11.12.14

Vánoční dárek

Nepřítomně mžourala z okna. To zase bude opruz den. Její raní myšlenky byly pochmurné. Za oknem se honil vítr a nebylo tomu dlouho, co sněžilo. Nenáviděla to. Odporná zima! Pořád, aby se člověk jen balil do kožichu a stejně je mi kosa. Cesta do školy byla tak mrzutá, jak jen může v pátek po ránu být. Škola jí začínala v sedm. Tak brzo! Hned, když vstala, uviděla tu hrůzu. Všude bílo. A navíc ještě to zkoušení z bioly. Nejprve sockou do školy a pak kus pěšky. Vítr jí po cestě vanul přímo do tváře. Byla by řekla, že to musel být severní vítr, jak byl studený. Když konečně došla do třídy, byla tam taková zima, že musela zůstat oblečena. A tak teď stále zahalena v bundě seděla a nepřítomně mžourala z okna. Ranní hodina byla tak nudná. Proč jsem sem vůbec lezla? Učitelka blábolila o bojích na východní frontě. Její kamarádka nedorazila, a tak neměla žádnou motivaci něco dělat. Ani bavit se nemohu! Pomyslela si trucovitě. Sjela ještě více dolů. Byla by si dala sluchátka a pustila hudbu, ale zase tak neuctivá být nechtěla. Známky si hlídala pěkné, aby se dostala na vytouženou univerzitu. Maturita se blížila, jak rychlík do stanice a rozházet si to s učiteli, když to čtyři roky vydržela, ji nepřišlo, jako dobrý nápad, ani takto z rána. "Mitásková? Neruším Vás po ránu? Nebo se chcete nechat vyzkoušet?" Hlas udeřil, jako bič, který protíná vzduch. Rychle se narovnala. "Ne, já Vás poslouchám, jen je tu zima." "Tak výborně, to nám zajisté můžete přečíst ten odstavec." Co? Odstavec. Sakra. "Ano, prosím. Já, já jsem se nějak zapomněla." "To vidím. Takže si vezměte laskavě učebnici, nebo se chcete nechat vyzkoušet?" Zopakovala učitelka pohrůžku. Duchapřítomně sáhla do tašky, ale dějepis tu nebyl. Sakra. Rychle se postavila. "Omlouvám se, ale nemám učebnici." "Tak pojďte dopředu, Karolíno. Když Vás to tak zajímá, tak nám to pomůžete zopakovat." "Ale prosím, já, mrzí mě to." Vysoukala ze sebe zoufale. Z dějepisu měla zatím trojku, pětku a jedničku. Další nedostatečnou si nemohla dovolit. "Tak honem, nezdržujte." Nejraději by ji zasypala přívalem nadávek, ale pozdržela své emoce na uzdě a poslušně zamířila k tabuli. Šla ladným pohybem, aby spolužáci mohli obdivovat její figuru. Dnes si vzala své oblíbené uplé rifle a tmavé vyšší zimní boty lemované po obvodu kožešinou. Když byla na úrovni první lavice, pohodila hlavou, takže její krásné hnědé vlasy ukázaly celé třídě svůj lesk. Chlapci na ni upírali zrak a ona byla sama se sebou spokojena. Bojovně se postavila před tabuli a čekala. "Tak copak nám povíte o východní frontě za druhé světové války?" "Byla na východě. Byly tam tvrdé boje?" Pak se odmlčela. Co se k sakru dělo na východní frontě? Kdo to má proboha vědět? "Posloucháme." Vyrušila ji z úvah učitelka. Jenže ona se zmohla jen na mlčení, rozhodně se nechtěla zesměšnit. "Tak kdy začaly boje na východní frontě?" "Mmm, 1939?" "No, moc toho nevíte. Tak další otázka, Mnichovská dohoda, kdy byla a jaký byl její výsledek?" "Eee, no ta byla, na začátku války. Takže, eee, 1940." "1940? Takže ani základy nevíte. Myslíte si, že je to jen legrace? No, tak poslední otázka. Co víte o velké hospodářské krizi?" "Vypukla v Německu a postihla úplně všechny. Docházelo jídlo. Eee. Nebyly peníze. A taky. A taky byla