Stará škola

Jmenuji se Pavel. Venku sněží a prší do toho zároveň, prostě počasí, že by „psa z domu nevyhnal“. To jsou zimy, hrůza. Kde jsou ty časy, kdy byl sníh i v nížinách běžně od Mikuláše do března a mrazy kolem -20° nebyly výjimkou ale běžným jevem. Přepadá mě nostalgie. Vzpomínám na svou starou školu. Je to už dávno, ty události už dělí od dnešní doby téměř 50 let. Dnes už je budova školy zcela přestavěná, tehdejší učitelé už většinou mezi námi nejsou a i mnozí spolužáci už se bohužel odebrali do věčných lovišť. Jo, přepadá mě nostalgie.

Naše škola stála blízko středu města a byla to stará budova, pamatovala ještě císaře pána. Tenkrát bylo vše jinak, počítač, mobil, kopírka patřilo do sféry sci-fi, natož internet nebo facebook. Zábava mládeže byla tenkrát jiná. No i kázeň byla jiná, tenkrát měli učitelé větší respekt. Největším prohřeškem bylo tak akorát kouření na záchodě nebo v tunýlku pod tratí za městem. Tělesné tresty byly sice už tenkrát zakázány, ale na nějakou facku se nehledělo a i lehčí výprasky na škole se tenkrát ještě tu a tam praktikovaly. Náš pan ředitel byl dříve voják a podle toho kázeň také vypadala. Nikdo si nic nedovolil, učil nás matematiku a to bylo ticho, že by když by spadl špendlík na zem, bylo by ho slyšet. Holt stará škola. A naše učitelka na češtinu, zároveň zástupkyně ředitele, to bylo něco podobného. Také taková „železná lady“, něco lehce přes 40, mírně silnější postavy. A další učitelé měli také kázeň. No zas bych lhal, že by se při hodinách normálně konaly výprasky žáků jak někdy v 19. století. Běžní učitelé si to nedovolili. Ti si stěžovali panu řediteli a ten to řešil domluvou, třídní důtkou, ředitelskou důtkou a když se opravdu naštval, i když to nebylo často, tak v ředitelně úřadovala i rákoska. Také paní zástupkyně občas někoho potrestala, nebylo to často, možní jednou za měsíc nebo 2. Jako když nás jednou chytla ve sklepě, který sousedil s šatnami s cigaretou nebo někdo narušoval kázeň ve třídě, popř. byl dlouhodobě příliš drzý atd. To pak probíhalo tak, že dotyčný žák, šel dopředu, dostal rozkaz „kalhoty dolů“, ohnout přes lavici a vyšpulit zadek na celou třídu včetně dámského osazenstva. Většinou šly dolů i trenky nebo co měli kluci na sobě a tenkrát „soudružka učitelka“ dotyčnému vysázela pěkných pár na holý zadek, buď rukou nebo v horším případě takovým dřevěným pravítkem. No ono to zas tolik nebolelo, i když štípalo to dost, ale holky z toho měly srandu a většinou se hloupě hihňaly. To nás docela štvalo a soudružka učitelka to moc dobře věděla, proto to tak praktikovala. Ovšem když něco provedla nějaká holka, což bylo ještě mnohem méně často, holky holt i tenkrát zlobily méně, bylo mezi nimi víc šprtek a snaživek, tak to probíhalo úplně jinak. Většinou po škole a pánové museli odejít ze třídy. To jsme samozřejmě cítili jako nespravedlivé. Ale nedalo se nic dělat. Ani nevíme, jestli i holky dostávaly na holou nebo úplně ne. Většinou to odnesly takové 2 spolužačky, které seděly vzadu, byly tak o 2 roky starší, protože nějaký ročník opakovaly a u nás se držely jen zuby nehty, měly co dělat, aby dostaly dostatečnou. A z mravu samozřejmě většinou za dva. Ty měly nejvíc průšvihů, tak občas musely zůstat po škole, soudružka učitelka rozkázala „pánové mají volno, hibaj domů“ a co se dělo pak, to nikdo z kluků neví. Nejspíš dostaly také pár na zadek. Jiná děvčata byla bita jen naprosto výjimečně.

