Touha po výchově

Je pátek a jako obvykle vyrážím s kamarádkou ven do víru velkoměsta. Učesané, namalované, pěkně oblečené v lodičkách na vysokých podpatcích naposledy zhodnotíme svůj vzhled v zrcadle. Pak na sebe mrkneme, popadneme kabelky a jde se. Odcházíme společně z mého bytu, zpátky se vracíme dle situace. „Dneska mám děnou chuť se vydat na lov.“ Prohlásí moje úžasná kamarádka a mě je jasné, že se domů nebude vracet sama. Sice s ní na tahy chodím, ale rozhodně ne proto, abych balila muže, které náhodně potkám u baru. „Tentokrát ho ale vezmeš k sobě domů, jo.“ Upozorním ji jemně. „Neboj, minule jsem myslela, že by se mohl líbit tobě, no.“ Tváří se nevinně a vysvětluje mi důvod, proč onoho mladíka dotáhla v pozdním ránu až ke mně do bytu. Tak ona si myslela, že mi ho dohodí… „Až budu chtít chlapa, najdu si ho sama, ale díky za snahu.“ Mrknu na ní vesele a dál už se bavíme o plánu kam zajdeme a který podnik rozhodně nemůžeme vynechat.

Večer pomalu ubíhá a vypité skleničky přibývají. Musím trochu zabrzdit, nebo víc tancovat, říkám si, když si u baru objednávám sodovku s ledem. „Taková objednávka se vidí málo kdy.“ Podotkne muž sedící poblíž. Slyšel co jsem po barmanovi chtěla. No a co? Co jemu je do mého objednávání? „Každému podle jeho chuti, nemyslíte?“ Odpovím a otočím hlavu abych se na něho podívala. Snažím se vypadat sebejistě a vystupovat suverénně. Hmm, vypadá docela slušně. Na první pohled sympaťák. Tak na toho jsem nemusela až tak zostra, pomyslím si, když si hledíme do očí. „To byl marný pokus o kompliment, nezlobte se, asi se příliš nevydařil. Obdivuji ženy, které vědí, kde mají v pití svojí hranici.“ Prohlásil a mile se usmál. Intelektuál, říkám si v duchu a netrpělivě vyhlížím svoji sodovku. Když ji barman postaví na pultík a já zalovím v kabelce, onen muž přede mne na stůl hodí drobné a podá mi svoji dlaň. „Berte to jako drink na seznámení. Já jsem Tomáš.“ Pomalu lapu po dechu, ten chlap se mi snad zdá. „Děkuji a těší mě, Michaela.“ Podám mu na oplátku svou ruku a on ji pevně uchopí. Žádná leklá ryba, ale opravdu vřelý stisk, čímž na mě udělá ještě větší dojem. Tak jo, třeba s ním bude zábava, trošku ho vyzkoušíme… „Domnívala jsem se, že muži jako jste vy už dávno vymřeli.“ Pokusím se o koketní pohled a po očku sleduji jak bude reagovat. „Záleží na tom, co tím ‚jako vy‘ máte na mysli.“ Tak na tohle mu honem nevím co odpovědět. Přemýšlím, až se mi z uší musí kouřit, zase tak perfektně flirtovat neumím. „Tak jsme si vzájemně složili poklony a nyní už se můžeme normálně bavit, co říkáte?“ Prohlásil, čímž mě definitivně odzbrojil. Posadila jsem se vedle něho na barovou stoličku a zbytek večera jsme si příjemně povídali.

Tak takhle to začalo. Báječný vztah s mým báječným mužem. Slovo dalo slovo, začali jsme spolu chodit na schůzky, pořídili společný byt a nakonec se vzali. Jsem tři roky šťastně vdaná, rok poté se vdala i moje kamarádka. Můj manžel je mi oporou, přítelem, skvělým milencem, ale přeci jenom tomu něco chybí. Mohl by být čas od času přísnější. Někdy zkouším co vydrží a přímo se bavím tím, že ho provokuju. To bych dělat neměla. Ale když mě nechá?

„Ty seš normálně potvora stejně jako já“ vysvětluje mi kamarádka nad lahvinkou vína. Uspořádaly jsme jeden z naši dámských večerů a probíráme co jiného, než chlapy. „Ten tvůj si tě musí zkrotit a pak to bude v pohodě.“ Vykládá mi naprosto zasvěceně, jako by o tom snad něco věděla. „Počkej, jak zkrotit? Tebe si ten tvůj krotí?“ ptám se vyvedená z míry. „No jasně, hraje si na důležitýho a vždycky je z toho krásnej sex.“ Už asi po dvacáté si přiťukneme na naše šťastná manželství a mě její slova ještě dlouho poté vrtají v hlavě.