chudoba. Eee." "Běžte se posadit, ostudo. Máte 0 z 30. Neopravitelná." Karolína na ni vyvalila oči. "Neopravitelná? Z třiceti?" "Nevěděla jste vůbec nic. A bylo to zkoušení, protože nemáte pomůcky a nedáváte pozor. Takže na 30 a neopravitelně." "To je fakt super." A dupla si. "Chcete ještě zápis do třídní knihy, nebo vyklidíte podium a půjde svou hanbu skrýt na místo?" Pohrůžka zafungovala. Karolína se raději stáhla z bojiště. Ponuře odcupitala k místu a zdrceně se posadila. Jaj, to jsem tomu dala. Zkurvený dějiny. Teď to těžko opravím. Bléé. Máma bude zase zuřit. Proběhlo jí hlavou. Znovu se zachumlala do bundy a myšlenkami bloudila v pochmurnosti rána. Po nějaké době byla opět vyrušena. "Mitásková?" Ležérně otočila hlavu směrem k vyučující, nedbaje svého slibu, že si nezpůsobí další problémy. "Vám to jednou nestačilo?" "Asi ne. Nevím, co myslíte?" "Dobře, jak chcete, dala jsem Vám šanci, ale už jste se mohla nad sebou zamyslet, takže ten zápis?" "Když vám to udělá radost." "Neudělá. Běžte se projít na chodbu, ať neprovedete něco, čeho byste litovala. Přeci jen budou Vánoce a nechci Vám nadělit důtku." "Ne, to určitě nechcete!" Učitelka se na ni tázavě podívala. Ona vytušila poslední možnost zachránit si hrdost, uchránit se zkáze a rychlým krokem vyšla na chodbu. Ou, to bude ostuda. "Sakra." Dodala nahlas přes celou chodbu. Ale nebyl tu nikdo, kdo by ji slyšel. Ani světlo nesvítilo. Chvíli tam jen tak stála a dumala nad tím, co provedla. To jsem asi přehnala. To bude průser! Raději se ještě prošla, aby nechala vychladnout emoce. Zápis? Co tím myslela? Jako dostanu poznámku? To ji rozesmálo. Jak dlouho už jsem nedostala poznámku? Vždy byla hodná a vzorná dívka, takže poznámku měla snad všeho všudy jednu, co si alespoň vybavovala. Ale i tak to její mámě vadilo. Ta vzpomínka ji rozesmutněla. Jen málokrát se s ní rodiče zlobili, vždy ji pak po sáhodlouhé přednášce přepadl pocit viny. Hmm, tak budu mít druhou, no! Už chtěla jít do třídy, ale raději opět udělala krok zpět, aby zahnala čertíka a vstoupila, jako řádná gymnazistka. O přestávce konečně svlékla svoji tmavě zelenou teplou bundu, kterou měla tak ráda. Byla to její kamarádka do zimní nepohody. A těch hodin, co strávila jejím výběrem. Nakonec si vybrala tu, co jí padla do oka, jako první. Na kapsách měla velké zlatavé knoflíky, byla prošívaná kožíškem a měla úchvatnou kožešinou lemovanou kapuci, která byla vyplněna plyšovou kožešinou, tak aby ji hřála i v největší nepohodě. Ovšem ze všeho nejvíce si cenila správného střihu, bunda měla zúžení v pase, takže podtrhovala její štíhlou linii. Pak nastal čas jít se omluvit. Učitelka právě něco psala do třídnice. Kája rychle došla ke katedře. Třída nebyla moc plná, takže si neutrhne zase tak velkou ostudu. "Já bych se chtěla omluvit za mé, mm, chování. Nechovala jsem se správně." "Dobře, že jste si to uvědomila." "Já, jestli by nešlo." A pak si všimla, že učitelka právě provádí zápis její nekázně. A tak jen sklesle dodala: "nešlo, že?" "Na to jste měla myslet dříve, musím všem měřit stejným metrem. To, že jste jinak vzorná, neznamená, že Vám hned vše odpustíme. Berte to, jako možnost k polepšení." Třídnice se zaklapla a paní učitelka odešla. A sakra. Co jsem to jen natropila? Otázala se sama sebe. To to hezky začalo.