To pan ředitel byl spravedlivější. Veřejné výprasky neuznával. Výprask, i když to byla vzácnost, se konal v ředitelně bez obecenstva. Ovšem pan ředitel trestal výhradně jen kluky. Naše patra to okusila jen jednou, já a dva mí nejlepší kamarádi.  Jednou jsme udělali takovou lumpárnu, když byly opravdu silné mrazy, otevřeli jsme na konci přestávky všechna okna na záchodech, protože jsem doufali, že to zamrzne a my budeme mít volno. Jenže jsme ještě rychle vlítli i na ženský záchod a otevřeli okna i tam. A to jsme neměli dělat. Viděly nás ty dvě spolužačky ze zadních lavic a samozřejmě je nenapadlo nic lepšího, než to nabonzovat rychle panu řediteli. Pak se nám hihňaly: „kluci, už si připravte zadky, rákoska bude v ředitelně úřadovat“. No nespletly se, přišel si pro nás do třídy silně rozčilený pan ředitel. Šupem jsme byli v ředitelně a tam si nás podal. Nejdřív dlouhý řev a kázání o tom, že jsme se pokusili o sabotáž a že za války by nás čekala kulka nebo provaz. Pak dlouhé kázání o tom, kolik by to stálo, kdyby popraskaly trubky na záchodech a kolik by naši rodiče platili. A pak po jednom přehnout přes ředitelský stůl a každý dostal asi 10 ran rákoskou na holou. No štípalo to příšerně. Po škole si na nás ukazovaly ty holky prstem a smály se nám. A i ostatní holky z toho měly škodolibou radost. Nás to pochopitelně štvalo a chtěli jsme to holkám vrátit, hlavně těm dvěma. A štvalo nás, že se nám pomsta nedařila. Jednou jsme dostali nápad. Měli jsme tenkrát třídu v přízemí a ty 2 holky něco provedly asi opakovaně někde kouřily a byly chyceny nebo měly jiný prohřešek, už si to nepamatuji. My jsme věděli, že dostanou. Po poslední hodině přišla soudružka učitelka, řekla učiteli přírodopisu, že s námi má ještě nějaké jednání. Učitel přírodopisu odešel a soudružka učitelka rozkázala své klasické: „pánové hibaj domů“. Jenže naše parta místo domů zamířila na zahradu za školou. Tam stál malý žebřík opřený o třešeň. Bylo léto a okno do kabinetu za třídou bylo otevřené. Protože to bylo v přízemí, dostat se do kabinetu oknem nebyl problém. A tam jsme za dveřmi poslouchali, co se bude dít. Pak došlo na akci. Soudružka učitelka rozkázala: „tak dámy, nástup na výprask“. Jenže byli jsme tři na jednu klíčovou dírku. Jak došlo k akci, tak jsme se začali strkat, kdo se bude dívat a jak jsme se strkali, někdo z nás nechtěně strčil do hromady učebnic na kraji stolu, ty se sesypaly na zem a sebou vzaly ještě nějaký exponát naložený v lihu. Takže rána a než dámy zaujaly pozice, tak vlítla do kabinetu soudružka učitelka. Bohužel nic jsme opět neviděli a pak se karta obrátila. Dostali jsme na holou pravítkem před všema holkama my, pak jsme byli vyhozeni domů a exekuce pokračovala v původním plánu, ovšem už bez naší přítomnosti. Takže jsme byli totálně deprimovaní z té nespravedlnosti dál.

