Pexeso

Výměna oken v celém bytě mě donutila k důkladnějšímu úklidu než obvykle, a tak při vytírání šuplíků jsem po více jak třech letech zase držela v ruce gumičkou přepásané Pexeso. Nebylo klasické, bylo ručně malované se specifickou tematikou, a vázalo na sebe spoustu vzpomínek, příběhů i trapasů, bylo prostě určitou zajímavou etapou mého života.

Vytrhnout ale pouze epizodu s Pexesem by asi vyznělo dost divně, a tak když si ho znovu prohlížím, postupně se mi vybavuje celé skoro pětileté období, s jehož určitými částmi včetně již zmiňovaného Pexesa, vás seznámím.

Byla jsem 4 roky rozvedená, když jsem v létě poznala Honzu. Byl o 7 let starší, příjemný, vtipný muž, a tak se naše občasné schůzky staly pravidelnými, oba jsme měli rádi procházky,

občas jsme zašli na večeři, do kina, podnikali jsme celodenní výlety. Poznávání nových věcí včetně občasného experimentování v oblasti sexu nás oba bavilo.

Trávili jsme společně hlavně víkendy, bydlel cca půl hod.ode mně, ale pracoval další hodinu cesty od svého bydliště, v dojíždění do práce se střídali s kolegou, tak v týdnu jsme se viděli jen výjimečně.

Jako každý pátek přijel navečer i před Velikonocemi, naplánovali jsme si společný program, ale ten nám trochu změnil zoufalý telefon jeho kolegy Petra, koupili si novou ložnici, s montáží měl pomoci jeho syn, ale ten si při sportu zlomil ruku. V sobotu večer, po půl dnu výpomoci manželky volal, že pokud se nemají zabít, zda by Honza nepřijel, protože sám skříně a postele nesloží.

V neděli brzy ráno odjel, večer volal, že ještě stále šroubují, vrtají a sestavují jednotlivé díly, že přijede až o Velikonočním pondělí. Ač ráda vyspávám, vstala jsem raději hned po sedmé, aby mě nenašel ještě v posteli. Přijel v devět, já už v kuchyni chystala oběd, symbolicky mě několikrát šlehnul pomlázkou přes zadek a k mému zklamání ji odložil. Dostal čokoládovou kraslici, ale neodpustila jsem si poznámku, že v mém věku (bylo mi 37), by „pomlazení“ mělo být důkladnější. Nedůvěřivě se na mě podíval, po chvilce vzal opět pomlázku, trochu mě ohnul přes kuchyňský pult a vysázel asi 15 pěkně štípajících švihnutí. Poděkovala jsem, ale v duchu si myslela, že ani tentokrát se moc nesnažil. Dal si kávu, vyprávěl o špatné kvalitě a hlavně nekompletnosti nábytku, který včera do noci s kolegou sestavoval, i o tom, jak se Petr těšil na pondělní ráno, až ještě v posteli manželku i dceru pořádně vyšlehá na holou, že je letos domluvený i s dcery přítelem, že přijede o hodinu dříve, než řekl jeho dceři, aby „pomlazení“ mělo ty správné účinky. Neodpustila jsem si jedovatou poznámku o tom, že tak to má být atd., a asi se silně dotkla jeho ješitnosti. Počkal, až dám pekáč s masem do trouby, zatáhl v pase za šňůrku u mých domácích kalhot a dost razantně mi je stáhnul, zda úmyslně či náhodou se mu podařilo současně sundat i kalhotky, to nevím, zato jsem ihned pocítila štípání a pálení dopadající pomlázky na můj zadek. Úderů se mi zdálo zbytečně moc, ale statečně jsem držela a řekla si, když provokuješ, cos čekala. Vycítil, že občas nejen vyjeknu bolestí, ale shledal, že některé projevy jsou slastné, tak mi dopřál pořádně. Nepočítala jsem, ale podle rudých pruhů na zadku i stehnech jich málo nebylo. Když dopadl poslední, chvíli jsem si bolavý zadek třela a chtěla natáhnout kalhoty zpět. V tom mi ale zabránil a odvedl mě do ložnice, sroloval dva polštáře, dal pod břicho, abych měla zadek pěkně vyšpulený a sdělil, že dostanu ještě pětadvacet, abych si příště nemohla stěžovat. Zkusila jsem smlouvat, ale odpověď zněla, počítej. Po každých pěti ranách obešel postel, a tak rovnoměrně dopadaly zprava i zleva. Statečně jsem počítala, ale poslední pětice už byla provázená i vzlyky, kterým jsem se neubránila. Chvilku nechal doznít moje pocity spojené s bolestí i rozkoší a začal můj pruhovaný zadek hladit a líbat. Než jsem si v hlavě stačila všechno utřídit, pronikl do mě zezadu a začal tvrdě přirážet a já po chvilku ucítila nádherný prudký orgasmus. A tak jsme společně objevili pro mě do té doby neznámou a nepraktikovanou kombinaci výprasků a milování. Honza konstatoval, že pomlázka zůstane uložena u mě, a protože Velikonoce jsou svátek pohyblivý, bude čas od času využívána.

