Kancelářské blues

ONA:

Seděla jsem ve své kanceláři za stolem a téměř mě nebylo vidět za hromadou papírů, které se mi tu neustále kupily. Nedodělané objednávky od kolegů, co šli na dovolenou, špatně vyúčtované investice, složky, které měly být už dávno uzavřené, ale nikdo je neodnesl do skladu… Další halda trůnila na zemi vedle skartovačky a čekala na odbavení do odpadu. Mám okolo sebe ráda pořádek, ale v tomto šíleném pracovním tempu se tady zkrátka nedá udržet.

Zvykla jsem si nechávat dveře své kanceláře otevřené. Rušilo mě neustálé vrzání pantů, šoupání o koberec a cvakání kliky. Postupem času mi však začalo docházet, jaká je to hloupost. Dnes se mi tu od rána courá procesí jak na Václaváku. Ten potřebuje tohle, tamten ono. Jen jsem vyřešila jeden průšvih, snesly se na mojí hlavu dva další. Co sakra dělají ostatní? Copak jsem tu jediná, kdo tu pracuje?

Složím si unavenou hlavu do dlaní a zhluboka se napiji studené kávy, kterou jsem si uvařila již před hodinou.

„Lenko, zachraňte mě prosím…“ objevila se mezi futry střapatá hlava mladého kolegy. „Kájo, už zase?“ upřímně jsem se zděsila, co to mladé potrhlé stvoření opět vyvedlo. Než jsem se však nadála, přistála mi na stole další složka papírů. Čtverácké oči se Kájovi zablýskly. „Nechcete jít na oběd?“ „A nechcete mi říct, kdo to mezitím za mě udělá?“ otázala jsem se nejspíš už trochu nabroušeně. Odpovědi se mi samozřejmě nedostalo.

Dopila jsem kávu a v duchu zapřemýšlela, kolikátý hrnek to již dneska byl. Jestli to takhle půjde dál, začnu si jí vařit po konvicích a parádně si tím zhuntuji žaludek. S povzdechem jsem se znovu ponořila do propočtů a fakturací. Co jiného mi zbývalo.

„Lenko, prosím…“ tentokrát jsem vůbec netušila, kdo na mě mluvil. Ani jsem nezvedla hlavu od práce, jen narovnala ruku a prstem rázně ukázala směrem ke dveřím. „Ven!“ oznámila jsem nezvanému návštěvníkovi pevným hlasem. Takhle už to dál nepůjde, jinak se tady zblázním.

…

Venku se začalo pomalu stmívat. Že se připozdívá jsem si uvědomila teprve ve chvíli, kdy jsem přestala vidět na hromady papírů v šanonech přede mnou. Roztřídila jsem si je na několik hromádek. Ještě alespoň tohle dneska dodělám, říkala jsem si v duchu. Při pohledu na hodinky jsem jen smutně pokrčila rameny. No jo, zase bez oběda. Teprve nyní, když jsem se vytrhla ze soustředění mi došlo, jak se mi žaludek nepříjemně kroutí hlady. Vydala jsem se tedy do kuchyňky pro müsli s jogurtem. Na to, abych seběhla do jídelny na oběd bylo příliš pozdě.

ON:

„Jasně šéfe, ... bez problémů, … dohlédnu na to... zítra to máte v poště...“ pokládám telefon a mám sto chutí někomu utrhnout hlavu. Minulý týden jsme dodělali účetní rok a teď se hlavouni z Německa dožadují, abychom se připravili na audit, takže všechno papírování můžu dělat znovu.

„Lenko můžete na okamžik!“ potřebuji, aby mi někdo připravil podklady a nejschopnější je Lenka, tak to samozřejmě adresuji na ni.

Žádná odpověď. Znovu stlačím tlačítko interkomu a znovu se dožaduji Lenky, ale stále jsem bez odpovědi. „To už tady musím všechno dělat sám?“ bublá ve mně, takže vstanu, že jí vynadám osobně, kde se zase fláká...samozřejmě u sebe není a až po chvíli ji vidím, jak vychází z kuchyňky...pohled na müsli v mističce mi připomíná, že jsem od rána nic nejedl.

„Lenko! Potřebuji abyste mi připravila podklady pro audit...a na to jídlo snad máte polední pauzu, nebo ne? Když je třeba máknout, tak musí tahat za jeden provaz všichni!“ dodám vyčítavě.

Místo omluvy nebo souhlasu se na mě zamračí a z očí jí lítají blesky...na to teda nejsem vůbec zvědavý, ale nemám čas ani energii na hádku, takže se otáčím, než se stihne nadechnout a vracím se zpět do kanceláře.

…

Ještě v půl páté večer se vrtám v tabulkách, než mi konečně Lenka přinese potřebné papíry... „No konečně, že to nesete...ještě potřebuji zaúčtování investic...můžete to pro mě hodit do tabulky než půjdete? Do zítra to musí být hotovo...“

„Šéfe, já...“ začala omlouvavým tónem, ale já moc dobře vím co chce říct...že už je po pracovní době a že chce domů...

„LENKO!“ zastavím ji důrazně „udělejte to zaúčtování investic, nemám čas se teď vybavovat...“

„ale...“ namítá

„čím dřív začnete, tím dřív skončíte...“ uzavřu debatu a odmítnu námitky

Lenka ještě nerozhodně stojí na místě, tak ji popoženu...

„No? Běžte... běžte...“ odháním ji rukou z kanceláře a očima už zase sleduji obrazovku.

Jakmile odejde, tak se podívám do dokumentů, které mi přinesla a zase v duchu nadávám.

„Lenko! Chybí mi tu celý čtvrtý kvartál! To musím všechno dělat sám? Není tady jediná schopná duše?“ naštvaně pustím tlačítko interkomu a nadávám si nehlasně dál jen tak pro sebe.

Čekám pět minut, deset, a pořád nikdo nepřichází. Za okny už je tma, šestá večerní už odbyla před notnou chvílí a představa kolik je toho ještě třeba do zítřka udělat mi podráží nohy. A ještě musím čekat, než se ke mně dostanou materiály ze skladu co tolik potřebuji.

