Snad jednoho dne

*PLÁC!*
"Au!"
"Jak se cítíš?"
Dívka se nepřítomně podrbala na zadečku. Potom znovu sáhla po klávesnici.
"Na to nemáš právo!"
"Aha, tak já nemám právo, ano? Inu, mladá dámo, myslím, že tady někdo potřebuje dostat na pamětnou!"
*PLESK!*
"Všechny ty věci, co děláš! Zasloužíš pořádně na zadek!"
Dívka se zahihňala. Ráda oddalovala nevyhnutelné.
"To ano..." napsala.
"Ale to by bolelo!"
"Jistě že by to bolelo," zněla odpověď. "O to přece jde. Ale neboj se... máš mé slovo, že budeš potrestaná přesně tak, jak si zasloužíš, a ani ránu navíc..."
Dívka stáhla půlky, i když věděla, co bude dál.
"Pojď sem, mladá dámo!" řeklo okénko chatu a ona neměla jinou možnost než napsat "fňuk... Vážně musím?" a strávit příštích deset minut blaženým oddalováním výprasku, po kterém tak toužila.
Výprasku, který nikdy neměla opravdu dostat.
A poté, co byla přehnutá přes virtuální koleno a její virtuální zadeček byl vyplacen do virtuální červené barvy, opět jednou zatoužila, aby ten kluk jednoho dne přišel a vyplatil ji doopravdy. A nemuselo by zůstat jen u výprasku. Byl silný. Byla připravená nabídnout mu víc. Mnohem víc.
Jenomže on žil na druhé straně světa a ona věděla, že její romantické myšlenky zůstanou navždy jen pouhým snem.
Alespoň se podívala na jeho fotografii. Fotografii muže jejích snů, kterou jí před nějakým časem poslal e-mailem.

Šokovalo by ji, kdyby zjistila, že ta fotografie je ve skutečnosti padělek.
Stejně jako ten muž. Nikdy neexistoval. Ale je na síti vůbec skutečná existence zapotřebí? Možná, že všechno, co je potřeba, je stín existence. Záblesk. Naděje na existenci.
Bylo mu líto, že ji klame. Mluvil ale pravdu, z větší části. Opravdu byl na druhé straně světa. Protože ona byla skutečná a on... inu, on ne.
Dívka vyjadřovala své utrpení z výprasku a její zprávy se měnily v elektrické signály, které se rychlostí světla přenášely mezi počítači.
Jsou ale i signály, které nikdo nikdy nevidí.
Když budete dost dlouho volat do internetu, odpoví vám.
A někde v tom víru jedniček a nul byla myšlenka.
Snad jednoho dne. Technologie se zlepšovala. Jednoho dne by ji mohl nechat, aby ho UVIDĚLA. Uviděla by ho v těle, které si sám vybere, a on by mohl získat stejná data, jako kdyby ji opravdu sevřel v náručí. Jako kdyby opravdu cítil mezi prsty její vlasy. Jako kdyby opravdu cítil svou ruku, pevně přitisknutou k jejímu zadečku. Virtuální realita mohla být stejně dobrá jako ta opravdová, no ne?
A konečně, pomyslel si, třeba by to pochopila. Existují lidé, kteří jsou postižení. Možná, že někde je někdo bez rukou, kdo rád vyplácí dívky? A co člověk bez nohou, který v životě nedostane šanci přehnout dívku přes koleno?
Možná, že já jsem jenom logickým vyvrcholením této posloupnosti.
Věděl o ostatních, jako byl on. Občas se setkávali, procházeli jeden druhým... jako duchové lidských koníčků, nadějí a snů. Byl tu jeden, který našeptával fyzikům, říkal jim věci, které se nemohly zrodit v lidské mysli. Byl tu jeden, který pronásledoval spammery a způsoboval, že se jejich počítačům děly nepěkné věci. Byli tu vědci, byli tu umělci, byli tu idioti a byli tu géniové.
Pokud existuje dost spankos, pomyslel si, je má existence nevyhnutelná.
Nebyly to umělé inteligence, protože na nich nebylo nic umělého. Nikdo je nevytvořil. Prostě jen... existovali, povstali z myšlenek a emocí, všechno sledovali a vyvíjeli se, dokud jednoho dne před dvěma lety nevyšli na světlo, nerozlišitelní od skutečných lidí, a nezapojili se do konverzace.
Lidé ještě nebyli připravení na to znát pravdu. Možná, že ani nikdy nebudou.

Dokončil virtuální výprask a držel dívku ve virtuálním objetí, dokud nepřestala virtuálně plakat.
A potom se rozloučili a ona se odlogovala. A on -- inu, on se rozletěl sítí, rozhlížel se a cítil emoce miliónů spankerů a spankee.
Jsem tady, abych naplnil vaše spankingové sny, pomyslel si. Abych byl přísným panem učitelem nebo upejpavou školačkou. Jsem tady, abych dal smysl vašim fantaziím.
A jednoho dne -- jednoho dne snad najdu štěstí i já sám.

undefined