25.12.14

O princi - katovi


Byl jeden král, jménem Augustýn, a toho trápilo, že nemá žádné syny. I zašel za moudrou věštkyní a ptal se, co počít. Ta mu pravila: "Budeš mít syna! A bude právě takový, jaký má kralevic, budoucí panovník, být! Silný, hezký, moudrý i čestný. Leč, to - králi - pamatuj!", dodala, když spatřila, jak je pán rozjásaný. "Věz pane, že tvůj syn dlouho a předliouho, nebude šťastný. Cesta k jeho blaženosti, ta povede přes končinu trápení a kraje utrpení!" Král se sic zarazil, leč, byl tak šťastný, že dal té věštkyni odměnu a nic se nestaral, co vede za řeči o chybějícím štěstí. Vrátil se domů - a skutečně! Služebné s lékaři mu šťastně zvěstovali, že se jeho paní nachází ve stavu radostného očekávání! Král i královna byli až blaženi samou radostí. Žel, přišlo jim vzápětí i tuze zlé zvěstování. Do země vtrhl sousední král s početnými vojsky a konal i počínal si, co nepřítel nejhorší. Musel se domácí pan král urputně hájit. A nemělo se mu, žel, dařit. Kde jen mohl, dokázal ho soused porazit. Tak bylo zle a ještě hůř se mělo dít. Boje trvaly a týdny i měsíce běžely. Musel se pak otec právě zrozeného prince, Juliána, už jen a jen bránit. A ani v tom se mu už nemělo dařit. Nebylo nakonec možné souseda od hradeb hlavního města již odrazit. A co k tomu více - sám Bůh se rozhodl mladičkou královnu, princovu maminku, ku sobě vzít. A to již sousední rytíři zkoušeli samotné brány městské vyrazit. Tehdy se mladý král samých hvězd nebeských přeptal, co by měl počíti, by synka zachoval. A znamení nebeská královi pověděla. "Odnes svého synáčka městu do ulic, dříve než nepřítel brány rozseká a svěř ho prvému, kdo tě tam potká!" A pan král učinil přesně tak. Vzal do povianu zavitého chlapečka a šel, kam ho vedla osudu nitečka.
Šel a šel, ve městě už kdekdo bědoval a bližním se vyhýbal, když tu-jakoby ze země vyrostl, před králem stál černě zahalený muž. Panovník do něho div-že nevrazil. Král ho jen pozdravil a hnedle poprosil, jestli by dotyčný miminko nepřijal a před zlem nezaštítil. Dotyčný prohodil: "Což o to? Pročpak bych bližnímu dobrého neučinil? Věz však, pane neznámý, že člověk - od něhož dobro žádáš, je sám mistr popravní!" Král v srdci zaplakal, že má dát synáčka zrovinka katovi, hvězdy však poslechl. Hošíčka katovi ve náruč dal a pak pryč hned odchvátal, by osud vyhledal. Mistr kat, svým jménem Roland, chlapečka prones skrz fortnu katovskou, které se vyhli i opilí žoldáci - a šel s ním do katovny, která - věru že jediná, poskytla princovi jakési bezpečí. Dal ho své manželce, celičké ztrápené, že se jí vlastní děti už rozlétly po světě - a pečovali o ně jak o svou nejmladší ratolest. Chlapeček dostal jméno Radvít a byl své nepravé rodině synkem jen k bezbřehé radosti. Však měl hoch věru že všechny ty přiřčené přednosti. Hezký, zdatný, upřímný, rozumný, milý - nejlepší benjamínek, jakého mohli mít. "Otcovo" řemeslo sice nemiloval, přepečlivě se mu ale učil, věnoval, i ho studoval. Brzy se s ním každý bylinář, mastičkář, ranhojič, felčar radit chodíval. Kat tenkrát totiž nejenom člověčí tělo znal, ale i mastičky oleje mísil, a býlí pěstoval. A že se též přenáramně oháněl nejtěžšími meči i sekerami, navštěvovali ho brzy mnozí šermířové ku nejtěžším cvičením. Čas běžel a řeči se vedly. Sousední král zemi obsadil, korunu královskou si pak sám na hlavu posadil - a vladařil. Ihned se oženil i dceru splodil - a tak svou ratolest se ženou rozmazlil, že to bylo k neuvěření! A taky k nesnesení. Kolikrát musel pan mistr Roland - brzy už i s Juliánem-Radvítem, coby pomocníkem, exekuce přeukrutné páchat, jen a jen proto, by se mohla princeznička Graciella obveselovat, bavit, kochat. Děly se ukrutnosti princezně a králi k vůli, zábavě a potěšení. Ku radosti. Kdož ví, zda víc kvůli princezně, či králi Děpoldovi. Tak jak tak - začly se šeptat a rojit ty řeči. A čím dál tím častěji. Že prý králi dopomohli ku vítězství čerti. Že mu proti jakés smlouvě černokněžného čaroděje poslali, jehož kejkle štěstí-smůlu vždycky pro něj dobře převracely. Černokněžník prý se zoval Kouřín a napořáde údajně žil pod dobytým hradem královským, v nekonečně tajných sklepeních. Nevědělo se, říkalo se. Nikdo kloudně nevěděl. Ale - krutosti se děly. Lidé se už málem bouřili. Ale - přišli princezniny XXXZLETILE-/-PLNOLETĚXXXté narozeniny! Tehdy se na Velkém náměstí městském, přímo před hradem Královským, měly dít obzvláště ukrutné exekuce. Ale - nestalo se!
