K večeru, mezi svačinou a večeří, sešívali strýcové a dělníci kusy obarvených látek v jednu stučku a stehovali k ní kartonové lístky. Každého dne tou dobou strýcové Michail s Jakovem, "nemoudré plemeno", jak babička říkala, provedou vždycky něco zlého a škodlivého dobráckému a klidnému strýci Grigoriji.
*
Aljošu velice zajímalo, jak barvíři obratně mění barvu látek: vezmou žlutou látku, smočí ji v černé vodě a látka se změní v tmavomodrou - indigovou: máchají šedé věci v rezavé vodě až zčervenají a jsou "bordeaux". Je to jednoduché a přece nepochopitelné. Aljošovi se zachtělo samotnému něco nabarviti a kde se vzal - byl tu Saša Jakovův. Poradil laskavě Aljošovi, aby vzal ze skříně bílý sváteční ubrus a obarvil jej na modro. "Bílé se barví ze všeho nejlépe, to vím dobře!" řekl velmi vážně.
Aljoša vytáhl ubrus, vyběhl s ním na dvůr, ale když spustil jeho cíp do necek s indigem, přihnal se odněkud Cikánek, ubrus mu vytrhl a ždímaje jej širokými prackami, vzkřikl na bratrance, který ze síně pozoroval Aljošovu práci:
"Zavolej ihned babičku!"
A kývaje zlověstně černou, huňatou hlavou, řekl Aljošovi:
"Nu, počkej, to si odskáčeš!"
Přiběhla babička, začala vzdychat, ba, dala se do pláče, směšně Aljošovi nadávajíc:
"Ach ty dacane jeden, kopyto korunované! Aby tě husa kopla!"
Potom přemlouvala Cikánka:
"Ne abys, Váňo, řekl něco dědečkovi! Já už to nějak ututlám. Nějak to dopadne..."
Vaňka, otíraje mokré ruce různobarevným šátkem starostlivě odvětil:
"Co je mi po tom? Já nic neřeknu. Hleďte, aby to Sašeňka nevyžvanil."
"Dáme mu pěťák", řekla babička odvádějíc Aljošu do domu.
Jak vyplácejí děti, Aljoša ještě nikdy neviděl, ale ale dědeček zle pomrkávaje okem a otřásaje zrzavou bradou už nejednou sliboval, že mu to ukáže.
V sobotu ho přivedli do kuchyně, aby mu ukázali, jak jsou děti bity. Tam byla tma a ticho. Na široké lavici seděl hněvivý Cikánek jako nesvůj. Dědeček stál v koutě u štoudve a vybíral z vody dlouhé pruty, měřil je, skládal je dohromady, švihal jimi ve vzduchu až to svištělo. Babička stojíc kdesi v tmách, hřmotně šňupala, bručíc:
"Dělá mu to dobře... trapičovi..."
Saša Jakovův seděl na židli uprostřed v kuchyni, mnul si oči pěstmi a cizím hlasem, jako stařičký žebrák, mečel:
"Odpusťte mi to proboha..."
Za židlí stály děti strýce Michaila, bratr a sestra, jako zdřevěnělé, dotýkajíce se navzájem rameny. Také je přivedli, aby byly svědky exekuce.
"Až ti nařežu - odpustím," řekl dědeček protahuje dlouhý, vlhký prut pěstí.
"Tak tedy sundej kalhoty!"
Saša vstal, rozepal kalhoty, spustil je po kolena a přidržoval je. Sehnuv se a klopýtaje, přikročil k lavici. Bylo trapné dívati se, jak Saša jde. Aljošovi se také třásly nohy.
Ale bylo ještě hůře, když pokorně ulehl na lavici obličejem dolů a Vaňka, přivázav jej pod rameny a za krk širokým šátkem k lavici, naklonil se nad něho a chytil ho černýma rukama za nohy u kolenou.
"Lexe", zavolal Aljošu děd. "Pojď blíž!... No, komu to říkám?... Tady to vidíš, jak se dává výprask... Jedna!..."
Rozmáchnuv se nevysoko rukou, švihl prutem po nahém těle. Saša vyjekl.
"Lžeš," řekl děda. "To nebolí! Ale takhle... to už je citelnější!" A udeřil tak, že se na těle ihned zarděl červený pruh a napuchl. Saša táhle zavyl.
"To nevoní, viď?" tázal se děda, stejnoměrně zdvihaje a souštěje ruku. "Nemáš to rád?"
Když se rozpřáhl, v Aljošových prsou se vše zdvihalo s dědovou rukou. Když dopadla, bylo mu jakoby celý s ní padal.
