17.3.15

Příběh - 2. část

Trochu rozpačitě otevírám dveře od bytu, protože vlastně vůbec nevím, co budu dělat. Nakonec mířím nejprve do koupelny zkontrolovat rozsah škod. Stahuji netrpělivě kalhoty i kalhotky a realita předčila nejhorší očekávání. Zadek a zdobí nepřehlédnutelná napuchlá rudá jelita. Sahám si na ně, zadnice celá hoří. Dalo se to čekat, ale takhle v reálu to stejně překvapilo. No nic, to vyřeším později. Zkusím to večer něčím namazat a uvidíme, jak se to rychle zahojí.

Obléknu se, upravím a vyjdu ven do předsíně. Bětka už nakukuje ze svého pokoje a trochu vystrašeně mě zdraví. Z kuchyně volá manžel, odpovídám mu na pozdrav, ale dál jej moc nevnímám. Jdu za Bětkou do pokoje. Ta má sklopené oči a nic neříká. Chvíli se na sebe díváme beze slova, pak si najednou začíná Bětka rozepínat pásek u kalhot. "Ne Bětko, to bude jen mezi námi, tatínka z toho raději vynecháme." Evidentně se ji ulevilo. I když vlastně nevím, jestli to nebylo jen proto, že výprask se posouvá na neurčito. "Vyřídíme to ráno, až táta odejde do práce." Nakonec se Bětka zeptá: "Jaké to bylo? Vydržela´s to?" Ani nevím, co na to říct. Jen pokývu hlavou a jdu do kuchyně za manželem připravovat večeři. Pořád přemýšlí, co s Bětkou. Zda ji skutečně potrestat podobným výpraskem, nebo nějak jinak? A taky samozřejmě přemýšlím nad příštím týdnem. Už se mi tam opravdu nechce a to mě čekají ještě dvě návštěvy. Jak se rány do týdne zahojí? A tak pořád dokola. Zaháním myšlenky a konečně se věnuji běžným věcem. Přece tady ve svém věku nebudu řešit pořád dokola svoji spráskanou prdel! A je to, vyřešeno.

Ne tak docela. Svoji svízelnou situaci jsme si připomněla hned později večer. Vykoupaná, odlíčená jdu do ložnice, kde už leží manžel a čte si. Chystám se automaticky sundat župan a vlézt do postele a najednou mi to docvakne. Jak vysvětlím Rudovi, pokud si všimne výzdoby mé zadnice? Zakoktám, že je tu nějaká zima a jdu do skříně hledat nějaké pyžamo. Naštěstí se manžel věnuje knížce a ani nevzhlédne. Jdeme hned spát a já mám pro dnešek vyhráno.

Ráno odchází manžel do práce většinou okolo půl sedmé, Bětka chodí okolo čtvrt na osm, já odcházím vždy poslední, v práci musím být na devátou. Jakmile jsme s dcerou sami, jdu hned k věci."Bětko, včera jsem díky tvým originálním obchodním aktivitám zažila neopakovatelný večer. Chceš-li, můžu ti ukázat i památku na ten zážitek." Bětka říká, že raději ne, že ji to mrzí a moc děkuje, že jsem ji ušetřila ostudy před učitelem. Samozřejmě počítá s výpraskem a ptá se, zda se má připravit. Koukám na ni a nevím. Na jednu stranu mám normální vztek, že jsem kvůli pitomé puberťačce dostala od cizího chlapa přes prdel, na druhou stranu se mi nechce zbít skoro dospělou dceru.

Nakonec rozhoduje asi ten nejdůležitější faktor. Pokud tento zážitek pomůže tomu, že se jedná o poslední zkušenost mé dcery s drogami, tak jdu do toho. A nakonec to možná bude "investice" k nezaplacení. V tomto duchu to i Bětce sděluji. Říkám jí, že učitel měl s tím oddůvodněním trestu v zásadě pravdu, že s ním souhlasím a jediný důvod, proč jsem to vzala za ní a dostane až dnes ode mě, je její nízký věk.
Doplňuji, že dostane jako já včera prvních deset ran. Bětka mě ujišťuje, že s tím počítala a rychle se svléká.

