Výlet

Nadešel dlouho očekávaný víkend. Už pár týdnů si s mým mužem slibujeme pěkný výlet. Doufejme že tentokrát do našich plánů nevpadne nic nečekaného a procházku podél Berounky si
za příznivého počasí oba náležitě užijeme.
V pohodlném oblečení se svačinou v batůžku kráčíme z parkoviště směrem k lesu. Miluji tyhle chvíle, kdy jsem se svým drahým sama. Když zrovna jdeme někam, kde náhodou a naštěstí není signál telefonní sítě, nemůže otravovat nikdo z jeho práce a já ho mám jenom pro sebe. Ne, že bych taková místa vybírala schválně. Tentokrát byl výlet plně v jeho režii. I housky se sýrem ke svačině chystal on. Poslední dobou jsem hodně unavená, práce i domácnost mi dává zabrat. Asi nějaké krizové období nebo co. Svádím to na jarní únavu a nechávám se občas rozmalovat tím, že mi můj drahý usilovně pomáhá.
„Teda, tady je krásně“ vydechnu úžasem když dojdeme až k řece. Voda se líně převaluje přes kameny, vítr čechrá trávu na břehu a listí v korunách stromů šumí. „Tady si odpočineš,“ prorokuje můj muž. Je pravda, že z přírody se dá načerpat hodně sil. Ruku v ruce svorně vyrazíme po kamenité cestě. Chvíli kráčíme mlčky vedle sebe, chvíli si povídáme. Vdechuji čerstvý lesní vzduch a užívám si volných chvil, kdy nic nemusím.
„Nebolí tě nohy?“ ptá se starostlivě Petr, když jsme ušli přibližně polovinu okruhu, který jsme si ráno stanovili. Sedíme na pařezu a s chutí se ládujeme svačinou. Ještě když jsem spala zašel pro čerstvé pečivo. Rozmazlovanější už být nemůžu. Spokojeně se na něho usměju. „Mě ne, já jsem zvyklá chodit, ale co ty, když celé dny jen vysedáváš v kanceláři?“ oplatím mu jeho starost. „O mě se neboj, já mám tuhý kořínek“ tváří se můj milý dotčeně. Dál už to nerozebíráme, popadneme batůžek a šlapeme dál.
Nemůžu se nabažit přírody a zeleně kolem. Zastavíme na místě, kde je z cesty pohodlný přístup k řece. Neodolám, abych k ní nesešla. Sednu na kámen, zuji si boty, ponožky a už roluji kalhoty ke kolenům, abych si mohla smočit nohy v chladné vodě. Je to moc příjemné. Petr na mě nevěřícně kouká ze břehu. „Jůůů, to je paráda, pojď se přidat“ lákám svého muže, ale ten si jen sedne na břeh do trávy a čeká, až se vycachtám. „Ale no tak, nebuď takovej suchar“ pokouším ho. „Já že jsem suchar?“ třeští na mě oči. „Poslyš, nejsi ty dneska nějaká rozjívená? Napřed ze mě děláš kancelářského chcípáka, co neujde ani pár kilometrů a teď jsem ještě navíc suchar?“ Vidím na něm, že je připravený vystartovat, jenom čeká co řeknu. A já mu s chutí poskytnu tu pomyslnou poslední kapičku. „Ano, jsi děsný suchar. A bručoun k tomu.“ Provokuju, ale to už si Petr zouvá boty, aby vběhl za mnou do vody. Dvěma skoky je u mě a popadne mě do náruče. „Ty si dneska ale koleduješ“ oznámí mi s úsměvem. „Já vím“ špitnu, ale to už mě ohýbá v pase a na můj vysazený zadeček dopadají první rány, které mi jeho pádná ruka systematicky sází. „Auuuuuuuu, tady neeeeeeeeeeeee, prosíííííííííííííííííím!“ pištím a snažím se bránit. Když mě po chvíli pustí, začneme se oba hlasitě smát.  „Takhle venku jsi ještě nikdy nedostala, ale ještě chvíli provokuj a nepřej si vědět co s tebou provedu.“ Zašeptá mi do ucha Petr a pak mě políbí. Přitulím se k němu a pevně ho obejmu.  „Nech to na doma“ zavrním a udělám na něho psí oči. „Přeci nebudeme dělat divadlo kolemjdoucím“ snažím se přesvědčit svého milého k odložení výprasku až budeme v soukromí.
