19.8.11

Svitky starších


Následující text je všeobecně považován za apokryf. Předpokládá se, že byl sepsaný v mnohem pozdější době, než o jaké pojednává. Osoby a místa, kterých se děj týká mohou být líčena nepřesně, nebo zcela chybně. Doporučujeme jej proto vnímat nikoliv jako historický text, nýbrž pouze jako svědectví doby v níž vzniknul
Komentáře princezny Irulán

Prastaré archívy obsahují nespočetné množství příběhů, v nichž vystupují jak významní panovníci, udatní bojovníci a mocní kouzelníci, tak i lidé docela obyčejní, jimž bylo zkrátka předurčeno zasáhnout do chodu dějin. Jejich jména a činy jsou dodnes připomínány pro zábavu i poučení u táborových ohňů, domácích krbů i při slavnostních hostinách. Je tedy s podivem, že v žádné knihovně nenalezneme zmínku o tom, čím se proslavila Zorka W. z planety Země, přestože právě tento nepatrný střípek mozaiky, nadlouho ztracený v proudu času, klasickým dějepravcům scházel (především těm, jež se zabývali otázkou, jakým způsobem mohl Dagoth Ur, v textu jmenovaný jako Zlatá maska, nejlepší přítel, vojevůdce a nakonec i vrah krále Nerevara, zatracený, opuštěný a zapomenutý, znovu nabýt takové moci, která málem smetla vládnoucí Tribunál a téměř zmařila vše, co se tito tři pozemští bohové snažili po celá staletí vybudovat). Tento krátký traktát bohužel nemůže obsáhnout legendu celou, pročež se zaměřuje pouze na nová a doposud neznámá, nebo mylně interpretovaná fakta. Případným zájemcům o hlubší studium doporučujeme prostudovat legendu v původním znění v některé z císařských veřejných knihoven.

marginálie neznámého autora

Zorka byla s ostrovem docela spokojená. Ryby v moři zde sice byly stejně dravé jako na Arrakis, ale krajina působila rozhodně přívětivěji. Nekonečným písečným pláním a smrdutým labyrintům síče nikdy nepřišla na chuť. Zato nyní si připadala bezmála jako princezna. Bydlela ve velikém domě nedaleko pevnosti Královské stráže, která díky zubatému cimbuří a množství věží vypadala jako hrad z pohádky. Přímo z okna svého pokoje viděla na ebonový menhir obtočený kamenným drakem. Ráda si toho draka prohlížela zblízka. Fascinovalo jí, s jakou precizností sochař vytesal každou šupinku dračí kůže, každý jedovatý osten. Občas se po těch ostnech vyšplhala drakovi na hřbet, posadila se obkročmo před křídla a vyhlížela v průzračném ránu hlavní město postavené kdysi dávno z umělých ostrovů až na druhé straně zálivu. Usadil-li se pod menhir nějaký žebrák, s chutí mu plivla za krk a podíval-li se ten nebožák vzhůru, ani se nenamáhala schovat. Naopak na něj ještě udělala dlouhý nos. O žebráky se v přístavu nikdo nestaral. Jeden z nižších představených z Cechu čarodějů jí sice okřiknul, že zkamenělý drak je jednou z nejvzácnějších relikvií na ostrově a pohrozil jí uřknutím, v případě, že ihned nesleze dolů, Zorka si ho ale nevšímala. Dobře věděla, že dokud se jí bude Dvorní dáma zastávat, žádný smrtelník se neodváží zkřížit její cestu. Trůnila tedy dál na drakovi jako na obrovské prolézačce, plivala na kolemjdoucí a náramně se bavila jejich kyselými obličeji.
Zorčinou druhou nejoblíbenější zábavou bylo sbírání hub. Houby na ostrově dorůstaly obřích rozměrů. Byly vyšší, než většina pozemských vzrostlých stromů a klobouky měly tak široké, že se pod nimi v deštivém počasí dokázala schovat celá karavana i se zvířaty. Za zlaťáky, které Zorka vzala Dvorní dámě z bezedné truhly si od pašeráků zakoupila několik svitků s ohnivými kouzly a těmi pak sestřelovala houby jako na kuželkové dráze. Řítící se kolosy vždy doprovázel otřesný rachot a zvířata která právě přišla o svůj domov v panice prchala do všech stran. Když byly posléze její krádeže odhaleny, brávala si s sebou na procházky sluhu Johana a nutila jej, aby podtínal ony velikány tupou skřetí sekerou, kterou našla zahrabanou ve sklepě pod hrachem, na němž si měla odpykat svůj trest za zpronevěru královské zlaté rezervy. Nutno dodat, že si svými kousky záhy získala pozornost nejen Cechu zlodějů (a to i přes počáteční nevoli všech poplivaných žebráků, které tato pololegální organizace do jednoho sdružovala), ale i neblaze proslulého Morag Tongu, neboť obě skupiny v ní brzy rozpoznaly ty veledůležité vlastnosti a sklony, které přízemní měšťané, zavalití kupci a začínající věštci ocenili leda slovy jako: „Roste tak akorát pro šibenici.“, či něčím podobně přihlouplým. Osud však měl pro slečnu Zorku, dovršující právě už bůhví pokolikáté svůj dvanáctý pozemský rok, docela jiné plány.
Všechno to začalo jednoho protivného sychravého dne, v komnatě, jež sloužila dívce za dětský pokoj. Déšť už sedmý den bez přestání omýval promaštěné kusy papíru jež visely v okenicích místo skla od té doby, co je Zorka nedopatřením rozstřelila kuší na medvědy. Nyní si však hrála na domácnost. Dřepěla na jednom zlatě vyšívaném gobelínu, který pro tento zvláštní účel sundala z chodby, a na staré okované truhličce s plochým víkem servírovala svým oblíbeným hračkám odpolední melanžovou kávu.
Náhle zaburácel hrom a místností problesklo ostré modré světlo. Provizorně stlučené okno se rozlétlo dokořán a průvan zhasil naráz všechny svíce a pochodeň. Místnost se naplnila sirným zápachem. Déšť byl nyní tak hustý, že skrýval i kamenného draka venku, přestože nemohl být od domovních dveří vzdálen víc jak deset či patnáct kroků. Do pokoje přibyl další host.
Zorka přesvědčená o své nedotknutelnosti se tím však nenechala vyvést z míry. Zkrátka jen vytáhnula z příborníku další šálek, naplnila jej kávou a přistrčila před cizince. Cizinec zareagoval téměř okamžitě, lehce se uklonil a posadil se po turecku mezi pana Medvěda a velkého gumového brachiosaura Bětulu.
Cizinec měl tmavou pleť Temných elfů, nepřirozeně protáhlé prsty na rukou a strnulou zlatou masku podobající se slunci, která plynule přecházela v nárameníky. Oděn byl velice spoře, jen do rudé bederní roušky. Na nohách neměl střevíce, ani sandály, což Zorku přivedlo na myšlenku, že nejspíš nebude místní. Nejpodivnější na něm však byla zlatavá aura okolo celého těla, která prozářila pokoj v tomtéž okamžiku, kdy ostatní zdroje světla pohasly.
Cizinec pil svou kávu v tichosti a Zorku napadlo, že by jaksi ráda pokračovala ve hře, kterou Cizinec svým efektním příchodem přerušil, avšak zároveň s tím si uvědomovala, že v jeho přítomnosti nedokáže navázat nit svého vnitřního monologu. Vlastně se nedokázala soustředit vůbec na nic, neboť cizinec vyzařoval mnohem víc než jen viditelné světlo. Tři trojúhelníkové štěrbiny proražené místo očí měly jakýsi hluboký hypnotizující účinek.
Konečně cizinec promluvil: „Děkuji vám za pohoštění mladá dámo. Jistě nebudete proti, když vám budu chtít vaši laskavost náležitě oplatit.“
Hlas měl medový. Dalo by se říct až příliš sladký na Temného elfa.
„Doprovodila-li byste mě na mé sídlo v nitru Červené hory,“ pokračoval Cizinec. Těžko říct, mínil-li to jako příkaz či otázku. V tom podmanivém hlase bylo obojí.
Zorka se oklepala.
„Vždyť venku leje jak z konve a k Červené hoře je to i blechou půl dne cesty.“
„Ach,“ pronesl Cizinec pobaveně, „to nic není,“ a luskl dlouhými prsty.
Zdálo se, že sedí pořád na tomtéž místě, gobelín, truhla, porcelán i Medvěd s Bětulou. Jen zdi pokoje jakoby odstoupily kamsi do šera a podlaha už nebyla docela rovná. Zorka se rozhlédla a zaradovala se. Seděli nyní s Cizincem na velikém balvanu pemzy uprostřed ohromného lávového jezera, na samotném dně Červené hory. Jícen sopky odtud vidět nebyl, zato zde však stála, obklopená lešením, ta největší bronzová socha, jakou si umíte představit. Zorka odhadnula, že by se jí za nehet u malíčku klidně vešel školní autobus, ale je známo, že děti vidí skutečnost jinak než dospělí.
„Páni! Tak vy’ste sochař? Máte to tu hezky zařízené,“ pochválila Zorka interiér sopky.
„Už stovky let jsem tu nic neměnil,“ odvětil cizinec a otáčel maskou pomalu doleva i doprava, jakoby se chtěl ujistit o pravdivosti svých slov.
„Máte to tu prostorné a taky vám sem neprší,“ pokračovala Zorka a po očku přepočítávala, jestli se sem spolu s ní přenesly i všechny její hračky a nesklouzla-li snad některá nedopatřením do žhavého magmatu, který je obklopoval, bublal, syčel a hýřil všemi odstíny červené a černé.
„Zde, prsten, který vám věnuji funguje jako instantní přenašedlo. Můžete si sem přijít kdykoliv hrát.“
Zorka natáhla ruku po prstenu, ale vzápětí ucukla.
„A co za to?“ zeptala se podezřívavě.
„Máte pravdu,“ usmála se Zlatá maska „Je dobrým dunmerským zvykem dary nejenom přijímat, ale též dávat. Nemáte snad v rodině nějakou elfí přízeň?“
Zorka se na sebe v duchu zlobila: „Ksakru! Mohla jsem ten prstýnek mít jen tak, zadarmo, a teď abych tomu kominíkovi něco dávala! Že jsem radši nedržela klapačku!“
Cizinec mezitím přejížděl pohledem Zorčin skromný majetek. Nejprve se zastavil na brachiosaurovi Alžbětě („Toho nedám!“ pomyslela si Zorka). Z dinosaura sklouzl na pana Medvěda („No, možná. Podle toho, jestli by k tomu prstýnku ještě něco přihodil) a poté na hadrovou panenku z balení minerální vody („O tom by se dalo uvažovat.“). Nakonec ulpěl na dětském mečíku, zmenšené napodobenině trpasličího meče se svítícím krystalem místo čepele („Už si s ním sice skoro vůbec nehraju, ale...“).

