20.2.15

Na statku


Čeledín Francek házel na půdu stodoly seno. Už byla skoro plná, a to ještě na poslední louce několik fůr zůstalo. Počasí jim přálo, a tak zítra budou mít všechno sklizeno. Šafář statku v Podlesí mohl být spokojen. Děvečky Běta, Mařka a Andula se staraly o dobytek, a hajný pečlivě dohlížel na kus lesa, který ke statku patřil. Také v něm strávil většinu času; zlý jazykové říkaly, že se tam skrývá před svou ženou Bětou, a stěžuje si na ní veverkám a srnkám, protože ho snad dokonce i bije. Mařka sice občas reptala, když jí šafář něco poručil, nemusel ji to ale nikdy říkat dvakrát, a tak jedinou starost mu dělala Božka. Nepatřila k osazenstvu statku; na sklizeň sena si vždycky najímal na pomoc ženu z blízké vesnice, a letos mu Mařka nabídla svou neteř. To si dal! Když Božka zjistila, že je ještě svobodný, pořád se kolem něj točila, a ustrojená chodila, hanba mluvit. Měl co dělat, aby se jí pořád nedíval do zpola rozepnuté košilky. Ale ještě den, a bude od ní pokoj.
Už se začínalo stmívat, když hlasitá hádka přilákala všechny na dvůr. Andula s Franckem už měli první ohlášky, a teď se přeli ohledně jednoho z hostů na svatbě. Francek nehodlal ustoupit a rozhněvaná Andula napřáhla ruku a plácla ho přes tvář. Francek měl Andulu rád, a nebýt toho, že se ostatní ženské začaly škodolibě uculovat, buď by jí odpustil, a nebo by si to s ní vyřídil beze svědků. A tak vzal Andulu za ruku, dovlekl ji na lavici pod oknem, posadil se a nachystal si svou nevěstu k prvnímu manželskému výprasku. Položil si ji na klín, vyhrnul sukni, a mohutnou dlaní ji začal plácat na zadek. Andula sebou mrskala, Franckovi spílala a hlasité pleskání, doprovázené smíchem přihlížejících, bylo slyšet po celém dvoře. Netrvalo dlouho, a Andula měla zadnici celou červenou. Přestal ji vyplácet a pustil ji. Andula rudá hanbou si shrnula sukni a utekla do světnice. A druhý den ráno se stejně jako Božka točila kolem šafáře, neustále se na něj usmívala, a košilku měla rozepnutou tak, že pokaždé, když se na ní šafář podíval, zčervenal rozpaky. Snad proto se za celý den ani jednou na poli neobjevil, a ženské, sklízející seno, se nepřetrhly.
            Už na louce moc kopek nezůstalo, kvapem se ale blížil večer, a seno na žebřiňáku bylo třeba ještě sklidit do stodoly a děvečky musely obstarat dobytek. A tak, když přijeli na statek, a správce se zeptal, zda-li je to všechno, musel Francek říci, že ještě jedna fůra zbývá na zítřek, a i když nechtěl žalovat, dodal:
„Ženské to nestihly.“
„Ať se modlí, aby nezačalo pršet,“ řekl rozzlobený šafář, a odešel.
            Když ráno zakokrhal kohout, bylo nebe krásně modré. Děvečky nejdřív obstaraly dobytek, a pak si nachystaly vidle a hrábě, a čekaly na Francka, až zapřáhne do žebřiňáku. Posledních pár kupek sena zvládnou za chvilku. Jenže najednou se na obloze objevil mrak, zablýsklo se, zahřmělo, a z nebe se spustily proudy vody. Bouřka byla krátká, ale ženské se tvářily jako zmoklé slepice. Teď budou muset seno rozházet a nechat na louce znova usušit. Šafáři z očí sršely blesky a tiše něco řekl Franckovi. Ten kývl hlavou, zavolal na hajného a odešli spolu do stodoly, ze které vzápětí vynesli lavici a postavili ji doprostřed dvora. Jediná Mařka věděla, k čemu slouží; než byla zrušena robota, párkrát na ní dostala na zadek. I po mnoha letech si to dobře pamatovala a při vzpomínce na to si ho ihned začala lítostivě hladit. A začala se tiše modlit, aby na ní ulehnout dnes nemusela. Lavice byla pokrytá prachem, a provazy, kterými se k ní přivazovali neposlušní poddaní, byly zpuchřelé. Šafář Mařce a Bětě nařídil, aby jí celou omyly a vyčistily a Andulu s Božkou poslal do nedalekého hajku nařezat březové pruty. Ještě jim nařídil, aby cestou zpátky natrhaly na louce pugét rozkvetlých kopretin. Ženské si byly vědomy, že si některá z nich trest zaslouží, netušily ale která, a tak šafáře bez odmlouvání poslechly. Když se asi za půl hodiny Andula s Božkou vrátily s náručemi plnými březových proutků a kopretin, Mařka pokládala doprostřed lavice pečlivě vytřepanou srolovanou starou deku. Na chystanou exekuci už chyběly jen metly, a šafář nařídil, že ty si musí na sebe udělat ženské samy. Neobešlo se bez občasného vzlyknutí a několika slziček, netrvalo ale dlouho, každá z nich držela v ruce pěknou metlu s čerstvých pružných březových proutků. Šafář vybral čtyři kopretiny s nejmenšími květy, jejich stonky zkrátil na délku dlaně a překvapeným ženám je vetknul do vlasů. Pak kývnul na Mařku, vzal si od ní metlu, a ukázal na lavici. Mařka zakroutila hlavou a svůj vzdor dala ještě najevo vyjmutím květiny z vlasů. Hodila ji na zem a rozšlapala. Ostatní ženské začaly tiše brblat. Francek s hajným by snadno vzpurnou děvečku na lavici položili, šafář ale nehodlal připustit žádnou dívčí válku. Chtěl, aby tak jako dosud, ihned a bez řečí plnily všechny jeho příkazy, a bez odmluvy přijaly i trest, který jim za neposlušnost vyměří. A tak jen řekl Franckovi, aby s hajným ještě ze stodoly přinesli dřevěného osla. I toho už Mařka znala. Vzpomínka, jak na něm před necelými