Stěhování

Marek ležel na koberci uprostřed poloprázdného pokoje, paží si zakrýval oči a předstíral spánek. Otevřenými dveřmi k němu z chodby občas zalétly útržky veselého rozhovoru obou sestřenic. Marek nechápal, o čem si mohou věčně povídat a rozčilovalo ho, že jim jeho nepřítomnost očividně neshází. Připadal si jako páté kolo u vozu a začínal být mrzutý, přestože se snažil sám sebe přesvědčit, že si docela dobře vystačí i bez nich.

Konečně se dívky dochichtaly a vrátily se dovnitř, aby mohly pokračovat se stěhováním. Bára sundala z postelí matrace a Tereza se šroubovákem poklekla u pelesti.

„Jen ať se předvedou!“ pomyslel si Marek škodolibě, pozorujíc dění pod přivřenými víčky.

Děvčata si však poradila se šroubky překvapivě snadno a za chvíli už ležely jednotlivé díly postele vyrovnané u protější stěny.

Marek konečně otevřel oči, neboť čekal, že ho každým okamžikem vyzvou, aby jim pomohl. Usmyslil si však, že se nehne, dokud ho o to vysloveně nepožádají. Žaludek měl ještě pořád plný večeře a do práce se mu příliš nechtělo.

Tereza se chopila jedné pelesti a Bára druhé. Za chvíli byla děvčata zpátky, popadla drátěnou matraci a kormidlovala s ní ven.

„Myslela jsem, že jsme tu na stěhování tři,“ rýpnula si Bára polohlasem, sotva zmizela za veřejemi.

Marek to však zaslechl a hluboce se urazil.

„Takový nevděk!“ pomyslel si, „A kdo předtím snesl dolů ty nejtěžší krabice, he?!“

Tereza se vrátila a okázale Marka překročila.

„Nemohl by sis alespoň lehnout někam jinam?“ zeptala se vlažně.

„Trhni si.“ odpověděl jí Marek.

„Drzej, nevychovanej smrad,“ konstatovala Bára, „Ale máma by s ním zatočila. Pamatuješ jak...“

Ach ano, Marek nepochyboval, že nikdo ze zmíněné trojice na onu velkolepou událost nezapomněl, přestože se už stala před mnoha a mnoha lety.

Bylo to o jedněch letních prázdninách u nich doma. Měl si uklidit pokojíček, neboť čekali návštěvu. Matka mu to několikrát připomínala. Kladla mu na srdce, že Tereza s Bárou, kterým měl svůj pokoj na několik dní propůjčit, nebudou spát v takovém chlívku a přinesla mu dokonce vysavač z komory, přestože se jí snažil vysvětlit, že je to teprve týden, co naposledy luxoval. Marek měl navíc důležitější věci na práci: Sestavoval zrovna ze stavebnice Merkur a dvanáctivoltového trafa od autodráhy vlastní defibrilátor.

Když potom sestřenky přijely a matka je uvedla do pokoje v takovém stavu, v jakém jej naposledy opustila, popadnul jí děsný vztek. Marek byl doma bitý jen zřídkakdy, ale tentokrát se mu to rozhodla vynahradit. Sestřenice zůstaly stát jako opařené, když se přiřítila zpět, vařečku v ruce, a vrhla se po chlapci. Marek chtěl utéct, ale z pokoje nevedly jiné dveře než ty do kuchyně, takže byl vzápětí polapen, maminka mu stáhnula krátké kalhoty ke kolenům, posadila se s ním na židli a před zraky obou dívek ho začala poctivými rozmachy vyplácet.

„Kolikrát jsem ti,“ -PLESK- „říkala,“ -PLESK- „že máš ten čurbes,“ -PLESK- „uklidit,“ -PLESK- „po dobrém,“ -PLESK- „co?“

Marek se místo odpovědi zmohl jen na vzlykot a bolestné naříkání.

„Neslíbil’s mi, že si budeš uklízet pokoj pravidelně a bez toho, abych ti to musela pořád připomínat?“ hřímala Markova maminka a vařečka se jí v ruce zlověstně třásla.

Marek skrze slzy spatřil vyvalené obličeje obou dívek. Při pohledu kolem sebe pochopily zhruba, o co tu jde, ačkoliv netušily, kvůli čemu se Markova maminka tolik zlobí. V jejich vlastních pokojích to nevypadalo o mnoho lépe.

Marek ale jejich účast nevycítil. Naopak mu přišlo, že se musí z této potupné situace náramně bavit, což ho rozlítilo natolik, že ze sebe i přes návaly pláče vypravil onu osudnou větu. Marek už si přesně nepamatuje, jak ta věta, adresovaná sestřenkám, zněla, každopádně měla za následek, že maminka zdvořile vykázala dívky z pokoje, počkala až za nimi zaklapnou dveře, načež sundala Markovi trenýrky a on od ní poprvé v životě dostal nasekáno na holou.

Chvíli se mu dařilo vykrývat rány dlaněmi, ale poté co mu maminka zkroutila ruce za záda pochopil, že klást odpor nemá smysl, pročež se omezil pouze na kvílení a nářky.

