18.12.14

Pět pohledů

Když jsem se přestěhoval ze studentského podnájmu do většího bytu, požádal jsem tetu, která dosti často jezdila do Prahy na trh, aby mi sehnala služku. Brzy přivedla asi dvacetiletou dívku jménem Karla; byla její praneteří, a tedy, jak teta několikrát zdůraznila, i moje příbuzná, i když jen vzdálená. Měl jsem s ní mít trpělivost, než si na svou novou práci zvykne.
Asi za měsíc přijela teta opět do Prahy a zastavila se u mě na návštěvu.
„Jak jsi spokojen s Karlou?“ zeptala se.
Neměl jsem důvod nebýt. Přišla vždy, když jsem ji zavolal, a udělala, o co jsem ji požádal. Zjevný nepořádek také v bytě nebyl. Řekl jsem tedy, že spokojen jsem. Teta se ale rozhlédla po pokoji, přejela prstem vršek komody a nesouhlasně zakroutila hlavou. Pak se podívala za otoman, a to, co tam viděla, se jí zjevně nelíbilo. Došla k oknu s výhledem na nábřeží a rozhrnula záclonu. Pavučinu a šmouhy na skle jsem nepřehlédnul ani já, a to jsem stál od okna alespoň tři metry.
„Je líná a nepořádná,“ řekla teta.
Pokrčil jsem rameny. Nejspíše měla pravdu, netušil jsem ale, co bych měl udělat. Zato teta ano. Zavolala na Karlu, a když přišla, poručila jí:
„Přines rákosku!“.
„Nemáme“ řekla Karla a v jejím hlase byl slyšet náznak vzdoru.
„Tak tím se to vysvětluje,“ povzdechla si teta. „Teď nám uvaříš kafe a pak půjdeš k támhleté vrbě,“ ukázala prstem z okna, „a uřízneš z ní několik proutků.“
Očekával jsem výčitky, ale teta se posadila ke stolu, a povídali jsme si o všem možném, takže jsem si nevšimnul, že Karla už je zpátky, a stojí u dveří se třemi vrbovými pruty v ruce. Teta dopila kafe, vstala, donesla z kuchyně stoličku, opřela si o ní levou nohu a natáhla ruku směrem ke služce. Karla jí podala pruty. Teta si vybrala nejtenčí, zbylé dva položila na stůl a řekla:
„Nachystej si zadek!“
Karla už zřejmě takhle bita byla, protože si vyhrnula sukni až k pasu, a přehnula se tetě přes koleno. Teta stála zády ke mně; zřejmě mě chtěla ušetřit pohledu na polonahé dívčí tělo, takže jsem z Karly viděl jen hlavu, ruce a nohy A okamžitě ji začala pomalu, ale rázně mrskat zadek. Asi po deseti ranách; to už Karla hlasitě brečela, teta odhodila roztřepený prut na zem a požádala mě, abych jí podal další. A trestání líné služky pokračovalo. Prut kmital vzduchem, Karla mrskala rukama a nohama, a zoufale naříkala. Teta ji držela pevně - sice s námahou, ale služku měla stále tam, kde ji mít potřebovala. Nový prut byl silnější než předešlý, a tak do konce výprasku vydržel. Když pak Karla klesla na kolena a hladila si s rukama pod sukní zadnici, bylo mi ji líto.
„A teď se dej do práce!“ poručila jí teta. „Všude utřít prach a umýt okna!“
A zatímco vzlykající služka pobíhala po pokoji s hadrem v ruce, teta pokračovala v rozhovoru, jako by výprask, který ho přerušil, byl něco naprosto běžného.
Zřejmě byl, protože když mě přišla teta navštívit příště, její první slova po pozdravu byla:
„Doufám, že už sis pořídil rákosku.“
Musel jsem ji zklamat.
Když teta kontrolovala, zda je všechno uklizené, Karle se třásla kolena ze strachu, že dostane na zadek znovu. Posledně byla bita asi hodně, protože několik dní po výprasku si nemohla sednout, a když se postiženou partií těla otřela o stůl nebo dveře, hlasitě vzlykla. Ale dnes bylo všechno v pořádku.
„Vidíš,“ řekla mi teta, „stačilo jí trochu zmydlit zadek, a holka se poučila.“
Napadlo mě, že vrba je vlastně velice užitečný strom. Z její kůry dělají apatykáři lék proti různým bolestem, a naopak bolestí způsobenou vrbovými proutky se zase léčí jiné neduhy, jako lenost, neposlušnost, odmlouvání…
Teta ale s prohlídkou ještě neskončila.
