9.3.17

VDOVA

 Nevěděl jsem proč, ale tomu statku, co byl od poslední chalupy naší vsi na dohled, se od věků říkalo 'Třískal'. 
Přes půl století tam hospodařili rázní Holtzové. Nu - a s tím posledním, Horácem, to vlastně začalo...
Ovdověl a zbyli mu čtyři dospělí syni. Nejmladší mu zůstal na vojně - nebo se nevrátil ze světa, či co... Zkrátka byl pryč. Další dva se dobře oženili, ale móc moc, moc daleko. Nu a ten poslední, nejstarší, se tuze nešťastnou náhodou zabil při svážení dřeva v lese. Starého to na smrt vzalo a rázem měl blíž na onen svět, než k bližním. Do týdne byl na prkně. Všichni hned čekali, kterak se synáčci slétnou a poškorpí. Však zámecký správce Fritz už mnul vesele rukama, co všechno si z té čekané vády uzme...! Jenomže - ouha! Do vísky si náhle přimašíroval dávno už oplakaný Hubert! Všichni zírali na nebožtíkova staršího bratra, který to na vojně dotáh na frajtra či kaprála - a teď měl v pěsti Horácův testament. Všechno jen jemu! Před pánem, plebánem a pak i samotným starostou. A tak byl na gruntě další Holtz - kolohnát. Fritz se moh vzteknout...! Osud však pro něj měl slaďounký flastříček! V té krajní chalupě žil sedlák Mázl. Sice dříč, ale i lump a taky grobiján. Jeho žena, Apolena a dcera Žofa, obě pěkné, jedna ještě, druhá už, měly peklo na zemi. K dovršení všeho se mu přestalo dařit, začal pít, dělat dluhy - a zrovna o Hubertově příjezdu ho klepla pepka. Ještě mu nebylo čtyřicet. Jako i tomu Hubertovi Holtzů. Z hospodyně a Žofky byly vdova se sirotou - a navíc žebračky. Chalupa v dluzích vězela až po komín. Co se stalo, stalo se. Od lichváře koupil Fritz a smál se, že z toho znělo až někam do lesa. Obě dvě chuděry přitom hned máchnutím vyhnal, ani mrknutím nezaváhal. A Hubert vyhnaným na místě povídá: "Pojďte mi staršinku s mladšinkou dělat!" Vesnice přikývla a ty dvě musely zadržet, aby mu nezačly v pokleku děkovat.
            Čas běžel.
Hubert si čeleď nadělal z "vlastních" vysloužilců a statek jen šlapal. Každý si pochvaloval - a jenom Apoleně ten život zdařilý starosti přidával. Všimla si, že nový statkář v očích blýskání má - a na jiné nepřišla, než - že jí po dcerce, jak mužský, stříhá! Netušila, chuděra po léta ukrutně přehlížená, že Holtzi padnula do oka ona sama!! Jen Žofku hlídala, stranou - pryč, co mohla, odklízela - a tím se statkáři i sama vyhýbala. To se mu nelíbilo, vše ale chápal, držel se - čekal.
            Jenomže - Ouvej!
Život se postaral! Ojínila se už s tím létem dívčina Žofa - a chlapce zaujala! Ba i hned jednoho přivábila! Včelařů Vojtěcha! Na procesí se s ním pozdravila, o muzice zatančila - a už se ta dvojice těch mladých lidí ráda měla! A máti, jak se jen po Holtzovi ohlížela, pranic netušila!
            Tak náhoda zášmodrch udělala!
Přihodilo se přihodilo, že si Žofka s Vojtěchem neporučila - a máti to poznala! A jinak nemyslela, že pána prlopásla! Jej, lidi! Ta ale vyletěla! Dceru hned popadla! K starostům dotáhla! Křičela! Běsnila! Žalovala! Stěžovala! Vyváděla! Vinila... A když byla v nejlepším - Fortuna zasáhla! Vojtěcha i s Holtzem k starostům přivolala - a hocha jarého pobídla, že všechno přiznal. A dodal, že chce mít Žofii za ženu, byť by ho svět třeba i nutil, aby s ní žebral.
            Jej! Bože! To byla rána! Skoro i slyšet byla! Žofka se s Vojtěchem objala, Hubert jen mlčel, Apolena stála jak zkamenělá. Před celou vsí prachsprostou pomlouvačkou byla, co vlastní dceru svou hanebně neuhlídala...! Kdyby je Holtz hned a tam na místě vyhnal i vypráskal, obec by přikývla! Ale - on jinak! Povzdech si, peníze ze služby - a už i úspor, vzal, pro pana Fridricha do zámku vzkázal - a Žofi chaloupku rodnou od něj hned, pro mladé, vykupoval.
            A pak??
Inu, pak vdovu spletenou za ruku vzal - a hned s ní ku staku, jak patří, vykračoval. Všichni se za nimi koukali - a nikdo nevěděl, čeho by se nadál. Jenom pan starosta chválil, co Hubert při kroku přes práh úřadu starosty sliboval: Že vdovu nevede pryč, by ji mordoval, mrzačil, a nebo zohavoval. Ku domovu to bral kroky sáhovými a držená Apolena musela pěkně poskokem, že jí až bosatě obuté pantoflíky o paty tleskaly. Celá vyjukaná netušila, co-jak, ale už tu byla vrata, dvůr, síň, světnice - a zadní komora.
Pochopila.
Nebožtík si ji též "do zákampí" brával. Oči zavřela a dumala, zda Huber hnedle popadne topor od sekyry, co v koutě zahlédla, či zda jí nejprve modřiny jenom tak, pěstmi - nadělá.
Bylo však jinak!
Jak šátek na hlavě trochu nazad sklouzlý měla, najednou pocítila, že jí Hubert dlaní ucho svírá! A byť to bylo stokrát míň, než čekala - jen se zazubila! Nu a Holtz povídá: "Tak poslyš, ty jedna! Že o mne nestojíš - to ti nevyčítám! Že mne pomlouváš a osočuješ, to si se svou duší sprav sama! Ale...! Že mne máš za hovado, co nad žabcovitou holkou slintá... To ti spočítám! A když si ty o mně myslíš, že holku beru za ženskou - tak tobě udělám to, co se patří malý holce!" A než stihla Apolena mrknout, už se dělo. Jenže, jak čekala ránu, tak z kraje neznala, co, jak a kterak. Místo úderu se k ní Hubert přimknul, tak nějak divně jí obchvátil tělo svou paží a - ŠUP!!  Apolena vykulila oči! Místo rány byla držená kolem pasu - A OHNUTÁ PŘES HUBERTOVO KOLENO!! Nohou stál na malé sesličce pod okýnkem. Vdova zamrkala!! Co to s ní chtěl...?! Najednou TRHNUTÍ a... Co to?? Její širokánská, tmavo - černá sukně se náhle octla na jejích kotnících! Špulila se na cizího chlapa jen v košili... ALE I TO BYLA ZÁHY NEPRAVDA!! Košili a prádlo už měla v půli zad a pryč - a bez plátna vystrkovala na Huberta svoji milou 'panímandu' nahatou, jak Pravdu Boží! A Apolena jekla - a pochopila! Chtěl jí snad, vážně - jak malý, nabančit?? Nebo spíš - Nabacat?! No, to snad...??! Ta hanba...! Ne...!! Vdova se v pevném držení vzepjala - a byť se nevymkla - hlavu až k okýnku přistrčila. A uviděla! Za sklem Žofa i s Vojtěchem do komůrky z dvorka jukala!!! Jej...!!! Její vlastní holka koukat měla - kterako na holou dostává?!! Ne!!! Zase se vzepřela, holými pažemi zamáchala, bosýma nohama pokopla, až jeden pantoflík ztratila - jenomže... Zase nic nesvedla.
            A první pleskanec vzápětí dostala! A jaký! A byť bleskutou myšlenkou v hlavě pořekla, že řemen s lískovkou ve strachu čekala, tak po dechu lapla, až se zajíkla! Sapra! Hubert měl dlaň jako plech vod pekáča! Ten plesk pálil více, než čekala! Mnohem! A štípal! A svrběl! A svědil! A další! A další a...! "Ajajajajjj...!!!" Po dechu lapající Apoléna zatla zuby do vycenění!Ne! Jajajajajajjj!! Alespoň té své spustilé nezdobě za oknem ukáže, kterak tu Holtzovu, hloupatě - zlostivou hanbárnu, 'jako nic' - snese...!! "Jejejeje...!" Je-je-je-jenomže...! Hrompec! "Jiou...!" Byly to od něho tepavé pleskance...! "Jiouve...!!" Apolena ve své snaze ovládnout bolestí vzpínaný dech prubla bezděčně pohodit pleskanou zadnicí, vykopnout nohama a půlky zaštítit dlaní. To první zhatilo Holtzovo držení, druhé ta sukně v kotnících - která jí ležela na lýtkách a spoutaných holeních, nu a rukama se jaksi chytila za hlavu. "Ajajajááá...!" Herdejs, co tó...?! "Ajajajííííí...!!" Vždyť přece - nebožtík brával řemen i hůl...! "Úúújujujujjj...!!" Jakpa jí mohlo tak strašně moc brát jenom to dlaní pleskání...??!! Ale - Bralo!! "Ííííí!!!!! Ááááá!!!!! Jiouááá!!!!!", spustila protrhle Apolena - a už se nezastavila! Kvičení, kničení, pištění, naříkání, - všeho čím dál víc! "Άááá!!! Íííí!!! Jáááháááúúú...!!!" A vdova začla kopat, až v sukni praskalo! Zadnicí zkušela uhýbavě cukat až do vrtění a rukám neporučila, aby holé půlky nezkusily zakrýt napřáhlými dlaněmi. Levá přes Holtzovo tělo nedohmátla - pravou snadno chytil a přidržel Hubert. A Apolena začala dostávat tím víc!
"Jaúúú!!! Íííí!! Jauvííí!!!" Svatá muří noho... To byla bolést...!!! "Aúúú!!! Jaúúú!!! Jauvééé!!! Auvééé!!! Jjjééé!!!" A vzpínající se Apolena pořád viděla Žofu za oknem!! A ta žába důrovitá, protivná, nemravná se... SMÁLA!! "Jau! Jau! Jau! Jau! Áááá!!!" A bitá žena křičela, div nebrečela a rozesmátá Žofie od okýnka utekla. A Hubert jak na domluvený povel, přestal. "Tak!", postavil Apolenu na rozklepané nohy, sukně s prádlem žuchla na zem, on zas chytil vdovu za ucho, postavil si ji tváří v tvář, přitisk zády ke stěně - to bylo blaho! Zbančením sálavá zadnice na kamenné zdi - oj! Toho dne jí toto bylo první rozkoší! Zahy na ni promluvil pevněji, než k rotě vojáků. "Tady máš výprask - a když mne máš za zlého, tak po zlém! Buď dostaneš ještě víc, nebo si mne vezmeš za muže?!" Apolena zůstala namísto zubení nad stisklým uchem koukat s otevřenou pusou! Ona, pohaněná, vyplacená, jen zázrakem nevyhnaná, nezavřená, hole-zbitou zadnicí na chladnou zeď přitisknutá, od posu dolů jako Eva nahá... A MĚLA SE VYDÁVAT??