Adab, neodbytná vzpomínka projela v tu samou chvíli Zorce hlavou. Vybavil se jí onen den, kdy se poprvé dostala na ostrov, jakoby to bylo včera. V císařském hlavním městě jí uvěznili za nelicencovanou žebrotu mladistvých na otevřeném prostranství. Ona však našla ve své kobce tajné dveře a uprchla na svobodu. Teprve později, poté co jí Královská stráž opět zatknula, se od spoluvězňů dozvěděla, že podobné chodby vedou z každé cely. Vědí o nich všichni zločinci, ale nepoužívají je. Chodby byly totiž zbudovány samotnými žalářníky a to za jediným cílem, totiž přitížit znovuchycenému vězni před soudním dvorem a navýšit tím jeho už beztak absurdně nepřiměřený trest.
Zorka byla za nepovolenou žebrotu a pokus o útěk odsouzena k zmrskání na pranýři, opakovanému topení v koši a nakonec nabodnutí na kůl, ovšem s přihlédnutím k jejímu nízkému věku, humanoidní rase, dívčímu pohlaví a dosavadní trestní bezúhonnosti, jí byl trest snížen pouze na pranýř a následné rozlámání v kole. Soudce přitom projevil neslýchanou shovívavost, když povolil případným zájemcům dívčiny ostatky po uplynutí vyměřeného trestu pohřbít.
Zorka se toho rána vlekla k pranýři jako tělo bez duše. Ještě nikdy nedostala výprask za přítomnosti zbytku města a nedovedla si představit, jak by z takové situace mohla vyváznout bez ostudy. Nebylo to sice poprvé, co jí někde chtěli popravit. Například nedávno byla obviněná v Texasu pro vraždu šerifa jisté západočeské vzdělávací instituce. To byla ale mnohem důstojnější událost s farářem, konopným provazem, židlí a překrásným stromem na šibeničním vrchu. Však také její poslední slova zněly: „Ničeho nelituju!“, ale teď?!?
Kat uchopil březovou metlu.
V tom samém okamžiku se ze shromážděného davu zvědavců ozval jasný, důstojný hlas jakési starší, velmi noblesně ustrojené dámy: „Elsevíro! Zadržte mistře, to je přece má dcera Elsewhir!“
Jak už čtenář možná správně tuší, byla tou spanilou ženou právě Dvorní dáma, která si spletla Zorku se svou pohřešovanou dcerou. Exekuce byla přerušena, kat si vzteky strhnul kápi a Dáma pomohla dívce z pranýře. I obyčejným dvořanům Tribunálu prokazovali lidé v těch dobách posvátnou úctu a jejich slovo bylo víc než zákon. Dav se počal zklamaně rozcházet.
Zorka netušila, pomohla-li jí více pomatenost Dvorní dámy, či její dobré srdce. Připadalo jí však podivné, že už jí nikdy víc Elsevírou nejmenovala, přestože jí jinak jako pěstounka zahrnovala péčí téměř mateřskou a návdavkem jí věnovala všechny Elsevířiny statky, především hračky, ale i šaty (Zorka je nenosila, neboť tričko a plisovaná sukně ze Země jí připadaly mnohem praktičtější než všechny vyšívané, nařasené šaty a hábity dohromady). Mezi hračkami tenkrát našla i mečík s křišťálovým břitem. Hrála si s ním pozdě do noci, a když jí přišla Dvorní dáma zkontrolovat, stačila jej jen narychlo uklidit pod postel, dřív než hupsnula do peřin, předstírajíc tvrdý spánek. Tu samou noc, kdy poprvé spala v cizím pokoji se jí zdál ten děsivý sen.

Adab pominul tak náhle, jako vyvstal a Zorka se ještě stále nerozhodla mezi dýkou a hadrovou panenkou.
„Panenka má asi menší hodnotu ve zlatě, ale je moje a já už jí mám tak dlouho,“ říkala si Zorka v duchu.
„Ovšem ta dýka už je teď taky moje!“ ubezpečila se vzápětí, „Dobře se s ní kuchaj žáby a dravý ryby, ale nedá se s ní hrát na domácnost.“

Ale co ten sen? Je možné, že by ta dýka byla nějak očarovaná a způsobovala špatné sny?.

Zlatá maska seděla nehybně. Vypadalo to, že si Zorčina vnitřního boje vůbec nevšímá, ačkoliv hltala každé jeho slovo. Uměla číst v lidech a co víc, uměla jimi manipulovat přesně tak, jak se jí to v tu chvíli hodilo. Navenek však šlo jen o pouhou formalitu, obřadní rituál.

„Klidně si tu dýku nechte, já už si s ní stejně vůbec nehraju,“ vyhrkla Zorka, aby nějak definitivně zpečetila své rozhodnutí. (Čert vem dýku, prsten bude mnohem lepší.)

Ten sen! Ten sen! Ano, dobře že se ho zbavila! Ten mečík byl určitě prokletý. Alespoň už se jí nebude zdát o... o... no o těch protivných věcech.

