Pohádka o Marušce

Když macecha vyhnala den před Novým rokem Marušku pro jahůdky, bylo dívence dost ouvej. Ale protože jí macecha slíbila, že pokud nesplní úkol, nařežou jí ona i jejich správce vařečkou, klepáčem na koberce, lískovkou, březovou metlou, vrbovými pruty, řemenem, holí atd. (chybějící nástroje si laskaví čtenáři doplňte podle svého gusta), což bylo u nich v podstatě na denním programu za každou maličkost, nezbylo jí než poslechnout. Obula si tedy dřeváčky, přes kraťoučké šatičky si oblékla starý ošoupaný a dost děravý kabátek, vzala košíček a vydala se k lesu. Venku bylo tolik sněhu, že ho měla až po pás, ale to ji neodradilo od toho, aby se nepokusila vrátit s úspěchem. Rozhodla se totiž, že dnes chce spát na zádíčkách a ne na bříšku, jak tomu po těch pravidelných výprascích na její holý zadeček bývalo běžné. Mířila k pasece, kde v létě bývalo lesních pochutin až až, a doufala, že nějaké jahůdky ještě najde a že si tak usmíří svou přísnou, ale spravedlivou macechu, která ji sice mydlí téměř každý den, ale v podstatě to s ní myslí dobře, protože jí jde jen o to, aby byla Maruška poslušné děvče za všech okolností a hlavně, aby se už konečně polepšila.

Když přicházela k pasece, zahlédla nedaleko světélko i vydala se k němu. Ukázalo se, že je to ohýnek , u kterého sedělo dvanáct mužských postav. Jeden z nich se jí otázal: „Kampak jdeš, Maruško, a na co máš ten košíček?“. Maruška, které vůbec nebylo divné, že ji oslovuje neznámý člověk jménem, mu vysvětlila, že musí splnit takový nepatrný úkol své macechy, jinak že ji čeká pěkný sekec na holou. „Jo, poslouchat se musí“, řekl na to ten muž, „kam by jinak svět dospěl, kdyby holky a ženský neposlouchaly na slovo, tak je to správné!“ dodal ještě a pak jí řekl, ať tedy jde hledat jahůdky, oni že ji rozptylovat nebudou. No a Maruška se pustila do práce, protože sice občas asi zlobila a byla za to určitě zcela oprávněně bita, ale jinak to v podstatě byla velice hodná a poslušná holka. A jak tak v předklonu, obrácená zády k tomu tuctu mužských, hrabala ve sněhu jako krtek, kabátek i sukýnka se jí vyhrnuly a pozorným zrakům přihlížejících postav se ukázala její prdelka v čistých, ale x-krát spravovaných a neustálým praním skoro průsvitných, kalhotkách s nohavičkou. To se těm pánům moc líbilo a oči jim jen svítily. Jenže ouha, Maruška se zrovna prohrabala až k trávě, když se ozval zvláštní zvuk a její vetché kalhotky jí ruply ve švu a ukázala se její pevná (po pravidelných masážích její starostlivé a pečlivé macechy) hezká holá zadnička. Děvenka pocítila chlad, sáhla si dozadu a bylo jí vše jasné. „To musím hned po návratu rychle zašít, aby si toho moje drahá maceška nevšimla“ řekla si Maruška a pak se omluvila těm pánům za to, že na ně nechtěně vystrčila svou holou zadní tvářičku. Ti se ale, k Maruščině překvapení, vůbec nezlobili. Ten nejstarší z nich povstal a řekl holčině: „My jsme, Maruško, měsíčci, proto je nás dvanáct, a můžeme Ti pomoci splnit Tvůj nelehký úkol, pokud ovšem budeš souhlasit s naší jedinou podmínkou“. Marušku napadlo, že budou asi chtít nanosit dříví, aby jim oheň nevyhasl, což jí připadalo normální, u nich doma chlapi také skoro nic nedělali, jenom poroučeli, takže bezelstně přikývla a slíbila, že souhlasí se vším, co po ní budou požadovat. Měsíčci se po sobě podívali a mlsně si už olizovali rty, ale nejstarší z nich, Prosinec, který celou debatu vedl, je rychle napomenul, ať nemyslí na žádné nepravosti, ty přece do pohádek nepatří. „Naší jedinou podmínkou, Maruško, je to, že si od nás všech necháš naplácat na holou“ řekl jí a čekal, zda si to holčina ještě nerozmyslí. „Naplácat rukou?“ zeptala se dívenka a když ji ujistili, že opravdu jenom rukou, nadšeně souhlasila. Tak příjemný výprask už nedostala dlouho, takže nebylo o čem diskutovat. A když jí navíc Prosinec sdělil, že od každého z nich dostane jen 10 ran, byl její vděk neutuchající a hned mu běžela políbit ruku. Takže dohoda byla uzavřena a Prosinec rozhodl, že začnou od Května.

Maruška si odložila na blízký smrček svůj kabátek, aby těm hodným pánům nepřekážel, a cupitala k hezkému mladíkovi, což byl Květen. Poslušně se mu přehnula přes kolena a čekala, že jí hned vyhrne sukýnku a stáhne kalhotky, jak tomu byla z domova zvyklá. Místo toho ji ale čekalo překvapení, protože mladík ji pohladil po zadečku a jenom lehce ji vyplatil přes sukýnku. Dívka se mu totiž moc líbila a dokázal si spočítat, co ji ještě čeká od ostatních. No a taky to byl měsíc lásky, že? Takže když skončil, Maruška ho objala kolem krku, políbila a hned se přesunula k Červnu. Ten už ji sukýnku vyhrnul, kalhotky ale nechal (ostatně, díky té trhlině, to vyšlo nastejno) a už silněji ji začal pleskat po zadečku. Jiná dívka už by vzdychala, vřískala a vůbec vydávala nejrůznější zvuky, ale pro naši hrdinku to bylo jen jako pohlazení, takže vzorně špulila svou sedínku a ani se nehnula. Když Červen skončil svou bohulibou činnost, opět ho objala, políbila a nezapomněla mu poděkovat. To už se ale připravoval Červenec. Odložil si kabát, napřáhl k dívce pravou ruku a ta hned pochopila, co má udělat. Vyhrnula mu rukáv a hned se mu přehnula přes kolena a vystrčila svůj zadeček, co nejvíc to šlo, prostě tak, aby byl spokojen. Urostlý mužský, jakým Červenec nesporně byl, se rozhodl, že napraví to, co jeho dva předchůdci, podle něj, dost odflákli, takže sukýnka hned putovala nahoru, kalhotky zase dolů a už začaly mlaskat první rány na obě její pěkné polokoule. Ty už Maruška cítila, ale protože měla tak kvalitní a pravidelný trénink z domova, jenom se lehce zavrtěla na chlapských kolenou a ani nepípla. Měsíček byl docela překvapený, ale nemohl nic dělat, svých deset už jí vyplatil a přídavek Prosinec nedovolil, tak se rozpačitě nechal opět obejmout a políbit a jenom sledoval, jak Maruščin jen lehce zrůžovělý zadeček putuje k jeho sousedovi. Srpen byl chlap jako hora a když viděl, jak se holčina k němu s úsměvem hrne, rozhodl se, že jí dá pěknou lekci a ukáže jí, co to je pořádný vejřez, i když jen rukou. Ostatně, ty jeho byly skutečně jako lopaty. Maruška už se ani nenamáhala si natahovat kalhotky a poslušně se mu přehnula přes kolena. Měsíček si ji ale přehodil na druhou stranu, byl totiž levák, prohnětl její prdelku a napřáhl se k prvnímu úderu. Joj, to mlasklo! Ostatní soukmenovci jen vykulili oči a Květen nesouhlasně zavrtěl hlavou. Dívčina však uznale přikývla. Slibovali jí výprask, tak teď to konečně začíná. Hlavně ale nesmí udělat maceše ostudu a nějak zbaběle fňukat, to by si její vychovatelka za svou neúnavnou péči o její pozadí nezasloužila. Vzpomněla si přitom, jak se macecha vždy zlobila, když o ni přerazila nějaký trestný nástroj a jak prohlašovala, že „ten parchant má snad prdel ze železa“. Teď tedy jenom doufala, že jí Srpen dá co si zaslouží, když si vybrala tuhle snadnou lekci výměnou za namáhavé hledání a sbírání lesních plodů. No a měsíček se snažil. Přes veškerou snahu ulítlo Marušce občas uznalé ocenění jeho výkonu, jako: „Jau, ta sedla.“ nebo „Auvajs“, ale držela se statečně a neporušila svůj slib, že se nesmí zvednout ani si dát ruku na ochranu své zadničky. Jenom občas vystřelily její nohy nahoru, to jí ale její exekutoři tolerovali. Každá rána byla provázena zvukem jako když padne výstřel, naštěstí jich bylo jen deset a ta poslední jí právě přistála na zadnici. Maruška si otřela pot z čela, ale už se zase usmívala a uznale vtiskla polibek na ruku, která jí právě tak silně nasekala. Srpen se pyšně rozhlédl po svých kamarádech, jako by chtěl říci – „Vidíte, truhlíci, takhle se musí zacházet se ženskýma!“, pak se nechal obejmout a políbit. Maruška si trošku promnula svůj zadeček, ale nezdržovala a už se ukládala na klín Září. Ten se sice snažil, ale razance Srpna se mu docílit nepodařilo, ať dělal, co dělal. Jenže dívence už připadala ta výplata stejně silná a neubránila se občasnému vzdychání a funění. „Nějak ztrácím výdrž“ pomyslila si a pak jí to došlo: Jasně, vždyť ona nebyla už dva dny bita! Macecha si totiž přeležela na peci ruku a tak proběhly celé dva dny bez klasického potrestání. „No a to mám za to, teď nejsem ve formě!“ zahanbeně si přiznala dívka, „musím zatnout zuby, abych své skoromatičce neudělala ostudu“. Rozloučila se se Zářím stejným způsobem jako s ostatními a , už poněkud váhavěji, se přesunula na klín Říjnu. Ten si ji podržel levou rukou, pravou nabral ze země sníh a potřel jím dívčin, teď už pěkně červený, zadek. „Jé, to studí“ vypískla Maruška a pak pištěla dál. Tenhle měsíček jí totiž vyplácel na mokrý zadek a to tedy pěkně štípalo. Ostatní kamarádi uznale pokývali hlavou „Jo, náš Říjen, to je koumák“ a sledovali, jak se červené pozadí červená stále víc. To už přišla ale řada na Listopad. Stárnoucí muž sice neměl takovou páru jako jeho poslední předchůdci, ale zase věděl, kde je nejcitlivější místečko – tam, kde stehýnka přecházejí v zadnici – a tak jí vysázel všech deset ran tam. A Maruška už neudržela slzičky a začala vzlykat, ještěže Listopad právě skončil. Rychle si stačila trochu prohníst svou, teď už pěkně bolavou, sedínku a už ji očekával Prosinec, nejstarší z měsíčků a také jejich mluvčí. Ten si ji napřed posadil na klín, utřel jí slzičky, pochválil za to, jak byla statečná a pak jí pošeptal, že teď ji to bude bolet už jen trošku. Pak si ji přehnul přes kolena a relativně lehce jí vysázel svých deset ran. Jenže Marušku už zadeček dost bolel a uvědomovala si, že ji čekají ještě čtyři kola! Z její hezké tvářičky už zmizel úsměv a trošku popotahovala, když děkovala kmetovi za jeho porci výprasku. Pak se jí ale oči zase rozzářily, když Prosinec oznámil, že už dostala dost a že by se nehodilo, aby ji vypláceli ti kluci (přitom se podíval na zbývající čtyři měsíčky). Naopak ti dneska hodně zlobili sami, tak se rozhodl, že jim teď zase naseká, na jeho výslovný příkaz, Maruška. Zatím, co malí kluci, Leden s Únorem, jenom mlčky sklopili zrak, puberťáci Březen s Dubnem začali silně protestovat. Zaprvé se těšili na to, jak si hezky zblízka prohlédnou tu dívčí prdýlku (u ohně totiž na dálku toho zas až tak moc vidět nebylo) a zadruhé na to, jak jí budou moci pořádně naplácat (což se jim zatím ještě nepodařilo si vyzkoušet) a místo toho má tahleta holka nařezat JIM? No to snad ne !!!!! Jenže stařešina jim klidným hlasem oznámil, že jestli se jim to nelíbí, požádá Červenec a Srpen, aby se jejich potrestání ujali oni, a tak rychle zmlkli a jenom se dál mračili. Maruška s úsměvem došla k Lednu, ten jí rychle uvolnil své sedátko a když se na něm pohodlně usadila, jenom mu ukázala na svůj klín a klučina už tam ležel. Pro dívku to byla premiéra a tak ho jen lehce vyplatila přes kalhoty a vděčně pak přijala jeho poděkování. Přes kalhoty pak dostal i Únor, to už ale holčina přitvrdila a klučík občas vypísknul. Teď ji ale čekali ti dva puberťáci. Maruška se tázavě podívala na stařečka, ten pokýval hlavou, jako by jí četl myšlenky, a pronesl zřetelně: „Těmhle dvěma na holou, Maruško!“ a zpražil pohledem oba zmíněné, kteří se už chystali vehementně protestovat, tak, že ani nešpitli. No a Maruška si to začala vychutnávat. Najednou byla jako vyměněná a přísným hlasem poručila Březnu, aby si stáhl kalhoty (okamžitě!) a přehnul se jí přes kolena. Ten už ani necekl a za chvíli se na dívku, poprvé v jejím životě, usmívala holá mužská (no tak skoro mužská) zadnice. Přestože to pro ni bylo poprvé, měla dost zkušeností z vlastních výprasků, aby věděla co a jak má dělat a Březen se nestačil divit, kde se v té útlé dívce bere taková energie. Takhle nasekáno už totiž nedostal dlouho. A Maruška s uzarděním sledovala, jak jí starší měsíčci uznale gratulují k provedenému výkonu. Nechala si poděkovat, nastavila tvář k polibku a pak už ji čekal rádoby „drsňák“ Duben. Ten ještě jednou zkusil vyškemrat na stařešinovi, aby si mohl alespoň nechat na sobě kalhoty, ale Prosinec své předchozí rozhodnutí měnit nehodlal. Kluk se tedy přiklátil s rukama v kapsách k Marušce a moc se mu nechtělo pokračovat. „Tak bude to? Nebo Ti je mám stáhnout sama?“ řekla přisným hlasem dívka. Nezbývalo mu nic jiného než poslechnout a za chvíli už jí ukazoval své holé zadní tváře i on. A holčina si vzpomněla na to, co jí provedl Říjen a rozhodla se to, pro zjevný úspěch, zopakovat i na Dubňáskovi. Pořádně mu na zadku rozetřela plnou hrst sněhu a pak už se ozývalo jenom systematické mlaskání jejích úderů a do toho jen sykání trestaného. No a když dopadla poslední rána, shodila ho Maruška do sněhu tak, že tam dopadl svou holou zadnicí. „To Tě pěkně ochladí“ řekla mu se smíchem a vzápětí už se smáli i ostatní. Nakonec to nevydržel ani nasupený Duben a za chvíli se chechtali všichni.

