UČENÍ MUČENÍ II.

„A teď jsem plně v jeho moci“, blesklo Michaele hlavou, nápad jít k NĚMU „domů“ nemusel být nejšťastnější.

„Pojď dál a odlož si“. Na Pavlovi nešlo vypozorovat žádné napětí, byl ve svém živlu a tak o co víc se jako vetřelec cítila Michaela, o to víc jako doma se cítil on. „Odlož si?“ co tím myslel?

Pavel se posadil na jednu ze dvou židlí v pokoji, druhá byla zaházena oblečením, a tak jediné další místo k sezení byla jedna ze dvou postelí. Vzhledem k tomu jak natočil svou židli, dal Míše najevo, která část pokoje je jeho.
Michaela shodila ze zad školní baťůžek a sundala si jarní bundu a zaváhala. Jak moc myslel tím „odlož si?“, co všechno si má odkládat? Mrkla po něm očkem, ale Pavlův výraz jí nijak nenapověděl. Prostě jen seděl a s mírným úsměvem na tváři pozoroval mlčky její rostoucí rozpaky.

„Pojď sem“, posunkem rukou jí vyzval, aby šla k němu. „Posaď se na postel“, mávnul neurčitě rukou směrem k posteli.
Míša se posadila, opřela zády o zeď a pro pocit většího bezpečí přitáhla kolena k hrudi a objala je rukama.

„Proč jsi dnes tady?“ Pavel si pohrával s rákoskou mezi prsty a jeho hlas zhrubnul do mentorského tónu.

„Pro výprask“, špitla Míša najednou mnohem nejistěji, než jak si to doma představovala.

„Správně. Pro výprask!“ souhlasil už mírněji Pavel.

„Za co?“, pokračoval stále napůl mentorsky, napůl skoro kamarádsky, jakoby jí chtěl dodat odvahu.

„Zato, že jsem tě zlobila při ekonomii?“, napůl otázkou odpověděla Michaela odvážněji než před chvilkou.

„Špatně!“ Pavlův hlas opět zhrubnul a Michaely se zmocňovala atmosféra „rozzlobený učitel, neposlušná školačka“.

„Máš dostat výprask za to, žes zlobila při ekonomii a také zato, žes k témuž navedla spolužačku. A protože ses rozhodla vzít na sebe potrestání i za její provinění, kteréžto je stejné jako to tvoje, cokoliv ti vyměřím, dostaneš dvakrát. Jasné?“ Otázka na konci jeho přísného krátkého rozsudku byla spíše řečnická a nic jiného než „ano“ se ani odpovědět nedalo.

„Ano. Jasné“, zakňourala Michaela nejistě.

O co hlasitěji a jistěji mluvil on, o to tišeji a pokorněji mluvila ona.

„Hlasitěji!“ přikázal nesmlouvavě a provrtával ji zamračeným pohledem.

„Jasné“, zvedla hlas Michaela už pohlcena atmosférou. Hrdlo měla sevřené a obtížně se jí dýchalo, ale v břiše jí létali motýli a podbřišek se stahoval.

„Vstávej!“ Pavel se zvednul ze své židle a opřel jí opěrátkem o prázdný psací stůl tak, že sedátko směřovalo doprostřed pokoje.
Ustoupil stranou, aby měla Michaela volný přístup k židli a švihnul rákoskou zkusmo do vzduchu a podruhé jistěji a silněji, přičemž Michaele nevěnoval žádnou pozornost.

Ona vstávala neochotně, ale když uslyšela první zasvištění rákosky vzduchem, cítila v klíně, jak to na ni má patřičný efekt. Okamžitě se zastyděla. Druhé, prudší zasvištění, už ji rozpohybovalo tak, že cupitala k připravené židli, napůl natěšeně a nedočkavě, napůl se strachem a očekáváním nejhoršího.