„Ukaž mi, kde spíš,“ řekla Karle, a šla za ní do její komůrky. Nebyly tam dlouho. Když vyšly, Karla nesla v náruči kopu špinavého prádla, a v očích se jí leskly slzy.
„Je to špindíra. Takhle budete mít v baráku co nejdříve štěnice, blechy a vši. Hoď to do kbelíku s vodou,“ poručila služce, „a běž k vrbě pro pruty!“
Nešťastná Karla zmizela v kuchyni.
Tentokrát kázání přišlo. Dozvěděl jsem se od tety, že takové líné stvoření je třeba neustále trestat. Jedině tak se naučí pořádku. A když se Karla vrátila, přistoupila k výchovné lekci číslo dvě. Vzala si od ní pruty a nařídila:
„Vyhrň si sukni a opři se lokty o stůl. A ty,“ řekla mně, „si sedni naproti a budeš jí držet ruce. Posledně sebou mrskala jako had.“
Karla chvilku otálela, takže jí teta musela švihnutím přes zadek popohnat, a sukni si zdvihla, až když jsem seděl naproti ní.. Uchopil jsem ji za ruce a díval se jí do očí. Chvilku se tvářila vzpurně, ale hned, jak na její zadnici poprvé dopadl prut, se v jejím obličeji objevilo zděšení, které vzápětí vystřídala bolest. A pak už jen křičela, z očí ji tekly slzy, a mě ji bylo zase líto. Tentokrát jsem počítal, kolikrát jí teta na zadek dá. A nepřekvapilo mě, že to bylo pětadvacet. Tohle číslo bylo s výpraskem spojováno hodně často. Teta se dlouho nezdržela. Hned, jak poručila Karle, aby se dala do praní, rozloučila se se mnou a odešla. Karla stále plakala. Zašel jsem za ní, a viděl, jak si usilovně hladí místo, na které dostala prutem.
„Vypereš to zítra. Teď běž do svého pokojíku. Večeři mi dělat nemusíš, zajdu si do hospody.“
Vděčně se na mně usmála a odběhla.
Když jsem před večerem vyšel z domu, na lavičce u dveří seděla mladá žena, která bydlela sama o patro výš, než já. Líbila se mi, ale protože nás nikdo nepředstavil, dosud jsem si netroufal s ní promluvit. Pokaždé jsem jí zdvořile pozdravil, to ale bylo všechno. Dnes, jak mě spatřila, řekla:
„Měl byste zavřít okno, než začnete trestat služku.“
„To ne já, to teta, to já bych ne…“ vykoktal jsem.
„Tak to je škoda, vaše teta k vám nechodí tak často, jak by ta holka potřebovala seřezat. Věřte mi, než se naučí pořádku, ta vrba přijde o hodně větví. Měl byste si pořídit rákosku.“
A poposedla si kousek stranou, jako by chtěla naznačit, že mi dělá místo vedle sebe. Povídali jsme si hodně dlouho a úplně jsem zapomněl, že jsem chtěl jít na večeři. Když jsme se rozloučili, byla už tma.
Karla si mou shovívavost vysvětlila špatně. Stále se na mě usmívala, a když jsem jí za týden dovolil, aby v neděli jela k rodičům, přivezla si novou košilku. Vepředu toho víc ukazovala než skrývala, a když si rozepnula dva knoflíčky, musel jsem se hodně přemáhat, abych se na ní pořád nedíval. Nenosila ji ale dlouho, protože zase přišla teta. Přinesla rákosku a nařídila mi, abych ji pověsil v kuchyni vedle dveří, aby Karla, která zrovna věšela na půdě vyprané prádlo, ji měla stále na očích. A taky mi řekla, že by se měla použít nejméně jednou týdně. Než jsem stačil nesouhlasně zavrtět hlavou, Karla se vrátila z půdy. Teta na ní vytřeštila oči a vykřikla:
„Tak nejen špindíra, ale i coura. Takhle chodí slušná holka ustrojená?“
A ukázala rákoskou na stůl. Karla se dala do breku, ale poslušně si vyhrnula sukni a ohnula se jako posledně. Já jsem si zase sedl naproti ní a vzal ji za ruce. Teta byla tak rozhněvaná, že jí těch pětadvacet vysázela na zadek velmi rychle. Tentokrát jsem se Karle nedíval do tváře, ale kousek níž. A bylo na co se dívat! Rákoska svištěla vzduchem, a když po každé ráně Karla trhla hlavou, ňadra se rozkolíbala a málem jí vypadla z košilky. Bohužel, výprask skončil dřív, než se to mohlo stát. Teta pak poslala Karlu převléknout, a já byl podroben výslechu. Mému ujišťování, že jsem si s ní nic nezačal, teta moc nevěřila.
