Hodný chlapec IV

            Domů jsem přišel poněkud později; Anička už uspávala synáčka. Když mi Marie přinesla večeři, řekla:

„Milostpane, v předsíni na Vás čeká slečna učitelka. Už jí určitě bolí nohy, protože si po včerejšku nemůže sednout,“ dodala škodolibě.

„Mohlo by se jí to přihodit také, bude-li ještě drzá. Až se najím, dojde pro ní a přinese nám čaj.“

„Ano pane. Slečně učitelce postavím hrnek na okno.“

Rozzlobil jsem se.

„Tak ona nepřestane! Dobře jí tak! Večer se sama přihlásí o výprask. A ten si bude dlouho pamatovat.“

Marii se zatvářila, jako že jí to nevadí, než ale došla ke dveřím, utírala si slzy. Jako nevěsta už s částečným prominutím trestu počítat nemohla, a tak věděla, že těch pětadvacet rákoskou, co dostane před spaním na zadek, ji bude moc a moc bolet.

Když slečna učitelka přišla, omlouvala se za včerejší hodinu s učednicemi a slibovala, že už se to víckrát nestane.

„To doufám, protože jinak byste byla zase bita, tentokrát ode mne a mnohem víc,“ řekl jsem a vyzval jí, aby se posadila.

Byla by sice raději stála, bála se ale, že bych se zeptal proč, a tak si velice opatrně sedla. Tváře měla rudé hanbou, dívala se do stolu a nevěděla co s rukama. Naštěstí vzápětí přinesla služka čaj. Povídali jsme si asi hodinu. Nová tchýnina učednice pocházela ze vzdálenější vesnice, kde bydleli převážně Němci a protože se jí ostatní smály kvůli divnému přízvuku, rozhodl jsem se toho využít a holky trochu německy naučit. Když jsem říkal, že nejdříve se naučí počítat; do pětadvaceti budou umět všechny nejpozději za týden a určitě to už nikdy nezapomenou, přišla mě Marie upozornit, že už je devět hodin a holky na mě čekají. Pozval jsem slečnu učitelku, ať se jde podívat na každodenní večerní účtováni.

            Holky stály seřazené v nočních košilích a po včerejším výprasku se tvářily vyděšeně, když viděly, že nejdu sám. Tchýně ani Anička nepřišla; znamenalo to, že žádné stížnosti nemají. Zeptal jsem se ještě slečny učitelky, jestli i ona byla s učednicemi spokojená, a když řekla, že ano, poslal jsem je spát. Marie před nimi bita nebývala; byla dost stará na to, aby jím mohla být mámou, jednou už jsem jí ale před holkami na zadek nasekal a dnes bude mít u výprasku jiné obecenstvo. Když učednice odešly a já vyzval slečnu učitelku, aby se posadila, Marie pochopila, že kalich hořkosti bude muset vypít až do dna. Postavila před zrcadlo židli, sundala z věšáku rákosku a podávala mi jí.

„Za co má být bita?“ zeptal jsem se.

„Byla jsem drzá“ řekla, a vzápětí padla na kolena a sepjala ruce.

„Prosím, milostpane, odpusťte mi to a nebo mi nařežte jinde, jen ne před ní“ vzlykala, a slzy jí tekly proudem z očí.

„Rychle vstala a zdvihla si sukni!“ nařídil jsem jí. „Mám říct slečně učitelce, aby jí nasekala na zadek ona?“

To rozhodlo. Služka vzápětí ležela přehnutá přes moje koleno a já jí vysázel na holou zadnici pětadvacet rákoskou. Když exekuce skončila, zeptal jsem se slečny učitelky:

