27.2.15

Za vzdělání se neplatí jen penězi


Toma Sanderse jsem potkal náhodou v bance. Chodili jsme spolu na střední školu, a pak se naše cesty rozešly. Počkal jsem, až si vyřídí, kvůli čemu do banky přišel - trvalo to dlouho, a zdálo se mi, že není tak docela spokojen -, a pak jsem se s ním dal do řeči. Neviděli jsme se skoro třicet let a tak jsme zašli na skleničku do mého klubu. Vypili jsme pár drinků a dozvěděl jsem se, že zatímco já odešel na vojenskou akademii a poté do Indie, on vystudoval universitu a od té doby pracuje na ministerstvu zahraničí. Je šťastně ženatý a má dospělou dceru. Pozval mě na neděli na čaj, ať se s nimi seznámím Přišel jsem rád. Jeho manželku jsem kdysi trochu znal, a jeho třiadvacetiletá dcera Alice - ani krásná, ani ošklivá - prostě typická Angličanka, o jaké jsem v cizině dlouhá léta snil, se mi líbila. Jenže já jsem ji připadal hodně starý, a i když se nezdálo, že se kolem ní točí hodně mužů přiměřeného věku - po každé válce jich byl nedostatek -, nejevila o mě větší zájem.  A tak jsem se po několika návštěvách vzdal naděje.
Vše se ale změnilo při oslavě Tomových narozenin. I on doufal, že bych si jeho dceru mohl vzít, a tak si mě nejspíše v tichosti prověřoval. Když se hosté rozcházeli, požádal mě, abych ještě chvíli zůstal, a pak mi, jen před jeho ženou a Alicí řekl, že s největší pravděpodobností budu za svou službu v Indii povýšen do šlechtického stavu.
 „Až se oženíš, tvoje žena bude mít titul lady,“ dodal, a významně se podíval na Alici.   A protože ta mě pak, když jsem se loučil, poprvé políbila na tvář, hned druhý den jsem s kyticí pro její matku a s briliantovým prstýnkem pro ni přišel požádat o její ruku. Nejen že svolila, ale dokonce jsme se domluvili, že svatba bude co nejdříve, aby do Buckinghamského paláce mohla jít se mnou už jako moje žena. Byl jsem šťastný.                   
Alice jako kdyby rozkvetla a na svatbě byla mnohem hezčí než o několik let mladší družičky. A když o týden později udělala před králem roztomilé pukrle, trochu jsem žárlil, protože se mi zdálo, že se na ní Jeho Veličenstvo dívá poněkud déle, než by se slušelo. Jen jedno mě trápilo. Chtěl jsem mít děti co nejdříve, ale Alice mě uprosila, abychom dva roky počkali, protože by chtěla ještě studovat. Nedokázal jsem jí to odmítnout. Do veřejné školy vzhledem ke svému věku už chodit nemohla, a tak se přihlásila do soukromé, kterou si její otec vzhledem k vysokému školnému nemohl dovolit. Zdálo se, že se ji tam líbí, ale s učením si moc hlavu nelámala. Měl jsem dojem, že je to jen ztráta času - mého času, protože čím později budu mít děti, tím menší je pravděpodobnost, že se dočkám vnoučat.
            Na konci prvního trimestru jsem dostal dopis, ve kterém mi ředitelka školy sdělovala, že se Alice nedostavila bez řádného vysvětlení k poslední zkoušce, a tudíž bude nucena přistoupit ke kázeňskému opatření, předepsanému školním řádem. Se smíšenými pocity jsem dále četl:   
„Protože i já jsem povinna se jím řídit, obávám se, že nebudu moci učinit vzhledem k věku a společenskému postavení lady Alice výjimku. Školní řád rovněž vyžaduje přítomnost alespoň jednoho z rodičů trestané studentky. I když se to v historii naší školy poprvé týká provdané ženy, jsem si jista, že rodiče může zastoupit manžel. Žádám Vás proto, abyste se se svou chotí dostavil v pátek v pět hodin odpoledne do mé kanceláře. Musím Vás rovněž upozornit, že jinak budu nucena Vaší manželku ze školy vyloučit.“
