O Davidovi a Zuzaně

Seděl v rohu místnosti a zalykal se prázdnotou. V žaludku měl pocit, jakoby pozřel hromadu drceného skla. V zámku zarachotil klíč."Ahoj Davčo, jsem doma." ozvalo se z předsíně.

Ani nepohnul hlavou, natožpak aby se pokusil odpovědět. Slyšel jak si zouvá boty a ťape bosky do kuchyně.

"Ty jsi neumyl nádobí?" ozvalo se jakoby z velké dálky.

"Ani sis neustlal?" ozvalo se poněkud blíž, nepochybně z ložnice.

"Dělal jsi za celý den vůbec ně-c..." hlas jakoby jí uvíznul v krku.Stála ve veřejích a dívala se na něj.

Poprvé pohnul hlavou, spatřil konečky jejích prstů v teplých černých punčochách, pak spodek její skládané sukně, pomalu jako po příčkách vratkého žebříku vystoupal po různobarevných proužcích jejího trika a pohlédl do soucitné tváře lemované krátkými rovnými tmavými vlasy.

"Ale ne, chudáčku, už zase?" přistoupila k němu, přidřepla si a levou rukou ho objala kolem ramen.

Chvíli na sebe jen mlčky zírali.

"Měli pravdu..." vydralo se mu pomalu a ochraptěle z úst "jako dítě mě rodiče málo řezali."

Pevněji ho přitiskla k sobě "Hlupáčku, kdo ti tohle zase řek?"

"Na tom nesejde." chabým pokusem se od ní pokusil odtáhnout a uzavřít se zase uvnitř sebe.

Hladila mu vlasy a na koberec před ní dopadly první slzy doprovázené přidušenými vzlyky.

"To nic, to bude dobré." tišila ho.

Měl chuť jí odseknout že to nebude dobré, že už to bude jen horší, ale přes záplavu slz a vzlyků k tomu nesebral dostatek sil.

"Pojď." zvedla se "Odpočineš si a večer ti bude líp."

Ruku v ruce jí následoval do ložnice a jako utahané malé děcko se nechal odstrojit a obléknout do pižama. Uložila ho do stále ještě rozestlané postele, přikryla až k bradě a políbila na čelo "...já jdu zatím umýt to nádobí."

Konečně přišel onen vytoužený, dlouhý a bezesný spánek.

Večer mu bylo skutečně líp. Temné stíny z jeho duše ustoupily a on se teď smál a vtipkoval jako obvykle. Šli spát až dlouho po půlnoci.

Ráno se vzbudila první Zuzana, protože vstávala do práce. Když už se chystala k odchodu, vrátila se do ložnice a zlehka ho uchopila za loket "Miláčku, už je čas vstávat. Dneska máš přece školu."

Spokojila se s tím že cosi neurčitého zamručel na adresu prohnilého moderního umění a odešla.

Když se vrátila, vypadal byt úplně ve stejném stavu jako včera. Ve dřezu hrstka zmazaného nádobí a příborů, postel v ložnici rozkopaná, peřina chyběla. Našla jí i svého milovaného Davídka oba zapletené do sebe v jediný chumel na gauči v obývacím pokoji. Postavila se nad něj a založila ruce v bok "Takhle tu ležíš celý den? neměl jsi být snad ve škole?"

Davidovi nohy sebou pohnuly, vypletly se ze zkroucené peřiny a znovu pod ní zapluly.

"Neměls mít náhodou dnes konzultace? Neměls pracovat na klauzuře? Takhle tě vylejí!" obořila se na něj. Obličej jí zrudl, obočí svraštila téměř v pravém úhlu "...když tam nebudeš chodit!" dodala ještě.

"Dej mi pokoj!" utrhl se na ni nebývale ostře, ačkoliv to pronesl spíše čalouněnému polštáři pod sebou. Jednou rukou chmátl po naslepo po kraji peřiny a přikryl si s ní hlavu.

Zuzana stála nad ním s pootevřenou pusou a celá zoufalá. Vztek který před chvílí ještě měla jakoby se vypařil a zůstala jen něha a soucit a... úzkost. Úzkost a strach o někoho blízkého.

A v tuto osudnou chvíli kdy sama balancovala nad bezednou propastí beznaděje jí náhle probleskla hlavou ta myšlenka!

"Tak to ne mladý pane!" pravila náhle velmi přísně "Do školy se chodit bude!" tváře i čelo se jí počaly červenat novým spravedlivým hněvem "A nejen to!" pokračovala "Taky nádobí se umývat bude, a postele se stlát budou... A taky ti povím co nebude!" slova z ní létaly s prudkostí a kadencí nábojů vypálených z těžkého kulometu "Nebude už žádné polehávání a pofňukávání!"

Celou tu salvu David tiše vyslechl zpoza peřiny, pak odkryl její cíp a jeho tvář se teď popravdě nejvíce podobala trucujícímu chlapečkovi "Neslyšelas? Dej - mi - pokoj!!" vyslovil každé z těch slov nahlas a zřetelně a s patřičnou pauzou ...a světe div se! Zdá se že ho skutečně nechala být. Už nad ním nestála.

"Káča pitomá." pomyslel si slyše z kuchyně zvuky otvíraných a zavíraných šuplíků "Co ta o tom může vědět." přikryl si zase hlavu peřinou a počal rozvíjet myšlenku, zdali už se někdy někomu podařilo se jednoduše a bezbolestně udusit pod polštářem. Z těchto bohulibých úvah ho náhle vytrhnul nový pocit. Seznal, že kdosi (kdo jiný než ta kačena Zuzana) mu odkryl peřinu od pasu dolů.

"Co zas děláš?" protáhnul otráveně, když vtom ho čísi ruce (čí jiné než Zuzaniny) popadly pod koleny a zvedly mu nohy do výšky.

