Sestry Sýsovy

Dveře se pomalu s tichým klapnutím zavřely a obě dívky se ocitly na chodbě. Stály tiše v nastalém příšeří jako dva přízraky a naslouchaly zvukům jež sem doléhaly zezdola z kuchyně. Starší z dívek vzala mladší za ruku a opatrným krokem vykročila vpřed.

„Ójo, mamka dělá buchty.“

„Pst!“

Zvuky ustaly.

„A jak víš že to nejsou knedlíky ty chytrá!“ sykla tiše starší dívka. Zvuky se opět vrátily.

„To poznám!“ mínila mladší dívka našlapujíc opatrně po schodišti dolů.

Otevřeným oknem proudil do kuchyně čerstvý vzduch. Po včerejší bouřce bylo nebe jako vymetené. Plavovlasá žena v bledě zelených květovaných šatech seděla za stolem a zadělávala těsto. Ve tmavém obdélníku za jejími zády vykoukla na moment ryšavá hlava a vzápětí opět zmizela. Starší dívka dala mladší znamení a obě se nepozorovaně protáhly předsíní až ke dveřím na dvorek. Panty, pečlivě naolejované, nevydaly sebemenší zvuk.

„Tomu se říká čistá práce, Inko,“ pochválila se starší dívka, jakmile byly obě venku.

„A proč jsme se prostě nezeptaly, jestli smíme, Ójo?“ zeptala se Inka.

Olga obrátila oči v sloup.

„Trénujem, rozumíš?“ poučila sestru a vyrazila těsně podél stěny až na roh stavení. Zde se zastavila, zvedla ruku a čekala na Inku. Děvčata se protáhla pod okny do kuchyně a vzápětí už byla na druhé straně plaňkového plotu. Cesta za svobodou byla volná. Ušli několik desítek metrů a poté zabočily mezi zahrady, úzkou pěšinkou vedoucí k opuštěné cihelně. Olga zeširoka zazívala.

„Nevyspalá?“ starala se Inka.

„Jak jsem se mohla vyspat, když's do mě celou noc kopala?“ odsekla jí Olga.

„Nezlob se,“ zamumlala Inka omluvně.

Olga si strčila ruce do kapes a začala nakopávat kamínky jež se jí připletly do cesty.

„Nemyslíš, že už seš dost stará na to, abys mi lezla do postele pokaždý, když někde v dálce zahřmí?“

„To nebylo v dálce,“ pípla sotva slyšitelně Inka a sklopila oči. Olga se tvářila jakoby poznámku přeslechla.

„Taková velká holka, moje vlastní sestra a chová se jak mimino! Představ si, že by se o tom dozvěděla Jana!“ triumfovala Olga a Inka se stáhla ještě víc do sebe.

K cihelně došly mlčky.

„Není tu!“ konstatovala Olga situaci jakmile prohlédla komín, zbývající pobořené zdi a hromadu obrostlých panelů poskládaných na sebe, na nichž společně sedávaly.

„Asi ještě spí. Stavíme se pro ní,“ odvětila Inka, vděčná za jiné téma k hovoru.

„Ne! Počkáme tady. Však sem přijde.“

Olga přistoupila k panelům a strčila ruku po loket do tajné skrýše. Nahmatala balíček cigaret a vytáhla jej na světlo.

„Já věděla že budou durch.“

„Kruci,“ zaklela Inka a poprvé v životě jí napadlo, že všechno zlé může být k něčemu dobré - dokonce i bouřka.

„Počkej tady, vylezu si nahoru,“ přikázala Olga sestře.

„Já chci taky!“ ozvala se Inka horlivě.

Olga zavrtěla hlavou.

„Na to sis měla vzít kalhoty. Navíc potřebuju, abys hlídala.“

„Nojó...“ protáhla Inka mrzutě, usedla obkročmo na roh nejvyššího panelu a podepřela si rukama bradu.

Ve skutečnosti chtěla být Olga na vrcholu komína prostě sama. Bylo nádherné letní jitro, vítr jí čechral krátké vlasy a svět měla pod sebou jako na dlani. Ráda si představovala, že je zakletá princezna vězněná ve věži, nebo námořník v hlídkovém koši uprostřed oceánu, nebo kosmonaut čekající v raketě na start. Bála se, že kdyby se tiše nevykradly, poslala by jí matka místo toho sekat trávník, který během několika posledních dnů značně narostl.

„Mít tak dalekohled,“ pomyslela si Olga, „mohla bych odtud šmírovat celou vesnici,“ ušklíbla se svému nápadu a rozvíjela jej dál: „Nebo tamhleta tečka u lesa! Koukla bych a viděla kdo to je.“

Rozhlédla se, aby nabrala další inspiarci.

„Mohla bych hlásit příjezd autobusu deset minut dopředu. Mohla bych si tu zařídit metoeoroloickou stanici s rosničkou a vůbec se vším...“

Ostrý hvizd přerušil náhle tok jejích myšlenek. Olga se naklonila přes obrubu komínu a spatřila, jak na ní sestra zuřivě mává. Poté pohlédla opět k lesu. Tečka se o poznání zvětšila. Ten člověk utíkal k nim. Olga počala rychle slézat po vnitřních stupačkách dolů. Poslední metr seskočila, vyhrabala se z jámy a doběhla k Ince, otírajíc si cestou zmazané dlaně o vnitřní stranu kapes.

„Kdo je to?“ sykla otočená k lesu zády.

„Zdá se... Je to... Je to Jana! Ale neběží sem, nýbrž asi domů!“

Olze spadl kámen ze srdce. Jana! No prosím. A ona se málem přizabila, jen aby byla dole dřív. No počkej Janinko, to se oplatí!

Lezení na komín měly totiž sestry Sýsovi přísně zakázáno od obou rodičů, což znamenalo dvojnásobný malér, kdyby prasklo, že tento zákaz porušují.

Olga si vstrčila prsty pod jazyk a v rychlém sledu třikrát ostře hvízdla (Smluvený signál pro „Rozhlédni se kolem sebe!“).

Jana si jich konečně všimla, věnovala jim jen krátký pohled, ale ani nepřibrzdila a utíkala stále dál. Olga se pustila do pronásledování. Přestože se považovala za zdatného sprintera, podařilo se jí dostihnout Janu (která atletickou postavou rozhodně neoplývala) teprve u prvních zahrad. Chytla jí za rameno a prudce s ní škubla, takže obě málem udělaly kotrmelec.

„Teda Metráčku, ty ale umíš uhánět, když se ti chce,“ pravila Olga ztěží popadajíc dech.

Jana na tom byla ještě hůř. Jednou rukou si tiskla hrudník a druhou panicky gestikulovala k lesu. Tváře měla rudé a oči navrch hlavy.

„Copak hoří?“ Pokračovala Olga, poněkud zklamaná, že Jana na narážku týkající se její váhy patřičně nezareagovala.

„T-Tank!...“ vypravila ze sebe konečně Jana.

Olga jí obdařila nejapným pohledem člověka, který se přeslechl a nyní dumá, co chtěl ten druhý vlastně říct. V tomtéž okamžiku doběhla i Inka.

