19.3.10

Starožitník 1. část

Tomáš přišel výjimečně dřív z práce domů, s chutí se vysprchoval a převlékl a čekal na Markétku, která měla dnes zase dorazit. Otevřel si láhev suchého bílého, na kterou se chystal už pár dní, vzal do ruky časopis, který ho ale nezaujal a tak ho rychle zase odložil, otevřel počítač a mrkl na došlou poštu. Nic nehořelo, tak začal zvažovat, že by mohli zase napsat nějakou společnou fantazii a nechal nápady, aby mu prolétaly hlavou, pak se ale ozval telefon a jeho dívka mu oznámila, že se trošku zdrží s kamarádkami.  Byl v docela dobré náladě, dnes v práci kupodivu žádný velký problém nenastal, tak se jednoho námětu chytil a začal psát:
Starožitník
1.              část
Ten dům v klidné části londýnského West Endu, včetně pěkného obchodu v přízemí,  jsem dobře znal, v mládí jsem se tam často vyskytoval a jeho atmosféra se mi vždy líbila. Dříve, za studentských let, jsem tam pomáhal majiteli s nákupy i prodejem a znal jsem tedy nejen zboží, ale i leccos z triků a pravidel, nutných pro chod takové živnosti. Pak jsem dostudoval, nechal se zaměstnat ve větší obchodní společnosti a docházel jsem tam už méně.  Dnes jsem tam vstupoval znovu, tentokrát jako jeho pyšný majitel. Zemřel totiž můj bezdětný strýc a dům i s obchodem a zbožím odkázal mně, jako svému nejmilejšímu synovci. Byl jsem mu za tuto štědrost velice zavázán a slíbil jsem si, že pokud to jen trochu půjde, tohoto majetku se nezbavím ani nevzdám. Bez sebemenší lítosti jsem tedy ukončil své dobře placené dosavadní zaměstnání,  za své úspory a za očekávané peníze utržené za prodej svého bytu a štědré odstupné od zaměstnavatele, který byl s mou prací spokojen, jsem se rozhodl nechat zrekonstruovat celý dům, do kterého jsem se hodlal nastěhovat. Teď jsem se tedy vydal na detailní obhlídku svého dědictví. Přivítaly mne obě dívky, které pracovaly pro strýce (znal jsem je jen letmo, ale z jejich tváří jsem mohl vyčíst určitou obavu z budoucnosti) a které obchod zatím vedly, odebraly mi klobouk, hůl i převlečník a doprovodily mne do strýcovy pracovny, jejíž jedna prosklená stěna vedla do obchodu. Uctivým, ale nikoli servilním, tónem pak vyjádřily svou naději, že s nimi budu spokojen tak, jako můj zesnulý strýc a že ony se vynasnaží, abych neměl důvod ke stížnostem, protože svou práci mají rády. Požádal jsem o čaj a o předložení účetních knih a uvědomoval jsem si při tom, jak se mi hodí praxe od mého dosavadního zaměstnavatele. Potom jsem se zahloubal do dobře vedených podkladů a začal si dělat poznámky. Oznámil jsem oběma dívkám, že dnes musí zůstat po práci déle, protože si chci nerušeně projít celý obchod, sklad a objednávky a vydal se na oběd. Doporučily mi jeden slušný podnik v blízkém okolí. Volba byla skutečně dobrá a protože jsem si musel hodně věcí promyslet, vrátil jsem se dost pozdě. Bylo mi jasné, že si s oběma dívkami budu muset promluvit (rozhodl jsem se, že nejlépe s každou zvlášť), aby mi vyjasnily některé poněkud zvláštní účetní položky, ale že si je, alespoň prozatím, ponechám. Strýc byl zkušený obchodník a jistě si je nevybral náhodou. Nakonec, jak jsem si nemohl nevšimnout, je také velice slušně platil.
