Zamiloval jsem se do ní v okamžiku, kdy jsem ji spatřil. Bylo to v kamarádově ateliéru.
Já jsem byl mladý student umění a ona jeho nejnovější socha.
Shýbala se a stahovala (nebo natahovala?) si kalhotky. Kromě nich byla nahá, a ty kalhotky byly opravdové kalhotky, ne kámen (musel je rozstřihnout a znovu sešít, aby je na tu sochu dostal, ale na první pohled to na nich nebylo poznat). V té póze ale provokativně vystrkovala zadek. A jaký zadek! Byl to zadeček mých snů a já toužil po tom, abych ho mohl vyplatit.
"Kdo byla modelka?" zeptal jsem se kamaráda, ale ten se jen zasmál. "Žádná nebyla," řekl. "Kdysi jsem takovou holku znal, ale to už je dávno. Vytesal jsem ji zpaměti a podle své představivosti."
S tím jsem se ale nehodlal spokojit.
Naštěstí jsem z bohaté rodiny. O týden později jsem kamaráda navštívil a nabídl mu sumu, kterou nemohl odmítnout. Socha byla moje.
Odešel jsem ze školy. Několik let jsem strávil studiem starého umění, umění magického a alchymistického. Byl jsem přesvědčený, že někde tam musí být řešení.
A taky že bylo! Už se to stalo dřív, párkrát.
Destiloval jsem, vařil, stlačoval a filtroval. Konečně -- konečně! -- byla směs hotová. Přistoupil jsem ke své soše a začal ji nanášet. Šlo to pomalu a zabralo mi to několik dní.
A celou tu dobu jsem jí šeptal. Vyprávěl jsem jí o její minulosti, o minulosti, kterou jsem si vymyslel. Vyprávěl jsem jí o její rodině (kterou před mnoha lety tragicky ztratila), o našem prvním setkání (v ateliéru, i když celou pravdu jsem zamlčel) a o našem společném zájmu o výprasky. Říkal jsem jí, že ji moc rád vyplácím a že ona má moc ráda, když ji vyplácím.
A když bylo všechno hotovo -- stalo se nemožné. Pohnula se, stáhla si kalhotky až úplně dolů a sestoupila z podstavce. Podívala se na mě.
"Zase jsem byla zlobivá holka," řekla, zdánlivě smutně, ale v koutku úst jí hrál rozpustilý úsměv.
Nemohl jsem odolat. Přitáhl jsem ji k sobě. Ohnula se, ukázala v plné kráse své božské půlky...
No, abych to zkrátil, doktore -- takhle jsem tedy přišel k té komplikované zlomenině ruky.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)

3 komentářů:
Výskám nadšením, že Fulgur zase tvoří. Usmívám se, protože mě tenhle příběh na okamžik vytáhl mimo realitu všedních dnů a napjatě doufám, že brzy přibude pokračování.
Peťula
:-)))) děkuji, svou délkou a humorem mi povídka padla do noty, Katarina
Přidat komentář