11.3.10

Epištoly k nesmělým spankerům - úvod

Leželi jsem s Tomášem v té jeho super vaně, relaxovali po tom mém předchozím nááádherném výprasku a rozkoši, která ho doprovázela, a já si přitom lehce hrála rukou s jeho kamarádem tak, jak to má rád. Ale začnu hezky od začátku.
Když jsem k němu dorazila, byl už, kupodivu, doma. Seděl u počítače, před sebou skleničku červeného a když mě uviděl ve dveřích, šel mi s úsměvem naproti a byl zjevně ve výborné náladě (on se jinak ale taky umí někdy mračit a bejt mrzout nebo nemluva, není žádná výjimka, dámy, nemyslete si). Tak jsem toho využila, hezky se zatočila a předvedla mu nejen tu svou krátkou studentskou sukýnku, ale i kalhotky tělové barvy, které při letmém pohledu vypadaly, jako bych neměla žádné, a protože jsem měla povídavou náladu, hupla mu na sedačce na klín, s úsměvem ale bez komentáře zaregistrovala, jak se jeho ruka přesvědčuje o tom, zda kalhotky fakt mám, a pak jsem spustila: „Četla jsem teď na internetu jednu povídku, která se mi moc líbila. Bylo to o holce, která si dopisuje o výprascích se svým šéfem, teda aniž by tušila, s kým si píše.“ Tomáš mě ale hned klidně zastavil „Jo, tu jsem taky četl, byla príma, příjemně lehce erotická, měla tu správnou atmosféru“. „No“, pokračovala jsem s radostí, že ví o čem mluvím „ a mně se v ní nejvíc líbilo to, jak si ta holka dokáže říct, že chce dostat na zadek ještě víc a postěžovat si, když to bylo jakoby málo. Tohle já asi nedokážu, víš?“ a mrkla jsem na něj. „To jsem nevěděl, že máš důvod ke stížnostem“ usmál se můj okáč „já si myslel, že se o Tvůj zadeček starám dostatečně, ale jestli ne, můžeme to napravit“. „Ale tak to nemyslím“ rychle jsem vyhrkla a pak jsem se rozpovídala a byla jsem k nezastavení.
„Víš, já tím myslím to, že někdy člověku stačí dostat jen málo a někdy touží po tom schytat to pořádně. Vlastně je to stejný jako u milování, někdy chceš aby to bylo jemný a dlouhý, někdy ti stačí jenom pomazlení nebo jen pocit, žes´něco udělal pro toho druhýho, aniž bys sám z toho měl bůhvíjaké potěšení, a jindy to chceš okořenit, s vášní, hraničící klidně až s trochou bolesti, nebo dokonce toužíš jen po rychlovce, chápeš?“ Tomáš přikývl a pozorně mě poslouchal, tak jsem pokračovala: „No a podle mně je to tak i u spankingu. Někdy mám náladu na to, abys mi jen tak lehce naplácal a pak se se mnou hezky pomiloval, v podstatě něco jako milostná předehra, někdy na něj nemám nejmenší náladu a chuť, jindy chci dostat víc a zkusit si třeba sáhnout na svůj práh bolesti nebo ho překročit a dostat se tak do situace, kdy ta bolest musí chvilku odeznívat, než se dostaví příjemný pocity, rozumíš mi? To, samozřejmě, nemluvím o výprasku za trest, ten prostě bolet musí a jde jen o to, aby byl zasloužený. Pamatuješ, jak jsi mi jednou vyprávěl, že nejvíc tě jako malého kluka bolelo, když jsi dostal za něco, co jsi neudělal nebo do čeho jsi se vlastně jen přimotal, když jsi prostě měl pocit, že byl ten výprask nespravedlivej? Tak tohle chápu taky, ale i u vzájemně dohodnutých spankových hrátek jsou různé formy intenzity, nástrojů, délky a tak, ale hlavně záleží na náladě a chuti toho vypláceného a ta se třeba pozná až během toho výprasku. Ještě mě sleduješ?“ znovu jsem na něj koukla a pokračovala „No a já prostě nedokážu říkat – Teď přidej, Teď míň, Rychleji, Pomaleji, Ještě, Už ne, atd., někdy mě prostě mrzí, že jsi přestal dřív než jsem chtěla (nebo později, než by to pro mě bylo optimální), někdy toužím po větší razanci a jindy po lehčí, ale nedokážu Ti to říct. Dávám to nějak najevo, a ty jsi dost zkušenej, abys trošku něco pochopil, ale občas je mi líto, že se to odvíjí jinak než bych si přála a než by pro mě bylo ideální. Přece jen, když už k tomu výprasku někdy dojde, chtěla bych si tu užít maximálně, tak, aby to co nejlíp zapadlo do mý nálady, situace a prostředí. Ale ty to asi takhle musíš cítit taky, když vyplácím já tebe, ne?