„Dáte si ještě kávu?“ zeptala se Zorka a zvedla konvici k Cizincově šálku, aby nějak zaplašila ty trudné představy..
„Děkuji, jste velice laskavá,“ odvětila zdvořile Zlatá maska, ovšem šálku se ani nedotkla. Velmi pečlivě teď zkoumala trpasličí dýku. Dlouhým prstem přejela nápis na čepeli: Made by Kagrenac, Kagrenac‘s Tools inc., Red Mountain District.
Na chvíli se Zorce zdálo, jakoby se zář kolem masky radostně tetelila. Nevěnovala tomu však zvláštní pozornost, neboť se sama zrovna opájela fantastickým kouzlem Cizincova prstenu.
„Otočka vlevo a jsem v sopce. Otočka vpravo...“
Stěny pokoje se pomalu vracely na svá místa. Zorka ihned seznala, že místnost bez Zlaté masky potemněla, a připadala jí nějak pustá a smutná. Veselé bublání lávy nahradilo monotónní bušení kapek do kočičích hlav na ulici. Teplo vystřídal chlad blížícího se večera, který sem pronikal nedovřeným oknem. Otočila znovu rychle prstenem.
Vlevo... sopka! Vpravo... pokoj! Vlevo... sopka! Pokoj, sopka.
Zorku napadla báječná hra! Rozhodla se vyzkoušet, kolikrát se stihne přemístit z Červené hory do domu Dvorní dámy, během jedné minuty. Podívala se na své hodinky a otočila prstenem. V ten samý kratičký okamžik, kdy se rozplynula na jednom místě, ale ještě dřív, než se kolem zhmotnily stěny pokoje, jí jakási neomalená síla popadla za ucho a dosti nešetrným způsobem táhla kamsi vzhůru. Zorka tu bytost neviděla, ale cítila prsty, které jí kroutily uchem. Ostrov pod ní se kvapem zmenšoval a brzy se proměnil jen v nepatrný cíp mnohem většího kontinentu, zahaleného mraky.
Ocitla se v kosmickém prostoru, který by nejednomu astronavigátorovi pořádně zamotal hlavu. Vesmír tohoto světa měl totiž několik zvláštností. Především byl geocentrický. Zorka si vzpomněla na obrázek ze studovny: Sluneční soustava uprostřed jakési sféry. Pamatovala si, že všechny hvězdy, včetně slunce kterému zde říkali Magnus, jsou od planety stejně nekonečně vzdálené, neboť se nejedná v pravdě o hořící koule plynu, nýbrž jde o jakési dírky, jimiž dovnitř sféry vniká Aetherium.
Zorka měla zvláštní pocit že během té vynucené cesty nestoupala skutečně vzhůru, nýbrž že se svět kolem ní smrsknul. Domnívala se, že kdyby chtěla, mohla by natáhnout ruku a dotknout se povrchu planety, ohmatat její pohoří a brouzdat se jejími oceány.
„Kde je ta dýka? Měla jsi jí přece hlídat!“ promluvila bytost, které si teprve teď všimla. Pleť měla tmavě šedivou, obdobně jako Zlatá maska, ale jaksi sametovější. Její téměř ještě dívčí obličej vynikal přísnými rysy. Zorka se ušklíbla při představě, že by se měla nechat komandovat od někoho, komu je možná jen o pět nebo šest let více než jí samotné.
„S někým si mě pleteš. Já tě vůbec neznám,“ prohlásila sebejistě, ale nebyla to pravda. Znala tu bytost ze svého snu. Z toho snu který se jí zdál první noc poté co se nastěhovala k Dvorní dámě.
„Víš kdo já jsem ty bídný lidský červe? Jsem Azura! Královna noční oblohy, vládkyně soumraku a úsvitu, strážce jedné z nespočetných bran do Aetheria.“
Vlající havraní vlasy jí při té plamenné řeči utvořily kolem hlavy černou svatozář, pleť ještě více potemněla a dlouhá tmavě zelená sukně, jediný kus oděvu který měla na sobě, sebou zmítala jakoby jí smýkaly poryvy Azuřina hněvu.
Zorka jí přehlédla dlouhým kritickým pohledem.
„Víte, být mi tolik co Vám,“ odtušila s přehnanou důstojností, „koupila bych si na Vašem místě, pro podobné exhibice alespoň nějakou slušivou podprsenku.“
Více říci nestihla, neboť vzápětí se na ni Azura dlouhým skokem vrhnula a ledovou rukou jí pevně stiskla předloktí.

Adab který následoval jí připomněl polozapomenutý sen do těch nejmenších podrobností. Přičítala jej tehdy otřesu který utrpěla, když se dozvěděla, jaký osud jí čeká na pranýři. Sen obsahující minulost, přítomnost i budoucnost. Zavázala se v něm, že bude pokračovat ve střežení trpasličí dýky, avšak že úmluvu nedodrží věděla ještě dříve, než stačila slib zpečetit. Viděla dokonce, jaké to pro ní bude mít následky. Všechno jakoby se to odehrálo naráz.

„Ne! Počkejte! Já to tak nemyslela!“ vykřikla Zorka v zoufalém prozření, zatímco jí Azura vlekla za sebou k většímu z obou satelitů planety, červenému měsíci Jone.
„Můžeme se přece domluvit! Vrátím mu ten prstýnek a on mi dá tu trpasličí dýku.“ snažila se smlouvat, ale to už si Azura sedala doprostřed vykousnutého měsíce, jakoby to byla obyčejná pohovka, a přehodila nohy přes jeho okraj.
„Pozdě, příliš pozdě!“ pomyslela si Zorka, když jí Azura s nesmírnou lehkostí, jakoby nevážila více než kolibří pírko, přitiskla na svoje kolena.
Kolem dokola nebyl nikdo, kdo by se jí mohl zastat.
Zorku v tu chvíli napadlo, že člověk může svému osudu dlouho unikat, ale dříve či později stejně zakopne a osud ho zvalchuje.

Azura vládla silou, která by jí v pozemském měřítku umožnila rozpoutat zemětřesení, rozbouřit klidný oceán stometrovými vlnami, nebo vyhladit rozlehlé pohoří v rovinatou pláň, o čemž se Zorka přesvědčila na vlastní kůži.
Celý vesmír i několik přiléhajících dimenzí se záhy otřásalo jejím neartikulovaným řevem a kvílením. Dokonce i pozemský satelit Arecibo nedaleko Puerto Rica, zapojený do programu CETI, vyhodnotil tento signál jako prokazatelně extraterestální. Bohužel se vědcům nepodařilo zaměřit zdroj signálu dříve než umlkl. Doktor Frank Donald Drake se nechal slyšet, že signál nebylo možno zaměřit, neboť vycházel odevšud a zároveň odnikud. Pro pozemské vědce je tato událost dodnes předmětem sporu.

