20.5.15

Pohádky Čajmrska Rychtáře: Jak rychtář Čajmrsk svým malým vypravoval


Bylo, nebylo, dávno, nedávno, daleko blízko, jedno malé království. Měli tam krále, ten král měl hrad, kol hradu město, za městem vesnice, pole i luka, lesy, za lesy hory – a dál už nic. Dál byla jiná království, říše, země, nu a tak dál. A byl tam tenkrát též jeden rychtář. Náčelník strážců pořádku a ochránců zákona. A ten nejenom, že honil, chytal a trestal zločince.
On taky pomáhal a radil…
Říkali mu, kdoví proč, Čajmrsk.

Jak rychtář Čajmrsk svým malým vypravoval
Ač bude to ve vyprávěnkách příběhů a zkazek ze života Čajmrskova jistá přesmyčka, obezlička a přeskočka, přece zde vypravěč pachatelsky to vykoná, že jednu tajnost teď čtenáři vydá! Ač o tom se nižádná historka doposud nezmínila, přec byla to a jest i pravda, že bytost Čajmrskova taktéže své blízké – nejbližší, i drahé – nejdražší měla, mít bude, i má. A někteří ze těchto blízkých a drahých potud taková mladost, ba dětskost jará obestírá, až se jim i v říši pohádek vyprávívá, jako se u nás zde pohádka dětičkám vykládá. A teď si poslechněte, jakpak to zní,- a taky vypadá-, když také rozprávění nejmladším nejdražším na Čajmrska připadá…!

Pohádka o ttom, jak se vypečený sedlák přepočítal, vykutálená selka nedopočítala - a na hloupou dceru zbyla jen vyplata bez peněz!

