MĚL JSEM TO VĚDĚT

Nevím, jestli mne probudily libé tóny linoucí se z piana ve vedlejším pokoji nebo příjemně vtíravé paprsky ranního slunce, které se prodraly skrz vlnící se záclonu. Každopádně to bylo milé probuzení, milé znovusetkání s realitou, milé uvědomění si, že už nesním. Hra na piáno dávala vědět, že už neleží vedle mě. I tak jsem ale svou ruku nechal pátrat po jejím ještě trochu vyhřátém místě. Pak jsem pomalu vstal, oblékl si župan a tiše otevřel dveře, melodie zesílila a já jsem se musel pousmát nad pohledem, který se mi naskytl. Nahá seděla u piána, vlasy volně rozpuštěné, hlavou lehce pohupovala v náladě skladby. Své krásné a umě všemi barvami ozdobené pozadí měla usazené na měkkém polštáři, občas si lehce poposedla, ale na hraní to nebylo znát. Byla spokojená, hrála uvolněně a jistě vzpomínala. Stejně jako já...

...Ten večer jsem přišel z práce o dost dřív, tedy pokud se sedmá hodina večerní dá považovat za brzký příchod, jindy to totiž bývá ještě horší. Byl jsem tak zaposlouchaný do mp3 v uších, že jsem bezmyšlenkovitě vešel do domu, aniž bych dal o sobě vědět. A jelikož jsem zvyklý pohybovat se po tmě, tak má milá vlastně neměla tušení, že jsem již doma. Až když jsem si svlékl kabát a opláchl se v koupelně, tak jsem ji začal hledat - v kuchyni bylo zhasnuto, pracovna také prázdná. Našel jsem ji až v ložnici. Ti nepřející z vás si jistě myslí, že s někým, koho bych ve své posteli jen nerad viděl, tedy s kýmkoliv jiným, ale pletete se. Byla tam sama. O to podivnější to byl pohled. Byla celá nahá a ležela trupem na peřině, prdelku měla vystrčenou do výšky a slastně přivírala oči. Zde ale končí to, co jsem znal. V její něžné ručce byla totiž vařečka, na jejím zadečku dost stop po ní - obraz, který jsem do té doby u mé milé neviděl. Dolehla na mě tíha neznalosti, překvapení z nového. Po tolika letech je ještě něco, co o ní nevím, něco poměrně zásadního. Prvotní milé a nečekané překvapení vystřídal zklamaný hněv, pocit, že nejsem ten, který má právo vědět o ní vše. Její ruka se mezi mými myšlenkami pravidelně pohybovala proti gravitaci a dřevěná vařečka dopadala na její vystrčený zadeček. Vždy jen trochu vzdechla a prdelka se mírně zachvěla. Tiše jsem k ní zezadu přistoupil a oběma rukama pevně chytl její půlky. Jako bych tím pevným stiskem chtěl dát najevo pradávnou potřebu ji vlastnit úplně celou. Vyjekla leknutím, ale hned se usmála, když mě uviděla. Na jejím obličeji jsem zachytil stín strachu a studu, ale hned ho skryla a nadšeně mě uvítala, stále v nezměněné pozici, nedovolil jsem to.

"Proč to nevím," zeptal jsem se místo pozdravu zastřeným hlasem. Sám jsem byl zvědavý proč.

"Já.... já nevím, styděla jsem se," po chvíli se zmohla na odpověď a zároveň vykřikla po pleskavé ráně, kterou jsem jí uštědřil na pravou půlku. Naše pohledy se v tichosti setkaly. Nebylo co říct, tichem zazněla další rána, tentokrát na levou půlku. Usmála se na mě.

"Teď už to víš, tak dělej, jak myslíš, zasloužím si to za to dlouhé mlčení, nemyslíš," hodila po mě pomyslný červený šátek a já se pustil do díla. Jelikož se sama krásně připravila, tak nebylo potřeba zahřívací kolo, nejsem v tom tak úplně laik, předchozí partnerka měla podobné choutky, je to sice již dlouho, ale jsou věci, které se nezapomínají, kór  když je pravidelně osvěžuji na internetu...

... Nějak poznala, že stojím ve dveřích, otočila se na mě a její úsměv a letmý polibek připluly na vlnách nové skladby. Pokračovala v hraní a nejspíš i ve vzpomínání...