"Zbláznila ses?" odhrnul si prudce peřinu z obličeje a teprve teď pochopil k čemu se jeho děvče chystá. Spatřil vařečku, tu dlouhou masivní vařečku s širokým plochým a kulatým koncem se kterou Zuzana nikdy nevařila, protože byla zbytečně velká na míchání jídla pro pouhé dva lidi.
"C-co?"
PLESK! První rána dopadla na jeho pozadí než se stačil koktavě ujistit o tom, zdali si Zuzana uvědomuje co dělá.
PLESK! Druhá rána těsně následovala první!
"Au!" vydralo se teprve teď z Davidova hrdla, spíše jako výraz překvapení než opravdové bolesti.
"Když to..." PLESK! "nejde..." PLESK! "po dobrém..." PLESK! "tak to..." PLESK! "Půjde..." PLESK! "po zlém!" PLESK! Zuzana teď odsekávala slova stejně jasně a zřetelně, jako předtím David, jenže každé to slovo navíc podpořila řádným rozmáchnutím.
Po osmé ráně Zuzana přestala, aby mohla nabrat dech. Davidovi nohy však držela stále ve vzduchu, ačkoliv v jejích dívčích rukách musely už značně ztěžknout.
"To bylo za ty drzosti!" pravila prostě a už o poznání klidněji.
"Teď si spolu vyřídíme ještě to záškoláctví." nadechla se zhluboka a už už se chystala k dalšímu rozmachu.
"Zuzano! Zuzano!" zvolal tiše a plaše David, což ji přimělo aby odložila o chvíli výkon exekuce a poslechla si, co jí chce říct.
"To nebude třeba, opravdu, slibuju že už budu hodný, a do školy chodit budu a nádobí a postele, to všechno budu dělat. Vážně!"
Řekl to tak naléhavě a upřímně, že jí vařečka v ruce zakolísala a vzápětí už se jí volně houpala po boku. Položila mu nohy zpátky na gauč.
"Potrestat tě musím," pravila zadumaně, "ale třeba k tomu nebudeme muset používat tyhle zapomenuté metody." Sklopila zrak k vařečce.
"Už vím!" pravila náhle docela jásavě. "Budeš prostě tenhle týden umývat všechno nádobí! Po sobě, i po nás! zazářila blaženým úsměvem.
"Budu." slíbil a upřímnost svých slov stvrdil hlubokým kývnutím.
"To jsem ráda." pravila šťastně. Pak se zamračila "A kdyby ne..." zahrozila mu ukazováčkem.
Vstal, sebral peřinu a vydal se do ložnice převléknout se z pyžama.

Několik dalších dnů uběhlo v poklidu. David si svůj trest odpykal a zase už se dělili o chod domácnosti spravedlivě. Tísnivé stavy se nevracely. Pod dlouhé době David dokonce zatoužil sejít se s přáteli.
"Vážně nechceš jít s námi?" zeptal se toho dne snad už popáté.
"Ne. Musím se ještě připravit na sobotu," (chodila totiž do večerní školy, chtěla si rozšířit svou pedagogickou akreditaci, aby mohla učit na gymnáziu) "a potom si budu číst." (četla zrovna Pána much)
Pokrčil rameny a počal si zavazovat tkaničku na botě. Stála nad ním a pozorovala ho. Snad se rozhodla správně... "vždyť ani ty tkaničky se ještě nenaučil zavazovat jako dospělý." usmála se pro sebe. V duchu se jí odvíjel dlouhý seznam věcí které dělá jinak: Vidličku drží v pravé ruce, stříhá palcem a ukazováčkem, muchlá cíchy u polštářů... jeho sestra jí jednou prozradila, že si snad do třinácti cucal potají palec.
Díval se zespodu na její zasněný výraz. Její oči se na něj upíraly, ale její pohled teď bloudil kdesi v nekonečnu.
"Jdu!" oznámil ji prostě, neboť s přípravami k odchodu byl už hotov.
Kývla. "V kolik se vrátíš?"
"V deset, nejpozději v jedenáct." plácl to první co ho napadlo.
"Když ne, tak zavoláš, nebo napíšeš."
Pohlédl na ni. Dřív tohle po něm nikdy nechtěla. Vysvětlil jí přece tolikrát, že už je dospělý. Umí se o sebe postarat a tudíž se nemá Zuzka čeho bát.
"Jistě." řekl a samotného ho překvapilo, že dnes nemá chuť diskutovat ani přesvědčovat.

Zvony na Starém náměstí odbily třetí hodinu ranní když David seznal, že se po dlouhé cestě kterou absolvoval pěšky ocitl opět před svým domem. Nebylo mu smutno, spíše naopak. Hlavou mu vířily drobné události toho večera, útržky vět, oslyšené vtipy, úsměvy... a ještě něco. Něco blýskavého, ale příliš zasutého pod ostatními zážitky až na samém okraji mysli. Před vchodovými dveřmi sáhl do kapsy pro klíče, když vtom se to "cosi" odrazilo ode dna, vymrštilo vzhůru a explodovalo jako rachejtle vyplňující mu svými jiskrami celou dutinu lebeční. Vzpomněl na svůj neuvážený slib. Místo klíčů vytáhl mobilní telefon. Samosebou věděl, že teď už je příliš pozdě, ale chtěl se ujistit, zdali se skutečně naplnily jeho nejhorší obavy. Samé zmeškané hovory, žádná zpráva. Poslední před hodinou a půl. Jistě už bude spát a zítra jí to všechno vysvětlí. Stál na prahu domovních dveří a po neuvěřitelně dlouhé době zažil opět ten pocit, takové brnění na kostrči které stoupalo po páteři a rozlévalo se do žeber... Přišel pozdě domů! Hlavou mu prolétla klukovská myšlenka utéct! Vrátit se zpátky do města, přespat u kamaráda...
"Pitomost!" okřikl sám sebe v duchu, prošel dveřmi a počal stoupat po schodech vzhůru. Kdyby mu alespoň napsala, stačila by jediná věta. Alespoň by věděl na čem je.
Zachrastil klíči, jak hledal ten správný od bytu, když vtom se dveře rozlétly a v nich stála Zuzana. Popadla ho za ruku, vtáhla ho dovnitř a dveře za ním prudce přibouchla. Oslepila ho záře umělého světla. Stála před ním jenom v noční košili a hrozitánsky se mračila.
"Mám chuť vyřídit si to s tebou hned teď, ale narozdíl od tebe beru nějaké ohledy na druhé a nechci budit sousedy."
Chtěl něco říct, ale nevěděl co. Mysl byla přeci jen trochu otupělá alkoholem.
"Bež spát! Ustlala jsem ti v obýváku."

