5.3.15

Hospoda 1


Jmenuji se Roman a pracuji v jedné firmě zaměřené na dopravu. Jednoho dne jsem byl služebně v sousedním městě a potřeboval jsem si tam dát něco k obědu. Tak jsem zašel do hospody na náměstí a objednal si oběd. Číšník si zapsal, co jsem si vybral na lístek a donesl pivo. Po chvíli jsem dostal oběd a byl se vším spokojen.
U výčepu stál chlápek tak v mém věku a pořád mi někoho připomínal, vrtalo mi hlavou, odkud ho znám. Až po chvíli mi to došlo, byl to Zdeněk, můj dávný kamarád z vojny. Dojedl jsem a dopil, zaplatil číšníkovi a šel k baru: „Nazdar Zdeňku, jsi to ty?“ Zdeněk se trochu lekl, ale hned mě poznal: „Pavle, málem bych tě nepoznal“. Pak jsme mluvili o všem možném a já si dal několik piv. Zdeněk byl majitel této hospody, ale občas zaskočí i jako číšník nebo za výčep, když je potřeba a má volno.
Ovšem Zdeněk si stěžoval, že už se mu nedaří tak jako dřív. Tržby jsou čím dál nižší a prý jestli to takto půjde dál, tak to za chvíli bude muset zabalit. A sváděl to na světovou ekonomickou krizi. Pak jsem už musel jít, měl jsem ještě nějakou práci.
Do podniku jsem se ale vrátil v šest hodin večer s notebookem. To už se změnila obsluha, byly to dvě blondýny, tak 20-25 let. Jedna hubená s tetováním na krku a dlouhými vlasy sepnutými dřevěnou sponkou, druhá byla o dost silnější postavy, měla delší kudrnaté vlasy a nosila brýle. Obě měly na sobě rifle, samozřejmě překryté číšnickým oblečkem. Tak jsem si objednal pivo a zapnul notebook, měli tam k dispozici Wi-Fi. Začal jsem pracovat, ale obsluha celkem vázla. To to trvalo, než mi natočily nějaké pivo, ale na živou konverzaci za výčepem měly času dost. Navíc z jejich chování a tónu řeči jsem měl pocit, jako bych nebyl zákazník, ale nepříjemný hmyz, který jim kazí pohodu v práci. No do příjemné obsluhy to mělo opravdu daleko. Ale co se dalo dělat.
Těsně po deváté večer jsem byl s prací hotov. Tak jsem se pomalu chystal odejít. Ale hubenější z obou blondýn mě předběhla, provedla vyúčtování a já zaplatil. Ale musel jsem všechnu práci uložit a klasicky notebook vypnout, což nějaký čas vyžadovalo. Mezi tím ke mně přišla servírka a řekla: „Pane, už před chvílí jsem vám řekla, že zavíráme.“ Tak jsem slušně odpověděl: „Omlouvám se, já si to jen vypnu a už jdu.“ Ale servírka se nedala: „Řekla jsem jasně, že to tu potřebuji zavřít, tak si laskavě ukliďte ten notebook a už ať vás tu nevidím“ To bylo na mě docela silné kafe. Naštvaně jsem zaklapl notebook a odešel jsem. Přitom hospoda měla zavírat až ve 22 hodin a kromě mě tu bylo ještě 6 dalších hostů.
Další den jsem tak zašel kolem poledne na oběd a pivo. Přišel tam i Zdeněk a já se mu svěřil se svými zážitky a dojmy z předchozího večera. Nakonec jsme se dohodli, že tam přijdu další den kolem půl deváté večer, kdy ty dvě mají zas službu, přijde tam i Zdeněk a já mu jako svědek pomůžu situaci vyřešit.
To jsem také udělal. Chování obou servírek se moc nezměnilo. Času na debaty mezi sebou měly spoustu, zato obsluha vázla. S naštvaným pohledem občas roznesly nějaké to pivo. Chtěly zavírat. Obešly hosty a zkasírovaly je. Bylo sotva čtvrt na deset, takže ještě měly mít tři čtvrtě hodiny otevřeno. Ke mně přišla servírka naposled se slovy: „Zavíráme, pane, zde máte účet.“ Podíval jsem se na hodinky: „Prosím, máte napsáno, že zavíráte až ve 22:00 a je teprve 21:15.“ Servírka na mě hodila škaredý naštvaný obličej a odvětila: „Vážený pane, kdy se bude zavírat, o tom tady rozhodujeme my. Tak laskavě zaplaťte a jděte. Než zavolám ochranku a ta vás odsud vyvede.“ Byl jsem celkem šokován a neměl už náladu se s dámou dohadovat, tak jsem splnil její rozkaz, zaplatil a urychleně jsem odešel.