Rázným krokem vyjdu z kanceláře ven a rozhlížím se po Lence...nikde nikdo...procházím prázdným oddělením a napadá mě, jestli se na všechno nevybodla a nešla domů, což mě ještě více popíchne.

Najednou moji pozornost přitáhne zvuk z kuchyňky...zaposlouchám se a opravdu...dívčí vzlykot!

ONA:

Tak tohle byla ta poslední kapka, pomyslím si v duchu a odkráčím ze šéfovy kanceláře dřív, než mi stihne udělat kázání o tom, že je jediný, komu záleží na blahu naší firmy. Arogantní pitomec, nadávám v duchu cestou na své pracoviště a odolávám pokušení kopnout do zdi, abych si nezničila lak na nových lodičkách. Copak je tohle normální? Dřu tady jak mezek od rána do večera, kdykoliv je potřeba zachraňovat průsery, odnesu to já… Vzteky se mi klepou ruce a když na konci chodby spatřím uklízečku, zapluji do prvních dveří, na které narazím. Paní Maruška, jak jí tady všichni familiérně říkáme je dobrá duše téhle zatracené firmy. Dneska ale nemám nejmenší náladu jí vysvětlovat, že jsem tady zase přesčas, protože ten vůl co sedí na ředitelské židli si myslí…

Zaklapnu za sebou dveře od kuchyňky a jsem ráda, že jsem sama. Rozčilením se mi točí hlava. Dřepnu si a zády se opřu o linku. Najednou je mi jedno, že se mi vyhrnula sukně, možná si i muchlám košili. Všechno už je jedno, já takhle nemůžu dál… Ze samého zoufalství se rozbrečím jak malá holka. Je mi fuk, že pláčem se nic nevyřeší. Nechci být dospělá a rozumná. Nechci…

ON:

Nakouknu do kuchyňky a nepřekvapí mě koho tam najdu „Lenko?“

„Leni? Jste v pořádku? Omlouvám se, že jsem na vás křičel, jestli je to ono co vás tak vzalo.“

Ignoruje mě a dělá jakoby tam ani nebyla. Vždycky jsem si myslel, že je tvrdá jak skála, vždy profesionální, trošku pečlivá pro vlastní dobro a příliš hodná na to, aby se k ní lidi chovali s respektem a strachem. Myslel jsem, že má trpělivosti jak celá armáda a ona to byla jenom maska.

„Lenko, pšššt, to je v pořádku, nic se neděje, všechno se dá vyřešit.“ Přistoupil jsem k ní a vzal ji do náruče.

„Je mi líto, že jsem na vás křičel...šššš...už je to dobré...“ čekal jsem, že se ode mne odtrhne, ale asi to utišení potřebuje víc, než jak moc se na mě zlobí. Hladím jí po zádech a konejším jak malou holku, místo toho, aby se uklidnila, tak se naopak rozplakala ještě usedavěji.

Najednou se cítím jako bídák, byl jsem tak pohlcený sám sebou a svými povinnostmi, že jsem všechny ostatní bral jako bezcitné stroje...všichni v kanceláři měli toho akorát tak po krk, když jsme na poslední chvíli dodělávali uzávěrku a opravovali chyby po obchodnících, nedostatky v cesťácích a nesplacené faktury. A místo zaslouženého odpočinku a bonusu, přišla další práce v podobě auditu.

Lenka mi byla po celou dobu pravou rukou a tak jsem si na její pomoc a efektivitu zvykl, že jsem ji bral za samozřejmou.

„Lenko víte co? Zvu vás na večeři...za ten dnešní přesčas si to zasloužíte. Musíme sice dodělat tu práci, ale nemusíme tu otročit hladoví.

Jednou rukou jí podávám papírový kapesník a druhou už tahám z kapsy mobil...“A nějaké vínko!“ konečně se mi podaří na její tváři vykouzlit úsměv a najednou mi přijde nesmírně přitažlivá. Zranitelná, ženská a naprosto nádherná, když se nadějně usměje.

Spiklenecky na ni mrknu a do telefonu mezitím diktuji po paměti objednávku večeře pro dva.

…

„Co že tě to tolik vzalo?“ během večeře jsme si začali tykat a jak se čas táhl a prázdné lahve od vína vršily u koše, jsme se od pracovních témat přesunuli k těm soukromým.

Lenka si postěžovala, že má občas pocit, že jí vybuchne hlava, podle toho, kolik věcí se od ní očekává, aby najednou splnila. Nejen v práci, ale i doma a já věděl naprosto přesně o čem mluví.

„S mojí bývalkou jsem zažíval přesně totéž co popisuješ, ale našli jsme na to výtečný a stoprocentně účinný lék.“ než jsem měl čas přemýšlet, jestli nejsem příliš familiární, tak to ze mě vypadlo...asi za to mohlo to víno.

Lenka vyzvídala copak jsme to měli za medicínu, tak už jsem se musel přiznat.

„No, jakmile měla protivnou náladu, jakmile měla pocit, že musí každou chvíli vybuchnout a buď všechny okolo seřvat, nebo zalézt do toho nejtemnějšího kouta a nikoho nevidět, tak jsem si ji vzal přes koleno a naplácal jsem jí na zadek.

Nevěřila bys, jak to perfektně fungovalo. Úplně se u toho uvolnila a všechen stres a potlačovaná úzkost najednou z ní vytekla, jako kdyby někdo vytáhl špunt z vany.“

Překvapilo mě, že místo nesouhlasu se jí v očích zračil zájem a zvědavost... „Měli bychom to taky zkusit...“ navrhl jsem nezávazně.

ONA:

Nikdy bych nevěřila, že se z toho arogantního pitomce vyklube tak báječný chlap. Vyprávěl mi o tom jak studoval, o svých plánech a jak přišel do firmy, kam jezdí s partou kamarádů lyžovat i jak mu maminka ráda žehlí košile. Byla jsem naprosto u vytržení, jaký je najednou milý, přátelský a přitažlivý…

Když mi začal vyprávět o praktikách, které prováděl se svojí bývalou přítelkyní, nevěřila jsem svým vlastním uším. Co že to řeším se svým šéfem? Naplácal přítelkyni na zadek? Mísilo se ve mně pohoršení se zvědavostí a pobavením.