„V lese je tank!“ opakovala Jana naléhavě, vidouc že se její sdělení zcela míjí účinkem.

„Cha-cha-cha!“ zasmála se Olga zvonivým hlasem. „A v kalendáři prvního apríla, ne?“ Dodala a šibalsky mrkla na sestru. Inka se pokusila napodobit Olžin smích, ale s mizerným výsledkem.

„Nekecám! Stojí tam v křoví a míří rovnou na nás!“

„Děláš si z nás blázny!?“

„Věřte mi. Stojí tam. Možná je odtud i vidět.“

Inka stiskla sestře ruku a bázlivě zahlížela k tichým hradbám lesa nad nimiž viselo ranní slunce. To Olgu popudilo.

„Nesmysl!“ vyštěkla, „musela bych si ho z vejšky všimnout.“

To zase rozhněvalo Janu, která opět chytla dech.

„Tak se pojď přesvědčit ty chytrá!“

„Klíďopíďo,“ odtušila Olga a vláčejíc za sebou Inku, vyrazily společně na cestu k lesu.

Posádka tanku Svátek práce měla zkrátka smůlu. V důsledku poruchy se musela oddělit od zbytku konvoje a během své sólové anabáze se jí podařilo minout shromaždiště. Unavený řidič po probdělé noci vyspával, improvizovaný okop na kraji lesa se s prvními denními paprsky ukázal jako zcela nevyhovující, radiové spojení bylo přerušeno a mapy hovořily zmateně. Nervózní velitel tanku seděl na věžičce a právě načínal třetí krabičku cigaret přidělených jeho posádce.

„Zatracená práce!“ zaklel ve svém rodném jazyce.

„Půjdu prostě dolů a vyptám se nějakýho soudruha na cestu,“ umínil si, seskočil z tanku a zamířil k nedaleké houštině, aby si ulevil. Sotva však začal, úlekem mu málem vypadla nedokouřená cigareta z úst.

„Fůj! Ten chlap mě málem pochčil!“ ozvalo se z keře pod ním v řeči, které nerozuměl. Automaticky sáhl na rameno pro samopal, ovšem jeho samopal ležel opřený o věžičku tanku dvacet kroků za ním.

„Inko, ty jsi husa!“ vyťala Olga sestře pořádný políček.

Nad křovím se postupně objevily tři hlavy. Velitel tanku, vida s kým má tu čest, opět zaklel a jal se kapesníkem otírat pocintané kalhoty.

„Tak co? Už mi věříš?“

„Promiňte, nechtěly jsme vás vylekat,“ omlouvala se Olga předstírajíc, že Janu neslyší.

„Nerozumí ti. Je to Rus,“ poučila Olgu Jana.

„To vim taky!“ odsekla Olga a pokusila se přeložit větu do lámané ruštiny.

Velitel tanku ustal v čištění a pohlédl na zrzatou dívku. Vypadala z těch třech nejstarší a působila docela rozumně. Třeba by mu mohla na mapě označit místo, kde se právě nacházejí. Nasadil proto jednu ze svých vlídných tváří, obešel keř a uchopiv Olgu kolem ramen, začal jí vykládat o svých trápeních.

„Chce, abys mu ukázala naši vesnici na mapě,“ překládala Jana.

„Já mu rozumim!“ zavrčela podrážděně Olga, ačkoliv dovedla zachytit sotva každé páté slovo.

Velitel tanku, rozradostněn představou, že konečně prolomil smůlu, jež se mu od počátku invaze lepila na paty, dovedl dívky až k tanku, rozverně zabušil pěstí do předního poklopu a nabídl všem přítomným cigaretu. Zatímco si dívky rozpačitě cigarety braly, vykoukla z poklopu buclatá pomačkaná tvář rozespalého řidiče. Řidič obhlédl situaci, zabručel a chystal se opět uložit ke spánku, avšak velitel jej popadl, a zařval cosi, čemu ani Jana nerozuměla. Poté se od vojáka znechuceně odvrátil. Děvčata tu stála jako opařená a velitel se nyní snažil obrátit celou situaci v žert. Po chvíli se řidič opět vynořil, tentokrát s množstvím map v náručí. Velitel vysadil nejmladší dívku na hlaveň děla a s druhýma dvěma se sklonil nad mapami.

Olga ani Jana se nikdy předtím s vojenskými mapami nesetkaly a po deseti minutách dohadování došly k závěru, že se v nich ani jedna nevyzná, pročež bude lepší, když tankisty dovedou k nejbližšímu rozcestníku.

Velitel tanku byl takovým výsledkem vyloženě zklamán, ale souhlasil, že jim jedna z nich může dělat průvodce, až budou připraveni vyrazit.

„Chtějí jen jednu,“ vysvětlila Jana Ince situaci.

„Buď pojedem všechny, anebo žádná!“ ozval se v Olze smysl pro spravedlnost.

„To je dobrý. Já přece nemusim,“ ujišťovala honem kamarádky Jana, kterou vyhlídka kodrcavé jízdy na palubě takové obludy nijak zvlášť nelákala.

„Co blázníš, Taková příležitost! Pomysli, kolik dětí od nás ze třídy mělo tu možnost svézt se opravdovým tankem?“

Jejich debatu konečně přerušil velitel tanku.

„Tak která?“ zeptal se.

Olga vztyčila ruku se třemi prsty.

„Nebo nic,“ dodala rusky. Po prvním otřesu už se opět cítila dostatečně silná v kramflecích.

Velitel tanku se chytil za hlavu, zakoulel očima, ale už neměl dostatek sil vzdorovat osudu.

Posádka nastartovala motor a tank se s ohlušujícím rachotem vyhrabal z okopu. Převálcoval přitom několik mladých stromků a zastavil se v křoví do nějž se prve dívky ukryly. Velitel dětem pokynul, aby si nastoupili a vzápětí už si to Svátek práce šinul po louce, jež se svažovala směrem k vesnici. Inka se postavila k velitelovi do věže a Jana s Olgou se pevně chytily na zádi opírajíc se přitom o dva mohutné barely. Motor zařval naplno a tank vyrazil kupředu ještě rychleji, zorávaje za sebou širokými pásy provlhlou půdu.

Jízda tankem nebyla tak zlá, jak se Jana zprvu obávala. Inka ve věži výskala nadšením jako na Matějské pouti a Olga se tvářila hrdě, jakoby sama velela celé posádce (Což nebylo daleko od pravdy, neboť určovala řidiči směr).

„Neboj!“ zakřičela Olga Janě do ucha, „zavedem je do Bezděkova na náměstí a do oběda budem zpátky.“

Jana statečně přikývla.

Tank minul půlobloukem vesnici a vynořil se na prašné silnici lemované topoly. Ujeli sotva pár set metrů, když řidič spatřil v protisměru cyklistu. Muž měl vpředu před řidítky i vzadu na nosiči připevněné obrovské proutěné koše a samým úlekem skočil i s kolem do příkopu. Když tank projel okolo, poznala Jana v cyklistovi svého otce, bývalého pekařského mistra, jež se nyní živil především rozvozem pečiva.

Muž se vydrápal zpátky na cestu a děvčata si všimla, že cosi volá a gestikuluje, ale přes rachot stroje mu nebylo rozumět. Brzy se stal pouhou tečkou na obzoru a tank uháněl dál.

