4.12.14

Pepík

Zlobil, Pepík, zlobil hodně,
rozbil okno docela,
a teď bude bitý notně,
sousedka to viděla.

Máma velí, běž do kouta,
vystrč zadek hambatý,
tatínek ti prdel zřeže
hned jak přijde z roboty.

Klečí, čeká zadek holý,
chladem, strachy chvěje se,
rákoska neb řemen dlouhý
či snad proutek najde se?

Cvakla klika, dvéře letí,
táta vchází do dveří,
v ruce prut až k nebi dlouhý
a hned přísně hovoří.

Klekni, smrade, ruce na zem,
zadek vystrč k nebesům,
seřežu tě jako nikdy,
nezostudíš tento dům.

Dvacet pět je velký nářez,
Pepík pláče, naříká,
táta zařve: Ticho, smrade!
Pepík strachy utichá.

Táta drží mezi lýtky
pevně hlavu Pepíka,
ten se kroutí, hází, svíjí,
nářezu neuniká.

Proutek štípá, zadek rudne,
Pepík vříská bolestí
a když jedné ráně uhne,
tatínek se rozčertí.

Velký řemen z těžké kůže,
rychle z kalhot vytáhne
a na zadek plný jelit
zvysoka se napřáhne.

Jestli dosud výprask bolel,
celkem nic to nebylo,
proti tomu jak se nyní
utrpení zvětšilo.

Křičí, vříská, naříká si,
jekotem až ztrácí hlas,
v tom je bití náhle konec,
ale musí klečet zas.

Máma, táta, bratři, sestry,
všichni vidí jelita,
bude klečet na polínkách,
jídlo se ho netýká.

Bolí zadek, bolí nohy,
otlačená kolena,
žaludek mu hlady zpívá,
spižírna je zamčena.

Večer klečí před rodiči,
odpuštění vyprosí,
ale ještě pár dní dlouhých
sezení se nenosí.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Moc hezky napsáno.

Dawe řekl(a)...

Rýmy jsou skvělé, pěkné.