25.2.10

NOČNÍ SMĚNA ANEB PRVNÍCH 120 MINUT

Autor: Pavel Reichart (Reichy)
     Příběh, jenž vám chci vyprávět, se mi přihodil po jednom vystoupení s naší kapelou. To jsem ovšem ještě nevěděl, že se stane osudovým zlomem v mém životě i v mé profesní praxi. Vyrazili jsme muzicírovat na festival do jednoho městečka na západě Čech a po koncertě jsme byli nastěhováni do pokoje ubytovacího bloku Specialního napravného zařízení pro dívky od patnácti do osmnácti let. Dostali jsme informaci, že tento nápravný ústav ma prý velkou tradici a obecně se o něm neví. Tedy spíš                     o výchovných metodách, které jsou tam aplikovány a slouží k nápravě dospívajících dívek.
     Sám sebe jsem se ptal, jak je vůbec možné, že nás ubytovali na takovém hezkém místě,  daleko od civilizace, blízko meandru Berounky   v zapadlém čistém lesíku kdesi na Rokycansku.                                     
     Areál samotného ústavu se skládal z modernizovaného učebního pavilónu, kde architekti vyprojektovali třídy, ačkoliv budova dříve sloužila jako zábavní pavilón ústavu sociální péče; a z ubytovacího pavilónu, ve kterém jsme měli přechodné bydliště a kde byly ubytovány dívky. Mezi těmito dvěma domy si pohodlně trůnila malá tělocvična, a veškeré stavby tudíž vlastně tvořily velké písmeno “H”, protože byly propojeny krátkými chodbami. Masivní mříže, které visely v každém okně i na všech dveřích, byly zhotoveny v imitaci mříží empírového stylu. Co se týče dívek, střídají se zde pravidelné třítýdenní turnusy výměny chovanek. Na žádost klienta to ovšem může být i mnohem více.
     My jsme na naši ubytovnu dorazili pekně z hospůdky, kde jsme prohýřili část honoráře, a chystali se na kutě. Bylo skvělé, že nám přidělili jeden čtyřlůžkový pokoj, vešli jsme se tam tedy všichni. U pokojů chyběly jen toalety. Ty byly pro celé patro společné. Neochotně jsem se tedy vymotal na chodbu a šel hledat záchody. Najednou mě něco upoutalo.     Z jednoho pokoje, okolo něhož jsem procházel,  se ozývalo tlumené  rytmické práskání doprovázené typickým svistem a hlasitým pláčem s výkřikem po každém úderu. Jasně. Za dveřmi někdo dostává pěkně  ostrý výprask. Nevím proč, ale najednou jsem tu bránu do neznáma otevřel. Scéna, jíž jsem zpozoroval, mě totálně uzemnila.
     Na posteli klečela moc pěkná, asi šestnáctiletá dívka, s kudrnatými a pod ramena dlouhými vlasy. Štíhlá stehna byla roztažena do písmene       “ V “ a pevný zadek měla pořádně vystrčený, protože celou horní polovinu těla měla spuštěnou  podél spodního zábradlíčka kovové postele, přičemž za ruce byla upoutána k zadním nohám lůžka vespodu, až dole u podlahy. Na sobě měla noční košili vyhrnutou až k pasu. Je jasné, že od pasu dolů byla nahá. V tu chvíli jsem jen zaregistroval, jak druhá, pětadvacetiletá žena, pozdvihla svou paži s jeden metr dlouhou rákoskou, jež s prudkostí opět dopadla na dívčin zadek. Ona pouze trhla hlavou nahoru a  nahlas zařičela bolestí, vyslovujíc plačtivě císlovku třicet osm . Celá tato scéna proběhla v několika vteřinách. Asi se ptáte, jak vím, že té ženě bylo  zrovna pětadvacet. Poznal jsem totiž svou bývalou spolužačku                     z pedagogické fakulty!
     Jen jsem vyhrkl:  “Michalo, co tu proboha děláš?”
A ona, evidentně překvapená, mi odvětila:  “Co by? Svou práci!”
Aniž by si všímala, co dělá trestaná dívčina, začala si se mnou vklidu povídat.
“Dělám tu už druhým rokem vychovatelku. A co tu pohledáváš ty?”
“My tu dnešní noc přespáváme s klukama z kapely po festivalu,” odpovídal jsem stejně klidně, ačkoliv uvnitř sebe jsem byl na nejvyšší míru vzrušený.
A má spolustudentka udiveně pokračovala:
“Vim, že se tady ubytovávají hosté, ale ne v téhle části. Nevim, jak je možný, že jste zrovna tu.”
Nereagoval jsem. Jen jsem hodil hlavou k uvázané dívce:
“A tohle má znamenat co? Převrat v humanistické pedagogice?”
Podívala se na mě jako bych si právě uvařil k obědu svého kocoura.       “Ty opravdu nevíš, že tohle je speciální soukromý ústav? Tady máme zvlaštní doložku k vyhlášce ministerstva školství, že můžeme využívat přísné tělesné tresty k převýchově a nápravě dívek,”  vykládala, jakoby listovala v příručce.
To už jsem začal i já:
“A co provedla tahle holka?”
“No, po večerce jsem ji přistihla u kamarádky na pokoji u ní v posteli. Takže má vyměřeno padesát ran rákoskou za porušení pravidel při večerce a nepovolenou návštěvu, třicet ran navíc, že mi předem nehlásila, kam jde. Zatím jich dostala třicet osm. Budeš v těch dveřích stát dlouho?”
Automaticky jsem vešel dovnitř. Na návštěvu záchodu jsem dočista zapomněl.
“Copak? Chceš se dívat?” zeptala se mě Míša s úšklebkem. Mohu prozradit, že vychovatelka se jmenuje Michaela.
“A to můžu?” zeptal jsem se nedůvěřivě.
“Ty mužeš, dyť jsi učitel, ne?” odpověděla mi se smíchem. Ovšem  její tvář dostala ihned naprosto ledový výraz a s pichlavýma očima se obrátila na provinilkyni:
“Tak Zachová, pokračujeme dál! Kde jsme skončili?”
“Třicet osm, slečno vychovatelko.”.
Štíhlá, sto sedmdesát šest centimetrů vysoká postavička mé spolužačky, se pootočila bokem:
“Svíííííííííst! – Práásk!”
“Aaaaaaaaahhhhuuuuuuuu třicet devět!”
Dívenka už zase začala srdceryvně sténat a křičet.
“Svííííííííííst – Prásk!”
“Uuuuuuhhhhhhhaaaaaaaa!  Štyrycet!”
Dokonce měla sílu i prosit mezi jednotlivými vzlyky:
“Haaaauuuu, sle-čno-uhuuuu vycho-vatelko ahuuuuuu už ne próóóóóóssíííííííím!”
“Svíííííííst! -  Prásk!”  zněla odpoveď na její zoufalý pokus.
Podobným způsobem scéna pokračovala do padesáti.
“Dáme si přestávečku. Jste spokojená, Zachová?” zašveholila relativně sladce Michaela.
“A-no, sle-čno vy-chova-telko. Jsem s-s-pokojená” soukala ze sebe postižená poslušně.
Nyní se otočila i ke mně:
“Budeš tu zírat jestě dlouho?”
Určitě spatřila můj fascinovaný výraz v obličeji, protože se zeptala: “Copa, vzrušuje tě to?”
Nevěděl jsem, jak zareagovat.
“Mam ti říct pravdu?”
”No to si piš, že chci slyšet pravdu!” prohlásila rezolutně.
“Klidně bych si to s tou holkou vyměnil.”
“Cože?” vyprskla pobaveně.
“Ty bys chtěl ode mě dostat nařezáno?”
“No, jestli to není úplně nemožný…..” zamyslel jsem se.
“Viš sám, že v naší zemi je možný úplně všechno!”  vysvětlila mi.
“A tebe to aspoň trochu nevzrušuje?” zeptal jsem se jí.
“Pojď sem ke mně, ať to neslyší,” ukázala na trestanou dívčinu.
“Doufám, že všechno, co tu slyšíš a vidíš, si necháš pro sebe!”
“Samozřejmě, muzeš se spolehnout,” ujistil jsem ji o své diskrétnosti .
“Tak jo.” říkala mi potichu.
“Fakt mě tahle práce baví a uspokojuje. Dokonce si to v kanceláři musim i někdy udělat, jak jsem vzrušená po některých trestech.”
“No tak si přece mužeš říct nějaký chovance, ne? Ať tě uspokojí,” zašeptal jsem jí.
“Tak to fakt nejde.” zakroutila hlavou s tichým smíchem.
“To by byl průšvih jak Brno. Už stačí, že jsi tady ty a díváš se, jak tu děvku mrskám. No ale z toho nic nebude… Slečna Zachová bude mít akorát tak starost, jak se udržet na nohou, až s ní skončim, že Zachová?” zeptala se spoluzačka pobaveně.
