27.3.15

Rosalinda

Urozené a ctné panně Rosalindě se naplňoval osud - a ona to ani nevěděla. Ač dcerou astronomicky bohatého šlechtice a plavovlasou krasavicí k tomu, nemohla najít nápadníka! Tatínek byl totiž KUPEC, který si titul prostě a jednoduše koupil. Ten tudíž nebyl dědičný - a ona byla pro šlechtické syny neurozená a pro kupecké dědice zase povýšenecká. A vdovce - nechtěla. Bylo jí dvacet a hrozilo jí staropanenství. Ne tedy, že by panna byla. Naopak. Rozpustilá a spustilá byla až běda. Ale - svatba jí nevycházela. Rodina už byla napůl rozzlobená, napůl zoufalá. Pomohla náhoda. Bloncka padla do oka mladému dobrodruhovi, který měl to štěstí, že získal majetek větší, než dívčin otec - případný tchán. Pořídil si pěkný malý hrádek vysoko v horách - a šel na námluvy. Jenomže - Auvejs! Čert ví, co Rosalindě zrovinka přelítlo přes nos, ale vdavek chtivá holka, ochotná vyhrnout sukně před samým čertem se nápadníkovi vysmála - a hodně sprostě ho vyhnala. Rodiče byli nešťastní, ale ten mládenec, Lamprecht se jmenoval, jim tiše vzkázal, jen ať se nebojí, že on to zařídí. A taky, že zařídil! A taky, že ano! S rodiči se dohodl - a dívčinu... Unesl. Pěkně po vikingsku! S pár společníky jí vyšplhal po vysoké zdi do komnaty, omráčil služebnou, zasekl dveře, omámil a spoutal Rosalindu, načež ji - jištěn společníky - snesl do hradního příkopu. Odtud už snadno unikli - tamní chov medvědů byl řádně uspán. Přes koně hozená dívčina byla pak už jen tryskem vezena do hor - a po přibytí do luxusní pevnůstky, schystána pro pána! Ten jí však nejprve hodlal poučit o dobrém chování...!
Když se probrala, ležela v posteli. Spoutaná. Ležela na břiše, ve vlasech čelenku se závojem, a i jinak byla plně oblečená. I botky, vyšívané škorně, stále měla. Jen co přišla k sobě, zacloumala pouty. Smyčky z hedvábných šňůr ale držely pevně. Zápěstí měla svázaná za zády, kotníky sešněrované k sobě. A že byla obě ta pouta i spolu navzájem spojena kratičku smyčkou, musela dívčina své ruce propínat a taky kolena ohýbat, až botky ukazovala. Roubík ovšem neměla, a tak - že nebyla hloupá, a odmítnutého nápadníka viděla, tak ihned pochopila, kým a jak byla unesena. A hned se do toho dala! Předně na něj vychrlila kopu nadávek, které by zaujaly i přístavní rajdu. Pak přidala fůru kleteb, za které by se jí poklonil houf čarodějnic a završila veletuctem hrozeb, jaké její otec užíval jen na ty největší konkurenty. Všechno ukončila striktním příkazem, ať ji - ale ihned - uvolní. Jeho cíl byl ovšem - jiný! Přistoupil ke své nastávající - a vyzul jí škorničky. Za těch dob se nenosily punčochy, ani ty nejjednodušší. Nohy se od kolene dolů "podkolenkovitě" ovíjely pruhy plátna - jako obvazem. Říkalo se tomu "onuce" a jen ti opravdu nejbohatší je měli z hedvábí. Jako Rosalinda. Lamprecht jí z nožek oba dva hedvábné pruhy pečlivě odmotal - a tak jí bosá chodidla úplně obnažil od prstíků přes nárty se šlapkami a patičkami až po kotníky a lýtka s holeněmi. Jej, ta zuřila! Ale - ale ve všem vzteku jí nitrem probleskly pocity, které neznala. Především - stud. Ona - "svlíkanda", která se bez hlesu vystavila "na Evu" před každého pacholka se náhle hanbila za boskaté nožičky, kterým byla sukně zelenkavých šatů vyhrnutá sotva po kolena. Potom tu byla ta pouta. Poprvé v životě byla fakt poctivě spoutaná. Bezmocná, nehybná,... Spokojená?? Bylo to tak možná? Ale... Ale co jí to Lamprecht prováděl?? Jednou svou rukou ji pevně chňapl za prstíky obou dvou spoutaných nožek - a druhou ji začal...
LECHTAT!
Ostrý nehet jeho napřaženého ukazováku se jí po holých šlapkách bosých chodidel rozkmital od pat až po prsty - a s každým kmitnnutím zřetelně zrychlil!
Je-je-je-jejjj...!!! T-to byl pocittt...!!!
K NEZAPLACENÍ!!!!