V biologii se nakonec zkoušení vyhnula, takže zůstalo u jedné pětky. Mnohem víc ji však zaujal rozhovor dívek o přestávce. "No ty vole! Bylo to úplně v klidu, nikdo si mě nevšiml. Jsem to strčila do kapsy a pak normálně prošla kolem pokladny." "Vau, tos zabila! Já lohla minulej týden ten drahej krém, bylo to v klidu. Dala jsem ho do košíku, poodešla, pak jsem ho strčila pod bundu a při placení si toho nikdo nevšiml." "To je jasný. Nemohou na to přijít. Nevypadáme, jako zlodějky. Já normálně pronáším věci pod bundou, nebo v kapsách. Jednou jsem schovala dívko do kapuce." Holedbala se třetí dívka. Karolína jen nevěřícně naslouchala. "Mně málem minule chytili. Chtěl mě prohledat, ale měla jsem to ve vnitřní kapse. Vyndala jsem věci z kapes a on mě pak pustil. Ty vole, já měla strach, jak prase, ale pod bundu nekoukl." "I kdyby, tak by ti cajti nic neudělali." "No právě!" A propukl smích. "Jednou jsem pronesla dva krémy a nikdo nic. Ještě se na mě usmáli." "Základ je i něco koupit, pak nemaj podezření." "To je jasné. Ale pod bundou je zboží v bezpečí." "Ty jsi taky kradla?" Zeptala se Karolína nevěřícně. Dominika byla vzorňačka. "Jasné! Hodím to pod bundu a normálka projdu. Je to super zábava, taková adrenalinová hra. Ještě mne nechytli." "No ty vole, ještě aby." Vyprskla Mája. Karolína o tom všem zbytek dne přemýšlela. Zrovna nedávno viděla v obchodě krásný dárek pro mámu, jenže byl tak drahý. Nedostávala vysoké kapesné a chtěla, aby jí zbylo i na zábavu. Stále o tom přemýšlela a teď viděla novou možnost. Mámu měla nadevše ráda a chtěla jí udělat radost. Na druhou stranu jít na brigádu, jen aby koupila mámě dárek? Brr. Po výuce se ještě zapovídala s dívkami a zjišťovala, jak přesně provádí své "hry". Nevypadalo to složitě, přijde do obchodu, až nikdo nebude u ní, strčí věc do kapsy, kabelky, pod bundu a v klidu odejde k pokladně. Pak už je to hračka. Jasné. Je to hračka. Nejsem přece žádná knedla! 
Když vyšla ze školy, byla opět tma. Do školy za tmy, ze školy za tmy. Pěkně hnusné pátky. Nesnášela je. Bylo 16:30 a to byl nejvyšší čas jít domů, nebo zkusit štěstí. Přišlo jí to, jako ohromná zábava. Myšlenka na krádež ji úplně pohltila. Toužila po tom. Toužila to vyzkoušet. Toužila neplatit u pokladny. Chtěla mít něco jen tak. Vzít si, co chce. Bude to moje. Doprava měla, jako vždy zpoždění. Nejprve si jela do města koupit něco k jídlu a pak hurá na nákupy. Vlastně na zlodějinu. Naplňovalo ji to adrenalinem. Zrovna teď nechtěla nic víc, než to zkusit. Rychle zavolala mámě, aby ji ubezpečila, že je v pořádku a vydala se šalinou do hypermarketu, kde byl její cíl zájmu.
Když byla konečně uvnitř, už se jí to nezdálo tak skvělé. U vchodu byl člověk z ochranky, což ji naplnilo strachem. Snažila se nedat najevo rozrušení. V ní to vřelo, ale na venek si držela lhostejnou tvář. Ačkoli bylo v obchodě teplo, nechtěla si svléknout bundu. Poskytovala jí ochranu před okolním světem, vrhala stín na její úmysl. Popadla košík do ruky a vydala se bloudit mezi regály. Naložila do košíku rtěnku, svůj oblíbený krém. Kousek dál dva rohlíky a sýrovou bulku. Půl litru kofoly. Pak se konečně rozhodla vydat se pro dárek. Nejprve si řádně prohlédla okolí regálu, kde se nacházel. Nebylo tam moc lidí, což jí dodalo odvahu. Kameru také nenašla. Je to moje! Došla až k misce s náramky. Přesně ten chce mámě koupit. Je tak krásný. A taky drahý. Tolik peněz na něj ani náhodou dát nechtěla. Vyzkoušela si jej. Prohlédla si okolní zboží, ale ten první náramek byl nejlepší. Mám to udělat? Budu zlodějkou? Co by tomu řekli doma? Otázky jí vyskakovaly, jak na běžícím pásu. Nebylo to lehké rozhodnutí. Nakonec ji přemohl strach