6.3.15

O princezně Umíněndě


To vám byla jednou jedna pohádková královna, jménem Trestenda a ta měla dceru, princeznu Umíněndu. Umíněnda byla hezká a Trestenda bohatá, jenomže milá princeznička byla tak strašně moc umíněná, že jak mělo být jinak, nežli jen po jejím – tak To nechtěla! Když tak začli jezdit různí princové a páni na námluvy, odmítala je, protože si Oni vybírali Ji – a ne Ona je. Dá rozum, že přísné a spravedlivé mamince, královně Trestendě, se to nelíbilo, Umíněnda ale chytře vymyslela ošklivou lest! Jakmile se nápadník blížil, hupla do postýlky a „…tu ji bolí…! …tam ji píchá…!“ Nemoci, chorůbky všelijaké nepěkně předstírala. Trestenda se hněvala, dcerunku však velmi milovala – a zdravíčko respektovala. Tak princezna triumfovala – a námluvám se dál a dále vyhýbala! Jenomže, jak běžel čas, a Umíněnda ten svůj fígl zas a znovu opakovala, královna ji z podvodného švindlu přece jenom podezírat začala. Tak se stalo, že když přijel další nápadník, princ Přísnín, a když Umíněnda zase „zastonala“, tajně se ho Trestenda před odjezdem přeptala, co by dělal, kdyby třeba nějak spolehlivě zjistil, že je milá princeznička podvedla a obelhala? Princ byl chytrý, ihned pochopil a záhy královně pravil, že to je otázka pozoruhodná, on že o ní podumá – a potom dodal, že by jí radil, aby hned ňákého prince na námluvy pozvala. Nejlépe pak takového, co by za zetě jistě mít Nechtěla! Královna byla též vtipná i chytrá. Radu pochopila, přijala, poslechla jí – a pozvala prince Protivjena. Dá rozum, že princezna hupla do postýlky rychleji, než by sfouklá svíčka zhasla! Protivjen, toť se ví, uraženě odcestoval, jenomže – ouha! Náhle stráž na věži ohlásila věhlasného lékaře a doktórusa, Nesmlouvěna – a jeho Tajného pomocníka. Medikus se prý na cestě po světě dozvěděl, že je snad princezna Umíněnda přečasto nemocná. Že on prý má v zásobě dovezené kouzelné medicínky, po nichž se, určitě, hnedlinko vystoná! Trestenda vzápětí doktora přijala – a jen-jen koukala! V Tajném pomocníku hnedle poznala – Přísnína! Po slavných lécích se hnedle přeptala – a už to viděla! Byly to – veliká injekce – a řádná rákoska – to když by zjistili, že princka švindlovala! A co s tím zjištěním? Spolehlivým? Spravedlivým? I na to byla u doktora finesa! Nesmlouvěn byl pravý lékař – a velký mág! Namísto hůlky měl Kouzelný Teploměr, co vždycky označil každého simulanta! Trestenda se zaradovala – a už celá tahle trojice na princeznu šla! Ta zatím v postýlce ležela, stonání předstírala a jenom počítala, kolik času ještě tak uběhne, než bude moci zas z postýlky vstát. Jenomže – JAUVEJS! Najednou ve dveřích maminka, teploměr v ruce má, vede si doktora, doktor zas pomocníka a jejejejejjj…! Z těch dvou, ten první injekci, ten druhý…rákosku nesou! Věděla, že je zle, jenomže nebylo, jak z toho ven. Královna začala poroučet – a věci se děly! Princezna musela v posteli na bříško, peřina pryč, košilku vyhnout, až holou zadničku ukázala – a jedním šupnutím do ní pak teploměr dostala! Tím rázem už byla princesce měřená teplota – a v ňáké chvilince divotvorný teploměrek ohlašoval, že prý je Umíněnda jen a jen švindlířka! Že žádnou horečkovitou teplotku nemá a nemoc že jen předstírá! Nu – a na to, jak víme, byla už patřičná medicínka schystaná! Umíněnda ani muknout nestihla, královna poručila, dvojice pánu tu princeznu přidržela, a přísná Trestenda dcerunce půjčenou rákoskou pětadvacet léčivých „kapiček“ dala! Tak jak byla! Na nose natažená, košilku zvednutou až hodně na záda! A ještě jí potom na hrách klečet dala, aby se princezna rychle z nemoci „švindleny“ uzdravila! Nakonec princesku v komnatě zamkla a prohlásila, že každý den, do příští neděle, hodlá své dcerunce čerstvoučké kapičky samotná dát! A jak řekla, tak taky udělala! Však byla přísná a spravedlivá královna Trestenda! Každý den princezna na hrachu klečela, na lůžko svým bříškem rovnatě lehala, košilku donaha zvedala a čerstvé kapičky na holou dostala, divže se neukřičela! Jejejej, to ale princezna svých švindlů litovala! Joj, pane! Všechny je okřičela, opištěla, ovřískala, oječela a onaříkala! Jenomže, jenže, nikdy ni jednu jedinou kapičku neusmlouvala, neuprosila, neužebronila a neuúpěla. Královna neslevila! Vždycky jí šech pětadvacet přepoctivě nandala. Když byla konečně neděle, byla už Umíněnda jak vyměněná. Kdepak být umíněná! Od spatření a na podívání prosila a zapřísahala, že by kámen obměkčila… Královna však zůstala neoblomná a řekla: „Uznám tě vyléčenou, když budeš chtít doktorova pomocníka za manžela!“ Nu, a To milá princezna nechtěla! Však to byl On, jehož ruka k ní rákosku přinesla! Nu a tak s rozkřikem náramným – odmítla. Nu a co královna? Ta jenom kývla povídala: „Když se ti nechce, bude ti rákosní kapání na příště mazat on sám!“, a zase dcerunku v komnatě zamkla. A tak začla léčba stokráte zdůraznělá! Jejejeje! To si ta nezdárná princeska Umíněnda, panečku, naběhla! A užila! Každý den se pak před cizím člověkem v posteli natahovala, košili před ním až nad holou vyhrnovala – a přes tu svůj sekec náramný dostávala! Jej, ta se trápila! A místo klečení na hrachu aby mu říkala, zda ho chce za manžela. Dá rozum, že vůbec nechtěla! Jenomže! Jak se už druhá neděle léčení blížila – a ona víc a víc „kapiček“ dostávala… Povolila! Raději Cokoli, než být dál léčená! Souhlasila, ještě i poprosit musela – a nakonec, tak – už sama od sebe, ještě i poděkovala! Po druhé neděli hned byla svatba. Nevěsta byla málem až blažená, že smí ven z komnaty – a není bita. Když jí pak pan ženich před zraky rákosku zlámal, vroucně ho objala. Když se po oddavkách coby princ poznat dal, tak byla Šťastná…! Až někam do aleluja! Jenom, když slyšela, že princ vzal Nesmlouvěna za dvorního doktora, zaváhala. A když pak zjistila, že dar od maminky je nová rákoska…!
Ale ne, vy moji milí.

To už je Docela jinačí pohádka…!

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

parada Cajmrsk, velmi sa mi paci tvoj navrat k jednoduchosti ....rozpravka je to utesena, nie je tam nic naviac ;) kvitujem

vrrattko