To vám byl kdys kdes jeden mládenec, Kuba se jmenoval. Žil v jedné malé vesničce a na celém tom Božím světě se ho nejvěrněji držel brach Pech a sestra Smůla. I Bída s Neštěstím k nim občas zavítali. Rodiče mu umřeli, strýcové a bratři dědictví upřeli i na vojnu pak musel.
On však po odbytí smutku za rodiče nijak více netesknil a ve vojsku se náležitě pochlapil.
I v tom se pak poučil, že kde neplatí lať, ví si rady hůl a když ani ta nestačí, tak pomůže kyj.
Zjistil, že to nejde, aby nešlo. Zato že se často děje, že se nechce.
Stal se vojsku tajným zvědem a když vojna skončila, udělali ho královským vyzvědačem.
To pak vždycky, když byla kde jaká nedobrota, tak tam Kuba šel, na to, co je špatně, přišel, na světlo s tím vyšel a když bylo po tom všem, tak zase dál odešel.
Tak činil dlouho, předlouho, až ho potkal osud.
Ten osud se jmenoval Laska a Štěstí.
A přihodilo se to tak…!
To vám byl jeden moc bohatý panský velmož, co měl ve svém domě jenom jednu, zato tuze pěknou dceru. Dívčina se jmenovala Katrena a nebýt to holka pyšná, byla by ke kráse i moc milá.
Jenže, byla!
Nad vším nosík ohrnula, od všeho se odvrátila.
Její otec se tomu moc dlouho jen smál, pak však jednou povídal, že si s dcerou už moc hrál, nyní přišel čas, aby ji už vyvdával!
A ejhle kosu na kameni!
Dcerčin nosík se i nad ty nápadníky pozvedal!
Ten to, ten ono, žádného nechtěla, všecičky odmítala.
Tu se ten její pan otec prvně rozhněval a moc se dušoval, že když svatba nebude, tak dá dceru vyhnat.
Katrena však otci nevěřila a dál vdavky odmítala.
A to se pak podivila!
Jak se ráno probudila, tak na nebe uviděla!
Za noci ji totiž stráž na mez v poli odložila.
Teď nebylo dívce do tralala!
Na košilce jedné špína, místo lože chladná hlína.
Hned zoufale ku otcovu domu chvátala, brána se jí ale neotevírala.
Co měla ta vytrestaná dívčina dělat?
Plačky šla, kam došla a dobrodiní prosila.
Jenže, mladou zdravou dívku lidská milost odbyla.
Ještě na ni hubovali, aby službu hledala.
Jenomže, jenže, dívka nic neuměla!
Byla tak jen ráda, že se prostou služkou stala.
To ale, žel, u statkáře hulváta, co byl takový grobián, že se k němu ani žádná pazdernice dvakrát nedrala!
Aj, to byla vřeskná služba!
Na každičkou špetku jídla zlámal o ni chlap dvě bidla!
Tloukl ji i víckrát za den, s Katrenou byl málem ámen.
Přesto ale hlady zkrotla a nouzí se poučila, až se z mucu přiučila.
Rány s bídou dívku naučily v domě se otáčet a pilně přičiňovat.
Jenom na dům otcovský nepřestala vzpomínat.
Kde byly ty časy, kdy si mohla vybírat a přebírat!
Teď musila za každičký hrášek těžce robit, o kůrku se vynasnažit, i o vodu si poprosit. Při tom všem pak ještě rány vyčíslit. A k dovršení všeho, za všechno, všecičko, musela i moc pěkně děkovat!
I za ty rány…
Už už se dívka ubožačka uchystala do propasti hopsovat!
Leč, stalo se jinak!
Přišel tam do toho kraje Kuba a začal se ohlídat!
Dlouho bádat nemusel!
Pán dceru vyhnal, hrubián služku dostal.
Tajný zvěd pochopil, že úkol získal!
Vladař by nechtěl, by pán dceru tak trestal.
Hned šel za statkářem a po službě se ptal. Však ještě z domova sedlačení znal!
Grobián se zasmál a povídá: „Do služby bych tě vzal! Jenom abys ty o ni byl stál! Jeden úkol divný bych ti totiž dal! To abys mé služce denně řádně napráskal!“
Kuba tu podivnou pacholčí službu vzal a jak jen mohl, Katreně ulevoval.
Dívka brzy postřehla, že bolest jí ubyla a celá pookřála.
Trápením a mukou pozastřená krása se jí vracela, přesto byla celá jiná, nežli bývala.
Hulvátovi nová síla na chalupě požehnala.
Hospodařením mu majetnost vzrostla, až mu hlava zpustla.
Celý se zpyšněl.
Hned musel mít všechno to nejlepší a panské!
Jenom svoji služtičku dal vyplácet pořád, i teď.
To už ale bylo i Kubovi přes sílu, tak za pánem šel, a aby se služky zželel ho prosil, když teď pilně pracuje a tolik se přičiňuje.