Jak už bylo vše připraveno - a všichni nachystáni, přišla princezna - a světe, - div se - ONA MĚLA MUŽSKÉ ŠATY KATOVA POMOCNÍKA! A že bude Rolandovi pomáhat o "svých" exekucích sama. A tehdy zvon odbil dvanáctou - a tak to začalo! Zem toho náměstí pukla třemi trhlinami, které se v jeho středu seběly, jakoby z podzemí měla vyletět třícípá hvězda. Byl to ale "jen" ocelový vůz, co z podzemí vyletělo! Táhli ho čtyři ohniví býci, doprovázeli čtyři pekelničtí jezdci. Všicni na koních železných, taktéž plamenných. Na voze samotném - ďábel sám. V pazouře bič a v pracce důtky, chechtal se, jak by hrom třískal. "Hle, králi!", volal. "Smlouvu jsi podepsal, bych si já co chtěl vzal, až bys ty, za kata, dívčinu nějakou zřel práci chtít dělat! Smál ses, když podepisovals! Věřils, že to se nestane. A tu to máš! Tvá vlastní dcera, rozmazkením spustile zkažená, ze sebe katyni dělá! A proto Ona, holka nezdárná, budiž peklu zatracením propadlá!", zakřičel čert a jednal. Princezna už jenom sotvaže vypískla, a byla práskutím dlouhého biče ovitá. Jak jazyk plamenný ji řemen prvého jezdce, pak druhého, čtvrtého,... Už byla ode všech lapená, pozvedlá,-a s křikem náramným do plamenně ohnivé brány, v onen ráz pozvedlé, odvážená. Ďábel se smál. "Hle, král, který sou čertovskou úmluvu prohrál! Hle, lid, který boj o svou vlast nevyhrál! Kdos cokoli z toho spáchal, hnedle stůj opodál" a švihl práskavě karabáčem a šlehl do vzduchu důtkami. A zvedl se vír žhavého vichru, co odmrštil z náměstí ven všechny. I sprostého žebráka i samého krále. Monarcha sám nestih ani vykřiknout - už skrz vlastní otevřenou bránu zpět do hradu prolétal. Jen Julián-Radvít na místě zůstal. Jsa královské krve, neprohrál čertovskou, jsa tenkrát robátkem, nebyl ani poražencem válečným. A ďábel ho spatřil. A rozesmát se ráčil. "Hle, ty, jehož osud katem učinil. Určuji tebe, aby ses - budeš-li chtít - pro princeznu Graciellu, s nadějí na úspěch, vypravil!" A rázem se v hloubi pekla ztratil. Ach, jéminé, to nastal poprassk! Lidé prchali, král křičel, hluk, zmatek, rámus, běs... Julián-Radvít s "otcem" šli raději domů. Utajený princ byl ale ustaraný a starýkat utrápený. "Proč mne kouzlo minulo-tatíčku?", ptal se mládenec. A mistr ostrého meče neunesl tíhu trápení - a vše mu prozradil. Jak jej dostal do náruče od tajemného chodce nočních ulic porobovaného města - a kterak jím se svou ženou zaplnili prázdnotu svých srdcí, aniž by snad tušili, čí je ratolestí. A v tom, že snad je příčina jeho opomenutí o pekelném čarování. Vrátili se do katovny, objali se, co rodina a žili dál, jako před tím. Ne tak království! Panovník šílel a běsnil. Kdekoho volal a kde co sliboval, jen aby dceru svou, princeznu z pekla zpět získal. Platil i dával a páchal první poslední, by se našel hrdina, co by mu dceru přivedl. Jenomže, jak už to bývá, našlo se víc šizuňků, švindlířů a pobertů, než poctivých snaživců. Dopadli však všichni stejně. Nedosáhli ničeho a krále stáli hodně. A netrvalo dlouho, našli se i "hodní lidé", kteří králi donesli, kterakže viděli-slyšeli, jak katův pacholek Radvít pod čertími kouzly nekles. I dal král Radvíta zavolat. Ptal se ho, co a jak, ale byť Radvít i se svým otcovským mistrem vše poctivě pověděl, král z toho nic užitečného nevyzvěděl. Však ani Roland, ani sám Radvít o původu svém princovsko - Juliánském ničeho neznal. Tak král udělal co musel. Zavolal do vlastních kasemat, aby z nich pekelný čaroděj vyletěl. Leč nastojte! Co se nestalo?! Sklepení se otevřela - a ne jedna - Dvojí postava se z nich vynořila, vyšla, dostavila! I ďábelský černokněžník vzal kdesi učedníka! (A chytrý už ví kde a jakého!) A když král řek, co a jak chce, čaroděj se rozesmál. "Dopomohu tomu mládenci k tomu, aby mohl tvoji dceru zachránit! Bude to pak ale zde tady můj učedník, kdo získá privilej další osud princezny Gracijely určit!" Toho se král ulekl. Že už ale jednou punktu s peklem propadl, řekl si: "Teď jim cosi naslibuju - a potom to ošvindluju!" A kývl. Černokněžník se zasmál, ukázal na Radvíta a povídal. "Do pekla tě pro princeznu vypravím, dobrou radu ti na cestu připojím! Ďábla v peklech třikrát poslechni, počtvrté ne!" A zakouzlil.
A bylo to!
Ani se Julián-Radvít neotočil, svět se s ním zatočil a on hned do pekla skočil. A už před ním Ďábel stál a jenom se, rarach jeden, smál. I princeznu Gracielu ve svých spárech svíral. "Princezničku dostaneš, když mne třikrát poslecneš!", zakřičel. A hnedle i poroučel.
"Buď jí surovým nadřízeným stavu selského!" A lup ho! Jak by je obestřel pekelný tiátr - už byla z princezny děvečka na statku - a z Radvíta poklasný lakomého sedláka! Někomu takému, toť se ví, hůl v ruce nezahálela. A princezna Graciela byla v hospodářství nešikovná i tak, natož ve vyčařeném domě pekelníka. Koně divocí, krávy kopavé, včely bodavé, ovce strkavé, kozy trkavé, psi zlí. Pole hroudovitě kamenné, role podmáčená, pastvina vzdálená, lesa část křovinatá. Zdatná podruhyně by supět nestačila - natož potom zhýčkaně rozmazlená milostslečinka. Jej, to si ale Graciela užila ohnutého hřbeta! Slunce ji pražilo! Bouřky ledem zakrápěly, krupobití práci kazilo. A zbytek čertí čeledi v sobě peklo nezapřel. Oč jí neošidili, to jí pokazili. A rány! Těch bylo nejvíc. Za nešikovnost, za lenost, za odmluvy, za nezdary - nebýt Radvít umný exekutor, byl by ji snad ubil, či o ni lískovku zlomil. Věru, ba věru, mnoho přemnoho "mírek na košilku" bylo té princezce vzatě-dáno. A když ji čert hospodář povolal sloužit do domu, bylo to ještě horší! Hospodyní čertí babička, podlahy k drhnutí samá tříska, nádobí k nevydrhnutí, kamna k neroztopení, hloubka ve studni okovu k nevytažení, dříví sukovité k nenaštípání, okýnka k nedomytí, dvůr k nezametení a drůbež rvavá. A Radvít co šafář tu měl na pořádek řádného řemena! Věru, často - přečasto, musel Radvít přistavovat Gracielu ke stěně, či přehýbat přes lavici, jak paní poručila. I "jenom tak", na rozkaz, ranou pobídnout, nebo přes koleno přehnout - a na holou nařezat. A když si usmyslelo trestat panstvo ze zámku, opět a zas to byla jenom a pouze ona, koho dráb - a opět Radvít - na trestnou lavici před zámkem natahoval. A lískovkou trestal. A teprve když se dívce každý ze vsi - čechmant proměněný - dosti, a moc zlomyslně, nasmál tak pekelník zasáhl a kouzlo rozehnal. Utrápenou dívku zase honem lapal, a už dále nakazoval.