„Už víte, co vás čeká, když s vámi nebudu spokojen?“

Marie se chystala na svatbu, kterou měla mít za tři týdny. Jak Anička slíbila, přidala jí s mým souhlasem něco peněz na věno pod podmínkou, že bude u nás až do svatby a zaučí novou služku. Holky - učednice jí musely pomoci se šitím výbavy a já jsem požádal maminku, aby mi našla za ní náhradu. Když jsem se o tom zmínil v sobotu při pravidelné patrii taroků, které jsem už několik let hrával s místní honorací, správce dívčí polepšovny se mě zeptal, zda bych nemohl alespoň vyzkoušet jednu z jeho chovanek, které bude příští týden devatenáct let a měla být z jeho ústavu propuštěna. Neměl jsem z toho radost, protože zlodějku či povětrnou holku jsem v domě mít nechtěl, správce mě ale ujistil, že se jedná o sirotka, kterého se poručníci zbavili posláním do polepšovny, když se začala líbit jejich dospívajícímu synovi. Slíbil jsem, že jí přivedu mamince ukázat a přimluvím se za ní. Byl jsem panu správci zavázán - když jsem po skončení studii hodlal podniknout cestu po Evropě, dal mi doporučující dopis, který mi otevřel dveře stejného ústavu v Anglii, ve kterém jsem získal nezapomenutelnou zkušenost s výchovou děvčat k poslušnosti, a také jeho bratranec byl zemským školním radou, tedy můj nadřízený.

Dívku jsem znal, a i ona už věděla, co by jí čekalo, kdyby nebyla poslušná. Na začátku své učitelské kariéry jsem jako suplující profesor místního gymnázia začal ve svém volném čase doučovat holky v místní polepšovně. Doufal jsem, že se mi podaří získat místo řádného učitele v dívčí reálce, která se měla od nového školního roku otevřít a chtěl jsem získat nějaké zkušenosti s výukou děvčat. Hned první den, krátce poté, co mě pan správce skupině starších chovanek představil a nechal mě s nimi samotného, si jedna z dívek, sedících v první řadě, sundala z hlavy šátek a šťouchla loktem do své sousedky, která udělala totéž a začaly se na mně culit. Holky je musely nosit celý den a mít pod nimi schovány nakrátko ostříhané vlasy, takže vypadaly všechny skoro stejně. Správce byl jediný muž, kterého mohly v polepšovně vidět, a tak přítomnost mladého, pohledného učitele - mě - na ně musela zapůsobit. Jenže bylo to vážně porušení řádu výchovného ústavu a tak jsem jim ihned šátky vzal. Co bude následovat, věděly i obě holky a daly se do breku. Po skončení vyučování jsem je odvedl ke správci a řekl, co provedly. Správce zatáhl za šňůru, visící u dveří a zvonek na chodbě přivolal starší statnou ženu, oblečenou v černých šatech. Předal jí šátky, žena dívkám poručila, ať si je dají na hlavu a pak obě uchopila za uši a odvedla pryč.

Byl jsem velmi zklamán. Sice jsem spěchal domů; maminka nerada viděla, když jsem přišel k večeři pozdě, ale zajímalo mě, jak neposlušné chovanky správce potrestá. A také jsem byl zvědav, jestli ta mladší, zrzavá, má stejně pihovatou zadnici, jako obličej. Chtěl jsem se rozloučit, pan správce ale vyndal ze skříně láhev kontušovky a dvě skleničky a tak jsem musel ještě chvilku zůstat.

