Dopravní nehoda ve Spankolendu - 2. část

Náraz! Plechový zvuk!
Osud mne dostihl rychle ve formě starého mikrobusu. Zastavil jsem u obrubníku. Vystoupil jsem z auta a šel se podívat na tu spoušť. Zadní nárazník je v háji ale snad pojistka pokryje většinu nákladů na opravu. Litoval jsem nárazník a v tom jsem si uvědomil, že někdo stojí za mnou.
„Je mi to moc líto. Je to jen moje vina, nedávala jsem pozor.“
Otočil jsem se a uviděl, že řidičkou mikrobusu, který do mne narazil, je žena. Pěkná, s dětským obličejem a jemným chováním, které ještě více vyniklo, když vyjadřovala lítost na tím, co způsobila. Měla na sobě kratičké letní šaty, se kterými si pohrával větřík.
Takové osobě jsem byl ochoten odpustit: „Všechno je v pořádku. Slečno, to se může stát každému.“ Lehce jsem pokrčil rameny a vtom jsem si všimnul její nervozity.
„Říkejte mi Susan. Ale nic není v pořádku, měla jsem dávat pozor, zamyslela jsem se, dívala se na nebe a nedívala se na auta přede mnou. Prosím pane, zasloužím pořádný výprask.“
Žil jsem ve Spankolendu několik týdnů, takže jsem nebyl úplně zaskočen těmito slovy, ale přesto jsem na toto nebyl připravený.
Firma, pro kterou jsem pracoval, založila pobočku ve Spankolendu, a mne jmenovali ředitelem pobočky. Měl jsem tady žít přinejmenším několik let. Obyvatelé Spankolendu ctí staré tradice a dodržují mnoho starých obyčejů. Kromě nenapravitelných hříšníků a neposlušných dětí se ve Spankolendu výprasky používají při řešení občanských sporů a přestupků. Jedním ze zvyků je, že občan, který přizná vinu a chce dosáhnout odpuštění, požádá druhou stranu o výprask a vysadí zadek. Občané Spankolendu to dělají ochotně hrdi na staré tradice a považují to za výraz národní soudržnosti. Tak ve Spankolendu nepotřebují moc advokátů.
To byla teorie, jak jsem si ji představoval. Popsaná scéna potvrzovala teorii a teď jsem měl možnost uvést teorii do praxe. Toto byl první případ, kdy mne někdo požádal o výprask. Jednalo se o krásnou pachatelku, a tak jsem chtěl vyhovět, ale bál jsem se, abych vše udělal podle pravidel Spankolendu.
„Jsem ve Spankolendu nováčkem. Mohla byste mi poradit, jak to mám nejlépe udělat?“ zeptal jsem se.
„Proč ne.“ usmála se Susan a pokračovala: „Vím, že jste cizinec, toto je malé město a nic se neutají. Dovolte mi, abych Vám dala několik rad.“
„Především výběr způsobu trestu je zcela na Vás, já do toho nemám právo mluvit. Jste povinen potrestat mne tak, až budete mít pocit, že spravedlnosti bylo učiněno zadost.“
„Já se Vás zeptám, jak byste Vy postupovala na mém místě?“
Sklopila oči a řekla: „Byla jsem nepozorná a způsobila jsem vážnou škodu na Vašem autě a zasluhuji přísný trest.“ Dívala se na mne a přemýšlela asi minutu a pak řekla: „Vidím, že nosíte silný kožený řemen. Myslím, pane, že mne musíte ohnout přes kapotu Vašeho vozu a pořádně mne vyplatit tím řemenem na holou.“
Byl jsem šokován: „Tady na ulici? Veřejně?“
„To je jediný způsob, jak to udělat podle pravidel.“ Lehce zčervenala a řekla: „Vždycky se stydím, když musím vysadit holý zadek. Může ho vidět každý, kdo pojede kolem. V tak malém městě zná každý každého a každý se Vás pak může zeptat: „Jak se má Váš zadek?“ Mohou to udělat dnes nebo třeba za týden.
Podívala se mi do očí: „Ale musím Vám říci, že jsem naprosto přesvědčena, že špatní řidiči představují nebezpečí sobě a druhým a musí být potrestáni. Mohu udělat pro sebe výjimku? Jsem ráda, že to nedopadlo hůř.“
„Co by mohlo být horšího?“
Pousmála se a řekla: „ Jednou se mi stala horší věc. Byla jsem v divadle s přáteli a nemohla jsem se zdržet hlasitých komentářů na adresu hloupého obsahu divadelní hry a kostýmů. Nakonec mne vyvedli na scénu, musela jsem se ohnout přes taburet a při výprasku mne sledovalo 300 diváků. A pak jsem až do konce posledního jednání musela stát na scéně v koutě, čelem ke zdi a s kalhotkami spuštěnými pod zadek. Každý mohl sledovat můj červený zadek, když ho zrovna nebavila scéna.
Mechanicky si sáhla na sukni vzadu při vzpomínce na výprask na jevišti: „To byl případ, který bych nechtěla opakovat. Ve srovnání s tím starý dobrý výprask řemenem na místě přestupku je maličkost.“
„To vypadá, že to není Váš první dopravní výprask.“
Dala ruce za záda a podívala se na mne: „Ano, pane, je to moje třetí nehoda, kterou jsem zavinila v letošním roce. Jste povinen mne potrestat tak,abych na to dlouho nezapomněla.“
Už nebylo co řešit. Ukázal jsem rukou na kapotu a Susan stála před mým autem.