Mladá kráska majestátně vystupující ze starého křesla.

„Podívej se na mě.“ Odlepíš oči od naleštěných parket a naše pohledy se střetnou. Hluboký nádech a výdech nás oba uklidní. Vzájemně si hledíme až na dno duše. Beze slov vnímáš, jak se tvé tělo zklidňuje. Rytmus dechu se nám oběma sjednotil. Synchronně nadechujeme a vydechujeme, jako bychom byli jedno propojené tělo.

Vstanu. Přestože mi stále hledíš do očí, zaznamenáváš, jak jsem oblečená. Mám černé samodržící punčochy na stehnech olemované jemnou nízkou krajkou. Hladké jednoduché kalhotky takřka navazují na fialový saténový korzet. Málokdy mě vídáš v latexu. Mám ráda měkkou látku a hravé kombinace barev. Ňadra upnutá v těsném korzetu tě takřka vyzývají k pohledu, který však nemáš dovolený. Máš se mi dívat do očí. Vydržíš to?

Ne. Zrak sklouzne do výstřihu. Ihned si to uvědomíš, ale je pozdě. Udělám jeden pomalý krok, nakloním se k tobě. Zlehka tě pohladím po levé tváři a z pravé strany ti po chvilce přistane políček. Nepanikař, vždyť to není facka, která by ti otočila hlavu. Spíše nečekané plesknutí. Moc dobře ale víš proč. Pak ti podám ruku, abys mi ji mohl políbit. Zvedneš se na kolena, ruce sepneš za zády a s drobnou úklonou mě líbneš na zápěstí. Prstem ukážu na podlahu, čímž dostaneš jasnou informaci, kam se máš dále dívat. Zůstáváš klečet. S hlavou skloněnou čekáš.

Chvíli tě nechám zpytovat svědomí.

Vezmu do ruky krátké důtky. Jejich vyřezávanou lakovanou rukojetí Ti zvednu bradu a s ní i tvůj pohled ze země. Tenké pramínky voňavé kůže ti rozklepnu před očima, abys věděl, co použiju.

„Natáhni před sebe ruce,“ zazní další pokyn. Chvíli váháš, ale když ti dřevěnou rukojetí významně poklepám na rameno, v plnění příkazu si pospíšíš.

„Zavři oči.“ zašeptám těsně u tvého ucha. Z mojí blízkosti tě až zamrazí. Máš nastražené uši, jak se snažíš odhadnout, co bude dál. Místností nyní zní jen klapot mých podpatků a tvůj vzrušením zrychlený dech.

Líně důtky zhoupnu a nechám jejich střapečky zlehka dopadnout na tvé nastavené paže. Jednou, podruhé, potřetí. Jemně prokrvují kůži. Protentokrát se malinko rozmáchnu a dopad řemínků slabě zaštípe. Cukneš sebou, ale vzorně držíš ruce předpažené. Ještě třikrát to zopakuji, než tě pro změnu pohladím.

Nevíš, že jsem si mezitím vzala až po lokty vysoké rukavice. Chladný satén rukaviček konejší tvou důtkami rozjitřenou kůži. Změna tě asi překvapila, zvědavě otevíráš oči. Chvíli si vzájemně měříme pohledy, ale velmi rychle si uvědomuješ, že tohle není správně.

„Nedostal jsi svolení se podívat,“ zazní mrazivě můj hlas.

„Omlouvám se Madam.“ Ihned klopíš zrak k zemi.

„A dál?“ Moc dobře víš, co chci slyšet, když jsi neposlušný.

„Velmi mě mrzí, že se zlobíte a prosím o potrestání.“ Trošku se ti zadrhne hlas.

Chvíli trýznivého ticha ukončí až můj příkaz.

„Postav se ke stolu.“ Pokynu ti do rohu místnosti. Klesneš rukama na zem a po čtyřech mě následuješ.

„Ohni se o stůl, mírně rozkroč nohy, rukama se chyť desky.“ Nyní již vlídnějším hlasem tě navádím do správné pozice.

„Nejprve si odpočítáš deset ran důtkami,“ informuji tě, zatímco si svlékám rukavičky. Levou rukou ti pak mírně zatlačím na bedra, čímž tě donutím víc se prohnout v zádech a vyšpulit pozadí.

Víš, že to dělám pro tvé dobro a nechci ti doopravdy ublížit. Vnímám tvou nervozitu. Plesknu tě rukou po nastavených půlkách.

„Nezapomínej dýchat.“ Napětím jsi tajil dech. Teprve když slyším tvůj hluboký výdech, rozpohybuji důtky. Sotva slyšitelně zasviští vzduchem a s prásknutím dopadnou na tvůj nastavený zadek. Zatím jsem do toho dala jen malou sílu, ale přesto je jejich dopad cítit.

„Jedna.“ Nechceš mě znovu rozhněvat, a tak vzorně počítáš.

Další dvě rány jsou stejné jako předchozí. V nově nabytém stereotypu ses uklidnil. Pravidelně oddechuješ a hlásíš číslovky.

Do čtvrtého nápřahu dávám více síly, ale dál bez problému počítáš.
S každou další ranou přidávám na síle. Statečně se držíš, až u sedmé vzdychneš, než vyslovíš číslo.

Chvilku počkám.

Osmá i devátá rána tě donutí zatajit dech.

Desátou vedu téměř pod zadek, tam kde přechází ve stehna. Je to citlivé místo. Ujede ti slabé „au“, ale zůstáváš dál předkloněný, s rukama na svém místě.

„To bychom měli na zahřátí, nyní přijde na řadu trest.“ Než důtky odložím, chvilku tě střapečkem jejich konce šimrám po zádech.

„Dál už počítat nemusíš. Dostaneš rákoskou. Výprask bude trvat tak dlouho, jak uznám v tuto chvíli za vhodné.“

Zase ta tíživá nejistota. Vím, že ji nemáš rád. Chci tě ale donutit, aby ses mi plně odevzdal. Vypnul hlavu a její tíživé myšlenky. Zapomněl na coby - kdyby. Nyní je jen tady a teď. Já a ty. Nic jiného.

Beru dlouhou rákosku.

„Popojdi nohama půl kroku od stolu a víc se o něj zapři rukama.“ Chci, abys měl dobrou stabilitu.

Čekám, než se uvelebíš, a mezitím rákoskou jen tak svištím vzduchem. To je zvuk. Kdo ho zná, dokáže mu z něj zamrazit až v morku kostí. Znovu to napjaté očekávání.

Když ti na půlkách pleskavě přistane moje dlaň, uvědomíš si, že jsi zase zadržoval dech. Nediv se, že to vím. Vnímám sebemenší reakce tvého těla.

Odložím rákosku vedle tebe na stůl, což tě překvapí. Zvědavě otočíš hlavou a nadskočíš, protože ti na zadku přistane pořádné plesknutí mojí pádnou dlaní. Až po ní zůstanou patrné obrysy jednotlivých prstů.