Votěch s Žofií utekli ze dvorka daleko do lesa. Vojtěchovi bylo doopravdy hanba až smutno, zato Žofa smíchy už ani běžet nemohla a Vojty se na malém paloučku celičká chytila. Spíš - aby se ve stoje udržela, nežli ho objala. A pořád se víc a víc smála, až se celá zalykala. "Jihihihi!-Jehehehe...! To je švanda! Juhahahahá!!" Smála se a smála, jako pomatená. Vojta ji sice objímal, sám sobě však vyčítal. Žofka konečně přišla k rozumu a jak se drželi, tak honem vyhrkla. "Pojď honem na faru - ať můžem všude vykládat!" A tak prudce vyběhla div ho sebou k zemi nestrhla. Vojta se dopálil, jak ale běžela moh s ní jen klusat. V kraji se vědělo,  že farská kuchařka je klepna drbavá - a co jen zaslechne, to všude povídá. "Snad nechceš svý mámě hanbu udělat??", volal do pospěcha. Jenomže Žofka se zas jen smála a smála a hnala se k faře. Inu - vdávadlo! Jenomže - překvapením neměl být konec! Už-už dobíhali a sahali faře po klice, když se dveře otevřely a vyšli - Holtz s Apolenou! A pěkná vdova, ikdyž si poroučela, nezabránila své volné ruce, aby se jí hřbetem dlaně netiskla na "ona" místa vzadu. Co do výrazu její tváře, svářilo se v něm ohromení, naděje - a úšklebky z neutuchajícího, protivného pálení! Žofa se chtěla zas rozesmát, vtom ale břinknula Vojtovi od Holtze taková facka, že se až za uchem voblíznul. "Víš, za co to bylo?!" houk vojanský statkář - a na skráni se podrbavší mládenec opáčil, že jo, že za to okno. Dodal jen, že měli strach, zda nebude hospodář na Apolenu přespříliš surový. Hubert jen opáčil, že to by bral, - nebýt toho smíchu a délky té chvíle. Žofa se smát přestala, jí se však Holtz ani nedotkl - a pan farář se smál, jak že se mu to na faře střídá! Dvoje ohlášky v jeden ráz!
Žofii zas otrnulo, zas se rozesmála a už-už by hospodyni, která právě přišla - a to už se Vojtěch dožral! Chyt Žofku, kterak se náleží a rázně povídá: "Přestaň už - sic budeš bitá!" Dívka sebou celá jen trhla, ale - pak, jak by jí najednou v očích blýsknula čertovina?? "To...! Bys...! Neudělal...?!" Vypravila ze sebe - a najednou se mu až-až vytrhla - a rovnou k hospodyni. "A poslouchej, co já ti o mámě...!" A Vojtovi ruplo! A jak! A jak pořád Žofu tak trochu držel, strh přímo tam na faře do zákampí a - jak to viděl! Přes koleno...! Sukně - prádlo pryč - a už sama dostávala, jako předtím máma. Hospodyně se děsila, velebný pán smál, Vojtěch rozpaloval a Žofka?? S očima a pusou dokořán jen a jen víc a víc dechu nabírala. Co to prožívala?? Tolikrát bitá jak tak všelijak, třeba jak žito, ale teď?? Husí kůži až za ušima,... Krev ji pálila i tam, kde nebyla... Místo zlosti zmámení, místo hanby žár... A navíc postřehla, že i Vojtěch se víc a víc rozohňoval! Jak přestal, jak pustil, ihed se dvojice v obětí popadla, zlíbala - a nazpět k paloučku doslova vyběhla - tak-tak že Žofka vzpomněla vzít aspoň spadnutou sukni. Prádlo tam nechala, jak matka v komoře! I sukni si v poběhu "tam-vzadu", držela! Kněz se nepřestával smát, hospodyně se však začala starat. "Cožpak mě to as chtěla prozrazovat?", povídá. Farář se přestal usmívat.

