Nevrlá nálada

„Ahoj lásko, už jsem doma!“ ozývá se z předsíně hned potom co klapnou dveře. Můj drahý se vrací z práce a jako obvykle, když je v dobré náladě, mě ihned po tom, co projde bytovými dveřmi hlasitě zdraví. „Čau“ odpovím rozmrzele a dál v kuchyni nerušeně pokračuji v hnětení těsta. „Ajéje, ty seš zase protivná,“ poznamená můj muž poté, co vstoupí do kuchyně a položí tašku s nákupem
na stůl. „Potřebuješ být sama?“ Už je znalý situace a ví, že když jsem v tomhle stavu, není radno mi vstupovat do cesty. „Ale ne, já to nějak zvládnu“ odpovím zavrčením.
Dneska jsem nebyla v práci a už od rána nejsem ve své kůži. Snažila jsem se nevrlou náladu rozpustit domácími pracemi, ale evidentně se mi to moc nepovedlo. Dohnětu těsto, uložím ho do ledničky a jdu konečně vyndat prádlo z pračky, která mi svým pípáním už půl hodiny vehementně oznamuje ukončení pracího procesu. Svou drahou polovičku nechávám v kuchyni i s nákupem, vůbec mě nezajímá co přinesl. Nemá to se mnou jednoduché. Jen si povzdechne a uloží obsah nákupní tašky do ledničky. Pak se přišourá za mnou a nenápadně se pokouší o konverzaci. „Koupil jsem ti tvé oblíbené jogurty a müsli, abys je mohla snídat.“ „Hmm, dík“ odpovím mu dalším zavrčením. „Večeři máš v troubě, já dneska nemám hlad.“ Poskytnu mu taky nějakou informaci a dál nevzrušeně rozklepávám prádlo. Soustředím se na to, aby se mi všechno vešlo na sušák. Přeci jenom, třetí pračka už je na nebohou konstrukci trochu hodně.
„No tak lásko, co je s tebou,“ pokusí se mě Petr zezadu obejmout. „Nic“ odseknu a snažím se vykroutit z jeho sevření. Sedne si v obýváku na křeslo a zamyšleně sleduje moje pobíhání kolem sušáku. „Špatně jsi se vyspala?“ začíná sondovat. „Ne, šlo to.“ odpovídám aniž bych se na něho podívala. „Prostě nemám náladu, nic víc.“ Nyní už považuji poskytnuté informace za vyčerpávající, ale jemu to stále nestačí. „Potřebuješ s něčím pomoct?“ snaží se být milý, ale o to víc mě štve. „Nech mě prosím na pokoji“ utrhnu se na něho a v tu chvíli mi dojde, že teď jsem to přehnala. Napřed na mě vykuleně zírá, pak počítá do deseti aby mi rovnou nezakroutil krkem, načeš se zvedne a klidným hlasem prohlásí. „Tak to teda ne, holčičko, takhle spolu mluvit nebudeme.“ Přijde ke mně, vyškubne mi tričko, u kterého marně hledám kde je nahoře a kde dole z rukou a praští s ním o zem. „Teď jsem ho vyprala“ pokusím se protestovat, ale když na mě vrhne přísný pohled, raději zmlknu. „To mě teď nezajímá, mě zajímáš ty. Celý den se v práci rozčiluju s lidmi, co si vymýšlejí hlouposti, neskutečně mě štvou, těším se na tebe a když přijdu domů, najdu tady napruženou dračici. Stalo se něco, nebo máš zase jeden z těch svých náladových dnů?“ Pevně mě sevře do náruče, abych mu nemohla nikam uhnout, ani utéct. Zadumaně koukám na koberec, ale zvedne mi bradu a přinutí se mu podívat do očí. Vzpurně mlčím a věnuji mu jeden ze svých vzdorovitých pohledů. „Dobře, jak chceš“ prohlásí rozhodně. Vzpouzející se mě dotáhne ke křeslu, kde si opře jednu nohu a zručně mě ohne přes koleno. Tak jak jsem mě rukou párkrát pleskne. Moc mě nešetří, docela to bolí a svůj účel to plní naprosto spolehlivě. Napřed se bráním, ale když varovně mírně přitlačí, přestanu se vzpouzet. Hráz se prolomí a já se rozbrečím jak malá holka. Uslzenou s nudlí u nosu mě postaví na zem. „Ale no tak, miláčku, snad to nebylo tak zlé“ strachuje se něžným hlasem Petr. Vytáhne z kapsy kapesník, otře mi nos i oči a přemýšlivě na mě kouká. Ví, že při našich spankových hrátkách vydržím daleko víc a nikdy nebrečím. Sedne si na křeslo a mě si posadí na klín. Poté co se hlasitě vysmrkám ze sebe vysoukám jen jediné slovo „promiň.“ Hladí mě po vlasech a urovnává mi je za uši. „Už je to dobré?“ zeptá se starostlivě a pevně mě sevře v náruči. „Nezlob se na mě prosím, já nevím co to do mě vjelo.“ Zakňourala jsem svou omluvu. „Od rána nejsem ve své kůži, po telefonu jsem se pohádala s našima, nic se mi nedaří.“ Najednou jsem upovídaná, chrlím to na něho a on na mě kouká laskavým pohledem. „Tak s tím něco uděláme“ prohlásí můj úžasný muž a postaví mě na nohy. „Dones si z kuchyně vařečku a nezapomeň vypnout všechno co tam máš zapnuté.“ Sám se také zvedne a začne se soukat z košile. Sotva přišel z práce, ještě se chudáček nestihl ani převléknout. „Vařečku prosím ne“ začnu zase fňukat. Nějak si s ní poslední dobou moc nerozumím. „Neboj se, jenom jí zkusíme, když to nepůjde, vezmeme pásek. Slibuju. Dneska myslím, že by mě bolela ruka, potřebuju něco na pomoc.“
Usměje se na mě můj miláček a na malý moment zmizí v ložnici, aby se převlékl do pohodlnějšího domácího oblečení. Já mezitím v kuchyňské lince vyštrachám jeho oblíbenou vařečku a už se pomalu scházíme v obýváku. „Trošku ti pročistíme hlavu, co říkáš.“ Přitáhne si mě k sobě Petr a políbí na špičku nosu. „Ještě jsi mě ani pořádně nepřivítala. Chceš to napravit už teď, nebo až po výprasku?“ snaží se tvářit vážně, ale ve skutečnosti se na mě něžně usmívá. „Ahoj lásko, jsem ráda, že už jsi doma“ napravím své předchozí zavrčení a pak na něho udělám psí oči.