„Průšvih?“ informovala se Olga.

„Ne,“ ujistila jí Jana.

Olga se posunula blíž k vežičce tanku.

„Zastavte!“ poručila veliteli, ale ten předstíral, že jí neslyší.

„Zastavte!“ opakovala výzvu.

Tankista jen lehce zavrtěl hlavou. Olga se spustila zpátky k Janě.

„Neslyší,“ oznámila jí.

„To bude dobrý,“ zopakovala Jana a odvrátila hlavu, jakoby chtěla pozorovat ubíhající krajinu, neboť se jí v očích zaleskly slzy.

 „Jano...“

Žádná odpověď.

„Tý, Jano...“

„Co.“

„Za chvíli už tam budem.“

„Nojo,“  povzdechla si Jana.

V městečku Bezděkově způsobil příjezd tanku nemalé pozdvižení. Místní občané už o invazi věděli, neboť obecní rozhlas nevysílal od časných hodin nic jiného. Lidé vycházeli z domů a doprovázeli tank nesouhlasnými pohledy. Někteří hrozili, jiní si uplivávali, ale děvčata na zádi předstírala, že nic z toho nevidí.

Jednu chvíli utíkala za Svátkem práce banda kluků. Někteří měli kameny a naoko je házeli po tanku.

„Nevšímej si jich. To oni jen závidí.“

Inka se mezitím uvnitř tanku otrkala a nevěda co se děje za pancířem, jež jí obklopoval, prolézala mezi vojáky sem a tam. Tankistům to nejprve přišlo legrační a vše jí ochotně předváděli. Po příjezdu do města ovšem i oni zvážněli a nyní průzory a periskopem bedlivě pozorovali situaci venku.

Velitel tanku byl sice seznámen s tím, že během osvobozování může narazit na odpor západních agentů a hrstky místních štváčů, ovšem takovéto přivítání skutečně nečekal. Začínal též děkovat proklínanému osudu za ty tři žáby na palubě, neboť se domníval, že jenom díky nim se jim prozatím nikdo nepostavil otevřeně na odpor.

Tank se zastavil na náměstí a rázem se všude kolem něj počali kupit lidé. Motor stále běžel a řidič byl připraven vyrazit vpřed. Osádka tanku setrvávala v bojové pohotovosti.

Olina s Janou se rozhlížely bezradně kolem, hledajíc v davu nějakou skulinu, kterou by proklouzly. Vtom Jana spatřila přijíždět svého otce. Přední koš na jeho kole byl pomačkaný a prázdný, avšak zadní koše scházely úplně. Zástup se před mužem uctivě rozestoupil.

Jana ztěžka polkla a vrhla zoufalý pohled na Olgu.

Tatínek sesedl z kola a zamířil rázným krokem rovnou k tanku. Jana se odevzdaně svezla po bočním pancíři a šouravě mu vyšla vstříc.

Velitel tanku mezitím vylezl do věže, aby se rozhlédl po někom s kým by se dalo rozumně mluvit. Odjištěný samopal držel tak, aby jej nebylo zvenčí vidět.

Janin tatínek neřekl ani slovo. Místo toho uchopil dceru kolem pasu, vykasal jí sukni a před zraky všech přítomných jí důkladně nasekal.

Jana, která měla už delší dobu pláč na krajíčku, začala naříkat ještě dřív, než první rána dopadla na její pozadí. Obvykle se chovala statečněji, nekvílela, ani neprosila. Ovšem představa, že dostane naplácáno před tolika svědky a mimoto navíc i před Olinou, jí dočista zdeptala.

Když byl výprask u konce, sebral tatínek ze země své kolo a přikázal Janě, aby se posadila vzadu na nosič. Jana hlasitě vzlykala, třela si zadek a pořád dokola přerývaně opakovala, „Ta..tín..ku já ne... nevě.. ďhe.. la, že se bu.. bu.. deš zlo... bit.“

Obecenstvo bylo spokojené. Staré tetky pokyvovaly hlavou a souhlasně mručely.

Olga nic z toho neviděla, neboť jednoduše odvrátila hlavu, zavřela oči a snažila si vybavit ten okamžik, kdy dnes ráno seděla na vrcholku komína a radovala se z toho, jak je všechno príma.

„A ty Olino,“ vytrhl jí ze snění rozzlobený hlas pana Breyera, „myslel jsem, že máš víc rozumu!“

S těmito slovy nasedl Janin tatínek na kolo. Zadní ráfek házel osmičku, kolo poskakovalo po dláždění a Jana měla před sebou ještě velmi krušnou cestu domů.

Olga využila momentu, kdy se všichni lidé soustředili na vzdalující se nářek naklepávané Jany, vytáhla nic netušící Inku z věže a bez rozloučení se spolu vytratily v nejbližším tmavém průjezdu.

„Kde je Jana? A co to bylo za lidi?“

„Jana šla domů,“ odbyla sestru Olga a nakouknula do další úzké a křivolaké uličky.

Nechtěla se na zpáteční cestě potkat s těmi kluky co po nich házeli kamením. Tušila totiž, že by se od nich nedočkaly stejné shovívavosti, jako od lidí shromážděných na náměstí.

„Bez rozloučení?“

„Jo! A buď už konečně zticha!“

Cesta se zdála volná. Na samém konci se v mírném vánku kolébalo obilí.

„Proč se na nás ta stará paní tak zle mračila, když jsme šli kolem,“ dotírala Inka pořád dál.

Událostí bylo víc, než kolik byla schopná unést i tak ostřílená pirátka, za jakou se Olga považovala, pročež jediné co sestřiny dotazy způsobily bylo, že hladina její trpělivosti se právě dovršila.

Popadla Inku za šaty a zalomcovala s ní jak s hadrovou panenkou.

„Ještě cekni a vlastnoručně tě seřežu! Namístě! Rozumíš?“

Inka začala natahovat moldánky.

Olga toho teď litovala, ale byla příliš hrdá než aby se omluvila.

Inka začínala nabírat stále víc a víc a každou chvílí hrozilo, že se rozbrečí na celé kolo.

„Nebul,“ pronesla Olga o poznání smířlivějším hlasem, „hrajeme si, chápeš? Je to hra! Poběžíme támhle do toho pole a až v něm budem, tak pořád dál. Poběžíme, jakobychom měly v patách dvacet tisíc pekelníků s kapitánem Silverem v čele, rozumíš?“

Inka se tomu zasmála a pláč přešel v obyčejnou škytavku.

„Až řeknu teď,“ upřesnila Olga.

„TEĎ!“

Olžin časový odhad byl překvapivě přesný. Hodiny odbily dvanáctou v ten samý moment, kdy se sestry Sýsovi vynořily na dohled domku v němž odmala bydlely. Jejich matka už je čekala a podle výrazu tváře se dalo usoudit, že je zle. Olga si však netroufla odhadnout, jak moc. Její vrozený optimismus způsoboval, že si v každé situaci dovedla zachovat špetku naděje. Dokonce i potom co před deseti minutami vyslechla celé hlášení místního rozhlasu, jež bylo věnované vpádů vojsk Varšavské dohody a konečně si jakž takž poskládala všechny události dohromady.