„Kolena na židli a polož se na stůl“, přikázal Pavel a ona ho poslechla. Opěradlo židle přečuhovalo nad povrch desky stolu, a tak ji nutilo prohnout se v bedrech a odlehčit podbřišku, do něhož jí nepříjemně tlačilo. Vedlejším efektem bylo to, že při onom manévru povystrčila odžínovaný zadek výš nahoru a poskytla tak Pavlovi o to lákavější cíl.
„Ruce si dej pod hlavu“, navigoval ji a Míša poslechla. Cítila se hodně nepatřičně, když tak ležela se zadkem vystrčeným na cizího kluka, deska stolu ji tlačila do čela, opěradlo židle do břicha a sedák do kolen. Měla napjaté všechny svaly a přála si, aby Pavel už začal.

Její přání bylo vyslyšeno, Pavel se neslyšně přesunul hned za ni a poprvé se slabě rozpřáhnul, rákoska poprvé dopadla. S Michaelou to ani nehnulo.
Rákoska zasvištěla podruhé...silněji...a prudšeji narazila do jejího zadku. Tentokrát už to zabolelo, ale Míša se zase nepohnula.
Třetí zasvištění přerušilo ticho pokoje a potřetí rákoska dopadla. Tentokrát už Míša začínala cítit efekt... zadek rozcitlivělý předchozími dopady reagoval intenzivněji a intenzivněji na další rány.

Počtvrté, popáté...posedmé... podesáté...

Michaela se přistihla, že pokaždé, když rákoska sviští vzduchem, tak se celá napne očekáváním a po dopadu se naprosto uvolní. Totam bylo pohoršení z nepohodlné pozice, z tlačících kolen, z nepříjemného opěrátka a tvrdé desky stolu. Teď se veškerá její pozornost soustřeďovala do dvou míst. Horké bolavé zadnice a vlhkého klína.

Po desáté ráně Pavel přestal a nechal Michaelu na chvilku vydechnout a procítit to, co zatím dostala.

„Připravena na pokračování?“ zeptal se účastně a Míša jenom pokývala hlavou: „hmmm...“...nebyla schopná teď odpovídat artikulovaně, na to byla příliš ponořená do sebe samé.

Rákoska se opět rozezpívala a Míša se opět napjala...

Pavel pozoroval útlou postavičku -náctileté dívenky jak stoicky klidně snáší dopadající rákosku. Sice ji šetřil a nevkládal do ran plnou sílu, ale přesto to byly citelné údery a on sám už by škemral o přestávku, kdyby byl na jejím místě. Na Míšu to však mělo zcela opačný efekt. O co napjatější a nervóznější byla když začali, o to klidnější, uvolněnější a spokojenější vypadala ve tváři teď.

Když ji zasáhnul, tak jen stiskla pevněji oči, ale jen na okamžik a hned byla připravena na další ránu. Zlehka vydechla, vypustila zadržovaný vzduch nosem a pohnula pánví, jak se uvolnily zaťaté svaly hýždí a spodních zad.

Další rána. Napětí v obličeji, zatnutí té krásně vyšpulené prdelky a nadzvednutí se ze stolu a v momentě opět uvolnění a očekávání dalšího dopadu.

V Pavlovi rostla zvědavost, kolik toho Míša vydrží a kolik mu toho dneska dovolí. Původní plán byl dvakrát po deseti a ahoj, ale ten se teď rozplýval v nedohlednu...

Rákoska hryzla podvacáté a Pavel přestal, a mezitím, co se Míša vzpamatovávala z prožitého zážitku, on se posadil na postel, tam kde předtím seděla Michaela, jen na rozdíl od ní, s nataženýma nohama.

Míša pochopila, že dál se vyplácet nebude, takže se narovnala a rukama si pohladila prdelku.
„Tak budeme pokračovat, co říkáš?“, vytrhl ji Pavel z myšlenek a ona se na něho překvapeně podívala. „Pokračovat? To nebylo celé?“ svitla v ní jiskřička naděje.

„Samozřejmě, že ne. Vždyť jsem říkal, že bys zasluhovala na holou...toto byla jen rozehřívačka“, nenechal se odbýt Pavel, jakoby všechno bylo dopředu naplánováno.
„Kalhoty dolů a šup lehnout si sem přes moje nohy“, přikazoval mírným hlasem a Míša váhala... svlékat se jí nechtělo, obzvlášť kvůli těm vlhkým kalhotkám.