Signál trval přesně tři minuty dvaatřicet vteřin, během nichž se do pravidelného rytmu jež udávala Azuřina dlaň ozývaly nejrozmanitější kletby, sliby, kvílení a pláč.
Konečně se Azura vybouřila a pustila vzlykající Zorku ze svého klína. Ta se pokusila okamžitě utéct, ale nohy jí pouze bezmocně kopaly vzduchoprázdnem, docela jako v onom snu.
„Ta dívka, kterou jsem pověřila střežením dýky před tebou, raděj položila vlastní život, když se měla bránit banditům, jež přepadli karavanu jejího otce. Než by riskovala, že by jí bandité přemohli a dýku sebrali, raději svou jedinou zbraň vůbec nevytasila. Místo toho v nestřežené chvíli, uprostřed nejlítějšího boje, zahnala svého koně, který pak sám našel cestu zpátky až do domu její matky. Bandité se dle očekávání nevydali pronásledovat samotného koně bez jezdce, navíc s obyčejným dětským sedlem v němž byla dýka uchována, neboť vítězství se již klonilo na jejich stranu a oni si slibovali bohatý zisk z ukořistěné karavany,“ řekla Azura chladným hlasem.
Bezmocná Zorka si dřepnula na bobek k Azuře zády a tiskla si oči v marné snaze probudit se z tohoto ošklivého snu, stejně jako když se jí zdál poprvé. Bezvýsledně.
„Ty nepatříš do našeho světa,“ pokračovala Azura, „Vplížila ses sem některou z otevřených bran do zapomnění a stejnou cestou teď odejdeš.“
Zorka vynikala mimo jiné též svojí trucovitostí a než se otočila, aby zjistila, že je Azura pryč, uplynulo ještě několik dalších minut.
„Heej,“ zavolala do prázdného prostoru kolem sebe, „A jak se mám odsud asi dostat?!“
Žádná odpověď. Zkusila to tedy znovu, ale vesmír pohltil její slova mlčky, tak jako předtím.
„Ty čůzo pitomá!“ zaječela Zorka bez sebe vzteky.
„Prdím ti na tvojí dýku a prdím na nějakou krávu, co se nechá prošpikovat jak svatej Šebestián jen proto, že byla příliš posraná, než aby se s ní alespoň pokusila bránit!“ zařvala z plných plic.
V nastalém tichu se náhle vzedmulo cosi hrůzostrašného.
Jedna maličká hvězdička se odlepila ze svého místa a pomalounku se snášela dolů. Zorka to nejprve pocítila jako mravenčení a potom uslyšela ten zvuk. Nejprve byl slabý, ale postupně sílil, jak hvězdička rostla. Když už byla velká jako tenisový míč, spatřila Zorka dlouhý chvost prachu a ledových částic. Kometa! Na výletě se strýčkem Žilinem jich viděla spousty. Ve XXII. století postavili lidé kolem Země geostacionární prstenec, aby se před podobnými poutníky z vesmíru chránili. Zde ale žádný prstenec nebyl.
Zorka se pokusila důstojně ustoupit o několik kroků a schovat se za vykousnutý měsíc, ale nohy jí v beztížném stavu zkrátka nesloužili. Obrátila se proto na břicho a plavala prsa. V tu chvíli už jí pekelný hřmot prostoupil celým tělem, a kometa za jejími zády nabyla úctyhodných rozměrů. Pozorný divák už by nyní v kráterech a roklích mohl rozeznat obrysy mladého dívčího obličeje, podobně jako kdokoliv z vás může spatřit na noční obloze umrlčí lebku, pohlédne-li na Měsíc.
Zorka se zoufale ohlédla přes rameno.
„Počkej! Já to tak nemyslela!“ zabědovala tváří v tvář apokalypse.
„Nemusíš se přece hned rozčilovat! Omlouvám se! Slyšíš? Mrzí mě co jsem o tý holce řekla!“
Přes ohlušující rachot už se Zorka sama neslyšela.
Kometa teď vyplňovala polovinu celé oblohy a ukryla Zorku i měsíc Jone do svého stínu.
Vyťatý políček odmrštil Zorku tak prudce, že v určitém bodě své dráhy vstříc nekonečnu překročila rychlost světla. Realita se slila v legrační spořič obrazovky a pak se čas v  kotrmelci obrátil naruby a počal ubíhat pozpátku. Zorce se zvednul žaludek.
V jednom šíleném okamžiku ji Azura znovu ohnula přes koleno, ale s každou ránou, kterou jí uštědřila jí pozadí štípalo méně a méně, až byla nakonec opět docela fit, jakoby vůbec žádný výprask nedostala. Potom neuvěřitelnou rychlostí prolétla atmosférou planety, několikrát přeskočila ze svého pokoje do nitra sopky a zpátky, vzala Zlaté masce dýku, vrátila jí prsten, pemza kolem se proměnila v prkennou podlahu a melanžová káva z hrníčků Bětuly a pana Medvěda přeskočila sama od sebe úzkým hrdlem zpátky do konvice.
V pokoji byl klid. Pochodeň a svíčky plápolaly, zatímco za zavřeným oknem omýval déšť ze zkamenělého draka popel, který až sem čas od času zavál vítr z pustých plání kolem Červené hory.
Zorka seděla na gobelínu a žmoulala si sukni.
„Co by se mohlo stát, kdybych mu místo dýky dala za ten prstýnek jen tu hadrovou panu?“
Vtom rána a blesk... Do pokoje přibyla Zlatá maska.
„Víte, pane,“ pronesla Zorka zamyšleně. „všechny tyhle daedrické princezny a lokální bůžkové, to je pravé peklo. Co si o sobě vůbec myslí?“
Zlatá maska překvapeně povytáhla pod maskou obočí.
„Akorát buzerujou!“ řekla Zorka a nalila Zlaté masce kávu.
„Jste nesmírně laskavá.“ řekla Zlatá maska s prazvláštním pocitem deja-vu.
„Když vám dám ten mečík, dokážete zařídit, aby mě ta čůza víckrát neotravovala?“
„Promiňte?“ otázala se Zlatá maska zdvořile.
„Myslím tu krávu Azuru.“
„Ovšem,“ řekla Zlatá maska bez zaváhání.
„Tak je vaše,“ řekla Zorka a podala Masce dýku.
„Hej! A co prstýnek?“ stačila ještě vykřiknout, ale už bylo pozdě. Maska se i s dýkou vypařila v oblaku sirného dýmu.
Klika cvakla a do šeré místnosti vstoupila Dvorní dáma.
„Uvšechvšudy děvče! Cos tu zas prováděla?“
Dvorní dáma obešla pokoj a znovu zapálila všechny svíčky. Potom se obrátila zpátky k Zorce.
„Podívej se na ten gobelín!“ zhrozila se, když si ve světle znovu prohlédla místnost.
Zorka sklouzla pohledem na místo, kde ještě před chvilkou seděl Cizinec. V gobelínu zela vypálená díra a vzduchem se krom sirného zápachu nesl také smrad spálené tkaniny.
„Neřekla jsem ti snad stokrát, že všechna ohnivá kouzla jsou v mém domě zakázaná?“ mračila se Dvorní dáma.
„Ale...“ začala Zorka, ovšem Dvorní dáma jí gestem ruky zarazila.
„Jen se nevymlouvej! Tak mám pocit, že už jsem tě dlouho neposlala klečet do sklepa, když mi tu vyvádíš takové kousky. Víš jak byl ten gobelín vzácný?“
„Ksakru! To jsem nebyla já, ale ten pitomej Cizinec!“ vykřikla Zorka rozzlobeně, ale hned nato si zakryla rukou ústa, protože z výrazu Dvorní dámy jasně vyčetla, že tentokrát přestřelila. Dvorní dáma byla ženou jemných mravů, učila Zorku spisovně mluvit a nesnášela obhroublou řeč.
„Tak dost! Už toho mám vážně dost! Nejenže kradeš, lžeš a ničíš majetek mého nebožtíka muže. Teď budeš na mě ještě drzá?!“
Do pokoje vstoupil sluha Hans.
„Má paní,“ naklonil se diskrétně k Dvorní dámě, „je tu nějaký muž. Prý by si s vámi rád pohovořil v soukromí.“
Dvorní dáma se otočila k odchodu.
„Spolu si to ještě vyřídíme,“ slíbila Zorce a zavřela za sebou dveře.
Zorka popadla ručně iluminovanou obrázkovou knížku pohádek pro děti a rozháněla s její pomocí smrdutý vzduch po místnosti. Potom sklidila z truhly porcelán, posadila se na vypálenou díru a otevřela si knížku zhruba uprostřed.
Schody zaskřípaly.
Ve dveřích stanul urostlý muž v zářivém brnění Královské stráže.
„Kde je ta dýka?“ zeptal se rytíř, aniž by se představil, natožpak prokázal Zorce patřičnou úctu, kterou se slušelo prokazovat dětem ze zámožnějších rodin.
„Jaká dýka?“ optala se nevinně Zorka.
„Trpasličí dýka s čepelí z modrého krystalu.“
Zorka se jen usmála a pokrčila rameny.
„Před čtvrt hodinou se k nám přemístil spěšný posel z Cechu čarodějů. Prý zaznamenali značné poruchy magikvarkového pole v okolí tohoto domu. Máme zato, že dýka zde není v bezpečí.“
Zorka opět jen pokrčila rameny. Za rytířovými zády se vynořila Dvorní dáma.
„Buďte bez obav, já to vyšetřím. Zatím se můžete posadit v salónu.“
Rytíř s rachocením odešel a Zorka s Dámou v pokoji osaměly.
„Kde máš ten mečík, co jsem ti dala na hraní?“ udeřila na Zorku Dvorní dáma.
„Já nevím kde je,“ odpověděla Zorka popravdě.
„Tak ty nevíš?“ protáhla Dvorní dáma.
„Ale Hans tvrdí, že když ti nesl porcelán, ležela ještě tady na koberci.“
Zorka se bezděky zamračila. Tohle si Hans ještě vypije!
„Já už jí nemám“ pravila prostě.
„Už zase lžeš? Poslouchej, jestli mi okamžitě nepovíš, kam jsi tu hračku zašantročila, tak...“