a odešla do oddělení drogerie. Měli tu tělní krém, o kterém četla v časáku a tolik po něm toužila, jenže byl drahý, jak čert. Zkusím to! Do krve se jí vrátil adrenalin. Touha získat ho, ji úplně pohltila. Budu ještě krásnější! Musím to zkusit, jinak budu navždy litovat. "Potřebujete pomoct?" Úplně se lekla. Ale byla to jen prodavačka. "Ne, děkuji, dívám se, co tu máte." Odpověděla jí s hraným úsměvem. Prodavačka odešla. Teď, nebo nikdy! A tak to provedla. Rozepla bundu a schovala krém do vnitřní kapsy. Rozhlédla se, ale nikdo tu nebyl. Spokojena sama se sebou si zapla bundu a šla kousek dál. Dýchala z hluboka, málem se rozklepala. Ještě není pozdě, nemusíš být zloděj. Šeptal hlásek v ní. Ale ona byla rozhodnuta. Musím, jinak budu litovat. Umí to ony, musím i já. Rychlým krokem zašla k náramkům a vzala ten krásný zlatý pro mámu. Když jsou ty Vánoce. Ať vidí moji lásku. Ať ví, že má milující dceru. Rychle ho ukryla pod bundu a zapla se až ke krku. Pak ještě chvíli bloudila po obchodě a dala do košíku jeden časopis pro mladé dámy. Nakonec si upravila kapuci a s hlubokým nádechem se vydala k pokladnám. Stále to mohu vrátit, nebo zaplatit. Stále mohu. Nedělej to, holka, marnotratná. Šeptal jeden hlas. Nebuď bábovka! Hulákal druhý. Už byla u pokladen. Nahodila sebevědomí výraz a začala vyskládávat zboží na pult. Uviděla, jak jde jejím směrem ochranka. Ruka se jí začala klepat, ale nepřestávala vyskládávat zboží. Muž se blížil jejím směrem. A sakra. Už cítila, že zrudne. Polilo jí horko. V poslední chvíli se na ni muž usmál a prošel dále. Oddechla si, jak nikdy. Uf, to bylo o fous, neví o mně, projde mi to. Dovolila si, usmát se. To už došla na řadu. "Je to vše?" Zeptala se pokladní. "Ano, budu platit hotově, prosím." "Samozřejmě. 295 korun, prosím." "Ano, hned to bude." Srdce jí bilo, jak zvony v poledne. "Děkuji Vám a pěkný zbytek dne." "Děkuji." Vyšlo to. Znovu si oddechla. Naskládala zboží do tašky a vydala se od pokladny. "Slečno." Hned v ní hrklo. Otočila se. "Ano, prosím?" "Mohla byste na chvíli se mnou?" A sakra, ostraha! "Samo sebou, co byste rád?" "Mohu vidět Váš účet a tašku prosím?" Znovu ji polilo horko, tento nebyl takový usměvavý mladík. Byla to přímo hora, co se nad ní tyčila. "Tu to je." Podala mu účet a rozevřela tašku. Začala zhluboka dýchat a možná i zčervenala. Nohy se jí regulérně rozklepaly. "Je něco v nepořádku?" Vykoktala. "Ne, jen rutinní kontrola." Usmál se na ni pán. "Ach, jistě. Já jen, že spěchám." "Bude to jen chvilka." Podal jí nazpět tašku. Třesoucí rukou ji chytla. Pán si ji prohlédl od hlavy až k patě. "Jste si jistá, že nemáte něco navíc?" "Jak to myslíte? Něco navíc? Co navíc?" Vysoukala ze sebe. "Ve školní tašce mám jen učení." "Ano, učení, no jistě. Takže nic, co byste zapomněla zaplatit?" Ví to? Je to poslední šance se přiznat? Neví! Jen to zkouší, říkal přece rutinní kontrola. "Ne, nemám." A pokusila se usmát. "Následujte mě, potřebujeme si s Vámi promluvit." "Ale já nic neudělala, co chcete." "Bude to jen chvíle." "Spěchám." A otočila se na patě, ale tam stál další muž. "Pojďte s námi, nebo vás odvlečeme se vší ostudou. To byste přece nechtěla, že?" Teď zrudla zcela jistě. Muž ji postrčil a ona následovala prvního. Pak jí otevřel dveře vedle vánočního stromečku a ona mohla vstoupit. Prošli kolem několika místností, pak zahnuli doleva, kousek rovně a vstoupili do dveří. Sešli schody a na chodbě vybrali třetí dveře. Prošli místností a pak další dveře. Zde byla přetopená místnost se stolem uprostřed a dvěma židlemi. Topení sálalo teplo až k ní, nebo se jí to alespoň zdálo. Kůže jí úplně hořela. "Posaďte se." Udělala, co jí řekli. "Takže naposled, nemáte