Zmatená

Podívala se na sebe do zrcadla a koutky jí klesly asi o 150 stupňů Kelvina. Jak tohle dopadne, to nechtěla ani hádat. Včera byla s Karlem, Martinou a Petrou, což už samo o sobě značilo, že Petra přinesla z rodinného sklípku lahvinku a Karel vodečku na zapití. Vypadala, jak kdyby jí líčil tříletý bratrance Kamil tety Kláry. Čtvrt hodiny smývala ty omalovánky z obličeje a pak ve spěchu vyrazila do školy.

Celý den prohibernovala  a s Karlem a Petrou si vyměnila pár přihlouplých úsměvů a neverbální „To byla ale kalba.“ Jediná věc, která ji tu scházela, byla Martina. Kde sakra vězí? Přemýšlela, jestli jí bylo tak blbě, že se nemohla ani dostavit k výkonu do trestných lavic, nebo se jí prostě jen nechtělo.

Odpověď na tuto otázku měla dostat za nedlouho.

Druhý den už se nesl v lepším duchu, než ten minulý, a Petra s Karlem už pilně plánovali další akcičku.
Martina přišla až na druhou hodinu. Zaplula do lavice vedle Danči a s bolestným, zkřivením obličeje dosedla na židli.
„Kdes byla?“
Zazvonilo.
„Doma,“ s odpovědí si dala načas a odpověděla šeptem, jelikož mezi tím stačil přijít do třídy učitel.
„Ale proč? To to bylo tak hroz-.“
„Dano, byla bys tak laskavá, šla k tabuli a řekla nám něco o psychotropních látkách obsažených ve stravě každodenního uživání?“

Zastihla Martinu, jak se šourá domů.
„Tak už mi řekneš, co se stalo?“
„No…“
„Vždyť jsme kamarádky, ne? Cožpak se mi nemůžeš svěřit?“
„Můžu.“
„Tak vidíš, ven s tím!“
„No, víš, ztratila jsem peněženku.“
„Noa?“
„Měla jsem v ní všechno, peníze na dárky k vánocům, doklady,… všechno.“
„To je důvod, proč jsi nebyla ve škole a chováš se tak divně?“
„Ne… to je důvod, proč mě táta seřezal jak malou holku. Chápeš, jak mi bylo?!“ Danče cukly koutky v úsměvu. „Co se tak tváříš, hm? Víš, jak mi bylo? Vždyť je mi sedmnáct a půl! A prej mi už ty alkoholové dýchánky tolerovat nebude.“
„Ale noták, neblázni.“
„Vůbec tomu nerozumíš.“
„Hele, pojeď k nám, něco pro tebe mám.“
„Promiň, musím domů.“
„Bude to jen chvilka…“

„Cože?!“ křičela Martina zrudlá v obličeji.
„Co je? Tady máš tu peněženku. Našla jsem jí u sebe v kabelce.“
„Proč jsi mi nedala vědět, že ji máš?!“
„Myslela jsem, že o tom víš,“ bránila se Danča,
„Zkusila jsem kvůli tomu peklo!“
„Ježiš, nech toho. Taks dostala na zadek. No bóže,“ shodila Danča vážnost situace.
„Ne! Dostaneš taky, abys věděla, jaké to je.“
„Ani náhodou, zbláznila ses?“ vrhla na ní pokřivený pohled.
„Hned,“ Martina se vymrštila absurdní rychlostí a sevřela Danču parafrází na Heimlichův chvat dřív, než se stačila vzpamatovat. Začal boj lvice s poraněnou antilopou. A navzdory všem prognózám, které by vsázely na vítězství predátora, se Danča ocitla s odhalenou zadnicí a Martina se napřahovala k úderu.

Byl to zvláštní pocit, ležet na ní a očekávat každým okamžikem tu degradující, trapnou a zvrácenou věc, jakou může být výprask na zadek.
Bránila se té myšlence, která se jí stále všemi silami drala na povrch, ale její zhmotnění viděla před očima, i když je křečovitě svírala.
Ona…
se…
na…
to…
těšila…
Blbost! Na poslední chvíli sklouzla z Martiny stehen a její ruka sklouzla neškodně po jejích ramenech.

