18.12.14

Čajmrsk a zlatník Hodan

Pohádky Čajmrska Rychtáře

Bylo, nebylo, dávno, nedávno, daleko blízko, jedno malé království. Měli tam krále, ten král měl hrad, kol hradu město, za městem vesnice, pole i luka, lesy, za lesy hory – a dál už nic. Dál byla jiná království, říše, země, nu a tak dál. A byl tam tenkrát též jeden rychtář. Náčelník strážců pořádku a ochránců zákona. A ten nejenom, že honil, chytal a trestal zločince.
On taky pomáhal a radil…
Říkali mu, kdoví proč, Čajmrsk.

Volně inspirováno původními motivy starobylých Německých pohádek, jmenovitě textu: “Lesní skřítci”

Čajmrsk a zlatník Hodan
To vám jednou přiběhl na rychtu v hlavním městě malého království cizí mládenec a div neplakal. Kolenačky prosil o pomoc a když ho habarti s biřici jakž takž uklidnili a k rychtáři dovedli, začal vyprávět a začal vysvětlovat.

Jmenoval se Hodan a byl zlatník. Drahému řemeslu se vyučil ve své předaleké vlasi a tam se také až po uši zamiloval do vznešené dívky - Konzuely. Ta jeho lásku s milostivým potěšením opětovala a taky prý s nonšalantní blazeovaností přislíbila, že když dosti peněz získá či nastřádá, bude pak ochotna - ač prost a bez erbu - vzít si ho za manžela. Hodan spořil i střádal - a jmění získal. Mohl dělat dobrého mistra, jemuž by patřila vlastní dílna. Vyvolená si ho však náhle zavolala a do nebe naléhala, že by naspořenou sumu na cosi kol erbu svého nutně potřebovala. Hodan jí peníze dal. Dále pak sháněl a shromažďoval i do jejich vladařského města se odvažoval, až víc peněz nežli prve získal. Ale zas o sobě dala vědět namluvená Konzuela a ve jménu čehosi kol svého titulu od něho peníze opětně požadvala. A opět je získala... Do třetice se Hodan pro svou lásku dřel i otáčel - až zase dost peněz měl. Tentokrát ale ve svých snahách až sem do tohoto království došel, a když tu uspěl, tak se i přičinil, aby se zrovinka tady i uchytil a taky usadil. Dům tajně koupil, dílnu si potajmu připravil a vyjel pro svoji milenou snoubenku, by si ji tu vzal co nevěstu, a tak řkouce "do hotového" ji usadil. Ona se sice prý dost a dost divila. Prý cosi namítala, že by - spíše než cestu - trošičku peněz na vznešené urození své potřebovala... Ale - jela. Když přibyli v husté lesy u hranice, stala se věc přenáramná. Okolnosti je tam přinutili přenocovat na mýtině pod hvězdama - a co nezažili! Byl vám tam zrovna rej víl, a svatba skřítkovská! Strachu oba měli, div jim kola od kočáru neodpadla, když je ale rozjařená lesní havěť odhalila, Hodan se vzchopil, zdvořile pozdravil, a jak se slušelo, s dodanou odvahou je dárkem obdařil. Tu ta čarně lesní chasa děkovala - a z kotlíků nabrat prachu na oplátku nabízela. Konzuela se hněvala, že majetkem na strašidla mrhá - a že jejich posměch ještě přijímá. Sama se prachu ni netkla a ještě se urazila. Hodan, ze strachu a zdvořilosti pár hrstí vzal-co by do ranečku ze šátku uvázal. Divodějní pitvoři se smáli a jen mu do kapes a taky kapuce na plášti nandali, i tento podvázali a prachem naplnili. Raneček ze šátku pak kouzlem na nůši zvětšili. Tím už však Konzuelu docela rozhněvali, až jí strach odehnali. Rozkřikla se na ně - a oni se smíchem utekli. Vtom kohouti zakokrhali, červánky zrudly - A ZRNKA PRACHU SE NA ZLATO PROMĚNILY! Jej, pane! To vám do té Konzuely tři raraši vlezli! Nejdřív si div vlasy netrhala, že si taky nenabrala. Potom zase Hodanovi vyčítala, že není každičká prostora v povozu naplněna - a nakonec Hodana doslova vyhnala, ať zlato ukryje, ona že počká, sama jim o další noci cos daruje - a více získá. Žádná jeho varování nevyslechla,-že by mohla být ta horda jejím druhým nocováním uražená,-že by mohla být z jejich čar postižená,... Nic nedbala, jen ho odháněla. Hodan poslechl. Došel až do města a svého domu, zbavil se zlata, přenocoval - a hnedle zrána chvátal zas tam, kde s jejich povozem zůstala jeho snoubenka právoplatná. Jenže, běda! Kočárová střecha byla horou prachu, vyšší než strom, zavalená a okna s dvířky prachem tak obsypaná, že se až strhal, když svoji dívčinu z toho ven vydoloval. Leč-běda, přeběda! Vysvobodit konzuelu nebyla pražádná výhra! Jak lačná děva o druhé noci skřítčí rej pohněvala - a vílí svatbu zas úplatným dárečkem urazila, měla vám - ojojoj - nos jako pórek a rudý jak ředkvička. Aj, ta vám bědila - a k tomu naříkala! V plášti Hodanově s ním k domu, pod jeho kapucou, doběhla a tam se ukryla. Jeho pak s kvilem a v prosném pokleku o pomoc prosila. A tak sem chvátá...