”Ano, slečno vychovatelko,’’ odpověděla Zachová, která si mezitím trochu oddechla a vzpamatovala se.
“Vyborně, tak jich máš u mě ještě třicet.”
     Vlastně až teprve teď jsem měl možnost pořádně si prohlédnout zadnici a stehna té chovanky Zachové po padesáti ranách metrovou rákoskou. To bych vam přál vidět!!! Jeden nateklý fialový pruh vedle druhého, vystouplý tak půl centimetru nad okolní povrch kůže. Od půli stehen až po horní partie vyšpuleného zadku hrály barvy od fialové přes tmavě modrou a červenou jak na nějaké bizarní vlajce. Michaela uzřela mé rozpoložení a prohlásila: “Neboj tohle je jen začátek. Až jí vysázím těch posledních třicet, budu jí potom muset ošetřit, protože to už bude mít prdel rozsekanou porádně.”
Ta “prdel” mi u ní vyrazila dech. Takhle před chovankou….
     A už to vypuklo. Já vás ujišťuji, že takové rodeo jste nespatřili ani          v cirkuse! Rákoska opět začala svištět a opravdu po každém dopadu prosekla opuchlou kůži. Kde byly pruhy fialové, začaly se vytvářet pruhy krvavé. A rákoska svištěla a svištěla, jakoby nikdy neměla přestat. Stál jsem tam jak opařený a jen jsem s hrůzou zjistil, že mi  péro stojí jak svíce a radši jsem si sedl na další volnou postel, abych svou erekci skryl. Momentálně to však bylo úplně jedno, protože jsem pozoroval, že “vychna Míša” je opravdu v ráži. Tempo úderů se zvyšovalo a stále ta stejná variace – jak ruka opíše rychlý oblouk a rákoska se zakousne do zadnice jako čelisti zraloka do nebohé oběti. A další rány. Tentokrát na horní část stehen. Krvavých jelit rychle přibývalo. Delikventka Zachová už ani neřvala, jen chrčela jak podřezané podsvinče. Najednou kulomet ustal. A ten zadek! Jeden krvavý šrám vedle druhého a vedle těžce oddechující má spolužačka Míša a já tušil, že to není jen její “dobrou prací” v několika minutách.
     Musím podotknout, že těch posledních ran nebylo třicet, ale padesát, a tudíž slečna Zachová obdržela plných sto ran na holý zadek a stehna. Teď už Michaela nebohou chovanku odvazovala.
Michaela  nasadila oficiální tón.
“Tak slečno Zachová. Doufám, že si z této lekce vezmete ponaučení a podobná věc se už nebude opakovat!”
“Dě-k-u-ji vám za vý-pra-a-sk, sle-čno vychovatelko,” pokorně prohlásila přiškrceným plačtivým  hlasem slečna Zachová. K mému údivu pak poklekla na jedno koleno jak rytíř před svou vyvolenou a políbila Michaele ruku. A pak, což mě udivilo, si stoupla div ne do pozoru a obě si podaly ruce, přicemž Michaela řekla už relativně přívětivě:
“Slečno Zachová, počkejte prosím u dveří ošetřovny.”
     Mohu s klidným svědomím uvést, že za tu necelou půlhodinu jsem úplně vystřízlivěl. Dokonce jsem si i vzpomněl, proč jsem se vlastně vytratil z našeho pokoje. Když jsem se vrátil z toalet, už na mě Michaela čekala na chodbě. Docela jí to slušelo. Jeji štíhlou figuru obepínala zřejmě ústavní uniforma, která se skládala z bílé blůzky zapínané na knoflíky, z černé těsné sukně asi do tří čtvrtin stehen a z lodiček na mírném podpatku stejné barvy.   Zjistil jsem, že kromě vychovatelky dělá ještě učitelku aerobicu v daném zařízení. Zajímavé, že v aprobaci na “pefce” měla anglinu. Ale o tom aerobicu jsem u ní taky veděl.
     “Tak co s tebou?” vytrhl mě najednou její hlas z letargie.
“Opravdu jsi to myslel vážně s tím výpraskem ode mě?”
Vida! Úplně bych na to zapomněl.
“No kdyby tě to příliš neobtěžovalo… Já jsem se o výprasky totiž zajímal od střední školy a přeci jen… bez peněz k dominám nelez. To víš, s učitelským platem ubohého češtináře…”
Jen se zasmála. “Vidíš a já na to přišla až tady.”
“No, času mám dost, teď o víkendu je totiž většina holek buď doma u rodičů, nebo někde jinde venku.”
Oba jsme se přesunuli k ní do kanceláře.
“A jak by sis to vlastně představoval, myslim jako oblečeni, sílu výprasku a tak.”
Dival jsem se na ní. Na její plavé vlasy v úhledném mikádu splývajícím až ke krku, na její obličej, který byl o něco málo výše než ten můj. Jak jsem ji tak pozoroval, měl jsem najednou jasno.
Míšo…. Víš, co bych…’’, začal jsem trhaně.
“No, co bys, kolego…”, zněla pobavená reakce Michaely.
“Mohla bys mi… Ne totiž… Neber si to špatně, ale…”, uplně jsem začal koktat.
“Tak už se vymáčkni!” zakňourala netrpělivě.
“Chci, abys mi rozšvihala prdel do krve!” vyhrkl jsem najednou rezolutně.
Chvíli na mě koukala jako by jí za zády rupla atomka.
“Cože?”
“Říkam, ze chci, abys mi rozsekala prdel!” opakoval jsem svou žádost důrazněji.
“Víš, co po mně vůbec chceš?’’, zeptala se ještě jednou nevěřícně.
“Je to pro tebe velkej problém?”
Podíval jsem se jí do oči. Měla je přivřené jak šelma.
Tak jsem pokračoval : ‘’Chtěl bych být někde připoutaný s pořádně vystrčeným a vyšpuleným zadkem. Ještě víc než měla ta Zachová. A protože jsi tak hezká, tak tohle po tobě chci! Je to můj sen od puberty. Krásná mladá holka v kostýmku a s dlouhou tlustou rákoskou  v ruce, která by mě zpráskala do bezvědomí a neměla z toho špatné svědomí!!’’
“To byla teda zpověď, ” zakroutila hlavou Míša.
“Fajn. Nemám nic proti tomu udělat ti z prdele tatarskej biftek. Mám jednu podmínku. Po skončení výprasku mi to pěkně uděláš pusou, je to jasný?”
Nezmohl jsem se ani na odpověď.
“To jako, že tě budu moct lízat?”  
“To je najednou otázek! Aby ses tak blbě neptal, tak si tady dáme malou generálku!” nakázala rezolutně.
Prošla okolo mě a k mému  neskonalému údivu, který nebral konce, jen zamkla dveře. Ladně dokráčela až ke stolu v kanceláři, odkud mi pokynula prstem, abych se k ní přiblížil. Pak mi zblízka povídá: “Mám jednu specialitku. Teď klekneš,” vysvětlovala mi, “a pěkně mi vylížeš zadek. A jestli to nebude stát za to, tak tě zpráskám, že omdlíš”.
Jako ve snách jsem zaklekl za jejím nadherným pozadím zapasovaným    v sukni.
“Tak na co čekáš?”, otočila se na mě Michaela náhle. “Vyhrň mi sukni a začni!”
Její příkazy zněly kanceláří jak střelba z kulometu. Už jsem nepřemýšlel. Vyhrnul jsem ji těsnou sukni do pasu, ona se horní polovinou těla položila na stůl a roztáhla nohy. Teď jsem jí konecně stáhnul bílé tangové kalhotky. Jen vyšpulila zadeček, jak se prohla. Zabořil jsem svůj obličej do jejích půlek. Nejdřív jsem jí jazykem projížděl rýhu mezi jeji pipkou a horní částí zadku. Najednou se na mě zle obořila: ”Řekla jsem pořádně lízat!!!!! Ty si fakt koleduješ!!”
Sundal jsem tedy ruce z jejích stehen, která jsem jen tak mimochodem hladil, a pořádně jimi roztáhl polokoule Míšina zadku od sebe. Rty jsem se přisál k růžovému otvůrku a jako při správném perverzním francouzáku jsem jí zabořil jazyk do análu, jak jsem jen mohl. Přesto, že měla řiťku úzkou, dostal jsem se do ní jazykem docela daleko, až jsem cítil i typickou hořko-slanou chuť. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Rty jsem jí masíroval okolí dírky a jazykem kmital dopředu a dozadu. Zdálo se, že je spokojena, protože vrněla jak nachlazená kočka.
“Tak to stačí!” ozvalo se najednou zpoza stolu.
“Tohle mělo být lízání zadku?” zeptala se uz poměrně výhružně.
