3.4.19

Dáša a Štěpánka


Jmenuji se Dáša a je mi dvacet let. Pracuji jako servírka v prosperující country restauraci. Práce s lidmi mě velmi baví. Přímo však nesnáším, když mě oplzlí, povětšinou alkoholem posilnění, zákazníci plácají po zadku, nedejbože do něj štípou. Asi za to může i skutečnost, že jsem byla v mládí často tělesně trestána. Povětšinou mamkou vařečkou přes oblečení. V případě závažnějších provinění se o mě „postaral“ otec – rákoskou na holou. To bylo vždy proseb, slibů, že už budu hodná, a poté při exekuci křiku a pláče. Musím každopádně přiznat, že jsem byla hodně živé, neposlušné dítě a pokaždé se jednalo o potrestání oprávněné. Přes ta častá jelita na zadnici oba rodiče miluji a jejich nedávný rozvod mě strašně vzal. Bydlím už s přítelem v garsonce a jsem samostatná, takže mi výprask nehrozí. Tím více lituji svoji sedmnáctiletou sestru Štěpánku. Je ve střídavé péči, a když jsem byla nedávno u otce na návštěvě, zrovna jí kontroloval školní prospěch.

„Štěpánko, dvě nedostatečné???,“ zněl jeho hlas zlověstně. Mě z toho naskočila husí kůže a Štěpánce se zaleskly oči.
„Tatínku, já se polepším,“ špitla.
„To se polepšíš. To každopádně. Budeš mít dost času o tom přemýšlet,“ konstatoval a jeho kývnutí hlavy směrem doprava hovořilo za vše. Pamatuji, bylo mi také sedmnáct, jako dnes moji sestřičce, když tahle naposledy kývl na mě. Tehdy jsem jaksi zapomněla na čas a přitáhla z diskotéky o hodinu později, než jsem měla povoleno. Nic naplat mi nebyly hrozby, že už jsem skoro dospělá, marné byly i následné omluvy a sliby. Jako dodnes si pamatuji, kterak jsem musela přinést rákosku. Houby mi pomohly i námitky, že na výprask na holou jsem už velká. No prostě minisukně i tanga musely dolů, táta si mě ohnul přes koleno a… dostala jsem pětadvacet…

„Tatínku, ne, to ne. Prosím,“ klesá nyní Štěpánka na kolena a zoufale sepíná ruce. „Prosím, udělám všechno, ale já nechci být bita…“
„Vstaň a přines rákosku. Nedostatečné nehodlám tolerovat,“ dostává se jí odpovědi a ona plačky odchází. Za chvilku se vrací a mlčky předává otci ten příšerný nástroj. Opět se mi hlavou vrací myšlenky na ten pozdní návrat z dýzy. Jak jsem nocovala na břiše a pak se druhý den vrtěla na židli během oběda. A když můj „ex“ odpoledne viděl to nadělení… Prostě „zážitek na celý život“.
„Dášo, běž do kuchyně a udělej si tam čaj nebo kafe. My tady budeme se Štěpánkou mít takovou menší výchovnou konzultaci,“ obrací se otec na mě. Jasně, v tomhle je férovej. Mě také nikdy neseřezal za přítomnosti dalších lidí. Jak říkal, tohle se řeší mezi „čtyřma očima“, či spíše „holou zadnicí trestané a jeho rákoskou“. Odcházím ve chvíli, kdy Štěpánka opět klesá na kolena snažíc se zabránit „pohromě“.

Usedám v kuchyni a nemám chuť dělat si kafe ani čaj. Soucítím se sestřičkou. Je mi jí strašně líto. Ona je hrozně hodná holka. Neublížila by ani mouše. Sice to nevidím, ale slyšet je vše docela zřetelně.
„Džínsy dolů.“
„Ne, prosím…“
„Okamžitě stáhni ty džínsy.“
Slyším srdceryvné vzlyknutí.
„Kalhotky taky.“
„Ne. To ne. Vždyť mi bude za půl roku osmnáct…“
„Bude. Ještě není. Kaťata dolů.“
Teď už je to nepřetržitý pláč.
„Tak pojď. Hezky přes koleno a přemýšlej, jak se příště vyvarovat nedostatečných. Tolerovat budu maximálně dvojky. Chci, aby z tebe něco bylo. Ber tedy, že naše následující debata je jen a pouze pro tvoje dobro.“
Tyhle průpovídky mě vždy dokázaly totálně vytočit. Vždy jsem chtěla mít vše co nejrychleji za sebou. Otec se však přímo vyžíval v tom protahování a kázání. Jako tehdy rovněž za nedostatečnou. To mi bylo patnáct. Už cestou ze školy jsem bulela. Snažila jsem se uprosit mamku, aby taťku přesvědčila k nějakému snesitelnějšímu trestu. Třeba celotýdennímu umývání nádobí. Nebo i zarachu či zákazu televize. Samozřejmě mé snahy byly zcela marné a rákoska měla pré…

Do reality mě vrací Štěpánčin křik. Minuty běží a křik neustává. Otec si jí evidentně „dává“ dokonale. Chuděra. Následuje nečekané hrobové ticho. Mám nutkání jít zkontrolovat situaci. Užuž mířím ke dveřím do obýváku, když se otevírají a vchází otec.
„Udělej mi kafe,“ poroučí mi.
„Co Štěpánka?,“ ptám se.
„Půlhodinku si poklečí. Aby mohla rozjímat.“
„Tati, myslíš, že bylo nutné jí potrestat až takhle tvrdě?,“ snažím se jí zastat, zatímco chystám kávu.
„Tvrdě? Po zásluze,“ odpovídá suše táta a pak mě totálně odzbrojuje. „Mimochodem, abych nezapomněl. Nedávno si stěžoval kamarád, že jsi na něj byla v restauraci nepříjemná a drzá. Takže ještě jednou, a zapomenu na to, že jsi již plnoletá. Pořád jsem tvůj otec a chci mít z obou dcer vzorné občanky, na které budu moci být hrdý já i naše republika. To jen aby sis nemyslela, že bys nemohla také dostat pořádně nařezáno.“
No jo, vlastenec každým coulem, musím se pousmát při představě, že by snad mě – dvacetileté slečně – hodlal dát na holou jako malé.

KONEC

21.3.19

Literární vzpomínka: Výprask ve Ferdovi

Ferda-titulni-str Jedním z mých prvních formativních zážitků z dětství byla pasáž z knihy Ondřeje Sekory Ferda Mravenec, kde došlo k jeho odsouzení k pětadvaceti ranám na zadeček s upoutáním na trestnou lavici! Jak dokumentuje např. tato vzpomínka Mirach na fóru z nedávné doby – nebyl jsem v tom zdaleka sám! A taky mě štvalo, že nedostala přes zadnici Beruška (žádnou ani vlastně nemá… :–/) ale spokojeně jsem kvitoval, že ji alespoň jednou omylem přetáhl kat rákoskou, když se netrefil do Ferdy, takže – ! Fantazie měla zelenou…
Tak jsem se rozhodl, že sem dám inkriminovanou pasáž z knihy, snad někoho potěší. – Dalo mi docela práci sehnat nějakou ukázku ilustrací; na internetu sice jsou, ale z jiného vydání, než ta prastará kniha; nově jsou ilustrace většinou už nekolorované – holt pokrok! A u té starší je to zase špatně oskenováno... Kdyby měl někdo lepší kvalitu, můžete naskenovat a dát odkaz do komentářů (nebo k nám na Okouna – odkaz výše)!
Úryvek je rozsáhlejší, to proto, že výprask tam hraje opravdu dost velkou roli; vlastně vyvrcholení celé první knihy! Takže to není jen nějaká náhodná zmínka, ale celý obřadný soud a výstavba „popraviště“, natěšení diváci... – rituál výprasku se vším všudy!
Beruška na ilustracích v knize sice nemá žádnou pořádnou prdel, kam by se dal umístit výprask, ale zato chování, které po nějaké té lískovce přímo volá. Od začátku se prezentuje jako rozmarná, koketní fiflena, která si myslí, že ji patří svět, a všichni ostatní jsou tu jen kvůli jejím rozmarům! Taková malá Adinka Mandlová... Inspirativní, pro mladé úchylstvo!
Ferda je, pravda, zase trochu trouba, takže se jí z rozpaků dvoří poněkud nevhodným způsobem; všimněte si, že již zde jde o plácnutí, byť do zad! (cca s. 42):
Najednou však, co to Ferda vidí? Je to možné? Neklame ho zrak? Vždyť tamhle v trávě svítí červené šatičky Beruščiny! Ano. Trhala si tam z malých kvítečků kytičku. Ferda ani nedýchal. Ach, jak by rád teď něco pěkného Berušce řekl! Ach, jak by ji teď rád pěkně překvapil! Musí si něco hezkého vymyslit. A vymyslil si. Přiblížil se potichu zezadu k Berušce a prásk! plácl ji po kamarádsku do zad, až to v Berušce ruplo.
No, to mu ale ten nápad sám čert napískal! Beruška se vám dala do takového křiku, do takového brekotu, jakoby ji na nože bral.
Dále ovšem toto nedorozumění Beruška svou povýšenou hysterií vygraduje, a zavolá na Ferdu četníky-škvory, kterým napráská i to, co neudělal. (Průkopnice #meetoo!)



