ANIČKA

Anička se brouzdala bosými nožkami po louce a občas jen tak kopla do nějaké rozkvetlé kytičky. Slunko jí hřálo do zad a cop se houpal na zádech, jakoby odměřoval její kroky. V jejích stopách šel s mírným odstupem Kuba.

„Já tě nechci, Kubo, nech mě být,“ vyslovila ta slova, co řežou jako nůž do živého masa. Koukala do země a pomalu pokračovala dál. Sukně jemně hladila trávu a Anička v ruce žmoulala uschlou konvalinku.

„Aničko, já vím, že to není pravda, já tě mám moc rád a vím, že ty mě taky, tak proč říkáš taková slova, proč mi ubližuješ,“ trochu pohnutě odpověděl Kuba, ale vlastně ho ani moc nepřekvapilo, co právě Anička řekla. Poslední dobou dělala drahoty a bylo těžké se s ní vůbec nějak bavit. Nadbíhal jí už několik týdnů, ale nebylo to lehké. Anička měla svou hlavu a své představy a když je Kuba zrovna nesplňoval, tak se stáhla  a vše jakoby se posunulo zase o krok zpět. Rychlým krokem ji došel a jemně chytil za ruku, aby mu nemohla pořád utíkat.

„Ty jsi takový, obyčejný, víš, já chci někoho neobyčejného, někoho, kdo by mi ukázal něco nového,“ tiše mluvila Anička a snažila se mu vykroutit z držení. Nechtěla mít obyčejný život, chtěla něco víc, nechtěla být jen další manželkou tak, jak to viděla u svých kamarádek, které se vdaly. Kuba ji vzal tvář do dlaní a políbil ji na rty, cukla sebou, bylo to prvně, co to udělal, nikdy nedošli takhle daleko, prvně ji políbil a jí projela vlna nového pocitu. Jeho jemné rty se dotkly těch jejích a najednou pocítila něco nového, možná trochu toho, co cítila, když tajně pozorovala chlapce, jak nazí do půli těla koupou v rybníce koně. Ne, zmýlila se, bylo to zase pryč. Odvrátila hlavu a jemně si olízla rty. Cítila jeho chuť, ale ten pocit byl pryč, bylo to zase jen obyčejné.

„Já tě chci, Aničko, a udělám, co bude potřeba, abych tě dostal, to mi věř,“ držel stále její hlavu v dlaních a promluvil pevným hlasem. A zase se to stalo, zase na chvilku ten pocit, zase to jemné mrazení v podbřišku, ten jeho hlas, ten tón, ta jistota, která z něho čišela, to všechno. Už to je zase pryč. Anička byla zmatená. Zvedla hlavu a mírně se mu podívala do očí. Nezlobil se, byl si jistý vítězstvím, ale nechtěl, aby tu byli i poražení.

„Já chci někoho jiného, Kubo, když ty jsi tak moc hodný a,“ na chvíli zaváhala, nechtěla mu ublížit, znovu odvrátila pohled. Jednou rukou ji chytl za cop a mírně jí zaklonil hlavu, tak akorát, aby se odkryla její dívčí šíje, na kterou ji políbil. To pevné, ale mírně chycení za cop, ten pocit, že nejzranitelnější část jejího těla je odkrytá, jeho rty na její kůži, to vše znovu přivodilo Aničce chvíli zmatení, jemného vzrušení a hlavně nejistoty. Nebyla schopná se bránit, nejdříve ji políbil na rty, nyní jí nedal možnost, aby se bránila jeho polibku na šíji. Nechtěla vzdorovat, vždyť tohle bylo nové, to bylo. Obyčejné, vždyť o pusách jí holky už vyprávěly. Vytrhla se ze svého zasnění.

„Kubo, nech toho, nebudu tvá,“ řekla pevně Anička, ale hlas se jí chvěl. Nejistotou? Nebo naopak jistotou? Začal ji líbat na krku a na hrudi, stále ji jemně držel za cop a laskal ji svými rty, jak jen to halenka dovolovala. Pak ji jemně vyhrnul a svlékl ji. Mladistvá prsa jeho milé se na něho usmála a on je druhou rukou vítal na božím slunku. Anička se vznášela na svém obláčku pochyb a vzrušení, mezi pocity, které znala a těmi novými. Byla zmatená, najednou nevěděla, co chce a co zase ne a hlavně proč, vždyť je to tak hezké, být s ním, vždyť... Kouzlo pomine a budou další nudný pár jako spousty ve vesnici, to nechce. Pokusila se vysmeknout jeho držení, ale on ji nehodlal pustit, zatáhl za cop a opatrně povalil překvapenou Aničku na zem. Vzdychla překvapením, ale když ji začal na zemi laskat na ňadrech a líbal ji na krku, tak ji uniklo první vzrušené vzdechnutí. Kuba ji pustil za cop a začal se posunovat svými ústy níž, laskal jí bříško a brzy dívce sundal sukni, pod kterou se skrývaly poklady nádherné.