Ovšem následující den jsem došel za Zdeňkem a vše mu podrobně řekl. Zdeněk byl velmi zklamán, naštvaný a usilovně přemýšlel, co sedá dělat. Další den jsme nechaly servírky ukončit službu. Bylo opět trochu dříve, ale tentokrát tam bylo poloprázdno, tak ani nemusely hosty popohánět k odchodu. Zdeněk řekl. „Vážené dámy, měli bychom si vážně promluvit, pojďte s námi dozadu, tam to vyřídíme. Dámy se viditelně lekly, protože spatřily mě a vzpomněly si, že na mě zrovna nebyly příjemné. Zavřeli jsme společně s šéfem hospodu a všichni jsme se odebrali do zadní části budovy. Zdeněk pokynul a řekl: „Posaďte se.“ Poslechly a sedly si na gauč. Zatímco my jsme si vzali židle od stolu a sedli si proti nim, začal naštvaný Zdeněk a všem dámám to pěkně vytmavil, poukazoval na mě jako na korunního svědka. Měl dlouhý monolog a byl opravdu rozčilený. Když se vypovídal, chtěl hovor uzavřít: „Takže, takové chování a pracovní morálka u mě není možná. To by můj podnik opravdu už brzy zkrachoval. Zákazník je náš pán a podle toho je nutné se taky chovat. Proto máte výpověď. Další den už chodit nemusíte. Já zatím z technických důvodů zavřu, týden se to zvládne a určitě si brzy najdu nový personál, který si práce bude víc vážit a k hostům se lépe chovat.“ Obě dámy stály jako opařené. Ta hubená s tetováním na krku se jmenovala Jana, ta druhá silnější postavy pak Helena, jak jsem se později dozvěděl. Asi práci nutně potřebovaly a s výpovědí se smiřovaly jen nerady. Zkusila nejprve Jana: „Ale pane šéf, přece byste nebyl takový. My uznáváme, že jsme udělaly chybu, slibujeme, že už se to nestane. Od zítra to bude vše jiné a lepší.“ Ale Zdeněk se nedal: „Jo jo, sliby chyby, jednou jsem se rozhodl, tak to platí.“ Obě z toho byly už docela zdrblé a vypadaly, jako by se každou chvíli měly rozbrečet. V obličeji měly výraz, jako když premiantka třídy dostane při zkoušení pětku. Tak jsem se chopil situace já: „No tak to s nimi Zdeňku ještě zkus.“ Ale Zdeňkovi se moc nechtělo. „Jak jsem řekl, mám toho dost. Kdybyste byly žačky před 100 lety, zasloužily byste za ucho dovést do ředitelny a tam byste dostaly na zadek a bylo by to vyřešené. Ale to dnes jaksi nejde. Takže máte smůlu.“ To mi přišlo celkem vtipné a zasmál jsem se: „No ono by to teoreticky Zdeňku asi šlo, ale to by dámy musely s podobným řešením souhlasit, že. Což by bylo hodně naivní myslet si, že by s něčím takovým mohla dáma v dnešní době emancipace souhlasit.“ Na to řekla Helena. „Ha ha, pane, vy jste nějaký vtipný.“ To rozčílilo Zdeňka: Aha, tak vy budete ještě drzá. No tak to je vrchol, nejenže se nesnažíte kompenzovat hostovi újmu z nepříjemné obsluhy, ale ještě jste drzá. Myslím, že už jsme si řekli vše a můžeme to tady ukončit. „Helena vycítila, že to přehnala a řekla: „Omlouvám se. My to napravíme. Máte pravdu, zasloužily bychom na zadek.“ A podívala se na Janu. Ta řekla: „Dobře, tak si necháme dát na zadek jako ty žačky v ředitelně, ale tu výpověď stáhnete, prosím.“ Zdeňka to překvapilo: „Cože, to si snad děláte legraci.“ Ale já jsem vycítil zajímavou příležitost a uklidnil jsem Zdeňka: „Myslím, že si dámy legraci nedělají. Já být tebou Zdeňku, tak bych jejich návrh přijal.“ Ale Zdeňkovi se to nezamlouvalo: „To je celé nějaké ujeté. Hlavně co by z toho kdo měl, že si necháte nasekat na zadek.  