            Slibně se ale začala vyvíjet moje známost se sousedkou. Potkávali jsme se mnohem častěji, než dříve, a zřídka kdy zůstalo jen u pozdravu. Byla vdova po rytmistrovi od hulánů a žila sama. Netrvalo dlouho, a zeptal jsem se jí, šla-li by se mnou do divadla na premiéru nové Smetanovi opery. Zajiskřilo se jí v očích a nabídku přijala.
Když jsem se v sobotu večer oblékal, zjistil jsem, že můj frak není vykartáčovaný a lakýrky mám zaprášené. Dostal jsem zlost a zavolal na Karlu. Ušklíbla se, a trochu drze řekla, že neměla čas. Nařídil jsem jí, aby to ihned dala do pořádku. Stihla to jen tak tak; paní rytmistrová už na mě čekala. Když jsem jí vysvětlil důvod mého zpoždění, zeptala se:
„Už máte rákosku?“
A když jsem řekl že ano, dodala:
„Dnes už ne, až se z divadla vrátíme, budou už partaje spát, a vaše služka je při výprasku příliš hlučná. Ráno ji ale určitě použijte.“
Když jsme vrátili domů, dovolila mi, abych ji doprovodil ke dveřím svého bytu, poděkovala mi za krásný večer, naklonila se ke mně, políbila mě na tvář a trochu škodolibě mi připomněla zítřejší exekuci:
„Doufám, že to bez tety zvládnete.“
Slíbil jsem, že ji nezklamu.
            Snídani Karla připravila velmi pečlivě. Bylo vidět, že má strach. Bála se, že bude bita. Když sklidila ze stolu, zavolal jsem na ní do kuchyně:
„Až umyješ nádobí, přines rákosku!“
Nachystal jsem si stoličku a otevřel okno. Chtěl jsem, aby bylo venku slyšet, jak si dokážu s línou služkou poradit sám. Když vyšla z kuchyně, opřel jsem si nohu o stoličku. Karla mi poslušně podala rákosku, pak si zdvihla sukni a přehnula se mi přes koleno. Poprvé jsem si mohl prohlédnout její zadek. Zdál se trochu větší, než když ho měla schovaný pod šaty. Jeho kůže byla bílá a tetiny exekuce na něm už nebyly znát. Byl jsem zvědav, jak bude vypadat, až jí na něj nasekám rákoskou. Dával jsem výprask poprvé, a nechtěl jsem Karle ublížit, jen ji potrestat. Proto jsem začal velice opatrně. Její vzlyky ale byly příliš tiché, a tak jsem přidal na důrazu. Služčin nářek nabral na hlasitosti a pruhy na její zadnici byly mnohem zřetelnější. A také se mi to začalo líbit. Když rákoska dokončila své výchovné dílo, Karla už ječela tak, že ji nebylo slyšet jen před domem, ale i v sousední ulici. Poskakovala po pokoji, hlasitě brečela a oběma rukama si držela seřezanou zadnici. A když jsem pak potkal paní rytmistrovou, ocenila můj výkon náznakem potlesku.
            Karla nebyl hloupá a pochopila, že teď je její zadek v nebezpečí už ne jen při občasných návštěvách tety, ale stále, protože používat rákosku jsem se naučil i já. A bylo to poznat. Všude bylo čisto, a když zase přišla na návštěvu teta, byla poněkud zklamaná, že nenalezla nic, co by mohla služce vytknout.
„Nařezal jsi jí už také, že?“ zeptala se, a když jsem řekl, že ano, byla spokojená.
            Moje známost s paní rytmistrovou - Boženkou, jak jsem jí v duchu říkal - se vyvíjela slibně. Občas jsme šli spolu procházku, a často jsme večer seděli na lavičce před domem a povídali si. Karla jí ale nemohla přijít na jméno, a jednou si Boženka postěžovala, že ji moje služka nezdraví. Když jde okolo, zvedne nos do výšky a tváří se, jako kdyby ji neviděla. Karlu jsem pokáral – za výprask to nestálo, jen jsem se významně podíval do kuchyně, kde visela rákoska. Slíbila, že už se to nestane, a skutečně, když druhý den ráno šla nakupovat, slyšel jsem, jak hlasitě zdraví:
„Dobré ráno, milostpaní.“
