19.12.12

Šípková Růženka – fikce a skutečnost


Na Aryonově deníku se objevila renovovaná pohádka o Šípkové Růžence. Nevíme, jestli sponzor Vánoční povídkové soutěže předpokládal, že by se jí zúčastnili i zahraniční autoři, nicméně stalo se. Tuto verzi pohádky totiž nemohl napsat nikdo jiný, než vídeňský profesor Fiedler. O predikaci „Lísková“ ke jménu princezny Růženky totiž dosud věděli jen cimrmanologové, a z nich jedině Erich Fiedler je schopen z faktů, zjištěných českým geniem Járou Cimrmanem, vyvodit nepřesné závěry.

Cimrmanova averse vůči pohádkám, stejně jako jeho výrok:
"Jak vlastně připravujeme naše děti na život? Čteme jim před spaním příběhy, v nichž nejmladší a odstrkovaný princ dostane nejkrásnější princeznu, hloupý Honza přelstí všechny chytráky a Smolíčka pacholíčka zachrání na poslední chvíli jelen. Když děti vyrostou, vykročí do života, v němž odstrkovaný nakonec stejně ostrouhá, naivní sedne na lep chytrákovi, a zatímco si na člověku smlsne kdejaká havěť, jeleni se klidně pasou,“
je mezi širokou veřejností na celém světě dobře znám.
„Taková literatura," říká dále Cimrman "je podle mého názoru dětem nebezpečnější než alkohol či zápalky."
Pokusil se sice vlastní tvorbou tuto chybu napravit, nesetkal se ale u dětí ani jejich rodičů s porozuměním. Jeho nejznámější pohádka „Dlouhý, Široký a Krátkozraký“ (původně se měla jmenovat „Dlouhý, Široký a Bystrozraký po dvaceti letech“, když se ale Cimrman dozvěděl, že obdobně nazval Alexander Dumas st. pokračování svých tří mušketýrů, nechtěl nedávno zesnulého francouzského romanopisce plagovat) je přitom přitažlivá i pro dospělé. Když se Járy ptali, proč princ Jasoň, když v závěru této pohádky Krátkozraký navrací prstenem obra Koloděje Zlatovlásce její původní krásu, bazíruje i na takových podružnostech, jako je velikost ňader své nevěsty, Cimrman odpověděl:
„Pohádka je to dlouhá a na jejím konci už všichni děti spí. A tatínek, který jim před spaním četl, si také zaslouží trochu  rozptýlení.“
Když neuspěl s vlastní tvorbou, rozhodl se alespoň zjistit, jak se událost, kterou pro širokou veřejnost efektem tiché pošty upravili lidoví vyprávěči, skutečně odehrála.
Je celkem pochopitelné, že v pohádkách, které jsou určeny především pro děti, je třeba použít nadsázky. Pětileté dítě by asi sotva pochopilo, proč se Popelka z plesu na zámku vrátila domů bez podprsenky, či proč se Honza trmácel přes sedmery hory a devatery řeky, aby se pak od krále dozvěděl, že nemá smysl mezi jeho dcerami hledat Zlatovlásku, když jsou všechny tři ku… no, řekněme raději nepříliš cudné dívky. A tak se skutečné události přizpůsobují dosud bezelstné dětské duši.
V napravování takových omylů byl Jára Cimrman průkopníkem, neměl ale mnoho následovníků. Jedním z nich byla "Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru", založená Saturninem, ta se ale věnovala románům pro dospělé a na děti jí nezbyl čas. Jak to bylo doopravdy alespoň v již zmíněných pohádkách o Popelce či Zlatovlásce nám se všemi podstatnými detaily naštěstí doložili NEPRAKTA a Miloslav Švandrlík.