„Tak mladý pán si bude otvírat papulu?“ -PLÁC! PLÁC! PLÁC!- „No to ho hezky rychle odnaučíme,“ -PLÁC! PLÁC! PLÁC!- „To by nám nějak moc rychle přerostl přes hlavu,“ -PLÁC! PLÁC! PLÁC!- „Takhle mluvíš ve škole s děvčaty?“ -PLÁC! PLÁC! PLÁC!- „Co?“ -PLÁC- „A drž pořádně, nebo ti ještě přidám!“ -PLÁC! PLÁC! PLÁC!-

Ještě dlouho poté se Marek nemohl posadit, natožpak pohlédnout sestřenkám do tváře.

„Nechápu, že vás ta historka pořád ještě baví,“ přerušil Báru Marek nadurděně.

„No, na to se jaksi těžko zapomíná, když uvážíme, že to byly asi ty nejklidnější prázdniny, jaké jsme s tebou zažily,“ odvětila Tereza.

„Jo, napadlo nás, že bys měl možná dostávat naplácáno častěji, aby ses pořád nechoval jako nafoukanej bručoun,“ dodala Bára.

„Beztak jsem to schytal jen kvůli vám!“ mínil Marek.

Dívky na sebe pohlédly s jistou mírou zadostiučinění.

„Tak co mám teda dělat?“ zeptal se Marek, zvedajíc se přitom namáhavě ze zaprášeného koberce.

Přístěnek pod schody se plnil úměrně s tím, jak se místnost o dvě patra výše pomalu vyprazdňovala. Největší kusy nábytku odnesli společně pod pláštíkem tmy k popelnicím a navrch postavili bednu s vyřazeným šatstvem. Kolem půlnoci byl ateliér téměř prázdný. Zůstal v něm jen stůl, pár přebytečných krámů a tři přecpané batohy.

„Koukej alespoň umýt to nádobí, když už jsi nám nepomohl s večeří,“ řekla Bára.

„Co zase máš?“ zlobil se Marek, „Copak tu nedřu už od rána?“

„Hele, neodmlouvej a šupej. Nebo si mám přinýst vařečku jako tvoje maminka?“ dráždila ho Bára.

„To půjde ztěží,“ ozvala se Tereza, „Vařečky a příbory jsou zarovnané až úplně naspod.“

Marek vypláznul na Báru jazyk.

Všichni tři se posadili na zem a odpočívali. Továrna kolem nich mlčela, jen z nedaleké autostrády sem čas od času dolehl zvuk projíždějícího kamionu.

„Pořád si ze mě utahuješ, jakoby‘s sama nikdy nařezáno nedostala,“ řekl Marek.

„To není pravda,“ bránila se Bára, „A náhodou to není zas tak dávno. Ale rozhodně jsem přitom nekvičela jak podříznutý sele.“

Marek chtěl něco namítnout, ale Tereza ho předběhla.

„A za co?“ otázala se.

„Ále,“ mávnula rukou Bára, „za vysvědčení. Bylo to na konci osmé třídy, když se naši rozhodovali, na kterou školu půjdu. Máma chtěla, abych studovala gympl a vůbec nebrala v potaz moje studijní výsledky. Nakonec jsem měla takový strach, že jí zklamu, že jsem před ní úplně zatajila poslední čtvrtletku. Když potom viděla tu čtyřku z matiky, na místě mě ohnula přes stůl a naplácala mi, jako malé holce.“

Bára se ponořila do vzpomínky. Ležela opět na stolní desce vedle svého vysvědčení a tvrdá hrana ji tlačila do podbřišku. Nechala si bez odmlouvání vykasat sukni, protože byla se svým osudem už předem smířená. Svým způsobem to pro ní byla úleva, po všech těch dnech plných zatajování. Maminka se právě chystala k první ráně.

„Co sis vlastně myslela? -PLESK- „Že se budeš vykrucovat donekonečna?“ -PLESK-

Dlaní to Báru tolik nebolelo, jenom se nedokázala tak docela smířit s nepříjemným pocitem, že po tolika letech dostává od matky opět na zadek. Poněkud to kolidovalo s její představou o mladé dámě, za kterou se považovala.

„Ale já tě lajdačit nenechám!“ -PLESK! PLESK!- (Au! Maminko, nemůžeme si o tom promluvit jako dospělí?!)

„Já tu mluvím jako dospělá,“ řekla Bářina matka, „zato ty se chováš jako prvňáček na kterého musí člověk pořád dohlížet!“

-PLESK! PLESK!-

 „Já byla ale strašně ráda, protože potom už se o gymnáziu slůvkem nezmínila a já si směla podat přihlášku na švadlenu.“

Mirek viděl, že i teď se Bára usmívá, jakoby jí potkalo bůhvíjaké štěstí.

„A co ty Terko? Za jaký průšvih s’to nejvíc schytala?“ ptala se teď pro změnu Bára.

Tereza jen pokrčila rameny.

„Však víte, byly jsme na domácnost samy a já na zlobení neměla moc čas. Myslím, že od tátovi smrti mě máma brala jako sobě rovnou a nikdy na mě ruku nevztáhla,“ řekla sklesle.

Místnost se opět ponořila do ticha.

„Tak já jdu teda umejt to nádobí,“ oznámil pojednou Marek.

„To budeš hodnej Pinďo,“ řekla Bára.

„Nech si toho Pinďu,“ zamračil se Marek, „a radši mi pověz, kde máme jar.“

„É... počkej,“ ozvala se znovu Tereza, „Myslím, že je zarovnanej hned pod těma vařečkama.“