nic, co jste zapomněla, říkám zapomněla, zaplatit?" "Ne. Můžete se přesvědčit." "To uděláme, nebojte. Zatím tu vyčkejte, kolega za vámi přijde, hned, jak bude mít čas. Ne, abyste zkoušela utéct, to by pro Vás nebylo dobré." S úsměvem odešel. Karolína tam seděla a ani nedutala. Srdce jí tlučelo, jak o závod. Měla strach. Plně si uvědomila, co udělala, zavolají policii, půjde k soudu. Bude potrestaná. A ta hanba. Co jí řekne máma a táta? Co si o ní pomyslí? Co škola a univerzita? Teď je zlodějka. Deset minut nikdo nešel. Teď rychle, musím to zkusit. Vstala, vyklouzla ze dveří do první místnosti. Zvala za kliku druhých dveří. "Sakra!" Ulevila si. Byly zamčené. "Kurva, kurva, kurva. Jsem v prdeli." Ale slova vyšly a ona se necílila o nic lépe. Bylo to, jako zlý sen. Rychle se vrátila na místo a tiše seděla. Po pěti minutách přišel muž v obleku. "Dobrý den." "Dobrý, proč tu jsem, spěchám domů." "To já taky, ale kvůli takovým, jako Vy tu musím trčet. Takže rovnou k věci. Naposledy, máte něco, co byste chtěla zaplatit a neučinila jste tak u pokladny?" "Ne, jak jsem řekla kolegovi, nic takového nemám." "Dobrá. Jak myslíte. Máme záznam, jak jste vzala předmět, který jste nezaplatila." To bylo tvrdé. Vždyť jsem si dávala pozor! Určitě jen blafuje. Zkouší, jestli se neprořeknu! Nic neví. Nesmí. Teď se rozechvěla ještě víc. "Přiznáváte to, nebo to budete prodlužovat?" "Nic takové jsem neudělala! Nejsem zlodějka." Ohradila se, ale hlas jí sklouzl, takže to neznělo moc přesvědčivě. "No dobrá, jdu ještě za další zlodějkou. Pokud to vyndáte na stůl a vedle položíte peníze, budete nést menší následky." S tím ji opustil. Nesmím se přiznat. Nenajde to. Nesmí. Rozhodně si nechtěla sundat bundu, ale bylo tam takové vedro. Musela se přemáhat, aby nezačala brečet. Už byla celá zpocená. Pak vešel do místnosti jiný muž, holohlavý, silný s tvrdým výrazem. Nepříjemný. To bude zlé. "Takže nic, kolega říkal, že Vám dal šanci. No nic, takže se postavte a vyndejte věci z kapes a tašky. Taky budu potřebovat Váš doklad totožnosti." Karolína se pomalu zvedla na své rozklepané nohy a začala plnit příkaz. Vyndala z kapes telefon, klíče, kapesníky, sluchátka. A z tašky učebnice a sešity. Nakonec vyndala peněženku a vytáhla občanku. "Tak co s Vámi." Vzal si občanku. "Slečno Mitásková?" "Vidíte, nic jsem neukradla, už můžu jít, že?" "Ne, ještě jsme neskončili. Ten krém, no tak, mám vás prohledat?" A k sakru, já hloupá, tam jsem neskoukla kamery, taková hloupá chyba! "Žádný nemám." Stála si zatvrzele za svým. "Karolíno, Karolíno. Jděte prosím ke zdi." Pomalu tam došla. "Rozpažte a rozkročte se!" Provedla dle pokynů, teď už se musí jen modlit. Jenže chlapík byl neomylný, prohmatal jí bundu a ke svému údivu nahmatal i další věc. "Ale ale, takže jedna věc slečínce nestačila. No teda, to bude špatné. Vyndáte si to sama, nebo to mám udělat?" Tak a jsem ztracená, certifikovaná zlodějka. "Nic nemám." Muž ji otočil, prudce rozepl bundu a vytáhl oba předměty. "Tak to bude drahý. Ten náramek. To teda bude." Karolína tam stála, jak opařená. A jsem v prdeli. Muž položil předměty na stůl. "Posaďte se!" Karolína si znovu zapla bundu, snad aby zakryla hanbu. A posadila se. "No nejdříve vyplňte tento papír a pak zavoláme policii." "Policii! Prosím, moc prosím nešlo by to nějak zařídit. Ne policii, prosím, zaplatím to, zaplatím vše, i škodu, prosím." Sypala ze sebe. "Na to jste měla myslet dříve, dali jsme Vám více možností, než jste zasluhovala, slečno Mitásková." Rozklepanou rukou a slzami v očích začal vyplňovat papír. Pak podepsala další dva. Muž vstal a začal odcházet. "Policie přijede do 15 minut, pak si vás odveze a sepíší