“Tak abys věděl, jak mi pořádně lízat prdelku, myslim, že tě to naučim v trestnici dokonale. Tak jdeme. Hni sebou!”
Ano, potřebovala záminku k trestu, tak si ji cíleně vytvořila. Inu, kdo chce psa bít… 
     Trestnici tvořila dokonale odhlučněná místnost o rozměrech sedm krát sedm metrů. Kupodivu nebyla nijak složitě zařízená, jen uprostřed si lebedilo zařízení, které bych popsal jako hybrid mezi posilovací lavicí ve fitness a trestnou kozou. Podél stěn seděly zasazeny dřevěné masívní  úzké skříňky připomínající ty známé v šatnách. Jen jejich obsah byl nepochybně trochu odlišný.
     A  dva metry od hybridu se skvělo zařízení, se kterým jsem se měl následně seznámit osobně. Byl to vlastně  jeden metr široký a jeden metr dlouhý stůl, vysoký tak sedmdesát centimetrů, který byl uprostřed rozpůlený. Jednotlivé poloviny sloužily k tomu, že trestaná osoba si na ten stůl klekla, lýtka a kotníky jí byly zafixovány v úchytech s koženými přezkami. Pak se páčkou jednotlivé stěny stolu roztáhly a s nimi se roztáhly doširoka i nohy trestankyně. Právě mezi těmi polovinami stolu vznikl roztažením otvor tak velký, aby v něm mohly být upoutány i ruce nebohé oběti výprasku, jejíž tělo tam předtím bylo ohnuto. Výsledek v podstatě připomínal polohu, jako kdybyste si vzali dve židle, dali je tak tři ctvrtě metru od sebe, klekli si na ně kazdou nohou zvlášť na jednu, takže budete široce rozkročeni, a potom se ohnuli dolů a opřeli se o lokty. S tím rozdílem, že stůl tam měl příčku, která se vám při ohnutí zavrtavála do podpaží a zabraňovala, abyste se překotili dopředu. Dole jste mohli nalézt úchyty pro pouta na ruce. Což znamenalo jediné, že oběť měla vyšpulený zadek hezky nahoru v optimální výšce  a ještě se nemohla ani pohnout.
     “Od pasu dolu svléknout!”, zazněl příkaz Michaely ve  vyšších hlasových obrátkách.
“Anebo víš co? Svlíkni se úplně do naha!”, dodala ještě vzápětí.    
“A nepřijde sem nikdo?”, zeptal jsem se jen tak z principu.
“Než napočítam pět, budeš nahej, jinak za každý číslo nad počítám dvacet ran navíc, jasný? A nemusíš si dělat starosti, je tu jen druhá vychovatelka a chovanky našeho zařízení sem bez dovolení nesmí. Stejně by se sem odvážila jen málokterá.”
Rychle jsem se svlékl, přesto jsme došli až k číslovce osm, která   v podání mé spolužačky zněla spíš jako citoslovce. Vida, za jakou chvíli lze vyfasovat šedesát ran na holou. A myslím, že poctivě vteřiny dodržovala.
    “Tak  nahoru!” zaznělo stroze z jejích úst. Ještě jsem se ani nerozkoukal a už mě popoháněla k tomu hroznému “stolku”.
Chvíli jsem tam klečel jak při modlení. Během té chvíle mě má nynější exekutorka poučovala: “Tohle je trestný stůl určený pro nejtěžší výprasky”.
Během toho výkladu mi bleskově připoutala nohy.
“Tak teď ti ty nohy hezky roztáhnu.”
Už jsem jen zíral dolů, ona si stoupla za mě a v tu ránu se mi nohy rozjely, až jsem myslel, že si natrhnu třísla. Jen jsem vyhekl.
“Neni to moc?”, zeptala se přeci jen starostlivěji Míša.
“Ne dobrý,” vyhekl jsem namáhavě.
“Vyborně, tak to ještě roztáhneme!” zašveholila radostně.       
K mému podivu naopak trochu ubrala, přesto jsem měl nohy roztažené jak kuře na rožni, jen stehny dolů.  Věděl jsem, že už na škole se vyžívala v morbidním humoru, ale tohle fakt vypadalo jako naschvál.  A už jsem byl ohnutý čelem k zemi, jen ruce mi rychle připoutala. Můj zadek  trčel do výše vyšpulený a vypjatý, přístupný ze všech stran.
“Takže ti splnim tvé přání,” zahlásila Michaela a vykročila k jedné skříni. Tu otevřela a já se zachvěl a nestačil zírat. V ní totiž visely tři příšerné, metr dlouhé jezdecké biče. Tři v jedné řadě. A jeden, který byl asi o deset centimetrů delší nez ostatní, vytáhla. Ve tváři měla strašlivě krvelačný výraz.
“Bude tě to moc moc bolet, kolego,” skoro zašeptala tajemně.
A pokračovala pomalu rozvážně v řeči:
“Tenhle stůl je totiž určen pro výprasky bičem, karabáčem nebo býkovcem a drátovou bužírkou.”
V tu chvíli jsem začal mít strach.
„Já myslel, že to bude rákoskou“, namítl jsem nesměle.
« Přestaň se mnou smlouvat! Chtěl jsi mít prdel do krve, tak ti to dopřeju! Za všechny tvé prohřešky za tu chvíli, co jsi  se mnou tady, ti vysázim sto ran timhle jezdeckým bičem a jestli chceš, tak si klidně řvi, tahle místnost je zvukotěsná.  A je mi jedno, jestli budeš brečet nebo škemrat o milost, prostě mě nic nezastaví, jasný? Jen jedno slovo. A určitě během tvýho bídnýho prošení o milost, který začne tak od dvacátý rány,  na něj přijdeš!’’ rozhodla se definitivně.
     Pak mi najednou zmizela z dohledu, protože si s tím strašným bičem stoupla za mě. Skrz stůl jsem viděl jen její hezké nohy asi do výše sukně. Jenže ani tento požitek neměl trvat dlouho. Najednou se nohy ztratily a postoupily skoro až k mé hlavě, jen o metr dozadu. To už jsem ji viděl zespodu. Kupodivu mě ještě neco napadlo.
“Míšo?’’
“No co je?’’, ozvala se nervózně.
“Nemohla bys mě mrskat svlečená?’’   
“Nevymýšlej blbosti!”, vyjela na mě.
“Wwwhuííííííí! – Mlask!!!!!’’ 
Zazněl zvuk, jako když plácnete vařečkou. Jenže to mě v tu chvíli zajímalo ze všeho nejmíň, protože  jsem myslel, ze mám prdel vejpůl. Jenom jsem hlasitě vydechl.
“Wwwwhhhhuuuuuííí – Pleesk!”
Další hlasitý výdech “aaaaaaaahhh” se mi vydral z hrdla.
“Wwwhuííííííííí! – Prásk!”
Mé výdechy se pomalu vytahovaly do vyšších frekvencí a má exekutorka nabrala volné tempo a pomalu  bičem mrskala můj nastrčený holý zadek. Vždy jsem jen viděl, jak se ladná ruka ztratí nahoru z dohledu a pak bleskově sletí dolů i s Míšiným pohybem celého těla vpřed. Přesto jsem si byl jist, že mě nemrská plnou silou, protože rány byly poměrně snesitelné. A pořád ve stejné intenzitě jak stroj.
     Najednou se rozlétly dveře od trestnice! Mám pocit, že to bylo někde u patnácté nebo šestnácté rány. A jen jsem slyšel druhý ženský hlas: “Míšo, Míšo, máme průšvih na mém patře. Ta  nenapravitelná hyperaktivní mrcha Brůžková postříkala zubní pastou celou postel Petry Nevidový.” 
“Ta je fakt nenapravitelná! Je tu dva dny a neskutecně mě začíná srát!” přitakala Michaela nové příchozí, mně zatím neznámé.
“Je třeba jí dát pořádnou lekci!” zaburácela ta příchozí, zřejmě druhá vychovatelka.
“To teda jo,” zakývala hlavou Míša.
“Já myslela , že bysme ji zpracovaly tady, v trestnici, jenže jak koukam – ty počkej to je přece…” zasekla se ta druhá.
A kurva! Trapas! Určitě mé visící věci navíc nepřehlédla, když jsem byl tak roztažený.
“Co ten tady dělá?” zeptala se podezřívavě  kolegyně Michaely.
“Já ti to pak vysvětlim,” odvětila suše má exekutorka.
“Zatim jí dej základ u sebe a pak jí zatáhneme sem. A nebo víš co? Vezmi si druhý bič a pomoz mi tu dokončit tohle a pak sem zatáhneme tu Brůžkovou a zpráskáme ji do bezvědomí.” rozhodla se Míša.