Když jsem si naplno uvědomila, že se mnou flirtuje, rozhodla jsem se přistoupit na jeho hru. Naklonila jsem hlavu na stranu a mírně přimhouřila oči.

„Počkej, na zadek dostávají malé děti, když zlobí, ne? A já jsem hodná.“ Oponovala jsem mírně a čekala jak zareaguje…

ON:

„ne ne...děti nedostávají když jsou zlobivé, děti dostávají, aby se jim něco nestalo.“ Taky jsem jako malý myslel, že výprask je za zlobení, jako rodič se na to člověk kouká jinak. „Když ti dítě vlétne do silnice bez rozhlížení, plácneš mu na zadek...ale ne protože je hloupost vběhnout do silnice bez rozhlížení, ale protože se mu může něco stát...“

„Když dostávala na zadek, nebylo to jako kárání, že něco dělá špatně, bylo to jako potvrzení, že stojím stoprocentně za ní a může se mi s čímkoliv svěřit a já jí pomůžu...bez soudů, bez kritiky, bez povýšenosti nebo cynismu...prostě jako když jsi jako malá šla pro radu k rodičům...uměli i zahnat strašidla z pod postele, najít lék na bolavé bříško i zachránit před spolužáky. Povzbuzením, radou, pohlazením.

V dospělosti nikdo nepotřebuje někoho, kdo by za něj řešil problémy a starosti, každý ale potřebuje někoho, kdo v něj věří, kdo ho povzbudí, kdo stojí za ním pro případ, že by podklouzla noha.

Kdybych jí jenom řekl, že tam pro ni jsem a může mi věřit, mohla by pochybovat...když mi ale důvěřuje, vystrčí holý zadek a na vlastní kůži pocítí, že nedostane tolik kolik bych si přál já, dokonce ani tolik kolik si řekne...dostane přesně tolik, kolik potřebuje.

Kolik potřebuje na to, aby přestala pochybovat, přestala se vyčerpávat a přestala spěchat...tolik kolik ji zastaví, umožní se znova nadechnout, nabrat sil a znovu se pustit do boje s obnovenou silou.

Mohli bychom si povídat o endorfinech a stresu a relaxaci a zkoumat to pod lupou, ale není důležité JAK to funguje...důležité je, ŽE to funguje.

Ne s každým a ne pro každého, to se musí vyzkoušet, ale je to otevřená možnost, jak ze stresu ven.“

Doufal jsem, že jsem se vyjádřil pochopitelně, ale bylo mi jasné, že je zbytečné o tom mluvit, je to třeba zažít. Napětí z toho co bude, strach z posměchu a stud, pak zapomenuti na všechno kromě tady a teď, zapomenutí na kolegy, na práci, na rodinu, kamarády a známé...najednou nezáleží na tom jak vypadá, záleží jen na tom jak se cítí...tolik prožitků najednou, že nejde přemýšlet o čemkoliv dalším. A když se k tomu připočte přísný a důsledný, ale současně empatický a pečovatelský hlas, pevná ruka co bije, dokud je hlava tvrdá a obavy jasné, zřetelné a hmotné, aby vzápětí byla konejšící a uklidňující, jakmile se obavy rozpustí.

Jako bezpečí náruče...omezuje a přikazuje, ale chrání před vším zvenku, umožňuje cítit se v bezpečí a odpočinout si beze spěchu, bez obav, mimo čas a prostor.

Nevěděl jsem jak to sdělit...to se muselo zažít!

„Chceš to zkusit?“ zeptal jsem se s náznakem úsměvu a pohledem najednou jasným a upřeným do jejích očí.

ONA:

Tak tohle nebyl flirt, tohle byla skutečná realita. Celou dobu co mluvil, jsem měla pocit, že mi mluví z duše. Jak sakra tohle všechno ví? Jak je možné, že tenhle až donedávna naprosto cizí a nepřístupný chlap najednou s naprostou přesností popisuje a chápe, jak se cítím? Možná dokonce tuší, co potřebuju a nabízí mi pomoc. Trochu zvláštní typ pomoci, ale ať jsem chtěla nebo ne, musela jsem uznat, že na tom co popisoval bylo něco pravdy.

Vyplynula mi na mysl vzpomínka z raného dětství, kdy jsem ještě jako malá holčička s culíčkama a mašlí ve vlasech vyváděla nejrůznější lumpárny, prostřednictvím kterých děti objevují svět. Jednou jsem ve snaze pohladit si rybičku zahučela do řeky v místě, kde byla naneštěstí hluboká. Po tom, co mě maminka vytáhla na břeh se rozplakala a přes mokré tepláčky mi naplácala na zadek. Doma, když mě pak soukala ze zmáčených věcí mi vysvětlovala, jaký o mě měla veliký strach. Tenkrát jsem to nechápala, ale dnes už vím své.

Hleděla jsem zpříma do Markových hlubokých očí a nacházela v nich pochopení. Jeho pohled byl pevný, ale zároveň laskavý a plný něhy. „Chceš to zkusit?“ Zněla mi v uších jeho otázka. Seděl mlčky naproti mně a čekal na odpověď. Nervózně jsem se rozhlédla po zasedací místnosti. Budova je prázdná, už i uklízečka šla jistě domů. Není tady nikdo, kdo by nás mohl vyrušit. V oknech jsou žaluzie, navíc do dvanáctého patra by případný přihlížející těžko dohlédl…

Unavený mozek však nechtěl být dále zatěžován, uvědomila jsem si pomalu sílící bodavou bolest ve spáncích. Ne, takhle už nemůžu dál. Musím se zastavit a nadechnout čerstvý vzduch. Nabrat novou energii, ztracenou rovnováhu. Dlouhou dobu jsem potlačovala všechny své slabosti, jenže takhle to nejde donekonečna.

