ONA a ON

“Jdeš pozdě” řekl, když vkročila do dveří. „Jo jo, já vím, promiň, na silnici byla zácpa a nemohla jsem se sem dostat dřív“, omluvila se s myšlenkami pořád ještě v pracovním dnu a na silnici. Když však odložila kabát a vstoupila do pokoje kde seděl a relaxoval ON, její nálada se pomalu měnila. Seděl ve svém oblíbeném křesle, v ruce některou ze svých chytrých knih a nedával na sobě nic znát, uvědomila si, že když mluvil, mluvil nenuceně a klidně, bez výčitek nebo hrozeb, ale ona ho už znala příliš dobře. Pokaždé před výpraskem si s ní hrál jak kočka s myší. Nemohla odhadnout na co myslí, co přijde v příštím okamžiku. Srdce se jí prudčeji rozbušilo, zrudla v obličeji a začala se potit trémou jako malá školačka. Nikdo jiný v ní tyto pocity nedokázal vyvolat, ale ON je vyvolával pouhou svou osobou, pouhou svou přítomností.

 
Stála ve dveřích a nevěděla kam s rukama. Připadala si jako na soukromé audienci u nějakého krále. Mezitím co on dočítal odstavec, ona se rozhlížela po pokoji a odhadovala co by měla udělat.

„Pojď sem“, zaklapl knihu, odložil ji na hromádku ostatních rozečtených knih podobného ražení a konečně jí věnoval první pohled. Usmál se: „Sluší ti to. I po dni plném shonu vypadáš úžasně“, nelichotil, konstatoval.

 
O to silněji na ni jeho slova působila. Byla polichocena, jak by taky ne. Byla zmatena, protože očekávala, že pozdní příjezd nějak okomentuje a potrestá, zatímco on se tomu vyhýbal a na první pohled jakoby na to ani nemyslel.

 
Zkoumavým pohledem hledala zradu, něco v jeho držení těla, výrazu tváře, NĚCO... cokoliv, co by jí prozradilo, co se bude dít a pomalu se loudala k němu, až zastavila těsně u jeho kolen. Mlčky, ale pořád s upřímným úsměvem a snad pobavením nad jejími rozpaky se naklonil dopředu, objal ji kolem pasu a poplácal po odžínovaném zadku.

 
„Klekni si.“ Poprvé v jeho hlasu zazněla tvrdost. Jen v náznaku a kdo ho nezná, vůbec by ji tam nevycítil, ale ona už ho znala. Věděla, že toto je první kapitola, první dějství. Pokud by měla hravou náladu a neuposlechla nebo zaváhala, velmi rychle by poznala, že chybovala. Ona neváhala a klekala si v očekávání věcí příštích. Pocítila strach, pocítila očekávání...už je to tu!

Pohladil ji po tváři, políbil na čelo a zašeptal skoro smutně a nečekaně procítěně: „Promiň.“
Ona souhlasně pokývnula hlavou a stvrdila tak jejich tajný signál. Toto bylo už navyklé gesto, které znamenalo, že HRA ZAČALA a oba vstoupili do svých rolí.

Druhou rukou jí vjel do vlasů a zatáhnul za ně, takže se musela zaklonit a dívat se nahoru přímo do jeho očí. Pravačkou jí vlepil políček a vzápětí hřbetem ruky druhý.
„Proč máš dojem, že je správné, abys mi tykala?“ konverzačním, skoro učitelsky výchovným tónem, jakoby mluvil s dítětem, položil tu řečnickou otázku. Náhlé pálení v tvářích jí do očí nahnalo slzy, ale nechtěla to na sobě nechat znát, a tak polkla plačtivou odpověď, zamrkala, zhluboka se nadechla, aby zas získala ztracenou rovnováhu a omluvila se: „Omlouvám se, nesoustředila jsem se na to, že už jsem u vás.“

Spokojeně pokýval hlavou a jeho rysy se zas o trošku uvolnily. „O tom si ještě popovídáme za chvilku.“ Pustil její vlasy a ona se zadívala na jeho hruď.
„Svlékni se“, přišel další rozkaz, či snad spíše přání, protože byl opět vyřčen příjemným konverzačním tónem.