Předal jsem dopis Alici.
„V pátek odpoledne musím jít s tebou do školy“, a přestože jsem si byl jist, že jí ředitelka hodlá nasekat na zadek rákoskou, zeptal jsem se:
„Nevíš, jak tě chce potrestat?“
Alice si dopis přečetla a z očí jí vyhrkly slzy.
„Já nechci být bita! Ta rákoska, co má, je hrozná. Holky říkají, že to moc bolí.“
„Ale když tam nepůjdeme, vyloučí tě ze školy. Zatím se ti tam moc líbilo. A do jiné se můžeš přihlásit až za půl roku.“
Alice brečela a prosila, abych ředitelku přemluvil. V pátek jsem šel tedy do školy sám. Neměl jsem ale v úmyslu slibovat, že se moje žena polepší. Ředitelka nebyla vůbec překvapená, když jsem jí sdělil, že bude nejrozumnější, když Alice už dál do její školy chodit nebude. Oba jsme si byli vědomi, že by netrvalo dlouho, a hrozil by jí další výprask. Mohla by se ale učit doma.
Když jsem to Alici řekl, byla nadšená. Jistě se najde vhodný způsob, jak pokračovat ve vzdělávání a současně plnit společenské závazky. V klubu jsem se nenápadně vyptával, zda-li by mi někdo nemohl doporučit domácí učitelku pro mou ženu. K mému překvapení skoro nikdo žádné neznal. Jen sir Henry řekl, že by o jedné velmi dobré věděl, ta ale by se nejspíše pro mou manželku nehodila. Sice připravila jeho dceru na universitu velmi dobře, jenže vtloukala jí vědomosti nejen do hlavy, ale i… a naznačil několika pohyby ruky kam a jak. V duchu jsem zajásal. Přesně takovou učitelku jsem hledal. Požádal jsem o její adresu - řekl jsem, že jen pro jistotu, kdybych nikoho jiného nesehnal…, a hned druhý den jsem se za ní vypravil. Miss D. - tak si nechávala říkat, protože její otec byl Francouz s velmi těžko vyslovitelným jménem, byla statná asi čtyřicetiletá stará panna. Slíbila, že nás příští týden navštíví a domluvíme podrobnosti. Alice z ní sice moc nadšená nebyla, nakonec ale souhlasila. Dohodli jsme se, že k nám bude docházet v pondělí, ve středu a v pátek odpoledne na tři hodiny, a Alice bude tak mít dost času na „domácí“ úkoly. Měla mou ženu učit to, co bude potřebovat ke konverzaci na večírcích: literaturu, umění, francouzštinu, kterou se učila již na střední škole, a trochu historie. Rok, možná o něco déle. Tak dlouho jsem ale nehodlal čekat, a byl jsem si jist, že brzy bude s Aliciným vzděláváním definitivně konec. Zeptal jsem se miss D., jak si v předchozích místech poradila s neposlušnými a línými žačkami.
„Kartáč a nebo rákoska. Nevěřil byste, jak jsou tyto nástroje účinné. Věřím ale, že vaše žena je mnohem rozumnější, než jsou mladé dívky, ale bude-li to třeba…“
Viděl jsem, že se Alice chystá protestovat, a tak jsem rychle skočil miss D. do řeči.
„Jestli to bude třeba, to nechám to na vás. Myslím si ale, že nebude, viď drahá,“ obrátil jsem se na manželku.
Domluvili jsme se, že s učením se začne příští pondělí, a dal jsem miss D. šek na zakoupení všeho potřebného. Nikterak mě nepřekvapilo, když jsem pak v místnosti, sousedící s mou pracovnou, která se během několika dní proměnila ve školní třídu, spatřil mezi množstvím knih a sešitů i zbrusu nový dřevěný kartáč na vlasy a tři stopy dlouhou a čtvrt palce silnou rákosku.