Vzbudila ho vůně čerstvé kávy. Otevřel oči a na křesle před sebou spatřil komínek čistých vypraných věcí. Jeho špinavé prokouřené oblečení, které ze sebe v noci shodil, stihl už někdo uklidit.
Převlékl se z pyžama.. Ze včerejšího večera mu v hlavě zbyla jen nesouvislá snůška nejasných pocitů. Udivilo ho sice, že spí v obývacím pokoji, ale nakonec nabyl přesvědčení, že se sem nejspíš ohleduplně sám přestěhoval, aby nerušil Zuzanu svým chrápáním.
Na stole v kuchyni stály dva šálky kávy. Za jedním z nic seděla Zuzana, usměvavá, svěží, stále v noční košili. Pozdravil ji a potěšen její náladou zasedl na druhý konec stolu. Svou kávu vypil v tichosti a téměř naráz.
"Doufám že tě to trochu postavilo na nohy." pravila Zuzana laskavě.
"Ano, děkuji, bylo to moc dobré." odvětil stejně vlídně.
"Teď si svlékni kalhoty a přehni se přes tento stůl." pokračovala Zuzana ve stejném duchu.
"Co-o?" vypravil ze sebe zpočátku naprosto neschopen pochopit nastalou změnu situace.
Zuzana se mezitím s naprostým klidem zvedla od své kávy, které se ani nedotkla, přistoupila k lince a sebrala z ní onu vařečku kterou byl David už jednou vyplacen. Až do této chvíle si jí vůbec nevšiml.
"Tak prosím..." pokynula směrem ke stolu.
David vstal též, "Ne! To neudělám!"
Poprvé za to ráno se lehce zamračila. Neřekla však ani slovo, vzala nejbližší židli za opěradlo, přistavila ji k Davidovi a sedla si na ní tak, že měla jeho nohy mezi svými stehny.
"Chtěla jsem tě potrestat jenom symbolicky, ale vidím, že to bude muset být s plnou parádou."
Mezitím co toto říkala, uchopila Davida za ruku, druhou ruku s vařečkou mu položila na záda a začala ho tlačit dolů, na svá kolena.
"To nemůžeš! To se dělá... malým dětem." vyhrkl ze sebe. Jistě měl v sobě i po včerejšku dost sil k tomu aby jí úspěšně vzdoroval, ale jakoby na to v tu chvíli zapomněl, nechal se bez větší námahy přehnout přes koleno.
"Zapomínáš? Mě je 22!" vykřikl téměř plačky když ucítil její ruce, jak mu stahují kalhoty ke kolenům.
"22 nebo 12... Teď dostaneš nařezáno, a to pořádně, aby sis to pamatoval!"
Její stehna ho sevřely jak do kleští.
"Víš kolikrát jsem na tebe takhle čekala, do jedné, do dvou... Bála se, jestli se ti něco nestalo a potom, když jsi se konečně uráčil přijít domů, dělala jsem, jakože spím?"
Po Davidově tváři se po jedné, po dvou, počaly kutálet slzy. Těžko říct zdali kvůli tomu, jak moc mu bylo hanba, že dostane nařezáno právě v této poloze, nebo zdali se také styděl za to, co mu právě Zuzana vytknula.
"Já nevěděl, já neslyšel..." pokusil se ještě o poslední marný pokus usmířit si ji.
"Tak dost!" bylo to poslední co od Zuzany uslyšel předtím, než vařečka poprvé dopadla na jeho vystrčené pozadí.
"Au!" zařval David hned při první ráně, která byla o poznání silnější, než posledně, především proto, že Zuzana, ačkoliv to na sobě nedala nijak znát, byla mnohem víc rozčílenější. Dále pak měla víc prostoru k tomu aby se pořádně rozmáchla a konečně svou roli též sehrála osvědčená poloha, která se k výpraskům užívala už od nepaměti.
Vařečka se míhala Zuzaně nad hlavou a střídavě zpracovávala levou i pravou půlku.
"Dost!"
PLESK!
"Dóóst!!"
PLESK!
"To stačí!"
PLESK!
"Ááá!"
PLESK!
"Zúzánó!"
PLESK!
"Au!"
PLESK!
"Au."
PLESK!
"To bolí!"
Po prvních deseti ranách Zuzana na chvíli přestala. David který pro samé naříkání neměl na nic jiného čas si zase vzpomněl na slzy a tlumeně se rozvzlykal.
"Zuzano... Zuzanečko... Mrzí mě to, vážně..."
"Každého to nejvíc mrzí, když už je pozdě." odpověděla Zuzana nekompromisně, napřahujíc se k druhé desítce.
"Aíííí!!!" zařval zase David, když vařečka s novým elánem dopadla. Zřejmě byl přesvědčený, že výprask nebude delší než ten první. Davidovi výkřiky se po pár dalších mlaskavých ranách slily v neartikulovaný řev, začal sebou škubat a docela prachobyčejně se pokoušel Zuzaně vysmeknout.
"Drž, nebo to bude ještě horší!" pohrozila mu v pauze mezi dvěma údery, a tato slova měla na Davida vskutku pozoruhodný účinek. Doopravdy sebou přestal mlet, zato se však pustil do nepřetržitého hlasitého pláče.
Jak tu tak plakal se staženými kalhoty, ohnutý přes Zuzanino koleno, skutečně se spíše podobal malému chlapci, než dospělému muži a při osmnácté ráně už byla Zuzana téměř rozhodnutá, že mu zbytek trestu promine. Vtom sebou David zničehonic opět prudce škubnul, kopl jednou nohou do stolu a dobrou polovinu z obsahu Zuzanina netknutého hrnku vyšplíchl na ubrus. Nebyla to sice přímo jeho vina, ale Zuzanu to bohužel přimělo k tomu, že mu nejenom zbytek trestu neprominula, nýbrž se rozhodla přidat mu ještě něco navrch.
David už dávno přestal rány počítat. Po tvářích mu v proudech tekly horké slzy. Copak s tím ta Zuzana nikdy neskončí?
"Maminko! Maminko dost!" vykřikl a přikryl si hýždě dlaněmi. Ihned byl přes ně klepnut vařečkou.
"Tak to ne miláčku, ty ruce dolů!" ozvalo se kdesi vzadu nad ním.
"Už to nevydržím! Už to vážně nevydržím!" zakňoural dočista jako malá holka, až se za ten plačtivý tón vzápětí opět nesnesitelně zastyděl, skoro tolik, jako když byl donucený se ohnout.
"Dokončíme co jsme začali, už to máš skoro odbyté." pravila zase tím klidným hlasem, jakoby ho posílala pro něco co si zapomněla ve vedlejší místnosti.
"Počůrám se! Ty nevíš jak to bolí!" jakoby to už ani nemluvil on. Bolest a ponížení mluvily za něj.
Sevření jejích kolen povolilo. Vymrštil se jako pérko, vytáhla a upravil si gatě a chtěl utéct, nebo ještě přesněji, propadnout se do země, ale chytila ho za ruku.
"Nikam!" zavelela "Klekneš si do kouta a budeš klečet, dokud to tu po tobě neuklidím."
"Nebudu!" ohradil se s takovou jistotou, jakou byste do něj před pár vteřinami neřekli. Jen ten nepřetržitý proud slz nemohl zastavit, byť se o to snažil sebevíc.
"Takže budem pokračovat?" klepla se lehce přes noční košilku do stehna.
Zaskřípal zubama, "Jsi tak zlá!"
Nijak na to nereagovala, jen stále seděla s vařečkou v ruce.
Postoupil do kouta a klekl si čelem ke zdi. Brzy seznal, že klečení nebude tak snadné, jak čekal, neboť se nyní nemohl opřít zadkem o paty a musel tudíž klečet vzpřímeně. Neviděl sice co se za ním děje, ale dovedl to docela přesně odhadnout podle zvuků. Zuzana otevřela a zavřela jeden šuplík, položila hrnečky na linku a stáhla ze stolu pocintaný ubrus. Po chvíli v koupelně zazurčela voda. Nakonec uslyšel jak se Zuzana vrací a opět něčím šumuje po stole.
"Můžeš vstát. Ten včerejšek už sis odpykal." řekla úplně jiným, velmi unaveným hlasem.
David pomalu vstal. Za těch pár chvil co musel klečet mu hlava poněkud vychladla a některé věci si v ní urovnal. Podíval se na Zuzanu. Nejen její hlas, nýbrž celý její vzhled působil velmi ztrhaně. Skoro jakoby jí samotné před chvílí uštědřil někdo menší výprask.
Přistoupil k ní, klekl si a tvář schoval do jejího klína.
"Zasloužil jsem si to... zasloužil bych mnohem víc za to jak tě trápím...Ty nejsi zlá. Za to co jsem řekl před chvílí, zato jsi mi měla opravdu nařezat." zašeptal do její noční košile.
Položila jednu ruku na jeho hlavu.
"Choval jsem se strašně... zbaběle!" řekl po nějaké chvíli "Bulel jsem jak... jak..." nenašel vhodná slova jimiž by větu dokončil.
Neřekla na to nic, jen se drobet pousmála.
"A ty mě máš přesto pořád ráda."
Kývla hlavou a koutky úst jí zase o kousek povystoupaly.
"Slibuju,že už to nikdy neudělám." zašeptal a to už nad ním zase byla ta jeho stará Zuzana.
Na první pohled se nijak nelišila od té usměvavé co mu servírovala kávu, ale on hluboko uvnitř cítil, že zatímco tamto byla jen přetvářka, tahle je tu doopravdy a je hodná, laskavá a dobrá, protože je to její přirozenost.
"Byl to pořádnej vejprask. Oni si u toho kluci vždycky víc naříkají než je třeba. Víc než holky. To není jen tvůj případ."
Natočil se k ní jedním okem a viděl, že se na něj shůry usmívá.
"Pekelně to bolelo a teď to zase strašně pálí." sdělil jí důvěrně.
"Já to znám. Naši narozdíl od vašich nešli nikdy pro ránu daleko.Většinu gryfů mám po matce. Bývávala jsem u toho, když dostával brácha naplácáno. Maminka byla sice drobná, ale vždycky si s ním poradila."