Po tom, co jsme s Janou snědly a vypily všechno, co se u nás doma nacházelo musím vyrazit na nákup. Až se můj drahý vrátí ze služební cesty, nemůže doma najít vybílenou ledničku. Zamyšleně projíždím košíkem mezi regály a dumám nad tím, co mu na uvítanou připravím. Byl pryč jenom chvíli, ale stejně se mi po něm moc stýská. Ze zamyšlení mě vytrhne dětský křik. „Mamí já to chcíí.“ Chlapeček stojící v oddělení se sladkostmi ukazuje na čokoládové sušenky a neuvěřitelně se u toho vzteká. Proč mu jeho maminka jednu nekoupí a nechá ho vyvádět na celý obchod? Pomyslím si. Maminka se řvoucí dítě napřed pokouší uklidnit, slíbí mu koupit banán, ale nakonec ho pleskne přes zadeček a za ruku táhne pryč. To je ono, pomyslím si. Onen výchovný moment na mě hluboce zapůsobil. To je totiž přesně to, co potřebuji. Aby mi někdo dal přes zadek, pak bych se vzpamatovala. V rychlosti nakoupím a cestou z krámu se zastavím u své přítelkyně. „Co se děje? Něco jsem u tebe včera zapomněla?“ vítá mě nevěřícně ve dveřích, ale hned na to mě zve dál a staví vodu na kávu. „Jo, děje. Mě to právě teď došlo.“ Chrlím na svoji nejlepší přítelkyni vysvětlení své nenadálé návštěvy, ta na mě ale stále kouká jak vyoraná myš. „Počkej, pomalu. Co ti došlo?“ uklidňuje mě a staví přede mě na konferenční stolek hrneček s krásně vonící kávou. „No to s tím krocením, jak jsi mi včera říkala. Máš pravdu, potřebuju, aby si mě Tomáš zkrotil.“ Soukám ze sebe teď už pomaleji. „Možná se mi budeš smát, ale potřebuju dostat na zadek.“ Učiním přiznání a nejistě hledím na svoji přítelkyni co tomu řekne. „Bezva nápad. U nás to tak funguje a oba jsme spokojení.“ Tak tuhle odpověď jsem nečekala. Dál se náš hovor ubírá jedním konkrétním směrem. Kamarádka mi vysvětluje taje a záhady spankingu, doporučuje internetové stránky k prostudování a ukazuje rákosku, kterou s oblibou používají. Že jsem na něco takového nepřišla dřív.

„No jo, ale jak to mám Tomášovi říct?“ položím Janě tu základní otázku. „Pokud možno na rovinu, je to chlap.“ Prohlásí naprosto bez přemýšlení a obě dvě vyprskneme smíchy. „Miláčku, mohl bys mě prosím ohnout přes koleno jako malou holku a nařezat mi? To přece nejde.“ dumám nahlas
a Jana se teď už zase tváří vážně. „Ber to tak, že náznaky pochopí jenom jasnovidec. Takže buďto mu to řekneš, nebo máš smůlu.“ Vysvětluje mi zapáleně. „No počkej a jak jste se na tom domluvili vy?“ sonduji průběh v jiné domácnosti. „U nás to bylo tak, že Pavel jednou prohlásil, že bych zasloužila a já jsem řekla, že teda jo.“ Vypráví mi Jana zasněně. „No jo, jenže tohle Tomáš nikdy neřekne.“ Zoufám si. „Hele, seš emancipovaná schopná sebevědomá cílevědomá ženská. Tak si snad umíš s takovou blbostí poradit ne.“ Zakončí náš hovor kamarádka. Jestli oplývám tolika superlativy, kolik jich právě vyjmenovala si nejsem vůbec jistá, ale v něčem má pravdu. Musím vzít situaci do vlastních rukou.