Čajmrsk vše vyslechl, poručil, aby se posádka nechechtala a potom přislíbil, že pana zlatníka doprovodí v úloze prostředníka. Že vznese prošení, aby je královna víl přijala - a dívce neskromné třeba i milost zas dala. Muži se nesmáli, Hodan moc děkoval.

Šli.

Pouť to byla náramná. Patálie na ní nejediná - přesto však v koncích velice úspěšná.

Královna vil je přijala, Hodana vyslechla, smutně se usmála a milost slíbila! Mladému zlatníku semínko dala a povídá:
"V zahradě u domu svého jej zasaď, vyroste ti rázem pěkná líska. Budeš se divit, jak rychle jí každičký prouteček dorůstá! A té tvé milé se nos vždy zmenší, a taky zesvětlá,-když takým proutečkem tvá ruka na holou té dívce naseká!", zvolala - a kouzlem je propustila, až se zem zatřásla. Rázem byli tam, kde jim pouť začala - u města.

A Hodan se rozplakal. "Já nešťastný!", bědoval. "Kampak bych přišel? Co bych byl zač, kdybych své milé tu jenom tak nasekal?!", a moc si zoufal. Čajmrsk jen mlčel. Královnu vil tak trochu znal a cosi vytušoval. Šli tedy do města - A RÁNA NÁRAMNÁ!
Před domem stál cizí šlechtic, kudrnáč knírkatý, frajírek náramný. Namyšlec sobecko - křivácký a s ním jeho družina.
"Jsem nejurozenější manžel šlechtičny Konzuely!" Vyřvával. "Znám svá práva!" Hulákal. "Kde je moje žena?!" Hřímal. "Mám od ní dostat peníze, co pro mne získala!" Dodával. A Čajmrsk byl doma! Byla to věc podvodná, v cizozemsku běžná. Pán napálil kmána - a TAMNÍ regule JEJICH zákona jim za pravdu dala - I je ochránila. Bylo to tak: Provdaná šlechtična plebejce napálila, o peníze připravila - a potom s manželem do vězení poslala, když před soudem prohlásila, že se jako šlechtična cítí jeho svody a vyznáními uražena. Že byla s oním plebejcem třebas i zanoubená, to byla dle tamní litery právoplatné věc zcela neplatná. Šlechticovská svatba byla vždy přednost daná. NE TAK ALE ZDE! V malém království vládl jinačí král, a ten i onačí zákony vyznával! Tady ten šlechtický jeliman několik zločinů najednou páchal i přiznával. Dal rychtář znamení,-nu-a už panáčka i s partou zatýkal! Jej, ten se cukal! Když ale patřičnou "nakládačku" ve rvačce s pochopy dostal, zkrotl - a divže nepobrekával. Dav kol se bavil - a už ten mezulán na žalář prací galejně nucených putoval. Čajmrsk si oddychl-zákon zas triumfoval! Pár rukou okovaných zas navíc pro krále robotoval. Koukl po zlatníku - a co to uhlídal?! Hodan byl v zahradě, a okov od studny vytahoval. U nohou vědra dvě - semínko před chvilkou uprostřed zahrady zasazoval. Právě je zaléval - a keřík před zraky ze země povyrůstal. Čajmrsk jen slyšel, jak Hodan zubisky skřípal. Chtěl k němu promluvit, mladičký zlatník však začal sám.
"Až zbavím Konzulu tamtoho nosa, vyplatím z vězení i toho kosa. Zlata dost - a na víc - mám, podmínku jedinou mu k tomu dám. Chce-li být z vězený puštěný, musí být manželství sproštěný. Konzulu za choť si vezmu pak sám a školu v způsobech řádnou jí dám!"
Tak pravil a dál zaléval, až si ten keříček vzápětí dopěstoval.
Čajmrsk by se nejraději vzdaloval, hlas víly i zákon mu to ale zakazoval. Musel zůstat, aby setrval a tu "věc" s kouzelným "léčením" dohledem rychtářským opatřoval.
