12.5.15

Záznam II

I.
Neděsí mě vaše čáry. Dobře víte, že už mě neděsí nic. Rozum mi sice říká, že právě z toho bych měla být vyděšená nejvíc, ale neděje se to. Myslím, že sami nejlíp víte proč. Vím, že se vyjadřuji složitě, ale ani to mě neděsí. Však vy si to přeberete.
            Děkuji za vaše dárky. Ta inkoustová tužka se vám opravdu povedla. Poznala jsem ji. Poznala jsem i svůj památník. Bývaly v něm obrázky a věnování, ale teď je zase prázdný jako na začátku. O čem mám psát? Ráchel řekla, že je to jedno. Ne, vlastně řekla, že můžu psát o čemkoliv budu chtít. Nemyslete si prosím, že nevím, jaký je v tom rozdíl. Budu psát o tom, co mě zrovna napadne. Však vy si to přeberete.
            Myslela jsem, že spím. Vlastně mám ten pocit neustále. Zdá se mi, že jsem se probudila do nějakého neskutečně živého snu. Vy jste mě do něj probudili. Chtěla bych říct, že je to hezký sen, ale nemůžu se zbavit pocitu, že neustále něco přehlížím. Neumím si například vzpomenout, kdy jsem šla spát. Tak to obvykle bývá, že večer jste unavení, převalujete se v posteli a ne a ne usnout. Najednou je ráno. Pořád jste sice unavení, ale musíte vstát. Někde v koutku vaší hlavy se pomalu a nenávratně rozplývá sen, jako kostka cukru na lžičce vody. Mám pocit, že jsem uvízla kdesi uprostřed a navíc si neumím vzpomenout, kdy jsem šla spát.
            Víte jak vypadá tužka, diář i můj bývalý pokoj. Víte jak vypadá světnice tety Jagy. Sama bych ji nevystihla lépe. Všechny ty detaily, dokonce vůně. Vsadím se, že kdybyste chtěli, dokážete přičarovat i tetu Jagu.
            O čem mám psát? Vždyť už všechno víte. Pamatujete si to lépe než já.

II.
Žertujete? Trochu jste si mé vzpomínky přikrášlili, ne? Těší mě váš smysl pro humor. Nebo je to chyták? Dobře víte, že by mi zákusky do postele nikdy nepřinesla. Vážně mě to pobavilo. Vždyť nám ani nedovolila utrhnout si jablíčko na její zahradě, leda tak posbírat červivé padavky. Ale to přece víte, ne? Víte, že byla učitelka a že neměla ráda děti. Na to se pamatuji dokonce i já! Nechte tetu Jagu tetou Jagou a pošlete mi radši znovu Ráchel. Nemám si s kým hrát.

III.
Nejdřív jsem si nemohla vzpomenout, ale máte pravdu, jsou to mé panenky. Já měla raději rakety. Bráška mi je záviděl a občas jsme se o ně poprali. Víte, že z brášky vyrostl kosmonaut? Samozřejmě že víte. Dneska je kosmonautem kdekdo, ale tenkrát to ještě bylo vzácné a romantické.
            „Vesmír není pro holky,“ říkal. No vidíte jak se spletl.