“. Musela jsem si dát pauzu, napila se trochu vína a čekala na jeho reakci. Tomáš chvíli přemýšlel a pak konečně zareagoval: „Asi máš pravdu, ale ber to tak, že prostě nic není ideální. Horší by bylo, kdybychom po tom oba toužili a nedělo se nic. A takových lidí je spousta, tak nebuď nevděčná a užívej si to, co máš. A že to není vždycky optimální? No asi není a nebude, ale tak je to při milování přece také. Prostě není každý den posvícení, ale já osobně si tedy vůbec nestěžuji!“ dodal a mrkl na mě. Jenže já, když se rozjedu, tak občas nejsem k zastavení a tak jsem to na něj pálila dál:
„Já vím, já vím, nechci bejt mrcha nevděčná a je mi fakt líto těch lidí, kterým se tohohle potěšeníčka nedostává, ale proč bych neměla mít chuť něco vylepšit, když to jde? Mně sice neleze přes jazyk říct si, že chci ještě a víc a já nevím čím, ale možná by to šlo nějak obejít, používat nějaká neutrální slůvka nebo tak něco. Já nechci, aby to bylo jakoby naprogramovaný mechanický vyplácení, ale aby si ho ten, kdo je dole, mohl víc řídit, nic víc. No a tak mě napadlo, jak by šlo tohle mý dilema vyřešit.„Aha“, rozesmál se ten můj chytrej kluk „milostivá to už měla promyšlené předem, no tak povídej“ vyzval mě a já se na chvíli nafoukla a naštvala, že mě tak rychle prokoukl. Pak jsem to ale nevydržela a začala povídat: „Víš, já to sice nedokážu říct přímo, ale asi bych mohla použít nějaká zavedená zástupná slůvka, abych ti dala najevo, jak se cítím a co právě v tom okamžiku chci, to by šlo ne?“ „Myslíš stopku?“ zeptal se mě můj okáč „proti té já nic nemám, jenom jsem měl pocit, že jsme ji zatím nepotřebovali, že jsme se obešli bez ní.“ No, stopku taky, ale nejen ji“ odpověděla jsem a pak jsem mu předestřela to, co se mi celej den honilo hlavou. „Co bys říkal tomu, kdybychom používali třeba tyhle slůvka:
-        Samá voda (= je to hezké, ale měl bys přitvrdit nebo zrychlit tempo nebo změnit nástroj)
-        Přihořívá (= moc se mi to líbí, nástroj je fajn, a můžeš ještě trošku přitvrdit nebo zrychlit, hlavně ale nepřestávej)
-        Moc horko (trochu uber, změň nástroj, zpomal, ale pokračuj)
-        Hoří (= přesně tak, ještě chvilku takhle pokračuj)
-        Požár (= klasická stopka)
nebo něco podobnýho. Chápeš, pro mě by to bylo možná, nevím, ale doufám, řešení, když to jinak říct neumím. A navíc, to by vůbec neznamenalo, že by ta slůvka šla pokaždé  takhle po sobě, rozumíš? Když by nebyl důvod, nepoužila by se třeba vůbec, víš? V tom by byl ten fór, že někdy by třeba bylo moc horko hned od začátku, nebo by po samé vodě přišel rovnou požár, já nevím, jen přemýšlím nahlas.Teda, pokud by ti to nevadilo a nepřipadal by sis jen jako nějaká loutka, to bych fakt nechtěladodala jsem a mrkla, jak se na to ten můj chlap tváří. On byl chvíli zticha, pak se napil a šel si zakouřit na balkon. „Tak tohle asi neprošlo“ prolítlo mi hlavou a bylo mi to docela líto, nedělala jsem si patent na rozum a klidně bych ten svůj nápad jakkoliv upravila, kdyby přišel s něčím jiným sám, ale zdálo se, že tady jsme se nenaladili na stejnou strunu. „Aspoň jsem to zkusila“ řekla jsem si, „kdybych byla zticha, třeba bych si to pozdějc vyčítala“ a čekala jsem s napětím, v jaké náladě se Tomáš vrátí.