Asi za čtvrt hodiny vychovatelka přivedla obě chovanky zpět. Tvářily se velmi smutně a každá držela v ruce metlu úhledně poskládanou z březových proutků. Pochopil jsem, že ji jako součást trestu musely udělat samy na sebe, a o jejich výprask tedy nebudu ošizen. Na pokyn vychovatelky se postavily proti sobě ke kratší straně stolu, položily na něj metly, přehnuly se přes něj a vzájemně se chytily za ruce. Vychovatelka jim zdvihla šaty a přetáhla jim je přes hlavu. Nic po nimi neměly, takže jedno mé přání se splnilo. Zrzavá dívka měla zadnici posetou pihami. Ještě mě zajímalo, zda dostanou klasických rakousko – uherských pětadvacet; všimnul jsem si totiž, že na zdi visí počítadlo s třemi řadami kuliček; ve dvou jich bylo deset a ve třetí pět, a byl jsem proto ochoten riskovat maminčin hněv, protože bylo zřejmé, že zůstanu-li, k večeři domů včas nepřijdu. Nebyl jsem moc překvapen, když mě pan správce požádal o pomoc a přešel jsem k pihovaté dívce. Na správce zbyla černovláska. Vzali jsem si metly, vychovatelka sundala ze zdi počítadlo, a výprask začal. Nemohl jsem zklamat správcovu důvěru a stejně jako v Anglii jsem mrskal zadnici neposlušné holky, jako kdyby na tom závisela moje kariéra. Nepochyboval jsem, že zrzka bude ode dneška nejhodnější chovankou celé polepšovny. Obě metly svištěly vzduchem, s typickým mlasknutím dopadaly na rychle rudnoucí zadnice trestaných dívek a vychovatelka po každém šlehnutí posunula další kuličku doprava. Dívky se pevně držely za ruce, takže mohly jen kroutit tělem a když se tmavovláska pokusila zvednout nohu, vysloužila si tím ránu navíc; správcovo šlehnutí metlou přes stehna se nepočítalo. Stejně dopadla za chvilku i mnou vyplácená zrzka. Zoufalý nářek obou děvčat šaty přehrnuté přes hlavu mnoho neztlumily. Kuličky se pomalu přesouvaly a když vychovatelka načala třetí řadu, bylo zřejmé, že pětadvacet je zdejší norma. Když pak po výprasku vychovatelka holky odváděla, správce zasloužený trest ještě přitvrdil příkazem, že místo večeře mají v jídelně klečet. Řádně provedenou exekuci jsme pak zapili ještě jednou skleničkou a já jsem s obavami spěchal domů. Maminka mě pořádně vyhubovala a nebýt už dospělý, šel bych spát o hladu, jako obě dívky v polepšovně.

Od té doby ze mne měly všechny chovanky strach a tak jejich doučování probíhalo skoro vždy hladce. Občas jsem sice některou z nich musel odvést za správcem, a následnému výprasku jsem buď přihlížel, nebo ho sám vykonal. Nebývalo to ale často, a ta pihovatá mezi nimi nikdy nebyla. A právě tu – jmenovala se Marta - jsem příští týden, když ji z polepšovny propustili, zavedl za maminkou, aby rozhodla, jestli si zaslouží být u nás služkou. Maminka na ní hleděla s despektem; byla to přece jen holka z polepšovny, když ale Marta před ní poklekla a políbila jí ruku, maminka roztála a nařídila svojí služce, aby přinesla šaty po mé sestře Anežce a poslala mě domů.

Musel jsem se ale ještě pozdravit s tatínkem a tak jsem se, bohužel, k oknu dostal, až když Marta byla převlečená a tudíž jsem se nedozvěděl, jestli je zrzavá opravdu všude. Za týden jsem si pro Martu přišel. Maminka ji pochválila, že je hodná a pilná a když dodala, že věří, že nedostatky, které ještě má, se snadno vyléčí výpraskem, Marta se začervenala a oběma rukama si začala hladit zadnici. Nepochyboval jsem, že ji maminka s rákoskou již seznámila.

            Anička s matkou sice neměly velkou radost z “holky z polepšovny“, udělala na ně ale dobrý dojem docela obstojným pukrletem a když ještě každé políbila ruku, tchýně se významně podívala na Marii, jako by jí chtěla říci, že na rozdíl od ní nová služka ví, co sluší a patří, a Marta měla vyhráno. Když tchýně poručila oběma, aby do služčiny komůrky donesly ještě postel pro Martu, zahlédl jsem v očích Marie blesky. Už se naučila myslet s ohledem na svojí zadnici a věděla, že od teď s úlevou při výprasku nemůže počítat, takže sice nic neřekla, bylo ale zřejmě, že to s ní ten týden Marta nebude mí lehké. Marie byla totiž tchýní pověřena Martiným zaučením s právem přednést případné stížnosti na pravidelném večerním hodnocení.