„Nebo si mám pro tebe dojít?“ jeho hlas zpřísněl a zhrubnul, ale Michaelu přesto nerozpohyboval.

Pavel se postavil a přistoupil těsně k Míše. Jak se tak nad ní tyčil, musela chtě nechtě zaklonit hlavu, aby se mu mohla dívat do tváře. Ustoupit nebylo kam, protože za zády měla židli a stůl.

„Proč jsi tady?“zeptal se přísně a bez výrazu, jakoby otráveně, že Michaela nechápe ani ty nejjednodušší věci.

„Pro výprask?“ odpověděla otázkou.

„Pro výprask NA HOLOU...to se snad domluvilo už včera nebo jsi s tím nepočítala?“ zdůraznil to „na holou“ a Míše bylo jasné, že teď už neunikne a tón, jakým to řekl, v ní opět roztřásl malou vzrušenou dušičku, která se začala těšit na pokračování.

Pavel jí sáhnul na knoflík od kalhot a ona mu neodporovala. Rozepnul zip a stahoval jí vypasované džíny přes zadek.
Michaela mu rychle přispěchala na pomoc, protože doufala, že usmlouvá alespoň kalhotky. Ale jak kalhoty lezly jen neochotně dolů, šly kalhotky rovnou taky. S kalhotami pod zadkem a kalhotkami stále na zadku poočku koukla na Pavla, který jí přenechal svlékání a jen ji přísně, zamračeně, bez jakýchkoliv připomínek a komentářů pozoroval…

Míša tedy pokračovala pouze džínami, až z nich, srolovaných na zemi, vystoupila jednou a pak i druhou nohou.

„Otoč se a ruce na stůl!“, přikázal přísně a posunkem ruky naznačil, co si od ní přeje. Míša poslechla, otočila se a než se ohnula do kýžené pozice, slyšela opět zasvištění rákosky vzduchem. Mezitím, co se dívala z okna a kousala do rtu napětím, Pavel si procvičoval zápěstí a její napětí a strach umně zvyšoval.

„Za odmlouvání dostaneš tři za sebou a ať tě ani nenapadne pustit se stolu, narovnat se nebo strkat dozadu ruce, jasné?“ slyšela Pavlův strohý rozsudek.

„hmmm...“, odpověděla souhlasným zamručením.

Rákoska zasvištěla hrozivě vzduchem, ale nedopadla, Míša se přesto napjala a zatnula zuby, v zádech jí brnělo, v týlu se zvedaly chloupky, jakoby ožily a naskočila jí husí kůže.

„Jasné?!“ Pavel nesmlouvavě a nazlobeně opakoval svou otázku a Míša čekala, že teď to bude doopravdy bolet, když se na ni zlobí...čím větší byl strach, tím silněji se jí stahoval klín a cítila, jak kalhotky opět lačně nasávají její šťávičku. Už ani nemyslela na to, že to je trapas, byla naprosto pohlcena situací a na nic kromě jeho a jí nemyslela, nemohla, nic víc totiž pro ni neexistovalo.

„Jasné“, zakňourala bolestně, jakoby už rána dopadla.

Pavel jí položil ruku na bedra, odměřil si, kam rákoska dopadne a s širokým rozpřahem jí vysázel tři rychlé rány.
Respektive to byl jeho plán. První rána totiž proběhla Michaelou od zadku až po zuby, než ji stihla absorbovat, už tu byla druhá a ta ji rozpohybovala. Vyskočila koleny na židli a přirazila zadek k opěrátku, jen aby se dostala co nejdál od svištící rákosky, třetí rána ji tedy jen klepla mírně do prstů rukou, které přirazila na zadek kvůli ochraně.

Pavel naštěstí zbrzdil pohyb rákosky, jakmile se Michaela hnula, jinak by ji prsty setsakramentsky bolely.

„Au au au au auuuu....“, zanaříkala zkroušeně a hnětla si zbitou prdelku. Bez kalhot to bylo mnohem intenzivnější a Pavel se i zlobil, a tak víc přitlačil. Výsledkem bylo, že to Míša nevydržela, ale jakmile se trošku uklidnila, styděla se za to. Bolelo to dost, ale rány šlo vydržet...spíš než bolest ji hodně překvapila rychlá kanonáda, kterou nečekala, protože předtím jí dal vždy čas na to, aby se z jednotlivých úderů vzpamatovala.