Vraťme se ale k Šípkové Růžence:
Geniální Čech Jára Cimrman si jako první všimnul, že ač se princezna měla v pohádce píchnout o vřeteno, do historie vstoupila jako Růženka Šípková. Dnes, kdy asi žádné dítě neví, co to bylo vřeteno, zatímco se záludností šípkového keře se již díky školnímu sběru jeho plodů všechny seznámily, nám to zvláštní nepřijde. V chudé podhorské vesnici Liptákov však na přelomu devatenáctého a dvacátého století ještě svoje řemeslo přadleny provozovaly, a tak to muselo Járovi připadat podivné. S jistotou se to, bohužel, již nikdy nedovíme. Při nálezu dřevěné bedny v domě, ve kterém Jára Cimrman několik let pobýval, doktor Hedvábný v předtuše velmi významného objevu totiž nadšeně vykřikl: „To bude bomba!“. Jeho slova si přítomný tajemník MNV Liptákov Šťáhlavský, který byl současně předsedou místní organizace amatérských pyrotechniků, špatně vysvětlil a z úřední moci této kumulované funkce se rozhodl zmíněnou „bombu“ zneškodnit náloží, kterou měl jako bývalý pionýr pro podobné případy vždy připravenou. Vyhodil přitom do povětří nejen obsah truhly, ale i celý dům. Když se výbuchem zvířený prach poněkud rozptýlil, snesl se k nohám docenta Weigela ohořelý útržek papíru, na kterém bylo Cimrmanovou rukou velkými tiskacími písmeny napsáno: „PROČ ZROVNA ŠÍPKOVÁ, PROČ NE TŘEBA OSTRUŽINOVÁ?“. Profesor Fiedler byl přesvědčen, že se jedná o polemiku k receptu na omáčku ke zvěřině, a pod záminkou, že čeká důležitý telefon, odešel na poštu. Jak nám potvrdila vedoucí pošty v Liptákově, Fiedler ten den odeslal dlouhý telegram do Vídně; s ohledem na poštovní tajemství nám ale nesdělila ani jeho adresáta. Podivnou náhodou hned následující den vyšel v rakouském bulvárním plátku Neue Kronen Zeitung v rubrice pro ženy článek, ve kterém byly čtenářky vyzývány k vyzkoušení starých sudetských receptů, ve kterých jsou preferovány ostružiny. Jeho autor se podepsal zkratkou „efi“. Svůj omyl Erich Fiedler poznal, jak je z jeho verze pohádky zřejmé, až když se později našel  další kousek ohořelého papíru, pocházejícího ze stejného sešitu. Bylo na něm napsáno: „CHUDÁK RŮŽENKA, MĚLO BY SE JÍ ŘÍKAT LÍSKOVÁ!“  Přes veškeré úsilí členů týmů, kteří několik dní pečlivě zkoumali všechna místa, kam mohl výbuch listy několika sešitů rozmetat, se však již nic dalšího, co by mělo vztah k této pohádce, nenašlo. Proč, na to jsme přišli až mnohem později. Nalezené fragmenty totiž pocházely z posledního sešitu, do kterého si Jára Cimrman psal poznámky z vandru po zaostalejších oblastech k.u.k. mocnářství, kde stejně jako jeho předchůdci - vyjmenujme alespoň tři nejznámější - bratry Grimmovi a Karla Jaromíra Erbena, pátral po lidových pohádkách; nejvíce ho ale zajímala ta o Šípkové Růžence. Když konečně zjistil, k čemu zřejmě při vysvobozování princezny ze spánku došlo, dalšího pátrání se znechuceně vzdal.

O Cimrmanovi jako pedagogovi je známo, že když jeho žáci spáchali nějakou lumpárnu, nepotrestal je, ale sám sebe. Vycházel totiž z předpokladu, který je zbožným přáním i dnešního školství, že žáci mají svého učitele rádi, a byl tudíž přesvědčen, že je bude mrzet, když učitel trpí. Když mu. provedli nějakou nezbednost, reagoval na ni slovy:
„Nedám si dnes po obědě doutník. Neplačte, sami jste si to zavinili!“
Domníváme, že ač byl Cimrmanovým pedagogickým vzorem Jan Amos Komenský, tento jeho postoj má na svědomí frustrace, která vznikla během jeho několikaletého studia na dívčí škole MINERVA ve Vodičkově ulici v Praze. Chodil do ní až do svých patnácti let, protože jeho šetrná matka ho od malička oblékala do dívčích šatů, ze kterých jeho starší sestra již vyrostla. Při pátrání po jedné ztracené třídní knize jsme náhodou v archivu Ministerstva školství našli tlustý sešit, do kterého se zapisovaly kázeňské tresty v této dívčí škole v letech, kdy jí mladý Jára navštěvoval. Je z něj zřejmé, že výprasky rákoskou aplikované na zadnice neposlušných žákyň byly na denním pořádku, a mezi mnoha dívčími jmény jsme celkem osmkrát našli i J.Cimrmanová. Čísla od pěti do pětadvaceti vedle jmen delikventek nejspíše odpovídala počtu jelit, které si ten den nezdárné studentky odnesly na zadnici ze školy domů, a také se velmi často opakovala švabachem psaná poznámka: auf den nackten Hintern. Nikoho tedy nepřekvapí, že v duši chlapce v pubertě, kterému ředitelka školy pražská Němka Gertruda Niedermayerová zvedala před výpraskem sukně stejně, jako jeho spolužačkám, musel vzniknou k jakýmkoli školním trestům nepřekonatelný odpor.