IV.
Co vás tak zajímá na tetě Jaze? To nejdůležitější už jsem vám řekla. Ale budiž, povím vám co si pamatuji. Jsou to všechno staré vzpomínky. Později už jsme se nestýkaly.
            Bydlela na vesnici a byla na nás přísná. Vyčítala mámě, že nás moc hýčká a rozmazluje. To jsem jí nemohla odpustit. Jednou když se u ní bráška počůral, řekla mámě: „Jen mi ho tu na týden nech a uvidíš jak rychle ho naučím chodit na záchod.“ Znamenalo to, že by bráška za každé počůrání dostal na zadek. A na zadek by během onoho výchovného týdne býval dostal mnohokrát, jelikož chalupa žádný záchod neměla. Byla tam jen smradlavá kadibudka do které jsem se v noci bála i já. Tomu říkala záchod.
            Do mě se taky navážela. Říkala, že jsem líná protože jsem raději běhala po loukách a lezla po stromech namísto abych umývala nádobí, nebo plela záhony, nebo drhla podlahu. Tohle říkala, přestože měla svého domácího robota, který všechny ty práce ovládal a obstarával. Každou naši návštěvu to do mámy tlačila.
            „Dnešní mládež je zpovykaná a drzá,“ tak mluvila o dětech které učila. Vzpomínala na dřívější časy, ať už tím myslela cokoliv. Dřív se prý takové chování netolerovalo. Když napsala nějakému studentovi do žákovské knížky poznámku, mohla se spolehnout, že ho za ni doma náležitě odmění. Znamenalo to, že takový student dostal od rodičů na zadek. Namísto toho se jí ti dnešní „fakani“, tak mluvila o dětech které učila, ještě drze šklebí do očí. „Rákosku na ně!“ volala ve jménu spravedlivého hněvu po trestu nejvyšším. „Nadělat jelita, že se týden neposadí!“
            Doufala jsem, že se bráška naučí na prkýnko dřív, než ho máma internuje v polepšovně téhle zlovolné jedovaté čarodějnice, ale nakonec jsem to byla já, kdo musel vytrpět týden galejí, protože máma odletěla s bráškou na Plató a v raketě už nezbylo žádné místo. Tenkrát se stavěly obrovské rakety, ale kupodivu uvnitř nikdy nebylo dost místa.
            Zřejmě bych odtamtud utekla hned druhý den, nebýt dědečka.

V.
To se skutečně stalo. Byla to vzácná událost vidět na vlastní oči jak startuje raketa. Ten kouřový sloup a ohnivý snop z motorů. Ten dunivý rachot, který jste cítili až v žaludku. Když mě tenkrát máma konečně našla, strašlivě mi vyhubovala, čapla mě za ruku a odtáhla domů. Smrákalo se. Cestou mi řekla: „Nebýt tam té tvojí kamarádky, namístě ti vyhrnu sukně a našupám ti, co se do tebe vejde!“ Ona často takhle strašila, ale doopravdy mi naplácala sotva třikrát. Měla o mě strach.

VI.
Ano, i na tohle se pamatuji, ale ve skutečnosti jsem to neviděla, jen slyšela. Byla jsem u sebe v pokoji, takže jsem to nemohla vidět. Byl protivný. Zlobil mě celý den. Mámu taky zlobil. Zasloužil si to. Neměl být drzý. Mámě ruply nervy. Obvykle mu stačilo jen pohrozit a zklidnil se, jenže mámě ruply nervy. Říkala: „Až můj pohár trpělivosti přeteče...“ Bylo mi ho líto, ale zasloužil si to.
            Víte na co jsem si vzpomněla? Máma tenkrát neřekla: „Nebýt tam té tvojí kamarádky, vyhrnu ti namístě sukně a našupám ti, co se do tebe vejde!“ Nedávalo by to smysl, protože jsem chodila ven v teplákách. To vám uniklo, že? Nebo je to zase nějaký chyták?

VII.
S těmi panenkami to bylo tak. Hrály jsme si na domácnost. Ty panenky byly jako naše holčičky. Jednou Ráchel strčila do stolku a shodila hrníček. Ulomila mu ouško. Jen jako. Ty hrnečky byly na hraní a tudíž dočista nerozbitné. Ráchel řekla, že to udělala Marcelka a že ji musí potrestat. Tak se jmenovala ta její. Dostala na zadek. Ta panenka.
Když Ráchel odešla, přinesla jsem si z kuchyně vařečku. Panenka mě zlobila. Nechtěla papat polívčičku a tak jsem jí řekla: „Že ti nabacám na holou prdýlku,“ a panenka nic. Řekla jsem o něco přísněji: „Jestli nebudeš papat než napočítám do tří, budeš bita,“ a panenka pořád nic. Napočítala jsem do tří a řekla: „Mám si na tebe přinýst vařečku?“ strašně moc mi lahodilo, jak ta věta zní. Znala jsem ji od mámy. Takhle nás strašila abychom poslouchali, ale panenka na mě vyplázla jazyk. A dostala! A na holou! A pětadvacet! A ještě za ten vypláznutý jazyk. Naštěstí byla nerozbitná, stejně jako hrníček. Táta už to nevydržel, začal se smát: „Chudinko Johanko, ty máš ale krutou maminku.“ Srdce mi spadlo do kalhot. Napadlo mě, že dělám něco zakázaného a že to budu já kdo teď dostane, jenže on se jen smál. To bylo snad ještě horší. Od té doby jsem psala Ježíškovi už jen o stavebnice a rakety.
Musím se smát když znova vidím, jak bráška kope nohama, zatímco já mu ve svém pokojíčku tajně strouhám mrkvičku. Jak ten uměl kvílet a vřískat, když mu mamka konečně vyprášila kalhoty. Slyšeli to všichni sousedi. Asi jsem byla pěkně zlomyslná sestřička, jenže on mě celý den zlobil. Vážně si o to koledoval. Pak mi ho bylo líto. Tohle vás zajímá?