Saša pronikavě a protivně vřískal:
"Nebudu... Vždyť jsem vám řekl o ubruse... Vždyť jsem řekl..."
A děda mluvil klidně, zrovna jakoby se žaltář modlil:
"Udání neomlouvá! Udavači první rány. Tady máš za ubrus!"
Jakmile babička zaslechla slovo "ubrus", skočila k Aljošovi, popadla do náruče a vzkřikla:
"Lexeje nedám! Nedám, vyvrheli!..."
A začala kopat do zavřených dveří, přivolávajíc Aljošovu matku:
"Varjo! Varvaro!"
Děda se za ní vrhl, podrazil jí nohy, Alexeje jí vytrhl a odnesl k lavici. Aljoša sebou v jeho rukou házel, škubal mu ryšavou bradu a kousl jej do prstu. Děda řval, tiskl ho a praštil jím na lavici, rozbiv mu obličej.
"Uvaž ho!" křičel. "Zabiju ho..." Děda zbil Aljošu tak, že omdlel a po několik dní ležel, váleje se vzhůru zády po široké, horké posteli. Jaksi znenadání jakoby s nebe spadl, objevil se tu děda a usedl na postel.
Vyňal z kapsy perníkového kozla, dva cukrové rohlíčky, jablko, větvičku modrých rozinek a položil na podušku před Aljošovým nosem.
"Podívej se, přinesl jsem ti dárky!"
Potom se rozhovořil a pomalu hladil vnoučkovu hlavu maličkou, tvrdou rukou, obarvenou žlutou barvou, jejíž stopy byly zvlášť patrné na křivých ptačích nehtech.
"Já ti jich tenkrát nandal přespříliš, bratříčku...Moc jsem se rozohnil. Tys mě kousl, škrábal, nu a já jsem se také rozhněval! Ale to není žádné neštěstí, že jsi zbytečně trpěl...to ti započtu! Myslíš, že já jsem nebýval bit? Mne, Aljošo, bili tak, že se ti o tom ani v hrozném snu nezdá. Mně tak ubližovali, že snad i sám pánbu plakal, když to viděl."
A přitisknuv se k Aljošovi suchým, souměrným tělem, začal vypravovati o dnech svého dětství i o tom, jak býval v mladosti burlákem. Jeho zelené oči jasně vzplanuly, zlaté vlasy se mu vesele rozježily a ztlumiv hlas, hučel Aljošovi do obličeje:
"Podívej se, tys přijel parníkem, pára tě vezla, kdežto já jsem za mladých let vlastní silou nákladní lodi vláčel. Loď s nákladem po vodě, já po břehu, bos, po ostrém kameni, po tvrdém náspu a tak od slunce východu do slunce západu! Sluníčko praží do týla, hlava je rozžhavena jako litina, člověk s ohnutým hřbetem až běda - kostečky v těle praskají - jde se, jde, cesty nevidíš. Oči jsou zality potem, srdce uedá a slzy se řinou - ech, Aljošo, ani nemluv!... Jdeme a jdeme a najednou někdo vypadne z popruhu, praští hubou do země - a je rád! Snad si oddechne, snad zdechne - síla je nadobro tatam! Vidíš, tak jsme žili! A tak jsme třikrát matičku Volhu změřili: od Simbirska do Bylinska, od Saratova sem a od Astrachaně do Makarjeva na Jarmark - to jsou tisíce verst."
Mluvil a v Aljošových očích přímo rostl, jako oblak rostl, měně se z maličkého, suchého stařečka v muže pohádkové síly - sám proti proudu táhne ohromnou, šedivou loď...
Chvílemi děda seskakoval s postele a máchaje rukama ukazoval, jak chodí burláci v popruhu, jak čerpají vodu; zpíval hlubokým hlasem nějaké písně, pak zase jako mladík vyskakoval na postel a takto podivuhodný ještě jadrněji, hlučněji vypravoval.
"Ale zato, Aljošo, na oddechu, při odpočinku, za letního večera v Žigulech, někde pod zelenou horou, zahořely ohně a vařili jsme kaši. A jak spustí smutný burlák dojemnou píseň, jak vpadne a zahoukne celá artěl - tu mráz po zádech běží a jakoby celá Volha rychleji tekla a chtěla se jako kůň vzepnouti na zadní nohy do samých oblaků. A smutek se rozplyne jako práh na větru. Tak se lidé rozzpívali, že i na kaši zapomněli - kaše z kotle tekla.Tehdy bili kuchaře polínkem po hlavě."
Vypravoval až do samého večera. A když odešel, Aljoša věděl, že dědeček není zlý a hrozný. Bylo mu však do pláče, když si vzpomněl, že ho tak krutě spráskal.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
0 komentářů:
Přidat komentář