„Tak, Maruško, a teď ty Tvoje jahůdky, ať to doma neschytáš. Dneska už jsi dostala dost“, pronesl, teď už zase vážným hlasem Prosinec. „Leden s Únorem Tě dovedou na místo, kde jich je pořád dost, můžeš si jich nasbírat celý košíček. A ještě něco Ti přidám“ řekl, sáhl do své mošničky a vytáhl z ní zbrusu nové kalhotky s rozparkem vzadu. „Jsou velice praktické“ dodal ještě s úsměvem. „Ale ty svoje staré si ještě dnes zašiješ, na práci Ti budou dobré, slibuješ?“ jakoby přísně jí řekl a pak už se nestačil divit, když mu Maruška padla do náručí, ještě jednou poděkovala za všechno a dala mu pusu, jakou už dlouho nedostal. Pak zamávala i ostatním, Leden s Únorem ji vzali za ruce a vyrazili pro ty jahůdky. A světe div se, najednou se zvedl Březen a zavolal na ně, ať počkají, že jim pomůže sbírat. A vrchol všeho nastal, když se bez řečí, s hlavou sklopenou (aby nebylo vidět, že se červená), zvedl i Duben a svým klackovitým způsobem se vydal za nimi také. Ostatní měsíčci jen beze slov uznale pokývali hlavami, ten jejich stařešina je ale chytrá hlava…

Moje nová sekretářka

Když jsem v práci povýšil a dostal svou první sekretářku, byla to asi 55 letá žena Jarmila. Nebyla to tedy typická sekretářka z erotických snů mužů a erotických povídek. Ale já s ní byl naprosto spokojen. Byla velmi zkušená a schopná. Dostal jsem od ní mnoho cenných rad, jak s kým jednat, jak to vlastně v branži chodí, dokázala leccos zařídit. Svou práci zvládala skvěle, tak jsem byl poněkud zděšen, když jsem zjistil, že odchází do důchodu. Personální ředitel našeho podniku mi doporučil přijmout na její místo nějakou absolventku, abychom ušetřili mzdové náklady. Že je spousta absolventek zdejší obchodní akademie. To má jistě pravdu. Dali jsme si tedy inzerát a přihlásilo se nám asi 60 zájemkyň. Ani mě to nepřekvapilo. Skoro každý by rád pracoval v kanceláři a sehnat dobré místo v dnešní době je velmi těžké, zvláště pro mladého člověka bez praxe, což vím z vlastní zkušenosti. Poté, co personalista informoval uchazečky o platu a náplni práce, několik jich odpadlo. I tak jich zbývalo asi 40, tak jsem požádal personalistu, aby mi to trochu protřídil a poslal mi jich k pohovoru 10-12. Pro dívky a ženy jsem připravil všeobecně vědomostní test a vyzkoušel si každou z nich ze psaní všemi deseti. Diktoval jsem jim dopis, poměrně rychle. Některé nasekaly spoustu chyb, ale některé byly fakt dobré. Po pečlivém zkoumání jejich výsledků ze psaní a testu, jsem se rozhodoval mezi 3 kandidátkami. Nakonec jsem vybral tu nejkrásnější, brunetku Janu. Chodí k nám často i významné návštěvy a chtěl jsem reprezentativní typ. Tato dívka nebyla samozřejmě zkušená, ani tolik pohotová jako paní Jarmila, ale byl jsem s ní vcelku spokojen. Akorát mě poněkud rozptylovala, když se někde ohnula, měla velmi pěkný zadek a já jsem "dolňák", jak o mě vědí ti, co mě dobře znají. Nosila černé přiléhavé kalhoty a já měl chuť ji pohladit a poplácat. Ale já v takovou chvíli ji třeba poslal někam pryč a zakousl se do práce. Po asi třech týdnech, co u mě pracovala, začala Jana nosit velmi odvážnou minisukni. Končila těsně pod zadkem, taková sukýnka se jen tak nevidí. A když se někde ohnula pro lejstra, viděl jsem velmi dobře její kalhotky! "No to si dělá legraci!" pomyslel jsem si. "Ona mě provokuje schválně!" A venku už začínala být dost zima. Sice měla pod tou sukýnkou punčošky a kalhotky, ale to chce nastydnout?! Když se mi tam jedno odpoledne tak producírovala, už jsem neodolal, šel k ní. "No Jano, to nosíte tak krátkou sukni v této zimě?" A středně silně ji plácnul přes zadek. "Vždyť nastydnete!" "Ale nenastydnu, já jsem zvyklá takhle chodit" řekla Jana a usmála se.
Hmm, tak jí asi nevadí, že jsem ji plácnul, uvažoval jsem. Druhý den přišla Jana stejně oblečená, nebo se dá říct neoblečená. A když jsem se vracel z WC, viděl jsem, jak je u mého počítače a něco tam provádí. Jdu k ní a ona mi tam změnila pozadí a dala nějakou fotku se sexy dívkou. "Podívejte pane šéf, tadyta slečna má krátkou sukni jako já!" Já se ale spíše díval na Janin zadeček. Byla tam tak krásně přehnutá. Zrychlil se mi dech. "Jano, jakto že mi tady zlobíte?!" a začal jsem Janu plácat přes zadek. "Jé, auu, au." Celkem jsem ji plácnul čtyřikrát, a to především přes dolní část zadečku, která byla odkrytá z důvodu příliš krátké sukně. "Hihi, tak pane šéf, já už radši vám tady zlobit nebudu." Pak odskotačila zpět na své místo. Já se z toho chvíli vzpamatovával. Byl jsem silně vzrušený. Pak jsem dostal nápad. "Jano, to si nemůžete dovolovat" povídal jsem vážně, "to prostě nemůžete jít jen tak k mému počítači a začít se tam hrabat! Co kdybych tam měl něco důležitého, co se nesluší, aby četla sekretářka?!" "Promiňte, já vim, zachovala jsem se blbě." "Za tohle bych Vás mohl hned vyhodit!" Jana velmi posmutněla a řekla: "Já se moc omlouvám, já tady pracuju ráda. Vim, že jsem udělala chybu." "No to teda jo. Vy byste zasloužila!" "Co bych zasloužila, to myslíte na zadek?" "No jasně!" "No však jste mi naplácal", řekla už se smíchem Jana. "No to bylo spíš jen tak symbolické. To nebyl žádný výprask!" "No to máte pravdu, moc to nebolelo." "Ale vy byste měla dostat na pamětnou, abyste si pamatovala, že lézt do cizího počítače se prostě nedělá!" řekl jsem přísně. "Moc se zlobím, co mám dělat, strhnout Vám prémii?" "No já nevim, třeba.... Ale nešlo by to udělat jinak? Že byste mi teda naplácal?!" začervenala se Jana. "No myslím, že to je dobrý nápad. Nechci se Vás zbavit, ale chci abyste dostala na pamětnou." "Hmm." "Tak Jano, tak pojďte sem ke stolu." Jana vstala a pomalu přicházela, vypadala nejistá. "Tak se ohněte tady přes stolek." Jana to udělala. Snažila se přidržet si sukni co nejvíc dole, ale ta se stejně vyhrnula do půlky zadečku. Přistoupil jsem k Janě a sukni vyhrnul úplně nahoru. Koukal jsem se na její krásný zadeček, v hnědých punčoškách, měla taky černé vykrojené kalhotky. "Tak teď dostanete pětadvacet!" "Není to moc?" zeptala se se strachem Jana. "Je, ale vy jste zlobila!" řekl jsem přísně a už plácnul Janu přes pravou půlku. "Jau." Pak jsem ji plácnul znova na totéž místo. "Auuu." Poté následovaly dvě rány přes levou půlku. "Ss, jau." Pak jsem začal vyplácet Janinu prdelku ještě intenzivněji a trochu zrychliil frekvenci. "Auu, aaa, au, pane šéf to bolí." řekla prosebně Jana po 8 pleskancích. "Pálí to, že?" "Ano, pálí." "Tak si pamatujte, že do cizího počítače se neleze!" a vysázel jsem Janě další čtyři pleskance. Jana sténala. "To už máme 12 ran." A následovaly další čtyři plesknutí. Vychutnával jsem si Janin pevný krásně tvarovaný zadeček. A rány dával tak, abych nejméně dvakrát za sebou zasáhl stejné místo, aby to Janu více bolelo. A další série čtyř ran. "Pane šéf, já si to pamatovat budu, opravdu. To už by mohlo stačit!" "Kdepak, ještě zbývá pět ran." "Nečekala jsem, že to rukou bude tak bolet!" A už jsem Janě dal další pleskanec, do dolní části pravé půlky. "Jauu." Pauza 5 sekund. A další zásah, tentokrát jsem půlky začal hned střídat , takže dostala na levou. "Auu." Opět jsem plácnul Janu na pravou stranu. "Auu." Ale poslední dvě rány, to jsem Janu pořádně plesknul přes levou půlku, dolní část, dvakrát rychle za sebou. "Auu,aaaauu." "Tak to máte za sebou, Jano." "Ano, no to bylo. Můj zadek!" zvedla se Jana ze stolku. A pohladila si prdelku. Pak si stáhla sukýnku. "No teda pane šéf, vy jste mi dal." "Budete si to pamatovat?" "Ano, budu, určitě." usmála se Jana. "To jsem rád." "Už vím, jak nakládáte se zlobivejma slečnama!" Po chvilce mlčení dodala Jana: "No třeba budu někdy zlobit zase! Hihi." Já po chvilce mlčení řekl: "No, tak pak zase dostanete na zadek!" Jana se jen usmála. Ještě že už bylo odpoledne. A brzy se půjde domů. Špatně se mi soustředilo na práci. To mám teda sekretářku!