Vrátil jsem se tedy do obchodu, chystal se odejít do své kanceláře, když se ke mně přitočila Jane, mladší z obou dívek, štíhlá blondýnka s hezkým úsměvem a pěkně vyklenutou zadničkou a tichým hlasem mi oznámila, že má za chvíli přijít lord A., známý sběratel a prý i náš tradiční zákazník, a zda se s ním nechci seznámit. To jsem, samozřejmě, chtěl a tak jsem se jen zeptal, kde je brunetka Paula, druhá z dívek. Jane mi s údivem odpověděla, že se šla přece připravit, aby mohla našemu váženému zákazníku předvést zboží z nedávné dodávky z Asie, o kterou projevil velký zájem. Nedal jsem najevo, že moc nechápu, o čem mluví, a tak jsem jí jen přikázal, ať mne diskrétně upozorní hned, jak se Jeho Lordstvo dostaví, a zamyšlen jsem odkráčel do pracovny. Bylo mi jasné, že si se svými pracovními silami budu muset vážně promluvit, protože se tady zjevně odehrávaly věci, o kterých mi strýc neřekl (nebo nestačil říct) ani slovo. Po chvilce se dveře do obchodu otevřely a vstoupil starší, prošedivělý, velice elegantní muž. Jane se podívala mým směrem a nenápadně pokynula hlavou, pak už se plně věnovala zákazníkovi. Vstoupil jsem tedy do obchodu a zcela klidným a vyrovnaným hlasem jsem se představil jako nový majitel a několika slovy vyjádřil svůj vděk a přání, aby zůstal našemu obchodu věrný i nadále. Byl jsem ujištěn, že není důvod, aby se k nám nevracel, pokud bude obchod tak dobře zásoben, jako za života mého strýce a pokud i vše ostatní zůstane nezměněno, potom že se uvidíme často. Potřásli jsme si rukama a já už jsem jen sledoval, jak Jane odvádí zákazníka do zadní části obchodu, do které jsem se zatím nestačil ani podívat. Zavřela za ním dveře, na mě se usmála a nabídla mi další šálek čaje. Když mi ho do pracovny přinesla, s nepředstíraným údivem se zeptala, zda se nechci přesvědčit na vlastní oči, jak si Paula počíná. Přikývl jsem, jako by to bylo jasné, dívka odkryla závěs na zadní stěně mé pracovny, který zakrýval velké okno, a mně se naskytl značně neobvyklý pohled. Vzápětí mi došlo, že okno musí být z druhé strany neprůhledné (něco jako zrcadlo), protože lord A. se díval naším směrem a nejevil pražádné rozpaky, viditelně netušil, že ho sledujeme. Požádal jsem Jane, ať jde zamknout vchod do obchodu a vrátí se zpět a mezitím jsem s úžasem sledoval dění v sousední místnosti. Paula, oblečená v luxusní róbě, klečela před lordem s rukama sepnutýma ve výrazu nejvyšší prosby o slitování a náš zákazník nad ní stál s jakýmsi předmětem v ruce. Ten předmět byla očividně rákoska!!! Mezitím se vrátila blondýnka, postavila se vedle mne a zašeptala mi, že lord trvá vždy na Paule a na tom, aby představovala jeho ženu, kterou musí přísně potrestat, protože mu byla nevěrná.  „Paula je jako dáma dokonalá a Jeho Lordstvo bývá velice spokojené a utratí u nás vždy velký obnos“ dodala dívka a zjevně spokojeně pozorovala vývoj situace ve vedlejší místnosti. „A ta zásilka ratanových rákosek z minulého týdne je skutečně nádherná, jsem zvědava, které si dnes vybere a odnese“ pronesla a hlavou mi ukázala na stůl, kde bylo připraveno několik, různě dlouhých a různě silných, těchto trestných nástrojů. S největší námahou jsem i nadále předstíral, že scéna, kterou právě pozorujeme, je pro mne denní chlebíček, něco naprosto obvyklého, přitom jsem však byl maximálně napnutý v očekávání dalšího vývoje.