dvaceti lety seděla s rukama svázanýma za zády, patřila k těm nejhorším v jejím životě. Asi po čtvrt hodině už nemohla bolest vydržet, bála se ale pohnout. Pád na kameny vydlážděný dvůr by byl velice nebezpečný, a také věděla, že by na tu hroznou atrapu zvířete byla ihned posazena znovu, a šafář by svým chronometrem, který dostal od majitele panství, začal hodinu, kterou na ní měla sedět, odměřovat zase od začátku. A protože po výprasku jí pár dní bolela jen zadnice, kdežto takhle, a mnohem déle, celé tělo, na nic nečekala, a než se Francek stačil otočit, ležela na lavici klínem na srolované dece, a rychle si sama vyhrnovala sukni. Šafář se poprvé ten den usmál. Měl ženské tam, kde je chtěl mít. Poručil hajnému, aby Mařku k lavici přivázal, a pak vybral ze zbytku kopretin pěkně rozvinutý květ a podal ho Franckovi. Ten hru „má mě ráda, nemá mě ráda“ hrával v poslední době s Andulou často, a tak hned pochopil, k čemu ta kytka je. Postavil se čelem k Mařce, a když metla poprvé dopadla na její zadnici, odtrhl první bílý okvětní lístek a upustil ho na zem. Nešťastná děvečka se dala do hlasitého pláče. Těch lístků bylo mnohem víc, než na kopretině, kterou jí dal do vlasů šafář. Bita bude tedy hodně. A také byla. Metla svištěla vzduchem, a Mařčina zadnice se začínala pěkně červenat. Když na zem dopadl poslední, dvaatřicátý bílý lístek, metla už byla trochu roztřepená. Šafář ji odhodil na zem. Už ji nepotřeboval. Božka, která měla přijít na řadu teď, držela v ruce metlu ještě nepoužitou.
            To už ale za chvilku neplatilo. Hrozby dřevěným oslem nebylo třeba, protože nejmladší děvečka poslušně ulehla na lavici hned, jak jí to bylo přikázáno, a když Francek vyndal z jejích vlasů kopretinu, spadl jí kámen ze srdce. Okvětních lístků měla jen něco málo přes dvacet. I tak bolestí hlasitě naříkala a obrovské slzy se jí koulely po tváři. Když výprask skončil a hajný ji odvázal, vyskočila z lavice, poskakovala po dvorku a přitom si oběma rukama hladila do ruda zbarvenou zadnici. Šafář nebyl přivyklí práci, a protože obnažená pozadí děveček mrskal metlou ze všech sil, po druhé exekuci byl znaven. Bylo to poznat zejména na jeho dechu, ale i jeho tváře měly stejnou barvu jako zadnice již potrestaných žen. Proto, ač nerad, řekl:
„A teď každý tu svou, a pořádně!“ a ukázal na Andulu.
I ta poslušně předala metlu Franckovi, bez odmlouvání ulehla na lavici a nechala si zdvihnout sukni. I ona si oddychla, když viděla, že kopretina z jejích vlasů má bílých lístků méně, než měla Mařka. Měla zadek po Franckově předvčerejším naplácání ještě trochu bolavý, a tak očima plnýma slz prosila svého snoubence o shovívavost. Tušila ale, že Francek šafářův příkaz „pořádně“ splní. Nemýlila se. Franckovi ji sice bylo líto, byl by ale rád měl za manželku ženu poslušnou, a tahle lekce k tomu měla dopomoci. I Andula při výprasku ječela, že ji bylo slyšet široko daleko, měla ale štěstí. Na její kopretině byli lístků jen devatenáct, a tak její výprask netrval moc dlouho. A i ona pak poskakovala po dvoře, brečela, a hladila si sešlehanou zadnici.
            Hajný ihned poté, co Andula slezla z lavice, uchopil svou ženu za ruku, a vedl jí k místu, kde měla být bita. Moc ochotně nešla, a tak jí domlouval a sliboval, že se bude snažit, aby ji to moc nebolelo. Běta na něj vděčně pohlédla, a bez protestů ulehla na lavici. Hajný si oddechl. Chystal se své ženě seřezat zadnici tak, že si nejméně týden nebude moci pořádně sednout. Jak předevčírem Franckovi záviděl, když si Andulu položil na klín a naplácal jí! Celou noc se mu zdálo, jak on sám takhle dává výprask ježibabě, ve kterou se krátce po svatbě proměnila Běta. A když se teď jeho sen splnil, hodlal si ho co nejvíce užít. Rychle svou ženu přivázal, a pak jí s nesmírnou radostí vyhrnul sukni. Bětčin mohutný zadek se na lavici vešel jen tak tak, a zdálo se, že mu tenké proutky metly nemohou moc ublížit. Hajný se koutkem oka podíval na kopretinu v šafářově ruce. Bílých lístků na ni bylo dost. A když dostal pokyn k zahájení výprasku, pořádně se rozmáchl a vší silou šlehnul manželku metlou přes zadek. A hned nato podruhé, potřetí, počtvrté… Běta ječela, jako kdyby ji na nože braly. Když už byla na kopretině polovina lístků pryč, hajný přestal spěchat. Měl radost jako malé dítě, když dostane novou hračku, a chtěl, aby ta nádherná chvilka trvala co nejdéle. Vyčkával, až utržený lístek z kopretiny dopadne na zem, a teprve pak zvedl rukou s metlou. Žalostný nářek jeho ženy byla ta nejkrásnější hudba, jakou kdy slyšel. Ale všechno má svůj konec, a kopretina neměla ani zdaleka tolik lístků, kolik by si hajný přál.
            Bylo po výprasku. Francek s hajným odnesli lavici do stodoly, ubrečené ženské si vzaly vidle a hrábě, a šly vedle žebřiňáku na louku; sednout si na něj a svézt se si netroufala ani jedna. Hajný se vydal do lesa vyprávět zvířátkům, co se dnes na statku stalo. A šafář, který zůstal na statku sám, si lehl na kanape, a když na malou chvilku usnul, zdálo se mu o krásně tvarovaných, a metlou ještě nepoškozených zadnicích Božky a Anduly.