Když se zase objevil, ve tváři měl lehký úsměv a já pookřála. Sedl si ke mně a spustil: „Asi máš pravdu, je to možné řešení a jako stroj by si člověk neměl připadat, můžeme to chvíli zkoušet a uvidíme, jak se to osvědčí v praxi. Nakonec, já bych si také občas zavolal nějaké z těch Tvých kouzelných slovíček, prostě jsem pro. A protože si myslím, že jsi tohle téma dnes nezvolila jen tak náhodou, asi si to první vyzkoušíš Ty a to hned. Co říkáš?“ a oči mu jiskřily a pusu měl roztaženou od ucha k uchu. Já dělala chvíli drahoty, pak jsem to ale nevydržela a (alespoň jakoby znuděně) oznámila, že se tedy obětuju, ale jen pod podmínkou, že spolu prozkoumáme poklady jeho skříně v ložnici. Tomáš si rychle vzpomněl na ten můj památnej výprask, mrkl na mě, pohrozil mi prstem a pak se vydal loudavě k ložnici. „Tak pojď, Ty zvědavče, ale nečekej nějaké zvláštní poklady, je tam jenom pár občas užitečných věcí“ řekl mi a vzal mě za ruku. No a já šla a moc ráááda…
A poklady tam byly, ne že ne! Ty si ale nechám na nějaké příští povídání, teď jsem mířila k elegantně uloženým, přesněji zavěšeným, trestným předmětům, z nichž jeden už jsem měla tu čest před nějakou dobou cítit v ruce, ale hlavně na své zadnici. Já jsem se však zaměřila na další z nich, tu tříprstou plácačku s držadlem (nazývanou taky tawse, ale úplně jinou než byla ta jedovatá zmije) a už jsem ji držela v ruce. Byla silnější a těžší, z dvojité prošité kůže, ale připadalo mi, že s ní zase nejde dosáhnout ten nebezpečnej švih a hlavně, že nemůže dopadat z takové dálky, tak jsem ji vzala do ruky, pozorně ji prostudovala a čekala, jestli si padneme do oka nebo k sobě pocítíme antipatie hned od začátku. No a tahle plácačka mi připadala docela snesitelná a hlavně moje zvědavost musela bejt rychle uspokojená, takže jsem ji pevně sevřela v ruce a vydala se zpátky do obýváku. Tam jsem si rychle stáhla ty tělové kalhotky, schovala je pod polštář na sedačce, a s „malou tawse“ v natažených rukou jsem čekala až ke mně pán domu dorazí.
Tomáš přišel, upřeně se mi podíval do očí a pronesl jen „Chorobná zvědavost, že? Ta je léčitelná, jenom na to nestačí jedna seance!“ a já vyprskla a přikývla. „Tak pojď“ řekl mi klidným hlasem, posadil se na sedačku a prstem mi ukázal na svůj klín „a nemysli si, že to bude jen jako!“. Položila jsem tu plácačku na stůl, pomalu se mu přehnula přes kolena a přivřela oči v očekávání věcí příštích. A už jsem pocítila jeho pravačku na jedné půlce, vzápětí i na druhé a pak už jeho ruka dopadala pravidelně, ne moc silně, ale cítit byla. Jako předehra pro mě je tohle to pravé ořechové a už jsem se nemohla dočkat jeho reakce, až mi tu sukničku vyhrne (jó, jsem mrška, uznávám). Když k tomu došlo, měla jsem co dělat, abych se na něj nepodívala, když zakoktal „Ale, já myslel, že je máš?“ a zvědavě mi pohladil prdelku. Chvilku jsem ho nechala vydusit a pak jsem mu teprv vysvětlila, že jsem opravdu přišla v kalhotkách a sundala si je teprve před chvílí, abych mu udělala radost. „No počkej, tohle Ti tedy osladím!