Uctivosti v tom ale nebylo ani trochu, a nejspíše pozdrav doplnila nějakou grimasou či posunkem, protože Boženka řekla, že nejspíše Karla bývá bita málo, a potřebovala by nasekat rákoskou častěji.
„Vám by to také občas neuškodilo, jenže nemáte nikoho, kdo by vám na ten váš tlustý zadek dal, že?“ řekla Karla, a z jejího slábnoucího smíchu bylo zřejmé, že spěchá do hokynářství
Takových pavlačových hádek jsem ze svého předchozího studentského bytu slyšel hodně, a tak jsem nevěděl, jestli se mám smát, a nebo se na svou služku zlobit. Pak se ale ozvalo hlasité bušení na moje dveře. Otevřel jsem, a do předsíně vpadla Boženka. Slzy se jí kutálely po tváři, a rozrušeným hlasem křičela:
„Ta vaše služka, ta nestydatá holka, říkala… říkala…“ a protože se neodhodlala použít Karlina slova, položila mi hlavu na rameno a brečela mi na něj. Objal jsem ji. Bylo velmi příjemné cítit její dmoucí se ňadra na mé hrudi, a když jsem sliboval, že Karlino chování nezůstane nepotrestáno, připadal jsem si jako rytíř, chystající se vysvobodit princeznu ze spárů devítihlavé saně. Boženka přijala můj kapesníček, otřela si slzy, a pak maličko naklonila hlavu dozadu… a mně nezbylo, než ji políbit. Asi po pěti minutách jsem byl opět mocen slova, a řekl jsem:
„Hned jak se Karla vrátí, bude bita. A na zadek jí nasekáš ty sama.“
Boženka se sice chvíli upejpala, když jsem ji ale vysvětlil, že trestat služky by měla být práce domácí paní, souhlasila. Dokonce se zdálo, že se na to těší. Pak se ale na mě podívala, a zeptala se mě, jak jsem to s tou domácí paní myslel. Mojí odpovědí byl dlouhý polibek.
            Karle vyhrkly slzy z očí, když nás spatřila sedět vedle sebe na kanapi. Tušila, že za svou prostořekou pusu zaplatí její zadnice, kterou teď čeká velmi krušná chvilka, a tak nebyla překvapená, když byla poslána pro rákosku. Když ji přinesla, řekl jsem:
„Podej ji milostpaní a ohni se přes stůl!“
Vyděšeně se na mě podívala.
„Ne, to ne… to prosím ne!!!“
„Chceš být bita ještě za neposlušnost?“
Sklopila hlavu, podala rákosku Božence a přehnula se přes stůl. Zdvihnul jsem jí sukni, sedl si naproti ní, a uchopil ji za ruce.
„Pětadvacet, jak je u nás zvykem,“ řekl jsem, a od té chvíle jsem se neustále díval do Boženčina obličeje.
Tvářila se poněkud rozpačitě. Karlina zadnice byla zcela obnažená, a při pohledu na ni lehce zrudla. Pak se ale vzpamatovala, sevřela pevně rty, a jala se trestat hubatou služku. Nespustil jsem z ní oči. Polohlasné počítání Boženka občas proložila pomstychtivým „já ti dám“ a zanedlouho měla tváře vzrušením celé rudé. Zdálo se, že si to užívá. Bál jsem se, že nebude vědět, kdy přestat. Zbytečně.  Posledních pět odpočítala velmi nahlas, pak ustoupila, a zálibně si prohlížela zadek potrestané dívky. Stále jsem Karlu držel za ruce, a nechával ji ještě chvilku vyplakat. Když se mi zdálo, že už bylo na jeden výprask slziček dost, poručil jsem:
„Ticho!“ a když Karla zmlkla, nařídil jsem ji:
„Teď poklekneš před milostpaní, políbíš ji ruku, ve které drží rákosku, omluvíš se jí a poprosíš o odpuštění. Pak si klekneš do kouta. A sukni si budeš držet za zády vyhrnutou, aby ti zadnice trochu vychládla.“
Poslechla, a dokonce se zdálo, svou omluvu myslí upřímně.
Nechali jsme Karlu klečet v koutě, a šli k Božence na skleničku griotky. Kráčela přede mnou po schodech s mírně vykasanou sukní, a já najednou uviděl, že vše, co před necelou hodinou jí Karla řekla, je pravda. Díra na patě punčochy a otřepený a ucouraný podolek sukně svědčil o tom, že by si výprask za lenost či nepořádnost opravdu zasloužila, její zadek by nenechal bez povšimnutí žádný milovník kyprých ženských tvarů, a teď zrovna neměla nikoho, kdo by jí na něj alespoň naplácal. To se ale brzy změní.

