Deník

10.května 2011

Zápis první...

Dostala jsem. Poprvé po taak dlouhé době. Bylo to od něj poprvé co začal pracovat jako dopravní pilot... Přikázal mi psát deník, deník výprasků, abych prý vždycky, když tu nebude, měla připomínku toho, co se stane, když tu budu vlčit... Teď něco dělá v kuchyni a potajmu kouká jestli jsem poslechla. Bože, co když si to pak po mě bude chtít přečíst!

Jestli to čteš, zlato, tak už mě dnes prosím nebij! Já budu už vážně hodná a budu se učit... I tu 5 z němčiny a 4 z dějepisu si opravím! :(

Dobře, splním úkol a napíšu si popis trestu: Takže, teď tu klečím na křesle a píšu, Dan mi dal pauzu, před pokračováním, plus tenhle notes s novým úkolem do budoucna. Psát sem všechny prohřešky a následně i tresty, které za ně dostanu...

Dneska to bylo asi takhle:

Věděla jsem, že dneska přijede, takže jsem nakoupila a připravila mu u něj v bytě malé pohoštění. Přiznám se, nebylo to jen z těch dobrých důvodů, ale také jsem doufala, že zapomene na to, co mi včera sliboval do telefonu, a tedy, že mi nezkontroluje index. Skoro na minutu přesně, v 17 hodin, už stál na prahu a nechával se uvítat polibkem. Hned jsem ho po, podle mne příšerně dlouhém, letu z Moskvy, dovedla do kuchyně a započal plán A: jeho pohled ovlivnit jídlem. Snad hodinu jsem ho krmila a opíjela opájela lehkým vínem... Po té hodině bylo ale pomalu jasné, že to stačit nebude a tak sem ho začala, opravdu důmyslně, svádět. (to byl plán B)

Pustila jsem pomalou hudbu a pokusila se o břišní tance, pěkně vyhrnutou tričko... Ještě teď se stydím, když si na to vzpomenu. ...a povedlo se mi ho dokonce přimět k tomu, aby tančil se mnou :) Pěkně jsem se k němu přitulila, a tak jsme se kolébali v rytmu nesmyslně exotické hudby, až sem nakonec zapoměla jaký byl můj původní účel!!! A to sem neměla, protože z ničeho nic vypnul věž a povídá tím jeho přísným hlasem: ,,Konec legrace, přines si žákovskou." Za moje zabreptání o atmosféře se mi akorát dostalo symbolického pohlavku, a tak jsem pro ni šla. To se ví, že sem ji s sebou měla! Přece nejsem sebevrah.

Bla, bla, bla... A je jasné co se stalo, a ještě horší je, že určitě ještě stane!

11.května 2011

Zápis druhý...

Tak si to přečetl :( A zlobil se na mě, že sem neposlechla a nenapsala si, jak on říká: "detailný popis" A mám teď slíbený, už třetí, výprask. A teď mám prej napsat co sem zanedbala... A můžeš za to ty! Deníku.

Čili, přinesla jsem index a on udělal to, co skoro dycky. Předčítal mi z přední stránky, aby upozornil na to, že mi nebylo 18. ,,Věra Švangová, Střední technicko-průmyslová škola, 3.B, narozena 10.6.1993..." A tak dále, prostě jako dycky... Pak otočil stránku a přečetl i nejnovější úlovky ze školy, mimo 2, za kterou mě pochválil, i 5 a 4 a jak bylo patrné, ani tu on rozhodně za dostatečnou nepovažoval. Samozřejmě hned následoval příkaz: ,,Ohni se přes křeslo a ani se nehni." Vzala jsem si celkem odolný rifle, ale moc dobře sem věděla, že mě to moc dlouho neochrání. Odešel a vrátil se se skoro celým svým sortimentem, všechny už jsem je znala, jak se říká "na vlastní kůži," a očima jsem pátrala po těch více snesitelných. Na začátek si vzal velkou vařečku, kterou bych nejraději upálila! I když samozřejmě, s rákoskou, kterou také vlastní, se to nedalo vůbec srovnávat. Ale zatím sem měla kalhoty, takže jsem moc dobře věděla, že si nemám nač ztěžovat... Bylo to s ní dlouhý,už jsem myslela, že to nevydržim a začnu ho prosit, což bych si nikdy neodpustila, takhle se před ním ponížit, i když moc dobře vím, že asi i na ty prosby za chvilku dojde. Jako vždycky. Nepočítal je, ale vydržela jsem je nakonec bez proseb i breku. No a pak mi dal tenhle deníček, vysvětlil svůj úmysl a slíbil, že jakmile si popíšu první část, budeme pokračovat.