“ smál se můj mužskej a už jsem ji měla a další a další a tetelila jsem se blahem. Nebyl sebemenší důvod mu nějak radit, vyplácel mě svou rukou krásně a to byl přitom jen začátek. Pak asi dospěl k názoru, že jsem dostatečně připravená na tu koženou plácačku, vzal ji do ruky a několikrát mě s ní seznámil. „Tak tohle půjde, je to štiplavě příjemný, oproti tý zmiji přímo nesrovnatelný“ prolítlo mi hlavou a já vystrčila svou zadničku ještě víc, abych mu dala najevo, že se mi to líbí. Jenže potom začala ta plácačka nějak víc kousat a já se trošku na jeho kolenou roztančila. Ty první ostřejší údery byly teda pěkně cítit. Tomáš ale pokračoval stejným způsobem a moje prdelka si na ně pomalu začínala zvykat a už se jenom pohupovala do rytmu. Bolest pomalu ustupovala a místo ní se postupně začal dostavovat příjemný pocit vzadu i vepředu (tak tahle plácačka by mohla bejt moje kámoška, napadlo mě) a já si uvědomila, že docela začínám být vlhká. No a když jsem se připravovala, že zašeptám Přihořívá, najednou musel Tomáš přidat sám od sebe, protože bolest zase převálcovala všechny příjemné pocity a já překvapeně vykřikla. Těch dalších pár úderů, které mi přistály na zadnici, bylo teda dost ostrých a já už se chystala na to vzít zase zpátečku, jenže pak se to opět nějak změnilo ve prospěch té zvláštní plácačky a já se znova začala vlnit do rytmu Tomášových úderů. Postupně jsem se mu posouvala až ke kolenu a začala se o něj lehce třít. Musel si toho všimnout, ale nedal nic najevo a pokračoval stejným tempem, pravá půlka, levá a prostředek prdýlky se střídaly a já už si, bez ohledu na to, že to bylo  zcela jasné, u toho dělala na jeho koleně dobře. Když jsem se začala blížit svému vrcholu, vykřikla jsem jen Hoří a těch posledních pár ran, ostrých jak břitva, mi pomohlo k té cestě do ráje, nazývané ve francouzštině nádherným výrazem „malá smrt“. Když jsem se probrala, cítila jsem jen Tomášovy ruce, které moji prdelku něžně hladily, a pak zaslechla jeho slova „Dobrý večer, vítej zpátky, lásko“. A já se rozkošnicky protáhla, objala ho, posadila se mu s malým syknutím na klín a pak už ho jen vášnivě začala líbat. A když se pak objevily slzičky (Až teď, zdůrazňuju!), byly to slzy opravdového štěstí. No a po nezbytném pořízení fotodokumentace jsme se šli naložit do té vany, já příjemně zemdlená a on viditelně šťastný ze zážitku, ke kterému mi právě tak hezky dopomohl. Jenže za chvíli už se mnou zase začali šít všichni čerti. „Ty džíny hoď rovnou do prádla, ať mi neděláš ostudu, všimla jsem si, že máš na kolenou nějaký fleky!“ houkla jsem na něj přísně a vychutnávala si jeho překvapený výraz, než mu to došlo. „Mám takový neurčitý pocit, že jsi dostala málo“ pronesl pak klidným hlasem „a budu to asi muset hned napravit“. „Nééé, už budu fakt hodná“ smála jsem se a chytla ho kolem krku. „Někdy mám pocit, že tě možná i trošku miluju, ale je to asi jen pocit“ zašeptala jsem s úsměvem a dala mu pořádnou pusu.“ A teď už padej, ať se můžu pořádně a v klidu umejt, pomáhat mi nemusíš“ plácla jsem ho přes ruku, která už iniciativně měla žínku připravenou, „už jsem velká holka a zvládnu to sama. Tak syp!“  usmála jsem se na něj na rozloučenou, zavřela oči a ještě chvilku si jen tak v té vodě lebedila a trošku si se sebou pohrála.