A pak hned přede mě předstoupila ta druhá vychovatelka!  Zvedl jsem hlavu a  čuměl na ni jak na zjevení ráje. Přede mnou  stála andělská štíhlá drobná rusovláska s vlasy až do půl zad. Hádal jsem jí tak dvacet let a ona se mi také představila se slovy:
“Nevim, kdo jsi a co tu děláš. Já se jmenuju Markéta a studuju pedárnu   v Plzni a tady si přivydělávám. Ale když jsi tady, asi víš proč.”
“To je jeden z těch muzikantů, co tu bydlí a tenhle je můj spolužák z fakulty, který mě tu náhodou načapal, jak mrskám Zachovou na pokoji. Ale já jsem studovala angličtinu a on čestinu s filosofií”, upřesnila Michaela Markétě.
Tak to je dobrý, nakonec mě budou mrskat dvě buchty, pomyslel jsem si. Ale ta Markéta byla opravdu exkluzívní. Měla svou prdelku natěsnanou do stejně úzké sukýnky jako Míša a stejnou bílou blůzku, jenom měla o tři čtvrtě hlavy menší postavu.
“Á tak, pán je umělec a ještě kolega”, švitořila zvonivým hlasem Markéta.
“Tak se do něj pustíme, ať mužem na tu Brůžkovou. A kolik má vlastně dostat?”
“Kolega si přál zmrskat prdel do krve,” prohlásila ironicky Michaela.
“A zatim jsme u šestnácti a rozhodla jsem se vysolit mu stovku.”
“No, tak to máme co dělat, že?” zeptala se Markéta. Chopila se druhého biče ve skříni a už jsem jen viděl její štíhlou ručku, jak se pozvedá do výše. A pak. Něco tak příšerného!
“Wwwwhuuuííííííííííííííííí! – Prááááááásk!”
“Ty voleeeee!!!” vyrazilo mi uplně spontánně z hrdla. V tu chvíli jsem myslel, ze mě někdo fakt přeťal. Musel to být vskutku děsný úder, protože se zděsila i Míša, když pravila nahlas:
“Markéto, rychle obvaz nebo kus vaty!“
Hned jsem cítil, že mi po zadku něco teče a taky, že mi zase začíná stoupat péro. Všimla si toho i pohotová Markéta.
“Hele, on mu stoupl!”  vyprskla má druhá mučitelka posměšně.               
To už mi ale Míša postižené místo otřela kouskem vaty, než předtím odskočila k lékárničce. A ještě dodala: “Nemysli si, že ti nějak ulevíme! Tohle je jen začátek!”
“Whuuuuuuuuíííííííí! – Mlaaaaaaask!”
Z jedné strany.
“Whuuuííííííí! – Plesk!”
Z druhé strany.
Na můj zadek se snesl vodopád ran. Ještě ani neodezněl úder od jedné  dívčiny a už mi na půlkách přistál druhý. A pěkně za sebou. Dokonce jsem ztratil i přehled o počtu ran. Nakonec se Míšina kalkulace splnila až u padesáté druhé rány, při padesáti mi vychovatelky milostivě udělily pauzu pět minut, ale spíš jen proto, aby nabraly další síly pro tuto morbidní hru. Začal jsem opravdu škemrat. “Prosíííímmm, už neeee!!!”
“Wwwwwhuíííí! – Prásk!!!!” To už mě ani Míša nešetřila.
Začal jsem nabírat do pláče.
“Wwwwwhuuuuíííí! – Prááásk!”
“Aaaaaaaaaaaaaaaahhhhhhhhhhhhhh – už neeeeee!!”, řval jsem jako pominutý.
“Wwwwwhuuuuíííí! – Prááásk!”
“Mar-kééééto, neeee tak…”
“Wwwwwwwwhhhhhhuuuuíííííííííí! – Prááááásk!”
“Aaaaaaaaaaaauuuuuuuuuuuu – mooooooooooc!”
“Tak osumdesát máme za sebou”, prohlásila radostně Míša.
To už jsem měl zaslzené oči a nudli u nosu jak malý kluk.
A hlasivky mi sloužily asi jako po podařené zpívané v hospodě.
“To už zvládneš, tu dvacku”, řekla mi něžně Markéta a setřela mi z tváře slzy a pohladila mě po kebuli jak psa.
“Tak teď se pustíme do těch krvavých jelit, základ mame dobrej”, zahlásila Markéta.
“No, já nevim…”, ozvala se na to Michaela. “Ale chtěl to, tak to dostane! Pokračujem!”
Michaela se ke mně naklonila.
“Teď poznáš, co je vlastně výprask. Jestliže chceme mít tvůj kýžený výsledek, musíš to vydržet. Vezmeme tě do parády totiž plnou silou.”
Nevím, jestli je možné prožít očistec na  zemi, ale to, co mě čekalo, mělo předčit mé očekávání. Něco podobného jsem zkusil  až nyní.
“Wwwwwuuuuuuuíííííííííííííí! – Prááásk!”
“Aaaáááááaarrghhhhhhhhhh!”
“Wwwwwwwwwwwwwwwhuuuííííííí! - Prásk!!!”
“Aaaaaaaááááaaauuuuúúúuuuaaáááaaaa!!!!”
Biče obou vychovatelek dopadaly a konaly své krvavé dílo. Už se mi začaly dělat mžitky před očima, když proud ran najednou ustal. To Michaela i Markéta se chystaly k posledním dvěma ranám, protože Michaela řekla: “Teď dostaneš dva poslední krvavé polibky, aby sis uvědomil, že když ti něco řeknu, tak to vykonáš správně.”
Podíval jsem se na Markétu. Najednou se její štíhlé tělo protáhlo až dozadu a umocněno mocným nápřahem až za hlavu se jak pružina vymrštilo zpátky.
Hlasité “Wwhuuuuííííííííííí! – Pleesssk!”se rozlehlo trestnicí.
Upřel jsem svůj bolestí zkřivený ksicht zrakem na Michaelu. To samé. Mocný nápřah se záklonem a rychlý pohyb celého těla dolů.
“Wwwhuííííííí! – Plesk!”
“Oooooohuuuuuooooo!” vykřikl jsem už naposled.
“Tak hotovo!” zahlaholil sametový alt Michaelina hlasu.
“Jak vypadá moje prdel?” zeptal jsem se ze zbytku sil těžce a chraplavě, protože jsem cítil, jak mi opravdu několik pramínků stéká po stehnech a po zadku.
“Pravdu?” zeptala se Míša.
“Jasně, že pravdu,” zašeptal jsem vysíleně.
“Myslim, že jsme tvé přání splnily do puntíku. Je to strašný… ” odhalila znechuceně realitu Markéta, vložíc se do dialogu. Cítil jsem, že jsem  zpocený jak myš, celé tělo mi vibrovalo a ze zadku a stehen mi vystřelovaly bolesti do celého těla.
Najednou se Markéta podívala na Míšu.
“No jo, ale co s ním teď uděláme? Musíme ho ošetřit a nechat vyčistit nástroje.”
To už mě Michaela odpoutávala a srazila desky stolu zase k sobě.
“Slezeš sám?”, zeptala se mě mírně a starostlivě.
S klidem přiznám, ze při svém metráku a nějakých drobných váhy nejsem žádný drobeček, ale jak se mi chvělo celé tělo, tak jsem se ani nemohl postavit na nohy. Najednou se počala mým zadkem rozlévat zvláštní příjemná šimravá záplava. Endorfiny fungují opravdu dobře. Kolébavě jsem se přesunul ke svým svrškům.                                                                                                                                                                                                                              
     Celá ta legrace netrvala ani půl hodiny. Vlastně i s intermezzem v podobě aktérky Zachové jsem nebyl z pokoje déle než hodinu. Ale spát se mi nechtělo. Je jasné, že jsem byl zvědav, jak dopadne situace s provinilkyní Brůžkovou, poněvadž bylo téměř jisté, že se schyluje k dalšímu krvavému divadlu.
Zeptal jsem se tedy Michaely:
“Myslíš, že bych se mohl podílet na trestu tý Brůžkový?”
“Ty vole, ty buď rád, že se neprovalí tohle,” vyhrkla vzrušeně Markéta.
“Ja jsem Levhart, kdyby něco,” namítl jsem.
“Jo a ten průser by byl váš,” dodal jsem už živěji.
“Míšo, nekoleduje si tenhle zmetek ještě o přídavek, co myslíš?” pohlédla Markéta kategoricky na Michaelu.
“Mně se zdá, že asi jo”, odvětila stručně Míša, založivší si výhružně ruce v bok. A pak se na mě otočila. To už jsem se oblékal.
“Já jsem ti dovolila, že se mužeš oblíct? Na něčem jsme se přece dohodli, ne?”, výhrůžně na mě zavrčela Míša.
“Když je tady Markéta?’’ odvážil jsem se opáčit.
”A navíc, když sem může někdo opravdu přijít,” dodal jsem kurážně.
Co tu vy dva skrýváte, tajnůstkáři?’’ vložila se hned Markéta do rozhovoru.