Vánoční dárky

Scénka číslo 1 – Černá pasažérka

Osoby:                             -      Revizor

-     Černá pasažérka  

 

Prostředí:               nástupiště pražského metra a kancelář revizora

 

Ten den nestál za nic. Od rána jsem už narazil na několik neplatičů, dva kluci mi ale utekli a těch cizinců mi nakonec bylo líto. Koupili si špatný lístek, což  při našich „kvalitních informacích“ opravdu není umění,  tak jsem je nechal být. No a ostatní mi klasicky vynadali, už mě to začíná zmáhat. Ještě, že to dělám jen občas – na vedlejšák. Pak jsem zahlédl tu mladou ženu a bylo mi jasné, že pokud nemá tramvajenku, tak je moje. Duchem byla úplně mimo, nepřítomně se usmívala (krásně!) a když jsem ji zastavil, ani moc nechápala, co po ní vlastně chci. Hezká ženská, asi už ne studentka, moc se mi líbila, ale funkce je funkce a já si taky potřebuji pár korun přivydělat, že? Tak jsem ji chytl za ruku a zopakoval svůj požadavek na prokázání platného a označeného lístku. Teď teprve pochopila, oč jde a začala si prohledávat kapsy. Takže průkazku nemá a tím pádem ani lístek, to je jasné. Nechal jsem ji chvíli hledat a pak jsem jí suše oznámil, kolik činí pokuta. „Prosím Vás, nezlobte se na mě, já tohle fakt běžně nedělám, ale dneska jsem asi zapomněla“ řekla mi tichým hlasem a tvářila se při tom docela upřímně. Jenže tohle mi v podstatě tvrdí každý, koho přistihnu bez lístku, takže se nedá nic dělat, přestupek je přestupek. Požádal jsem ji o občanku a začal si vypisovat údaje. Jméno Markéta se mi docela líbilo, tak nějak k ní sedlo. Sice nebrečela (to nesnáším), ale byla zjevně dost smutná, hlavou se mi začaly rojit myšlenky, že bych ji mohl pustit, pak mě ale naštvala svým prohlášením, že na pokutu nemá dost peněz, protože musí koupit vánoční dárek pro svého přítele, se kterým ztrávila včerejší nádhernou noc. Tak odtud ten zasněný a nepřítomný výraz v její tváři, bylo mi teď jasné, ale čím víc se mi líbila, tím víc mě štvalo to, že mám padnout na znak jen proto, že si včera užívala s jiným chlapem. To tedy pro mě, který žije sám a moc šancí na nějaký trvalejší vztah nemá, je ten nejhorší možný argument, to se fakt netrefila. Jak jsem si ji prohlížel v té její upnuté bundičce a džínách, nemohl jsem si nevšimnout její krásné prdelky. No a v tom mě to napadlo…

Byl jsem si skoro jistý, že opravdu není klasický černý pasažér a že tedy ani nemusí znát výši pokuty, tak jsem ji zkusil trochu (tedy spíš hodně) zvednout a zároveň jí sdělil, že pokud nebude pokuta uhrazena na místě, okamžitě naskakuje pěkně mastné penále. No a zareagovala přesně podle očekávání. Její hezké oči se trochu zamlžily, teď už k pláči neměla daleko, ale v tomto případě bych to i pochopil. Jenže já s ní měl jiné plány a tak jsem se choval neústupně a oznámil jí, že s ní musím sepsat v kanceláři zápis. Stále jen opakovala, že to je poprvé a že ty peníze nutně potřebuje a prosila mě o slitování, nicméně poslušně mě následovala do mé malé kancelářičky a ani si nevšimla, že jsem za ní zevnitř zamkl dveře.

Ještě jsem ji chvilku dusil, předstíral vyplňování dlouhého formuláře a mezitím ji, nenápadně, připravoval na případnou návštěvu exekutora, a přitom jsem si všiml, že usilovně přemýšlí a olizuje si rty. Ta se mi za chvíli zeptá, doufal jsem a dělal dál jako by se nechumelilo. No a už to tu bylo. Odkašlala si a zeptala se, jestli bychom to pro tentokrát nemohli vyřídit jinak? Předstíral jsem nechápavého a stručně jí oznámil, že za svůj přestupek musí být potrestaná a že nechápu, jak jinak by se to dalo vyřídit. „Vy byste vážně zasloužila“ dodal jsem neutrálně (víc pomoci jsem jí už nemohl) a čekal. „Pětadvacet?“ zeptala se tiše a já jenom přikývl. „Na holou?“ dodala a já jí to potvrdil: „NA HOLOU!“. Prostě scénka jak z Postřižin, lepší to být nemohlo. Zkoumavě se na mě podívala a mě se zdálo, že její váhání není ani tak o tom, JESTLI, ale že už je rozhodnutá a jenom to nechce dát najevo hned. „A pak ten papír roztrháte?“ zeptala se ještě a já už byl v sedmém nebi. Potvrdil jsem jí naši dohodu a přikázal, ať si stáhne ty kalhoty, protože je měla dost našponované na tom svém krásném zadečku a mně by to možná šlo špatně. Znovu se na mě podívala a pak už svým pohledem neuhnula ani na vteřinku. Pomalu si postupně svlékla bundu a pak i džíny (s pěkným kroucením v bocích) a zastavila se s rukama u kalhotek. Měla takové ty tříčtvrteční, černé a moc jí to slušelo, tak jsem jí řekl, ať si je ZATÍM nechá a hezky se mi přehne přes kolena. To slovo zatím asi přeslechla, viditelně se jí ulevilo a za chvíli už se na mě usmívala její prdelka, vykukující z těch černých sexy kalhotek. Ještě jsem jí dal pokyn, aby si nahlas počítala, pohladil jsem ten krásný zadeček a pak už jí přistála první rána na pravé půlce. Vzápětí druhá na levé a když přitom vzorně odpočítala „Dva“, zastavil jsem se a vysvětlil jí, že musíme začít od začátku, protože KAŽDÁ z jejích půlek dostane pětadvacet. Obrátila ke mně hlavu, opět se mi dlouze zadívala do očí, vůbec ne nenávistně, spíš zkoumavě, pak hlavu opět otočila zpátky, vystrčila (alespoň podle mně) ještě o trochu víc svou zadničku a čekala na svůj trest.

Začali jsme tedy znovu od nuly a tentokrát již počítala správně. Vyplácel jsem ji se zvyšující se razancí, ale pravidelným tempem a ona se jen lehce kroutila na mých kolenou, občas sykla, ale nekřičela ani neprosila. Statečná holka, musel jsem uznat, ještě ale netuší, co ji čeká dál.

Když dopadla poslední rána na obě půlky, začala se děvenka pomalu zvedat. Na to jsem čekal,  hbitě jí stáhl kalhotky až ke kolenům a zase ji levou rukou stlačil do původní polohy. „Jak to“, vykřikla tichým hlasem, „vždyť jsem už dostala víc, než jsem si myslela“ dodala ještě a opět se na mě podívala tím pátravým pohledem. Vysvětlil jsem jí, že jsme se přece dohodli, že dostane pětadvacet na holou a na tom trvám. Dosud to byl jenom úvod na rozehřátí za tu standardní pokutu, teď teprve přijde vlastní trest za penále a ten bude dle dohody NA HOLOU!. Čekal jsem, že bude vyvádět, ale ona mi svým chováním, které vůbec nebylo submisivní, ale zcela pragmatické a přirozeně vstřícné, lehce vyrazila dech. Ještě jednou se mi zpříma podívala do očí, pokývala hlavou, znovu ji sklopila a já tedy mohl pokračovat.

