24.4.17

Nevyhýbejte se daním. Někdy mohou vést i k docela příjemnému zážitku


 "Co na mě tak civíte?" oslovila mě mladá štíhlá černovláska, která řízením osudu stála vedle mě ve frontě na podání daňového přiznání.

"Představuji si, jak asi vypadáte nahá," odpověděl jsem podle pravdy.

"A co vidíte?" Neurazila se.

"Kromě mnohé jiné krásy vidím pěkný, kulaťoučký zadeček, který si přímo žádá o pěkné poplácání."

"Vy bijete ženy?" zeptala se.

"Ale fuj! Jaké škaredé slovo! To, co mám na mysli, není žádné bití, ale oboustranně příjemný a vzrušující zážitek. Pro ženy dokonce prospěšný. A samozřejmě prováděný za oboustranného souhlasu a na základě oboustranné dohody."

"Co může být na bití prospěšného?" Nehodlala se vzdát své terminologie.

"Tak především, zlepšuje se krevní oběh, reguluje se tlak krve, brání se vzniku křečových žil, a co ženy zejména oceňují, je, že se brání vzniku celulitídy. Nikoliv bezvýznamný motiv je, že při spankingu, jak se tato terapie odborně jmenuje, má žena jedinečnou příležitost ukázat mužům, jak je krásná. Pomocí spankingu se dá zintenzivnit orgasmus a u neorgastických žen orgasmus vůbec dosáhnout. Spanking se rovněž využívá na léčbu neplodnosti žen. Ale to jistě není váš problém. Poněkud méně žádoucím vedlejším účinkem je, že po takové terapii více chutná jíst. Ale jak se tak na vás koukám, ani to není váš případ."

"Inu, vyprávět umíte hezky. Ale je vidět, že jste typický sobecký chlap. Zkrátka macho. Jde vám jen o vaše hnusné libido, a za tím účelem si dokážete vymyslet pohádky o tom, jak je to skvělé. Ale kdyby vám chtěl někdo to bití oplatit, to už byste nebyli takoví hrdinové."

"No, kdyby ten ´někdo´ byla taková ženská, jako jste vy, tak bych si to docela nechal líbit. A s radostí."

Její pohled výrazně změkl. Na chvíli se odmlčela. "Snad to s vámi není tak špatné," pravila. Ještě chvíli bojovala sama se sebou, a potom řekla, "Třeba bych to někdy zkusila. Říká se, že člověk má vyzkoušet všechno. Nebo skoro všechno."

Než jsme se domluvili kdy a kde ji vyzdvihnu, byli jsme u okénka a čelili zamračenému pohledu otrávené úřednice.

Když jsem v dohodnuté době dorazil na dohodnuté místo, čekala tam. Byl jsem trochu překvapen. Myslel jsem, že na mě hraje  habaďůru a nepřijde. "Byla jsem trochu překvapena, že jste přijel" pravila, když nastoupila ke mně do auta. "Myslela jsem, že na mě hrajete  habaďůru a necháte to plavat." Měla na sobě světle hnědý kostým  malinko nad kolena. Čerstvě umyté vlasy pojištěné jednoduchou sponkou, kterou by laik mohl pokládat za zlatou. A voněla.

Zavezl jsem ji do malého levného hotýlku ve vytunelované rekreační oblasti asi padesát kilometrů za městem, který za minulého režimu sloužil hlavně k pořádání dýchánků brigád socialistické práce a branno-sportovních her. Byli jsme tam jedinými hosty.

Bez dlouhých cerátů jsme přistoupili k věci. Přikázal jsem jí, aby si svlékla  sukni, která byla tak úzká, že by se při naší akci mohla poškodit, a aby se opřela  o poněkud rozviklaný stůl. "Mám si stáhnout kalhotky?" zeptala se žoviálně. "Ne," řekl jsem. "Ale, říkal jste, že byste to chtěl dělat s nahými ženami." "Ne," opakoval jsem už poněkud zvýšeným hlasem. "Nic takového jsem neříkal. Váš nahý zadeček jsem si jen představoval." Když jsem viděl, jak zesmutněla, řekl jsem, "Možná později."

Pohladil jsem ji po kalhotkách a pak jsem se dal do vyplácení. Střídal jsem půlky a zvyšoval tlak, ale ani po padesátce jsem ji neplácal moc silně.

Když pochopila, že je konec, vzpřímila se, pohladila se po kalhotkách a chvíli na nich držela obě dlaně. "Měl jsi pravdu," začala mi tykat. "Bylo to příjemné. Dokonce velmi příjemné. Jak je možné, že jsem netušila, jak příjemné to může být. Mimochodem, jmenuju se Barbora," řekla a nastavila mi levou tvář k letmému polibku.

Když jsem se představil i já, pokračovala. "Trváš na svých slovech?" zeptala se. "Já na svých slovech vždycky trvám. Ale nevím, co konkrétně máš na mysli," pravil jsem, třebaže jsem tušil, na co asi naráží. "Říkal jsi, že od takové ženy, jako jsem já, by sis s radostí dal naplácat. Platí to?"

"Samozřejmě," odvětil jsem. "Tak kalhoty dolů!" Svlékl jsem si kalhoty a uvelebil se na stole, kde byla před chvílí uvelebena ona. Zvolila postup, který pochytila ode mě, to jest plácala mě střídavě po obou půlkách, ale dávala do té akce mnohem větší sílu, než já. Aspoň mi to tak připadlo. Dala mi dvakrát asi po stovce a pak se zeptala, "Tak co, bylo to s radostí?" Přisvědčil jsem. Bára teď zahákla ukazováček za gumičku mých trenek, na malý okamžik zaváhala a potom mi stáhla trenky ke kolenům. Chvíli se pokochala odstíny mého zadku, zajisté nikoliv šedivými, a pokračovala ve výprasku, tentokrát na holou. Zůstala při vyzkoušené metodice, aniž snížila intenzitu vyplácení. Tato fáze trvala mnohem déle, než ta předchozí. Odhaduji, že jsem na každou půlku dostal dvěstě, třebaže si nemyslím, že to počítala. Pohlazením po varlatech naznačila, že je konec. Dovolila mi, abych se oblékl.

"Omlouvám se, že jsem ti řekla, že jsi macho. Snášel jsi to docela statečně."

"Nevím, jestli nezměníš názor, až ti nasekám na holou."

"Teď hned?" zeptala se. Podíval jsem se na hodinky, a když jsem viděl, že ještě není moc pozdě, řekl jsem, "Jo, teď hned. Svlíkni si kalhotky."

Poslechla mě bez odmlouvání, ale poněkud po svém. Svlékla si nejen kalhotky, ale všechno. Chvíli se koketně procházela po neútulném pokoji, aby se mi předvedla ze všech stran. Porovnával jsem to, co vidím s tím, co jsem si představoval na daňovém úřadě, a musel jsem svůj odhad opravit směrem do plusu. Byla vysoká, černovlasá, černooká, štíhlá ale nikoliv hubená, prsa asi dvojky s naběhlými hroty bradavek (namlouval jsem si, že o jejich naběhnutí jsem se postaral já), útlý pás, široké boky, dlouhé, rovné, vyholené nohy, nevyholený klín stejné barvy, jako vlasy. Prdelka kulaťoučká, zrůžovělá předchozí masáží, avšak schopná vstřebat ještě další. "Tak co," pravila Bára, "je to jak sis to představoval na tom úřadě?" Ta potvora mi snad čte myšlenky, pomyslel jsem si, ale podle pravdy jsem řekl, že skutečnost je mnohem hezčí než sny.

Tentokrát jsem si ji položil na bříško na lůžko stejně rozvrzané, jako ten stůl, chráněné květovaným přehozem. Přisedl jsem si na pelest postele a trošku k ní mluvil. Chválil jsem ji, jaká je hezká, pěkně rostlá a stavěná, jaké má hezké černé vlásky a dlouhé nožky a krásnou oblou, souměrnou a pěkně prokrvenou prdelku, jaká je statečná, že vydržela tvrdou masáž, ale současně jsem ji pokáral, jaká je neopatrná, že jde na hotel s úplně cizím chlapem, o němž nic neví, a svlíká se před ním donaha, a že za to zaslouží pořádně naplácat, na což se právě chystám.

Barborka byla celá na trní. Evidentně toužila po fyzickém kontaktu, a místo toho musela poslouchat mé kecy. Od nervozity se jí udělala husí kůže, a v žlábku mezi hýžděmi se objevilo pár kapek potu. Nebo čeho.

První plácnutí jsem vedl plnou silou na pravou půlku. Chvíli jsem počkal, co to udělá, a zatím jsem  si prohlížel pět červených nestejně dlouhých otisků na dosud bílém mase. Škubla sebou, ale neřekla nic. Pokračoval jsem decentněji, a sice tak dlouho, dokud mi nezačala umdlévat ruka.