„Dobře. Když se neumíš ovládat, uděláme to jinak.“ Následuje klapot mých podpatků ke skříni a za chvilku se vracím zpátky s hedvábným šátkem v ruce, abych ti zavázala oči. Pevně utáhnu uzel v týle a ujistím se, že šátek dobře plní svou funkci. Rezignovaně si položíš hlavu tváří na stůl. Pohladím tě po vlasech a opět beru rákosku.

Přiložím ji ke tvému pozadí, abych si vyměřila dopad první rány. Nyní je to trest, ale nechci tě odrovnat hned na začátku. Plavným pohybem zhoupnu paži a ratanová tyčka se s gustem zakousne do tvé důtkami zrůžovělé kůže. Jen slabě sykneš.

Další rány cílím těsně vedle té první, čímž na tvých nastavených půlkách linkuji pravidelnou osnovu, řádek po řádku. Po sedmé ráně sebou slabě cukneš, ale dál vzorně držíš.

Udělal jsi mi radost. Snad bych tě i já mohla trochu potěšit. Ještě svižně umístím další tři rány a znovu rákosku odkládám.

Tentokrát vzorně čekáš, ani se nepohneš. To opravdu zaslouží odměnu.
Chvilku posloucháš cvakání lodiček a otvírání několika krabiček, než se znovu postavím za tebe ke stolu. Pomalu ti položím dlaň na bedra. Jen tak ji nechám chvilku položenou. Jako bychom se na sebe napojili, znovu se nám sjednotí rytmus dechu. Kolenem ti zlehka postrčím nohy a donutím tě ještě více se rozkročit.

Zvednu ruku z tvých zad a po chvilce se tě dotknu mezi půlkami. Trošku to studí, mám prsty od lubrikačního gelu, který ti tam jemně roztírám. Nyní dobře víš, co bude následovat. S hlavou položenou na desce stolu se uvolňuješ a úplně se oddáváš mým dotekům. Když do tebe pomalu zavádím anální kolíček, jde to úplně samo. Zapnu ho na nejnižší stupeň vibrací a dlaní přidržím na správném místě.

„Dej si nohy k sobě, zůstaň dál od stolu, opřený o desku.“ Než si srovnáš polohu, dál jistím kolíček, aby nevypadl.

Chvilku tě nechávám si zvyknout a opět beru do ruky rákosku. Nyní to však bude výprask pro potěšení.

V pomalém rytmu vždy vyměřím místo dopadu a lehkým pohybem zápěstí nechávám rákosku, aby se zakousla do tvého pozadí. Ze začátku krásně pravidelně dýcháš, vedu rány vždy na konci nádechu.

„Ponoř se víc sám do sebe. Uvolni se a na nic nemysli.“ promlouvám k tobě tichým vemlouvavým hlasem.

Pravidelně rytmicky sázím jednu štiplavou ránu za druhou.

S narůstajícím vzrušením se ti zrychluje dech a začínáš sebou trošku šít.

„Pusť se stolu, smíš si to udělat.“ V mlžném oparu vzrušení využíváš mého dovolení. Pár svižnými tahy doplněnými o trochu ostřejší rány bouřlivě vrcholíš na podlahu a já tě zbavuji kolíčku.

Zatímco se vydýcháváš, stahuji ti z očí šátek. Klekáš si na zem a přijímáš ode mě mokrý ručník, aby ses mohl upravit. Dalším ručníkem pak stíráš sperma i ze země.

Já mezitím znovu sedím v ušáku.

„Pojď ke mně.“ Pokynu ti k mým nohám, kam se po čtyřech opět přesouváš.

„Smíš si pohodlně sednout,“ dávám ti poslední příkaz a rukou naznačuji, že si smíš složit hlavu ke mně na klín. Zatímco se ti uklidňuje zrychlený dech, něžně tě hladím ve vlasech. 

5.1.17

Výplatní den u mámy

    Uběhly tři měsíce a je to tu zase. Pravidelný výplatní den u mámy. S mou sestrou (dvojčetem) se sejdeme doma u mámy a bude účtování. Je nám sice už 30 let, ovšem to nemění nic na tom, co již kdysi máma zavedla. Jen to není každý týden jako v dětství, ale jednou za tři měsíce a my to oba respektujeme.
    Výplatní den znamená, že já i sestra Pavla povíme mámě co jsme během uplynulé doby udělaly špatně, jaké máme prohřešky a za co tedy zasluhujeme trest. Výsledek je vždy stejný – odcházíme domů se zmalovanými zadnicemi. Ještě nikdy s nestalo, že bychom nebyli ten den biti.
    Zvoním a přichází mi otevřít Pavla. Přivítám se s mámou, která se usmívá a říká, že si dáme společně kávu. Takhle to vždy začíná, klid, pohoda, ale my dva víme, že úsměv na mámině tváři nebude trvat dlouho. Sotva jsme dopili, tak máma vybízí k tomu, proč jsme přišli.
    „Tak vy dva, tady přede mne se postavte a vyprávějte. A pravdu, víte, že to poznám,“ začala klidně, ale nesmlouvavě máma.
    Nejprve Pavla a potom i já sdělujeme své prohřešky. Je to u obou zhruba stejné – pozdní příchod domů, neuklizený byt, používání sprostých slov při klení, špatně umyté nádobí atd, atd., atd. No co vám mám ještě povídat. Máma se dívala na nás oba soustředěně a my před ní stáli a ani se nepohnuli. Čekali jsme, až si to máma celé vychutná.
    „Takže jako vždy milánkové. Všechno nachystejte. Dnes dostane každý 50 ran,“ udílí pokyny máma.
    Obvykle to není o moc méně, takže taková normální cesta. Pavla jde do kuchyně pro vařečku a já odsunuji konferenční stolek od gauče, ať je dostatek prostoru. Když je vše nachystáno, opět si stoupneme vedle sebe a dáme ruce za hlavu.
    Máma vstala z křesla a vzala do ruky vařečku. Chvíli si nás prohlédla řekla: „Mirku ty půjdeš první,“.
    Přistupuji tedy ke gauči, rozepnu si kalhoty a stáhnu je až na zem. Hned poté beru za lem své trenýrky a také je stahuji až na zem. Vzápětí potom se ohnu tak, že se lokty opírám o sedací část gauče. Pavla ke mně přistoupila a vyhrnula mi košili na záda. Ano, právě nyní je můj holý zadek vystaven k výprasku. Netrvá dlouho a máma mlčky přistupuje, zvedne ruku a vařečka dopadne na můj holý zadek. Pavla začíná počítat. S pokračujícím výpraskem je bolest větší a větší a já už nemohu být zticha. Naříkám hlasitěji a hlasitěji. Pak najednou slyším číslo 50. Pavla dopočítala a já to měl za sebou.
    „Narovnej se a vyměňte se,“ velí máma.
    Já se pomalu narovnávám, přejede mírně rukama po čerstvě zmalovaném zadku a odšourám se vedle. Kalhoty a trenýrky mám stále u země. Pavla jde ke gauči, odložila si sukni, stáhla kalhotky až k zemi a ohnula se stejně jako já předtím. Máma k ní přistupuje a začíná s výpraskem. Já počítám. Pavla se snažila, ale brzy začala naříkat a plakat. Její vystrčený nahý zadek se barví rychle. Také ona se dočkala čísla 50. Ubrečená se narovnává a hladí si zadnici.
    „Víte, že ještě nekončíme! Oba svléknout donaha a klečet. Však víte kde,“ zní mámin povel.
    Já si sundávám ponožky a košili, Pavla halenku, silonky a podprsenku. Oba si klekneme vedle sebe úplně nazí na místo u okna a zase dáme ruce za hlavu. Víme, že takto budeme klečet 30 minut. Bolí mne zadek a Pavla na tom není o nic lépe. Ještě chvíli pofňukuje, než přestane úplně brečet. Klečíme vzorně, ostatně jako vždy.
    „Dobře, máte to za sebou. Můžete vstát a obléknout se,“ slyšíme konečně spásné pokyny.
    Vstáváme, oblékáme se a brzy na to se loučíme s mámou.
    „A buďte hodní. Mám vás ráda,“ volá na nás máma ještě ve dveřích.
    S Pavlou si na chodbě vyměníme pár výrazů, které říkají něco v tom smyslu, že je nám toho druhého líto. Před domem se obejmeme.
    „Tak zase za tři měsíce se tady sejdeme,“ povídá Pavla.
    „Určitě ano,“ odpovím a jdu domů. Vím, že doma budu muset ukázat zadek své ženě. Ale to už je jiný příběh.