Rosalinda se začala vrtět, cukat, vlnit, škubat, kroutit, mrskat, svíjet, skákat... A taky chichotat, hihňat, chechtat, řehnit, smát se a smíchy křičet, řvát i řičet - a v duchu pištivě ječet: "DÁL! DÁL! DÁL!", byť pusou lámala v ryku chlámání hrozby i prosby,-"JEN ABY PŘESTAL...!" Nápadník byl však naštěstí poslušen jejího nitra a pevně držené nožičky lechtal dál a dál a dál a lechtat nepřestával - až...plavá kráska málem, že ztratila vládu nad svojí myslí i tělem. Svíjela se, kroutila a v dechu zalykala - až tím blahým drážděním skoro až omdlévala. A pak, někdy ve chvíli, kdy si připadala, že se až po samý vrchol vjemů dostala - pocítila, že se stala změna!
Špička snoubencova prstu už jí po plosce bosého chodidla nekmitala - ale dříve, než stihla pochopit, že je zklamaná, nastala nová, ještě rajsky pekelnější, muka. Nebo slasti? VŠECHNY prsty Lamprechtovy volné ruky se jí po nožičce rozeběhly sem - tam, že by mravenci záviděli! A jako bleskem ty lechtavé doteky nožičky prostřídaly...! Levá - pravá, nahoru - dolů, tam - zpátky... Dívka myslela, že snad zešílí! Pocit titěrně vkrádavý se stal lavinovitým přívalem! Pryč byly domnělé vrcholy! Nový běs ji štval vzhůru po úbočích pravých a pocitových velehor! Zakoušela pocity, co od dětských pranic s bratrem nezažila, - nyní tu však byly proměnné, které tenkrát neměla... Byla dospělá... Byla spoutaná... Bezmocná... On byl cizí muž... A LECHTAT UMĚL STOTISÍCKRÁT DOVEDNĚJI NEŽ LUI! Tolik nových počitků! Tak blahých! Tak lahodných! Tak urputně usilovných...! Plavovláska pod moci "prstových" okovů skákala po celé posteli - a nevěděla o tom. Do uší jí doléhala nepředstavitelná kakofonie nejšílenějších zvuků a jen maně chápala, že to je její hlas. Byla svolná se vším, aby To ihned a navždy přestalo - a ochotná k čemukoli, aby To trvalo a trvalo... Trvalo už provždy a navždy. Navěky. Nikdy nepřestalo... Už ani nepostřehla další přestávku. Až s velkým odstupem konečně rozpoznala, že Lamprecht vzal do ruky písařský brk. Že její pleť, místo jeho nehtů, laská heboulinké peří. Nejprve svým uzoulince - špičaťoučkým konečkem, jako prve ukazovák - a pak celá délka brku obě šlapky najednou. Jakoby jí chodidla byla česána, nebo oškrabována... Blondýnka už, kromě šumu, pranic neslyšela. Kromě mžitek neviděla. Vpravo - vlevo nevěděla, nahoře a dole - neznala. Její duše opouštěla tělo. Její mysl šílela. Už jenom okamžik, už by se zbláznila...
Jenomže vtom...!
Vtom přišla... Rána.
Vtom přišlo bodnutí.
Plavé dívce se zdálo, že prožila zranění. Ve skutečnosti to bylo - píchnutí. Kratičké leč ostré "ďobnutí" špičatým konečkem toho brku - zrovinka doprostřed jejího bosého chodidla. Na chvíli úplně strnula. Po zlomek okamžiku to bylo to nej-nej na světě. V dobrém i zlém. Vždyť ji to vytrhlo z té její lechtavé euforie...! Přišlo však...další ďobnutí! A zas do těch nejhebčích vlnek měkounké kůžičky jejích klenků! První píchnutíčko v sobě ještě mělo snad jistou příjemnost. Pocit z lechtání se pod ním proměnil v jisté zasvědění a rozum pracoval jako před zlochtáním. Druhé už v sobě mělo určitou... protivnost. I to šlo do hebkých vlneček uprostřed chodidla/ šlapky - a krapku štípnulo. A svrbět to nepřestalo. Naopak. Pocit svědění jakoby zesílil. A štípnutíček kraťoulinkých bodnutí začalo přibývat! Jedno píchnutíčko,... Druhé,... Páté - Desáté... Jej! Toto svědilo! Štípalo - Kousalo... Ajajajajaj...! A všechno do těch nejchoulostivějších místeček hebounce vlnkaté kůžičky obou jejích klenků...! TO BYLO K NEVYDRŽENÍ!!! Dívka se dala do kničení, pištění, vrtění, cukání - a nadávání i vyhrožování. Zalykala se, zajíkala, vyskřekovala, zkoušela vzdorovat, - leč - ruka odmítnutého nápadníka jen víc a víc kmitala, hrotem brku ďobala - a palčivě svědivé kousání takto zvětšovala.