Když umdlela docela, s masaží jsem přestal. Barborka se překulila na záda, roztáhla nohy a pravila: "Jednu věc jsi mi ale, ty mizero, neřekl. Že se po výprasku jednomu strašně zachce milování."

10.4.17

ROZSUDKY SUDÍHO ŠEMJAKA 8


Při studiu východoslovanských bájí, mýtů, pověstí, pohádek bylin atp. lze narazit mj. na postavu – postavičku ´sudího Šemjaka´. Jedná se vesměs o personu, zosobňující nectnosti stavu úřednického. Proradnost, licoměrnost, úplatnost, neupřímnost, zaprodanost, zbabělost, hloupost – kterou teprve konfrontace s důvtipem prostého hrdiny dovede k užitečnému úkonu.
Tak – proč si s tou figurkou kapinku nezažertovat??
To zas jednou stanuli před soudnou  stolicí sudího Šemjaka tři muži. Tři ženatí manželé. Nu, a ti dva žalovali toho třetího. Proč? To bylo tak! První byl vysoce postavený šlechtic, který měl za ženu vysoce postavenou šlechtičnu. Druhý byl bohatý kupec, který měl za ženu největší krasavici široko daleko. Nu a ten třetí, to byl kat. Kat který se oženil s docela obyčejnou nevěstkou. Žalobci tvrdili, že byli hrubě uraženi. Stalo se totiž, že usedli v tomtéž vinném sklepě – kat u odděleného stolu, a jak tak svorně popíjeli, začali rozprávět – a vychvalovat své ženy. A mistr ostrého meče v řeči prohlásil, že je ženat stejně dobře, jak oni dva – a možná lépe. To je vystřelilo! Hned se do něj pustili, jak si to dovolil, přirovnat svou ženu k jejich polovicím, když oni mají ve svojích manželkách takové poklady, kdežro on před svatbou tu svoji tak leda sundal z trestné lavice po řádném vymrskání – a nejspíš si ji tak potom i vzal s holou zadnicí?!
A tak žalovali!
Sudí se na kata obrátil a vyzval ho, ať se vyjádří.
A kat pravil:
„To už můj dědek i táta mne nabádali, že – až si budu hledat ženu, mám se rozhlížet mezi nevěstkami. Ty patří k té třetině světového ženstva, co se vším světovým chlapstvem živí. To je v pořádku. Nevzít si nevěstku, dostal bych za ženu nejspíše děvku, členku druhé třetiny světového ženstva, kterou všecko světové chlapstvo nemístně baví. To není dobré. A když bych za manželku nedostal děvku, byla by to určitě kurva – třetí třetina ženstva světového, co všechny chlapy jen sprostě zneužívá. A to je zlé a to teprve není oč stát! Proto jsem se své milé manželky v hovoru zastal. Tak!“
To mistr popravčí řekl a soud čekal, co bude žaloba říkat dál. Neříkala. Pán s obchodníkem se zarazili, zadumali a pak v ráz vyhrkli, že pravdu měli, když prve prohlásili, že svojí vyvolené před svatbou nařezal!
„Pravdaže!“, on na to. „A je-li potřeba, kdykoli to zase udělám! Tak mívám jistotu, že se od žínky ženušky ni žádných parohů, nižádných úkladů nedočkám! Ví, že když mne manželsky nepodvede a balamutit chytrácky nebude – tak, že jí nenasekám. Proto jsem doma skrz naskrz spokojen a nic se nestarám!“
Tu se ti dva opět zarazili, pořádně zamysleli, za ušima se oba podrbali, na sebe podívali – a žalobu odvolali. Pochopili, že dobré ženě není třeba pýcha ze vznešenosti, ni faleš z bohatosti. Je třeba upřímné a čestné poctivosti!
Tak nechali soudu i souzení a že kupec načapal u ženy galána a pán zas u té své země-zrádného kurýra, tak lotry vyhnali – a ženám nařezali!
Tvrdou-leč, platnou pravdu může mít i kat!

3.4.17

Lhát se nemá (duben 2017)

Předně musíte vědět, že moji rodiče vyžadovali abych si dělala domácí úkoly hned poté co příjdu ze školy, zatímco většina ostatních spolužáků hodila tašku do kouta a na úkoly si vzpomněli až večer, nebo je prostě opsali ráno před vyučováním. Ten den jsem bohužel zapomněla sledovat čas a vrátila se z odpoledních toulek o něco později, takže mamka se na mě připravila. Zeptala se, zdali mám hotové domácí úkoly a já bez zardění prohlásila že ano. I příklady z matematiky? Jistě, i příklady. Ani jsem se nestačila přezout, už mě vedla do pokoje kde na psacím stole ležela nebezpečně povědomá koule zmuchlaného papíru.
Nesnášela jsem matematiku, násobilka mě doháněla k šílenství - a co teprve když se mezi čísla zapletly zlomky, desetinné čárky a navzdory zdravému rozumu i písmena. Geometrie ještě ušla, ale aritmetika nikdy! Podlehla jsem vábení slunečného dne a naléhání netrpělivých kompliců. Nechtělo se jim čekat a mě zase počítat.
Ta zmuchlaná koule, to má být můj úkol z matematiky? Ne? Tak bych ho raději měla rychle najít, protože maminka se pod něj touží podepsat a už ztrácí trpělivost. Jenže úkol se nenašel. Dobrou čtvrthodinu jsem poctivě prohledávala pokoj, aktovku i zásuvky, než mě obžaloba přerušila. Naposledy se teď ptá, napsala jsem si úkoly dřív než jsem vyrazila ven? Ano, nebo ne? Ale pravdu!
Ano, lhala jsem, jenže to mi přece nemůže dokázat. Podle mé verze se hotový úkol záhadně vypařil zatímco jsem byla pryč a zmuchlaný list s přečmáranými výpočty nic neznamená, přestože na něm stojí dnešní datum a nejdelší škrt končil interní poznámkou TRHNI SI ÚČO BLBÁ. Mimochodem, kde ho našla? Opravdu se v mé nepřítomnosti přehrabuje v MÉM koši na papír?
A dost! To by stačilo. Soudkyně vynesla rozsudek a posadila se na židličku. Rozhlédla se kolem sebe, jakoby vážně hledala kladívko, kterým můj verdikt zpečetí. Vlastně jsem se přiznala už když mi vyhrnula sukni. Doufala jsem, že jí přiznání a lítost obměkčí, jenže namísto odpuštění mi vůbec poprvé před výpraskem sundala i kalhotky. Nic mě nemohlo připravit na to, když ucítíte jak vám kloužou pod zadek a po stehnech skoro až ke kotníkům. Horší ponížení jsem nezažila. Prosím, ještě tak ohnout přes koleno když ji to stále baví, ale proč tohle? Proč na holou mami? Ani jsem tu větu nemohla pořádně vyslovit, jak příšerně mi bylo. Vážně, proč? Cítila jsem že rudnu a že se brzo rozbrečím, i když jsem si už tolikrát předtím umínila, že příště jí tohle zadostiučinění neposkytnu, pokud to bude jen trochu možné.
Vysvětlila mi, že se nezlobí za můj pozdní příchod, za mé nevhodné výrazy, nedostatek úcty k učitelům, ani za to že jsem porušila naši dohodu, ale že se cítí nevýslovně zklamaná tím, jak bezostyšně jsem jí celou tu dobu lhala. Zajímalo jí jak se v tu chvíli cítím já? Asi ne. Když jsem byla menší, tvrdila že vždy pozná když lžu - stačí mi prý sáhnout na nos - a já tomu věřila! Copak takové tvrzení není lež? A co ty řeči o čápech a především o Ježíškovi? O bačkůrkách které pláčou, když si je nikdo nechce obout? Nechápala jsem, co je na lhaní tak špatného. Vždyť většina mých kamarádek lhala, nebo neříkala celou pravdu, což je někdy skoro totéž. Dělali to všichni, tak proč mám pykat zrovna já? Výhody pravdomluvnosti jsem ocenila až když mi na zadku namísto očekávané dlaně přistálo pravítko a naprostá mravní jistota přispěchala mnohem dřív, než se obtisklo podesáté. Mamka mi dala přinejmenším pětadvacet dobrých důvodů proč příště nelhat, ačkoliv jsem je popravdě řečeno nestačila počítat. Když mi konečně pustila ruku a postavila mě zpátky na nohy, žádné další otázky už mě nenapadaly, kromě jediné, totiž zdali se v tomhle tisíciletí ještě někdy posadím - psal se rok 1999.
Ten večer za mnou mamka přišla znovu, tentokrát pouze zkontrolovat můj opravdový úkol který jsem sepsala všelijak, ale rozhodně ne v pohodlí. Obsahoval spoustu chyb které jsme společně opravily. Poté řekla, že si od nynějška smím organizovat volný čas podle libosti a psát úkoly kdy uznám za vhodné, pokud budu svědomitá a nebudu povinnosti zanedbávat, čímž jí dokážu, že mi může opět důvěřovat. Nová dohoda se mi líbila a hned bych pod ní vlepila virtuální palec, ale to tenkrát pochopitelně nešlo. Internet k nám zavedli až mnohem později. Mimoto mi rodiče krátce nato zvýšili kapesné, třebaže z jiných důvodů, pokud vás napadlo že mamka svých činů nakonec litovala. Kdepak, podle jejího mínění jsem si každý nářez poctivě zasloužila. Snad měla pravdu.
První věc, kterou jsem si z extra peněz koupila bylo nové pravítko. Ne že by to staré během lekce utrpělo, spíš naopak. Na můj vkus bylo až příliš pružné, setsakra odolné a možná i zbytečně dlouhé. Nešlo vůbec rozlámat, tavilo se špatně a vůbec podivuhodně odolávalo všem pokusům o zneškodnění, jako každý správný vladař či diktátor. Nakonec mi od něj pomohla až sousedka se kterou jsme sdílely stejnou lavici. Všimla si, že s sebou z nějakého důvodu nosím vícero pravítek. Mohla bych snad jedno postrádat, když jí teď hrozí poznámka, že se na začátku hodiny neomluvila za chybějící rýsovací pomůcky? Samozřejmě že mohla, je to vlastně její pravítko, paní učitelka se musela splést. S úlevou a špatně skrývaným potěšením jsem ten pekelný dáreček poslala přebornici ve lhaní, šampiónce výmluv a mistryni třídy v překrucování skutečnosti, která jej, nevěda, co činí, vděčně přijala.
Ani pravítko nezahálelo. Snad oplývalo tím druhem aury, která způsobovala, že bývalo po ruce kdykoliv si něčí zaskočený rodič umínil upravit výchovnou strategii. Náhodou vím o dvou dalších případech, během nichž se osvědčilo při podobné události, jakou popisuji výše, třebaže v jiném obsazení. Tehdy to nebývalo úplně běžné, ale zase ne tak vzácné jako dnes. Kromě lavice a pravítka jsme totiž se sousedkou sdílely i stejný dům a naše pokoje se nacházely šikmo nad sebou, takže kdybychom byly lepší kamarádky a hodně na sebe křičely, mohly jsme si přes stěnu klidně povídat. Poučená majitelka se hleděla prokletého dědictví urychleně zbavit a pravítko tak pobylo ještě nějaký čas u jejího bratrance. Opět zapracovalo, i když za tuhle informaci bych do ohně nesáhla. Někteří lháři zůstanou lháři napořád. Víckrát jsem o něm neslyšela. Snad skončilo v popelnici, v lepším případě celé zaprášené ve výloze nějakého bizarního starožitnictví, ale vážně pochybuji o tom, že ještě koluje.
Lhát se nemá a vy už asi tušíte, že ani mě „čarovné“ pravítko docela nenapravilo. Možná byla chyba, že jsem ho vyměnila tak brzy. Možná že mamka ukončila exekuci předčasně, takže zákrok nezničil metastáze, které se časem rozrostly. Pravdou je, že se mi výprasky líbí, že mě zajímají a ráda o nich píši, třebaže jiná moje část takové tvrzení popírá a raději vyrukuje s hloupou masku lhostejné přetvářky, kdykoliv na ně příjde řeč. Bývalo těžké přiznat si pravdu a zcela nemožné uvěřit že mě výprasky vzrušují při střetu s realitou, ale to už je dávno. Dnes mě mrzí spíše to, že o nich stále nedokáži otevřeně hovořit dokonce ani s přáteli kterým důvěřuji. Jsem přece dospělá. Na pomoc kouzel už spoléhat nemohu.