4.1.17

Z mého života 5: Ivanka Prozrazení

Jmenuji se Ivana a narodila jsem se v roce 1980. Můj taťka se jmenuje Zdeněk a moje mamka se jmenuje Týnka, a oba znáte z mamčina vyprávění. Oba rodiče velmi miluji, a s nimi, a se sestřičkou Žofkou, jen o necelý rok mladší, kterou taky velice miluji, jsem prožila opravdu šťastné dětství a začátek dospělosti. I  rodiče se  navzájem velmi milují, a celý život byli nám dětem vzorem toho, jak se lidé mají k sobě chovat. Proto mě překvapilo a do značné míry šokovalo, co jsem zažila, když mi bylo čtrnáct.

Jednou v noci jsem se vzbudila na ošklivý sen. Vstala jsem a běžela se dát ukonejšit k mamce, jak jsem to v takových případech dělávala, když jsem byla malá. Když jsem vstoupila do rodičovské ložnice, nemohla jsem uvěřit svým očím. Nahatá mamka ležela na bříšku, a nahatý taťka ji mrskal po zadničce krátkými řemínky upevněnými na nějaké tyčce. Byla jsem úplně jistá, že taťka mamce neubližuje, neboť mamka nejen, že neplakala, ani nekřičela, ani taťkovi nenadávala, ani se nijak nebránila, ale naopak se prohýbala v zádech a slastně vrněla, asi tak, jako když jí taťka masíruje záda, nebo když si mamka pochutnává na nějakém dortu. Nebylo tedy potřeba vyvolat poplach, ale stejně mi to bylo divné. Moc divné. Vydržela jsem se dívat ještě asi deset minut, a najednou jsem začala mít mokré pyžamo. Tomu jsem rozuměla ještě míň.

O několik dní později jsem se silou vůle bránila spánku, a když Žofka usnula, potichu jsem se odkradla do ložnice. Co jsem viděla, bylo velmi podobné tomu, čeho jsem byla svědkem minule. Tentokrát nahatá mamka klečela na posteli, s nosem zabořeným do polštáře, a nahatý taťka ji bil páskem z mamčiných kalhot. Mamka mezi slastnými vzdechy říkala, "nepřestávej, Zdeněčku, ještě, můžeš přidat, ale hlavně proboha nepřestávej."

Vrátila jsem se do našeho pokojíku a vzbudila Žofku. "Pojď se na něco podívat," řekla jsem jí. Žofka protestovala, proč ji budím uprostřed noci, ale protřela si oči a šla. Jen co jsme vstoupili do dveří, Žofka mě uchopila za ruku a tahala mě zpět. "Ty seš ale blbá," řekla Žofka, když jsme se vrátily k sobě. Ale hned se zarazila, objala mě oběma rukama a pohladila mě po zádech. "Promiň." Takhle jsme spolu totiž nikdy nemluvily. "Kvůli tomu mě budíš?" pokračovala už mírnějším tónem. "To jsem viděla stokrát." "Ale proč to dělají?" ptala jsem se. "Však to mamku musí bolet."  "Víš," řekla Žofka, "někteří lidé, hlavně ženy, ale nejen ženy, v menší míře i muži, mají rádi, když se před souložením, nebo během něho, nechají mrskat po zadcích, nebo i jinde. Ano, bolí to, někdy docela dost, ale je to bolest vzrušující, a když je po výprasku, dostaví se povznešená nálada a cosi, jako štěstí."

"Co je to souložení?" zeptala jsem se. "Ty seš ale ..." začala Žofka, ale zastavila se ještě včas. Tentokrát mě objala už beze slov, a vysvětlila mi to. Zase jsem cítila, že mi vlhne košilka. "Ty už jsi něco takového zažila?" pokračovala jsem ve vyptávání. Žofce byla otázka nepříjemná, ale nakonec připustila, že "jo, párkrát to zažila." "A bylo to moc fajn," Žofka se začínala uvolňovat. "Taky bych chtěla něco takového zažít," pravila jsem. Žofka zachrčela nějaký neurčitý zvuk, který mohl znamenat cokoli, ale neřekla nic. Musela jsem ji popostrčit. "Mohla bys mě trochu vymrskat ty?" "To bych teda nemohla," utrhla se na mě Žofka, ale hned se zase uklidnila. "Nejsem totiž lesba."

"Co je to lesba?" "Ty seš..." Nedokončila, pohladila mě a políbila na tvář, vysvětlila mi terminologii sexuálních vztahů, a dodala, že výprasky musí holce, pokud tato není lesba, dávat kluk nebo muž, případně naopak. "Až si najdeš kluka, můžeš ho opatrně dokopat k tomu, aby ti nařezal. Ale nesmíš to uspěchat. Kluci někdy mívají dlouhé vedení."