„Tak co? Budeš ještě odmlouvat?“ zeptal se Pavel bez jakéhokoliv projevu účasti. „Samozřejmě si ty tři rány zopákneme, protože jsem tě varoval, ať stojíš na místě a ani se nehneš.“

Míša se navzdory lehkému oblečení, či spíš neoblečení, při tomto zážitku zapotila a teď doufala, že napodruhé už to ustojí. Sice jakmile to odeznělo, tak se zas všechna bolest, všechen strach přelil do vzrušení, ale přesto kousíček její mysli hlodal a varoval před dalším opakováním takové zkoušky odvahy. Přitom jak měla zadeček citlivější a citlivější s každou další ranou, by to za chvilku mohlo skončit fialovou prdelkou na památku, a to by se doma velmi těžko vysvětlovalo.

„Nebudu“, zavrtěla odmítavě hlavou a dívala se na Pavla „psíma očima“ s hlavou skloněnou k zemi a prosebně nakrčeným nosíkem.

„Tak se zase otoč a ruce na stůl. A tentokrát se už ani nehni“, navigoval ji Pavel mírně, ale bylo vidět, že její pokorná póza na něho zapůsobila.
…

Když odmítla svléknout si kalhoty a položit se mu přes kolena, Pavel si pomyslel, že už opravdu  skončili. Přesto, když se postavil a tím, že mu neuhnula, se ocitli tváří v tvář: on uviděl její napjatý pohled, ve kterém nebylo ani kouska vzdoru nebo naštvanosti, tak zkusil ještě zaimprovizovat.
Když jí sáhnul na kalhoty a místo odtažení s ním ještě spolupracovala, nevycházel z údivu. A když se na něho uprostřed svlékání podívala s otázkou v očích, řekl si, že riskne všechno a přitlačí na pilu...zkusí ji vyplatit rákoskou na jen kalhotkami velmi slabě chráněnou prdelku.

Když Míša přiskočila ke stolu, bál se, že přestřelil, ale přesto se nepřesvědčivě držel své role. Míša si očividně nemyslela, že by byl nepřesvědčivý a místo nadávek, odmlouvání nebo smlouvání jen přistoupila na jeho podmínky a on nevěřil svému štěstí.

Podívala se na něho prosebným pohledem, skoro se slzičkou na krajíčku a on se v ten okamžik zamiloval. Nejraději by ji vzal do náruče a zulíbal od hlavy až k patě, ale bylo mu jasné, že dnešek je jednorázový zážitek, který se už nebude opakovat, že Michaela byla jen zvědavá a tak si ho hodlal vychutnat do posledního okamžiku, kam až ho Michaela pustí, než to stopne, že přestřelil.

Michaela se otočila přesně podle jeho pokynu a s napětím zatahovala svaly na zadku.

„Prohni se v bedrech a uvolni ten zadek“, rozkázal a Míša neochotně poslechla, jakmile se však napřáhnul, zase pánev stáhla dopředu a zadeček zatnula.
„Říkal jsem, aby ses uvolnila!“ varoval ji a ona mu zakňourala cosi v odpověď.
Pavel by ji nejraději vzal do náruče a ochraňoval před celým světem, místo toho ji přísně napomenul: „Hlasitěji!“

„Ono to strašně bolííí, mám strach...“ zakňourala Michaela a on bojoval sám se sebou.

 „To má bolet! Aby sis příště dvakrát rozmyslela, než mi budeš odmlouvat při trestání, na němž jsme se dopředu dohodli“. Mezitím, co jí odpovídal, se Michaela vzchopila a vystrčila prdelku vysoko dozadu a přehnula se přímo ukázkově.

Opět jí položil ruku na bedra, odměřil si dopad a napřáhnul se, ale tentokrát už méně než původně a také tentokrát jí vysázel skutečně všechny tři, aniž by se pohnula.