“Ale, domluvili jsme se tady s mistrem, že mě po tom nářezu uspokojí pusou,” zasmála se Míša.
“Ale já jsem se na tom výprasku podílela taky!” houkla neochotně a zklamaně Markéta. Tak co bude se mnou?”
“Já stejně myslim, že to zatím odložíme, musíme vyřídit tu věc s Brůžkovou co nejdřív,” rozhodla Michaela ve chvíli.
“A ty se konečně obleč,”obrátila se na mě Míša s výzvou.
Jenomže to nebyla taková legrace. Ještě štěstí, že jsem si ze šatníku vybral  na sebe volné ripstopové maskáčové kalhoty, a lehké elastické trenýrky, které se daly přes zpráskaný zadek docela v klidu natáhnout.
Mezitím jsem poslouchal rozhovor obou přísných vychovatelek.
“Tak co s tou Brůžkovou?” začala Markéta.
“Ja bych jí dala sadu jako Levhartovi ( Levhart byla má přezdívka na škole) co ty na to?”  mrkla tázavě Michaela na Markétu.
Musel jsem do toho rozhovoru vstoupit.
“A opravdu bych se toho nesměl zúčastnit?”
“Proč, že by sis s ní dal druhý kolo?” zeptala se mě se smíchem a neskrývaným sarkasmem Markéta šibalsky .
“Ne, chci být jako jeden z trestajících. Třeba anonymně, aby o tom nevěděla.”
“Á jak by sis to představoval?” vyzvídala dál.
Mozek mi začal pracovat na plné obrátky, až se holky otáčely, jestli se na ně neřítí tatra. V tu ránu jsem tu situaci naprosto přesně viděl.
“Asi takhle,” začal jsem.
“Vy přivedete danou provinilkyni a začnete s výpraskem. Každá jí dáte padesátku, jako mně, a pak se objevím na scéně já a dám jí taky padesát. A zamlouvám si ten třetí jezdecký bič.”
“To by možná šlo, co ty na to, kolegyně?” postavila se konečně na mou stranu Michaela. Vůbec jsem netušil, jak brzy se naše konspirační plány rozpadnou v prach. Markéta pokrčila rameny,  vydala  se pro slečnu Brůžkovou, jež konecně měla vychutnat svůj díl z obrovského potenciálu tohoto zařízení. Vzápětí mi Míša oznámila, kam se mám ukrýt, abych nebyl nápadný a vyrazila za Markétou. Čekal jsem asi deset minut, když  v tom se rozlétly dveře od trestnice a obě vychovatelky táhly vzpouzející se slečnu Brůžkovou dovnitř.
     Marie Brůžková byla sice štíhlá, ale v obličeji nepříliš pohledná dívenka, asi sedmnáctiletá. I přes noční košili jí prosvítala vytetovaná “kerka” na rameni. Na obličeji se stopami po akné měla dírky  piercingu ve rtu, v obočí a v nose - to jsem ovšem vypátral až později. Na účesu byl poznat zjevný vliv stylu PUNK i se zbytky křiklavé světle červené barvy ve vlasech.
   Když mé kolegyně konecně dotlačily Brůžkovou do trestnice, nastalo hotové šílenství. Ta se nejdřív rozhlédla a když viděla, kde se nachází, a hlavně, co se tam nachazí, tak spustila takove alótrium, že to museli slyšet snad až v Plzni, vzdálené třicet kiláků odtud. Klekala si, až ji vychovatelky musely tahat na kolenou po dlaždicích. Kopala kolem sebe jak zešílený útočník fotbalové Sparty, Markétu kousla do ruky a neustále řvala a zmítala se jak na elektrickém křesle, až jsem myslel, že ji trefí šlak. To by probudilo i mrtvé na nedalekém hřbitově v Hrádku. Naštěstí se dveře do zvukotěsné místnosti zavíraly samy. Michaela s Markétou nakonec opravdu potvrdily svou fyzickou převahu a dostrkaly, dotáhly, dovlekly, jak chcete, nešťastnou Brůžkovou ke stolu, kde jsem před několika desítkami minut trpěl já. Marie se však nechtěla zanic vzdát. Pořád sebou trhala, až nakonec přece jen podlehla, když ji kolegyně přitlačily k tomu hroznému stolu a doslova na ní ležely. Už jsem se na tu komedii nemohl dívat a vynořil se ze svého úkrytu. Chytil jsem Brůžkové ruce, zápasnicky je zapresoval a vytáhl jsem ji zpoza stolu nahoru na něj. To už Markéta upoutávala nohy chovanky do kožených popruhů. Obě ani nezareagovaly, když jsem jim přišel na pomoc. Brůžková přestala konecně řvát jak šílená a pouze brečela a plačky začala prosit.
“Pa-a-ni vychovatelko, já-á vás prosi-im, ne-e-dávejte mi tu-u výprask, j-aa vim, co-ho je-e to za místnost. Já-á nechci za-adek do krve!!!”
“Jen tak pro pořádek, Brůžková, obě jsme zatím slečny,” upozornila Michaela chladně.
“Máte dobré informace, slečno!” přidala se Markéta.
“Tady se opravdu udělují ty nejpřísnější výprasky,” upozorňovala ještě delikventku, zatímco ji za dalšího lehkého nasilí musela spolecně s druhou pomocnicí stlačit dolů k poutkům na ruce, aby měla zadnici pěkně vystrčenou.
Michaela pokračovala ve výkladu v oficiálním tónu:
“Věřte mi, Marie, že za to, co ste provedla slečně Nevidové a Polatové i za vaše předchozí prohřešky, vám dneska opravdu rozmlátíme zadní sedací část těla takovým způsobem, že vám ji potom budeme muset sešít, samozřejmě bez umrtvení.”
“Jste nenapravitelný extrémní živel, Brůžková, a my extrém vyháníme opět extrémem!” zvolala bojovně Markéta, deptajíc spolecně s kolegyní už takhle vyděšenou Marii.
A hele, z holek se staly filosofky. Že by mi fušovaly do řemesla? Nakonec, jak jsem se tak na ni díval, mi jí začínalo být líto. Svéhlavá rebelka měla být ztýrána za svou revoltu a nezávislost. Že bych už něco podobného někde viděl?
     Každopádně Marie Brůžková byla připravená s roztaženými stehny a  vysazenou zadnicí, neskutečně vyšpulenou, k brutalnímu výprasku. Teď Michaela přistoupila ke stolu a vyhrnula čekatelce noční košili až nahoru. Ta se ovšem svezla zase až dolů ke krku, a proto Brůžková skončila             v podstatě úplně nahá. Nyní jsem ovšem zalapal po dechu já. Mariina stehna byla neskutecně  pravidelně vymodelovaná a plynule přecházela v rozkošnou zadničku, neskutečně vypjatou a pevnou. Celý tvar připomínal nějaký avantgardní sochařský artefakt s pravidelnými antickými rysy postav. Všiml jsem si, jak se obě vychovatelky po sobě podívaly a Markéta si neodpustila přejet dlaní po celém obvodu pravidelných půlek slečny Brůžkové a pozdržet se prsty na staženém análním otvoru.   A můj Frantík opět zareagoval, když jsem si uvědomil, že z této jablíčkovité zadničky bude za chvíli něco, co bude matně připomínat povrch planety Jupiter, jen v tmavší barvě.
     Doposud jsem si myslel, že využijeme dlouhé jezdecké biče, jenomže jsem se mýlil. Michaela najednou přistoupila ke skříni, nalevo od trestného stolu, a nástroj, který odtud vylovila, mi doslova nahnal husinu. V rukou třímala karabáč ze sešitých pruhů kůže, dlouhý přes jeden metr. Hádal jsem tak sto dvacet centimetrů i s rukojetí. U rukojeti jsem zpozoroval průměr asi tři centimetry, padl tudíž dobře do ruky a používaná část trestného nástroje se postupně zužovala až k osmi milimetrům, přičemž jednotlivé pruhy kůže se čtyřicet centimetrů před koncem nástroje rozcházely do jednotlivých pramínků s konečnou tloušťkou jen několik milimetrů na konci toho pekelného nástroje.
     To už i Brůžková viděla, co se na ni chystá, a propadla novému záchvatu hysterie.
“Slee-čno vy-chova-atelko!” začala zase za srdcervoucího řevu prosit a házet sebou na trestném stole.
“Prosííí-hím, nemlaťte mě tim bi-ičeeeeeeeem, já-já se už po-o-lepším, ooopravduuuuuuu!”
Michaela ovšem byla k jejím projevům ledově nevšímavá, jen ji obešla a pravila mně s Markétou:
“Takže, vy si necháte ty jezdecký biče a já si vezmu tohle.”
“Seš jsi tim jistá, Míšo?” otázala se už i Markéta opatrně a poměrně nedůvěřivě.