VIII.
Na ven jsem nosila tepláky jako kluci. V sukních se špatně leze na stromy. Nevím kdy panenky pustily Ráchel, každopádně to byla ona, kdo mi tenkrát na kosmodromu zachránil zadnici. Doslova. Měla jsem být dávno doma. Máma řekla: „Nebýt tam té tvojí kamarádky, sundala bych ti tepláky a seřezala zadek!“ Měla o mě strach.
            Nikdy předtím ani potom jsem od ní na holou nedostala. Ani bráška. Myslím, že to všechno víte, jenže tomu nerozumíte. Jak vám to mám vysvětlit? Byla jsem dítě. Nechtěla jsem nikomu ublížit. Panence a bráškovi už vůbec ne. Když se kolem mě prosmýknul celý ubulený a usmrkaný, málem jsem se taky rozbrečela. Dostal moc. Začala jsem natahovat. Máma byla v ráži. Ruply jí nervy. Pohár přetekl. „Ještě ty začínej,“ loupla po mě očima. Tomu nemůžete rozumět.




IX.
Ten vypláznutý jazyk, to byla hloupost, uznávám. Ruply mi nervy. Týden jsem předstírala nejposlušnější holčičku na světě. Děda se mě nezastal. Odešel jakmile jsme se začaly hádat. Před ním by to neudělala. Neodvážila by se. Celý týden hledala záminku a když vyšlo najevo, že za mě uklízí robot, kterého jsem tajně přeprogramovala aby mě poslouchal, konečně ji měla. Děda o tom věděl. On jenom předstíral že neví. Nasekala mi za vypláznutý jazyk, baba Jaga. Nasekala mi, protože neměla ráda děti.
            Ukážu vám to na téhle panence, promiň Johanko. Nejhorší a nejpotupnější okamžik nastal, když si mě ohnula přes koleno. Posadila se na židli, přitáhla k sobě. Takhle jsem se předklonila, ruce pod sebou, jako bych padala. Tlačila mě na klín, takže jsem ztratila rovnováhu.
            Spatřila jsem vařečku. Byla mělká a kulatá jako koláč. Celá ze dřeva. Měla začouzený okraj a to dřevo bylo jakoby zkroucené. Jenom trochu. Asi byla dost stará. Zajímalo by mě, jestli s ní tloukla taky mámu. Asi ne. Když se děda rozvedl, byla už skoro dospělá.
Přehnula si mě přes koleno, takhle snadno, jako hadrovou panenku.
„Jako malou drzou lhářku,“ řekla. Vařečku vůbec neodložila. Cítila jsem, jak mě tlačí do zad, když mi vykasala sukni. Ten den měli přijet rodiče. Proto jsem se nastrojila.
Potom mi stáhla kalhotky, takhle, pěkně až ke kolenům, aby mě ještě víc ponížila. Dávala si načas. To už jsem brečela. Stáhla mi kalhotky. Dostanu na holou.
Víte, že vám lžu. Vím, že to víte.
Stáhla mi kalhotky pod kolena a za nepřetržitého kázání o správné výchově, starých časech a užitečnosti tělesných trestů mě začala mydlit přes vyšpulené pozadí. Ne jako maminka, krátkou kulometnou dávkou, ale důkladnými lepanci s pořádným rozmachem, aby to ještě dlouho potom štípalo. Jednou rukou mě držela na klíně, nohy měla trochu od sebe, abych se víc prohnula. Kopala jsem, vřískala jak pominutá. Prsty jsem jí zaryla do kotníku. Musela cítit, jak sebou při každé ráně cukám, jak se třesu a hned potom se napnu v očekávání dalšího plácnutí. Musela vidět jak mi zadek červená. Chtěla ho vidět, aby ani kousek nevynechala. To byl tanec! Představuji si, že když konečně skončila, musel mít barvu zralých jablíček které jsme s bráškou nesměli trhat, ale jen sbírat.
Jak jsem byla jindy hrdá a zakládala si na své důstojnosti, tak mě odmalička přitahovala představa ponížení, odplaty a spravedlivého trestu za všechno zlé, sobecké, drzé nebo lakotné co jsem kdy provedla a to tím nejnedůstojnějším způsobem, jaký jsem v pěti letech dokázala vymyslet při hře s panenkami.
Pětadvacet na holý zadek, přesně to jsem od tety Jagy chtěla. Dokonce i když jsem poslouchala bráškův nářek z obývacího pokoje. Dokonce i potom, co se mi táta vysmál a já si začala hrát s roboty a raketami. Nejmenovala se Jaga, jen jsme jí tak žertem říkali.

