5.5.15

Razítko

Lucie Šebelová byla po dlouhé době se svým životem naprosto spokojená. Vedle toho, že se odstěhovala od maminky k dlouholetému příteli do nově pořízeného sídlištního bytu – „hnízdečka lásky“ – podařilo se jí, díky kamarádce Kateřině a úspěšnému pohovoru, sehnat i perfektní zaměstnání. Už třetí měsíc tudíž pracovala jako recepční ve velmi dobře prosperující firmě, řešila zde telefonáty a korespondenci a uváděla návštěvy. Do toho všeho jí však zbývalo dostatek času chatovat si s přáteli na sociálních sítích, objednávat přes internet zboží povětšinou z Číny, vyřídit nějaký ten soukromý hovor – no prostě pohodička. Jenže žádná idylka netrvá věčně a tak došlo i na milou Lucku. Jednoho chladného únorového dne, kdy venku padal rychle tající sníh, působící na silnicích i chodnících nevábnou břečku, kvitovala nádherná brunetka svoji prácičku v teplíčku. Litovala příchozí pošťačku, evidentně vymrzlou a vyfoukanou tím nevlídným počasím, a užuž se chystala sáhnout pro razítko, aby potvrdila převzetí rekomand, když…
„Já nemám razítko…,“ vysypala ze sebe po marném sáhnutí na tradiční úložiště razítka i po zahledění se tamtéž. A opravdu – razítko nikde. Prvotní situaci ještě dokázala vyřešit zaběhnutím do kanceláře Kateřiny, která jí zapůjčila razítko své. Jenže pak začalo hledání a bylo to hledání marné. Prošla všechny šuplíky, pohlédla za monitor počítače, povolala na pomoc Kateřinu i další kolegyni Adélu – kde nic, tu nic. A jako na potvoru ve chvíli, kdy děvčata byla ve stádiu rostoucí nervozity, na recepci se objevil šéf. Po jejich rozpačitém koktání a hledání výmluv je zvýšeným důrazem v hlase přiměl k přiznání, zašel do kanceláře, pustil si kamerový systém, vyhledal záznam, vrátil se na recepci a sáhl pod stůl, odkud vytáhl razítko. Poté stroze vysvětlil, že si jej předchozího večera shodila Lucka sama manipulováním a rozbalováním soukromého balíčku – krajkového spodního prádla – Kateřinu poslal věnovat se své práci a Adéle nařídil, aby za Lucku na recepci zaskočila. No a Lucii? Tu si povolal do své kanceláře.

V této luxusně zařízené místnosti dívka byla dosud jen při pohovoru a zdaleka tedy netušila, že by jí zde mělo čekat cokoliv drsného. Proto šéfa následovala s úsměvem, kterým se ho snažila pozitivně naladit. Tak co, maximálně mi domluví, řekne, abych příště byla na razítko opatrnější, a bude to, uvažovala v duchu. Nadřízený celou cestu po schodech do patra mlčel a také dveře kanceláře otevřel beze slov. Lucku nasměroval dovnitř pouze natažením ruky a namířením ukazováčku oním směrem a zavřel za nimi dveře, které poté zamkl. Proč zamyká??? No snad nebude chtít, abych mu ho vykouřila, nebo snad ještě něco více!!!????, začal jí úsměv opouštět a mělo být hůře. Elegantní inženýr, vzorný manžel a otec dvou dětí, což o něm už od kolegyň věděla, si stále mlčky sedl do masívního, koženého křesla za svůj neméně masivní pracovní stůl, a teprve nyní se jí podíval přímo do očí, až jí donutil sklopit řasy a posléze uhnout pohledem.
„Dívejte se mi laskavě do očí, když s vámi mluvím, slečno Šebelová,“ prořízl ticho jeho přísný hlas. Ona se v tu chvíli začala potit po celém těle a začalo jí bolet břicho, jako vždy, když byla hodně nervózní. „Takže, slečno Šebelová, vy jste ještě ve zkušební době, viďte???“
Proboha!!! Snad mě nechce propustit, zbledla prsatá dívka jako nemocniční stěna. Mlčky přikývla a už zde bylo další kárání.
„Odpovídejte nahlas. Nějaké pokyvování hlavou mohu vnímat, jakože mě máte v zadní části těla,“ použil přirovnání, které jí v tuto chvíli nepřišlo vůbec vtipné. „Víte, že ztráta razítka je hrubým porušením pracovní kázně??? Představte si jen, kdyby se dostalo do nepovolaných rukou, jak by mohlo být zneužitelné!!!,“ učinil krátkou odmlku a ona jen stěží zadržovala slzy. „No tak!!! Jak se mi k tomu vyjádříte, slečno Šebelová???“