“Tady nemužeme slevit, Markýt,” zašeptala překvapivě mírně.
A pokračovala dál hlasitěji a důrazněji:
“Musí dostat lekci, na kterou jen tak nezapomene, aby konečně pochopila, že tady se hraje podle našich pravidel. A jestli to nebude respektovat, tak ji budeme řezat jako koně, dokud jí to prostě nedojde!”
Ještě dodala:
“Vychovatelkou na vašem patře je slečna Markéta. Ona tedy rozhodne o výši a druhu tvého trestu.”
Markéta si odkašlala a s hlasem soudního úředníka vyhlásila:
“Chovanka Marie Brůžková bude potrestána padesáti ranami rákoskou, padesáti ranami dlouhým jezdeckým bičem a pětadvaceti ranami exemplarním bičem zvaným Krakatice. A počítat nebude. My jí to všichni spočítáme sami.”
“Přilehavý název pro takový nástroj!” pomyslil jsem si.   
      Za zmínku stojí malý spor, k němuž došlo vlivem nesouhlasu vychovatelky Michaely s počtem ran.
“Ja jí tou Krakaticí chtěla vysázet padesátku, proč ty chceš zrovna pětadvacet?” obrátila se k Markétě, k níž stála zatím zády.
“Michalo! Sakra! Ztratila jsi rozum? Krakaticí jí přece nemůžeš dát takovej kouř! Ja jí tu nemínim křísit! Vždyť tu může i zkolabovat!” vyrazila ze sebe rázně Markéta.
Brůžková, když celý rozhovor uslyšela, začala zase nahlas vzlykat a naříkat. Ale Míša se nedala.
“No vždyť jo! Domlouvaly jsme se, ze ji zpráskáme do bezvědomí, ne?”
“Pokud já vim,” oponovala Markéta “tak jsme ji chtěly zpráskat jenom do krve.”
“Víš co? Začnem a uvidíme,” rozhodla nakonec Míša.
Markéta navázala kontakt zase se mnou.
“Vezmeš si rákosku?”
“Klidně, beru. Když už jste jí nedopřály mně, holky zatracený, tak se s ní aspoň vyřádim na prdelce týhle slečinky,” odpovídal jsem jako by zamyšleně.    
„Klidně se ti s ní budu po Brůžkové věnovat taky, ’’ zaculila se Markéta.
“Myslim, že se bez toho dneska už obejdu,” odvětil jsem.
Tušil jsem, že budu zbytek noci spát  stejně v kalhotech, protože kluci        z kapely by se asi nestačili divit, kdyby viděli, co mám na zadku. Ačkoliv – oni jsou zvyklí na mé excesy.
     Pak už přišel čas na Brůžkovou. Dohodli jsme se, že začne Markéta s bičem, po ní já s rákoskou a nakonec Michaela s Krakaticí. Když jsem se  k tomu stolu přiblížil, zase se počínala ukazovat má erekce. Samozřejmě si toho obě kamarádky všimly.
Markéta už ale zaujala pozici, v níž mohla bezstarostně trestat. První rána na sebe nedala dlouho čekat.
“Wwhuíííííííí! – Prásk!” zaduněl dobře známý zvuk dokonale ztichlou trestnicí. Reakce Marie mě velice překvapila na to, jak před chvílí vyváděla. Téměř ani nepípla, jen silně hrdelně vydechla  aaaaaaaahhhh! Po další ráně to samé. Asi od desaté už začala hlasitě sténat. Ale výraz toho sténáni měl moc daleko do hysterického řevu chovanky Zachové při jejím výprasku. Zaregistroval jsem, že i Markéta z toho byla dost rozrušená a možná i zklamaná. Začala ji tedy mrskat úplně naplno. S intenzitou jejích brutálních šlehů se začala měnit i barva na zadku Brůžkové. Každý úder po sobě zanechal příšerný fialovohnědý  napuchlý pruh. Ale mně se zdálo, ze Brůžková má úplně jiné starosti. Při dopadu biče vždy jen se zasténáním zaklonila hlavu nahoru a při té chvíli měla zavřené oči. Udivilo mě, že ani neslzela. Zpozoroval jsem, jak se Markéta svým mrskáním začíná přizpůsobovat zrychlujícímu se dechu trestané dívenky. Otočil jsem zrak na Míšu. Ta celou scénu fascinovaně sledovala, jak kdyby tam místo stabilního stolu běželo kino.
“Whuíííííí! – Prásk!” znělo stále monotónně místností, jen výkřiky Brůžkové v podobě “aaaaaaaaaahhhhhhhhhhhhhh” zvyšovaly postupně svou intenzitu. To už jsme byli u čísla třicet pět. Všechno připomínalo bizarní zpěváckou rozcvičku k nějaké postmodernistické árii cruelovského stylu. Prásknutí biče a část stupnice. Postupně celá zadnice delikventky začala hrát tmavě fialovou barvou. Ale už teď bylo znát pár proseknutých míst. Bič neúprosně dopadal. Dál. Dál. Dopočítal jsem v duchu ke čtyřiceti třem. Při čtyřicáté čtvrté Brůžková prudce zaklonila hlavu. Mimo rytmus uderů se jí z hrdla vydral nelidský sten. Zpod zadku jí náhle vystřelil proud bělavé tekutiny a Marie se začala chvět doslova jako osika ve větru a začala hlasitě hýkat. Nebylo pochyb! Ta děvka prožívala orgasmus jak hrom! Posunuli jsme s Michaelou za ni a až nyní jsme měli možnost sledovat úplně zmáčený rozkrok a stehna mrskané slečny Brůžkové. Mezitím Markéta dokončila “svou” padesátku. Na dlaždičkách pod provinilkyní se objevily obrovské skvrny, které jí ze stehen a z pochvičky odkapávaly přímo pod ní a mísily se s fleky po jejím mokrém výstřiku.  
“No to snad neni možný! Ona se prostě udělala!” rozlétlo se po chvíli úplně tichou místností hlasitě z Michaeliných úst. I Markéta stála jak zařezaná. Brůžková na stole funěla jak parní lokomotiva a okolí vůbec nevnímala. Zřejmě si ani nebyla vědoma toho, co před několika okamžiky prožila. Obě vychovatelky se ale hned vzpamatovaly.
“No dobrá,” pronesla Michaela ke mně.
“Teď máš prostor ty s rákoskou.”
Nedal jsem se dvakrát pobízet. Napřáhl jsem se až za hlavu a “Shuíííííííst!” rákoska proťala vzduch.
“Prásk!” rozezněl se úder po okolí.
Místo pokožky po dopadu rákosky bylo okamzitě protrženo.
“Ohuuuaaaaaaaaaaa!” ozvalo se z úst.
A sterotypni “Shuííííííííííííst! – Prask!”
se postupně rytmicky rozlévalo místností. To už mi zase stál jako voják na vartě. A zničehonic se ke mně odzadu Michaela přiblížila, přitiskla se ke mně a začala mi přes kalhoty třít dané místo svou ručkou. Dostával jsem se do extáze. Brůžková ovšem také. Při dvacáté šesté ráně se pro změnu pochcala a za třicatého čtvrtého “Shuíííííííííst! – Prásk!” sebou začala zase škubat jak prvnička při porodu. S Míšinou rukou v rozkroku jsme dospěli až  ke kýženému druhému číslu padesát. Tentokrát chovanka na trestném stole nevyvrcholila, byť na ní bylo vidět, že do bájné Nirvány nemá daleko. Míša mě přestala masírovat a vystřídala mě na vykonavatelské pozici.
“Tak kolik jí mám dát?” položila spíše rečnický dotaz sama k sobě.
Najednou zasáhla do hovoru sama provinilkyně, jež se už poměrně dobře vzpamatovala z právě prožitých okamžiků.
“Slečno vychovatelko Michaelo, dovolíte mi promluvit?” ptala se jak na vojně.
“Co máte na srdci?” odpověděla protiotázkou vychovatelka.
“Mám jedno přání. Mužu ho vyslovit?” zvedla se strachem hlavu Brůžková k Míše.
Ta byla tak zaskočená, že ji se zjevnou zvědavostí odpověděla kladně.
“Prosim vás, slečno, sešvihejte mě v rozkroku!” zaúpěla potichu zpráskaná Marie. 
Nevím, co mě popadlo, ale začal jsem se neskutečně smát.
“Fakt nevim, kdo je tady úchyl a kdo je normální!” vyslovil jsem trhaně kuckaje  smíchem. Jestli obě mé kolegyně byly před chvílí orgasmem Brůžkové vykolejené, teď obě zůstaly stát úplně jak solné sloupy.
“Co jste… Co jste to řekla?” vyhrkla užasle Markéta.
Michaela se pomalu probírala z prvního šoku.
“No to je teda síla! Jeden chce po mně rozsekat zadnici, druhá chce po mně sešvihat pindu… Neskutečné!!” vychrlila ze sebe už trochu vzpamatuvší se Michaela.
