6.2.10

Stará kniha


Zaseklé dveře koneč povolily a udeřily do staré komody. Vzniklý oblak prachu přinutil Katku ke kašli, navzdory tomu ak koneč pronikla na onu tajemnou půdu. Katka tadvacetiletá slečna, vlastněr mě paní a taky nová majitelka domu. S pratetou se prakticky nestýkala, ta si ale i přesto v ti na svoji vzdálenou, a jedinou, příbuznou vzpomněla a odkázala jí sice malý, ale udržovaný domek. A prá v m teď Katka konala svoji první inspekci. Její vlastním, úžasný pocit! Když se navíc dozvěla o existenci téhle půdy plné harampá po pratetě, nadšení neznalo mezí. Zatímco její mužipravoval pokoje na nastěhovábytku, ona hned chvátala do patra prozkoumat, jaká tajemství novým vlastně skrý.
Když Kateřina koneč dostala ze zaslzených očí prach a mohla se rozhlédnout po místnosti, vydechla nadšením. Skříň a křeslo jako vystřené z prvorepublikových filmů, spousty krabic, rámeček se zažloutlou fotografií; to celé zbarvené do zlata světlem pronikajím jediným malým okénkem. Katka už chtěla udělat další krok, když vykřikla bolestí co ji s tupým úderem udeřilo do temene. Na pár vteřin znovu oslepená zvířeným prachem se chytla za hlavu a zatnula zuby. Co to sakra bylo? Otočila se, aby se postavila svému zákeřmu útočníkovi, když si všimnula knihy leží na podlaze. Aha, musela být na té komodě za dveřmi a tím, jak prudce bouchla dveřmi ji zřejmě uvolnila. Samozřejmě pro knihu sáhla, tohle byl přesně ten artefakt slibují Tajemství, jaký hledala! Při bližším pohledu zjistila, že spíš než o knihu jde o starý deník, v jednoduché kožené vazbě, bez jakéhokoliv zdobení. Aniž by se starala oudypřítomný prach uvelebila se ve starém křesílku pod oknem.
Tak copak to tu máme?“ zamumlala tiše a otevřela na první stránce. Zažloutlý papír byl zvláštní na dotek, vzdáleně voněl starými knihovnami…a nic! První stránka byla prázdná! Katka cítila, jak v  začí pučet zklamá. Rychle prolistovala deník tam a zpátky a nenašla jedinésmenko. Už jej chtěla odložit, kdyži zaví bleskla koutkem oka znovu první stránka. „Cože?“ uklouzlo ji nahlas, vždyť si byla naprosto jistá, že na první straně nic není a najednou tu viděla text! Náhle se jí zamotala hlava, jako i horečce, stnost se rozvlnila a Kateřina získala zvláštní neosobní pocit, jako by na sebe sama koukala jako cizí pozorovatelka.
Že by ta rána do hlavy byla vážjší než jsem myslela? Musím se zvednout než tu omdlím…“kají proud myšlenek se zpomalil, až si uvědomila, že jediné co plně vní je stránka deníku. Písmena jí tančila před očima, proplétala se mezi sebou a zdálo se, jako by teprve skládala dohromady text. „m snad otřes mozku,“ blesklo jí ješ hlavou, nežechno v hlavě nahradila prvníta textu. Kateřina četla text skoro proti svéli, jako by ji něco nutilo.

e leželo v peřinách na posteli, ustrašenou tvář zabořenou do polštáře…“

Katka ležela na posteli, ustrašenou tvář zabořenou do polštáře. Na zlomek vteřiny se chtěla vymrštit, aby zjistila, kde je a co tu dě, ale tenhle nápad byl rychle pryč. Nesmí se hnout, strýc jí to rozkázal! Nechtěla si ho pohněvat ješc, už tak lítala v průšvihu až po uši. Vždyť ji přistihnul, jak se se dvěma dalšími dívkami dě v mecké aleji o viržínko. A to ji varoval, když k mu přijela na prázdniny, že očeká dobré chová! Děe ze sluš měšťanské rodiny by nemělo na tabák ani pomyslet, natož v patnácti letech. Prokletá Agnes, že to vůbec dotáhla- „Počkat, mněece užvno není patnáct!“ pulsoval ji někde vzadu v hlavě slabý hlásek. „A kde to vůbec jsem, ten pokoj vypadá jako z edminulého století…“ hlas zmizel v podvědomí stejně rychle jako se objevil a v hlavěstaly pouze obavy a stud. Stud před strýčkem a nad situací ve které se nacházela, obavy z toho, co bude nevyhnutelněsledovat. Když rozzlobený strýc před spaním poslal „ipravit se“, věla už, co málat. Proto tu teď ležela ve své posteli, břichem položená na smotané duchně. Noč košili měla vyhrnutou a lostnou zadničku vyšpulenou, odevzdaněekávajíci příš.
Vrzly dveře a průvan ji pohladil po napnuté pokožce na zadečku, cítila, jak jí naskočila husí kůže. Parkety zavrzaly pod strýcovými podrážkami, zala zrychleněchat. „Dostanu nařezáno, na holou.“ Jakmile si tuhle myšlenku v hlavě jasně zformulovala, znovu se ozval ten hlásek vzadu Katka, která si ješed chvíli sedala s knihou na pů svého domu: „ si přece nenechám nařezat, co se to tu vůbec do háje děje?!“ Katka se začala zvedat, jakmile se ale zapřela lokty, ozval se strýv hluboký hlas: „Martino, zůstaň jak jsi!“
nejsem Martina, jsem Katka, žádnou Martinu neznám!“ chtěla vykřiknout, namísto toho se ale znovu položila do původní pozice. „Promiň, strýčku,“ zamumlala. Zneklidňují hlas okamžitě ztichnul a zůstala jenom Martina se svým strachem. Dostaneprask a není žádný způsob, jak by mu teď mohla uniknout!
Neřekl ani slovo, kázaní se jí dostalo vrchovatě. Na vysvětlová a varová bylo času dost dřív, teď nastala chvíle trestu. Tiché cinkáezky ji neomylně napovělo, s čím bude mít její pozadí schůzku. Koutkem oka zahlédla, jak se strýček napřahuje a zatnula zuby. Rána dopadla s hrozným prásknutím, silný řemen objal obě poloviny zadečku pevným stiskem. Okamžitě vytryskly slzy, ale kupodivu nevykřikla.Nebudu křet, nebudu se chovat jako malá!“ běželo jí hlavou. Druhána dopadla a bělostná kůže pod níměř ihned začala rudnout. Strýc ji nijak nešetřil. Při třetí vykřikla a zapomněla na svoje předsevzetí. Čtvrtá, pá, šestá dopadly v rychlém sledu za sebou. To stačilo, aby křela už doopravdy hlasitě, vzlykala a horké slzy se jí valily po tvářích proudem. Nebylo to poprvé, co od strýce dostala, ale pokaž ji bolest znovu a znovu překvapila svojí intenzitou. Rány začaly pršet na nebohou zadničku jedna za druhou. Ta už dávno nevypadalo jako neposkvrně plocha, spíšipomínala rudé uhlíky a pálila stejně tak. Vlhké tváře zabořené do zmáčeného polštáře neměly svojí barvou k sedničce daleko. S každou dalšínou létaly dívčí nožky výš a výš, ruce se už držely peřiny jenom zázrakem. Kolem dvacátény už nevydržela, vystřelila dlaněmi k zadečku a pokusila se další uhnout. „Martino, zpátky jak jsi byla!“ zahřímal strýček. „Martino!!“ Když ani na druhé varová neslyšela, uchopil strýček ruce své trestané neteře, lehce ale rozhodněikleknul záda a znovu se rozmáchnul. Dívka nevěla, kolik jich dostala, snad kolem čtyřicíti. Když strýček skončil-

Když strýček skončil, byl polštář pod tváří úplně mokrý. Zadnice hrála temně rudou barvou a slibovala, že o sobě kolik příšch dní bude dávat velmi znát. Děe leželo schoulené na boku, obličej úplně mokrý, noč košile se jí lepila na zpocená ňadra, která se prudce zdvíhala, jak nebohávenka nemohla popadnout dech.“

Katka odtrhla oči od textu. Cítila, jak jí tváře tepou rozprouděnou krví, zamžikala očima a uvědomila si, že je znovu na pů. Znovu? Pořád? Byla vůbec někde? Co se to prá stalo? Blouznila, snila? Ješed vteřinou cítila každou ránu týrají její obnaženou zadnici, slyšela to hrozné práská, teď la ale dojem, jako by procitla ze snu. Jakmile chtěla sáhnout po vzpomínkách na to, co se před chvíli stalo, rozplynuly se. Místnost, kde se vše odehrálo, proč byla bita, kdo vůbec byla echno bylo pryč. tila ješ, jak nemohla popadnout dech a udomila si, že jíi, že má mokré tváře samotnéi ale byly suché. Zůstala jenom směs neurčitých a protichůdných pocitů. Strach, stud, bolest, snad dokonce stopa vzrušení. Na malý moment znovu měla dojem, že má nahou zadničku a že jí průvan dráž chloupky na těch nejjemnějších stech. I tenhle pocit se rychle vytratil, zůstala ale motají se hlava. Udělala pak podivnou věc, překvapeně sledovala, pořád jako v horečce, vlastní ruku, jak otáčí stránku. Zrak jí sklouznul po papíře. Než si vůbec uvědomila co dě, už četla prvnítu, která jako by se vynořila přímo z papíru.

Martina cupitala chodbou za svým mužem. Byli spolu teprve několik mě a ona už se dostala do téhle situace. Tváře jí rudly…“

Tváře jí rudly při představě toho, co jí čeká. Bála se, cítila, jak jí srdce zuřivě buší na prsou, jenom vyskočit, v krku má sucho a nohy skoro nechtě poslouchat. A přece při tom všem tu byl ješ jeden pocit. Jak by si ho jen definovala? Vzrušivéeká? Při téhle myšlence se jí na rtech vykouzlil nesmě úsměv. Mužel ke dveřím pracovny a otevřel je, Martina, spíš ješ napůl dívka než žena, se zastavila několik krokůed ním.
No pojď,“ procedil mezi zuby. Váhavým krokem se k mu přiblížila. Manžel měl pročt naštvaný. Na posledním plesu, kam si společ vyrazili mu chtěla provést malou neplechu. Neviděla ho ješ pořádně žárlit, takže pozornost a letmé doteky jiných mužů neodhála tak vehementně jako jindy. Čím víc se on tvářil, že ho to nezají, tím víc měla chuť provokovat. Může si za to vlastněm! Tedy, skoro, opravdu to asi přehnala. Zvlášť, když mu napůl v žertu vyčetla, že by si jíl víc všímat. Na plese dělal, jako že nic a pořád vrhal přezíravé úsměvy na všechny strany, když ale tlumeným hlasem oznámil, že jí garantuje, že odteď bude mít pozornosti více než dost, věla, že je zle. V očích mu viděla, jak moc se hně. Když si na to teď vzpomněla, zastyděla se. Skuteč a upřímně. A přece zůstal osten vzdoru. Tohle je další bláznivý sen, tohle není skuteč!!“ ozval se jí v hlavě cizí hlas. Rychle ho ale zaplašila bolest skuteč příliš jakmile bylo manželovi jasné, že do pracovny jeho žena dobrovolně nevejde, vtáhl jí dovnitř za ucho jako nějakou neposlušnou školačku!
Sliboval jsem ti dostatek pozornosti, takže teď se ti budu, miláčku, náležitěnovat.“ Jeho hlas byl sice medový, ale zněl zlověstně. „A protože na plese bylo tvé chová znač nevhodné a mněleží na tvých dobrých mravech, budu tak laskavý, že ti poskytnu menšíchovnou lekci. Šaty dolů!“i těch slovech se potutelně usmál pod knírem. Martina si toho všimla a rozhodla se aspoň částečistoupit na jeho hru ostatně si byla dobře vědoma toho, že první kolo rozehrála sama. Šaty poměrně rychle putovaly na zem, stejně tak blůza, zůstala tu stát jen ve spodničce a košilce. „Lekce první,“ pokračoval manžel pobaveným hlasem, přemž mohl na své mladé ženěi nechat, „společensky vhodná vzdálenost. Cizí muže si nepoušme příliš blízko k lu anóbrž tito využijí jakéhokoliv nestřeného okamžiku ku chlípným pohledům směry nevhodnými!“ Jako by recitoval moralistickou literaturu, které se spolu už jako milenci tolikrát smáli. Musela se pousmát, jakmile si toho ale všimnul, rozhodl se přitvrdit.
Paní studentko, vy nedáte pozor! To bude potřeba názorná ukázka. Jaká část těla ženského je nejvíce ohrožena chlípnými pohledy?“ S mito slovy k istoupil a už s přísným pohledem chytil Martinu v pase. „ece zadnička neboť tato je v stech, které chlípník lehko shlédne, aniž by upoutal pozornost sledované. Vy, drahá paní studentko, evidentně netušíte, že si máte na zadničku dávat pozor, proto je třeba, aby jste si neustále pamatovala, kde se nachá! Nebojte, nějakou dobu to teď nezapomenete!“
              Odvedl ji ke kanapi u krbu, usadil se a přehnul si nezdárnou ženu rozhodným pohybem přes koleno. Martina byla až do této chvíle jako loutka, plně odevzdaná tomu, co máijít. Celou dobu zažívala dráždivé mravenčení v podbřku, než že by se bála výprasku. Jakmile se ale prudkým pohybem ocitnula ohnutáes mužovo koleno, pevně chycená v jeho sevření, pochopila, že následují okamžiky nebudou patřit k nejpříjemnějším. S plesknutím dopadla mužova velká dlaň na její spodničku. Od začátku ji nešetřil, nemělo to být nějaké žertovné naplá. Vyjekla. Na dobu jednoho nádechu se trestají zarazil, s druhým plesknutím se už ale příliv bolestivých ran nezastavil. Zpracovával její pozadí vskutku důkladně a tak netrvalo dlouho, než pišla a kroutila sebou jako malá holka. Tenká spodnička neposkytovala prakticky žádnou ochranu a zadeček se tak brzo ocitnul v jednom ohni. Najednou se příval ran zastavil, pevné sevření ale dalo najevo, že konec je ješ v nedohlednu. Jakmile ucítila manželovu dlaň hledají v pase šňůrku spodničky, pokusila se náhle o úk marně. Než se nadála, sklouzla spodnička ke kolenům a zadeček byl manželovi k dispozici zcela obnažený. Sykla bolestí, když po zadnici přejel dlaní, zároveň ale jeho hlazení vyvolávalo pocity velmi příjemné, i přesto bolest nezmizela. Neviděla si dozadu, podle horka jí ale bylo jasné, že už musít kůži notně rudou a když si uvědomila, že to zdaleka není konec, najednou jí bylo do pláče. Dál se v myšlenkách nedostala, protože muž se zřejmě rozhodl, že je čas ve výchovných lekcích pokračovat.
Lekce druhá - doteky,“ dlaň hlasitě dopadla na holou kůži, Martina vykřikla a začala otevřeně brečet. „povolíme-li vilným mužům pohledy, odhodlají se nejdrzejší z nich ku chlípnému dotý se těla ženy nemyslí na svoji počestnost. Toto se může zprvu zdáti libé, ale kažvka a paní nakonec dospěje k pozná, že hrubé doteky mužské dokážou býti velmi nepříjemné.“ Svůj proslov doprovázel manžel přívalem ran, které jenom potvrzovaly, že ne kaž dotek je příjemný. Martina už brečela ze všech sil, slzičky jí stékaly po lích a dopadaly na podlahu. Marně se snažila vykroutit z mužova železného sevření, kaž dopad dlaně si neomylně našel cíl. Ješ dlouho potom co ztichla výuková ř dostávala díina zadnička svoji porci nonverbální ukázky dotyků. Koneč pustil muž ztrápenou dívku ze svého sevření. Sesunula se mu k nohám a smáčela mu nohavice slzami. „Zasloužila jsem si to,“ hnalo se jí hlavou. „Když jsem ho provokovala, mož jsem trochu doufala, že k tomuhle dojde. Potrestal mě a zase budu jenom jeho.“
Muž se zvednul, Martina už napůl čekala, že jí teď vezme do náručí, pevně obejme a tím jí najevo, že je vše odpušno. Jak moc se mý zjistila téměř okamžitě, když zamířil ke knihovně. Sáhnul navrch police, kde schována ležela rákoska, kterou používal ješ manželův otec. Martina už s la tu čest, v časech mileneckých sehrála se svým nastávajím nejednu hru. Tak nějak ale tušila, že tentokrát půjde o víc, než o rychle ukončený žert. Srdce se jí sevřelo dostane rákoskou a vypadá to, že ne málo! Teď se začala doopravdy bát a pochopila, že pomstu její manžel promyslel více než dokonale. „Sundej zbytek oblečení a přehni se přes stůl!“ zazněl jeho hlas. Martina se zarazila a teď opravdu cítila obavy jako když byla ješ malá a někdo jí nachytal při nějaké lumpárně. Nadechla se, že začne prosit, ale zachytila mužův pohled. Pochopila, že tady je vše marné. Pomalu, jako ve snu, si stáhla košilku a setřásla z kotní spodničku. Přistoupila ke stolu a položila se na něj, rukama se chytla okrajů. Zadnička jí pořád bolela od předchozího výprasku, mnohem nepříjemnější ale bylo, když se nahým tělem dotkla studeného dřeva stolu. Tělem jí projela vlna chladu, ta se spojila s lením zbitých hýž. Pořád se strašla, zároveň si ale uvědomila, že je zvědavá! Že, a nechtěla tomu sama uvěřit, se někde vzadu těší na to, co přijde. Lekla se vlastních myšlenek, stejně ale nebylo dáno v nich pokračovat.
Lekce třetí zní: nevyvolané provokace a zlé šdlení manžela se nevyplá.“ Krátkou slovní lekci ukončilo zasviškosky, ta se hladově zakousla do díiny vyšpulené zadničky. Jestliže před chvíla Martina pocit, že je bolest výprasku velmi nepříjemná, po prvníkoskou si pomyslela, že omdlí. Prudce vykřikla a téměř okamžitě vytryskly slzy. Vymrštila se a chytla za holý zadek, pod drobnými dlaněmi cítila, jak jí kůže okamžitě opuchá v dlouhé rovné lince. “Zpátky!“ vykřiknul nesmlouva trestají a přitlačil Martinu zpět na stůl. Rákoska začala svůj krutý tanec po obou polovinách její sedničky. Dívka křela, prosila o slitová, slibovala a při tom všem skrála stůl velkými, horkými slzami. Všechno málo platné, po krátké době její zadeček a stehýnka zdobilo dvanáct temně rudých pruhů. Když muž skončil s exekucí, sotva už popadala dech a neměla ani sílu pořádněet. Celélo měla zpocené, tváře úplně rudé. Přes všechnu tu bolest si ale, jakmile jíestal sázet rány, uvědomila zvláštně příjemný žár rozlévají se od ztrestaných partií do zbytku těla.
Muž ji uchopil pod kolenou a kolem krku a v ručí odnesl zpátky na kanape. Posadil se, stále jí drže, a polibkem smyl z její tváře největší slzu. „Lekce čtvrtá,“ Martina si při těch slovech uvědomila, že jeho ruka už nedrží pod kolenou, ale přejíž po stehnu výš a výš, „drahá paní studentko, nepotřebujete pozornost či lásku jiných mužů, protože u mě najdete vždycky dost a dost. Až do nejdelší smrti, miláčku.“ Jejich rty se setkaly-

„…miláčku. Jejich rty se setkaly…“

Miláčku! Miláčku!“ Katka měla na zlomek vteřiny pocit, jako když se probouzíte ze snu a nejste si jistí, který ze dvou svě je ten skuteč. Skutečnost jí ale neúprosně dohnala. Staráda, podivná kniha, sny o- o čem vlastně? Hlas jejího muže z přízemí. Katka naplno procitla s podivným pocitem ztráty. Nedovedla si ho vysvětlit, ale něco bylo špatně, něco mělo přijít. Skoro s hrůzou si uvědomila, že sotva popadá dech a je nesmírně vzrušená. „Co jen jsem to teď prožila? Všechno je jako v mlze a mizí…“ s touhle myšlenkou a vědomím, že co minulo už zpět nezíská, se zvedla z esla. Ucítila stopu prudké bolesti na zadničce, malý moment ji napadlo, že snad popíchaly včely. A i tenhle pocit rychle zmizel.
Miláčku,“ otevřely se dveře, „tady jsi!“ Její muž, vždycky tak hodný, vždycky tak pozorný. Nikdy na ni nezvýšil hlas, nikdy by jí ani vlásek nezkřivil. Tolik se milovali, dokonalýr.
Promiň, musela jsem usnout. Je tu hrozně dusno.“ Odložila knihu na okraj starého stolu a vydala se ke schodům z dy. Když zavírala dveře, uslyšela, jak kniha žuchla na zem. Na pár vteřin se zastavila, nakonec potřásla hlavou a dveře zavřela. „Hloupý sny.“

Stará kniha zaná v kůži ležela po pádu otevřená na zemi a slabý průvan táhnoucí ode dveří listoval její zažloutlými, prázdnými listy.