Ještě ten měsíc se oba páry vzaly. Ještě ten rok matka s dcerou k Máře - babici pospolu chodila - a pro strýce s nevlastním synovcem potom i dvojí kolíbka potřebí byla!

A tak už vím, proč že se statek ten 'Třískal' nazývá!

A co že hospodyně a její vášnivost klevetná?
            To je zas historka jiná!

KONEC

1.3.17

Průsmyk Plevno

1877
Do Natalie jsem se zamiloval hned, jak mne služba zavedla na Zalitavský ji. Nejsličnější černovláska, jakou kdy svět viděl! Oči jak uhle, pleť jak zlatý alabastr a srdce plné lásky. Jenomže – k jinému. Já jsem byl nejmladší husarský důstojník ve sboru a ona jednou z mnoha dcer malého horského vinaře. Jednoho z mnoha. A tak to začalo. Netušil jsem, že kráska v černých šatech i šátku plane svým srdcem po zbojníku Lujekovi. Netušil to tenkrát vlastně nikdo. Byla nouze, kynula vojna – dívce hrozilo, že se z bídy bude muset stát „oficírskou frajlí“. A že by nám ani víra v cestě nestála, vyslovil jsem se jejím rodičům. A bylo zle. S kráskou jsme se znali, věřil jsem, že obstojím, ale – ouha! Malá víska z kamenných domečků šuškala, jaké má vinařovic holka štěstí – a nepochodil jsem! Ona, smutně, zakroutila hlavou, špitla ne – a tiše zašla do komory. Omluvil jsem se zkoprnělým rodičům a chtěl jít pryč, ale – jejda! Stařena rodiny – hospodářova bába, Natina prabába, mi připleskla dlaň na rameno a stiskla, že jen jsem mrknul. Zůstal jsem. Zůstal jsem a postřehl, že krásčina matka se lekla – a sestry tak tak přemohly nápor škodolibého veselí. I otec sám jaksi znejistěl, pramáti se však vzdorovat neodvážil. Poslušen jejího pevného pohledu, zašel za dcerou a jasně jí domlouval. Ona pak pomalu vyšla, pohled k zemi, on za ní. Když postřehla, že stojím ve dveřích, zarazila se, ale jen malounko. Uprostřed malé místnosti se zastavili. Pak ona zašla do kouta a donesla mrňavou stoličku. Tvar, jako verpánek. Tu postavila doprostřed podlahy – a čekala. Začínal jsem tušit, ale odejít nešlo. Její matka šla – a otci donesla… Rákosku. Pořádnou. Strnul jsem. Všecko bylo v tichu až kostelním. Nata stála jak socha. Pak se ze všech sil předklonila, až co mohla a okraj sedáku sesličky oběma rukama stiskla. Polknul jsem. Hla se její matka. Šla, sukně i spodničky jí řádně vyhrnula a černé kalhotky, po lýtka dlouhé, rozšněrovala. Pak zase ustoupila. Přikročil otec, prut v ruce. Prabába vedle mne stála a přihlížela, div nedrnčelo. A otec… Otec dceru obnažil po kolena – a začal bít. A jak! Až to se mnou trhalo. Ale…! Nata, co mohla, držela, mlčela a pak, pak začla vydávat táhlé a tolik úpěnlivé kničení, div že jsem nezasáhl. Trhala sebou, svíjela se, křičela, řičela… Ale – neupadla. Rovné tři tucty dostala – a pak ji sestřičky na otcův rozkaz podrcly nazpátek do komory. Já zíral. Nata sice nekrvácela, ale zmrskaná byla příšerně. A vidět ji tak… A VTOM MI SVITLO! Ano! Viděl jsem ji nahou, spatřil jsem její hanbu i trápení, teď už jsem nemohl cuknout, byť ona odmítala! Bába mne pustila a já odcházel-neodcházel. Věděl jsem, že teď už neuniknu. Procesí rodiny i lidí z vesnice si mohlo jít stěžovat přímo za plukovníkem! A já jsem uhýbat nechtěl, jenom mne trápilo, že mne ta krasotinka odmítá. A co hůř! Ani ta největší kleveta široko daleko nevěděla proč. Ale – prozradilo se to samo a hnedle. Už první noc. Myslel jsem na svou krasavičku a dumal, zda z ní souhlas nutí hladem, žízní, či dalším bitím… A VTOM RÁMUS! Kravál v konírně! Hned jsme tam běželi – a vida ho!  Stráž a i stájník bez sebe – a mého hřebce Běsa chtěl někdo zabít! Jenže! Můj Kavkazský rab se nikdy nedal! Kopavý, kousavý, fikaně záludný, snesl jen mne… A NĚKDO HO CHTĚL ZAŘEZAT?! To ne!! Štěstí, že se ten můj zákeřník nikdy jen tak nedal. Jak jsem ho znal a později se i dozvěděl, nechal záškodníka tiše vklouznout k sobě do stání – a pak mu dal! Však, jeden pokopaný raubíř v jeho stání už navždy zůstal! A ve dvířkách stání – rytina. A to už byl rytmistr doma! Ta rytina byla zbojníka Lujeka – a ten ukopaný měl znak jeho bandy. Jenomže! Ten mrtvý byl Turek! A to byla onačí káva! Nepřítel v loupežné tlupě lidem milovaného kořistníka, to bylo zlé! Ihned jsme sedlali – a jeli do noci. Stopy nám ukázaly, že Turčín tam nebyl sám – a druhý je raněný! To byla čina! To byla honba! Raněn byl totiž Lujekův bratr! Šel s ním a s jeho Turkem udělat pomstu na mojom koni za to, že jsem mu pásl po děvčeti. A Běs ho škrt podkovou. A Lujek udělal tu chybu, že bratra hned neobětoval a táh ho sebou. Zdržoval se – a nechávali i krvavou stopu. Naši ohaři byli skvělí! A naši Kavkazani to uměli v horách i skalách. Lov jako na dlaka! A Lujek přidal druhou chybu! On si šel pro Natalyu! Oklika a zdržení! My za ním, leč, on byl dobrý. Unikal jak lasička, prchal jako ďábel. Byl jsem mu v patách. Jenom pár minut! Čtvrt hodina ne! Ale – stačilo to. Vrazil do vísky, ranil starého vinaře, chytil Natu – a pryč a k hranici! A my pořád za ním! Hory! Skály! Hřebeny! Průsmyky…! A pak se to stalo! Lujekův bratr ztratil moc krve. Kůň ho, pravda, nesl, on ho ale špatně ved – a zdržel se. A já, zrovna v čele, jsem se dostal na dostřel. A trefil jsem mu koně. A nešťastný čtyřnožec padl. A jezdec byl náš! No, nechtělo se mu! I s málem krve. Tak jich pár dostal – a už spolupracoval! A my pořád dál za Lujekem,… Ale – už byl za čárou. Za průsmykem. Nu, a už ráno jsme všichni věděli, že z hranice je fronta. Byla válka. Válka byla, ale já vynechám podrobnosti. Bojovalo se – a já sám osobně vůlí osudu (a rytmistra s plukovníkem) dostal úkol přejít frontu k Turkům na průzkum. A zase vynechám zbytečnosti. Vrátil jsem se s pašovou pečetí – A I S NATALIOU!!! Ano! On Lujek byl chytrák. Jak přišel o bratra, tak ztratil podporu své vlastní rodiny. Válka mu pak sebrala možnost jak kořistit – TAK MILOU PRODAL! Ano! Prodal svou Natalii jako otrokyni! Já na ni pad náhodou a moh ji i koupit. Udělal jsem to. Cesta zpátky byla dobrodružná jako všechno ostatní, ale o tom jindy. Vrátili jsme se a bylo jaksi milé, že Nata nevěděla, jestli se mi má věšet na krk, nebo se přede mnou choulit do klubíčka. Otec to rozhodl za ni! Ono se mezitím provalilo, že byla Lujekovou galánkou. A vojna způsobila, že se přejinačila ta jeho hrdinská legendu na zrádcovskou. Že to prý on vodil Turky přes hory! No – kdo ví. Každopádně to starý vinař rozetnul „po Uhersku“! Když jsme se vrátili do jejich vesničky, udělal jediné. Vypráskal ji z domku bičem. Pak mocným řevem vykřičel do dáli, že nemá dceru. Zhroutila se. Chápal jsem to. Chápal, a když starý pán práskl dveřmi, šel jsem a sesbíral uzlíček, kterým se stala.
Ať už to dopovím, vzali jsme se. Musel jsem, pravda, dbát o to, aby si co nejlíp zhojila cejch otrokyně – a šrámy po bičích. Nebyl to jenom ten otcův. A jinak, inu – jednoznačně doporučuji černovlasé manželky! Ono se říká, že jižanky jsou sice horkokrevné, ale ve výchově uzkoprsé. To u nás ovšem platilo, ale jen po určitou mez! Nevím, jestli si tak zošklivila „prodejného“ milence, nebo jestli jsem jí prostě líp vyhovoval, ale – přičinlivější děvče jsem v životě neměl! Vstřícnější a divočejší, než čerstvě chycená lasice! Od něhy po divokost! A pranic neodmítla! A nakonec, nakonec se stalo cosi, co mne zaskočilo. Přímo se mne zeptala, jestli ji budu často bít?! Měl jsem to za žert – a v žertu prohodil, že vždy, když zaslouží! Usmála se, kapinku čertovsky a potměšile prohlásila, že to ji čeká až přemnoho výprasků. A kousavě mne políbila. Co říci nakonec? Měla pravdu!