Od toho dne jsme měly nosné téma na rozhovory před spaním. S Žofkou jsme se ještě víc sblížily. Vysvětlila mi - mnohem podrobněji, než učitelka sexuální výchovy - jak to chodí mezi mužem a ženou, když se mají rádi, že nemusí vždycky jít jen o plození dětí, jak se nám snaží namluvit různé ideologie, a že partnerské hrátky lze zpestřit mnoha různými způsoby a že jedním z nejpříjemnějších způsobů takového zpestření je spanking, což je doslova plácání rukou, ale může se provádět i jinými pomůckami. Spankingové výprasky se dělají na různé části těla, ale nejbezpečnější je to na zadek, kde ani po silnějších výprascích nemůže dojít k vážnějšímu zranění, a kde - kromě toho - je největší počet takzvaných receptorů, což jsou volná zakončení nervů přenášejících smyslové vjemy do mozku, a odtud pak do oblasti pánve. Vyprávěla mi o tom, jak došlo k tomu, že ji pár kluků vymrskalo proutkem, nebo velikonoční pomlázkou, ale nechtěla mi říct, o koho šlo, protože ty kluky možná znám. Když o tom vyprávěla, měla v tváři zasněný výraz. Pod slibem přísného utajení mi ukázala velmi starý a velmi ohmataný barevný časopis, který našla úplně na spodku nejnižšího šuplíku s mamčiným spodním prádlem.  Byl psán v nějaké nám neznámé řeči, snad trochu podobné na němčinu, a byly v něm obrázky souložících párů, a na konci i pár stránek obrázků, na nichž nahatá děvčata (ba i jeden kluk) dostávají na zadek různými nástroji od nahatých nebo i oblečených kluků. Žádné z děvčat nevypadalo, že by jim to bylo jakkoliv nepříjemné. Když jsme si časopis prohlížely, cítila jsem, jak  receptory přenášejí smyslové vjemy pod mou košilku.

Když jsem jednou v noci navštívila rodičovskou ložnici potřetí, scéna byla trochu změněná. Na bříšku tentokrát ležel nahatý taťka, a nahatá  mamka klečela rozkročená u jeho nohou a bila ho zkrouceným namočeným froté ručníkem. Asi jsem tam stála a fascinovaně se dívala dost dlouho, protože mamka si mě všimla. Přestala s výpraskem, a dost dlouhou chvíli jsme se dívaly jedna druhé do očí. Když mamka pochopila, že nehodlám udělat žádný skandál, chopila se ručníku a pokračovala. Já se pak potichoučku vytratila.

Na druhý den, když byla Žofka v nějakém kroužku, přišla mamka za mnou do pokojíku. Objala mě a dlouho se se mnou mazlila a potom si dodala odvahy, a dala se do vyprávění. Začala tím, co už jsem věděla od Žofky. Že některým lidem je příjemné, když si v intimních chvílích dávají dráždit receptory na zadku, a že ty intimní chvíle jsou potom ještě příjemnější, než jindy. A u starších partnerů, jako jsou oni s taťkou, se někdy stává, že spontánně nenastanou pro intimní chvíle správné podmínky, a že v takové chvíli je výprask nejen příjemný, ale dokonce nutný. Říkala, že manželství, kde oba partneři mají zálibu ve spankingu (Žofka nekecala - takové slovo opravdu existuje), se zřídkakdy rozvádí kvůli nevěře, protože doma mají všechno, co by jinde sotva našli. Na závěr řekla, že spanking není nic nenormálního, a že oni s taťkou se nemají za co stydět, ale že si neuvědomili, že jsme už velké a že všelico už chápeme, a že nám to měli  říct dřív. A že se za to moc omlouvá. Než odešla, zase mě dlouho objímala a hladila po zádech. Měla jsem ji ještě radši, než kdy předtím.

3.1.17

ROZSUDKY SUDÍHO ŠEMJAKA 5

Při studiu východoslovanských bájí, mýtů, pověstí, pohádek bylin atp. lze narazit mj. na postavu – postavičku ´sudího Šemjaka´. Jedná se vesměs o personu, zosobňující nectnosti stavu úřednického. Proradnost, licoměrnost, úplatnost, neupřímnost, zaprodanost, zbabělost, hloupost – kterou teprve konfrontace s důvtipem prostého hrdiny dovede k užitečnému úkonu.
Tak – proč si s tou figurkou kapinku nezažertovat??
To vám zase jednou přiběhla ku soudu sudího Šemjaka mladinká hezounká ženuška a div neplakala. Že prý se nedávno provdala, je tuze milovamá – a hrozně nešťastná. Její muž je prý úředník, vybral si ji, byť byla jen služka – a ona byla dlouho moc šťastná. Nyní však vidí, že když je manžel pryč – je v kraji nějaká mordýřská hrůza. Když se pak mužíček vrátí – je hodně objímaná. Tak má teď strach, poněvadž se dopočítává, že je snad za vraha provdaná. A oznámení dává.
Sudí se chytil za hlavu!

PRAVDA BYLA OPAČNÁ!

Cwlá soudní moc ze všech sil tajila, jaká se po kraji rozmáhá vrahounská hrůza! Proto až z města hlavního volali schopného pána, který by vrahouna vypátral. A TOHO DOSTALA SLUŽTIČKA ZA MANŽELA!
Vlastního manžela udala pozdvihlá ženuška, aniž by tušila, že tímto prozrazuje tajného soudního úředníka! To byla hanba! Sudí se z ostudy rozpálil, dal oné popletě napráskat – a domů ji pode dráby poslal. A její muž?? Ještě jí litoval! Litoval, utěšil a dlouho hojil i ošetřoval. A ona? Popleta-Poctivé? Když se vyzdravila, upřímně manžela poprosila, aby jí přidal. Vyhověl – a v témže týdni už potom vrahouna chytlého měl. Jak by mu trest na té manželce nápad dal – a oči otevřel! Tak si to manželství se služkou předobře udržel…!

Z mého života: 4. Krystýna Rodina

Za necelých devět měsíců po návratu z jugoslávského nudistického kempu se nám narodila starší dcera Ivanka.  Necelý rok po ní přišla na svět mladší Žofka. 

Zdeněk pochopil, že výprasky pro mě hodně znamenají, a že právě ony vyléčily mou neplodnost. Přestal si myslet, že výprasky a láska se neslučují. A tak se stimulace zadku, a v menší míře i některých jiných částí těla, stala standardní součástí našich manželských postelových hrátek, zejména byla-li chuť a vůle k milování dvakrát po sobě. Zdeněk dokázal svou inženýrskou erudici, a spankingové večírky vylepšoval početnými inovacemi, ať už jde o používané nástroje, polohu, délku trvání a intenzitu výprasku, nebo stupeň oblečení (resp. svlečení). 

Jak jsme stárli, a jak klesala Zdeňkova sexuální výkonnost, začalo se zdát být účelné, aby se pasivní stranou spankingu stal i Zdeněk. Ze začátku k tomu neměl moc chuti, ale když viděl, že to zlepšuje erekci, přišel výpraskům na chuť, a časem je dokonce začal sám vyžadovat.

Vedli jsme tedy bouřlivý noční život, takže jsme jsme si ani nevšimli, že děti už jsou velké, a že jejich denní aktivita se může částečně překrývat s naší aktivitou noční. A tak bylo jen otázkou času, kdy se naše - řekněme netradiční - sexuální radovánky prozradí.