Když jsem konečně vylezla, seděl Tomáš u stolu, notebook před sebou a něco tvořil. Přišla jsem blíž, mrkla mu přes rameno a s úsměvem pozorovala, jak pečlivě doplňuje naše fotoalbum o dnešní záběry, které vůbec nevypadaly špatně (protože moje prdelka fakt ujde a vybarvené jí to sluší ještě víc), až na ten poslední. „Tak tuhle fotku s mým jasně zřetelným mokrým klínem tam laskavě nedávej, tu si nech pro sebe, jestli po ní toužíš“ vypálila jsem na něj a on mi dal nakonec za pravdu. Pak jsem si všimla, že zůstal v županu, což obvykle nedělá, teda jen pokud nemá chuť na postelové hrátky, na které by měl dneska ovšem sakra nárok. „Schválně, co se bude dít“, prolétlo mi hlavou a v duchu jsem se začala chystat na nějaké to mazleníčko, které by se mi po té vaně moc líbilo, protože prdelka už byla spokojená, jenom to v ní trochu mravenčilo. Pak jsem si ale všimla té kožené tawse, která ležela na stole připravená k použití, jeho županu a hlavou mi problesklo, jestli se náhodou nemám teď zaměřit na JEHO prdelku. „Uvidíme, necháme se překvapit, ať si řekne sám“ uzavřela jsem to a sedla si k němu. A on začal povídat o tom, jak si vlastně hned dneska měl možnost ověřit, že ta mnou navrhovaná komunikace funguje. „Není čas na skromnost“ zatetelila se mi dušička „jen se chlapče rozpovídej“ vyzvala jsem ho v duchu a on pokračoval. Sám už prý chtěl s mým vyplácením přestat (nebo aspoň ubrat) v momentě, kdy já jsem ho požádala, aby to hnal do finiše a aby hlavně nepřestával. „Jsi mazaná lištička, třeba se to někdy hodí i mně“ prohodil nakonec neutrálně, ale víc zase neřekl a já mu nijak nepomohla a čekala dál (ale určitě chce teď dostat on, začínala jsem si být jistá).
Pak se vrátil k tomu, jak je mu líto lidí, kteří mají spankové choutky a nemají partnera, možnost je realizovat nebo nevědí, jak to „zaonačit“. „My jsme měli tu kliku, že jsme se vlastně přes tu Tvou čertovskou Satanelu poznali, viď?“ dodal a mrkl na mě „jenže spousta lidí se trápí a neví, jak na to. Tak mě napadlo, že bychom jim mohli dát takový malý návod ve formě povídky, co říkáš?“ Chvilku jsem o tom přemýšlela, prohodila, že se na nějaký poučování druhých moc necítím, ale proti pomoci ve formě povídky, samozřejmě nic nemám. „A jak by sis to představoval?“ zeptala jsem se a hned mi bylo jasné, že je trošku připravený. A Tomáš spustil: „ No, název bych měl. Když jsem byl teenager (tehdy se tomu tak ale neříkalo), sháněli jsme všechno dostupné o sexu a erotice, čehož bylo minimálně, a narazil jsem taky na knížku Epištoly k nesmělým milencům. No výsledek pro mé tehdejší pátrání to byl žalostný, stejně jako s Ovidiovým Uměním milovat. Obě knížky jsem docenil až později, ale říkám to proto, že by se mi docela líbil název té naší povídky „Epištoly k nesmělým spankerům“, co říkáš?“ podíval se na mě a já uznala, že je to docela hezký název. „No a jak by sis to představoval, co třeba ty bys dělal nebo řekl, kdybys ty chtěl dostat na zadek?“ zkoušela jsem ho dál a výsledek byl dost chabý. „No, já bych měl pár nápadů pro holku, která chce dostat od svého partnera“, sdělil mi s trochu provinilým pohledem. „A co když chce ten partner dostat od holky, což je složitější na vysvětlování?“ bušila jsem do něj bez slitování „co bys poradil jemu?“. Odpovědí bylo jen jakési koktání, tak jsem to jeho trápení musela skončit. „Víš co? S těmi radami bys měl asi ještě chvíli počkat, sám vidíš, že to není tak jednoduchý, ale mám čím dál víc takový pocit, že bych teď měla já vzít do ruky támhleten nástroj a trošku ti domluvit, za tu tvoji hrdou a pyšnou povahu, která ti nedovolí říct si o výprask, co ty na to?“. Ten trochu provinilý výraz mu vydržel, tak jsem ho přestala dusit a vybídla ho, ať si odloží svůj župan a hezky mi ukáže ty své zadní tvářičky, že si s nimi musím trochu popovídat. „Ale je to naposledy, příště si buďto řekneš sám, nebo to dáš jednoznačně najevo a nebo budu dělat absolutně natvrdlou a budeš mít po legraci!“, oznámila jsem mu, rozepnula si župánek a poručila mu, ať se mi ihned položí přes kolena na sedačku tak, abych nemusela nést celou jeho váhu. A Tomáš už ani necekl, nijak nezdržoval a už tam, viditelně spokojeně, ležel.