to s vámi. Do rána budete doma. Když budete mít štěstí, neskončíte přes noc v cele, ale mají hodně práce, takže tam možná přespíte." Ježiši, spát na policii? Být zavřená? Se zločinci? Ach, bože, proč já? "Prosím, moc prosím. Udělám vše, jen nevolejte policii. Prosíííím." Ale muž už odcházel. "Prosííím, prosííím, nééé, prosííím, já už to neudělám. Vše zaplatím, byla to chyba. Prosííím." Najednou se muž otočil. "Ano, byla to chyba, ale jsme jen lidi a jsou ty Vánoce, že?" "Prosím." Vzlykala dívka. "Dobře jste ještě mladá, tak tedy dobrá. Dáme Vám šanci." A položil před ni papír. "Přečtěte si to a podepište, máte 2 minuty, pokud podepíšete, nebude policie. Je to jen na Vás." Muž se usmál hrubým smíchem. "A co mám udělat?" "Přečíst a podepsat." "Ale co tam je? Prosíím. Já, já mám strach." "Dostala jste někdy doma na zadek?" V jejím obličeji bylo vidět zděšení. "Ne? No teda." Řekl pobaveně. "Vše je jednou poprvé, máte možnost dostat od nás tělesný trest a ušetříme vás policie, samo sebou musíte i zaplatit cenu zboží, myslíme si, že výprask pro Vás zlodějíčky bude mít větší výchovný efekt. Vypadáte, jako slušná dívka, tak proč Vás po jednom ujetí hlásit policii a působit problémy po celý život, že?" "Vý-pra-sk?" Muž se usmál. "Prosíím, chci domů, prosíím." Vzlykala nebohá dívka. Ale muž už odešel. Jako zlý sen. Ani to nečetla. Vzala propisku a bezmyšlenkovitě podepsala. Ušetřím se hanbě, ostudě, rodiče se nic nedozví. To za to stojí. Buď silná! Nesmí se to nikdo dozvědět. Když muž vstoupil, podíval se na papír a usmál se. "U vás bohatých rozmazlených dětiček vždy zvítězí strach z ostudy a obavy o pověst. Fakani jedni." Odhrnul věci ze stolu. "Takže nejprve 1759 Kč." Kája vyndala 1800 a položila to před muže. Ten peníze sbalil a usmál se. Takže, nikde se o tom nezmiňujte, stejně bychom to zapřeli. Za druhé, kdykoli, když neuposlechnete, zavoláme policii, kdykoli můžete výprask přerušit a nechat zavolat polici. Jasné?" "A-n-o." "Takže za každou započatou stovku jedna rána, nechtěla jste doufám utéct z této místnosti?" Kája sklopila oči a pokývala hlavou, na znamení, že ne. "Zase lež, slečno, slečno. Takže 5 za útěk, 5 za lhaní. Vidím, že u Vás zcela selhala výchova, takže Vám to budeme muset nahradit. Dojdu si pro nástroj, zatím se připravte." Nástroj! Bože, zač mě trestáš! Nemohla se ani pohnout. Muž vstoupil a nevypadal nijak spokojeně. Položil na stůl dlouhou rákosku a složil si ruce na znamení nespokojenosti. "Nejste připravena! Mám volat policii?" "Ne, prosím, už to bude, co, co m-á-m dě-la-t?" Vykoktala. "Jste si to snad četla. Tak honem, jinak přidáme." "Já nevím, prosíím." "Kalhoty dolů, dostanete na holou, bylo to tam napsáno, takže si je hezky svléknete a i se spodním prádlem položíte na židličku, potom se přehnete přes stůl a rozkročíte nožky." Řekl jízlivým hlasem. Karolínka se znovu rozplakala. "Nahá? Mám být před Váma nahá?" "Ne, bundu si klidně nechte." Karolínu málem omyli. Nahá! Bože ta ostuda, ta hanba. "Tak honem, nechte toho divadla, kolega u kamery čeká." Podívala se do rohu místnosti a uviděla kameru. "Dívá? Prosíím. Ne, já se stydím." "To byste měla, za to, co jste provedla. Tak rychle, počítám do tří, pak voláme policii." "Jedna. Dva. Tři. Jak chcete." Karolína byla ztuhnutá. Když se otočil, konečně se pohla a začala se kvapně svlékat. "Tak vidíte, že to jde. Pět navrch." "Prosíím." "Honem!" Karolína si stáhla rifle a položila je na židli, botky si dala pod ní. "Ponožky taky." Rychle si je sundala a ucítila studenou zem. Naskočila jí husí kůže. Pak se podívala na muže, ale rychle pochopila, že ho neobměkčí. Přemýšlela, že raději nechá zavolat policii, ale pak