30.12.16

Opravák 2

   Vrátil jsem se v pondělí z práce, a ve schránce mě čekal telegram:
 „matika za dve stop pristi pondeli opravak z fyziky stop M stop".
   M., to je Marcela, ta baterková skoroinženýrka ze sousedního města. Dostal jsem záchvat zuřivosti. Jak si to ta ženská představuje? Že budu suplovat její elementární vzdělání a tři roky techniky? Začal jsem jí nadávat (ovšemže v duchu, abych nerušil bytnou, alergickou na zvuky). Začal jsem názvy samic různého zvířectva, pokračoval názvy povolání, především těch nejstarších, a vyvrcholilo to pojmy z anatomie, které jsem dosud nikdy nepoužil ani v duchu.
   Mezi řádky jsem přečetl výzvu, abych k ní přijel na víkend a  nahustil do ní látku za tři semestry, a po minulých zkušenostech nejspíš i ze střední školy. A přitom tu nepsanou žádost nemůžu odmítnout. Už to slyším, jak říká, "abys se mnou souložil až do rána, na to jsem ti byla dobrá, ale když JÁ něco potřebuju, tak to TY nemůžeš." Takže abych - už podruhé za sebou - měnil víkendový program. Začal jsem si sumýrovat, co všechno jí v pátek řeknu, a co si za klobouk nedá.
   Ale jak pracovní týden postupoval, moje zlost začala řídnout, a pomalu začalo převládat to pozitivní z předcházejícího dlouhého víkendu. A když jsem v pátek po směně nastupoval do vlaku, hněv byl ten tam, a já si celou cestu přehrával ty striptýzy v přítmí, tu prosluněnou paseku vysoko nad řekou, to, co se stalo v koupelně, a potom na gauči, na křesle, na gauči, na stole, na koberci, na balkóně a na gauči. Třeba bude Marcela stejně vděčná, jako minule. Spolucestující v kupé si jistě mysleli, že jsem mešuge, když se tak bez příčiny usmívám.   
  V K., ve vzdálené čtvrti mi otevřela Marcela a cudně mě políbila. Jen co mě zavedla dovnitř, můj zrak padl na jakousi prsatou ženskou. "To je moje kamarádka. Taky rupla z fyziky," pravila Marcela. "Jmenuju se Viola," řekla ta prsatá, "a mohli bysme si tykat." A nečekala na můj souhlas, vrhla se ke mně a jazykem mi olízla mandle.
  Můj pracně nabytý klid byl pryč. Hněv, zlost a zuřivost se vrátily. Toto je už teda přespříliš. Místo jedné neschopné mít na krku dvě, a z toho jednu ještě navíc oprsklou. Vzpomenul jsem si na to, jak jsem po tom telegramu v pondělí v duchu nadával, a co jsem si začátkem týdne sumýroval, že Marcele řeknu. Teď jsem to všechno ze sebe vychrlil nahlas. Hlas se mi chvěl, a rudnul jsem zlostí. Snad jen ty výrazy z anatomie jsem (zatím) vynechal.
  Ty dvě se jen přiblble culily, a když mi selhaly hlasivky,  přitulily se ke mně a pohladily mě každá po jedné tváři. "Ale, snad bys nebyl takový sobec," podlézala mi Marcela. "Slibujeme ti, že tě budeme poslouchat."
  "Pojedeme k Viole. Ta má větší privát, tam se nám bude líp pracovat," rozhodla Marcela, když se mi začala vracet barva.
  V ulici za rohem stálo nablýskané červené volvo. "To mi koupil fotr, když jsem prolezla druhým ročníkem vejšky", pochlubila se Viola. Jen s námahou jsem se ovládl a vyhnul se dalšímu amoku. Já jsem sedmnáct let studoval s vyznamenáním a po skončení studia jsem se ve své firmě  stal uznávaným odborníkem, a nezmohl jsem se ani na motorku, a takováhle ...... a ..... a ..... si vozí ..... v luxusním bouráku.
  Projeli jsme celým městem a zastavili před dobře udržovanou vilou ze třicátých let, uprostřed dobře udržované zahrady na dost prudkém svahu. Violin privát zabíral celé první patro a obnášel tři obrovské pokoje s francouzskými okny, dvě koupelny, kuchyni a široký balkón přes všechny pokoje a ještě za roh, s východem přímo do zahrady.
  Trvalo to ještě víc než hodinu, než jsme začali pracovat. Viola nás provedla po svém hnízdečku - ukázalo se, že i Marcela je zde poprvé. Stylový nábytek ze třicátých let, na stěnách až po strop obrazy české malířské avantgardy třicátých let, každý aspoň za půl milionu, koupelny s nablýskanými nerezovými armaturami, obložené kachličkami se složitými barevnými geometrickými vzory. Jen v rohovém pokoji se dvěma okny, který Viole sloužil jako ložnice, jí povolili majitelé vily, trvale se zdržující v podobné vile ve švýcarských Alpách, vlastní dezén: na volných stěnách visely čtyři sépiové fotografie nahých mužů v nadživotní velikosti.
 