„Přestaň!“ křikla k překvapení všech Martina.
„S čím?“ oplatila ji Danča a natáhla si zpět kalhoty.
„Bránit se! Není to fér.“
„Co to plácáš? Já prostě na zadek nedostanu. Je mi sedmnáct a půl a nejsem už malá holka. A už vůbec nedostanu od tebe!“  Následoval další souboj plný dívčího výskání, hrdinného tahání za vlasy a šlechetného škrábání nalakovanými nehty. Bohužel pro Danču to dopadlo stejně, jako předtím. Kalhoty u kolen, ležíc jakž takž na Martiny stehnech.
K jejímu zděšení se už tolik nebránila a modlila se, aby se Martina nedotkla omylem jistých partií, u kterých si nebyla zcela jista, jak na nastalou situaci vůbec reagují. To by byl teprve trapas.
Všechno se ale pokazilo/zlepšilo ve chvíli, kdy se ozval klíč v zámku. Rychleji se v životě neoblékla a to ani tehdy, když byla v lese za stromem a bylo mínus dvacet.

„Sakra,“ zaklela Martina.
Sakra, zaklela v duchu Danča.
„Jdem k nám,“ zavelela dívka dožadující se satisfakce a Danču ani nenapadlo jakkoliv vzdorovat.

Po cestě k Martině domu se v ní ale zase probudila pýcha a vzdor. Co to je za hloupost? Přece si nenechám dát na zadek! Nahatej! A od ní! To je… nemravné?...!!! Nohy jí ale neposlechly a nedaly se na ramena, aby mohla utéct. Prostě následovaly její kamarádku a dělaly společnost jejím nohám.

Když přišly k Martině, šla kolegyně rovnou na věc. Strčila Danču rovnou na pohovku a bez větších problémů ji ukočírovala do polohy, kdy jí ležela na stehnech a její odhalený zadeček teď měli možnost obdivovat rybičky v akváriu u stěny pokoje. Řeknu vám, ty valili oči!

Už se nijak nebránila, možná jen lehkým cukáním a ošíváním se, ale na nic víc se nezmohla. Už zase se jí ta myšlenka vkrádala do popředí a ona nemohla myslet na nic jiného.

Zavřela oči v očekávání štiplavé bolesti na jejím zadečku. Už už si v duchu říkala, že to přijde a z plic se jí dralo provokativně skutečné bolestné syknutí. Ještě ho k tomu, v poslední okamžik vyšpulila, když v tom zazvonil zvonek. Martina ji v okamžiku svalila ze svých stehen a ona se skutálela na koberec.
„Už jdu,“ křikla směrem ke dveřím a věnovala ji prorocký pohled zvěstující, že spolu ještě neskončily.

A měla pravdu. Neskončily a Danča to věděla. Nebo spíš, přála si. Ne. To něco malého shrbeného v koutě její duše se začalo lísat a svou bezzubou pusou se dožadovat splnění těch nezničitelných  myšlenek a představ, které se draly napovrch během těch tří nepovedených pokusů o vykonání trestu na jejím zadečku… ale ona to nechtěla. Přeci… nebo…?

Možná to byl stud, možná strach, ale něco z toho, mezi tím, nebo oboje najednou, způsobilo, že se Danča dalších několik dní vyhýbala Martině jako čert kříži. Nebo jako pravá ponožka svému horlivému nalezení.
Uplynul přesně týden a Danča se i přes veškerou snahu začala stahovat do sebe a na povrch začala prosakovat ta malá černá shrbená postavička.
Nebyl den, hodina, minuta, kdy by se jí ten obraz, vzpomínka, představa(?) neobjevila v mysli. Klečí na kolenou, přehnutá a její nahý zadeček je vystaven světu a Jí. Lehce se třese, ať už strachem z toho co přijde nebo vzrušením z toho, co nadejde. Asi z obojího… Určitě z obojího.
Ví, že by na to teď neměla myslet, ale psala si imaginárně za uši, že se to už nesmí nikdy opakovat. Jenže její tělo to chce, potřebuje a každým okamžikem, kterým se protahuje doba mezi tím primitivním a bezduchým aktem výprasku, škemrá víc a víc. Kroutí se, vystavuje na obdiv jednu ze svých chloub a dala by ruku do ohně, že i…

Zamrkala třikrát za sebou v rychlém sledu a uvědomila si, že je v autobuse a vedle ní sedí usmívající se Martina.
„Ahoj, Dančo,“ zdraví jí a vypadá jak sluníčko.
„A-ahoj, Marti,“ odpověděla ještě trochu duchem mimo, tam, kde zlobivé holčičky dostávají na zadečky a pokusila se jí úsměv opětovat.
„Kam pádíš?“
„Já…ti ani nevím,“ přiznala se Danča a zavrtala pohled do svých nových zimních bot.
„V tom případě pojď,“ chytla ji Martina akčně za ruku a vytáhla jí z právě zastavujícího autobusu.