Venku pršelo, byla sobota a David seděl v křesle a kreslil si.
Zarachotil klíč v zámku, Zuzana se vrátila ze školy. David vstal a šel se s ní přivítat. Kráčel k ní a chtěl jí políbit. Stála v chodbě, jednu ruku založenou v bok a měřila si ho přísným pohledem.
"Cos měl udělat, kdyby začalo pršet?" spustila místo pozdravu. Voda z jejího sáčka jenom crčela.
"Sebrat prádlo." polkl ztěžka.
"Tak si dones vařechu a počkej na mě v obýváku." obešla ho a zavřela se v ložnici.
Se sklopenou hlavou došel do kuchyně a otevřel šuplík s vařečkami. Ležela tam na samém dně mezi dalšími, novými, ještě skoro bílými. Napadlo ho, že vezme některou z těch nových, menších, ale z předchozích zkušeností už věděl, kterou si Zuzana oblíbila. Nechtěl si to ještě víc zavařit. Vrátil se do obývacího pokoje a čekal až se Zuzana převlékne. Po kostrči mu zase přejelo to podivné šimrání, tentokrát jakoby prostupovalo vnitřkem. Přemýšlel, zdali si ho Zuzana zase ohne přes koleno jako malého kluka.
Otevřely se dveře od ložnice a Zuzana vešla. "Tak ukaž!"
Podal jí vařečku.
Vzala ho za ruku a přehnula přes opěradlo křesla na kterém předtím seděl. Nebyl si jistý zdali to udělala schválně, nebo to byla jen náhoda, každopádně když zvedl hlavu, mohl za oknem spatřit příčinu toho všeho, totiž různé kusy oděvů schlíple se pohupujících na prádelní šňůře.
"Maminka vždycky říkala, že rákoska posiluje paměť." jednou rukou ho přidržela na opěradle "Uvidíme, jestli nám bude stačit vařečka."
PLESK!
"Aby sis konečně pamatoval,"
PLESK!
"co máš udělat."
PLESK! PLESK!
David se držel statečně. Jednak nechtěl, aby se opakoval jeho poslední výstup a jednak ho výprask přes kalhoty nebolel tolik jako když mu je tehdy v kuchyni Zuzana svlékla. Při deváté ráně už sice měl slzičky na krajíčku, ale po desáté ráně ho Zuzana pustila, takže to bylo poprvé, kdy absolvoval celý výprask bez nářků a odprošování.
Narovnal se a opatrně si promnul hýždě "Omlouvám se, půjdu to sebrat teď." řekl pokorně.
Zuzana držela vařečku stále v ruce a hladila její plochou část. Konečně ji mohl obejmout tak jak to zamýšlel od počátku.
"Davčo, ty zase kouříš?" zeptala se ačkoliv to spíš vyznělo jako konstatování.
Povolil objetí a překvapeně se na ni zadíval.
"Cítím to z tvých věcí pokaždé když je dávám prát."
"Snad mohly načichnout... většina z mých spolužáků kouří a..." chtěl se bránit, ale rázně ho přerušila.
"Alespoň mi nelži do očí!" klepla ho vařečkou "Něco jsi snad slíbil!"
Kousl se do rtu a uhnul pohledem.
"Chci jen abys na to nezapomněl."
Otočila se a odešla uklidit vařečku.