„Tak co?“ skočila jí do řeči Zorka, „pošlete mě klečet do sklepa mezi krysy? To je toho!“
Ve víru vášní se vzpurně postavila zapomínajíc dočista, že pod zadkem skrývá propálenou díru v gobelínu.
„Bohužel ne,“ povzdechla si Dvorní dáma, „Myslím, že den nebo dva o hladu by ti rozvázaly jazyk stejně dobře, ale tím se teď nemůžeme zdržovat. Tribunál musí jednat rychle.“
Zorka se zpytavě zahleděla do očí své pěstounky. Ještě nikdy jí nezavřela do sklepení déle než na hodinu.
„Zásoby veritaséra doma nemám, tudíž se obávám, že nepovíš-li mi to dobrovolně, budu tě k tomu muset přinutit jinými, méně důstojnými prostředky.“ řekla Dáma.
Ticho.
„Tak bude to?“
„Nevím kde je,“ zopakovala Zorka o něco pokorněji, neboť ve slovech dvorní dámy vytušila znervózňující naléhavost, se kterou se u ní doposud nesetkala.
„Jak chceš,“ opáčila Dvorní dáma, přidržela se rukou vystavené halapartny a počala si zouvat jeden ze svých brokátových pantoflíčků, vyšívaných vzácnou mithrilovou nití.
„Osobně si  myslím, že podobné způsoby zacházení sluší více chudině, ale nedáváš mi na výběr.“
Dvorní dáma přistoupila k Zorce, které se hrůzou rozšířili oči.
„Ne, nevím kde je. Věřte mi, já nelžu!“ vypravila ze sebe přiškrceným hláskem.
„Lžeš dokonce už tím, že jsi takovou větu vůbec vyslovila,“ řekla dvorní dáma a postavila se levou nohu na víko truhly která ještě před chvílí sloužila jako servírovací stolek.
Zorka na ní hleděla jako na zjevení. Opravdu je tohle ta samá žena, která jí zachránila před pranýřem a možná ještě před horšími věcmi? Ta samá žena která jí ustavičně promíjela veškerá alotria, zahrnovala jí péčí a pochopením? Neočaroval jí snad ten rytíř nějakým matoucím kouzlem?
„Polož se...“
„To neudělám! Ne! Nejsem už žádná malá holčička, abych vás musela poslouchat na.. Áááá!“
Dvorní dáma uchopila Zorku za zápěstí a přitáhla si jí k sobě.
„Okamžitě necháš toho kopání, nebo zavolám Johana, aby mi tě přidržel.“
Při vyslovení Johanova jména sebou Zorka přestala zmítat.
„Máš poslední šanci říct mi to po dobrém. Kam jsi schovala tu dýku?“
„Nik-kam,“ vzlykla Zorka a po tvářích se jí koulely slzy.
Dvorní dáma přehnula Zorku v pase, přidržela si jí na vyvýšeném koleni a pravou rukou v níž svírala pantofli jí vykasala plisovanou sukni. Zorka postřehla, že si dává na čas, když jí urovnávala sklady na zádech tak, aby se pokud možno nepomačkali.
„Ne, na holou ne!“ zaškemrala plačtivě.
„Ale ovšemže na holou miláčku.“
„Má ji Zlatá maska!“ vykřikla Zorka, „Zlatá maska z Červené hory!“
Ruka Dvorní dámy se zarazila.
„Co to říkáš! Z Červené hory?!“
Dvorní dáma povolila sevření, Zorka se hbitě narovnala a odskočila od ní, jako by se mohla popálit.
„Nebesa pod námi! Jestli....“ zarazila se Dáma vprostřed věty a provrtala Zorku přísným pohledem.
„Jestli je to zase nějaký tvůj žertík,“ řekla a pohrozila Zorce pantoflíčkem, „tak se máš na co těšit.“
Zorka si rychle upravila sukýnku, otřela si slzy a snažila se tvářit, jakoby se před chvílí nic nestalo.
„Dokud budu pryč, nehneš se odtud ani na krok. Johan na to dohlédne. Spolehni se, že mu mimořádně povolím aby tě zadržel, pakliže by tě napadlo zase nějaké uličnictví. Věřím, že vařečku z kuchyně ovládá stejně dobře, jako skřetí sekyru.“
S těmito slovy se Dvorní dáma se Zorkou rozloučila. Zámek ve dveřích třikrát klapnul.
Zorka se mohutně vysmrkala do kapesníku s iniciály Dvorní dámy a začala přemýšlet.
Musí odtud neprodleně zmizet, minimálně do té doby, než se situace zase uklidní. V truhle má schovaných několik šperháků, ale co Johan? Jistě by ho velmi potěšilo, kdyby Zorku chytil a mohl pak Dvorní dámě žalovat. Nevěřila, že by na ní doopravdy vztáhnul ruku. Ne, takový budižkničemu by se na něco podobného neodvážil ani pomyslet. Ovšem Dvorní dáma jí dělala starosti. Co když se dozví celou pravdu? Bude se moc zlobit?
„Kdybych tak mohla ještě jednou vrátit čas,“ povzdechla si Zorka.
No ovšem! Vrátit čas! To je ono! Že jí to nenapadlo už dřív. Rychle sáhla pod bryndák kde schovávala komunikátor Hvězdné flotily.
Stiskla jej.
„Zorka volá Enterprise. Enterprise, ohlaste se.“
Do šumu a praskotu statických poruch se ozval hlas spojovacího důstojníka.
„Tady Enterprise. Signál je špatný, mluvte prosím stručně.“
„Spojte mě neprodleně s kapitánem,“ rozkázala Zorka a popotáhla, aby si pročistila ucpaný nos.
Opět šum. Poté se signál ustálil a pokojem se rozlehl melodický, hluboký bas.
„Tady Jean Luc Picard, kapitán hvězdné lodi Enterprise. Co se děje Zorko?“
„Pane kapitáne, jak rychle dokážete s tou vaší lodí letět?“ přistoupila Zorka bez obalu rovnou k věci.
„Enterprise dokáže vyvinout maximální rychlost Warp 9. Bohužel už je to poněkud zastaralý model,“ odvětil kapitán s náznakem smutné melancholie, „Zato Voyager...“
„Dokáže devětkrát  překročit rychlost světla?“ otázala se Zorka s novou nadějí.
„Ale kdepak!“ řekl kapitán shovívavě, „Žádný hmotný předmět nedokáže překročit rychlost světla.  Pro mezihvězdné lety vytváříme kolem lodi umělou bublinu normálního času, která s námi pak cestuje nadsvětelnými rychlostmi. Představ si list papíru...“
„Tak nic,“ přerušila kapitána Zorka a komunikátor vypnula.
„Pitomá Hvězdná  flotila! Co ty věděj o cestování vesmírem,“ ulevila si na půl úst.
„Panebože, učiň zázrak. Panebože, učiň prosím zázrak.“
Pokoj se pokřivil a prozářil nadpozemským jasem.
„Je mi líto, ale tady jaksi není můj rajón. Na můj vkus je tu poněkud přeplněno,“ promluvil hlas shůry.
„Panebože, prosííím! Když mi teď pomůžeš, už nikdy po tobě nebudu nic chtít. Přestanu plivat, mluvit sprostě a budu pořád už jen hodná.“
Skoro to vypadalo, jakoby se Zorka rozhodla prodat svoji duši.
„Na zázraky tu není dostatečně silné magikvarkové pole,“ bránil se Hlas shůry.
„Mám co dělat, abych udržel hladinu primárních audiovizuálních efektů v normě,“ dodal ještě a skutečně v té samé chvíli pokoj pobledl, nebeský chór se ztišil na myší pískání a perspektiva opravila své drobné nejasnosti.
„Budu se před spaním každý večer modlit!“ vytáhla Zorka svůj poslední a největší trumf.
Hlas shůry se odmlčel.
„No dobrá,“ pravil po chvíli, „Snad bych ti mohl vizualizovat tvého strážného anděla. Víc po mě nemůžeš chtít.“
„Díkes!“ výskla Zorka a na znamení dobré vůle odříkala Otčenáš. Světlo se vytratilo.
Deset centimetrů nad podlahou se počalo zhmotňovat čísi tělo. Až na dva páry černých křídel připomínalo tvarem člověka v noční košili. Zorka se přestala modlit, zaklonila hlavu a pohlédla té bytosti do tváře. Zdálo se, že se na ní usmívá. Kdy se na ní naposled někdo usmál?
„Potřebuju se odtud dostat pryč,“ řekla Zorka.
Anděl pokýval hlavou a vláčným pohybem ukázal na otevřené okno. Zorka se postavila do výklenku a vyklonila se z okna ven. Pečlivě ohodnotila situaci a poté se otočila zpátky na anděla. Ze zplihlých slámových copů jí odkapávala voda.
„Je to moc vysoko!“
Anděl zavrtěl hlavou a podal dívce ruku. Ve chvíli, kdy se jejich dlaně setkaly, zaplavila Zorku nesmírná vlna štěstí a nepoznané blaženosti. Ruku v ruce s andělem se vyšplhala na ostění a vykročila do prázdna. I přes nižší gravitaci sletěla na zem jako přezrálá hruška. Ozval se dutý náraz a kolkolem se rozstříkly hnědé splašky. Zorka seděla uprostřed ohromné špinavé kaluže před domem Dvorní dámy a hustý déšť jí během okamžiku promáčel šaty až na kůži. Anděl byl pryč. Blaženost vystřídala bohatá směsice zcela opačných pocitů. Zorka zaskřípala zuby, vstala a drobnou pěstí pohrozila černočerným nebesům nad sebou. Poté se vydala na cestu.
Clona deště proměnila přístav v cizí město naplněné až po okraj neznámým nebezpečím. Zorka měla pocit, jakoby jí z temných průchodů a slepých oken někdo sledoval. Rozhodla se zaplašit svůj strach veselou švédskou písničkou, ale nedostala se ještě ani na konec první sloky, když jí zátylkem projela ostrá bolest. Zorka otevřela ústa, ale nevyšla z nich ani hláska. Kolena se jí podlomila a svět zahalila neproniknutelná tma.