23.2.17

ROZSUDKY SUDÍHO ŠEMJAKA 7


Při studiu východoslovanských bájí, mýtů, pověstí, pohádek bylin atp. lze narazit mj. na postavu – postavičku ´sudího Šemjaka´. Jedná se vesměs o personu, zosobňující nectnosti stavu úřednického. Proradnost, licoměrnost, úplatnost, neupřímnost, zaprodanost, zbabělost, hloupost – kterou teprve konfrontace s důvtipem prostého hrdiny dovede k užitečnému úkonu.
Tak – proč si s tou figurkou kapinku nezažertovat??
Tak to zas jednou přiběhla před soudce hezounká samotná dívčina, slzy na krajíčku a hnedle žalovala. Že prý už od batolecích let má moc ráda chlapce ze sousední chalupy. Že prý všichni už čekali jejich veselku, ale – on náhle řekl, že prý ji nechce! Ji! Jarou dívčinu, která se s ním od pacholecích let vodila za ruku! Taková nespravedlnost.
Sudí viděl, že to je opravdu krasavice,
Dal mládence zavolat.
Hoch jak jedle, rostlý, švarný, zděděným řemeslem pometlář. Sudí se ptal co a jak on na to povídal:
„Třikrát od loňska jsem šel k sousedům košikářům s kyticí o nevěstu.
Poprvé mi vyvolená řekla – POČKEJ ROK! MÁM SLUŽBU NA STATKU! Přijal jsem, za půl rok ji ale statkářka vyhnala. Podruhé jsem šel s kytkou namlouvat, slyšel jsem – POČKEJ ROK! MÁM SLUŽBU U STAROSTY! Opět jsem přijal, jenomže za čtvrt rok ji starostová hnala až domů. Já i s kvítím do třetice na námluvy, už před prahem hlahol – ČEKEJ! JDU NA ZÁMEK!
Pane! Ten měsíc ji panstvo rodičům vrzlo až do síně! A já, to přiznávám, počtvrté namlouvat ne a nebudu! Co s holkou, která nechce vás – a kterou všickni jen vyhánějí?!“
Sudí se zamyslel a potom poradil – rozsoudil rázem!
„Holku si tu na místě vem – a to ti povídám! Každý půl ro! Každý čtvrt rok! A každý měsíc – o prvním dnu, jí pořádně napráskej! Tak.“
Mládenec poslechl. Košikářovic dceru vzal na místě za ruku, zaved ji k oltáři – a jak z ní měl manželku, činil, jak sudí rozsoudil! A co živ nepřišel na důvod, pročpak by byl ženu zapudil!!
Inu, není nad to, když ženská dostane co zrovna nechce, leč – dostat má!
Však se prý v tom kraji dodnes říká:
„MÍT SOUSEDA POMETLÁŘE – UŠETŘÍŠ ZA KALENDÁŘE!!!“

A to byl další soud sudího Šemjaka!


21.2.17

Spankingový fetišismus

Pokusila jsem se přeložit jeden krátký ale zajímavý článek v návaznosti na zdejší rubriku Psychologie spankingu a její poslední téma pojednávající o tom, kde se vzala naše náklonnost ke spankingu. Bohužel můj překlad nestojí za moc a tak zdatnějším angličtinářům doporučuji přečíst si místo něj raději originální text
http://www.reocities.com/spankwithlove3/fetishism.html
Jelikož se jedná o velmi volný překlad, nedoporučuji jej citovat jako věrohodný zdroj informací. Dovolila jsem si připsat pár marginálií.
Kéž se příště do něčeho podobného pustí někdo šikovnější.

Spankingový fetišismus


Otázka zdali má zkušenost s výpraskem 1) v dětství či dospívání přímý vliv na výskyt a vývoj sexuální deviace známé jako spankingový fetišismus, zůstává předmětem diskuze a různých spekulací.
1) "Zkušeností" je v tomto případě míněn nejen osobní zážitek, tedy například pokud vás tímto způsobem trestali rodiče, ale i případy při nichž jste se stali svědkem toho jak byl tělesně trestán někdo jiný.

            Hypoteticky bychom k získání přibližného přehledu o situaci potřebovali dvě skupiny reprezentující naší společnost, řekněme o tisíci osobách pro každou z nich 2). Skupina A by reprezentovala respondenty kteří zkušenost s výpraskem v dětství či dospívaní mají. Stejně početná skupina B nikoliv. Poté by se spočítalo množství spankingových fetišistů v každé skupině zvlášť. Pokud by jejich počet ve skupině A výrazně převyšoval výskyt ve skupině B, můžeme uvažovat o existenci jisté souvztažnosti, v krajním případě dojít až k podezření, že jde o kauzální vztah mezi příčinou a jejím následkem. 
2) Obávám se že v roce 2017 působí tento odstavec úsměvně, povážím-li vzrůstající nedůvěru vůči statistickým průzkumům.

            Bohužel není známo, že by podobný výzkum doopravdy proběhnul a proto můžeme v tomto článku pouze nastínit několik teorií a argumentů, které se výše položené otázky týkají. Závěry ponecháváme na úsudku čtenáře.

Co je spankingový fetišismus?

            "Fetišismus" je zaměření na určité druhy předmětů a praktik s cílem dosažení sexuálního vzrušení. Fetišista se může soustředit na určitý materiál (kůže, latex, hedvábí...), specifické součásti oděvu (boty, spodní prádlo...), nebo části lidského těla (vlasy, nohy, dlaně, chodidla...).

            "Spankingový fetišismus" též zvaný spankofilie, je sexuální deviace 3) charakteristická touhou po výprasku. Jedná se o touhu výprasky udílet či přijímat, případně mezi oběma polohami libovolně přepínat. Zdá se být příbuzná, ale nikoliv totožná, s dalšími deviacemi, například svazováním, dominantně submisivními hrami, sadomasochismem a pygofilií (zbožňování hýždí).
3) Deviant z latinského deviare tj. "odchýlit se z cesty". Odchylka od normy. Opakem jednání deviantního je jednání konformní. Též běžný lékařský termín.