27.3.17

NEVĚSTA

Následující příběh se odehrává v tzv. ALTERNATIVNÍ HISTORII, jmenovitě - v neexistující podobě 19. stol. Jde tedy o SCI-FI.
Jmenoval se Božetěch Jiskr a byl to prostinký kluk z našeho, no... Městečka. (Kapinku přerostlý vsi, abyste věděli!) Už jako malej byl po uši ,,udělanej'' do Amálky správcovic, ale - to si moh tenkrát myslet i na hvězdu nebeskou! On musel do jednotřídky na předměstí, jí chůva nosila věci k učenī přímo na zámeček. On tedy byl sice premiant, ale s tím před ràdoby-panstvem pořídíte míň, než před šlechtou. Rýsovalo se to pro něj na seminář, když ale odmaturoval, objevili se pánové v cylindrech a havelocích. Ryc-pic byl v kadetce - a potom zmizel. Z Amálie se stala nejnamyšlenější krasavice široko daleko. Nosánek nahoru, hnědavé kudrny a... To bylo podivné - při vosím pase a drobounkých nožičkách hezoulinky zakulacená. ,,Nahoře'' i ,,Dole''. Kráska to byla. To zase jo. Povídalo se, že míří hodně moc vysoko. Prý že až na ,mladého pána'. JENOMŽE! Přišel šestašedesátý...! (Válka Prusko-Rakouská 1866, historická pravda.)  A Císařpán Franta-Pepek to Kronn-Princovi Fritzínkovi jak se patří natrhnul! (Fikce) Prušácký Praisové se nestíhali divit, když na jejich hrotitý přilby vyjely parní tanky, za nimi bitevní věže - a vypochodovali táhloví roboti na páru! Němci z Čech rádi zdrhli A FRANTIŠEK JOSEF SE DAL V PRAZE KORUNOVAT KORUNOU SVATOVÁCLAVSKOU!  To byla paráda! Vídeñ uznala Prahu... A UHŘI SE VZBOUŘILI!! Zalitavsko se vrhlo na novou osu Vídeň-Praha a s podporou Osmanských Turků obnovili bleskovè skončenou válku. I Němci zvedli hlavu. Štěstí že vypomoh sám Ruskej Cář. Jakoby ho oslovilo kouzlo České koruny. A možná se to i stalo. Polákům dal kus země na Polsko - a sám vpad přes Černý moře na Turka. A Poláci se jako diví dali přes Tatry do Uhrů. To byla mela! 
A u nás??
V městečku XXXXXXXX?!
To stálo  za to!!
Začlo to, bohužel tím, že ,mladý pán', syn našeho barona, padnul tam u Hradce. Tam u Královýho Hradce... No jo. I vítězný bitvy mívaj voběti. Potom nám do kraje vtrhnuli Uherští jezdci. Fujtajbl! To byl hnus, mlátit se s rajťákama v rudejch vestách, vyšívanejch košilích a černejch, zahrnutejch kloboucích. Voháněli se bičema, šavlema, kudlama i pistolema a krátkejma flintama. Ještěže naše - ostrostřelecký karabiny donesly o tolik dál! Divili se - kníratý čerti! Černý jak Lucifeři! Ale votravovali u nás vzduch pěkně protivnou chvilku. Pak bylo už skoro po válce, málem se ani nebojovalo - a věci se děly!  Přijel vám bedněnej vůz s mřížema - A BARONA ZATKLI! Prej za kolaboraci, čert ví s kým. On měl tátu Bavora, nebožku ženu Maďarónku,... Nu-krátce, byl pryč. Prej umřel ve Štajnu-pevnosti. Kdo ví. Každopádně byl pryč, jeho zbylý syn nedědil - A NOVÝ PÁN STARÉHO SPRÁVCE VYHNAL!!! Tedy - přesněji, nový pán, Herr von Ikker, poslal dva muže, nové správčí. A starý Krampel musil ze spravcovského domu s balkónkem do náměstíčka ven! S rodinou (tj. ženou i Amálou) a ranečkem! Jak by ho úřední exekutór pro dluhy vyhazoval! jej! To byla podívaná! A když bylo všecinko v nejlepším, hlavně ženský jekot, Gotfeied von Ikker dorazil. A byl to on - Božetěch! Bože! Jak ten se změnil! Navenek vůbec ne. Malý, útlý, hubený...  Obličejíček, jako andělíček... Ale já s ním husy pás a v lavici sedával. Píšťalky jsme spolu dělali a na pradlenky pak zas koukat chodili. Já poznal, že tam uvnitř je z anděla čert. Už jen ta uniforma! Byl z něho oficír od Soldaat-Patrolly! Jeden, já, nepotřeboval ani malou nábosilku a měl to spočteno, že dělá pro CK tajnou policii! Mí ostro-střelecký srdce zatrnulo, ZATÍM ale šlo všecko jak v pohádce. ,,Bóďa'' vzal  Krampelovi přímo na zámeček a ,,všichni se divili'' když měl hned s Amálou ohlášky. A už se v kostelíku punktovala veselka! No, budiž. Proč ne? Amálie zas nosila frňáčíček nahoru a už si ji Bóďa ved od oltáře. 
A TEHDY TO ZAČALO!!!
Zrovna šli z kostela, když najednou rámus a - hrom aby do toho! Na náměstí si to přiharcoval Cikánskej Barón. Von se teda jmenoval Imree-nějak, jako cikán ale vypadal - i s černou vestou a rudou košilí a byl to jeden z nejhorsích náčelníků toho přepadového kumánstva, které k nám z války koñmo vtrhávalo z Uher. Měl sebou dva jezdce, v ruce modérní rebolbér a řval jak tůr: ,,...HÁK MU TÓ J'HÓ ZBÓŽŇOVANÁ HUDĚÉLAT M'HLÁÁÁ...?!!'' Koukali jsme jako blázni! Nikdo, ani největší drchty, ani armádní zvědové, neměl tucha, že by tihle dva byli galán s galánkou! Ale bylo to tak, páč Amálie k jeho koni vystřelila jak najatá! Chrlila na něj akýsi chvalozpěvný jásání Maďarónský a celá byla divá, aby ji už v sedle unášel. JENŽE! Byl gu Božetěch!! Ona k Imreemu vyrazila - A ŠKUB HO! On ji pořád držel za ruku - a tu najednou držel, jako ve svěráku. A tu musím povědět, že Bóďa má andílkovský vzhled v neposlední řadě proto, jak je drobný. Jak VYPADÁ drobně. Představte si, že Amála vyhlíží o hlavu vyšší než on! Jenomže, ručku jí držel - a ještě řek: ,,Nikam.'', tak klidně a tiše, že to bylo stokrát horší, než kdyby řval. Nevěstinka ve svatebním na novomanžela zamrkala tak