Statkář se zamyslel a vymyslel!
„Přestanu ti kázat tuhle služku bít, to si ji však, hochu, v právu musíš vzít!“
Myslil sobě, že čeledín povolí.
To se ale mýlil!
Kuba přivolil!
Hned se dívce vyslovil, že by si ji namluvil.
Katreny se mu už dávno žádalo, a že on sám krále vazal byl, nijak by tím byl její rod neposkvrnil!
Leč, to dívka netušila, a tak – právě ze strachu o jméno otce – odmítala.
„Radši se dát až na samou věčnost bít, než otcovské jméno nízkou krví pohanit!“
Prohlásila tenkrát – a sama se o Slunce západu přese lavku k bití přeložila.
Kuba, jako ze žalu, odešel do světa.
Vpravdě byl rád, že dívčina důstojna zůstala a potulka jen lstí mu byla.
Šel on sobě pro služné, by se nová námluva lépe vyvedla!
Čas běžel.
Zvěst o tom, co Katrena vydržela – a jak se i proměnila – se však brzy až k jejímu otci donesla a tolik ho potěšila, že ho zcela obměkčila!
Na statek poslal, dcery si vyžádal a v domě zděděném zase ji otcovsky skrz naskrz miloval.
Jen by jí zase hned vdával!
A to Katrena zase nechtěla, že na Kubu vzpomínala.
Však byl jinoch dobrý i hezký, pro ni jako zrozený – a teď jenom prázdně vzpomínaný.
Najednou se pro odvrhlé vdavky sužovala.
Najednou by jak sprostou službu, tak kruté bití přijímala, jen kdyby se přitom s Kubou objímala.
Proto sama vyhlásila, za toho že by se vdala, komu by tři dary dala – a TY SPRÁVNÉ – nazpět dostala! Tomu že ruku svou podá, kdo na dar správný protidar zná, a ten jí dá.
Široširá krajina se radovala a úroda nápadníků pak honem přichvátala.
Leč, nastojte!
Jaképak že ty tři dary Katrena dávala??
Byly to pomlázka, lískovka a rákoska, kterých ve své službě tolikráte okusila!
Tím všechněm těm nápadníkům hlavy zamotala!
Jakpak by se takováto nadílka že správně oplatila?
Žádná hlava rady nevěděla.
A otce ta bezradnost už zase rozzlobila.
„Zase ses od vdavek odvrátila? No, já tě naučím! Každý, kdo ti správné dary nazpět nedá, ten tě ještě před odchodem těmi tvými vylíská!“
A Katrena přikývnula.
Od té doby, večer co večer, tři výplaty vždycky držela, neb ženichů byla síla, ale v dárcích, co jí nosívali, žádná shoda.
Dívka trpěla a na ztraceného milého myslila.
A ten?
Inu, ten vše upřímně vymyslel!
Ke králi on z toho kraje hned šel, vše mu pověděl a svolení obdržel.
Jak zemský služebník pánem se stal, na cestu za milou ihned se dal.
Do kraje přišel, slyšel, viděl, věděl!
Hned se pod svým nově panským jménem, Karol, za dalšího nápadníka přihlašoval a dárků se dožadoval.
A jenom se zasmál!
„Ne tvou dceru řezat, ale čarné býlí jí měli ti přede mnou krájet, pane!“
Prohlásil, když pomlázku a ostatní ty věci k bití uviděl.
A hned se do díla dal!
Oproti pomlázce slaměnou podušku usoukal, kterou vždy před bitím Katreně pod sukně zastrkoval.
Oproti lískovce raneček ze sena uvázal, co vždy před mrskáním Katrence do spodniček dal.
A proti hanbářce rákosce flaštičku výtažku z bobulí a kořínků věnoval, kterou sám naplnil, to když to vše našel, pokrájel a i vymačkal. Z dryáku byla tekutina, co po ní i holá kůže tak na chvíli ztuhla, že jak ta useň byla! Ať už haluz rákosová o ‚holou, nahatou nad lávkou vyšpulenou‘ sebevíc švihala, tak přes tu šťávičku sotva, že štípala.
(To si jak tajemství v zajetích armáda držela.)
Katrena, to se ví, dárky i milého hnedlinko poznala – a radost se slávou ihned se konala,… Jak už tak pořádná pohádka povídá!
A jak že to končívá?
A co že Kuba, co se z něj pan Karol stal a milou Katrenu za ženu dostal?
Inu, ten si ty její „dárečky“, už beze těch svých, pečlivě uschoval!
Protože,… CO KDYBY…?!
1 komentářů:
Tedy, nemám slov. Krásná a poučná pohádka. Hluboce mě svojí myšlenkou zasáhla na duši. Snad to nebude znít otřepaně, když řeknu prostě jen - děkuji.
Peťula
Přidat komentář