Znovu jsem vyhledala Markův pohled a do očí mi vyhrkly slzy, když jsem sotva slyšitelně zašeptala své „ano“. Nejen duše, nýbrž i celé mé tělo zoufale volalo po úlevě. „Prosím.“ Dodala jsem roztřeseným hlasem, když Marek odsunul svoji židli a postavil se. Podal mi ruku, aby mi pomohl vstát. Podlamovala se mi kolena, když mě dnes již podruhé objal a po tvářích se mi kutálely slzy rozmazávající pečlivě upravený make-up. „Neboj se, já ti pomůžu.“ Slyšela jsem jeho hlas, jak mi šeptá do vlasů a v té chvíli jsem se mu plně oddala.

ON:

Díval jsem se jí do očí, hledal nejistotu, zvědavost nebo hravost, která by mi prozradila, že to celé bude brát jenom jako hru, místo toho jsem zahlédl zranitelnost a obavy… cítil jsem její strach se otevřít, důvěřovat, vstoupit do nabízené náruče a rozplynout se … ztratit své já zodpovědné, pracovité, spolehlivé já, spustit masku a opustit roli, kterou si osvojila jako svou, která ji ale tolik vyčerpávala tím, že zranitelnou dětskou dušičku odřízla od smíchu, bezstarostnosti, zvědavosti a snění.

„Prosím…“ v tom jednom slově bylo tolik emocí…prosím pomoz mi, prosím nezraň mě, prosím buď tu pro mě. Když jsem ji vzal do náruče nepochyboval jsem, že udělám vše, co bude v mých silách a ještě mnohem víc, abych ji nikdy nezradil. „Neboj se…já ti pomůžu…“ šeptal jsem jí do vlasů a hladil ji po zádech, jakoby byla křehká květinka.

Odtáhl jsem se a podíval se jí do tváře. Pohladil jsem ji po líci a pramínek neposedných vlasů ji zastrčil za ucho: „Pojď.“ Zašeptal jsem, abych nenarušil atmosféru a navigoval ji do mé kanceláře, kde byla jediná sedačka, coby nejvhodnější místo k tomu, co bude následovat.

Posadil jsem se na pohovku a Lenku si posadil na klín: „Lenko, chtěl bych, abys věděla, že ti za nic na světě nechci ublížit. Cokoliv se bude dít, bude proto, aby ses mohla uvolnit, abys nemusela přemýšlet nad ničím a mohla se soustředit jenom na sebe. Dobře?“

Objímal jsem ji kolem pasu a držel v bezpečí, aby mi z kolen nesklouzla. Přikývla.

„Máš jediný úkol: uvolnit se a věřit mi, že vím, co dělám. O všechno ostatní se postarám já, dobře?“ Opět přikývla.

„Polož se mi přes kolena, lehni si na břicho, hlavu si podlož rukama.“ navigoval jsem ji. Na chviličku strnula a já ji nechal přemýšlet a hladil ji po zádech. „Zavři oči a jen poslouchej můj hlas.“ byla poslední prosba.

ONA:

Najednou Markova kancelář sálala úplně jinou atmosférou, než jakou jsem znala, když jsem mu nosila vypracované podklady. Dnes večer v ní bylo zvláštní teplo a útulno. Strohý kancelářský nábytek byl jako obvykle zavalený hromadami papírů, ale ve večerním světle zářivek už nevolal do práce. Uvědomila jsem si, jak rozdílná je kancelář ve dne a pozdě večer.

Když si mě Marek posadil na klín, připadalo mi to zvláštní. Černá kožená sedačka do této chvíle znala pouze úřední jednání, pracovní návštěvy a manažery oblečené do perfektně padnoucích obleků. Nyní jsem na ní byla já se svým šéfem. Objímal mě kolem pasu a hovořil klidným vyrovnaným hlasem. Říkal, že mi nechce ublížit, že se mám soustředit na sebe, že se o mě postará. Tato slova zněla mým uším jako rajská hudba. Už hodně dlouho se ke mně nikdo nechoval tak ochranitelsky. Po dlouhém období náročného shonu a mnoha povinností to byla příjemná změna.

Při větě „polož se mi přes kolena…“ jsem se na krátkou chvíli zarazila. Když jsem vyslovila ano, kterým jsem potvrdila touhu po pomoci, uvědomovala jsem si ve svém zoufalství následky tohoto rozhodnutí? Opravdu chci podstoupit to, co mi Marek navrhl?

Teď, právě teď mám poslední šanci dát se na ústup. Zvednout se a říct, že je potřeba vypracovat ty materiály, které zítra tak nutně potřebuje. Nebo se mám podvolit, nechat se ve svých letech ohnout přes koleno jako malá holka a doufat, že opravdu ví, co dělá?

Asi vycítil mé váhání. Když řekl „zavři oči a jen poslouchej můj hlas,“ nebyl v jeho hlase však ani náznak naléhavosti. Pronesl ji s naprostým klidem a takovou něhou, která zlomila všechny mé pochybnosti. Hlubokým mužským barytonem ke mně laskavě promlouval a já jsem se soustředila na jediné - pomůže mi. Pomůže mi, abych se cítila lépe. Odežene všechny chmury, smutek i napětí. Poslechla jsem a zaujala polohu, do které mě navigoval.

ON:

Lenka poslechla, uvelebila se tak, jak jsem ji navigoval, ale byla stále trošku strnulá a opatrná.

„Uvolni se, Leni. Prohni se v kříži a zadeček vystrč nahoru.“ pomalu mi vyhověla „hodná…“ pochválil jsem ji a pohladil vyšpulenou prdelku, zlehka poplácal a poprvé se napřáhl.

Ve vzduchu bylo cítit napětí a jakmile práskla první rána Lenka sebou trhla…ne bolestí, ale překvapením nad tím hlukem, který dopadající ruka vyvolala.