  Když jsme se konečně dostali k práci, oťukával jsem si znalosti obou studentek. Ani z Marcely nikdy nebude žádná pořádná inženýrka, ale Viola - to byla naprostá katastrofa. Až zítra začneme naostro, to bude rodeo.
  Holky šly spát do rohového pokoje, mně ustlaly na zemi v jedné z obrazáren. Nemohl jsem dlouho usnout. Toužil jsem po sexu, po Marcelině těle. Proklínal jsem Violu, že narušila mé plány i v tomto směru. V její přítomnosti jsem se neodvážil dělat Marcele návrhy. Ale kdoví, jestli bych se odvážil, i kdybych s ní byl sám.  
  Po opulentní snídani - žádná tatranka, ani párky z konzervy, jako u Marcely - jsme se pustili do učení. Ukázalo se, že jsem to trefil, když jsem večer tipoval, že to bude rodeo. Šlo to mizerně, hlavně pokud jde o  Violu. Když ani po mnoha pokusech nedokázala pochopit jednoduchá řešení, podotkla, že Marcelu jsem dokázal přinutit, aby jí to líp myslelo. Nemohl jsem uvěřit svým uším. Takže já jsem někoho nutil? Ale ovládl jsem se a řekl, tak jo, dostaneš na zadek. Poručil jsem jí, aby si sundala džíny. Poslechla mě a kalhoty položila na zem. Zvedl jsem je a vytáhl z nich úzký kožený pásek. Viola se přehnula přes křeslo, a já ji přetáhl po červeně květovaných kalhotkách. Vyjekla, ale spíš překvapením, než bolestí, protože se vzápětí uklidnila a hezky si to užívala. Rány jsem nepočítal, ale soudím, že jich bylo kolem třiceti. Bočním viděním jsem pozoroval Marcelu. Pravou ruku měla zastrčenou v kalhotách, a v očích nepřítomný výraz.
  Když jsem s Violou skončil, ta se vzpřímila, pohladila se po těch červených květech, stoupla si na špičky a dala mi pusu.
  Ozvala se Marcela, že jí by výprask možná taky pomohl k rychlejšímu chápání. Od slov nebylo daleko k činům. Svlékla si kalhoty i kalhotky a uvelebila se na křesle. Od minulého nesmělého počínání na pasece nad řekou jsem se docela zdokonalil. Už jsem věděl, co a jak, a za chvíli byla Marcelina prcka pěkně růžová. I Marcela mě odměnila polibkem, už ne tak cudným, jako v pátek na přivítanou.
  Po Marcelině výprasku Viola pravila, že Marcela je mrcha a že jí neřekla, že to má být na holou. A že  tedy výprask neplatí a musí se  zopakovat. Tak jsme začali odznovu. Viola si svlékla kalhotky. Předcházející výprask na její široké zadnici zanechal sotva nějaké stopy. Tak jsem přitvrdil. Pásek nebrzděný textilem vydával pravidelné mlaskavé zvuky, které se odrážely od stěn velkého pokoje. Violin zadek konečně nabýval tu správnou barvu, potřebnou pro studium. Violiny projevy teď byly hlasitější, ale nebylo v nich ani za mák náznaku, že by chtěla předčasně skončit.
 V sobotu jsem usínal snadněji. Jednak jsem byl hodně unavený po těžkém dni, jednak jsem už nečekal že by nevděčná Marcela mohla přijít a nabídnout mi trochu vděčnosti, kterou bych si zaručeně zasloužil. Ale jen co jsem usnul, vrzly dveře z haly, a nimi se ke mně blížil ostrý kořeněný parfém. Otevřel jsem oči a spatřil jsem, že se k mému improvizovanému lůžku blíží - Viola. Měla na sobě luxusní krajkovanou košilku, na kterou by mi můj inženýrský plat sotva stačil, a která Viole zakrývala Venušin pahorek sotva do polovičky. Rychle jsem oči zase zavřel a  tvářil se, že spím.
 Přiklekla ke mně, zajela rukou pod přikrývku a přistála s ní na mém údu. Začaly se mnou lomcovat smíšené pocity. Na jedné straně jsem byl namyšlený na to, že po pětadvaceti letech panictví mám v jediném týdnu možnost sexu hned se dvěma ženami, z nichž obě byly k světu. Toužil jsem po sexu, a Violin dotyk mi byl příjemný. A mému penisu ještě víc. Ale na druhé straně mi bylo žinantní laškovat s druhou ženou, zatímco ta první spí sotva o pár metrů dál. Připadalo by mi to jako zrada na Marcele. A kromě toho, Viola mi nebyla sympatická. A tak jsem se přemohl a s těžkým srdcem Violinu ruku odstrčil. "Běž pryč," zašeptal jsem.
 "Proč?" zeptala se. "Nemáš chuť trochu relaxovat po té námaze, co jsi s námi měl?" "Nemám tě rád," odpověděl jsem. "Ne že bys nebyla hezká a pěkně stavěná, to ne,  ale jsi rozmazlený, nevychovaný spratek zazobaného papínka. A kromě toho, kdybych s tebou spal, podvedl bych Marcelu, která je moje děvče, jak ti jistě vyžvanila." Tlumeně se zasmála. "A za třetí, nejsem zdaleka tak dobře vybavený, jako ti chlápci, co visí u tebe v ložnici." Teď se zasmála o poznání hlasitěji.
 "V tom prvním máš pravdu. Jsem rozmazlený, nevychovaný spratek, ale kdybych měla někoho, kdo by mě vychovával, jako jsi to udělal dnes ráno, tak bych se asi časem polepšila. Ale v tom ostatním se pleteš. Marcela - tvoje děvče! Cha, musela jsem se zasmát. Ano, vykecala mi, že s tebou souložila, ale že by byla tvoje děvče? Marcela přefikla snad všechny kluky od nás z fakulty, a žádný z nich si nemyslí, že Marcelka je jeho děvče." Nevěděl, jsem, jestli mluví pravdu, nebo se jen snaží mě ranit, z pomsty, že jsem ji odmítl. Nicméně jsem zesmutněl. Pocítil jsem, že až dosud erektovaný penis náhle zvadl.
 "A chlápci u mě v ložnici? Ujišťuji tě, že velikost není pro mě důležitá. Jsem sice parchant, ale - aspoň po některých stránkách - jsem úplně normální ženská, s úplně normálními prioritami."
 "A co ty," ozval jsem se po dost dlouhé odmlce. "Ty jsi kolik kluků přefikla?" zůstal jsem při její terminologii. Zasmála se potřetí. "Inu, panna už nejsem, jestli ti jde o tohle. Ale zatímco u Marcely by stačila jedna ruka na ty, co ne, tak u mě stačí jedna ruka na ty, co ano."
 Na to jsem neměl co říct, ale hlavou se mi honily protichůdné myšlenky. Když mlčení trvalo už dlouho, Viola se ke mně naklonila a dala mi dost dlouhou pusu na ústa. Potom vstala, a její nezakrytá prdelka i s jejím kořeněným parfémem se odkolébala ke dveřím, až se mi konečně ztratila z očí, i z nosu.
 Ráno se na servírovacím stolku vedle opět velmi bohaté snídaně objevily dva přesně stejně dlouhé a stejně tlusté pruty, zbavené listí a součků. Kdoví, která z nich se nad ránem obtěžovala do zahrady?
 Po snídani se obě studentky bez velkých řečí přehnuly přes obrovský rozkládací stůl v "mé" obrazárně a vyhrnuly si sukně. Kalhotky si dnes zapomněly obléct. Vykoukly na mě dva zadky, takže bylo co srovnávat. Violin byl o něco větší, nicméně ještě v normě po extra třídu. Mezi stehny prokukovalo nevyholené pohlaví. Kdyby se ode mě neočekávalo, abych ho sešlehal, s chutí bych ho pohladil. Marcelin zadeček pak byl opálený. Asi se opaluje nahá (jak to, že jsem si to před týdnem nevšiml?). Ale ani na jednom z nich už nebyly vidět stopy včerejšího výprasku.