PROČ VELEVÁŽENÁ ŽALOBKYNĚ FOUKLA MÁLO DO PAMPELIŠKY.
(cca s. 46)
(...)
A velevážená slečna Beruška, napudrovaná, namalovaná, naparáděná, začala vykládat o tom, jak si Ferda zapřáhl hlemýždě, jak se dal od něho vozit na posměch ostatním broučkům, jak jí potom dal koníka s kočárkem a že ten koník jí potom hned utekl, jakmile jej chtěla zpráskat bičem.
„Smíme se optat, proč tenkráte velevážená žalobkyně chtěla koníka zpráskat bičem?“ osmělil se uctivě předseda.
„On moc žral!“ řekla klidně velevážená žalobkyně a hned si stěžovala, že teď ovšem s kočárkem nemůže jezdit a že teď jim vinou Ferdovou ten kočár překáží na dvoře.
(…)
Přinesli tedy odkvetlou pampelišku s čepcem bílého chmýří. ,Foukněte,“ zavelel předseda Ferdovi. Ferda foukl ze všech sil a skoro polovina chmýří odletěla. Pak foukli po řadě nosatí brouci. Také něco odfoukli. Potom Beruška, ale ta foukla tak opatrně, že se chmýří ani nepohnulo.
A teď jen spočítali, kolik nožiček s chmýřím tam zůstalo. Rovných pětadvacet.
„Poslechněte rozsudek!“ prohlásil velebně předseda a znovu povstal. Všichni ztichli, ani nedutali, a předseda pokračoval vážným hlasem: „Ferda Mravenec se odsuzuje k pětadvaceti ranám na zadeček. Všech pětadvacet mu vyplatí kat roháč a přítomné hosty zveme, aby se na to přišli zítra podívat.“
Posluchačstvo zašumělo vzrušením a ozvaly se dokonce výkřiky slávy. Všichni se už na tu podívanou ohromně těšili.
Všimněte si, že v názvu kapitoly je zvýrazněno, že Beruška foukla SCHVÁLNĚ málo – znala už nejspíš tento druh soudu – a pak také motivu s bičíkem, kterým trápila koníka…


JAK SE TO PANU ZLATOHLÁVKOVI V RADIU NEPOVEDLO.
Tribuna postavená z nového, ještě vonícího dřeva byla už úplně obsazena a ještě venku stáli ve frontě! Panečku, tam bylo nějaké parády! Zlaté mušky, broučci s červenými, modrými, fialovými fráčky, mandelinky se strakatými puntíčky, paní včela celá popudrovaná žlutým pelem a ovšem také Beruška. Měla zvláštní lóži.
Nahoře pak byla uzavřená kabina pro Zlatohlávka, chvalně známého rozhlasového hlasatele. Ten to dával do radia. Cucal právě větrové cukrátko, aby měl dobrý hlas.
Dole se tlačili obyčejní brouci, umazaní, uprášení, červi a žížaly a na prostranství uprostřed byla umístěna veliká lavice, skoro stůl, pokrytý velikou plachtou až k zemi.
To bylo popraviště. A u něho stáli kováříci, řemeslníci, kteří je postavili.
– Co, kováříci? – Jak to? – Koukejte, koukejte, vždyť jsou to ti kováříci, kteří vždycky pomáhali Ferdovi při práci! I vy proradníci! Dával vám vydělávat a vy jste mu teď postavili popraviště? Obecenstvem to najednou zašumělo, ohlíželi se, zase vystupovali na špičky a volali: „Už ho vedou!“ Ferda šel bledý jako stěna a za ním roháč s důkladnou rákoskou. Před lavicí se Ferda zarazil, když tam uviděl stát své známé kováříky. Podíval se jim překvapeně do očí, ale kováříci nic, jakoby Ferdu neznali, jen tak oba pomrkávali, jako by jim něco spadlo do oka. „Tak, hybaj na lavici!“ pobídl roháč Ferdu. Ferda musel lehnout na lavici a kováříci jej k ní přivazovali, aby sebou při těch pětadvaceti tak neházel. Zase se jim Ferda podíval přímo do očí, ale kováříci zase, jakoby jej neznali, jen oba mrkali, jakoby jim něco padlo do oka. „Tak, hybaj na lavici!“ pobídl roháč Ferdu. Ferda musel lehnout na lavici a kováříci jej k ní přivazovali, aby sebou při těch pětadvaceti tak neházel. Zase se jim Ferda podíval přímo do očí, ale kováříci zase, jakoby jej neznali, jen oba mrkali, jakoby jim něco padlo do oka. „Vše připraveno?“ optal se konečně roháč. „Vše připraveno,“ odpověděli kováříci a stoupli si opodál do pozoru. Jen jeden z nich se ještě sklonil k lavici a cosi tam zašeptal. Ale vůbec nikdo o tom nevěděl. Ale, teď poslouchejme, co při tom vykládal do radia zlatohlávek: „Halo, halo, právě bere statný roháč pěknou rákosku. Je to pořádný chlapík a nechtěl bych od něho držet ani jednu ránu, natož pětadvacet.“ „Pozor, pozor, roháč se právě připravuje k první ráně a rozkošná Beruška právě vytahuje kapesník, aby se vysmrkala. Pozor, pozor, roháč právě…

Óóóóóóóóó...!“ vykřikl hlasatel a umlkl na chvíli. Z radia bylo jen slyšet praskání, křik, zmatené hučení a teprve za chvíli se ozval znovu zlatohlávkův hlas. „Promiňte, vážení posluchači, mé odmlčení. Stalo se totiž něco úžasného a ještě dosud se z toho nemohu vzpamatovat.“ „Když se roháč rozehnal k ráně a rákoska už jen taktak, že nedopadla, vzepjala se celá lavice i s odsouzeným Ferdou Mravencem a odletěla pryč. Ze spodu jsme zahlédli, že pod lavicí asi byla připravena kobylka, celá zelená a ta nám teď utekla i s Ferdou.“ „Dole pode mnou je strašlivá panika.“ „Katovi pomocníci, kováříci, se totiž ve zmatku tak zamotali roháčovi pod nohy, že ten, místo aby švihl rákoskou po Ferdovi, švihl do Berušky a důkladně ji přetáhl.“ „Vedle seděl jeden prskavec a ten se tak polekal, že Buuum! – slyšeli jste tu ránu? – vystřelil přímo Berušce do obličeje.“ „Berušku teď vzali dva potápníci pod ramena a letí s ní do rybníka, aby s ní honem tu škaredou voňavku omyli. Beruška křičí, že se nechce koupat, a prskavec naříká, že prý to udělal nerad, že to nechtěl.“

„Špinaví a umazaní brouci dole křičí, že chtějí zpátky vstupné, ačkoliv vůbec žádné neplatili, a žížala volá, že prý od někoho dostala blechy. Právě se začalo prát několik chrobáků a už porazili...“ Víc už nebylo slyšet z radia nic. Asi někdo zlatohlávkovi přetrhl drát.
Ten koník byl stejný, co utekl sadistické Berušce (odplata!); a to ponížení zasmraděním je také pěkné, ne? No a že to spískali ti kováříci je doufám všem jasné! Celá kniha končí navíc významně takovýmto kvazi-výpraskem:
Komáři ten den potkali u rybníčka Berušku. Schovali se za rákos, nadělali z bláta kuliček a když šla okolo, naházeli jí kuličky na záda, že tam potom měla místo sedmi teček, no, aspoň patnáct. Ta brečela!

Předpokládám, že v TV seriálu nic takového není, že?
I v dalších dílech knížky o Ferdovi jsou nějaké zmínky o výprasku či jemné BDSM motivy, ale už méně, a pokud si dobře vzpomínám, žel pro mne, vždy pouze M/M.
Tak jsem pro vás alespoň tady připravil menší koláž (je z titulní stránky, kde Ferda sedí u domečku – můžete si tam Berušku klidně vlepit, ale zmenší se tím!); enjoy!


Váš Ham-Handed






20.3.19

Tak já ti nařežu…


Život je mnohdy plný překvapení a jak se říká, cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Nemusíme být zrovna věřící, aby nám osud nepřihrál do cesty události, které by nás nikdy nenapadly. Ovšem, dějí se, a to byl nejspíš případ i můj a Pavly.
Pavla byla moje kamarádka už dlouho. Znali jsme se od dětství a často spolu podnikali různé akce. Nevím, zda by se náš „vztah“ dal nazvat jako chození nebo jen dobré kamarádství. Rozuměli jsme si, o tom nebylo pochyb a nic na tom neměnil fakt, že Pavla byla o dva roky starší.
Událost, která nás možná ještě více stmelila se stala, když mi bylo 17 a jí 19 let. Já v té době ještě doma běžně dostával na zadek. Když to máma uznala za žádoucí, zmalovala mi zadek vařečkou bez váhání. A o tom to nakonec všechno bylo.
„Dneska dostaneš výprask za tu pětku ze včerejška,“ oznámila mi máma, když se vrátila z práce. Věděl jsem, že nemá cenu smlouvat. Jednak by to nepomohlo a pak taky, dostal bych ještě víc. Máma rány nepočítala, prostě vyplácela tak dlouho, dokud neuznala, že už to stačí (což poznala nejen podle zmalovaného zadku, ale i podle mého řevu a pláče). Výprask však po oznámení nebyl nikdy ihned. Musel jsem počkat až bude mít máma čas.
Asi za hodinu zazvonil zvonek a přišla Pavla. Chvíli jsme si povídali co je nového a ona pak navrhla: „Co kdybychom se šli podívat na tu výstavu Neprakty? Asi za dvě hodiny začíná vernisáž a tam se neplatí vstupné. Ušetříme.“
Jasně, to je dobrý nápad. Musíme ale ještě počkat. Mám slíbený výprask a dokud ho nedostanu, tak mne máma nepustí,“ odpověděl jsem.
Zatím je čas, tak počkáme,“ řekla Pavla a dál jsme se bavili jaká ta výstava asi bude.
Čas běžel a máma se stále k ničemu neměla. Nezbývalo, než se jí prostě zeptat.
Mami, mohla bys mi dát ten výprask, ať můžeme jít s Pavlou na tu vernisáž?“ prohodil jsem nesměle k mámě, která měla dost práce s přípravou jídla na večer.
Pohladila mne po vlasech a odvětila: „Teď ještě nemám čas, musíš počkat. Však se dočkáš.“
Jestli budeme čekat ještě tak 45 minut, tak to přijdeme pozdě,“ zhodnotila situaci Pavla.
Já vím, ale co chceš dělat? U nás to prostě jinak nejde,“ odpověděl jsem.
Pavla chvíli přemýšlela a pak se jí rozsvítily oči, neklamná známka toho, že má nápad. Ovšem, co mohla vymyslet jsem netušil.
Tak já ti nařežu v zastoupení tvé mámy. Budeš to mít za sebou a všechno krásně stihneme,“ vyhrkla s nadšeným tónem Pavla.
Tohle jsem opravdu nečekal a chvíli na ni zíral s otevřenou pusou. Měla pravdu, že bych takto měl trest vyřízený, máma by asi byla spokojená a my hladce viděli vernisáž Neprakty od zahájení. Než jsem stačil cokoliv odpovědět, Pavla jako dívka činu, přednesla toto řešení mámě. Máma nedala překvapení moc najevo, jen pokývala hlavou a pak vytáhla ze šuplíku vařečku a podala ji Pavle se slovy: „A ať pěkně tancuje na zadečku.“
Vzápětí přišla Pavla z kuchyně s vařečkou v ruce a hned si věděla rady: „Svlíkej se.“
Bylo jasné, že tento vlak se již rozjel a vystoupit nelze. Svlékl jsem kalhoty a trenýrky.
Myslela jsem do naha,“ řekla Pavla a posadila se na židli.
Už jsem se ničemu nedivil a sundal i tričko a ponožky. Chvíli na to jsem se ohnul Pavle přes koleno, která mne levou rukou chytila pevně v pase. Cítil jsem, že jsem nervózní a vlastně mám větší strach, než když bývám ve stejné pozici u mámy. Úplně nahý jsem přehnutý přes kamarádčino koleno a jaké to bude dál je jen v její ruce a na jejím rozhodnutí.
Tak začneme, ať to máme vyřízené,“ hlesla s klidem v hlase Pavla. Skoro zároveň s koncem věty dopadla poprvé vařečka na můj zadek. Zaštípalo to jako vždycky, ale byl to teprve začátek. Po několika ranách a mých prvních hlasitých projevech Pavla zvýšila uchopení a zintenzivnila rány. Dopadaly nyní rychleji za sebou a s mnohem větší silou. Už to nešlo vydržet a já brečel a křičel. Máma výprask nepřerušila, takže asi byla s výkonem Pavly spokojená. Ta se do své „vychovatelské“ role vžila s vervou a dávala mi co proto. Ani nevím, jak dlouho výprask trval, ale v určité chvíli přestala vařečka tancovat a bylo slyšet, jak ji Pavla odložila a uvolnila sevření. Rukama naznačila ať se zvednu. To už měla přichystaný kapesník a posadila si mne na svůj klín. Jednou rukou mi kapesníkem utírala tvář a druhou mne hladila po vlasech.
Tak vidíš a máš to za sebou,“ řekla chlácholivě.
Běžte na tu výstavu,“ bylo slyšet mámu, která stála ve dveřích pokoje.
Teprve nyní jsem mohl vstát z klína Pavly a jít se obléknout. Zadek bolel hodně a při zběžném pohledu byl zmalovaný jedna radost. Brzy na to jsme opouštěli byt a já na chodbě ještě zaslechl mámu: „Pavlo a přijď k nám častěji.“
Co si o tom mám asi myslet...

