Postřižiny trochu jinak aneb víkend na chalupě

            Po dlouhém období práce a povinností přišel konečně volný víkend, který jsme s Petrem měli jen a jen pro sebe. Abychom měli jistotu, že nám naší romantickou chvilku nikdo nenaruší, odjeli jsme na chalupu, která je relativně vzdálená od civilizace. Úplnému klidu vadil jen přítomný signál mobilního telefonu a připojení k internetu. Ale i telefon se dá vypnout a internet odpojit, že. 

V kamnech praskalo hořící dřevo, a já si užívala skutečnosti, že v podstatě nic nemusím. Uvařila jsem večeři, Petr umyl nádobí a stuleni do klubíčka na gauči jsme si pak užívali vzájemné blízkosti.

Chvíli jsme si jen tak povídali a lebedili, než přišla na řadu téměř osudová otázka onoho večera. Co budeme dělat? Dělat nic je sice děsně fajn, ale co takhle si k tomu nicnedělání přidat nějakou kulisu? Zaštrachala jsem v seznamu filmů, které jsme měli k dispozici. Mohli bychom si něco pustit. Moje původně líná nálada se bleskově rychle změnila v rozvernou, takže jsem navrhla - co třeba Postřižiny? Oblíbený film všech spankerů, a navíc krásná klasika české kinematografie. Petr se sice rozzářil nadšením, ale s pohledem upřeným na hodiny prorokoval, že v tom případě půjdeme spát zase až po půlnoci. Film je to dlouhý, to je pravda. Ale oba dva ho přeci dobře známe, tak si můžeme nedůležité části posouvat, koukat jenom na ty oblíbené a tím se celkový čas filmu zkrátí, tudíž půjdeme spát rozumně.

Na mé argumenty již Petr neměl co dodat, takže jsem zapnula přehrávání videa a znovu se spokojeně uvelebila svému milému v náručí. Nejraději mám scénu, jak paní správcová se strýcem Pepinem vylezou na komín. „Zasloužila byste pětadvacet…“ sděluje jí pak krásně něžným hlasem Rudolf Hrušínský. Jenže ve skutečnosti pak za ostříhání vlasů dostane jenom šestnáct, nezapomněla jsem výjev laškovně okomentovat. „Teda, máš to nastudované, koukám. Ale vzhledem k tomu čím dostane slovo jenom není příliš na místě.“ Zhodnotil můj komentář Petr. „Neříkej mi, že to muselo být tak hrozné…“ chytila jsem se na návnadu, čímž byl můj osud pro tento večer zpečetěn.

Petr nezaváhal ani chviličku a tak se naše pozornost od stále běžícího filmu přesunula ke vzájemnému hecování se. Prý když si o to tak krásně říkám, půjde nějaký šlahounek od pumpičky do sklepa najít. Možná trochu ze zvědavosti, možná s jistotou, že ve sklepě je pěkná zima, tak se mu určitě v deset hodin večer nebude chtít probírat pavučinami jsem ho ponoukala ať klidně jde. A on šel, aby se po pěti minutách vrátil i s pumpičkou a vlhkým hadříkem, kterým ji otíral od prachu.  

„Uděláme si dabingové studio“ oznámil mi nadšeně a postavil doprostřed místnosti židli. „K čemu to je?“ ptala jsem se nechápavě, aby mi posléze bylo vysvětleno, že židli mám místo jízdního kola, přes které je paní správcová ohnuta. Dostanu tedy synchronně s filmem a můžu se při tom i dívat na obrazovku, abych o nic nepřišla. Zkrátka kulturní zážitek se vším všudy, včetně osobního prožitku.

Chvilku jsem si nevěřícně prohlížela onen osudný šlahounek pumpičky a nevěřícně kroutila hlavou. „No jo, filmové rekvizity neodpovídají skutečnosti, o to bude tvůj zážitek mírnější.“ okomentoval délku šlahounku Petr. Ve filmu je využita hadička napůl přehnutá – tedy z ní vznikne jakási smyčka. Tato smyčka ze skutečné pumpičky v Petrově ruce však vytvořila jen velmi směšně krátký ocásek, o kterém jsem pochybovala, že se s ním vůbec bude dát švihnout.

To už ale nebyla moje starost, protože Petr přetočil film na konec a paní správcová už vjížděla na kole do dvora, takže jsem si poslušně stoupla vedle židle. Petr mě jednou rukou objal v pase a přehnul přes opěradlo stejně jako Francin Maryšku přes rám kola, místo sukně mi vykasával noční košili.

To, co následovalo byl zážitek těžko popsatelný. S každým filmovým úderem (který museli zvlášť nahrávat jen jako zvuk ve studiu, protože jinak netuším jak ho mohli vyrobit) na mém zadečku přistála velmi slabounce štiplavá rána. Na rozdíl od filmové postavy to nebylo ani na slabé usyknutí, natož na bolestné au. Atmosféra by se však dala krájet a když byla exekuce u konce a já se mohla zvednout, neodolala jsem, abych Petra vášnivě nepolíbila.

To, že tím náš večer ještě zdaleka neskončil snad nemusím ani připomínat. Mé zvědavé duši se zachtělo zjišťovat co všechno takový šlahounek od pumpičky umí a tak, když jsem pozdě v noci uléhala ke spánku měla zadeček plný fialových modřin. Účinek jednoduchého šlahounku bez přeložení byl příjemně štiplavý, ale kovový konec k našroubování nadělal značnou paseku. Vzhledem k tomu, že jsem v euforii Petra ještě povzbuzovala, aby se nebál pořádně přitlačit, jsem si druhý den ani v nejmenším  nemohla stěžovat, jak špatně se mi sedí.

Pro ty, kteří by snad náhodou měli podobné ztřeštěné nápady jako já doporučuji použití přes kalhotky, jinak docela vážně hrozí proseknutí kůže. I to se nám ten večer podařilo. A že jsme blázni, kteří nedbají na bezpečnost? Ale jděte, kdybych si to nevyzkoušela, tak tomu nevěřím. Inu, za zážitky se holt platí určitá daň. I tak to bylo krásné…