Jak jsem řekl, musíte spíš napravit újmu hostovi z nepříjemné obsluhy, tak aby se host vrátil k nám do restaurace. Spíš bych si představoval finanční kompenzaci a možná si tu výpověď ještě rozmyslím.“ Na to řekla Jana: „Ale pane šéf, peněz nemáme nazbyt, musíme platit nájem, inkaso, splácet půjčku a další věci ve svém bytě a asi si nemůžeme dovolit hostovi kompenzovat újmu finančně.“ To bylo na Zdeňka moc. Vyletěl jak čertík z krabičky a začal křičet: „Cože? Jak si to jako představujete? To jste si snad mohly rozmyslet dřív a podle toho se chovat!“ Já jsem se snažil situaci uklidnit a řekl jsem: „Prosím Zdeňku, uklidni se. Však snad o tolik nejde. Nech prosím, ať se dámy vyjádří, jak to vlastně myslí. Mě to moc jasné není.“ Ovšem nastalo mlčení. Přerušila ho až Helena a řekla: Tak jo, prosím, nechte nás pár minut o samotě, my se domluvíme, co dál. Domluvíme se spolu a pak se dozvíte řešení. Mám jistý nápad, tak se domluvím s kolegyní, a když bude souhlasit, tak snad to zabrání výpovědi.“ Zdeněk na to ač neochotně přistoupil a oba jsme šli vedle, zatímco dámy se o něčem radily. Zdeněk do mě mezitím hustil své pochybnosti, co že to je za nesmysl a že dámy kujou určitě něco nekalého. Brzy se ozvalo od vedle. „Haló, můžete vstoupit.“ My jsme neváhali a hned jsme tam vlítli. Slovo si vzala Helena. „No tak jsme se domluvily. Shodly jsme se, že než výpověď, tak si tedy necháme dát na zadek. Naplácat nám může, pokud bude chtít, host restaurace Roman. Tím pak bude kompenzována jeho újma z protivné obsluhy, my nepřijdeme o peníze a vy pane šéf snad stáhnete tu výpověď.“ Ale prchlivý Zdeněk zas vyletěl: „No to snad ne. Myslíte, že to je tak jednoduché? Říkal jsem kompenzaci a nějaké naplácání přes ty vaše bytelné rifle ani neucítíte a co z toho jako host bude mít. Určitě nic moc.“ Já jsem se Zděňka snažil uklidnit: „Myslím, že se s tím spokojím. Když dámy navíc slíbí, že od zítra se budou chovat lépe k hostům.“ Zděněk ale nesouhlasil, že to rozhodně nestačí a že to je úplná hovadina. Na to řekla Helena: „No tak dobře, pane šéf, máte asi pravdu. My jsme se ale domluvily, že pro to uděláme maximum, aby to vše dobře dopadlo. Jak to teď říct?“ A trochu se červenala. Na to vyletěl Zdeněk: „Ach jo, tak se už vyjádřete, co tím chcete říct.“ Jana mrkla na Helenu a popíchla ji: „No tak už jim to konečně Helčo řekni.“ To Helenu rozzlobilo a odsekla jí: „No tak jim to snad můžeš říct ty, když jsi tak smělá.“ Ale Jana tak smělá nebyla a mlčela. To bylo něco pro Zdeňka, který zase vylítl a začal křičet: “No to si z nás děláte legraci. Podívejte, my tady nemáme čas na nějaké vaše hlouposti a babské řeči, prostě to tady ukončeme a jde se domů.“ Heleně už nic jiného nezbylo, než pánům jejich plán prozradit, neboť to byla zajisté jejich poslední šance: „Tak tedy jo. Trochu se s Janou stydíme, ale nedá se nic dělat. Zkrátka a dobře, chceme pro to udělat maximum, aby bylo vše dobré a nahradit maximálně újmu hostovi. Proto tedy nám tady Roman může naplácat na zadek. Zdeněk opět vyletěl. „To jsme už slyšeli několikrát! Myslím, že to je celé jen ztráta času!