„Kubo, ne, já, nevím, to nejde, nebudu tvá, já nechci někoho obyčejného, já,...“

„A kdo tvrdí, že jsem obyčejný,“ chytil Aničku za ruce a jednou rukou je přidržoval nad její hlavou, druhou ji laskal přes nohavičkové kalhotky. Anička se napnula jako luk a hluboce vydechla, bylo to prvně, kdy se jí muž takto dotýkal. Bylo to krásné, ale věděla, že stále obyčejné, chtěla se zvednout, ale Kuba ji držel pevně, nepustil ji. A tehdy to přišlo znovu, zase ta vlna nového vzrušení, toho pocitu, že jste v něčí moci, že nemůžete nic dělat, že.... nechcete nic dělat. Kdyby ji pustil, odešla by a už by ho nikdy nechtěla vidět, on ji však držel. Mísil se v ní strach z toho, co bude dál, s nadšením, že ten muž trvá na svém a ona se musí podřídit. Lehce povolil sevření, čekal, zda toho využije a bude chtít utéct. Ležela dál a opětovala jeho polibky.

„Nejsem obyčejný, mě totiž zajímá, co chceš,“ lehce ji vyzvedl do sedu, pak ji převalil přes své nohy na bříško, aby mohl laskat její klenuté pozadí. Pleskl ji. „Vy to totiž často nevíte,“ znovu ji plesk přes zadničku a užíval si její němé překvapení. Držel ji kolem pasu, takže cítil, jak sebou mírně škubla, ale to bylo vše, žádné vřískání a snaha se mu vymanit. Anička ležela naprosto udivená. Cítila, jak jí na každé půlce doznívá ten neskutečně příjemný pocit po plácnutí, cítila, jak se zachvěla její buchtička a jak se nadšeně stáhla, že našla to, co hledala. Žádný jiný chlapec z vesnice by si nikdy nedovolil svou dívku v takovéto chvilce, v okamžiku, kdy se rozhoduje, kam se to celé bude vyvíjet, ji uhodit. Ale Kuba byl jiný. Začal ji pravidelně plácat přes jednu a druhou půlku, jakoby vyklepával hodně špinavý koberec.

„Ty totiž chceš něco jiného, ty chceš být jiná, ne jako ty holky z vesnice, ty chceš muže, co se o tebe dokáže postarat, ale ne tak, jak se líbí jemu, ale jak se líbí tobě,“ každé slovo doplnil dobře mířenou ranou, „jak jsem řekl, ty budeš má, já to vím, a vím, že teď už i ty víš, co chceš.“ Anička ho vnímala jen tak z dálky, žila si právě svůj sen. Vychutnávala si každou ránu a vzpomínala na ty chvíle, kdy pozorovala vypracovaná mužská těla a nevěděla, co přesně ji na nich tak vzrušuje. Teď už to věděla, tajně snila o tom, že ji ta těla mohou mít ve své moci, že nad ní zvítězí obyčejnou fyzickou převahou, tím jediným, co mezi muže a ženu příroda postavila. Že bude lapena do spárů síly a převahy, že bude chráněnou princeznou, která si onu mužskou sílu bude mít šanci vychutnat bez strachu z toho, že proti ní bude zneužita. Ano toužila po lásce, která ji ochrání před silou. Vrněla Kubovi na klíně a ruce jí sklouzávaly níž a níž, klouzaly k okraji kalhotek. Anička nadzvedla pánev a sama si stáhla kalhotky dolů, sama se Kubovi ukázala v celé své kráse. V neskutečné kráse, kterou podkresloval jemně růžový zadeček. Kuba ho hned začal hladit a konejšit, ale rozhodně hodlal pokračovat v započaté práci. Znovu pleskal dívčin zadeček a její vzdychání pro něho bylo velkým ano, že bude jeho. Nejen tělem, ale hlavně srdcem, tím si byl jistý. Anička byla jako v tranzu, její mušlička celá tekla a cítil, jak se mu tře o kalhoty. Mírně se pro sebe usmál, takhle brzy to tedy nechtěl a už vůbec ne bez jeho přičinění. Přestal. Pomalu otočil Aničku a překulil ji na záda do trávy, naklonil se nad ní a políbil ji.

„To není vše,“ ještě jednou ji políbil a odběhl do lesa. Ani si nestačila uvědomit, že je pryč, a už byl zase rychle zpět, v ruce držel čerstvě utržený proutek a několikrát jím jen tak švihl do vzduchu. Aniččiny vyplašené oči ho upřímně pobavily. Podal jí ruku a pomohl jí vstát, ne však úplně, zůstala klečet na všech čtyřech a přesně věděla, co ji čeká. Proutek znovu zasvištěl vzduchem, tentokrát se ale s něhou největší zakousl do její krásné prdelky. Překvapeně vzdychla. Ne však překvapením z bolesti, ale z toho, jak moc se jí to líbí. Ihned vystrčila zadeček, aby byl připraven k další ráně. Kuba se nenechal dlouho pobízet a v pomalém, pravidelném rytmu se věnoval své milé, znovu a znovu jí dokazoval, že s ním se nudit nebude, že on se jí bude věnovat a že ona rozhodně bude mít co nového vyprávět svým kamarádkám ze vsi.

Anička nasávala mírnou bolest jako houba vodu po dešti a touha v ní rostla čím dál víc. Už konečně věděla, co, vlastně koho chce.