 
Neváhala, vyskočila na nohy a začala se svlékat. „Počkej“, zastavil ji a postavil se.
Dostala strach, protože toto bylo nečekané. Byla moc rychlá? Nebo snad se mu zdálo, že váhala? Neodvažovala se mu pohlédnout do tváře, která by snad prozradila odpověď, ale současně by prozradila a snad i potvrdila její obavy, že ON se zlobí.

„Ruce podél těla“, poslechla další přání. To pořád mohlo znamenat cokoliv... od toho, že ji teď profackuje až po to, že ji pohladí a pomuchluje.

 
Zvedl ruce k jejímu obličeji a ona se podvědomě zachvěla. Místo očekávané facky pouze rozepnul knoflíček na její halence, pak další a další.
To napětí a pak uvolnění, že k ničemu nedošlo, bylo zničující... měla dojem, jakoby jí skutečně nafackoval a to uvolnění, když se ukázalo, že její obavy byly tentokrát zbytečné ji unášelo do výšin.
Pozorovala, jak ji pomalu svléká, jako nejcennější poklad. Opatrně, aby se snad nepoškodila, s úsměvem, s obdivem, s nadšením objevitele, co našel skrytou májskou pyramidu v džungli. Občas ji pohladil po kůži, ale jen jemně, bříšky prstů, jakoby byla z porcelánu a tvrdší dotyk by ji mohl poškodit.

 
Halenku položenou na sofa následovala podprsenka. „Ruce za hlavu.“ Pobídka přerušila jeho objevitelské nadšení, ale to se okamžitě dostavilo zpět, a zanedlouho se na sofa nahromadily i džíny a kalhotky s ponožkami.

 
Stála před ním nahá a sledovala se začínajícím úsměvem, jak se na ni dívá.

„Zavři oči“, pohladil ji po tváři a ona neochotně vyhověla. Teď už neměla vůbec žádnou kontrolu nad tím, jestli se kochá pohledem na ní, jestli vymýšlí, jak ji potrápit nebo jestli připravuje výprask. Cítila, jak ji obchází, hladí prsa, zadek, občas se zastavil a upravil jí pozici: lokty víc dozadu, vypnout hruď, prohnout se v kříži a podsadit zadek, nohy dál od sebe. Všechno probíhalo beze slov, pouze naznačil tlakem, co má udělat a ona se poddala.

Na chvilku, když jí vjel rukou mezi nohy, se zastyděla, protože si připadala jako zboží na trhu, které se předvádí ve své nejlepší možné kvalitě, kupec zkouší, jestli není někde závada, skrytá vada před tím, než se definitivně rozhodne o koupi.

 
Stud rychle přešel ve vzrušení a jakmile jí pohladil ztvrdlé bradavky a dal tak najevo, že si toho všimnul, nejraději by se propadla pod zem, což vyvolalo další vzrušující pocity. Byla JEHO celá a kompletně jenom JEHO. Mohl si s ní dělat cokoliv a ona mu ve všem ráda vyhoví. Cítila to, věděla to!

Cítila tak silnou náklonnost, že by nejraději otevřela oči a objala ho, sevřela ho v náručí a nechala se hladit po vlasech a po zádech, po zadečku... tak, jak to uměl jenom ON. PLESK! Silné plesknutí po zadku následované druhým ji katapultovalo kupředu, že musela udělat pár drobných krůčků, aby nepřepadla. Totam bylo rozněžnělé snění.

Holení narazila na sofa a nakopla si palec, ale neodvažovala se nic namítat. Slyšela jeho nesouhlasné zasyknutí a zpevnila svaly a zapřela se holení o sofa, aby tentokrát další kanonádu přestála bez ztráty rovnováhy, což bylo právě včas, protože ON neváhal a rytmicky vyplácel jednu a vzápětí druhou půlku jejího zatím studeného a citlivého pozadí.

 
Rány to byly silné a měla co dělat, aby udržela nepohodlnou pozici s rukama za hlavou, vypnutou hrudí a podsazeným zadkem, ale věděla, že pokud by pozici sama nedodržela, přišlo by varování a pak by ruku vystřídala rákoska.

 
Stejně náhle jako začal, tak i skončil. Dokonce v očekávání další rány se napjala zadkem dozadu a když rána nepřišla, tak málem přepadla zase na druhou stranu, ale to ON přešel bez komentáře a ona svou pozici rychle upravila.