Její zadeček měl krásně načervenalou barvu, zbývalo tedy už ho jenom dobarvit do optimální červeně. Několikrát jsem ho pohladil a potom ji začal vyplácet. Ukázalo se, že ty malé kalhotky přece jenom nějakou ochranu poskytovaly, protože se viditelně začala kroutit víc. Tentokrát jsem se rozhodl počítat sám s tím, že jsem údery odpočítával od 25 k nule a registroval její boj o to, aby nezačala křičet nebo plakat. Ale držela se opět skvěle, musel jsem v duchu uznat, a na konci už posledních pět ran na každou svou zadní tvářičku odpočítávala se mnou, prostě předvedli jsme docela hezký duet. Když výprask skončil, ještě chvilku mi zůstala ležet na klíně a vydýchávala se. Já také nikam nepospíchal a užíval jsem si ten krásný pohled, který jsem už dlouho nezažil a občas ji po té krásné prdelce pohladil. Když se nakonec zvedla, pohladila si ten svůj sytě červený zadeček a chtěla si natáhnout kalhotky, napadla mě ještě jedna věc. Požádal jsem ji, ať ještě moment počká a rychle se otočil ke svému notebooku a vyťukal tam její jméno. A vida, moje intuice byla správná, našel jsem ji na našem seznamu znova zhruba před půl rokem. Když jsem jí ukázal ten výpis, lehce zbledla a pak už jenom sklopila ty své hluboké oči. „Takže ten papír neroztrháte a já jsem byla bita úplně zbytečně, že?“ pronesla tím svým tichým a příjemným hlasem „a přitom podstatně víc než jsme se dohodli“. Musel jsem uznat, že má celkem pravdu, ale měl jsem ještě ten svůj nápad a nechtěl se ho vzdát. Ze šuplíku svého stolu jsem vyndal plácačku, kterou mi daroval jeden výpravčí při svém odchodu do důchodu. Klasická, jedna strana zelená, druhá červená. Já ji jenom trochu vylepšil tak, že zatímco ta zelená strana byla potažena mechovkou a zeleným filcem, ta červená byla polepena silnou vrstvou tvrdé červené gumy. Na první pohled to ale vidět nebylo. Takže jsem své černé pasažérce nabídl ještě jednu možnost, jak zahladit oba její záznamy - přehnout se přes stůl s tím, že dostane posledních 25 touto plácačkou. Asi nabyla dojmu, že už vážně nemá co ztratit a ten nástroj vypadal trochu jako hračka, takže po chvilce, opět mlčky, pokývala hlavou na souhlas a zaujala určenou polohu. No a já si s ní tentokrát docela pohrál, protože jsem střídal tu jemnou zelenou stranu plácačky s tou podstatně méně příjemnou červenou stranou, což absolutně nečekala. Prvních pár ran dostala zelenou stranou a zjevně nabyla pocitu, že tohle tedy vážně není žádný trest, přesto se u toho krásně kroutila a vzdychala. Pak jsem ale plácačku obrátil a hned první úder červenou stranou z ní dostal výkřik, možná spíš z překvapení, ale asi trochu i z bolesti. No a potom jsem ty strany začal střídat tak, že nikdy netušila, co jí na prdelce přistane. Docela jsem si to užíval, musím přiznat, ale už bylo třeba skončit, musel jsem, bohužel, do práce. Tak jsem jí vysázel posledních pět tou červenou stranou, poplácal jí rukou ten krásný zadeček a ocenil, že dodržela dohodu a já ji dodržím také. Vzal jsem ten formulář, před jejíma, trochu zarosenýma očima, ho roztrhal a zároveň vymazal ten předchozí záznam v počítači. Ona se pomalu zvedla z té pozice od stolu, znovu na mě upřela zrak a nenechala mne ani mrknout na to, jak se pomalu obléká. „Tak tohle bylo opravdu NA PAMĚTNOU“ zašeptala a pak mě, k mému neskonalému překvapení, požádala o tu plácačku. Neměl jsem sílu jí ji nedat, zasloužila si ji bez diskuze. „Takže Na shledanou, nebo radši sbohem“, dodala s lehkým úsměvem „a děkuju“. A já zůstal stát s pusou dokořán. Děkovala za tu plácačku, nebo snad za…. No, to by tedy bylo něco. Pak už jsem jen zahlédl, jak odemyká dveře (takže věděla, že jsou zamčené!) a byla pryč.

 

Klapka, střih, konec.

 

Tomáš s Markétou leží v objetí v posteli v jeho bytě, jsou na boku a Markétin, stále ještě červený, zadeček spočívá v jeho klíně. Právě se společně osprchovali po příjemném milování a teď mají chuť si chvíli povídat.

„Byla jsi skvělá, já už vážně myslel, že nenajdu sílu Ti naplácat, jak jsi se smutně a přitom krásně dívala“ řekne Tomáš a pohladí svou přítelkyni po zadničce. „Jenže pak jsi mi začala vyprávět o vášnivé noci se svým přítelem a to mě tedy nadzvedlo!“„A ty jsi to krásně vymyslel a zrealizoval, včetně toho vtipného dárku“ odpoví s úsměvem Markéta a znovu si prohlíží tu dvoubarevnou plácačku, kterou dostala od Tomáše k vánocům. „Ale ze začátku jsi mě docela štval, byl jsi hroznej suchar a vůbec jsem neměla chuť si od tebe nechat nařezat. Jenže pak jsi se vylepšil a ty nápady byly dobré. Málem jsem měla chuť ti nakonec nabídnout, aby ses se mnou pomiloval“ dodá ještě se šibalským úsměvem. „Tak Ty by ses pomilovala s úplně cizím chlapem jen proto, že Ti před tím nasekal na zadek? A přitom jsi PRÝ za sebou měla krásnou noc se svým přítelem? No, to tedy zírám“ směje se Tomáš. „A na co jsi vlastně potřebovala tak nutně ty peníze, na dárek pro mně? To snad ne!“ „ Jen chvilku počkej“ směje se teď zase Markétka. „Nalej nám ještě to dobré červené vínko a pak uvidíš“, dodá tajuplně. „Teď je řada na můj scénář.“

 

 

Scénka číslo 2 – Návštěva lékařky

 

Osoby:               - lékařka

                            - pacient

 

Prostředí:              lékařská ordinace soukromé kliniky

 

 

Když mi sestra přinesla kartu pacienta, který je teď na řadě, úplně jsem ztuhla. Rozhodla jsem se nedávno, že na kartách musí být fotografie pacientů, mám totiž fotogenickou paměť a takhle si je vybavím hned. Vždyť to je ten revizor, co mi nedávno seřezal jak žito a mně se to tak líbilo, že bych ani moc nebyla proti tomu, kdyby mě nakonec v té poloze, ve které jsem byla ( přehnutá přes stůl s vystrčeným zadkem), pomiloval, chuť jsem na to měla pořádnou, musím přiznat. Řekla jsem tedy sestře, ať pacient ještě chvíli počká a dala se do zoufalé úpravy svého zevnějšku tak, aby mě, alespoň hned od začátku, nepoznal. Vlasy jsem si stáhla do ohonu, nalíčila se výrazně víc, než je u mně obvyklé, nasadila brýle, které už, bohužel, občas na čtení potřebuji, a když jsem se pak podívala do zrcadla, výsledek nebyl špatný. Vypadala jsem starší, přísnější, skutečně trošku jiná. Uvidíme, jak to zafunguje, pro jistotu ještě trošku změním hlas. Přečetla jsem si, s čím k nám přichází a v hlavě se mi začaly rychle promítat možnosti mé odplaty. Počkej, revizůrku, teď jsem tady pánem já, budeš se asi pěkně divit. Požádala jsem sestru, ať ho pošle dál a jakoby se zahloubala do papírů na svém stole.

Když mě tichým hlasem pozdravil, musela jsem se podívat, jestli jsem se nespletla. Stál rozpačitě u dveří, koukal do země, byl zjevně silně nervózní. Kde je ten sebevědomý, nesmlouvavý mužský, kterého si můj zadek tak dobře pamatoval? Fajn, tak dneska přebírám otěže do svých rukou a schválně, co se z toho vyvine. Než jsem stačila odpovědět, nakoukla do ordinace sestra a požádala mě, jestli by už mohla odejít, další pacienty už dnes nemáme a ona musí ještě skočit na poštu, než tam zavřou. To mi docela vyhovovalo, tak jsem na ni jen mávla, ať maže (stejně spěchá na rande, už ji znám dost dobře). Pak jsem tedy spustila hlubším a autoritativním hlasem: „Dobrý večer, pane inženýre, jste u nás poprvé viďte? A co Vás trápí?“ pokračovala jsem nemilosrdně, „máte problémy s prostatou? No, to je ve Vašem věku (to Vašem jsem vyslovila hezky pomalu a důrazně) běžné. Takže, už jste byl někdy na tomhle vyšetření?“ pokračovala jsem a vychutnávala si jeho zjevné rozpaky. Rychle mi sdělil, že vlastně problémy ani nemá, ale poslala ho ke mně obvoďačka na preventivní vyšetření a taky jeho kamarád má prý dost nepříjemné problémy, takže z těchhle důvodů je tady. Trochu jsem brblala, že jsme odborné pracoviště a nesuplujeme práci obvodních lékařů, ale když už tu je, tak že ho prohlídnu. „Tak, teď Vám stručně popíšu, jak to vyšetření probíhá“ řekla jsem jakoby znuděně. „Stáhnete si kalhoty, ohnete se a opřete si lokty o támhleto lehátko, rozkročíte se a pokrčíte kolena a já Vás prstem vyšetřím přes konečník. To je celé, pak uvidíme.“ Když jsem viděla jeho vytřeštěné oči, málem jsem se rozesmála. Nebyl první a nebude asi ani poslední, kdo vůbec netuší, jak takové vyšetření probíhá, ale v jeho případě budu absolutně bezcitná mrcha. Začal trochu zadrhávaně vysvětlovat, že si myslel, že tohle bude sonografické vyšetření přes břicho, takhle se snad vyšetřovalo za Rakouska-Uherska, to snad nemyslím vážně a podobné bláboly. Tak jsem ho hbitě ujistila, že o způsobu vyšetřování s ním nebudu diskutovat, že já mu taky neradím v jeho práci (to se mi docela povedlo, ne?) a ať sebou mrskne, že já tu kvůli němu nebudu trčet do rána. To už ztrácel dech i řeč a jenom pořád mlel o tom sonu. Tak zrychlíme tempo, revizůrku, rozhodla jsem se a kategoricky mu poručila, ať si OKAMŽITĚ stáhne ty kalhoty. Byl tak vyplašený, že mě nakonec poslechl a váhavě si je sundal. Když se na mě tázavě podíval s rukama u svých spodků, musela jsem se na chvíli otočit, aby si nevšiml, jak mi cukají koutky. „No ty spodky taky, to snad pochopí každý. A fofrem!“ Když jsem se otočila zpátky, právě si zakrýval svou mužskou chloubu (no chlouba to tedy nebyla, jeho nervozita a obavy se na ní silně podepsaly), ale stále stál na místě, ani se nehnul.“Tak hezky do pozice, kterou jsem Vám popsala“, snažila jsem se dál o znuděný tón, „už mi nějak dochází trpělivost“. Jenže on začal znovu blekotat, že tohle asi takhle ne, tak jsem si sedla na židli, popadla ho za ruku a než se nadál, ležel přehnutý přes moje kolena a já ho začala vyplácet na holou s příslušným komentářem, jak mi pije krev, že jsem takového pacienta už dlouho neměla a že holt i dospělí chlapi se někdy chovají jako malí kluci, tak potom je nutné s nimi také tak zacházet. Vyplácela jsem ho slušně, cítila jsem to na své ruce a on, kupodivu, už ani necekl a držel.“Je takový umíněnec nebo, že by se mu to snad líbilo?“ prolétlo mi hlavou, „tak to by musel být switch jako já, to bych ale do něj fakt neřekla“. Trošku jsem  přitvrdila a on mi postupně začal chodit naproti. „Tak takhle je to, no ruku si kvůli němu ale neumlátím“ rozhodla jsem se a shodila ho na zem s tím, že doufám, že mu to stačilo a teď už bude VZORNÝ pacient. Přitom jsem si začala připravovat gumovou rukavici a krabičku s vazelínou.