Zuzana přišla domů z práce o něco dřív.
"Ahoj Davčo!" zvolala nazdařbůh zouvaje si střevíce, ale nikdo neodpověděl.
"To je divné." pomyslela si, nahlédla do koupelny, prošla kuchyní, ložnicí i obývacím pokojem, ale Davida nikde nenašla. Přitom tu měl boty, na stojanu stál nedomalovaný obraz a na plachtě pod ním se leskla paleta čerstvými barvami.
Těkaje zrakem po místnosti, všimla si najednou tenkého proužku dýmu jež se vinul za oknem. Vturánu byla doma!
"Ten lotr! Ten syčák!! No počkej!!!" prolétlo jí hlavou zatímco se hnala ke dveřím od balkónu.
David právě velmi elegantně vychutnával svoji odpolední cigaretu, když vtom ho vyrušil nečekaný zvuk zevnitř místnosti. Nestačil ještě ani docela otočit hlavou, když na balkón vletěla jako tygr rozlícená Zuzana. Zatěkala pohledem kolem sebe a nepochybně zklamaná tím, že nenašla nic vhodného k tomu, k čemu se právě chystala se vrhla střemhlav na Davida.
Zaskočený David nekladl zpočátku vůbec žádný odpor, jen se o něco těsněji přitiskl ke stěně o kterou se opíral. V neuvěřitelně rychlém sledu událostí byl však přemístěn. Zuzana si stoupnula jednou nohou na skládací židli aby měla stehno dostatečně vysoko a přehnula Davida přes koleno.
"Tady nééé!" stihl to jediné mezitím vypísknout.
Zuzana se mu mermomocí snažila stáhnout kalhoty. Přála si mu nařezat na holou víc než kdykoliv předtím, ale samým rozčilením mu nedovedla rozepnout pásek a tak do něj nakonec začala bušit jen tak.
"Uličníku!"
PLÁC! PLÁC! PLÁC!
"Darebáku!"
PLÁC! PLÁC! PLÁC!
"Tak načichlý..."
PLÁC! PLÁC! PLÁC!
"...od kamarádů!" mydlila Zuzana Davida hlava nehlava.
Davidovi hořely tváře studem. Dostával nařezáno - na balkóně!! Někdo je uvidí, panebože, to bude ostuda! Další série plácanců mu spravedlivě pokryla obě půlky, když vtom si všimnul, že je hned z vedlejšího balkónu pozoruje s pobaveným úsměvem sousedka.
"Ty zlobivej, hnusnej kluku!" křičela na něj zrovna Zuzana, když vtom se jí náhle docela snadno vyškubnul a jedním skokem byl z balkónu pryč.
Chvilku za ním zůstala jen zírat s otevřenou pusou, než se vzpamatovala a započala pronásledování. ten krátký náskok ale stačil Davidovi k tomu, aby se zamknul na záchodě.
Zalomcovala klikou.