 
Zatáhnul ji o dva kroky dozadu a požádal, aby si klekla, čemuž bez váhání vyhověla. Cítila, že se pohodlně posadil na sofa a dívá se přímo na ni. Potlačila nutkání pootevřít oko a podívat se, co ji čeká, podívat se, jak se tváří. Je spokojený? Zlobí se? Z tónu jeho hlasu, ani z jeho gest nikdy neuměla poznat, jakou má náladu... jen občas z výrazu tváře nebo z očí dokázala vyčíst náladu, která byla v rozporu s jeho klidným vystupováním... radost, touhu, vztek, zklamání.

 
Prstem pod bradou ji pokynul, aby zaklonila hlavu víc dozadu, aby jí lépe viděl do tváře. Pak jí ještě poupravil lokty, které jí tak nějak mimochodem zase přešly víc dopředu, než jak si to ON přál a představoval.

 
„Říkal jsem, že si popovídáme o tom tykání a teď na to přišel ten pravý čas“, promluvil melodickým hlasem, jakoby začal vyprávět pohádku. Pohladil ji po prsou, zmáčknul bradavku a zajel rukou zezadu na šíji, kde ji promasíroval. Cítila, jak mu taje pod rukama přeneseně i doslova. Toužila po polibku, zadek ji příjemně pálil a kdyby ji teď jenom hladil a líbal, byla by v sedmém nebi. Věděla však, že na to si bude muset ještě dlouho, velmi dlouho, počkat.

„Polož se mi přes kolena a hlavu si polož na ruce na sofa“, přerušil mazlení, „a oči stále zavřené!“,   do jeho medového hlasu se opět vmísil nástin hrozby. „Ještě nohy propnout, tak ať stojíš na špičkách  a prohni se v zádech, ať mám ten zadek pěkně na ráně, jinak to půjde na stehna.“ Tentam byl medový hlas, teď už byl rozkaz v jeho hlase snadno slyšitelný a jak plnila jeho přání, přicházelo další a další upřesnění toho, co od ní očekával. Cítila, že se dostával do nálady na vyplácení a věděla, že za chvíli ji „odmění“ takovou kanonádou, že bude mít co dělat, aby ji vydržela.

 
Místo strachu cítila jenom napětí a adrenalin, na toto čekala celý týden, když si před usnutím představovala, jak leží přehnutá přes jeho kolena a on jí nesmlouvavě zpracovává půlky, ona se kroutí, zatíná zuby a v duchu ho prosí, aby přestal, a v duchu ho prosí, aby ještě nepřestával.

Nečekala dlouho a skutečně první rána dopadla. Štípala hodně, ale k ranám, kterými ji obdařoval před chviličkou ve stoje, se ani neblížila. Představovala si ho, jak si prohlíží obtisk na růžové prdelce, obdivuje ho, jako malíř obdivuje bílé plátno. Plánuje, představuje si to, co ostatní zatím nemohou vidět, co se objeví až po několikahodinové, několikadenní práci.

 
Po chvilce následovala druhá, opět štiplavá, ale nijak tvrdá rána a opět prodleva.

Nebyla netrpělivá a ON nespěchal... měli celou noc a pak celý víkend před sebou. Levou rukou ji pohladil po vlasech, po zádech, po bedrech a tam se zastavil a trošku ji přitlačil k sofa, aby jí připomněl, že má mít prdelku vystrčenou nahoru, jak jen je to možné, pravačkou pak pohladil stehna, teplý zadeček a napřáhl se k další ráně. Plesk, Plesk, Plesk, Plesk...

V pozadí hrála klidná hudba(jak ji pustil?, napadla ji nemístná myšlenka, než ji přebilo další plácnutí), přerušovaná nebo spíše doplňovaná pleskáním JEHO ruky o její zadek. Pravá půlka, levá půlka, neúnavně, pořád v rytmu, jen občas silněji a občas trochu slaběji.
Vybarvoval celou plochu její prdelky odshora až dolů od boků až po dírku. Občas zasykla, ale jinak se snažila po celou dobu držet předepsanou pozici a špulit na něho zadek, jen s několika drobnými upozorněními přitlačením levačky, co měl položenou na jejích bedrech. Přesto se nevyhnula několika ranám na stehna, které jí spolehlivě vehnaly slzy do očí a vyjeknutí na rty.