Ten chlap se ale nedal a umíněně (nebo velice dobře zahranou umíněností) jenom zavrtěl hlavou, že NE! „ Tak fajn, budeme pokračovat“ oznámila jsem mu. „Podejte mi ty Vaše kalhoty a lehnout na to lehátko“ přikázala jsem mu a úmyslně nahlas jsem začala vytahovat řemen z jeho kalhot. Podíval se mým směrem a já už jsem to nevydržela, odložila si brýle, rozpustila vlasy a vtom jsem viděla, jak se mu rozšířily oči poznáním. „Takže, pane revizore, lehnout a vystrčit zadek, uvidíme, kdo má větší výdrž“ řekla jsem mu už svým normálním hlasem. „A můžu Vám slíbit, že Vás šetřit nebudu ani náhodou, tak jako jste nešetřil Vy mě“. Dlouze se mi zahleděl do očí (měl je moc hezké, musela jsem přiznat), pak přikývl a zaujal předepsanou polohu. Já jsem si to lehátko ještě spustila trochu níž a pak jsem mu předvedla velice slušný koncert tím jeho, na dvakrát přeloženým, řemenem. Vysázela jsem mu rovných pětadvacet a všimla si, že mu začínají naskakovat jelita. Ale držel se, jenom občas heknul nebo syknul. Pak jsem obešla lehátko a dostal dalších pětadvacet z druhé strany. To už se začínal kroutit a zadnici měl tmavě rudou s vystouplými pruhy po dopadech toho svého silného pásku. Když jsem skončila, zeptala jsem se ho, zda už přistoupíme k tomu vyšetření nebo ne. Trochu otálel s odpovědí, asi nechtěl jen tak rychle přiznat porážku, tak jsem se rozhlédla po své ordinaci, všimla si, že u jedné z kytek je umělohmotná hůlka, která by šla použít, vytáhla ji z květináče a zkusila s ní švihnout do vzduchu. Ten zvuk mě přesvědčil, že to bude nejen použitelný, ale i dost ostrý nástroj. Skvělé zakončení pro ten jeho, zjevně už dost citlivý, zadek, teď si skutečně užije. Pozoroval mě upřeně těma svýma očima a pak sklopil hlavu na lehátko a čekal. Tak jsem se trošku naštvala a  rozjela se. Třikrát jsem ho, dost silně, švihla, přešla na druhou stranu a schytal další tři a to už se kroutil jak psí víno. Po dalších třech z obou stran to vzdal a slušně mě poprosil o to obávané vyšetření. Já mu ale sladce sdělila, že teď k němu dojde teprve až JÁ uznám za vhodné a neskončila jsem dřív, dokud nedostal z každé strany pěkně mastných deset ran. A to už hezky  zpíval (ještě, že ta sestra už odešla, tohle bych jí nikdy nevysvětlila, napadlo mě). Tak jsem ten umělý prut odhodila a dala mu pokyn, že se může připravit.

Než jsem si navlékla rukavici a nabrala pořádnou dávku vazelíny, byl připraven přesně podle mých instrukcí, jenom ten, teď už dost fialový,  zadek měl pevně sevřený. „Jestli se neuvolníte, bude Vás to dost bolet, protože já už dál čekat nebudu a tohle vyšetření per rectum teď dokončím“ sdělila jsem mu, jako by nic a on už nebojoval. Důkladně jsem mu ten zadní otvor promazala a pak vsunula svůj prst tam, kam měl putovat už dávno. No a to vyšetření jsem mu provedla tak zodpovědně, důkladně a dlouze, že by se asi ostatní pacienti divili. Přitom jsem si stačila všimnout, že ta jeho mužská chlouba už je docela slušná CHLOUBA. No a v tom mě to napadlo! Vytáhla jsem svůj prst  a řekla mu, ať ještě počká v téhle poloze, že budu muset provést ještě jedno vyšetření. Rychle jsem odešla do sousední místnosti, kde normálně sídlí sestra a kde máme i svoje skříňky na převlečení a vyndala balíček, který jsem měla připravený jako dárek pro svého přítele – pěkný strap-on, po kterém už dlouho toužil. Řekla jsem si, že se snad nic nestane, když ho vyzkouším na tomhle chlapíkovi, aspoň budu mít nějakou praxi, protože tohle jsem ještě nikdy nedělala. Rychle jsem si ho tedy připnula, nasadila kondom, který mám vždy u sebe (ženská nikdy neví, že?), zakryla ho svým pláštěm a vrátila se zpátky. Kdyby se podíval, musel by si všimnout, tak jako si všímáme my (že, dámy?), že mám docela slušnou erekci, musela jsem se usmát. On ale pokorně čekal s hlavou položenou na lehátku, takže netušil vůbec, co se bude dít. Navlhčila jsem svůj nástroj pomsty (ale vždyť to nebyla pomsta, už dávno ne),  jemně ho zasunula tam, kam je určen a začala s ním lehce pohybovat. Aspoň si trochu vyzkouším, jak se ti chlapi při milování cítí, řekla jsem si a čekala na jeho reakci. Otočil hlavu, překvapen tím zvláštním vyšetřením, a pak doslova ztuhnul, když viděl, co se mu za zády (no za zády?) děje. Já se naopak rozpohybovala, začalo se mi to fakt líbit. Plácla jsem ho po zadnici, přidala obrátky a on mi začal chodit vstříc. Teď už odhodil všechny zábrany, stud a obavy a začal si to užívat stejně jako já. No a když mě požádal, jestli se může rukou udělat, přísně jsem mu řekla, že ani náhodou a počkala, až se na mě znovu podívá. „Ani náhodou, protože to udělám já sama“ dodala jsem se smíchem a vzala jeho úd do ruky. Muselo to pro něj být velice intenzivní dráždění, ta stimulace z obou stran, protože za chvíli už jsem měla plnou ruku jeho milostné šťávy. „Dnes děkuju já a moc“ zašeptal, když se oblékl, „mám zase někdy přijít na kontrolu?“ zeptal se a pohlédl mi zpříma do očí (už to byl zase ten sebevědomý chlap). „Asi by bylo vhodné to vyšetření opakovat zhruba po půl roce, to víte, prevence je prevence“ odpověděla jsem na oko vážně, ale potom jsem se neudržela a vyprskla smíchy. „Ale běda, jestli mě zase někdy nachytáte v metru!“ dodala jsem výhružně a teď zase vyprskl on. „Budu muset dělat kontroly častěji, abychom se mohli vidět dřív než za toho půl roku“ dodal s úsměvem. „Přestavte si, že jsem dostal takovou tu plácačku od výpravčího, který šel do důchodu, možná by se mi někdy mohla hodit“. A pak už byl pryč a já jsem ještě hezkou chváli seděla v ordinaci a promítala si to „vyšetření“ stále dokola.

 

Klapka, střih, konec.

 

 

„Tak jaká jsem byla doktorka?“ zeptala se Markéta a políbila Tomáše. „Je to na diplom?“. „Je to už nejméně na první atestaci“ odpověděl s úsměvem Tomáš, „byla jsi prostě senzační, i když lehce perverzní, řekl by asi skutečný lékař, a jsi přitom rozená komediantka“ dodal ještě. „Vlastně bys měla dostat diplomy dva – jeden medicínský a druhý spankingový, protože ten výprask, to byla extratřída, už jsem se bál, že nikdy neskončíš, bylo to nadoraz!“ „Já vím, ale zaprvé jsi dělal toho paličáka dobře, zadruhé jsi dělal hrdinu a zatřetí jsem ti musela trošku vrátit toho revizora, ne?“ dodala ještě. „No a tady je ten tvůj vánoční dárek, doufám, že ti nevadí, že je už jenom zánovní a ne nový“ mrkla na Tomáše Markétka a podala mu krabici od nástroje, který už trochu znal. „Teď si ho alespoň v klidu prohlédnu, jak jsi, prosím Tě, mohla vědět, že po něm léta toužím?“ „No, občas jsme si přece jenom už hráli a přišlo mi jako zcela logické, že tohle se TOBĚ prostě musí líbit, to je všechno“ spokojeně se protáhla Markétka, vzala jeho ruku a položila si ji do klína. „Můžeš se přesvědčit, že mně se to líbilo taky, ale teď bys mohl zase ty“ začala a Tomáš jí skočil do řeči: „Pst, už ani slovo!“ a pak posunul svou hlavu do jejího klína a začal zase on jí dělat dlouho moc a moc dobře…

 

A to je konec, milé děti, měly jste dnes hned dva večerníčky, takže teď rychle do postýlek a…              a tam už si dělejte, co je vám libo!

 

Moc hezké svátky všem !

Královské dobrodružství 1.díl

Kdysi,za dávných rytířských časů,bylo nebylo jedno malé království,ve kterém žil král s královnou,kteří,ač byli ještě mladí,panovali moudře a spravedlivě.

Jednou na podzim,když byl král se svou družinou na lovu,se při pronásledování kance ztratil svému doprovodu v hlubokém lese.Blížil se večer,začalo se stmívat a on nevěděl,co si počít.Přeci jen,muž ze šlechtického rodu není zvyklý trampovat někde v lese pod širákem,tak přemítal,co má dělat.Nakonec se však smířil s tím,že noc bude muset strávit uprostřed lesa a teprve ráno bude moci začít za světla hledat cestu ven.Seskočil z koně,uvázal ho u stromu,sám se zahalil do dlouhého pláště neboť začalo ještě ke všemu pršet,a usedl na pařez.

Pomalu již klimbal,když tu náhle za ním zapraskalo křoví a na 2 metry od něj vyšla z podrostu poměrně rychlým krokem cizí prostě oděná starší žena.I přes svůj zralý věk a macatou postavu šla svižně co to šlo.Choulila se před deštěm jak jen mohla a spěchala s hlavou skloněnou,nepohlížejíc vpravo ani vlevo.Když král zjistil,že si ho vůbec nevšimla,prudce vyskočil z pařezu a zvolal:"Hej,kmotra,počkejte,neutíkejte,poraďte mi,kudy se dostanu na cestu k zámku?"
Žena se nejprve velice ulekla,když na ní tak ze tmy vyskočil cizí chlap,pak se však zastavila,prohlédla si ho od hlavy až k patě a odpověděla:"Ó jé,pane,to jste zabloudil hodně daleko.Potmě se nikam nedostanete,ještě by si váš kůň zlomil nohu a vy srazil vaz.Ale jestli chcete,bydlím sama,jen s dcerou kousek odtud v chaloupce,tak u nás můžete do zítřka přespat a ráno vás dcerka doprovodí až na cestu vedoucí přímo k zámku."
Král souhlasil,co mu také jiného zbývalo?Odvázal koně,svlékl si plášť,do kterého zabalil ženu,aby nepromokla,vysadil jí před sebe na koně a vydali se mezi stromy,směrem,který mu venkovanka ukazovala.

Zanedlouho se před nimi objevila mýtinka a na ní chaloupka jak malovaná.V tom studeném dešti a povětří její teple osvětlená okénka přímo lákala dovnitř.Vtom se otevřely dveře a v nich stála krásná mladá dívka.
"Maminko,kdo vás to přivezl?" zvolala překvapeně příjemným hlasem.
"Vzácná návštěva,Ambrosie,sám pan král u nás dnes přenocuje!Zaveď jeho koně do stáje,roztop saunu a přijď se postarat o hosta."
Král,se starší z obou žen,vešel do světnice.Posadil se za dubový stůl a žena mu přinesla v misce horkou hustou houbovou polívku s velikým kusem domácího chleba.Sotva se král nasytil a pochválil pokrm,vešla Ambrosie,vzala ho za ruku a s tajuplným úsměvem ho odvedla ze světnice do přístěnku u domu.