Pokud se vám povídka líbila nebo snad máte nějaké podnětnéipomínky, budu rád, když kromě komentáře tady,mi napíšete na mail mates.animeotk@seznam.cz

4.2.10

Překvapení

Tento Velikonoční příběh se stal před třemi lety.

Když jsem se venku procházel se svou tehdejší přítelkyní, panovalo krásné jarní počasí. Bylo pár dní před Velikonoci a já se snažil nahodit téma vymrskání. Tehdy jsem nechápal proč, ale moje přítelkyně chtěla, abych nechodil s pomlázkou ráno, ale abych přišel až odpoledne. Byl jsem docela překvapen a snažil se jí přemluvit, že odpoledne se přece nemrská. Hlavně jsem si nechtěl nechat ujít, že jí budu moct párkrát švihnout přes zadek. Byla neúprosná, tak mě nezbylo nic jiného než souhlasit. V danou chvíli jsem si pomyslel, že z pomlázky asi nic nebude a nechal si zajít chuť. Domluvili jsme se, že přijdu ve 3 hodiny odpoledne. Zaparkoval jsem auto kousek před jejím domem a sporadicky si aspoň utrhl proutek, že mou milou přece nemohu nechat zrovna na Velikonoce jen tak. Zazvonil jsem u jejího domu a chvíli čekal, pak následovalo přivítání a pozvání dál. Proutek jsem se snažil skrývat. Když jsem proutek vytáhl a mou milou chtěl zmrskat, řekla mi, ať ještě chvíli vydržím a jdu s ní do pokoje. Následoval jsem tedy její kroky. Měla na sobě krátké, hodně těsné kraťásky. V pokoji, při pohledu na stůl, jsem byl velmi překvapen. Samozřejmě, že mile. Na stole ležela rákoska, moc hezky rostený prut a gumový tatar. Dřív se takový dal sehnat. Když Magdaléna viděla, jak ty věci pozoruji, tak prohodila:“snad sis nemyslel, že si na Velikonoce nenechám od tebe dát na prdel“. V tu chvíli jsem se rozzářil jako sluníčko. „A doufám, že mě pořádně zmrskáš“, prohodila blaženým tónem. Řekl jsem jí, že o to se bát nemusí. Ale jedině, když si sundá ty kraťásky. Byly dole dřív než jsem se nadál, jako by byla zvyklá stahovat kalhoty častěji. Později jsem se také dověděl, že byla. O tom, ale až za chvíli. V jejich tangách byla zadek téměř holý, ale to mi samozřejmě nestačilo. Takže tanga šli dolů taky. Na jejím zadečku byli vidět mírné červené stopy. Že by po proutku nebo pomlázce z rána. Pomyslel jsem si. Pohled to byl skvostný. Ze stolu jsem si vzal gumový tatar a nařídil jí si kleknout na postel na čtyři a hezky nastavit zadek. Svoji polohu zaujala bez jakýchkoliv námitek. Podívala se na mě a ještě jednou mi řekla, že zaslouží dostat pořádně, že doufá, že si aspoň 3 dny nesedne. To ve mně probudilo všechny mé spankingové touhy. „Budeš hezky počítat každé švihnutí a bude jich 25“ , prohodil jsem. V tom již první rána dopadla na její nastavený a obnažený zadeček. Nebyla malá, ale Majda sebou ani nehnula. Když po 6 ranách nepohnula zadkem ani trošku, usoudil, jsem, že bych měl přitvrdit. Snažila se držet, ale to už jí tolik nešlo. Hezky se kroutila a počítala nahlas. Po 25 švihancích jí gumový tatar nechal na zadku krásné rudé stopy. Její zadek jsem si vychutnal a hezky jej hladil. Poté jsem položil tatar a vzal do ruky rákosku. Řekl jsem Majdě ať si stoupne a přehne se přes opěradlo židličky, kterou jsem dal doprostřed pokoje. Bez námitek se přehnula přeš židli a nastavila svůj holý zadek. Opět se na mě podívala a řekla, ať nezapomenu na to, že zaslouží pořádně. Řekl jsem jí, že tentokrát počítat nebude, že usoudím sám, kdy přestanu. Začal jsem rákoskou jezdit po jejím zadečku, chvíli jsem si její zadek vychutnával. Následně už ale Majdin zadek poznal švihnutí rákosky. Docela držela, sem tam jí vyletěla noha nahoru, nebo se snažila si dřepnout. Po 10 ranách jsem jí dal malou pauzu a pokračoval jsem ve vyplácení dál. Zadek již měla celý rudý, pokrytý švihancema od gumového tataru a rákosky. Po 20 ranách rákoskou jsem ale byl udiven. Její ruka sklouzla do jejího rozkroku a začala si lehce hrát. „Tak slečně se to líbí“, prohodil jsem a dal jí ještě deset ran rákoskou. Zadek jí hořel ,měla ho slušně sešvihaný, ale to nebyl konec. Rukou jsem jí jezdil po zadku, chvíli hladil. Pak také lehce zajet mezi půlky a do jejího rozkroku, kde měla pořádně vlhko. Na posteli jsem vzal peřinu, dvakrát přeložil, položil zpět na postel a nařídil jsem Magdaléně lehnout si bříškem na smotanou peřinu. Svůj hezky sešvihaný zadek tím hezky vystrčila. Vzal jsem do ruky ten hezky rostený prut, který si sama připravila a položil ho na její zadek. „tak kolik si slečna ještě zaslouží“, zeptal jsem se jí velmi přísně. „Doufám, že budu mít na zadku aspoň jelita“, odpověděla toužebně. Nenechal jsem se pobízet a začal ji sešvihávat zadek prutem. Prut byl pevný , docela silný a dělal na zadku pořádné švihance.

Majda však držela prvních deset ran poslušně. Pak již sebou cukala, kopala nohama, ale neotáčela se. Ruky taky poslušně držela od těla. Když se na jejím zadku začaly objevovat první jelita přestal jsem a řekl jí, že teď bude počítat nahlas do 15. Napřáhl se a pořádně ji švihl. Po 15 ranách již měla zadek pořádně seřezaný. Měla co dělat, aby udržela svůj zadek nastavený. Majda byla celý velmi statečná a sama si říkala o přidání na síle.Položil jsem prut a lehl si k ní. Co poté následovalo, nebudu psát do detailů…..Magdaléna však byla spokojená. Stopy na zadku od Velikonočního výprasku měla ještě za 3 dny.

Téma výprasků jsme začali víc a víc rozebírat. To její rychlé stahování kalhot s tím má taky co dočinění. Přiznala se mi , že doma dostávala a sem tam schytá ještě teď. Tehdy jí bylo 18 let. Začal jsem se samozřejmě vyptávat, jak jí máma vyplácela a čím. Prozradila, že dřív to bylo vařečkou, když byla mladší. Později, ale poznala hodně nástrojů. Vařečku,řemen,rákosku,prut a důtky. Nejvíc výprasků bylo prutem a důtkama. Výprasky vždy byly na holý zadek. Proto byla zvyklá tak rychle stahovat kalhoty. Když jsem se začal ptát na větší podrobnosti, jako polohy a počet ran, docela překvapivě se o tom Majda rozvykládala.Nejčastěji dostávala přehnutá přes postel. Kolena měla na zemi, tělo na posteli. Tím holý zadek nastavila vstříc výprasku. Počet ran býval prý různý, ale většinou schytala klasických pětadvacet. To ale ke zmalování zadku bohatě stačilo. Sem tam se počet ran zvýšil na 30. Také mi říkala, že si vzpomíná na jeden výprask za lhaní a ten byl asi největší, co kdy dostala. Po 25 švihancích prutem si její máma vzala důtky a dala ji dalších 25. To se stalo ale jenom jednou. Dřív se výprasků docela bála a měla respekt, postupem času ale obrátila a říkala, že se jí stává, že si to po výprasku udělá rukou. Sice jí zadek bolí, ale pak je to velmi příjemné. Což bylo pro mě velmi zajímavé. Taky, že se jí líbí pozorovat sešvihaný zadek, jak se další dny barví. Ještě jsem nemohl opomenout se zeptat na důtky, které její máma vlastní. Šla k rodičům do skříně a přinesla mi je ukázat. Prý je párkrát našla ráno ležet taky na posteli rodičů. Že by maminka spankerka se vším všudy?!?:-)

To, že si ty Velikonoce takhle připravila, mě o to víc překvapilo, když věděla co je výprask. Magdini pocity z našeho výprasku byly ale velmi příjemné a vzrušující. Od chlapa to prý bylo něčím moc zajímavé.Také její ruka v rozkroku při výprasku to dokazovala.

S Magdalenou to bohužel byl první, ale taky zároveň poslední spankingový zážitek. Za nedlouho po Velikonocích se Magdalena s rodiči odstěhovala do zahraničí. Ale jedno vím jistě, Majda výprasky s chlapem provozuje dál. Občas prohodíme pár vět mailem.

Have a nice time R.

radecek93@seznam.cz

2.2.10

Příběh s hrací kostkou

Jmenuje se Irena, mladá, krásná dívka. Její hezky uhlazené blonďaté vlasy, ďábelský výraz v očích a krásně vytvarovaný zadek si říkají o své.  Tahle dívka se stala moji dobrou kamarádkou. Ze začátku jsem neměl odvahu se jí zmínit o spankingu. I když touha byla velká. Vše se změnilo až ve chvíli, kdy v mezi řeči, Irča prohodila, že by zasloužila tak akorát výprask. Když jsem tyhle slova z jejich úst uslyšel, nemohl jsem to nechat bez povšimnutí . Dodal jsem, že teda zasloužila, ale jedině na holou. Její reakce byla velmi potěšující. V dané chvíli bohužel nebyla příležitost exekuci provést. V zaplněné kavárně by se to asi těžko vysvětlovalo. Nechali jsme tohle téma být. Samozřejmě, že představa vyplatit Irču přes holý zadek byla ve mně a nemohl jsem si pomoct. O dva dny později jsem již byl pozván k Irči domů. Za jakým účelem vám asi nemusím říkat. Měla za úkol si připravit vařečku, kterou dostane na holou. Měla na sobě hezky uplé kalhoty, ve kterých se její zadek rýsoval do oblých křivek. Měl jsem co dělat sám ze sebou. „Tak IRY, vzhledem k tomu, že pořádně zasloužíš, tak kalhoty dolů.“ Bez namítání si je sundala a odhalila mi tak svůj krásný zadek. „ Kalhotky taky“,napomenul jsem ji. Sednul jsem si na postel a řekl jí ať se mi přehne přes klín. Poslušně se přehnula, tím krásně vystrčila svoji prdelku. Výhled jsem měl podstatě na vše. Rukou jsem ji hladil zadek , v nejmíň střežené chvíli jsem jí začal rukou plácat po jejím krásném zadku. Ne moc, ale pro zahřátí to bylo akorát. Pak jsem Irči nařídil si kleknout na čtyři na postel. Vzal jsem vařečku a zeptal se jí, kolik si myslí, že si zaslouží. Odpověď zněla:“doufám, že mě nebudeš šetřit“. Začal jsem vyplácet její holý zadek , tak jak si zasloužila. Asi po dvaceti ranách jsem dal malou pauzu. Irča poslušně držela. Zadek měla červený, ale pokračoval jsem dál. Po dalších deseti ranách se již hezky kroutila. Přestal jsem na čísle 40. Pohled na vystrčený holý zadeček byl velmi vzrušující. Začal jsem její zadek hladit a vychutnávat si atmosféru, této krásné chvíle.
Naše seznamování ve spankingu se postupem času velmi prohloubilo. Spousta nových nápadů , nástrojů a poloh.
O jeden z našich nápadů a realizaci výprasku se chci podělit ve druhé části mého vyprávění.
Jednoho letního dne na procházce jsem usoudil , že Irča zaslouží pěkně přes zadek. Úmyslně si o to říkala. Měla krátkou sukni, uplé tílko…Po cestě k ní domů jsem ji oznámil, jak bude tentokrát výprask probíhat. Napadla mě taková hra, ke které stačí obyčejná hrací kostka. Po cestě domů jsem ještě ulomil čerstvý proutek.
Doma jsem vzal hrací kostku a na stůl jsme nachystali 6 nástrojů (hrací kostka má 6 stran), každý z nástrojů dostal číslo od 1 do 6.  Na stole byla položená rákoska, čerstvý proutek, asi 50 cm dlouhý kus  tenké gumové hadice, prakl na koberce, kožený pásek a důtky.
Dále jsem vzal 6 malých papírků, každý jsem očísloval od 1 do 6 a na každý napsal polohu pro výprask.
V leže na posteli na smotané peřině, v pokleku na 4 na posteli, přehnutí ve stoje přes židličku, přehnutí ve stoje přes stůl, ohnutí v kleče přes kraj postele a přehnutí přes koleno.
Irči jsem oznámil, že bude házet kostkou. Prvním hodem si určí nástroj, kterým dostane. Druhým hodem si určí polohu ve které dostane. Dalšími hody si určí počet ran. Počet ran se bude skládat ze dvou hodů a čísla se budou mezi sebou násobit.
Celkový počet kol určím já, až podle toho jak se bude u výprasku chovat a jak bude vypadat její zadek. Nařídil jsem jí sundat si sukni a kalhotky. Již dlouho, tato mladá krásna slečna nedostala, na jejím zadku nebyla totiž žádná stopa po výprasku.
Irča vzala kostku a prvním hodem si vylosovala prakl na koberce, druhý hod určil, ze bude ležet na posteli. A počet ran: dva hody kostkou určili 20 (4 x 5). Ze začátku jsem byl mírnější, chtěl jsem, abychom si výprask užili oba a trval hezky dlouho. Vzrušení, které bylo na Irči vidět při každém hodu, když věděla, že osud výprasku jen a jen ve svých rukou bylo nepopsatelné. Nástroje jsme vystřídali všechny. Některé i víckrát. Při její smůle si 3x hodila čerstvý proutek.
Snažila se statečně držet, ale proutek je proutek. Ten její krásnou prdelku hezky zlinkoval. Taky gumová hadice nadělala své. Kol proběhlo deset. Ve dvou kolech si hodila 6x6, tedy 36 ran, ale taky byly kola o 4 nebo 2 ranách.
Po tomto zážitku chce Irča hru s hrací kostkou, čísly nástrojů a poloh hrát častěji a častěji.

Budu rád za jakékoliv vaše příběhy, zážitky, zkušenosti popř. realizaci 
radecek93@seznam.cz