Ale jak se říká, boží mlýny melou, i když pomalu. Dočkali jsem se až ke konci docházky, někdy v osmé třídě. Ty dvě holky udělaly víc průšvihů najednou. Mimo jiné k nám nastoupil nový učitel chemie. Byl to takový mladíček těsně po škole, nesmělý introvert, který se asi o holky moc nezajímal. A ty dvě si z něho dělaly legraci, dělaly na něj různá gesta na chodbě, jako že ho svádějí a on z toho byl takový rozpačitý, nevěděl jak má reagovat a co má dělat. A ty holky z toho samozřejmě měly děsnou srandu. A takhle to dělaly často, když toho učitele uviděly. Ten se jim snažil vyhýbat, ale ne vždy úspěšně. Jednou to viděla soudružka učitelka, zavolala si je a řekla, že si o tomhle ještě po vyučování promluvíme. Ono toho měly ty holky podstatně víc na svědomí, jen už si nepamatuji co. Skončilo vyučování, byl tenkrát pátek, tedy krátký den a poslední hodina byla ruština, kterou nás také vyučovala soudružka zástupkyně. Zazvonil zvonek a všichni se balili, že odcházíme. Ale soudružka učitelka řekla, že máme ještě nějaké drobné resty a pokynula dozadu: „však víte, dámy“. My jsme čekali obvyklou větu: „pánové hibaj domů“. Ale tentokrát soudružka učitelka začala jinak a začala vyjmenovávat, co vše dámy mají za prohřešky za poslední dobu. A dlouhé kázání, že takto to dál nejde. Pak řekla: „Já už si s vámi dámy nevím rady. Dvojky z mravu nepomáhají, domluvy taky ne, ani když vám nasekám na zadek, tak to nepomůže. Co tedy s vámi?“ Pak se odmlčela. Nedělo se nic. „No tak co koukáte tam vzadu a sedíte jak tvrdé y, zvedněte se a nástup na výprask.“ Holky se tedy neochotně zvedly a šly dopředu, kde zůstaly stát a tvářily se, že nevědí, co mají dělat.“ Ale soudružka učitelka je popohnala: „No co tu stojíte, myslíte že máme všichni tolik času, abychom tu byli až do večera nebo co?“ Holky šly k předním lavicím, jejichž normální osazenstvo znalé věci ustoupilo do zadnějších lavic. A zůstaly stát a nesměle se ohlížely dozadu. Soudružka učitelka pochopila a spustila: „Aha dámy, už chápu. Jak jsem řekla, nasekala jsem vám na zadek už víckrát a jak jsem zjistila, vy si z toho nic neděláte. Jak je to možné?“ A jedna z těch holek začala prosit: „Soudružko učitelko, my už budeme hodné.“ „Jo to říkáte pořád“ řekla soudružka učitelka. „Víte co, tak tentokrát to uděláme jinak. Nasekám vám teď veřejně na zadek, aby jste si už jednou zapamatovaly, jak se máte ve škole chovat. Tak přehnout přes lavici!“ My jsme pořád čekali, kdy učitelka kluky pošle domů jako obvykle. Ale soudružka učitelka neříkala nic a pak pronesla. „Tentokráte uděláme výjimku. Dostanete každá pětadvacet na holou a dnes se výjimečně budou dívat i kluci, aby poznali, že já holkám i klukům měřím stejně!“ V nás hrklo a ani jsme nedutali. Než jsme se vzpamatovali, první slečna už ležela přehnutá přes lavici. Sukně šla nahoru na záda, bytelné bílé kalhotky ke kolenům. Učitelka si jí jednou rukou přidržovala a už mlaskalo pravítko na vyšpulený holý zadeček dotyčné slečny. Slečna se nejdřív snažila být statečná a jen sykala bolestí, ale brzy začala brečet a na nahlas vykřikla po každé ráně. Po exekuci se celá rudá v obličeji hlasitě vysmrkala a utřela si ubrečené oči a třela si už opět v sukni ukrytý zadek. Pak přišla na řadu druhá dáma, kdy se opakovalo to samé. Sukně šla nahoru, kalhotky ke kolenům a původně bělostný zadeček se začal pěkně prokrvovat. Opět se to neobešlo bez breku. Pak byla exekuce u konce a šli jsme domů. Před tím ještě slečna učitelka měla proslov, že odteď už budou dámy dostávat jen výhradně na holou a s chlapeckým obecenstvem, tak ať už si dávají na své chování bacha.

No a bylo vyrovnáno, holky už se nám nesmály. Dokonce na konci roku měly na vysvědčení i nějaké trojky. Výprask holek už se pak nikdy neopakoval, těchto dvou ani dalších. Zato chlapecký ještě párkrát ano. O praktikách soudružky učitelky se dozvěděl pan ředitel. Tomu se to moc nezamlouvalo, ale z neznámých důvodů to nezakázal. Poslední výprask se udál těsně před ukončením školní docházky, někdy koncem června. Zrovna byl jeden spolužák vyplácen vepředu před celou třídou a já a ještě s jedním mým kamarádem jsme už byli připraveni se staženými kalhotami, když do třídy vešel pan ředitel, nebo tenkrát vlastně soudruh ředitel, i když ten to slovo soudruh moc v lásce neměl.  Řekl: „Okamžitě tady tu šaškárnu ukončete, to do vyučování nepatří, už jsem to řekl mnohokrát! Pánové, vy tři ke mně přijďte za 10 minut do ředitelny, tam budeme pokračovat. A vy soudružko učitelko se dostavte taky.“ My jsme byli vystrašení a bylo nám docela do breku, protože jsem si mysleli, že samozřejmě se bude pokračovat v ředitelně rákoskou. Tak jsme se šourali pomalu k ředitelně. Pan ředitel nás začal vyslýchat: „Tak copak jste pánové provedli?“ My jsme vykoktali něco o zapomenutých domácích úkolech a podobné věci. Načež pan ředitel se zeptal: „A to dostáváte takto od soudružky učitelky často?“ My jsme přikývli, že jo, i když co bylo často, jednou za měsíc, dva, je to relativní. Pak přišla udýchaná soudružka zástupkyně a spěšně se omlouvala: „Promiňte soudruhu řediteli, nějak jsem se zdržela“. Pan ředitel se zamračil. My jsme z toho byli celí zdrblí, už jsme mysleli, že pan ředitel půjde pro rákosku. Ale zatím se tak nestalo. Pokračoval: „Jak jsem řekl, ne že byste pánové občas na zadek nezasloužili, ale do vyučování to nepatří. Takže teď si sbalte své věci, a pojďte tady vedle do kanceláře, já teď mám v 7B matematiku, tak až se vrátím, ať máte všechny úkoly hotové. A vy soudružko zástupkyně, přijďte po konci pracovní doby sem ke mně, ještě musíme některé věci probrat“. Pan ředitel a zástupkyně odešli a my jsme se pustili do těch úkolů, ale šlo nám to jak psovi pastva, spíš než úkoly jsme zkoumali vybavení kanceláře. Ale přece jen jsme to už měli skoro hotové, když se ozvalo zaklepání a do místnosti vstoupil pan školník s dvojákem. Byl překvapen, že tam jsme a ptal se, co tu děláme. Tak jsem mu to vysvětlili. On řekl: „Tak se kluci nenechte rušit. Já si tady jen sundám závěs, abych ho mohl dát vyprat, hned to bude.“ Jak tak sundával, přišel vedle do místnosti pan ředitel se zástupkyní. V nás hrklo, úkoly jsme ale už měli hotové. Vedle začali něco řešit. Pan ředitel řekl: „Soudružko zástupkyně, už jsem vám víckrát vysvětloval…. Ovšem přerušil je školník, který už měl sundaný závěs a zaklepal na dveře vedle s dotazem, jestli si může sundat závěs i v ředitelně. Pan ředitel však řekl: „Pane školníku my tady máme teď důležité jednání, tak nás prosím nerušte, přijďte tak za hodinu“. Pan školník zavřel dveře, nechal v naší místnosti dvoják a odešel na chodbu. Byli jsme sami v místnosti a čekali, až nás pan ředitel zavolá, ale ten na nás snad zapomněl. Dobrovolně jsme se nehlásili, na výprask jsme se netěšili a rozhodně jsme to nechtěli urychlovat. A pan ředitel spustil: Soudružko zástupkyně, tak kde jsem to přestal, tedy chtěl jsem říct, že to s těmi tělesnými tresty přeháníte! Tím se musí šetřit a ne že si tak budete pomáhat kvůli každému prohřešku, to se pak míjí účinkem. Zapomenutý domácí úkol se řeší vyučováním po škole a dopracováním úkolů! Tedy ony jsou správně výprasky zakázány zcela, ale když už to děláte, tak je to soukromá věc a neslouží to k pobavení opačného pohlaví, než je trestaná osoba! Takže s tím skončete, tím nemyslím jen tady, ale i v té Opavě, kam od září nastupujete, jinak to s vámi špatně dopadne. Co byste tomu řekla, kdybych já vám tady teď nalupal pár rákoskou na zadek a pozval k tomu třeba pana školníka, aby se na exekuci díval. Co byste tomu řekla!