Šli asi pět minut a šli dál a dál. Danča se třásla, ale nebylo to zimou. Bála se. Že Martinka zapomněla na její trest.

Martina zatřepala zapalovačem a pak pomocí něj vykouzlila tenký plamínek ohně, kterým zapálila dlouhou svíci. Tu položila na dřevěný stůl a ještě jednou pobídla Danču, ať jde dovnitř. Když konečně zmizela ve dveřích, zavřela za ní, a ocitly se dočista samy.
„Myslím, že to není nejlepší nápad,“ zapochybovala Danča.
„Proč?“
„Co když nás tu někdo chytí?“ tu myslela starší opuštěnou chatku v lese, kam si chodili na podzim houbaři odpočinout a ony s Petrou a Karlem sem tam na dýchánek.
„Neblázni,“ utla Martina veškeré pochyby ohledně bezpečnosti přebývat v perníkové chaloupce, jak jí s oblibou v opilosti říkali (Karel s Dančou se jí jednou v opojení pokusili sníst. Marně).

Chvíli se na sebe dívaly, než synchronizovaně žuchly do pohovky, z které okamžitě vyskočilo mračno prachu jako nějaký džin.

„Tak…“ začala nejistě Danča.
„Tak?“ usmála se Martina.
„Co teď?“
„Co bys ráda?“
„No…“ strašně se styděla. Chtěla ji říct aspoň něco, ale koktala jak zadrhnutej Otík.
„Kalhoty,“ řekla Marina prostě a rysy v její tváři ztvrdly. Danča poplašeně pohlédla do toho proměněného vážného obličeje a nedokázala se přinutit neposlechnout. Ani jediný náznak vzdoru.
Ještě zkřehlými prsty si rozepnula knoflík u kalhot a sundala si je rychleji, než si byla schopná přiznat. Hlavně, ať už je to za mnou. Bylo jí tak trapně, že začala přemýšlet, co je pravdy na tom „…červený až na zadku“, což jí vůbec neuklidnilo.
„Sem,“ pokračovala stejně stroze Martina a celou situaci si vysloveně užívala. Následovala jejího příkazu a ulehla na její stehna. Dala kolena trochu od sebe a prohnula se jak jen to šlo.
Co to vyvádím? Okřikla se v duchu, ale příval těchto negativně laděných myšlenek byl rázem utnut jedinou ráznou věcí, která to mohla dokázat.
„Ah,“ vyšlo z jejich úst místo plánovaného Au a jestli do teď na tom zadku červená nebyla, tak teď určitě ano. Za hlavou uslyšela dívčí chichot a další rána přistála na jejím zadečku.

Prsty se nevědomky zarývala do jejího stehna, ale neuvědomovala si to. Byla jinde. Oči měla zavřené a to malé, černé, shrbené s bezzubou pusou přestalo slintat, zavřelo papulu a narovnalo se. Otevřelo oči a začalo se usmívat. S každým plácnutím si z ní něco vzalo, uklidnilo a vrátilo namydlené a šťastné.
Když pak Martina přestala a něžným, krouživým pohybem začala hladit ten její červený zadeček…

Najednou byla zpět. V studené, staré chatce, ležící na stehnech své nejlepší kamarádky. S kalhotami staženými nad kolena a chtivě vystaveným zadečkem. Co se stalo? Co jí to udělala? Co to udělala?!

Vymrštila se na nohy a bleskovou rychlostí si natáhla stažené kalhoty. V očích měla zděšení, Martina zmatení. Ze všech stran na ní křičely hlasy, posměšné, pochvalné, urážlivé. Nejde to vydržet!
Na tváři se jí zaleskly slzy ze znechucení sama sebou a bez jediného slova vyběhla z chaty. Ven. Pryč.

Martina za ní něco volala, ale přes ty hlasy ji neslyšela. ,Zvrhlíku! Jsi nevychovaná! Jsi zatracená!‘ křičely na ní. ,Nechutná, nechutná jsi! Tobě se to… tobě se to… líbilo!‘
Ano!
LÍBILO!!!