“ Já jsem Zdeňka uklidnil a Helena pokračovala, i když nevěděla, jak to nakousnout. Jak už jsem řekla, dostaneme obě tady od Pavla pětadvacet na zadek. Prostě si nás přehne přes koleno a naseká nám, abychom si uvědomily, jak se k hostovi máme chovat. A protože chceme pro dobro věci udělat maximum, dohodli jsme se tady s Janou, přes ty rifle by to byla asi slabota. Takže my si tedy ty rifle dobrovolně před výpraskem stáhneme. To Zdeňka přece jen trochu šokovalo, jen polknul a řekl: „No to už z ní rozumněji, ale přesto nevím, jestli to je dostatečný trest.“ Když viděla Jana, že Zdeněk přece jen trochu vyměkl a začíná váhat a Helena už nějak ztrácí řeč, překonala strach a chopila se řeči raději sama: „Tak dobře, ještě jinak. Pokud bude Roman chtít, může nám klidně nasekat na holou. A vy pane šéf, pokud chcete, tak se na náš výprask můžete dívat. Bude to tak pro nás větší trest, jednak na holou nás to bude určitě víc štípat, a také pro vás oba to bude zajímavý a příjemný pohled. Co říkáte na návrh, komu se poštěstí jen tak naplácat na holou dvou velkým holkám? Doufám, že to vše snad vykompenzuje škody, které jsme nadělaly.“ Jak já tak Zdeněk jsme nevěřili svým uším. Nikdy nás nenapadlo, že by to opravdu takhle mohlo skončit. Nicméně jsme zachovali klidné hlavy. Zdeněk řekl: „No dobře, tak tedy jo, když říkáte, já to tedy s vámi ještě zkusím. Ale to co jste řekly, platí.“ Obě dámy přikývly. Vše bylo dohodnuto. Přesto bylo jasné, že překonat základní ostych nebude úplně snadné, zvláště pro dámy. Tak to vyřešil Zdeněk: „No dobře, je už po pracovní době a přinesl lahev skotské whisky a tácek se štamprlemi. Nalili jsme si všichni čtyři a konverzovali už poněkud uvolněně na jiné téma. Dali jsme si pár rund. Když se začaly slečny poněkud hihňat, bylo mě jasné, že už přece v sobě mají dost na to, aby splnily, co slíbily a nevycouvaly z toho. Tak jsem se chopil řeči: „Tak si myslím, že bychom mohli přikročit k akci. Už se zajisté všichni těšíte.“ Dámy nahodily poněkud kyselý úsměv, ale Helena se začala smát. „No jo pánové, jak jinak, už se těšíte na naše prdelky.“ „Jo, jo“ řekl Zdeněk, tak kteroupak prdelkou začneme?“ Ovšem tato otázky vyvolala hrobové ticho. Ticho jsem raději přerušil já: „Tak jak vidím a slyším, tedy spíš neslyším, že by se některá z vás hlásila. Jak to teda uděláme?“ Vzal si slovo naštěstí Zdeněk: „Tak jako šéf rozhodnu, jako první půjde třeba tady Jana, OK?“ Jana ani neprotestovala. Jen se zeptala: „A jak si ten výprask pánové představujete?“ Na to sem odpověděl já: „No já bych to udělal jednoduše.“ Kalhoty dolů a šup přes kolena.“ Načež jsem se posadil na židli. Jana si rozepnula rifle, stáhnula si je až po kotníky, přišourala se ke mně a lehla si mě přes kolena. Její zadeček krytý býlími kalhotkami jsem měl přímo před očima. Neudržel jsem se a rukou po něm přejel. Ale víc odvahy jsem momentálně neměl. Ticho přerušil Zdeněk: „Řekla jste snad, že si necháte dát výprask na holou a teď je jasné, že to byly jen silácké řeči a nyní se k tomu samozřejmě nehlásíte. To jsem si mohl myslet.“ Ale Jana jeho pochybnosti ukončila: „No tak do toho, Romane, řeklo se na holou, tak na holou.“ Když se nic nedělo, tak řekla Jana: „Aha, pánové se nějak ostýchají. Takže právě od vás to byly jen silácké řeči.“ To mě naštvalo, takové popichování: „Aha a jak byste se tvářila, kdyby ty kalhotky šly dolů a opravdu vám tu prdelku pořádně proplesknul?“ Na to Jana s klidem: „Tvářit se budu jako při výprasku, úsměv ode mě asi nečekejte.