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Jedním slovem - KRÁSA!!!
DÍKY! DÍKY!! Do Třetice DÍKY!!!
Po HODNĚ dlouhé době konečně zas jednou příběh, který pojí působivou zápletku se stylovým prostředím. Klasické pojetí a zřetelnost autorova rukopisu jsou věci přinejmenším ku prospěchu. Snad jediné a jen dílčí podotknutí - dost rychle střižený konec, a sem tam stylistický překlep. To ale není nic zásadního.
"Č."

Anonymní řekl(a)...

Nádhera, po delší době jsem si zase pěkně početla :-)
2486.jana

Anonymní řekl(a)...

Originální. Díky!

Aloys

Anonymní řekl(a)...

Pěkné, souhlasím s předchozími komentáři. Nejlepší výprask je ten poslední, zlé ženy hajného Běty, která má tak velkou zadnici, že se na lavici sotva vlezla. Ten se povedl nejvíce. Nejlepší je, když takto dostane zlá panovačná žena plných tvarů.
Roman

Cyril Rupert řekl(a)...

Souhlasím též s předřečníky ve chvále i v tom, že je škoda překlepů, zvlášť v tak kvalitním literárním textu, třeba na začátku by mělo být "zlí jazykové říkali" - ta tvrdá "y" bijou do očí. A konec by mohl být opravdu nějak... nevím co, ale taky se mi zdá useknutý.

Zajímalo by mě třeba, jak to bude dál u hajných, jestli se pořád bude bát domů, taky koketní přespolní děvečka mě zaujala a rád bych ji nějak líp dohrál... Ale to vše jen proto, že povídka je tak živě a vtipně napsaná, kdyby ne, byl bych rád, že je konec a nerejpal bych!

Takže přes tyto drobnosti celkově fakt na jedničku!!!

PS: zajímalo by mě, jestli trhání okvětních lístků není inspirovány tímto výpraskovým obrázkem z mého příspěvku 11640 tady klubu Spanking (je to ten pátý obrázek)?

Anonymní řekl(a)...

UPOZORNĚNÍ
V reakci na předchozí komentáře: Vdavekchtivá - DOBRÝCH vdavek chtivá děvečka a šafář by si, spolu s dalšími aspekty příběhu, opravdu zasloužily pokračování!