Otec a syn

„Nasloužili byste nařezat, oba dva!“ Téměř vykřikla. Rozčilení s ní cloumalo a pokoušela se skrýt slzy. Pak se jen otočila a tiše odešla z pokoje.

„No, v tom má maminka pravdu.“ Posteskl si rozmrzele a provinilým pohledem těkal po pokoji. Pak se zhluboka nadechl a vzal malého chlapce kolem ramen. „Pojď, uvaříme čaj.“ Odešli do kuchyně, kde postavili vodu na kamna, do konvice připravili její oblíbenou směs a čekali až zapískání oznámí var vody. Dával jí čas, aby se mohla uklidnit a znovu nabyla svou ztracenou rovnováhu. Byla jemná, něžná a za všech okolností uvažovala rozumně. Takovou ji znal a takovou ji miloval. Neublížila by ani mouše, ale v tu chvíli si byl naprosto jist, že by ho uhodila, kdyby jí vstoupil do cesty. Společně se svým synem porušil její nařízení. Ten malý jenom zlobil, ale on narušil harmonii jejich rodičovského vztahu. Oslabil váhu její mateřské autority. Co zhatil, musí napravit. „Tati, to maminka myslela vážně?“ vytrhl ho z myšlenek dětský hlásek. „Myslím, že ano.“ Pak konvice zapískala. Zamyšleně zalil připravený čaj a vdechoval jeho sladkou vůni. Pak konečně přišel na to, jak svou chybu napravit.
I když se zlobila, byla natolik silnou a vyrovnanou osobností, že si byl téměř jistý tím, jak zareaguje. „No nic, tak si jdeme pro spravedlivý trest.“ Vyndal z kuchyňského stolu vařečku a mrknul na syna. „Tati, já ale nechci dostat.“ Zarazil ho úpěnlivý hlásek. Krom několika malých varovných plácnutí svého syna takovýmito prostředky nikdy netrestali. Oba věděli, že rodičovská autorita se dá získat i mírnějšími metodami a jejich potomek byl natolik rozumný, že se s ním dalo vždycky domluvit. „Uznej ale, že si to zasloužíme.“ Klekl si před malé zkroušené stvoření a podíval se mu do očí. „To sice jo, ale bude to bolet.“ Zakňoural ten malý a pomalu natahoval k pláči. „Maminku naše lumpárna taky moc bolí.“ Pohladil malou hromádku neštěstí po vlasech. „Ale no tak, čeho se bojíš? Ještě nikdy jsi opravdu na zadek nedostal, copak si myslíš, že by Ti maminka chtěla ublížit?“ Když se ozvalo dlouhé popotažení, vzal svého syna do náruče. „Ale my jsme jí přeci ublížili.“ Zakňoural tenký hlásek. V tu chvíli byl otec na svého potomka nesmírně pyšný. Nikdy by ho nenapadlo, že je ve svém věku natolik schopný náhledu na danou situaci. „To je pravda, ale nebylo to schválně, že ne.“ Sáhl do kapsy a podal svému synovi kapesník, když viděl, jak se chystá utřít nos do rukávu. „To ne, já bych mamince nikdy nechtěl schválně ublížit. Já jí mám moc rád.“ K tomu už nebylo co dodat. Přitiskl tu malou postavičku ještě více do své náruče. „I já jí mám rád a maminka nás taky. Právě proto se ničeho neboj. Naplácá nám jen trošku. Jsme velký chlapi, to vydržíme.“ Pustil syna ze svého sevření aby se mu znovu podíval do tváře. Po slzách nebylo ani památky. „Ty dostaneš taky?“  Překvapeně na něho koukaly dvě doširoka vykulené oči. „Zlobili jsme přeci oba.“ Mrknul na svého potomka a nabídl mu dlaň, aby společně ruku v ruce prošli dveřmi, kterými ona v rozčilení práskla.

Seděla v křesle a dívala se z okna. Vypadala už klidná, jen oči měla uplakané. Otec se synem se jí svorně postavili do výhledu. „Máš pravdu, skutečně si to zasloužíme.“ Podával jí vařečku, kterou s sebou přinesl z kuchyně. Díval se na svojí manželku tím nejupřímnějším pohledem jakého byl schopen a sledoval, jak se její zamyšlená tvář pomalu rozjasňuje v něžném úsměvu. Vzala si od něho vařečku a chvíli těkala pohledem z jednoho na druhého. Velký se tvářil vážně, malý zkroušeně. „Jste vy to ale průšviháři.“ Poznamenala teď už s úsměvem od ucha k uchu. „Už takové lumpárny prosím nedělejte.“ Klekla si na bobek, aby svému synovi pohlédla zpříma do očí. „Mami, mě to moc mrzí.“ Zašeptal a ustoupil o krok dozadu, když se po něm natáhla. „Neboj se.“ Mrkla na něho, položila vařečku na zem a pomalu si svého syna přitáhla k sobě mezi kolena. Cítila jak se chvěje. „Nebude to bolet.“ Zašeptala. Vůbec se nebránil, když ho jemně přes jedno koleno ohnula a tak jak byl, zlehka přes kalhoty rukou párkrát plácla. Jen něžně, symbolicky. Když ho znovu postavila na nohy, vrhnul se jí kolem krku. „Už budeš hodný, že ano.“ Prohlásila a pocuchala ho ve vlasech. „Budu. Ale buď ty teď hodná na tatínka, on za nic nemůže, já jsem ho naváděl.“ Učinil ten malý raubíř přiznání. „To by nebylo spravedlivé, zlobili jste oba dva. Ale Ty už si teď běž hrát.“ Popostrčila tu malou postavičku směrem ke dveřím. Než odešel, ještě se ohlédl, aby viděl, jak maminka zvedá ze země vařečku a tatínek na něho spiklenecky mrká.

„Miluju tě.“ Zašeptal jí do vlasů, když ji objal. „Ty z toho ale tak lehce nevyvázneš.“ Usmála se na něho. „Já vím a jsem ochoten přijmout svůj díl trestu zcela bez odporu.“ Prohlásil těsně před tím, než jí začal líbat. Posadil se na křeslo a vzal si ji na klín. „Tohle jsem od Tebe nečekala.“ Řekla zamyšleně a opřela si hlavu o jeho rameno. „Moc se do toho našemu drobečkovi nechtělo, ale byla to pro něho užitečná výchovná lekce. Myslím, že mu to dalo mnohem víc než skutečný výprask.“ Objal ji a přitiskl k sobě. „Jak jsi věděl, jak zareaguju?“ Zatvářila se překvapeně. „Protože jsi úžasná.“ Políbil ji na ucho a v tu chvíli byl nejšťastnějším otcem na světě. „Ty ale večer opravdu dostaneš.“ Připomněla mu. „Potřebuju to jako sůl.“ Usmál se na ní.