„Budeš na mě hodný?“ ujišťuji se, že nedostanu moc. „Ty na mě ale moc hodná nejsi“ připomene mi káravě. Pak mě něžně pohladí po zadečku. „Neboj se, neublížím ti.“ zašeptá mi do ucha těsně před tím, než mi vezme z ruky vařečku, kterou jsem přinesla a sedne si na křeslo. Oba dva víme, že nejde jen o ublížení fyzické, když mi to nesedne, trápím se i na duši. Přeci jenom už se ve světě spanku oba dva nějakou dobu pohybujeme, abychom znali základní pravidla a věděli co a jak. Bezmezně svému milému důvěřuji, ale jsou situace, kdy kdesi v mozku zasvítí červená kontrolka a připomíná mi, že je potřeba být opatrná. Petr si sedne na kraj křesla a stáhne si mě k sobě. Pomůže mi zaujmout pohodlnou polohu na jeho kolenou. Pohladí mě po zadečku a já se vyděsím, když jeho prsty zajedou za gumu mých domácích tepláků. „Neboj se, potřebuju na Tebe vidět, to přeci víš“ uklidňuje mě mazlivým hlasem. Stáhne mi tepláky do půli stehen a znovu zadeček pohladí. Vzhledem k tom, že mám zrovna dneska na sobě tanga mi kalhotky nechává. Jako vždycky začíná rukou. To je naše nepsané pravidlo, dělá to tak vždycky. Od lehkého plácání pozvolna stupňuje intenzitu a zahřívá mě na další drsnější pokračování. Srdce mi bije jako o závod, ležím našponovaná jak prkno a přemýšlím, jestli to vůbec dneska chci. „Miláčku, uvolni se a ničeho se neboj“ napomíná mě Petr. Snažím se jeho příkaz splnit, ale moc mi to nejde. Přestane s vyplácením a něžně mě hladí. Po zádech, po nohách, všude kam dosáhne. „Povol ten zadeček, musíš být uvolněná, víš že to jinak mnohem víc bolí.“ skloní se ke mně a šeptá mi do ouška. „Miluji tě, koťátko moje. Chviličku to vydrž, pak už budeš zase hodná a poslušná. Uvidíš že bude zase dobře.“ Pomalu pod jeho hlazením a něžnými slůvky taju jak nanuk na sluníčku. Ten teda ví jak na mě. Musím se smát sama sobě, jak mě má přečtenou a ochočenou. Přesně ví, co kdy potřebuju. Úplně se poddám jeho dotekům a on pokračuje ve vyplácení. Pomalu a postupně zvyšuje intenzitu úderu.  Můj mozek se už nastartoval na ten správný program vnímání a já prociťuji každou ránu, která na mé pozadí dopadne. Když dojde na vařečku, trochu sebou škubnu a mám tendenci se zvednout. Podvědomě se bojím. „No tak, klid, všechno je v pořádku“ zašeptá Petr a jemným tlakem dlaní na záda mezi lopatky mě vrátí do původní pozice. Nechává vařečku dopadat pouze vlastní vahou, takže jen jemně pleská. Ačkoliv z předchozího kontaktu s rukou je můj zadeček už citlivý, bolí to jen maličko. Postupně se zase uklidňuju a můj drahý přidává na intenzitě. Při jedné silnější ráně mi uteče slabé „au“, po kterém Petr ihned přestane, dá mi pauzu a něžně mě hladí. Dneska si opravdu dává záležet. Jsem mu vděčná, přísný nářez bych nezvládla, ale tohle mi dělá vyloženě dobře. Když přestane s hlazením, ještě mě párkrát vařečkou pleskne a pak mi pomůže vstát. Stažené tepláky se vlivem gravitace sesunou ke kotníkům. Stojím před ním jen v tričku a kalhotkách. Už mě v takovéhle situaci viděl tolikrát, že mi to vůbec nepřijde. Červený zadeček září do místnosti. Petr vstane a pevně mě obejme. Zvedne mi hlavu, aby se mi mohl podívat do očí. „Potřebovala jsi to“ prohlásí do ticha. „Miluju tě“ odpovím a víc už není co dodat.