            Učednice byly už velmi pilné a poslušné a tak k exekucím před spaním docházelo málokdy. Přesto každý večer s obavami stály v krejčovském salónu u zrcadla v nočních košilích a z obavami zpytovaly svoje svědomí. Teď se nim přidala i Marta. Bylo třeba ji seznámit se všemi domácími zvyklostmi a ukázat, že hrozba výprasku za neposlušnost není planá. Přestože na dívky žádná stížnost nebyla, jedna z nich usilovně plakala. Musela se přihlásit o odložený výprask za provinění v době, kdy měla své ženské dny. Bylo to pro ní zlé. Že bude bita, věděla už několik dní a také nemohla očekávat, že jí trest bude zmírněn nebo dokonce prominut, což k mé velké nelibosti občas tchýně udělala, když se jí zdálo, že děvče svého přestupku lituje a snaží se ho napravit. Tak se občas stávalo, že místo nasekání rákoskou jsem musel nezbednici jen na zadek naplácat. Aby to bylo spravedlivé a všechny dostaly stejně, koupil jsem v koloniálu přesýpací hodiny, a holky byly bity tak dlouho, dokud se sypal písek. Ta asi minuta se mi někdy zdála hodně dlouhá a po takovém výprasku mě vždy bolela ruka. Marie jako obvykle postavila před zrcadlo židli, já si na ní postavil levou nohu a dívka s vykasanou noční košilí se mi přehnula přes koleno. Nebyla moc velká, a když jsem jí zatlačil na záda, aby se jí zadnice pořádně vyšpulila, její nohy se octly ve vzduchu. Vzal jsem si od Marie rákosku a poručil jí, aby k potrestání připravené dívce držela nohy, aby s nimi nemohla při výprasku mrskat. A pak jsem pomalu, ale rázně vysázel neposlušné učednici rákoskou na zadek obvyklých pětadvacet. Tentokrát jsem se místo do zrcadla díval na Martu; chtěl jsem vědět, jaký na ní výprask udělá dojem. Byl jsem spokojen. Hryzala si klouby sevřené pěsti a v jejích očích se leskly slzy. A to ještě netušila, že bita bude už zítra.

Následující den jsem zašel do koloniálu koupit ještě jeden svatební dar, o kterém jsem předpokládal, že bude mnohem užitečnější, než ty, které se nevěstě chystala dát Anička s tchýní, a také učednice, které už se nemohly dočkat, až Marie odejde. Vyplácela je občas před spaním ona a rozhodně je nešetřila. V krámu byla jen šéfova dcera, kterou jsem znal ze školy. Když jsem řekl, co chci, zapýřila se a mimoděk si pohladila zadnici. 

„Ano, slečno Válková, váš pan otec prodává opravdu prvotřídní rákosky, a jak jistě sama víte, dodává je i do našeho ústavu.“

Minulý týden zapomněla napsat úkol a tak jsem jí dal tatínkovo zboží ochutnat. (Byl jsem sice přísný, ale spravedlivý. I roztomilou vnučku pana starosty jsem jednou plácnul přes zadeček, když byla příliš rozpustilá.) Zeptal jsem se, kterou by mi doporučila jako dárek pro ženicha naší služky. Dívka zrudla ještě více a třesoucí rukou jednu vybrala a když jsem se jí zeptal, jestli by dokázala krasopisně napsat tuší na její rukojeť „Alois“ a na druhý konec „Marie“, sáhla do kapsy, vyndala z ní malou krabičku a řekla, že tohle si u nich dnes naše služka zapomněla. V krabičce byl stříbrný prstýnek. Nechápavě jsem se na něj podíval, a děvče otevřelo dveře do chodby a zavolalo:

„Cilka! Šla hned sem!“

Přiběhla služka asi stejně stará, jako Marie.

„Řekla panu profesorovi, jak to bylo s tím prstýnkem. Ale pravdu!“

Cilka viděla v mé ruce rákosku a začala vzlykat.