ohromeně, že si málem shodila zdvižený závoj. A pak... Pak se - rozesmála. A Imree taky. A teprv. A jak! Řehtal se jak kůñ a řehnil jako blázen. Jak viděl ženicha menšího Amály, nedbal jeho parádní uniformy, zandal ostentativně pištol a teatrálně slez, aby si rozesmátou Amálku prostě vzal. A pak se stalo všecičko najednou! Novomanželský ženich trhnul, Amála jekla, jak tím bleskně vlítla mezi rodiče, Bóďa zas stál týmž rázem u ,,Baróna'' a proved pár tolik střelhbitých pohybů, že ani vidět nebyly. Seky, rány, švihy - tak něco. Každopádně se pak Imree svíjel po zemi v nepředstavitelných smyčkách a vyl bolestí. Ale to nebylo zdaleka všechno! Jak Božetěch zas ,,začal být vidět'', měl v ruce mrňavou dvouhlavňovku, kde ji vzal, tam ji vzal a PRÁSK! PRÁSK! Oba ti zbylí jezdcové s flintama měli v čelech třetí voči. V mžiku šli ze sedel a jejich čtyřnohý potvory pádily do dáli. A Božetěch Jiskr, pan von Ikre, se chopil svých manželských práv! A věci se začaly dít! Opodál stojící vachmajstr se závodčím procitli, přiskočili, popadli Imreeho, velký správčí z balkónového domu jim pomoh a už byl snědej lotr v želízkách i se svou košilí. Rozervanou. Bóďa zandal dvojku - a otočil se ke zkoprnělé novomanželce! Ta na to vše jenom cementově čubrněla, jak  ale Gotfriedův kukuč uviděla, zavřískla a s mocným rozstrkem obou dvou rodičů se dala na útěk! No, moc se nedivím. Z Božetěchova kouknutí by chytil vítr i bezhlavej rytíř. A hned taky za žínkou-ženuškou střelhbitě vystartoval! Amála s ječně ryčným pískotem vlítla do nejbližších dveří - správcovských. Božetěch za ní. A teď to začalo! Dům semo-tamo zazníval skřeky a vřesky, kterak hnědovláska s mužem v patách lítala všemi místnostmi sem tam. To pak bylo prokládáno třesky přirážených - rozrážených dveří nebo i praskotem a řinčením káceného - ničeného nábytku. Tu a tam se mladí mihli i v oknech. Dav svatebčanů se vesměs smál, jenom Amálina máma se chytala za hlavu a táta trčel němě jako sloup. A pak se ozvalo zařvání nejpronikavější a Bóďa vítězně vykročil na balkón, řičící a kopající Amalii přitisknutou jejími zády na svou hruď. Dav zaaplaudoval a ti, kdo Božetěcha znali, jako třeba já, už správně tušili, co teď přijde. Co bude dál. Jenže ani mne nenapadlo, že právě pro To vyšli na balkón - a že To bude právě tam. Leč - bylo! Bylo a stalo se!! Skoro tak obratně, jak srazil Imreeho, ohnul Bóďa Amálii přes koleno, jediným šmahem jí vymet svatební šaty i se spodničkama skoro až na krk a byť se stále zkoušela prát, vzdorovat a s dalším a dalším křikem kopala ze všech sil, ZBAVIL JI KALHOTEK a začal vyplácet na holou!! A jak! Ajajajej! To bylo špektáklum tiátrum, jaké svět neviděl!! Amála sirénila na vídeñskou míli, takže ve vedlejší vsi vybíhali z kostela nahluchlé babky, které se podivovaly, že správcoic milostslečinku tak dobře slyší. Ony i samy ty pleskavé petardy taktéže stály za to! Jakkoli Bóďa jen plácal rukou, na dlani stále měl rukavici a třesky to dávalo, jak rány z pistole! Ajajajej! To bylo něcó!!! Z mrskající se, leč - stále vyplácené nevěstinky letaly, krom výkřiků, i kusy oblečení. Samotný závoj naštěstí ještě zachytila omdlévající mamá, střevíčky i s rukavičkami však zmizely v nenávratnu a věneček se rozsypal na kvítky co ,,opršely'' náměstí. Na holou a pětadvacet odtrpěla mladá paní von Ikerr přede všemi, načež byla, za neutuchajícího křiku, vtažena manželem do vnitřku správcovství. Svatební dav se bujně rozešel, tisíckráte spokojenější, nežli z té nejbujnější oslavy.
Přešlo pár dnů a vlastně neděl. V Tatrách se střílelo, kancléř Bismarck vytřískal z porážky víc než z triumfu. Z Kronn-Prince byl císař Vilhelm, toho jména Druhý. Car bil Osmany a byl ve Vídni i v Praze nejdražším hostem. Císař v Sankt Petěrburgu taky tak. Já jsem byl náčelník ostrostřelců. Von Ikerr dostal za Maďaróna Imreeho metál - a užíval si mladičkého manželství od nevidím do nevidím. To snadno. Amálka sama mu ze zámku nevystrčila ani nos! Jenže právě ceremonie s metálem využila - a vklouzla k mamá na důvěrnou poradu! 
,,Maminko, já... Já ti mám trápení...!'' Spustila hned. ,,Ještě to bolí?'', hádala bývalá správcová a ladila účast. Holka se zatvářila přihlouple, pak jí však svitlo a mávnula rukou. ,,Nešť...! Dávno ne! Vůbec…!'' ,,Tak je dál surový??'', lekala se stará, dcera však jen čím dál tím víc kroutila hlavou. ,,Ne! Ne!! Ne...!!! Naopak!!! Víš, mně se mužský dycinky líbili - a ráda zjišťuju, že pravdu maj ty, který tvrdějí, že mrňaví hubeňouři a hubený mrñousi - bejvaj vod rodičů nejpovedenější...!''  Padnula mladá celičká do pravého rozjaření. Ale - vzápětí zvadla. ,,Je-jenomže, m-mamá... M... Mně se to n-nej... Mně se to nejvíc líbilo t-tenkrat... Tenkrát prvně... HNED PO TOM VEJPRASKU!!!'' A bylo to venku. Mladé se oči rozsvítily, stará na chviličku strnula. Pár chvil to pak trávily a taky vstřebávaly. Pak mladá pípnula: ,,P-přece si mužovi nemůžu říkat o nabančení??'' Stará se vytrhla, v očích to blýsknulo jí a špitla protřele: ,,NU A PROČ NE??''
Manželé von Ikker v posledku vychovali jedenáct dětí... 