1. Argumenty hovořící ve prospěch příčinného vztahu

            1.1. Představitel klasické psychologie a průkopník psychoanalýzy Sigmund Freud předpokládá že sexuální deviace vznikají v dětství jako důsledek snahy některých dětí erotizovat si jinak bolestivé a traumatické zkušenosti.

            1.2. Hýždě jsou díky své blízkosti ke genitáliím považovány za druhou nejcitlivější část lidského těla v rovině vnímání erotických vzruchů a některá nervová zakončení obě oblasti spojují. Proto mezi naprosto běžné praktiky v rámci partnerského sexu spadá i poplácávání a laskání hýždí. Výprask "za trest" může vést ke stejné erotické reakci.

            1.3. Fyzická bolest vyplavuje endorfin, jehož účinek je podobný účinku některých drog. U dítěte, které je pravidelně trestáno výprasky může dojít k endorfinové závislosti. V pozdějším věku si pak může zkušenost s výpraskem asociovat s příjemnými až erotickými pocity.

            1.4. Špulení hýždí je běžná poloha těla jakou zaujímají samičky některých primátů během kopulace. Podle jedné z teorií může v lidském mozku docházet k asociacím, které na podvědomé úrovni spojují výprasky a sex z tohoto důvodu. Jedná se o dědictví po našich dávných předcích.

2. Argumenty hovořící proti příčinnému vztahu

            2.1. Jak už bylo řečeno výše, neexistuje žádná seriózní studie prokazující souvztažnost mezi spankingovým fetišismem a osobní zkušeností s výpraskem. Víme že existují spankofilové kteří dostávali v dětství naplácáno stejně jako existují spankofilové kteří takto nikdy trestáni nebyli.

            2.2. Teorie kompenzovaného traumatu selhává, pokud bychom ji chtěli uplatnit na ostatní fetišistické zaměření. Pokud spankingový fetišismus způsobuje trauma z výprasku, jakou myslitelnou traumatickou událost hledat za posedlostí chodidly, latexem, či dámskými střevíčky?

            2.3. Pokud je spankingový fetišismus skutečně způsobený výprasky, měl by být tento fenomén daleko významnější a výraznější v uplynulých dobách, kdy byly tělesné tresty vnímány samozřejměji a praktikovány daleko častěji než je tomu dnes. Skutečnost je ale jiná. Současníci Sigmunda Freuda (1856-1939) poměrně dobře zdokumentovali řadu různých fetišistických zaměření, ale spankingový fetišismus zůstával po dlouhou dobu spíš okrajovou záležitostí. Počet spankofilů začal vzrůstat teprve před dvěma až třemi generacemi, zatímco praktické užívání výchovných výprasků ve stejném časovém období kleslo.

            2.4. Skutečnost že mnozí partneři užívají během sexu různé podoby poplácávání zadečku nespočívá ani tak v sexuální prapodstatě výprasku, jako spíš v tom, že shledávají zábavnou hru na rodiče a dítě. Stejně tak rádi se partneři oslovují "moje holčičko" ("moje maličká / děťátko"), mazlí se, krmí, chovají, lechtají. Dovádivé plácání přes hýždě může být výrazem stejné hry.

3. Jiné teorie

            3.1. Mnozí lidé věří, že sexuální deviace nejsou způsobené konkrétní událostí, ale jsou vrozené, tak jako třeba záliby nebo averze vůči určitému druhu jídla. Deviace lze pokládat za hříčku přírody. Otázka genetiky zůstává sporná. Někteří spankofilové kteří byli poprvé potrestáni výpraskem v pozdějším věku (přibližně 6 až 8 let) hovoří o silných pocitech asociovaných s představou výprasku ještě předtím než svůj první výprask doopravdy zažili.

            3.2. Jiná teorie operující s převtělováním duší hledá původ určitých mentálních rysů člověka v jeho minulých životech. V takovém případě se fascinace výprasky vykládá jako dědictví traumatu z tělesných trestů v předchozí inkarnaci.

            3.3. Souběžně s teorií o překonání bolestivých a traumatických situací existuje i jiná, podle které vzniká sexuální fetiš spíš v důsledku dětské snahy ovládnout svůj strach. Například balónkoví fetišisté 4) často vzpomínají, že je balónky zpočátku děsily. Teorie tedy hlásá, že už samotný strach z objektu nebo subjektu může v některých případech vést k jeho erotizaci. Takové tvrzení by mohlo osvětlit výskyt spankofilie u lidí, kteří osobně nikdy na zadek nedostali. Přestože nebyli v dětství nikdy biti, stále pociťují dětinský strach z výprasku. Strach z neznámého bývá silnější než strach z poznaného.
4) Baloon fetish - sexuální vášeň pro sbírání, hýčkání, nafukování a propichování balónků.
(zdroj: http://divus.cc/london/cs/article/the-balloon-fetish-a-pop-kink)

            3.4. Poslední teorie v tomto článku zastává názor, že fetišismus může vzniknout jako důsledek společenského tabuizování určitého objektu, subjektu, případně části lidského těla. Jako příklad uvádí ženská prsa coby předmět erotického a sexuálního zájmu v civilizovaných kulturách, zatímco v některých domorodých kmenech takto vnímaná nejsou, jelikož ženy svá ňadra nezahalují. Teorie dále předpokládá, že ze stejného důvodu se v dřívějších dobách spankingový fetišismus nemohl prosadit, jelikož tělesné tresty byly příliš běžné. Fenomén výprasku se počal tabuizovat teprve v polovině 20. století, převážně v těch částech světa, kde se výchovné metody zahrnujících tělesné tresty začaly zvolna ale jistě opouštět.

16.2.17

Parádnice aneb pro krásu se musí trpět

Poznámka na úvod: Tento příběh mi vyprávěla kamarádka Eliška a odehrál se pokud dobře počítám někdy tak kolem roku 1985. Samozřejmě veřit mi ho nemusíte, stejně jako já nutně nemusím věřit jí, každopádně historka je to zajímavá ať už pravdivá či ne a já se ji zde pokusím přetlumočit v jejím znění (tj. v "dámské" ich formě) tak jak jsem jej poprvé slyšel sám.

Vlastně je to trochu zvláštní jak nad tím dneska přemýšlím, ale já vlastně byla strašně hodný dítě (jasně jako úplně malou mě asi naši museli sem tam plesknout, ale nebylo to nikdy nic zásadního, na to jsme měli v rodině jiné experty), čímž ale neříkám, že jsem od našich nikdy nedostala pořádně přes prdel... podstatný je tady to "kdy". Svůj první velkej vejprask jsem totiž kamaráde dostala AŽ v 15-ti letech (a ano když říkám první tak to opravdu znamená, že nebyl ani poslední), jenže tehdy byla jiná doba a znala jsem později na vejšce i holky, který dostaly od rodičů vejřez klidně i v osmadvaceti, když ještě bydlely doma. To tehdy prostě u rodičů ještě platilo obecně si myslim, takový to: "Dokud jsi pod naší střechou tak budeš poslouchat a když né, tak se těš."