Za týden mně miss D. trochu rozpačitě sdělovala, že není se svou žačkou spokojena.
„Jindy bych si nestěžovala a vyřídila si to sama, jenže…“
„Neberte ohled na její věk, a že je vdaná,“ řekl jsem. „Dejte ji na víkend hodně úkolů, a uvidíme, zda to s učením myslí skutečně vážně. Jestli ne, potrestejte ji, jak si zaslouží.“
Nebyl jsem si tím zcela jist, zdálo se ale, že jí spadl kámen z srdce.
Alice celou sobotu a neděli seděla nad knihami a pilně se učila. Zdálo, se že hrozba výprasku byla účinná. Jenže za čtrnáct dní byla o víkendu na návštěvě u své sestřenice, a vrátila se až v pondělí pozdě večer, takže miss D. na ní čekala marně.    Byl jsem zvědav, jak jí to Alice ve středu vysvětlí. Než jsem ale stačil otevřít dveře, zaslechl jsem, jak miss D. kárá svou žačku hlasem seržanta na cvičišti.
„Zklamala jste mě, milá lady. Nejen že jste v pondělí zameškala vyučování, ale opět jste se nenaučila, co jsem vám zadala za domácí úkol. Ač velice nerada, musím vás potrestat. Přineste kartáč!“
Co řekla Alice, jsem neslyšel, ale podle reakce miss D. nejspíš protestovala.
„Když mě nehodláte poslechnout, řeknu vašemu manželovi, že o učení nemáte zájem, a že je zbytečné, abych k vám nadále na hodiny docházela.“
To nejspíš Alice nechtěla, protože miss D. pokračovala:
„Položte se mi na klín. Ano, tak. Neshrnujte si tu sukni, nebo budu nucena vás pořádat, abyste přinesla rákosku. Ano, kalhotky musí také dolů. Nerada bych vašemu manželovi vysvětlovala, proč jsou ty krásné krajky zničené. A budete počítat. Nejlépe francouzsky. Do dvanácti umíte. Že se vám to zdá moc? Alespoň si to budete dlouho pamatovat. A protože je to pro vaše dobro, tak po každém plácnutí poděkujete. Rozuměla jste?“
Zřejmě ano, protože pak už bylo Alici slyšet zcela zřetelně, i když její hlas byl čím dál, tím plačtivější.
“Au! Jedna, děkuji slečno…Auu! Dvě, děkuji slečno …“
„Tu ruku vám raději podržím. Jednak je plácnutí přes prsty velmi bolestivé, a také vám hodlám zadat za domácí úkol dvoustránkový esej na téma co jste provedla, a co se vám za to stalo, a byla bych nerada, kdybyste se pak musela vymlouvat, že jste nemohla psát.“
Už jsem nevydržel jen poslouchat, a velice potichu jsem otevřel dveře. Přestože jsem svou ženu miloval, to, co jsem viděl, se mi moc líbilo. Miss D. seděla na židli, na jejích kolenou ležela s vyhrnutou sukní a staženými kalhotkami Alice. Se světlou barvou kůže její obnažené zadnici kontrastovaly dva červené otisky kartáče, kterým dostávala výprask. Zůstal jsem stát mezi dveřmi, takže mě zahlédla jen miss D., která se právě chystala plácnout svou nezdárnou žačku potřetí. Zarazila se, když jsem ji ale naznačil, aby pokračovala, kartáč s mlasknutím opět dopadl na Alicin zadek.
„Auuu! Tři, děkuji slečno …auuuu! Čtyři, děkuji slečno …sil vous plait…non plus!!!“
„Žabožroutsky“ jsem se učil na studiích v Sandhurstu, a i když je to už více než třicet let, zdálo se mi, že Alice ten jazyk ovládá docela obstojně. Její prosba ale nebyla nic platná. Dalších osm plácnutí rozdělila miss D. spravedlivě po čtyřech na každou půlku. Když výprask skončil, Alice si rychle začala hladit do ruda zbarvený zadek, a hned, jak mě spatřila, vrhla se mi do náruče, a žalostně vzlykala.