X.
Tady u vás už je mi to jedno. Zmizely touhy i zábrany. Můžu psát o čemkoliv budu chtít.
            Vzpomínám, že už jsem kdysi takový text napsala. Slovo od slova. Byla to vlastně povídka. Odehrávala se v budoucnosti. Připadá mi to zvláštní, ale vaše čáry už mě neděsí.
            Promítli jste mi všechno, co jsem si přála vidět a zažít. Všechno, po čem jsem kdysi tolik toužila, a na oplátku chtěli, abych vám o tom napsala pár vět. Nemusíte nic říkat. Máma mi taky neříkala: „Vynes odpadkový koš.“ Stačilo ho postavit za dveře.
            Možná zkoumáte náš svět ze střípků myšlenek lidí co zahynuli při vesmírných nehodách. Ta povídka byla plagiát, vždyť to víte. Možná je tohle přijímací kancelář Svatého Petra. Možná divoký sen z kryogenické komory... napsala jsem, možná poněkud lehkomyslně, snad jako úlitbu nechápavému čtenářovi, do „svého“ příběhu z budoucnosti... byl to pěkný brak! Sub-žánrový plagiát.
            Pošlete sem někoho. Pošlete mi Ráchel. Kde jsou všichni ostatní? Kde to doopravdy jsem?! Připadám si osaměle.

I.
Děkuji za vaše dárky. Poznala jsem svou inkoustovou tužku i starý památníček. Bývaly v něm obrázky, ale teď je zase prázdný. Chci se jít podívat na kosmodrom. Není to legrační? Dneska už přece rakety ze země nestartují.
            Náš hvězdolet parkoval na nízké orbitě, kde ho taky celý sestavili, předtím než... Mám pocit, že neustále cosi přehlížím.
            Kde je ta Ráchel? Už tu měla být. Jestli do pěti minut nepřijde, vyrazím tam sama.
            Sbohem vy, bůhvícojstezač, myslím, že už se neuvidíme.
            Nashledanou, už musím jít. Napsala jsem vám všechno? Doufám že ano.
            Však vy si to nějak přeberete.

4 komentáře:

Dawe řekl(a)...

První co mě napadlo bylo v jakém jsi byla stavu, kdy jsi tohle psala. Pochopil jsem jen části. Možná větší, možná menší než jsi zamýšlela, kdo ví.

Tua řekl(a)...

Podle OP ve stavu svobodném. (Díky za komentář)

Anonymní řekl(a)...

Inspirováno, předpokládám, povídkou Záznam od klasika světové sci-fi?

Tua řekl(a)...

Správně. Vlastně mi tu myšlenku vnuknul sám, svou adaptací E.A. Poea: Maelstrom II.