"Vylez!" poručila mu.
"Ne!" ozvalo se zpoza dveří tlumeně.
"Vylez a to hned, nebo si mě nepřej!!"
David se krčil na záchodové míse, půlky stažené a prsty na nohou sevřené v křeči. Přemýšlel nad tím, co by ho asi čekalo, kdyby hned neotevřel.
"Zuzanko" začal vyjednávat "tak já teda otevřu, ale nebudeš mě bít." zakňoural prosebně.
"Tos uhodl ty syčáku!" pomyslela si Zuzana, ale nahlas řekla "No jen polez." už poněkud smířlivějším tónem.
David otočil zámkem a pomalu otevřel. Zuzana se ho hned chopila a odvedla si ho do obývacího pokoje.
Veškerá vzpurnost z Davida vyprchala. Pozoroval ji jak bere z pultu dlouhé plastové pravítko a v předtuše následujících událostí začal opět plakat. Když mu Zuzana poručila, svlékl bez sebemenší známky odporu kalhoty a sám se jí ohnul přes koleno. Cítil v klíně hedvábí jejích punčoch.
Uchopila lem jeho spodního prádla a stáhnula mu i trenýrky. David se zajíkl. Bylo by to poprvé v životě, co měl dostat od někoho "na holou".
"Víš, že ze všeho nejvíc nesnáším, když mi někdo lže." rozhodla se mu před samotným výpraskem udělit ještě kázání.
"Už posledně jsem tě varovala, ale ty jsi neposlechl. Budu ti to tedy muset připomínat častěji."
Rozmáchla se a seknula Davida přes obě půlky naráz. Pravítko zapružilo a obtisklo se na holé zadnici. David kvičel, naříkal a sténal, zatímco se jeho vyšpulené pozadí pomalu barvilo do ruda.
Zuzana dočista zapomněla počítat a přestala teprve tehdy, když jí přes punčochy a sukni začalo nepříjemně studit něco mokrého. Tentokrát se David skutečně pomočil.
Zuzana ho pustila a vstala. David zůstal klečet nad svojí loužičkou a hlasitě brečel. Ještě nikdy se necítil takhle pokořený.
Moč začínala protivně zapáchat. Zuzana Davida postavila na nohy a on tak zůstal stát. Kalhoty i trenýrky měl teď kolem kotníků. Sklonila se k nim a začala ho z nich svlékat. Poté mu svlékla i tričko a docela nahého ho stejně jako předtím odvedla do ložnice. Tam mu oblékla jednu ze svých volných nočních košil a uložila ho na břicho do postele. Potom se vrátila do obývacího pokoje, svlékla i svoje šaty a obojí hodila do koše na špinavé prádlo. V koupelně namočila hadr a začala nahá drhnout počůraný koberec. Když s tím byla hotova, vrátila se k Davidovi do ložnice a vlezla si do postele vedle něj.
Otočil se na ni, obličej celý rudý, ústa semknutá a oči stále plné slz. Vypadalo to, jakoby chtěl něco říct, ale místo toho se rozškytal.
I ona mu chtěla něco říct, ale slova jí uvázla v krku. Nechtěla mu přece nařezat tolik, jenže s každou další ránou se jí tělem rozlil ten úžasný pocit, až nakonec... ano, masturbovala.
Cítila jak se třese, slyšela jeho vzlykot, matně si dokonce vzpomněla jak už zase mezi nářky škemral aby přestala a přesto pokračovala, jako v transu. Euforie jí zatemnila rozum. Teď tu leží vedle ní a zřejmě jí k smrti nenávidí.
Tok jejích myšlenek náhle přerušil Davidův hlas: "Musím ti něco ukázat."
Překvapeně na něj zamrkala, dívala se jak opatrně vstává a odchází do vedlejšího pokoje. Za chvíli se vrátil s balíčkem v ruce. Klekl si s ním na roh postele a rozbalil jej před Zuzanou... Byla to bleděmodrá kostkovaná dívčí sukně.