 
Když skončil s vyplácením, celá prdelka jí sálala a ona potlačovala touhu chladit si ji rukama. Doufala, že ji bude hladit, jako to dělal obvykle, ale jeho ruka na pálící prdelce jenom zlehka spočívala a nehnula se.

 
„Takže k tomu tykání“, promluvil zas medově a ona hned věděla, že na hlazení si ještě bude muset počkat. „Když sem přicházíš na víkendový výprask, tak mi vykáš...“ Několika silnými plesknutími dodal svým slovům důraz, „na tom jsme se domluvili už dávno...“ další snůška pleskanců přerušila klidnou hudbu a vyhnala jí tepovku nahoru a vzduch z plic, „stejně jako na tom, že nedodržení bude důvodem pro výprask...“,  další a další rány stále silněji dopadaly na její zkoušený zadek. „Takže předpokládám, že buď dneska toužíš po silnějším výprasku nebo se nesoustředíš na to, že jsi se mnou a nevím, co je větším důvodem pro mě přitvrdit.“ Plnou silou se jí do zadku zakusovala jeho ruka a ona, ne poprvé bez dechu, nevycházela z překvapení, kolik síly v NĚM je, a kolik bolesti jí dokáže způsobit pouhou rukou.

Náhlá bolest ve stehnech ji přinutila přehnout se jako luk a vytřeštit oči. Neuvědomila si, že jak jeho rány nabíraly na síle, její prohnutí v bedrech bralo za své, zadeček se zatínal a zarýval do jeho klína pro ochranu a on vyplnil svou hrozbu, že nebude-li zadek dostatečně vyšpulený, přejde ON s vyplácením plynule na stehna.
Okamžitě se zase položila a vystrčila zadek dokonce do vzduchu tak, že se ani nedotýkal jeho stehen, ale už bylo pozdě. Přestal s vyplácením a ona věděla, že je zle. Zamrazilo ji v zádech a dostala strach. Copak si na ni tentokrát vymyslí?

„Vstávej“, poplácal ji po zadku celkem kamarádsky a hravě. Bylo vidět, že se na nastávající okamžiky těší víc než ona. Poslepu se snažila postavit zpátky na nohy. „Kam mají jít ruce, víš“, přišlo upozornění doprovozené stisknutím bradavky. Konečně se postavila s rukama podél těla a odevzdanou pózou, s povzdechem a bolestivým úšklebkem opět vypnula hruď, prohnula se jako kočka a vyšpulila zadek dozadu, ruce dala za hlavu a lokty od těla, aby mu nebránila ve výhledu, aby mu nebránila v bití, které věděla, že přijde.

Chvíli ještě seděl na sofa a mlčky ji sledoval, pak si poposednul blíž a pevně jí stisknul jedno prso a pak i to druhé. Pohrál si s bradavkami a slabě do nich štípnul a ona opět „tála“. Pak se postavil, pružně jako panter, a zatlačil ji o další dva kroky poslepu zpět. Než stihla zase nabýt stabilitu, plesknul ji přes prsa. Zprava, zleva, zprava, zleva... další a další... zas a znovu. Byl to úplně nový zážitek. Ze začátku v ní zatrnulo, protože se zalekla zranění, ale nebil ji nijak silně a když se s očekáváním další rány sama natáčela ve směru pohybu, tak to bylo skoro jakoby se s rukama za hlavou prudce otáčela ze strany na stranu a on jí jen „pomáhal“ než, že by se cítila nějak bolestivě trestána. Tehdy strach pominul a ona si to začala vychutnávat, stejně jako si vychutnávala výprask po zadku.

 
Jakoby vytušil změnu, přestal! Ona stěží potlačila zklamané zakňourání, ale mimiku ovládnout nestihla, což vyvolalo na jeho tváři spokojený úsměv. Obešel ji zezadu a pevně ji stisknul půlky až to zabolelo. „Nohy od sebe....víc....plesk!....nezkoušej mou trpělivost(hrozivě)...“ poodtáhla nohy od sebe, na jeho upozornění se trošku rozkročila a po hrozbě raději neriskovala a rozkročila se opravdu naširoko, jako když ve škole, ještě jako dítě, v rozcvičce cvičívala kmity k zemi. On bez dalších řečí odešel pro nějaký nástroj, kterým ji bude trestat. Zariskovala a otevřela oči ve snaze uvidět v odrazu ve skle knihovny, co si na ni nese. Když se jí nepodařilo správně zaostřit, raději oči zase zavřela, aby ho už více neprovokovala a nezasloužila si ještě přídavek za neposlušnost.