To vám byl jednou jeden sedlák, který měl tvář šerednou jak bramboru a duši křivou jak větev. Nic vám ho netěšilo víc, než bližní tupit a trápit. A jeho žena? Tisíckrát horší! Jako noc šeredná, jako čert zlá. Nu a ti podařenci měli dceru - Madlánu. Ta byla jako ten obrázek pěkná - a jako natvrdlá bukvice hloupá. Dá rozum, že o ženicha ani nebrkla - a že v hospodářově černé duši z toho pomsta na celý svět vyrostla.      Vždycky, když pak u něj nějaký mládenec službu žádal, hnedle mu povídal: "Služ u mne ne rok, ale tři dny! Sto tolarů za každý den dostaneš! Každý den ti dám jen jednu jedinkou práci - ALE! Když ty práce všechny všecičky neuděláš - to ti povídám - místo mzdy tě má žena Hromivěna přidrží a dcera, namísto peněz, metličkou vyplatí!" Mládenci, chycení vidinou peněz a vedení zdáním vlastní síly, přijímali. A - špatně končili. Ty práce totiž byly: "Všechny včely v mích deseti úlech spočti do poslední! Míru pole mojí pšenky skliď a vymlať - to ale jen s jedním-jedinkým kusem náčiní! A konečně - Mou dceru Madlánu nauč v knize číst!" A smál se. A jeho žena, obryně, pak vždycky popadla i přidržovala a dcera, nedovtipa, vyplácela. Ještě se smála, jak že prý mládenec "vejská"! (Ťulpa jedna...) Však - kolik mládenců museli sousedé co chvíli chytat a zachraňovat, když pak chtěl hanbou do vody či rokle skákat.
            Až přišel do kraje vandrovní Vojtar. Tomu se Madlána na pohled líbila - a službu po jejím otcovi žádal. Když slyšel, co a jak, povídá: "Ať je tak! Ale dáte mi ty práce najednou - a pěkně před svědkama!" Sedlák se smál a přitakal. A to si dal! Jen přišli svědci do dvora a jen co s včelami začal, tak Vojtar povídá: "To je služba snadná! To řeknu hned! Vím to z hlavy! Je to zrovinka tolik, co je hvězd na nebi a co má tvůj šiml s hnědkou chlupů srsti dohromady! - A jestli nevěříš, ověř si přepočtením!" Sousedé, svědkové se chutě zasmáli - a práci uznali. Sedlák jen zavrčel. V truhle měl jediných sto pravých tolarů! A ty teď na službu padly. Hned začal s pšenicí, a volá na ženské, by metlu chystaly. Sousedé se jen ve vlasech drbali. Kosou požnout, cepem vymlátit, leč - všechno jediným? Co s tím? A Vojtar hned, že je mu potřeba pouze a výhradně - lopaty! Pak šel k poli - a pustil na něj křečky! Ti jámu vyhhrabali, zrno zhryzali, tamo do jámy si natahali - a Vojtar díru vykopal, zahnal je, obilí vyházel a měl - všecko jen díky lopatě! Sousedé se smáli, až se prohýbali - a práci za provedenou uznali. Sedlák se div nepominul! Dalších sto tolarů! To aby vyprodal dobytek i s poli! Leč - chytil se služby poslední. Učit jeho dceru číst - to byl úkol nadlidský...! Jenže! Vojtar se chytil toho, že nikdo neřekl JAKOU knihu to má Madlána číst! Navíc pak věděl, že dívka hloupoučká, jak něco nového uvidí, tak zcela bezděčně slůvko: "Jé!" prohodí. Tak zašel ke kupci a zkoupil všemožné obrázky. Malovánky co možná nejnemožnějších věcí. Každému z nich napsal na rub co největším písmem "JÉ!", u knihaře je dal sepnout do knihy - a hajdy zpátky. A rovnou s Madlánou do první hodiny! Za stůl ji, opět zas před svědky, usadil, knihu jí předložil, listovat poručil. A ona poslechla, zalistovala, obrázky vídala, vždycky "Jé!" řekla - a tím vlastně jakoby pokaždé správně text z protější stránky vždy přečetla. Svědci se smáli, div, až se za břicha popadali, práci hned uznávali - a sedlák se za hlavu chytil! Pokud chtěl Vojtara ze služby vyplatit, musel mu celičkou chalupu postoupit! To nechtěl prožít! Doběhl k truhlici, vzal váček s penězi a prchal za hory za lesy. Jeho žena slyšela, že se sousedé smějí, šla zjistit proč a když to zvěděla, zkusila totéž. Sebrat si peníze a prchnout. Když ovšem zjistila, že ji muž předstihl, pustila se s křikem za ním.
Vojtar pak ukázal rozesmátým sousedům platný text úmlouvy, kterou stejně znali - a navrh řešení. Že se s Madlánou ožení.
Vše spělo ku čistě šťastnému konci.
JENOMŽE!
Když Vojtar s Madlánou v náručí poprvně vstoupil do stavení, spustila najednou nářek - a nebyla k utišení.
"Já nešťastná!", hořekovala. "Taková pěkná metlička mi tu zůstala - a není nikdo - komu by našlehala!" Vojtara popadla zlost! Litovat, že nelze působit trápení?! Tak to ne! A hnedle si řekl, že tohle manželku odnaučí! A zrovna po jejím! Hloupostí - a metlou! A šel na to podle vzoru její hlouposti! Ihned naříkající krasavičku objal - a dal se též do bědování! Madlána se hnedle podivila, nad čím On tak bědí? Ba i sama zapomněla na své vlastní hořekování. A Vojtar praví: "Jakpak nemám bědovat, když se má neštěstí stát?? Vždyť tahle chalupa je před právem a zákonem nepoctivá!! Světská moc nás odsud musí vyhnat! Však už se sem chystá - a jenom čeká, až jí moc kostelní stihne, dle zákonů duchovních, požehnat!" Toho se Madlána leknula! Do světa? O hladu? Zimě? Bez domova? To nechtěla - a v hlouposti nevěděla, že je mužem balamucená. Hnedle se ptala, proč to je tak a co že počít, by bylo jinak. A Vojtar na to: "No co-jak! Tak! Tři sta tolarů jsem poctivou mzdou získal. V domě tomto jedno sto obdržel. V polích a dobytku druhých sto dostal. Z lásky jsem si tebe vzal ALE TO TŘETÍ STO MI PAN HOSPODÁŘ NEDAL! Dlužen zůstal! Nepoctivost ti tu nechal! Bodejť by se na nás zákon nechystal?!" Madlána se polekala, rychle do truhly sáhla, by dluhy vyrovnala... (U vlastního manžela! Popleta!!) ...a jak je jasno, jenom pavouka tam vyplašila. Však peníze otec sebral - a světem s nimi před manželkou Hromivěnou utíkal. Tu Madlána zoufale vykřikla, za hlavu se chytla a spustila žalozpěv co budou dělat? Manžel jí chvilku se stesky pomáhal - a potom najednou, jakoby z nápadu povídá! "Madlánko! Už to mám! Já vím, co udělám, aby bylo spravedlivě! Víš ty co? Když nemůžu výplatu v penězích dostat - TAK TI JI BEZ PENĚZ DÁM! A věc bude srovnaná!" Madlánka ze žalu až radostí poposkočila, zavýskla a ručkama zatleskala. Pak se ale zarazila. Zarazila se a ptala, kterak se to dělá, aby byla výplata bez peněz vyplacená? Na tohle Vojtárek čekal! Čekal - a hnedle povídal: "Inu tak! To ti ode mne přijde výslužka, kterou jsi ty sama, tolika přede mnou, naložila! A PŘI TOM UŽIJE I TA TVÁ METLIČKA!" Vyhoukl, a hned si litovaný svazeček proutečků podal. Madlána zprvu radostí nevěděla, pak hloupostí nechápala - a tak jen pořád jásala a koukala, co bude manžílek dělat. Dala se pozpátku přistrčit ke kratší hraně stolu, podrcnout na ni, zády na stůl uložit, za nožky chytit, k stropu je vztyčit - nahatou zadničku si dala ze sukně a i spodničky vystrčit - A UŽ MĚLA SI METLIČKA POVĚTŘÍM SVIŠTIT!
Madlána si ještě stihnula zalebedit, kterakže dokáží s mužíčkem všecičko vyřešit, ale pak...?! Ujííí!
Jej! To se najednou začly dát věci! Šlehání! Šlohání! Švihání! Lískání! Mrskání! - Vyplácení! Jenže ono taky a hlavně: Štípání! Svrbění! Kousání! Svědění! Bodání! Pálení! A toho všeho obojího čím dál tím víc! Mladičká ženuška se s vykulenýma očima a čím dál tím otevíranější pusou dala do ouvejování, naříkání bědování, kvičení, kničení, pištění, ječení - a nakonec vřeštění. Na celou vesnici křičela, jakpak to, že je výplata tolik moc bolavá?! A Vojtar pochopil, že málo důvtipná manželka bolest lehce páchala - PROTOŽE JI NEZNALA! Že aspoň k dceři byl ten pár nedobrých hospodářů dobrý, shovívavý, laskavý. Že ji tak chovali a tolik chránili - že jí až hlavinku skrze neznalost popletli. Tak ji přestal bít - a začal s ní v lásce hospodařit. A vida! Když zmizel věčný příkrov nepatřičné záštity obou rodičů, kteří si za nehezkými tvářemi nechali zošklivět i duše, přestalo i Madlánino hloupnutí. Jakoby ji bolení z výprasku probudilo. Přestala s nemístnostmi, vše sama poznávala, o všem se ujišťovala - a jaksi - zmoudřela. Byla jak dítě neznalá, ale učila se a nerozumná nebyla. A tak s Vojtarem dobře i dále žila... A ti dva? Její rodiče? Jestli ten svět, s penězi - a za penězi, ještě neoběhli, tak běží do dneška...!


3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Poděkování ARYONovi za uvedení výtvoru!
"Č."

Anonymní řekl(a)...

Nemá chybu!:-))))

Aloys

Anonymní řekl(a)...

POĎĚKOVÁNÍ KOMENTÁTOROVI!
"Č."