Vrátil se ze školy a hned podle bot poznal, že mají návštěvu. Zuzana seděla v obývacím pokoji a v křesle naproti seděla sousedka.
"Dobrý den." pozdravil ji poté co se na něj usmála.
Zuzana se otočila "Davčo, dojdi se převléknout. Tady paní sousedka by ráda viděla, jak si hrajeme."
Vyvalil na ni oči, pak sklouzl pohledem na sousedku, která se pořád ještě culila. byla to postarší dáma, věkem tak kolem padesáti. Pokud věděl, neměla žádné děti a žila sama.
"Jistě Zuzko." odpověděl a odešel do ložnice. Svlékl si své oblečení a místo něj si ustrojil sukni, námořnickou halenku, natáhl si podkolenky a vrátil se do obýváku.
"Pojď sem!" zavelela Zuzana přísně, jakmile se objevil ve dveřích.
Poslušně docupital na místo které mu ukázala.
"Přišla za mnou naše paní sousedka. Moc si na tebe ztěžuje, chováš se prý zvlčile a neukázněně. Několikrát se ti prý už snažila domluvit, ale ty jsi na ní nic nedbala. proto si o tobě přišla promluvit přímo za mnou. Co mi k tomu povíš?"
David se zahleděl na špičky svých černých střevíčků s přezkou a mlčel.
"Budu tě muset potrestat mladá dámo!" konstatovala nakonec Zuzana.
"A co ona?" přešlápl David na místě a ukázal na protější křeslo.
"Paní sousedka tu zůstane, aby se přesvědčila, že mi tvá výchova není lhostejná." kývla Zuzana na sousedku a ta jí kývnutí oplatila.
"Vyhrň si sukni a polož se mi přes kolena." pravila Zuzana zase k Davidovi.
"Tak bude to? Nebo ti mám pomoct??" zvýšila Zuzana hlas vida že David už zase odmítá spolupracovat.
"Maminko, pošli jí pryč." zakňučel David prosebně.
"O tom s tebou nemíním diskutovat. tentokrát to prostě budeš mít i s ostudou." chytila Davida za ucho a přehnula ho přes kolena. Jednou rukou mu vyhrnula sukni a druhou si jí přidržela.
"Pro příště..."
MLASK!
"si alespoň..."
MLASK!
"budeš pamatovat...,"
MLASK!
"že dospělí..."
MLASK!
"se budou..."
MLASK!
"poslouchat!"
Sousedka pozorovala celé to divadlo se zalíbením. Zuzanina dlaň se míhala nahoru a dolů. Dívčiny krátké vlasy sebou vlnily přesně v rytmu výprasku. David naříkal a kopal nohama, takže se mu pravá podkolenka svezla až ke kotníku.
"Já už budu hodnááá! Já už budu hodnááá!" kvílel na celé kolo.
Konečně Zuzana Davida pustila.
"Taak ty hrdino, a teď pěkně poprosíš paní sousedku za odpuštění."
"Nic jsem jí neprovedla," vzlykal David "nemá mi co odpouštět." řekl po pravdě.
"Ty uličnice! Ty budeš ještě vzpurná?" popadla Davida za loket a znovu ho bez obtíží přehnula.
"Nechte jí, myslím že už to stačilo." podotkla ze svého místa sousedka.
"Kdepak!" odvětila Zuzana "Na hrubý pytel hrubá záplata" a začala Davidovi stahovat bílé kalhotky.
"To néé maminko, omlouvám se... mrzí mě to... víckrát už to neudělám!"
Davidův obnažený zadek vypadal už teď jako rajské jablíčko. Tu a tam bylo možno rozpoznat obtisk Zuzaniných prstů.
Slečna Brzková si položila ruku na stůl a opřela si o ní bradu. Zuzana pleskla Davida ještě šestkrát přes holý zadek a poté stále ještě přidržujíc ho na svých kolenech povídá " Doufám že si tuhle lekci dobře zapamatuješ!"
Povolila stisk ruky aby se mohl David postavit a upravit.
Potupený vzlykající David se sklonil ke kotníkům kam mu při výprasku sklouzly dívčí kalhotky a opatrně si je přetáhl přes hýždě.
"Tak, tak..." pokývala sousedka hlavou "Stromek se musí ohýbat dokud je mladý." pravila starostlivě "Máte pravdu Zuzano. Na zlobivé děti neplatí nic tolik, jako pořádných pár na zadek."
Zuzana si mnula dlaně které ji asi taky pořádně pálily.
"Ani nevíte, co já se s tou holkou natrápím." povzdychla si.
"Děvenka už je dost stará..." mrkla sousedka po Davidovi a líbezným hlasem pokračovala "...možná byste si měla pořídit rákosku. Takovou pěknou březovou rákosku kolikrát stačí jenom pověsit do chodby na háček a z dětí jsou rázem andílci."
David pořád ještě stál Zuzaně po boku a poposmrkával.
"Běž do pokoje." řekla mu Zuzana zase už docela obyčejným tónem.
Poslechl ji, zavřel za sebou dveře a tak jak byl se v ložnici natáhl na postel. za chvíli uslyšel z předsíně hlasy a vyrozuměl, že se sousedka se Zuzanou loučí.
"Snažím se seč můžu, ale někdy to bohužel jinak nejde..." zaslechl říkat Zuzanu.
"...kdybyste potřebovala, nějakou vám seženu." odpověděla slečna Brzková mezi dveřmi.
Zuzana potichu vstoupila do ložnice, sedla si vedle Davida a počala mu z jeho dlouhých vlasů splétat dva copy.
"Zlobíš se na mne?" zeptala se omluvným tónem.
"Ani trošinku." ujistil ji David a pravou ruku schoval do tepla jejího vlhkého klína.

