Výchova manželek v Čechách II.

Zase jeden běžný neobyčejný den,teď už ve čtyřech...

Jak už to tak bývá,po týdnu neustálého sekýrování a učení to člověka přestává bavit.

S Lenkou jsme se začaly pomalu,ale jistě přátelit a jak se říká,ženy sobě.

Po týdnu už jsme spolu začaly ráno vstávat a krafat u kafe,permanentně jsme zapomínaly budit manžílky do práce a připravovat jim svačiny, pak se do toho začalo přidávat i zanedbávání povinností a dokonce i manžílků.

Ze začátku jim to moc nevadilo, dokonce to omlouvali,že se holky musí seznámit a spřátelit a pak jim budem nosit modrý z nebe. Dokonce i výprasky ustaly.

Celodenní procedůra povídání, koukání na filmy a opalování se na zahradě, ale začala být už moc dlouhá a po měsíci už to bylo neúnosný jak pro nás,tak pro mužský.

S Lenkou jsme se teda domluvily, že budem muset chlapy trochu nakopnout, přece nám nemůžou dávat tolik volna. Jenže se to zvrtlo jinak, než jsme plánovaly.

Dlouho do noci jsme spřádaly plány u lahvinky vína a do postelí se přišouraly skoro k ránu. Tentokrát slyšeli budíky jen mužský a my dvě ani náhodou.

Chlapi se museli domluvit snad už večer, protože jinak by to tak dokonale nemohli sehrát. Během sekundy jsem začala ječet,vylil na mě snad celej kýbl studený vody... jenže za chvilku na to i Lenka a mě už bylo jasné, co se děje.

„Tak vstávej kotě a pojď za mnou, musíme si popovídat!" A jeee, to je zlý, už jsem cítila výprask i v kostech, ale na čem se domluvili jsem si mohla jen domýšlet.

Přece jen, už jsem lépe vychovaná a vim,že není dobrý se bránit vůli manžela,zvlášť ne poránu, když je nevrlej.

„Hoď na sebe tričko a ty polokraťásky, žádný utírání a přijď za mnou ven!"

To byl jasný rozkaz a já neměla ani nejmenší chuť protestovat. Ze shora bylo slyšet pár pleskanců a dost nesmlouvavý hlas přikazoval - „Tričko, kalhotky a semnou. Hned!!!"

Najednou jsem byla jak malé dítě a ještě si zatleskala ručičkama, no jo, škodolibost vzala za své a já se začala těšit, že nebudu bitá sama. Co ale čert nechtěl, mužskej to viděl...

„Tak to si vyřídíme taky kotě, a šup ať už jsi venku nebo ti přidám."

 No, tak jsem se pomalu loudala ven, po cestě jsem se zasekla a koukala na schodiště, odkud táhl Honzík Lenku za ruku,asi byla výměna názorů, protože Honzík byl rudej vzteky a Lenka už měla slzičky na krajíčku.

Trochu jsem se musela pousmát. Když si vezmu jejich výšku a váhu, tak ta holka si vzpurnosti moc neužije, na schodech si jí hodil přes rameno jak pytel brambor a šel s ní ven.

Slova se ujal můj mužskej, oba seděli na křesílkách venku a jen si poklepávali na stehna. My z Lenkou tam stály jak hromádky neštěstí a čekaly, co bude. Nejhorší byla ta zima, venku už začínalo svítit sluníčko, ale my byly celý zlitý a ještě na sebe natáhliy oblečení, takže bylo mokré všechno. Teď mi to teprve začalo docházet: vždyť oni to udělali schválně, aby to víc štípalo.

„Takže dámy, dostaly jste moc volnosti a místo toho aby jste si jí vážily, tak jste nás začaly zanedbávat, takže odedneška začne zase přísný režim..... a běda vám, jestli nezačnete fungovat! A ty kotě dostaneš ještě přídavek za škodolibost!"

Trochu jsem se zakřenila, ale nechala jsem to být. Mě bylo jasné, že je konec proslovu a můžu se v klidu uvelebit na klíně. Lence to evidentně došlo taky, ale začala couvat, takže se po ní Honzík natáhl a už jí měl přes koleno. Začalo  probíhat přesně to, co jsem očekávala, tak lehonce a něžně mě mužskej nevyplácel ani nepamatuju. Zato v Lenčině kůži bych být nechtěla, kopala nohama a ječela, že jsem málem ohluchla.