9 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Pěkné, tady se pokračování řpímo nabízí :-) Asterix

Anonymní řekl(a)...

Na můj vkus bylo až moc F/f, ale to já si vybírat nemůžu :-) Určitě bych uvítala pokračování, když už je ten konec tak hezky nastražený ;-) 2486.jana

Anonymní řekl(a)...

DÍKY! DÍKY! DÍKY! DÍKY!
Nádhera!
Příběh opravdu volající po dalších epizodách!
S nadšením se též opovažuji rozpoznat důvěrně známý - a zejména super skvělý - rukopis. (Přesněji snad -styl.)
Skvělé, skutečně skvělé!
"Č."

Cyril Rupert řekl(a)...

Také líbilo. Třeba tohle: "Boženka se sice chvíli upejpala, když jsem ji ale vysvětlil, že trestat služky by měla být práce domácí paní, souhlasila." = věnoval jí výprask služky místo snubního prstýnku... Jak romantické! :)

Anonymní řekl(a)...

Svým způsobem souhlasím,
ale - abych jen nechválil,-byť by se mi chtělo,-Trošičku mne překvapilo, vtisknout problémové vlastnosti a návyky "vdově po důstojníkovi(vojákovi)", která sama přísnost preferuje. (Byť tedy mladé.) Upřímně, čekal jsem přibytí nějaké "problémové" příbuzné, sousedky,... atp. I tak - po druhém dílu to volá!
"Č."

Anonymní řekl(a)...

Moc pěkná povídka. Ano, opravdu to volá pro pokračování, příště by mohla dostat ta vdova a úplně nejlepší by bylo, kdyby ta vdova něco provedla a za trest by si vyměnily role s Karlou.
Pavel

Anonymní řekl(a)...

Nu, když už tu zaznívají návrhy, blesklo mi hlavou CO BY SE DĚLO, kdyby se "dávno již" oplakaný manžel, rytmistr (tj.-kapitán kavalerie, jezdectva tedy) najednou vrátil!
(Po dlouhém léčení ze zranění v bitvě u Sedanu, třeba.)
TO BY BYL SCÉNÁŘ NA ŘÁDNOU SCÉNU!
(A sedělo by tam i to, že si takový voják vybral za choť "pořádnou ženskou"!)
"Č."

Anonymní řekl(a)...

Opět krása! Pěkné výpraskové obraty jako např. "teď je její zadek v nebezpečí" nebo "zaplatí její zadnice". Moc mě to bavilo. A také se přimlouvám za pokračování - i když jistá naděje svítá již v názvu - pět pohledů, což by mohlo znamenat - 5 dílů...? ;-)
Therasia

Dawe řekl(a)...

Hezká povídka, skýtá velké možnosti do budoucích pokračování. Líbilo, děkuji.