Příští víkend se ale o ničem nezmínil a mě přišlo nevhodné mu nějak pomlázku připomínat.

Další čtvrtek se mi ozvala spolužačka, se kterou jsem se už řadu let neviděla, že jede k rodičům a zda nezajdeme posedět. Pozvala jsem ji k sobě domů a jelikož jsme se už skutečně dlouho neviděly, měly jsme si o čem povídat pozdě do noci. Ráno jsem do práce zaspala a protože byl konec měsíce, musela jsem zůstat o hodinu déle a některé práce zakončit.

Po půl páté jsem dorazila domů, v obýváku zůstal po večeru plný stůl špinavého nádobí, na zemi drobky, poházené oblečení po ranním zběsilém poklusu do práce, v ložnici rovněž. Pustila jsem si ze satelitu na MTV kanálu písničky a rychle začala s úklidem. Honza nepořádek neměl rád. Obvykle přijížděl po 18h., ale tentokrát se objevil o hodinu dříve. Trochu nechápavě se díval na tu spoušť a moje spokojené pohupování v rytmu písniček a zmatené pobíhání mezi myčkou, koupelnou a ložnicí. Vysvětlení o návštěvě spolužačky poslouchal už jen na půl ucha, odešel do chodby a vrátil se s pomlázkou. Nijak zvlášť jsem neprotestovala, z gauče, ze kterého jsem odstraňovala poslední drobky a popadané oříšky, mě ohnul přes boční opěru, vykasal dlouhé pracovní tričko, ve kterém doma obvykle uklízím, ke kolenům stáhnul kalhotky a pomlázka začala pravidelně dopadat na vyšpulený zadek. Každou sérii ran komentoval za co je, a kolik „provinění“ hodných trestu našel v ložnici, obýváku a kuchyni jsem se nestačila divit. Viditelně ho to bavilo a výsledkem byl ještě zmalovanější zadek než o Velikonocích. Krásné a dlouhé milování ale veškerou bolest vynahradilo.