“Takže!” chvilku trvalo než byla zase duševně zpátky.
“Teď ti Krakaticí vysolim padesát ran bez ohledu na tvé reakce a potom dostaneš ještě pětadvacet jezdeckým bičíkem přes rozkrok a analní otvor, jasné?”
Michaela konečně uchopila ten mučící nástroj do své pravice. Postavila se na vymezené místo podél trestného stolu.
Napřáhla se s bičem až za hlavu.
“Whoooouuu! – Mlask!”
Události, které nastaly, se dají jen steží popsat. Brůžková zařvala jak tur a v momentě se jí vyvalily slzy z očí jako vodopád.
“Ohhhoooooooohooohuuuu!” ozvalo se po dalším brutalním švihu. Zadek Brůžkové se jen prohýbal pod neuvěřitelnou silou ran. Připadalo mi, že jeji štíhlounkou postavu musí ten bič při dopadu přeseknout na dva kusy. Při šestnáctém úderu, za prudkého nápřahu Míšiny ruky nahoru, nám s Markétou přistálo na obličeji a na svršcích několik kapek krve.  To už se napřáhla znovu a…. !
     Najednou se rozlétly dveře od trestnice a v nich chlap. Pán, asi čtyřicátník.
Pod zářivkami trestnice mu svítila uplně holá šíša, na těle střední postavy se vyjímal dobře padnoucí, moderně střižený modročerný oblek s vínovou košili, světle červenou kravatou, posetou žlutými kvítky s  pestíky shodně zbarvenými s košilí. Ten pán postoupil asi metr dovnitř trestnice a klidným, avšak důrazným hlasem vyzvídal:
“Co se tady proboha stalo? A co tu dělá ten chlap?”
Otočil se od děvčat ke mně. Míša na ten šup pustila bič a Markéta se zatvářila, jak kdyby právě stoupla na hřebík. Ten muž, o hlavu vyšší než já, nebyl  totiž nikdo jiný, než sám ředitel ústavu a školy, také ale prokurista firmy, která toto zařízení provozovala. Ani jedna z děvčat se nezmohla na jediné slovo. Jejich sebevědomí bylo rozprášeno. Pryč. Musím zasáhnout.
“Tak řekne mi někdo, co se tu děje?” opakoval ředitel netrpelivě svůj dotaz.
“A co tu děláte vy? Kdo jste?” obořil se tentokrát na mě. Pak se otočil zpět na vychovatelky.
“Máte tu zajímavé zařízení!” promluvil jsem jako první.
“Pokud vás to zajímá, tak jsem kytarista a zpěvák metalové skupiny, která vystupovala na festivalu v nedalekém Hrádku. A s klukama z kapely bydlíme tady o deset metrů dál na chodbě na pokoji číslo deset.
Nyní se podivil on:
“Jak je to možné, že tady? Máte být v přízemí v pokojích pro hosty!”
“Tak asi nejsme.” odvětil jsem teď už veseleji.
“Spíme totiž tam, od čeho jsme dostali klíč v recepci.  A já jsem si jenom vyšel na záchod a slyšel jsem z jednoho pokoje, jak tam probíhá výprask, tak jsem se tam podíval, co se fakt děje. Nic víc, nic míň. A protože se o výprasky zajímám a ve vychovatelce Michaele jsem poznal mou spolužačku z fakulty, řekl jsem ji, že chci ten výprask vidět. A ještě jsem se chtěl zúčastnit jednoho potrestání osobně. Když mi odmítla vyhovět, protože jí to předpisy nedovolují, prohlásil jsem, že buď se toho výprasku zúčastním, nebo  všechno, co jsem tu zaregistroval, půjde okamžitě do sdělovacích prostředků, protože já sám jsem učitel, který se řídí evropskou úmluvou o právech dítěte.  Stačí?”, zakončil jsem svůj drzý monolog. Ani nevím, kde jsem se naučil tak blbě lhát. Že by od studentů?
Ředitel byl z informací, které zaslechl, úplně odrovnaný. Mám pocit, že snad ani nenašel protiargumenty, aby mi něco odpověděl.
Tak se jen zoufale zeptal:
“A alespoň jste spokojený se vším, co jste měl možnost si prohlédnout?”
Odpověděl jsem s klidem:
“Vůbec nemusíte mít žádné obavy, že bych o něčem, co jsem tu viděl,
s někým hovořil, natož s masmédii.”
“Tak to jsme vyhráli.” ušklíbl se ředitel.
“A co že jste to říkal? Že jste učitel? A co učíte?”
To je otázek, najednou.
“Na konci školního roku jsem skončil s výukou na jedné střední škole v jižních Čechách, kde jsem učil český jazyk, literaturu, ZSV a základy filosofie.”
“Proč jste skončil?” zareagoval ředitel.
“No protože jsem byl jenom zástup za mateřskou a měl jsem smlouvu na dobu určitou bez možnosti prodloužení.”
Ředitel chvilku přemýšlel.
“No dobrá. Perspektivu nějakou máte? Myslím tím, jestli po prázdninách někam nastoupíte.”
Obě vychovatelky po sobě koukly.
“Zatim není nic jistého,” prozradil jsem popravdě.
“Víte, zrovna jsem o jednoho češtináře přišel.”, prozradil ředitel.
Pan kolega  magistr Koutný totiž ze zdravotních důvodů ukončil pracovní poměr na konci školního roku. Jake máte vzdělání?”
“Jsem doktor filosofických věd. Před dvěma lety jsem promoval na plzeňské pedárně jako učitel češtiny a ZSV a letos v červenci jsem absoloval rigorózní řízení v Plzni na filosofické fakultě,” informoval jsem ředitele. Ten mezitím upřel pozornost na zakrvácenou zadnici chovanky Brůžkové.
“Jen jedna věc. Podílel jste se osobně na potrestání té dívky?”
“To byla jedna z podmínek mé diskrétnosti.” přiznal jsem.
“Dostala ode mě padesát ran rákoskou,” dodal jsem ještě. Asi zbytečně.
Ředitel už se na nic neptal. Jenom  stroze nakázal:
„Slečny vychovatelky. Až skončíte s trestem zde, dostavte se hned i s panem doktorem do ředitelny, chci si s vámi všemi promluvit o dalším vašem pedagogickém působení, jestli by vám to tedy nevadilo takhle pozdě.”
Pak ihned trestnici bez dalších slov opustil.
     Brůžková už pomalu usínala, ale z klimbání ji rychle probral Markétin hlas:
“Tak jedeme dal, slečno Brůžková! Neodpustíme vám ani ránu!”
Michaela už se zase zhostila své Krakatice a zaujala pozici vedle stolu.
“Wwwhoooooouuuuu! – Mlask!”
“Wwhouuuuuuuuuuuu! – Pleesk!”
Zněla symfonie karabáče a mrskaného zadku za svižného doprovodu  hlasivek sólistky Brůžkové. Teď se ovšem sympatická exekutorka zaměřila na partie stehen a začala Krakaticí mrskat Mariina stehna. Každý šleh zanechával za sebou  příšerné krvavé pruhy a jak měla delikventka roztažené nohy, nejednou zasáhly konce karabáče vnitřní strany stehen a části ohanbí. Markéta mezitím připravila z dalši skříňky klasický jezdecký bičík, protože exekuce Krakaticí se blížila do finální části. Slečna Brůžková už jen úpěla ve vysokých tenorových frekvencích a od pasu dolu vypadala jak špatně namalovaná rumělkou. Bylo jasné, že i karabáč bude potřeba po použití pořádně vyčistit. To ale měla na starosti služba chovanek.
A konecně:
“Wwuuuhooouuuuuu! – Mlask!”
“Aaaaaaaaiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiaaaaaaaaaaaaaiiiiiiiiiiiiiiiiiiaaaaaaaooooooooohhuuuuu!”
“Whhoooouuuuu! – Mlask!”
“A padesát!” zvolala Misa radostně.
“Teď ještě ten tvůj klín, připrav se!“ rozkázala Michaela Marii. Ještě víc jí páčkou roztáhla nohy za pomoci půlek stolu. Pak se vysoukala k Brůžkové na stůl a chtěla se nad trestankyní rozkročit. Ale ouha! Úzká sukně se neprojevila zrovna jako dobrá společnice. Ale Míša si poradila. Vykasala si sukýnku až k pasu a mocně se nad Brůžkovou rozkročila. Nyní byla v poloze, kdy mohla seshora zasahovat její intimní partie, aniž by se při exekuci přehnaně namáhala. Obě její nohy byly jak přikovány k oběma stranám trestného stolu. Tentokrát se Michaela tolik nenapřahovala.  Přesto ruka opsala charakteristický oblouk.
“Whuííí! – Plesk!”