Přistoupil k ní tak těsně, že cítila teplo jeho těla a zašeptal jí do vlasů: „Ty si nedáš pokoj, viď?“ Bylo zbytečné zapírat, přesto zapírala a dělala jakože neví o čem ON mluví. Na tváři „upřímné překvapení“ a ramena se zdvihla v posunku nechápavosti. „Pět“, zašeptal a ona tápala. „Deset, nechceš mi něco říct?“ pokračoval, aniž by jí dal moc času na přemýšlení. Zhluboka se nadechl vůně jejích vlasů a volnou rukou jí zajel na prsa a promnul je. „Patnáct. A stále čekám na přiznání a omluvu“, další ortel, další zašeptání jako zašustění listí ve větru, tentokrát však alespoň tušila o čem je řeč a v panice před dalším načítáním neváhala. „Promiňte, omlouvám se“, zarecitovala snaživě. „Za co se omlouváš?“ zeptal se už normálním hlasem a s neskrytým zájmem, když se opět přesunul před ni a zlehka se posadil na sofa.
Zaváhala.
„Za podvádění? Za neposlušnost? Za lhaní?“ vyzvídal podbízivým hlasem jakoby napovídal, ale současně chytal na vějičku.

 
„Omlouvám se, že jsem se dívala...“

 
„A porušila tak můj zákaz dívat se a mít otevřené oči, dokud to nedovolím...“ napověděl jí

„a porušila tak váš zákaz dívat se nebo otevřít oči.“

 
„Výborně, tak za to máš desítku, a ještě něco mi chceš říct?“
Nevěděla co od ní chce a celkem nepříjemně se otáčela na místě...už ve škole nenáviděla, když z ní někdo takovýmto způsobem tahal rozumy, že místo toho, aby položil jasnou otázku, tak se vyptával na něco, na co věděl odpověď jen on sám.

„Dobře, takže dalších pět...dvacítku sis vysloužila za zapírání toho, žes můj zákaz porušila a dělalas jakoby nic. Souhlasíš, že je to spravedlivé?“ přerušil nepříjemný „výslech“, za což mu byla nesmírně vděčná, i když to přiblížilo čas dalšího výprasku, na který se těšila i netěšila.

„Klekni si na pohovku...poslepu!!!“ přišel další rozkaz a ona tápala, jak se přesouvala do požadované pozice... vycítila, že se jí vyhnul, aby jí nepřekážel, ale ani jí nepomohl a nenavedl ji jako tomu bývalo jindy.

„Na kolena a lokty...“ navigoval ji, „...zadek nahoru a půlky od sebe“, poslechla a vyšpulila zadek jak jen to nejvíc šlo...samozřejmě se zadkem přišly JEMU na odiv i ostatní části její intimní anatomie, čehož si byla bolestně vědoma. Měla ráda to ponížení, které cítila, když byla s ním a on ji nutil odhalovat se úplně nahá, úplně celá, až na kost a srdce, až do nitra mysli.

PRÁSK!!!

 
První plesknutí koženého bičíku jí vyrazilo z úst zasyknutí. Teď přišel vrchol výprasku a ji čekalo dvakrát po třiceti intenzivních ranách ... z každé strany po třiceti, což bylo další jeho specialitkou... slíbil počet ran a když už si ona myslela, že je po všem a oddechla si, s nezlomným pohledem jí sdělil, že má za sebou teprve půlku a druhá půlka ji čeká ještě z druhé strany, aby to bylo „krásně souměrné a estetické“
PRÁSK!!!
Kousíček pod první dopadla druhá, ani o ždibíček slabší, ale naštěstí s dostatečným časovým odstupem, aby ta první stihla odeznít.
Další.
Další.
Další...