“ I když jsem se trochu přece jen bál a nevěděl, nakolik to myslí servírky vážně, taková provokace mě naštvala.“ Tak tedy, jak říkáte a když to chcete. Takže za neplnění pracovních povinností a arogantní chování k hostům teď ode mě dostanete výprask. A abyste si to pamatovala, dostanete tady před šéfem na holou!“ Načež jsem si dodal odvahy, vzal za lem kalhotek. Jana to ucítila, trochu se nadzvedla a vyšpulila zadeček. Neváhal jsem a kalhotky jsem jí stáhnul až pod kolena. Před očima se mi ocitnula pěkná baculatá bělostná ženská prdelka. Ale od dívání jsem tady nebyl, proto jsem pokračoval, pořádně jsem se rozpřáhnul a přes tu prdelku jí plesknul. Jana zatnula zadeček a vykřikla. Když výprask tak výprask, pustil jsem se do něho a rozhodně Janu nešetřil. Intenzivně jsem ji pleskal přes vystrčený zadek, že mě ruka pálila. Jana se vzpínala, špulila zadeček, kopala nohama a křičela do rytmu s pleskáním: „Jauu, jauu, auu, auu auu, jááá. Helena jen celá vyděšená zírala a asi přemýšlela, jestli to nepřehnala, když s tímhle souhlasila. Zrovna tak na vyšpulený natřásající se zadeček Jany civěl Zdeněk. Jana ječela: dóóóóóóśt, to bolííííííííííí. Já jsem si z toho ale nic nedělal a ještě pevněji jsem si Janu chytil a na tu její vystrčenou prdelku jí tak nasekal, až byla celá rudá a ruka mě pálila už skoro stejně jako Janu zadeček. Jana naříkala, a když jsem zjistil, že už by to mohlo stačit a přestal, jen těžce oddechovala a po uvolnění zůstala ležet a jen si třela svůj rudý zadeček. Pak se postavila, natáhla si kalhotky a i rifle a se syknutím pravila: „Jau jau, to jste mi tedy dal.“
Jana to měla za sebou. Zase bylo ticho. Heleně se evidentně moc nechtělo. Místo nástupu na výprask sebou trhla, bleskově otevřela dveře a běžela pryč. My jsme se rychle vzpamatovali a běželi za ní. Jenže Helena měla smůlu, hlavní dveře byly zavřené. Helena se ale naděje na útěk nevzdala a vyběhla po schodech nahoru, při tom zavadila o stolek s  velkou vázou která se se značným hlukem roztříštila a celé schody pokryly střepy. My včetně Jany jsme vyšli za Helenou. Ta se snažila utéct na půdu, ale jen lomcovala klikou od dveří, neboť byly také zamčené. To byl pro ni konec, chytili jsme ji, a i když se vztekala, skončila v tom pokuji odkud se rozhodla utéct. Slovo si vzal udýchaný a rozčilený Zdeněk: „Tak to by bylo, chtěla jste utéct. Tu vázu samozřejmě budete hradit! Stála několik tisíc, tak se na to připravte.“ Helena se ale dál vztekala a křičela na Janu: Já nejsem blázen jako ty, abych si nechala veřejně nasekat na holou!
„Tak to tedy ne, musíme být spravedliví“, řekl Zdeněk. „Jana chybu uznala, dodržela slovo a nechala si opravdu naplácat. Zato vy ne. A ještě jste při útěku rozbila vázu. Co tedy s tím? Jednoznačně výpověď a tu vázu zaplatíte!“ Heleně už trochu docvaklo, že je to teď s ní ještě horší a neochotně souhlasila, že jí tedy může Roman naplácat. Ale mně se to nezdálo: „To není spravedlivé, jak by k tomu přišla tady Jana. Dobře, výprask ano, ale Helena si zaslouží ostřejší trest, abychom se přesvědčili, že své sliby opravdu myslí vážně, co říkáte. Všichni přikývli. Včetně Jany.
Ps. Pokud budou mít čtenáři zájem, ve druhém díle se dozví, jaký trest dostala za svůj prohřešek Helena.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Zájem by byl, samozřejmě. Tak jak to bylo dál?