12.12.14

Banální příběh

Týden před koncem války mě zasáhla střepina granátu a způsobila mi zranění tak vážné, že mě z polní nemocnice propustili až pár dní před Vánocemi. Hned z přístavu jsem zavolal své ženě; tušil jsem, že bude u své matky v Ashfordu. Trvalo skoro celý den, než se vybavily nezbytné formality, a já mohl odjet do Londýna. Dům, ve kterém jsem bydlel, nejenže přežil bombardování bez úhony, ale i Melissa v něm na mě čekala. Byl jsem trochu rozpačitý - vzali jsme se po krátké známosti pár dní před mým odvelením do Tichomoří a neviděli jsme se více než rok a půl - ale vrhli  jsme se navzájem do náruče, a zdálo se, že naší lásce už nic bránit nebude.
Nebyla to tak docela pravda; podle lékaře, který mě operoval, mé vnitřní zranění pravděpodobně narušilo něco, co má společného s mou plodností, a šance, že budu schopen mít děti, je prý dost malá. Rozhodl jsem se ale, že tomu uvěřím, až to vyzkouším. Až na pravidelné Melissiny návštěvy její matky jsme byli skoro pořád spolu a na začátku jara jsem si už byl téměř jist, že pokud budeme chtít mít děti, budeme je muset adoptovat. Nezbývalo mi, než to povědět Melisse. Odhodlával jsem se k tomu asi měsíc, a když jsem sebral dost odvahy a rozhodl se, že jí to řeknu, dostal jsem dopis, který všechno změnil. Nějaký „přítel“ mi v něm oznamoval, že zatímco já jsem bojoval za svou vlast, moje žena si nechala udělat od amerického vojáka dítě, o které se stará její matka. 
Tchýně mě neměla ráda. Při těch několika málo setkáních, kterým jsme se nedokázali vyhnout, mě důsledně oslovovala příjmením a vykala mi, a nepřišla ani na naší svatbu. Proto za ní teď jezdívala Melissa sama; sice jsem se několikrát nabízel, že jí doprovodím, pokaždé ale odmítla. Teď jsem věděl proč. Nejdříve jsem se rozzuřil a rozhodl se, že své nevěrné ženě spráskám zadek řemenem a vyženu ji z domu. Pak jsem se ale uklidnil. I nadále jsem to považoval za zradu, mohlo to ale mou situaci vyřešit. Najal jsem si soukromého detektiva aby zjistil, zda je to pravda. Za týden jsem to věděl s jistotou. Melisse se před rokem narodila dcera Olivia a v matrice není otec uveden. Holčička žije u své babičky, a její matka za ní občas jezdí. Dítě je to prý velmi roztomilé.
V pátek jsem si vypůjčil od šéfa auto a Melisse oznámil, že o víkendu pojedeme na výlet. Počasí mělo být krásné, a tak nadšeně souhlasila. Když se mě zeptala kam, řekl jsem, ať se nechá překvapit. V sobotu ráno jsme vyjeli. Zpočátku se jí to líbilo, když jsme se ale blížili k městu, kde bydlela její matka, Melissa znervózněla.
„Kam jedeme?“ zeptala se.
„Do Doveru.“ řekl jsem. „Cestou se stavíme u tvé matky, už jsme se dlouho neviděli.“
Snažila se mě přesvědčit, že to nemůžeme, protože bych se s tchýní pohádal, pak si začala vymýšlet, že její matka stejně nebude doma, a když ani to nepomohlo, a už nám zbývalo necelých pět mil, rozbrečela se a začala mi kroutit volantem, takže jsme nakonec skončili v příkopu necelé dvě stopy od jednoho z vysokých stromů, které lemovaly silnici. Hned, jak auto zastavilo, Melissa z něj vyskočila a rozběhla se řidkým křovím k malému lesíku. Dlouhá sukně jí bránila v útěku, a tak se po několika krocích se zastavila a vykasala si ji skoro až k pasu a odhalila černé krajkové kalhotky, které jsem jí tak rád stahoval. A už jsem věděl, co udělám. Stáhnu jí je hned, jak jí chytím, tentokrát ale z jiného důvodu. Vylezl jsem z auta, utrhl z jakéhosi keře prut, a rozběhl se za ní. Snadno jsem ji dostihl. Začala do mě bušit pěstmi a křičela, že dál už se mnou nepojede. Dostal jsem zlost. Myslela si snad, že se to nikdy nedovím? Chytil jsem ji kolem pasu, ohnul ji, vyhrnul sukni a stáhl kalhotky. Abych ji při výprasku nezničil nylonové punčochy, na kterých si tolik zakládala, odepnul jsem je od podvazkového pasu a sroloval je nad kolena. A pak už jen prut svištěl vzduchem a dopadal na její obnaženou zadnici. Melissa ječela, mrskala nohama a kroutila se ve snaze uniknout potupnému trestu. Marně. Už si nepamatuji, jak dlouho byla bita; nasekal jsem ji ale pořádně. Když už měla zadek celý červeně pruhovaný, pustil jsem ji. Padla na kolena a zoufale plakala. Vzal jsem ji za ruku, donutil ji vstát a poručil jí:
„A teď chci konečně slyšet pravdu!“
Poslechla mě. Když jsem odjel z Anglie, vstoupila do ženského leteckého pomocného sboru a na nějakém večírku, pořádaném pro WAAFky, na kterém se hodně pilo, ji svedl americký major. Víckrát ho už neviděla, ale zůstala jí po něm památka.
Pak se zase rozbrečela. Vzal jsem ji do náruče, utřel slzičky a políbil.
„To sis myslela, že se o Olivii nikdy nedovím?“
Melissa zkoprněla.
„Jak dlouho o ní víš?“
„Na tom teď nezáleží. Obleč se, ať si pro ni můžeme jet.“
Stáhla si podvazkový pás a připnula k němu punčochy. Kalhotky si raději svlékla. Pak si opatrně shrnula sukní a šla se mnou do auta. Sednout si nemohla, a tak si lehla na břicho na zadní sedadlo. Ani ne za deset minut jsme byli na místě. Zastavili jsme v sousední ulici, Melissa se vysoukala z auta – několikrát při tom zakňučela bolestí, když se její zadek dotknul dveří, a šli jsme na návštěvu. Na zahrádce před domem, ve kterém Melissa vyrůstala, seděla na lavičce její matka a kolem ní se batolila krásná holčička. Pozdravil jsem, tchýně se na mě nevraživě podívala a řekla:
„Tak už to víš. Kdybys byl pořádný chlap, tak bys své ženě seřezal zadek, že by si týden nesedla.“
Podívali jsme se s Melissou na sebe a dali se do smíchu. Pak se Melissa opatrně pohladila vzadu na sukni a řekla:
„Už se stalo. A posadit se nebudu moci nejméně čtrnáct dní.“
Tchýně vzala dceru za ruku, přitáhla si ji k sobě, otočila, a vyhrnula jí sukni. Když spatřila její rudou zadnici posetou modrajícími jelity, zlostně vykřikla:
„Co si jí to udělal, ty surovče!“
To bylo poprvé, co mi tykala. Vzal jsem Olivii do náruče a pošeptal jí do ouška, že jsem její tatínek a že teď už bude s maminkou a se mnou.
Jenže to nebylo tak jednoduché. Já jsem musel v pondělí do práce a Melissa s ohledem za svůj zmalovaný zadek se mnou jet nemohla. Když jsem ale příští víkend za nimi přijel, radostně mě přivítala nejen Olivia se svou maminkou, ale na milost mě vzala i její babička.