Ale zpátky k tý mojí historii. Bylo mi zhruba tak pár dní, maximálně týden 15, když se to stalo. Bydleli jsme na malym městě v bytovce ve třetim patře a chodila jsem tehdy do prváku na gymplu. Měla jsem tehdy dlouhý blonďatý vlasy asi tak do půli zad a vůbec jsem byla kočka to bys nevěřil dneska co? (pozn. ale věřil) No prostě jsem byla docela dost hezká a tím pádem taky v podstatě od začátku v třídním kolektivu (jak se tehdy říkalo) dost oblíbená a to jak u kluků, tak u holek. A právě tím to vlastně celý začlo, totiž u mých nových gympláckých kamarádek. Některý z nich se totiž už tehdy líčily a byly dost překvapený, že já ještě ne. tím se zřejmě zrodil ten nápad, že jsem na svoje 15. narozeniny dostala od jedný řasenku, od druhý rtěnku, od další oční stíny a tak dále ... až jsem vlastně měla svůj první kompletní make-up.

Ne že by v tom byl ten hlavní problém, myslím v tom, že jsem se začla malovat. Ačkoliv  teda pamatuju pár holek, který když se před rodičema poprvý objevily namalovaný, tak pak skončily se zmalovanym zadkem. Naši ale byli v tomhle celkem tolerantní, respektive táta neřekl ani popel a máma, která se sama snad krom té trošky řasenky v životě nebyla zvyklá se sama malovat mi řekla pouze: "No hlavně to s tim nepřeháněj ty naše parádnice." No zkrátka jak už jsem říkala problém nebyl v malování jako takovém. Problém vznikal v koupelně.

Nevim jak jste to kdy měli doma vy, ale my jsme tehdy měli doma docela velkou koupelnu, kde byla vana, umyvadlo a tak, jenomže zároveň taky jedinej záchod v celym bytě. Ale zároveň taky největší zrcadlo v celym bytě. No te´d už možná trochu tušíš kaam tím mířím... Prostě od té doby co jsem já, tehdejší Eliška parádnice dostala od holek svůj první make-up, zamykala jsem se každý ráno minimálně na půl hodiny (a obávám se že na dýl) v koupelně a užívala si svá líčidla před velkým zrcadlem. Potíž byla v tom, že v podobnou dobu jako já vstávali i všichni ostaní a jistě sám uznáš, že v tu chvíli není úplně taktické blokovat jedinou koupelnu a hlavně jedinej záchod v celym bejvákum třem dalším lidem. Jenže mně to bylo tehdy tak nějak pubertálně jedno a bylo mi to jedno i po několika hádkách s různými členy rodiny. Prostě jsem byla mladá a blbá, ale hlavně mě tehdy ani ve snu nenapadlo, že se nakonec stane to, co jak sama dneska uznávám se asi nakonec prostě stát muselo.

Zkrátka fakt už nevim kolik dní to se mnou vydrželi, ale prostě jeden den ráno se začal do mnou obsazené koupelny můj táta. Jako vždy předtím jsem ignorovala jak bušení na dveře a prosby, tak následné silnější bušení a kletby, až dokud konečně neustaly. Nic zlého netušíc jsem se v poklidu domalovala a šla zasednout ke snídani. Co jsem však nevěděla bylo to, že se můj táta už probudil s pocitem, že musí nutně na malou. A když zjistil, že mu neotevřu, tak protože doma jinde nebylo kde, musel seběhnout (výtah tam tehdy nebyl) tři patra, vyběhnout ven a dojít si ke stromečku za mírného pobouření kolemjdoucích, ale to mu v to chvíli už bylo vlastně jedno, protože jak sám později pravil, dál už by to stejně nedonesl.
No a jsme u toho. Sedím si tak u stolu, před sebou sklenici mlíka a na talíři chleba s máslem a marmeládou, když najednou z předsíně přisupí táta, úplně rudej v obličeji. Neřekl nic jen mě beze slova popadnul a než jsem stačila pochopit, co se děje, měl mě pevně v sevření přehnutou přes koleno a já měla sukni vyhrnutou až nad pas a kalhotky naopak stažené až někam ke kolenům. V tu chvíli už jsem pochopila CO se děje, ale stále ještě nevěřila, ŽE se to děje. Za okamžik užbylo jedno zda věřím či ne, protože hned po pár prvních plesknutích jsem měla zadek v jednom ohni a dál se to zhoršovalo. Do dneška nemám páru (a on nejspíš taky ne) kolik mi jich vlastně na tu holou prdel vysázel, ale jestlis očekával nějakejch výchovnej 25, tak se hochu pleteš. Myslím, že nejvíc se tomu přibližují výrazy "nepočítaně" a taky "co se vejde", i když já bych teda před každou další byla chopná přísahat, že už nevejde. Každopádně mě zmydlil fakt důkladně a vůbec mě nešetřil, což jsem pochopitelně řádně vovřískala, vokvílela a vořvala.
Když mě konečně postavil zpátky na zem, měla jsem pocit, že mi zadek snad upadne a byla jsem pochopitelně ubulená až hrůza. Táta na to rreagoval jen: "A ani slovo!" a chystal se odejít. Asi si teď už poznal, že to nebylo všechno, ale zas jsem si za to mohla sama. Nevim jestli jsem byla tak šokovaná nebo tak ublížená, každopádně blbý bylo co ze mě v tu chvíli vylezlo: "Dyť musim bejt celá rozmazaná", uteklo mi možná spíš proto, že jsem si to v tu chvíli uvědomila. Nicméně reakce to nebyla dobrá. Nejen, že se táta otočil zpátky, ale do věcí s v tu chvíli vložila i moje máma (ani netušim jestli tam byla celou dobu nebo kdy vlastně přišla), která jen beze slova podala tátovi snad tu největší vařečku, co jsme doma měli. A tanec začal nanovo. Moc dodávat asi neni potřeba. Nevim možná to podruhý bylo už "jen" 25, ale klidně bych věřila i 3krát tolik  a moje vydatně zmalovaná zadnice taky. Podruhé, když skončil už jsem naštěstí krom setrvalého bulení vydržela mlčet.
No co ještě dodat? Na prdel jsem si bezbolestně sednout nemohla snad měsíc, holky ve škole se ten rpvní den divily, že nejsem namalovaná, ale já se tak styděla, že jsem jim radši zalhala, že jsem ráno zaspala a nestíhala. No ale aspoň jsem se poučila a od toho nářezu jsem se radši už vždy malovala u zrcadla v předsíni, které bylo sice menší, ale bezpečnější protože tam jsem nikomu v ničem nebránila...
Poznámka na závěr: A tohle celé mi vlastně Eliška vyprávěla z toho popudu, že se mi předtím svěřila, že se neudržela a ten den ráno za něco velmi podobného seřezala svou, tehdy 12-ti letou dceru Žanetu a o komentovala to slovy:"No co, pro krásu se musí občas trpět, ostatně to máme asi v rodině....", no a já se zeptal, co tím vlastně myslela...

Vlk Albín

9.2.17

Spankingová společenská hra na zloděje

Zdravím, na tento nápad mě již před lety přivedla jedna z povídek ve Švandrlíkově knize Drákulův švagr, ale vzhledem k tomu, že v ní jde přeci jen o něco trochu jiného  a hlavně její pointa je zcela jiná nebudu zde prozrazovat víc.... Jen jsem považoval za vhodné předem zmínit, že ten nápad prostě nějakou inspiraci měl a není prostě jen z mé hlavy.

Ale k věci: 
Hra v původní podobě spočívá jednoduše v tom, že se sejde pět osob, které si v každém kole TAJNĚ vylosují jednu z peti daných rolí. Posléze jsem přimyslel ještě roli šestou, která hru ještě víc zamotává a tím ozvláštňuje. Těchto šest rolí jest: KRÁL, SOUDCE, ŽALOBCE, ZLODĚJ, KAT a mnou přidaný SVĚDEK. Každá z rolí má svou specifickou úlohu:

ŽALOBCE - spolu se SVĚDKEM jediný, kdo odhaluje ostatním svou roli ihned, zatímco tito ponechávají prozatím své role utajeny. Úkolem ŽALOBCE pak je rozhodnout se koho z ostatních, jejichž identitu nezná se zorhodne obžalovat z toho, že je ZLODĚJ.