Večer při vínku mi začal vyprávět, o čem celý týden přemýšlel. Že se mu velice zalíbil způsob odměn a trestů a pokud budu souhlasit, že vždy na víkend připraví či společně vymyslíme scénář a dle něj budou následovat tresty. Každá nová věc mě láká, a tak jako jsme vyzkoušeli různé pomůcky a praktiky při milování, souhlasila jsem s jeho nápadem. K inspiraci nám přispělo i několik videokazet a časopisů. Že svůj nápad začne uplatňovat hned v sobotu ráno, mě trochu zaskočilo, ale než jsem pochopila, že mě jen nehladí, ale přivazuje mi ruce k zadní kovové pelesti postele, bylo pozdě na obranu či dotazy. Dva polštáře pod břicho, jeden přes hlavu, prý kdyby mě napadlo křičet, abych v sobotu ráno nerušila sousedy. Stopy po včerejším zmrskání byly ještě hodně čerstvé a tak rány bolely mnohem víc než předchozí večer a polštář po chvilce skutečně tlumil můj nářek a vzlyky. Zadek už nepálil, ale hořel a fest bolel. Odměna však následovala sladká, vášnivé milování a snídaně do postele. Přišel s nápadem, že pomlázka by zevšedněla, že vymyslíme či zakoupíme další pomůcky. Domluvili jsme pravidlo, že výsledkem všech trestů budou maximálně modřiny či snesitelné pruhy či jelita, že žádnou pomůcku, kterou donese nebo vymyslí či zajistím já, předem neodmítnu a bude vyzkoušena. Pak až padne rozhodnutí o dalším využití či zamítnutí. Aby jenom neteoretizoval, podal mi papír a každý jsme měl napsat pět dostupných pomůcek, které v brzké době vyzkoušíme. Uvědomila jsem si, že ač já velikonoční provokací všechno rozjela, jeho to začalo bavit mnohem víc. Mých pět nápadů – ruka, pomlázka, metla, jalovec a plácačka s nadšením uvítal, moje hodnocení jeho nápadů – kožený pásek, vařečka, lískový prut, plácačka na koberce a důtky bylo o poznání chladnější. Tím plány skončily, večer jsme odešly do kina, já se trochu díky zmrskanému zadku při dosedání vrtěla, pak jsme zašli na vínko. V neděli mě požádal, zda bych mu nenapsala dopis jeho mobilnímu operátorovi, se kterým se už několik týdnů neúspěšně dohadoval ohledně jedné platby. Před odjezdem mi řekl, že příští víkend jede na Moravu k rodičům a tudíž nepřijede, a tak navrhl, že pětadvacet, o které budu ochuzena, mi vyplatí předem. Vůbec mě jeho nápad nepotěšil, následovala dost ostrá výměna názorů, ale ukecal mě a závěr byl jasný, hra je hra a neměla by se kazit. Dobrovolně – nedobrovolně jsem se přemístila do ložnice, srolovala polštáře pod břicho a známý zvuk se rozléhal ložnicí. Tentokrát jsem už od začátku pociťovala pálivou bolest, a tak jsem se snažila rukama chránit zadek a mrskáním a stáčením těla uhýbat před pomlázkou. Několikrát mě důrazně napomenul, a když napomenutí nebylo účinné, ruce přivázal šátky, nohy obinadlem k posteli a pomalu začal odpočítávat nových pětadvacet. Pak se jen rychle rozloučil a já měla 14 dnů na přemýšlení, zda pokračovat nebo raději hned v začátku tyto praktiky ukončit. Do telefonu a mailů mi sděloval spoustu dalších bláznivých nápadů a moje zvědavost zvítězila.

Ve středu volal, že přijede už ve čtvrtek, protože v pátek pojede s kamarádem do soboty na ryby. Část volného víkendu mě docela potěšila, aspoň si v klidu udělám něco doma, případně zajdu ke kamarádce na pokec.