pomyslela na tu ostudu a zdrcené rodiče a stáhla si i kalhotky. Teď byla rudá, jak rajčátko. Snažila se zakrýt, co se dalo. Ach, ta hanba. Přehnout!" Přistoupla ke stolu a položila se bříškem na něj. Rozkročila nohy a sklopila hlavu. Kapuce jí spadla na vlasy a ona se dala opět do pláče. Muž uchopil rákosku a postavil se za ni. "Takže pokud vstanete, 2 navíc, pokud se nevrátíte, voláme policii, ať si vás zavřou." Ta věta ji přibila ke stolu. Policii ne! "Prosím." V tom však dopadla první rána. Její nepřipravené pozadí vyslalo bolestivý signál. Dívkou proletěla bolest, jako když by ji řízl nůž. Vykřikla a rukama pevněji sevřela stůl. Druhá rána byla bolestivější, jak první. Tělem jí proletěl osten bolesti. Záda se jí prohla a výkřik se odrážel od stěn místnosti. Další rány přicházely v rychlém sledu. Dívka nevnímala nic jiného, než neuvěřitelně pronikavou bolest, jenž procházela celým tělem. Zadeček měla v jednom velkém ohni. Nikdy v životě nepocítila tak palčivou bolest. Jednu chvíli myslela, že umře. Řvala, brečela. Ale stále se zarytě držela stolu. Zlomila si dva nehty, jak je drápala do desky starého stolu. Ale bolest zatrženého nehtu byla nic, oproti rákosce řádící na jejím pozadí. Když skončilo 18 ran za krádež, nastala pauza. Dívka vzlykala a hluboce oddychovala. Její tělo se však nechtělo uklidnit. Stále cítila přívaly bolesti, pálení pozadí. Tělo měla v jednom varu. Celá se potila, cítila, jak má přilepené tričko k tělu. A vše choulostivé bylo vidět. Chtěla jsem být nahá s nějakým hezkým chlapcem, a jak jsem skončila. Nohy se jí klepaly a plosky studila zem. "Tak honem, vstaňte, projděte se do rohu ke kameře a zpět. Pak budeme pokračovat s těma 15, co Vám dlužím. Dlužíš? Bože, prosím, né. Pomalu se zvedla a položila si ruce na pozadí. To jí trochu zmírnilo bolest. Stále se celá třásla. "Dělej! Ke kameře a zpět. A žádné šahání na zadek! Pěkně v pozoru." Karolínka pomalu zašla do rohu místnosti a vydala se zpět. Připadala si, jako v káznici. Začala si rozepínat bundu, aby snížila tělesnou teplotu. "No, no, no, to jsi měla udělat předtím! Pokud si ji chceš sundat, tak půjdeš do naha. Přece by ses nestyděla." Rychle si bundu zapla a vydala se ke stolu. "Ne, teď se ohni přes opěradlo židle, ať je změna." Usmál se na ni dráždivě muž. Kapuci si nasadila přes hlavu, jako by to mělo zmírnit ostudu. Přišla k židli a přehla se přes její opěradlo. Zadeček měla našpulený, jako na výstavě. Zaryla prsty za okraj židle. A hluboce se nadechla. Vydrž to holka! Muž neotálel a začal sázet. V rychlém sledu dával další a další rány. Nová vydatná bolest protínala její tělo. Cítila, jak ji řeže nová a nová čepel do pozadí. Přerývaně dýchala a zhluboka sykala po každé ráně, už neměla ani sílu křičet. Když však muž zasáhl již jednou zasažené místo, vyjekla jak o život. To se neprohla jen v zádech, nebo nohou. Vyskočila a klesla na kolena. "Plus 2, dělej, zpět!" Slova udeřily, jako hrom. Rychle se navrátila a snášela další rány. Zadeček už měla rozšvihaný a celý rudý. Z pravé ruky jí tekla krev, jak se do ní škrábla o šroub židle. Když výprask ustal, zůstala přehnutá, jako duha a vydýchávala bolest z těla. Srdce stále prudce bilo a bolest pulzovala jejím tělíčkem. Zadeček hlásil požár nejvyššího rozsahu. Rukama se pustila okraje a položila lokty na sedátko židle. Muž ji ještě jednou švihl. Načež vykřikla a prudce se přichytila, aby nespadla. "Tak se zvedej!" Kája vstala, nohy se jí klepaly, jak borovice ve větru. "Statečná. Jdu vrátit, to, co jsi ukradla a zničit záznam o krádeži, teď jsi nic neukradla. Nezapomeň, co se stane, když člověk krade." "Nezapomenu." Slíbila mu rozklepaným hlasem po pravdě.