15.3.19

Nápravná mýtina

Už zase lezu houštím, prodírám se a snažím se ignorovat šrámy, které mi způsobují pitomě umístěné ostružiny. Za mnou po proklestěné cestičce pospíchá kluk, kterého sotva znám, a moje sestra Klárka. Jemu je čtrnáct a jí dvanáct -- je o dva roky mladší než já. Všichni se snažíme, abychom dorazili k mýtině co možná nejdřív.

Jasně. Asi netušíte, o čem je řeč. Vysvětlím.

Takže, rodiče nás o prázdninách na tři týdny vypakovali z Prahy. Odsunuli nás ke strejdovi. Ten bydlí v rekreační chatové osadě -- dělá tam správce, zatímco teta vaří v jídelně. A musím říct, dovolená celkem ideální. Nejenom, že jsme měly jídla, kolik jsme chtěly (velké, protekční porce), ale navíc byla teta pořád zavřená v kuchyni a strejda zase pořád něco řešil v kanceláři nebo jednal s hosty. Dozor -- minimální.

A hned druhý den jsme tu objevily něco, co nás zaujalo.

"Strejdo, co je to Nápravná mýtina?" zeptala se Klárka večer.
Uprostřed osady je takový malý plácek s ohništěm na táboráky, kde se setkávají všechny cestičky. Na rozcestí je zaražený kůl s ukazateli -- kde je jídelna, koupelna, kudy k chatkám s tím a tím číslem, kde je řeka (to tam ani psát nemuseli, protože je jen jedna cesta, co vede dolů)... Ale jeden ukazatel míří do lesa a je označený jako "Nápravná mýtina, 0,5 km". Což nás zarazilo.
"Jo, tohle," zabručel strejda. "To je takové místo v lese."
"To je snad jasné, když je tam šipka do lesa," namítla Klárka. "Ale proč se tomu tak říká?"
"Tam se vodí zlobivé děti," zasmála se teta. "Aby se nerušili ostatní hosté."
Klárka se chtěla ještě na něco zeptat, ale já jsem do ní šťouchla. Tohle bylo něco, co bychom měly prozkoumat samy.

A hned další den jsme to taky prozkoumaly. Vykradly jsme se z osady po téhle cestičce. Technicky vzato, strejda s tetou nám zakázali chodit bez dovolení mimo areál, ale půl kilometru, to není daleko, no ne? A navíc oba pracují a kontrolovat to nemůžou.

Cesta na Nápravnou mýtinu byla trochu klikatá, ale nikde se nedělila, takže se tam nedalo ztratit. Na konci byla malá mýtinka vysekaná do lesa -- asi už dost dávno, protože docela zarůstala.
Ležela tam stará kláda s pár vydlabanými sedátky, stálo pár stalých pařezů a... to bylo všechno. Nic moc. Zklamání. Chvíli jsme se tam poflakovaly, a pak jsme se vydaly zpátky.
Jenomže po cestě zpátky jsme minuli paní 9B s dcerkou.

Tedy, abych to vysvětlila -- protože hosté pořád přijížděli a odjížděli, tak se strejda s tetou většinou ani neobtěžovali s tím, aby se učili jejich jména. Prostě jim říkali podle čísel chatek, kde bydleli. "Paní 8A si zas poručila pět knedlíků," říkala třeba teta. "Už tak je tlustá jako prase, takhle tady nezhubne!"
A strejda: "No jo, a pan 8A se zase večer ve vsi ožral. Dovalil se až nad ránem, a to bys nevěřila ten rambajz, když se chytli!"
Tohle samozřejmě říkali jen tehdy, když jsme nebyly poblíž -- nebo když nevěděli, že tam jsme.

Každopádně, tohle byla paní 9B. Bydlela v chatce s manželem a dvěmi dětmi, a právě teď jedno z nich -- asi desetiletou holku -- vláčela po cestě proti nám, a přitom ji hubovala. Jak nás zmerčila, hubovat přestala a předstírala, že jdou jen tak na procházku, ale ze síly, jakou dcerunce svírala ruku, bylo jasné, že ta procházka není tak úplně dobrovolná.

Když zmizela za ohybem cesty, tak jsme se na sebe s Klárkou podívaly a obě najednou jsme se otočily. Pomalu jsme se začaly vracet, abychom viděly, co se bude dít, ale tak, aby nás paní 9B neviděla.
A kousek od mýtiny jsme to zaslechly -- neomylný zvuk pleskání a bulení.
Obě jsme ten zvuk samozřejmě znaly, a důvěrněji, než nám bylo milé. Naše mamka nešla pro ránu daleko a obě dvě jsme už strávily dost času přehnuté přes koleno -- vážně, ještě víc času, než jsme si zasloužily, a to už je co říct! Jenže tady dostával na zadek někdo jiný než my, a to nás fascinovalo. Vlastně až tak moc, že chvíli trvalo, než jsme si uvědomily, že pleskání přestalo. A tak jsme se rozběhly zpátky k osadě -- nechtěly jsme, aby nás tu paní 9B načapala.
Ovšem po návratu jsme zůstaly u chatky, co stála vedle cesty, abychom viděli, jak se budou vracet. Paní 9B už vypadala klidněji a její dcerka trochu pofňukávala, ale jinak nic. Půl kilometru je přece jen půl kilometru.

A obě jsme začaly přemýšlet o tom samém.
Jak to udělat, abychom příště mohly takovýhle nářez nejenom slyšet, ale i vidět?

Samozřejmě to nejprve vyžadovalo průzkum terénu. Druhý den jsme se se tety zeptali, jestli můžeme jít do lesa na houby. Slíbily jsme, že nebudeme chodit daleko, a tak jsme svolení dostaly. Vyzbrojené maskovacími košíky jsme se vydaly do lesa, ale na houby jsme neměly ani pomyšlení. Chtěly jsme najít cestu na Nápravnou mýtinu -- neoficiální, tajnou cestu.
Jenomže -- nic. Ať jsme ten les procházely, jak jsme chtěly, po mýtině ani stopa.
"Já už chci zpátky," začala nakonec fňukat Klárka. "Už hledáme věčnost a máme houby!"
"No, vlastně nemáme ani ty," poznamenala jsem. "Jak tu mýtinu schovali?"
"Já chci domů!"
"Hele, ty mlč a přestaň brečet."
"Já sice fňukám, ale nebrečím!" urazila se Klárka.
"Ale někdo tu..." A vtom mi to došlo. Dala jsem Klárce ruku před pusu. "Slyšíš?"
Zase ty nezaměnitelné zvuky dětského bulení. Nápravná mýtina musela být nablízku, a nejen to, někdo ji právě používal!
Vydaly jsme se po breku. Jenom jsem doufala, že ať už to je kdokoli, provedl něco hrozného a dostane opravdu dlouhý nářez. Stopa nás zavedla k hustému křoví a my jsme se protlačily skrz...
Ocitly jsme se na mrňavém plácku, obklopeném ze všech stran křovím. Tohle zaručeně nebyla Nápravná mýtina, tak kde...
Klárka do mě šťouchla a ukázala na jedno křovisko. Opatrně jsem se k němu přiblížila a odhrnula větve.
Nápravná mýtina byla přímo přede mnou! Ten plácek, kde jsme byly, byl zřejmě někdy v minulosti součástí mýtiny, ale keře narostly tak šikovně, že ho kus oddělily. Dokonalá pozorovatelna! A na mýtině...
No, to bylo trochu zklamání. Byl tam pan 7A s brečícím synkem, ale právě byli na odchodu. Takže jsme to propásly.
A jak často sem někdo přišel? Jednou za den? Dvakrát?
Ustoupila jsem na plácek, kterému jsem už v duchu začala říkat Sledovací. "No, mám dobrou zprávu a špatnou zprávu..." začala jsem.
"Já mám dobrou zprávu!" přerušila mě Klárka. "Hele!"
Ukázala do kouta plácku. U stromu tam byla celá kopa hříbků.
Takže Sledovací plácek byl zároveň i tajné houbařské místečko! Mohlo být tohle místo ještě lepší?