Ve čtvrtek přijel o něco dříve než obvykle a já si teprve, když vešel, uvědomila, že jsem na požadovaný dopis úplně zapomněla. Měla jsem na sebe vztek, sama nemám ráda, když někdo nedodrží, co slíbí. Uvařila jsem nám kávu a mj.mu sdělila, že jsem na dopis zapomněla. Přišlo mi vhodnější to říct sama, než doufat, že se třeba nezeptá. Jen pokýval hlavou a řekl, že doufá, že vím, co si zasloužím. Zapomenout může každý, ale nechtěla jsem rozvíjet filosofickou debatu na toto téma, tak jsem se slovy „za blbost se platí“ odešla do ložnice nachystat se do správné polohy. Když ale za mnou nepřišel, začly se mi hlavou honit myšlenky, co asi chystá. Ale to už mě volal a značně naštvaný se ptal, kam jsem „schovala“ pomlázku. Nic takového by mě ani nenapadlo, tak jsem jen odsekla, že asi někam zapadla, možná za botník nebo skříň. Oba jsme hledali, v chodbě nikde nebyla, vrátila jsem se do ložnice, pod postelí taky ne, prošla jsem celý byt, i místa naprosto nepravděpodobná. Snažila jsem si vybavit její poslední použití, ale stopa končila předminulou neděli večer a kam pomlázku odložil, jsem neměla tušení, dokonce mě napadlo, zda ji i neodvezl. Znovu procházel byt, nakukoval do skříní i všech zákoutí, rozmrzele se podivoval, že jsem si celých 14 dnů nevšimla, že není na svém místě. Snažila jsem se všechno obrátit v žert, že urychleně napíšu dopis a pak se poctivě, až ji najdeme, o svůj díl přihlásím. Těžko v sobě dusil vztek, který jsem zase nemohla pochopit já, stál opřený o parapet okna v ložnici, a jak si ještě víc rozhrnoval záclonu, pomlázku objevil. Zůstala ležet v dvojitém plochém radiátoru, kam ji pravděpodobně v neděli odložil, a přes záclony a závěsy, které zčásti radiátor kryjí, nebyla vůbec vidět. Bylo mi to divné, protože oba jsme v ložnici hledali, ale zapadla přesně a nikde nevyčnívala. Nachystala jsem se do polohy jako před půl hodinou, ale první švihnutí nebylo švihnutí, ale spíš praskání a kousky suchých proutků se odlomily, dělaly nepořádek na koberci, ale mrskat s nimi rozhodně nešlo. 14denní pobyt pomlázky na topení, i když v ložnici zapnutém jen na polovinu výkonu, udělal své. Začla jsem se smát, chtěla jsem vstát a dokonce i navrhla, že se pokusím zajistit pomlázku novou. Na jeho tváři se ale úsměv rozhodně neobjevil, naopak mě posunul blíž k pelesti a přivázal ruce. Odešel do kuchyně a přinesl si vařečku. Párkrát s ní klepnul o dlaň, mě už úsměv dávno opustil a jediná věta, co řekl, byla: počítej, 25 za zapomenutí, 25 za nepostarání se o pomlázku. Protestovala jsem, že pomlázku tam odložil on, tudíž je to vina nás obou a vařečkou, že to bolí víc, než pomlázkou, tak ať sníží počet. Rány začly dopadat pravidelně vpravo a vlevo, po deseti na každé půlce dal pauzu, ale o snížení ani zmínka. Zadek rudnul, naskočily mi první modřiny a já stěží zadržovala nářek, druhá desítka byla krutá, škubala jsem se bolestí a mrskáním nohou několik ran trochu překazila. Varoval mě, že dostanu ještě víc, nohy přivázal obinadlem a nerušeně dokončil 50 ran. Na těch posledních si dal zvlášť záležet, bolest projela až do konečků prstů. Slzy mi tekly do polštáře a naivně jsem si myslela, že to mám za sebou. Chvíli mi zadek hladil a proklepával, ale stále mě neodvázal. Ledovým hlasem řekl, že jsem ho fakt naštvala, a komandováním kolik a čím mě má potrestat, že jsem si situaci jenom zhoršila. Že bude respektovat, že už vařečkou ne, ale že mi ještě pětadvacet neodpustí.