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Zajímavá tématika, relativně krátká povídka, která ale obsahuje velkou spoustu motivů. Možná je škoda, že nejsou trochu více rozepsané.

Líbilo. Luss

Anonymní řekl(a)...

Nebyly to WAFFky, ale Women's Auxiliary Air Force (WAAF). ;)

Anonymní řekl(a)...

Nu, skutečně zajímavé, svým způsobem neotřelé, působivé,...
Ale - abych jenom nechválil... Přísně vzato souhlasím, že šíře tématu skýtá prostor pro podstatně delší pojetí textu. Samotný "konflikt" či konfrontace manželů mne taktéž poněkud vyvedla z míry. (Očekávání bylo zcela jiné - a vzniklé překvapení poněkud rozporuplné.) Navíc "střih" konce způsobuje pár momentů, které mne osobně uvádějí přinejmenším do rozpaků. (Např.-Postava tchyně je črtnuta s takovým charakterem, kde princip "vzat na milost" působí vysloveně odpudivě. Pardon.)
Obecně tento koncept velice vítám a námitky definuji jako dílčí.
"Č."

Dawe řekl(a)...

Moc pěkné, zaujalo. Pravda je, že tchýně otočila nějak jednoduše a rychle. Ale zase pouto vytvořené mezi tchýní a malou by bylo dost silné takže by rozhodně nebylo vhodné jejich odloučení. Maminku ale nechápu, nechápu jak by mohla žít bez svojí dcery a vidět jí párkrát týdně. Ale to jsou všechno dohady a nakonec mě nepřísluší do toho autorovi kecat. Prostě líbilo, kdybych měl známkovat tak bych dal pěknou poctivou dvojku.