Během příštích pár dnů jsme si vypěstovaly tajný postup. Před strejdou a tetou jsme předstíraly, že jsme se najednou začaly hrozně zajímat o houbaření -- tedy, ono bylo v lese hub dost, jakmile jsme je opravdu zkoušely hledat, a na Sledovací plácek bylo spolehnutí; samozřejmě jsme ho nikdy nevysbíraly celý, šetřily jsme si ho jako krytí.
Ale do lesa jsme se vydávaly vždycky tehdy, když jsme zahlédly dvojici rodič-dítě vydat se na cestu na mýtinu. Protože kromě Nápravné mýtiny na té cestě nebylo nic, byl cíl každé takové dvojice jasný, a my jsme se vrhly po nastudované cestě na Sledovací plácek.
Dva dny po objevení plácku se tam znovu vydala paní 9B a její dcera. Skrčily jsme se za křovím a snažily se nenápadně vykukovat a tajit dech. Paní 9B se s tím nepárala: posadila se na sedátko v kládě, jedním pohybem, ve kterém už zřejmě měla dlouhou praxi, stáhla dcerunce šortky i s kalhotkami a přehnula ji přes koleno. My jsme byly za ní a koukaly přes rameno na ten holý zadek, který paní 9B začala vzápětí důkladně zpracovávat rukou i přes úpěnlivé kvičení "Mami, prosím, ne!"
Jenže kvičení nebylo nic platné. Později jsme se s Klárkou shodly, že i když kvalit naší mamky paní 9B nedosahovala, neměla k nim daleko. Brzy bylo po všem a paní 9B se vydala směrem k osadě, zatímco její dcerka si natáhla kalhoty a s brekem utíkala za ní.

To bylo bohužel naposled, co jsme paní 9B a její dceru viděly -- den na to jim skončil pobyt a jejich rodina odjela. V chatě 9B se místo nich ubytoval plešatý tatík s dospívající dcerou a zrzavým, pihovatým klukem v mém věku. A ten za mnou bohužel začal dolejzat a mluvit na mě, takže jsem se proti své vůli dozvěděla, že se jmenuje Hubert a sestra je Majka a že jejich rodiče jsou rozvedení.

A zrovna, když tohle vykládal, tak se pan 10A vydal na cestu na Nápravnou mýtinu, a přitom před sebou postrkoval holku skoro tak starou jako já! A já se nemohla nějak vymluvit, a tak jsem seděla u ohniště a zdvořile přikyvovala na Hubertovy kecy, zatímco Klárka se vytratila do lesa.

Vrátila se chvíli po panu 10A a večer, když jsme šly spát, mi vykládala, že prý pan 10A odepnul pásek a seřezal tu holku s ním! Z toho nás obě mrazilo, protože jsme páskem ještě nikdy nedostaly. Byla jsem na Huberta naštvaná, že jsem to kvůli němu propásla.

Další den jsem se pro jistotu uklidila do lesa, hned jak jsem Huberta zahlédla obcházet po osadě. Chodila jsem sem a tam a dokonce jsem i nasbírala slušnou řádku hub, když kdo to proti mně nejde jako Hubert! Copak mě ten magor začal sledovat?
Když přišel blíž, uviděla jsem, že má taky košík, a jeho úlovek nebyl špatný. Zase se se mnou dal do řeči. Moc jsem ho neposlouchala, ale potom řekl něco, co mě zarazilo.
"Promiň, co jsi to říkal?"
"Že ségra tu dělá oči na jednoho frajera. Jestli se to dozví táta, tak si tejden nesedne!"
"Ty nejsi sotva diskrétní, co?" poznamenala jsem.
"Cože?"
"Jako že všechno vykecáš," prohlásila jsem z pozice morální nadřazenosti.
"To né, já dokážu mlčet!" dušoval se. "Schválně, řekni mi nějaký tajemství a uvidíš, že ho nikomu neprozradím!"
"Jo, to určitě," ušklíbla jsem se. Vážně, moje tajemství je jen mezi mnou a Klárkou a nemůžu ho prozradit nikomu -- a takovému usmrkanému klukovi už vůbec ne!
"No tak," zaškemral. "Hele, a co takhle dát si soutěž? Když vyhraju, tak mi ho povíš!"
"Soutěž, jo? A jakou?"
"Kdo nasbírá dřív plnej košík!" navrhl.
Podívala jsem se na jeho košík. Byl znatelně větší než ten můj. Jo, chlapečku, to sis naběhl.
"Platí," prohlásila jsem vznešeně. A pak jsem vybrala ze svého košíku tři největší hřiby a dala jsem mu je. "To aby to bylo spravedlivé," utrousila jsem povýšeně.
Mám přece Sledovací plácek! Trochu jsme ho s Klárkou vyčistily, ale jen tam je dost hub na to, aby byl košík vrchovatý!

Na Sledovací plácek jsem ovšem nechtěla chodit jen tak zbůhdarma, a tak jsem hledala jen tak po lese. Drželi jsme se s Hubertem poblíž, abychom mohli okukovat úlovky. Musela jsem přiznat, že nebyl špatný -- jeho košík se plnil dost rychle.
"Počkej!" namítla jsem najednou. "To neplatí, ty sbíráš i prašivky!"
"To nejsou prašivky!" nafoukl se. "Hele!"
On s sebou měl kapesní atlas! I když jsem tuhle houbu v životě neviděla a rozhodně bych ji nesebrala, atlas tvrdil, že je to v pořádku.
"Ten atlas napsal táta!" prohlásil Hubert pyšně. "No, a taky nějakej kolektiv, to je jasný. Ale táta je mykolog, ví o houbách všechno! Takže tuhle soutěž mám v kapse!"
Byl neskutečně drzý, otravný a pyšný a já jsem se přistihla, že se mi začíná líbit.
Ne, tuhle soutěž bez svého plácku nedám.

Jenomže když jsem se protáhla křovím na Sledovací plácek, čekal mě šok.
Hříbky byly pryč! Někdo tady byl, na MÉM plácku, a vybral je!
A já měla docela dobrou představu, kdo to byl.
Vylezla jsem ven a samozřejmě, Hubert stál opodál.
"Ty jsi mi vysbíral plácek?" zaječela jsem.
"Ten za tím křovím? Jo, tam byla pěkná úroda!"
"To byl ale můj plácek!" Skoro jsem brečela. "Moje hříbky!"
"Neviděl jsem, že bys na nich měla jmenovku."
To přece byla nehoráznost!
"Jestli chceš, můžu ti něco dát, aby to bylo spravedlivé," vrátil mi moje předchozí dloubnutí.
To mě vážně naštvalo. Vzala jsem košík i s houbami a hodila ho po něm. Potom jsem se vrhla do křoví.

Seděla jsem na plácku asi deset minut a vážně jsem i trochu brečela, když se křoví rozhrnulo a dovnitř vlezl Hubert.
"Vypadni!" vyštěkla jsem na něj.
"Jen jsem ti přinesl košík," hájil se. Podával mi můj košík i s houbami.
"Ty jsi to všechno posbíral?" zeptala jsem se přkevapeně.
"Hele, já prostě rád sbírám houby," usmál se.
"Podívej... je mi to líto," řekla jsem. "Měl jsi pravdu, tenhle plácek není můj."
"Ne," namítl, "tohle JE tvoje místečko. Kdybych to věděl, tak bych tady nesbíral. A je to skvělý místečko -- musela ho být fuška najít."
"Ani ne," řekla jsem, "to byla spíš náhoda. Tady vedle je totiž..."
Zarazila jsem se. Mám mu to říct? "Co jsi to předtím říkal o svojí sestře?" zeptala jsem se. "Ona od tvého táty ještě dostává? Vždyť je skoro dospělá!"
"No právě -- skoro. Ale chová se, jako by už dospělá byla. Mámě odmlouvá a ona na ni nestačí, tak má u táty vždycky tvrdší režim. Máma to tak chce," vysvětloval Hubert. "Párkrát jsem ségru slyšel -- to bylo něco! A jednou jsem ji přitom dokonce viděl!"
"Hm," řekla jsem. "Jak se to stalo?"
"Ani nevím, za co to bylo. Prostě tátu jednou tak vytočila, že začal vidět rudě a prostě po ní skočil. Ohnul ji přes koleno a seřezal jí džíny, až řvala jak tur."
"Džíny, jo?" řekla jsem, ale jinak jsem to nekomentovala. "A bylo to zajímavé?"
Sklopil oči. "No... celkem jo, řekl bych. Hrozně řvala."
Rozhodla jsem se, že mu o Nápravné mýtině zatím nepovím. Až se tam někdo vydá příště? Možná. Uvidíme.
On nakonec není tak špatný.

Situace s Hubertovou sestrou Majkou se nakonec hned další nečekaně vyhrotila -- a nebo, když se to tak vezme, se vyhrotila naprosto čekaně.
Kolem poledne ji její táta přivedl z lesa; dost hrubě ji přitom držel za ruku. Z jeho řečí jsem pochopila (tak jako ostatně každý v okruhu dvou set metrů), že když sbíral v lese houby, narazil tam na Majku v choulostivé situaci s dotyčným "frajerem". Ten ale při spatření rozzuřeného otce zbaběle utekl a Majka tak musela čelit tatínkově nelibosti sama. Možná by ji seřezal přímo v osadě přede všemi, ale než k tomu mohlo dojít, vyběhl z kanceláře strejda a uklidňoval ho. Řekl panu 9B, že takové věci by dělat neměl.
Zrovna když si Majka trochu oddechla, že je někdo na její straně, dodal strejda "Tady." A upozornil pana 9B na Nápravnou mýtinu.
"Je tam ticho a klid," řekl mu. "Tam si můžete s dcerou v klidu promluvit."
"Jo, no to si pište, že si s ní promluvím!" hromoval pan 9B. "Promluvím si s ní tak, že z toho bude modrá!"
A zatočil s Majkou na cestičku. "Tak hybaj!" nařídil jí. "Čeká nás dlouhá, a jistě zapálená, diskuse!" A aby nikdo nemohl pochybovat, co se bude dít, pleskl Majku přes zadek, až nadskočila.
Přitočila jsem se k Hubertovi a šťouchla do něj. "Poslouchej," zeptala jsem se. "Chtěl bys to vidět?"

A tohle je ten moment, kde jsme začali. Prodíráme se, všichni tři, křovím, abychom se dostali na Sledovací plácek. Klárka měla trochu námitky ohledně Huberta, ale já jsem argumentovala tím, že o plácku už beztak ví, a kdybychom mu neřekly o Nápravné mýtině, hrozilo by, že se tam objeví v nevhodnou chvíli. To Klárka uznala.
A netrvá dlouho a my stojíme za keři a opatrně nakukujeme. My jsme, na rozdíl od Majky, spěchali, a tak jsme dorazili chvíli před nimi. Netrvalo ale dlouho a dorazili -- Majka dost sklesle, pan 9B naopak dost křepce.
"Ták, děvenko," zasupěl. "Džíny dolů."
"C-Co?" vyjekla Majka.
"Jestli si je můžeš svlíkat před nějakým floutkem z Horní Dolní, tak se nemusíš stydět ani před vlastním otcem!" zaburácel. "Dneska se ti dostane zvláštního zacházení, to si piš!"
Najednou se otočil přímo proti našemu keři. Padla jsem k zemi a strhla Klárku i Huberta s sebou. Dala jsem jim ruku před pusu, aby ani nehlesli.
"No prosím! Matička příroda člověka nikdy nenechá ve štychu, to si pamatuj!" prohlásil pan 9B vesele.
"Tati, ne! To ne! Prosím tě!" ozvala se Majka. Všichni tři jsme se zvědavě zvedli jako jeden šmírák.
Pan 9B měl evidentně znalosti nejen z mykologie, ale i ze souvisejících oborů, protože se mu podařilo najít v křoví krásný, rovný proutek. Zbavil ho listí a pokusně s ním švihnul vzduchem. Už z toho ZVUKU mi skoro naskočila jelita.
Majka tam zatím stála, džíny spuštěné ke kolenům, a nějak se nedokázala vyrovnat s tím, že její sedmnáctiletý zadek bude za okamžik vypadat jako linkovaný sešit.
Místo aby si pan 9B sedl na kládu, stoupl si za ni a opřel se o sedátko nohou. Potom přes tu nohu přehnul Majku, stáhl jí kalhotky a volnou levou rukou si ji přidržel.
Hubert polkl a Klárka se začala třást. Oba jsem je pevně chytila za ruce.
Uslyšela jsem zasvištění, a potom se lesem začal rozléhat zoufalý jekot provinilé puberťačky.
Byl to ten nejhorší výprask, jaký jsem kdy viděla, nebo dokonce o jakém jsem kdy slyšela -- a že bych snad něco takového sama zažila, to už vůbec. Prut dopadal nejen na zadek, ale i na stehna, a když se pan 9B konečně výchovně vybil, křižovaly se všude ošklivé červené stopy.
Propuštěná Majka se vrhla na zem, kde se válela, zuřivě si třela seřezaný zadek, a vyla tak silně, že to vypadalo, jako by se do našich lesů vrátili vlci. Pan 9B jen s uspokojením přikývl.
"Jestli chceš před někým ještě svlíkat kalhoty, no tak si spánembohem posluž," prohlásil. "Ale nevím, jestli by tenhle pohled zrovna ocenil."
Zanechal svou skučící dceru na pospas lesním živlům a vyšel z mýtiny. My jsme tam ještě chvíli zůstali, takže jsme viděli, co se dělo dál. Majka se nakonec zvedla a natáhla si kalhotky. Pak si zkusila natáhnout i kalhoty, ale bylo vidět, že to není jen tak. Těsné džíny nedělaly na jelita dobrotu, a nakonec Majka kapitulovala, sundala si je úplně, obula se a vyrazila k osadě jen v tričku, které si vepředu, a především vzadu, zoufale stahovala dolů, jak to jen šlo.
Ale ještě předtím se otočila, sebrala proutek, který zůstal ležet na zemi, a velmi metodicky ho rozlámala na malé kousky, které zahodila každý jiným směrem.

Seděli jsme na zemi na Sledovacím plácku a vstřebávali, co se tu právě odehrálo. První se ozvala Klárka.
"Je mi jí líto," řekla. Začala natahovat. "Ona dostala vážně moc."
"Nemyslel jsem si, že ji táta seřeže až takhle," řekl Hubert. "Tohle přehnal. A já jí ani nemůžu říct, že je mi to líto, protože..."
"Třeba ti o tom řekne sama," nadhodila jsem, ale moc jsem tomu nevěřila. Kdybych já měla mladšího bratra, řekla bych mu o velkém nářezu, co jsem dostala? Určitě ne!
"Co mám teď dělat?" zeptal se.
"Mlčet," odpověděla jsem. "Teď se teprve podívám, jak dokážeš udržet tajemství."
Vypadal jako hromádka neštěstí, a tak jsem ho objala. "Máme ho všichni společně."

Když jsme se vrátili do osady, lidi se pořád ještě bavili o Majce, která se vrátila ubrečená a bez kalhot. Byla v takovém stavu, že veřejné mínění se obrátilo proti jejímu otci; dokonce i strejda se na něj obořil.

"Myslel jsem, že jí dáte trochu na zadek, aby si pamatovala, že nemá dělat blbosti, a ne že ji takhle spráskáte!" hromoval. "Znáte vy vůbec míru, člověče? Ještě jednou se tady někoho dotknete -- vlastního nebo cizího -- a budete si to zodpovídat úředně!"
Tohle se stalo v jídelně v době oběda, takže to všichni slyšeli. Tak to ostatně strejda taky zamýšlel -- jako veřejnou důtku.

Majka ten den večeřela vestoje, ale ráno už se u snídaně posadila, i když přitom trochu sykala. Frajer, se kterým ji táta načapal, ovšem zmizel beze stopy -- předčasně ukončil svůj pobyt, aby nepřišel panu 9B na oči. Asi mu na Majce zas tak moc nesešlo.

V následujících dnech se občas nějaký ten rodič se svou ratolestí na mýtinu vydal, ale my už jsme na plácek nechodili. To, co se stalo Majce, naši zvědavost ukojilo dokonale. Ale já jsem se k mýtině nakonec vrátila -- a bohužel, nebylo to z vlastní volby.

Šlo o řeku. Chatová osada je na kopci a k řece je to pár set metrů; koupe se v ní ovšem málokdo, protože je i v létě dost ledová. Většina hostů, co se tam uvelebí, jsou rybáři, kteří tam celý den sedí a popíjejí pivo. (Ani jednou jsem neviděla, že by opravdu něco ulovili.)
No, a i když teoreticky jsme s Klárkou měly zakázáno se vzdalovat z osady, výlety do lesa strejda s tetou neřešili. V lese bylo bezpečno. Ale u řeky ne, protože měla silný proud a na pár místech byl podemletý břeh. Strejda důrazňoval, že k řece nesmíme, to ať si ho nepřejeme.

A právě k téhle řece jsem zatáhla Huberta. I když jsme už nechodili na Sledovací plácek, pořád jsme spolu trávili čas. Jenomže jeho představa trávení času byla pořád jen sbírání hub, a to mě už začalo trochu nudit. Chtěla jsem zkusit i něco jiného. A tak jsem navrhla, že půjdeme k řece.
Nejdřív jsme jen tak chodili kolem rybářů, ale ti nadávali, že jim plašíme jejich imaginární ryby. Zkusila jsem jít trochu dál po proudu, jenže pak jsem šlápla vedle.
Specificky, šlápla jsem do bláta, kam jsem se zabořila až po kotník. Hubert mi pomohl ven, ale měla jsem zablácenou ponožku, a protože nahoře na kopci bylo naprosté sucho, zablácená ponožka by byla jasný důkaz, že jsem byla někde, kde jsem neměla.
Můj další geniální nápad byl, že si svléknu ponožky a zuju boty, vydám se do řeky a vyperu to bláto. Hubert mi to rozmlouval a nakonec se i nabídl, že mi ponožku vypere sám, ale hádejte co? Trvala jsem na tom, že to udělám sama.
Takže ponožky dolů, boty dolů, a pak už jsem šla dolů celá, protože v místě, kde jsem chtěla vlézt do vody, byl právě podmáčený břeh, a ten žuchl do vody i se mnou.
No, proud mě neodnesl, v tomhle místě byl celkem klidný a Hubert mi pomohl vylézt z vody, ale byla jsem promáčená a jektala jsem zimou. A dřív než jsem mohla přijít s dalším geniálním nápadem, tak mě Hubert vzal za ruku a odvedl zpátky do osady.
To vyvolalo docela pozdvižení. Věděla jsem, že já průšvihu neuniknu, tak jsem aspoň zdůraznila, že to byl můj nápad a že mě Hubert hrdinsky zachránil. A navíc, jak se ukázalo, ON žádný zákaz chodit k řece neměl. To jsou ale dvojí standardy -- přitom je o pár měsíců mladší než já!
Teta nade mnou spráskla ruce, posadila mě do vany, abych se zahřála a vydrbala ze sebe bláto, a dala mi čisté věci na převlečení. A pak začalo kázání -- dost mě překvapilo, že se týkalo jen té řeky a ne toho, že jsem tam byla s Hubertem. On byl podle všeho ten typ, který v lidech automaticky budí pocit důvěry a bezpečí. Sice jsem nikdy neviděla jeho mámu, ale tohle měl určitě po ní, protože jinak to nebylo možné.
Takže jsem klopila pohled a přikyvovala na těch správných místech, až do chvíle, kdy teta ohlásila, že dostanu na zadek, abych si to pamatovala.
Snažila jsem se ji ujistit, že dnešní den bude v mé paměti nesmazatelně zapsán i bez toho, ale nepohnula jsem s ní. Poslala mě ven s temným ujištěním, že za chvilku přijde.
"Tak co?" zeptal se Hubert, který na mě čekal venku.
"No," řekla jsem s předstíraným veselím, "asi se s tetou projdu na mýtinu."
"To mě mrzí," řekl automaticky.
"Kdybys nekecal," šťouchla jsem ho. "Určitě to chceš vidět."
"A mohl bych?" zeptal se okamžitě.
Zašimralo mě v břiše. Výprasku od tety jsem se tolik nebála, ale aby u toho byl Hubert? "Když ti řeknu, že ne, ty stejně půjdeš na plácek, co?" řekla jsem.
"Ale tam už přece nechodíme."
"Kvůli mně bys tam šel," popichovala jsem ho. "Protože se ti líbím."
"Jo, líbíš se mi," přiznal a zrudl jako pivoňka. "Ale... nepůjdu tam, jestli nechceš."
"Fakt ne?"
"Fakt ne."
"Tak dobře," prohlásila jsem. "I když to neuvidíš, aspoň na mě mysli."
Když jsem viděla, jak zvadl, vyprskla jsem smíchy. "Dělám si legraci! Zachránil jsi mě z řeky, a zasloužíš si nějakou odměnu, takže na ten plácek klidně jdi. Uvidíme se tam."
Hubert vděčně přikývl a zmizel v lese. Nevěděla jsem, jestli mi teta naseká na holou, ale uvědomila jsem si, že i kdyby, tak mi tam Hubert vadit nebude. Tohle jsem si měla uvědomit dřív, mohla jsem si u řeky prostě svléknout to promočené oblečení, Hubert neHubert. Ať už by na mě koukal nebo ne, za obojí bych ho mohla dost ošklivě škádlit.
Konečně vyšla ven teta a... a jéje. V ruce svírala velikou vařečku.

Cesta na Nápravnou mýtinu probíhala celkem v tichosti. Zeptala jsem se tety, jestli bude žalovat našim, co jsem udělala, ale ujistila mě, že ne. Po cestě jsem ale byla čím dál tím nervóznější. Ono půl kilometru je půl kilometru a měla jsem spoustu času přemýšlet o tom, co mě na mýtině čeká.

Bylo to vlastně poprvé, co jsem vkročila přímo na mýtinu a ne jen na plácek vedle. Podívala jsem se za kládu, ale nic jsem neviděla. Možná tu Hubert nebyl. A nebo byl možná příliš dobře maskovaný.

Mohla jsem mu zakázat, aby sem chodil, ale pravda byla taková, že jsem si docela přála, aby tu byl. Ne proto, že bude koukat, jak dostávám, ale prostě proto, že tu bude se mnou.

Teta přešla ke kládě, ale neposadila se. "Pojď sem," vybídla mě.
Když jsem to udělala, vzala mě kolem ramen. "Je ti jasné, proč dostaneš?" zeptala se.
Přikývla jsem.
"Mohl se ti něco stát," řekla. "A co bychom si pak počali? Co bychom řekli tvým rodičům?"
"Je mi to líto, tetičko."
"Tak, a teď se předkloň."
"Cože?"
Podle tetiných instrukcí jsem se předklonila a opřela se rukama o kládu. Zadek jsem tak měla vystrčený a teta mi rozepla šortky a stáhla je. Potom mi stáhla i kalhotky. I když bylo teplo, mrazilo mě, protože jsem dobře věděla, co přijde teď.
Teta se ke mně postavila a dala mi levou ruku na záda. "Dostaneš pořádných pětadvacet na holou," ohlásila. "Jsi připravená?"
Zvedla jsem oči ke keři, a ten se najednou trochu rozhrnul. Koukal na mě Hubert a tvářil se dost smutně. Usmála jsem se na něj.
"Ano, tetičko. Jsem připravená," ohlásila jsem.
Hubert zmizel, aby ho teta nezmerčila, a na můj zadek vzápětí dosedla vařečka. A znovu. A znovu. Štípalo to jako hejno vos a i když jsem chtěla Hubertovi ukázat svoji statečnost, nešlo to a já jsem začala brečet jako malá holka. Teta mě vždycky plácla pětkrát a pak dala chvilku pauzu, asi aby se jí těch pětadvacet na holou dobře počítalo. Po pěti salvách skončila.
"Tak," prohlásila, "a doufám, že už sem s tebou nebudu muset chodit."
"Ne, tetičko," brečela jsem, "určitě ne."
"Příště by to bylo o dost horší," varovala mě.
Narovnala jsem se a oblékla se. Látka na vyplaceném zadku nebyla příjemná, ale dalo se to snést -- zdaleka jsem neskončila tak špatně jako Majka.
Stála jsem u klády a neměla se k odchodu.
"No tak, musíme jít!" pobídla mě teta.
"Já přijdu pak," řekla jsem. "Je to kousek."
Povzdechla si, ale nechala mě tam. Když zmizela za ohybem cesty, rozhrnula jsem křoví.
Hubert klopil pohled. Přitáhla jsem ho k sobě a dala jsem mu pusu.
"Nemusíš se tak stydět," prohlásila jsem. "Vždyť jsi vlastně ani nic neviděl. Zadek jsem měla na druhé straně."
"Viděl jsem tě brečet," řekl.
"To k tomu patří. A navíc -- zasloužila jsem si to."
Teď, když jsem měla výprask za sebou, jsem to mohla směle přiznat.
"Bolelo to moc?"
"No, docela jo. Určitě mám dost červený zadek. Aspoň jako ty tvoje vlasy."
"Tak moc určitě ne," namítl.
"Tak se vsadíme."
Otočila jsem se a jedním pohybem jsem spustila kalhoty. "Tak co? Je tak červený?"

Z lesa jsme vyšli spolu.
"Určitě jsi podváděl," trucovala jsem.
"Ne, vyhrál jsem!" trval na svém Hubert. "Tvůj zadek a moje vlasy, to jsou úplně jiné odstíny!"
"Fajn, tak jsi vyhrál. A co jsi vlastně vyhrál?"
"Neřekli jsme, o co se sázíme," pokrčil rameny Hubert. "Tak nevím."
"Něco mě napadlo," řekla jsem. "Uvidíš zítra."

Po návratu domů jsem si vzala kousek papíru a napsala Hubertovi odměnu.

"Milý Huberte,

teta mě potrestala za to, že jsem ji neposlechla, ale já vím, že jsem dost trápila i tebe.
Tímto ti tedy dávám povolení, abys mě potrestal taky, jakkoli uznáš za vhodné. Slibuju, že si nebudu stěžovat, i kdyby byl můj zadek vážně stejně červený jako tvoje vlasy."

Zítra mu to dám u snídaně přede všemi. Docela by mě zajímalo, co bude červenější -- můj zadek nebo jeho obličej!

13.3.19

Poslední možnost

"Karle!" zaječela manželka. "Tvoje dcera si nějak moc dovoluje!"
Odložil jsem noviny a povzdechl jsem si. Copak ani v neděli nemůže mít člověk klid?
"Co se děje?" zeptal jsem se nevrle. A samozřejmě, že je to "moje" dcera, i když pokud bych ji tak kdy označil já, manželka by mi okamžitě připomněla, že i ona na ní měla svůj podíl.
Jenže dcera je v pubertě. A to manželku nebetyčně vytáčí. Tvrdí, že je drzá a sprostá a že jí soustavně dělá naschvály. Tedy, to tvrdí manželka, ne dcera -- i když ta si, jak mi občas přiznává, myslí něco podobného. Pravda je jako obvykle někde uprostřed. Naše dcera je totiž, aspoň podle mého názoru, dokonalým obrazem své maminky. Já s oběma vycházím dobře, ale ty dvě mezi sebou? Každá vidí v té druhé vlastnosti, které ji štvou na ní samotné, a to vede k dost nepěkným hádkám.
"Tak co se zase stalo?" zahartusil jsem. Ve skutečnosti mě to zas tak moc nezajímá. Mám svůj vlastní názor a to, co tady slyším, ho nijak nemění. Blbosti, nic víc! Problémy ve škole na straně dcery (nic velkého, spíš ji to jen stresuje, než že by jí hrozilo něco vážného), problémy v práci na straně manželky. Dva kohouti -- nebo v tomhle případě slepice -- na jednom smetišti.
"Je drzá a hubatá!" ječí manželka.
"Že mi to říkáš zrovna ty!" odsekne dcera a v tu ránu se zarazí, protože jí dojde, že přešlápla. Má naprostou pravdu, ale o to je její faux pas horší. Manželka přejde do poslední fáze.
Poslední fáze znamená, že se na dceru ani nedívá. Jako by byla vzduch. Místo toho se otočí ke mně.
"Karle, ty ji necháš, aby se mnou takhle mluvila?"
Povzdechnu si. "A co myslíš, že mám dělat?"
"No ještě se ptej! Buď taky konečně trochu táta a dej jí pořádně na zadek!"
Dcera sebou při těch slovech kapánek trhne, ale mlčí. V tuhle chvíli už nemůže vzít zpátky to, co řekla. Už vzhledem k tomu, že jsme ji vždycky vychovávali k pravdomluvnosti.
"Ty chceš," opakuju pomalu, "abych jí nařezal?"
"Jo! Protože to potřebuje jako sůl! Je to tak těžké pochopit?"
"Víš, jak jsme se dohodli. Výprask je poslední možnost. Vážně se to nedá vyřešit nějak jinak?"
"Ne! Jen ji pěkně ohni přes koleno a seřež ji jako žito!"
A tak se otočím k dcerce a předvedu klasické tatínkovské pokrčení rameny. "No, Věrko, slyšela jsi verdikt. Půjdeme do pracovny."
"No... ale..."
Je to už dlouho, co Věrka dostala na zadek, většina z vás by asi řekla, že moc dlouho, ale já nesouhlasím. Jak říkám, u nás je to poslední možnost, Věrka nebo manželka většinou ustoupí předtím, než se to tak vyhrotí.