1.2.10

Jak to skutečně bylo po Bitvě u Chlumce

Všichni určitě znáte vyprávění o povstání sedláků v Čechách, jehož vyvrcholením byla pověstná Bitva u Chlumce, která skončila drtivou porážkou selského vojska. A asi jste se (alespoň někteří) i dočetli o způsobu potrestání vzbouřenců.  Zejména Václav Kaplický se věnuje té památné exekuci dost podrobně a popisuje ji zhruba takto:
Vojáci přivlekli bytelnou dubovou lavici s roztaženými nohami a za nimi kráčel profous, chlap jako hora, také ve vojenském, nesoucí pod paží svazek lískových prutů, každý silný jako palec. Stráže vyvedly zajatce a těm bylo hned jasné, co je čeká. Bylo to sice nadějnější než šibenice, ale lískovky v rukou profouse dávaly najevo, že je nečeká žádná legrace. Direktor si vzal seznam zadržených a začal je postupně vyvolávat a podle posouzení jejich viny dávat profousovi pokyn, kolik ran má tomu kterému sedlákovi vysázet: „Zwanzig (dvacet)“ nebo „Fuenfundzwanzig (pětadvacet)“. Dva vojáci, kteří přinesli lavici, pak dotyčného chytili, stáhli mu poctivice (kalhoty), a už ležel na lavici břichem dolů, přidržován jejich silnými pažemi, jen jeho bílý zadek svítil. Profous si vybral vhodný prut, postavil se bokem k lavici, pořádně se rozpřáhl a ťal. Jen to vzduchem zasvištělo a sedlák vykřikl, jako by se ho dotkli žhavým železem. Když dostal celý svůj příděl, vojáci ho zvedli a většinou mu i museli natáhnout kalhoty, tak byl roztřesený. Jeho zadnice byla úplně rozšvihaná. Někteří odsouzenci dokonce během toho výprasku omdleli a vojáci je museli polít studenou vodou, aby mohl být trest dokončen. Lískovka svištěla a direktor kontroloval, koná-li profous svou práci řádně. Tak vyplatili v Chlumci lískovými pruty sedláky z celé jedné vesnice s tím, že další přijdou na řadu následující den.
A teď se dostáváme k té poněkud záhadné reakci hraběnky Kinské, po které jsou už další exekuce přerušeny. Zásahem censorů, kterých bylo v době vydání a reedic knihy dost (a někteří jsou mezi námi stále – viz určité komentáře k povídkám na těchto stránkách), byla vypuštěna celá jedna kapitola. Kniha pokračuje až milostí císařovny Marie Terezie a stejným rozhodnutím hraběte Kinského. S laskavým svolením ctěné čtenářské obce si ji teď tedy dovoluji doplnit:
Při svém příjezdu si hraběnka nemohla nevšimnout skupinky žen a dívek, z nichž některé znala, protože byly z vesnice sousedící s jejím zámkem a část z nich i na zámku pracovala. Právě probíhal výprask posledního ze skupiny sedláků a další exekuce měly pokračovat druhý den. Hraběnka se pozorně dívala, jak se mladíkův bílý zadek mění v červený a později rudý, slyšela i jeho sténání a bylo jí jasné, že takový trest je nesmyslně krutý, ten chlapec bude chvíli chodit (a tedy i pracovat) jen s obtížemi a navíc bude panstvo za ten výprask jenom víc nenávidět. „Se svými poddanými to udělám jinak“, rozhodla se, zavolala si správce a dala mu příslušné pokyny. Pak nastoupila do kočáru a odjela na svůj zámek. Správce sice jejím instrukcím moc nerozuměl, ale paní je paní a má právo si rozhodovat, jak se jí uráčí. Vyzval tedy přítomné ženy, ať jdou domů a ať se ráno dostaví na zámecké nádvoří, jak rozkázala hraběnka. Muži budou dnes odvedeni na zámek také, dodal ještě a pak je již začal shromaždovat (bylo jich deset) a připravovat k odchodu. Všem se zjevně ulevilo, že je zítra nečeká stejný osud jako ty, dnes zmrskané, a hlavně že se nedostanou do rukou profouse a jeho silné a nemilosrdné lískovky.
Ráno nechal správce postavit doprostřed nádvoří trestnou lavici, která byla k dispozici na každém panství, a nechal vyhnat svázané sedláky. Těm, po pohledu na obávanou lavici zatrnulo a nenápadně se začali rozhlížet, kde je profous, který je asi bude vyplácet. „Takže jsme tomu neušli, šeptali si mezi sebou, akorát, že jsme si pro ten nářez museli dojít až domů!“. Jejich ženy a dívky se zatím shromáždily na druhé straně nádvoří a i ony si mezi sebou vyměňovaly tázavé pohledy. Pak již však vyšla paní hraběnka, za ní správce, a zastavili se na schodišti. Hraběnka Kinská potom ke všem přítomným promluvila: „Za vzpouru musíte být potrestáni, o tom není pochyb. Rozhodla jsem se ale, že vás nebude vyplácet vojenský profous, nýbrž vaše vlastní ženy a dívky, kterým jste připravili bezesné noci a obavy z toho, že vás vojáci zabijí, umlátí nebo třeba i pověsí. Dále se budou používat tenčí lískovky než jaké jste viděli včera, trest bude ale proveden stejným způsobem, to znamená 25 ran s kalhotami dole. Navíc celý příští měsíc budete pracovat ještě i v neděli dopoledne. Taková je má vůle!“ dodala a pozorovala jejich reakci. Ta byla dost smíšená – od jasné nevole (přece nás nebudou bít ženské!), přes pousmání (zlaté ženské ručičky proti těm profousovým pazourám)  a rozpačité výrazy zvláště těch mladších (kalhoty dolů před všemi přítomnými ženskými?) na straně mužů až po vyděšené pohledy některých žen (to nám ti chlapi neodpustí a určitě nám to pěkně vrátí i s úroky) ale i některé úsměvné reakce (takhle zasloužili dostat už dávno a teď to máme vlastně nařízené, takže za nic nemůžeme) a také začervenání se těch mladších dívek. Chvilku je ještě nechala přemýšlet a pak dodala „Budu pečlivě pozorovat, zda je trest proveden svědomitě a s dostatečnou razancí a pokud ne, bude opakován a vykoná ho dráb!“ doplnila nakonec své předchozí instrukce. Potom hraběnka pokynula správci a ten vyvolal první jméno.
Kašpar byl domkář a měl problémy s tím, že v poslední době dokázal propít všechny peníze, takže jeho rodina doslova třela bídu s nouzí. Věděl, že jeho žena, která by si na něj za normálních okolností netroufla vztáhnout ruku, ať by vyváděl jak chtěl, ho teď šetřit nebude a nemýlil se. Chvíli otálel, ale pak na dotaz správce, jestli je pro něj pětadvacet málo, si radši rychle lehl na lavici, dráb mu přivázal ruce a nohy a pak mu stáhl i kalhoty. Kašparova žena Anežka uchopila prut, který jí podkoní podal a bez slitování ho začala švihat. Hlavou se jí promítalo vše to, jak se její muž změnil, když začal pít, a v duchu děkovala paní za to, že mu může dát pořádně na pamětnou. Mrskala ho tedy svědomitě a správce ji nemusel nijak napomínat. Kašpar se kroutil a měl důvod, na jeho zadnici začal naskakovat pruh za pruhem, ale držel se a nevykřikl. V duchu si uvědomoval, že kdyby ho vyplácel profous, dopadl by mnohem hůř! Když výprask skončil, podíval se na svou ženu, pokýval hlavou, sykl, když si natahoval kalhoty přes ten bolavý zadek, ale neřekl ani slovo a vrátil se mezi ostatní chlapy. Hraběnka byla spokojena, tohle ti chlapi přežijí ve zdraví, ale pamatovat si to nějaký čas budou! A už byl vyvolán další vzbouřenec.
Jíra byl chalupník a slušný člověk, někdy až moc, na tehdejší dobu. Svou ženu měl upřímně rád, jen v posteli toho moc nepředváděl a tak skoro nebylo divu, že stále neměli žádné potomky, což je oba trápilo. Jeho hezká žena Bětka uznávala, že je její muž hodný a nikdy ji nebije (což byla tehdy věc zcela neobvyklá), jen někdy litovala, že občas pod peřinou není trošku šikovnější a divočejší (slyšela totiž od jiných ženských věci, kterým skoro nemohla po vlastních zkušenostech uvěřit, musela se vždycky odvrátit, aby nebylo vidět, jak se červená, ale v duchu jim přitom i trochu záviděla), ale každý jsme nějaký, říkala si, mohla jsem dopadnout mnohem hůř. Když teď držela v ruce podanou lískovku a viděla, jak se na lavici svírá jeho napjatý zadek v očekávání první rány, nejistě se podívala na správce. Ten ji ale přísným hlasem vybídl, ať už začne a hlavně, ať svůj úkol splní pořádně nebo bude mít práci dráb! Sklonila se tedy ke svému muži a zašeptala jen „Promiň, Jíro, ale musím“ a pak se rozpřáhla a začala ho švihat, jak nejvíc uměla (což zase nakonec nebylo tak hrozné, to ale ona nevěděla). Jíra po první ráně sykl, pak už ale zůstal potichu až do konce svého výprasku a když správce odpočítal pětadvacátou a dráb ho odvázal z lavice, usmál se na Bětku a ta si, dříve než si stačil natáhnout kalhoty, ke svému velkému údivu všimla, že jeho většinou nijak velká mužská pýcha, je teď neobvykle veliká a vzpřímená. Začervenala se, rychle odhodila prut a utíkala zpět mezi ostatní ženské.
Další na řadě byl Matěj, vysoký a hezký chlap, který byl vyhlášen tím, že nenechá žádnou ženskou sukni na pokoji. Jeho žena Marie se tím občas dost trápila, ale on ji dokázal vždycky uchlácholit tím, že ji v posteli uměl přivést do sedmého nebe a přitom jí něžně šeptat, že ona je pro něj ta jediná na světě a v takové chvíli mu odpustila všechno. Teď si ale všimla, že se několik ženských zálibně usmívá při pohledu na jeho holý vystrčený zadek, její žárlivost se vrátila a rozhodla se, že mu dá patřičnou lekci, když má takovou příležitost. Vybrala si z připravených lískovek tu nejsilnější, na zkoušku s ní švihla do vzduchu, aby si vyzkoušela její pružnost, a pak nastal tanec, který ten idol mnoha ženských srdcí ještě nezažil. Nařezala mu takovým způsobem, že se neudržel (on totiž v podstatě nebyl žádný hrdina) a začal křičet, prosit a slibovat hory doly, prostě vyvádět jako malý kluk. To způsobilo, že jeho „ctitelky“ mezi přítomnými ženami protáhly zklamaně obličeje a začaly o něj rychle ztrácet zájem. Když si pak rychle natáhl kalhoty, hladil si zadnici, pořád ještě fňukal a utíral si přitom oči a nos do rukávu, ztratil veškeré zbývající sympatie. Marie, spokojená se svým výkonem, odložila prut a pyšně se vrátila na své místo.
Teď mělo dojít na Ondřeje, tvrdého a nesmlouvavého chlapa, který doma vládl pevnou (často až příliš) rukou. Svou ženu i své tři dcery trestal za každou maličkost a málokdy zůstal jen u výprasku svou pádnou pravicí, většinou následoval ještě kožený řemen, který těm zadničkám nadělal pěkná jelita. A teď měl na zadek dostat od své ženy on sám, to bylo prostě něco nepředstavitelného! Když ho dráb přivázal na lavici a stáhl mu kalhoty ke kolenům, podíval se výhružně na svou ženu a tiše sykl: „Běda ti!“ Kateřina, jeho žena, se ulekla a začala ho vyplácet lehce, jen jako, a přitom se u toho třásla hrůzou z toho, co ji asi bude čekat doma. Všimli si toho všichni přítomní a byli zvědavi, jak se zachová hraběnka. Ta s klidem počkala, až správce odpočítá poslední úder a pak oznámila, že TOHLE tedy nebyl trest, který přikázala vykonat a dala pokyn drábovi, aby tomuhle chlapovi vysázel dalších pětadvacet, ale tentokrát pořádných. Ten se nerozmýšlel, vzal si silnější prut a začal Ondřeje bez milosti, jak bylo jeho zvykem, mrskat. Zatímco při té jakoby výplatě od své ženy se sedlák ani nehnul, teď začal na lavici trochu tancovat a z očí mu létaly blesky. Zatnul ale zuby a nevykřikl, jenom občas zafuněl nebo hekl. Nakonec měl zadnici samý rudý pruh a když hraběnka přikývla a dráb ho odvázal, zvedal se z lavice dost těžce.
Jako pátý si šel pro svůj příděl Václav, drobný a lehce shrbený mužík, o kterém zlé jazyky vyprávěly, že je pod pantoflem a že ho dokonce jeho žena někdy bije. Všichni přítomní byli dost zvědaví, jestli je tomu opravdu tak, protože to tehdy nebylo moc obvyklé. Jeho žena Barbora se ke svému úkolu postavila skutečně tak, jako by to pro ni byla běžná záležitost, to ale mohla být praxe od výchovy jejich pěti dětí. Prohlídla si pečlivě připravené pruty, jeden z nich si vybrala, několikrát s ním švihla na zkoušku do vzduchu, pak se sklonila ke svému muži a potichu ucedila přes zatnuté zuby „Doufám, že mi neuděláš ostudu a nebudeš moc vřískat!“. A pak ho začala vyplácet. Zkušeně,  stejnými údery v pravidelných intervalech, dostatečně silnými, aby se na lavici začal kroutit, s lehkým úsměvem na rtech. Václav zatnul zuby, aby ani nehlesl (dovedl si spočítat, co by ho čekalo doma) a ani si neuvědomil, že už je konec, když ho dráb začal odvazovat z lavice. Ostatní přihlížející, včetně hraběnky Kinské, mohli jenom pozorovat, jak si celkem v klidu pohladil svou rudou zadnici, natáhl kalhoty a odešel mezi chlapy. Držel se, mužík, nad očekávání statečně. Že by to opravdu nebylo poprvé, co takhle dostal od své ženy?
Správce vyvolal Josefovo jméno a z hloučku mužských se oddělil udělaný pořízek, stále nabručený a nespokojený, jehož žena Liduška s ním rozhodně neměla lehký život. V ničem se mu nezavděčila, byl na ni občas dost hrubý (i v posteli), často ji vyplácel a důvody byly pro nezasvěceného přímo směšné, jediným jeho kladem bylo to, že byl dříč k pohledání. Prostě přísný a náročný na druhé, ale i na sebe. Rovnou se obrátil na drába, ať ho vyplatí sám, protože ta jeho určitě neumí pořádně udělat ani tohle. Paní hraběnka ale jen zavrtěla hlavou a správce sedlákovi oznámil, že trest bude vykonán stejně tak, jako u ostatních. Liduška už toho měla dost, na jeho obhroublé chování si nikdy nezvykla a teď ji doslova přede všemi urazil. „Já ti ukážu, jestli ti umím nařezat nebo ne“ pomyslila si a popadla nejbližší lískový prut, „možná jsem to měla udělat už dávno, a ne jen nastavovat svou panímandu tobě, kdykoliv jsi jenom prstem naznačil“. Počkala si, až ho dráb pořádně k té trestné lavici přiváže a stáhne mu gatě a pak se dala do práce takovým způsobem, že i ten největší nespokojenec, jako byl její Josef, jí nemohl vytknout ani Ň! Naopak, jak výprask pokračoval, začal se ten chlap v duchu modlit, aby už byl konec, dřív než se neudrží a začne křičet. Všichni ostatní jen v němém úžasu pozorovali tu drobnou ženu a nechápali, kde se v ní vzala ta síla a energie. Kdyby ale byli nuceni žít s tím bručounem Josefem tak dlouho, jako ona, bylo by jim to hned jasné. Když správce odpočítal poslední ránu, zdálo se, že je Liduška skoro zklamaná, že už musí přestat. „Tohle jsem měla udělat už dávno“ řekla si pro sebe, „důvodů by se našlo dost“. Podala lískovku drábovi a s elegancí odkráčela zpět na své místo. Josef se namáhavě postavil na nohy a chvíli mu trvalo než si zase kalhoty natáhnul. Zadnici měl samé jelito a jen nevěřícně kroutil hlavou: „Co se to stalo s jeho povolnou Liduškou?“ Ale zvládla to tak, že na ni musel být, bolest nebolest, pyšný, protože ostudu mu v žádném případě neudělala.
Dalším v pořadí byl Filip, starší chalupník, který si nedávno vzal za ženu tmavovlasou Martinu, holku krev a mlíko a náležitě horkokrevnou. Martina neměla žádné věno, takže když o ni ovdovělý Filip požádal jejího otce, bylo hned rozhodnuto, ať se to holce líbilo nebo ne, zvláště, když už nebyla panna. Ta brzy zjistila, že ji nečeká žádný princ z pohádky, ale přísný suchar, se kterým si moc radostí a zábavy neužije. Snažila se ho alespoň trochu rozptýlit v posteli, ale Filip byl navíc velký puritán, takže se vše vždycky odehrávalo v rychlosti, potmě a pod peřinou, pár směšných pohybů ve stále stejné poloze, zahekání a konec. Martina se tedy rozhodla, že takhle si své mládí utéct mezi prsty nenechá, trošku se porozhlédla po okolí a brzy zjistila, že milování může být více než příjemné, když jsou na to dva, které to baví. Jenže na vesnici se máloco utají, takže výsledek byl ten, že jakmile se Filip dozvěděl o každé její další avantýře, šla sukně nahoru, spodní kalhotky dolů a řemen měl posvícení. Tmavovláska ty výprasky snášela celkem bez protestů, ty chvíle rozkoše jí za to vrchovatě stály a nakonec dokonce zjistila, že když začne fňukat, vzlykat, slibovat a prosit, její muž se ustrne a ta výplata pak není nijak strašná. Spokojeně tedy pokračovala ve svých záletech, následnou masáž svých hýždí brala jako spravedlivou odplatu a zapravení hříchů a jen co se otřepala, už zase začala vymýšlet další zábavu pro svůj stále roztoužený klín. No a teď, když dostala od paní hraběnky příkaz nařezat svému „staříkovi“ a vrátit mu tak ty chvilky, když se jí přece jen špatně sedělo a milování na zádech nebylo nejpříjemnější, rozhodla se, že si to náležitě užije a že mu dá skutečně co proto. Dokonce chvíli zvažovala, že kdyby mu dala posledních pár ran lehčích, že by mohl dostat „nášup“ od drába, pak to ale zavrhla. Vyplatí si ho hezky sama a to tak, že bude mít na co vzpomínat, až zase dojde řada na ni. Pečlivě si vybrala středně silný prut a když na ni vykoukl Filipův bílý holý zadek, dala se do práce. Nutno přiznat, že kdyby se za ty výkony známkovalo, dostala by jedničku s hvězdičkou, a udělalo jí velkou radost, když si její mužíček při posledních pěti ranách z plna hrdla zakřičel.
Filipa vystřídal na už pěkně zahřáté lavici František a pro něj to zdaleka nebylo nic nového. Byl totiž občas při práci na panském dost líný a správcova trpělivost měla své hranice, takže lískovka si už na Františkově zadnici zatančila několikrát. Dnes ho ale měla vyplatit jeho žena Cilka a to bylo poprvé. Ta si jen vzpomněla na jejich rozpadající se chalupu (její muž byl totiž stejný pracant doma jako na poli) a umínila si, že se mu pokusí tu lenost vyhnat z těla. Jediné, co František dělal rád a uměl, bylo zpívat, za pár hezkých písniček mu vždy leccos odpustila, takže teď byla zvědavá, jestli ho prut v její ruce dnes rozezpívá zase a hlavně jestli nenapomůže tomu, aby se ten její aspoň trošku polepšil. Dráb jí, mezi tím co rozjímala, připravil jejího lenocha a tak se mohla pustit do práce. No a svou premiéru si užila tak, že František skutečně začal po patnácté ráně, napřed jen trochu, ale pak už svým zvučným hlasem, naplno, k obveselení všech přihlížejících, zpívat a zpíval pak až do konce
Následoval ho Tomáš, příjemný chlap, jehož manželský svazek s veselou okatou Markétou, byl ostatními brán jako téměř příkladný. Měli se viditelně moc rádi, vyhovovali si v práci, ve společném životě a zjevně i v posteli, kde díky tomu, že byli oba bez předsudků, vymýšleli spoustu (i zcela netradičních) radovánek a novinek, takže si co nejvíc zpříjemňovali nelehký život tehdejších chudých chalupníků. S dětmi zatím nepospíchali, tak si naplno užívali jeden druhého a viditelně je nemohl rozhodit ani nezvyklý příkaz paní hraběnky, protože s lehčími formami vyplácení jeden druhého, jako jednou z forem svých hrátek před milováním, měli oba dva zkušeností dost. Když tedy teď Markétka viděla Tomášův pěkný pevný zadek, zbavený kalhot a usmívající se na ni, bylo jí jasné, že její chlap těch pár na prdel zvládne bez problémů. Jenom vybrala ten nejsilnější prut, protože věděla, že mu bude příjemnější než ty tenčí, ale štiplavé, pošeptala mu do ucha, ať se drží, a začala ho švihat. Její mužský na ni mrkl, aby věděla, že se na ni vůbec nezlobí, a pak už se začal pohybovat v rytmu jejích úderů, co jen mu jeho přivázané ruce a nohy dovolily. A Markétka ho nijak nešetřila, pouze se snažila, aby lískovka nedopadala víckrát na jedno místo, protože neměla zájem, aby mu prosekla kůži. Prut svištěl, Tomáš si rozhýbával tělo a za chvíli bylo po všem. I paní hraběnka si všimla, že když ho jeho žena přestala mrskat, pohlédl na ni s láskou a i on na ni mrkl. A zároveň si tentokrát nemohla nevšimnout (na rozdíl od Jíry, kde to přehlédla), stejně jako to s úsměvem zaregistrovala Markéta, Tomášova dost značného ztopoření! „Zvláštní, zvláštní, ta mladá žena přece pracuje občas na zámku, budu se jí muset na pár věcí zeptat“ pomyslila si a pak si uvědomila, že zbývá poslední dvojice – mladíček Jeník a jeho milá Terezka, která dělala na zámku služebnou a kterou hraběnka znala dobře.
Správce vyvolal Jeníkovo jméno, ten přistoupil k lavici a dřív, než si na ni lehnul, podíval se na svou lásku, která měla slzy v očích. Chasník se položil na trestnou lavici, nechal si bez odporu přivázat ruce i nohy a jen se trochu začervenal, když mu dráb stahoval kalhoty. Mimo jeho stařičké mámy totiž jeho holý zadek neviděla žádná z vesnických žen, včetně jeho Terezky, a teď najednou všechny! Terezka vzala do ruky prut (Markéta jí předtím poradila, ať nevybírá ten nejtenčí, protože zdání klame a ty tenké jsou spíš na ženský zadek než na mužský) a přistoupila k lavici. Jeník k ní otočil hlavu a zašeptal: „Bij, Terezko, nešetři mě, nechci, aby mě vyplácel chlap!“. A jeho milá pochopila, přikývla, otřela si uslzené oči a na pokyn správce začala rychle mrskat svého milovaného chlapce tak, aby byli ostatní spokojeni a aby už to divadlo skončilo. Po prvních pěti ranách se s obavou podívala na správce a když si všimla, že se trochu mračí, zašeptala jen „Odpusť, Jeníčku, já musím…“ a pokračovala dál ještě silněji než dosud. Když správce odpočítal poslední, pětadvacátou, ránu, odhodila prut, vrhla se k stále ještě přivázanému chlapci a políbila ho. Tím neobvyklá exekuce skončila.
Hraběnku při pečlivém sledování těch předcházejících výprasků napadla ještě jedna podmínka, usmála se při jejím problesknutí hlavou a bez zaváhání ji oznámila hloučku ztichlých poddaných nahlas: „Je možné, že někteří z právě potrestaných dostanou později chuť na odplatu svým exekutorkám. Dovedu si to představit, trochu to i chápu, ale je to součást vašeho trestu, takže vám oznamuji, že pokud k takové odplatě dojde jinak než rukou, provinilec obdrží nový trest, tentokrát už rovnou od drába. Ponocný bude pečlivě procházet vesnicí a pokud uslyší cokoli jiného než ruční pleskání nebo plácání, bude mne informovat!“. Pak dala pokyn správci a ten všechny přítomné rozpustil s tím, že doufá, že už se podobný nesmyslný pokus o vzpouru nebude na jejich panství nikdy opakovat.
A co následovala potom? No, bylo to dost rozdílné, a na místní poměry značně neobvyklé zakončení dne. Jednotlivé dvojice se postupně rozcházely, některé se držely za ruce, jiné šly jen tak vedle sebe a další s odstupem za sebou. Možná bude zajímavé sledovat je až domů:
Když Kašpar s Anežkou přišli do chalupy, Anežka se s trochou obav podívala po svém muži a raději hned postavila na stůl pálenku a sklenici, aby se trochu zklidnil před tím, než jí naplácá (a že jí naplácá, to si byla jistá).Ten však nabízený alkohol odstrčil a ztichlým hlasem pronesl jenom „Děkuju, ale pokusím se přestat pít, Anežko. A kdybych nepřestal, máš můj souhlas, abys vzala znovu do ruky lískovku a připomenula mi to. Ne, já tě bít nebudu, zasloužil jsem si to. Ohřej místo toho trochu vody, potřebuju se opláchnout z té špíny, ve které nás drželi“.  Jeho žena jen s úžasem přikývla a pustila se do práce. Připravila do díže teplou vodu a svého chlapa si pečlivě vydrhla. Když mu pak chtěla podat něco k jídlu (musel mít přece už hrozný hlad), ten ji s úsměvem vzal za ruku a odvedl k posteli. „Jídlo počká, ale já ne!“ řekl jenom a pak se s ní začal mazlit a milovat tak dlouho, jak to Anežka už léta nezažila. „Kéž by mu to vydrželo“ stačila si jenom popřát a pak už se začala vznášet na vlnách rozkoše. „Pomůžu ti, neboj Kašpárku, ale hlavně musíš sám chtít“, zašeptala mu nakonec a pak už, hlad nehlad, oba šťastně v objetí usnuli. A ráno, než Anežka vstala, visela nad jejich postelí čerstvě uříznutá lískovka. „To je malé připomenutí naší dohody, Anežko“, řekl jí ten její mužský, políbil ji a pak, už zcela realisticky, i když s úsměvem,  dodal: „A teď mi dej konečně rychle něco k jídlu nebo tě budu muset přehnout přes koleno zase já“.
Bětka ani nestačila zavřít za Jírou dveře, když na sobě ucítila jeho dychtivé ruce. Jíra, její stydlivý Jíra, ji prudce strhl do náruče, přehnul ji přes stůl, vyhrnul sukni a prudce do ní vnikl. Vypadalo to skoro jako by si ji chtěl vzít násilím, ale byla to jenom jeho nedočkavost a nezkušenost, takže se Bětka vůbec nezlobila. Moc z toho sice sama neměla, ale ta nečekaná vášeň z jeho strany jí všechno ostatní nahradila. „On mě tak moc chce, že ani nepočká až do postele, to se mu ještě nestalo“ pomyslila si a vůbec se nezlobila, že byl hotov dřív než se ona sama rozehřála. Rychle mu dala najíst a mezitím připravila koupel. Jíra vlezl do vody, nechal se důkladně umýt, zabalit do hadrů na utření a posadit na židli a pak se nestačil divit, když se mu přes klín sama a dobrovolně přehnula jeho milovaná Bětka s vyhrnutou sukýnkou a rozvázanýma spodníma kalhotkama. „Teď mi tu výplatu musíš vrátit, Jíro, jinak bych byla moc smutná“ řekla mu a hezky vyšpulila svou zadničku. „Prosím, aspoň trošku mi vrať to, jak jsem ti já dnes nařezala“ dodala, vzala jeho ruku a přiložila si ji na zadeček. A Jíra se nenechal dvakrát prosit, ten pohled byl kouzelný a tak začal napřed jemně a postupně stále víc a víc pleskat Bětčinu holou zadničku až ji měla pěkně červenou. „To stačí“ zašeptala Bětka, zvedla se, všimla si, že je opět vzrušený a usmála se na něj. „Nechceš jít ještě na chvíli do postýlky?“ pošeptala mu do ucha a on chtěl, moc chtěl. Když se pak začali ZNOVU milovat, vzala tentokrát do ruky režii ona, poradila mu ať nepospíchá, vedla ho a poprvé v životě dospěla (nutno říci, že hlavně díky vlastnímu přičinění, ale to je jedno, on se to ten její chlap nakonec naučí) k vyvrcholení, o kterém dosud jen slýchala od jiných ženských. Nicméně, pro jistotu, visela ráno nad jejich postelí (tak jako u Kašpara a Anežky, i když z úplně jiných důvodů) pružná lískovka. Bětka ji občas použila, když dostala chuť na trošku divočejší pomilování, někdy ji použil Jíra, kterému se pohled na její postupně se červenající zadničku moc zalíbil (i když ten spíš používal jen svou ruku) a oba dva si byli vědomi toho, že teprve teď je jejich manželství vlastně opravdu naplněné. A netrvalo to ani rok a přiletěl i k nim konečně čáp (a ne poslední).
Marie si odvedla domů svého (pořád ještě trochu schlíplého) Matěje, hezky si ho umyla a přitom mu hladila jeho zadek, na kterém se mu už pěkně vybarvovala jelita vyčarovaná její pomocí, a pak s ním zamířila k posteli. Ten však tentokrát nebyl „vždy připraven“ a trochu i trucoval, tak mu (na povzbuzení chutě) nabídla svou zadničku s tím, že by bylo jenom spravedlivé, kdyby teď on naplácal jí. A její muž se nenechal dlouho pobízet, přestal trucovat a jeho ruka začala dopadat na její zadní tvářičky, čím dál rychleji a silněji, až Marie zapochybovala, jestli neměla být radši zticha. Jenže při tom si všimla, jak ji do bříška něco tlačí a bylo jí hned jasné, co to asi je. Současně si uvědomila, že počáteční bolest na její prdelce už odeznívá a že na svého muže dostává stále větší chuť. A Matěj (ať byl jaký byl, milovník byl skvělý) to svým šestým smyslem poznal také, vzal ji do náruče, položil do postele a krásně ji pomiloval tak, jak to uměl jen on. „Bylo to krásné, Matějíčku“ vzdychla si Marie, „ale varuju tě! Jakmile se dozvím, že mi zase zanášíš, bez milosti ti nařežu tak, že se budeš stydět někde ten svůj barevný zadek ukázat!“ dodala a pohrozila mu rukou. A Matěj sliboval a sliboval, lze ovšem dost oprávněně pochybovat, jestli to dodržel. Na jeho dětské fňukání při výprasku se totiž rychle zapomnělo a ženských, které v té době toho z milování moc neměly, bylo víc než dost, takže je pravděpodobnější, že se občas v jejich chalupě ozývalo svištění lískovky, kterou ovšem v ruce držela Marie.
Kateřina docupitala za Ondřejem do chaloupky a už dopředu si hladila zadničku, bylo jí jasné, co ji doma čeká. A nemýlila se! Ondřej si (trochu opatrněji) hned sedl na židli a prstem jí naznačil, co má udělat. Znala ten rituál už natolik dobře, že ani neprotestovala, přehnula se mu přes kolena a už jenom cítila, jak jí vyhrnuje sukni a stahuje spodní kalhotky. No a pak už začala jeho pádná pravice dopadat na její, zatím ještě bílý, zadeček. Kateřina si umínila, že nebude prosit o slitování (alespoň tuhle radost mu neudělá), a místo toho si začala v mysli přehrávat, jak poprvé v životě vyplácela ona jeho a jak se pak vydržela se zájmem dívat i na to, když ho mrskal dráb. To jí pomohlo a i Ondřej už začal být překvapený, jak se stoickým klidem bere svůj výprask. Přestal tedy a jenom zabručel „Já vím, že jsi musela, že jsi to měla nařízené, ale naštvalo mě to! Kampak bychom došli, kdyby měly ženské vyplácet chlapy?“ Pak ji zvednul, přehnul přes stůl a rychle se s ní pomiloval. Aniž by si to nějak uvědomil, byl pěkně vzrušený a rozpálený. Jenže, co bylo podivnější, vzrušená byla i Kateřina, takže si to rychlé milování docela užila i ona. Bylo to pořád lepší, než když po obvyklé výplatě o ni ztratil její chlap hned zájem. Takhle by ty výprasky snášela líp a kdyby mělo vždycky zůstat jen u jeho ruky, vlastně by jí to ani nevadilo, musela si přiznat.
Barbora cestou domů přemýšlela, co má udělat. Její Václav se při výprasku choval tak statečně, že na něj byla pyšná (zvlášť v porovnání třeba s tím opěvovaným Matějem!). Pravda, občas mu doma nařezala, ale ne pro svou zábavu, vždy k tomu měla nějaký důvod, chlapi jsou prostě jen odrostlí kluci a ti občas potřebují dostat na zadek, bylo její krédo. Teď ale ne, to, že se zúčastnil té rebelie mu nevyčítala, docela ji tím překvapil a naplnil ji určitou hrdostí. Tak co má udělat? Jak mu má dát najevo své uznání? Na cituplné řečičky nikdy nebyla, tak se rozhodla, že mu nabídne (POPRVÉ v životě) svou zadnici k výplatě. Pomalu si svlékla šaty, přehnula se mu přes kolena a vybídla ho, aby dnes on jí POŘÁDNĚ nasekal za to, jak ho před tím ona, tentokrát nespravedlivě, i když ne z vlastního rozhodnutí, zmrskala. „Budu mít prdelku rudou jako ty, jinak si mě nepřej“ pohrozila mu s úsměvem a pak se nestačila divit! Její Václav, který na ni dosud ruku nevztáhl (a někdy to asi byla chyba, přiznala si), se hezky „pochlapil“. Začal ji pleskat napřed jen lehce, ale postupně přidával, až se mu začala na kolenou kroutit, on však pokračoval dál. Zadnice už ji pěkně pálila, štípalo to jak čert, ale teď už prostě nemohla couvnout. A když jí pak přikázal, ať mu podá vařečku, zmohla se jen na tichý nesmělý protest „Ale hraběnka přece nařídila jen rukou?“, ale pak už vyskočila, svou kuchyňskou pomocnici mu podala a poslušně se vrátila na své místo. A teď teprve nastal tanec, kdy jí z očí vyhrkly slzičky a Václav jí musel chytit a držet ruku, kterou se snažila chránit svou nebohou zadničku. Přesto se však nepokusila vysmeknout a utéct, plakala, ale vydržela, dokud její muž neskončil.. Když jí pak zadeček pohladil, obrátila se, objala ho a políbila a nechala se odvést k posteli, kde se s ní její chlap náruživě pomiloval. Ani se nepostěžovala, že v téhle klasické poloze ji její zadnice pěkně štípe a pálí, bylo to velice vzrušující, musela si po chvíli přiznat. Potom mu podala talíř s jídlem, mezitím, co jedl, mu připravila teplou vodu a hezky si toho svého mužského (za poslední den jí nějak vyrostl před očima) od hlavy k patě umyla a když si všimla, že začíná být zase vzrušený, s úsměvem si ho, tentokrát ona sama, odvedla zpět k posteli, položila na záda ona jeho, a nasedla na něj. A milovali se znovu, teď už pomaleji, ale tak, jako už hodně dlouho ne. Václav pak usnul, Barbora ještě chvíli přemýšlela a pak se rozhodla. Odteďka bude u nás nový režim, pokud si to její chlap zaslouží, dostane na prdel jako tomu bývalo dřív, ale pokud bude důvod k tomu, aby nasekal on jí, nebude se vůbec bránit. A to bylo to první, co mu řekla, když se ráno probudil. A Václav se jen potěšeně pousmál, spokojeně přikývl a pomiloval ji znova, to bylo jeho nejlepší vyjádření vděku. Přitom ale přivítal, když ho Bára začala popohánět k rychlejšímu tempu pleskáním přes zadnici tak, aby se udělal přesně ve chvíli, kdy si to ona přála.
Liduška se po cestě domů již smířila s tím, že to doma pěkně schytá a tak se hned po příchodu do chalupy Josefa rovnou zeptala „Budu teď bita?“. Ten ale jenom zabručel, ať mu dá najíst a připraví mu teplou vodu na umytí, pak že se uvidí. Když se najedl, poslal ji dát krmení domácímu zvířectvu, které chovali, a rychle ze sebe smyl tu špínu posledních dnů. Když se Lidka vrátila, byl ještě v díži s vodou a tak jí jenom, jak to měl ve zvyku, pokynul, aby mu pomohla se uvolnit. Liduška k němu pokorně přistoupila a začala mu, nejdříve rukou a nakonec i pusou pomáhat. A pak si ji ten její chlap odnesl do postele, přistoupil k ní zezadu a vnikl do ní. Tentokrát však nijak hrubě a Lidce se to docela líbilo. A vůbec jí nevadilo, že ji přitom začal plácat po zadničce (takhle jemně naplácáno ještě nikdy nedostala), naopak se jí to docela zalíbilo, takže začala přirážet jako už dlouho ne a naopak ho ještě povzbuzovala, ať jí přidá. Pak změnili polohu, Václav byl nahoře a protože (k velkému Liduščinu potěšení) zjevně ještě vůbec nehodlal skončit, objala ho nohama a pleskala po jeho fialové zadnici tak dlouho, dokud se do ní neudělal. Po dlouhé, dlouhatánské, době se milování líbilo i jí, a jak!
Celou cestu ze zámeckého nádvoří až domů Filip na svou mladou ženu nepromluvil. Martině ho začalo být nakonec docela líto, protože sice byla dost do větru, ale v jádru to byla hodná holka a byla si vědoma toho, že ten dnešní výprask ho musel pěkně bolet. Nalila mu tedy sklenici pálenky, na talíř mu dala jídlo a šla mu připravit teplou lázeň. Její muž se posilnil, dal si nalít ještě jednu sklenku, což u něj bylo velmi neobvyklé, pak se svlékl a vstoupil do díže. A Martina se mu začala pečlivě věnovat a za chvíli dostala chuť se s tím namydleným mužským pomilovat. Jenže pak se podívala na jeho ochablé pohlaví, v duchu pokrčila rameny a ujistila se, že si prostě zábavu MUSÍ hledat jinde, osušila ho a odvedla k posteli. Tam ho položila na břicho a řekla mu, ať počká, že mu ten sešvihaný zadek (a sešvihaný tedy byl pořádně) ošetří. Vzala trochu oleje a začala mu ho pomalu a lehce potírat. Pak ji napadlo, že by si s ním mohla alespoň trochu zašpásovat a jemně mu vsunula jeden prst do zadečku a čekala na jeho reakci. Filip jenom hekl, ale nijak se nebránil, naopak viditelně svou zadnici vystrčil ještě výš, tak se dál nerozmýšlela a začala svým prstem pomalu pohybovat. Když ani teď její dosavadní „puritán“ nezačal protestovat, zrychlila své pohyby a přidala další prst. A její mužský se najednou obrátil, úd měl vztyčený jako nějaký mladík, a začal ji chvatně svlékat. Proti těmhle hrátkám Martina nikdy nebyla, tak mu rychle vyšla vstříc a zcela nahá se k němu v posteli přitulila. A když do ní zezadu na boku vnikl, velice ráda mu začala vycházet vstříc a po dlouhé době si užívala alespoň trochu zábavy i v manželském loži. Potom se oba vydýchali, Martina jim oběma nalila další sklenici pálenky a Filip se ozval „Měl bych ti nasekat za to, cos´ mi před chvílí prováděla!“ „To klidně můžeš, ale proč nepřiznáš, že se ti to líbilo?“ odpověděla mu se smíchem tmavovláska, obrátila ho na záda, a obkročmo si nad něj klekla tak, že měl její pěknou prdelku přímo před očima. „Tak dělej a dej si záležet, já jsem tě dnes taky nešetřila“ dodala ještě a pak už cítila jeho ruku na své zadnici a ta ruka jí začala pěkně plácat. Proti obvyklému řemenu byla tohle jen lehká výplata a Martině se to začínalo líbit. A když si všimla pohybu v jeho klíně, vzala jeho vztyčující se pohlaví do ruky a začala ho jemně masírovat. Nakonec se trochu posunula, nasedla na něj, požádala svého chlapa, aby ji hlavně nepřestával pleskat a o zbytek, že už se postará sama. A postarala se moc hezky. Jenže takovýhle svátek nebude denně, posteskla si potom, takže se ten její mužíček musí smířit s tím, že se občas zase poohlédne po okolí (a před očima se jí objevila Matějova holá zadnice. Je to sice trochu uplakánek, ale pomilovat ženskou umí jak málokdo! Možná, že by jen potřeboval napráskat častěji, aby ho to příště tak nezaskočilo, a o to bych se nakonec mohla postarat taky …).
Cilka s Františkem kráčeli ruku v ruce domů a žena se neudržela, pohladila svého muže po zadnici a zeptala se „Bolí tě to moc, Františku? Já musela, vždyť víš…“. Ten jenom záporně zavrtěl hlavou a s očima upřenýma na zem tiše odpověděl „Dostal jsem už víckrát a skoro vždycky zaslouženě, ale dneska jsem se opravdu styděl, když jsem si uvědomil, jaký máš se mnou kříž ty, zasloužila by sis lepšího mužského, já jsem opravdu lenoch líná. Ale slibuju ti, že se pokusím polepšit a ty mi můžeš pomoct.“ Kráčeli právě kolem vzrostlého lískového keře, František pustil její ruku, jeden prut ulomil, otrhal z něj listí a tenký konec  a pak ho podal Cilce. Máš moje požehnání, když dojdeš k názoru, že si zasloužím připomenout, že mám něco udělat, použij ho stejně, jako dneska!“ A pak ji políbil a Cilka se jen usmívala. Když došli ke své chaloupce, František se na ni podíval, jakoby ji viděl poprvé v životě a pak jenom tiše řekl „Zítra se pustím do opravy, už je to vážně potřeba“. „Tak zítra“ usmála se na něj Cilka, „ale teď pojď domů, rychle si tě umyju a pak se pomilujeme“ řekla, pak na něj lišácky mrkla a dodala ještě „a když se mi to bude líbit, ale opravdu líbit, možná ti potom dám i něco k jídlu a možná si i nechám nasekat na holou“. František ji s úsměvem plácl po té její pořádné zadnici a otevřel dveře jejich chalupy. A pak už se měli moc hezky a Cilka si vůbec nestěžovala, přestože se nakonec její zadnice hezky začervenala.
Markéta si vedla svého miláčka domů a s úsměvem si všimla, že má kalhoty vepředu stále vyboulené. „Vlítne na mě hned jak za sebou zavřeme dveře“ prolétlo jí hlavou a nechtěla mu bránit, jenom si uvědomovala, že se pěkně dlouho nemyl. „Takže to bude po mém“ rozhodla se, objala ho kolem pasu a už se blížili ke své chaloupce. Když vstoupili, zavřela pečlivě dveře na petlici a pak už na sobě cítila jeho ruce, které byly moc nedočkavé. Tomáš se ji snažil hned přehnout přes stůl, ona mu ale jen pošeptala, ať chvilku počká, stáhla mu kalhoty, vzala misku s tukem, nanesla trochu na jeho vzpřímené kopí, pak se sama přehnula přes stůl, vyhrnula si sukni a rozvázala a spustila kalhotky a pak si ho zavedla do zadečku. Nebyl to sice tentokrát pro ni žádný nezapomenutelný zážitek, ale dělala to pro něj a díky té dostatečné lubrikaci (to byl dobrý nápad, pochválila se v duchu) jí to nijak moc nevadilo. Byla si jistá, že tím dnešní večer neskončí, tak ho teď jenom povzbuzovala a za chvilku už v sobě pocítila jeho vyvrcholení. „A teď ti jdu rychle ohřát vodu na mytí, ty špindíro“ řekla mu s úsměvem a on pochopil její předchozí volbu a začervenal se. „Promiň, já si to vůbec neuvědomil, tak jsem po tobě toužil“ řekl jí provinile, ale ona se jen znovu usmála a už dávala hrnec na kamna. „Nemohl bych ale napřed dostat něco k jídlu?“ zeptal se Tomáš, nejedl jsem už dva dny. Teď se zarazila zase jeho žena: „Jsem já to ale káča pitomá, vůbec jsem si to neuvědomila, to víš že ano“. A hned mu připravila na talíř to nejlepší, co doma měli a postavila k tomu i dlouho schovávanou láhev vína. „Kde jsme vzali víno?“ zeptal se s údivem její muž a když mu pověděla, že ho před nějakým časem dostala od kuchařky na zámku a že jen čekala na vhodnou příležitost, kdy mu ho nabídne, objal ji, políbil a pak už se hladově pustil do jídla a s chutí ho zapíjel tím dobrým nápojem. Markéta zatím naplnila díži horkou vodou, doplnila ji studenou a rychle se jako první opláchla. Pak už pomáhala svému chlapovi svléknout, jeho šaty hodila do kouta k vyprání, a začala ho něžně omývat. Když se nakonec dostala ke zdroji společných radovánek, teď odpočívajícímu po předchozím boji, začala se mu věnovat tak pečlivě, až ji musel se smíchem plácnout přes ruku „Počkej přece chvilku, vždyť se zase dočkáš“. Jeho žena vyprskla smíchy a zaměřila se tedy na druhou stranu jeho těla. „Kdo tě to tak zřídil?“ zeptala se s předstíraným úžasem, když viděla zblízka jeho modro fialovou prdelku, samé jelito, „bolelo to moc?“. „Dalo se to vydržet“ odpověděl jí Tomáš, „ale až se mi ten exekutor dostane do rukou, pořádně si to s ním vyřídím“ dodal ještě s přísným výrazem ve tváři. Jeho okatá žena jenom vyprskla: „To mu teda nezávidím, ale máš pravdu, vrátit mu to musíš, jinak bys nebyl žádný chlap a nemohla bych si tě vážit!“ A pak mu ten bolavý zadeček hezky omyla a pohladila a zase omyla, zvenčí i zevnitř (tam pobyla dost dlouho) a zase pohladila a pak už vzala osušku, celého ho otřela a on ji vzal do náruče a odnesl do postele. Položil ji na záda, sklonil se k jejímu klínu a začal ji tam líbat a laskat až mu sama řekla, že to stačí a že už se ho nemůže dočkat. Teprve pak do ní vstoupil a tentokrát už nikam nepospíchal a s potěšením sledoval, jak se jí jeho počínání líbí. A Markétka nebyla žádná stydlivka, svou spokojenost dávala dost hlasitě najevo a teprve, když už opravdu víc nemohla, několikrát ho silně plácla přes tu bolavou prdelku a on se dostal také do ráje a konečně se, zcela vyčerpán, vedle ní svalil. Jeho manželka se přitiskla klínem k tomu jeho barevnému zadečku, do pravé ruky vzala jeho, teď zaslouženě odpočívající hebkou mužskou chloubu a znovu v duchu smekla před tím zázrakem přírody, který byl mužským nadělen. Ráda si s ním hrála, hladila ho nebo jen držela ať již byl v klidu nebo v pohotovosti a ráda takhle usínala. Když pak slyšela svého muže hlasitě oddychovat, potichu se zvedla, rychle se oblékla a vyrazila ven. Za chvíli se vrátila a v ruce držela několik březových větviček, ze kterých její šikovné ruce v mžiku vyrobily pěknou metličku. Uvázala na ni stužku a pak ji pověsila na trám nad postelí. Zítra na ni určitě dojde, usmála se v duchu, pohladila si zadeček a pak se zase přitulila k Tomášovi a zaujala předchozí, svou nejoblíbenější polohu. Ještě jednou ho políbila a pak už se oči zavřely i jí.
No a co Terezka s Jeníkem? Domů nemohli, neměli kam, tak rychle potichu vklouzli do stodoly za chalupou Jeníkových rodičů a v objetí padli do sena. „Ukaž mi ten zadeček, Jeníku“ poprosila ho po chvíli jeho milá,„mám strach, že bude v hrozném stavu a když si uvědomím, že za to můžu já…“. „Ale jdi, Terezko, na to se neumírá“ usmál se na ni její chlapec a pohladil ji po té hezké tvářičce. Ona však jinak nedala, takže si musel stáhnout kalhoty a otočit se k ní zády. Když viděla, co lískovka v jejích rukou natropila, vyhrkly jí slzičky a ten pruhovaný zadeček mu začala líbat a hladit. „Nezlob se na mě, prosím tě“ vzlykala a nebyla k utišení. Jeník se ji snažil utišit, ale bez úspěchu. Pak se však Terezka najednou zvedla, rozhodným způsobem si vykasala sukýnku, stáhla kalhotky a přehnula se mu přes kolena. „A teď mi naplácej, Jeníčku, a nesmíš přestat, dokud nebudu mít prdelku úplně rudou“ v podstatě mu nařídila, „jenom tak budu mít pocit, že se na mě nezlobíš a že jsme si kvit!“ Co mu zbývalo jiného než jí vyhovět, znal ji už dost dobře, aby věděl, že když si takhle něco umíní, nemá smysl s ní smlouvat. Na jedné straně ji i chápal, na druhé mu bylo trochu líto, že když má POPRVÉ příležitost vidět ji od pasu dolů nahou, nemůže dělat něco jiného (ale slíbili si už před časem, že zůstane panna až do svatby), takže jí ten krásný zadeček několikrát pohladil a pak se pustil do práce tak, jak byl zvyklý dělat všechno, pořádně! „Abys nelitovala!“ pohrozil jí jenom a začal ji vyplácet. Terezka vnímala tu stupňující se bolest jako zadostiučinění a držela se, co to šlo, zatínala zuby, aby nevykřikla, ale neudržela v klidu své nohy, kterými začala mrskat a kroutit se na jeho klíně tak, že přivedla jeho mužství do stavu absolutního pozoru, což nešlo skrýt. Takže když Jeník nakonec přestal, zvedla se, párkrát si pohladila svou potrestanou zadničku a pak se k němu sklonila a alespoň rukou (nezkušeně, ale s láskou) mu rychle pomohla, aby se uvolnil. Víc pro něj udělat nemohla, ale on si vážil i téhle jejich premiéry. Vždyť do roka už by měli mít veselku!
A ponocný, který procházel po cestě kolem jejich stodoly ve chvíli, kdy Jeníkova pravice prováděla ty známé opakující se pohyby, staré jako lidstvo samo, jenom pochvalně pokýval hlavou a pousmál se. Tenhle zvuk dokáže vyvolat skutečně jenom mužská ruka dopadající na ženskou zadnici, paní hraběnka může být klidná, její příkazy byly dodrženy beze zbytku.
Takže ta porážka selského vojska přinesla něco pozitivního alespoň obyvatelům téhle jedné vesnice, partnerské vztahy se tam výrazně a trvale zlepšily. Budiž pochválena osvícená paní hraběnka a její chytrý nápad.

31.1.10

Jiný pohled

Nikdy jsem nepochopil, proč nepoužívá při koupání závěs, prý raději vytře, než aby byla jako ve filmu od "Hičkoka", sice netuším, co to je, ale asi se koupal se závěsem a nebylo to nic moc. Byla opravdu krásná, moc se mi líbily její křivky. Pomalu se svlékla a vlezla do vany, hadici pověsila na zeď a začala si vychutnávat první kapky horké vody. Stékaly po její hebké kůži, to jsem rozhodně věděl, že hebká je, několikrát jsem se o tom v noci přesvědčil, bylo to takové moje tajemství, nevěděla o tom. Dlouhé vlasy se slily v jeden pramen, který se klikatil po zádech. Její ruka začala hladit ňadra a druhá laskala obličej, pomalu se ale dostávala níž a níž, až úplně tam dolů. Její prstíky si začaly hrát mezi nohama a slastí přivřela oči. Najednou se její tělo prohnulo, jako by dostala ránu rákoskou. Och ano, že mě to nenapadlo. A teď znovu, zase to prohnutí pod imaginárním švihnutím a ukazováček zmizel kdesi uvnitř ní. Její manžel je na služební cestě, takže si určitě dělala dobře při vzpomínkách na nedávný večer......

Byl jsem zrovna v kuchyni, když se Martin vrátil domů, hned mezi dveřmi na něj spustila, kde že se to zase flákal, že musela na nákup bez jeho auta, večeři že ať si jako udělá, že ona má rozkoukaný film... Martin věděl, že to je obyčejná provokace a že nic z toho nemyslí vážně, přesto ho tato její hra vždy dokázala naštvat, naštvat tak trošku, tak akorát, aby se neostýchal vzít ze skříně rákosku a svou milou ženu přivítat, jak si vykoledovala. Odložil si sako a kravatu, poručil jí se svléknou a ohnout se u postele v ložnici. Dalo mi to trochu práce se rychle přemístit, ale stihl jsem to právě v čas, když padla první rána a Janičky zadeček zdobil první červený proužek. Mé zkušené oči poznaly, že ji dnes Martin šetří. A jak jsem později zjistil, tak mé podezření, že ji chce dát víc ran, než obvykle, se potvrdilo.
Příjemný švih byl předzvěstí již méně příjemných dopadů na holý zadeček Janičky provokatérky, který se začal zdobením podobat jakémusi tvorovi, co jsem zahlídl jednou v televizi, zebra, nebo tak něco. Janička se držela statečně, po každé ráně sykla a krásně se prohnula v zádech nebo unikla zadečkem vpřed. Martin nikam nespěchal, každou ránu si vychutnal a s rozvahou mířil. Smyslné napětí by se v místnosti dalo krájet. Martinovi začaly být kalhoty těsné a Janičce stékala po stehně tajemná kapička. Brzy se na matraci začaly kutálet i první slzičky a slyšel jsem úlevné povzdechnutí, když padla 25. rána. Jaké to však bylo překvapení, když padla i ta 26.
"Martine, co to... to ne, už ne, prosím, to už vážně bolí...," začala uplakaně prosit.
27....
"Opravdu?," zeptal se manžel, jakoby tomu nebylo možné uvěřit. "Elánu jsi ještě před chvílí měla dost, když jsi na mě štěkala," upozornil ji.
28...
"Auu, uznávám, trochu jsem to přehnala, prosím už dost, omlouvám se," volila diplomatická slova mezi kapkami slz.
"Takže budeš už hodná manželka se spoustou milých slůvek pro svého manžela?," ptal se jako vážený pan profesor.
29...
"Auuuu..... ano, budu, už ne, prosím...."
"A i něco dobrého k večeři nám připravíš?," nedal se ukonejšit Martin.
30....
"Ano, udělám, to už opravdu bolí," škemrala.
Věděl, že je od něho zvyklá na větší rány, ale zase v menším počtu, napětí nad pětadvacítkou ji začalo silně znervózňovat.... a...?vzrušovat?.... Malá lekce nejistoty však neuškodí.
31...
"A pomilujeme se spolu dnes večer?," další otázka jako z Riskuj.
Mezi vzlyky se usmála. "Ano," vydechla.
32...
Poslední vlna bolesti, poslední úhybný manévr zadečku, pak jsem viděl jen dvě těla do sebe propletená, šeptající si něžná slůvka. Bylo od něho milé, že skončil na násobku počtu mých očí, kterými jsem je zvědavě pozoroval.
Později večer po večeři, kterou samozřejmě měla hotovou v lednici předem, se Janička spokojeně usmívala stulená v náruči svého muže a blaženě propadla do říše snů......

Horká voda umocňovala její vzrušení a vzpomínky ji přibližovaly k vrcholu. Ve zvláštních svalových křečích s prsty drásajícími orosené dlaždičky a s rukou zkušeně pracující v klíně se vznášela na vlnách rozkoše. Chvíli si pak ještě vychutnávala teplou sprchu, než vylezla před zrcadlo a začala se utírat.

Ještě než mě ječíc praštila ručníkem a já navždy opustil svou pavučinu, stačil jsem si přát, abych se v příštím životě narodil jako žena nějakého fajn muže. Nebo muž nějaké fajn ženy??.....

29.1.10

Melounka se vrací

Otevřely se dveře a já okamžitě vím, že tady něco nehraje. Jsou příliš tiché. Melounka vždycky otvírá dveře tiše, když něco provede. To abych ji neslyšel.
A vždycky, když přijde, zavolá "Jsem doma!" Dneska to jenom tak zašeptá, abych neslyšel. To znamená jediné - VELKÝ PROBLÉM.
Otevřu dveře a postavím se Melounce čelem. Viditelně sebou škubne. "Jé... ahoj!" vypískne. "To je náhodička... tebe bych tady teda nečekala."
"A koho tedy?" podivím se.
"No... třeba popeláře?"
"Proč popeláře...?"
"A proč ne?"
Už je to zase Melounka, vtipkuje, i když je schlíplá. A i když vím, nebo tuším, co bude dneska následovat, nepsaná pravidla mi velí, že musím sehrát svou roli.
"Tak co škola?"
"Jaká škola?"
"Tvoje škola!"
"Jo tahle... no, to je takový veliký cihlový barák... chodí tam lidi... a někdy se tam píšou testy..." dodává, ale to už opravdu potichoučku.
"Testy?" podivím se. "O žádném testu jsem neslyšel."
"To jsi neslyšel, ale ono to má naprosto logický důvod!"
"A ten je?"
"Tak počkej... ne, to je blbost... to taky... jo! Já jsem o něm totiž nevěděla!"
"On to byl překvapivý test?"
"No, MĚ teda překvapil. Učitel nám je rozdal a já úplně vykulila oči, takhle!" A hned to předvádí.
Jenže mě ze stopy nesvede. "A ostatní byli taky překvapení?"
"No, teda, ti míň..."
"A pročpak to?"
"Já bych řekla," povídá Melounka s naprosto vážným obličejem, "že jsou to cynické, otrlé existence, které už nemůže překvapit ale vůbec nic."
A potichu dodá: "A kromě toho nám učitel o tom testu říkal minulý týden."
"A ty jsi na něj zapomněla?"
"To ne... spíš jsem ho jen vůbec neslyšela."
"Ty jsi neposlouchala?"
"No, totiž, on mluví hrozně potichu... jak jsi dál než dva kilometry, tak ho ale vůbec neslyšíš!"
"Melounko," povídám přísně, "náhodou tu vaši školu znám. I ta největší aula má o hodně míň než dva kilometry. Takže kdepak jsi byla, když jsi ho měla poslouchat?"
"To ti nemůžu říct," ošívá se. "Nikdy jsi neslyšel, že člověka nemůžeš nutit, aby vypovídal sám proti sobě?"
"To platí pro policii, ale ne pro mě," namítnu. "Takže ty ses co -- ulila ze školy?"
"Asi jo," hlesne Melounka.
"Asi?"
"Určitě jo..."
"Nooo..." protáhnu dlouze. "Tak si to shrneme, ano?"
"Radši ne, já nemám shrnování ráda..."
"Za prvé, minulý týden ses ulila ze školy. Za druhé, lhala jsi mi o tom. Za třetí, jakpak ti ten test dneska dopadl?"
"Výsledky budou až zítra... ale moc dobře asi ne..."
"No, ono to stačí," ujistím ji. "To máš dneska dost špatný den, Melounko. Ve škole test -- doma trest."
"Ale to přece ne," namítá Melounka. "Určitě se to dá řešit i jinak..."
"Dá," přikývnu. "Ale bude se to řešit takhle."
Melounka si nevědomky pohladí svůj kulatý zadeček, jednu z několika křivek, které jí vysloužily její přezdívku.
"A přineseš si to dřevěné pravítko," pokračuju.
"P-Pravítko...? Proč pravítko?" vypískne.
"Protože potřebuješ napravit, samozřejmě," odpovím. "Pravítko tě už pěkně nalinkuje."
"No, já právě nevím... pravítko ne, prosím..."
"Cože?" podivím se. Mám přece v záloze celou řadu nepříjemnějších věcí, proč tak protestuje zrovna proti pravítku? "Jen ho přines!" řeknu.
Melounka se sklesle odšourá do svého pokoje, a vzápětí přinese pravítko. No... pravítka. Tři kousky pravítka.
"Můžeš mi tohle vysvětlit?" zeptám se klidně, i když to ve mně docela vře. Dřevěná pravítka se dneska shánějí obtížně a nejsou zrovna levná.
"Prosím, pravítka jsou od toho, aby se porušovala!" vyhrkne Melounka.
"Roztomilé," řeknu suše.
"Já jsem jenom něco zkoušela... chtěla jsem ti koupit nové, přísahám!"
Teď je opravdu nesvá.
"Víš, co si myslím o braní svých věcí," řeknu. "Natožpak o jejich ničení."
"No... že je to špatně?"
"Správně."
"Ale... tohle je mi vážně líto."
"A to s tou školou ne?"
"No..."
Natáhnu se a jemně ji vezmu za ucho. Trhne sebou. Ví, že teď už není žádná cesta, jak si uchovat bílý, nerozbolavělý zadeček, a z toho poznání začne pofňukávat.
Ale když ji začnu táhnout do kuchyně, tak už vysloveně natahuje. "Ne, tam já nechci, tam straší vařečka!"
"To straší," přikývnu. "Veliká vařečka na veliké neposluchy."
"Nejsem tak neposlušná," trucuje.
"Že ne?"
"No, trošičku možná."
"Tak mi podej vařečku."
"Vždyť není tak daleko," durdí se. "Já na ni prosím nesáhnu, já se jí bojím."
"Přece nekouše."
"To si myslíš TY."
"No dobrá," mávnu rukou a sáhnu po tom strašlivém kousku dřeva. Myslím, že očekávání hraje obrovskou roli: Melounka má z vařečky hrůzu, a proto ji používám jenom tehdy, když ji potřebuju vytrestat opravdu pořádně. A to se stává často.
Vytáhnu ji ze šuplíku a významně si s ní poplácám ruku. Melounka polkne.
"Tak, mladá dámo," řeknu přísně, "teď si pěkně popovídáme."
"Ale jenom šeptem, ano?" řekne Melounka.
Posadím se.
"Tak prosím," ukážu na svůj klín. "Máte volné místo, slečno."
Melounka se neochotně přišourá, začne se shýbat...
"Tak počkat," zarazím ji. "To jsi vážně taková optimistka, aby sis myslela, že po tom všem dostaneš přes džíny?"
"No, já doufala, že zapomeneš... A navíc, budu už strašně, strašně hodná! A je tady zima, já bych nastydla!"
"Tak nastydla, ano?" zakaboním se. "Jen počkej, Melounko, já ti ukážu, jak nastydneš. Džíny dolů!"
Jak nasadím tenhle tón, ani Melounka už nepokouší štěstí. Rozepne džíny a stáhne je pod zadek.
"Snad jsem řekl 'dolů'!" ozvu se. "A to znamená úplně. Chci je vidět přehozené přes opěradlo támhleté židle."
A tak je tam taky vidím, i když to chvilku trvá.
"A pokračujeme," prohlásím přísně. "Když je slečně zima, bude se otužovat. Kalhotky!"
A i kalhotky se za chvilku skvějí na opěradle.
"Blůzka..."
"Počkej, to přece ne..." Melounka se červená.
"Měla jsi šanci, Melounko," řeknu jí vážně. "Ale když se mi na každém kroku vzpíráš... co mám dělat? Bude to dneska opravdu pořádný trest."
A tak Melounka odloží blůzku, podprsenku (tady je druhá sada křivek), a protože jsem rozhodnutý vyplatit ji dneska docela nahou, nedovolím jí ani ponožky. Brzy už přede mnou stojí jak ji Fulgur stvořil, a pokouší se chránit choulostivá místa rukama. V jejím případě je to marná snaha.
"Tak co? Teď už slečnu ta vzpurnost trochu přešla, že?" usměju se. Natáhnu ruku a pohladím ji po tváři. Je rudá jako pivoňka a pofňukává; zároveň ale vidím lesk v jejích očích. Hrozí se toho, co přijde, ale zároveň se těší.
Popotahuje, když ji vedu k židli a ohýbám to dokonalé tělo přes koleno. Když přiložím vařečku k zadečku, začne se třást.
Jako vždycky se jí zeptám: "Pročpak dostaneš, Melounko?"
"Kvůli škole... a že jsem ti lhala... a zlomila pravítko... a za vzpouzení..."
"Dobrá, jsem rád, že to chápeš. Bude to dneska hodně velký výprask, to víš, že?"
"A-Ano, prosím."
"Chceš mi k tomu něco říct?"
"Ž-Že je mi to moc líto..."
A pak mě překvapí.
"Potřebuju pořádně nařezat... abych si to dlouho pamatovala."
Sevře trnož od židle a čeká, až jí vařečka začne zpracovávat půlky.
Nečeká dlouho.
Vzhledem k tomu, co všechno provedla a o co sama požádala, ji opravdu nemůžu šetřit. Dávám si záležet, aby každá rána správně sedla a aby červeň rovnoměrně pokryla celý zadeček. Melounka se tentokrát snaží být statečná a držet, ale brzy to vzdá a vrátí se ke svému obvyklému zběsilému zmítání, aby se vyhnula štiplavým ranám. Marně.
Přestanu teprve tehdy, když jí z očí teče proud slz a už nemá sílu sebou házet. Odložím vařečku na stůl, aby to bylo slyšet - to je mezi námi znamení, že výprask je u konce. Jemně svoji milovanou Melounku zvednu a pomůžu jí vstát.
Zoufale mě obejme a zaboří hlavu do mé mikiny. Celého mě umáčí, pomyslím si.
Ale držím ji a hladím ji po hlavě a po zádech - k zadečku mé ruce zatím nebloudí, nářez to byl pořádný a i jemný dotek teď bude Melounku chvíli bolet.

Asi o hodinu později sedím v křesle v obýváku a Melounka leží na gauči na břiše a dívá se na mě. Ani se neoblékla, jenom si ode mě nechala položit na rudý zadeček mokrý ručník.
"Víš, proč jsem tě poprosila, abys mi nařezal pořádně?" zeptá se.
"Tak to tedy netuším," usměju se. "To ty přece NIKDY neděláš."
"On to byl totiž výprask ještě za další věci, co jsem ti zatím neřekla," přiznává.
"Jako třeba?"
"No, jak jsem minulý týden nešla do školy... ono mi totiž nebylo dobře, a tak jsem šla k doktorce."
"Počkej, cože?" vykulím oči. "Ale... to jsi mi MĚLA říct!"
"Nemohla jsem," zavrtí hlavou. "Chtěla jsem ještě aspoň jeden pořádný výprask. Brzo už mě totiž přes koleno ohnout nedokážeš."
"Tak počkej," začnu...
"Jak se ukazuje, budu mít brzo melounkovské křivky i na jiných místech," mrkne na mě. "Jsem prý v šestém týdnu."
Kdybych neseděl, tohle by se mnou praštilo. A Melounka tam jen tak leží a vychutnává si, jak mě doběhla.
Přejdu k ní a políbím ji. "Můžeš se těšit," slíbím. "Protože tohle ti nedaruju a tvůj zadek zůstane bolavý pěkně dlouho. Za devět měsíců, holčičko, tady zavedu přísný režim..."
Líbila se vám povídka? Chcete mi něco sdělit? Ozvěte se na ICQ 125411927 nebo na e-mailu. Vždycky rád uslyším ohlas od svých čtenářů.
Fulgur

22.1.10

Společná fantazie I.

Právě jsme příjemně relaxovali v Tomášově velké rohové vaně (takovejhle luxus má doma samotnej chlap, to je přímo sprostý vůči nám, holkám), on mi hladil můj čerstvě červený zadeček po předchozím výprasku klepačkou na koberce a já se přitom ještě vydýchávala z milování, které pak následovalo. To bylo tak:

Čekala jsem na Tomáše v jeho bytě, jako obvykle mu přežehlila košile a když jsem ukládala žehlící prkno do komory, spadla na mě ta klepačka, která byla zavěšená u stropu. Dřív jsem si jí nevšimla, ale teď mě zaujala, pamatovala jsem si podobnou ze svého dětství, z dob, které jsem trávila u dědy a babičky na jejich chaloupce. Jednou jsem pozorovala dědu, jak s viditelnou nechutí mlátí do koberce, jak mu přikázala babička, protože měla přijet „návštěva z Prahy“  = naši! Babička se přišla podívat, jestli to děda dělá pořádně a když viděla jeho kyselý ksicht, rozesmála se „Jo, kdybys měl tu klepačku použít na nějaký hezký ženský zadek, to by se ti líbilo víc, viď?“. Děda se hned přestal mračit a trošku se zasnil „Nojo, to už je dávno, naposled s ní, mimo tebe, dostávala Marie. A pěkně u toho vždycky vřískala“ odpověděl jí a už se usmíval. Nepozorovaně jsem proběhla do chalupy a utíkala do své podkrovní světničky. Marie, to musí být máma! To jsem nevěděla, že taky dostávala na zadek, nikdy mi to neřekla. Ale nějak jsem se později  nedostala k tomu to s mámou probrat. Teď jsem tedy držela ten zvláštní nástroj v ruce a musím říct, že se mi líbil. Zkusila jsem se s ním párkrát plácnout přes zadek a docela to štípalo, ale příjemně. Tak jsem ji vzala a pověsila na věšák do předsíně tak, aby si jí pán domu všiml hned po příchodu. Pak jsem si vzala jednu z těch jeho erotických knížek a zkusila, jak jsem na tom s angličtinou po několika společných lekcích. Sice to byla pořád dřina, ale přece jen jsem už obsahu rozuměla víc a zbytek si domýšlela. No a zároveň si silně rozšiřovala slovní zásobu o množství výrazů pro jednotlivé, většinou pod oblečením přísně skryté, části lidského těla. Tomáš konečně dorazil (měli jsme jít na večeři ven), všiml si nejen klepačky, ale i knížky, kterou jsem měla v ruce a když mě políbil na přivítanou, zeptal se rovnou, jestli jsem takovou klepačkou někdy dostala. Ujistila jsem ho, že ne, že jsme ji ani neměli doma, ale pověděla jsem mu tu, zasutou v paměti, příhodu z dětství. Tomáš se na mě kouknul, usmál se a prohlásil, že jak mě zná, tak jsem ji nedala do předsíně jen tak, ať tedy vysypu, co jsem zase provedla a on zváží, jestli to stojí za výprask a jak velký. Rozhodla jsem se, že nebudu nic vymýšlet (i když hříšků by se asi našlo vždycky dost) a na rovinu mu řekla, že bych prostě jen chtěla vyzkoušet, jaké to s ní je. Mlčky přikývl, sundal si kabát a sako a pak mi nařídil, ať se komplet svlíknu! Nenapadlo mně, co tím myslí, (přece chci tou klepačkou dostat jen na zadek, ne?) a koukala jsem asi dost pitomě, protože se usmál a řekl mi jen, že zaprvé má rád, když mu dělám striptýz a zadruhé bych si zmačkala ty hezké šaty, které jsem si na dnešní večer vzala (Nojo, tak jsem mu to zase zbaštila, no… ). Udělala jsem tedy tomu svému chlapovi docela hezké představení, pěkně pomaloučku, pustila jsem si k tomu vhodnou muziku, prostě, když mě tak pochválil, tak ať si trošku užije. On mě pak objal, vzal do ruku tu klepačku a odvedl nás obě do ložnice, kde narovnal doprostřed postele všechny své polštáře a já už věděla, co mám dělat. Hezky jsem se na ně uvelebila tak, aby byla moje prdelka co nejvíc vyšpulená, trošku roztáhla nohy, jak si to přál, a čekala. V skrytu duše jsem doufala, že to bude fakt jen na zkoušku, ale protože jsem občas pěkné číslo a věděla jsem, že mám u něj několik vroubků, jistá jsem si nebyla. Můj okáč ale nezklamal, zkusmo švihl klepačkou do vzduchu, aby si vyzkoušel ten správný pohyb a sílu a pak přilítla první rána. Byla celkem lehká, ale štíplo to pěkně, až jsem vypískla překvapením. Docela mě pobavil, když prohlásil, že je to exekuce na přání, takže si budu nejen rány počítat, ale hezky mu za každou poděkuju a požádám o další. A on mě bude vyplácet tak dlouho, dokud budu sama žádat (ten pacholek dobře ví, že jsem dost umanutá a že radši slíznu víc ran, než by mi vysázel on sám, jenom abych nepřiznala, že jsem, nedej bože, srab!). No a tak mě začal systematicky, pomalu a celkem lehce vyplácet. Musím přiznat, že se mi to líbilo. To štípání bylo docela příjemné, trošku připomínalo mou oblíbenou metličku, taky zasahovala větší část zadku při každém úderu a postupně se mi teplo zezadu přesouvalo i dopředu, já prostě začala být vzrušená. Tomáš teď trochu přitlačil, ale moje prdelka už byla zahřátá a vůbec mi to nevadilo, tak jsem spokojeně počítala a pronášela ty věty, které bych za normálních okolností odmítala vyslovit, protože by mi připadaly ponižující. Takhle to bylo vtipné a vzhledem k tomu, že jsem byla já tím, kdo rozhodne, kdy bude konec, vzala jsem tuhle výzvu vážně a snažila se si tu bolest užít co nejvíc. A počítat jsem nakonec nepřestala z důvodu, že už bych víc ran nevydržela, ale prostě proto, že jsem se hrozně chtěla pomilovat! Rychle jsem Tomášovi stáhla kalhoty, položila ho na záda do postele a protože se mu předchozí zábava zjevně také líbila a nebylo nutné jeho vzrušení vylepšovat, nasedla na něj a vydala se na dlouhou projížďku na koníčku. No a teď jsme tedy v té jeho hříšně pohodlné vaně a já jsem stále ještě vzrušená. Tak jsem vzala jeho ruku a přiložila ji do svého klína, on už chlapec bude vědět, co má dál dělat. A on mě nezklamal a hezky věděl… Když jsem se znovu udělala, stočila jsem se mu v té teplé vodě do klína, jen trošku, trošilinku, jsem mu tam zavrtěla zadečkem a pocítila jsem, že je po klidu. Hezky jsem si toho jeho kámoše vzala do ruky, pohrála si s ním chvíli a pak ho vzala do pusy a dělala mu dobře až do konce. Pak jsme se, jen v županech, přesunuli do obýváku, nalili si vínečko a já jsem prohlásila, že se mi nikam ven nechce, že bych radši zůstala tady a že bychom si mohli zahrát hru, která mě lákala už delší dobu – napsat společně povídku o našich tajných fantaziích, kdy začne psát jeden a druhý se ve chvíli, kdy už tuší, kam ta story asi  povede, přidá a začne v ní pokračovat s tím, že ji dokonce může zkusit dovést třeba někam úplně nebo částečně jinam než autor zamýšlel. Tomášovi se to docela zalíbilo, ale prohlásil, že má hlad jak vlk (po tom našem mazlení vyhládlo i mně, došlo mi) a že skočí koupit něco k jídle a pití, já že můžu začít, protože mám určitě něco připraveného. Zapnul mi počítač, hodil na sebe nějaké oblečení a vyrazil. No a já začala psát.

Pospíchal jsem domů, kde měla čekat Markétka a měli jsme se jít navečeřet do mé oblíbené vinárny. Chvíli jsem se zdržel, byl to klasický „den blbec“ a mně došlo, že jsem celý den nejedl a že mám hrozný hlad. Jen jsem otevřel dveře, všiml jsem si své přítelkyně ve velice vkusných šatech, jak si čte na pohovce a zároveň jsem periferně zahlédl na šatníkové stěně předmět, který tam normálně nebývá. Podíval jsem se pořádně a zjistil, že je to moje klepačka na koberce, dárek od jedné z mých ex přítelkyň, která byla ochotná, alespoň po nějakou dobu, mi občas dát na zadek. Tenhle nástroj mi dala jednou k svátku a párkrát ho na mě i použila, jí se to ale líbilo podstatně méně než mně a tak postupně zůstával v komoře a v nečinnosti. S Markétou jsem ho nějak nikdy nevyndal a nepoužil, připadal mi poněkud zastaralý a obával jsem se, že by se mi děvenka mohla vysmát. Teď ale bylo zřejmé, že ji klepačka zaujala a v očích jsem jí zahlédl tu její vášnivou touhu po poznání. Tak jsem ji lehce vyzpovídal a rychle zjistil, že se mi naskýtá krásná příležitost držet v ruce (pro tento účel) klepačku poprvé sám. Ten nápad mě doslova nadchl, na hlad jsem si už ani nevzpomněl a ještě jsem si dopřál hezkou show v podobě Markétčina striptýzu na mé výslovné přání. Měla na sobě přiléhavé černé šaty, ve kterých krásně vynikala její zadnička ve stylu Jennifer Lopez, černé punčochy bez podvazků (občas si je kvůli mně na sebe vezme, ví, že se mi moc líbí, ale na dlouhé chození a sezení prý nic moc, říká), černou push-upku a ty tříčtvrteční kalhotky, prostě v mých očích to byla nádherná kolekce, včetně obsahu. No a za tohle krásné představení si moje holčička zasloužila vděk. Vzal jsem tedy z věšáku tu klepačku, Markétu nasměroval do ložnice tak, jak ji Pán bůh stvořil, připravil jí na posteli ideální pódium a kochal se pohledem na tu krásnou připravenou a rozechvělou zadničku. Pak jsem se rozhodl, že když si takhle otevřeně o ten „výprask na zkoušku“ řekla, nechám výjimečně jeho délku a intenzitu výhradně na ní. Docela ji to překvapilo, ale snad pochopila, oč mi jde, protože souhlasně přikývla, přestože tohle jindy neděláme. Zkusil jsem přiložit klepačku k její zadničce, zjistil, že ji pokryje celou a tak jí ještě požádal, ať dá nohy víc od sebe, protože se nemusí bát, že bych mohl zasáhnout její choulostivé místečko a protože je na ni takhle moc hezký pohled. Zasmála se, vyhověla mi a já ji začal zlehka vyplácet, střídavě zleva, zezadu i zprava. Její dohodnuté „počet ran, děkuji pane, můžu dostat ještě?“ se mi opravdu líbilo a na Markétce bylo vidět, že je ráda, že si konec může určit sama. Příjemně se u té výplaty kroutila, prohýbala a vzdychala, byl jsem zvědav, jestli se nám holčička takhle dokonce neudělá, protože pohled to byl náramný. Trochu jsem přitlačil, ona svou řeč zkrátila na „počet ran, ANO, ještě prosím) a viditelně stále neměla dost. Teď už na polštářích viditelně masturbovala a po chvilce si dala ruku pod sebe a začala si dělat ještě větší potěšení než dosud. Když se rozhodla skončit, nevím, jestli si vůbec uvědomovala, že jich dostala celých pětasedmdesát! Odložil jsem nástroj, který už teď zůstane v ložnici napořád, obejmul svou krásku a políbil a chtěl jsem se k ní stulit na postel. Místo toho ale její ruce vystřelily k mým kalhotám, rychle je rozepnuly a stáhly a než jsem se nadál, ležel jsem na zádech a mé pohlaví bylo pro ni slušně připraveno. Rychle si s ním ještě rukou pohrála a pak už na mě nasedla a pustila se do cvalu, který za chvíli přešel v trysk. Při tom se mi upřeně dívala do očí a měla v nich tolik něhy, až mi to bylo trochu nepříjemné. Potom se otočila, ukázala mi svou červenou zadničku s tím, že jí mohu ještě klidně rukou naplácat a pokračovala ve své jízdě. Pleskal jsem ji spíš symbolicky, ale to ona asi právě potřebovala, protože se za chvíli začala tak kroutit, že jsem do ní vystřelil vše, co ve mně bylo a ona naštěstí vyvrcholila také. Matně jsem si uvědomil, že to bylo poprvé, kdy se nám podařilo udělat se najednou! Pak už jsme leželi v objetí, hladili se a líbali a já čekal, až se zklidní. Potom jsme se naložili do vany, chvíli relaxovali, ještě si ve vodě znovu pohráli (ta holka se mnou dělá vážně divy) a mně došlo, že mám už vážně hrozný hlad a žízeň. Otevřel jsem krásně vychlazené suché bílé, napili jsme se a příjemně unaveni natáhli na kanape a já uvítal, když Markétka prohlásila, že se jí nechce ven, ať zůstaneme doma a zahrajeme si na společné psaní povídky o našich fantaziích. Nápad to byl docela zajímavý, ale hlad se ozval znovu. Tak jsem jí oznámil, že jdu rychle něco k jídlu koupit, vrátím se za chvíli, ať začne psát. Bylo mi totiž jasné, že tenhle nápad měla už nějaký čas v té své hezounké hlavičce, takže bude vědět, jak začít. Když jsem se vrátil s pikantními kuřecími křidélky, Markéta byla zcela zabraná do psaní, tak jsem jí začal číst přes rameno a přitom do sebe soukal ty kuřecí dobroty. No a tady ta její fantazie začíná:

 

Pomocná ruka

Pozdní středověk, královské město na křižovatce kupeckých cest.