David se rozhodl vykoupat. Svlékl se v předsíni, napustil si vanu a už drahnou chvíli s v ní hověl, když uslyšel Zuzanu. Usmál se pro sebe. Prohlížel si zkrabacenou kůži na prstech a přemýšlel, co by spolu mohli podniknout navečer.
Zuzana otevřela dveře do koupelny.
"Zavři! Pouštíš sem zimu!" řekl vyčítavě a ponořil se hlouběji do vany.
Zuzana ale nezavřela. Stála tam a zpytavým nepříjemným pohledem si ho měřila. David pochopil že je zle, že jí něčím velmi rozčílil, bohužel neměl ponětí čím.
"Co se děje?" zeptal se, když ho uchopila za ruka a začala ho tahat z vany ven.
"Počkej přece, jenom se utřu!" snažil se jí vzepřít, ale Zuzana s ním měla zřejmě docela jiné plány. Pustila mu sice ruku, ale místo toho ho chytila za tenké vlásky u ucha a vedla ho z koupelny ven tak jak byl - nahý a mokrý.
"kam mně to vlečeš?" rozkřikl se cupitajíc za mlčící Zuzanou do kuchyně. Vzápětí všechno pochopil. Na stole ležel nespotřebovaný balíček cigaret jenž nosil po kapsách. Zuzana se zřejmě rozhodla vyprat mu věci a jelikož je velmi svědomitá, podívala se taky jestli něco nezapomněl v kalhotách. vedle cigaret ležela vařečka.
Židle byla přichystaná vprostřed místnosti tak jako posledně. David se začal třást, byla mu zima.
"Podívej se na stůl!" poručila Zuzana "Jestli nepřestaneš kouřit, budeš tohle "zátiší" vídat velmi často!" pravila jedovatě když si dávala Davida přes koleno.
Nebránil se. Bylo mu hanba, ale zatnul zuby a spolupracoval. Z vlasů mu kapala voda. Celé jeho tělo bylo ještě vlhké a Zuzana si to moc dobře uvědomovala. Vzala vařečku a rozmáchla se.
Prvních deset ran nedopadlo na Davidovo pozadí nijak zprudka. Zuzana se domnívala, že mokrá kůže vykompenzuje mírnost jejich úderů. Popudilo ji však, že David ani jednou nezanaříkal a rozhodla se tedy přitvrdit.
První rána Davida málem zlomila. Předpokládal sice, že na mokrý zadek to bude bolet víc, ale překvapilo ho o kolik! Druhá rána dopadla na levou půlku téměř se stejným efektem. Další rány dopadaly střídavě hned vlevo, hned vpravo - takhle to Zuzana dělala vždycky.
Začal snášet bolest a překvapeně pozoroval, jak skvěle mu to jde a to právě až do oné osudné jedenácté rány.
PLESK!
"Ááááá!"
PLESK!
"Íííí!!!" skučel a kvílel David po každé ráně stále hlasitěji.
PLESK!
Crrrrrrrrr!!! Ozval se zvonek zrovna když se Zuzana rozmachovala k patnácté ráně. Zarazila se a čekala, zdali se bude onen zvuk opakovat.
Crrrrrrrrr!!! Zuzana Davida pustila a stále ještě třímaje vařečku v ruce, vydala se ke dveřím.
"Ááá, no jistě." protáhla slečna Brzková vida kulatý plochý předmět. "Myslela jsem si, že se u vás něco děje, když jsem zaslechla to strašné kvílení."
"promiňte slečno Brzková, nechtěli jsme vás rušit." omlouvala se Zuzana. Z kuchyně za jejími zády se ozýval pláč.
"Copak provedla dneska?" zajímala se sousedka.
"Chodí potají kouřit." zamračila se Zuzana.
"Takhle... na to má ještě dost času." pravila moudře sousedka.
"Tohle by se vám mohlo hodit." pokračovala a teprve teď si Zuzana uvědomila, že slečna Brzková taktéž drží něco v ruce.
"Je po mé mamince. Užívala ji pravidelně po mnoho let a nikdy ji neroztřepila."
Zuzana si vzala od slečny podávanou rákosku. Nebyla nijak zvlášť dlouhá, ani masivní, zato velmi pružná.
"Sekněte jí s ní párkrát přes sukni a uvidíte že si to napříště dvakrát rozmyslí, než by riskovala, že jí tu sukni vykasáte." radila sousedka zasvěceně.
"Tohleto je dobré tak pro malé holčičky." máchla pohrdlivě k vařečce.
Zuzana poděkovala, rozloučila se, a i s rákoskou se vrátila zpět do kuchyně.
David uviděl rákosku a brada se mu zatřásla. Po lících mu opět začaly stékat slzy.
"Zuzanko..." zaševelil.
Zuzana položila oba nástroje vedle krabičky cigaret a posadila se opět na židli.
"Běž se umýt, než ti ta voda docela vystydne."
David jí velmi rád poslechl, vrátil se do koupelny, ale ve vaně už se ráchat nemínil. Rychle se osprchoval a byl zase venku. Zuzana mezitím přichystala jeho dívčí převlek. Bez reptání se do něj ustrojil. Všiml si přitom, že rákoska už visí v předsíni na háčku přesně tak, jak to posledně radila Zuzaně slečna Brzková.
Zuzanu našel v obývacím pokoji. vzala ho něžně za ruku a posadila si ho před sebe na zem tak aby měl hlavu mezi jejími stehny. Neprotestoval, jen trochu sykl, když dosedl.Upletla mu zase ty dva copánky, po každé straně jeden. Od té doby je pletla Davidovi velice často, až si je nakonec David začal plést sám. Chodil tak do školy, ven i na nákupy a bylo mu úplně fuk, jestli to někomu příjde k smíchu. Jeho spolužáci to brali prostě jako další z jeho výstředností.
Kouřit samosebou nepřestal (k tomu by nejspíš nestačila ani mnohem větší rákoska), ale dával si nyní pozor, kam cigarety schová. Jediná slečna Brzková zřejmě věděla o co jde a nad jeho copánky se nepozastavovala. Potkali-li se náhodou, zdravila ho vždy "Dobrý den děvenko." nebo "Dobrý večer holčičko. jak se má maminka?", ale myslela samosebou Zuzanu. David jí vždycky zdvořile odpověděl a vysekl cosi na způsob pukrle. neměl tu ženskou sice nijak zvlášť v oblibě, ale nechtěl ji zadávat příčinu k dalším návštěvám. A skutečně se u nich slečna Brzková víckrát neukázala. Zřejmě se spokojila jen s Davidovým občasným naříkáním které bylo možno s pomocí hrníčku přes stěnu slyšet. nakonec se odstěhovala za sestrou a rákosku jim nechala. Ta stále ještě visela na tom samém místě, kam ji Zuzana onehdy odložila.
David se cítil po všech stránkách lépe. už netrpěl depresemi a jeho nová rovina vztahu se Zuzanou ho bavila a vzrušovala. Občas se sám převlékl do dívčích šatů a to pak říkal Zuzaně maminko a třeba jí i trochu škádlil a zlobil, až ho musela plesknout, nebo napomenout, ale vždycky víc žertem než doopravdy.
Takhle vystrojený dostal jednou od Zuzany naplácáno, když mu poručila, aby si už šel lehnout a on zapomínaje na svou roli dost příkře odsekl, že půjde spát až tohle (ukázal na rozdělaný linoryt) dodělá. Uvědomil si to teprve když byl přehnut v pase a Zuzana mu vyhrnovala sukni. Dalo by se říct, že se od svého výprasku dost "vzmužil". No, přinejmenším už tolik nefňukal, nenaříkal a nekvičel, když od Zuzany dostával na zadek.
O Velikonocích dostala v zájmu zachování tradice výjimečně nasekáno i Zuzana. David si jí ohnul v kuchyni přes koleno přesně tak, jak to ona dělávala jemu. Vykasal jí její oblíbenou skládanou sukni a svlékl tmavě zelené punčocháče. Zuzana na sobě nedala nic znát ani když jí pomalounku svlékal kalhotky. Potom vzal pomlázku a začal jí vyšlehávat. Zuzana držela jako beran, jenom po každé ráně trochu sykla. Když skončil s výpraskem, natáhl ji zase kalhotky i punčocháče a potom si role vyměnili. Zuzana si vzala svou vařečku a na mašličku na ní uvázala jednu pentli z Davidovi pomlázky. Potom ho, stejně jako on ji, ohnula přes koleno a svlékla mu kalhoty i trenýrky. Teď dostával nařezáno zase David a Zuzana mu u toho pomalu odříkávala jednu velice dlouhou koledu.