Pohladila jsem mu tu jeho zlobivou prdelku a pak ho začala rukou vyplácet (vím, že na úvod on tohle miluje) a přitom si neodpustila komentáře o tom, že vejtahové, co chtějí radit jiným a sami nejsou schopni otevřít zobák, si nezaslouží nic jinýho než nasekat na holou, že trucující mužskej je na stejný úrovni, jako malej kluk a že tak je taky nutný s ním zacházet a dát mu důkladně na pamětnou. Vůbec jsem ho nešetřila, až jsem začala mít pocit, že zatímco on si libuje, krásně mi tu svou prdelku nastavuje a je mu to moc příjemný, moje ruka už toho začíná mít dost. „Tak má to bolet jeho nebo mě?“ prolítlo mi hlavou, „takhle bych si umlátila ruku a on by jen spokojeně vzdychal, tlačil mě do stehen tím svým ptákem, tak to teda ne!“,  popadla jsem tu plácačku a zkusila pár cvičných úderů. Zjistila jsem, že tenhle nástroj je sice trochu těžší do ruky, ale dá se s ním skvěle mířit a nejsou nutné nějaké velké nápřahy, takže to půjde dobře a pustila se s vervou do téhle příjemné prácičky. Ještě jsem mu zopakovala, že na tu svou hrdost a pýchu jednou dojede a že nechápu, proč nedokáže přijít a říct, že chce nebo má chuť dostat na prdel, ale nevím, jestli mě vůbec poslouchal, protože byl jak v transu. Přidala jsem a chlapec se nám hned zase rozpohyboval. Napřed se chvíli kroutil, než si jeho zadnice zvykla na nový druh bolesti, ale za chvíli už se zase pohyboval dopředu a dozadu, viditelně si to znovu užíval. Chvíli jsem tedy pokračovala tímhle tempem a silou, pak jsem trochu roztáhla nohy, nechala si ho vklouznout mezi svá stehna, a po chvíli jsem stehna zase sevřela a dopřála mu tak větší tlak. Tomáš už očividně spěl ke sladkému konci, tak jsem ještě trochu přitvrdila a zároveň vytáhla zpod polštáře ty svoje ukryté gaťky a vsunula si je pod sebe (co kdyby nastala nenadálá příhoda, ne?). Barva jeho zadnice mi jasně prokazovala, že jsem se nijak neflákala a tak jsem se chystala pomalu skončit, když se ozvalo jeho Hoří! Musela jsem se usmát, fakticky už bych přestala a místo toho by to bylo pro něj v podstatě frustrující, tak jsem se hned začala snažit naplno a nasekala mu, co se do něj vešlo. Začal se chvět, sténat a cukat, tak jsem druhou rukou uchopila jeho pytlík, lehoučce jsem ho sevřela a už jsem cítila, jak mi stehna sprchuje jeho výstřik. Odhodila jsem plácačku a začala ho znovu pleskat rukou, tak dlouho, dokud se nepřestal pohybovat a dokud vyčerpaně neklesl na sedačku (tu alespoň moje kalhotky zachránily před nejhorším, došlo mi, jsem fakt mazaná holka). Hladila jsem mu tu pěkně rudou prdelku, zajela i mezi půlky a čekala, až se probere a vydýchá. Pak jsem s úsměvem zase viděla ty jeho krásné oči, rozzářené štěstím a to byla pro mě ta největší odměna. Jeho objetí a polibky už pak byly prémie navíc.
„Vážně to funguje“ zašeptala jsem mu do ucha, „já chtěla už úplně přestat, ten nápad byl prostě geniální“, smála jsem se „můžeš pokračovat v chválení mé skromné osůbky“. A on mě políbil a jenom prstem pohrozil, že nafoukanost je taky ošklivá vlastnost, kterou je potřeba léčit. „Ty se hlavně nauč si říct, když chceš dostat na zadek“ utřela jsem ho hned, protože mám ráda, když mám poslední slovo „když si umíš říct o to, že se chceš pomilovat, tak bys mohl zvládnout i tohle, starej jsi na to dost!“. Jenže ten můj mužskej se taky tak snadno nedá a tak mi s tázavým pohledem odvětil: „To půjdeš ráno odsud do školy naostro?“ a hlavou ukázal na ty moje kalhotky první záchrany jeho sedačky. „Ne, miláčku, pamatuj si, že když jde k dáma k takovýmu pacholkovi, jako jsi ty, a hodlá tam z nepochopitelných důvodů i přespat, má zásadně v kabelce náhradní prádélko“ uzemnila jsem ho a pak už jsme ten slovní souboj radši vzdali, přesunuli se přes koupelnu do ložnice a žádné textilie jsme už do rána nepotřebovali.