Vůbec jsem se nedokázala soustředit na svůj zadeček, představa kolik musí mít ten chlap síly, že Lenka tolik vříská, mě začala znervozňovat.

Musí si jí zkrotit, to nám bylo jasné všem, ale aby jí ublížil, to přece nejde.

Mužskej přestal s vyplácením a jen si mě přidržoval a hladil. Trochu jsem se začala obávat věcí příštích, přece jen za to můžu já:já jí měla na starost a učit jí, mužskej měl učit Honzíka a vypadá to že ho učí hodně usilovně.

Už trochu vystrašeně jsem pohlédla na mužskýho, ten na mě jen mrknul a dal najevo kývnutím hlavou Honzíkovi,že to bylo dobrý a že má skončit.

Trochu se mi ulevilo, ale věděla jsem že bude pokračování, teda snad jen se mnou, Lenka toho musela mít už dost. Chlapi si nás nechali kleknout před sebe a čekali, jestli ze sebe něco dostaneme. Ve mě by se krve nedořezal,ale přece jen jsem promluvila....

 „ Proč jí Honza nařezal tolik?"   „ Protože si o to sama řekla, nepamatuješ? Nebyla jsi na tom jinak... A mimochodem,když se v noci vykecáváte, tak by jste příště měly ztišit hlásky,

nás nakopávat nemusíte, my jen čekali, kdy vám to dojde, že potřebujete srovnat a hodit zase do lati."

No nazdar, tak to by mě zajmalo kolik toho slyšeli, Lenka nemluvila moc slušně o Honzíkovi, nejslušnější co si pamatuju řekla, že Honza je trouba, co jí neumí pořádně seřezat a že jestli to půjde takhle dál, tak půjde za jiným.

Ahaaa, už mi to docházelo, stejnětak mi docházelo, že tohle nebyl konec a že si Lenka bude tenhle den dlooouho pamatovat, hlavně její zadeček.

Klečely jsme před nima, já se zaobírala svými myšlenkami a Lenka vypadala, že by střílela blesky z očí, kdyby to šlo. Asi jsem jí nakazila vzpurnou, ještě si vyplázni jazyk a bude tanec. Připadalo mi, jako kdybych to řekla nahlas, protože vzápětí to udělala. Honza zrudl jak rajče a já čekala, že dostane facku jak barák, Lenka zavřela oči, asi to čekala taky, nebo že by to chtěla? To se asi nedozvim.

V mém případě je facka jako rozchod, vytočila by mě na maximum a doma by začala Itálie se závěrem balení věcí.

Zavřela jsem oči a položila hlavu mužskýmu do klína očekávajíc věci příští, hladil mě po vlasech a chvilkama se nadechoval, jako by chtěl něco říct. Ticho prolomila až Lenka ubrečeným hlasem. Asi už to napětí nevydržela:

„Miláčku, promiň. Já to tak včera nemyslela.... věděla jsem, že nás slyšíš, proto jsem to řekla, doufala jsem, že přiletíš s řemenem.... Já jinýho nechci, prosííím, odpusť mi..... Nařež mi kolik chceš, ale už se na mě nezlob."

„ Dobře, stoupni si zády ke mně, ruce za hlavu a zavři oči, zkus se pohnout a uvidíš ten tanec!"

Mužskej mě chytil za bradu a zvedl mi hlavu, abych se mu koukala do očí, políbil mě na čelo a pokynul rukou, abych se zařadila k ní. V té chvíli by se napětí ve vzduchu dalo krájet. Co se bude dít? Se mnou? Z Lenkou?

Otázky lítaly v hlavě rychlostí blesku, ale nikde žádná odpověď, to strašné ticho nahánělo strach. Napětí a následné vzrušení, se jen stěží dalo vydržet.

Snažila jsem se trochu zbystřit sluch, jestli se na něčem nedomlouvají, jestli si připravují nějaké  "Hračky" , ale přes Lenčino vzlykání nešlo rozeznat žádný zvuk, žádný kromě..... " přezka pásku!"

Moooc dobře jsem si pamatovala ten policejní řemen, ještě teď, když si na to vzpomenu, mě bolí zadeček. Je to k neuvěření, ale já se začala klepat a pomalu natahovala do pláče, takovýhle strach u sebe neznám.