Jsem mladá holka, sirotek, nemám příbuzné ani stálou práci, blíží se zima a musím se tedy živit jako děvka, abych si ušetřila nějaké peníze. Slíbila jsem si, že toho nechám hned, jak seženu nějaké místo na bydlení, trochu slušného oblečení a práci, jsem ochotná dělat snad cokoliv, ale nikdo o mě nemá zájem, tedy kromě mužských, ale těm jde všem jen o jedno, tak ať za to aspoň zaplatí. Panna tedy nejsem už dlouho a měla jsem to štěstí, že mě svedl mladý pán, který se mnou napoprvé zacházel jemně a později mi ukázal dost kouzel lásky, takže jsem těmhle hrátkám dost pozitivně naladěna, teď si ale vybírat nemůžu. Ze dvou posledních míst mě vyhodily paní domu, protože jejich manželé zjistili, že se mnou je v posteli mnohem větší zábava (což byla pravda) a paničky nás vždycky načapaly. Jinou práci se mi nepodařilo sehnat, tak se teď nabízím chlapům. Vím, že občas musím pěkně zatnout zuby, ale aspoň se najím. Nemazlí se se mnou ani trošku, prostě si zaplatili a ty holka buď ráda, že ti nakonec ještě nezakroutí krkem a neseberou těch pár drobných, co ti předtím dali. Dneska mám ale celej den pech, napřed mi dva chlapi udělali to nejhorší, co můžou dva mužský jedný ženský udělat, přitom byli špinaví, prostě hrůza, a nakonec mě jeden podržel a druhej mi vzal nejen svý peníze, ale i ty další, co jsem si tvrdě vydělala předtím, a teď mě ještě chytil biřic, kterýho ti dva syčáci na mě poslali. Biřic mě vede do šatlavy a už cestou mi barvitě líčí, jak mě místní kat zmrská. Vím o co jde, jedna ženská mi to vyprávěla a ukázala mi taky svý rozšvihaný záda. Dostala padesát ran metlou, což je normální počet pro děvku a ještě mohla bejt ráda, že to schytala v šatlavě a ne veřejně. Takhle ji aspoň lidi neznali a ona mohla ve svý pochybný živnosti pokračovat. Mám pěkně nahnáno. Nejen, že budu pár dní vyřízená, ale ty rozšvihaný záda mě posunou do kategorie těch nejlevnějších prostitutek, to je mi jasný. A co se mnou bude pak? Musím zkusit toho kata nějak zlomit, slíbím mu, že mu to udělám, jako žádná jiná, třeba to pomůže, ale jistá si nejsem. Takových jako já už měl v ruce spousty, asi si dělám jen plachý naděje. Biřic mě předává jednomu z katových pacholků a za chvíli přichází sám kat. Je to už chlap v letech, urostlý (ten bude mít asi pádnou ruku) a docela pohledný, musím přiznat. Bere do ruky provaz, přikáže mi, ať se svlíknu, a přivazuje mi ruce ke sloupu. Stačím si ještě všimnout, že vedle mně stojí vědro a v něm různě velké metly a lískovky, na zdi visí karabáče a jiné biče, na další předměty se už radši nedívám. Co teď asi čeká?

Markéta dopsala, uvolnila Tomášovi místo u počítače a vrhla se na kuřátko s poznámkou, že teď se teprve ukáže, jakej on vlastně je nebo není saďour. Ten dočetl její úvod, zamyslel se a začal psát dál:

Jsem kat a téhle práci se věnuji už dlouho, možná až příliš dlouho. Nevybral jsem si ji, ale zdědil po svém otci. Za tu dobu prošlo mýma rukama hodně lidí, dozvěděl jsem se tu hodně příběhů a naučil jsem se poznávat lidi i za tu krátkou dobu, co jsem je tu viděl. A už dávno jsem omezil svou činnost pouze na vyplácení ženských, o zbytek se stara mí pomocníci, kterým  platím víc než je obvyklé. Mučení, věšení , výprasky chlapům atd., to pro mě už vážně ne, teoreticky bych musel provést pouze stětí mečem, ale to se týká jen panstva a to si vždy najde nějakého zastánce, takže z exekuce nakonec pokaždé sejde. Ale ne, že bych neměl dost práce, v dnešní době uvolněných mravů je pořád dost holek a ženských, kterým musím domlouvat prostřednictvím jejich zadnic. Dneska jsem měl za sebou už dva vyřízené případy, když mi přivedli tuhle mladičkou děvku a já jsem neměl nijak zvlášť dobrou náladu. Ta první byla kuchařka, která kradla ve velkém panstvu jídlo. Tohle obvinění bylo dost časté a v mnoha případech mi připadalo jen jako zástupný problém toho, že se kuchařinka prostě pánům až moc líbila a jejich ženy to nebyly ochotné přijmout, tak ji nařkly z krádeží. V tomhle případě ale, bez ohledu na to, že se vystrašená žena hned přiznala, mi bylo od prvního pohledu jasné, že obvinění je oprávněné. Její postava jasně naznačovala, že na porce, které denně zkonzumuje, jí její příděly stačit nemohou. S čistým svědomím jsem ji tedy nechal přivázat na trestnou lavici, vyhrnul jí sukni, vzal krátký bičík zvaný „kančík“ a udělal jí na té široké zadnici pětadvacet jelit, na kterých si teď nějaký čas moc neposedí. Vzhledem k tomu, jak u toho ječela a prosila, jsem dospěl k názoru, že kdyby dostala nařezáno dřív, mohly se její problémy vyléčit už dávno. To ale není můj problém, že? Druhý případ byl opačný. Mladá záletná panička starého muže. Ten stařec mohl čekat, co mu bude jeho mladičká hezká manželka se zapálenými lýtky vyvádět, ale pýcha zvítězila a on si ji, přes varování přátel, vzal. Já jsem tu mladou ženu měl čest vyplácet už potřetí. Rozhorlený manžel mi ji vždy přivedl s tím, že ji musím přísně potrestat, ale než jsem se k tomu dostal, přiběhl znovu, dal mi další peníze a požádal, aby to bylo jen „jako“, hlavně, abych jí prý neublížil. Musel jsem tedy vzít tu nejtenčí lískovku a symbolicky vyplatit ženskou, která se u toho smála, děkovala mi za příjemnou masáž a slibovala mi, že mi tu svou pěknou zadničku zase brzy předvede. Prostě divadélko, nic víc a efekt také žádný.

Teď mě ale čekala děvka a jejich trestání bylo něco jiného, to se předstírat nedalo a nebyl ani důvod. Já vím, že ne všechny jsou stejné (a taky jsem k nim vždy přistupoval různě), ale zmrskat prostitutku bylo mou povinností a já v podstatě své povinnosti plním tak, jak zákon káže. Byla to hezká holka a zjevně se touhle činností nezabývala dlouho, ještě to na ní nebylo vidět. Zeptal jsem se jí přímo, proč dělá to, co dělá a vysvětlil jí, jaký trest ji očekává. Začala mi tichým hláskem vyprávět svůj životní příběh a já jí věřil. Potom mi nabídla své tělo a když jsem odmítl, začala plakat, že jinou možnost k přežití nemá a že teď půjde až na dno lidské společnosti, protože holka s rozšvihanými zády je jasná každému. Jak má téhle profese nechat, když si nic neušetří? Bylo mi jí vážně líto, ale nevěděl jsem, jak jí mám pomoci. Nakonec jsem se rozhodl, že když už ji musím potrestat, udělám to alespoň snesitelnější formou, dostane jenom přes zadek a budu ji trochu šetřit. Nařídil jsem jí tedy, ať tu svou zlobivou zadnici pořádně vystrčí, jinak že naše úmluva přestává platit, vzal tu nejmenší metlu a začal jí prokrvovat ty pěkné zadní tvářičky.  Holka zjistila, že tohle tedy opravdu přežije bez úhony, usmála se na mě a když jsem jí pošeptal, že má křičet (kdyby někdo náhodou poslouchal), předvedla mi takový koncert, až mně zaléhaly uši. Říká se, že zrovna takhle dokážou ženské předstírat milostné vzrušení a já tomu věřím, jsou to od přírody komediantky a dobře vědí, co se nám, mužským, líbí. Vysázel jsem jí tedy těch povinných 50 ran, pohladil jí zadničku, která dopadla dobře a odvázal ji. A pak jsem jí, trochu stydlivě, podal nějaké peníze, aby se mohla najíst a sehnat si pořádnou práci. Než se oblékla, ještě jednou mi nabídla odměnu v naturáliích, teď už z vděčnosti. Docela jsem na ni dostal chuť, jsem už několik let vdovec, ale nakonec jsem to, s díky, abych ji neurazil, odmítl, protože to sice zjevně myslela upřímně, ale já nechtěl žádné milodary. Jenom jsem jí pohrozil, ať ji tu hned tak nevidím znovu, protože to by už dopadla podstatně hůř. Holka smutně přikývla, pak mi k mému překvapení vlepila pusu a už utíkala pryč.

Tomáš dopsal a vstal od počítače, Markéta se pustila do čtení, střídavě se u toho mračila a usmívala a pak to, co právě stvořil, začala komentovat: „To je typický pro vás, chlapy, tlustá kuchařka dostane bez milosti nářez jak hrom a mladá holka jen jako, ještě ji ponoukáš, aby vřískala, protože jinak by asi ani nešpitla. Fajn, neměla to holka lehký, ale takový život v tý době asi nebyl výjimečný. Kdyby se měl takhle kat chovat ke každé ženské, která se mu líbila, skutečných trestů by asi bylo podstatně míň. Jo a mimochodem, hezky sis vybral specializaci, chlapům dávat na prdel, to se ti nelíbí, viď, to tě neláká? No, ale aspoň, že ses neukázal jako sadista, já jsem přece jen měla o tu svou hrdinku starost, když jsi popsal toho kata jako takovýho pedanta“. Chvilku přemýšlela, jak pokračovat, a pak začala psát:

Utíkala jsem, až se za mnou prášilo a zastavila se až v nejbližší hospodě, kde jsem si dopřála teplou polívku s chlebem a trochu vína. Pořád mi ale ještě zbylo, z jeho neuvěřitelného daru, dost peněz, abych si zkusila najít nějaký nocleh a případně i práci. Když jsem se najedla a popíjela ze džbánku, znovu se mi v hlavě promítal ten „výprask“, ze kterého jsem měla takovou hrůzu. Po městě se o našem katovi vypráví, že není bezcitný, ale že je přísný a máloco ho obměkčí, já jsem teda měla fakt štěstí. Když jsem se mu nabídla poprvé, bylo to čistě ze zištných důvodů, ale potom, co mi nasekal jen na oko, jsem se mu vážně chtěla odvděčit a jiná forma vděku mě nenapadla. Přitom jsem si dobře všimla, že na chvíli zaváhal, než mě (nesmírně slušně) odmítl. Přemýšlela jsem dál, lehce se vrtěla na lavici a pociťovala příjemné mravenčení na své prdelce. Na zadek jsem dostala už mockrát, ale to většinou hrozně bolelo a ještě se k tomu přidával pocit křivdy, protože to skoro pokaždý nebylo právem, tohle ale bylo něco jinýho, takhle mě naposledy vyplácela maminka, když jsem si to zasloužila, ale ona, ve své dobrotě, mi nechtěla ublížit. Jak mi ta moje máma chybí!

Dumala jsem dál a zkusila se v hospodě pozeptat po možnosti noclehu a práce. Jenže hned jsem na sobě pocítila ruce hospodského, kterej mi nabídl rychlou lásku ve stodole a pak ať rychle zmizím, než se to jeho žena dozví. O to jsem zájem neměla, takových bylo dost. Obešla jsem ještě několik řemeslníků a obchodníků, ale výsledek byl stejný, do postele jo a pak padej. V lepším případě ještě nějaký návrh na krátkodobou práci (asi nejlíp v předklonu a s vyhrnutou sukní, ušklíbla jsem se), ale pořád nic, co by vypadalo na normální práci. Nakonec jsem už byla unavená natolik, že jsem přijala nabídku na přespání  ve stodole s troškou jídla za „ruční práci“. Ten chlap u toho tak funěl, až se mi zvedal žaludek, ale nakonec to netrvalo tak dlouho a pak mi opravdu přinesl kus chleba se sýrem a nechal mě přespat ve stodole na slámě. Druhý den jsem dopadla skoro stejně a musela jsem i utratit část peněz, které jsem dostala, abych měla kde přespat. Tady prostě nemám šanci na přežití, docházelo mi a už jsem byla přesvědčená, že budu muset z tohohle města vypadnout. Nakonec jsem přežila třetí noc načerno pod nějakým přístřeškem s tím, že jsem hned ráno musela vypadnout a zkusila jsem to znovu, naposledy. Výsledek byl nakonec ten, že jsem se nabídla slušně vypadajícímu chlapovi a ten na mě rovnou zavolal biřice. Ten mě teď znovu vede do šatlavy, kde jsem byla už předevčírem a co mě tam čeká, si dovedu představit. Shovívavost teda určitě ne, přestože mi byl ten chlap katovská zatím docela příznivě nakloněn.

Markéta dopsala, napila se vína a počkala, až si Tomáš přečte její novou část. Ten se jen pousmál – „samé výmluvy, že se Ti (tedy JÍ) ta role nakonec líbí?“. „Ty jsi nějak moc chytrej“ odpověděla mu Markéta, „ mě teď víc zajímá, jak se zachová ten kat napodruhé. A mimochodem, nemůžeš říct, že by se ta holka nesnažila, víš?“ Tomáš jen pokýval hlavou a tiše řekl „Asi jí dám ještě jednu šanci, ale na zadek tentokrát dostane už víc, pravidla jsou pravidla. Tentokrát jí asi nebudu muset radit, aby vřískala“. Markéta se na něj zkoumavě podívala a pak řekla: „Jen to, prosím tě, nepřežeň, aspoň ať je to jen na zadek! Protože bychom to povídání třeba mohli později poslat na Aryonův blog, čteme ho přece oba a tam patří hlavně výprasky na zadek.“ Tomáš přikývl, pak si sedl k počítači a začal psát:

Když mi tu holku přivedli po třech dnech znovu, už jsem se vážně rozzlobil. „Dal jsem Ti šanci i peníze, a Ty jsi prostě jen děvka, nic jinýho, takže s Tebou jsem už skoncoval. Svléknout a na lavici!“ přikázal jsem jí a ona mi se slzami v očích rychle popsala, co za poslední tři dny prožila. „Přísahám, že jsem se s nikým za tu dobu nevyspala, jen jsem to jednomu udělala rukou, když už nebylo vyhnutí“ dodala ještě a sklopila hlavu. „Já fakticky nevím, co mám dělat. Přemejšlela jsem o tom a jediné, co mě napadá, je odejít z tohohle prokletého města, kde nikoho nezajímá nic jiného než to, co mám mezi nohama. Zklamala jsem Vás asi, ale jinou cestu jsem nenašla, asi musím opravdu zůstat jen tou opovrhovanou děvkou! A teď mě můžete podle libosti seřezat, mně už je všecko jedno“, vyhrkla, shodila ze sebe šata a lehla si na lavici. „A bijte mě pořádně, jsem přece jen děvka a nic jinýho si nezasloužím!“ Musím přiznat, že mi ta její řeč trochu vyrazila dech, čekal jsem, že se mi zase bude nabízet, vymýšlet si různé výmluvy, ale tohle znělo tak upřímně a hlavně ty její oči, ty nelhaly. Co teď? Musím jí nařezat, s tím se nedá nic dělat, ale v každém případě dostane zase jen na zadek a uvidím, jak se bude chovat. „Nebudu Tě švihat přes záda, jak bych měl, ale jen přes zadek a dokonce Tě ani nepřivážu. Jestli si ale budeš zadek zakrývat rukama, nebo se budeš snažit z lavice uhnout, dostaneš to, co jsi měla dostat už minule. Záleží jen na Tobě! řekl jsem jí a všiml si, jak se na lavici třese strachy. Vzal jsem jednu z lískovek, takovou středně silnou, a párkrát s ní švihnul do vzduchu. Tahle jí sice nepotěší, ale kůže by měla zůstat neporušená a jelita po pár dnech zmizí. Pak jsem se rozpřáhl a na její zadnici dopadla první rána. Holka jen sykla, ale ani se nehnula, tak jsem pokračoval dál a vysázel jí pětadvacet na tu její hezkou holou prdelku. Ke konci už vzlykala, ale nekřičela ani neprosila o slitování, všiml jsem si, že má zaťaté pěsti a asi i zuby, protože se ozývalo jen pravidelné syknutí. Už mi jí bylo docela líto, ale můj (někdy asi až přehnaný) smysl pro povinnost mě nutil ten trest dokončit. Přešel jsem tedy alespoň na druhou stranu (konec lískovky vždycky nadělá nejvíc paseku) a těch druhých pětadvacet jí vysázel zprava. Holka už se na lavici kroutila jak psí víno, ale neuhnula, nepoprosila, ať přestanu, držela se. Když jsem skončil a pomohl jí vstát, konečně se rozbrečela tak, že nebyla k utišení. Objal jsem ji, pohladil po vlasech a pak jsem jí, bez toho, že bych to měl nějak promyšlené dopředu, nabídl, ať jde se mnou, že by mohla pomoct mé staré hospodyni. Pohlédla na mě těma hezkýma očima, teď plnýma slz, a jenom se tiše zeptala, jestli bude mít i jiné povinnosti? Ujistil jsem ji, že ne, tak ať se rychle oblékne, než si to rozmyslím, a pak jsme vyrazili k mému domu.

Tomáš dopsal a obrátil se na Markétu „Doufám, že jsi spokojená, zachoval jsem se jako absolutní gentleman, tedy v rámci možností“. Ta si jen v klidu pročetla jeho text a pak spustila: „ Tak zaprvé, moc ti nevěřím, že jsi takovej dobrodinec a neslibuješ si toho víc od mladé a krásné holky, o které navíc víš, že je v posteli setsakra dobrá a která nemá proti hrám lásky v podstatě žádné výhrady. Zadruhé, komu by vadilo, kdyby dostala třeba jenom těch pětadvacet, proč jsi musel bejt takovej pedant a vysázet jí celejch padesát? A za třetí, proč bych tě měla chválit za to, že minimálně hodláš nahradit starou hospodyni za mladou a hezkou? Moc si fandíš a jseš moc samolibej, kamaráde!“. Tomášovi přelétl přes obličej náznak zamračení, ale pak se trochu začervenal a přiznal, že na tom asi něco bude, ale že si to ani neuvědomil. Markéta ho chvíli s úsměvem na rtech pozorovala, nechala ho trochu podusit a pak začala psát dál:

Během toho vejprasku na lavici jsem se snažila moc nekřičet, ale měla jsem co dělat, abych to vydržela, tentokrát mě fakticky nešetřil. Ale nezlobila jsem se na něj, taková prostě byla tehdy pravidla hry a on dělal jenom to, co musel. Občas jsem se na něj, přes svá kukadla plná slz, podívala a všimla jsem si, že je sám ze svého počínání smutný a to mi dodalo sílu. Když mi pak pomohl, abych se postavila na nohy a objal mě, teprve mi došlo, že už můj trest skončil, a když mi pak tichým hlasem řekl, že nemohl jednat jinak, ale že jsem byla moc statečná, já se zhroutila do jeho náruče a bulela jak malá holka.A když mi pak nabídl, že bych mohla pomáhat jeho hospodyni, musela jsem si to nechat zopakovat, protože jsem takovému štěstí nemohla uvěřit. Hloupě jsem se zeptala, jaké budu mít další povinnosti, a tím ho, zjevně, přivedla docela do rozpaků. Ujistil mě, že žádné, ale trošku se přitom začervenal. Já mu to nevyčítala ani trochu, že se mu líbím (to holka s mýma zkušenostma pozná snadno) jsem si všimla hned a byla bych přikývla vlastně na cokoli a třeba i tady v šatlavě, ale on mi jen řekl, ať se rychle obleču a pak jsme už byli na cestě k němu domů.

Doma (to je tak krásné slovo – DOMA) nás přivítala jeho hospodyně Anežka, která u něj pracovala už dlouhá léta. Přímá a otevřená žena se rovnou zeptala, co budu mít na práci (asi si myslela, že jen zahřívat pánovu postel) a s radostí uvítala, že budu k ruce hlavně jí. Pak jí pán přikázal, ať mě pořádně vydrhne (což vzápětí provedla a nijak mě nešetřila) a dá mi nějaké oblečení, ukáže mi mou postel (jak dlouho už to je, kdy jsem naposled spala ve skutečné posteli?) a dá mi najíst. Od zítřka mi pak má ukázat, co bych měla dělat. Rozloučil se se mnou, dodal, že doufá, že ho nezklamu, požádal Anežku o něco k jídlu a pití a odešel.