Tomáš dočetl Markétino vyprávění, trochu uraženě okomentoval, že z něj dneska místy udělala docela moulu a slíbil jí, že jí to příště vrátí, pak se ale nechal obejmout a mračit se přestal. „Víš, co bychom ale měli teď udělat?“ zeptal se jí. „Měli bychom poděkovat autorce povídky, kterou to všechno dneska vlastně začalo“. „Tak to rozhodně“ odpověděla Markétka a připsala:
„Díky moc za inspiraci, Katarino, (jo, a abych nezapomněla, jsem mrška, to máš pravdu, ale s chlapama to prostě jinak nejde, pokud ovšem nechce mít ženská doma nudu, viď?   J ). M. (a T.)

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Inspirace není nikdy dost, takže jsem ráda, že jedna povídka byla inspirací pro další. Trochu mě zklamalo, že jste se s Tomášem dostali jen k Hoří, ale pak jsem si všimla, že v nadpisu je důležité slovíčko úvod... Tím se zklamání mění na očekávání :-) Díky, Katarina

Anonymní řekl(a)...

Bezva nápad, úžasné.
Komunikace skutečně bývá často velkým problémem a dokázat vyslovit svoje nejintimnější přání a představy chce nejen chápavého partnera, ale i kus vlastní odvahy.
Blahopřeji. Každý způsob, ICQ, nahrazení kritických slov jinými, neutrálními, ale přesto výstižnými, může být krůčkem, posunem ke splnění tajných přání i těm méně odvážným...
Avellana

Anonymní řekl(a)...

Jo, jo, domluvit se, naznačit či přesně vyjádřit, co chci, co očekávám, je někdy hodně náročné. Nevím, zda některým čtenářům nebo majiteli stránek nebude vadit propagace alkoholu, ale všichni by měli bý plnoletí....
Mně nejvíce rozváže jazyk správná dávka alkoholu a musím přiznat, že většina spank představ a přání, o kterých jsem dlouho snila, byla vyslovena právě po pár skleničkách... Nenabádám čtenáře k přehnanému pití, ale jak napsala Avellana, každá rada, která posune člověka ke splnění jeho přání je přínosem.
A jaké si zvolí Ti dva mezi sebou názvosloví, viz komentář Petra, myslím, je naprosto nepodstatné.
Bára

Petr řekl(a)...

No jo, ale to názvosloví přece nesmí kazit zážitek. Mělo by být tudíž zvoleno podle individuálních představ partnerů, ale také s přihlédnutím k aktuální formě spankingu, kterou praktikujeme. Je přece rozdíl, jestli hrajeme klasickou prvorepublikovou hru na přísného otce a nezdárnou dceru, nebo jestli si hrajeme na kata a děvku na pranýři, anebo jestli zrovna slavíme Velikonice v období zamilovanosti. Názvosloví musí do té které hry přirozeně zapadnout a z hlediska emocionálního prožitku nesmí působit rušivě (kromě tvrdé stopky, na kterou by však nikdy nemělo dojít.)

Anonymní řekl(a)...

Děkuji za prima nápad začlenit do povídky jakési návody na pokračování.
A co se týče komentářů, zastávám názor, nedělat z výprasků vědu, snažit se pochopit druhého a vyjít mu v daný okamžik vstříc. A zda si někdo dopomůže k vyjádření pocitů náhradou slov, skleničkou alkoholu, filmem nebo časopisem, myslím není vůbec to hlavní. Důležitá je spokojenost, kterou by výprasky měly oběma přinášet.
Věřím, že autor komentářů Petr si užívá spank na úrovni, já ani přítel takto odborně pojatý přístup k výpraskům nepotřebujeme.
Hana + přítel (oba VŠ)