Tlačila sice ruce proti stolu, až jí konečky prstů zbělely, ale ani nezasykla.

Pavel opět odstoupil, aby jí dal čas rány vstřebat, ale ona ho znovu překvapila

„Děkuju, že se mě snažíš šetřit, ale já vydržím opravdové rány, tak jak jsi mi je chtěl vyplatit předtím“, otočila se na něj a po své nabídce se povzbudivě usmála.

Pavel nevěřil svým uším.

„Otoč se a přehni se. A zadek vyšpulit pěkně nahoru“, navigoval jí zbytečně, protože tentokrát  provedla všechno naprosto bezchybně a vyčkávala na první ránu. Pavel se znova vyrovnal s jejím pozadím a odměřil si dopad, párkrát přetočil zápěstím, aby získal větší cit pro rákosku a zeširoka se rozpřáhnul.

„a … au ….aaaaaammmmm“

třikrát se v rychlém sledu sklouzla rákoska vzduchem a třikrát se zakousla do nechráněné prdelky. Místo nářku a nadávek z Míši vyšlo jen zasyknutí, pak zašeptané „au“ a nakonec dlouhé protáhlé vydechnutí, které už nebylo bolestivé „aaaau“ jako spíš vzrušené „mmmmnn“
Míša se protáhla jako kočka a s gustem si pohladila prdelku a bříšky prstů nahmatávala vystouplou harmoniku proužků.

Pavel ji obešel, vzal jí za ruku a jak si sedal na postel, tahal si ji přes koleno. Tentokrát už Míša neodporovala a nechala se vést tak, jak to on chtěl.

Pavel si ji položil zadečkem přes jedno stehno, druhou nohou jí „zamknul“ nohy tak, aby se mu nemohla vymanit z dosahu nebo sklouznout ze stehna a vršek těla jí nechal, ať si položí na postel.
V konečném důsledku tedy napůl ležela, napůl klečela u postele a prdelku měla jemu krásně na ráně. Jediné co překáželo, byly bílé bavlněné kalhotky, které však rychle opustily svoje místo a když je Pavel beze slova přetahoval přes zadek, Míša se mu místo odporu ještě nadzvedla bříškem, aby je mohl spustit až ke kolenům.

Už v kalhotách vypadal Míšin zadeček nádherně, ale nahý, červený od rákosky, s osmi vystouplými jelítky....Byl k zulíbání rozkošný!
Místo vyplácení ho Pavel jenom hladil a zaháněl bolest, kterou nedávno způsobil a v klíně u Míši způsoboval povodeň. Bylo to příliš krásné na to, aby ho zastavila, příliš vysněné a vytoužené na to, aby myslela na cokoliv jiného, něž jak si to celé vychutnat a užít.

Plesk, plesk, plesk, plesk...

Pavel začal mírně vyplácet a silnější rány prokládal slabšími. Pálení od rákosky už odeznělo, ale s další „péčí“ od Pavla se začínalo vracet a Míša se jenom slastně kroutila a střídavě zatahovala zadeček a zase ho vystrkovala vstříc dalšímu bití, dalším plácnutím.

Pavel si to vychutnával stejně jako ona, dokud ho nepřerušila.

„Pustíš mě na chvilku? Musím si odskočit...“, poprosila a Pavel ji smutně, ale pohotově „propustil“ ze svého sevření a vytáhnul jí kalhotky zase nahoru.
„utíkej, ale ještě jsme neskončili...“

Michaela se na něho jenom usmála, poupravila si kalhotky a utíkala na toaletu.

Tam si skutečně přišla ulevit, ale jinak, než je obvyklé. Ruka v klíně se jen několikrát rychle proběhla sem a tam a už si Míša položila hlavu na kolena a celé břicho, klín a stehna se jí křečovitě stahovala znova a znova, v tak dlouho zadržovaném a odepíraném orgasmu...

Teprve pálící plíce ji přinutily na chviličku přestat a alespoň se nadechnout. Pak znova spustila ruku do klína a znova se jí tělem proháněly slastné křeče. O co víc se snažila nebýt hlasitá a zadržovala to v sobě, o to víc to v ní vřelo...