Hodan se do toho vzápětí dal.
Prouteček ulomil, jak by mu ten se z keře až snad sám do dlaně dal, a zlatník se v svůj dům vzápětí vydal.
A dobře Čajmrsk udělal, že zůstal! Když vešli do domu, tak pane, koukal! Hodan tu už všechno schystal, jen bydlit a pracovat.
Teď se tam ovšem hleděla Konzuela schovávat! A věru-měla proč to dělat! Představte si! Až v samé ložnici se holka hleděla do šatní truhlice skrčit a zavírat. A když se ječným kvilem prozradila - a Hodana ruka truhlu otevřela, tak očiska Čajmrskova Něčeho spatřila! Na předloktí prodložená délka nosa Konzuelina se na všechny strany samovolně vlnila, kroutila a sebou máchala až hanba! Jej, ta vám naříkala a pomoc prosila. A Hodan, jakkoli měl pivku a zlost, přece jen kapičku vyměkl, když ji tak před sebou měl - a viděl. Jednak z lítosti, jednak, že to věru byla štramanda šťabajznovitá! A tak jí spíše měkce a s citem vyložil, co a jak - i to, nač ten proutek má. Ále - to si dal! Konzuela se od pekel až do nebes rozječela, že je krutý falešník, že se vše prachsprostě vymyslel, aby teď jenom tak svolila - a on ji moh potupně-trápivě-hanebně-bolestně-mstivě - týrat. Jenomže, to si zas ráčila navařit sama! Jak s tím svým huláčivým vykřikováním v nejlepším, zjevila se vprostřed místnosti sama královna víl, luskla prsty a - LUP! Konzuela měla ze špičičky dlouhy-nosu... PRASEČÍ RYPÁČEK! A fialový, jak borůvku! "Tak!", povídá víla. "A když budeš chtít mít pryč i tohle nadělení, musíš si sama dát vysázet o výprask víc!" Vstrčila Hodanu do ruky druhého proutečka - a byla pryč. Ajajajaj! To spustila Konzuela stonásobný kvil! A když ji nic lepšího nenapadlo, nežli přiznat barvu se svým vznešeným manželstvím - a domáhat se mužovy ochrany - a jeho léčebné exekutivy, neodpustil si Čajmrsk řádného "hlášení". Všechno pověděl, kterak se věci mají. Že její muž, do želez zakutý, už kdesi na krále lopotně dře - a sprostě robotí, co jen ho karabáč i s knutou nutí. Konzuele bylo na omdlení. Jenomže - potom už nebylo ani co k řečení, ani co k zbytí! Pokud se nechtěla nadále tím svojím prasátkovským nosánkem honosit - a to tedy nechtěla - tak se musely pustit do "léčení"! Však už se pan zlatník Hodan zase už do zlosti naladil! A jak se mu vílí lískové medicínky zprvu nechtělo,-teď s ní rád své milé nevěstě žitíčko osladil! Alespooň na chvíli. A postrčil rozkvílenou Konzuelu k posteli. Ta, kňučky-fňučky, nevzdorovala. Dala se podrcnout, jen nosem potupně krouživě krotila. Sukně i spodničky a všecko ostatní pěkně dolů, na lože kleknout, o lokty opřít, v zádech prohnout, živůtek-košile vyhrnout...! Achich-ach, to bylo kvilného nářku! Jenomže - pramálo platného! Čajmrsk se měl k vytrácení - odcházení, zůstal zatím ale v dohledně, doslyšném dosažení. Co kdyby?? A Hodan vzal lískovku a dal se do vyplácení! A řezání! A švihání! A bití! A jéjej!  