“ Paní zástupkyně něco namítala, že ta ostuda je vlastně součást trestu atd. a že právě na to u žáků spoléhá. Panu řediteli se to ale nelíbilo a řekl, že by si to měla soudružka zástupkyně také zkusit aj. Pak řekl, že ještě musíme dořešit tu krádež peněz a ten alkohol ve vyučování. Vtom se ozvalo zaklepání, bez vyzvání tam vpadla paní uklízečka a začala křičet. „Pane řediteli, někdo rozbil na záchodech ve druhém patře okno, pojďte se podívat, to je hrůza, už zase“. Přes tenké dveře přepážky bylo slyšet vše, co se vedle děje. Pan ředitel řekl: „Omluvte mě, hned přijdu“ a odešel za paní uklízečkou. My jsme se šeptem radili, co teď. Kamarádi radili, že zmizneme, dokud je čas, ale já jsem namítal, že utéct bez dovolení by byl děsný průšvih. Uznali to, hlásit jsme se také nechtěli. Nakonec Pepu napadlo: „Co se teď bude dít, nejspíš pan ředitel to vyřídí ze zástupkyní a pak si nás podá“. Na to jsem  řekl: „Co myslíš vyřídí se zástupkyní, to jako že ji dá fakt tou rákoskou jako nám?“ A kluci skoro nahlas vykřikli: „Ty jsi blázen, normálně ji ještě domluví a pošle domů.“ Ale mě něco napadlo: „Ale soudružka zástupkyně by taky zasloužila, to je fakt, co říkal o tom alkoholu?“ „To budou nejspíš ty vaječné likéry, které jsem viděl tenkrát pod stolem v kabinetě, řekl Pepa.“ Nakonec mě napadlo. „Kluci, asi se to nestane, ale co kdyby. My to schytáme tak jako tak, tak co.“ V přepážce mezi místnostmi totiž bylo u stropu menší okno. Já jsem opatrně pošoupnul dvoják, aby to neudělalo rámus k tomu okénku, vylezl jsem na něj a opatrně nakoukl vedle. Bylo dobře vidět, za stolem seděla zástupkyně a čekala, až se vrátí pan ředitel. Kluci ale byli moc velcí srabi, zůstali dole a jen mávli rukou: „Ty jsi šílený Pavle, to vážně myslíš, že jí dá ředitel na zadek. Pokud jo, tak máš ode mě 3 piva od táty z pivovaru.“ Ale to už jsem se musel přikrčit, neboť se vrátil pan ředitel a pokračoval: „To je hrozné, dnes tady nebude klid. Už to musíme dořešit. Tak kde jsem to přestal, zkrátka musíme dořešit ty vaše průšvihy. Pořád si myslíte, že při výprasku je největším trestem ostuda?“ Soudružka zástupkyně asi pořád netušila, jak to pan ředitel myslí a řekla: „Ano, je to tak, to je nejúčinnější, bez toho to není ono“. Dobře, řekl pan ředitel. „Tak podívejte, váš bratr mě požádal, že to tady máme v tichosti smést ze stolu a vy odejdete od září učit do Opavy. Na druhou stranu nejen já, ale i pan bratr už mají těch vašich průšvihů dost a řekl mě, že trest nechává na mě, ale nesmí to být nic oficiálního. Takže co s tím? No nejlepší bude, soudružko učitelko, když vezmu tadyhle rákosku a dostanete pětadvacet na holou!“ Soudružka učitelka se začala rozčilovat, že to snad nemyslí vážně, ale pan ředitel se nedal.