A tak přejdu o dvoje dveře vedle do pracovny a Věrku přitom postrkávám před sebou, protože se jí tam pochopitelně zrovna dvakrát nechce. Nedivím se jí.
Jakmile jsme uvnitř, vezmu židli zastrčenou v koutě místnosti a přitáhnu ji doprostřed. Potom otevřu skříň. Kam já jsem ji dal? Tady leží, v zásuvce pod ponožkami -- malovaná vařečka po babičce. Je už léty trochu oprýskaná a samozřejmě, že na vaření se se vším tím lakem nehodí, ale našel jsem pro ni využití. Malovaná vařečka na zmalování pozadí.
Věrka zatím stojí, natahuje, a oběma rukama si drží zadek. S vykulenýma očima sleduje, jak s nástrojem zkázy v ruce usedám na židli.
"Věrko, kdy jsme tohleto dělali naposled?" zeptám se.
"Před třemi měsíci," hlesne.
"Před třemi měsíci. A měla jsi to tehdy zapotřebí?"
Pokrčí rameny.
"Tak džíny dolů."
"Ale mně už je patnáct," ozve se ublíženě.
"Minule jsi říkala, že už ti je čtrnáct -- a pomohlo to? Ne, Věrko, když už se to musí udělat, tak důkladně."
Pomalu se začne soukat z těsných kalhot. Ze zkušenosti oba víme, že už si je dneska natahovat nebude, a tak je stáhne úplně a odloží. Stojí tam a snaží se stáhnout si tričko co možná nejníž.
"Tak nástup," zavelím.
Věrka se pomalu vydá k židli, kde na ni čekám s vařečkou. A když říkám pomalu, myslím tím pomalu -- ty dva metry jí trvají skoro minutu. Jakmile je na dosah, popadnu ji za ruku a přitáhnu. To už skoro brečí.
Ve chvíli, kdy ji konečně přehnu přes otcovské koleno, se otevřou dveře a v nich se objeví manželka. Já i Věrka se na ni podíváme.
"Chceš něco?" zeptám se.
"Podívej, Karle, já jsem to asi trochu přehnala, Věrka byla hubatá, ale možná, že tohle není nutné..."
"Jo, třeba to vůbec není nutný!" přisvědčuje rychle Věrka a přitom mrská nohama. Když ale ucítí ruku na gumě od kalhotek, zakňučí.
"Milado, tohle je to, co jsi chtěla," řeknu s povzdechem a stáhnu Věrce kalhotky pod zadek. "Ty jsi řekla, že se to nedá vyřešit jinak, a víš ty co? Souhlasím."
Přiložím vařečku k Věrčině zadku, a to už se oprvdu rozbrečí, protože ví, že dneska se žádná milost udělovat nebude.
Rozpřáhnu se a zasadím pořádnou ránu, což Věrce zvedne hlasitost. Když to Milada vidí, zbledne -- i když dokáže takovou věc poručit, dívat se na to nechce. Rychle zavře dveře, ale já vím, že za nimi zůstane stát a bude poslouchat. Ale to není důležité, důležité je vykonat, co je potřeba, a tak držím Věrku na místě a řežu ji, dokud neprojde hysterickým řevem a neskončí u setrvalého vzlykání a bulení. Což, nutno říct, netrvá zas tak dlouho, celé použití práva útrpného je omezené tak na dvě minuty.
Jakmile Věrku pustím, okamžitě se vymrští a pevně se chytí za obě půlky zadku, což se samozřejmě dalo čekat. Poskakuje po pokoji a pořád ještě řve jako tur. Já zatím dojdu ke dveřím a tiše je otevřu. Opravdu -- Milada tam pořád stojí a snaží se neúspěšně předstírat, že tam nebyla celou dobu.
Jenom tiše ukážu a ona se otočí a odejde. A po pár minutách se Věrka uklidní natolik, aby mohla sbalit svoje džíny a utéct do svého pokoje, kde se nepochybně se svým zážitkem bude chlubit všem svým kamarádkám.
Ne, vážně, ona tohle dělá. Puberťáci jsou v tom mistři, dokonce i seřezaný zadek je něco, čím se můžou chlubit před ostatními. Dneska je to koneckonců vzácnost, a tak jí to přinese spoustu vyjádření lítosti i nefalšovaný puberťácký obdiv za to, že to "ustála".
A já budu v tom příběhu samozřejmě figurovat jako padouch, ale ve kterém puberťáckém příběhu je táta kladný hrdina?

Tady bychom mohli skončit, ale ono to má ještě dohru. Druhý den ráno vstanu dřív a udělám Věrce snídani. Nemluví se mnou, ale sní ji, a než vyjde ze dveří, aby zamířila do školy, obejme mě. Vím, že na jedné provni je mi vděčná za to, co jsem udělal, i když by to nikdy neřekla nahlas. Pohladím ji po hlavě, ale taky nic neřeknu.
Potom, co je pryč, vezmu z pracovny vařečku a zamířím do ložnice. Milada dělá, že spí, ale to na mě neplatí. Stáhnu z ní deku a mám tu vzácnou příležitost uvidět svou manželku ve stavu naprosté zkroušenosti.
Protože výprask je v naší rodině opravdu až poslední možnost a Milada ví, že když ho nařídí, nebude to jenom Věrčin zadek, který tím utrpí. Proto ty její vachrlaté pokusy rozmyslet si to.
"Karle," začne, "víš, já..."
"Dojdi si do koupelny," utnu ji, "a potom to probereme."
Jemně vařečku přitisknu k jejímu zadku, zatím ještě zahalenému noční košilí, a ona sebou trhne a zakňučí, úplně stejně jako to dělá Věrka.
"A věř mi, že to probereme opravdu důkladně," dodám.

12.3.19

Dohoda III.

Poté, co poslouchá, proříznu znovu cvičně vzduch rákoskou pro zvýšení psychologického, a tudíž výchovného, efektu. Reaguje srdceryvným vzlyknutím. Vychutnávám si jí pohledem. Je opravdu neskutečně nádherná. Uvědomuji si také, jak krásně voní. Zřejmě používá kvalitní, značkové parfémy. Nejraději bych odhodil rákosku, vytáhl své totálně ztopořené kopí a pořádně jí protáhl pipinku. To však samozřejmě nejde. Místo toho jí tedy sázím odshora dolů po prdelce další čtyři zásahy. Po tom posledním opět „vyměkne“, doslova vyskakuje od stolu a její ruce se opět přesouvají na půlky. Znovu to beru, že je to její výprasková premiéra. Konstatuji, že dáme přestávku a odcházím ven na cigárko. Opět se mi hlavou honí myšlenky slevit jí. Připadá mi až hříchem „malovat“ na ty skvostné polokoule snad nejkrásnějšího pozadí, jaké jsem kdy viděl. Vracím se zpět. To, co vidím, bych rozhodně nečekal. Je vzorně položena břichem na stůl, mírně rozkročená, připravená k dalšímu pokračování trestu. Její prdelka již svítí jako rajské jablíčko. Chopím se rákosky a teď již bez švihnutí do prázdna jí rovnou dávám jedenáctou a dvanáctou. Uvědomuji si, jak výrazně jsem snížil intenzitu ran. Tudíž i její hlasité projevy jsou nižší oproti těm předchozím. „Třináctka“ a „čtrnáctka“ jsou tedy intenzivnější. Křik logicky intenzivní a Hanka opět propuká v pláč. „Patnáctku“ jí posílám, jako už jednou v počátku výprasku, do přechodu hýždí ve stehna. Srdceryvný výkřik mi je odpovědí, jak moc bolestivé a nepříjemné to pro ni bylo. Zavrtí se, zakňučí a vzlykne, nicméně statečně a pro mě překvapivě zachovává pozici. Napřahuji se k šestnácté ráně a… odkládám rákosku. 
„Hano, jste statečná slečna. Odpovězte mi nyní popravdě. Opravdu dostáváte výprask poprvé?,“ ptám se a ona odpovídá, že ano. „Mám pro vás návrh. Vstaňte a dívejte se mi do očí,“ vyzývám jí a ona poslouchá. Je totálně uslzená a uplakaná. 
„Šlo by mi ten zbytek výprasku odpustit. Já fakt budu už vzorná. Nejvzornější. Prosím,“ vnímám z jejích slov naději. Přece jen dostat ještě dalších deset ran na již takhle řádně zmalovaný zadeček pro ni není vůbec lákavá představa. Hlavou mi šrotuje, jak zareagovat. Odpustit jí zbytek úplně? Ano nebo ne? 
„Hani, úplně odpustit zbytek trestu vám nemohu. Pětadvacet je prostě pětadvacet. Klasika. Ale pokud mi slíbíte, že už opravdu budete vzorná a po skončení trestu přijmete mé pozvání na pracovní oběd, dokončíme místo rákosky výprask rukou a to spíše symbolicky,“ navrhuji napjatý jak kšandy, zdali mi plán vyjde. 
„A bude to pořád na holou?,“ registruji v její tváři úlevný úsměv.
„Na holou.“
Nyní jde vše ráz naráz. Jsme jako sehraná dvojice. Usedám na židli a kočička se mi automaticky ohýbá přes koleno. Špulí ty fantastické půlečky a já jí dávám „šestnáctku“ přes tu levou a „sedmnáctku“ přes pravou, aby jí to nebylo líto. Osmnáct, devatenáct, dvacet. A pak v rychlém sledu tři intenzivnější a štiplavější, až mě z toho pálí dlaň. Neubrání se kňourání a výkřikům, ale přece jen to pro ni je mnohem snesitelnější než rákoska. Dopřávám jí pauzu a kochám se. Přál bych si zastavit čas. Místo zásahu čtyřiadvacet jen lehce poplácám pravou půlku a coby pětadvacátou učiním totéž s levou. Jen silou vůle se ubráním touze strčit jí ukazováček do zadku. Místo toho jí povoluji vstát a obléknout se. Při natahování kalhotek – punčochy neřeší a ukládá je do kabelky – a především sukně, nemohu neregistrovat, že jí to činí potíže. Pár ran rákoskou opravdu stálo za to a ta sukýnka je obzvláště přiléhavá. 

Sedíme v mé oblíbené restauraci po výborném obědě a popíjíme lahodnou tankovou Plzínku. Z „pracovního“ oběda se klube parádní akcička. Hanička se projevuje jako ohromně inteligentní, zábavná, komunikativní slečna. Přestože se občas zavrtí na židli, krásně se směje. Dozvídám se podstatnou informaci, že se před měsícem rozešla s přítelem, extraligovým hokejovým útočníkem. Býval jí často nevěrný. To tedy musí být vůl. Od té doby je nezadaná. Je. Byla. Ruku v ruce odcházím zpět k nádraží. A já jí občas lehce plácnu po zadečku. 