25.3.17

Průsmyk Plevno 2


aneb
CaK Vídeňské pastorále

Hrůza! Děs a Bída!
Není nic horšího, než:
a)     Být mladým a nadějně začínajícím CK úředníkem!
b)    Za novomanželku dostat hezkou, mladou a bohatou slečinku z lepší Vídeňské rodiny,
c)     S věnem získat mj. i krásné bydlení v novém palácovém činžáku,
d)    A „CHYTIT“ PŘÍŠERNÉ SOUSEDY!!!
Himl hergot! Kdo vymyslel to, že jsou prej oficíři lesklá bída?! Ten husarskej frajtr, co dělal oficíra na cářským emisarství byl prachatej dost! Dost aby si koupil apartmán na našom poschodí – a ještě si z té Turčínské mely kdesi na Balkáně přived manželku! A to byla ta potíž! TA ČERTÍ PRINCEZNA PORÁD DĚSNĚ ŘVALA!!! Jestli se hádali? Ne! Na to je domácí! Jestli jí řezal? Ne! Na to je policie!! Ona ty své vřesky a skřeky vydávala z JINÝCH důvodů! A Bůh ví, že furt! Jak sousedka vřískala, pískala, byl soused doma! Spolehlivé poznávací znamení! Ona tedy byla divoška ze skalnatých hor. Vlasy jak havran a krásná jak Lucifera – SAMOZŘEJMĚ NE VE SROVNÁNÍ S MOJÍ AMÁLKOU…! Jenže – ona se ve všem hned vyznala! Město ji nadchlo, zamilovala si ho – a ten její rajťáckej oficír ji všude bral sebou! Prej i na cvičák – a on se v ní probudil takový talent na koně, že jí začli říkat ČERNÁ CÁSAŘOVNA! A jak byli diplomáti, nikdo jim nic nesměl! Ta zlatá potvora se věčně zubila, sršela dobrou náladou, ten koni-rajt taky furt jenom hořel – a jenom za sebou zabouchli, už ona ryče výskala a i se chechtala, jakoby z čerchmantem tancovala! A on býval taky slyšet! Přes den kdykoli – a v noci nejmíň dvakrát! Na večer se spolu vzájemně uspali- a ráno se spolu budili! My z toho ušetřili! Nepotřebovali jsme budíka! Už zprvu to bylo zlé! Nu, řekněte! Jak má způsobný a mírný člověk tohleto vydržet?? ALE – BYLO HŮŘ! Má drahá Amálka na mne začala zahlížet! Věřili byste tomu?? Ona, slušně vychovaná, útlocudná příslušnice stavu měšťanského… ZÁVIDĚLA HORALSKÉ DIVOŠCE NĚJAKÉHO SOLDÁTA!!! A ve mně se probudil cit, úředníka nehodný. Zlost. Vztek a Běs!! Ano! Já začal, pod pečlivě hlazeným povrchem, čím dál víc zuřit!!! A – nevím, jak se mi to stalo, ten vztek se mi začal měnit v sílu! V úřadu sem pero tisk, že jenom křupalo a po lejstrech mi bez chybinky lítalo jak blesk! Kaňky žádné, zuřivost mi je v letu vysoušela! Šanony i folianty jsem nosil po půltuctech v každé ruce a poklusem! Schody jsem vybíhal a sbíhal bez škobrtnutí, a když se mi koncem měsíce zdálo, že nám speditéři vlečou novej sekretář do pisárny moc pomalu – a on jim o práh skřípnul, jak když sousedka pískne, sek sem násadkou, vyběh na ně, vodstrčil voba ty halamy, ouřední jarmaru popad – a do kouta rázem vrznul sám. Kancl jen koukal a ti dva taky! Já si ani nevšim, že ta jarmara už byla naskladněná. Dodupal jsem zpátky na místo, hrc-frc dopsal arch a maršem ho dones radovi na stůl. Já! Díky „Custoze“ pohrobek, od narození sirotek, vychovaný jedinou babičkou a párem staro-panenských tet! Domů jsem tenkrát přišel… S POVŸŠENÍM! Byl ze mne inspekční vizitista! Revizní cesty po úřadech celého mocnářství! Nesl jsem víno, košíček pozorností, dáreček, kytici, přicházel o čtvrt dne dřív – a ani ten sousedčin křik mi nevadil!

ALE… DOMA!!!


Ach jo! Co si člověk vyposlech o chudejch oficírech – A CO O PŘEDČASNÝCH NÁVRATECH MANŽELŮ! A ZROVNA TO DRUHÝ MUSÍ BEJT PRAVDA! Jen sem došel ke dveřím, už to bylo vidět! Nedovřeno tam, nedovřeno všude – a v jídelně na mojí židli rozvalenej maďarónskej „podomek“! Kufříčkovej prodavač šití a slovníčků! A Amálka?? JENOM TAK V NEGLIŽÉ A V KOMÓD ŽUPÁNKU MU PRÁVĚ SEDALA NA KLÍN!! Básník říká, že v takovou chvíli něco „tam-uvnitř“ praskne, rupne, zlomí se, protrhne, přetrhne… Tak. Já cítil, kterak se uvnitř mne něco rozepjalo do všech stran. Jako když nafouknete bublinu uvnitř krabičky – a ona ji celou vylepí. Snad, možná, ta tak dlouho popřená půle té nátury, kterou mi po krvi zanechal otec. Dragounskej profous. Lidi! Co já držel, to jsem pustil! Napochodoval jsem do místnosti! Amálu popad! Zved! Jako nic. Posadil na stůl – ČERT VEM TEN ČAJOVEJ SERVIS VOD JEJÍ MAMINKY!!! Zalitavskýho krasavce popadnul za klopy spolu s nákrčníkem! Vytáh ho na nohy! ČERT VEM, ŽE BYL O DVĚ HLAVY VYŠŠÍ NEŽ JÁ!!! Vyvlek ho do předsíně – a jak se mi pokusil vzepřít, brnk sem mu černejma kudrnama vo dveře i vobě futra!!! Skrz dveře na chodbu taky tak! Řachy vo vobě veřeje a jedno futro, až mu knír vstával! Palice duněla a v rukou už mi jen visel – jenže já neznal slitování – a met sem ho přes klandr…! No, neděste se! Zvýšený přízemí. Žuchnul tam do haldy beden pana domácího. Dvě řeholní zdravotnice, které šly chodbou, nám tak-tak uhly! Já zašel pro jeho „felčarský kufříčky“, jak se těm „vzorkovníkům“ říká, met sem je za ním, jen to řinčelo – a prásknul dveřma. Amálka zatím vstala z těch horkejch střepů a zaváhala, jestli mi má běžet udělat scénu, nebo se raději zamknout v komoře. To zaváhání rozhodlo za ni! Je podivné, jak já se pořád „znal“! Žédná nepříčetnost! Tělo mi hořelo, myšlení mrzlo! Já kalkuloval každičký hnutí! Popad sem svou malou, štíhlounkou, bělounkou zrzečku, hodil ji přes rameno – a dvěma kroky byl v ložnici! Bože! Ta začala ječet! Kopat! Škrábat a tlouct do mě, div mne to nerozesmálo! Postel byla ještě odestlaná, ale to bylo lhostejné. Ne, nebudu tajit, co následovalo. Manželku jsem na postel hodil jak pytel, ale – nepustil. Pořád se chtěla prát. No, dlouho ne. Jediným rázem jsem ji na posteli natáhl, přidržel, a jedním trhnutím zbavil župánku s košilkou, druhým kalhotek. Ach, ano. Poprvé vůbec jsem viděl manželku nahatou v denním světle. To víte! Upjaté poměry. Tehdy, snad začala má mysl upadat do jisté mlhy. Vím, co jsem dělal. Viděl jsem to. Ale – nevnímal. Začal jsem svou ženu bít. Na holou. Dík prázdným rukám, dlaní. Díky Bohu. Tuším, že křičela. Neslyšel jsem. Snad se i bránila. Paže a pěst tlak a vzdor necítily. A dlaň… Taky ne. Začala mne… Hřát. Ano. Dlaň, jíž jsem bil, mne… Hřála. Ne pálila. Ne čím dál víc. Hřála. Libější pocit jsem co živ neprožil. Uvnitř mne bylo prázdno. Bez zvuku. Jenom tlak. Snad krve. Bez šumu. Jak bych byl hluchý. Jakoby plnost krve tlačila ven ze mne všechen vzduch. Nevím, že bych byl dýchal. Za dechem zmizel i zvuk. Jen teplá dlaň. Ani ten pohyb bijící paží jsem necítil. Jen dlaň – a doteky. Ano. Ty přibyly. Nevím jak. Přibyly. Amálka měla ukrutně husí kůži. Bylo to nádherné. Božské. Bil jsem. Potom zas pupínky s chloupečky zmizely. Hladkost, měkkost, pružnost, pevnost. Nevím, jak se prostřídaly. Stalo se. Byly a lohodily. Ucítil jsem zemi pod chodidly. Ústy se mihl váneček vzduchu. Amálka byla pevná a poddajná jak dětská loutka. Viděl jsem, jak držím a trhám šaty. Na cáry. Vzduch. Měkčí a trhavější, než plátky květin. Cáry. Snad jsem bral šaty i sobě. Už nevím. Vztáhl jsem druhou ruku a přimk ji k své ženě. Ne, nehýbala se, ale – bytněla životem. I druhá ruka ji přestala svírat a přimkla se. Obrátil jsem ji já, či ona sebe sama? Dodnes to nevíme. Na chvilku vím, že jsme byli tváři v tvář. Z očí do očí? Nevím. Objal jsem ji. Zda ona mne? Snad. Jistě. Měl jsem pak kopici šrámů. Rajských. Objímali jsme se, milovali, souložili. Vím, že jsem nespal. Vím ale, že pak byla noc. Pořád v loži. Spadlém. Pořád v objetí. Silném. Amálka měla tvář anděla a pohled v nebesích. Kde jsem ji sevřel moc, měla otlaky, škrábanec žádný. Pohnula očima. Pohlédla na mne. Do mích očí. Políbili jsme se. Až tehdy jakoby vyplynulo, že jsme i neustále spojeni. V obětí, ve vášni, něze, lásce. Polibek ustal, sepětí odeznělo. Usínala. Vtom někdo zabušil. Pekelně. Klidně jsem vstal, trochu se upravil, šel otevřít. Stál tam pan domovník, ručnici v ruce. Klepal se jako ve vzteklině. „J-j-je jednu řvoucí partaj s-snesu…! A-ALE DVĚ NE…!!!“, řval až do vříkotu a co oh balancoval na rozkverlaných nohách. Já mrknul do koutka předsíně. Zrovinka u dveří nechala posluhovačka kyblík s vodou. Vzal jsem ho a beze slova chrst chlápkovi do ksichtu. Měl štěstí. Čistá. Zajík se, přestal třást, svěsil lauf, poděkoval a zmizel. Já zavřel a šel jsem do bytu. Milovaná manželka mne čekala. Dlouho ne.