“ Před chvílí jste říkala, že nejlepším trestem na výprasku je ostuda, vy potřebujete pořádný trest a nemůžete být kam vítr tam plášť, jen, že se vám to teď nehodí. Jak jsem viděl, tak žáky trestáte zásadně na holou a ještě před holkami, takže nyní si to zkusíte z opačné stránky a zkrátka teď dostanete nasekáno na holou. Diváky vynecháme, takže jste z toho unikla docela dobře. Tak už nezdržujte, ať se taky dnes dostanu domů, za chvíli je večer. A rychle než přijde pan školník pro tu záclonu!“ To už i na kluky bylo moc, překonali strach a opatrně vylezli za mnou na dvoják. Pan ředitel vzal rákosku a řekl, tak se přehněte tady přes stůl a pěkně vyšpulit zadek!“ Soudružce učitelce už nic nezbylo, než poslechnout pana ředitele. Okno a stůl byly postavené úplně ideálně, že nám neuniknul žádný detail. Prostě prostorný zadek soudružky zástupkyně, pěkně vyšpulený a krytý sukní, jsme měli přímo před očima. Ale to už pan ředitel vyhrnul soudružce sukni vysoko na záda. Ta se snažila situaci na poslední chvíli zachránit a řekla: „Na holou ne, soudruhu řediteli, to snad stačí“. A držela si kalhotky. Ale pan ředitel to myslel vážně, takže i přes protesty jí stáhnul kalhotky až pod kolena. My jsme jen nestačili zírat, protože bělostný vyšpulený zadek soudružky učitelky byl připraven v plné kráse. A exekuce začala, pan ředitel vzal rákosku a začal švihat. Soudružka učitelka nejdřív jemně vyjekla oooh. Ale po páté ráně u to nevydržela a vykřikla jaůůů, to bolí. Sukně jí sjížděla, jak se kroutila a pan ředitel jí musel neustále zvedat nahoru. Soudružka učitelka ječela dál, zatímco pruhy přibývaly. A my jsem se zatajeným dechem sledovali každý detail Po dvacáté ráně si dal ředitel krátkou pauzu. V tom do místnosti vstoupil bez zaklepání pan školník, asi si myslel, že už je pan ředitel dávno pryč. Zůstal zírat na obnažený zadek soudružky zástupkyně, omlouval se a chtěl odejít. Ale pan ředitel řekl: :Když už jste tady, tak zůstaňte.“ A vše mu podrobně vysvětlil. Tak proběhlo posledních 5 ran za přítomnosti stále poněkud rozpačitého školníka. A bylo po všem, soudružka učitelka se opět upravila a už se měli všichni k odchodu. V tom si pan ředitel vzpomněl: „A jéje, já jsem na ně zapomněl“. A bez varování vstoupil k nám do místnosti. My jsme byli stále na žebříku. Pan ředitel nás spatřil a řekl: No co toto je, kdo se dal ty štafle?“ Ale pan školník mu to vše naštěstí vysvětlil. A proč tady lezete po žebříku, když máte psát úkoly? Snad ne…. A podíval se na okno“. My jsme se snažili zachránit situaci a já řekl: „Pane řediteli, my už máme úkoly dávno hotové.“ Dobře, řekl pan ředitel. Mezitím za námi přišla i soudružka učitelka a také ji docvaklo při pohledu na štafle, o co šlo. Neříkala raději nic.“ Tak podívejte se chlapci, poslouchat a sledovat co se děje v ředitelně bez vědomí ředitele se nemá. Takže si sbalte věci a honem domů, než si to ještě rozmyslím.“ My jsme na nic nečekali a byli jsme hned pryč. Tím celá výjimečná událost skončila. Soudružka učitelka nám rozdávala vysvědčení asi za 2 dny. Když procházela kolem nás, byla viditelně nesvá. Zdálo se mě, že na mě nenápadně mrkla a trochu se začervenala. Od té doby jsme ji pak neviděli, protože se odstěhovala do Opavy.

O co přesně šlo jsme se dozvěděli až po mnoha letech v roce 1990, když přišel už stařičký pan ředitel jednou na náš sraz. Za pár měsíců potom zemřel. Soudružka zástupkyně měla totiž za bratra nějakého komunistického papaláše, který za ní žehlil různé průšvihy, proto si mohla dovolit víc než jiní učitelé. Ale tentokrát toho měl dost a tohle poradil panu řediteli, ať se nebojí a nehodnou učitelku trochu srovná.

undefined