A jejejej! To se vám Konzuelka dala do "zpívání"! Ječení! Vřeštění! Pištění! Kničení! Vytí...! A šlinců na "vyšpulici-nahatici" naskakování! Však taky mladičká ženka měla svůj zpěv k notnému přidávání - byť jí byl ten její nosánek hnedle z rudé plně zesvětlil a o pěti řádných ranách v barvě znormárnil. A s každičkou další se pak o chloukatý fousneček taktéže i smrštil. Jenže lehko v srdci nebylo ni Hodanovi. Zatínal se a pružil, div že celý nedrnčil, a s každičkou další ranou se více na sebe, nežli samu Konzuelu, zlostil. Na každičký okamžíček výprasku se více a tím víc pružil - až, když už šlehu slavně, dvoutuctně-prvou, pětadvacátou zasadil, rozvzteklil se - a proutek o vlastní koleno zlomil. Leč - ten se už před tímhle posledním svojím rozpřahem ve vzduchu rozplýval - až se při dotyku o jeho botu docela ztratil. Hodan i Čajmrsk se trochu podivili, taktéž však viděli, že se mladé ženě nos docela zmenšil - jen ten jeho prasátkovský konec zůstal fialový - a ani jinak se nepřejinačil. Vypráskané Konzuele bylo do naříkání a i ouvejování, ale přesto v ní zbylo dost té staré nedobroty na jedno nepěkné podívání. Jestli Čajmrskovi, nebo Hodanovi, kdo ví? Tak jak tak, v snoubenci zde toto zažehlo zlostný vztek nový! A byl tu prouteček druhý! Tak se nemusila rypáčková Konzuela ani přestat špulit! Rovnou - přímo mohl, opět zlostný Hodan, druhý lupec naložit! Jenom se uvolil lůžko obejít - a ze druhé strany, od druhého boku bít. Takto nové rány dopadly, staré se však už neměly zvětšit. A tak zase lupal lupec, sekal sekec a napořád silněji zněl ječně ječivý vřískanec. Sličné žínce se linuly z hrdla zvuky hodné běsné divoženky - strpěla však trýzeň beze hnutí. A opět zas znovu - proutek sám ve vzduchu zmizel o pětadvacátém šlehnutí. To i spolu s tím nešťastným nosánečkem čuníkovsko prasátkovským. Ach! Z toho vám bylo Konzuele k ulevení! Padesát líkových lískanců k přetrpění, ale - krásy navrácení! A dále již pražádného potrestání! Ze samé úlevy se dala do úpěnlivého kvílení - a tak-jak se stalo, že ze všeho utrápení skončila s nářkem v Hodanově náručném obejmutí. Ještě tak, se stáhlými sukněmi. A to už se měl Čajmrsk doopravdy k vytrácení, - jenomže královna vil zas k poslednímu zjevování. "Ať jste a i zůstanete vy dva spolu šťastní, pokud tady Konzuelku nepopadnou zase nepravosti! To by jí hned narost nosík nový, i s tím samým léčením!" A byla pryč. A Čajmrsk už vážně vlastně taky. Jen se ještě mrkem ujistil a přesvědčil, že v zahradě stále roste divotvorně lískovaté houští. Šel pryč a jen tak přemítal, zdali z něj vyroste ještě nějaké vyprávění??

A jakpak o tom as smýšlí ostatní?

3 komentáře:

Cyril Rupert řekl(a)...

Pěkné, a co pokračování princezny, která simulovala (takový ústav, do kterého ji odvezli, by jistě nejednoho čtenáře zajímal?).

Anonymní řekl(a)...

OHOHOHOHÓ!
Co to??
V "Čajmrskovi" odezva na "Stonánku"?? Nevychází z údivu! Nestačím se divit! Takže - až přibude epizoda "Stonánky" dočkám se reakcí na Čajmrska?? To abych si pospíšil! Ale - nebudu žertovat. Na komiksu pracuji, podaří-li se to, zkusím nechat zveřejnit nějaké ukázky.
"Č."
PS
(Anti-robotický systém je dysfunkční šmejd!)

Anonymní řekl(a)...

S JISTÝM PRODLENÍM A OMLUVOU ZA OPOENUTÍ - Poděkování ARYONovi za uvedení výtvoru!
"Č."