Což jsem, jak víš, nespnila a tak zuřil. Naštěstí má zásadu, že mě nikdy neuhodí ve vzteku, takže mě poslal kleknout do kouta a sám si nalil skleničku a počkal, dokud se dost neuklidnil a nerozmyslel si to, pak mě zavolal a nechal opět přehnout přes křeslo, ale tentokrát s kalhotami u kolen. I když už se známe nějakej ten pátek, pořád se před ním stydím, když mi přikáže, abych dala ruce před sebe a já se nesmím ani pohnout, pokud nechci riskovat přídavek. Pak kolem mě obcházel a odstupínkoval mi další pravidla, týkající se tebe, deníku. A důrazně mi pořád dokola opakoval, že sem mám psát i tu nejmenší drobnost, a to se týká i toho co provedu, když tu nebude. Se slovy, že tenhle výprask je za to neposlechnutí, vytáhl z kalhot pásek, a já zasténala do čalounění, když mi došla věc, kterou sem si zařídila hned 3 části trestu... Tentokrát to bylo horší, zadek mě pořád trochu bolel od výprasku vařečkou a on začal rovnou zhurta, což bylo vážně strašný a já za chvíli nevydržela a moje ruce začaly chránit zadeček, on nestihl včas zbrzdit a já přes ně dostala, načež jsem se rozbrečela, on odstoupil, řekl mi, že je tam nemám co strkat a že doufá že už vim, že mi jich pár přidá. Ale naštěstí mne nechal oddechnout a pofoukat ručku a šel zatím dopít sklenku. Když sem se uklidnila tak se vrátil a protože mě znal, tak věděl, že teď už budu vyvádět pořád a tak mi ruce pevně chytl za zády a já cítila že teď teprv příde to nejhorší... A taky přišlo, začal mě vyplácet pomalu, a teď už jsem se rozbrečela hned a po každé ráně křičela jako kdyby se mne chystal zabít. Poznal asi, že už je to moc a tak jich bylo jen 15. Brečící mne chytl do náruče a odnesl na gauč, položil si mne přes kolena a můj zadeček zbavil i té poslední části oděvu, já se rozbrečela ještě víc, jelikož sem se začala bát, že chce hned pokračovat s tou třetí částí, ale naštěstí ho jen hladil a nechal mne na sobě odpočívat tak dlouho dokud jsem neusnula. A pak už nevím, ale ráno sem se probudila v ložnici, on už vzhůru, zas něco lovil v kuchyni a když sem se tam po nějaké chvilce doplazila já, tak mi tě bez slova podal. A tak tě tu píšu, už nějakou chvíli a vím, že až skončím, tak přijde ta třetí část, sice to nemůžu protahovat do nekonečna, ale já se fakt bojím. Zadeček se mi sice od včerejška trochu vzpamatoval, a jsem ráda, že to nepřišlo hned včera. Ale taky vím, že na ty modřinky, co se mi vybarvily, to taky nebude nic úžasnýho...

Co mám dělat? Už po mně kouká... Taky to už píšu tak hodinu a mezitím sem zežmoulala housku a čaj... Co mám ještě psát... Když neuvidí že píšu, tak si pro mě jistě přijde, Bože...

Vzdávám to, tak já teda jdu... hmm.. Fain, drž mi palce...

Téhož dne, o cca. hodinu později

Zápis třetí...

Bylo to moc a moc zlý. I když jsem čekala i horší, ale Tak hrozný to nebylo, i když po tom včerejšku to bylo o něco horší než jindy, jen co je pravda. Naštěstí se smiloval a když jsem mu tě přinesla, tak to proběhl už bez kontroly. Došel se mnou do obýváku, sedl na křeslo a přehnul si mě přes koleno, na malou chvilku jsem byla vážně šťastná, že to bude jenom rukou, ale po první ráně mě to hnedle přešlo. Páč to prostě nešlo vydržet! Ale pak Dan začal ubírat, to zatím sice neudělal nikdy, spíš vždycky přidával, ale nejspíš uznal že mám po včerejšku vážně dost, nakonec se dostal k plácání o kterém ví, že se mi líbí. A mě se to opravdu docela líbilo. :) Takže jsem mu samozřejmě dovolila, aby si mě po skončení odnesl do ložnice, ale tentokrát nikoliv za účelem spánku ;)

A teď spí, myslím, že toho v noci moc nenaspal. A tak sem si napsala alespoň tenhle dodatek, aby měl radost, že mi to nemusí připomínat a pochválil mě. Jenom doufám, že mi dva, Deníku, se setkáme až za hodně dlooouhou dobu...

Abych to nezakřikla, tak tedy:

Sbohem.

undefined