…Asi bych neměl důvod přestat, kdyby se nezačala vrtět, dělalo jí problém zůstat v klidu a s vystrčenou prdelkou. Přestal jsem, ale rozhodně jsem nechtěl skončit. Tiše jsem řekl, ať se předkloní u postele. Nebyl to rozkaz ani prosba, spíš bezbarvý návrh, nevěděl jsem, jak moc je do věci zaujatá, kolik vydrží a co vlastně chce. V tomhle směru jsem o ní vlastně nevěděl vůbec nic. Ještě stále jsem byl svým způsobem naštvaný, o důvod víc k pokračování. Pomalu se zvedla, a když procházela kolem mě, tak mě v tichosti políbila a zaujala navrhovanou polohu.

„Pásek, prosím,“ prohodila podobným nic neříkajícím tónem a předklonila se u čela postele. Udivilo mě, jak ví, co chce. Její touhy tedy nebudou právě objevená tajemství. Kolik nocí mohlo proběhnout jinak, kdyby se jen zmínila. Nechtěl jsem už ztrácet ani jednu nově společnou vteřinu, najednou jsem pocítil elán a radost z objeveného, prvotní zklamání už bylo to tam. Začal jsem rozepínat přezku a jen podiveně pozvedl obočí, když na tento nezaměnitelný zvuk zareagovala husí kůží a napnutým povzdechem. Zpomalil jsem a pásek jsem z kalhot vytahoval jako by byl z jarní mlhy. Zvuk drhnoucí kůže o látku umocnil ženinu reakci, i já jsem si to užíval. Přehnul jsem nového kamaráda napůl a prvně se napřáhl, kožený krasavec dopadl na červený zadeček a čas se pro mě zastavil. Čekal jsem na její reakci, na křik a pláč, na prosby, nadávky a vztekání. Marně. Jen si lehce nártem pohladila lýtko druhé nohy, lehce sykla a čekala na další. No, jak chceš, řekl jsem si a poslal jsem vzduchem druhou ránu, její reakce byla podobná, ta moje však již letěla znovu vzduchem. Třetí rána přišla nečekaně brzy a leknutím vykřikla. Zase ta nekonečná chvíle ticha, než jsem pochopil, že mohu pokračovat, ba co víc, že musím. Věděl jsem tedy dost na to, abych si následné rány užil a rozhodně jsem nebyl sám... Pravidelnost jsem střídal s nečekanými rychlými švihanci, jindy jsem si zase dával načas, abych uděl prostor pro vychutnání sobě i jí. Vystrčené pozadí mé krasavice se barvilo stejně pestře jako listí na podzimem políbených stromech za oknem a já jsem stále více litoval, že jsem to nevěděl dřív a že jsem se to dozvěděl vlastně úplně náhodně. Ale jak se říká ve známém filmu – lepší pozdě, nežli později.

Nechtěl jsem tu naši společnou premiéru přehnat, tak jsem raději riskl to, že skončím dřív, než by si přála. V nastalém tichu jsem se snažil uklidnit splašený tep, ale její prudké oddechování tomu moc nepomáhalo. Pomalu se položila na postel do klubíčka a tiše se zavrtala hlavou do peřin, předpokládal jsem, že pláče, ale mýlil jsem se. Stál jsem uprostřed známého pokoje, ale přišlo mi, že je vše najednou jiné, že se tak zvláštně pročistil vzduch, že je mezi námi najednou něco nového, lepšího, intimnějšího. Ten zvláštní pocit za chvíli přerušila její usměvavá tvář, která na mě vykoukla zpoza polštáře. Natáhla ke mně ruku, kterou jsem rád něžně stiskl, a přitáhla si mě k sobě na postel. Posadil jsem se vedle ní a laskal ji ve vlasech, jako kočička domácí se mi přesunula na klín a její zadeček mi dával pochopit, že ještě nemá dost. Pohladil jsem ji po prdelce a začal vyplácet rukou. Tady už to ale nevydržela dlouho, tedy – nenechte se mýlit, rozhodně to nebylo bolestí, povalila mě na postel a po rychlém svlečení dala průchod všem nahromaděným emocím, které během výprasku držela v sobě jako papiňák. Kolik nocí mohlo být jinak.

Hudba dozněla.

„Dobré ráno,“ doplnil jsem pozdrav polibkem do vlasů.