Což netrvalo dlouho, měla na sobě jen takové volné kalhoy od pyžama a dlouhé tričko. Kalohoty položila přes židli a zeptala se, jak se má uvelebit. To bych samozřejmě také ráda věděla. A rovněž mi došlo, že jsem si nepřipravila, čím Bětku vyplatím. Řekla jsem jí tedy, ať se opře o stůl a šla jsem hledat příhodný nástroj. Rákosku samozřejmě nemám, takže čím ji nahradit. Ve skříni jsme měla různé pásky, k dispozici byl i Rudův poměrně široký do džínů a v kuchyni bylo na výběr z několika vařeček. Nakonec jsem šla pro ten řemen, přišlo mi to nakonec nejlepší.
Vytáhla jsem kožený pásek, ne příliš úzký, ani zase moc těžký a přeložila napůl, abych měla přezku v ruce a Bětce neublížila příliš. Zkusmo jsem se plácla přes ruku a pochopila, že dcera dostane lekci dostatečnou. Vrátila jsem se do kuchyně a Bětka stála opřená o stůl jen v triku, které jí zakrývalo nohy skoro do půlky stehen. Jak mě viděla s páskem, bylo vidět, že má trochu strach. Nedala nic najevo, vyhrnula si triko a odhalila zadeček. Jakmile se opřela zase oběma rukama o stůl, triko jí sjelo zpět pod zadek. Po druhém pokusu to vzdala a sundala si i to triko. Nakonec byly jsme doma samy. "Tak mami můžeš začít, povídá."
To se lehko řekne. Bílá jemná kůže jejího zadečku svítila do místnosti a já si uvědomila, že jí teď provedu skoro přesně to samé, co profesor udělal mě předchozí večer. Ale co, je to pro její dobro a představovala jsem si, co všechno by se mohlo stát, kdyby Bětka pokračovala v činnosti, za kterou teď bude bita. To docela zafungovalo a já jsem jí bez zábran šlehla přes obě půlky. Bětka zaječela, vyskočila a chytila se za zadek. "Jauu, to bolí!"
"Jasně, že to bolí. Bětko, to je výprask! Můžu tě ujistit, že mě to bolí ještě teď." Sklidila jsem zbylé nádobí ze stolu, aby nedošlo k nějaké nehodě a řekla Bětce, ať se na stůl položí, zatne zuby a drží se pěvně hrany stolu.
Bětka tak učinila, byť už dost neochotně. 
"Tak se připrav, pokračujeme," povídám. Padla druhá rána a Bětka opět vykřikla a zvedla se. Nyní si zase stěžovala, že když je položená na stole, je jí to nepříjemné na prsa. Při té příležitosti jsem si všimla, že má Bětka prsa větší než já a docela pěkně tvarovaná. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla dceru někdy poměřovat jako svoji pomyslnou konkurentku. Takhle docela nahou jsem ji vlastně neviděla už dlouho. Vyrostla do krásy docela.
Ale teď nebyl čas na rodinnou idylku. Za chvíli musí jít do školy, stojí nahatá v kuchyni a zbývá osm ran. "Bětko dost, tohle začíná být fraška! Ohni se přes židli stejným způsobem, jako jsem včera musela já, vysázím ti zbylých 8 ran a jde se do školy! Jak se zase zvedneš tak končíme a zítra začínáme odznova."
To zafungovalo do té míry, že se Bětka ohnula přes kuchyňskou židli a odhodlaně se chytla sedátka. Na vystrčené zadnici už se rýsovaly dva rudé pruhy.Taky to holka nebude mít jednoduché, pomyslela jsem si.
A už jí na zadku přistála další. Vykřikla, ale nepohnula se, přidávám čtvrtou a pátou a Bětka prosí o pauzu. Říkám "vydrž, před posledními třemi ti dám vydechnout." Tvrdí, že to nejde, ale zůstává s rukama na sedadle židle. Přidávám další ránu a Bětka to vzdává. Zvedla se a utekla z kuchyně.Tohle jsem tedy nečekala. Zadek už měla celkem zmalovaný, ale vydržet se to určitě dalo. Přiznám se, že jsme se trochu naštvala, zvlášť po tom včerejším zážitku.
Bětka se zamkla v koupelně. Přes dveře jsem jí řekla, že takto se nic nevyřeší a že zítra pokračujeme od začátku. Kříčí na mě, že jsem horší, než učitel. Nechávám ji být a jdu se strojit do práce. Bětka odešla do školy, tvářím se, že nic a jsem rozhodnutá svoji práci dokončit. Takto odejít od rozdělaného díla nejde, to jsem ji mohla odpustit výprask rovnou.   