„To bylo naposled, rozumíš,“ hřímala paní Sýsová na prahu dveří, „naposled, co jste se takhle vytratily a neřekly mi, kam máte namířeno.“

„Kde jste byly?“ udeřila na Olgu.

Duchapřítomná Olga odvětila po pravdě, že nejprve v cihelně a potom v lese.

„To jste neslyšely hlášení?“

„Slyšely, ale až cestou zpátky.“

(O výstupu na komín a neplánovaném výletu do Bezděkova  se Olga rozhodla raději taktně pomlčet a jen doufala, že se ani Inka nijak nepodřekne)

„Zasloužily byste obě! Víte jakou jsem o vás měla starost? Ještě jednou! Ještě jednou mi tohle provedete,“ pokračovala jejich maminka a hrozila přitom dlaní tak vehementně, až se z toho pohledu Ince mimoděk sevřely půlky, „a přísahám, že vytáhnu z kůlny rákosku a pak se máte na co těšit.“

Olga ani Inka od matky nikdy rákoskou nedostaly a poslední dobou začaly dokonce pochybovat, zda v kůlně vůbec nějakou má. Hlavní poselství však chápaly obě dokonale.

Poté co se maminka dostatečně vybouřila, zavládl zas v domku mír. K obědu byly švestkové knedlíky.

Ve dvě hodiny však obzor opět potemněl. Obě sestry trávily zrovna odpolední siestu ve společném pokoji. Byl tu příjemný chládek a klid, což jim přišlo po vzrušujících událostech toho rána právě vhod.

Inka ležela na podlaze a montovala ze stavebnice jakési vozidlo. Olga seděla na stole, zády opřená o široké ostění jediného okna a četla nahlas Ostrov pokladů. Zničehonic jí vprostřed věty vyrušilo vrznutí vrátek, pročež nenápadně vyhlédla ven. Stačila ještě spatřit záda pana Breyera, jak mizí v domovních dveřích a hlavou jí problesklo neblahé tušení.

„Teď je s námi ámen,“ pomyslela si.

„Janin táta na nás všechno poví. Jistě se bude tázat, čí to byl vlastně nápad, lézt na sovětský tank a ještě mu ukazovat správnou cestu. Jana, té je hej. Ta už to má za sebou, zato my teď něco zažijem.“

Inka pohlédla tázavě na sestru, neboť vyprávění bylo stále napínavější a Olga se odmlčela právě v tu nejnepříhodnější chvíli.

Olga se pokusila o úsměv a rozhodla se předčítat dál, ačkoliv si později uvědomila, že od této chvíle už text nevnímala.

Mezitím se v kuchyni pan Breyer snažil paní Sýsové objasnit, jak důležité je, aby děti zaujali k okupantům správný postoj, jak je třeba s nimi celou věc probrat a objasnit jim v rámci možností, co se kolem nich v těchto nešťastných hodinách děje.

Paní Sýsová si však, jak už to tak u matek bývá, vyložila celou věc po svém. Krátce poté co pan Breyer odešel si zavolala obě dcery k sobě. Inka stále nic netušila a Olga se tvářila lhostejně.

Ukázalo se, že ani maminka nemíní okolo ranního incidentu dělat velké ciráty. Jednoduše poručila Olze, aby jí podala vařečku a svlékla kalhoty. Olga, smířená se svým údělem vše poslušně provedla. Vařečka byla na místě a Olga s kalhoty spuštěnými ke kolenům na matčině klíně, když začala Inka natahovat. Tohle Olga nesnesla. Nenáviděla, když Inka brečela, ačkoliv jí zatím nikdo nic nedělal. Olga sama nikdy nebrečela, když dostávala na zadek Inka a snažila se držet, i když přišla řada na ní. Jak má ale být statečná, když se její vlastní sestra začne chovat jako bábovka?

Více promyslet nestihla,neboť na jejím vyšpuleném pozadí právě začala tancovat vařečka. Prvních deset ran vydržela tiše. Zvenčí to mohlo vypadat, že je bita spíše Inka, která po každém úderu zanaříkala a její pláč se teď ozýval mnohem hlasitěji. Zbývajících patnáct ran už se sestry vzájemně doplňovaly. Když bylo po všem, řinuly se Olze z očí slzy jedna za druhou a z plic se jí dodatečně draly všechny potlačované vzlyky najednou.. Natáhla si kalhoty přes červený zadek a postavila se opět vedle Inky.

„A teď ty, mladá dámo. Kde jsi ráno byla?“ uhodila maminka na Inku.

Olga, předstírajíc, že smrká, vyslala k Ince smluvený signál pro „Držet jazyk za zuby!“, ale snad že měla Inka oči plné slz a signál přehlédla, či snad že si nebyla schopná vymyslet v tu ránu dostatečně dobrou lež, vzlykla jen: „S Ójou.“

A tak putovala k výprasku i druhá ze sester Sýsových. Maminka jí musela sevřít mezi kolena, protože ze zkušenosti věděla, že Inka se bude snažit kopat, vzpínat a všelijak jinak vykroutit. vykasala jí sukni, stáhla kalhotky a tehdy poprvé obdržela Inka stejný počet ran, jako starší Olga (ovšem počítaje mezi ně nich i ty, které úspěšně vykryla rukou).

Ihned po výprasku maminka vyvedla děvčata za uši na zahradu a každé přidělila práci. Olga měla posekat přerostlý trávník a Inka vyplít ředkvičkové záhony.

„Za hodinu si vás přijdu zkontrolovat a běda vám, nebude-li to hotové.“

Sestry Sýsovi spolu nemluvily. Začalo to tím, že Olga jmenovala Inku „Poserou všech poserů“. Snesl se večer a pan Sýs se vrátil z práce.

„Ták! A teď dostaneš ještě jednou, ale od táty a dobře ti tak, když nedokážeš držet klapačku,“ strašila naschvál Olga sestru, „a nemysli si, že ti něco odpustí. Sama’s to viděla. Máma tě taky nešetřila.“

Olga vlastně neměla vztek na Inku, ale sama na sebe. Když totiž dostávala odpoledne Inka na holou, snažila se Olga opět uniknout do sebe. Chtěla si vybavit vysokou věž a nevšímat si sestřiných nářků, jenže se jí to nepovedlo. Místo toho začala sestru litovat, což vnímala jako vlastní slabost. Připadala si stejně zbabělá.

Přestože byl tatínek velmi unavený, usedl za stůl a otevřel si noviny. Četl mlčky.

„Tak se pochlubte děvčátka, co jste dneska vyváděly!“ vybídla maminka své dcery.

Obě dívky seděly jako zařezané. Z druhé strany stolu se na ně šklebily děsivé titulky.

„No jak chcete, tak já to povím za vás.“

A skutečně začala líčit paní Sýsová svému muži všechno to co jí pověděl pan Breyer. Jana se musela vyzpovídat opravdu důkladně, neboť až na události které následovaly po jejím odjezdu všechno dokonale sedělo.

„To jste teda pěknej párek hus,“ povzdechl si tatínek.

„A to je všechno, co jim k tomu povíš?!“

Tatínek pohlédl na své dcery přes okraj novin. Všiml si, jak neklidně sedí a viděl, že Ince se lesknou oči. Poté se podíval na maminku.

„Myslím, že ostatní už’s jim vysvětlila sama,“ procedil skrz zuby.

„Koukejte mazat do postele, ať vás tu nevidím a tři dny se nehnete z domu na krok!“ zaburácel a děvčata se ihned s úlevou zvedla a zamířila do svého pokoje.

„Posera všech poserů.“ řekla Olga Ince místo tradičního „Dobrou noc.“

Poklad na ostrově si teď četla sama pro sebe.

Inka předstírala, že usnula, jakmile vlezla do postele, ale bylo jasné, že ani jedné se dnes nebude usínat snadno.

Vtom venku zahoukal sýček následovaný sprškou kamínků jež zabubnovaly na okno.

Olga se napřímila, odložila knížku a zhasnula světlo. Na dvorku stála Jana. V tříčtvrteční noční košili vypadala jako bílá paní, ovšem pepitový svetr celkový dojem poněkud kazil.

„Nutná porada!“ zašeptala vzhůru.

Olga jí dala znamení a obrátila se do pokoje.

„Jdeš ty sralbotko?“

Žádná odpověď.

Olga si přes pyžamo přehodila své podzimní sáčko, rozmotala kus lana uvázaný za skobu pod stolem a vyšvihla se na parapet.

Ještě se otočila na uzlík peřin v protějším rohu a potom opatrně spustila nohy dolů na střechu kůlny. Po špičkách přešla až na okraj a skočila dolů. Přistála tiše, na všech čtyřech., hned vedle Jany.

Porada vlastně nebyla ani tolik nutná, jako spíš symbolická. Děvčata si tak po každém průšvihu dokazovala, jakou mají odvahu. Sezení se konalo už tradičně v jícnu komína uprostřed opuštěné cihelny. Cesta tam trvala potmě mnohem déle než za světla, neboť bylo nutné vyhnout se obloukem všem obydleným stavením.

Jana zahájila schůzi prohlášením, že jsou z nich teď odpadlíci a kdoví jestli dokonce ne vlastizrádci. Olga navrhovala termín renegádi, ale chyběl tu někdo třetí, kdo by je rozsoudil. Nejprve se mluvilo o možnostech útěku z domova, ale návrh byl zamítnut, neboť Olga projevila pochybnosti nad mírou statečnosti své vlastní sestry.

„K uskutečnění takového plánu je potřeba hodně odvahy, a tu ona právě nemá, jak můžeš sama posoudit,“ pravila Olga a rozmáchlým gestem obsáhla vnitřek komínu, poukazujíc na fakt, že se v něm Inka nenalézá.

Nakonec se shodly, že založí spolek, jehož cílem bude očištění svých štítů od hanby, kterou na sebe dnes ráno tak nešťastně uvrhly. O tom jak takové čištění probíhá zatím neměly valnou představu, avšak shodly se též, že Spolek Prérijních pirátů bude moc pěkné a výstižné jméno. Poté se přešlo k obecnějším věcem.

„Bylo to doma zlé?“ starala se Olga.

„Ani ne. Jen jsem si vyslechla sáhodlouhé kázání. A u vás?“

„Ale jo. Už jsme přežily horší věci.“

Ke konci porady Olga navrhla, aby spolu ještě vylezly nahoru, ale Jana odmítla s tím, že lézt potmě komínem je nebezpečné a světlo by zase mohl někdo zvenčí spatřit. Olga to uznala. Jindy by svůj nápad hájila usilovněji, ale dnes nějak ztratila chuť.

Rozešly se každá po svých. Měsíc zmizel za mraky a Olga tápala tmu, když tu najednou... Blesk! A jaký! Krajina kolem se rozzářila a Olga se v mžiku zorientovala. Popoběhla několik metrů kupředu než jí zas pohltila tma.

Čekání. Čekání na další spásný záblesk.

A už je tu!

Tímto způsobem zdolala značnou část cesty a konečně se jí zdálo, že spatřila štít svého domu, když vtom blesky dohnalo i hromobití. Děsné, rachotící dunění s nekonečnou ozvěnou. Zřejmě si chtělo vynahradit svůj opožděný nástup.

Blesk a hrom.

Teď už je to jisté. Nejdéle do pěti minut bude doma. Stihnula by to i rychleji ale nechtěla se cestou příliš zamazat.

Vtom jakoby zaslechla vzdálený výkřik který zanikl v dalším burácení hromu.

Nebo to byla jen ozvěna?

„Inka!“

Propána, musí mít děsný strach! Jestli začne vřískat a probudí rodiče...

Světlo nebo tma, Olga se rozeběhla rovnou kupředu.

V pokoji se nikdo nehýbal. Olga si neviděla ani na špičku nosu.

„Muselo se mi to zdát,“ pomyslela si, našátrala nohama podlahu a vtáhla za sebou dovnitř pomocné lano. Poté pečlivě zavřela okno.

„Inko, jsi tu?“

„Inko?“

Olga zamířila k sestřině posteli. Natáhla ruku před sebe a sevřela v dlani nějaký předmět.

„Inko, u všech ráhen, proč se neozýváš?“ vydechla Olga úlevou, když poznala, že je to sestřino rameno.

„Nech mě být! Jdi pryč!“ ozvalo se zpod peřiny plačtivě.

Olga ustoupila o dva kroky, nahmatala stolní lampičku a rozsvítila ji.

„Zhasni, prosím, zhasni!“ žadonila Inka, ale Olga jí neposlouchala. přistoupila opět blíž a naráz z Inky stáhla peřinu.

„Ježkovivoči. Máma tě přerazí, jestli se to doví.“

Inka klečela zmučeně na posteli a klopila oči.

„Vstaň,“ poručila Olga sestře, svlékla jí noční košili a zmuchlaný ranec strčila pod prádelník. Potom obrátila slamník.

„Pujčim ti svoje druhý pyžamo.“

Tu noc spala Inka opět s Olgou v posteli.

„Neboj, na nic nepřijde. Už jsme přežily horší věci,“ tišila Olga sestru.

„Ójo... Víš že řidič toho tanku voněl jako náš tatínek?“

„Ty huso! Vždyť byl namol ožralej!“

Zákaz vycházek stále platil a paní Sýsová se postarala o to, aby děvčata doma nezahálela. Dopoledne měla Olga utřít prach v celém domě a poté vyprat špinavé prádlo. Ačkoliv praní nebyla zrovna Olžina nejoblíbenější činnost, přijala tentokrát svůj úkol s povděkem, neboť se tím vyřešil problém s Inčinou počůranou noční košilí a prostěradlem.

Venku bylo nádherně. Vynesla si proto valchu a necky z prádelny na zahradu a hrála si, že je Popelka sužovaná zlou a krutou macechou.

Oproti tomu Inka strávila celé dopoledne v kuchyni a pomáhala mamince s vařením. Inka pomáhala v kuchyni ráda. Zbožňovala, když jí maminka za něco pochválila a každý svěřený úkol proto přijímala jako výzvu k takové pochvale. Nesnášela jen hlídání hrnců na plotně, neboť to s sebou obnášelo čas od času tím či oním pokrmem zamíchat a to se pak musela chopit toho nenáviděného předmětu, který jí připomínal docela jiné situace. Inka cítila ke všem vařečkám posvátnou bázeň. Posuzovala je podle velikosti a čím byla vařečka větší, tím odpornější se jí zdála.

Přemýšlela, zdali to maminky vnímají jinak, teď, když jsou velké, než když byly ještě holčičkami a zapřísahala se, že vlastním dětem nikdy vařečkou nenaplácá, byť by zlobily sebevíc. Vlastně je vůbec nebude bít. Bude si s nimi jen hrát a všemožně o ně pečovat.

Odpoledne měla Olga zanést jeden dopis na poštu a posléze měly spolu s Inkou poklidit v kůlně.

Kůlna byla plná harampádí a poklidit se zkrátka nedala. Maximálně se to tam dalo zamést, což bylo hned hotové. Paní Sýsová tak dcerám v podstatě říkala, že už pro ně nemá další práci a že si mohou dělat co chtějí s podmínkou, že přitom neopustí dům ani zahradu.

Olga vtrhla do společného pokoje celá rozrušená.

„Vojáci mají na návsi autopark! Stojí tam tři náklaďáky a skoro nikdo je nehlídá!“ zvěstovala novinu své sestře.

„Co jako chceš podniknout?“ tázala se Inka rozpačitě.

„Já nevím... vyhodíme to do vzduchu!“

Inka se zatvářila nevěřícně.

„No tak dobře, nemáme čím. Ale můžem jim třeba vypustit duše, nebo zacpat bramborou vejfuk, nebo pomazat kliky kobylincem!“

„A bude to stačit?“

„Furt lepší než nic!“

Celý večer strávila Olga tím, že kreslila a sepisovala takové listiny, jež jsou nezbytně nutné k založení opravdické odbojové skupiny, jakou Klub Prérijních pirátek nepochybně byl. A jelikož jí šla práce hezky od ruky, vyhotovila i řadu dalších listin bez specifického účelu a jednu mapu Ostrova s pokladem.

Druhý den natrhaly na zahradě mamince kytku a zkusily se optat, zdali už smí ven. Maminka svolila, ale pod podmínku že budou sekat latinu a nejpozději do sedmi hodin se vrátí na večeři. Dcery jí vše horlivě odkývaly a vzápětí už uháněly za Janou. Veškeré listiny vzala Olga samozřejmě s sebou.

Jana měla ještě stále domácí vězení, což jí přišlo velmi nespravedlivé vzhledem k tomu, že sestry Sýsovi už ven směly. Zvažovala, má-li se pokusit vzbudit tatínka a vysvětlit mu svou situaci, ale došla k závěru, že takový pokus nemá příliš nadějí na úspěch. Pan Breyer nebýval po noční šichtě v pekárně a raním rozvozu rohlíků dobře naladěn. Rozhodla se tedy proklouznout ven tajně a vrátit se co možná nejdřív tak, aby nikdo nic nezpozoroval.

O pět minut později už se plížila děvčata starým úvozem k cihelně.

„Půjdeme se vykoupat? Už jsme dlouho nebyly,“ navrhla Inka.

Olga pohlédla na Janu a z jejího výrazu mnohé vyčetla.

„Ne, Inko. Máme důležitější věci na práci.“

V cihelně byl klid. Nikdo tudy nechodil, tudíž se jednalo o ideální skrýš pro člověka, který si nepřál být spatřen. Dívky se rozsadily po panelech, Olga vytáhla listiny a začala Janě vykládat svůj plán. Jana byla nadšená.

„Já bych použila vlastní materiál!“

Olga s Inkou se po sobě překvapeně ohlédly.

„To je ale nechutný!“ ozvala se Inka štítivě.

„V podstatě to máš to samý. Navíc, když budeme mít rukavice...“ držela se svého nápadu Jana.

„V kůlně jedny kožený rukavice sou...“ pravila Olga zamyšleně.

„Tak vidíš!“ řekla Jana a vítězně se na Inku zazubila.

„Ale jak víš, že se ti bude chtít?“ zajímala se Olga.

„Prostě se teď doma nadlábnu a večer znova... No a pak už zbývá jen vydržet.“

Olga se škodolibě zachichotala.

„Máte ještě ty cigerety?“

Dívky se začaly šacovat. Posléze každá odněkud vytáhla své polámané a polovysypané torzo cigarety, jež jim věnoval velitel Svátku práce.

„Prima,“ konstatovala Olga „ty jim tam necháme, aby viděli, kam si je mají příště strčit.“

Doma Olga schovala schválené a podepsané listiny do své staré aktovky po tatínkovi a vydala se do kůlny hledat potřebné vybavení. Inka dostala za úkol najít si ve skříni nějaké tmavé oblečení.

„Tohle rozhodně ne,“ prohlásila Olga, když se vrátila a spatřila na sestřině posteli její fialové sváteční šaty.

„Vem si ty hnědý punčochy,“ řekla nakonec a sama si připravila černý rolák, tmavě hnědé pumpky a černé podkolenky.

V devět hodin byly obě dívky poslány na kutě. O půl deváté zhasly stolní lampičku a když je maminka přišla zkontrolovat, spokojeně už oddychovaly. V jedenáct hodin šli spát rodiče. Olga s Inkou počkaly ještě půl hodiny a pak se tiše vykradly z domu.

Hodiny na kostelní věži ukazovaly tři čtvrtě na dvanáct.

„Už by tu měla být,“ špitla Inka.

„Nemluv,“ napomenula sestru Olga.

„Máš strach?“ dodala po chvíli.

Inka zavrtěla hlavou.

Čekaly ještě deset minut.

„Teď už nepřijde,“ konstatovala Olga.

„Vrátíme se domů?“ zeptala se Inka tak lhostejně, jak jen se dovedla přetvařovat.

Olga na chvilku zaváhala.

„Ne,“ řekla nakonec, „rukavice mám já. Provedem to samy.“

Ince divoce bušilo srdce. V původním plánu měla čekat na stráži s Olgou, ale teď tu má zůstat, uprostřed všech těch strašidelných stínu a vrzajících větví dočista sama.

„Kdyby něco, zahoukej jako sýček,“ špitla ještě Olga a vyrazila v předklonu k nejbližšímu nákladnímu vozu.

Inka měla celou náves jako na dlani. Viděla sestru, jak se přikrčila pod dveřmi do kabiny, vyndala z kapes rukavice a nyní zřejmě naslouchala, neozve-li se poblíž nějaký podezřelý zvuk. Potom však Olga udělala něco neočekávaného. Vylezla na stupačku vozu, otevřela pomalounku dveře a zmizela uvnitř kabiny.

Byl to docela spontánní nápad a Olgu samotnou překvapilo, že jí vyšel tak snadno.

„Alespoň se naučí zamykat si dveře,“ pomyslela si.

Kabina byla docela prostorná. Olga si stáhnula pumpky na půl žerdi, dřepnula si na bobek a čekala.

„Zatracená Jana!“ zavrčela a začala tlačit.

„Kdybych...věděla... že na to budu sama, tak... polez!“

Hodiny odbily půlnoc. V průchodu jednoho z domů se objevil stín, silueta člověka. Vzápětí tmu prořízlo světlo baterky. Byl to voják. Na rameni měl samopal a zamířil rovnou k nákladním autům. Ince rázem vyschlo v krku. Nemohla se ani pohnout, natožpak zahoukat jako sýček. Nebylo to ostatně ani třeba, neboť Olga spatřila proud světla a střelhbitě se skrčila v prostoru pro spolujezdce. Voják mezitím došel k prvnímu vozu, posvítil dovnitř kabiny, zkontroloval obě dveře a nákladní prostor, načež zamířil k druhému vozu.

Inka nevěděla, co má dělat. Chtěla vzít nohy na ramena, ale nedokázala si představit, kam by tak asi utíkala. Bez sestry by se domů nikdy nevrátila. Mezitím co Olga bojovala pod palubní deskou se svými kaťaty, obešel voják stejným způsobem i druhý vůz a zamířil ke třetímu. V ten moment se Inka rozhodla.

„Pomóc!“ vykřikla Inka.

Voják se zastavil a namířil baterku na vzdálenější cíp trojúhelníkové návsi.

„Pomóc!“ vykřikla Inka oslněná reflektorem a pomalu se vysoukala na nohy.

Voják zamířil k ní.

Olga vpadla do ložnice rodičů jako velká voda.

„Maminko, tatínku! Vzbuďte se! Vzbuďte se!“

Matka se rázem posadila v posteli.

„Olino! Jaktože nespíš!“

„Maminko...“ vypravila ze sebe Olga, zajíkajíc se přitom vzlyky, „jde o Inku.“

To už se probral i pan Sýs. Tvářil se mrzutě a protíral si levé oko.

„My... Byly jsme venku a... Inka hlídla... Já... Pak přišel ten voják...“

„Kde je Inka teď!?“ zeptal se pan Sýs.

„Asi... u Trautmanů... Běžela jsem domů.“

Paní Sýsové lezly údivem oči z důlků. Rozpuštěné vlasy jí trčely různými směry a vypadala tak mnohem hrozivěji, než obvykle.

„Počkej Olino! Já tě zmaluju, žes to ještě nezažila...“ pravila a skutečně se chystala chytit dceru za rukáv, ale pan Sýs jí to nedovolil.

„Později! Teď půjde se mnou.“

Pan Sýs se nezdržoval převlékáním, přehodil si pouze kabát přes pyžamo a vyrazil i s dcerou ven.

Na návsi svítilo jediné světlo. Nebylo to u Trautmanů, ale hned vedle, v domě paní Zídkové. Paní Zídková byla stará nahluchlá vdova a najímala své tři pokoje letním návštěvníkům, v důsledku čehož se všechny tři pokoje už více jak tři roky nepoužívaly.

Inka seděla za stolem v jedné zadní místnosti. Dva vojáci stáli u ní a bez přestání mluvily. Inka se ruštinu ve škole zatím neučila.

„Tatínku!“ vyskočila ze svého místa a vrhnula se otci do náruče.

„No sláva! To je vaše dcera? Poslyšte, jestli je náměsíčná, možná byste měli doma zamykat.“ pravil ten voják s baterkou.

„Jistě, asi to bude nutné,“ zabručel pan Sýs a postavil Inku na zem.

„Dáte si s námi?“ cinkl druhý voják skleničkou o hrdlo načaté láhve, kterou zrovna přinesl.

„Promiňte, ale je pozdě. Musím dceru uložit do postele.“

Voják jen pokrčil rameny a obrátil sklenku do sebe.

Po celou cestu domů tatínek na Inku ani Olgu nepromluvil.

„Tak tady je máme, výletnice! Ono jim nestačilo, co jsem říkala posledně. Ony se teď začnou toulat ještě po nocích...!“

„Nech toho Marie!“ přerušil maminku tatínek, „na vysvětlování bude dost času i zítra.“

Maminka zůstala stát v chodbě celá rudá a metala kolem rozzlobené pohledy.

„A vy dvě alou do postele!“

Druhý den nemluvila s děvčaty pro změnu maminka, což obzvlášť Inku mrzelo víc, než kdyby ten večer bývala dostala.

„Bylo to k ničemu,“ povzdechla si Olga, když s Inkou osaměly.

Inka se chtěla zeptat co konkrétně mělo být k ničemu, ale nakonec řekla jen: „Možná je to lepší, když to takhle dopadlo.“

„Kde kčertu vězela Jana! Celé je to její chyba!“ mínila Olga a obracela všechnu svou zlost proti psacímu stolu, do něhož soustředěně zabodávala kružítko.

Jana se po celý den neukázala.

Vtom se otevřely dveře. Olga honem přikryla kružítko rukou.

„Tatínek by si s vámi rád pohovořil,“ řekla maminka, otočila se na patě a zmizela. Dveře zůstaly otevřené.

„Ójo... já mám strach,“ špitla Inka.

„Prosímtě, nezačínej zas. Děje se ti něco? Neděje. Tak nezačínej.“

„Olgo, teď mi všechno pěkně povíš, ale varuju tě! Nechci slyšet žádné pohádky,“ pravil tatínek.

Olga začala vysvětlovat, jak se plánovali pomstít vojákům. Řekla vše o tom, jak vzala rukavice i co s nimi chtěla dělat, ovšem o Janě se slůvkem nezmínila. Tatínek jí pozorně vyslechl a poté se obrátil k Ince.

„Máš k tomu co dodat?“

Inka zavrtěla hlavou.

„Pojď se mnou Olgo,“ poručil tatínek a zvedl se ze židle.

Olga jej poslušně následovala do prádelny.

„To ti teď není nic platné milánku,“ zaslechla ještě maminku, jak hovoří k Ince, dřív než tatínek zavřel dveře. Olga si začala svlékat kalhoty.

„Takhle ne, holčičko,“ zarazil jí tatínek.

„Mluvil jsem s panem Breyerem. Víš, že načapal Janu, jak se včera o půl dvanácté snaží přelézt oknem své ložnice do zahrady? O tom ses mi nezmínila...“

Olga upřela na tatínka uslzené oči.

„Ne, tatínku...“ přiznala schlíple.

Tatínek mezitím odepnul řemen. Olze přeběhl mráz po zádech. Věděla, že tentokrát to se ctí určitě nezvládne.

„Stoupni si sem.“

Olga netušila, k čemu se pan Sýs chystá a přišlo jí divné, že si smí ponechat kalhoty. Vzápětí však měla pochopit proč.

-Prásk- -Prásk- -Prásk-

Pan Sýs začal poctivými rozmachy vyplácet veliký žok plný roztrhaných hadrů.

-Prásk- -Prásk- -Prásk-

Olga nemohla uvěřit vlastním očím.

Po desáté ráně tatínek na okamžik přestal.

„Ójo, tak mi přece trochu pomoz.“

„Jau!“ -Prásk- „Jaau!“ -Prásk- „Ááá!“ -Prásk- rozléhalo se nyní chodbou.

Inka se rozbrečela. Maminka stála naproti ní, ruce měla založené na prsou a dívala se z okna.

„Nono. Nech si nějaké slzičky na potom.“

Inka ještě nikdy neslyšela Olgu takhle vyvádět a nedovedla si představit, co musí zakoušet. Pohlédla s nadějí na šuplík s vařečkami. Snad by ještě stihla maminku přemluvit, aby jí nasekala sama.

-Prásk-

Dveře se otevřely. Chodbou se mihnula vzlykající Olga.

„Teď ty Inko,“ řekl tatínek.

„Pojď prosím po dobrém.“

Inka vstala a jako hypnotizovaná se nechala vyvést z kuchyně.

„To je káča!“ myslela si Olga, ležíc na břiše ve své posteli

„Jestli to nezačne hrát pořádně, tak na to maminka určitě přijde.“

Zezdola se ozývaly hrůzu nahánějící zvuky.

„Patnáct,“ řekla Olga, když rány ustaly.

Po chvilce se v místnosti objevila Inka. Levou rukou si držela pozadí a pravou zakrývala obličej. Také ona si zalezla do postele pod peřinu a odtud tlumeně vzlykala.

„Pst! Inko!“

„Co.. Jh-he..?“ zakňourala docela věrohodně Inka.

„Hele!“ špitla Olga a vystrčila na Inku obnažený zadek. Inka vykoukla zpod peřiny.

„Tebe taky?“ vydechla překvapením.

„No jéje. A cos myslela?

Inka se trochu začervenala.

„Ale proč?“ zajímala se.

„To pochopíš až budeš starší,“ pravila odměřeně Olga zakrývajíc, že sama ničemu nerozumí.

„Pst! Někdo jde!“

Obě děvčata začala opět ukázkově skuhrat.

„Doufám,“ pravila maminka, „že si na tuhle chvíli vzpomenete, až vás příště napadne zase nějaká lumpárna. Dobře víte,“ pokračovala, „že jste si to tentokrát opravdu zasloužily a snad si z toho vezmete obě ponaučení.“

„Ma.. min.. kho... nezlob se na-nhás,“ zafňukala Inka.

„To nebylo špatné,“ pochválila ji v duchu sestra.

„Teď vás nechám o samotě, abyste měly čas, trochu se nad sebou zamyslet. Večeře bude v sedm.“

S těmito slovy paní Sýsová odešla.

Druhý den ráno odjel tatínek s panem Breyerem na fotbal.

„Nepřetahujte se!“ napomenula maminka děvčata.

Olga pustila konvici a Inka si nalila čaj. Když ale vracela konvici na své místo, drknula loktem do hrnku a ten se na zemi rozlétl do všech stran.

Inka strnula.

Maminka přestala mazat chleby.

„Já nechtěla...“ spustila Inka, ale to už jí maminka vlekla stranou a chystala se jí ohnout přes koleno.

Sukýnka šla vzhůru a kalhotky dolů. Maminka se rozmáchla, ale potom se znenadání zarazila. Nemohla uvěřit tomu, že by se dceřina zadnice po včerejším výprasku tak rychle zotavila.

Pustila Inku, vstala a bezradně se rozhlédla po kuchyni. Poté zamířila do  prádelny, chvilku tam postála a nakonec vyrazila ven.

Inka zůstala klečet na zemi.

„Byla to nehoda,“ omlouvala se.

„Tys tomu teda dala.“ opáčila Olga.

„Kam šla?“ chtěla vědět Inka, zatímco se dávala do pořádku.

Olga mlčela. Zvenčí se ozývaly tlumené zvuky. Olga by dala krk za to, že vycházejí z kůlny.

„Dá se to spravit?“ ptala se Inka sbírajíc střepy.

Olga neslyšela. Tušila, že podvod jim tak snadno neprojde. Každá vteřina nejistoty se protahovala do nekonečna.

Po pěti minutách se maminka konečně vrátila. V ruce držela rákosku a zamířila rovnou k Ince. Inka vykřikla a vrhla se mamince k nohám.

„Ne! Rákoskou ne!“ žadonila.

„Vstaň! Vstaň povídám!“

Nakonec mamince došla trpělivost, popadla Inku za vlasy a odtáhla jí k židli. Inka se židle chytila a nechtěla se pustit. Desetkrát jí rákoska přistála na sukni, než se vzdala. Potom si jí maminka bez problémů ohnula přes koleno a zbylých patnáct ran dostala Inka na holou. Při dvacáté druhé ráně si Inka ucvrnkla. Maminka jen sundala zástěru a na řadu přišla Olga. I ona inkasovala pětadvacet. Když si ten zážitek později vybavovala, vzpomněla si, jak se snažila chránit si pozadí dlaněmi přesně tak, jak to dělávala vždycky Inka. Zmítala sebou do té míry, že maminka musela v jednu chvíli přestat a lépe si Olgu přidržet. Potom dala obě dívky klečet. Olgu do komory a Inku do kouta v kuchyni. Klečely snad tři čtvrtě hodiny.

Pan Sýs strávil den příjemně a večer se pobavil v hospodě. Vrátil se až v noci. Olga s Inkou už spaly, ale vzbudil je nenadálý rámus.

Inka vstala a vlezla si k Olze do postele.

Zezdola bylo slyšet, jak maminka cosi křičí, ale slovům příliš nerozuměly.

„Oni se hádají?“

„Jo. A buď zticha!“

„Ty už jsi asi zapomněla... napráskáno... někdo připomenout!“ hřměl tlumeně tatínek.

„Musí poslouchat! ...nedá nic dělat! ...nevíš jaké to je vychovávat sama...“ bylo slyšet maminku.

Trvalo to asi pět minut. Vtom však hádku přerušily jiné, docela známé, zvuky a maminčiny výkřiky.

„Jdu se tam podívat!“ prohlásila Olga.

„Ne, nechoď!“

„Jdu!“

Na to co Olga tehdy spatřila do smrti nezapomene. Viděla maminku ohnutou přes tatínkovo koleno, zelené květované šaty vykasané a její holý zadeček vyšpulený a červený jako rajské jablíčko. Tatínek držel v ruce velkou vařečku a systematicky maminku vyplácel. Maminka neplakala, jen po každé ráně udělala „Au!“, ale kupodivu byly její „Au!“ čím dál tišší, až se nakonec dočista rozplynuly v mlaskání vařečky. Když tatínek skončil, natáhl mamince kalhotky, urovnal jí šaty a posadil si jí na klín. Maminka se k němu přitiskla a teprve teď začala tiše plakat.

„Tak holčičko,“ začal tatínek tím samým tónem, jaký obvykle užívala maminka, „jaké to je, ochutnat vlastní medicínu?“

Maminka tatínkovi cosi zašeptala. Co to bylo, to Olga nikdy nezjistila. Poté vzal tatínek maminku do náruče a vykročil s ní ke dveřím. Olga rychle zacouvala do temného kouta pod schody. Lampa v chodbě nesvítila. Rodiče jí bez povšimnutí minuli a zmizeli ve své ložnici. Olga se tiše vrátila zpátky do pokoje.

„Co to tam dělali?“ chtěla vědět Inka.

„Nic. Je to dobrý, mají se rádi...“

„Ale...“

„Spi už!“