Situace ve vedlejší místnosti se změnila. Dívka se jakoby neochotně přesunula ke stolu, opřela si o něj obě ruce a trochu se předklonila. Vzápětí na její zadnici dopadla rákoska a bylo vidět, že dosti bolestivě. Nicméně Paula zůstala v této pozici dokud nedopadla poslední, šestá, rána. Klasických „six of the best“, prolétlo mi hlavou a čekal jsem konec. Muž ve vedlejší místnosti měl ale zjevně jiný názor a hodlal v trestání své „nevěrné manželky“ pokračovat. Rukou jí přitlačil na záda tak, že se musela hrudí položit na stůl, potom jí nadzvedl sukně a vyhrnul jí je tak, že její dolní polovina těla zůstala jen v dlouhých spodních kalhotkách. Dívka se oběma rukama pevně uchopila hran stolu, přes který byla přehnuta, otočila svou hlavu k muži a kývla na souhlas, že je připravena. Lord odložil rákosku, se kterou ji před chvílí vyplácel a zvolil z vystavených předmětů jinou, řekl bych, že tenčí. Potom se opět rozpřáhl a ten pružný nástroj přistál na vystrčeném dívčině zadečku, chráněném jen posledním kouskem bílého prádla. Brunetčina ústa vydala lehký výkřik, slyšitelný i v mé pracovně a zároveň jsem zaslechl i její zvolání „Jedna, děkuji pane, už to nikdy neudělám!“ Rákoska už se ale opět zakusovala do jejího zadečku a já si všiml, že se dívka začíná kroutit bolestí. Podíval jsem se na Jane a byl připraven zasáhnout, ta mi ale jen s úsměvem a jakoby nic oznámila, že je zvědavá, jestli tentokrát bude i „třetí kolo“, že to bývá jen občas. Než jsem její informaci stačil vstřebat a domyslet, dopadl šestý úder na chvějící se dívčino pozadí a ta, se slzičkami v očích, poděkovala za právě obdržený výprask, pohladila si zadničku a chtěla se narovnat. Ruka Jeho Lordstva ji ale v současné poloze zadržela, jeho druhá ruka rychlým pohybem rozvázala mašli na kalhotkách a ty pomalu sjely na zem. „Dnes je lord v obzvláště dobrém rozmaru a Paula je také ve formě, můžete být bez obav, pane“ mrkla na mě blondýnka a ukázala prstem na teď už zcela odhalenou rudou zadničku své přítelkyně, na které byly jasně viditelné pruhy od předchozích dopadů svižného nástroje „Jeho Lordstvo u nás dnes nechá značnou sumu, jsem si jistá“  řekla a mrkla na mě znovu. „A na zítra dopoledne je ohlášen plukovník N., který si žádá mou asistenci, tak doufám, že Vás ani já nezklamu“ dodala ještě s pousmáním a pak už se zase soustředila na dění vedle. Já jsem si zatím připadal jak ve snu. „Tak tohle zjevně vysvětlovalo ty záhadné účetní položky a výborné finanční výsledky obchodu mého strýce“ prolétlo mi hlavou, ale pak mé přemýšlení přerušil hlasitější výkřik z vedlejší místnosti. Na červené prdelce Pauly se objevil nový bílý pruh, který rychle měnil barvu do ruda a z bílé barvy zůstaly jen okraje toho otisku. Brunetka vzlykala, přestala počítat a už jen prosila o odpuštění zbytku trestu, který si však, uznávala, zcela zasloužila. Její exekutor byl ale nesmlouvavý a teprve po dopadnutí posledního, šestého, úderu, odložil rákosku na stůl a dovolil dívce, aby si pohladila sešvihaný zadeček, natáhla kalhotky, spustila sukně, otřela oči a narovnala se.  Jane mlčky zatáhla závěs, opustila mou pracovnu a šla se rozloučit se zákazníkem. Za chvíli se vrátila a předávala mi značnou částku s poznámkou: „Jeho Lordstvo vzkazuje, že je velmi spokojeno s naším zbožím, vybralo si tři zajímavé kusy, které mu odešleme zítra, a naši cenu ještě výrazně zaokrouhlilo směrem nahoru.“ a s lehkou úklonou hlavy mne opustila. Za chvíli se k ní přidala i Paula, teď již zase ve svém standardním oblečení, v obličeji beze stop po předchozím výprasku (to, že její sedací část těla na sobě stopy mít nějaký čas bude, bylo jasné) a již zase veselá, jako by se nic nestalo. Po chvíli se obě dívky dostavily ke mně. „Dneska vás již nebudu zdržovat“ řekl jsem jim „byl to dlouhý a náročný den, tak si běžte odpočinout. Děkuji vám a promluvíme si zítra“. S tím jsem je propustil, zamkl za nimi a vrátil se do své pracovny, kde jsem si musel nalít sklenku whisky ze strýcových velice slušných zásob. Potřeboval jsem ji jako sůl…