9.3.17

VDOVA

 Nevěděl jsem proč, ale tomu statku, co byl od poslední chalupy naší vsi na dohled, se od věků říkalo 'Třískal'. 
Přes půl století tam hospodařili rázní Holtzové. Nu - a s tím posledním, Horácem, to vlastně začalo...
Ovdověl a zbyli mu čtyři dospělí syni. Nejmladší mu zůstal na vojně - nebo se nevrátil ze světa, či co... Zkrátka byl pryč. Další dva se dobře oženili, ale móc moc, moc daleko. Nu a ten poslední, nejstarší, se tuze nešťastnou náhodou zabil při svážení dřeva v lese. Starého to na smrt vzalo a rázem měl blíž na onen svět, než k bližním. Do týdne byl na prkně. Všichni hned čekali, kterak se synáčci slétnou a poškorpí. Však zámecký správce Fritz už mnul vesele rukama, co všechno si z té čekané vády uzme...! Jenomže - ouha! Do vísky si náhle přimašíroval dávno už oplakaný Hubert! Všichni zírali na nebožtíkova staršího bratra, který to na vojně dotáh na frajtra či kaprála - a teď měl v pěsti Horácův testament. Všechno jen jemu! Před pánem, plebánem a pak i samotným starostou. A tak byl na gruntě další Holtz - kolohnát. Fritz se moh vzteknout...! Osud však pro něj měl slaďounký flastříček! V té krajní chalupě žil sedlák Mázl. Sice dříč, ale i lump a taky grobiján. Jeho žena, Apolena a dcera Žofa, obě pěkné, jedna ještě, druhá už, měly peklo na zemi. K dovršení všeho se mu přestalo dařit, začal pít, dělat dluhy - a zrovna o Hubertově příjezdu ho klepla pepka. Ještě mu nebylo čtyřicet. Jako i tomu Hubertovi Holtzů. Z hospodyně a Žofky byly vdova se sirotou - a navíc žebračky. Chalupa v dluzích vězela až po komín. Co se stalo, stalo se. Od lichváře koupil Fritz a smál se, že z toho znělo až někam do lesa. Obě dvě chuděry přitom hned máchnutím vyhnal, ani mrknutím nezaváhal. A Hubert vyhnaným na místě povídá: "Pojďte mi staršinku s mladšinkou dělat!" Vesnice přikývla a ty dvě musely zadržet, aby mu nezačly v pokleku děkovat.
            Čas běžel.
Hubert si čeleď nadělal z "vlastních" vysloužilců a statek jen šlapal. Každý si pochvaloval - a jenom Apoleně ten život zdařilý starosti přidával. Všimla si, že nový statkář v očích blýskání má - a na jiné nepřišla, než - že jí po dcerce, jak mužský, stříhá! Netušila, chuděra po léta ukrutně přehlížená, že Holtzi padnula do oka ona sama!! Jen Žofku hlídala, stranou - pryč, co mohla, odklízela - a tím se statkáři i sama vyhýbala. To se mu nelíbilo, vše ale chápal, držel se - čekal.
            Jenomže - Ouvej!
Život se postaral! Ojínila se už s tím létem dívčina Žofa - a chlapce zaujala! Ba i hned jednoho přivábila! Včelařů Vojtěcha! Na procesí se s ním pozdravila, o muzice zatančila - a už se ta dvojice těch mladých lidí ráda měla! A máti, jak se jen po Holtzovi ohlížela, pranic netušila!
            Tak náhoda zášmodrch udělala!
Přihodilo se přihodilo, že si Žofka s Vojtěchem neporučila - a máti to poznala! A jinak nemyslela, že pána prlopásla! Jej, lidi! Ta ale vyletěla! Dceru hned popadla! K starostům dotáhla! Křičela! Běsnila! Žalovala! Stěžovala! Vyváděla! Vinila... A když byla v nejlepším - Fortuna zasáhla! Vojtěcha i s Holtzem k starostům přivolala - a hocha jarého pobídla, že všechno přiznal. A dodal, že chce mít Žofii za ženu, byť by ho svět třeba i nutil, aby s ní žebral.
            Jej! Bože! To byla rána! Skoro i slyšet byla! Žofka se s Vojtěchem objala, Hubert jen mlčel, Apolena stála jak zkamenělá. Před celou vsí prachsprostou pomlouvačkou byla, co vlastní dceru svou hanebně neuhlídala...! Kdyby je Holtz hned a tam na místě vyhnal i vypráskal, obec by přikývla! Ale - on jinak! Povzdech si, peníze ze služby - a už i úspor, vzal, pro pana Fridricha do zámku vzkázal - a Žofi chaloupku rodnou od něj hned, pro mladé, vykupoval.
            A pak??
Inu, pak vdovu spletenou za ruku vzal - a hned s ní ku staku, jak patří, vykračoval. Všichni se za nimi koukali - a nikdo nevěděl, čeho by se nadál. Jenom pan starosta chválil, co Hubert při kroku přes práh úřadu starosty sliboval: Že vdovu nevede pryč, by ji mordoval, mrzačil, a nebo zohavoval. Ku domovu to bral kroky sáhovými a držená Apolena musela pěkně poskokem, že jí až bosatě obuté pantoflíky o paty tleskaly. Celá vyjukaná netušila, co-jak, ale už tu byla vrata, dvůr, síň, světnice - a zadní komora.
Pochopila.
Nebožtík si ji též "do zákampí" brával. Oči zavřela a dumala, zda Huber hnedle popadne topor od sekyry, co v koutě zahlédla, či zda jí nejprve modřiny jenom tak, pěstmi - nadělá.
Bylo však jinak!
Jak šátek na hlavě trochu nazad sklouzlý měla, najednou pocítila, že jí Hubert dlaní ucho svírá! A byť to bylo stokrát míň, než čekala - jen se zazubila! Nu a Holtz povídá: "Tak poslyš, ty jedna! Že o mne nestojíš - to ti nevyčítám! Že mne pomlouváš a osočuješ, to si se svou duší sprav sama! Ale...! Že mne máš za hovado, co nad žabcovitou holkou slintá... To ti spočítám! A když si ty o mně myslíš, že holku beru za ženskou - tak tobě udělám to, co se patří malý holce!" A než stihla Apolena mrknout, už se dělo. Jenže, jak čekala ránu, tak z kraje neznala, co, jak a kterak. Místo úderu se k ní Hubert přimknul, tak nějak divně jí obchvátil tělo svou paží a - ŠUP!!  Apolena vykulila oči! Místo rány byla držená kolem pasu - A OHNUTÁ PŘES HUBERTOVO KOLENO!! Nohou stál na malé sesličce pod okýnkem. Vdova zamrkala!! Co to s ní chtěl...?! Najednou TRHNUTÍ a... Co to?? Její širokánská, tmavo - černá sukně se náhle octla na jejích kotnících! Špulila se na cizího chlapa jen v košili... ALE I TO BYLA ZÁHY NEPRAVDA!! Košili a prádlo už měla v půli zad a pryč - a bez plátna vystrkovala na Huberta svoji milou 'panímandu' nahatou, jak Pravdu Boží! A Apolena jekla - a pochopila! Chtěl jí snad, vážně - jak malý, nabančit?? Nebo spíš - Nabacat?! No, to snad...??! Ta hanba...! Ne...!! Vdova se v pevném držení vzepjala - a byť se nevymkla - hlavu až k okýnku přistrčila. A uviděla! Za sklem Žofa i s Vojtěchem do komůrky z dvorka jukala!!! Jej...!!! Její vlastní holka koukat měla - kterako na holou dostává?!! Ne!!! Zase se vzepřela, holými pažemi zamáchala, bosýma nohama pokopla, až jeden pantoflík ztratila - jenomže... Zase nic nesvedla.
            A první pleskanec vzápětí dostala! A jaký! A byť bleskutou myšlenkou v hlavě pořekla, že řemen s lískovkou ve strachu čekala, tak po dechu lapla, až se zajíkla! Sapra! Hubert měl dlaň jako plech vod pekáča! Ten plesk pálil více, než čekala! Mnohem! A štípal! A svrběl! A svědil! A další! A další a...! "Ajajajajjj...!!!" Po dechu lapající Apoléna zatla zuby do vycenění!Ne! Jajajajajajjj!! Alespoň té své spustilé nezdobě za oknem ukáže, kterak tu Holtzovu, hloupatě - zlostivou hanbárnu, 'jako nic' - snese...!! "Jejejeje...!" Je-je-je-jenomže...! Hrompec! "Jiou...!" Byly to od něho tepavé pleskance...! "Jiouve...!!" Apolena ve své snaze ovládnout bolestí vzpínaný dech prubla bezděčně pohodit pleskanou zadnicí, vykopnout nohama a půlky zaštítit dlaní. To první zhatilo Holtzovo držení, druhé ta sukně v kotnících - která jí ležela na lýtkách a spoutaných holeních, nu a rukama se jaksi chytila za hlavu. "Ajajajááá...!" Herdejs, co tó...?! "Ajajajííííí...!!" Vždyť přece - nebožtík brával řemen i hůl...! "Úúújujujujjj...!!" Jakpa jí mohlo tak strašně moc brát jenom to dlaní pleskání...??!! Ale - Bralo!! "Ííííí!!!!! Ááááá!!!!! Jiouááá!!!!!", spustila protrhle Apolena - a už se nezastavila! Kvičení, kničení, pištění, naříkání, - všeho čím dál víc! "Άááá!!! Íííí!!! Jáááháááúúú...!!!" A vdova začla kopat, až v sukni praskalo! Zadnicí zkušela uhýbavě cukat až do vrtění a rukám neporučila, aby holé půlky nezkusily zakrýt napřáhlými dlaněmi. Levá přes Holtzovo tělo nedohmátla - pravou snadno chytil a přidržel Hubert. A Apolena začala dostávat tím víc!
"Jaúúú!!! Íííí!! Jauvííí!!!" Svatá muří noho... To byla bolést...!!! "Aúúú!!! Jaúúú!!! Jauvééé!!! Auvééé!!! Jjjééé!!!" A vzpínající se Apolena pořád viděla Žofu za oknem!! A ta žába důrovitá, protivná, nemravná se... SMÁLA!! "Jau! Jau! Jau! Jau! Áááá!!!" A bitá žena křičela, div nebrečela a rozesmátá Žofie od okýnka utekla. A Hubert jak na domluvený povel, přestal. "Tak!", postavil Apolenu na rozklepané nohy, sukně s prádlem žuchla na zem, on zas chytil vdovu za ucho, postavil si ji tváří v tvář, přitisk zády ke stěně - to bylo blaho! Zbančením sálavá zadnice na kamenné zdi - oj! Toho dne jí toto bylo první rozkoší! Zahy na ni promluvil pevněji, než k rotě vojáků. "Tady máš výprask - a když mne máš za zlého, tak po zlém! Buď dostaneš ještě víc, nebo si mne vezmeš za muže?!" Apolena zůstala namísto zubení nad stisklým uchem koukat s otevřenou pusou! Ona, pohaněná, vyplacená, jen zázrakem nevyhnaná, nezavřená, hole-zbitou zadnicí na chladnou zeď přitisknutá, od posu dolů jako Eva nahá... A MĚLA SE VYDÁVAT??

