Světem nepochopeni

Razantně jsem zabouchl dveře, a bez ohledu na zvyk zout se v předsíni, jsem zamířil přímo do ložnice. Začal jsem štrachat v zásuvce, až jsem našel, co jsem hledal. Noční košilku. Ne mojí. Její. Přesněji – Andrea, 27 let, dlouhé plavé vlasy, obvod hrudníku 80 B, 177 cm… Ano, byla krásná, no náš vztah nebyl založen pouze na výzoru, ač se to tak mohlo jevit. Byli jsme obyčejný mladý pár, který měl své povinnosti, sny a touhy.

Přiložil jsem si ji na tvář, a začal nasávat vůni. Vůni, která mi Andreu připomínala celým svým bytím. Ano, možná jsem vypadal jako hlupák, ale upřímně – vy jste to nikdy nedělali? Bylo by naivní myslet si, že jsem s tím sám. A co byl důvod tohoto mého chování? To, že Andrea už pár dní nevypadala, že je ve své kůži, jsem chápal. No, že mi dneska zavolala, že si potřebuje promluvit, to už mi tak normální nepřišlo. Ona, obvykle hrdá a neúprosná, razantnější než já, občas i uštěpačná, si rozhodně přede mnou nevylévala srdce. Ne, pokud nešlo o něco skutečně závažné, neboť na takové to ženské klábosení měla vždy některou ze svých kamarádek, jejichž jména jsem si nikdy nezapamatoval. Promluvit si za mnou přišla jen jednou, a to když jí umřel mladší bratr – tehdy byla tak v šoku, že skoro nemluvila, každé slovo jsem z ní musel páčit.

Bouchli dveře, slyšel jsem šramot. „Miláčku?“ zavolal ženský hlas. Nereagoval jsem. Za chvíli se hluk začal šířit z kuchyně. Nevím, kolik jsem tam tak seděl, jestli půl hodinu nebo víc. Najednou se zvuk podpatků se blížil k ložnici, a to mě vyrušilo z přemýšlení. Rychle jsem košilku zakryl peřinou, a tvář si schoval do dlaní. Seděl jsem na své straně postele, tváří k oknu, zády ke dveřím. „Miláčku?“ zeptal se znovu hlas, tentokrát udiveně. Mírně jsem zaklonil hlavu a otočil se: „Ano?“

„Nevěděla jsem, že jsi doma. Proč jsi se neozval?“

Vím, že byla zvědavá, no její hlas byl protkaný nezájmem, spíš otázka ze zvyku než snaha dozvědět se pravou příčinu. Neodpověděl jsem. Rukou mě pohladila po hlavě, a pak zašeptala, že se půjdeme navečeřet. Šel jsem za ní jako pejsek, přičemž jsem cítil nejistotu.

Na stole stály sklenky s vínem, už nalitým. Andrea je vzala do rukou,a jednu mi podala. Vzal jsem si ji, a pozvedl na přípitek. Když jsem si odpil, náhle se na mně podívala a potichu řekla: „Nevydržím to. Nemůžu spát, nemůžu myslet na nic jiného.“ Znepokojeně jsem se na ni podíval, na jídlo jsme už oba zapomněli. „Vím, že poslední dny pro tebe nebyli právě lehké, ale věř, že i já si vytrpěla hodně. A,“ i přesto, že se tvářila stejně odhodlaně, jemné zakolísaní melodie hlasu ji prozradilo, „A pochopím, když mě třebas i opustíš nebo řekneš, že jsem netvor. Ano, možná jsem. A…a,“ po tváři se jí svezla slza. Přiskočil jsem k ní, vzal jí skleničku z ruky a obě, mou i její, jsem položil na stůl. Pak jsem ji opatrně objal. Tělem jí projel záchvěv, cítil jsem ho. „Tak?“ zeptal jsem se opatrně. Chvíli bylo ticho, pak jsem u ucha ucítil mírný závan, když vyřkla ona slova: „Jsem spankerka.“