Vstoupili do malé,horce vytopené místnosti, obložené dřevem,osvětlené silným ohněm z krbu a několika svícemi.V drátěném koši nad malým ohništěm polévala Ambrosie vodou žhavé uhlíky,takže celá místnost byla plná páry.
"Svlékněte se,pane,jste celý zmoklý a promrzlý,musíte se ohřát!"přikázala králi svléknu taky,přece se tu v tom horku nebudu pařit v šatech?"
A sama šla rovnou příkladem,když si rozepnula knoflíčky od krku až k pasu a nechala šaty sklouznout ke kotníkům,takže zůstala stát jen ve spodní košilce sahající sotva pod prdelku a bílých volných kaťatech s nohavičkou.
"A teď vy!"vyzvala mladého krále,který začal sundavat oděv poněkud pomalu a stydlivě.Nesvlékal se před někým příliš často a před ženami už vůbec,neboť měl svojí manželku upřímně rád,byl jí věrný a nebyl z těch,co chodí ošukávat děvečky a dvorní dámy.Nakonec se svlékl též do spodků.
Ambrosie hltala pohledem jeho široký,zarostlý hrudník a svalnaté paže i nohy.Mužské tělo pro ní nebylo žádnou neznámou.O jejich proslavené sauně se vědělo široko daleko a spousta mužů z okolí její blahodárné účinky již mnohokráte vyzkoušelo.A jelikož Ambrosie s matkou,o které se říkalo,že je mocná a moudrá vědma-to ti spravedliví,či naopak stará čarodejnice-to ti zlí a závistiví,žily takto odříznuty od světa a mezi lidi do města příliš nechodily,využila Ambrosie již několikrát příležitosti a nechala se návštěvníky,kteří se jí líbili,ráda svést.Proto nyní mohla srovnávat a musela přiznat,že takhle pěkně stavěného chlapa ještě neviděla.
Pomalu si spouštěla spodní kalhotky a po očku sledovala jeho lačný pohled.Když přetáhla přes hlavu i košilku a zůstala před ním stát tak,jak jí pánbůh stvořil,slyšela zřetelně jeho hlasité polknutí.Evidentně nemohl spustit oči z jejích pevných oblých ňader a jemně ochmýřeného klínu.
"No tak,co bude, šup s těmi spodky dolů."řekla Ambrosie pobaveným hlasem.Král,kterému ostatně nebylo ještě ani celých 30 let,odtrhl násilně zrak od jejího těla a zčervenal zjištěním,že poznala,jak je jí fascinován.
"No,totiž,myslím,že by to nebylo vhodné,abych tedy já taky jaksi..."koktal rozpačitě a ustupoval do přítmí kouta.
"Žádné cavyky a kalhoty dolů!"zavelela rázně Ambrosie,přistoupila k němu a odstrčila mu ruce,kterýma si spodky přidržoval a zakrýval.Vpředu jeho intimních míst se rýsovala zřetelná boule.
"No tak vidíš,to je teda trapas...!"ujelo mu lidově jako obyčejnému klukovi ze sousedství.Ambrosie se zasmála."Ale kdepak,to je jenom lidské,králi Richarde a ty jsi prostě jako každý normální chlap.Tak se přestaň vytáčet,svlékni se do naha a sedni si tam na tu lavici.A aby ti to nebylo trapné,já se otočím,stejně potřebuju přiložit,aby tu bylo co největší horko."

Za chvíli již oba seděli kousek od sebe na široké lavici sbité z více prken,oheň sálal a oběma stékaly po těle kapky potu.
"Tak a teď něco pro zdraví" řekla Ambrozie vesele a vytáhla z kouta 2 metly svázané z několika březových prutů.Jeden podala králi Richardovi.
"Tak,dělej po mně." řekla a začala se přes ramena šlehat po zádech tak razantně,až sykala bolestí a dělaly se jí červené stopy po proutkách. Richard to s úžasem pozoroval a pokusil se jí napodobit.Stačilo však jedno ostřejší šlehnutí,které ho zaštípalo na zádech,aby přestal dělat hrdinu a začal se poplácávat pouze symbolicky.Ambrosie to zpozorovala.
"Tak to ne,to by nebylo k ničemu.Musíš pořádně,abys vytloukl z těla všechny škodlivé látky a ty se ti vyplavily pryč spolu s potem.Podívej na mně.Já si dávám saunu odmala několikrát týdně a v životě jsem nezastonala!"
"Když to ale bolí"protestoval Richard,který byl sice uvyklý bolesti těla z namáhavého výcviku k boji,ale ne fyzické bolesti z výprasku,neboť jakožto královský synek nikdy,ani jako dítě,nařezáno nedostal.
"Tak pojď,udělám to sama,ale budeš držet!"přikázala mu Ambrosie a poručila
"Teď si zde lehni břichem na tuhle lavici a rukama se chytni okrajů nad hlavou."
Král tak učinil,ale bázlivě se zeptal "A nebude to bolet?"

"Bude,"přiznala dívka "bude to štípat a pálit a ty se při tom budeš kroutit jak ještěrka,ale pak ti bude moc příjemně,uvidíš.Věř mi,mám zkušenosti."dodala přesvědčivě.

"Tak dobře dej se do toho,"souhlasil mladík "ale nezapomeň,že jsem král!"
"Neboj se,pane,budu na to pořád myslet,aby se ti dostalo do slova a do písmene královského zacházení..."šklebila se Ambrosie potutelně za jeho zády.
Ač se Richard na bolest způsobenou metličkou vůbec netěšil,rozehřívala ho skutečnost,ve které se nacházel.Byl zde úplně sám za sebe-ne jako král,ale jako obyčejný muž,beze všech strážců a dvořanů,co jsou mu stále za zadkem a v patách.Dokonce je zde i bez své krásné milované manželky,která je však,stejně jako on sám,tak spoutána konvencemi a puritánskými pravidly,že vidět,v jaké se její choť ocitl situaci,nejspíše by na hodně dlouhý čas omdlela šokem a poté okamžitě požádala o rozluku manželství!Vždyť,když došlo na královské rukama prohnětla zpocená záda i hýždě,poté vzala vrbové proutky a začala ho po celé délce-od ramen až po paty jemňoučce zkušebně pošlehávat.Richardovi bylo tohle počínání velmi příjemné a po počátečním napětí uvolnil celé tělo a poddal se libým pocitům.

Na to Ambrosie čekala a začala postupně údery zrychlovat a přitvrzovat.Metly dopadaly štiplavě na Richardovo pozadí,až tiše sykal a střídavě zatínal a povoloval svaly.
Občas Ambrosie přerušila vyšlehávání a jen proutky jemně přejížděla od krku po kotníky a zase zpět.Richard tlumeně a vrušeně sténal.Po každé takovéto přestávce byly rány vždy tvrdší,pádnější a rychlejší.Richard úpěl,zatínal čelisti,stahoval hýždě a vrtěl se na lavici.Tělem mu prostupovala horká štípavá palčivost a celá záda,zadek i nohy měl pokryté tenkými červenými nateklými pruhy.Brzy to již nevydržel a začal Ambrosii prosit a žadonit o skončení procedury.Ambrosie se usmívala a těšila ho:"Jen ještě vydrž,za chvíli to bude!"Richardovi,král-nekrál,stékaly už nezvyklou bolestí slzy z očí.Najednou,po několika opravdu tvrdých svištivých úderech mířených přímo na jeho vyšpulený kulatý královský zadek,nastal klid a ticho.Richard pozvedl a pootočil hlavu směrem na Ambrosii.Když viděl,že exekuce skončila,chtěl se zvednout z nedůstojné pozice,ale Ambrosie ho zadržela."Ne,ne,lež,nehýbej se a vychutnávej si to!"Poslechl,ale vůbec jí nerozuměl.Co si má vychutnávat?Rány bolely,pálily a štípaly,o to víc,jak po nich stékal slaný pot a vůbec to nebylo nic příjemného,jak slibovala.Avšak po několika mučivých minutách se jeho pocity začaly postupně měnit.Nepříjemná bolest ustupovala a nahrazovat jí začal intenzívní žár,který se mu šířil celým tělem.Rány počaly svědit a pálit takovým způsobem,který u něho vyvolával silné vzrušení.Všechny pocity se mu nyní soustředily v samém centru jeho těla a Richard cítil mocnou a tvrdou erekci.Neovládl smyslné zavzdychání."Tak co,jak je?"s porozuměním se tiše zeptala Ambrosie,na kterou v tu chvíli úplně zapomněl."Už je to lepší?"Zrudl jak pivoňka, ale odvětil jakoby nic."Jistě,už je to dobré,nebolí to nijak zvlášť,dá se to snést,no hlavně když je to proti těm nemocím,že,máme teď takové sychravé počasí..."Nechala ho žvanit a zcela bez rozpaků mu rukou zajela pod břicho.Když nahmatala jeho vztyčený  penis řekla s uspokojením:"Jo,přesně tak,jak to má být.Dobrá práce!"pochválila se.Richard jenom hekl-tohle od ní opravdu nečekal."Tak můžeme pokračovat"sdělila mu Ambrosie vzápětí."Cože?!Myslel jsem,že už je konec,vždyť už mám záda v jednom ohni." protestoval hlasitě."Nepřeháněj"zarazila ho nenuceně jeho slastná trýznitelka."Tak hrozné to nebylo a o tom,že se ti to nakonec setsakra líbilo,jsem se před chviličkou přesvědčila sama.Nebo se mám ujistit znovu?"spiklenecky na něj mrkla."Ehm,to snad radši ani nemusíš,už takhle se cítím poněkud trapně..."Mávla jen rukou a řekla:"Už jsem ti říkala,že PŘEDE MNOU se stydět nemusíš.A teď se opatrně převrať a polož na záda."Vytřeštil oči."Prosím??!"A v duchu si pomyslil:No tohle snad přece nemyslí vážně?Stačí,že už jsem tu na ní nestydatě vystrkoval nahý zadek a teď bych měl jejím nevinným dívčím očím vystavit dokonce svojí mužskou chloubu a navíc v zrovna tak delikátním stavu?To tedy rozhodně ne!V žádném případě!!!...pokračování příště,v 2.díle.