„Ale no tak, miláčku, neplač, nejsi přece malá holka. To víš, vzdělávání má i své stinné stránky. Doufám, že tě pokárání, kterého se ti od miss. D. dostalo, od dalšího učení neodradí.“
Kroutila hlavou, že ne, nezdálo se mi to ale vůbec přesvědčivé.
Další výprask dostala následující pátek. Asi půl hodiny po příchodu miss D. jsem slyšel přes zeď její pronikavý hlas, vyčítající Alici chyby, které udělala v diktátu. Pak následoval příkaz:
„Přineste kartáč a položte se mi na klín.“
Tentokrát Alice počítala do dvaceti. Hlasitě přitom naříkala, a přestože nebyla bita dlouho, musela prožít velmi krušnou chvilku. A protože ještě v sobotu u oběda seděla velice opatrně na kraji židle, byl jsem nucen zrušit rezervaci v restauraci, ve které jsme měli oslavit její čtyřiadvacáté narozeniny.
Příští neděli odmítla jet se mnou do Ascotu, přestože dostihy měla velmi ráda. Musí se učit; miss D. jí dala za úkol nastudovat renesanční básníky. Šla spát hodně pozdě, a ráno byla jako duchem nepřítomná. Nakonec se rozplakala. Vzal jsem jí za ruku, posadil si ji na klín, a objal ji.
„Zdá se, že máš z něčeho strach...“
„Miss D. říkala, že příští výprask už dostanu rákoskou. A já jsem se nedokázala naučit všechno. Když se mě zeptá na Marlowa…“
„Třeba nezeptá,“ snažil jsem se ji uklidnit.
„Když ona je zrovna taková, jako moje učitelka angličtiny na střední škole. Ta vždycky poznala, co neumím, a já pak musela před celou třídou nastavit zadek její rákosce.“
Alice se mimoděk pohladila po zmíněné části svého těla, a dala se zase do pláče.
„Já už nechci být nikdy bita!!!“
Ještě několikrát vzlykla a pak jsem se dozvěděl, co pro to vymyslela.
„Nemohl bys miss D. říci, že jsem v jiném stavu? To by mě pak takhle trestat nemohla. Prosím, prosím…“
„Chceš po mě, abych lhal?“ zeptal jsem se na oko dotčeně.
Alice ožila.
„Ale vždyť bys nemusel tak docela lhát. Miss D. přijde až za dvě hodiny, a to už bych trochu těhotná být mohla.“
Vstala, vzala mě za ruku a odvedla do ložnice.
Miss D. přijala tu zprávu nad očekávání dobře. Poblahopřála Alici a objala ji. Pak vzala ze stolku náčiní určené k nápravě nezdárných studentek, podala mi ho, a spiklenecky na mě mrkla:
„To už teď nebudeme potřebovat…“
A za dva měsíce jsem věděl jistě, že jsem tenkrát miss D. až zase tak moc nelhal.

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Velmi pěkná povídka. Dobře promyšlený děj, dobrý závěr. Pokračování se tady asi moc nenabízí, ovšem to nevadí, autor snad napíše další podobnou povídku. Roman

Anonymní řekl(a)...

Mírně řečeno: KRÁSNÉ, SKVĚLÉ, VYNIKAJÍCÍ! - byť v několika směrech trošičku, snad, překvapivě koncipované. V dané situaci je to ovšem pozitivum. Podobnou poznámku adresuji tomu, že pár momentů šlo jistě více rozvést. Mluvit tak snad můžeme o ryhém konci...? Uznávám však, že to je diskutabilní - a konec Moc PˇKNÝ!
"Č."

Dawe řekl(a)...

Hezká povídka, moc hezká. Děj je tak promyšlený, až mi chvilku na konci trvalo si vše domyslet. Moc hezké, promyšlené a ukončené. Dal bych za jedna, klenot mezi zdejšími povídkami. Děkuji.

Anonymní řekl(a)...

SOUHLASÍM
Skutečně pěkné, působivé, dokonce kladné. Text snad možná místy může působit dojmem "zkrácenosti", "probranosti", "prostříhanosti", - ale to může být jen dojem a výsledný efekt to nekazí.