Pustit se do diskuse jsem nenašla odvahu, a když jsem letmo spatřila, že vytahuje z riflí kožený pásek, jen jsem vykřikla: “tím nééé“. Přes hlavu mi přehodil polštář, správně odhadl, že brek a nářek bude hlasitý a sám začal počítat. Po deseti ranách opět krátká pauza, obešel postel z druhé strany, aby prý síla úderu byla rovnoměrná a já si nemohla stěžovat, což mě skutečně v tu chvíli ani nenapadlo, a opět přehnutý pásek maloval jelita na můj fialovomodrý zadek. Zda posledních pět úderů bylo o poznání silnějších nebo už jsem bolest nerozlišovala, netuším. Odvázal mě a já vzlykajíc, dle domluvy, poděkovala. Ani se mi nechtělo vstávat, rozbolavělý hrbolatý zadek strašně pálil. Odešel si vzít zvonící mobil a já jen zaslechla, že se domluví se mnou a ozve se. Volal mu Petr, že by na ryby mohli odjet už dneska. Neměla jsem jedinou myšlenku s ním diskutovat a snad byla i ráda, že odjede hned. V lednici měl s sebou nachystané jídlo, tak si ho sbalil, políbil moji uslzenou tvář i bolavou zadnici a odjel.

Plánovaný sobotní návrat posunuli na neděli a když odpoledne dorazil, bylo vidět, že u vody asi bylo zima a museli se pravidelně zahřívat něčím ostrým. Hned ve dveřích hlásil, že na mě myslel a vyndal z tašky čokoládu a taky asi metrový prut. Že prý zatím bude suplovat zničenou pomlázku. Vykoupal se, s chutí snědl talíř polévky i guláš, chvíli vyprávěl, ale pak se přikryl dekou a ve vteřině v obýváku na sedačce usnul. Doznívající alkohol a nedostatek spánku vykonal své. Šla jsem si prohlédnout prut, dala ho do džbánku, kde měla dříve místo pomlázka a kam v nejbližších dnech musím dle pokynu zajistit proutky na metlu, protože sehnat pomlázku mimo období Velikonoc, jsem vzdala. Byla jsem ráda, že spí a nezkouší pružnost prutu na mém zadku.

Protože v neděli večer vždy nejpozději kolem desáté odjížděl, aby nemusel v pondělí vstávat před čtvrtou, snažila jsem se ho několikrát vzbudit, ale po pátém marném pokusu jsem to vzdala a šla si lehnout do ložnice. Kolem půl čtvrté jsem uslyšela slabý šramot, jak vstával a oblékal se, ale chuť ještě spát byla silnější. Pak tiše otevřel dveře do ložnice, chvilku mě hladil a tiše řekl, že jsme včera nevyzkoušeli nového „pomocníka“, a to že bych mu určitě neodpustila. Než jsem si ve čtyři ráno srovnala myšlenky a jeho slova, co tím myslel, bylo pozdě. Deka dole, noční košile vykasaná, ruce přivázané, polštář na hlavě. Zadek byl stále ještě zbarvený po čtvrtečním řádném výprasku, i když už bolel o hodně méně. Nepříjemné zasvištění a první dopad prutu a hrozná bolest. Pokud jsem remcala a myslela si, že rány vařečkou nebo páskem hodně bolí, ve srovnání s prutem to bylo skoro hlazení. Druhá, třetí, čtvrtá dopadaly pravidelně, sotva jsem chytala dech a slzy a nářek ani polštář nedokázal úplně ztlumit. Po desítce opět obešel postel, cítila jsem, jak mi naskakují jelita, byla jsem zpocená a chvěla se bolestí i brekem po celém těle. Nijak to neprotahoval, ale mě těch pětadvacet připadalo jako věčnost. Uvolnil mi ruce, polibky posázel krk, záda i zadek, rychle se rozloučil a odjel.

A já musela zrušit masáž, protože s takto vybarvenou zadnicí jsem jít nemohla a celý týden jsem přemýšlela, jak úplně od těchto praktik neupustit, ale současně si stanovit přesnější pravidla a meze.

P.S. Pexeso, slibované v úvodu textu, se do povídky už nevešlo, ale příště se tam snad dostane. Zjišťuji, že psaní, kterému jsem se řadu let teď nevěnovala, mi nečiní žádné potíže, naopak mě opět baví, tak snad nepůjde o planý slib.

Autorka: Avellana