Tichá noc

Když mě pečlivá ruka dělníka poprvé odetnula od země na rákosovém rybníčku a hodila na povoz, netušila jsem ještě, jaký bude můj osud. Věděla jsem jen, že budu ráda pomáhat tam, kde mě bude potřeba, kde budu moci pomoci výchově mladé generace tak, že na mě bude vzpomínat s vděčností. Poté, co mě několikery mužské ruce pečlivě prohlédly (vždy se mnou švihly několikrát do vzduchu), zaleskly se pánům touhou oči-zvlášť těm, kteří už věděli, že skončím na dívčí škole – a dlouze se zadívaly do dálky. Úhledně nás zabalili hebkého plátna, pak do dřevěného futrálku s ozdobným nápisem „RÁKOSKY ŠKOLNÍ“, pod tím pak drobnějšími písmenky „ku vzdělání a výchově dívek dospělých určené, aby jejich správného a mravného chování docíleno bylo.“ Moudří mužové, odpovědní za chod škol v tehdejším c. a k. mocnářství si na výběru dali záležet, takže musím neskromně prohlásit, že my, které jsme byly určeny ke službě dospělým dívkám, jsme byly elitním klubem – všechny pružné, štíhlé, elegantní… 

Jakmile mě na okresním školním ředitelství ohodnotili jako výtečnou (odzkoušel mě tam důkladně pan přednosta na své mladé nespolehlivé písařce, jejíž pláč si dodnes pamatuji), jsem nastoupila na plný úvazek na Vyšším dívčím lyceu v zapadlém podhorském městečku. Byla to ztracená varta, kde moudrý učitelský sbor ještě dovedně používal prastaré umění výchovy k dospělosti. Za svoji službu jsem vykonala mnoho dobra, s chutí hodovala na mnoha krásných, zaoblených dívčích zadečcích a pomáhala tak skrze tělo duším mladých dívek k tomu, aby rostly k poslušnosti a odpovědnosti. Jeden z mnoha svých příběhů (abyste viděli, jak osvícená to byla doba), si Vám teď dovolím vyprávět.

Byla sněhobílá zima roku 1805 a já jsem měla před pololetním vysvědčením napilno více než kdy jindy. Třeba Markéta – chytré, docela způsobné děvče, ale vždy vyvede nějakou hloupou lumpárnu. Šušká se sice, že se jí mladý, pohledný a vzdělaný učitel, který školní tresty vykonává nejčastěji, docela líbí, ale dejte na babské řeči…

Je po vyučování, budova školy ztichla, venku odezněl hlahol a smích žaček a studentek, koulujících se žertovně na cestě domů. Za dveřmi učitelovy pracovny zazní rozpačité dívčí kroky a pak se ozve nesmělé zaklepání. Už tuším, že mě bude potřeba a proto vyhlížím, kdopak se to blíží.

„Á…Markétka…“ řekne pan učitel mile…“tak pojď dál.“

Pěkné černovlasé děvče, studující v nejvyšším ročníku vstoupí se sklopeným zrakem do místnosti. Tváří se upejpavě a na líčkách jí hraje ruměnec.

„Tak co to bylo tentokrát?“ zeptá se pan učitel.

„Pane učiteli“, vykoktává ze sebe Markétka, „zlobila jsem a vyrušovala při hodině francouzštiny…“

„Markétko,“zamyslí se pan učitel laskavě po chvíli ticha, „víš, že to není poprvé. Copak Tě musím pořád vychovávat? Nestačilo Ti to minule?“

„Asi nestačilo“, řekne po chvíli stydlivě, stále s ruměncem ve tváři Markéta. Pohledy obou se potkají a já mám pocit, že se na sebe očima tiše usmívají.

Vím, že budu předvedena a těším se na to. Pan učitel se otočí, vyjme mě ze stojanu a uchopí mě pevně do obou rukou, každou na jednom konci. Nejdřív si se mnou zamilovaně poklepává o otevřenou dlaň, pak mě prohne, aby byla vidět moje pružnost, a nakonec se mnou zprudka několikrát prořízne ostrým švihnutím vzduch. Hvízdne to tak, že se sama vždycky znova leknu. Markétce se strachem (a myslím, že i touhou) sevře žaludek a rozšíří oči.

Ticho.

„Víš, co zasloužíš?“, zeptá se pan učitel.

„Pětadvacet na holou?“ pípne tázavě Markétka…

„Správně“, řekne sebejistě pan učitel. „ A aby ses na to víc těšila,“ řekne ironicky,“potkáme se tu v pátek po vyučování, to je za týden. Do té doby o sobě budeš přemýšlet! A teď už můžeš jít…“

Dveře klapnou a po schodech zní kvapné kroky. Markéta opouští školu se směsicí pocitů strachu, studu - a nedočkavosti. Pan učitel mě zasune do stojanu, pomalu si mě ještě jednou prohlédne, zamumlá s potutelným úsměvem něco jako „Holka nezvedená…vždyť je na francouzštinu nejlepší, vyrušovat vůbec nemusí…“, zavře třídní knihu, sfoukne petrolejku a vydá se pomalu k domovu.

Je večer a všichni tři nemůžeme dospat dalšího pátku.



Párkrát jsem od učitelů procházejících kabinetem v mezidobí zaslechla, že se Markéta výrazně zkáznila, ale že se občas s nepřítomným úsměvem kouká do neznáma. Teď už přišlo očekávané páteční odpoledne. Škola opět ztichla, vyučování skončilo, a Markéta pomalu, se staženým žaludkem stoupá po schodech do učitelovy pracovny. Uprostřed petrolejkou osvětleného kabinetu nyní stojí židle. Markéta už ví, co se po ní bude žádat, a beze slova se přehne, stále ještě oblečená v sukni, přes opěradlo židle. V této pozici je její sladký zadeček vystrčen do prostoru, a zatím oblečen, působí nesmírně vyzývavě.

Pak mě učitel bere do ruky a já vím, co přijde. Přijde kázání. Zatímco Markéta je nehybně přehnutá přes židli, s hlavou sklopenou, obchází ji pan učitel a drží řeč. Že nechápe, proč musí pořád vyrušovat. Že o ní ví, že je chytrá, a učení jí jde. Že jí bude skoro jedenadvacet let. Že musí být rozumná. Občas mnou švihne do vzduchu, aby podtrhl některé myšlenky. Všichni se těšíme, až se zakousnu do Markétiných sladkých polokoulí, a kázání má jediný účel-oddálit tu chvíli ještě maličko, abychom už nemohli, nemohli vydržet.

Sukně jde nahoru a kalhotky se stahují pod zadek. Nastává čas mé práce, mého poslání. Vedena učitelovou značnou silou se zakusuji do pevného zadečku mladé slečny a vykresluji na její hebké pokožce jeden červený pruh za druhým. Ačkoliv mám pocit, že ti dva k sobě chovají nějaké skryté sympatie, nemohu zanedbávat svůj výchovný úkol. Markéta tu není poprvé a něco už vydrží, takže aby odcházela poučena, je nutno ji připomenout, jak pálivě dokážu chutnat. Kabinet se naplňuje sykáním, sténáním a tlumenými výkřiky (mám někdy pocit, že nejenom bolesti, slyším z Markétina hlasu takové zvláštní zabarvení), ale – v případě této žákyně – nikdy ne prosbami, ať už to skončí, ať jí je odpuštěno.

Pan učitel se soustředí a pracuje rozvážně, beze spěchu na tom, aby se hebké polokoule mladé slečny pokryly rudými pruhy. Ze všech výrazů, kterými se označuje moje činnost, mám nejradši slovo zmalovat. Ano, pan učitel zmalovává mým prostřednictvím Markétin zadeček. Tak jako malíř nanáší prudkými tahy štětcem emoce na plátno, stupňuje pan učitel svými švihanci pomalu a promyšleně Markétinu bolest a (nebudeme si lhát) i rozkoš. Po prvních deseti ranách je zadeček neposlušné studentky souměrně pokryt první vrstvou pruhů a já se teď zakusuji do opuchající, bolavé pokožky ještě s větší chutí. Občas, když Markéta instinktivně vykopne po nějaké zvlášť povedené ráně nožku a odkryje mi víc, než by bylo slušné, mám pocit, že vzrušením celá hoří…

….a pětadvacet. Chvíli je ticho a slyším pouze, jak oba hluboce dýchají.

Po pětadvacáté ráně následuje odměna – nevím, proč to pan učitel požaduje jenom po Markétě – aby mě na závěr na důkaz vděčnosti políbila. Ten polibek je sladký a nevadí mi, protože cítím, že se jím nezraňuje Markétina hrdost. Jemné rtíky se mě letmo dotknou a na mou část, která je ještě zahřátá od práce, mi vyjádří svůj dík. Spokojeně mě pak učitel pokládá na polici, …obléct!, upravit!... a o pár minut později už ruměná studentka spěchá zasněženými ulicemi domů.

Přichází pozdní večer. Já odpočívám v rohu ztemnělého kabinetu. Pan učitel se bouřlivě, nesmlouvavě, plný pocitu mužné síly, miluje se svou krásnou mladou ženou a v představách mu víří obrazy z dnešního odpoledne v jeho pracovně. Markéta, zachumlaná do hedvábné noční košile, s nohama křečovitě zkříženýma, se doma pod velkými peřinami marně snaží usnout, až se její ruka nakonec pomalu sune nejdřív na ještě pořád hořící, jelity posetou zadničku, kterou jemně hladí, a pak do roztouženého klína. Zavírá oči a za už chvíli hryže do polštáře, aby nekřičela, a po tvářích jí tečou slzy slasti ….

Je tichá zimní noc, na věži bije zvon půlnoc a na naše počestné, starosvětské městečko se snáší nadýchané sněhové vločky…

Divoký západ

Upravila si paruku a korzet, nasadila svůj milý neodolatelný úsměv a vydala se na lov. Muž v modré košili, co uvazoval koně u banky vypadal jako dobrá kořist, na první pohled sympaťák, urostlý a nejspíš, nebo spíš hlavně, i nějaký ten dolar by z něho mohl padnout... Nechala ho vyjít z banky a předstírala zakopnutí, na zemi se jí otevřel kufr a věci se mu vysypaly k nohám.
"Oh, můj kufr," začala koketně své věci sbírat ze země, zatímco se její poprsí dralo z korzetu ven. Setkali se pohledem a ona věděla, že má vyhráno. Pomalu mrkla svým tmavým obočím a koketně sklonila pohled.
"Promiňte, to byla moje chyba, nechte mne, ať vám můžu pomoct," oslovil ji s omluvným gestem a tím známým 'mimoúsměvem'.
Nechala ho, stejně jako se nechala pozvat na skleničku. Nechala ho také vyslechnou si její problém s ubytováním, jako cizinka v novém městě. Nechala ho, aby ji doprovodil do doporučovaného hotýlku ve městě. Nechala ho, aby s nechápavým pohledem propadl spánku po jejím uspávacím prášku ve whisky. A netrvalo dlouho, co ho nechala v nezaplaceném hotelu bez peněz, hodinek a hezké pistole za bokem... Lov se zdařil, bylo na čase vydat se dál.

O měsíc později...