Pohladil jsem ji po vlasech…“Neboj se Lení, nic ti nehrozí... Uvolni se... A vystrč mi tu prdelku zase nahoru tak, jako to bylo předtím….táák je to dobře…hodnááá…

Druhý nápřah a ruka dopadla tentokrát na druhou půlku jejího zadečku. Podruhé už sebou necukla…“hodnááá…“

Další nápřah, další dopad, zas a znova…Lenka už přijala to, co se s ní dělo jako fakt, nebojovala, ponořila se sama do sebe…

„Lenko nelekni se…“ přestal jsem s vyplácením a naklonil jsem se blíže k její hlavě, „vyhrnu ti sukni a budeme pokračovat dál…“

ONA:

Důvěřivě jsem dle jeho instrukcí špulila zadeček a postupně si zvykala na novou situaci. Dostávám přeci jenom naplácáno, nic hrozného se neděje, opakovala jsem si v duchu s každou nově příchozí ránou. Přesto mi srdce tlouklo jako o závod.

Postupně jsem se uvolňovala a přestávala přemýšlet. Uvědomila jsem si, že to vůbec není špatné. Mírná, skoro příjemná bolest, které jsem se původně bála, mi nyní pomáhala usměrnit tok rozbouřených myšlenek.

Jakoby zdálky ke mně promlouval Markův příjemný hlas. „Lenko, nelekni se…“ V pohodě, všechno je v pořádku, říkala jsem si v duchu. Druhá část věty však zapůsobila stejně jako, ledová sprcha. „Vyhrnu ti sukni a budeme pokračovat dál…“ Cože? Co chce udělat? Proč? Zazmatkovala jsem a chtěla se zvednout.

ON:

Trhla sebou jakoby ji popíchli a zatajila dech. „Neboj se, Lení...nic ti nehrozí. Neublížím ti a neudělám nic s čím bys nesouhlasila. Chci aby ti bylo příjemně, ne abys byla napjatá, co že se ti děje. Je to jenom pokus, jak ti ulevit od stresu, zkouška. Povedu tě podle svých zkušeností, ale musíš mi důvěřovat, že to dělám pro tebe a že vím co dělám, že se ti nic nestane a že to můžeš kdykoliv zastavit. Nebudu se zlobit, ani ti to vyčítat a můžeme to zkusit znovu, až získáš odvahu postoupit zas o krůček dál. Nemáme kam spěchat...“ nechal jsem nevyřčenou otázku ve vzduchu jestli chce pokračovat a unášet se zážitkem, nebo se potřebuje nabudit a dodat si odvahy.

Varoval jsem ji, že to nefunguje pro každého a ani ne s každým vyplácejícím. Jen ona sama mohla posoudit, jestli to pro ni funguje nebo nikoliv.

ONA:

Marek si všiml mého zděšení a začal mě uklidňovat. Je od něho moc pěkné, že chce, abych se cítila příjemně. Ale proč mě při tom musí svlékat? „No, já…“ začala jsem koktat a pořádně ani nevěděla co mu vlastně chci říct. Věřila jsem mu, to ano. Doteď to bylo moc příjemné. Ale…

Váhala jsem a on čekal na moje rozhodnutí. Tiše a trpělivě. Mlčky mě hladil ve vlasech, zatímco já vedla vnitřní boj sama se sebou. Chce mi přeci jenom vyhrnout sukni. Dětem se také odhaluje zadeček, aby byl výprask účinnější. Kalhotky mi snad nechá, o těch nemluvil… Argumentovala jedna část mého já. Ta druhá se však nedala zahanbit. Proč by mi můj šéf měl vidět pod oblečení? To se přeci nehodí. Ano, sice jsme si potykali, nastala mezi námi důvěrná chvilka, ale jak se mu zítra dokážu podívat do očí, když na něj dnes budu vystrkovat zadek jenom v prádle?

„Tak dobře.“ Rozhodla jsem se nakonec. Byla jsem zvědavá, jestli je tímto způsobem opravdu možné dosáhnout slibovaného účinku a proto jsem nakonec po zvážení všech pro a proti souhlasila. Lehce jsem se nadzvedla, aby mi mohl úzkou sukni pohodlně vykasat až k pasu a doufala, že opravdu ví, co dělá.

ON:

Vykoukla na mě prdelka v silonkách a bílých kalhotkách, po dopadající ruce však nebylo zatím ani stopy. Lenka se opět uvelebila, opět jsem ji upozornil, aby se prohnula v bedrech a vystrčila zadeček nahoru a pak jsem teprve pokračoval.

Nezdálo se, že by jí bylo nepříjemně nebo nepohodlně, takže jsem po několika ranách přidal na síle a sledoval její reakce. „Neboj se Leničko, jsem tu pro tebe.“ Hluboký hlas přerušovaly pravidelné dopady pravačky na vystrčenou zadničku, „Uvolni se,…(plesk, plesk)… uklidni se,…(plesk, plesk, plesk)… na nic nemusíš myslet.“ každé plesknutí doprovázelo vydechnutí nebo nádech… „Jsi šikulka,… pracovitá, …milá…zranitelná.“ to tam bylo napětí a nervozita, ten tam byl strach a nejistota…Lenka se cítila v bezpečí a pod rukama mi úplně zvláčněla…

„Můžeš se na mě spolehnout…“ prdelka i přes silonky už hřála a vybarvovala se do červena „s čímkoliv se na mě obrátit…a na nic už nemusíš být sama“

ONA:

Prociťovala jsem každý pleskavý dopad jeho dlaně a myslela na to, že Markovo počínání skutečně má svůj účinek. Zhluboka jsem se nadechovala, tajila dech a s výdechem si uvědomovala, že ze mě dlouho zadržované napětí postupně odchází. Místo něho nastupovala kýžená úleva s rostoucím pocitem blaha. Každý kontakt pravidelně dopadající ruky s mým zadečkem odehnal část trápení a přinesl silný pocit úlevy. Přestože každé plesknutí jemně zaštípalo, necítila jsem žádnou nepříjemnou bolest. Marek mi šeptal uklidňující slůvka a mně bylo moc dobře.