SVĚDEK - ješte předtím než ostatní rovněž odhalí svou identitu, má SVĚDEK za úkol se rozhodnout, zda ŽALOBCŮV odhad podpoří nebo nepodpoří.

Nyní již odhalí svou identitu i ostatní a postup je následovný:

ZLODĚJ - pakliže byl ŽALOBCEM označen právě on je odhlalen a čeká jej trest, pakliže byl označen mylně někdo jiný pak ZLODĚJ protentokrát spravedlnosti uniká.

SOUDCE - jeho úkolem je přidělit základní tresty dle toho jak celé rozhodování dopadlo (výši trestů či nástroje k nim užité lze samozřejmě před hrou domluvit i jinak, já zde ale uvádím svou původní verzi) - 

1. Pakliže byl označen skutečný ZLODĚJ je mu vyměřen trest 25 ran vařečkou na holou, jestliže SVĚDEK rozhonutí ŽALOBCE nepodpořil je mu za křivou přísahu vyměřen stejný trest tj. také 25 vařečkou na holou, jestliže naopak rozhonutí podpořil je usvědčenému ZLODĚJI trest zdvojnásoben a čeká jej tedy rovných 50 vařečkou na holou.

2. Pakliže ŽALOBCE omylem označil KATA, čeká naopak trest jeho a to v podobě 25 ran na holou, tentokrát jen rukou. Pokud SVEDĚK ŽALOBCŮV omyl odsouhlasil čeká jej stejný trest, pokud ne je v bezpečí.

3. Pakliže ŽALOBCE omylem označil SOUDCE, čeká naopak trest jeho a to v podobě 25 ran na holou, tentokrát páskem. Pokud SVEDĚK ŽALOBCŮV omyl odsouhlasil čeká jej stejný trest, pokud ne je v bezpečí.

4. Pakliže ŽALOBCE omylem označil KRÁLE, čeká za urážku majestátu trest jeho a to v podobě 25 ran na holou, tentokrát lískovým prutem. Pokud SVEDĚK ŽALOBCŮV omyl odsouhlasil čeká jej stejný trest, pokud ne je v bezpečí.

KRÁL - má poté tři možnosti: 1. udělené tresty schválit tak jak jsou. 2. Libovolné z trestaných osob udělit milost zrušením jejího trestu. 3. Libovolné z testaných osob výši uděleného trestu zdvojnásobit.

a konečně KAT - jak asi tušíte, jeho úlohou je uložené tresty dotyčným osobně administrovat.

Ještě dvě poznámky na konec: 1. Pokud by hru chtělo hrát více hráčů než 6 je nejschůdnější a nejrozumější variantou jak toto umožnit prostě a jednoduše zvýšit počet možných SVĚDKŮ. 2. Nejférovější způsob jak se rozhodnout kolik kol hrát dle mého tkví v tom aby se spravedlivě prostřídalo pořadí všech hráčů při losování rolí tj. hraje-li lidí 6 odehrát nejméně 6 kol, v případě pokračování hry dále pak alespoň 12 kol atd.

Pokud jsem snad něco nevysvětlil jasně, rád zodpovím veškeré případné dotazy.

S pozdravem Vlk Albín

Záhada občasných výpadků všemocnosti dívčího kouzla

 

aneb minipovídka o maxipůlkách


Napsal a splácal dohromady: Ham-Handed

Zde je pro pořádek hlavní originální zdroj, jež jsem použil pro svou fotomontáž:

Zaujalo mě, že slečna stojí téměř v koutě, no a pak také u postavy její hlavní kapitál[ní prdel], takže i když někteří by se mohli křižovat, že na takovou čistou krásu se už nesahá, já mám jiný názor! Aspoň ve fotomontáži, když už nemám dost dlouhou rákosku, aby na ni dosáhla, tam kamsi do neznáma…

Fantazie se rozjela, a k situaci jsem si vymyslel mini-povídku, přidal jsem různé efekty a stylizovaně to koloroval, změnil výraz, přivěsil pádla na zeď, atp… (Jsem dokonce takový fetišista, že jsem jí přidal i na paži stopy po očkování, kterých si zaručeně nikdo nevšimne, ale za mých mladých let je nahé slečny takhle mívaly!)

Níže jsou tři verze: 1/ Nejširší (s ohrnutým rtem), 2/ s jiným výrazem (s užší pusinkou) a 3/ s původní velikostí zadečku:



Která je nejlepší? – Mám ještě různé verze vybarvení půlek, ale to už stejně asi nikoho nezajímá! :)

Níže přikládám samostatně text, pro ty, kdo čtou třeba na mobilu.
 
Spíše než za povídku to považuju za báseň v próze (no dobře, tak za honění v próze!), takže nehltejte na lačno, mám tam obraty na které jsem hrdý, třeba ten, když ji otčím zásobuje nejen šatičkama, o které si řekne, ale bohužel také nástrojema k výprasku, takže pádel už má stejně jako lodiček (v botníku) a nebo nějaké ty metafory o „pasažérce výprasku“... – já vím, samochvála smrdí,

Nicméně proč jsem to načal: takhle složité věty by asi nikdo neuměl přeložit do angličtiny, že? Možná bych uvítal i to, kdyby někoho znalého jazyků náměty (i předešlé) uchvátily a že bychom pak prorazili i do světa – český trh je přece jen příliš malý! Kdyby se do toho někdo pustil, stačí napsat do komentářů nebo dole je odkaz do fóra…

Ale teď už bez keců:


Záhada občasných výpadků
všemocnosti dívčího kouzla

 

Svého otčíma měla pěkně omotaného kolem prstu! – Vydyndala si na něm prakticky cokoliv: půjčení auta, zvýšení kapesného, zrušení domácího vězení a zákazu internetu od mámy, tolerování oděvních výstřelků (minisukní do školy, brutálně upnutých džínsů k randění i velkorysé přehlížení toho, že z koupelny do pokojíku, zrovna jako v noci do kuchyně pro pití občas přebíhala po baráku jen tak nahatá), překračování stanovené večerky i neskrývaně alkoholické „pyžamové párty“ se spolužačkami (které pak také se smíchem po nocích pobíhaly domem všelijak!), věřil jí, kdykoli tvrdila, že jí „nějak škrábe v krku“ a podepsal jak chtěla často omluvenku do školy…

Ovšem na jednu jedinou věc byla její kukadla, kombinovaná se škemráním hodným šestileté rozmazlené princezničky pokaždé krátká – pokud totiž měla dostat slíbený nářez na zadek. 

Právě na něm trval jako naschvál vždy naprosto neochvějně a umluvit ani ubrečet se nikdy nedal! Žádné odkládání na neurčito! A pěkně na holou, jako odjakživa, a ne že ne!

Dokonce si pro ty „citlivé dívčí záležitosti“ sám vyráběl nástroje; jak říkával: „půlkám ve vývinu na míru“ – a že je s nimi tedy přeměřoval hezky často!
Také rád zjišťoval, jestli ze starého pádla ještě příliš nevyrostla, či zda jejím náctiletým půlkám nové „sedne akorát“... – bez takové péče by se jistě mileráda obešla, ježto pádel už měla stejně jako lodiček v botníku a často dostala nový opasek jen proto, že ho napadlo, jakpak by jí asi slušel… – Rozumí se, že ne kolem pasu!