"Vrátím se za 5 minut. Ty se mezitím svlékni do naha, projdi se ke kameře a zpět, a pak budeš stát před opěradlem židle tak, aby byl hezky vidět na záznamu tvůj zadek. Dokud nezazvoní budík. Potom se můžeš obléct a odejít kudy jsi přišla. Kapesník na osušení očí je na stole. Pokud bys neuposlechla, tak si to zopakujeme. Ta trocha hanby z nahoty ti neuškodí, třeba si uvědomíš, co jsi provedla. Kdyby byl středověk, tak bychom tě mohli nechat nahou mezi lidmi, aby si prohlédli tvé pozadí, to bohužel nemůžeme, tak si to alespoň natočíme. A neboj, záznam nebudeme zveřejňovat." Řekl bezelstně. Dívka byla zdrcena, ale byla ráda, že se nemusí svlékat před ním. Jak odešel, tak se poslušně svlékla do naha, tričko měla úplně propocené. Pak sundala i podprsenku. Ta hanba, všechno vidí. Zrudla ještě více. Její ňadra byla pevná, a pokud se někdo díval na kameru, tak je měl v plné kráse před sebou. Prošla se ke kameře a zpět k židli. Zde měla pocit, že vystojí důlek. Neodvažovala se promnout si pálící pozadí. Vydrž to! Už to bude za tebou, buď silná holka. Povzbuzovala sama sebe. Nakonec se dočkala, telefon zazvonil. Dívka se kvapně oblékla, otřela si obličej kapesníkem, ve které zanechala veškeré líčení, které slzy rozmazaly. Tričko bylo, jak mokrý hadr. Když si jej oblékla, příšerně studilo. Nakonec si oblékla bundu, zapla si ji až ke krku, nasadila kapuci a posbírala věci. Když došel pán, aby ji propustil, kvapně utekla pryč.
V autobuse se chtěla posadit, ale nedalo se to, její pozadí bylo příliš citlivé. Takže zbytek cesty prostála. Venku znovu začaly padat vločky. Nepřítomně pozorovala sníh. Taková ostuda. Viděli vše, brr. A ta bolest, proč jsem to udělala? Proč jsem taková naivka? Nechytnou? Ty hloupá! Cítila se, jako by měla horečku. Od autobusu šla k domu, co nejrychleji. Už se hlavně chtěla zavřít v pokoji a znovu se vybrečet.
Doma rychle proklouzla do pokoje, aby vyhnula se rodičům. Svůj trest cítila ještě pěknou řádku dnů. Když pak další týden její máma zjistila, že dostala v pátek kouli a poznámku, příšerně se hněvala, ale jako vždy jí nic neudělala, jen jí promluvila do duše. Žádná facka, žádný výprask. Jen slova. "Karolíno, to snad nemyslíš vážně, ty nechceš maturitu? Já i táta ti věříme. Chceš přece na vysokou, ne? Proč nás pořád trápíš. Nikdy si nebyla tak roztěkaná, jak poslední dobou. A ty známky! Snaž se, prosím, holčičko moje. Jsi přece chytrá. Přece nechceš skončit, jako nějaká uklízečka." Jsem rozmazlený fracek. Ta slova se v ní otáčela, jako meč. Je to pravda, nejsem nic víc, než rozmazlená holčička. Možná ještě horší než uklízečka, jen prach sprostá zlodějka a hrozná husa. Ještě, že máma neví, co jsem provedla dál. Přemýšlela, jak by se na ni rodiče dívali, kdyby to věděli, co by jí řekli, jak by ji potrestali. Nijak, ještě by mne omluvili. Tu noc konečně pořádně usnula. Vždy když jí máma vyhubovala, ulevilo se jí. Už to ví, už se vyzdobila. Ale celé Vánoce myslela jen na svůj přečin, na svoji hanbu. Svátky klidu a míru prožila s pocitem viny. Avšak kdo ví, možná jí to přineslo do života víc, než všechna slova její mámy při proslovech k ní. Až tehdy si uvědomila, že kdyby měla trochu přísnější rodiče, možná by se vyhnula své předvánoční noční můře.

2 komentáře:

Dawe řekl(a)...

Povídka z 11.12. a ani jeden komentář? Dostal jsem se k ní až teď, měl jsem velký skluz, před vánoci nebyl čas a bylo hodně povídek. Myslím, že povídka si komentář zaslouží. Spankingově to sice není můj šálek kávy, protože je tvrdě trestná, ale jinak je napsaná perfektně. Bál jsem s hrdinkou, přestože mi bylo jasné, že se to provalí a bude výprask. Fakt moc hezky a poutavě napsané. Popis výprasku byl taky slušný. Holka byla protivná fest takže zasloužila. Moc hezká práce. Děkuju za počtení.

Pietro řekl(a)...

Mně se líbila, hlasoval jsem pro ni v soutěži na 2. místo (před 1. Naozaj). Výprask byl tvrdý, ale spravdlivý a zasloužený. Trochu se mi nelíbilo to chození před kamerou (to by byl pro dívku příliš tvrdý trest) ale tady jsme v říši fantazie. Stylisticky je povídka perfektní, takže 1-.