ON:

Na okamžik jsem přestal, abych nám oběma dal pauzu a možnost procítit co se děje. Hladil jsem ji po zadečku, po zádech i stehnech a přemýšlel jestli pokračovat dál a na holou.

Přeci jenom je to úplně jiný pocit, když cítí na zadečku dotyk kůže, ale znamenalo by to další otevření a pád další hradby. Už tak mi vyšla hodně vstříc, když se mi položila přes kolena, ale stáhnout kalhotky? Napoprvé?

Podíval jsem se jí do obličeje, na zavřené oči a mírný náznak úsměvu na rtech a nejraději bych ji vzal do náruče.

„Leničko posaď se mi znovu na klín prosím.“ řekl jsem hlasitějším tónem a nerad ji tahal z jejího momentálního naladění. Hladil jsem ji po zadečku a sledoval jak bojuje vnitřní boj a chce ještě zůstat, tak jak je. „Pojď, šupky nahoru.“ pohladil jsem ji po vlasech a povzbudivě se na ni usmál, když se na mě prosebně podívala.

...

„Jak se cítíš?“ díval jsem se jí do tváře a snažil se v očích vyčíst odpověď. „Mohli bychom ještě pokračovat,“ byl tam náznak souhlasu? „ale chtěl bych, aby to bylo na holou.“ následovaný nesouhlasem? „Je to úplně jiný pocit, když se otevřeš natolik, že mě pustíš až na tělo. Mnohem hlubší, pokud jsme naladěni na stejnou notu, ale mohl by zničit všechno, pokud bychom na stejné notě nebyli. Teď potřebuju trošku pomoc od tebe, abys mi řekla, jak ses cítila, jestli chceš ještě pokračovat a jestli mi dovolíš zajít ještě dále a pokračovat na holý zadek.“ přispěchal jsem s vysvětlením.

„Neboj se žádného zneužití situace z mé strany, chci ti naplácat a zprostředkovat zážitek, na který se můžeš později ohlédnout se zasněním, ne s mrazením v zádech, ale konečné rozhodnutí je jen na tobě, jak daleko chceš dnes zajít.“ stále se netvářila rozhodnutě, takže jsem ji ujistil, že má všechno ve svých rukách.

ONA:

Pomalu jsem se zvedla, posadila se a uvelebila se Markovi na klíně. Jeho silné paže mě objaly a já měla silné nutkání položit si hlavu na jeho rameno. Choval mě v náručí a bylo mi moc dobře. Na otázku jak se cítím jsem jen slastně přimhouřila oči a tiše se zatetelila. Jeho zájem byl tak upřímný. Vůbec jsem v něm nepoznávala toho strohého úředníka, se kterým jsem jednala odpoledne.

„Mohli bychom ještě pokračovat,“ říkal mi tichým hlasem a mé vnitřní já okamžitě hlasitě volalo: ano, ano, je mi moc příjemně, prodlužme tuhle krásnou chvíli, kdy nemusím nad ničím přemýšlet a mohu si jen užívat péče, kterou mi někdo jiný něžně poskytuje. „…ale chtěl bych, aby to bylo na holou.“ Druhou část věty Marek vyslovoval o poznání tišeji. Jakoby mi sděloval nějaké tajemství, které je jen mezi námi. Navíjel si na prst lokýnky mých vlasů a vysvětloval důvody, nebo snad i výhody své myšlenky. Tichým laskavým hlasem mě ujišťoval, že jeho úmysly jsou čisté.

Větší důvěrnost snad již nemůže nastat, pomyslela jsem si v duchu. Opřela jsem se mu hlavou o rameno a prsty zkoumala knoflíčky košile. Kroužila jsem kolem nich prsty, pohrávala si s límečkem a hrála o čas.

Tento večer mě postavil již poněkolikáté do situace, kdy jsem se musela rozhodnout. Povýšit či nepovýšit náš formální pracovní vztah do soukromé osobní roviny? Posunout, či neposunout se na další pomyslnou metu důvěry? Prolomit, či neprolomit poslední hradby, které mezi námi stály?

Hradby… jak směšně to zní, když si uvědomíte, že tou poslední bariérou jsou pouho pouhé silonky a tenoučká látka krajkových kalhotek. Poslední ochranná vrstva, která mi zůstala. Po tom všem, co jsem dnes již zažila, jsem rozuměla tomu, co se mi snažil říct. Nešlo o další prohloubení vnímání na poli výprasku, který jsem dostávala. Nešlo o bolest. Zase tolik můj zadeček kalhotkami chráněn nebyl. Šlo o prohloubení důvěry v našem vztahu. Měla jsem se otevřít, být maximálně zranitelná a oddat se na milost nejen jeho zkušeným rukám, nýbrž i jemu osobně. Jemu, jako osobnosti vládnoucí vzniklé situaci. Měla jsem odhalit poslední zbytky svého strachu a naplno se oddat prožitkům, které mi nabízel.

Je možné tohle všechno stihnout za jeden jediný večer? Je možné takovou rychlostí vystavět pevný most důvěry, který by nás oba spolehlivě přes tyto hradby přenesl?

„Marku, já se bojím…“ zašeptala jsem a možná trochu paradoxně se k němu víc přitiskla. Schoulila jsem se mu do náruče a tiše dumala.

ON

„Marku, já se bojím...“ přitiskla se ke mně a já věděl jak se cítí i když to nevyřkla. Držel jsem ji pevně v náručí a čekal. Teprve po chvíli jsem sevření uvolnil a znova ji začal lehce hladit po vlasech.

„A já to chválím Lenko.“ hledal jsem slova jak vyjádřit co cítím. „Strach je perfektním rádcem pro ostražité...poslechni ho. Ti co se nebojí, tak když si natlučou, tak se zase rychle postaví na nohy, ale ti citlivější, ti to natlučení cítí mnohem déle. Nechci aby ses cítila tlačená někam, kam to ještě nedozrálo. A ostatně nemáme kam spěchat.“ odtáhl jsem se, aby mi viděla do tváře „Řím taky nebyl postaven za jediný den.“ usmál jsem se abych uvolnil atmosféru a sejmul ji ze zad pomyslné břímě rozhodnutí.