Anežka se se mnou moc nepárala. Zjistila rychle, že toho moc neumím a tak jsem se i několikrát denně ocitla na jejích kolenou, sukni vyhrnutou a už jsem cítila na zadnici její vařečku, která byla vždycky po ruce. Snažila jsem se sice dělat všechno, co mi přikázala, ale byla jsem fakticky nešikovná, hodně věcí jsem rozbila, pokazila, udělala při vší snaze špatně, takže jsem se jí vůbec nedivila. Ale vyplácela mě jen trochu, vždycky k tomu pronesla, že takhle si zapamatuju všechno, co mi říká a radí, nejlíp. Pána jsem moc neviděla, uklízela jsem po domě a dělala i na zahrádce, připravovala s Anežkou večeři, ale setkala jsem se s ním až v neděli, kdy byl celý den doma. Během oběda mě zavolal a zeptal se mně, jak se mi u něj líbí. Řekla jsem mu popravdě, že moc, že takhle dobře jsem se necítila od doby, kdy umřeli mí rodiče a když mi prozradil, že ví od Anežky, že občas dostávám vařečkou, se smíchem jsem ho ujistila, že mám hospodyni ráda a že dostávám právem, za nešikovnost se prostě platí. A že bych nic nenamítala ani kdyby mi nasekal on, kdyby tedy měl důvod. Pán jen pokýval hlavou a propustil mě. Pořád jsem čekala, že se o mě bude víc zajímat, ale nedělo se nic. Potom jednoho dne přišla Anežka s tím, že její dcera onemocněla a ona se musí postarat o vnoučata. Pán jí dal volno do doby, než se tam situace zlepší a domácnost teda budu mít teď na starosti já. Pohrozila mi ještě, že jestli si pán bude stěžovat, tak že to od ní po návratu pěkně schytám (pohrozila mi přitom svou nepostradatelnou vařečkou), pak si to rozmyslela a poslala mě do zahrady ať vyrobím metlu a připravím ji pánovi, kdybych si zasloužila dostat od něj hned, když něco provedu (ten nápad se mi docela zalíbil), a pak už se vydala na cestu. Dům byl teď jenom můj. Měla jsem klíče od všech místností a tak jsem se vydala na průzkum. Ne, že bych chtěla něco ukrást, to ani náhodou, ale byla jsem prostě jen zvědavá holka. Prošla jsem si celý dům, objevila v jeho ložnici, o kterou se starala dosud jen Anežka, docela zajímavé věci, o kterých ale musím napřed trochu popřemýšlet, a pak jsem se rozhodla, že teď pánovi ukážu svůj vděk, zaslouží si to za to, jak se ke mně chová. No a na druhou stranu mě začíná trochu svědit zadek (i předek), jsem holt mladá zdravá holka a potřebovala bych občas i trochu zábavy!

„Tak a teď se ukaž“ zvedla se Markéta ze židle u počítače, „nahrála jsem Ti na smeč a jsem docela zvědavá, jak to ten Tvůj „gentleman“ zvládne. Nalila si víno a s úsměvem sledovala, jak si čte její poslední pasáž. „Ale nejvíc jsem zvědavá, jestli uhádneš, co našla v té ložnici a co má ta malá mrška za lubem.“ „No, pár nápadů bych měl, ale rozhodl jsem se pro ten, který mě napadl první“ odpověděl jí Tomáš a začal psát:

Jak Anežka odjela, začaly se v domě dít divné věci. Napřed jsem to přisoudil náhodě nebo nervozitě nové hospodyně, ale jejich četnost se zvyšovala a já začal mít podezření, že to není jen tak. Jinak dobře připravené jídlo bylo někdy moc slané a někdy vůbec, někdy moc studené nebo zase horké, občas neustlaná postel, hromada smetí zapomenutá v domě, k tomu často nepřítomný pohled té holky, s tím jsem prostě musel něco udělat. Když mi dokonce osolila kafe, kterého jsem vypil dost velký doušek, zavolal jsem ji, vzal do ruky metlu, kterou tam sama v den Anežčina odjezdu připravila (prý jí to hospodyně poručila?) a přísným hlasem jí poručil, ať mi okamžitě sdělí, co se s ní děje, jinak dostane pořádný nářez. Holka se na mě nasupeně podívala a mlčela. „Tak bude to?“ houkl jsem na ni, ale pořád nic. Tak jsem si ji přehnul přes svou levou nohu, vyhrnul jí sukni a začal ji tou JEJÍ metličkou vyplácet, ne moc silně, ale tak, aby to pocítila. „Až se uráčíš začít se mnou mluvit, tak přestanu, dřív ne!“ oznámil jsem jí a pokračoval ve švihání přes tu její prdelku, která už byla pěkně růžová. Holčina se začínala trochu kroutit, ale já mám dost zkušeností s takovými neposedy a pevně jsem ji držel svou levačkou. Přitom jsem ale začal mít pocit, že se kroutí jen jakoby se mi to mělo líbit, dokonce ten svůj zadek vystrkovala víc. Ona prostě chtěla, abych jí nasekal, došlo mi, ale dělal jsem jakoby nic a jen si dával pozor, aby metla štípala, ale moc nebolela. A holka dál mlčela a držela, tak jsem musel přidat. Ještě jich pár schytala než se rozhodla otevřít pusu. „Už dost, prosím, já Vám všechno řeknu“ vypadlo z ní, já ji ještě třikrát silněji (pro výstrahu) švihnul a pak jsem ji pustil a otočil k sobě. Posadil jsem si ji na kolena (trochu u toho sykla) a ona konečně spustila. Zatímco při výprasku ani nepípla, teď začala natahovat a překotně ze sebe vysypala vše, co ji tak trápilo:

Že je mi sice neskonale vděčná za to, jak jsem se o ni postaral, přestože jsem věděl, čím se dřív živila, ale že se celý den v domě cítí hrozně opuštěná (ven chodí akorát občas nakoupit) a já si jí v podstatě nevšímám ani když se vrátím.

Že je mladá a plná sil, touhy i vášně a já o ni nemám viditelně zájem, že si napřed myslela, že už moje mužská míza vyschla, ale pak si, při převlékání mé postele, nemohla nevšimnout těch typických skvrn (musel jsem se začervenat), a ona by se mi ráda  odvděčila za mou péči tak, jak to jen zkušená žena dokáže.

Že ale já asi dávám přednost těm paničkám, které se mi dostanou do ruky a se kterýma si asi užívám, protože to jsou „ctihodné“ manželky a dcery a ne jen děvky jako ona.

Že při úklidu mého pokoje objevila v truhle ty kožené nástroje, zabalené do prádla asi mé bývalé ženy a že sice moc nechápe, že mi nestačí vyplácení ženských během dne, ale pokud je to tak a mně chybí to, že jsem byl zvyklý i doma pravidelně vyplácet svou ženu, je ochotna si nechat nasekat na holou, kdykoli budu mít takovou potřebu.

A že by byla moc ráda, kdybych jí řekl, co se mi líbí a co mám rád a ona by se maximálně vynasnažila mi vyhovět, protože je mně nejen vděčná, ale má mě skutečně ráda a přitom opravdu netuší, co bych si nejvíc přál. Dostatečnou odměnou by jí bylo vidět mě občas spokojeného a  veselého, nejen stále zasmušilého a málomluvného, jako teď.

 

Chvíli jsem se jí díval do těch hezkých hlubokých očí a viděl v nich většinu toho, o čem teď mluvila – něhu a oddanost, vášeň, žárlivost, lítost… - musel jsem jí chtě nechtě odpovědět a chtěl jsem odpovědět po pravdě, nedokázal jsem se jí ale při tom dál dívat do očí. Opatrně jsem si ji tedy položil přes kolena, začal hladit a rukou pleskat po zadničce a do toho jí tichým hlasem vysvětloval svou pozici. Jak se mi líbí od našeho prvního „setkání“, ale jak si uvědomuji, že jsem starý a nechci, aby si při případném vztahu se mnou připadala zase jako ta, teď už naštěstí jen bývalá, děvka, která mi svým tělem splácí mou nabídku, jak se mi o ní v noci zdá a proto ty „mokré sny“ a proto ten okázalý nezájem z mojí strany, jak rád bych se s ní alespoň občas v posteli potěšil a jak je mi podstatně bližší než všechny ty falešné paničky, se kterýma se občas setkávám. A co se týče té mé odhalené skrýše (párkrát jsem ji silněji plácl za zvědavost, ale vlastně jsem se vůbec nezlobil, naopak jsem byl rád, že moje tajemství odhalila sama), skutečně nemám touhu vyplácet ženská pozadí i doma (tedy, pokud to není nutné, což u ní asi občas bude!!!), mám toho za celý den dost a přiznávám, že někdy je to nuda a jen povinnost, ale jindy příjemná práce a občas i vzrušující zábava, ale moje touha je přesně opačná a moje manželka ji brzy odhalila a pravidelně uspokojovala – vyplácela mě těmi nástroji, které v té truhle viděla. Prostě jsem, jaký jsem a od smrti mé ženy mi tohle i ženské objetí moc schází. Ještě jednou jsem ji pohladil po zadničce a poprosil ji, aby mi přinesla džbán vína a šla spát, potřebuji teď být sám.

 

Tomáš dopsal a trochu nejistě se podíval na Markétu: „Tak tohle už se zase nebude spoustě Aryonových  čtenářů líbit, obávám se“. Ta pozorně četla novou část povídky a jen mu naznačila, ať chvíli počká, že ještě není u konce. Potom se na něj pousmála a prohlásila „No hezky se nám panáček rozpovídal, teda rozepsal, některé ty argumenty mě ani nenapadly. Ale s tím tajemstvím jsi to uhádl, ať si případní čtenáři myslí, co chtějí, my to prostě vedeme sem. A to jsem to ještě nedokončila!“ prohlásila rezolutně a začala psát dál.

 

Je pravda, že jsem ho k tomu výprasku vyhecovala, ale už jsem vážně nevěděla, co mám jinýho dělat. Když pak ze mně vypadlo všechno, co se mi honilo hlavou, trochu jsem se lekla, že se rozzlobí a vyžene mě. On mě ale docela překvapil svou upřímnou zpovědí, to pro něj muselo být hodně těžké, takže jsem beze slova respektovala jeho požadavek, ať vypadnu, dneska už bychom asi dál mluvit nemohli ani jeden. Šla jsem si tedy lehnout, nalila si taky pohár vína (to mi snad odpustí) a hlavou mi znovu prolétala ta naše nepřímá vyznání. Musela jsem si pogratulovat k tomu, že jsem si tenhle rozhovor vlastně vynutila (i za cenu toho výprasku – ale lehkého, ten mi nevadil), a možná, že mi i on za to bude vděčný. Teď tedy víme oba, na čem jsme, a dopadlo to nad očekávání dobře! Jeho přání dostat občas na zadek mě překvapilo ne proto, že bych tuhle potřebu ještě neznala (takových chlapů už jsem zažila dost), ale u něj bych ji nečekala. Jenže, vždyť je to nakonec úplně logický, je to přímá reakce na to, co přes den musí dělat a ta změna je pro něj asi moc potřebná a důležitá. A já to udělám moc ráda, protože se mi to zalíbilo od té doby, kdy mě o to požádal první chlápek a kdy mi to vážně vyrazilo dech (napřed jsem si totiž myslela, že jsem se přeslechla a že chce on nařezat mně) . Zítra je sobota, on se vrátí domů dřív a tak jsem vymyslela docela slušný plán. Ráno vyrazila na trh, nakoupila všechno pro jeho nejoblíbenější jídlo, nechala poslat domů pár lahví dobrého víno a nakonec ještě nakoupila hříšně drahý, ale nádherně vonící mejdlo (snad mi to projde, utratila jsem víc, než jsem měla v úmyslu). Připravila jsem jídlo, svátečně vyzdobila stůl, ohřála si vodu a v díži se pečlivě umyla tím příjemným mýdlíčkem, oblékla si čisté prádlo a šaty a připravila další vodu na ohřátí. Když pán domu přišel, zeptala jsem se ho, jestli nemá moc velký hlad, že bych mu napřed připravila horkou koupel. Rozpačitě se na mě podíval a pak přikývl. Přesunula jsem díži do jeho pokoje, nanosila do ní teplou vodu, připravila mýdlo a osušky a pak jsem pro něj došla. Pil červené víno, nabídl mi taky pohár, napili jsme se a já mu pak připomněla, že mu ta voda vystydne. Šla jsem si svlíknout ty své nejlepší šaty, nechala si na sobě jen svou nejkratší košilku (jako, abych si je nezmáčela) a pak zaklepala na dveře a nabídla se, že mu pomůžu s mytím. A on se sice trošku začervenal (páni, v jeho věku), ale pak mlčky přikývl. Důkladně jsem mu umyla jeho stále ještě bohatou hřívu, pak ho požádala ať si stoupne a moc pečlivě ho umyla vepředu i vzadu. Vlastně jsem ho viděla nahého poprvé a tak jsem musela uznat, že na svůj věk vůbec nevypadá špatně. Bříško už mu sice narostlo (ale to je u chlapů normální, to mi nijak nevadí), ale ruce, nohy, záda i zadek má pořád ještě pevné a pěkné. No a když jsem si ho tak pěkně připravila (nezapomněla jsem si při tom jeho mytí pořádně pocákat svou košilku vepředu i vzadu tak, aby bylo v náznaku vidět všechno to zajímavé, co skrývá), všimla jsem si hned, že je už lehce vzrušený. Klekla jsem si tedy před něj, vzala si jeho mužskou chloubu do pusy (takhle krásně mi ještě nevoněl žádnej chlap), začala mu dělat dobře a přitom ho lehce pleskala přes jeho mokrou zadnici. A jemu se to moc líbilo. Zavřel oči, lehce se chvěl a jen zašeptal, ať nepřestávám. Jenže já jsem neměla v úmyslu, aby mi takhle hned skončil a zvadl. Tak jsem přestala, vzala ho za ruku, odvedla k posteli, kam jsem rozložila ty jeho schované nástroje, vybídla ho ať si vybere svůj nejoblíbenější, a když mi ho podal, na oko přísně mu nařídila, ať si lehne na břicho, že bude potrestán za to, že si mě doteďka nevšímal a taky za to, jak vyplácí třeba i nevinný ženský (i když uznávám, že jen dělá svou práci)! Dlouho se na mě díval, z jeho hezkých očí zářil vděk a radost, kterou jsem v nich zatím neviděla, a pak poslušně zaujal nařízenou pozici. Já si zatím zvědavě prohlížela ten předmět, který mi podal. Byl to široký řemen s dřevěným držadlem, dlouhý asi půl metru a docela těžký. „Tím to teda bude bolet, musím začít lehčími údery“ odhadovala jsem ten nástroj a pak se ho zeptala, kolik ran si myslí, že zaslouží dostat? Odpověděl mi bez váhání, že 2 x pětadvacet a pak se uvidí, já přikývla a rozpřáhla se. Zjevně jsem trošku podcenila váhu toho řemenu, protože se ozvala rána jak hrom a na jeho zadku se objevil rudý pruh. Můj pán stačil jen vyheknout a už mu na zadnici přistála další, tentokrát už ale lehčí rána. A tímhle stylem jsem ve svém trestání pokračovala celou první sérii. „Teda, musím říct, že tohle je o moc příjemnější než kdybych měla na té posteli ležet “ problesklo mi hlavou a já se musela držet, abych nevyprskla smíchy. Přešla jsem na druhou stranu postele a začala mu sázet na, teď už hezky červenou, prdel tu druhou část jeho trestu. Začal se trochu pohybovat a kroutit, ale ne do stran, on v podstatě přirážel! „Tak takhle ne, to si necháme na později a chci bejt u toho“ rozhodla jsem se a rychle mu vysázela zbytek ran. Pak jsem si rychle stáhla tu mokrou košilku, překulila ho na záda, oznámila mu, že přichází poslední část jeho trestu, vyšvihla se na něj a vyrazila tryskem na svém koníčku vpřed. Jak jsem na něm hopsala, bylo mi jasné, že ten jeho, všemi barvami rozkvetlý, zadek musí dostávat pěkně zabrat. Fakt to byl další výprask a bez námahy, to si musím pamatovat! Pak jsem si na něco vzpomněla a vypálila na něj ještě: „A příště si připravím pár čerstvých kopřiv. Už chápu, proč mi Anežka přísně zakázala, abych je v rohu zahrady vytrhala!“. On se jen pousmál a přikývl, pak ale dodal „Určitě je příště připrav, rád je na tobě vyzkouším taky, zezadu i zepředu!“.

 

Markéta dopsala a podívala se na Tomáše, co tomu říká a zda ještě hodlá pokračovat. Ten ji ujistil, že slíbené oboustranné „kopřivové afrodisiakum“ na závěr už  bylo dost silné kafe a že je stejně ta povídka až moc dlouhá. Takže je to vlastně klasický happy end romantického příběhu, až na to, že v téhle domácnosti bude „vanilka“ vystupovat skutečně jen jako součást cukroví

„No a příště začnu psát já“ oznámil jí jenom a pak už si ji přitáhl na klín a začal ji hladit a líbat, „ale teď mě napadlo, jestli by sis nechtěla tu naši povídku přehrát,“ dodal ještě s úsměvem. „To víš, že chtěla, proč bychom ji jinak psali“ odpověděla mu Markétka, vzala ho za ruku a vedla do ložnice.

O spodničce počestnosti

!Rozpustilé povídačky!


 O spodničce počestnosti

 

To vám byl kdysi jeden krejčík, Ignác se jmenoval.

Nu, krejčík. Krejčí jak hora to byl, chlap jedna radost, ale ať vzal do ruky kment, nebo krajku, všecku mu v prstech jenom dýchalo, jak by se víla dotýkala.

A tenhle krejčí měl za ženu rusou Apolenku.

Nu, Apolenku. Nebylo jí sice na výšku dvakrát moc, zato holka jak basa, radost pohledět.

Smáli se někteří, že dobrá víla v ní Ignácovi vdechla život do krejčovské panny. Ti se ale mýlili. Tolik dobrá by ta víla zase nebyla!

Byla Apolenka kapičku větroplašná.

Ne tedy, že by jí u Ignáce co chybělo! To naopak! Jenomže, jenže, přece.

Rusými kučerami vždy jen zatočila a už si každého na prst jen otočila.

A že byl Ignác dobračisko a zhurta se na ni nikdy neobořil, tak jí to procházelo a přihodilo se přihodilo, co s takovou dříve či později muselo.

Padla Apolenka na vyfintěného panského panáčka a než se kdo nadál, Ignácovi s ním, jako že - za panským, utekla.

Ignácovi bylo do breku i do vzteku, ale nevěděl, co z toho dřív. A tak jen chodil dílnou dokola a rozhodoval se a rozhodoval, až se rozhodlo za něho.

Přišel mu do dílny panský dráb a že prý, jestli on je krejčí Ignác.

Ignác na to poctivě, že ano a dráb zase, jestli má ženu Apolenu.

Ignác se ošil, ale řekl zase poctivě.

Ignác je, ženě Apoleně v kostele před oltářem slíbil, ale ta mu utekla.

A to se dráb zasmál a povídá:

„A to mne honem doprovoď, milý krejčíku, poněvadž já mám pro tebe u nás schovanou spravedlnost! Nic se neboj, do večera budeš zas krejčovat, jen musíme po zákonu právo spunktovat!“.

A Ignác šel.

Šel a dráb mu pověděl, že panský panáček byl podvodný mládenec a propadlý ničemník, kterého právě chytili a na soudě zrovna mají.

A že s ním byla holka zrzavá, na šatlavu ji dali, aby všechno, co, jak, kterak s ní, řádně vyšetřili.

A že pištět nepřestávala, že je žena Ignácova, co tam a tam poctivě krejčuje, zašel on z úřadu k němu.

A než se kdo nadál, došli do šatlavy.

Apolena si tam v komůrce mřížované sedí a tiše plačky vynáší.

Vydali ji Ignácovi a že: „Počni si s nevěrnicí, co jen dovedeš, však jsi mužský!“

Ignác Apolenku vzal a domů odvedl.

Jenže, ani muk.

Žádný rámus jí neudělal.