Oba se obujeme a pokračujeme dál v cestě. Držíme se za ruce a šlapeme lesní pěšinou. Když procházíme kolem stráně, na chvilku se zastavíme. Je tu krásný výhled. Hledíme do kraje a kocháme se přírodou. Stráň pod námi je plná náletových stromečků. Jsou to malé čerstvě zelené proutky sotva mají listí. Petr se na mě významně podívá. „Jestli budeš zlobit, tak si na tebe jeden utrhnu.“ Zatváří se vážně, ale pak se usměje. Rozhodnu se hrát jeho hru. „Já a zlobit? No dovol“ nasadím výraz já nic, já muzikant. „Já vím, ty jsi přeci hodná holka, že jo“ škádlí mě můj milý „ale jenom po tom, co dostaneš nařezáno. To jsi vždycky moc hodná. Škoda že ti to nevydrží déle než pár dní.“ Prohlásí a něžně mě poplácá po zadečku. „Poslední dobou mě zanedbáváš“ neodpustím si rejpavou poznámku. Je vidět, že na to má chuť a já mu to moc ráda dopřeju. Koneckonců, opravdu už jsem dlouho nedostala
a docela mi to chybí. To bylo řečí, jak mě bude vychovávat a nakonec skutek utek. „Jo tak tobě se zdá, že jsem moc hodný“ začne Petr okamžitě startovat a já se raduji jak rychle se chytil. „Tak to asi dostaneš hned, abych ti to rozmluvil.“ Vyndává z batůžku skládací nožík a už se hrne mezi nálety, kde pečlivě prohlíží jeden po druhém a vybírá ten nejlepší. Tohle bude na dlouho pomyslím si a zatím usednu na kraj cesty. Zakloním hlavu a užívám si sluníčka, dokud mě nevyruší hlas mého miláčka. „Tenhle bude ten pravý. Podívej, pěkně rovný, pružný, nikde žádné hrboly. To víš, to se musí vybírat pečlivě, abych ti neublížil.“ Mrkne na mě a podá mi ruku, aby mi pomohl vstát. „Ale necháme ho až na doma, ano.“ Zkouším smlouvat. „Než dojdeme domů, tak uschne, zatímco teď je pěkně pružný.“ Teď na mě  pro změnu dělá psí oči Petr. „Tak ale zajdeme někam do lesa, ať nikoho nepotkáme“ stanovuji si podmínky své exekuce. Na to už se mi nedostane žádné odpovědi. Popadne mě
za ruku a táhne kus po cestě, abychom následně odbočili na lesní cestičku.
„To jsi myslel vážně, když jsi říkal, jaká je škoda, že mi být hodná vydrží jen pár dní?“ nasadím vzpurný výraz. Náhle zastavíme a Petr si mě postaví před sebe, mou hlavu vezme láskyplně do dlaní
a donutí mě podívat se mu do očí. „Já myslel, že se ti to líbí a děláš to schválně.“ No vida jak to chlapečkovi pálí. „Samozřejmě že to dělám schválně, abych ti udělala radost.“ Vpálím mu svou pravdu. „A ty z toho radost nemáš?“ ptá se mě zmateně. „To víš že mám,“ odpovím s úsměvem.  „Takže si děláme radost navzájem a oba jsme spokojení. Proč se tedy čílíš?.“ Zakončí naši diskuzi můj muž a hluboce mě políbí. Pochopím, že další odpověď ho už nezajímá.
Z lesní cestičky jsme odbočili do hustého lesa. Po prodrání se křovím jsme dorazili
na malou mýtinku osvětlenou dopoledním sluníčkem. Romantičtější výjev jsem už dlouho neviděla. Zalapala jsem po dechu a čekala, odkud vyběhnou rusalky a lesní víly. Z mého zasněného přemýšlení mě však vytrhlo lehké plesknutí přes zadeček. Můj drahý mi připomněl důvod proč jsme tady. Snad nás tu nenachytá nějaký zvědavý houbař pomyslím si a pomalu jdu k Petrovi, který se mezitím usadil na jednom z pařezů. Políbím ho na znamení důvěry a pak se pohodlně uvelebím na jeho kolenou. Miluji polohu přes koleno. Je pohodlná a důvěrná. Jako vždycky mě začne vyplácet nejprve rukou. Chvilku přes kalhoty, ale pak mi je opatrně stáhne a ocení můj vyšpulený zadeček v tangách lemovaných kraječkou něžným pohlazením. Když dál zlehka pokračuje, zavřu oči a užívám si pomalý rytmus jeho vyplácení. Prociťuji každou ránu, která dopadne a brzy zaregistruji pomalu se zvyšující intenzitu úderu. Pleskání se brzy rozléhá na celou mýtinu a já se dostávám do pomyslného transu umocněného vzrušením. Rány jsou už opravdu silné, začínám občas usykávat. Najednou mě Petr přestane vyplácet a jenom něžně hladí. Pak mi pomůže na nohy a já si můžu hlavu ukroutit, abych si se zájmem prohlédla jeho dílo. Zadeček mám pěkně červený. Můj muž se na mě usměje „a brzy bude ještě proužkovaný.“ Z proutku, který si přinesl mám trochu strach. Je poměrně silný a opravdu velmi pružný. Rozhodnu se ale být statečná a čekám na instrukce. Najednou mě z přemýšlení vytrhne Petrův hlas. „Vypadá děsivě, to uznávám, ale neboj se, budu jemný.“ To já přeci moc dobře vím. „Ve tvojí ruce budu věřit čemukoliv.“ Složím mu pomyslnou poklonu a nepatrně se přikrčím, když proutkem párkrát švihne do vzduchu jen to zasviští. Petr si postaví nohu na pařez a nepatrně mě ohne přes koleno. Nohama stojím na zemi, ten tlak jeho ruky na moje záda mě nutí se bříškem opřít
o můstek jeho stehna. Nechává mi tak volnost pohybu a přitom mi svým přidržováním zajišťuje stabilitu. „Chceš si to odpočítat?“ ptá se mě naprosto nečekaně můj milý. „Ani ne, nechám to na tobě.“ Vysoukám ze sebe odpověď. Ukrutně nerada počítám, tak nějak mi to ruší celkový dojem z výprasku. Místo toho, abych si užívala své pocity musím myslet na čísla. Petr to ví a proto mě počítat nenutí. Jen někdy, pro zpestření. To ale není dnešní případ. „Tak se uvolni.“ Oznámí mi něžným hlasem a párkrát symbolicky klepne proutkem po zadečku. Aha, jsem nervozitou celá křečovitá. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, abych přesvědčila vlastní tělo, že se vůbec nic neděje. Petrovi můžu věřit, nikdy by mi neublížil, za všech okolností je ohleduplný a jsme docela daleko od hlavní cesty, musela by být velká náhoda, aby nás tu někdo potkal. Opakuji sama sobě, protože srdce bije jako zvon rychlostí závodního koně. „Nejde to“ zakňourám. Nevím čím to je, ale někdy se toho strachu, který svírá celé mé tělo zkrátka nemůžu zbavit. Odpovědí je mi láskyplné pohlazení. Po zádech, po nohách, po zadečku. Dokonce mě narovná, aby mě mohl políbit. Když pod jeho něžnostmi roztaju a křečovité stažení mých útrob povolí, znovu mě ohne přes koleno a pro začátek opět párkrát na zkoušku proutkem jemně švihne. Jelikož jsem tentokrát zůstala uvolněná, můžeme pokračovat. Proutek proletí vzduchem a dopadne na můj vystrčený zadeček. Jemně to štípne až syknu. Než se naději, přiletí další švihnutí o malinko silnější. Petr zkouší jak hodně může přitlačit. Postupně přidává, dokud se z mých úst nevydere první „au“. Pak zase malinko ubere a nakonec balancuje na hraně bolesti a slasti. Oba si to užíváme, v kalhotkách mám potopu a už nemyslím na nic jiného než jak moc ho teď chci cítit v sobě. Jemně mě k sobě přitiskne a já cítím na svém boku jeho ztopořené mužství. Jsme na tom oba stejně. Posledních pět ran mi vysází poměrně ostrých, ale pak mě obejme, pohladí
a políbí. „Miluji tě.“ zašeptá mi do ouška, aby se pak už jen nedočkavě vysoukal z kalhot, abychom se mohli spojit v nádherném milování…