Bičík poprvé přistál na řitním otvoru Brůžkové.
“Whuíííí! – Plesk!”
“Áhúúúúúúúúúúújáááááá!” začala vřískat provinilkyně. Kožené zakončení bičíku poprvé políbilo Mariinu buchtičku.
“Whuíííííí! – Plesk!”
“Juuuuuhůůůůůááááááááááááhhhh!”
Ještě tři rány následovaly na rozkrok slečny Brůžkové.Musel jsem jít blíž k trestané. Bylo to fascinující divadlo. Udivilo mě, jak má Michaela  přesnou ruku. Střídavě systematicky zasahovala anální otvor a rozkrok Brůžkové.  Ta se blížila k dalšímu orgasmu. Asi po patnácté ráně se začala zase chvět jak za mrazu. Než jsme dopočítali do pětadvaceti, byla Brůžková úplně vyřízená, v napuchlém rozkroku zcela zmáčená. Napadlo mě že bych jí ho tam fouknul, ale stačil jeden pohled Markéty, která zřejmě vytušila mé myšlenky, a raději jsem si to rychle rozmyslel.
„Pomůžeš nám jí sundat?“ ptala se Michaela po ukončení exekuce. Společně jsme sundali Marii ze „stolu“ a pomohli jí vstát, ani se nerozpakovala nad tím ,že tam jsem, prostě to brala jako fakt i když mě neznala.
     „Tak vyrazíme do tý ředitelny, ne?“ řekl jsem jen tak z principu. Viděl jsem, že holkám se tam moc nechce, ale co se dalo dělat. První vyrazila Markéta, pak já a nakonec Míša. Tam mezitím Brůžkové nakázala, že hned po snídani má služba použité trestné nástroje pečlivě vyčistit.
     Markéta přeci jen nesměle zaklepala na vypolstrované dveře ředitelny.
„Dále!“ ozvalo se stroze za dveřmi.
Vhrnuli jsme se do ředitelny všichni najednou a stoupli jsme si vedle sebe jak provinivší se žáci, kteří byli pozváni kvůli nějakému průšvihu. A ono to tak asi i bylo.
„Tak vás tu mám.“ prohlásil ředitel se skrytou ironií v hlase. Chvilku si nás jednoho po druhém prohlížel. Nakonec se ozval.
„Milé kolegyně, doufám ře si plně uvědomujete, co jste dneska provedly. Nejen že jste se provinily proti vnitřním směrnicím školy, ale ještě jste ohrozily dobrou pověst našeho zařízení. Proto vám uděluji přísnou důtku za porušení pracovních povinností a trestám vás odebráním všech benefitů k platu po dobu devíti měsíců.“ Tak to byla docela rána. Ředitel věděl, že vyhazov si daných okolností dovolit nemůže, protože holky byly dobré vychovatelky a hlavně přiměřeně přísné.
Obrátil se ke mně: „Vy za daných okolností za nic nemůžete, jen za to vyhrožování medializací bych vám měl dát pár facek!“ A říkal to, jako kdyby mi chtěl koupit čokoládu.
„No já myslim, že po stovce ran bičem na holou by mě to asi nějak zvlášť nerozhodilo.“ odvětil jsem s lehkým pousmátím. Ředitel se na mě zadíval s přivřenýma očima.
„Radši nebudu zjišťovat okolnosti.“ prohlásil nakonec rezignovaně. Mezitím jsem pohledem zabrousil na Míšu a Markétu. Stály tam jak dvě hromádky neštěstí a jejich nepřítomné pohledy leccos naznačovaly a ani jedna se nezmohla na slovo obhajoby.
„Pane řediteli!“ ozval jsem se. „Ty holky jsou v tom nevinně. Myslím, že byste mohl své rozhodutí trochu přehodnotit, protože za daných okolností slečny neměly na výběr.“
Ředitel rázně povstal ze svého křesla.
„Můžete mi to zopakovat?“ zeptal se s údivem v hlase.
„Ano, kolegyně jsou v tom nevinně. Já svým přístupem jsem způsobil problémy, jež vám nastaly.“
„A v těch vašich sadomasochistických hrátkách v trestnici byly mé učitelky taky nevinně ano?“
Tentokrát jsem zůstal zírat já. „Vy jste to viděl?“
Ředitel byl opravdu pevný v kramflecích.
„Ano, viděl jsem vše a vše mám zdokumentované. Před víkendem jsem totiž nechal do trestné místnosti instalovat bezpečnostní kameru a následující pondělí tuto skutečnost chci předeslat všem kolegyním a kolegům na poradě.“
Markétě nechybělo mnoho, aby se sesypala na podlahu a Michaela začala dostávat úplně popelavou barvu. Momentálně jsem si nevěděl rady ani já. On to všechno viděl!
„Máte snad jiný návrh než je ten můj co se týče našich učitelek a vás?“ tázal se ředitel, když viděl mé rozpoložení.
     Teď bylo jisté, že jsem musel něco vymyslet. Dostal jsem holky do pěkného průšvihu. I když přeci jen měly možnost mě odmítnout, stejně to neudělaly, teda hlavně Míša. Také mě napadlo, jestli třeba není kamera instalovaná i v kanceláři, kde jsme s Míšou řešili tu její záminku k trestu.
     Mezitím co jsem dumal, ozvala se Markéta. „Pane řediteli, já bych… já bych… návrh měla.“ soukala ze sebe trhaně. Ten pozdvihl obočí, Markéta koukla na Míšu.
„Tak, co máte na mysli?“ dotázal se už přátelštěji.
Michaela konečně pochopila. „Víme, že jsme udělaly chybu a zasloužíme trest, jestli by bylo možné vyřešit tu situaci jinak…“
„A jak?“ zaznělo z ředitelových úst. To už se mi zdálo, že si z nás dělá šprťouchlata.
„Normálně pořádnej výprask, jestli tohle myslí děvčata.“ vložil jsem se do rozhovoru.
„No to jsem myslela,“ špitla Markéta.
Ředitel po nás jednotlivě loupnul pohledem. „Dobrá. Jsem pro.“
„Vy jste dostal kolik?“ zeptal se mě. „Říkal jste stovku?“
„Jezdeckým bičem.“ přiznal jsem poctivě.
„Dobrá. Zapomenu na vše, co jsem stanovil – tedy ruším důtku a snížení pohyblivé složky mzdy, ale kolegyně dostanou stejný díl na svá pozadí jako vy. Trestnice je vám k dispozici, trestný nástroj si vyberte podle vašeho uvážení. Teď se s vámi loučím a přeji dobrou noc. Můžete jít. Dále tuto kauzu nemíním řešit, odcházím spát.“
A opravdu se za námi zaklaply dveře od ředitelny. Ředitel zívnul, div si nevylomil panty, načež dodal: „Jo a kamera je v tomto případě zapnutá, abych si zkontroloval, jak trest proběhl a že v trestnici kromě trestu nedojde ještě k něčemu jinému nepřístojnému. Tady není bordel!“ A ve chvíli byl pryč.
     Míša s Markétou se už plně vzpamatovaly a vrátilo se jim jejich sebevědomí.
„Hele ho, on by nás chtěl seřezat!“ Zašvitořila ironicky Markéta.
„Ani ne,“ odvětil jsem. „Nejradši bych ti udělal něco jinýho!“ prohlásil jsem mlsně.
„Ale asi to už necháme na zítra ne?“ Holky neprotestovaly, naopak to přivítaly, že si jdou taky lehnout a pročistit si hlavy.
     Přiznám se, že jsem byl utahaný jako kotě. Jednak z hraní, jednak z událostí, které se za ty dvě hodiny přihodily. Vrátil jsem se ke klukům na pokoj. Nikdo z nich nehnul ani brvou. Lehl jsem si v kalhotech na bok, ještě chvilku jsem myslel na obě snad budoucí kolegyně a už se těšil na věci, které mě zítra čekají a posléze jsem usnul jako když mě do vody hodí.

2 komentáře:

Dawe řekl(a)...

Nerad píši negativní komentáře a neudělám to ani tentokrát i když mi povídka přímo nesedla. Ono je to totiž o lidech, každému se líbí něco jiného a co jednomu nesedne, pro druhého může být skvostem. Já jsem typ, kterému vadí nevyžádané násilí a i když si to dívka nakonec užila, nikdo to nemohl vědět předem a mlátit někoho do bezvědomí to není můj šálek čaje. Ale jinak je povídka pěkná, hezky napsaná, místy jsem byl i příjemně vzrušený.

Anonymní řekl(a)...

Bylo zajímavé zadat do google své jméno a najít tuhle povídku... Jsem Marie Brůžková, dokonce je mi 17 a punk mám ráda... Povídku jsem jen tak prolítla a vůbec se mi nelíbila :D Nic proti gustu ale jsem docela jemnej človíček a tohle není nic pro mě. ;)