Jiná paruka, avšak stejná žena na svém lovu neuspěla, muž se nenechal oblafnout, prokoukl její plány a rozhodl se zlodějku chytit. Ujížděla prérií, šaty jí vlály ve větru, rozzuřený muž se hnal za ní, prst na spoušti. Věděla, že se blíží k městu, ale její kůň už nebyl schopen držet rychlé tempo. Srdce jí divoce bušilo. Když míjela dřevěný dům kousek od města, rychle sesedla, nechala hnědáka běžet dál, ví, kam se má pak vrátit, a sama vběhla na verandu domu, dveře byly odemčené, tak rychle vklouzla do místnosti, skrčila se pod oknem a modlila se za zázrak.
"Ehm," ozvalo se po chvíli za jejími zády, "hledáte něco?"
Vzhlédla k muži a srdce se jí zastavilo. Jednomu unikla a jinému se dostala do domu. Na jeho modré oči ladící s košilí se nadalo zapomenout... I jemu stačil krátký pohled, aby poznal jaká že to DRAHÁ návštěva ho poctila.
"TY? To byl asi další chlápek, kterého jsi chtěla okrást co?" hodil po ní klidný tázavý pohled.
"Já, no, víte, nevím o čem to mluvíte, ten muž mě honí a já jsem se moc bála, nemohl byste mi pomoci, prosím," zase ten její sladký úsměv.
Jenže muž už byl imunní: "Já ti dám, ty holko zlodějská." A taky tě tím zachráním před tím chlápkem, pomyslel si.
Chytl ji za ruku a dotáhl ke stolu, odsunul židli, posadil se a vzpouzející ženu si ohnul přes koleno. Při nerovném souboji jí spadla černá paruka, zmizela však pod záplavou spodniček, které jí kasal nad hlavu. Kopala nožkama v černých kozačkách, její zadeček se tyčil na jeho kolenou ukrytý v přiléhavém spodním prádle.
Supění a nadávky brzy zanikly v pleskancích, které se snesly na její zadnici. A že ji urostlý kovboj nešetřil, s každým plesknutím mu na hlavě poskočil klobouk a v ženiných očích se začaly objevovat slzy. V tom se rozrazily dveře a stál v nich pistolník, mířil na ně svým koltem. Nad nečekanou scénou se pozastavil.
"Dobrý den, můžu vám nějak pomoci," ptal se kovboj, jako by nic, a nepřestával ve výprasku.
"No, já, ehm, hledám jednu černovlásku, chtěla mě okrást, tak mě napadlo, jestli se neschovává tady..."
"Mě stačí ta moje bruneta, jedna ženská v domě mi, jak vidíte, dá zabrat ažaž," a uštědřil jí pěkných pár ran na potvrzení, až ho ruka bolela. Mezi vzlyky ho začala prosit, aby již přestal a uplakaně koukala zpoza svých hnědých kadeří na pistolníka. Ne, takto ji opravdu nemohl poznat.
"Jistě," chápavě se usmál pistolník a s posměškem odešel.
Ještě když odklusával pryč, slyšel pleskavé rány a vzlyky bité ženy. Jel dál hledat zlodějku...
Po další chvíli muž s výpraskem přestal a ženu pustil, ta se na něho hned vrhla a chtěla mu dát facku, její ruku však zachytil: "Není zač, rád jsem ti zachránil život," křikl na ní. "Myslím že mi něco dlužíš, ty zlodějko jedna."
"Nedlužím ti nic, ty jeden troubo, že ses nechal okrást, je tvůj problém, neměl jsi mi tolik zírat do výstřihu," vzlykavě na něho štěkala a snažila se vyprostit z jeho pevného sevření.
"No, tak to jsem tedy ještě neskončil," chystal se ji znovu ohnou přes koleno. Vysmekla se mu, rychle vyběhla ven, naskočila na svého koně, který se za ní mezitím vrátil, rychle se však postavila v sedle a odklusala pryč.
"Nezapomeň, něco mi dlužíš!!" křikl ještě s pobaveným úsměvem za ní. Holka zlodějská, ta nedopadne dobře, pomyslel si.

Po pár dnech se vracel domů a na verandě ucítil vůni kuchyně, znejistěl a se zbraní v ruce vešel do domu. Stála v jeho kuchyni a připravovala oběd. Jejich pohledy se setkaly.
"Co tady ksakru děláš?" Opravdu nečekal, že ji ještě někdy uvidí,možná proto, že na ní musel pořád myslet.
"Jak jsi říkal, něco ti dlužím...," ukázala pohledem na balík na stole, utřela si ruce do utěrky a zůstala stát u plotny, cítila tlukot svého srdce, napětí v celém těle a to zvláštní chvění tam dole.
"Co tě donutilo vrátit se do domu muže, kterého jsi zesměšnila, okradla, který ti nařezal a hodlal ti ještě naložit víc, kdybys mu neutekla, vůbec nic o mě nevíš!?" sundaval si kabát a koukal jí upřeně do očí. Co tu ksakru ta ženská chce, kde bere odvahu chodit mi znovu na oči. A proč se mi zrychluje dech a tělo mi zaplavuje chtíč...
"V saloonu se člověk dozví věcí," mluvila k němu laskavě, hlas se jí chvěl, "před třemi lety ti zemřela žena, ve městě ji měli rádi, byli jste prý hezký pár, od té doby tě ženy nezajímají, stále nosíš snubní prstýnek, do hospody moc nechodíš, takže ani lehké děvy tě tam nezajímají, alespoň co mi tak řekly, s muži vycházíš, pomáháš jim se stavbou domů, dobytkem a jak je potřeba, byl jsi ke mně milý a netahal jsi mě do postele, nezištně jsi mi pomohl, když jsem předstírala nouzi, pak jsi mě zachránil před tím mužem, i když jsi to mohl využít jako pomstu, to mi stačí vědět...," tiše domluvila a koukala na něho. Pro ní to byly zásadní maličkosti, nepotřebovala vědět jakou má rád barvu nebo jídlo a jestli je katolík. Byl to muž, jakého vedle sebe potřebovala a který ji přitahoval, což se zatím nestalo. Násilníci, tyrani, sušinkové a mamánci - na ty měla zatím "štěstí".
Pomalu si sundal klobouk, položil ho na stůl a otevřel balíček. Jak očekával - peníze, nové hodinky a pistole po jeho otci. V duchu se usmál.
"Dlužíš mi však ještě něco," pokynul jí přísně, aby přišla ke stolu. Jestli tu hru myslí vážně, tak prosím.
Věděla kam míří a přišla k němu, i když si začal odepínat pásek. Nechala se ohnout přes stůl a vykasat si sukni. Stále čekal, kdy couvne.
"Myslíš to s tou omluvou tady vážně?" zeptal se před první ránou.
"Ano, jinak bych tu nebyla" odpověděla smířeně.
Bylo to dlouho, co stěny jeho domu slyšely ženský hlas, bylo to ještě déle, co slyšely ženský pláč při výprasku. Svou ženu opravdu miloval a nebil ji. Pořádný výprask dostala jen jednou, krátce po svatbě, když přišel unavený z práce, plotna studená, nepořádek v domě a jeho ženuška se vesele bavila nad sklenkou whisky se sousedkou. Smích ji ale brzy přešel, musel jí ukázat, že každý mají své povinnosti. Byla ohnutá stejně jako teď zlodějka přes stůl a dostala tím samým páskem, také ječela a plakala, prosila a vzlykala, slibovala a omlouvala se. Tenkrát svou ženu nešetřil, doufal, že jeden pořádný výprask bude stačit a měl pravdu, jeho žena se pak o domácnost starala moc dobře, pravda, občas ještě dostala za hubatost nebo porušení nějaké dohody, ale to už byly spíš takové symbolické výprasky, druhý den pak vždy měla zadeček bez poskvrny.
Nehodlal šetřit ani teď zlodějku, zaslouží si co pro to a ani to, že si pro výprask přišla sama, není polehčující okolnost. Další a další rány zasypávaly vystrčené pozadí tajemné návštěvnice, která slzami smáčela jeho stůl. Brzy začala prosit a omlouvat se, ale muž neměl v úmyslu přestat. Po dlouhé době narazil na ženu, co ho přitahovala, nejen svou krásou, ale i temperamentem, pokud zde hodlá zůstat i po tomto výprasku, tak jí možná uvěří, že to myslí vážně. Jeho pásek měl hody, až když zlodějka zoufale plakala a prosila ho aby již přestal, tak ho vrátil zpět do kalhot. Pomohl ženě vstát a odnesl ji do ložnice, položil ji na postel, natřel jí zadeček hojivou mastí. Pak beze slova odešel, najedl se a usnul s všelijakými myšlenkami na křesle u krbu.
Ráno ho probudila vůně kávy a zlodějka s ještě uplakaným pohledem, přesto úsměvem na tváři.
Usmál se na ni, tak ona tu ještě je...
"Dobré ráno," pohladil ji po tváří.
"Teď už ti nic nedlužím?" zeptala se s kajícným úsměvem.
"Ne, už ne, můžeš klidně odejít," odpověděl.
"Kdybych chtěla odejít, tak sem ani nechodím," usmála se, políbila ho na rty a přinesla kávu a snídani.

Láska si nevybírá a tady nám vpadla mezi tesknícího vdovce a nezkrotnou zlodějku. Její prstíky byly nezbedné, a proto ho nepřekvapilo, že v obchodě při milém sousedském rozhovoru svou sousedku nepozorovaně okradla. A také ho nepřekvapilo, jak soucitně pak svou sousedku utěšovala.
"No, to snad není pravda, že se krade i v tomto obchodě, kdybych já jen toho zloděje chytil, já bych mu dal...," rozhlížel se v obchodě naštvaný manžel okradené.
"No, to je opravdu hrozný, a nejhorší na tom je, že nikdy nevíte, kdo to může být - ten mladý kluk nebo ta starší paní s košíkem, každý vypadá tak nevinně. No a co nedejbože moje žena. No to kdybych zjistil, že má žena někomu byť jen dolar ukradla, já bych jí zmaloval zadeček," žertoval muž, aby odlehčil atmosféru a velice významně, avšak s pobaveným úsměvem, se podíval na svou novomanželku.
Ta samozřejmě pochopila a s předstíraným pobavením se snažila odvést hovor od nepříjemného tématu.
Pohled jejího muže byl ale velice jasný - vrať to nebo tě seřežu ještě víc než mám v úmyslu teď.....
Obě rodiny dokončily nákup, v tom zlodějka o něco zakopla, och ano, ukradený měšec. Tak se přeci jen našel...

V tichosti odjeli na svých koních domů. Nepotřebovala se muže ptát, proč jede k blízkému stromu. S uříznutým prutem a již čistou hlavou ji dojel k domu a počkal si, až k němu vzhlédne pohledem.
"To je naposledy, co jsi něco ukradla, ještě jednou a nebudeš mi za ten výprask stát, rozvedu se a jdi si kam chceš, mluvím dost jasně?" jeho hlas byl studený, styděl se za ní, ale svoje emoce již zkrotil, nechtěl ji bít v afektu.
"Ano," špitla. Bylo to prvně, co opravdu litovala.
"Neslyšel jsem," jeho hlas mrazil.
"Ano, to bylo naposledy, co jsem něco ukradla, nebude se to opakovat," odpověděla rozhodně a její pohled se upíral na prut, kterým pošvihával.
"Svlékni se a lehni si na postel," poručil.
Nehodlala se dohadovat, nebylo o čem, udělala, jak chtěl.
Pod pánev jí vsunul polštář a začal s výpraskem. Jen ostrý svist vždy přeřízl manželské ticho. Snažila se být statečná a trest přijmout, tiše vzlykala a bojovala s ostrou bolestí při každé ráně. Muž vysázel své ženě pěkných 25, zadeček jí zdobily rudé pruhy a slzy se vpíjely do polštáře ještě dlouho po tom, co skončil. Slzy bolesti se ale mísily se slzami smutku a studu.
"Už to nikdy neudělám, odpusť," plakala.
"To víš, že odpouštím, lásko moje," slíbal jí slzy z líček.