Myslela jsem, že na mě už nikdy nebude použit. Dokonce mě to ani nevzrušovalo jako obvykle. Neodvážila jsem se otočit, ani otevřít oči. Pohltily mě vlastní myšlenky.  Mužskej přišel za mě a chytil mě za ruce. Dával mi je pomalu dolu a za sebe. Málem jsem vyjekla, jak jsem se ho lekla, ale udržela jsem se.

Ruce jsem měla za zády a on mi je směřoval tam, kde mívá pásek.... Juuu, on ho nemá v kalhotách, takže ho má v ruce, uf..... „ Neboj se" zašeptal mi do ucha.

Chtěla jsem ho radostí obejmout, ale věděla jsem, že nesmim, že tak, jak se teď budu chovat já, bude se chovat i Lenka a že já jí musim jít příkladem a držet se.

Honza se ujal slova. Tak klidně a jemně, až mi to nahánělo husí kůži.....

„Takže, dámy, čelem vzad, tady se obě ohnete o stůl, každá z jiné strany a pevně se chyťte rukama navzájem.... Tohle bude hodně bolet, teda hlavně Lenku."

Udělaly jsme jak žádal, ale když jsem viděla, jak si vyndavá svůj pásek, tak mě zamrazilo, málem jsem se rozbrečela, jak mi začalo být Lenky líto....

Vzala to statečně, zatla zuby, ale při první ráně, co zněla jak výstřel z děla, mi málem rozdrtila ruce. Já dostala o poznání menší a přesto jsem zařvala, že o mě musela vědět celá vesnice.

„Tak takhle by to holky nešlo, chyťte se stolu a budete napřeskáčku počítat"  Tak to by bylo vyřešený a může se pokračovat....

„Jauuu, jedna, proč se musí začínat u mě?!"  „Ale no tak,  zlobilko, přece si nechceš vyměnit místo z Lenkou"

No byla chuť něco odseknout, ale při vzpomínce na jeho řemen jsem si to rozmyslela a v klidu se uvolnila vstříc další štiplavý ráně.

„Dvaaaa.... třii....čtyřiiiii......pěět....."

Takhle to pokračovalo až do padesáti, chvilkama mi to připadalo jak morzeovka, krátký, dlouhý, krátký, dlouhý....

Lenka se klepala a brečela, ale přesto na ní byla vidět úleva a snad se i pokoušela o úsměv. Honzík si jí vzal do náruče a odnášel si jí do svého pokoje.

Mě mužskej objímal a líbal.

Pak si mě odvedl do ložnice......

„Vy dneska nejdete do práce?" Zněla moje otázka.... Tiché pšššššššt, mi bylo odpovědí.....

Leželi jsme na posteli a jen se líbali a objímali, v tom se ozvalo zaklepání a otevírání dveří... Už, už jsem se chystala, že vyletim, jak si tohle může dovolit? Co kdyby jsme něco dělali?

Opět se ozvalo to známé pšššššššt, ale tentokrát od Honzíka a mužskej na něj jen kývl....

„Tak se mi zdá chlapi, že jste se na nás zase pěkně domluvili a mě by moooc zajmalo, jakto, že nejste v práci a co na nás chystáte?!" Řekla jsem polohlasem a skoro už s úsměvem.

Mužskej-“No, domluvili jsme se že odjedem jakoby do práce, místo toho jsme chtěli nakoupit nějaký nový nástroje na vaše prdelky a pak vás překvapit..... Zajmalo nás, co tu celej den děláte.

Tou nocí jste nám docela nahrály, takže se to seběhlo teď ráno spíš jen kvůli Lence, už bylo načase jí trochu zkrotit a ukázat jí, kde je její místo. Což se myslim podařilo"

Honzík- „Lenka usnula, to se nám hodí, takže až se vzbudí, tak kdyby něco, odjeli jsme do práce. Ne že se prokecneš, nebo to schytáš ode mě, tak jako ona jasné?!"

Byla v tom hrozba? Nebo snad přání, abych se prokecla? Řekl to přísně, ale s úsměvem.... Ty maj zase něco za lubem a mě v tom nechávaj topit.

Dostala jsem polibek a byli oba pryč.....

Jsem zvědavá s čím se vrátí.......