„Ale já ho přece neztratila. Vždyť se našlo. Však se přece ve finále nestalo nic tak strašného,“ začala se vymlouvat Lucka.
„Nic tak strašného??? Máte asi nějaký pomýlený pojem o zodpovědnosti. Nicméně přesto se vás zeptám – jakým způsobem si myslíte, že si zasluhujete být potrestána???,“ odehrál míč na Luciinu stranu kurtu elegán.
„Potrestána??? Já???,“ kousala si nervózně dívka horními zuby dolní ret.
„No ano, vy. Nikdo jiný přece razítko neztratil, byť tedy Adéla s Krateřinou by také za tu snahu zapírat zasloužily. Jako polehčující okolnost v jejich prospěch však hovoří, že se vám snažily pomoci a to bylo kolegiální,“ vychutnával si šéf svojí podřízenou a znovu se otázal, jaký trest by pro sebe navrhovala. Po jejím asi minutovém mlčení pochopil, že se odpovědi nedočká a tak pokračoval znovu on. „Práce u nás se vám líbí, viďte?“ Při jejím okamžitém souhlasném kývání hlavou jen stěží zadržel úsměv, ale zachovat vážnost bylo nezbytné. „Takže propuštěna byste asi být nechtěla, co???“
„Ne. Proboha vás prosím, jen to ne. Nepropouštějte mě. Dejte mi ještě šanci. Už se to nikdy nestane. NIKDY!!!!,“ byla najednou brunetka hovorná ažaž.
„Takže chcete šanci??? Popravdě dosud jsem s vámi spokojen, také kolegové si vás pochvalují, jste reprezentativní, líbivá. Šanci vám tedy dám, ale bez trestu to nepůjde. Dostala jste někdy na zadek???“
„Na zadek???,“ zrudla Lucie až ke kořínkům vlasů, nevěříc vlastním uším. Proč se mě na tohle ptá??? Ano, dostala, nedávno. „No… dostala. Asi před čtrnácti dny od přítele,“ přiznala popravdě.
„Takže přítel vás běžně tělesně trestá????,“ vyzvídal nadřízený.
„Ne, to ne. Tohle nebyl trest, to bylo jen tak z legrace. Dělala jsem, jakože drahoty, když to na něj přišlo, tak mě honil po bytě, pak mě chytil a párkrát plácl,“ vybavovala si ještě celou tu situaci, která předcházela dlouhému a vášnivému sexu, krasavice.
„A rákoskou jste někdy dostala, slečno Šebelová???“
Jééééžiši, co je tohle za otázky??? Je to snad úchyl, či co???
„No tak, ptám se vás – rákoskou jste už byla trestána???
„Rákoskou??? To ne, ta se snad používala někdy za krále Klacka…“
„Tak za krále Klacka???,“ ušklíbl se šéf, pomalým krokem přešel ke skříňce, otevřel jí a… Lucie jako zkoprnělá hleděla na tenkou, ratanovou rákosku, která se zjevila v jeho pravačce. A ve chvíli, kdy s ní cvičně prořízl vzduch v místnosti, jen to zasvištělo, naskočila jí po celém těle husí kůže. Ani to však zdaleka nebyl konec rozjíždějící se „show“ na její účet, či lépe řečeno na její zadek. „Takže nechcete přijít o práci, slečno Šebelová???“
„Ne!!! Prosím, nevyhazujte mě!!! Prosííííím!!!,“ škemrala brunetka, byť už jí pomalililinku začínalo docházet, jakouže hrůznou daň za setrvání ve firmě bude muset zaplatit.
„Nu dobrá. Tak vám tedy předvedu, jak se trestalo za krále Klacka,“ zachechtal se zlověstně šéf. „Račte si odložit od pasu dolů, přistoupit k mému pracovnímu stolu, položit se na něj břichem, uchopit se rukama pevně jeho hran, abyste neměla nutkání se jimi krýt a vyšpulte tu vaši sladkou, zatím ještě zajisté bělostnou prdelku. Jelikož jde o váš první pracovní prohřešek a máme zde toto „jednání“ poprvé, vyřeší to pouhopouhých jedenáct ran. Mimochodem coby velkému milovníkovi fotbalu mi toto číslo přijde vcelku symbolické,“ šklebil se a neobměkčily ho ani její prosby, ani slzy v očích, ba dokonce ani padnutí na kolena, sepjetí dlaní, škemrání o slitování a sliby, že už nikdy, nikdy, OPRAVDU NIKDY neudělá ani jednu chybičku.