„Jsme brutálně jednoduchá banka. S námi zařídíte všechno online, rychle a...“ poslední slova neznámého řečníka se utlumila, jakoby za ním někdo přivřel masivní dveře.
Zorka se pomalu protáhla a seznala, že sedí na jednoduché dubové židli za stejně jednoduchým dubovým stolem v kopulovité šeré místnosti, která jí svým tvarem, ale též intenzivním zápachem zdechlých krys, připomínala sklepení Dvorní dámy. Místnost však byla větší a očividně nesloužila k uchovávání zásob, neboť kromě zmíněného příslušenství neobsahovala zhola nic. Naproti seděl muž v černém plášti s kápí jež mu stínila obličej.
Zorka si promnula zátylek a spustila.
„To je nehoráznost!“ zahromovala zlostně, „Jak se opovažujete střílet po mě uspávacími šipkami?! Počkejte až to povím Dvorní dámě! Nechá vám useknout ruce a nadělat z nich drbátka!“
Muž v kápi se naklonil nad stůl. Světlo petrolejky mu ozářilo bradu a s ní i řadu zažloutlých zubů zkřivených  v pobaveném šklebu.
„Obávám se, že Dvorní dáma už tvému líbeznému hlásku nebude věnovat takovou pozornost, jako tomu bývalo doposud.“
Zorka se zarazila. Účinky sedativa pomalu ustupovali. Znamená to snad, že jí Dvorní dáma nakonec zatratí a ponechá napospas všem těm odporným živlům, zlodějům, vrahům, katům a strážcům zákona? To snad ne!
„Lžete!“ řekla Zorka, ale neznělo to moc přesvědčivě.
„Buď laskavě chvíli zticha a poslouchej co ti chci říct,“ napomenul jí muž klidně.
Zorka téměř proti své vůli umlkla a soustředila svou pozornost.
„Náš kontakt z Cechu čarodějů nás informoval o jistých událostech, které úzce souvisí s tvojí osobou. Zdá se, že jsi konečně podnikla určité kroky, na které Morag Tong tak dlouho čekal. Klient, kterého zastupuji, je ti samozřejmě za tvé služby vděčný, ale bratrstvo jeho bezmezné nadšení nesdílí. Chceme mít jistotu, že jsi definitivně přešla na naši stranu.“
Muž se odmlčel a Zorka pochopila, že nyní očekává, jak na jeho proslov zareaguje.
„Promiňte, ale pochopila jsem asi jen třetinu z toho všeho, co jste právě povídal.“
Muž udeřil kostnatou pěstí do stolu, což bylo v tak ostrém kontrastu s jeho předchozím klidem, až se Zorka instinktivně schoulila, přitáhla si nohy pod bradu a bázlivě pokukovala po jediných okovaných dveřích se špehýrkou, jež z místnosti vedly.
„Nehraj si s námi!“ vyštěkl muž, „Víme, že jsi cizinec, ale na ostrově žiješ už dost dlouho, aby ses seznámila se zdejšími poměry. Nabízím ti členství v cechu Morag Tong. Přijímáš? Ano, nebo ne?“
Zorka jakoby zaslechla několikeré vzdálené zavrzání a v tom samém okamžiku si všimla též množství malých kruhových otvorů po obvodu celé klenby. Mysl jí naplnila představa půltuctu lučišníků ukrytých ve tmě za zdí. Všichni do jednoho mají nepochybně příkaz zabít ji, odpověděla-li by špatně. Přemýšlela, je-li ten muž v kápi skutečným mluvčím cechu Morag Tong. Není možné, aby tohle divadlo zprostředkoval Tribunál? Co když je to jen zkouška, která má otestovat její věrnost? Zbavil by se Tribunál zrádce, byť by jím byla třebas jen nezletilá holčička? Nepochybně ano.
„P-přijímám,“ vypravila ze sebe Zorka ztěžka.
Muž si shrnul kápi a ukázal Zorce i zbytek své zarostlé, zjizvené tváře. Levé oko zíralo strnule před sebe, zato pravé vyzařovalo neobvyklou radostí a téměř otcovskou něhou.
„Výborně. Vítám tě tedy do rodiny. Nyní jsi mým učněm, což znamená, že jsi mi vázána bezpodmínečnou poslušností až do okamžiku kdy rozhodnu, že máš dostatek zkušeností, abys mohla rozhodovat sama za sebe. jmenuji se Stín, ale ty mi budeš říkat Mistře.“
Zorka protáhla obličej a už už se chystala něco namítnout, ale Stín ji předešel.
„Měla jsi říct, Ano Mistře! Pamatuj si, že nedbalost a nepřipravenost svých žáků tvrdě stíhám. Protentokrát ti odpouštím, ale ať už se to neopakuje.“
Zorka si ihned usmyslela, že při nejbližší příležitosti Mistrovi frnkne. Tohle náčelníkování jí až příliš připomínalo Arrakis. Do té doby bude ale neobyčejně poslušná a vzorná, tak aby nezavdala Stínovi jedinou příležitost k naplnění jeho hrozeb.
Morag Tong měl v každém větším městě na ostrově svojí pobočku, většinou putyku nechvalně známé pověsti. Kterýkoliv člověk se mohl na cech obrátit s těmi nejšpinavějšími záležitostmi, neboť Morag Tong se neštítil ničeho. Byl-li zákazník náhodou na černé listině, obvykle vstoupil do putyky pouze jedinkrát. Víckrát už ho nikdo nespatřil.
Zorku převezli v přestrojení přes záliv do hlavního města a umístili jí v kuchyni. Od rána do večera musela umývat hory špinavého nádobí jen pomocí kartáče a studené vody. Sluneční světlo už nespatřila několik dní, neboť jí Stín zakázal vycházet z podzemí. Ani do lokálu nesměla, aby jí snad některý z klientů nepoznal. Matrónu, nejstarší a nejmohutnější kuchařku pověřili, aby nad ní bděla a skutečně jí Matróna sledovala a proháněla na každém kroku. Dokonce s ní musela i spát, což bylo ze všeho nejhorší. V noci se totiž Zorce nejvíce stýskalo, ale kuchařka nevyvinula pro pochopení jejího žalu sebemenší úsilí. Obvykle jí totiž uspávala pohlavkem.
Konečně přišel den, kdy se Zorka opět setkala se Stínem. Nevypadal nijak zvlášť potěšeně, ale sdělil jí, že ho bude moci doprovázet na jednom z úkolů jímž byl Morag Tong pověřen.
Ještě téhož večera se spolu plížili kanalizací hlavního města.
„Náš úkol nebude žádná procházka růžovým sadem,“ řekl Stín.
„Kdyby záleželo jen na mě, nechal bych tě ještě nějaký ten měsíc utírat talíře, aby ses naučila pokoře. Ovšem náš klient si přál, abych tě vzal s sebou. Prý bys mi mohla být užitečná.“
„Vynasnažím se, Mistře,“ odvětila Zorka pohotově.
Stín si jen pohrdlivě odfrknul.
Několik dalších minut šli tiše. Stín držel pochodeň a Zorka si zakrývala ústa a nos bryndákem.
Konečně se Stín zastavil a mihotavé světlo ozářilo kovový příklop v klenbě slizkého tunelu.
„Teď jsme přímo pod Chrámem,“ řekl Stín.
„Tahle cesta vede až do Vivecovi soukromé komnaty.“
„Cože?“ vyděsila se Zorka, „Do komnaty lorda Viveca? Nejmocnějšího z vládců Tribunálu...AU!... Za co to bylo?“
„Zmlkni a poslouchej!“ obořil se na Zorku Stín.
„Vloupáme se dovnitř, sebereme Vivecovi kladivo Sunder a zmizíme dřív, než si nás stihne kdokoliv všimnout.“
„A jak víte, že je to kladivo uvnitř, Mistře?“ zeptala se Zorka opatrně, připravená uskočit, pakliže by jí chtěl Stín opět udeřit.
„Sdělil mi to náš kontakt z Královské stráže. Tvrdí, že jej lord Vivec schovává pod slamníkem,“ řekl Stín, zatímco kapesní olejničkou promazával panty poklopu.
Kdesi v chodbě cosi zařinčelo.