Osud dal, že v křiku a zmítání pokračovala, ikdyž ruka s brkem už v dalším trápení nepokračovala. Teprve postupně si dívka uvědomovala, že protivné týrání už její nožky nesouží - a co víc, že pouta povolují - a její ohnutá kolena se slastně propínají! Vydehla blažeností! Tolik trýzně z nevinného škádlení! Pohnula lokty. Šaty měla tolik propocené, že byly o dva tóny tmavší a mokré vlasy jí z hlavy visely jako nesčetné knoty a rousy. Smyčka co pojila zápěstí s kotníky byla pryč a ona s nadějí čekala na další uvolnění. Nepochybovala, že potrápení bylo dostatečné a že je snoubencem již dosti vytrestána. Proto se ani nedivila, když pocítila, jak ji bere za podolek sukně - a vykasává ho. Ještě i kotníky pozvedla, aby mu usnadnila jejich rozvázání. V duchu už se ženskou chytrostí počítala, "jak mu to dá", až bude volná....! Pak měla sukni vyhrnutou až po kolena, lýtka již holá - a milá sukně se kasala dál! Rosalinda se zděšeně zacukala - a... Ó-BĚDA! Smyčka, co pustila zápěstí - uvázala spoutané kotníky k pelesti postele! A sukně se hrnula...! Však už jí z podolku čouhala i nahá stehna...! Blondýnka jekla! Na břiše natažená...! Sukně vyhrnovaná...! Zazmítala, zasvíjela, zakroutila se v pokrývkách, aby své další obnažení znemožnila. Hanbářka, co dříve košili před každým stájníkem po bradu vyhrnula, se náhle styděla! Jenže své odhalení tak spíše ulehčila. Ani se nenadála, už svému snoubenci nahatou zadnici ukazovala! Nestydatá nestyda zažívala nejrozporuplnější pocity svého života. Kdysi se smála, když se nahá rozkračovala před chacharskými sluhy - a vduši jí bylo do breku. Teď tady vrtěla nahatou sedýnkou na bledého hubeňoura a... A PROŽÍVALA NĚCO, CO SI NIKDY DŘÍVE NEUMĚLA ANI PŘEDSTAVIT! Únos, pouta, bezmoc a i to - i to RAJSKY Pekelné lechtání...! Rosalinda prožívala...VZRUŠENÍ. A pak přišlo... Plácnutí. Plesknutí přes tu nahatou zadničku - snoubencovou štíhlou dlaní. Krasavice hýkla a vykvikla! Pleskaná po nahaté zadnici, jako malá holka?? Ne!! Jenomže - bylo to tak - a ne jinak. Snoubencova pružná dlaň řízně a pružně tepala "nej-vyoblenější dominanty" jejího ležícího těla, až se ty "prskavé" zvuky jen rozléhaly! Nu a milá Rosalinda začla prskat taky! A škubat se! A řvát! A jak! Jakkoli měla svoje plíce za strhané a hrdlo za vykřičené, objevila v sobě rezervy netušené. Řvaní a vřískot nabylo podob netušených - a dívka v nich prošla škáloou VŠEHO od hrozeb po prosby. A bodejť taky ne, když těch poctivě plácavých pleskanců bylo přesně…
Šedesát, do celé kopy. Kopu těch plácnutí musela ta hrdá dívčina protrpět... Nu, a ke konci už jenom prázdně dumala, kterak se pomstí. Z ran byly záchvěvy, z bolesti brnění, z pálení se stalo svrbění. Blondýna cítila návaly drnčení, z něhož byl pocit - až skoro příjemný. Ano! Příjemný. Ten postřeh ji naplnil zděšením. A bylo hůř, když se v tom zděšení vytřeštěně rozhlédla. Uviděla totiž, jak její budoucí muž - odpíná pásek! Chtěla vykřiknout - jenomže vdechla. Vdechla a nehla se, když jí pak odpoutal nohy a rozvázal ruce. Chtěla se bránit - a zatím mu sama podala za zády zkřížená zápěstí. Chtěla začít kopat a utíkat... Místo toho propjala bosá chodidla, překřížila pevně zaklesnuté kotníky - a trochu povystrčila holý zadeček. Co to cítila? Smíření? Ne. Odevzdání? Snad. Štěstí? Ano. Ona, dívka z nejprominentnějších, odjakživa obdivovala sílu i moc - a když ji sama neměla, prahla po jejích projevech. Zbožňovala nošení v náručí, milovala sledování jakýchkolo zápasů,-a později zatoužila po silném, pevném a mocném muži,... Kterého však mohla těžko najít mezi kupečky a namyšlenci. Lamprecht se stal tím, kdo v ní zlomil vzdor i vypěstěnou pýchu. Pocítila ještě záblesk vděčnosti. Ona, jíž v nitru srostla slast s bolestí. Pak dostala - bití. Výprask. Dostala napráskáno řemenem - jak bezzemka vdaná za chalupníka. A křičela přitom...blažeností. Vyla štěstím a ječela euforií. Když bití přestalo - a Lamprecht pustil, přemrštila se doslova na záda, šaty si vyrvala, servala, rozervala, co jen stačila - a téměř s rykem se vrhla do muužovy náruče...

Svatbu v kapli potom sice měli, to už však byla jen čistá a krátká ceremonie. Snoubenci už byli nejen sezdaní, ale hlavně...Šťastní. Rosalindin život se na dlouho smrštil. Mladá žena žila manželským ložem, na hotou - a slastnými vášněmi. Sličná plavovláska byla dobrá křesťanka. Věděla dobře, že je mnoho způsobů života, které jsou podstatně lepší. To jen ona nedokázala přijít na to, jaké to jsou...!

Žádné komentáře: