Sladká je pomsta

         Marcela probudilo hlasité dohadování kuchařky s vesničankou, prodávající po domech mléko. Jindy by rychle vstal; čeká ho ale osudový životní krok, a tak se ještě chvíli povaloval na loži. Po snídani, až mrcha odejde na mši, nasedne na koně, vyhledá prvního verbíře a dá se najmout ke královskému vojsku. Dnes je mu sedmnáct a nebude muset předstírat, že je starší. Nikdy být vojákem nechtěl. Nemůže to ale být horší, než to, co musí snášet doma. Může být zraněn, může v boji i zahynout, nebude už ale nikdy bit od ženské.

       Když mu bylo čtrnáct, onemocněl jako většina obyvatel Dijonu morem a jeho matka mu svou péčí a motlitbami zachránila život; sama ale zhoubné nemoci podlehla. Několik měsíců nato se otec, který větší část roku bojoval v královském vojsku na různých místech Francie i za jejími hranicemi rozhodl, že jeho jediný syn musí umět anglicky, aby znal jazyk našich největších nepřátel. Učit ho měla guvernantka, asi třicetiletá kostnatá žena, která se jmenovala slečna Burtonová. V duchu jí říkal mrcha. Francouzsky moc neuměla a mluvila z hrozným přízvukem, z něhož měl zpočátku legraci. Smích ho ale brzy přešel. Vždy v sobotu musel skládat zkoušku, co se přes týden naučil a protože byl špatný žák, nedopadlo to zpravidla dobře a guvernantka ho potrestala výpraskem. Služka přinesla metlu, a Marcel musel spustit kalhoty a ohnout se přes stůl. Když byl bit poprvé, stěžoval si otci; ten ale řekl, že z něj jednou bude voják a tak si musí na trochu bolesti zvyknout. Nebyl moc statečný a protože to hrozně bolelo, brečel a naříkal při výprasku stejně, jako jejich služebné. Ty vyplácel Franc, majordomus, šest a půl stopy vysoký silný muž. Neposlušnou ženu uchopil kolem pasu, vykasal jí sukni, a našlehal na holou zadnici metlou.  Trestané služky vypadaly v jeho rukou jako panenky, a přestože zoufale mrskaly rukama i nohama, přijímaly velmi bolestivý výprask bez protestů. Asi půl roku po příchodu guvernantky přišla nová kuchařka. Byla to statná, více než dvě stě liber vážící žena, a když se měla seznámit poprvé s metlou, Francovi se vysmekla a vysmála. Ten jen pokrčil rameny, přinesl z komory lavici a vzpurnou ženu rychle přemohl a k lavici přivázal. Seřezal jí pak mohutnou zadnici bičem tak, že po výprasku odlezla do kuchyně po kolenou. Večeře se ten den zdála slanější, než jindy. Od té doby slečna Burtonová po zkoušce, při které Marcel neuspěl - a to bylo skoro pokaždé, příkaz:

„Kalhoty dolů!“

doplnila výhružkou:

„A budeš držet spratku, nebo tě Franc přiváže k lavici a dostaneš bičem jako kuchařka!“

A tak mu nezbylo, než držet, a protože musel s mrchou mluvit jen anglicky, počítat tímto jazykem se brzy naučil dokonale.

Týden před sedmnáctými narozeninami šel Marcel přes náměstí a spatřil na pranýři stojící ženu s hlavou a rukama uzavřenýma v kládě. Vlasy měla spletené v dlouhé copy, takže byl vidět její obličej; byla mladá s krásná. Nohy měla spoutané řetězem. Prošel by nevšímavě okolo; veřejné potupě bývaly nemravné ženy či zlodějky takto vystavené často; když se právě v tu chvíli rozestoupil dav lidí a úzkou uličkou mezi nimi kráčel městský kat se svým pomocníkem, který táhl káru, na které byla metla, kotlík s rozžhaveným dřevěným uhlím a vědro vody. Bylo zřejmé, že nestoudné ženě bude na rameno vypáleno znamení hanby a pak bude vymrskána z města. Marcel pocítil zvláštní vzrušení, protože věděl, že kat svou oběť obnaží, a snažil se dostat co nejblíže k pranýři, aby na ní dobře viděl. Když katův pomocník zdvihnul horní část klády a žena klesla na kolena, kat jí svázal provazem ruce a strhl z ní košili, takže byla do pasu nahá. Měla pevná velká ňadra a Marcel na nich mohl oči nechat. Katův knecht vyndal s kotlíku rozžhavenou železnou tyč, na jejímž konci bylo vykováno písmeno „V“ jako "voleuse" (tak se označovaly zlodějky), a dívku pevně uchopil za hlavu. Pak se ozval nelidský výkřik; to kat přiložil do ruda žhnoucí cejch na obnažené rameno své oběti, která vzápětí omdlela. Knecht na ní vylil vědro vody a přivedl ji tím k vědomí. Pak uchopil provaz, kterým měla svázané ruce a žena musela vstát a jít za ním. Po několika krocích jí kat šlehnul metlou přes nahá záda. Dívka vykřikla bolestí, chtěla se rozeběhnout, řetěz, kterým měla spoutané nohy, jí to ale nedovolil. A tak bezmocně klopýtala za katovým pomocníkem, ňadra se jí houpala ze strany na stranu a kat ji v pravidelných intervalech šlehal metlou. Marcel šel fascinován v čele průvodu, který je vyprovázel k městské bráně a když kat ženu konečně vymrskal z města, rychle se vracel domů a myslel na k prasknutí naplněnou košilku jejich nové služky Annety. Utírala prach v otcově knihovně a hned, jak k ní došel, jí třesoucíma se rukama začal rozvazovat živůtek. Anneta zrudla, rozpřáhla se a uhodila ho dlaní pořádně přes tvář. Než stačil vykoktat omluvu, dostal ještě jednu z druhé strany. Pak mu začala mu hlasitě spílat a z jejích rozkošných, malinově rudých rtů plynula slova, za která by se styděl i vysloužilý granátník. Její křik přivolal guvernantku. Ihned pochopila, čeho se Marcel dopustil, a přikázala Annetě, aby přinesla metlu. Jako obvykle mu poručila, aby si stáhnul kalhoty a jako pokaždé zlomyslně dodala:

„A budeš držet, spratku, jinak tě Franc přiváže k lavici a budeš bit jako kuchařka.“

Když Anneta přišla s metlou, Marcel ležel přehnutý přes stůl s obnaženou zadnicí. Mrcha si vzala metlu, několikrát s ní švihla vzduchem, a poručila Annetě:

„Takové pometlo, udělej novou! Proutky vyber velmi pečlivě, ať mladého pána pěkně štípou. A pospěš si, ať nám chlapeček nenastydne!“

Metlu odhodila na zem a nechala Marcela ve velmi nedůstojné pozici čekat na výprask, kterému pak Anneta se zadostiučiněním přihlížela. Bolelo to a tak naříkal a brečel jako obvykle, a Anneta měla pro něj jen pohledy plné pohrdání, a když prosil o milost, řekla opět velmi neslušné slovo. Po výprasku se schoulil do kouta jako spráskaný pes a hořce plakal. Přestože je syn pána domu, bývá bit častěji, než služebnictvo, a jak se zdá, nebude dlouho trvat, a nařeže mu i kuchařka, když si bude stěžovat, že je jídlo připálené. Vojákem být nikdy nechtěl; ale když mu pak majordomus vtíral do metlou zmrskané zadnice hojivou mastičku, rozhodl se, že už to dál snášet nebude, a hned, jak to bude možné, nechá se naverbovat. A to je právě dnes.

Marcel konečně vstal a když se oblékal, zabouchal na domovní dveře voják v uniformě královských gardistů. Otevřela mu Anneta a po krátkém dohadování zavolala slečnu Burtonovou, která od něj převzala dopis. Hned, jak voják nasedl na koně a odjel, guvernantka rozlomila pečeť, dopis přečetla a dala ho Annetě, aby ho donesla Marcelovi. Pečeť byla královská a velmi ho překvapilo, že adresátem je on. Když si list  přečetl, zmocnila se ho lítost spojená s radostí. Králův komoří mu sděloval, že krátce před tím, než jeho otec padl v bitvě s hugenoty u La Rochelle, byl králem Ludvíkem XIII. povýšen do šlechtického stavu. Jako jedinému dědici teď titul spolu s malým panstvím nedaleko Dijonu, které otci Jeho Veličenstvo darovalo, náleží jemu. Přivolal France a dal mu přečíst list od krále. Majordomus se hluboce se uklonil, poprvé Marcela oslovil jeho titulem:

„Pane barone…“

a vyjádřil mu soustrast s úmrtím otce, kterému dlouho sloužil. Marcel ho poslal pro guvernantku. Hodlal ji ihned propustit a nadobro se ji tak zbavit. Stalo se ale něco mnohem lepšího.

            Trvalo dost dlouho, než Franc dovedl vzpouzející se slečnu Burtonovou.

„Zastihl jsem ji na poslední chvíli,“ řekl. „Už nasedala na koně a chtěla odjet. Tohle měla sebou,“ dodal, a položil na stůl velkou cestovní brašnu.

Marcel vysypal její obsah na zem. Kromě šatů a prádla v ní byla i šperkovnice jeho matky. Podíval se na vyděšeně se tvářící guvernantku a přikázal majordomovi:

„Odveď zlodějku do městské šatlavy. Ať ji kat na pranýři vypálí cejch a pak vymrská z města!“

Jako šlechtic měl na to právo. Představa, jak rameno polonahé mrchy kat zdobí vypáleným znamením a pak ji žene metlou k městské bráně, se mu moc zamlouvala. Tu podívanou si určitě nenechá ujít. Guvernantka před ním padla na kolena a prosila o milost. Sklonila hlavu k zemi a hlasitě naříkajíc mu líbala nohy. Její do výše čnějící zadnice přiměla Marcela změnit rozsudek. Celé ty tři roky od ní nebyl bit kat, ale on, a tak bude jen spravedlivé, když dostane metlou od něho. A ne jen jednou.

„Dobrá,“ řekl. “Sepíšeš s majordomem přiznání a můžeš zůstat. Pamatuj ale, že kdykoliv mne, svého pána, neposlechneš, veřejná potupa na pranýři spojená s výpraskem tě nemine! Teď dojdi pro Annetu!“

Guvernantka rychle odběhla a když Franc nachystal pergamen a psací náčiní, Marcel mu řekl, co má ještě udělat. 

Annetě mrcha o Marcelově povýšení do šlechtického stavu řekla, protože hned po příchodu udělala roztomilé pukrle a usmívala se na něho. Zatímco slečna Burtonová u stolu psala, Marcel začal stejně jako před týdnem rozšněrovávat služčin živůtek. Jak předpokládal, tentokrát se nebránila a když jí shrnul přes ramena košilku a odhalil hruď, nabídla mu svoje rozkošné rty. Využil toho a při líbání hladil její překrásná ňadra. Mezitím přišel Franc s metlou a tak ještě Annetě přetáhl sukni přes boky a spustil ji na zem, takže stála před ním zcela nahá. Stále se, nic zlého netuše, usmívala. Poodstoupil a dal pokyn Francovi, který překvapenou dívku uchopil a ohnul. Marcel se usmál na Annetu, a řekl, že je zvědav, jestli bude při výprasku statečnější než on. Nebyla. Když jí Franc začal metlou mrskat zadek, kroutila se, naříkala a z očí jí tekly slzy jako hrachy. Prosila o slitování, ale Marcel se otočil a šel se podívat, co napsala guvernantka. Přestože ještě pořád francouzsky moc dobře neuměla, byl s jejím přiznáním spokojen. Mezitím Annetin výprask skončil, a služka se spolu s Francem podepsali jako svědkové. Annetě na pergamen ukápla slza, majordomus ho posypal pískem, aby se inkoust nerozmazal, a smotaný a zapečetěný ho odnesl ke královskému notáři. Marcel zůstal  s oběma ženami sám. 

            Nařídil Annetě, aby se oblékla a guvernantce, aby se od pasu dolů svlékla. Trochu zaváhala, ale poslechla. Když k nim přišla, byla velmi hubená; po francouzské stravě se ale pěkně zaoblila a tak si na její zadnici metla smlsne. K příkazu k ohnutí přes stůl Marcel dodal:

„A budeš držet, mrcho (konečně jí mohl oslovit tak, jak jí dlouho říkal jen v duchu), nebo tě Franc přiváže k lavici a dostaneš bičem, jako kuchařka!“ a nechal si od Annety podat metlu.

Vzápětí ji odhodil na zem.

„Takové pometlo, Anneto běž udělat novou! Proutky vyber velmi pečlivě, ať zlodějku pěkně štípou. A pospěš si, ať nám slečinka nenastydne!“ a posadil se na židli proti guvernantce a pásl se pohledem na její studem rudou tvář a díval se, jak začíná polykat slzy.

Anneta si dala na metle záležet. Sice jí to trvalo dlouho, bála se ale, že by jí Marcel mohl dát najevo svou nelibost dalším výpraskem, a tak pečlivě otrhala na březových proutkách všechny lístečky. Metla pěkně svištěla vzduchem a zadek guvernantky se rychle barvil do červena. Slečna Burtonová jistě ocenila možnost zdokonalit se ve výslovnosti francouzských číslovek, protože svůj trest musela odpočítat po našem. Možná, že to byl jen dojem, Marcelovi se ale zdálo, že „quinze“ a pak ještě „vingt et trois“ nevyslovila správně a tak to po dalším šlehnutí musela opakovat. Když po dvaatřicátém dopadu metly výprask skončil, její škrobená důstojnost definitivně zmizela. Od pasu dolů nahá poskakovala po místnosti, oběma rukama se držela za zmrskanou zadnici a hlasitě naříkala ve své mateřštině. Oči měla ještě rudé od pláče, když Marcela prosila, aby mohla obědvat se služebnictvem v kuchyni. Nedovolil jí to a dobře se bavil, když při sebemenším pohybu na židli jí kapaly do talíře slzy a protože si netroufla odejít od stolu dřív, než on, pohled na plačící guvernantku byl pro něj odškodněním za všechny výprasky, který od ní dostal. Snad ještě nikdy mu netrval oběd tak dlouho.

            A co bylo dál? Mnoho se nezměnilo. Marcel zůstal bydlet v Dijonu a Anneta je stále služkou. Pořád se usmívá, chodí ale oblečená velmi nedbale; živůtek má rozvázaný a když není zima, ani košilku nenosí. A slečna Burtonová? I nadále Marcela vyučuje angličtině a on ani teď není moc dobrý žák. Každou sobotu skládá zkoušku z toho, co ho přes týden naučila, a když neuspěje, metla má zase hody. Jenže tentokrát se Marcel vždy posadí na židli u okna, a zatímco pečlivě zkoumá obsah košilky na jeho klíně sedící Annety, na dvoře Franc k velkému potěšení ostatních žen vyplácí neúspěšnou učitelku, která díky tomu už umí francouzsky počítat do třiceti bez jakékoli známky cizího přízvuku. Protože je to skoro každý týden, smí ji Franc po výprasku odvést do svého pokojíku a ošetřit jí zmrskanou zadnici stejnou mastičkou, kterou před tím hojil Marcela. A když je na náměstí na pranýři vystavena před vymrskáním z města nějaká žena, slečna Burtonová se musí jít na následnou exekuci podívat, aby si připomenula, co by ji čekalo, kdyby chtěla bez rozloučení odejít.