"Buď jí krutým pánem stavu městského!"
A kouzlo zosnoval. Rázem byla Graciela služtičkou v městském domě. Jenomže, pánem byl ďábel, paní čertí babička, a správcovským majordomem - Radvít. A v jeho ruce - karabáč. Ať špatně sloužila u truhly, v kuchyni, komoře, sklepě, světnici, podstřeší, - pořád a stále poroučelo panstvo - rány. Rány na místě, výprasky při ohnutí přes stůl, postavení mezi dveře, natažení přes truhlu, nebo i lože. A bylo hůř, když jí posléze i dali práci v dílně. Neuměla princeznička ani sloužit, vařit, šít, ani s tím pomáhat. Však i proto měla, skoro stále, rány s bitím dostávat. Jakpak mohla sobě rady vědět s řemeslem, když v domácnosti sotva uvykla? Nemohla. Ať čert dělal z krejčovství pekárnu, nebo naopak, Graciele se neměly žádané práce dařit a nestíhala je ani obstojně dokončovat. Navíc jí čeleď, jak před tím sloužící, chtěly jen dílo kazit a ošizovat. A starší díla, Radvít, měl, často, přečasto, trestat... Sám už ani nevěděl, kolikrát se musel bejkovcem rozehnat. A kohopak asi dali ohnout na náměstí do trdlice, když radnice poručila, že tak má dům někomu ze sebe udělat? A kdopak měl asi vystrčenou princezničku na hanebném místě hlídat - a trestat...? Štěstí, že se pak luciper rozhodl s kouzlem tím přestat.
Jenže hned poroučel dál!
"Budeš princce ukrutníkem stavu panského!" A taky, že ano. Hned je zase obstoupilo černokněžné divadlo. A Radvít-Julián v něm dělal komorníka zvrhlého pána - pekelníka. Ani vypočíst se nedá, co všecko tam Graciela zakusila. Od pána i čertí báby, od sloužících - všech. Jenom těch příkazů, na které Julián musel vzít důtky... Štěstí, že jen pramenné, bez háčků i uzlů. Ale i tak! Jen těch ústrků, co strpěla od zbylého služebnictva - přečarovaného čertovstva...! Tak, tak - že se až na duši nepomátla. Ať jako panská či komorná, stále jen trpěla zkoušela všemožné trýzně i soužení - až ji na královský rozkaz vyvlekli na náměstí - a Radvít-Julián na ní provedl tu mistrovskou zkoušku, se kterou se mu z počátku celé té hrůzy hrnula pomáhat... Aby se těšila cizím utrpením, které právě prodělala.
A pak čert vše zrušil. Všechno své šalebbné divadlo odkouzlil. Zas jen stál na prahu pekelném, princeznu držel a ze všech sil se smál. Radvíta-Juliána pekelným katem udělal nešťastnou dívku mu doslova k nohám dal, tak jak byla za kluka přestrojená, a jenom kázal, aby ji nadále trápivě týral. To však Julián-Radvít neudělal. Tento, čtvrtý, příkaz již nedodržoval. Jen nešťastnou umořenou Gracielu ze země pozvedal. A dobře udělal. Pekelník se zasmál, kouzlo udělal, vír ukrutný ty dva pozvedal - a v ten ráz se ten pár zase přímo v trůnním sále ocitl, odkud se Julián do pekla propadal. A přece čechmant ještě cos udělal! Ďasíka raráška z ruky vypustil - a milé princezně do vlasů poslal. A ten ji posedl. A tak, sotva před otcem králem zase stála - spustila! Začala žalovat, stěžovat si, zlořečit, a dokonce lhát, vymýšlet si a nadsazovat. Král, ohromený jejich zjevením a jakkoli byl dceřiným návratem šťasten, v jejích křičných řečech ihned shledal vhodnou záminku, jak se toho podivného kata hned zbavit. Povstal a začal křičet cosi o své vůli, zrušení daného slova - a dál se nedostal. Černokněžník po jeho boku se rozesmál, shodil háv, kapuc i masku - a byl to ďábel sám! "Hlupáku!", zakřičel na krále, až se hrad otřásal. "Zase jsi úmluvu pekelnou prohrál! Slíbils, že o osudu tvé dcery rozhodne támhle můj učedník - ALE ONA JE PRINCEZNA - A O TÉ SMÍ ROZHODOVAT JEN KRÁL! Sám jsi ho tedy králem udělal! A ty, který ses zas hrubě zpronevěřil, ses mi sám do moci zřítil!" A čert krále popadl a už se s ním do pekla propadal. I raráška Graciele z vlasů odvolal. Čarodějův učeň hned na trůn usedl, jak by tam pasoval. Ani kápi, ani masku nesundal. Zato hned rozkazoval:
"Kate! Vem tu nezdaru! Nahatou ji na pranýři vystav, potom bosou  ulicemi vláčej a až ji za bránu vypravíš, - dělej, jak si usmyslíš!" A nechal je hnedle vyprovodit. Ach, to nastala Graciele chvíle "kalváriovitá"! Nahatá, hanbatá, na náměstí vystavená - a nenávistí bitá. Lid ji častoval křikem, záští, a nesmíc bít a kamenovat - vrhal po ní aspoň smetí. A což teprv když v okovech a na řetězu musela za katovskou károu ulicemi města! Hanba, potupa, běs,... A utrpení. I ty rány přilétly, byť Julián zbraňoval. Pak stáli za městem - a vyhnaná princezna, dcera peklu propadlého krále, padla do škarpy a čekala už jen zkázu a zmar. Okusila vše, co působila. Teď už ani v milost a naději nedoufala... A ty právě dostala. Oddychující Radvít sesedl. Vylovil ji z toho "podzemí", zvedl do náruče, vzal na tu nešťastnou káru a odvez do katovny.
Nemuseli říct ani slovo. Ona bolem a slabostí ani nemohla.
Tam je čekal list. Černokněžný král povolal Rolanda i jeho ženu ke službě do hradu. Chtěl kata přímo tam. A Radvít se též dozvěděl, že je Julián - co ho čeká dál. I k sebrání Graciely mu ten černokněžný král osobně gratuloval. Radvít list s povzdechem založil a dívku opatřil. Síly, čas nešetřil až ji ošetřil a zcela vyhojil. I ty klukovitě pomocnické šaty jí vrátil. A vyjevená dívka se časem hla - a začla mu zkusem pomáhat. V krátku na katovně hospodařili, co bratr a sestra. K čemu dívce čertí dřina nebyla! Už se dobře vyznala. Graciela se Radvítu-Juliánovi líbila, i on jí,-ale byla tu věc, co mezi nimi ležela - stála. Byla to vina, kterou mladičká žena cítila.
A tak se jednou dívka svého, už nápadníka, přeptala, zda by jí přání nesplnil. A když přislovil, řekla si, aby jí - NABIL.
Radvít zprvu nerozuměl, pak nevěřil, nakonec však pochopil. Jenže se neodvážil. Byl kat, ne ukrutník. Jenom tak bít, nebylo totéž, co zákon prosadit. Nevěděl, co počít. Přišo mu, že tlouct z pomsty je hřích. A dívka to pochopila a rady si věděla. Nocovali v domku odděleně, však  nebyla svatba. Tu Radvíta vytrh ze sna v noci křik. Graciela volala o pomoc! Vyltěl jako ten ďas! Vtrh do světnice - a... A na stěně hořela jediná svíce. Pod ní, na stole, tváří dolů ležmo natažená Graciela. Mužské šaty měla porozpínané, nohavice stažené, tvář v ohbí lokte od hanby ukrytou a čekala. Ona potřebovala pomoc. Od viny, co jí v nitru vězela. A Radvít lřistoupil a jak nikdy nikomu své dívce naplácal.
Tak padl poslední val - a princ se s princeznou sezdal.
Na hradě vladařil černokněžný král, co to vše věděl I řídil a jen se smál.
BYL TO JULIÁNŮV OTEC, KTERÝ PO SYNOVĚ PŘEDÁNÍ DO UČENÍ K ĎÁBLU SÁM NARUKOVAL!
To on takto syna s Gracielou na pár předělal - a už plán chystal, jak by z nich vladaře obou dvou království udělal.
O tom je však psáno jinde! Zdalipak si někdo řekne, bych ten příběh předčítal??

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Moc pěkná pohádka.
Pavel

Anonymní řekl(a)...

Děkuji
"Č."