Tomáš dopsal, při té poslední větě dostal sám chuť na skleničku vína, nalil si tedy, lehce se najedl a pak se chystal pokračovat. Vtom zaslechl klíče v zámku a Markéta stála ve dveřích, oči jí svítily a měla zjevně trochu špičku. „Ahoj, miláčku, jdu kapánek pozdě, ale měly jsme s holkama hrozně důležitý věci, který jsme musely ihned probrat a vyřešit. Tak se nezlob, že jsem tě nechala chvíli čekat“ dodala, dala mu pusu a posadila se k němu na sedačku. „Co tvoříš, další fantazii, ty můj opuštěnej sirotku?“ zeptala se, mrkla na něj a pak začala rychle číst. „To je dobrý“, řekla potom „víš, že já jsem vlastně nikdy pořádně rákoskou nedostala? Mám nějaký mezery ve vzdělání“ dodala a zamyslela se „tak mám teda teď pokračovat já, nebo si to dopíšeš sám?“ Než stačil odpovědět, rozhodla se rázně sama „Tentokrát si to dopíšeš asi sám, ale až zejtra a já to jen skouknu a když tak trošinku upravím“ oznámila mu, odsunula notebook a přitáhla si ho k sobě. „Teď si chci hrát a ne se hrbit nad počítačem“ pošeptala mu a pak si chvíli moc hezky pohráli jeden s druhým, než se rozhodli přesunout do ložnice. „Ještě se trošičku vylepším, abych se ti víc líbila a abych ti víc voněla a chutnala“ oznámila mu a zapadla se svou kabelou do koupelny. „Doufejme, že tam nestráví týden“ řekl si Tomáš a usmál se pro sebe „mně by chutnala už teď, ale ženské jsou prostě ženské!“.
Otevřel skříň a jeho zrak padl na rákosku, která tam už nějakou dobu nečinně postávala, nějak zůstávala opomíjená. Vzal ji do ruky, potěšil se jejím vzhledem i její pružností a zkusil s ní párkrát švihnout jen tak do vzduchu.  „Je to stejně krásný nástroj, jenom trochu ostrý na tu mou zlobivou holčičku“ řekl si v duchu a pak si připomněl její slova, končící tím, že má nějaké mezery ve vzdělání. „Znám ji přece už dost dlouho“ došlo mu náhle „ona chce dostat na zadek a to touhle rákoskou! Tak to ji nesmím zklamat“ rozhodl se a položil trestný nástroj na polštář. „Doufám, že se nemýlím“ stačilo mu ještě proletět hlavou a pak už do ložnice vkráčela Markétka, jako samo zosobnění sexu, v krásné noční košilce, končící těsně pod tou její rozkošnou prdelkou a viditelně bez kalhotek. Objala ho kolem krku, políbila a v tomto objetí se pomalu přesouvala k posteli, kde JI zahlédla. Chvilku zvažovala svou reakci, pak se ale usmála a tiše pronesla „Tak moc jsem zlobila?“ a podívala se Tomášovi pátravě do očí. „Tak dobře, ale chci JI vyzkoušet na ostro, žádná předehra ve stylu naplácání rukou předem! A teď už si to řiď sám.“ pronesla tiše, sklopila hlavu a čekala. Tomáš v podstatě neměl na výběr. Chtěl sice začít, jako obvykle, rukou, a pak teprve přejít k tomu svižnému nástroji, její kategorický zákaz ho ale zarazil a nutno dodat, že i poněkud překvapil. „Alkohol zbavuje nejen zábran, ale i strachu a možná i posouvá práh bolesti“ napadlo ho a potom již převzal svou dnešní vůdčí roli a bez sebemenšího zvýšení hlasu jí prostě oznámil, jak si má kleknout před postel, přehnout se přes ni a připravit se. Když si všiml, že Markétka s lehkým úsměvem jeho pokyn vykonává, vzal do ruky ten (mnoha lidmi obávaný) předmět a několikrát s ním švihnul do vzduchu, aby si vyzkoušel jeho váhu a svůj úchop. Dívčina košilka se při jejím přehnutí sama vyhrnula a na Tomáše se vyzývavě špulily dvě krásné polokoule ve stoprocentně přirozené barvě.  „Uvidíme, jak se zabarví, až začne rákoska svůj tanec a jak na ni bude ta moje hecířka reagovat“ pomyslel si ještě s tím, že byl připraven rychle ubrat nebo skončit, pokud to bude třeba, nechtěl ji ale zklamat tím, že by tuhle její jakousi premiéru jen naznačil nebo odbyl.
Postavil se k připravené dívce bokem, napřáhl se a pak rákoska s varovným zasvištěním poprvé dopadla na Markétčinu prdelku. „Jauvajs, ta štípe“ vykřikla dívka, postavila se a rychle si třela postižené místo, kde už se rýsoval jasně červený pruh. Podívala se na Tomáše a když viděla jeho pokyn, pomalu se opět vrátila do předchozí pozice. „Kolik?“ zeptala se jen tichým hlasem a když se dozvěděla, že plný tucet, jinak by nepoznala, co to je výprask rákoskou, sklopila hlavu a zašeptala jen „Mám, co jsem chtěla“ a mrkla na něj. Pak už ale bylo vidět, jak zatíná prsty do prostěradla v očekávání dalšího úderu. A ten na sebe nenechal dlouho čekat. Jen se sevření její zadničky uvolnilo, ozvalo se další zasvištění a její zadeček se opět ocitl v jednom ohni. „Tohle asi nezvládnu“ řekla si, ale zatnula zuby a její paličatost opět jednou zvítězila. Další rána už jí tak hrozná nepřipadala, věděla, co ji čeká a připravila se na ni alespoň vnitřně. Přesto byla ta palčivá bolest téměř nad její síly a ona si zpětně vyčítala, že tak fanfaronsky odmítla alespoň tu ruční předehru. Teď se však rozhodla, že to nevzdá a ukáže Tomášovi, jakou má vůli. Když dostala šestou ránu, pochválila se za statečnost, ale vzápětí jí došlo, že to je teprve polovina stanoveného počtu a oči se jí zalily slzami. Přesto na jeho dotaz, jestli už nemá skončit, odpověděla jen zamítavým zavrtěním hlavy. „Dokonči to, prosím“ obrátila se na něj a snažila se dát mu očima najevo, že nechce, aby ji litoval a šetřil, protože na další slova se necítila. Tomáš přikývl hlavou, obešel ji a postavil se z druhé strany. Čekala a trochu se chvěla, ale po dopadu už takovou bolest, jako předtím, necítila. Napřed si pomyslela, že ten její chlap ubral na síle, pak ale uslyšela znovu ten stejný nezaměnitelný zvuk, kdy rákoska proletí vzduchem a cítila její dopad na své pozadí. Neubral, ale teď už to viditelně bylo pro ni snazší, překonala svůj práh bolesti a cítila velké uspokojení. Dokázala to a nevzdala se hned zpočátku, kdy to pro ni bylo nejhorší! Zbylý počet ran už zvládla téměř bez problému a pak se na něj pyšně otočila. „Dík, že jsi neubral a neskončil, bylo to pro mě hrozně důležitý, i když jsem si málem sáhla až na dno.“ zašeptala a pak jen cítila, jak ji objal a jemně pohladil její zbitý zadeček. „Jsi tvrdohlavá jako mezek, ale kuráž tedy máš!“ odpověděl jí a pak ji políbil. „Počkej, pusť mě, musím se podívat, cos´ mi tam vzadu vyčaroval“ vytrhla se mu a pospíchala k zrcadlu. Když uviděla ty pravidelné pruhy, které jí na zadničce rákoska způsobila, byla na sebe vážně hrdá. „A teď to rychle vyfoť, tohle chci mít na památku“ vyhrkla a vystrčila svůj zadek co nejvíc. „A chci těch fotek víc než jednu, jinak si mě nepřej“ dodala ještě, ale už se začínala usmívat a v očích už zase měla své obvyklé šibalské jiskřičky. „A teď namazat a hladit a hladit“ oznámila mu, jako by se nic nestalo a ladně se položila na postel „a dej si záležet, dneska jsem si to fakt zasloužila“. Tomáš jí velice ochotně vyhověl a když pak leželi vedle sebe, musel se usmát jejímu závěrečnému prohlášení: „Víš, ještě, že jsem byla trochu lízlá, jinak bych se k tomu asi neodvážila. Ale já to prostě musela vyzkoušet, ti Angláni to berou jako klíčovej moment spanku, žejo? Jenže už začínám chápat, že takhle, bez přípravy, těch jejich standardních šest ran vážně stačí. A teď už dost řečí, hrozně se chci pomilovat. Ty si jen lehni na záda a nech to na mně, velení přebírám já.“ Tomáš nijak neprotestoval (to by musel být úplný blázen!) a jen blaženě sledoval její ďábelskou jízdu, která ho rychle dovedla na vrchol, ať se snažil ten moment oddálit, jak chtěl. Když se pak setkali ve sprše, znovu si s obdivem musel prohlédnout její sešvihaný zadeček. „Budeš mít asi trochu jelita, miláčku“ oznámil jí a ona jen s úsměvem odpověděla „To určitě budu, ale jsem na ně i na sebe pyšná! A teď už rychle do pelíšku, chtěla bych, aby sis se mnou ještě trošilinku pohrál, nezlobíš se?“ „Proč bych měl?“ odpověděl s úsměvem i on a pak už zapojil do hry svá ústa, jazyk a obě ruce. Markéta se dlouho nechala takhle rozmazlovat a když se konečně vznesla do výšin, pevně ho objala, vtiskla mu svůj stále ještě citlivý zadeček do klína a zašeptala: „Děkuju, bylo to moc hezký. Ale teď už musíme spát, ráno brzo vstávám“.
Když se Tomáš probudil, Markéta už byla pryč a v obýváku svítil zapnutý počítač s pozdravem:
Ahoj, uličníku, nevydržela jsem to a protože jsem hrozně zvědavá (což víš) a hlavně protože ženské oko má víc smyslu pro detaily a nic nepřehlédne, dopsala jsem ti rychle další kousek tvé povídky – prohlídku obchodu a celýho domu (to já ráda a ty bys to určitě odflákl). Tu blondýnku si ale seřež sám, dospěla jsem včera k názoru, že už ses to  KONEČNĚ  TROCHU  naučil J . Měl bys to ale napsat ještě teď, protože mám v hlavě konec, který bych dopsala večer. Líbám tě, M.
P.S.
Vzhledem k tomu, že to je plukovník, asi by měl vzít do ruky jezdecký bičík, ale radit ti nebudu…

Pousmál se, otevřel si  svou rozepsanou povídku a našel tam Markétčino pokračování:

(to už ale až příště, ta povídka by zase byla moc dlouhá J)

Tentokrát děkuji za inspiraci Bářinu komentáři za mou poslední povídkou. Jednoznačně souhlasím, akorát by se to nemělo s tím alkoholem přehánět, protože jinak by chlapi mohli být nepoužitelní (řekla by Markéta) a ženské by vždy měly zůstat, alespoň trochu, dámami (dodal by Tomáš).

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Chválím, a zase chválím.
Stará dobrá Anglie a její tradiční, obávaná pomůcka umí hodně citelná i značně barevná kouzla....
Děkujuuu.
Avellana

Anonymní řekl(a)...

Netypické, zajímavé propojení zavedeného obchodu s oddělenou, rozkoš a uspokojení poskytující místností.
A taky poučné, až doteď jsem se domnívala, že základní číslovka spankingu je "pětadvacet", a to pro všechny nástroje.
Děkuji.
Magda

Anonymní řekl(a)...

.... myslím, že Jane je připravena a plukovník N. už netrpělivě čeká a já s ostatními čtenáři také.
Předem děkuji, Libertine.
Týna

Anonymní řekl(a)...

Skvělé ! moc se mi povídka líbila, nemám co dodat...snad jen: těším se na druhý díl :-)!!
Asterix

Anonymní řekl(a)...

Skvělé, moc se mi povídka líbila, není co dodat:-)...snad jen : těším se na druhý díl !!
Asterix

Anonymní řekl(a)...

Paráda, moc pěkné a originální.
Lachtanka