KONEC

TATARSKÁ PRINCEZNA

Jak jsem se stal sultánovým vyslancem?  
Začalo to tím, že mne má poražená Srbská vlast vydala Osmanům  jako krvavou daň. Přirozeně. Otec mi pad v poslední bitvě, spolu s naším králem, matka zaplatila vlastním životem moje jedináčkovské narození. Na svět jsem přišel co osiřelý pohrobek. Tož mne ves dala. Bylo mi osm. Dobyvatelé si tak ze mne od mrňava cvičili vojáka janičára. Fujtajbl.  
Ale - začal jsem mít štěstí. Oblíbil si mne jeden imám. Udělal si ze mne sluhu a vzdělal mne. Škoda, že zemřel. Pak jsem jednou v zajetí zachránil život i svobodu jednomu pašovi. Udělal si ze mne pobočníka.  
Pak už to šlo lehko. Nahrabal jsem si, otrkal se, ohladil, rozkoukal, uchytil, uvrtal - a když ho dal sultán popravit, přežil jsem, a začal stoupat.  
A pak to přišlo!  
Chán Džarchaj, vládce Krymských tatarů a sultánův vazal, začal mít trable s carskými kozáky. A tuhle hranici chtěl mít sultán klidnou.  
Tak mne tam poslal.  
A ukázalo se, že to tam nebylo nikterak zle!  
Jedna z chánových dcer jenom odmítla svého, tatíkem vybraného, ženicha - a na útěku před ním prchnula z otcova tábora. To nápadník využil k útoku na chána - a skončilo to šavlovačkou. Chán vyhrál, skoro zetě zabil, ale uprchlická družina jeho dcery zatím ztropila mrzutost na zemském pomezí. Teď ji tam honilo kozáctvo - a já to měl zachránit.  
Šel jsem - a dumal.  
Když jí otci nevrátím, nesplním úkol. Když ano, popraví ji za neposlušnost.  
Co s tím?  
Vyřešilo se to samo!  
Jen jsem se svou suitou a pod vyjednavačským praporem dorazil k první kozácké vesnici, už byla princezna na světě!  
A čerstvě zajatá!  
Přímo v té chalupě ji za svázaná zápěstí zavěsili pod trámový strop, že tak-tak stála jen na špičkách, kterak tam "hvězdičky trhala"!   
Ale co hlavně?!  
Krom vysokého čepce a širokánské skukně byla... Nahá! 
Od krku do pasu, od konečků prstů na vypjatých rukou po - překrásnou - hruď.  
(MNOHEM později mi ta mandlooká krasavice tajně svěřila, že holý pupík a obnažená podpaží jí tenkrát vadili víc, nržli vystavená prsa!) Každopádně se tenkrát nestačila zubit napětím - a kozáci smát pobavením.  
Když jsem, co emisar, vyslovil přání dívčinu získat, rozkřičeli se nejprve nevolí - a potom nadšením, když jsem celičké té velké světnici rozdal zálohu - zlaťák na hlavu. Druhý měšec náčelníkovi mi ji vrh do náruče, to skoro doslova. (Kterak ji odsekli!) Žlutě snědou dívku jsem si odnes v náručí a poznal, že sukně tolik moc širokě nebyly! Ona měla pěkně tvarovanou nejen hruď, ale i celičkou postavu! Jsa kryt svým doprovodem, odvezl jsem ji do otcova tábora. Nejprve ve vlastním plášti, potom už v přikoupených šatech. (Kupci a bazáry, kterým se říkává trhy, jsou naštěstí všude!)  
Princeznu jménem Kadzia zaujalo, žs jsem ji ani nedal vojákům, ani si hned "neposloužil" sám. Tedy - líbila se mi, ale - "nedotčenost" byla součástí mého plánu, jak ji zachránit.  
Jsa uvedena před otce, čekala smrt. Já ale doložil, že jsem ji koupil - a to mi tak od její rodiny patřila spravedlivá náhrada!  
A chán byl držgroš!!  
Platit se mu nechtělo, A TAK MI NEHODNOU DCERU UŽ PONECHAL! Vymínil si jen, ať ji já ztrestám, co nehodnou ženu!  
A co já? Slíbil jsem, že toto udělám - a to dle mravů země, z níž pocházím!  
(Což ovšem nebyla Osmanská říše!)  
Kadzia mi byla vzápětí uvedena do komnat. Ze šatů jí ponechali pouze dlouhou košili bez rukávů. Stála bosá s nahými pažemi, bez roušky a s vlasy rozpuštěnými.  
"Dýka? Šnůra?? Jed???" Přeptala se s usilovně přemáhaným napětím.  
Pověděl jsem jí o svém křesťansko-slovanském původu. Vyděsila se stokrát víc! Křesťanů se bála, více než džinú a démonů!  
Začala brebentit, zdali ji rozsekám, upeču, roztrhám, sedřu kůži...??  
A když jsem ji ujistil, že křesťan nehodnou ženu nezabije, dostala strach z háčkových dútek, tahání řemínků - a ulechtání k šílenství.  
Trvalo drahnou chvíli, než jsem ji ujistil, že křesťané berou život jen při zradě nevěrou - a "nehodné" sice trestají, zdraví ani rozum však trestaným neberou.  
To Kadziu vyvedlo z míry natolik, že jí zvědavost vyhnala z mysli strach.  
"A co křesťanský trest nehodným bere??" Ptala se.  
Řekl jsem, že pýchu, vzdor, a zmýlenou či nesmyslnou umíněnost.  
Nechápala.  
Bodejť.  
Nejmírnější trest, co znala, bylo ostré koření v otevřených ranách.  
Rozhodl jsem se splnění chánovi podmínky nadále neprotahovat.  
Poručil jsem jí ulehnout na lůžko. Nezklamala mne a ani nepřekvapila.  
Položila se naznak, a opřená o lokty rozevřela lehce pokrčené nohy. Vyhrnout košili po nadkolení ovšem nezapomněla. A vypadala spíš uklidněně, než utrápeně.  
Hořce jsem se pousmál a nařídil jí překulit se  na břicho. Zmateně to provedla a opřena o lokty, jukala, co bude.  
A já?  
Nu, inu, s myšlenkou na to, že jí tím zachraňuju život jsem po ní sáhl... Nestačila kulit oči, když jsem ji vzal za jednu dlaň a zvolna dal za záda, pak druhou,  zkřížil je, přidržel, takže jí nepodpíraná tvář klesla do podušky - a s povděkem postřehl, že jí lem košile zůstal povyhrnutý. K ostatním přednostem měla i moc pěkná lýtka. Vyhrnul jsem jí košili až vysoko na záda. Zakničela cosi o tom, že nechce podzvěrské znectění a zkusila se vzepřít. Marně. Vrtěla se ovšem docela i roztomile. A že jsem ji poprvé viděl nahou od pasu dolů - a opět ji shledal velice pěknou - tak jsem ji přes krásu holého zadečku poprvé pleskl. Jako ne-hodnou holku, byť to byla dívka dospělá. Vyjekla víc údivem nežli bolestí a celá se cukla. Druhé plácnutí však přišlo záhy, a po něm třetí, páté, dvacáté - sám už nevím, kolik že jich bylo. Udivené kvičení se změnilo na pištivý jekot a poděšené kroucení se změnilo na pružné pohazování. Vlastně se mi tím pod plesknutí přistrkovala. Konečně jsem přestal a pustil ji. Okamžitě se odsmýkla v bok, co stačila - dlaně na odvráceném zadečku. Ale pohled, který na mne z její tváře svítil, nesálal jen vztekem a bolestí. Bylo v něm něco víc, nežli jen hanba a ponížení. A pak navíc pochopila, že je dál naživu!! 
… 
Nad ránem mi tiše svěřila, že začíná křesťanky vnímat co šťastné ženy. Se smutným úsměvem jsem ji varoval, že i křesťan občas vezme prut, nebo i řemen. Že bývá třeba i surový. Už se smíchem opáčila, že i to je míň, než uzlovaté důtky!
… 
Dnes máme  dvacet vnoučat. 

KONEC

7.3.19

Dohoda II.

Po mém pokynu se mírně předklání. Levačkou roztahuji její kulaté, pevné půlky a pravačkou jí zavádím čípek hluboko do konečníku. Neubrání se přitom sténání a zakňourání.
„A teď deset minut držet a šupity na záchod,“ poplácávám jí labužnicky po prdelce. Natahuje si tanga a sukýnku a mizí mi z očí za dveřmi s cedulkou WC. Kontroluji čas na hodinkách. Pět minut. Deset minut. Je poslušná a přesná. Žbluňkání se začíná ozývat přesně po desetiminutovce. Vyprazdňuje se skoro pět minut. Zjevuje se mi a je hodně skleslá. Ještě jednou zkouší poprosit, zdali by nemohla být výprasku ušetřena. Že už bude vzorná a nikdy žádný exces v práci neudělá. Zamítavě kroutím hlavou a vytahuji z báglu rákosku. Několikrát jí cvičně proříznu vzduch místnosti a dle výrazu v obličeji nemá beruška daleko k mdlobám. Nařizuji jí, aby si odložila od pasu dolů.
„Jako úplně?,“ tváří se nevěřícně a zdrceně.
„Jasně. Úplně. Aby měl výprask správný účinný efekt, musí být na holou,“ ušklíbám se.
„To nevydržím…“
„Ale vydržíte. A pokud ne, tak třiapadesátka je druhou volbou…“
No, hrdinka to není. Už nyní začíná fňukat jako malá holka. Otáčí se ke mně zády, a vystupuje z kozaček. Poté stahuje sukýnku a černé punčochy. Její pohled na mě je všeříkající. Mé přikývnutí jí je odpovědí, že dolů musí i kalhotky, byť by díky své titěrnosti stejně ničemu nezabránily. Ale na holou je prostě na holou. Tak nějak váhám, zdali jí dát třiapadesát symbolicky coby paragraf nebo klasických pětadvacet. Při jejím stahování kalhotek však vzlykne tak srdceryvně, že já, ačkoliv jsem nikdy neustoupil ani o píď, zvažuji zmírnit trest na pouhých deset ran. Ono při její výpraskové premiéře to možná na ní bude i tak ažaž. Jenže desítka by byla málo. To bych si jí náležitě nevychutnal.
„Přistupte ke stolu, položte se na něj břichem a mírně se rozkročte. Dostanete pětadvacet,“ velím.
„Pětadvacet??? Nešlo by třeba jenom deset???,“ naříká.
„Slečno. Dost už odmlouvání a ať už jí máte vyšpulenou.“
Vědoma si, že nežertuji, poslouchá. Opakuji jí, ať se rozkročí. Chci mít dokonalý výhled. Je pečlivě oholená. To kvituji. Nemusím nějaké šmudly. Tohle je prostě dokonalá kočička. Při pohledu na ten skvost cítím až dojetí. Ta by se nechala samou láskou sníst. Jenže teď jsme tady od toho, abychom jí vychovávali. Znovu proříznu vzduch rákoskou, abych získal její respekt. Už teď bulí jako želva.
„Takže jdeme na to, ať to máte za sebou,“ konstatuji, napřahuji se poprvé a zasahuji, napoprvé pouze lehce, její půlky. A v rychlém sledu podruhé, potřetí, počtvrté a popáté. Hezky odshora dolů. To je muzika, jak každý zásah provází výkřikem. Dávám si však setsakra pozor, aby si sice odnesla několikadenní jelita, ovšem nedošlo k poranění kůže. Ta prdelka musí být brzy zase úplně dokonalá a hedvábná. Šestý zásah je ze všech nejslabší, ovšem zato veden do míst přechodu hýždí ve stehna. To jí působí takové emoce, že opouští pozici a začíná si oběma dlaněmi třít již červenající pozadí. Kteroukoliv jinou trestanou bych za to pořádně zepsul. Tady však jsem nějaký přecitlivělý. Přicházím k ní, hladím jí po vlasech a říkám: „Statečná holka. Je mi líto, že vás musím takto trestat. Ale nemohu jinak. Potřebujete výchovnej. Už jenom devatenáct. To společně zvládneme. Tak se vraťte do polohy a budeme pokračovat.“

Pokračování příště