Zase jí do tváře zabloudily neposlušné kadeře. „Záleží mi na tobě Lenko.“ odhrnul jsem je za její ucho. „Moc.“ podíval jsem se jí zpříma do očí. „A nemáš se čeho bát. Ani toho ne, že bych nerespektoval tvé tempo.“

„Líbilo se ti to zatím?“ byla to řečnická otázka, protože její tělo mluvilo jasnou řečí. Přesto jsem chtěl. aby to zaznělo...aby si odpověděla alespoň pro sebe, pokud by nenašla odvahu připustit to nahlas. „Pokud ano, tak to můžeme jindy zkusit znovu.“ usmál jsem se na ni opět a tázavě zvednuté obočí spustil zpět do uklidňujícího výrazu. „a znovu a znovu a znovu...dokud se nebudeš cítit na pokračování.“ ujistil jsem ji opět s humorem, že se nezlobím, nejsem zklamaný a že nic nepropásla, nebo nepropásne pokud se rozhodne pro dnešek přestat.

ONA:

Byl něžný, byl chápavý, nespěchal a do ničeho mě netlačil. Co víc jsem si mohla přát? Tíha rozhodnutí visela pouze na mně. „Líbilo se ti to zatím?“ usmál se na mě něžně a já se mu znovu vděčně přitiskla do náruče. Moc dobře věděl, že líbilo. Nebylo třeba slov.

Navrhoval možnost pokračování příště, někdy jindy, až se budu cítit jistá. Ale kdy? Co bude příště? Jaké to bude za jiných okolností, s jinou atmosférou? Intenzivně jsem prožívala tady a teď, budoucnost pro mě byla v nedohlednu.

Tak dlouho jsem si zvykala na novou situaci. Uvolňovala se a uklidňovala rozbouřené myšlenky. Budovala křehkou důvěru a oddávala se novým prožitkům. Najednou jsem nechtěla nést tíhu odpovědnosti. „Já nevím,“ fňukla jsem. „Když to dnes uděláme, co bude zítra?“

ON:

„Zítra a kdykoliv jindy, bude to co budeme chtít Leni. Vím, že od tebe chci, abys mi věřila, aby ses na mě spolehla, aby ses mi otevřela a ukázala zranitelné já. A to není zadarmo. Pro mě z toho vyplývá povinnost přijmout tě takovou jaká jsi, pomoci ti, dodat to co postrádáš, ať už je to uklidnění, motivace, naplácání, nebo pohlazení.

To není nic z čeho bych se mohl...z čeho bych se chtěl...vyvléci zítra, pozítří nebo za týden. Pokud bychom pokračovali dál, na holou, tak by to nijak nezměnilo závazek, který vůči tobě cítím. Říkal jsem že mi na tobě záleží a to je pravda...dokud mi sama nezmizíš z dohledu, z klína, tak do té doby můj závazek vůči tobě platí.

Jen tehdy mi můžeš důvěřovat, pokud za důvěru nabízím bezpečí...jako ten rodič.

Postav se Leničko.“ Poprosil jsem ji tiše a když se postavila, dal jsem jí ruce na boky a díval jsem se jí do obličeje, do očí. Chvíli jen stála přede mnou, tyčila se nad mou sedící postavou a v obličeji měla vepsánu tu nejkrásnější směsici napětí a prosby.

Prsty jsem vjel za lem silonek a pomaloučku je roloval dolů a přitom hladil její kůži bříšky prstů. Očima jsem sledoval chvíli co dělám, chvíli jestli neuvidím strach nebo vzdor v její tváři. Kdyby mě chtěla zastavit stačilo se jen ošít, jen ztuhnout, ale nic. Už jen tenká látka kalhotek schovávala její intimitu, její samotu...

Znovu jsem se jí zhluboka podíval do očí jestli mě nezastaví. Nezastavila.

Palci jsem se zaháknul za lem kalhotek a čekal ještě o chvilinku dál...na nesouhlas, na zastavení. Její výraz na chviličku prozrazoval nejistotu a stud, ale pořád žádný posunek k zastavení nepřišel. „Nemusíš se přede mnou stydět Leničko, jsi krásná a já gentleman.“ ujistil jsem ji. Pomaličku jsem jí kalhotky stahoval...do půlky zadečku, pod zadeček...pod kolena. S pohledem stále upřeným do jejích očí.

Postavil jsem se a znovu ji objal a pohladil po vlasech...“nejsi tu sama,... nic zlého se neděje,... neublížím ti,...“ šeptal jsem jí do vlasů a držel ji v náručí, dokud se její sevření neuvolnilo.

„Pojď Leničko...“ posadil jsem se a rukou ji sklouzl z hlavy, ramene, přes paži na dlaň, „polož se mi zase přes kolena tak jako prve.“ navigoval jsem ji do pokračování, do bezpečného přístavu mého klína, do ochrany před zkoumavým zrakem, před studem, před váháním a nejistotou...

ONA:

„Pojď Leničko, polož se mi zase přes kolena tak jako prve.“ To byla věta, která ve mně odpálila novou vlnu emocí. Marek si sedl zpět na pohovku a významně si poklepal na klín. Ještě chvíli jsem váhala. Mám, nemám?

Po krátkém zaváhání jsem se nakonec zhluboka nadechla, vydechla a pomalu zaujala polohu přes jeho kolena. Pohodlně jsem se přehnula a přemýšlela, jaký je na mě asi pohled. Sukně vyhrnutá do pasu, kalhotky se silonkami původně stažené ke kolenům se mými uvelebovacími manévry sesunuly až ke kotníkům. Kdyby mě tu tak viděli kolegové… V duchu jsem se musela pousmát.