„Na to jste měla myslet dříve, slečno. A chybičku bych vám tak či onak rozhodně nedoporučoval. Příště už by to totiž mohl být opravdu vyhazov nebo přinejmenším navýšení ran na klasických pětadvacet,“ nehodlal ustoupit ani o píď evidentně se na „pořádnou zábavu“ těšící chlapík.
„A nešlo by těch ran méně??? A nemohla bych zůstat oblečená??? Prosím!!!!!,“ bojovala Lucie alespoň za určité zmírnění trestu. „Já nikdy nebývala bita, nepočítám-li plácnutí rukou nebo vařečkou od mamky. A to jsem byla ještě fakt malá. Tohle prostě nevydržím!!“
„Ale vydržíte, Lucie, vydržíte. A pokud opravdu myslíte, že ne, pak máme přece ještě jednu možnost řešení situace. Víte přece jakou???“
A do prdele!!! To je tedy prekérka!!! Vyhazov, to si v žádném případě nemohu dovolit!!! Ale když ta rákoska vypadá tak děsivě!!! To bude určitě strašně bolet…
Začínajíc vzlykat, přistoupila nešťastná Lucie Šebelová čelem ke stolu, pomalililinku si rozepnula pásek, knoflík a zip svých přiléhavých džínsů a ještě pomaleji z nich vystoupila, složila je a položila na okraj stolu. Stála zde nyní jen v titěrných bílých tangách, která tak jako tak nemohla ochránit její pozadí před bolestí, ale z hlediska ponížení by přesto uvítala jejich ponechání. Otočila tedy na šéfa svoji hlavu a pokusila se pohledem svých velkých hnědých očí obměkčit ho alespoň k tomuto drobnému ústupku.
„No tak, ty kalhotky dolů, slečno Šebelová. Řekl jsem vám přece jasně, že to bude na holou,“ zhatil veškeré zbytky jejích „nadějí na lepší zítřky“ šéf a když se k jejich stažení stále neměla, pohrozil jí navýšením počtu ran. Teprve to byl natolik pádný argument, aby nyní již regulérně plačící brunetka stáhla tanga a odložila je vedle kalhot. Instinktivně vnímajíc svého blížícího se „kata“ přikročila přímo ke stolu a zaujala požadovanou polohu.
„Prosím!!! Ušetřete mě!!!,“ zkusila ještě poslední zoufalý pokus, kterak uniknout očekávané obrovské bolesti.
„Musím být spravedlivý a ke všem svým podřízeným zachovávat stejný přístup, milá slečno. Prostě nelze ušetřit vás, když jsem tady minulý týden zmaloval pozadí Adéle,“ vychutnával si pocit moci nad tou krásnou slečnou muž, načež nasadil špičku rákosky do horní části Luciiny zadnice a projel jí odshora až dolů rýhou mezi jejími půlkami. Dívka si při tom uvědomila, jakou malicherností proti tomu byl klystýr, který jí minulý týden naordinoval obvodní doktor, a proti kterému také protestovala.
Co bych nyní dala za to, kdyby mohla vystrčit prdel na zdravotní sestřičku, nechat si strčit do zadku hadici a napustit střeva dvěma litry vody místo toho, co mě čeká!!!
„Předklonit a rukama chopit hran stolu. A varuji vás, jakékoliv opuštění pozice znamená opakování rány!!!,“ zabodávala se šéfova slova do jejího mozku jako tisíce bodavých jehliček. Jenže jestliže tohle byla otázka psychické bolesti, vzápětí následovala ta opravdová.