 Proto jsem dnes přitvrdil. Dal jsem do vyplácení větší sílu. Viola křičela bolestí, ale jinak to snášela statečně. Asi vzala vážně noční předsevzetí, že se tvrdou výchovou polepší. Marcela ani necekla. Jen se vlnila rozkoší. Asi byla  zvyklá na pravidelné výprasky. To, a skutečnost, že je opálená po celém těle, by nasvědčovalo tomu, že Violina poznámka o Marcelině promiskuitě byla nejspíš pravdivá. Dostal jsem na ni vztek a ještě víc jsem přitlačil. Když byly oba zadky pěkně prokrvené a oba pruty k nepotřebě, s vyplácením jsem přestal. "Končíme, holky," zavelel jsem. Marcela se postavila, spustila sukni a uhladila si ji. Viola zůstala ležet. Začal jsem ji plácat ještě rukou. Pocítil jsem, že její prcka byla nejen červená, ale i teplá. Byl to docela příjemný pocit. Když mi v kalhotách začal tvrdnout ptáček, musel jsem přestat.
 Přistoupili jsme k doučování. Stejně, jako v sobotu, to šlo mizerně.  Marcela po včerejšku už jakžtakž reagovala na všechny otázky, a tak jsem o ni přestal mít strach. Zkoušku by měla s odřenýma ušima absolvovat. Po zbytek dne jsem se věnoval už jen Viole. Marcela nám dělala servis. Vařila kávu a nosila dobroty z Violiny dobře zásobené spíže.
 S Violou to šlo jak psovi pastva. Buď byla totálně neschopná, anebo - což je pravděpodobnější - měla špatný základ. Potil jsem se, zuřil, nadával, třískal rukou do stolu, vstával a  nervózně chodil po pokoji, trhal papíry, které Viola popsala, chytal se za hlavu. Nic nepomáhalo. Skoro se mi ulevilo, když šla Marcela vařit oběd, a Viola mě požádala ještě o jeden výprask, "aby Marcela nevěděla". Kalhotky stále ještě odpočívaly v prádelníku v ložnici. Stopy po ranním výprasku byly už ty tam, ale zadek byl stále teplý. Když se mi úd znovu postavil, nechal jsem ho stát.
 Večer, když jsme s doučováním končili, nebyli jsme dál, než v pátek. S úlevou jsem se chystal k odjezdu. V koupelně mě nikdo nepřekvapil, nikdo se nepokoušel mě zdržet, abych nestihl rychlík v půl jedenácté. Nikdo se dokonce nenabídl, že mě odveze na nádraží.
 Už na schodech do zahrady jsem ze sebe vychrlil, co mě celé tři dny těžilo. "Violo, tu zkoušku za normálních okolností nikdy nemůžeš udělat. Jedině snad, že by sis vzala velký výstřih a ukázala profesorovi své hezké nárazníky." Viola se jen zasmála a usmála se na mně. Ať už byla Viola jakákoliv, nebyla aspoň  háklivá.
 Unavený a neukojený jsem odcestoval domů. V pondělí, po návratu z práce, na mě čekal telegram:
          
               "fyzika za dve stop vystrih pomohl stop kdy si prijedes pro odmenu stop viola stop
               ps ta krava marcela zase rupla stop"

29.12.16

Opravák 1

Jednou ve čtvrtek odpoledne, krátce před hlavními školními prázdninami, mi volá ze sousedního univerzitního města jedna kamarádka. Vlastně ani ne tak kamarádka, jako spíš známá. Ještě k tomu ani ne příliš dobrá známá. Viděli jsme se jen párkrát, i to jen letmo.

„Jsem v průseru," říká Marcela. „V pondělí jdu na opravák z matematiky, a vůbec nic neumím." Odmlčela se. Říkám jí, že s ní cítím, a povzbuzuji ji, že to jistě zvládne. Vždyť do pondělka jsou ještě celé tři dny, a dnešní noc k tomu. A proč vůbec volá právě mně. Marcelka začíná natahovat moldánky. „Musíš mi pomoct."

„Proč já, a jak ti můžu pomoct? Ty jsi v K. a já jsem v B."  „Protože ty jsi na matiku machr." Nevím, jak na to přišla.  „Musíš ke mně na víkend přijet, a všechno mi pořádně vysvětlit." Ošíval jsem se. Měl jsem na víkend už připravený program, a proč se mám angažovat kvůli nějaké důře, která se nedokáže naučit pár integrálů. Jakoby vycítila mé nevyslovené myšlenky, Marcelka začíná zase vzlykat. „Přece mě nenecháš na holičkách. Když mě nepomůžeš ty, nepomůže mi nikdo. A když mi nikdo nepomůže, tak ten opravák neudělám, a když ten opravák neudělám, tak se nemůžu ukázat doma." Už napůl zviklán se ptám, a kde budu jako spát? V K. nikoho neznám, na hotel nemám peníze, a stejně budou na víkend všechny obsazené. „Můžeš spát u mě," roztává Marcela. „Já se na noc přestěhuji ke kámošce." Slibuji, že tedy něco vymyslím, a zavěšuji.

V pátek z práce místo domů mířím na nádraží a kupuji si lístek do K. Stoji 220 korun. V duchu si nadávám do zatracených hlupáků, co naletí na ženské vzlyky. Zkažený víkend, 220 korun tam, 220 korun
zpátky, a mezi tím  otravná pedagogická šichta.

V K. s námahou najdu její privát v odlehlé čtvrti, kam nejezdí žádná doprava. Marcela mě očekává, a vidím, že je na tom opravdu špatně. Oči červené od nevyspání, a možná i od nějakých prášků, na stole několik skript a spousta počmáraných papírů. Stačí mi byť letmý pohled do papírů, abych viděl, že Marcelka toho z matematiky moc nepochytila ani na střední škole. Zatracená práce.

Jdu do koupelny spláchnout špínu z vlaku, a pouštíme se do práce. Jde to zvolna, velmi zvolna. Znovu a znovu si nadávám, že jsem se dal na charitu, která nemůže skončit než špatně. Když se už už zdá, že dívka jednu lekci pochopila, když má naučené v další lekci aplikovat, ukáže se, že nepochopila nic. Postupujeme známým leninským tempem „Jeden krok dopředu a dva zpět."

V deset hodin večer toho mám plné zuby. Oči mám červené stejně jako Marcelka, a nejraději bych šel spát. Říkám, ať mi ukáže, kde budu spát, a ať zajde k té kámošce. „Už je pozdě, její rodiče by se zlobili," dí Marcela. „Zůstanu tady, a vyspím se v křesle:" Jdu se převléknout do koupelny, Marcelka se převléká přede mnou. Tsss,
tsss. Poprvé v životě vidím nahou ženu. Pocity mám smíšené. Lehám si na gauč, otáčím se podle svého zvyku na levý bok, Marcelka se zkroutí do klubíčka v křesle a přikryje se županem.

Ráno postupuje učení jen o málo lépe. Třebaže se s Marcelou znám jen málo, párkrát se neovládnu, a křičím na ni. „Snad by bylo líp, kdybys tu zkoušku neudělala. K čemu je dobrá inženýrka, která nedovede počítat s limitami?"  K večeru, když marně zápasí s látkou dokonce ze základní školy, procedím mezi zuby „Zasloužila bys
na zadek." „Asi jo," říká Marcela nešťastně.

Do půlnoci máme jakž takž probrané všechny otázky. Jestli bude mít docentka dobrou náladu, trojka by z toho možná mohla být.

Rituál před spaním probíhá stejně, jako včera. Já v koupelně, ona v obýváku. Já na levý bok, ona pod župan.