Miláček přijel, slupnul večeři a po báječném milování na uvítanou ležíme v posteli přitulení k sobě. „Lásko, smím se na něco zeptat?“ začínám pomalu a nenápadně zapřádat rozhovor. „Samozřejmě, povídej co zase potřebuješ.“ Zní rozesmátá odpověď. Tak on ze mě ještě bude mít legraci. „Nezdá se ti, že jsem občas protivná?“ postupuji nenápadně, ale cílevědomě, přesně jak mi radila Jana. „Někdy ano. Proč se mě na to ptáš?“ na názoru jsme se shodli, to je první bod úspěchu. „Napadlo mě, že by bylo fajn, kdybys s tím občas něco udělal, abych ti definitivně nezvlčela.“ Tak a je to venku. Jsem zvědavá, jak se můj drahý s touhle upřímností popere, ale jeho odpověď mě naprosto vykolejí. „Na to, abych tě vychovával jsi už přeci velká holka.“ Aha, tenhle názor jsem čekala, pomyslím si smutně. Ale já se nedám. „A co kdybych chtěla, abys mě občas vychovával?“ snažím se tvářit významně. Tomáš se nadzvedne na lokti aby na mě lépe viděl a vykulí oči. „To myslíš vážně?“ ptá se překvapeně. „Naprosto.“ Věnuji mu líbezný úsměv a snažím se zamaskovat nervozitu, která mnou cloumá. „Po třech letech manželství mi chceš říct, že místo mě chceš mít doma despotu?“ ajéje, tak to přeci jenom nepochopil. „Nechci mít doma despotu. Chci mít doma tebe, protože tě miluji. Já nevím jak ti to mám vysvětlit, těžko se mi o tom mluví.“ Začínám být zoufalá. „Pokud možno na rovinu, něco chceš a chodíš kolem toho jak okolo horké kaše, tak ven s tím, o co ti jde?“ a je to tady. Na přímou otázku musí následovat přímá odpověď, takže musím opravdu jinak, když náznaky nezabraly. „Chtěla bych dostat na zadek.“ Zamumlám a mám chuť strčit hlavu do písku jako pštros. Jana mi říkala, že moje touha není nic neobvyklého, ale přesto se při vyslovení téhle věty neuvěřitelně stydím. „To myslíš vážně? Chceš abych tě uhodil?“ zírá na mě s pusou dokořán můj muž. „Nejde o to, abys mě uhodil, teda trošku jo, já… prostě chci cítit tvojí autoritu.“ Koktám a pokouším se o vysvětlení. „A kvůli tomu tě mám bít?“ touhle otázkou mě definitivně dorazil. „Já nevím jak to mám vysvětlit.“ Začínám být zoufalá. „Občas nechci být velká a rozumná, dospělá a zodpovědná. Chci být malá holka a dělat lumpárny, za které ty bys mě ohnul přes koleno. Jen symbolicky, pro ten pocit.“ Sedím na posteli a nervózně žmoulám roh peřiny. „Aha, tak v tom není problém“ usměje na mě můj drahý. „Jen si musíme ujasnit co je to pro tebe symbolicky.“ Teda, teď mi vyrazil dech. „Koukej,“ prohlásím odhodlaně a sednu k počítači, kde na spankingových stránkách nalistuji jednu z povídek, která se mi velmi líbila. Píchnu prstem do monitoru. „Tohle bych chtěla zažít.“ Tomáš vstane a jde si povídku přečíst. Já mezitím odejdu do kuchyně připravit něco k jídlu. Vždycky mám po milování ohromný hlad. Zrovna když krájím okurky přijde za mnou. „Jak dlouho už o tom sníš?“ vytrhne mě ze zamyšlení jeho hlas. „Už dlouho vím, že něco chci, ale co to je, na to jsem přišla teprve nedávno.“ Přeci mu nebudu říkat že o tom vím teprve dva dny. „Já jsem tě vždycky měl za něžnou
a romantickou duši, nikdy by mě nenapadlo, že můžeš chtít zrovna tohle.“ Tomáš hovoří klidně a vyrovnaně. Překvapení už asi pominulo a musím uznat, že to vzal celkem slušně. Sedneme si v kuchyni ke stolu a on se mě se zájmem vyptává na konkrétní body mojí představy. Nervozita ze mě díky jeho klidu vyprchala, ochotně odpovídám a vysvětluji, až se tomu svorně smějeme. Nakonec to bylo docela jednoduché.

Události všedních dní měly velmi rychlý spád. Tomáš číhal na každou mojí chybičku a pokaždé mě čekalo významné poplácání po zadečku. To mi ale brzy nestačilo. Chtěla jsem trošku reálnější výprask. A tak jsme si museli znovu sednout a znovu si promluvit. „Lásko, snažíš se krásně, ale ještě tomu něco chybí.“ Poznamenala jsem jednoho večera, když mě zase lehce poplácával za málem připálenou večeři. „Povídej co bys chtěla, jsem jedno velké ucho.“ Sedl si na židli a se zájmem na mě hleděl. Ten jeho upřený pohled mi dodal odvahy. Otevřela jsem šuplík a vyndala z něho vařečku, kterou jsem Tomášovi významně podala. „I když se budu bránit, chtěla bych dostat trochu víc.“ Usmála jsem se na něho a tentokrát to pochopil okamžitě. Stála jsem před svým mužem sedícím na židli a sled toho co následovalo mě velmi překvapil. Jedním rychlým chvatem mě chytil a donutil ohnout se mu přes kolena. Ležela jsem mu na klíně s vystrčeným zadečkem vzhůru a tajila dech v očekávání věcí příštích. „Leží se ti dobře?“ ujistil se můj úžasný muž a jen co jsem ho o své spokojenosti ujistila nadšeným „ano“, začala na můj zadeček dopadat vařečka. S rytmickou pravidelností dirigenta mi sázel jednu ránu za druhou. Nebyly velké, nechtěl mi ublížit, z celého projevu byla cítit jeho opatrnost. Přesto mě však při každém kontaktu s vařečkou jemné štípnutí donutilo slabě usyknout. Ano, to je ono, říkala jsem si spokojeně a když se mě Míša po chvíli zeptal, jestli je to takhle v pořádku, slastně jsem zavrněla pochvalu. Když mě vzápětí postavil na nohy
a výmluvně se podíval na svojí bouli v kalhotách, popadl mě do náruče a odnesl do ložnice, kde jsme nejenom zkontrolovali můj červenající se zadeček, ale také vášnivým milováním stvrdili naši úmluvu o mém slušném chování a následcích plynoucích z jeho porušení.