Votěch s Žofií utekli ze dvorka daleko do lesa. Vojtěchovi bylo doopravdy hanba až smutno, zato Žofa smíchy už ani běžet nemohla a Vojty se na malém paloučku celičká chytila. Spíš - aby se ve stoje udržela, nežli ho objala. A pořád se víc a víc smála, až se celá zalykala. "Jihihihi!-Jehehehe...! To je švanda! Juhahahahá!!" Smála se a smála, jako pomatená. Vojta ji sice objímal, sám sobě však vyčítal. Žofka konečně přišla k rozumu a jak se drželi, tak honem vyhrkla. "Pojď honem na faru - ať můžem všude vykládat!" A tak prudce vyběhla div ho sebou k zemi nestrhla. Vojta se dopálil, jak ale běžela moh s ní jen klusat. V kraji se vědělo,  že farská kuchařka je klepna drbavá - a co jen zaslechne, to všude povídá. "Snad nechceš svý mámě hanbu udělat??", volal do pospěcha. Jenomže Žofka se zas jen smála a smála a hnala se k faře. Inu - vdávadlo! Jenomže - překvapením neměl být konec! Už-už dobíhali a sahali faře po klice, když se dveře otevřely a vyšli - Holtz s Apolenou! A pěkná vdova, ikdyž si poroučela, nezabránila své volné ruce, aby se jí hřbetem dlaně netiskla na "ona" místa vzadu. Co do výrazu její tváře, svářilo se v něm ohromení, naděje - a úšklebky z neutuchajícího, protivného pálení! Žofa se chtěla zas rozesmát, vtom ale břinknula Vojtovi od Holtze taková facka, že se až za uchem voblíznul. "Víš, za co to bylo?!" houk vojanský statkář - a na skráni se podrbavší mládenec opáčil, že jo, že za to okno. Dodal jen, že měli strach, zda nebude hospodář na Apolenu přespříliš surový. Hubert jen opáčil, že to by bral, - nebýt toho smíchu a délky té chvíle. Žofa se smát přestala, jí se však Holtz ani nedotkl - a pan farář se smál, jak že se mu to na faře střídá! Dvoje ohlášky v jeden ráz!
Žofii zas otrnulo, zas se rozesmála a už-už by hospodyni, která právě přišla - a to už se Vojtěch dožral! Chyt Žofku, kterak se náleží a rázně povídá: "Přestaň už - sic budeš bitá!" Dívka sebou celá jen trhla, ale - pak, jak by jí najednou v očích blýsknula čertovina?? "To...! Bys...! Neudělal...?!" Vypravila ze sebe - a najednou se mu až-až vytrhla - a rovnou k hospodyni. "A poslouchej, co já ti o mámě...!" A Vojtovi ruplo! A jak! A jak pořád Žofu tak trochu držel, strh přímo tam na faře do zákampí a - jak to viděl! Přes koleno...! Sukně - prádlo pryč - a už sama dostávala, jako předtím máma. Hospodyně se děsila, velebný pán smál, Vojtěch rozpaloval a Žofka?? S očima a pusou dokořán jen a jen víc a víc dechu nabírala. Co to prožívala?? Tolikrát bitá jak tak všelijak, třeba jak žito, ale teď?? Husí kůži až za ušima,... Krev ji pálila i tam, kde nebyla... Místo zlosti zmámení, místo hanby žár... A navíc postřehla, že i Vojtěch se víc a víc rozohňoval! Jak přestal, jak pustil, ihed se dvojice v obětí popadla, zlíbala - a nazpět k paloučku doslova vyběhla - tak-tak že Žofka vzpomněla vzít aspoň spadnutou sukni. Prádlo tam nechala, jak matka v komoře! I sukni si v poběhu "tam-vzadu", držela! Kněz se nepřestával smát, hospodyně se však začala starat. "Cožpak mě to as chtěla prozrazovat?", povídá. Farář se přestal usmívat.

Ještě ten měsíc se oba páry vzaly. Ještě ten rok matka s dcerou k Máře - babici pospolu chodila - a pro strýce s nevlastním synovcem potom i dvojí kolíbka potřebí byla!

A tak už vím, proč že se statek ten 'Třískal' nazývá!

A co že hospodyně a její vášnivost klevetná?
            To je zas historka jiná!