„Já ho neukradla, milostpane, přísahám! Máňa mě ho přišla ukázat a dovolila, abych si ho vyzkoušela. Pak ale zahlídla před krámem toho svýho, vyběhla za ním, a na prstýnek zapomněla. Když jsem vyšla ven, byli už pryč. Chtěla jsem jí ho večer zanýst, ale milostslečna mi ho vzala …“ a se slzami v očích se dívala, jak poklepávám rákoskou o pult.

„Však víte, jaké ty holky jsou“, řekla bez uzardění patnáctiletá šéfova dcera o dvakrát tak staré služce. „Ještě by ho ztratila. Nemohl byste ho, prosím, pane profesore, dát vaší služce sám?“

Slíbil jsem, že to udělám, zaplatil za rákosku, řekl, že se pro ní zítra stavím a šel domů. Místo ticha, na které jsem se těšil po celodenním štěbetání žákyň, jsem slyšel z kuchyně rámus. Otevřel jsem dveře a spatřil Marii, jak mydlí Martinu zadnici vařečkou. Křičela přitom:

„Ihned mi ho vrať, zlodějko!“ a Marta, ležící s vyhrnutou sukní na jejím klíně vzlykala:

„Já jsem ho nevzala…“

Když mě spatřily, Marie Martu pustila a dala se do pláče.

„Dostala jsem od Lojzíčka prstýnek a ta holka z polepšovny mi ho určitě ukradla!“

Na stoličce sedící její nastávající se tvářil rozpačitě; částečně také proto, že kouřil můj doutník. Ukázal jsem mu krabičku s prstýnkem a zeptal jsem se, jestli je to on. Pak jsem Marii řekl, odkud ho mám, a že si rozmyslím, jestli bude bita ode mne a nebo od Marty, kterou jsem poslal pro láhev griotky a šťastný nález ztraceného prstýnku jsme s panem Aloisem zapili. Marie se musela Martě omluvit, a přinést rákosku. Pak si přede mnou klekla a prosila, ať jí nařežu sám. Od Marty dostat na zadek zřejmě nechtěla. Opřel jsem si nohu o židli a poručil jí, ať si zdvihne sukni.

„Prosím, milostpane, před Lojzíčkem ne“, dala se do pláče.

„Když mu ukázala zadnici Marty, může mu ukázat i svou“, řekl jsem a tak jí nezbylo než vyšpulit holý zadek před svým ženichem a s brekem si odpočítat obligátních pětadvacet. Neměl jsem dojem, že by se za to na mě její Lojzíček zlobil a tak můj svatební dar bude jistě v dobrých rukách.

            Čtyři dny na to se Marie vdávala. V kostele jí poslední výprask, který ode mne dostala, příliš nevadil, protože buď stála, nebo klečela; u svatební hostiny ale na mě vždy, když si sedala, vrhla takový pohled, že jsem byl v pokušení uříznout si pěkný prut a před svatebními hosty ji po zásluze potrestat. Už ale nebyla naše služka a tak jsem její drzostí tiše trpěl a byl jsem rád, že se mohu vymluvit na kompozice žákyň posledního ročníku, které je třeba do pondělí opravit a odebrat se na partii taroků.

            Když jsem vešel do salónku, ve kterém jsme hrávali karty, místo, kde obvykle sedával správce dívčí polepšovny, bylo dosud prázdné. Po chvilce čekání, ve které jsme se starostou a ředitelem gymnázia nezávazně hovořili o všem možném, přišel zemský školní rada, a sdělil nám, že jeho bratranec náhle zemřel. Po minutě ticha, věnované jeho památce, jsem se zeptal, kdo bude jeho nástupce. Všichni tři pánové se jako na povel podívali na mě. V tu chvíli se mi rozbušilo srdce stejně jako tehdy, když mi maminka poprvé dovolila přehnout si naší služku přes koleno, vyhrnout jí sukni a nasekat na zadek rákoskou.