První zásah zamířil přímo do středu Luciina zadku a bolest to byla ještě větší, než si kdy dívka dovedla představit. Celý ten zčervenalý šlinc pálil, jakoby jí do něj bylo zapícháno snad milión jehliček. A vzápětí přišel druhý úder o kousek výše a třetí pro změnu mírně níže. To už trestaná nejenže nepřestávala naříkat, ale doslova řvala na celé kolo jako námořní siréna. Jen s maximálním sebeovládáním udržela požadovanou pozici a nutkání pustit se rukama stolu a začít si třít bolavou zadnici. Šéf udělal pauzičku a s povýšeným úsměvem sledoval své „dílo“. Oběma přítomným bylo jasné, že slečně recepční se po zbytek pracovní doby nebude dobře sedět a na židli se bude náležitě vrtět. A aby vše bylo ještě „veselejší“, vypálil exekutor čtvrtou trefu přímo do přechodu hýždí ve stehna. To byla jeho specialitka a dívčina také vyskočila snad padesát centimetrů do vzduchu, leč ihned se vrátila do „normální“ pozice. No a přišla „pětka“ a další srdceryvný jekot trestané, jejíž slzy už soustavně skrápěly desku stolu. Vedoucí zálibně hleděl na těch pět pruhů a v duchu musel ocenit statečnost své podřízené. Jen málo žen, které dosud trestal a pro které to byla životní rákosková premiéra, dokázalo ustát tolik ran bez opuštění pozice a vykoledování si přídavku.
„Jste statečná, slečno Šebelová,“ rozhodl se ocenit její hrdinství i slovně. „Na to, že dostáváte rákoskou poprvé, držíte se opravdu perfektně,“ dodal.
„Děkuju,“ jen procedila mezi zuby krasavice netušíc, že právě její sebeovládání přimělo šéfa, aby se pokusil ještě přitvrdit. Pocítila to hned při šestém zásahu, který přišel vzápětí a do její zadnice se doslova zakousl. Jak během pauzy mlčela, nyní se tedy opět rozeřvala na celé kolo. A když dostala sedmý zásah, několikrát si poposkočila střídavě levou a pravou nohou, jakoby tím snad měla tu pekelnou bolest, pálení a štípání alespoň trošku zmírnit. Osmou ránu vedl nadřízený netradičně nikoliv na zadek, ale do horní části dosud netknutých stehen a Lucie neměla daleko k mdlobám. Uvědomila si, že díky této „delikatese“ může na pár dní zapomenout na nošení některé ze svých minisukní – nechce-li tedy, aby všichni věděli, že dostala „výplatu“ jinou než tu finanční, na účet.
Ještě tři!!! Ještě poslední tři!!! No tak, dej mi je, ať už to mám za sebou a můžu si jít na záchod namočit kapesník do ledové vody a zchladit mojí zuboženou sedýnku!!! No tak!!!
Jenže šéf jakoby Luciiny myšlenky tušil, místo rychlého zakončení výprasku učinil další pauzu. A tentokrát opravdu dlouhou – pětiminutovou. Dobrou polovinu té doby bylo v místnosti ticho. Lucie se totiž uklidnila a jak nedostávala další rány, nekřičela a jen tiše plakala. Šéf, stále držíc ve své pravici rákosku, se zase kochal pohledem na její pozadí, připomínající svoji barvou zralé rajské jablíčko. Pro neutrálního diváka by to musel být šokující pohled, pro milovníky sadomasochistických hrátek pak zcela jistě mimořádně vzrušující záležitost. No a pro Lucku??? Pro tu to byla možnost přemýšlet, že bude muset být v práci ještě svědomitější a nedovolit si žádnou chybičku. Vedoucí, jakoby její myšlenky přímo četl, zeptal se jí po skončení přestávky, zdali už na ní může mít stoprocentní spolehnutí.
„Ano, ano, slibuji, že se vynasnažím vyvarovat veškerých chybiček. SLIBUJI!!!!,“ sypala ze sebe okamžitě krásná brunetka, nedovolujíc si stále opustit svoji pozici.
„Nu dobrá, věřím vám, slečno Šebelová. A na důkaz mé důvěry, kterou do vás vkládám, vám zbytek trestu podmínečně odpouštím. Račte se obléci a vraťte se ke své práci. Už takhle jste meškala dost. Samozřejmě si tuto prodlevu odpracujete prací přesčas. Tak šupity,“ hovořil stále tak přísným hlasem, že jí po celém těle opět naskočila husí kůže. Oblékat se začala opravdu chvatně a teprve nyní tím vykouzlila ve tváři svého nadřízeného úsměv.
„Lucko, zase tak na recepci chvátat nemusíte. Adéla za vás zaskočí. Ostatně může být ráda, že také nemusela vystrčit zadek. Myslím, že na něm ještě má zbytek jelit z minulého týdne, takže by to pro ni bylo ještě záživnější, než pro vás,“ hrál si opět se slovíčky, a teprve nyní vrátil rákosku na její čestné místo, když ještě předtím jí láskyplně pohladil a popřál jí krásný odpočinek a sny.

KONEC

5 komentářů:

Dawe řekl(a)...

Jako fantazie trestného výprasku dobré. Hezky napsáno, díky.

Micinka řekl(a)...

Díky za povídku moc pěkná představa :-) i hezké zakončení ;-)

corus řekl(a)...

Díky za povídku. Příjemné a inspirující počtení. I když osobně nejsem příznivcem odpouštění části trestu, tak tady to nedokoncení docela zapadlo do děje.

Anonymní řekl(a)...

Velmi pěkné. Trochu přísný trest za malý prohřešek. Chtělo by to třeba příště nějakou zpronevěru a pak klasických 25. Ale jinak se mi to líbilo. Roman

Pietro řekl(a)...

Taková klasika, no :-)