„Co je to?“ vypískla Zorka a poděšeně se schovala za Stínova záda.
„To byla jen krysa ty náno!“ řekl Stín a opřel se do poklopu.
V labyrintu chodeb spoře osvětlených petrolejovými lampami se Stín pohyboval s neobyčejnou nenuceností, jakoby tudy procházel předtím už nesčetněkrát.
„Už jsme skoro na místě,“ řekl Stín a uchopil kliku dalších dveří.
„Za tímhle schodištěm...“
Zorka zalapala po dechu. Za dveřmi, jen pár metrů od nich stál kostlivec. Byl sice otočený zády, ale Stínův hlas ho zřejmě vyrušil. Pomalu natočil hlavu, aby si změřil oba vetřelce prázdným pohledem. Stín vytasil svou stříbrnou dýku. Zorka začala couvat. Nejprve pomalu a potom stále rychleji.
„Schovej se, než to s ním vyřídím!“ křikl na ní Stín přes rameno, ale Zorku nebylo třeba dvakrát pobízet. Vzala nohy na ramena a bezhlavě se řítila opačným směrem.
Slepá ulice! Past! Jiné dveře. Tma.
„Zorka volá Enterprise! Žádám o nouzový transport!“ zašeptala Zorka, rty přitisklé k lesklému odznáčku.
Šum a praskání reproduktoru. Žádná odezva.
„Enterprise, slyšíte mě?“
Klap, klap, klap. Zorka vypnula komunikátor a přikrčila se v tom nejtmavějším koutě.
Klap, klap, klap. Kroky se stále blížily. Zorka zahlédla stín. Bizardní stín lebky zbavené masa, esovitě prohnutou páteř a pletenec žeber. Zorka si položila ruku na temeno hlavy a čekala.
Kostra stanula ve dveřích. Obouruční meč házel do místnosti oslňující prasátka. Zorka si vší silou tiskla čepici a odříkávala nahlas: „Nemůžeš na mě, jsem neviditelná! Nemůžeš na mě, jsem neviditelná!“
Když se touto mantrou dostatečně uklidnila, vstala a s rukou stále na hlavě se prosmýkla kolem znehybnělé kostry. Nedaleko odtud ležel tváří k zemi Stín. Nad jeho zlomenou dýkou se vznášelo několik duchů, ale nikdo z nich si neviditelné Zorky nevšimnul.
„Mě podříznul opravdu důkladně,“ vyprávěl zrovna jeden průhledný duch ostatním, „Skoro mi oddělil hlavu od těla.“
„To nic není!“ kasal se jiný duch, „V mém případě si klient zaplatil za obzvláště potupnou smrt. Nejprve mi ten assassin rozpáral dutinu břišní, ale provedl to opatrně, tak, aby uvnitř nic nepoškodil. Potom mi uvázal kus záclony kolem krku a vysadil mě na parapet. Ten pád mi ale nezlomil vaz, jak jsem doufala...“
„Né!“ vykřikla Zorka a zacpala si uši.
Vyplašení duchové se s kvílením rozlétli do všech stran, zatímco kostra opodál sebou zlověstně zavrtěla. Zorka za sebou rychle zavřela dveře.
Vivecova komnata měla jednu chybu: Nebyl v ní žádný slamník. Lord Vivec spal ve vzduchu. Vznášel se v tureckém sedu asi tak uprostřed místnosti. Oči měl zavřené a pomalu, pravidelně oddechoval.
Neviditelná Zorka si ho nejprve dobře prohlédla. Kdysi dávno to snad mohl být elf, ale uplynulá staletí mu do tváře vtiskla cosi šotkovského. Vypadal moudře a zároveň poťouchle.
Zorka se odmaskovala.
„Lorde Vivecu, vzbuďte se! Vím, že na audienci už je poněkud pozdě, ale musím vám něco naléhavého říct.“
Lord Vivec spal dál.
„Haló! Lorde Vivecu.“
Zorka vztáhla ruku po Vivecově paži, aby jím zatřásla, ale k jejímu velkému překvapení jí prsty proklouzly Vivecovým tělem, jakoby to byl jen vzduch.
„Hra skončila holčičko,“ ozval se mužský hlas za jejími zády.
Zorka se obrátila. V rohu místnosti se právě odmaskoval rytíř Královské stráže. Zorka ho ihned poznala. Byl to ten muž, který navštívil Dvorní dámu krátce poté, co věnovala Zlaté masce svou trpasličí dýku.
„Vypnout holografickou projekci Lord Vivec.“
Obraz lorda Viveca se zachvěl a rozplynul.
„To jste vy!“ řekla Zorka překvapeně, „Ale jak je možné, že se umíte maskovat? Myslela jsem, že tohle zde dovedou jen...“
„Pozemšťané,“ doplnil jí rytíř, „Dovol abych se představil. Maxim Kammerer, Starší progresor planety Nirn.“
„Tak vy jste progresor?“ divila se Zorka, „Copak Země provádí progresorskou činnost i v paralelních dimenzích?“
„Paralelní progresoři se vyskytují i v paralelních dimenzích,“ řekl rytíř Kammerer.
Zorka samým údivem otevřela ústa.
„Myslím, že jsi ještě moc malá na to, abys to dovedla pochopit, ačkoliv, teorii Riemanova prostoru už jste v matematice jistě brali, ne?“
Zorka přešla tuto poznámku mlčky. Nechtěla zde hovořit o tom, jaké problémy jí ve škole činí matematika.
„Takže Tribunál a všechno ostatní tu řídíte vy?“ zeptala se místo toho.
„Ale kdepak. Incident na Sarakši mě poučil o tom, jak bláhové je domnívat se, že by jediný člověk mohl usměrnit vývoj národa, natožpak celé planety,“ odvětil rytíř s trpkostí v hlase.
„Pravý lord Vivec teď se zbytkem Tribunálu hledá vhodné místo pro uschování druhého artefaktu,“ pokračoval dále, „Dokážeš si vůbec představit, jaký zmatek jsi tu svými rošťárnami způsobila?“
Zorka se zamračila a založila ruce v bok.
„Měl jste mě kontaktovat dřív!“ osočila rytíře Kammerera, „Nic z toho se nemuselo stát, kdybych věděla, že tu nejsem sama.“
„Pověřil jsem doktora Johanese, aby tě monitoroval a opatroval,“ odvětil Kammerer.
„Koho? Snad ne Hanse! Toho pucfleka. Copak on je taky...?“
„Progresor, samosebou,“ řekl Kammerer unaveně.
„Myslím, že by si z tvé strany zasloužil trochu více úcty, když uvážíme, že to byl právě on, kdo upozornil Dvorní dámu na podivuhodnou podobnost mezi tebou a její mrtvou dcerou Elsevírou.“
Zorce se cosi vzpříčilo v krku. Byl to stud, který nedovedla pojmenovat.
„Co bude teď se mnou?“ vypravila ze sebe po chvíli.
„Pošleme tě domů,“ řekl Kammerer, „Doktor Johanes konečně obnovil spojení s LMS a stabilizoval bránu mezi světy. K transportu nám poslouží obyčejný Nulák.“
Kammerer stisknul knoflík a z podlahy vyjela červená budka s nápisem: Nulapřeprava. Tam a zase zpět rychlostí blesku. Nejrychlejší! Nejbezpečnější! Nejspolehlivější!
Zorka vstoupila do kabiny a Kammerer za ní zavřel dveře.
Sonický dekodér zachrastil a z reproduktoru zanotoval plechovým hlasem: „Zůstaň tu se mnou radši_,“ odmlčel se.
„Mám růže v počítači_,“ prokázala Zorka systému svou totožnost hlasovým otiskem.
„A bílé ticho v posteli,“ schválil dekodér sekvenci a zdvořile se optal: „Kam to bude slečno Zorko?“
Zorka chvilku váhala.
„Malý moment.“
Dekodér souhlasně zachrčel a na přístrojové desce se rozsvítila kontrolka stand-by.
„Pane Kammerer!“
Rytíř za sklem pokýval hlavou na znamení, že slyší.
„Nepovíte to na mě Helze, že ne!?“
Rytíř za sklem zavrtěl hlavou na znamení, že nepoví.
„Kam to bude slečno Zorko?“ opakoval dekodér svou výzvu.
„Domů,“ povzdechla si Zorka.
Prosím zadržte dech, při přenosu nekuřte. Přenos bude zahájen za 3... 2... 1... Teď!