To však byla jediná občasná chybička v jinak idylickém chodu domácnosti, a jelikož výhody spíše mírně převažovaly, rozhodla se příliš nešťourat do toho co funguje (lépe řečeno: předstírat, jakoby jí v tom otčímova pádná pravice dávala vůbec nějak na výběr!) a tu svou problémovou zadnici, věčně i mezi výprasky hrající všemi barvami, brala holt jako daň z mládí, jinak též hravého a pestrého oproti ostatním nadstandardně.

A tak ji vlastně, coby rozenou manipulátorku, trápila – kromě problému se sezením zhruba jednou týdně – jen ta jedna jediná nerozřešená záhada:
 
Proč k sakru ten mámin štědrý, hodný — až blbý! — ňouma, kterého ve všem ostatním utáhla na vařené nudli jakmile nahodila svůj pohled raněné srny, je právě jen v této věci tak zásadový a neústupný, včetně toho, že před výpraskem musí vždy kapitulovat nejen bez kalhotek, ale takříkajíc v rouše Evině, ale hlavně: proč, když už si dal tu práci s výro- bou tak účinných nástrojů, obstarává pak vždy hlavní vyvrcholení celé (už tak dost trapné!) akce ručním vypleskáním zadnice, ná- strojem „jen“ citelně načaté, přímo svou HOLOU DLANÍ…?!!!
 
Jistě ne proto, aby ji šetřil! Délkou jde totiž o náplac maratónský, stylově nekonečně flexibilní – na rozdíl od nateklých hýždí úpěnlivě vřeštící mladé dámy, jejíž „škemrací woodoo“ musí mít stále ještě ten svůj zkrat, když jsou všechny její rozkazy, návrhy i sliby tak potupně ignorovány a výjimečně vše řídí pevnou rukou ON, zatímco jí připadá pouze trpná role pasažérky výprasku, jízlivě oslyšené i ve svém prosebném vyzvídání kam, kudy, jak rychle a jak dlouho především se ještě „pojede“!

Bolestně pociťovala, že vzhledem k tak dlouho nepochopeným příčinám oněch občasných, ale pro kondici sedacích svalů katastrofálních blackoutů svého jinak mladistvě všemocného dívčího kouzla, zřejmě musí mít nějaký pěkně VELKÝ problém, aniž tušila (snad, že jí samé byl dost ironicky skryt vzadu!), že spíše než o nedostatek, či poruchovost jde zcela naopak o přirozenou pubertální naddimenzovanost a panenskou neopotřebovanost onoho generátoru, čarujícího neúnavně vláčným kroužením s tak efektivní a hlavně navenek hypnoticky efektní účinností perpetua mobile, že se jeho vrtění zhusta jevilo zejména starším občanům jako zcela nemístné plýtvání tím, čím by slušné slečny měly šetřit a ne se ještě vzájemně se spolužačkami horlivě předhánět, jak tu svou černokněžnou moc s pomocí legín, kamaší, či upnutých džínsů znásobit na maximum, s bezmyšlenkovitostí až nestydatou… — a že právě to jí působí ona častá a kumulující se přepětí, která se holt, zvláště v období dospívání a za horkých letních večerů, nejlépe vybíjejí přirozenými zkraty nervů těch, jež jsou dotyčnému přírodnímu úkazu nejblíže, v domácích bouřkách, v nichž pak hlavní roli hraje výše zmíněná nahatost, přehnutí, otcovské pásky, maminkovské vařečky, s láskou vyřezávaná osobní pádla na míru a další staletím osvědčené domácí pojistky slušných mravů, jež jsou pro každého zodpovědného živitele náctiletilé mladé dámy, sice v plném rozpuku, ale stále ještě v jeho plné výchovné péči, rozhodně přiměřenější, než jiné možné způsoby uzemnění, k nimž obě neúnavně se vrtící dynama hlavního zdroje „girl power“ stále tak nezodpovědně, jelikož předčasně, vybízejí…!

A tak, při každém dalším „úrazu“ ze zpětného probití svých vlastních kouzelných půlek, v divokém přílivu směsi nesourodých pocitů otrávenosti, vzteku, strachu, hrdého mlčení, pokoření, studu..., ale především údivu, dosti kontraproduktivně spekulovala: Co zase proboha má? Vždyť celý týden už to šlo dobře, krásně dělal všechno, co jsem chtěla! A teď se zas tak šprajcne?! Neměla bych příště víc koketovat? Vzít si ty kratší šortky? Těsnější kamaše? Nebo se ještě trochu víc nakrucovat a na doma jen gaťky? Starší pány přece ohromuje kouzlo mládí, tak v čem to vázne, do prdele? — Ano, byla blízko, ale nikdy ne dost, a jelikož v jejich státě mládež dosahovala plnoletosti až ve 24 letech, byla do té doby tak říkajíc v jeho jurisdikci, takže je spolu čekala ještě SPOOOUSTA takových, a s přibývajícími léty logicky stále výživnějších, rodinných „sedánek“


Ham-Handed

Fórum: https://www.okoun.cz/boards/vyprask_neni_jenom_spanking












8.2.17

Míša a vzpomínka na výprask

Ahoj, 
ráda čtu tvůj blok a jednu historku pro tebe mám. 
Nikdy sem nedostávala výprask, ale když jsem byla malá, to mi byly asi 4 roky, tak jsem dostala a to pořádnejch pětadvacet na holou. 
Moje starší sestra se strašně pohádala s tátou a utekla za chatu, kam za ní přišla kamarádka, pak si mně zavolaly a řekly, ať jim dám všechny svoje sladkosti, co mám, že mě za to vezmou k té kamarádce domů a tam si můžu vzít sladkostí, kolik jen budu chtít, ale nejdřív musím přispět svýma sladkostma. 
Jelikož jsem byla malá, tak jsem to přijala a přinesla jim všechny své sladkosti. Řekly mi že půjdeme ke kamarádce. Dobře věděly, že tam sama netrefím a řekly mi, že mám zavolat na rodiče, že jdu ven, utýct a nic víc jim neříkat a běžet za nima na jednu cestu. Když to neudělám, že nebudou sladkosti. 
Samozřejmě, že jsem sladkosti chtěla a tak jsem udělala to, co chtěly. 
Otevřela jsem dveře od chalupy, zavolala na rodiče, že jdu pryč a vyběhla ven, Babička se za mnou rozběhla a volala na mě, ať se vrátím, ať nikam nechodím, ale já ji neposlouchala a běžela na cestu, kde měla čekat sestra se svou kamarádkou. 
Sestra ani její kamarádka tam nebyly, místo nich tam byly nějaké cizí děti, které mně řekly, že viděly dvě holky se smát a utíkat směrem k nádraží, ke  kterému vedla strmá cesta z kopce asi půl kilometru dlouhá. 
Mrzelo mě, že mě podvedly a tak mě napadlo, že bych je mohla chytit a rozběhla jsem se za nimi lesní strmou cestou z kopce a při mém štěstí jsem si o kořen ukopla palec a to dost ošklivě. 
Jelikož jsem měla nohu od krve, vrátila jsem se na chatu, kde ale čekal naštvaný táta. Jen, co jsem se k němu přikulhala a chtěla si postěžovat na sestru, beze slov mě ohnul přes koleno, vyhrnul mi sukni, stáhl kalhotky a už to jelo, pětadvacet na holou. 
Ječela jsem na celou chalupu a kopala nohama. Pak jsem uražená odpajdala do vedlejšího pokoje. Pak si babička, která mě přišla utěšovat, všimla, že mám celou nohu od krve a polila mi ji kysličníkem. 
I když jsem byla hodně malá, pořád si to pamatuji. 
Jak jinak to nazvat než den blbec.

Míša