Zasvištění bičíku vzduchem, plesknutí o nahou zpocenou kůži jejího zadku, zasyknutí nebo prudké nadechnutí, jak se snažila vstřebat ránu a do toho tichá hudba klavíru. Další volný elegantní nápřah, další zasvištění …

Přestala vnímat počty a propadla se do pocitů. On ji sledoval, jak se prohýbá, stahuje půlky zadku, kdykoliv ten absorbuje sílu nárazu, ONA se nakrčí, svaly se jí zatnou od zad až po lýtka, zatnuté zuby se snaží nepropustit zadržovaný vzduch a oči se pevněji sevřou bolestí. Pak, stejně rychle jak to přišlo, to zase zmizí. ONA se zase celá uvolní, ve tváři se jí objeví nedočkavý výraz, svaly se povolí, hruď se nadme dalším nádechem a půlky uvolní jakoby zvaly bičík k dalšímu bolestivému kousnutí, dalšímu žhavému polibku.

Třicítka z jedné strany na chvilku přerušila kouzlo výprasku, ale jakmile se otočila čelem na opačnou stranu a dala tak k dispozici k vyplácení druhou půlku svého zadečku, pokračování na sebe nedalo dlouho čekat. ONA se opět propadla do světa nádherné bolesti, kde je člověk jen sám a sám a ON si vychutnával sólový koncert, kde byl dirigentem i hráčem na ten nejkrásnější nástroj...na NI.

„Poslední pětka!“ byla příliš hlasitě a tvrdě vyřčená slova, která čekala, kterých se obávala a která vůbec nechtěla slyšet. Na konci každého výprasku jí dal posledních pár ran v rychlém sledu za sebou a vyžadoval, aby vydržela, což se ne vždy dařilo, či spíš relativně často nedařilo, a tak se z počátečních pětadvaceti vyšplhala nejednou na padesát.

„Připravena?“, zeptal se skoro mile.
Toužila ten okamžik ještě oddálit, tak neodpovídala.
Ostré švihnutí bičíku vzduchem jí připomnělo, že by se to mohlo nemile vymstít.
Medově sladkým hlasem, který se v těchto okamžicích naučila tolik nenávidět, se zeptal znovu jakoby s nebeskou trpělivostí: „Tak teď už jsi připravena?“ a ona věděla, že si na těch pěti dá záležet a pokud to bude ONA oddalovat ještě chvíli, tak se nevyhne výprasku přes spodní část zadečku nebo stehna.

„Připravena...připravena“, odpověděla horlivěji než původně zamýšlela.

Na to, co přišlo, ale připravena nebyla...nikdy na to připravena nebyla a snad se na to ani připravit nelze. První rána dopadla jako dosud všechny, ale místo opadnutí bolesti vzápětí dvojnásobnou silou explodovala jen o kousíček níž další, pak další a další a poslední už ji zastihla v křeči a roztřesenou s chutí křičet a řvát a vyřvat všechen vzduch z plic, jen kdyby se jí podařilo přinutit tělo k pohybu. Po chvíli, která pro ni byla věčností, se tělo probudilo a ona zakňučela týraným protáhlým stenem, ale přesto se z předepsané pozice nehnula. Zadek jí pulzoval, hořel, měla dojem, že snad upadl, ale kromě naříkavého nesouhlasu s takovým počínáním se nijak nesnažila bolest tišit... o opakování tedy opravdu nestála.

 
„Otoč se! Ještě z druhé strany“, přišlo nesmlouvavě a ona se skoro rozbrečela naplno. Tak byla ponořena do výprasku a do svých pocitů, že si vůbec předtím nepočítala a nevěděla, že dostala jen pětadvacet a poslední pětku si na ni šetří. Vzhlédla, aby smlouvala, ale když viděla jeho nespokojeně nedočkavý výraz, raději už neváhala a neochotně se přesunula do žádané pozice. Neochotně, váhavě a s přemáháním se pokládala na lokty, vystrkovala zadek nahoru a teprve po upozornění roztáhla půlky od sebe a připravila zadek na velké finále.

 
Naštěstí pro ni, v backhandu nebyl tak přesný, a tak ani tolik netlačil, přesto poslední pětice jí opět vyhnala až na mez jejích fyzických i psychických sil, a když jí konečně povolil lehnout si, jen se vyčerpaně svalila na pohovku a zhluboka oddechovala.

O týranou prdelku se nemusela starat, protože to už si na starost vzal on a vystouplá jelítka i čerstvé modřiny masíroval a jemně hnětl, chladil studenou rukou a přiváděl ji do sedmého nebe.

„Upaluj do sprchy“, vytrhl ji ze zasnění měkce a v ní narůstala chuť neuposlechnout. Místo poslušného splnění jeho přání si nadále vychutnávala hladící ruku.

S plesknutím a přísněji svůj rozkaz zopakoval, ale ona jen nesouhlasně zavrněla a vyšpulila prdelku výše, dožadujíc se další péče, což mu na obličeji vyčarovalo bezmocný úsměv.

„Tak ty nebudeš poslouchat? Mám dojít pro rákosku a zmalovat ti zadek do fialova?“ jemně masírující ruka usvědčovala jeho hrozby z planosti. Dával jí čas a kochal se pohledem na spokojeně nespokojenou holčinu. Tatam byla vyčerpanost z výprasku, rochnila se v jeho dotycích, vyzývala ho, aby přešel zpátky na prdelku, kdykoliv mu ruka zabloudila na záda nebo stehna, žila pod jeho dotykem, jakoby měl pod rukama hrnčířskou hlínu.

Přesednul si do lepší polohy a začal jí zpracovávat prdelku přísnějšími údery. Jedna, dva,..deset...

alternoval obě půlky a zvolna přidával na síle...čekal na ni, kdy bude mít dost a podvolí se.

Dvacet, ...pětadvacet...třicet...

Vrtěla se mu pod rukou, bylo vidět, že pálící, dopadající ruku cítí a zadeček se zas rozehřívá a naplno připomíná nedávno skončivší výprask bičíkem, ale přesto se nezvedala, přesto prdelku nespouštěla a v bedrech byla předpisově přehnutá.

Pětatřicet … čtyřicet.

„A dost!“ přestalo ho mazlivé dovádění bavit a přitvrdil, a místo prsty poprvé plácnul plnou dlaní.

Plesk!

ONA zavískla, prohla se a zarazila prdelku do sofa.

„Tak ty NEBUDEŠ poslouchat?“ zopakoval stejnou větu, ale tentokrát v jeho hlase zazněl rozsudek.

„Budu, budu, už letím...“ Hrozba ji probrala spolehlivě ze zasnění a překvapivě rychle zmobilizovala energii a zvedala se, ale už bylo pozdě. Dlaní v bedrech ji přitlačil zpátky do lehu a druhou rukou důrazně zapracoval na obou půlkách.

Opět mu pod rukama ožila, ale tentokrát se kroutila a zatínala zuby, jak se snažila nebojovat a vydržet.

Tři...pět...desetkrát se jeho pravice zvedla a zakousla se do zkoušeného zadečku, než tlak na bedrech povolil.

„Tak ať už jsi tam, nebo dáme repete s bičíkem“, pohrozil, ale to už mluvil k rozmazané šmouze, v níž se pohybující postava změnila.

Upalovala, jakoby ji za zadkem hořela koudel a cupitala po špičkách do koupelny, jak se snažila co nejrychleji a aniž by ztratila rovnováhu, vyhovět jeho přání, či spíše zmizet z jeho dosahu.

V bezpečí koupelny z ní předstíraný i skutečný spěch spadnul a zastavila se před velkým zrcadlem. Otočila se zadkem k němu a zkoumala výsledky.

Červený byl pěkně, ale žádné trvalejší značky, až na pár rýsujících se modřinek tam, kde bičík dopadl silněji, zatím nebylo vidět.

Nespokojeně našpulila pusu, ale rychle nad tím mávla v duchu rukou...víkend je ještě dlouhý a ON nedovolí, aby odcházela bez pěkně fialového zadečku, co by jí ještě několik dní připomínal, aby se neflákala, nezlobila a dodržovala to, co MU slíbila, když k němu začala docházet na nepravidelné víkendové výchovné lekce. Žádné cigarety, žádný alkohol, žádné drzosti, povýšenost a odsekávání kolegům a šéfovi, žádné sekýrování podřízených a arogantní vystupování. Tak zněla dohoda a tu se snažila plnit a s JEHO pomocí se jí to i dařilo.