Zorka W. už se nikdy na ostrov nevrátila. Paralelní progresoři Maxim Kammerer a doktor Johanes byli z planety taktéž odvoláni a událostem byl ponechán volný průběh. Kammerer byl záhy povýšen do funkce paralelního ředitele Komkonu 2. Jen pro úplnost si dovolí spisovatel připomenout, že Tribunál přemístěním kladiva Sunder krizi nezažehnal, nýbrž pouze oddálil. Zlatá maska nakonec získala i druhý artefakt a použila jej k dalšímu posílení své moci. O mnoho let později pronikl znovuzrozený Nerevar až do středu Červené hory a použil oba artefakty proti samotné Zlaté masce, zničil Lorkhanovo srdce a s ním i veškeré naděje na znovuoživení trpasličího Titána. Zlatá maska padla do hlubin Červené hory a Azuřino proroctví bylo naplněno.

marginálie neznámého autora

ADAB: neodbytná vzpomínka, která se člověku sama náhle vybavuje.
AETHERIUM: magická pláň za hranicemi vesmíru.
ARRAKIS: třetí planeta soustavy Canopus, známá těžbou geriatrického koření.
BLECHA: hovorový výraz pro zvláštní druh obřího hmyzu, v jehož krunýři lze cestovat v relativním bezpečí i na dlouhé vzdálenosti.
CETI: vědecký projekt zaměřený na výzkum vesmírných signálů, jež by mohly pocházet od jiných, technicky vyspělých civilizací.
DUNMEŘI: jiný výraz pro Temné elfy.
EBONIT: vzácný a odolný kov vyráběný z fialově zbarvené rudy.
KAGRENAC: trpasličí inženýr, konstruktér proslulého Titána.
LMS: zkratka pro Les mezi světy, místo z nějž vedou brány do všech vesmírů a jejich dimenzí.
LORKHAN: Božský stvořitel smrtelného světa.
MAGIKVARKY: nosiče magické energie prostupující celým universem.
MELANŽ: plodina proslulá především tím, že prodlužuje život a rozšiřuje hranice lidského vědomí.
MITHRIL: pevný, lehký a vysoce trvanlivý magický kov.
NULÁK: hovorový výraz pro teleportační síť.
PROGRESOR: zástupce více rozvinuté civilizace, který úmyslně ovlivňuje vývoj méně rozvinuté civilizace.
SARAKŠ: Zničená, skomírající planeta zahalená stálou hustou oblačností. Signifikantní je vysokým stupněm refrakce.
SÍČ: jeskynní bludiště obývané kmenovou komunitou.
WARP: druh kosmického pohonu užívaného k mezihvězdným letům.

vybrané výrazy z Dětské encyklopedie divů a zajímavých her

Poděkování Franku Herbertovi, A+B Strugackým, tvůrcům světa Elder Scrolls a všem shovívavým čtenářům, jež mi odpustí, jakým způsobem jsem jejich geniální díla interpretovala.

4 komentářů:

Petr řekl(a)...

Pěkné a místy docela vtipné, zejména ta Enterprise mě pobavila. Také jsem býval kdysi trekkie ...
A jestli máte ráda fantasy, tak musím moc a moc doporučit trilogii Stříbrnokřídlý, Slunokřídlý a zejména OHŇOKŘÍDLÝ od Kennetha Oppela. Není tam sice žádný spanking (ostatně netopýřím křídlem by to nejspíš moc nebolelo, že) ale zapláčete si, za to vám ručím!

Anonymní řekl(a)...

Já mám ráda C. S. Lewise - nejvíce asi knížku Čarodějův synovec. Les mezi světy (LMS) o němž se v povídce zmiňuji je vypůjčený právě odtud. Líbí se mi taky Alenka v říši divů od Lewise Carolla. Někomu to může přijít zmatené, nebo praštěné, ale to mi vůbec nevadí.

Tua

Petr řekl(a)...

Tua: a co Království květin? To jsem miloval zase já, i když je to spíš holčičí pohádka. Ale některé pasáže toho fantaskního amimovaného světa jako by z oka vypadly DOOMU 2, a ty vozíčky na semínka zase vypadaly jako lodní děla z komiksů o Černém korzárovi, proto jsem to miloval. :-)

Anonymní řekl(a)...

Na Království květin si pamatuju jen matně z dětství. Tenkrát jsem jí neměla moc ráda. Jako dítě jsem bývala poněkud "vyrovnanější" a i obyčejný Smrtihlav místo klepadla byl na mě příliš.