Večer spolu s Bětkou nemluvíme a je cítit napětí. Na náladě mi nepřidá ani zběžná kontrola vlastního rozsekaného pozadí v koupelně. Jelita nejenže nezmizela, ale vybarvila se do temnějších barev. Nyní už nezapomínám a do ložnice vkráčím rovnou v pyžamu.
Ráno obě s Bětkou čekáme, až manžel odejde.Jsem sama zvědavá, jak se ke včerejšku postaví a já jsem rozhodnutá použít přiměřené násilí k vynucení poslušnosti. Bětka mě ovšem předběhne: "Mami, včera jsem to přehnala. Hrozně to bolelo a já jsem se chovala hrozně. Zkus to se mnou ještě, prosím. Slibuju, že to vydržím, nebo mě klidně k té židli přivaž." Což nebyl úplně špatný nápad, ale nechtělo se mi akci komplikovat. Povídám Bětce, že to musí vydržet sama a trochu se ovládat. Přikyvuje a bez dalších řečí se svléká do naha a ohýbá přes židli. Zadek má ze včerejška už pěkně zmalovaný, i když proti mému to nic není.

Ptám se, jestli je připravena a poté co řekne, že ano, švihnu Bětku poprvé. Nebylo to ani velkou silou, ale Bětka evidentně pocítila, že na zbitý zadek je to ještě o něco horší. Vyjekne a já přidávám další dvě rány. Postupně trochu přitlačím, Bětka naříká, ale drží se. Po páté ráně je už její zadek zcela rudý. Uklidňuji dcerku, že pro dnešek je v polovině a ať to vydrží. Tře si bolavý zadeček a je vidět, že má slzy na krajíčku. Je mi jí líto, ale musíme pokračovat. Ohýbá se opět přes židli a já pokračuji. Šestá rána byla celkem silná a Bětka už pláče nepřetržitě. Na zadku už není místo, na kterém by nebyl nateklý pruh od pásku, tak další ránu dávám přes stehna. Bětka ječí, že to bolí ještě víc, než přes zadek. UklidNuji jí, že teď už zbývají poslední tři a že teď to nesmí vzdát. Další rána jde opět na zadek a předposlední přes stehna, ale výše, než ta předchozí. Bětka se křečovitě drží opěradla, pláče a čeká na poslední ránu. Dávám si trochu na čas a pak jí švihnu opravdu silně.
Bětka ječí, ale já ji pohybem donutím zůstat ohnutá přes židli. Říkám ji, jak jsem ráda, že výprask vydržela.
Ona přikyvuje, že chápe, proč to tak musí být a ještě jednou mi děkuje za možnost dostat takto doma.

Posílám ji do koupelny obléknout a jsem ráda, že to máme za sebou. Tedy za sebou máme jen jednu třetinu. A při pomyšlení na své rozbité pozadí a při vědomí, co rákoska dokáže, se mi do školy za týden - vlastně už ze šest dní, vůbec nechce.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Pěkné pokračování, takové skoro na pomezí reality.

Pietro řekl(a)...

Moc krásné povídky! Ten dějový motiv, kdy dívka dobrovolně přijímá výprask, který jí uleví na duši, se mi nesmírně líbí. A pevně doufám, že Příběh ještě zdaleka není u konce.