Plesk. To byla pro mě rána. A pěkně bolela – předpokládám, že přinejméně tak, jak teď bolel Andreu zadek. Chvíli jsem to musel prodýchat. A pak – plesk – přišla další. Navrhla mi, abychom to zkusili. Protože, když jí miluji, tak to kvůli ní zkusit můžu. Kdoví, možná se mi to zalíbí. Plesk. A prý, když ne, odejít můžu vždy. A tak jsem tam stál, a ona mi – prásk – podávala vařečku. Jen jsem nechápavě zíral. A když si přede mnou začala rozepínat kalhoty, tak to, plesk, byl další šok. Asi jsem očekával, že nepůjde tak zhurta. Možná, kdyby si nechala alespoň ty pěkné krajkované kalhotky. Plesk, ta sedla, cítil jsem to podle mírného chvění Andreina těla. Stejně tak sedla i mně ta rána z nebe, když si přede mnou začala stahovat kalhotky. A ještě další, když se zcela dobrovolně a klidně položila přes křeslo. V hlavě mi hučelo, v místnosti bylo dusno, napětí přímo elektrizovalo a Andrein jemně červený zadeček přesně vystihoval situaci, v jaké jsme se oba nacházeli. Byl jsem zmatený, no ne proti. Odložil jsem vařečku do skříně, a když jsem otočil k Andreji, ona už stála, kalhoty i kalhotky u kotníků, v celé své kráse. Vypadala něžně a nevinně, i přesto, že jí tváře hořely a na rtech se jí usadil trošku škodolibý úsměv.

Jediné, co jsem nevěděl bylo, jak se s touto novou situací naučit fungovat. Hned na začátku jsem udělal pěknou botu – pověděl o tom svému kamarádovi. Tedy… bývalému kamarádovi, neboť onen člověk se jaksi nedokázal smířit s touto skutečností. Holt, potřeboval jsem se někomu svěřit, znát něčí názor. Někoho, kdo s tím nemá zkušenosti. Marně jsem mu vysvětloval, že jsem úplně normální a na našem přátelském vztahu se nic nemusí změnit, nepochopil to. Teď jsem to byl já, komu myšlenka na spanking nedala spát. Přál jsem si být na jiné planetě, někde daleko, od netolerantních lidí, kteří neuznávají nic, s čím nemají osobní zkušenost – kterou mimochodem odmítají získat, takže se pořád pohybují v začarovaném kruhu. Pod očima se mi začali tvořit kruhy, nálada mi postupně klesala, a s nepochopením, ba přímo odporem, jsem se potýkal na každé straně. Naše hrátky občas proběhli i v trochu ostřejší verzi, takže sem tam zůstali i následky – ne vždy se dala schovat drobná modřinka, hlavně když si můj miláček usmyslel jít v kraťounké minisukni k mým rodičům na nedělní oběd. Najednou se ze mě stal tyran který bije svou ženu – to i přesto, že jsme se navenek jevili jako každá jiná zamilovaná dvojice. Hlava mi opět třeštila, cítil jsem se mizerně a uvažoval nad tím, že jsem se do této maškarády neměl dát nikdy zavléct. Překročil jsem snad onu pomyslnou hranici mezi normálností a šílenstvím? Nebo jsem udělal chybu někde jinde? I to byli otázky, které mi vířili hlavou, když jsem bral do ruky pásek a pohledem naznačil své přítelkyni, že se má ohnout. Se zalíbením jsem se díval na její obliny a volnou rukou jí přejížděl po nahém zadečku. I když bych byl sebevíc rozladěný, tahle situace mně pokaždé dostala do zvláštního transu, nemohl jsem se zlobit nepříčetně, jednoduše nemohl. Jednak bych mohl tomu krásnému tělu ublížit, jednak se to nedalo z čistě duševní stránky. Rozpřáhl jsem se a na Andreino pozadí dopadla první rána. Cítil jsem její zaražení, obvykle jsem začínal rukou, pro rozehřátí a pro laskání. Potom druhá, třetí, čtvrtá. Plesk, plesk, plesk. Mezi jednotlivými ranami jsem ji z času na čas opatrně a něžně pohladil. A také jí pokládal některé z otázek, které mně poslední dobou trápili. Tentokrát byla ona má terapeutka – a kdoví, možná se některé z jejích rad budou dát využít i v praxi. Nebil jsem ji silně, to bych si nedovolil, protože jsem miloval každou část jejího těla, oddaně a bezpodmínečně, stejně tak jako ona mně. Protože ve světě spankingu se dá milovat pouze takový stylem.