Složila jsem si pohodlně ruce pod hlavu, prohnula se v kříži a zatajila dech napětím, když mě Marek lehce pohladil po zadečku. Najednou to bylo něco úplně jiného než doteď. Nový, dosud nepoznaný pocit zaplavil celé mé tělo. Při dopadu první pleskavé rány mi zatrnulo až v konečcích prstů. Kontakt jeho dlaně s mojí holou kůží byl slovy zkrátka nepopsatelný. Větší důvěru jsem mu již nemohla prokázat. Teď, právě teď jsem byla maximálně zranitelná.

Zadeček jemně pálil, v bříšku mi trnulo a hlava se točila vzrušením z nových prožitků. Důvěřovala jsem mu. Musela jsem, jinak bych se nemohla s holým zadečkem jako miminko položit přes jeho klín. Oba jsme to věděli, nebylo třeba slov. Přesto jsem však potřebovala slova ujištění vyslovit nahlas. „Prosím, neubliž mi.“ zašeptala jsem ještě, než jsem se plně pohroužila do záplavy nových vjemů a všechny mé myšlenky se rozplynuly ve zvucích dopadající dlaně.

ON:

Když se položila, poskytla mi pohled na ještě krásnější prdelku, než dokud byla zahalena v silonkách. Červená barva pomalu bledla a čekala na druhé probuzení. Chtěl jsem ji povzbudit k prohnutí v kříži, ale jakoby mi četla myšlenky. Vyšpulila zadeček a já zase musel ovládat vlastní vzrušení. Jak byla tak krásně prohnutá, jakoby mě vyzývala k vyplácení. Pohladil jsem ji po zadečku bříšky prstů a zvolna se napřáhl k první ráně.

„plesk...“ rezonovalo místností a znělo úplně jinak, než dutější rány ruky o oblečení.

„Prosím, neubliž mi.“zašeptala Lenka zbytečně. Nemohl bych jí ublížit. Tím, jak mi předala kontrolu nad celou situací, si mě zavázala pevněji, než nejsilnějším slibem, nejpevnějším řetězem.

Znovu a znovu jsem se zvolna napřahoval a zasahoval tu či onu polovinu vyšpuleného zadečku, občas jsem ho pohladil, občas jsem jí pohladil záda nebo stehna, občas jsem ji pochválil a pohladil po vlasech. Lenka se uvolnila a jen si vychutnávala pálení v prdelce, rozlévající se teplo, které ji kolovalo tělem.

Toto držení těla jsem dobře znal a vychutnával si ho stejně jako ona.

Plesk, plesk, plesk

Nepravidelné dopady mojí pravačky nám dělaly hudbu, vlnění jejího zadečku mi dělalo tanec. Připadal jsem si jak dirigent v divadle a ona byla můj orchestr.

Plesk, plesk, plesk...

…

Podruhé za večer jsem cítil, jak mi zvláčněla pod rukou a přestala se vnímat tak, jak by ji měli vidět kolegové, rodiče, přátelé. Byla sebou samou, alespoň pro tento okamžik bylo zapomenuto „měla bych“ a žila jen pro „chci“.

Pokaždé, když jsem chtěl přestat, přešel jsem jen na hlazení prohřáté prdelky a čekal, že se zvedne, se jen více prohnula a vyšpulila zadeček výš a vstříc dalšímu plácání.

Poprvé...

Podruhé...

Potřetí...

„Leničko už jsi dostala dost.“ díval jsem se jí do uvolněného obličeje. Se stále ještě zavřenýma očima svraštila nesouhlasně čelo. „Pro dnešek.“ povzbudil jsem ji s úsměvem a dál hladil po prdelce. Moc dobře jsem znal tuto část výprasku. Vím jak relaxovaná právě byla, jak se jí příjemně leželo, v podbřišku hřálo a po páteři běhal příjemný mráz. Nespěchal jsem tedy a nechával ji, aby si utřídila pocity sama. Teprve když otevřela oči jsem se na ni povzbudivě usmál a zase se zbytečně zeptal: „Líbilo?“

„Pojď, postav se.“ navrhl jsem a nemohl jsem se vynadívat na ten spokojený výraz co měla ve tváři. Ten tam byl strhaný vystresovaný výraz lovné zvěře z odpoledne, to tam bylo napětí, strach, nejistota z podvečera. Čekal jsem už jenom na úsměv. Postavila se a já se postavil s ní. Vzal jsem ji opět do náruče a jednou rukou hladil prdelku a druhou jsem ji hladil po vlasech. „Byla jsi moc statečná, že jsi do toho šla. Kdykoliv to můžeme zopakovat a máš odteď jen jednu povinnost. Když ti bude zle, musíš se obrátit na mě. Všechno spolu vyřídíme, vyřešíme, zvládneme. Dobře?“

Odtáhl jsem se z obětí a podíval jí do očí, aby viděla, že to myslím vážně. Jenom přikývla. Shrnul jsem ji sukni přes zadek, posadil se zase na gauč a ohnul se pro její kalhotky, mezitím co ona zůstala stát. Stydí se? Nestydí? Byl jsem zvědavý a doufal jsem, že ne, ale do očí jsem jí tentokrát nehleděl, když jsem kalhotky zvedal na své místo. Pomohla mi, ale já nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Já sám Leničko. Nemusíš se přede mnou stydět a nechci, aby ses přede mnou styděla. Nedělali jsme nic špatného. Když jsem řekl, že jsem tu pro tebe, tak mě taky musíš nechat. Dej mi tuto chvilku, tento důkaz, že mě opravdu necháš ti pomoci, ať už půjde o cokoliv. Musíš jen v klidu stát a věřit mi.“

Ohnul jsem se pro silonky a tentokrát už bez pomoci je vyroloval zpět a upravil na jejím zadečku.

Postavil jsem se a hleděli jsme si z očí do očí.„Děkuju za důvěru...nezklamu ji.“ pohladil jsem ji po tváři a na druhou tvář ji dal pusu.

…

Každý si jistě domyslí, že dokončení práce probíhalo v úplně jiné atmosféře, než její započetí, ale to už je mimo náplň naší povídky...a jak se Lenka s Markem cítili když večer usínali každý u sebe doma? A jak jejich vztah pokračoval dál? To už je jiný příběh...