KONEC

1.3.17

Průsmyk Plevno

1877
Do Natalie jsem se zamiloval hned, jak mne služba zavedla na Zalitavský ji. Nejsličnější černovláska, jakou kdy svět viděl! Oči jak uhle, pleť jak zlatý alabastr a srdce plné lásky. Jenomže – k jinému. Já jsem byl nejmladší husarský důstojník ve sboru a ona jednou z mnoha dcer malého horského vinaře. Jednoho z mnoha. A tak to začalo. Netušil jsem, že kráska v černých šatech i šátku plane svým srdcem po zbojníku Lujekovi. Netušil to tenkrát vlastně nikdo. Byla nouze, kynula vojna – dívce hrozilo, že se z bídy bude muset stát „oficírskou frajlí“. A že by nám ani víra v cestě nestála, vyslovil jsem se jejím rodičům. A bylo zle. S kráskou jsme se znali, věřil jsem, že obstojím, ale – ouha! Malá víska z kamenných domečků šuškala, jaké má vinařovic holka štěstí – a nepochodil jsem! Ona, smutně, zakroutila hlavou, špitla ne – a tiše zašla do komory. Omluvil jsem se zkoprnělým rodičům a chtěl jít pryč, ale – jejda! Stařena rodiny – hospodářova bába, Natina prabába, mi připleskla dlaň na rameno a stiskla, že jen jsem mrknul. Zůstal jsem. Zůstal jsem a postřehl, že krásčina matka se lekla – a sestry tak tak přemohly nápor škodolibého veselí. I otec sám jaksi znejistěl, pramáti se však vzdorovat neodvážil. Poslušen jejího pevného pohledu, zašel za dcerou a jasně jí domlouval. Ona pak pomalu vyšla, pohled k zemi, on za ní. Když postřehla, že stojím ve dveřích, zarazila se, ale jen malounko. Uprostřed malé místnosti se zastavili. Pak ona zašla do kouta a donesla mrňavou stoličku. Tvar, jako verpánek. Tu postavila doprostřed podlahy – a čekala. Začínal jsem tušit, ale odejít nešlo. Její matka šla – a otci donesla… Rákosku. Pořádnou. Strnul jsem. Všecko bylo v tichu až kostelním. Nata stála jak socha. Pak se ze všech sil předklonila, až co mohla a okraj sedáku sesličky oběma rukama stiskla. Polknul jsem. Hla se její matka. Šla, sukně i spodničky jí řádně vyhrnula a černé kalhotky, po lýtka dlouhé, rozšněrovala. Pak zase ustoupila. Přikročil otec, prut v ruce. Prabába vedle mne stála a přihlížela, div nedrnčelo. A otec… Otec dceru obnažil po kolena – a začal bít. A jak! Až to se mnou trhalo. Ale…! Nata, co mohla, držela, mlčela a pak, pak začla vydávat táhlé a tolik úpěnlivé kničení, div že jsem nezasáhl. Trhala sebou, svíjela se, křičela, řičela… Ale – neupadla. Rovné tři tucty dostala – a pak ji sestřičky na otcův rozkaz podrcly nazpátek do komory. Já zíral. Nata sice nekrvácela, ale zmrskaná byla příšerně. A vidět ji tak… A VTOM MI SVITLO! Ano! Viděl jsem ji nahou, spatřil jsem její hanbu i trápení, teď už jsem nemohl cuknout, byť ona odmítala! Bába mne pustila a já odcházel-neodcházel. Věděl jsem, že teď už neuniknu. Procesí rodiny i lidí z vesnice si mohlo jít stěžovat přímo za plukovníkem! A já jsem uhýbat nechtěl, jenom mne trápilo, že mne ta krasotinka odmítá. A co hůř! Ani ta největší kleveta široko daleko nevěděla proč. Ale – prozradilo se to samo a hnedle. Už první noc. Myslel jsem na svou krasavičku a dumal, zda z ní souhlas nutí hladem, žízní, či dalším bitím… A VTOM RÁMUS! Kravál v konírně! Hned jsme tam běželi – a vida ho!  Stráž a i stájník bez sebe – a mého hřebce Běsa chtěl někdo zabít! Jenže! Můj Kavkazský rab se nikdy nedal! Kopavý, kousavý, fikaně záludný, snesl jen mne… A NĚKDO HO CHTĚL ZAŘEZAT?! To ne!! Štěstí, že se ten můj zákeřník nikdy jen tak nedal. Jak jsem ho znal a později se i dozvěděl, nechal záškodníka tiše vklouznout k sobě do stání – a pak mu dal! Však, jeden pokopaný raubíř v jeho stání už navždy zůstal! A ve dvířkách stání – rytina. A to už byl rytmistr doma! Ta rytina byla zbojníka Lujeka – a ten ukopaný měl znak jeho bandy. Jenomže! Ten mrtvý byl Turek! A to byla onačí káva! Nepřítel v loupežné tlupě lidem milovaného kořistníka, to bylo zlé! Ihned jsme sedlali – a jeli do noci. Stopy nám ukázaly, že Turčín tam nebyl sám – a druhý je raněný! To byla čina! To byla honba! Raněn byl totiž Lujekův bratr! Šel s ním a s jeho Turkem udělat pomstu na mojom koni za to, že jsem mu pásl po děvčeti. A Běs ho škrt podkovou. A Lujek udělal tu chybu, že bratra hned neobětoval a táh ho sebou. Zdržoval se – a nechávali i krvavou stopu. Naši ohaři byli skvělí! A naši Kavkazani to uměli v horách i skalách. Lov jako na dlaka! A Lujek přidal druhou chybu! On si šel pro Natalyu! Oklika a zdržení! My za ním, leč, on byl dobrý. Unikal jak lasička, prchal jako ďábel. Byl jsem mu v patách. Jenom pár minut! Čtvrt hodina ne! Ale – stačilo to. Vrazil do vísky, ranil starého vinaře, chytil Natu – a pryč a k hranici! A my pořád za ním! Hory! Skály! Hřebeny! Průsmyky…! A pak se to stalo! Lujekův bratr ztratil moc krve. Kůň ho, pravda, nesl, on ho ale špatně ved – a zdržel se. A já, zrovna v čele, jsem se dostal na dostřel. A trefil jsem mu koně. A nešťastný čtyřnožec padl. A jezdec byl náš! No, nechtělo se mu! I s málem krve. Tak jich pár dostal – a už spolupracoval! A my pořád dál za Lujekem,… Ale – už byl za čárou. Za průsmykem. Nu, a už ráno jsme všichni věděli, že z hranice je fronta. Byla válka. Válka byla, ale já vynechám podrobnosti. Bojovalo se – a já sám osobně vůlí osudu (a rytmistra s plukovníkem) dostal úkol přejít frontu k Turkům na průzkum. A zase vynechám zbytečnosti. Vrátil jsem se s pašovou pečetí – A I S NATALIOU!!! Ano! On Lujek byl chytrák. Jak přišel o bratra, tak ztratil podporu své vlastní rodiny. Válka mu pak sebrala možnost jak kořistit – TAK MILOU PRODAL! Ano! Prodal svou Natalii jako otrokyni! Já na ni pad náhodou a moh ji i koupit. Udělal jsem to. Cesta zpátky byla dobrodružná jako všechno ostatní, ale o tom jindy. Vrátili jsme se a bylo jaksi milé, že Nata nevěděla, jestli se mi má věšet na krk, nebo se přede mnou choulit do klubíčka. Otec to rozhodl za ni! Ono se mezitím provalilo, že byla Lujekovou galánkou. A vojna způsobila, že se přejinačila ta jeho hrdinská legendu na zrádcovskou. Že to prý on vodil Turky přes hory! No – kdo ví. Každopádně to starý vinař rozetnul „po Uhersku“! Když jsme se vrátili do jejich vesničky, udělal jediné. Vypráskal ji z domku bičem. Pak mocným řevem vykřičel do dáli, že nemá dceru. Zhroutila se. Chápal jsem to. Chápal, a když starý pán práskl dveřmi, šel jsem a sesbíral uzlíček, kterým se stala.
Ať už to dopovím, vzali jsme se. Musel jsem, pravda, dbát o to, aby si co nejlíp zhojila cejch otrokyně – a šrámy po bičích. Nebyl to jenom ten otcův. A jinak, inu – jednoznačně doporučuji černovlasé manželky! Ono se říká, že jižanky jsou sice horkokrevné, ale ve výchově uzkoprsé. To u nás ovšem platilo, ale jen po určitou mez! Nevím, jestli si tak zošklivila „prodejného“ milence, nebo jestli jsem jí prostě líp vyhovoval, ale – přičinlivější děvče jsem v životě neměl! Vstřícnější a divočejší, než čerstvě chycená lasice! Od něhy po divokost! A pranic neodmítla! A nakonec, nakonec se stalo cosi, co mne zaskočilo. Přímo se mne zeptala, jestli ji budu často bít?! Měl jsem to za žert – a v žertu prohodil, že vždy, když zaslouží! Usmála se, kapinku čertovsky a potměšile prohlásila, že to ji čeká až přemnoho výprasků. A kousavě mne políbila. Co říci nakonec? Měla pravdu!