V neděli se věnujeme praktickému procvičování toho, co jsme v sobotu s bídou zvládli teoreticky. Skřípu zuby, potím se, zuřím, křičím, nadávám, vyhrožuji, že odjíždím, ale výsledky nakonec přece jen přicházejí. Možná z toho přece jen něco bude. Na oběd si ohříváme párky a Marcela navrhuje, že bychom se měli jít projít. Odjíždíme
tramvají za město, a stoupáme do lesa. Na to, že je tak blízko velkého města, je dost neporušený. Na pasece vysoko nad údolím, na jehož dně vidíme vinout se stříbřitou řeku, usedáme na pařezy a dáváme si odpolední tatranku. „Neříkals, že bych zasloužila na zadek?" probouzí mě z přemítání Marcela. „To jsem jen tak
kecal," bručím, a tuším se při tom trochu červenám. „Holky nebiju." A vlastně ani kluky, dodávám už jen pro sebe. „Ale když si zaslouží, tak bys měl." Znovu se vymlouvám, tentokrát ještě nejapněji. Marcela bere situaci do rukou sama. Vstává z pařezu. „Pojď, půjdeme najít nějakej proutek." Jdeme na kraj paseky, kde roste všelijaké křoví.
Odlamuji tenký proutek, ale Marcela není spokojená. Místo toho láme tři dlouhé rovné lískovky. Vracíme se k „našim" pařezům. Marcela si kleká k svému, a já ji, dost nesvůj, začínám švihat přes texasky. Jak prut dopadá na tlustý textil, ozývají se duté zvuky. Po třech - čtyřech ranách Marcela vstává. Prý, že přes texasky nic necítí, a že to takhle nebude mít žádný efekt. Nečeká na mou odpověď a texasky si svléká. Znovu je na kolenou a objímá pařez. Teď má na sobě bílé vypasované nohavičkové kalhotky. Jen o málo menší než bombarďáky. Pokračuji v opatrném mrskání. Marcela stále není spokojená.  „Když to má zabrat, musí to být pořádně." Dává ruce za záda, a
stahuje si kalhotky ke kolenům. To, co jsem viděl večer a ráno letmo a v přítmí, hledí teď na mě v plné kráse a v plném slunci. Opět se chápu prutu a po několika Marcelčiných radách konečně zvládám techniku i sílu úderu, a dívčino bílé pozadí se plní růžovými pruhy. Když se mi prut roztřepí v ruce, Marcelka vstává, a odkládá i zbylé
svršky. Lehá si na záda do jehličí. „Ještě zepředu."

Mrskám  ji přes stehna a podbříšek. Až teď vidím Marcelce do tváře. Nikterak se nezdá, že by to vnímala jako trest. Třetí prut použijeme opět na mrskání hýždí a stehen. Tentokrát dívka leží na břiše, já stojím nad ní rozkročený, a švihám ji podélně. Až teď to vypadá, že má dost. Usedám opět na pařez, Marcela zůstává ležet nahá na jehličí. Cudně odvracím zrak. Povídáme si, já stáčím řeč na  matematiku a zítřejší
zkoušku, ona spíš na  světštější záležitosti. Asi tak po hodině si zhluboka povzdychne (bůhví, co tím chce říct), opráší si jehličí, obléká se a navrhuje, abychom šli domů.

V jejím privátu na vzdáleném předměstí do sebe hodíme zbytek párků, a já se jdu osprchovat, abych stihl rychlík v půl jedenácté. Když jsem v nejlepším, vstupuje do koupelny Marcela. Tssss. Po prvé v životě mě nějaká žena vidí nahého. A ještě k tomu s erekcí. Marcela zastavuje vodu,  kleká si, a erekci bere do úst. Výbuch na sebe nedá dlouho čekat. Marcela se svléká, znovu pouští vodu, a zatímco mě líbá všude, kam dosáhne, já ji něžně hladím po pruhované prdýlce, a šeptám jí do ouška slova omluvy, že jsem byl na ni odpoledne příliš krutý. Místo odpovědi Marcela nechá znovu vklouznout do úst můj úd, jsoucí opět v pohotovostní poloze. Když se v chvatu vzájemně
poutíráme, Marcela mě bere za ruku, odvádí mě do obýváku, a tam, na gauči mi ukazuje, jaké to je žít bez břemene panictví.

Sotva, sotva stíhám rychlík v půl čtvrté ráno, a z vlaku jdu rovnou do práce. Když se po třech a půl dnech nepřítomnosti vracím konečně domů, čeká na mě telegram: „Matika za dve stop pristi pondeli opravak
z fyziky stop M stop".

27.12.16

ROZSUDKY SUDÍHO ŠEMJAKA 4

Při studiu východoslovanských bájí, mýtů, pověstí, pohádek bylin atp. lze narazit mj. na postavu – postavičku ´sudího Šemjaka´. Jedná se vesměs o personu, zosobňující nectnosti stavu úřednického. Proradnost, licoměrnost, úplatnost, neupřímnost, zaprodanost, zbabělost, hloupost – kterou teprve konfrontace s důvtipem prostého hrdiny dovede k užitečnému úkonu.
Tak – proč si s tou figurkou kapinku nezažertovat??
To zas jednou přiběhla k sudího soudcovské stolici mladičká hezounká ženuška, kňučk – fňučky na krajíčku – a ještě s dlaněmi tam vzadu na sukni začala žalovat! Že se jí stala křivda, podvod a zrada! Dokud byla u rodičů, dostávala za lenosti naplácáno, za hlouposti nasekáno a za škody nařezáno. Když si našla nápadníka, rodiče jí přečasto kázali, že nesmí ženichu nikdavá prozradit, kterako přečasto že bývá bita! Tomu byla ráda. Říkala si, že když se mužíček o jejích výprascích nikdáže nedozví – tak jí též nikdáž nijaký nenaloží. A opravdu! Když bylo po veselce, tak zase lelkováním udělala škodu. Krajáče rozbila. Mužíček přiběhl – a místo nařezání byl samé starání, jestli si neublížila. Pak zase zkusila před prací hloupoučce odmlouvat. A co že mužíček? Namísto nasekat – jen a jen domlouvat. Jenže! Když pak zas po čase zkusila lenochovat – mužíček nemeškal – neváhal – A MOC JÍ APLÁCAL! Jakpak, že výprasky najednou znal?? Však mu o nich říkat nesměla! A neřekla! Tak – tak otec či matka prozradit musela! A to je zrada! Ta se jí stala! A tak je tady! A zas se pohladila.
Pan sudí Šemjak na chvilku vstřebával, jaká že je ta přesličná krasavice ťulpa. Pak její rodiče i s mužem zavolal – a rozsudek udělal.
Ať vezmou staří mladé na odpůldne k sobě domů – a kterak náleží zeťovi názorně předvedou kterak jí za lenost naplácat, za hloupé odmluvy nasekat, a za prázdné zevlování při práci důkladně nařezat!
Jak řekl, bylo vykonáno! Staří mladé k sobě vzali, co měli – jak náleží – udělali – a mladí manželé sudího Šemjaka vícekrát nepotřebovali!