Na závěr se pokusme o rekonstrukci pohádky o Šípkové Růžence, jak jí mohl vyslechnout Jára Cimrman na svých toulkách Rakouskem – Uherskem:

Králi s královnou se skutečně narodilo děťátko, kterému dali jméno Růženka.. Nelze ani pochybovat o tom, že o křtinách uspořádali slavnost, na kterou, jak tehdy bývalo zvykem, pozvali sudičky. Velmi pravděpodobně jich nebylo dvanáct, ale jen dvě. Málokteré království bylo tak bohaté, aby si mohlo dovolit tolik zlatých příborů a také stačilo, když princezna bude krásná a poslušná, aby se do ní mohl zamilovat princ, který velkoryse přehlédne, že ta polovina království, které dostane věnem, za moc nestojí. Než však došlo k sudbám, které měly Růžence lepý vzhled a submisivní povahu zajistit, obě sudičky se opily a začaly nahlas pomlouvat královnu, a tak je král nechal vyhnat ze zámku. Tak se stalo, že princezna nejenže moc krásy nepobrala, ale stal se z ní i rozmazlený spratek. Když byla v pubertě a začali jí zajímat princové, žádný z nich s ní nechtěl nic mít, přestože její otec za věno nenabízel už nejen půlku, ale celé království. Růženka z toho obviňovala ty dvě sudičky, a tak jim dělala, co nejhoršího mohla. Když jim došla trpělivost, řekly si, že je nejvyšší čas, aby princezna byla pořádně bita, jenže už byly staré a nedokázaly by ji chytit. Začarovaly tedy šípkový keř, rostoucí poblíž jejich chýše, za který se Růženka schovávala, když na ně pokřikovala neslušná slova, a po píchnutí o jeho trn měla usnout na tak dlouho, než jí obě nasekají na zadek. Protože se ale obávaly, že by její nářek při výprasku přivolal královy stráže, mělo před začátkem exekuce upadnout do spánku celé království. Jenže báby už byly poněkud senilní a neuvědomily si, že když usne celé království, spát budou i ony. A tak se také stalo.
Není podstatné, co se dělo předtím, než všichni obyvatelé toho království upadli do spánku – asi se nikdy nedozvíme, zda se zámecký šéfkuchař chystal dát pohlavek línému kuchtíkovi, jak píší bratři Grimmové, nebo naplácat vařečkou na holou nešikovné kuchtičce, jak se domnívá profesor Fiedler. Jisté je jen to, že žádný z princů nebyl ochoten se prosekávat trním pro pochybnou čest stát se panovníkem v nepříliš prosperujícím království, a ještě ke všemu si uvázat na krk rozmazlenou holku, byť jí kolovala v žilách modrá krev. Jen jeden princ se do křovin, postupně obklopujících zámek, vydal. Byl to vášnivý lovec a již několik dní sledoval obrovského kance. Přehlédl, že překročil hranice své země a nešťastnou shodou okolností se mu jeho kořist dostala na dostřel jeho luku jen malý kousek od šípkového keře, pod kterým spala Růženka. Namířil, než ale stačil vystřelit svůj šíp, princezna hlasitě zachrápala a kanec byl ten tam. Rozezlený princ si uřízl lískový prut, přehnul si Růženku přes koleno, vykasal jí sukni a vysázel na zadnici pětadvacet; přesně tak, jak to měly v úmyslu udělat sudičky. Po výprasku spící kouzlo pominulo a všichni v celém království se probudili. Král s královnou se sice snažili prince donutit, aby se s jejich dcerou oženil, když jí zkompromitoval tím, že on a jeho družina viděli její holý zadek, ten ale odmítl, a když jeho náhončí znovu objevili kančí stopu, vydal se opět na lov. A protože sudičky byly pěkné drbny a všude vyprávěly, jak dostala princezna prutem na zadek, netrvalo dlouho a nikdo jí neřekl jinak, než Lísková Růženka.

Žádné komentáře: