Nasekat Jarce

Otočil jsem klíčem v zámku a vstoupil dovnitř. Bylo osm hodin ráno a Petra, moje žena, byla dávno pryč. V poslední době ji během týdne vůbec nevídám. Naše pracovní rozvrhy se míjejí.
Jako pokaždé jsem přejel pohledem tabuli na stěně kuchyně. I když oba dva máme mobil, Petra přesto dává přednost tomu psát mně a naší dceři Jarce úkoly na tabuli.
Vyklidit myčku... vynést koš... nakrmit kočku... co bylo to poslední?
Aha... nasekat Jarce.
Nenapsala tam, co naše holčička provedla, asi už neměla místo. Jarka je skoro dospělá, má svůj vlastní život, rodičům se moc nesvěřuje. Občas holt potřebuje přitáhnout. Povzdechl jsem si.
Jarka přijde ze školy až odpoledne. Dost času na to vyspat se.

Probudilo mě jemné potřesení ramenem. Otevřel jsem oči. Vedle mé postele stála Jarka.
"Ahoj, tati," špitla.
"Ahoj," přikývl jsem.
"Já... viděla jsem tabuli..." začervenala se.
Usmál jsem se. "Copak jsi provedla, že máma požaduje nejvyšší trest?"
Pokrčila rameny. "Ale... nic konkrétního, tati. Hádám, že se to prostě... tak nějak nakupilo. Máma řekla, že si moc vyskakuju a že si to žádá přísný zákrok."
"Vážně?" zamračil jsem se. "Nevím, jestli bych souhlasil..."
"To je v pohodě, tati. Možná vážně potřebuju dostat na zadek."
"Když myslíš," zabručel jsem. "Tak běž do kuchyně... musím se obléct."
Pousmála se a odešla.

Když jsem přišel do kuchyně, seděla na židli se sklopeným pohledem.
"Je to docela dlouho, co jsi mi nasekal, co?" řekla.
"To je," přikývl jsem. "Už pár měsíců."
"Většinou to teď dělá máma... co jsi začal chodit na noční směny. Ale tentokrát chtěla, abys to udělal ty."
Všiml jsem si, že myčka je vyklizená a koš vysypaný. I kočka měla žrádlo. Na tabuli se u všech úkolů skvěla značka "odškrtnuto".
"Vidím, že na mě zbyl jenom jeden úkol, co?"
"No..."
Posadil jsem se na židli. "Tak se do toho dáme, Jarko."
Poslušně přistoupila. "Bude to hodně?"
"Zasloužíš si hodně?"
Zapřemýšlela. "Asi jo."
Rezignovaně si stáhla džíny, a k mému překvapení i kalhotky. Nevyplácím ji na holý zadek, to se u tak velké dcery snad ani nesluší. Ale možná, že to má teď s mámou zařízené jinak. Rozhodl jsem se na to neupozorňovat.
Přehnul jsem ji přes koleno a jemně poplácal po zadečku. "Připravena?" zeptal jsem se.
Přikývla.
A tak jsem, jak mi velí má otcovská povinnost, zvedl ruku a začal sázet na vyšpulený zadek jednu štiplavou ránu vedle druhé. A bez ohledu na Jarčino pištění, kvílení a nakonec brekot, jsem nepřestal, dokud nebyl zadek červený jako rajské jablíčko.
Když jsem konečně přestal a zvedl jsem ji na nohy, sevřela si oběma rukama zadek a bulela jako malá holka. Objal jsem ji.
Mezi vzlyky ze sebe konečně vypravila: "D-Dík, tati. Potřebovala jsem to."
Vlepila mi ubrečenou pusu na tvář.

Zbytek odpoledne jsme strávili u televize, jen otec a dcera. Tulila se ke mně na gauči a občas si poposedla, jak ji štípal zadeček. Bylo hezké, že mi moje dcera zase jednou věnovala pozornost; i když k tomu byl zapotřebí výprask.

Nakonec jsem se zvedl. "Promiň, princezničko, ale už musím jít," řekl jsem. "Cesta do práce trvá dlouho."
"Tati...?"
"Ano?"
"Vadilo by ti moc, kdybych mámě řekla... aby moje tresty radši nechávala na tobě? Ona u toho moc křičí a hubuje..."
"To víš, že by mi to nevadilo, princezničko."
"Ale víš, já... mívám někdy docela dost průšvihů," zamumlala.
"Jsem tu pro tebe," slíbil jsem.
"Díky, tati."

Znovu jsem ji objal a vyšel jsem z bytu.

---

"Ahoj, Jarko!"
"Nazdar, mami!"
"Jak bylo ve škole?" chtěla vědět máma.
"Dobře, dík..."
"A úkoly splněné?"
"Podívej se sama," usmála se Jarka.
"Myčka vyklizená, koš vysypaný. Co kočka?"
"Nakrmená, mami. Je to přece odškrtnuté. Nemůžu za to, že už to zase sežrala."
Jarčina matka se podívala na nástěnku.
Vyklidit myčku.
Vysypat koš.
Nakrmit kočku.
"Tak to je dneska všechno," usmála se.