Vyznání

Sedím na polštáři mezi hromádkou knížek a papírů. Měla bych se učit. Potřebuju se učit. Ale myšlenky mi stále sklouzávají jinam. Při sebemenším pohybu se o pozornost hlásí bolavý zadeček
a při vzpomínce na včerejší den příjemně trne v bříšku. Moje první ranní cesta vedla k zrcadlu, abych zkontrolovala škody, které můj přítel nejrůznějšími nástroji napáchal na mém pozadí. Chtěla jsem to, zasloužila jsem si to, ale že z toho budou takové modřiny, to jsem ani ve snu netušila.
Přibližně půl roku se s mým přítelem známe. Oba za sebou máme spankingovou minulost, která ale do naše vztahu nijak nezasahuje. Jsme v jistém ohledu originální. Jednou za čas, když mám chuť, zajdu si popovídat na chat, kde si uvědomím, jak hodně zvláštní vztah máme. Nejsme typický D/s pár. Já jsem potvora, která občas potřebuje zkrotit a můj přítel je úžasně citlivý a opatrný, aby mi nikdy neublížil. Do téměř každého výprasku, který dostanu mu takzvaně „kecám“. Já si řídím průběh, já určuji kolik dostanu. Někdo může namítnout – takhle ale správný výprask nevypadá. Jak tedy má vypadat? Tak, jak mi ho uštědřoval můj otec, kdy jsem měla nejen bolavý zadeček, nýbrž i duši? Proč bych takovou věc měla dělat? Každému přeci přejme to, co se mu líbí. Obdivuji lidi, kteří se nechají ponižovat a ještě u toho zažívají pocity slasti. Já jsem na to příliš temperamentní a mám své pevné zásady. Na zadek si nechám dát kdykoliv, za cokoliv a ráda, ale facka by znamenala okamžitý rozchod.
Co je to vlastně spanking? Nevládnu angličtinou, ale prý se jedná o výprask. Když mě zasvěcovali do jeho teorií a filosofie, bylo mi řečeno, že se jedná o hru, kterou oba členové aktu hrají dobrovolně a pro své potěšení. Potom tedy asi nejsem až tak divná, když si nechám nařezat tak, abychom s přítelem byli oba spokojení a nemusím u toho nutně sedět půl hodiny na kopřivách.
Včera jsem byla protivná. Celý den jsem místo učení lelkovala a večer, když mi bylo mé flákání vyčteno nazvala jsem svého miláčka troubou, který ničemu nerozumí. Blížící se státnice mi prostě lezou na mozek. Potřebuji nad sebou pevnou ruku. Ještě pevnější, než jsem doposud měla a značně jsem pochybovala o tom, že je toho můj hodný a něžný přítel schopen. Zatím jsem s ním pěkně zametala. Momentálně jsem doma u rodičů a vidíme se málo. ICQ ledacos snese.
Když jsem včera přijela za ním a hned na nádraží začala nadávat, kde je tak dlouho, proč na něho musím čekat než si mě vyzvedne, koukal na mě vykulenýma očima s pusou téměř dokořán. Tohle asi nečekal. No co, varovala jsem ho, že jsem ve stresu poněkud nesnesitelná. Ale chtěl mě vidět. Když jsme dojeli k němu domů, neustále zvonil služební telefon. Odbíhal vyřizovat problémy, se kterými si jeho kolegové nevěděli rady. No, odešel z práce o hodinu dřív a hned se tam všichni můžou zbláznit, pomyslela jsem si. Sedla jsem si v jeho pokojíku na postel a znuděně se dívala do stropu. Když přišel a přinesl mi hrnek s kávou, čekala ho další smršť nadávek. Když už jsme po dlouhé době zase spolu, tak by si na mě mohl udělat čas a ne pořád jen telefonovat, že. To už ale byla poslední kapka, kterou jsem si ten den dovolila. „Víš co, mě vyřešíme potom. Teď se napřed vypořádáme s tvými hříchy.“ Prohlásil klidným hlasem a posadil se vedle mě na postel. V bříšku mi zatrnulo a nervozita stoupla. Bylo mi jasné co přijde. Už včera při našem pravidelném psaní mi to sliboval. Potřebovala jsem to a tak jsem se ani moc nebránila, když mě chytil za ruku, donutil vstát a pak si mě ohnul přes kolena. Pohodlně jsem se uvelebila na jeho nohou. Než jsem k němu dorazila, schválně jsem se ještě ve vlaku převlékla do krajkového prádla, sukně a samodržících punčoch. Má na mě rád černé krajky. Už když mi vyhrnoval sukni, začalo kázání. Mluvil o tom, že musí udělat přítrž tomu, jak nesnesitelně se chovám, jak mi dával moc volnosti a od teď začne přísný režim. Obdivně pohladil zadeček v krajkových tangách a pokračoval ve svém výkladu i po tom, co mě začal rukou střídavě vyplácet na levou a pravou půlku zadečku. Nejsem žádné tintítko, prostoru na dopad jeho pádné dlaně je na mém pozadí tolik, jak přistávací dráhy na letišti. Rány pleskaly a intenzita se stupňovala. Teda, ten se s tím opravdu nemaže, říkala jsem si a musela jsem uznat, že jen podtrhoval svá slova. Dál naprosto klidným a vyrovnaným hlasem mluvil o tom, že dnes na mě bude velmi přísný a bude to pořádný výprask, nebude mě šetřit a dostanu co se do mě vejde. „Tak to jsem na tebe zvědavá.“ Neodpustila jsem si rejpavou poznámku, ale dostala jsem za ní takovou ránu, až jsem leknutím vyjekla. Bylo to první, ale rozhodně ne poslední „au“, které jsem ten večer vypustila z úst.
Když uznal, že jsem dostatečně zahřátá, pevně mii chytil ruce k sobě a jako zajatkyni si mě odváděl do obýváku. Postavil mě před křeslo a na jeho opěradlo položil polštář. Teda, ten to má připravené, uznala jsem obdivně. Jemně mě přes opěradlo ohnul a počkal, až se pohodlně urovnám. Uvelebila jsme se na polštáři. Tělo viselo volně na sedadlo, zadeček se vysoko tyčil do místnosti a nožky vzorně propnuté se opíraly o špičky. Malinko mi to v punčoškách po koberci ujíždělo, ale jak jsem visela ohnutá, bylo to nakonec jedno. Měla jsem jiné starosti. V prvním kole mě příjemně štípalo pravítko a právě ve chvíli, kdy se mi chtělo začít kňourat přišla změna. Teda, ten kluk má ale cit, pomyslela jsem uznale. Při vařečce jsem už slabě usykávala, ale držela jsem se. Pak přišlo volnější kolo. „Schválně jestli poznáš, co to je.“ Přistálo na mém zadečku pár pleskanců. Bylo to tvrdé, takže dřevo. Hladké, placaté, a neštípalo to jako vařečka. Hmm, příjemné. „Obracečka?“ zeptala jsem se nesměle, ale netrefila jsem se. „Kdepak, tak daleko jsem pro to nebyl, není to z kuchyně.“ Poodešel ode mě opravdu jenom na pár vteřin. Rychle jsem si promítla rozložení bytu a napadla mě koupelna. „Kartáč!“ vykřikla jsem nadšením a zaradovala jsem se, když mi ho ukázal. „Tím jsi ještě nedostala. Jaký je?“ Ptal se zvědavě můj drahý. „Perfektní.“ Musela jsem uznat. Když ho odložil a vzal do ruky důtky, zatmělo se mi před očima. Není to tak dlouho, co jsme je pracně vybírali a já mu je nakonec darovala k narozeninám. Nechci říct, že jsme šlápli vedle, když jsme vybrali 50 cm předojemné, ale bolí to s nimi fest. Ví, že je nemám ráda. Párkrát mě s nimi velmi slabě švihnul. „Je všechno v pořádku?“ zazněl za mnou najednou starostlivý hlas. „Ano, v pohodě.“ Odpověděla jsem popravdě. Byla jsem ten den zrovna v kondici. Možná to dělala ta protivná nálada. Žádný bolavý den, kdy snesu jen jemné poplácání. Prociťovala jsem každou ránu a věděla, že vydržím ještě daleko víc. Důtky vystřídala moje oblíbená kožená plácačka, která se i při silnější ráně na již zvyklém zadečku zdála být spíše hladivým nástrojem a pak přišel na řadu bičík. Z něho máme oba dva značný respekt, tím relativně silným splétaným kouskem kůže by se dalo opravdu ublížit. Začal jemně a postupně zvyšoval intenzitu švihnutí. „Je to dobrý?“ ptal se mě každou chvíli starostlivě a já přikyvovala. „Takhle hodně jsi s ním ještě nikdy nedostala.“ Konstatoval překvapeně a já mu vyrazila dech, když jsem prohlásila, že může ještě malinko přidat. Když přišla silnější rána, podlomila se mi kolena a poprvé za celou svojí spankovou minulost jsem skučela táhlým „auuuuu“. Bičík se zakousnul do mojí prdelky tak vydatně, že jsem ho cítila až v kostech. Srovnala jsem nožky a poslušně čekala na další ránu. Petr vždycky počkal, až si zaskučím a oddechnu si, dělal dost dlouhé pauzy. Asi po páté ráně jsem to už nevydržela. „Prosím pohladit“ zakňourala jsem. „Tak ty si ještě budeš diktovat, jo.“ Prohlásil můj drahý se smíchem. Silnější rána se lépe snáší, když zasažené místo ihned po dopadu pohladíte. Bolest se tím jakoby zahladí a je menší. A tak jsme vypláceli a hladili, mě se polamovala kolena a statečně jsem držela. Při další výměně nástroje, kdy znovu došlo na pravítko už mi bylo všechno jedno. Sebemenší dotek čehokoliv pálil a neuvěřitelně bolel. Zvýšení prahu odolnosti najednou spadlo a citlivost byla maximální. Unaveně jsem požádala o konec a když si mě Petr pomalu zvedal z křesla, uznale mi šeptal do ucha jaká jsem statečná, jak si váží toho, že jsem si nechala takhle nařezat. Prý jsem úžasná. Další pochvaly mi splynuly, protože jsem trvala na tom, že chci zasloužený orgasmus. Byla jsem proběhlým výpraskem neuvěřitelně vzrušená.
Když jsme pak nasedli do auta a Petr mě odvážel domů, seděla jsem na polštáři stejně jako dnes. Včera byl můj zadeček červený, dneska ráno jsem si před zrcadlem prohlédla fialové modřinky různě rozmístěné po celé ploše zadečku. Moc jsem se nevyspala, sebemenší zatnutí svalů bolí jako čert. Nevím, kolik se toho dneska naučím, ale jsem spokojená. Mám to, co jsem chtěla a ačkoliv mi Petr sliboval, že takhle hodně už nedostanu, že to byla výjimka jsem si jistá, že jakmile mi otrne, zase něco podobného budu chtít zažít.